Zpět

To jsou překrásná slova spisovatele, psychoterapeuta a kněze Anthony de Mella. Člověka, který byl vždy velkým světlem ukazujícím cestu vzhůru k nebesům, cestu k lásce, cestu k lidem. Právě tu velkou cestu, která se neodhaluje tak úplně sama, cestu, která chce být hledána, nalézána a dobývána. Je to – mimo jiné také, nebo možná především – cesta lidských ctností. O těch hovoříme s psychiatrem, teologem, profesorem Maxem Kašparů.

Martina: Pane profesore, říkal jste „hledat cestu k druhým“. Na této cestě musíme narazit na další lidskou ctnost a tou je štědrost. Umím si představit, že někomu, kdo nás poslouchá, v tuto chvíli prolétne hlavou: „Já jsem minulý týden poslal dvě DMS na charitu, tak jsem štědrý.“ Co to je štědrost? Můžeme si ji skutečně ve své mysli zúžit pouze na pouhou charitu?

Maxmilián Kašparů: Štědrost je něco víc než charita. „Charitas“ v překladu znamená láska. Když se řekne štědrost, tak si vždy vzpomenu na jednoho malého chlapce, který mi dával hádanku. Říkal: „Strejdo, dám ti hádanku. Jsou dvě kočky, jedna je za oknem z jedné strany a jedna za oknem z druhé strany. Řekni mi, proč se nevidí.“ A já jsem hádal a říkal jsem: „protože je tma“ A na to on odpovídal, že ne, a tak jsem říkal: „Ty kočky jsou slepé,“ na což on odpovídal, že také ne. Tak jsem se dal podat a on mi řekl, že je to proto, že jedna kočka tam sedí dopoledne a druhá odpoledne.

Bral jsem to jako typický dětský žert, ale nezapomenu na to, protože on k tomu ještě něco dodal, což asi nebylo z něj, protože to byl malý chlapec: „Ta jedna kočka je dobro a ta druhá vděčnost. A dobro a vděčnost se potkají jen málokdy.“

Štědrost vychází buďto z motivu, že chci pomoct druhému, nebo z toho, že chci udělat něco pro sebe. V Písmu je psáno, že láska je tehdy, když se pro druhého skáče do ohně. To je ve slavné 13. kapitole Korinťanům: „I kdybych pro druhého do ohně skočil, ale lásky bych neměl…“ A víte, kolik znám lidí, kteří do ohně pro druhé skáčou kvůli sobě? A to už potom není štědrost, ale vypočítavost. On někdy dokonce toho druhého do ohně hodí, aby tam pro něj mohl skočit, protože to dělá pro sebe. Jestliže tedy chceme být skutečně štědrými lidmi, tak bychom to vždycky měli dělat s pocitem, že jsme to udělali pro někoho  – a ne pro sebe.

Naučme se trojímu vidění věcí: očima na barvu a tvar, rozumem na obsah a srdcem na smysl

Martina: Štědrost je asi také spojena s velkorysostí, se schopností ostatním odpouštět, třeba to, co nám někdo dluží, ale i činy vůči nám. Když vezmu štědrost jako dávání a uskutečňování šlechetných myšlenek, činů a umožnění ostatním, aby uskutečňovali své ušlechtilé pohnutky, tak mi to zní tak, že jsem se pod těmito velkými slovy úplně zahrabala. Řekněte mi, proč vlastně máme takový ostych k velkým slovům?

Maxmilián Kašparů: Máme ostych proto, že velká slova se všeobecně moc nepoužívají, a kdo s nimi přijde, tak trošku vypadá jako naivka, trochu jako staromilec a trošičku jako člověk, který snad ani nerozumí tomu, co v těchto slovech je.

Slovo má obrovskou moc, vrátím se k Bibli, kde je napsáno, že slovem bylo všechno stvořeno. Evangelista Jan říká: „Na počátku bylo slovo, a to slovo bylo u Boha, to slovo byl Bůh.“ Uvědomuji si to právě nyní o Vánocích: když se dívám na figurku Ježíška, tak nevidím sádru, ze které je ten chlapeček uplácán, ale chci vidět trošku dál. My totiž velká slova nepoužíváme proto, že jsme trochu zpovrchněli.

