Zpět

Připravovaná kompetenční žaloba na prezidenta Zemana kvůli nejmenování ministra zahraničí nemusí být pro nastupujícího premiéra Petra Fialu krok správným směrem. Jednak není v tuto chvíli jasné, zda je kompetenční žaloba tou správnou právní cestou, protože by byla historicky první, tedy je procesně i obsahově nevyzkoušená. Ústava navíc nemusí upravovat vše doslova, řada věcí je o politických zvyklostech. A to občas umožňuje jiný výklad – jako u každé právní normy. Jde o to, zda ten výklad obstojí, či nikoliv – a ten výklad se nyní týká otázky, zda prezident musí jmenovat každého, kdo je mu předložen, nebo má jako hlava státu právo na názor. A to, jaký výklad by Ústavní soud zvolil, je vysoce odvážné předvídat. Z mnoha důvodů.

Například si neumím dost dobře představit, jaký efektivní výrok by mohl premiér po Ústavním soudu žádat. Že je prezident povinen na návrh premiéra jmenovat danou osobu ministrem zahraničí? Nebo dokonce že se to prezidentovi ukládá? Podobný návrh tu ještě nikdy nikdo nepsal, a v tom je jeho velké riziko. Protože hned druhým důvodem může být fakt, že Ústavní soud nebude chtít tak výrazně zasahovat do politiky, protože jmenování ministrů je výhradně politické rozhodnutí. De facto by tak na sebe vzal pozici subjektu, který je za jmenování ministra zahraničí odpovědný. A takovou roli Ústavní soud v českém právním řádu rozhodně nemá. A třetím důvodem může být to, že i kdyby kompetenční žalobě vyhověl, a vynesl onen poněkud sporný výrok, prezident ho nemusí respektovat, čímž by vznikla patová situace. A Ústavní soud nebude chtít patovou situaci. Ti, kteří dnes premiéra tlačí do kompetenční žaloby, by si tedy měli uvědomit, že tento tlak by neměl být výrazem sympatií či antipatií k prezidentovi.

Ve své podstatě je jedno, kdo je tím prezidentem a kdo je oním premiérem. Jde o věc samu. A chtít po Ústavním soudu, aby za politiky vyřešil to, o čem se mají dle letitých zvyklostí dohodnout, je poněkud alibistické. Zejména v době, kdy je ústavní právo v naší zemi pošlapáváno vůči občanům způsobem, který nemá od roku 1990 obdoby, a právních norem se zneužívá k tomu, aby se jedné skupině občanů „znepříjemňoval život.“ V tu chvíli fakt, že se politikové obrací k Ústavnímu soudu, aby dosáhli svého, protože mají pocit, že není dodržována Ústava podle jejich výkladu, může dokonce působit až tragikomicky. Nevěřím proto příliš tomu, že Ústavní soud bude chtít vtáhnout právo tak moc do politiky, a politikům tím usnadňovat život. Nejvíc tedy riskuje nový premiér. Začínat kariéru tím, že neuspěji u Ústavního soudu, je příliš vysoká hra. On sám musí zvážit, zda mu to v tuto chvíli a v dané věci stojí za to.

Čeká na něho národ, jehož část nemůže na lyžařské svahy, do restaurací, do divadel, na koncerty, ke kadeřníkovi… Tam by si měl klást otázky, kde zůstala Ústava České republiky.

Všechny příspěvky s Jana Zwyrtek Hamplová