Zpět

Myslet si, že existuje něco jako veřejná kontrola moci, je naivní. Demokracie je bezmocná, když je konfrontována s arogancí. Symbolem doby je dobytek v obleku, který na výtku, že nadělal binec, řekne: „No a co?“

„No a co“ je univerzální slovní prefabrikát, kterým lze odbýt jakoukoli kritiku. „No a co“ slýcháme od ministrů, deviantů, miliardářů, spekulantů, bankéřů, aktivistů, novinářů, zbrojařů, právníků anebo obchodníků, jsou-li přistiženi u něčeho nepatřičného, nemorálního, nízkého.

„No a co“ je reakce, kterou se dává najevo pohrdání kritikem, kritikou, ale také dobrými mravy či Desaterem. „No a co“ vyjadřuje přesvědčení, že lhát, podvádět a krást je normální, poškodit druhé přirozené a zneužít svého postavení k vlastnímu prospěchu samozřejmé. Podle „no a co“ slušný člověk pozná, před kým se mít na pozoru, s kým se nezaplést a koho nevolit.

Jsou zde ovšem i tací naši spoluobčané, pro které slušnost představuje kouli u nohy. Těmto spoluobčanům „no a co“ u různých prominentů, od kterých se kdysi očekávala úroveň, vzdělanost a odpovědnost, vlastně nevadí. Berou aroganci prominentů jako alibi pro aroganci vlastní. Po té, co ve volbách dali hlas zoufalcům, kteří o sobě vyhlašovali, že jsou demokraté, aby se pak ukázalo, že šlo o dezinformaci, odbývají svou volební spoluvinu na vzniklém marasmu a plíživém nástupu totality stejným „no a co“.

Nechuť k sebereflexi je vždy individuální a nemá smysl ji vztahovat na společnost. Společnost je pouze do té míry schopna přiznat si selhání, do jaké míry jsou takového přiznání schopni jednotliví občané, každý sám za sebe. Povšimněme si, že když teologové tvrdí, že církev je chrám zbudovaný z vratkých kamenů, platí to jen za předpokladu, že jsou ti hřešící lidé vedeni vírou, že má smysl se polepšovat a ucházet se o odpuštění. Chrám, ale ani obyčejný činžák nelze vybudovat z kamenů vadných. Navíc bez základů, na písku.

Obnova demokracie je možná za předpokladu, že po ní vznikne poptávka. Pouhý deficit demokracie, jak vidno, poptávku nestimuluje. V lidech musí dozrát přesvědčení, že demokracie je výhodnější, než když nyní stát posluhuje oligarchům, a že motorem společenského pohybu vpřed nemůže být chamtivost boháčů. Chamtivost je zpátečka.

Stát, coby společenství občanů, chřadne. Diagnózou pacienta je zhoubné byrokratické bujení, jakási liberálně demokratická rakovina napadající jeho základní životní funkce. Je to autoimunitní onemocnění, kdy stát postupně likvidují lidé, kteří o něj mají pečovat, tedy premiér, ministři, poslanecká a senátní vládní většina. To jsou všechno lidé, kteří mají na jakoukoli reklamaci ohledně nefunkčnosti státu komentář: No a co?

Jaká je demokratická alternativa k těmto lžidemokratům, zaštiťujícím se podporou menšiny občanů, kterým za pomoci spřízněných „na a co“ médií svedli vymýt mozky? Demokratickou alternativou je svobodný, sebevědomý občan, kterému selský rozum napoví, že člověk přežije jenom ve smečce, že není svobody bez odpovědnosti k celku, tedy k rodině, obci, národu, a proto na fungování státu záleží a „no a co“ není akceptovatelná odpověď.

Svobodný odpovědný občan, bez kterého se nevrátí demokracie, není důsledkem demokratizace. Svobodný občan je podmínkou demokratizace. Bez svobodného občana nemůže být stát funkční, užitečný, čili suverénní, soběstačný a spravedlivý.

Nemá smysl čekat na lepší poměry. Je třeba se odstřihnout od těch špatných. Svobodně se začít ptát: Potřebujeme zákony, které neslouží lidem, nýbrž vnímají lidi jako problém? Potřebujeme instituce, které člověka pronásledují a omezují, místo aby mu sloužily? Potřebujeme být v unii, která nás úkoluje, místo toho, abychom my úkolovali ji? Potřebujeme prostor k životu, anebo dozor? Potřebujeme válku, na které vydělají boháči, anebo nám stačí mír? A potřebujeme ty oligarchy a miliardáře, kteří si nás zprivatizovali, a teď jim tu se vším všudy patříme? Jsou nám k něčemu užiteční? Máme z nich nějaký prospěch?

Když si odpovíme na tyto otázky, světový řád co tu máme, čili systém, který trpíme, přesto že je nespravedlivý, nefunkční a navíc arogantní, se zřítí jako dům z karet, kterým také je. No a co?

Všechny příspěvky s Ivan Hoffman