Zpět

Martina: Zatímco všichni protestující zemědělci v Evropě působili jako jeden muž, tak u nás se to tříštilo. Řekněte mi, co si myslíte, že bylo důvodem toho, že jste byli tak roztříštěni? Na jedné straně byla Agrární komora, pak se od toho zase někdo distancoval, a působili jste velmi nejednotně.

Zdeněk Jandejsek: Tak, nejednotně. To je účel, to byl účel vůbec politiky od roku 90. U nás máme Agrární komoru ze zákona, a tam jsem seděl 3,5 roku. Pak máme Zemědělský svaz, ten je velice silný, protože má lidi, kteří sedí v Agrární komoře, takže jsou většinou, ne všichni, ale většina jich je v Zemědělském svazu – to jsou bývalá družstva, a pak jsou tady spolky, které hrají na to, aby dostaly peníze, a nemusely toho moc udělat, a tak. Takže jsou asi další tři spolky. Tento stav se udržoval záměrně. Já, když jsem tam byl, jsem to chtěl sloučit, ale kdybyste viděla, jak jsem dostal za uši, jakože jak si vůbec můžu dovolit to slučovat.

Ale vy jste řekla to nejpodstatnější: Zemědělci by měli táhnout všichni za jeden provaz a sjednotit se. Bohužel, někdo může dostávat 20 000 na hektar, třeba když nebude nic dělat, neprodukovat, a někdo dostane 1 700 korun, jako teď třeba naše podniky dneska dostanou na hektar zhruba 1 700, 1 800 korun ze složky na plochu. Nemluvím o příplatcích, které jsou vyčleněné zvlášť, a dávají se pak třeba na živočišnou výrobu, na wellfare, a tyto věci. Takže základní složka, která je na plochu. Takový je stav. Když se přihlásíte do bio, a máte 150 hektarů, tak dostanete třeba až – nevím kolik to dělá – asi od 14 do 20 000. A když tam děláte cokoliv, pšenici, kukuřici, tak dostanete v těchto podnicích kolem 2000 hektarů kolem 1 700 korun. Není to bláznovství? My přece chceme produkovat co nejlacinější potraviny.

Martina: Tady byla tendence podporovat malé výrobce.

Zdeněk Jandejsek: Já bych neřekl, že malé.

Martina: Ne?

Zdeněk Jandejsek: Malé – patří tam také malí, ale jsou to i velcí, kteří nic nedělají. To znamená, že když se přihlásíte do ekologie, a sekáte jednou za rok trávu, tak vás to stojí dva tisíce, a dostanete třeba 12 000, a to všechno jde do kapsy. A to jsou voliči těch, který tomu teď vládnou. Tak takhle to je nastavené. Já vám můžu promluvit o tom, jaký se dělají výsledky, co se dá vyrobit, jak to funguje. Ale když vyrobíte kilo laciněji o pětikorunu, třeba maso, a dostanete dotaci tři koruny, a ten, co je tady za hranicemi, dostane dvacet, patnáct korun, a teď jste s ním na trhu – tak jak si můžete konkurovat? A to ne proto, že to neumíte – výsledky, které mají třeba podniky, jako jsme my, nebo podobné podniky, abych nemluvil jenom o nás – mají nadprůměrné výsledky. A to znamená, když mají nadprůměrné výsledky, mají i nižší ceny, protože toho vyrábějí víc za stejných podmínek, ze stejné půdy, ze stejného vašeho. Takže my už jsme v situaci, že my to chceme tady dostat až na kolena. To není hospodářská politika – to je hospodářská politika současné vlády. A ty vlády předtím…

Martina: Myslíte si, že to dělají z nevědomosti? Nebo, že to dělají záměrně?

Zdeněk Jandejsek: Velkou část dělají záměrně, a některé věci dělají z nevědomosti. Blbosti, které se dělají – třeba úhor, který je postavený z Unie – si Francouzi vyřešili hned. Ti to udělali hned tak, že úhor nemusíte, když budete dělat třeba jetele, to znamená bílkovinné plodiny. Ale oni je dělají, ale mají čemu to dát ke krmení. Ale my jsme tady všechno zrušili.