A uvedu vám vánoční příklad. Když se půjdu podívat do kostela na jesličky a uvidím tam gypsového Ježíška, tak když ho vidím očima, vidím tvar a barvu. Když se na něj ale podívám rozumem, tak v tomto dítěti vidím hodnotu, člověčenství a božství. A když se na něj podívám srdcem, tak v tomto dítěti vidím smysl mého života nebo života těch druhých. Čili my bychom se tímto způsobem měli dívat na všechno, nejenom o Vánocích na Ježíška, malého gypsového panáčka, ale ve všech životních událostech bychom si měli říct: „Vizme všechno očima, abychom znali barvu a tvar. Dívejme se na to rozumem, abychom viděli obsah. A dívejme se na to srdcem, abychom také viděli smysl toho, na co se díváme, pro náš život, pro naši existenci.“ A toto by bylo jedním z přání, které bych chtěl dát lidem k letošním Vánocům: „Naučme se trojímu vidění věcí.“

Odpouštějme ze srdce, protože pak nás to již netíží pod hrudní kostí, i když pod lebeční kostí si to stále pamatujeme

Martina: Pane profesore, jací jsme jako národ? Když se podívám na diskuse pod články, kde se uvažuje třeba o tom, že by se nějakým lidem mohly, nebo měly třeba odpustit dluhy, když se dostali do zapeklité situace nešťastnou náhodou, z nevědomosti nebo smůlou, tak z nás ta přejícnost a štědrost příliš nesálá. Ale na druhou stranu, a to se shodují všechny evropské státy, kdykoliv je někde neštěstí, tak v Česku se vybere nejvíc právě prostřednictvím DMS, na účty na pomoc zemím, které postihlo zemětřesení, nebo nejrůznější jiné katastrofy. Jací tedy jsme? Jsme štědří a opravdoví, nebo to děláme třeba jen proto, abychom se cítili lépe a měli pocit „tak teď jsme dobří“? Jací jsme?

Maxmilián Kašparů: Těžko říct. Teď jsme uniformovaní, abychom byli všichni stejní a dělali dobré věci z lásky nebo ze sebelásky, u každého to může být něco jiného. Ale kdybych se podíval globálně, tak nejsme špatný národ. Nejsme tak špatní, jak se o nás někdy říká mezi škarohlídy z našich řad, jako že jsme národ proradný, líný, který nemá rád přistěhovalce, že jsme národ xenofobní. Není tomu tak. To jsou myslím dost ostrá slova. A jsou to také velká slova, ve kterých se ale skrývá něco negativního. My jsme skutečně schopni a otevřeni pomáhání.

Ale přesto bych rozlišoval. Jestliže se někdo dostane do potíží ne vlastní vinou, tak bychom na něj měli pohlížet trošku jinak, než na toho, kdo se do nich dostal vlastní vinou. Existují lidé, kterým když pomůžete, tak poučeni z toho nastartují na lepší cestu. Ponaučí se a řeknou si: „Aha, já jsem tenkrát udělal takovou a takovou chybu, a ona mi byla odpuštěna. To je úžasné.“ A pak máte lidi, kteří řeknou: „Aha, oni mi to odpustili, tak já budu pokračovat dál, protože mi to odpustí zase.“ A to už je trochu něco jiného. Čili věci bychom neměli dělat šmahem, k čemuž máme také někdy tendenci, tedy buď všechno pochválit, nebo vše odsoudit. Měli bychom třídit.

