Zpět

Snažím se rozpomenout na nějaké důvody, pro které jsem před lety měl za to, že nový režim, myšleno ten současný, bude lepší, než minulý. Nejspíše po těch důvodech pátrám proto, že současnost v mnoha ohledech připomíná minulost, a v čem není stejná, je současnost zpravidla horší. Otázka ale nezní, zda je dnešek lepší, či horší než včerejšek, ale kde se bere předpoklad, že se něco podstatného může ve společnosti změnit změnou režimu.

Tím podstatným je člověk. Změnou režimu se nezměnili lidé. Z režimu do režimu si každý na cestu přibalil sebe sama. Pokud se snad zdálo, že lidé jsou definováni systémem, ve kterém žijí, ukázalo se, že je to naopak systém, který je definován lidmi, kteří v něm žijí. V dobrém i ve zlém, samozřejmě. Dobro v lidech vnáší světlo do každé temnoty a lidská špatnost kontaminuje jakýkoli systém. Nejvíce, mimochodem, špatnost ohrožuje systémy idealistické. Jsou zranitelnější, neboť špatnost v člověku podceňují.

Změny režimů se vysvětlují neudržitelností zhoršujících se poměrů. Když už mají lidé něčeho plné zuby, vezmou za vděk nabídkou změny k lepšímu. Slibuje se spravedlnost nebo svoboda, a účast občanů na rozhodování o věcech veřejných, čili demokracie. Ve skutečnosti se jedná o změnu fiktivní. Smyslem převratů, ať už poklidných, anebo krvavých, není změna poměrů, ale jejich udržení v kosmeticky pozměněném módu, v na pohled atraktivnější verzi. V každém režimu se nakonec vytvoří vrstva těch, kteří mají moc nad ovládanou většinou. A ti co vládnou, jsou typově stejní, bez ohledu na režim. Držitelé moci se nemění.

Ve svém komentáři „Kartelové strany v akci“ Jan Keller demaskuje totalitní praktiku mocenské elity, která si udržuje moc předstíráním politické soutěže, aby po volbách vládla jako jeden mocenský kartel. Tato praxe funguje na místní úrovni, kdy se mocenská elita před volbami rozptýlí do pěti stran, aby se po volbách spojila v jednu. Stejně tak se na evropské úrovni, po předstírané soutěži lidovců, socialistů a liberálů po volbách ve staronovém kartelu sejdou ti, kteří vládli i minule. Smyslem této záludnosti je vyhnout se bratrovražednému střídání stran u moci a v opozici. Místo v opozici je v tomto režimu trvale rezervováno těm, kteří by mocenské elitě ujídali z volební kořisti. Aby se to voličům nepletlo, stranám mimo kartel se za pomoci spolupracujících médií přiřadí nějaké odporné nálepky anebo se jim nasadí psí hlava.

Tato praxe se mimochodem osvědčila i za minulého režimu, kdy pluralitu suplovala Národní fronta. Parta, co se zuby-nehty držela u moci, ovšem postupně degenerovala, stejně jako to vidíme dnes. Byla stále nekompetentnější a trapnější. Navzdory tomu ale společnost fungovala, stát zajišťoval občanům životní jistoty, práci, bydlení, bezpečí. Navíc si na rozdíl od dneška socialistická privilegovaná menšina nemohla příliš vyskakovat, neboť mezi respektované ctnosti ještě nepatřila chamtivost, bezohlednost, povýšenost či arogance.

Je dobré pochopit, že nemá smysl vyhlížet ráj na zemi. Nikdy zde nebyl a nepochybně ani nikdy nebude. Ráj je neuskutečnitelný režim, bez ohledu na to, zda je po něm poptávka a zda ho někdo nabízí. O snesitelnosti naší existence nerozhodují vlády, parlamenty, politici, respektive jejich skrytí loutkovodiči. Co mají všechny režimy společné, je jejich gravitace k totalitě. Ve své závěrečné fázi jsou všechny režimy diktaturami s jediným povoleným názorem, svobodu vždy nakonec vystřídá dozor. A když už jsou občané plně pod kontrolou, domnělý ráj odhazuje masku a předvede se coby peklo na zemi.

Protože se lidé nemění změnou politického režimu, je důležité, koho si bereme sebou na cestu do režimu příštího. Hodní lidé se v novém režimu nestávají špatnými. Hulvát zůstane i v novém režimu hulvátem. Přetrvává to, co nemusíme vyhlížet, na co nemusíme čekat, čili to, čím jsme. Čím více člověk v drsné konkurenci nahromadí toho, co nelze vzít sebou do hrobu (peněz, moci, privilegií…), tím těžší nese břemeno a tím méně sil a času mu zbývá na vlastní existenci. Komu nestačí svět, jaký je, a poptává lepší, může ho najít pouze v sobě. Nic jiného, než sebe sama, nemáme pod kontrolou. To ovšem není málo. Být v tomto světě důstojně sebou a být užitečný druhým, je práce na plný úvazek. Je to práce, která v každém okamžiku dává smysl i v jinak nesmyslném světě. Není to ale řešení pro každého. Společnost vždy bude tvořena především lidmi, kteří upřednostňují vyhlížení ráje tam, kde není.

Všechny příspěvky s Ivan Hoffman