Martina: A musíme nechávat ležet pole úhorem, ano?

Zdeněk Jandejsek: Je to vidět, je to zvěrstvo. Marie Terezie zrušila úhor, nebo úhory, které byly před Marií Terezií. Ale proč byly?

Martina: Protože se tam pěstovalo seno, a to se dávalo zkrmovat dobytku, ne?

Zdeněk Jandejsek: Přeci to víte. A to nejste zemědělec a rozumíte tomu. Byly většinou tři hony, nebo čtyři, a na těch byly, já nevím, brambory, obilí a pšenice, nebo něco takového.

Martina: Zelenina?

Zdeněk Jandejsek: Zelenina ne. Obilí tam bylo dvakrát. Na dvou bylo obilí, na jednom brambory, a úhor. A úhor byl proto, že se na úhoru pásly krávy. Úhory byly třeba ve vesnicích dány najednou, každý si něco zoral, a na tom byli obecní pasáci, a ti pásli. A všechen hnůj, který tam zůstal, zúrodňoval půdu tím, že se tam páslo. A my jsme udělali takové úhory, že tam necháme vyrůst všechen binec, to znamená šťovíky, bodláky, bordel, některé rostliny, které mají látky, které jsou pro nás nepříznivé. To tam necháme, a jednou za rok to sesekáme, a dáme to do kompostu, a znova to rozvezeme na pole. My si tím vlastně ničíme to, co je v pořádku. Takovou hloupost může udělat akorát ministr, který neví o světě.

Pan premiér, ministr, chodí na velvyslanectví Spojených států pro úkoly

Martina: Pane inženýre Jandejsku, ale já bych tohle chápala, kdyby tady byla vize, že někdo přišel za nejmenovaným ministrem, před dvaceti, deseti, lety, nebo teď, a řekl: „Poslyš, když naši republiku zemědělsky položíš, tak my tady budeme dodávat to, nebo ono, a ty si přijdeš na takové a takové peníze.“ Ale to se mi zdá nepravděpodobné, protože v tom případě by to byl dědičný hřích, který převezme další ministr, nebo každá další vláda převezme, a dále mu slouží.

Zdeněk Jandejsek: Krásně jste to řekla. Tak to je. Vždyť si pan premiér, ministr, chodí na velvyslanectví Spojených států pro úkoly. Já neříkám, že to dostali za peníze, a kolik, to nevím, nebo to dělají proto, že se chtějí zavděčit, nebo proč to dělají. To nedokážu posoudit, protože to nevím, nebyl jsem u toho. Ale zkrátka toto řízení pro vzdělaného člověka s praxí je – jak jste říkala, dědičný hřích. My jsme v celých potravinách soběstační pouze na 50 procent. Někde děláme 100, někde děláme 20 procent. My jsme byli vývozcem drobného ovoce, to znamená angreštu, rybízu, a těchto věcí.

Martina: Exportéři brambor.

Zdeněk Jandejsek: My jsme byli exportéři, a my dneska máme 10, 15 procent, a všechno se dováží. Třeba borůvky, i když borůvky se tenkrát nedělaly – a ty se vozí i z Chile. Takoví jsme frajeři. No tak nebudeme borůvky mít, tak je budeme mít jenom v létě. Nic se neděje.

Martina: To by se dalo přežít, akorát že jsme byli exportéry brambor, a nyní jsme na 60 procentech, a brambory zdražily o 88 procent.

Zdeněk Jandejsek: Šedesát procent? To máte dobré číslo – ale to jsou brambory ve slupce. Když přepočítáte všechno, to znamená lupínky, různý pochutiny z brambor, a ještě komponenty do knedlíků, knedlíky, a tyto bramborové věci, tak když se to všechno započítá, tak jsme soběstační jenom na 40 procent. Čili na 60 jsme jenom v bramborech ve slupce. Ale protože výrobků z brambor děláme tak málo, a obrovské množství dovážíme, tak když to celé spočítáme dohromady, tak jsme na 40 procentech. My si tady lžeme, vyprávíme, že ve vepřovém jsme soběstační na 45 až 50 procent, ale my jsme soběstační na 34 procent. Předevčírem jsem to počítal.

