Zpět

Zfušované atentáty mají s těmi smrtícími jedno společné. Zlidšťují oběť. O mrtvých jen dobře, říká se. A u postřelených je dotek smrti příslibem zdrženlivosti nepřátel a příčinou slušnějšího zacházení od zdivočelých psů, hlídajících demokracii. Na postřeleného nepřítele se už špatně kreslí terč, a bez terče je nepřítel méně smrtelný.

Po zdařilých atentátech vzniká mocenské vakuum, které je tím prázdnější, čím hůř je zabitý státník nahraditelný. A v tom vakuu se nově rozdávají karty. Kdo ale unikne smrti, odsoudí do vakua své oponenty. Těm nezbývá, než absolvovat ponižující rituál soucítění s nepřítelem. Netvora, kterého včera vybízeli zastavit za každou cenu, neboť zosobňuje smrtelnou hrozbu pro jejich představu demokracie, musí najednou litovat a přát mu brzké uzdravení. Musí se tvářit, že násilí na nepříteli ohrožuje tu stejnou demokracii, ve jménu které nabádali jít nyní již bývalému netvorovi po krku.

Zatímco po zabitých prezidentech či premiérech nastupují coby náhradníci jejich slabší verze, za přeživší oběti přicházejí jejich silnější verze. Posílené tím, co je nezabilo. Tak, jako Roberta Fica vystřídal silnější Fico, Donalda Trumpa právě střída silnější Trump. Zfušované atentáty jsou kontraproduktivní, Trumpovi demokratičtí oponenti, stejně jako progresivci mobilizující veřejnost proti Ficovi, mají důvod proklínat nešikovného střelce. Jsou hned dva důvody, proč se od neúspěšných atentátníků všichni distancují. Jedni proto, že střílel, druzí proto, že se netrefil.

U státníků, které se nepodaří zavraždit, se jaksi předpokládá, že tím dostali mandát od prozřetelnosti učinit něco politicky zásadního. Něco, k čemu jsou předurčeni a kvůli čemu prozřetelnost odklonila projektil od hlavní tepny anebo od spánku. Má se za to, že náhoda neexistuje a přežití je závazek. Zatímco před atentátem je politik pod drobnohledem svých nepřátel, po neúspěšném atentátu je pod drobnohledem svých kritických sympatizantů. Těžko říct, co je horší. Je v silách Roberta Fica být jiným premiérem, než jakým už byl? A může být Donald Trump jiným prezidentem, než byl minule?

Přežití atentátu sice v očích veřejnosti činí oběť útoku silnějším politickým hráčem, ale na stejném hřišti, na kterém mu šlo o život. Zůstat na živu je nepochybně skvělé, ale politicky by měl místo v historii jistější jako mrtvola. Takto na živu musí přeživší státník teprve dokázat, že je v jeho silách udělat to, čemu chtěl atentátník zabránit.

Od Donalda Trumpa se nečeká nic menšího, než že Ameriku opět udělá skvělou. To ovšem obnáší konflikt s globálními korporacemi, s hlubokým státem, neboli washingtonskou bažinou, se světovými mocnostmi, ohrožujícími americkou hegemonii, či konflikt s progresivní omladinou, která úspěšně rozkládá USA zevnitř. Trumpova Amerika může být opět skvělá jenom na úkor zbytku světa. Tedy jak na úkor nepřátel, které si Američané pragmaticky vytváří, aby měli kde válčit, anebo na úkor vazalů, kteří se naivně považují za americké spojence. Nabízí se tedy otázka, zda Trumpovi držet palce.

Přežil Donald Trump atentát proto, aby se stal prezidentem a odvrátil jadernou válku kolektivního Západu s Ruskem? Stane-li se tak, bude to na úkor Ukrajinců, které Trump hodí přes palubu, možná i s Evropany, aby se mohl soustředit na konfrontaci s Čínou.

Podobně jako Trumpovi vadí, že Amerika nemá respekt světa, Robert Fico má problém s absencí respektu ke Slovensku od arogantního Bruselu. Od starého Fica se nečekalo víc, než že opustí předvolební rétoriku, bude poslušným správcem unijní periférie, za což bude omilostněn frakcí unijních liberálních socialistů. Od nového Fica už se ovšem čeká něco jiného. Nepřežil proto, aby na Slovensku prosazoval unijní agendu, ale proto, aby v EU hájil slovenské národní zájmy. To je ovšem drzost, kterou Brusel nestrpí a tvrdě trestá.

Když se to celé domyslí, přežít atentát není žádné politické terno. Je to vlastně malér, spočívající v nemožnosti dostát nereálným očekáváním. Robert Fico a Donald Trump si své příští problémy mohou vzájemně závidět.

Všechny příspěvky s Ivan Hoffman