Zpět

Jednou před lety naše dcera přišla ze školy a vyprávěla, co se nestalo na hodině dějepisu. Gymnazistovi, který nevěděl, co se slaví 5. července, učitelka prozradila, že to je příchod věrozvěstů Cyrila a Metoděje. „A co slavíme 6. července?“ dávala učitelka šanci tápajícímu studentovi. Ten si po chvíli váhání tipnul: „Odchod?“

Doba, ve které bratři ze Soluně absolvovali své misijní cesty, byla politicky velice turbulentní. Historici se při rekonstrukci tehdejších událostí mohou opřít o písemné prameny, ze kterých je patrné, že o moc a vliv se soupeřilo stejně drsně, jako dnes. Také ovšem, stejně jako dnes, existovalo napětí mezi elitáři a populisty. Kníže Rostislav si vyžádal věrozvěsty z východu, aby šířili křesťanství v jazyce místního lidu, což se nezamlouvalo západním klerikům, kteří pro účel bohoslužby považovali za přípustné pouze jazyky, ve kterých nechal Pilát napsat nápis na Kristův kříž. Tedy hebrejštinu, řečtinu a latinu.

Myšlenka, že by lid měl rozumět tomu, v co věří, a věřit tomu, čemu rozumí, je noční můrou všech elitářů, kteří potřebují mít nad prostým lidem navrch. Cyril s Metodějem se dopouštěli křesťanského populismu. Z pohledu barbarů byli ovšem i oni elitáři! Tolerance k pohanům, spoluobčanům jiného přesvědčení, nepřipadala v úvahu. Pro „vesnici, v níž se konaly oběti anebo přísahy pohanské“, stanovili Cyril s Metodějem „ať je předána Božímu chrámu se vším majetkem, který patří pánům v této vesnici. Ti, kteří konají oběti a přísahy, ať jsou prodáni s veškerým svým majetkem a výnos ať se rozdá chudým“. Konverze lidu ke křesťanství tedy nepostrádala materiální motivaci. Dnešní liberální demokrat v tom musí spatřovat znárodňování, čili populismus levičácký. A zmíněné vymezování se proti tehdejším západním elitářům z pozice národní, či nacionální sezná dnešní liberální demokrat typickým populismem krajně pravicovým.

Na křesťanství, které našim předkům zvěstovali populisté Cyril s Metodějem, vyrostla mocná civilizace. Přitom politický chaos, ve kterém tito dva byli střídavě za hrdiny anebo za padouchy, činil jejich misi zdánlivě beznadějnou. Politicky vpravdě šlo o „mission impossible“. Pokud tito dva dezinformátoři a dezoláti uspěli, bylo to proto, že jejich mise měla odezvu duchovní. Slovo, které zvěstovali, několikrát odolalo vlnám barbarů, kteří se opakovaně pokoušejí zmocnit Evropy v různých převlecích.

Soudobé barbarství, usilující o umlčení Slova, má progresivní image, korporátní kulturu a militantní náturu. Barbarství se pozná podle toho, že vnáší do společnosti agresivitu, intoleranci, primitivismus. Typickým barbarem je vlivný sociopat. Takto o svátku spolupatronů Evropy, Cyrila a Metoděje, máme sklon se rozhlížet, zda odněkud nepřicházejí současní misionáři, kteří by coby političtí lídři vyvedli lid zpět do civilizace. To se ale nestane. Nad barbarstvím nelze vyhrát politicky, civilizace se obnovuje duchovně. Cyril s Metodějem už přišli, a co měli zvěstovat, zvěstovali. Objevovat lze pouze už objevené, kráčet je třeba cestou, která odjakživa vede stejným směrem. Nebe i peklo jsou provždy na stejném místě.

Šestého července Cyril s Metodějem neodešli. Jsou zde přítomni v tom, co duchovně trvá. Stejně tak neodešel ani Jan Hus. Aby to ale nebylo jednoduché, a aby bylo oč usilovat, neodcházejí ani barbaři.

Všechny příspěvky s Ivan Hoffman