Jako psychiatr považuji odpouštění za obrovský lék. Lidé kolem něj chodí, znají jeho název, ale neznají jeho obsah. Nebo nejsou schopni uvést odpouštění do praxe. Umět odpustit je veliká věc, pomáhá tomu, komu bylo odpuštěno, ale ještě mnohonásobně více tomu, kdo umí odpustit. Někdy mi lidé říkají: „Já se snažím odpustit, ale nemůžu zapomenout na to, co se stalo.“ A já na to říkám: „To je dobře.“ Protože co se říká u nás v Čechách? Odpouštím ti ze srdce, nebo z hlavy? Říká se, že odpouštíme ze srdce. A v hlavě to zůstane dál. Ale ze srdce jsme odpustili a již nás to netíží pod hrudní kostí, i když pod lebeční kostí si to stále pamatujeme. Proto odpouštějme ze srdce a nikoli jenom z úst nebo z hlavy. Protože z hlavy to nejde, tam to vždycky zůstane až do smrti. Ale život vychází z našeho srdce, a proto odtud i odpouštějme.

Martina: Když se podívám na „štědrost“, jako na terminus technicus, který chápeme všichni na první dobrou, to znamená „dávám, jsem ochotný dávat“, tak ji vnímám jako určitou harmonickou vyváženost mezi lakotou a rozhazovačností. Ale myslím, že třeba chamtivost a egoismus, které musím potlačit, abych dokázal být štědrý, jsou v současné společnosti nutné na cestě k úspěchu. Jak se s tím popasovat, aby člověk nebyl zmatený, netýral se tím, že je uměle štědrý, protože nedokáže vykročit ze svého stínu, nedokáže své ego alespoň trošku zkrotit?

Maxmilián Kašparů: Pokud si to člověk uvědomuje, tak se toho moc nedopouští. Pokud si to ale neuvědomuje, tak se toho dopouští. U štědrosti bych se ale zastavil ještě v jednom bodě, na který se zapomíná. Štědrost totiž neznamená pouze umění darovat, ale také umění přijmout. A přijmout, to je velké umění. Jsou lidé, kteří od vás nic nechtějí, vy jim chcete projevit nějakou laskavost a oni opakují „ne, ne, ne“, protože by se cítili, že vám také musí něco projevit. Nechtějí od vás žádný dárek, protože by vám také museli dát nějaký dárek.

Vzpomínám na naše sousedy, kteří měli dva malé kluky, a soused s tatínkem chodili dělat čerta a Mikuláše a nadělovali štědře svým dětem. To byli malí kluci, ale čas plynul a oni si všimli toho, že to není Mikuláš a čert, ale tatínek se sousedem. A tak se rozhodli, že udělají totéž. Jeden se převlékl za čerta a druhý za Mikuláše  – a že půjdou nadělit babičce. Koupili čekuládu, vzali košíček, byli natěšení, že půjdou babičce ukázat Mikuláše a čerta. Zazvonili, otevřely se dveře a babička říkala: „Kluci, já jsem hned poznala, že jste to vy.“ A ti kluci byli zklamaní, protože ona neuměla to dětské přijmout. Tak jí dali ten košíček s čekuládou a babička říkala: „Ale jen si to nechte, já čekuládu nemůžu, mám cukrovku, spapejte si to.“ A dětem to bylo líto dvojnásob, protože ona nepřijala jejich hru, ani jejich dárek. Tedy štědrost je také schopnost přijímat.

Martina: Ke štědrosti neodmyslitelně patří i další ctnost, která je podobná a přece trochu jiná, a to je přejícnost. Není to jen přát druhému, aby byl bohatý, ale je to také schopnost přát mu, aby byl dobrým člověkem, aby mohl uplatnit to nejlepší, co v něm je, aby byl uznán, aby sám mohl ukázat, co ví, umí a zná, a my jsme to dokázali ocenit, přestože to třeba umí lépe než my. Co všechno ještě je přejícnost?

Maxmilián Kašparů: Přejícnost je opakem závisti. A závist je v devátém a desátém přikázání. Když člověk závidí, tak neškodí tomu, komu závidí, ale sám sobě. Představme si situaci, že budu závidět mému kamarádovi, že si koupil nové auto za dva miliony a já jezdím trabantem. On bude klidně každou noc spát, bude radostně usínat s vědomím, že si koupil poctivě nabyté nové auto. Ale já žádnou noc spát nebudu, budu skřípat zubama, že on to má a já nemám. Čili pro mentální, duševní zdraví člověka je dobré, aby byl přející, protože pokud bude závistivý, tak škodí sám sobě.

