Kupředu do minulosti
Zpět
Mnohdy si myslíme, že sloužíme dobru, ale konáním tohoto „dobra“ začneme ničit a ubližovat
Humor je mimo jiné schopností, podívat se na nějakou záležitost z jiného, nečekaného úhlu. Tím přispívá nejen k tomu, že se člověk uvolní a pozitivněji naladí, ale také posílí pružnost, pohyblivost svého myšlení. Může pak svět pozorovat bystřeji a reagovat pružnějším, novým tvůrčím způsobem. A to je jistě nadmíru potřeba v současném světě, který nás ve stále větší míře svírá a tiskne ze všech možných stran. Jakoby se ze světa stávalo bezvýchodné vězení, jehož stěny se k sobě přibližují a hrozí, že nás rozdrtí.
Osvobozující humor tento pocit sevření uvolňuje, ukazuje nové pohledy a možnosti – a dává prostor k novému nadechnutí, zhodnocení situace a následnému jednání. Nad smyslem humoru, o jeho možnostech a omezeních rozpráví Martina Kociánová s humoristou a kreslířem Miroslavem Kemelem, který sám sebe považuje za přirozeného optimistu.
Martina: O divadelních a filmových komicích se říkalo, že jsou to v soukromí většinou nejsmutnější lidé. Vy mi také nepřijdete nějak extrémně veselý.
Miroslav Kemel: Ne. Jsem introvert a mám rád svůj vnitřní svět, ve kterém jsem relativně spokojený. Myslím, že ve společnosti dokážu být vtipný, moje žena by vám však asi řekla, že se mnou moc legrace v soukromí a rodině není.
Martina: Vrátím k vašim politickým vtipům. V předchozí části našeho rozhovoru jste mluvil o svém názoru na EU. Přišel jste na to, když malujete karikatury a anekdoty o EU, proč v ČR patříme k euroskeptikům? Vybádal jste to?
Miroslav Kemel: Ne, nejsem žádný badatel, ale mám pocit, že to je proces. Patříme mezi nejmladší země EU, lze to přirovnat k dospívajícím dětem, kterým se právě otevřel celý svět, spousta věcí se jim nelíbí a mají možnost veřejně vyjádřit nesouhlas a jsou ve vzdoru. Je to zákonitý vývoj, jsme v období vzdoru a nevnímáme dobré články členství v EU, kterých je bezesporu spoustu, ale vypichujeme věci, které nám nesedí. Není žádných pochyb, že v EU nefungují některé mechanismy tak, jak by měly – a my na to reagujeme zbytečně moc předrážděně.
Martina: Vy nad každým vtipem strávíte spoustu hodin, je to tak?
Miroslav Kemel: Ne, nad každým ne.
Martina: Tak nad kterými vtipy strávíte nejvíce času? Dá se to paušalizovat?
Miroslav Kemel: Nedá. Vtip ze mě někdy vypadne, když si čtu noviny a řeknu: „Ano, tohle je skvělé!“ – a mám ho. Někdy, když chci nakreslit nějaký konkrétní vtip s konkrétním politikem nebo událostí, tak se vytváří hůř, někdy nad tím sedím i několik hodin. Ale ne vždy.
Mám tendenci vybočovat z běžně zaběhnutých představ o fungování společnosti i lidí a snažím se o pohled na věci z více stran
Martina: Ptám se na to proto, že jste řekl: „My na to reagujeme předrážděně.“ Myslíte, že skrze karikatury znáte českého člověka lépe, že jste mu porozuměl a vidíte mu do ledví?
Miroslav Kemel: Myslím, že ne. Nikdy bych si nedovolil říct, že něčemu takto rozumím. Mám však pocit, že nad tím jako karikaturista přemýšlím víc než běžný člověk – a že to patří k mé profesi.
Martina: Za léta, co se věnuji této práci, jsem dospěla do určitého stádia otevřenosti a uvolněnosti. Ale přesto si uvědomuji, že někdy, když naproti mně sedí člověk, který má z hlediska společnosti kontroverzní názory, a já pokládám nějakou otázku, tak už se cítím vinna jen proto, že ji vyslovuji. A to proto, že přistupuji na obecnou morálku, obecné vidění světa. A stále mě stojí hodně sil, abych se od obecného vidění světa udržela stranou a nepodléhala tomu. Rozumíte mi?
Miroslav Kemel: Ano, rozumím.
Martina: Máte to také tak?
Miroslav Kemel: Také mám stále tendenci vybočovat z běžně zaběhnutých představ o fungování společnosti i lidí. Něčím mě to provokuje a snažím se o pohled na věci z více stran, z úhlu pohledu, který není úplně běžný, což vlastně patří k práci karikaturisty. Pak teprve dochází k nějakému jiskření a vtipu.