Martina: To mi opravdu trošku připomíná minulý režim, kdy se říkalo: Stavební podnik staví sídliště, nějak to nevychází, o víkendu se sejdou ekonomové, nandají klotové rukávy, začnou počítat, a zjistí, že plní na 118 procent, a nikomu nevadí, že to sídliště nestojí. Vy jste několikrát kladl za vzor to, jak vedou zemědělství třeba ve Francii, nebo v Německu. Oni tam stávkovali, ale působili – na rozdíl od našich zemědělců – jako jeden muž. Povězte mi: Vyvzdorovali si něco tito zemědělci v okolních zemích? A co jsme si vyvzdorovali my?

Zdeněk Jandejsek: Tak oni si toho taky vyvzdorovali málo, taky si myslí, že je potřeba ještě pokračovat. V Německu se zrovna připravují nějaké nátlakové akce.

Mercosur jsou země Jižní Ameriky, které by sem měly dovážet potraviny. Když budeme dodržovat Green Deal, nebudeme potravinově soběstační.

Martina: Zase stávka?

Zdeněk Jandejsek: Jak brzo to bude, to nedokážu odhadnout. Ale samozřejmě, všechno se nedá. Ale zlepšila se řada věcí, pro které stávkovali. Ale je tam problém Mercosur, to jsou země Jižní Ameriky, který by sem měly dovážet potraviny. A je to nastavené tak, že to tady v celé Evropě je potřeba oslabit, a když budeme dodržovat Green Deal, tak nebude soběstačná ani Francie, ani Německo, a budou se sem potraviny vozit. My třeba 80 procent, a oni třeba 20, to jsem dneska odhadl od oka, ale nedokážu to říct přesně. Ale takto se připravují smlouvy, že my tam budeme z Evropy vozit auta – tedy podniky, které jsou dneska na kolenou – třeba volkswageny – a jako reciprocita sem půjde maso, a všechno další. Kdo na tom bude vydělávat? Myslíte, že někdo z lidí, nebo z nás? To bude dovážet akorát zase finanční globální kapitál. To znamená, že z normálních podniků, třeba potravinářských, nebo obchodních, normálních malých podniků, by to nemohl nakoupit nikdo, když se na loď vejde 500 až 1 000 kontejnerů. Taková loď nepojede prázdná, musí být plná. Takže to zase budou kupovat jenom ti, kteří je ožebračují tam, a dovezou to sem, a tady si dají ceny, jaké budou chtít, a prostě z toho budou profitovat. Je to všechno dělané jenom pro globální byznys, k ničemu jinému to není. A proto se musí společnost změnit.

Já nejsem žádný obdivovatel Ameriky, já tam byl aspoň dvacetkrát, takže vím, co je Amerika. Ale zase, je to jenom můj pohled, jenom já taky nemůžu říct, že všechno vím. Určitě nevím. Ale vím, co je, nebo aspoň si myslím, že vím, co je zhruba Amerika. Takže Zelený úděl není dělán proto, aby se pomohlo lidem. Mluvit o tom, že kysličník uhličitý škodí, to ať si jde někdo promluvit s lidmi, kteří nečekají na granty – protože ti budou říkat, že to tak je – ale s lidmi, kteří o tom něco vědí, a ti vám řeknou, že to je hloupost na sedmou.

Martina: Tak já myslím, že…

Zdeněk Jandejsek: Já furt někam utíkám.

Martina: To je v pořádku.

Zdeněk Jandejsek: Musíte mě zastavit.