Přejícnost je vlastně také radost, protože když někomu přeji, tak se těším z toho, že se mu vede. Povím vám na to jeden příběh. Ježíš šel na fotbal a hrála Sparta se Slávií. A když Sparťani dali gól, tak Ježíš nadšeně skákal a křičel: „Gól!“ A když Slávisti dali gól, tak Ježíš dělal totéž. Skákal radostí a křičel: „Gól!“ Vedle něj seděl člověk a říká mu: „Prosím vás, komu vy vlastně fandíte? Komu jste přejícnej, Sparťanům, nebo Slávii?“ A Ježíš říkal: „Oběma, já se totiž raduju s každým, kdo má nějaký úspěch.“

Když člověk ví, že má nějakou špatnou vlastnost, tak již tím ji obrušuje

Martina: Co s tím?

Maxmilián Kašparů: To je lidská vlastnost a ty se těžko léčí. Člověk, který nemá nějakou vlastnost, ale návyk, zlozvyk, tak to se dá odnaučit. Ale když se narodíme s určitými rysy povahy, tak to se odstraňuje velice těžko, a většinou se to odstranit nedá, protože to je součást krevní skupiny. Pokud mám krevní skupinu A+ a chtěl bych mít 0, tak toho nedosáhnu, to prostě nejde. Ale je možné, aby se z ostrého nože stal nůž tupý. Nůž zůstane nožem, ale není tak ostrý, aby zraňoval.

Čili člověk si má být vědom toho, že danou vlastnost má  – a tím ji již obrušuje. Pokud si ale v pýše a domýšlivosti řekne: „Já jsem přece přející.“ Tak jo, ale komu? Sobě a svým blízkým, ale nepřeji již tomu dalšímu. A to je dnes i vánoční otázka – my přejeme šťastné a veselé, šťastný a veselý nový rok, ale je to opravdu přání, nebo je to fráze? A mojí zkušeností je, že přání se často stává frází a že fráze se tu a tam může stát i přáním.

Martina: Pane profesore, myslíte, že někdy v historii bylo lidstvo přející? Nebo jsou to jen jednotlivci? Kdy se nám podařilo naplnit úkaz, že by si lidé navzájem přáli?

Maxmilián Kašparů: Nebylo to ve formě epidemie ani pandemie, ale ve formě lokálních nákaz, vždy kolem některých jednotlivců, kteří byli štědří. Záleží totiž na tom, jak vidíme svět. Jeden mladý muž přišel do kláštera za starým mnichem a říká mu: „Otče, mám otázku: Chudí lidé pomáhají, z posledního dávají do sbírek. Chudí lidé většinou přejí těm, kteří jsou také chudí. Na rozdíl od boháčů, kteří nikomu nic nedají. Ti jsou chamtiví, a nechali by druhého před branou svého domu umřít hlady a nic by mu nedali. Čím to je?“ A starý mnich ho vzal k oknu a říká mu: „Podívej se ven, co vidíš?“ A on říká: „ Vidím lidi.“ Mnich na to: „Ano, a pojď teď se mnou do druhé místnosti,“ a postavil ho před zrcadlo a říká: „Co vidíš?“ „Sebe.“ A mnich říká: „Vidíš, a je to jenom otázka slabé vrstvy stříbra. To okno je sklo, zrcadlo je také sklo, ale obohacené stříbrem, a z takového člověka se stal sobec, vidí jenom sebe.“

Tím mu dal najevo, že člověk, který nemá, více cítí s tím, který také nemá, jak se říká: „Sytý hladovému nevěří.“ Ale nemůžeme říct, že to je paušální, protože známe lidi, kteří jsou velkými mecenáši. Nicméně je otázkou, pro co je to mecenášství? Pro nějakou soutěž královen krásy, nebo pro dětskou onkologii v Motole?

Martina: Pak ještě existuje druh mecenášství, kdy si k tomu, když předávám šek, pozvu noviny, nebo ne.

