Zpět

Češi mají za bratry Slováky, Poláci Maďary za bratrance. Co tedy jsou Češi pro Poláky? Určitě jsme Polákům sympatičtí, dlouhodobě a v průzkumech nad 60 %, což je místo na pódiu, spolu s Italy a Američany. Bratr Poláka může ale být jen Polák. Tak jsme asi sympatičtí sousedé. Asi, to je špatné slovo. Určitě jsme sympatičtí a dobří sousedé. To není málo a někdy je to na evropském pavlači k nezaplacení.

Do roku 1945 jsme se hádali o hranice. Poslední větší hádku zapříčinil sovětský válečný podplukovník, který spravoval dobytá území, a bez znalosti slezských poměrů vzal tužku a udělal čáru, která měla být novou hranicí. Na zachovalé štábní mapě z roku 1945 je vidět jasná čára zakreslená tužkou až 70 kilometrů do polského vnitrozemí. Poláci vypadali na zarděnky a Češi sedli do tanků. Poláci vzápětí povolali posily a do července 1945 to vypadalo, že ztratíme Karvinou. Tu a tam se i střílelo. Pak se někdo v Moskvě naštval, milého podplukovníka poslal do civilu a Čechy a Poláky v porobené oblasti seřval dokulata. Hranice se pak trochu zbrkle zakreslila tak, jak je dodnes.

Výsledkem je, že nyní stále dlužíme Polákům 368 hektarů. Čas od času to diplomaté mají na programu jednání. Svého času na pravdě boží jsoucí kníže Karel Schwarzenberg navrhoval posunout hraniční kameny o deset centimetrů. Ukázalo se, že tato varianta je drahá a muselo by to projít oběma komorami českého parlamentu. Praktičtější by bylo za územní dluh věnovat Polsku budovu a pozemky malostranského polského velvyslanectví. Varianta je pro Poláky skousnutelná, protože cenově to dává v majetku mnohem více, než 368 hektarů vytěženého lesa někde u Zlatých Hor. Jednání podle diplomatických zdrojů roky pokračují, ale konce nevidět.

Další „sousedskou“ potíží jsou stereotypy. Poláci mají o Češích stereotypy typu – jsou zbabělí a vyčůraní. Nikdy moc nebojovali, a proto mají stojící staleté památky v Praze. V intelektuálních kruzích je častý názor na Čechy jako o národu hrabalovských pivních pábitelů či Švejků. Poláci mají v mentalitě neustálou nespokojenost se svým – hlavně finančním – stavem. Jsou impulzivnější a agresivnější. Jsou ochotni se za lepší prací stěhovat, logicky na Západ, ale i na jiné kontinenty. Češi jsou podle nich zaprdění ve svém „málo, ale naše“. Také se v polských hlavách uhnízdil dojem, že Češi jim závidí moře. Obecně jsou ale polské stereotypy jaksi pozitivnější než české.

Za časů Solidarity čeští komunisté ze strachu spustili protipolskou propagandu doraženou nenávistí nalévanou při vojenských školeních PŠM vojákům, kteří měli s armádami socialistického bloku „pomoci chránit“ Polsko před Solidaritou a kapitalistickým imperialismem. K vojenskému vpádu nakonec nedošlo, ale z vojny domů se vracelo mnoho mladých mužů se zcela pomýleným a negativním vztahem k Polsku a Polákům. Celá osmdesátá léta hleděli komunisti na Polsko se strachem. Nepracují, jen kšeftují a podvádějí, psalo Rudé právo. Ostatně dodnes publikuje v Právu exot, který už tehdy psal bolševické kydy o Solidaritě a který Polsko a Poláky popisuje zásadně negativně dodnes.

Pokud sjedete z Tater, Beskyd, Jeseníků či Krkonoš na polskou stranu, po pár desítkách kilometrů se před vámi otevře jen mírně pahorkatá polská placka končící až v moři. Kdo jel někdy k Baltu či zabrousil do polských obchodů trochu dál od hranic, tak to zná. Půda je zde průměrná, ale na rozdíl od nás se v Polsku komunistům nepodařila kolektivizace, takže většina zemědělců zde stále hospodaří na malých rodinných farmách. Češi by pak měli opustit už dávno neplatný názor o koňských povozech jezdících po polských dálnicích, ale naopak se zamyslet nad tím, jak si malé moderní farmy navzájem konkurují a jak tím posouvají kvalitu a cenu například polské zeleniny a ovoce.