Martina: Já se občas snažím s nějakou otázkou prosadit. Ale v tom, co jste teď říkal, že se sem má vozit maso z Latinské Ameriky, mně nedává logiku jedna věc, a to, že naše firmy budou muset nově plnit třeba směrnici CSRD, která ukládá povinnost poskytovat údaje o uhlíkové stopě. A přibude i směrnice o náležité péči podniků v oblasti udržitelnosti, která má vést k jejich větší odpovědnosti v prosazování lidských práv a ochraně životního prostředí. A já pořád nevím, jakým způsobem pomůžeme životnímu prostředí, když budeme vozit maso tisíce kilometrů daleko?

Zdeněk Jandejsek: My mu nepomůžeme, ale zase vyinkasujeme od lidí peníze. Potřebujeme lidi zase nějakým způsobem zregulovat.

Martina: Ale do Evropy budete moct importovat hovězí maso pouze v případě, když doložíte, že kráva nebyla krmena sójou vypěstovanou na odlesněné půdě po roce 2020.

Zdeněk Jandejsek: A kdo to prokáže, můžete mi říct?

Řídíme zemědělství tak, že vymýšlíme hovadiny Zelného údělu, a rušíme tady chovy drůbeže. Ale spotřeba vajíček stoupá, takže se prohlubuje nedostatek.

Martina: Jistě celá armáda úředníků a komisí.

Zdeněk Jandejsek: Neprokážou nic. To jsou všechno jenom hlouposti. To je jenom nastavené tak, že to všechno bude mít nějakou cenu a že to bude mít nějaký vliv. Ale to všechno vůbec není pravda. Ale abych tedy dal něco, co lidé pochopí, tak u nás se vyváží každý rok téměř 50 procent obilí. A vepřové, vajíčka a normální výkrm brojlerů, to jsou monogastři, kteří se krmí jenom obilím, a přidá se tam nějaká sója, vitamíny, a tak dál. A my to zrno vyvezeme za pár halířů, za 3 000, za 3 500 korun, a pak dovážíme produkci s přidanou hodnotou, místo toho, abyste tady podpořili výrobu vepřového a drůbeže. V drůbeži jsme na úrovni 57 procent, u vajíček jsme na 55 procentech soběstačnosti. Takže my to řídíme tak dobře, že vymýšlíme hovadiny ze Zeleného údělu, a rušíme tady chovy drůbeže – myslím tím hlavně vajíček a drůbeže – ale spotřeba stoupá. To znamená, že se prohlubuje nedostatek. My třeba děláme drůbeže asi 26 miliónů, a ještě zvyšujeme, a tak dále, ale jsou podniky, které si s tím nedělají starosti, protože tam vydělají nula, takže do tohoto rizika vůbec nejdou, a jdou od toho, výrobu nezvyšujou, a tak dále. Ale my nejsme schopni říct, že obilí nebudeme vyvážet, vždyť je to tak jednoduché.

Martina: A nakrmíme si své slepice.

Zdeněk Jandejsek: Svoje slepice, a budeme mít vajec, kolik budeme potřebovat. Vždyť je to směšné. Na Slovensku stojí vejce deset korun – to jsou informace ze včerejška. Jedno vejce deset korun. U nás sedm, nebo kolik.

Martina: Pokud nekupujete od hrabavé slepice, která si vykračuje po dvorku – to stojí deset, jedenáct.

Zdeněk Jandejsek: To vám můžu vyprávět všechny podvody, když budete chtít. Vyrobit vajíčko dneska stojí tři koruny. Takže počítejte: 15 procent jsou náklady prodeje, to je 40 halířů, to máme 3,40. A kdyby si nechali 3 procenta, a 12 procent DPH, tak to je 15 procent k tomu, to je tedy dalších 45 halířů. Takže tady může být vejce za 3,80, ale dáváte za něj 7, 6,80, 6,30.

Martina: Já jsem možná nepostřehla, kdo mě tedy odere nejvíc? Zkuste na mě ještě shovívavěji.

Zdeněk Jandejsek: Výroba vajíčka je…

Martina: Tři koruny.

