Zpět

Nedavno mě spolužaci ze zakladky pozvali na setkani. Vic jak třicet roku zme se neviděli. Bylo to fajne,  přijemne. Poznal sem většinu z nich na prvni pohled, oni poznali mě. Když zme vzajemně dřystali o tym, kaj zme za uplynulych třicet roku došli, s hruzu sem zjistil, že ty přiběhy sem už kajsik slyšel. Slyšel sem je pravě před třiceti rokama, snad v prvni, snad ve druhe třidě. Tenkrat se nas sudružka učitelka ptala, čim byzme chtěli byt. Do dneška si pamatuju na emotyvni vystupeni Pavla, ktery prohlasil, že ať se bude robit cokoliv, on bude automechanykem. A fčil, po třiceti rokach povidal o tym, že je  – kupodivu – automechanykem. Rodiče z něho chtěli mět někoho „chytřejšiho“, ale on zdrhnul z gymplu a začal robit „obyčejny“ učňak. A tak šly přiběhy prakticky jeden za druhym. Povahove vlastnosti, kere měli spolužaci v prvni třidě, maju dodneška. To, co si usmysleli, že z nich bude, se tež většinou stalo.

Byl to pro mě šok. K čemu tedy byla cela ta školni dochazka? K čemu to učeni tisicum vzorcu, derivaci, integralu, chemickych procesu, a jinych kokotin, když člověk ma už v šesti letech jasno? Jaku šancu ma tata s mamu, když chtěju svoje děcko k něčemu vest? A v jakem věku ještě tu šancu vubec maju? V šesti už určitě ne. Maju tu šancu ještě ve štyrech rokach? Nebo snad ve třech? Už ani to ni?

Svědči to asi o sile našeho podvědomi. O sile, ktera nas kajsik vede, aniž to tušime. Někdo tomu řika buch, Allah, Buddha, Christus. Zme ateistycka země, tuž temu řikejte třeba podvědomi. Odněkud čerpame silu, napady, myšlenky, kajsik sdilime informace. Nevime kaj. Ale to neni duležite. Duležite je, jak s tim naložime.

Naprogramovali zme se snad tenkrat? OK, když to šlo tenkrat, jde to aji fčil. Ni?

„Takoví, jací jsme dnes, jsme byli už ve třech letech. Do tří let si vybudujeme základní vzorec, jak dosahnout svého. Po zbytek života to už jen zdokonalujeme a nic jineho nehledáme.“ (Evžen Hart, ředitel pro lidské zdroje a komunikaci, PPF Group)

Všechny příspěvky s Ladislav Větvička