A jsme u dalšího vžitého českého stereotypu, a tím je kvalita polských potravin. Dnes už není potřeba Čechy moc přesvědčovat, že polské vejce je stejně dobré, jako to české. U nás máme farmy nosnic čítající desetitisíce, nejvíce pak statisíce kusů. V Polsku jsou producenti vajec s miliony nosnic. „Vyrobit“ vejce v polském konglomerátu, větším než Agrofert, je pak levnější než kdekoli v Čechách. Nejsilnějším argumentem proti tomuto stereotypu ovšem byl rozdíl v ceně polských potravin, který donutil loni statisíce Čechů nakupovat za nižší ceny v Polsku. Češi si „ohmatali“ sami kvalitu polských potravin v polských obchodech, a už je nikdo nepřesvědčí o tom, že české jsou kvalitnější než polské. Spíše je to dnes u mnoha produktů naopak.

Zažitým českým stereotypem je pak ten o katolické zemi. Polská katolická církev byla v minulosti silným hybatelem společenských přeměn v devadesátých letech. Papež Jan Pavel II. byl v té době velkou osobností a jeho návštěvy v Polsku byly důležité pro pád komunistického režimu. Ano, Poláci mají k náboženství silnější vztah než Češi, ale už dávno má většina z nich velmi labilní až negativní vztah k církevním katolickým hodnostářům, kteří mají tendenci i v digitální době tvrdošíjně setrvávat uvnitř staletých mantinelů. Pro již několik generací Poláků jsou ony mantinely nepřijatelné a svazující a v jejich životech byly odsunuty do obsahu historických učebnic. Poláci se stále většinově hlásí ke katolicismu, ale už odmítají pustit církev k účasti na jejich víře.

Poláci často jezdí na dovolenou na jih k Jadranu. Cestu autem někde od Gdaňska často stráví den či dva někde u nás na Moravě, v Krumlově či v Praze. Jejich povědomí o českých památkách a turisticky zajímavých místech je proto mnohem větší. U nás stále stereotypně uvažujeme o Polsku jako o „východě“. Tento stereotyp se ale mění a s výhodným kurzem polského zlotého a dramaticky se rozvíjejícím zázemím pro turisty se Polsko pro Čechy stává zajímavou turistickou destinací. Češi s otevřenou pusou objevují Mazury, Bieszczady či pláže u Baltu. Každému, kdo cestoval autem, pak spadne čelist z kvality nových polských dálnic.

Pro mnoho Čechů jsou naši sousedé stále neznámou položkou. Máme je v povědomí, víme o nich, že nedělají větší problémy a mají kulturně podobné představy o dobru a zlu. Pamatujeme si ale také Čtyři z tanku a psa, a z poslední doby Zaklínače. Víme o nich, že mají rádi české pivo, ale musíme už zapřemýšlet, proč se ofrňují nad českou vodkou. Utkvělo nám sousloví „polská posypová sůl“, ale že jsme zabili několik Poláků v metylové aféře, nepřijímáme, protože to přeci udělalo jen pár českých zločinců. Ťukáme si na hlavu, když jeden polský premiér prohlásil: „Češi nám posílají povodně“ – ale nerozumíme jim, proč si oni ťukají na hlavu, když říkáme: „Sebrali jste našim třem vesnicím spodní vodu, proto vám vypneme elektrárnu pro 2,5 milionů lidí.“

Cesta od letmého pozdravu na schodech k sousedskému veselému večírku s českým pivem a polskou vodkou může být kratší či delší. Každý to má jinak a lidi jsou různí. Vynaložená energie ke společnému spřátelení se nám ale může být v budoucnu užitečná. Oba totiž vidíme, jak o pár ulic dál používá soused na souseda těžký kalibr.

Všechny příspěvky s Jaromír Piskoř