Zdeněk Jandejsek: Do třech korun. Náklady na prodej v kamenných velkých barácích jsou zhruba 15 procent, takže to je 15 procent ze tří korun – to je 45 haléřů. A DPH je 12 procent. A když si nechají zisk 3 procenta, tak je to zase 15 procent, cože je zase 45 haléřů. 45 a 45 je 90. To je 3,90, tedy 3 koruny a 90 haléřů.

Argumenty, že se vajíčka musí skladovat v klimatizovaných, chladících prostorách, jsou kravina. EU toto zrušila.

Martina: Oni mi vždycky vysvětlí, že jsou drahé energie, že vajíčka, stejně jako ovoce, musí skladovat v klimatizovaných, chladících, nebo mrazících prostorech, a takhle mi vždycky vysvětlí, že 190 procent je v pohodě.

Zdeněk Jandejsek: Já na to mám zase krásnou odpověď: Vajíčka se doteď skladovala při teplotě 12 až 15 stupňů Celsia. To dneska Evropská unie zrušila, že to není potřeba, aby taky ukázala, že chce potravinářům pomoct. Takže je to kravina.

Martina: Potřebují odbyt na léky na salmonelózu?

Zdeněk Jandejsek: Tak. Přesně jste se trefila na hřebíček. Trefila jste to přesně.

Martina: Evidentně vyhrávám v kvízech.

Zdeněk Jandejsek: Je potřeba vědět to základní. Dříve byl požadavek, že vajíčka musejí být chlazená, a vydrží podstatně déle, protože jsou nárazy. Lidé si je nekupují podle toho, jak slepice nesou. My dneska máme slepice, který nesou 343 vajec za rok na slepici. To znamená, když máme 365 dní, tak skoro každý den slepice snese vajíčko. Intenzita snášek vajíček je 94,5 procenta. Takže to je každý den. Takže lidi mají jednou Velikonoce, jednou Vánoce, jednou mají, nevím co, takže kupují různě. Takže tam je potřeba polštář, a proto jsou chladící prostory. Jednou je vajíčko starý jeden den, jednou je starý klidně dvacet dní, protože když se udržují v chladu, tak vejce vydrží i měsíc, a někdy víc. Ale měsíc je tutovka. Takže abyste viděla, co se všechno dělá. Stavíme se na hlavu, chodíme po rukou, vždyť jsou to všechno nesmysly.

Martina: Už řadu let se mluví o tom, že obří zemědělské dotace ruinují kasu Evropské unie. A teď pomíjím, kdo z nich se má nejlépe. Ale odborníci – což je eufemismus – tvrdí, že zemědělství a potravinářství, které je závislé na dotacích, vytváří určitou formu socialismu. Myslíte si, že by bylo řešení prostě dotace zrušit? Že by to narovnalo vztahy, a trh a kapitalismus by si žil?

Zdeněk Jandejsek: Přesně, určitě. Vy budete muset vzít ministra financí. Protože to je základ toho, co já navrhuji: Zrušme všude všechny dotace.

Martina: Ale to by štrajkovali Francouzi, protože těm by vyskočily ceny potravin o 65 procent, pokud jsem dávala pozor.

Zdeněk Jandejsek: To jste dávala velmi dobrý pozor. Proto to nikdy neudělají. Ale já jsem pro. Hlasuju oběma rukama pro to, abychom všude zrušili všechny dotace – jak z Evropské unie, tak národní. Všude zrušili. Pouze bychom pomohli tam, kde někdo pracuje v horších přírodních podmínkách, takže na horší přírodní podmínky bychom někomu něco jako halíře mohli dát z vlastních národních zdrojů. Ale zrušme to, zrušme to všechno. A já vám řeknu jednu věc: Pokud by se to zrušilo, tak my do deseti let budeme mít aktivní saldo zahraničního obchodu se zemědělskými produkty. Protože nám zůstalo pár velkých podniků, a opravdu všechny jsou na vysoké úrovni, ty můžou pracovat s kýmkoliv.

