Zpět

Když čtu o tom, co se děje v San Francisku, zcela nepatřičně se mi vybaví Waldemar Matuška, který se sentimentálně ptá: „Co v sobě máš? Nevím, San Francisco, že se mi zdáš, ať spím či bdím.“ Sen se změnil v noční můru. Centrum města zaplavili bezdomovci, narkomani, kriminalita vyhání z města firmy a obchodníky. Pokud jsem v minulosti nenašel čas navštívit v San Francisku bratrance, tak už to nemá cenu. Přihlížet zmaru je masochismus, navíc vše nasvědčuje tomu, že smutné obrázky z dnešního San Franciska jsou předobrazem úpadku, který potká Ameriku a Západ jako celek.

Některé sny se rozplynou dříve, než se vyplní. A co se rozplyne, mohla být i pouhá iluze. Přesto je podezřelé, jak kdysi nakažlivý americký optimismus rychle bere zasvé, a střídá ho skepse a chaos. Čteme analýzy, jak inflace doléhá na Američany s nízkými příjmy, kteří nejprve šetří, pak se zadlužují, a nakonec kradou. Statistiky vypovídají o bezprecedentním poklesu důvěry ve federální vládu a narůstající nedůvěře v obě hlavní politické strany. Amerika, která si zakládala na osobní svobodě a nezávislosti, se snižuje k politické korektnosti, tedy cenzuře a autocenzuře, maskující semeniště deviací všeho druhu.

Podstatou sebeklamu, kterým je americký sen, je víra, že každý má svůj osud ve vlastních rukou. Že čistič bot se může stát milionářem, je-li pilný, pracovitý a chytrý. Deklarovaná rovnost šancí je fikce, která činí jednotlivce odpovědným za jeho neúspěch, bída je důsledkem osobního selhání. Je-li tomu tak, může společnost neúspěšné ignorovat, měřit prosperitu mírou HDP a vyprávět si příběhy celebrit, které jsou za vodou. Až když je neúspěšných tolik, že o ně úspěšní začnou zakopávat, začne se společnost z amerického snu probouzet.

Byl to, tuším, Antonio Gramsci, který kdysi řekl, že úroveň společnosti se neodvíjí podle situace těch nejúspěšnějších, nýbrž od postavení těch nejslabších. Ještě v sedmdesátých letech minulého století se americká technologická převaha ilustrovala konstatováním, že zatímco u nás sledujeme černobílou televizi, v Americe má běžně barevnou televizi černoch ve své chatrči. Současný regres, daný úpadkem slabých, je ovšem provázen nápadným zbohatnutím stále se úžící vrstvy těch nejbohatších. Je zde důvodné podezření, že jsou to ti nejúspěšnější, kteří ruinují Ameriku.

Z amerického snu se neprobouzejí pouze Američané. Jde o globální budíček, protože šlo o sen nakažlivý, toxický, šířený z Hollywoodu do celého světa. I u nás rychle přibývají lidé s nízkými příjmy, kteří šetří. Maloobchodní tržby prý klesají patnáctý měsíc v řadě. I u nás se lidé zadlužují, a když nebudou schopni splácet, začnou krást. I u nás přijde den, kdy ti úspěšní začnou o neúspěšné zakopávat. Je to dáno logikou asociálních vlád v korporátním žoldu, které řízení společenských procesů nemají v náplni práce.

Bonmot, že pro stát není problém se postarat o chudé, problém že je uspokojit potřeby bohatých, už neplatí. Situace se vyvíjí: Postarat se o chudé je pro stát problém, neboť to není v zájmu bohatých. Je tedy otázkou času, kdy si ti neúspěšní uvědomí, že s nimi bohatí vizionáři do budoucna nepočítají. Procitnutí neúspěšných, kteří jsou zatím stále mediálně neviditelní, protože jich ještě není dost, aby o ně zakopávali mainstreamoví korporátní novináři, ale paradoxně nemusí znamenat konec amerického snu.

Lze si naopak představit jeho vzkříšení. Stačí k tomu zbavit se úzké třídy globálních parazitů a obnovit přirozený řád, kdy člověk není objektem dějin, ale jejich subjektem. Vzít si prostě svět zpátky z rukou oligarchů, či jak se jim říká, a vrátit se k demokracii, kdy si lidé vládnou tak, že lze úroveň společnosti měřit podle úrovně těch nejslabších. Než nad San Franciskem zlomím hůl, dám mu ještě šanci. Jak to kdysi zpíval Matuška, když platonicky vzpomínal na zlatou pláž a modrý dým: „Očitých svědků je jen pár a mapa to je cár…“ Nic ještě neskončilo. Žijeme příběh s otevřeným koncem.

Všechny příspěvky s Ivan Hoffman