Zpět

V novele Pád rozvinul Albert Camus myšlenku, ke které se od svých osmnácti let, kdy jsem onen monolog, existencialistovu chválu totality, četl poprvé, vracím dodnes. Camus ústy svého upovídaného vypravěče říká: „Teprve když jsem opovržený, štvaný, utlačovaný, mohu plně osvědčit, co ve mně je, mohu mít radost z toho, že jsem, mohu být přirozený. Proto tedy, drahý příteli, jsem svobodu nejprve jásavě pozdravil, a pak jsem se potají rozhodl, že ji musím bezodkladně, komukoli odevzdat… Ovšem, nejsem naivní a velmi dobře si uvědomuji, že otroctví nebude zavedeno hned zítra. Bude to jedno z dobrodiní budoucnosti, toť vše. Do té doby se musím vypořádat s přítomností a hledat aspoň prozatímní řešení.“

Možná si Camus povšiml, že mechanicky přejímaný předpoklad, že svobodné prostředí člověka pozitivně formuje, kultivuje a umravňuje, nemá oporu v realitě. Svoboda se v praxi nejčastěji spikne s leností, pohodlností, povrchností či svévolí. Je demotivující. Je demoralizující. Naproti tomu totalita je příležitostí a výzvou, neboť je terénem, kterým se putuje k jasné hvězdě na obzoru, hvězdě jménem svoboda.

U nás se dobou nesvobody chápe předlistopadový byrokratický socializmus. Je to doba, kterou se dnes straší děti, ale také období, kdy podle řady pamětníků byl svět ještě v pořádku. Pro nás, kteří jsme tehdy byli za exoty, neboť nám stále něco vadilo na režimu, se kterým byla naprostá většina lidí za jedno anebo smířena, byl reálný socializmus subjektivní totalitou, skvělým pódiem pro disentní pozitivní devianty.

Obraz normalizace, jak jej z odstupu malují vítězní kapitalisté, je poplatný potřebě vyvinit se ze spoluúčasti na tom, co skončilo v propadlišti dějin. Realita nebyla tak dramatická, jak ji dodateční bojovníci s již poraženým komunismem líčí. Aby se člověk dostal s režimem do křížku, musel problémům vykročit vstříc, musel si zájem režimu vykoledovat, něčím se musel stát pro Státní bezpečnost zajímavým. I příběh, kterým chci ilustrovat nadčasovou platnost chvály totality, jak ji popsal Albert Camus, by se nestal, kdyby si ho jeho aktéři nezasloužili.

Když v roce 1988 skončil ve vězení Ivan Polanský za to, co napsal v samizdatu, vzniklo na jeho podporu prohlášení, ve kterém 92 českých a slovenských vydavatelů samizdatů vyzvalo režim, aby buďto Polanského propustili na svobodu, anebo aby zavřeli i nás, protože děláme to, co on. Když jsme tenkrát doručili podpisy Jirkovi Gruntorádovi, nepomýšleli jsme na to, že by se 12. říjen, kdy byla výzva zveřejněna, měl jednou stát Dnem samizdatu. Místo toho, abychom si hlídali své utajení, jsme se tehdy všichni udali kvůli principu. Člověk těžko porazí režim, ale vždy může porazit svůj strach. Odměnou mu je pak svoboda, za kterou ovšem vděčí totalitě, sdílené jeho rozumnými spoluobčany, co si v žádném režimu nepálí masochisticky prsty.

Camus není sám, kdo konstatuje, že pouze pod vnějším tlakem se vyjevuje, kdo je kdo a kdo za co stojí. Ví se, že krev mučedníků je semenem křesťanů, a bez větru že se ani list na stromě nepohne. Když se tedy nyní zvedá vítr, a do našich končin se rychle vrací totalita, můžeme se možná těšit i na to dobrodiní budoucnosti, které zmiňuje Albert Camus, tedy otroctví. Uvidíme, kdo se chopí šance „plně osvědčit, co v něm je“, kdo jsa „opovržený, štvaný, utlačovaný pocítí radost z toho, že je, že může být přirozený“.

Každá totalita přináší své specifické výzvy, jiné šance, jiné naděje. Je to tím, že každá totalita je založena na jiných hrozbách. Někdy v rouše beránčím přichází vlk. Dnes je to blbec. Srážka s ním bude bolet. Proto není divu, že je tolik lidí s panujícím režimem a jeho přisluhovači za jedno, anebo jsou s ním smířeni. Postavit se vládnoucí blbosti je jako nechat se přejet rychlíkem. Ale jak říká Camus, díky za tu šanci ukázat, co v nás je, být za frajery, které nějaký rychlík řízený hlupáky a pitomci nevyleká.

Všechny příspěvky s Ivan Hoffman