Martina: Ale u nás by to přežily jenom ty velké.

Zdeněk Jandejsek: Ne, ty malé by se specializovaly na to, kde je víc potřeba ruční práce, a prodávaly by zeleninu, dělaly by ovoce. Všichni je potřebujeme.

Zrušit všechny dotace, granty a neziskovky

Martina: Pan Jiří Syrovátka z Chrámců, který je ovocnář, má palírny, džemy, nebere ani korunu dotace, a nikdy nebral, a vedou si, pokud vím, poměrně slušně.

Zdeněk Jandejsek: Tak to vidíte, že to taky jde. Ale jde o to, jestli si můžou dovolit nejnovější technologii, nejnovější genetiku. To nevím, jestli si můžou dovolit, to nedokážu posoudit. Nevím, proč nebere dotace, když jsou v podstatě ze zákona.

Martina: Nebere je ze zásady.

Zdeněk Jandejsek: On je odmítá?

Martina: Ano.

Zdeněk Jandejsek: Tak to možné je. To může každý odmítnout, pokud je asi mimořádně dobrý. A můžou takoví lidé být. Ale já to nevidím tak, že by to mohlo být v celé republice. To nevidím. Bylo by dobře, kdyby se to všude zrušilo, v celé Evropě. A co by šlo mimo Evropu, tak by se nastavily cla podle toho, jaké má někdo dotace. Já jsem byl v Austrálii, to je už celých 30 let, tam jsem se sešel s exministrem, už byl v důchodu, a byli jsme na jeho haciendě, a já mu říkám: „Pane, povězte mi, jak je možné, že vy tady v Austrálii, když jdu do supermarketů“, oni už tenkrát měli velké obchody, „jak je možné, že tu máte všechno svoje? Tady máte asi pět, deset procent, nebo kolik máte?“A on říká, že sedm procent. A já říkám: „Jak to děláte? Jak je to možný?“ A on říká: „Úplně jednoduše. My víme, kdo má jaké podpory, a ve výši těchto podpor dáme clo.“ A ten, kdo to umí udělat, jak jste tady řekla vy, bez dotací, na naší úrovni, tak to sem vozí, když to bude opravdu umět, a ne, že bude dělat takové lumpárny, že si to něčím podpoří, pak nás tady bude likvidovat v trhu. Tak to nebude. Takže to není o ničem jiném než o tom, o čem tady celou dobu mluvíme.

Martina: Na začátku jsem citovala Henryho Kissingera, že ropou ovládáte národy, ale potravinami lidi. Myslíte si, že zemědělské dotace se ukazují, že více než záležitostí hospodářskou, ekonomickou, sociální, jsou prostě ryzí politikum?

Zdeněk Jandejsek: S tím úplně souhlasím. Já bych zrušil nejenom dotace, jak jste tady řekla, ale zrušil bych všechny granty. Protože tohle všechno je na to, abychom s lidmi mohli nějakým způsobem manipulovat. Vy si nemůžete dovolit říct, nebo to udělat trošku jinak, protože vám seberou dotace, zlikvidují vás. Na vysoké škole jsem chodil 25 let dělat šéfa státnicové komise, a loni jsem skončil, a znám tam spoustu dobrých lidí, a nechal jsem si od jednoho profesora z katedry obchodu a financí spočítat, kolik stojí stát, když si maloobchod ode mne koupí za 100, a pak to prodává za osmdesát. To je taková marketingová hra, aby tam dostal lidi, a mohl je okrást na dalších výrobcích, které mají 300 procent marže. Takže nahodí tři výrobky, nebo pět. U nás to jsou třeba kuřata, prsní řízky, které dají pod cenou. Nechal jsem ho to spočítat, a řekl jsem mu, kolik toho tam dáváme, kolik procent máme v akcích, a tak dále – a je to 15 miliard. To je to, o co nás oberou ti, kteří prodávají.

