Zpět

Důvěra v politice – Nic, nikomu, nikdy

Text 17.3.2025 Přehrát

Vedle krizí všeho druhu, jež se skloňují při lamentování nad stavem světa, existuje ještě krize, bez které nelze žádnou krizi spolehlivě a trvale vyřešit. Je to krize důvěry. Kdo vládne schopností učit se z historie, anebo je alespoň schopen oprostit se od propagandy a použít hlavu k myšlení, tomu je jasné, že v politice nic neplatí věčně. Ze spojeneckých smluv se stávají cáry papíru zrovna ve chvíli, kdy se mají plnit. Pravidla platí jen potud, pokud z nich plyne prospěch tomu, kdo je prosadil. Stejné je to s přátelstvím a jeho dočasností. Z každého přítele se v politice může stát koule u nohy anebo osina v zadnici. Politického profesionála spolehlivě rozeznáme od politického břídila podle toho, že nevěří nikomu, nikdy a nic.

Z letmého pohledu do historie si připomeňme, že se Československu vymstilo spoléhat na spojenectví s Francií a Británií. Británii se nevyplatilo důvěřovat Hitlerovi. To se nevyplatilo ani Polákům. Věřit Francouzům, Britům, Němcům či Američanům se ještě nikdy nevyplatilo Rusům. A těžko se hledá někdo, koho nepodrazili Američané, a to počínaje Indiány. Anglosasové o sobě sami rádi říkají, že nemají trvalé přátele, ale jen trvalé zájmy. A abychom nezapomněli, k československé špatné zkušenosti se spojenci patří lekce ze srpna 1968, že nelze věřit Rusům, Ukrajincům, Polákům, Maďarům a samozřejmě jako vždy ani Němcům.

Svět je sice v neustálém zmatku, ale některé věci jsou stabilní. I dnes platí, že je naivní někomu důvěřovat. Nedá se věřit nepřátelům, pokud si je z vlastní hlouposti naděláme, ale ani spojencům, pokud z nás nemají nějaký zisk. Evropané nemohou věřit Americe, Evropané si nemohou věřit navzájem, a pokud dnes Západ nedůvěřuje Rusku a Číně, je ta nedůvěra vzájemná. Samozřejmě i Čína a Rusko se před sebou musí mít na pozoru. Společné mají hlavně nepřátele, tedy nás, ale těmi nebudeme navždy.

Má se za to, že důvodem, proč v politice není radno být důvěřivý, je geopolitika, ve které hraje prim chamtivost a egoizmus. Pak je zde ale ještě lidský faktor. Těžko se dá předpokládat, že si budou věřit politici, kteří se sami netěší důvěře. Evropu dnes řídí prezidenti a premiéři, kterým nevěří většina vlastních občanů, takže těžko můžeme doufat, že jim bude věřit nepřítel. Například Vladimír Putin. Absenci důvěry v politice chápeme jako prokletí, ale ve společnosti nedůvěryhodných partnerů se jedná o holou nezbytnost. Nejde jen o to, komu nemůžeme věřit, ale i o to, že nelze věřit nám.

Teoreticky je prevencí konfliktů strategie win-win, tedy hledání řešení, kdy obě strany získávají. V praxi je ale vždy někdo slabší a prohrává. Účinnou prevencí je spíše pud sebezáchovy, kdy slabší reálně vyhodnotí své možnosti. Nejde do předem ztraceného zápasu a přesile se brání lstí. To ovšem vyžaduje u politiků dispozice, kterými jsou dnes vybaveni jenom výjimečně. Především se jedná o inteligenci, empatii a kreativitu. Určitě by se hodil ještě charakter, ale to už bychom chtěli příliš.

Války nejsou pouze důsledkem touhy někoho oloupit či zotročit. Jsou také důsledkem chybného odhadu situace. Ať už se jedná o podcenění protivníka, anebo naivní důvěru v pomoc gangu, který nakonec zradí a nepomůže. Aktuálním příkladem jsou Ukrajinci. Pozdě jim došlo, že se Západu nedá věřit, neboť ho zajímá jenom jak poškodit Rusa, nikoli co bude s Ukrajinci. Teď ještě doplatí na to, že Západu nemají důvod věřit a určitě ani neuvěří Rusové. Důvěra je nutnou podmínkou příměří. Nepřipadá-li důvěra v úvahu, válka může skončit jenom porážkou a kapitulací jedné strany.

Politika degradovala natolik, že dnes nelze věřit mezinárodním organizacím, jako je OSN, WHO, MMF či WTO. Jejich důvěryhodnost snižuje všudypřítomná korupce, protekcionizmus anebo politikaření. Je směšné věřit, že EU je zárukou prosperity anebo že NATO je zárukou bezpečnosti. Všichni ti politici co se snaží někam věrně patřit, k někomu velkému se přátelsky přivinout, si lžou do kapsy a marní čas. Bod, ze kterého vede cesta k přežití, je poznání, že svět, ve kterém bude možné někdy někomu něco věřit, nezbývá než začít budovat od nuly. Být Diogeném ze Sinópé co za bílého dne chodil s lampou hledat člověka. Někoho, komu se dá věřit. Už není na co čekat.

Všechny příspěvky s Ivan Hoffman

Diskuze:

  1. Aktualne z Dublinu. Na konci videa pani zminuje, ze pravym nepritelem jsou globalisti – UN, NGOs, WHO… (dodavam ze jsou to lide prevazne zid. puvodu typu bad jews).
    Ve videu lze take videt a hlavne slyset agresivni lidi z NGOs a Komunisty – jak krici, jaby jim kovid vymlel do hlavy diru a pripravil je rozum a IQ.

    https://m.youtube.com/watch?v=De9S-jm8_6U&pp=ygU0d2hhdCByZWFsbHkgaGFwcGVucyBhdCBpcmlzaCBzdHJlZXQgcHJvdGVzdHMgaW4gMjAyNQ%3D%3D

    A tady zas jeden pan, ktery ma zid. puvod, ale je z druhe strany a tlaci proti Zid-big-deep-zmijozelu:

    *bohuzel, vlozeni druheho odkazu je totalitni spravou zruseno a zakazano. Zkusim ho dat do dalsiho prispevku.

  2. ‚Váš komentář čeká na schválení. Toto je náhled, váš komentář bude viditelný až po schválení.‘ …

    – ‚bez komentare‘.

  3. To je sice vše pravda, ovšem jako většina článků pana Hoffmana velice jednostranné. Přehnaná nedůvěra je také nebezpečná. Válka na Ukrajině je vyvrcholením nedůvěry USA k Rusku. Podané ruky Ruska využily nedůvěřivé USA k zasetí rozkolu mezi bývalé spojence, rozšiřování NATO a budování základen v bývalých členských státech Varšavské smlouvy i Sovětského svazu. Každý extrém je problematický. To je přitom přesně to, v čem si pan Hoffman libuje:)

Napsat komentář k „Rudolf WeiglZrušit odpověď