Zpět

Čím to je, že jsou prováleční politici tak alergičtí na strašení válkou? Nebude to tím, že je šíření strachu obírá o aureolu zastánců dobra? Nevadí jim na tom strašení, že se válka prezentuje jako cosi obecně nežádoucího, vadného, a nezohledňuje takové noblesní aspekty zabíjení lidí, jako je vlastenectví, chrabrost či příležitost slavně vítězit anebo hrdinně padnout?

Za strašení válkou byl nedávno peskován expremiér Andrej Babiš, když sliboval, že nás nezatáhne do války. Nyní čelí na Slovensku stejné kritice expremiér Robert Fico, kterému se vyčítá strašení mobilizací a vysíláním slovenských vojáků na Ukrajinu. Povšimněme si, jak v tom ječení proti údajně nechutným kampaním údajných populistů chybí informace, která by strach z války spolehlivě rozptýlila. Stačilo by říct: „Ve válce nejsme, ani nikdy nebudeme, není to naše válka, nemáme s ní nic společného a nebudeme v ní bojovat.“

Protože se ale od války Ukrajinců proti ukrajinským Rusům a Rusů proti ukrajinskému režimu vlády v Evropě nedistancují, je strach Evropanů z války důvodný. Rusofobní kolektivní Západ podporuje jednu stranu konfliktu, a to represivní rusofobní ukrajinský režim, a tím pádem do války fakticky zataženi jsme. Tím, co se už děje, nelze strašit. Rozdíl mezi vládou a opozicí není v tom, že jedni straší a druzí nestraší. Rozdíl je v tom, že opozice mluví za lidi, kteří válku nechtějí, zatímco vláda naslouchá těm, kteří válku chtějí. A chce ji proto, že se na válce vydělává a že válkou lze odůvodnit omezování občanských práv, šikanu a represi. Na válku se pak notoricky vymlouvají politici, kteří převedli stát na buben.

Války se vždy podávají jako sebeobrana, anebo jako prosazování něčeho ušlechtilého, spravedlivého. Stoupenci válek staví smyšlené univerzální hodnoty výše, než lidské životy. Odpůrci válek jsou naopak přesvědčeni, že žádné hodnoty nemají větší cenu, než lidský život. Pacifisté se vždy dožadují zastavení palby, zatímco válečníci poptávají další munici.

Averze militantních politiků na údajné strašení válkou je ve skutečnosti averzí na diskusi o válce. Válečníci si o válce prostě nechtějí povídat. Správně cítí, že lidé v naprosté většině nemají potřebu ve válkách umírat. Tím spíše, když jde o války cizí, dobyvačné a ještě navrch absurdní, protože proti nepříteli, kterého nelze porazit, jsme na straně hegemona, co za sebe na smrt záludně posílá své vazaly.

Tématem těchto dní není strašení, ale strach. A ke strachu je důvod, protože jak praví klasik: „To, že jsme paranoidní, neznamená, že po nás nejdou.“ Že před zatažením do války varují Babiš a Fico, neznamená, že nám válka nehrozí. Samozřejmě hrozí.

V každé době a v každé společnosti se najdou jedinci, kteří touží hrdinně zemřít za nějaký vznešený ideál, anebo z ryzí nenávisti, a táhne je to do zákopu, nad kterým sviští dělostřelecké granáty. Současně tu je ale i věčný neznámý vojín podle Karla Kryla, který na řeči o tom, že by šel do války zas a rád, říká politikům: „Nasrat! Jo, nasrat!“

Všechny příspěvky s Ivan Hoffman