Proč? Protože když ke mně přijdou na kontrolu, tak kontrolují každou položku zvlášť, za kolik jsem ji nakoupil, za kolik jsem ji prodal. Kdybych jí prodal za míň, než jsem za ní zaplatil třeba v rámci skupiny, v rámci holdingu, tak mi to všechno dodaní. Stejně tak by obchodníci měli dodanit to, když používají jako marketingový nástroj nižší cenu, než za jakou nakoupili. A je to jednoduché. Dojdu na obchod, podívám se, za kolik prodávají, dojdu do účtárny, podívám se na fakturu, a je to vyřešené. Vždyť to všechno na ministerstvu financí vědí. Já jsem jim to říkal minimálně desetkrát. „Proč to neuděláte?“ „Protože na to nemáme čas. My to nemůžeme dělat.“ Já říkám: „Vždyť to tady máte. To je nula času.“ Rozumíte, oni to mají všechno po hromadě.

U mě, když přijde kontrola na můj podnik, tak kontrolují každou položku, každou položku zvlášť. Vajíčko. Vajíčko u nás dělá Mydlářka, náš podnik za 2,50, my ho prodáme za 2,50. V pořádku. A kdyby mi ho prodal za 2,40, tak ten desetník na jednom vajíčku dodaní. My to děláme všechno obráceně. My tady necháváme prostory, my tam máme tolik miliard.

Takže ty granty – abych se vrátil k tomu, kvůli čemu jsem to říkal. Vysoké školy, tam je kupa šikovných lidí, výzkumáky, kde je kupa šikovných lidí, všechno dělají jenom kvůli grantům. Dělal jsem jeden grant – nechci ani říct, za kolik byl – a viděl jsem, proč se to dělá. Dělá se to proto, aby si na tom přivydělali všichni lidé, kteří tam jsou. To znamená, že všechny tyto věci bych zrušil. A pak bych zrušil všechny neziskovky.

EU by měla fungovat jako společenství států, a každý stát by měl mít své zákony. A když by někdo měl nadprodukci obilí, tak ho vykupme, a prodejme ho tak, aby se pomohlo tam, kde je nedostatek.

Martina: Takže už jsme právě obětovali pravé i levé křídlo.

Zdeněk Jandejsek: Je to hrozně jednoduché. Lidi, kteří neměli v životě štěstí, a jsou nějakým způsobem poškozeni, tak přece to je to nejmenší, aby se řeklo: Já se hlásím k tomu, že dám o půl procenta víc na sociální, zdravotní. Ale konkrétně. Ať to stát rozdělí. Proč to má rozdělovat někdo, kdo o tom ví houbec. Proto jsem řekl, že všechny neziskovky. Proč bych to neměl dát přes někoho, kdo to přesně reguluje, a přesně ví, kam to má přijít, a tak dál.

Martina: Trochu mně to připomíná větu, kterou jsem teď slyšela od jedné důchodkyně, která řekla: „Uráží mě, když v televizi říkají, že budou chránit důchodce. Já nechci, aby mě někdo chránil. Já chci fungující právní systém.“

Zdeněk Jandejsek: Tak. Dneska v podstatě svět ovládají neziskovky. Takže, já jsem vám přesně řekl, co se má dělat, co by se mělo dělat, aby to bylo jednoduché: Nastavíme pár zákonů, začneme se jimi řídit, zrušíme všechny dotace, zrušíme neziskovky. Teď jsem byl na jednom sezení v Brně na vysoké škole, a přednášel tam pan Blahynka – taky jsem tam přednášel – a ten tam o tom krásně mluvil, že tenhle systém být nemůže, tenhle systém se stejně utopí. Je otázka, jestli dřív, nebo později.

Martina: Ano. Pane inženýre Jandejsku, vy jste už jako předseda Agrární komory řekl, že staré členské státy Evropské unie zničily české zemědělství svými dumpingovými dovozy, kterým čeští zemědělci nemohli konkurovat. Ale teď, jestli jsem to správně pochopila, se chystá likvidace celoevropského zemědělství dumpingovými dovozy z Latinské Ameriky, a odjinud.