Maxmilián Kašparů: Ano, o tom už jsme mluvili, že člověk to dělá pro sebe.

Pokud děláme nějaké dobro, nemělo by to být na odiv pro ostatní, veřejně, ale skrytě

Martina: Další věcí je, že kdykoli sledujeme internetové diskuse, tak se na nich provalí, jak velmi nepřejícnými umíme být. Z očí do očí, tedy neanonymně, bychom takto nedokázali nikdy vystupovat. Když jsem anonymní, dokážu říct: „Jo, ať ti ta koza chcípne.“ Ale když anonymní nejsem, tak se budu tvářit: „Ale sousede, co jste si to pořídil? To je ale pěkná kozička!“ Co je ale hodnotnější? Přetvářka, když se s tím neumím popasovat, nebo je lepší nechat nepřejícnost probublat?

Maxmilián Kašparů: Přetvářka je vždycky špatná, a když je přetvářka spojená s dobrem, tak toto dobro má mnohonásobně menší hodnotu, než když je to opravdu z plného srdce. To jste mi připomněla hádanku, jaký je rozdíl mezi Američanem a Čechem. Jedním z těch rozdílů je, že když si Američan koupí krávu, tak jeho soused Američan přemýšlí o tom, jak to udělat, aby si ji koupil taky. Kdežto když si krávu koupí Čech, tak soused přemýšlí o tom, jak to udělat, aby mu chcípla.

Nepřejeme úspěch tomu druhému, nechceme, aby na tom byl lépe než my. Z jedné strany bychom mohli říkat, že je to soutěživost, ale je to soutěživost, kdy já chci zvítězit tím, že toho druhého poškodím? Pokud něco dělám anonymně, tak je ono biblické doporučení: „Ať tvá pravá ruka neví, co dělá levá.“ Mně se to velice líbí, a když udělám nějaké dobro, tak, jak se také píše v Bibli, Ježíš říká: „Udělej to ve skrytosti, protože tvůj nebeský otec vidí i to, co je ve skrytosti. Nedělej to na odiv druhým, protože děláš-li to na odiv druhým, už jsi odměnu dostal.“ Pokud děláme dobro, mělo by být konáno anonymně. Když někdy vidím titulky, jak běží při soutěžích, kde je napsáno, že někdo věnoval pět korun a je u toho napsáno jméno a odkud je, „ať lidi viděj“, tak mě by taková pětikoruna pálila v hrsti.

Martina: Teď si u vás udělám trošku terapii. Myslím, že nemám vždycky problém s přejícností a jsem ráda, když se někomu daří. Ale kdyby se zde objevila moderátorka, u které by se ukázalo, že je třeba lepší než já, a najednou by moji práci dostávala ona, tak nevím, jestli bych v sobě našla přejícnost. Co s tím?

Maxmilián Kašparů: To už je otázka konkurenceschopnosti a zpracovat to. Ale musíte si uvědomit, že když je někdo lepší v jednom směru, tak nemusí být lepší i v nějakém jiném, který vy můžete uplatnit. Mému kolegovi se stalo, že ho jako lékaře vyštvali z nemocnice, protože ho chápali jako člověka, který nemá patřičné vlastnosti, které chce vidět pan primář. On šel do soukromého sektoru a tam udělal tolik dobrého, že mu to ta nemocnice záviděla. Tedy ne vše, co se třpytí, je zlato, a ne každá moderátorka, která by vás nějakým způsobem zastínila, bude mít trvání. Ony hvězdy, které rychle vycházejí, zase rychle zapadají, a vy jste mezi moderátorkami stálice.

Martina: Děkuji.

Maxmilián Kašparů: Takže jsem udělal terapii.

Martina: Nevím, jestli takto vedená terapie následně vede k pokoře, ale pokoru už jsme probrali. A já vám děkuji za velmi inspirativní rozhovor.

Maxmilián Kašparů: Já vám děkuji za inspirativní otázky.

Všechny příspěvky s Maxmilián Kašparů