Zdeněk Jandejsek: Těmi, kteří můžou tento nákup a obchod zaplatit. Copak já můžu? Já třeba řeknu, že mám něčeho málo, tak si dojdu do Jižní Ameriky koupit, nevím co, třeba brambory. Copak já můžu naplnit 500, nebo 1 000 kontejnerů? Kde bych na to vzal? Tady mají velké podniky – jak říkají, že agrobaroni – jedno, až tři procenta rentability. Zbývá jim od jedné do tří korun na sto korun nákladů. My si všichni musíme půjčovat na investice – na to se zadlužujeme. A je to jenom proto, abychom to udrželi. Když už něco dělám 35 let, tak to snad teďk nezahodím, musím to předat další generaci, ta se musí starat.

Martina: Pane inženýre, vy jste říkal, jak byste napravil, narovnal, zemědělství v České republice. Mluvil jste o zákonu o ochraně půdního fondu, zákonu o významné tržní síle, a tak dále. Zároveň jste ale zmínil, že byste nechtěl, aby se Evropská unie úplně rozdrobila. Jak by se EU dala zreformovat – kromě zastavení veškerých dotací, a odčerpávání peněz z Evropské unie na zemědělské dotace?

Zdeněk Jandejsek: To je hrozně jednoduché. Evropská unie by měla fungovat jako společenství států. A každý stát by měl mít své zákony a svá pravidla, a nesměl by dělat takové hlouposti, jak jsem mluvil o těch dotacích, a neziskových, a tak dále. Kdyby takto fungoval každý stát, tak na té věrchušce – jak říkají naši noví občané – by se mělo státům jen pomáhat. To znamená, dám příklad: Máme nadprodukci obilí? Tak jej vykupme z celé Evropy, a budeme ho prodávat tam, kde je díra na trhu. Budeme ho prodávat ve velkém, budeme ho prodávat tak, aby to pomohlo. Budeme si navzájem pomáhat. Nemůžeme to postavit na tom, že jedni jsou ti, kteří díky nastaveným pravidlům vybírají peníze ze států, které na tom byly hůř.

Vždyť se podívejte, já jsem byl teď v Rumunsku, Bulharsku – jeďte se tam podívat. Rumuni dovážejí rajčata, a dováží 85 procent mléka z Polska. Vždyť to je katastrofální stav. Jediní Poláci si vydobyli nějaká jiná pravidla, než my všichni ostatní. Protože Poláci jsou velcí, zkrátka 40 miliónů, nebo kolik jich je, tak se s nimi asi museli bavit, protože procenta lidí, zastupitelů v orgánech Evropské unie, jsou pak vyšší, a oni si tím nechtěli dělat starosti. A to Polákům hodně uvolnili ruce. A Poláci byli chytří, protože jsou to dobří obchodníci, velice dobří obchodníci, takže samozřejmě dotace, který my jsme dostali na cyklostezky, na koupaliště a tyto hovadiny, dali do dálnic. A teď se jeďte podívat do Polska. My jsme dělali cyklostezky, my jsme dělali hovadiny, my jsme dělali zátarasy na vodu, a tak dále, místo toho, abychom postavili pořádnou přehradu tam, kde ji máme stavět, jako třeba v Opavě. Já bych za to dal někoho zavřít. Dvacet šest let to vědí, je to zprojektované, vědí, že když něco přijde, tak to tam ty lidi zlikviduje. Ale tak dlouho čekali, až je to zlikvidovalo. Někdo to zavinil, že se to nepostavilo. Vždyť bylo několikrát v plánu to stavět. Víte, kteří to byli? Kdo to zavinil?

Martina: Ne.

Zdeněk Jandejsek: Jedny z neziskovek. Já se hodně znám s lidmi z celé republiky, protože ty lidi se mnou hodně pracovali, a někde jsme se potkali, a tak dál, takže se s nimi o tom vždycky bavím. Bavíme se o zemědělství a potravinářství, o čem jiném bych se měl bavit, když ničemu jinému nesrozumím.