Martina: Přemýšlel jste někdy nad tím, jestli si svobodu tvorby, slova, karikatury, myšlení, trochu nenamlouváme? Před časem mi jeden novinář vyprávěl, že byl na jednom mezinárodním setkání novinářů píšících o určitém tématu. A všichni účastníci z Evropy tam nesmírně litovali ruské novináře a na workshopech nebo diskusích mluvili o tom, že nemohou moc svobodně psát. Ruští novináři je pozorovali a říkali: „Počkejte, ale jak to myslíte?“ A oni odpověděli: „Vy přece nemůžete vůbec psát o politické situaci, o Putinovi.“ Novináři z Ruska odpověděli: „No, to máte pravdu. My samozřejmě víme, kam až můžeme. Manévrovací prostor není vždy široký, je nevypočitatelný. Ale můžete vy psát o všem?“ Oni odpověděli: „Ano, můžeme psát o všem.“ Ruský novinář pokračoval: „Můžete psát o vládě?“ Odpovídali: „ Ano, můžeme.“ A on na to: „Aha a můžete psát třeba o národnostních skupinách?“ Odpovědí bylo: „No víte, to už je horší.“ A ten ruský pokračoval: „A můžete psát svobodně o sexuálních menšinách?“ Na to tázaný odpověděl: „To také není úplně společenskou objednávkou.“ Tak to pokračovalo dál, jeden argument vedle druhého a najednou tam evropští novináři seděli poněkud překvapení z toho, že jejich velikášské přemýšlení o vlastní otevřenosti a svobodě možná zase až tak není založeno na realitě.
Mnohdy si myslíme, že sloužíme dobru, ale konáním tohoto, z našeho pohledu dobra, začneme ničit a ubližovat
Miroslav Kemel: Řekla jste to skvěle, takto to funguje. Nemám to nijak probádané ani prohloubané, ale mám pocit, že existují omezení, u kterých je dobré se zeptat, k čemu slouží a proč zde jsou. Je jasné, že vždy budou nějaká omezení. Jde o to, jestli budou řízené ze shora, nebo naší slušností, solidaritou. V tom je zásadní rozdíl.
Martina: Řekl jste to velmi hezky: „Je potřeba se zamyslet nad tím, čemu dané omezení slouží.“ Ale my to někdy nevíme a jenom sloužíme.
Miroslav Kemel: Ano, ale pak je zde ještě druhá stránka. Totiž, že si myslíme, že sloužíme dobru a konáním z našeho pohledu tohoto dobra, začneme něco ničit a ubližovat. Je to strašně těžké a nikdy to nikdo za nás nevyřeší, neřekne nám, jak to je. Budeme se tím muset prokousávat na věky věků každý sám za sebe – a to jako jedinci i společnosti. Jde o to hledat, mít možnost a svobodu tyto hranice prozkoumávat, posouvat je, překračovat a bude to věčný boj.
Martina: Říkal jste, že je potřeba najít, čemu naše omezení slouží. Vyhlašujete často občanskou neposlušnost sloužení něčemu, o čem nevíte, odkud to přichází?
Miroslav Kemel: Převedu to do osobní roviny. Jakmile se cítím být manipulován v osobní nebo společenské rovině, tak mám vždy husí kůži. V osobní rovině to vždy rychle odhadnu a pak se ze mě stává velice nepříjemný člověk. Mám pocit, že za léta sledování politiky a kauz znám jeho motivaci, proč něco říká právě takto. Proto se domnívám, že to mám také ve společenské rovině. Jsem velice citlivý a alergický na to, když cítím nějakou manipulaci. Pak jsem nepříjemný a snažím se to promítnout i do kresby. Ale uvědomuji si, že má kresba nemůže působit jen na základě mých dohadů a indicií, o kterých čtenář nic neví. Kresba musí být do jisté míry zjednodušením.
Martina: Když vás poslouchám, tak si uvědomuji, že dělat si v dnešní společnosti v Evropě legraci z politiků je celkem bezpečné a že jsou mnohem nášlapnější témata, viďte?
Miroslav Kemel: Rozhodně. A je to známka vyspělosti, kultury a zaplaťpánbůh, že to tak je. Je to v podstatě bezpečné. Kdybych se s někým vsadil, že konkrétního člověka vyprovokuji tak, aby na mě podal trestní stíhání, tak myslím, že se mi to povede. Ale to není mým cílem.
Když chlap začne přemýšlet o tom, že bude kojit, je to extrém
Martina: Jak nacházíte témata? Před pár dny jsem četla o tom, že žena a muž ve Velké Británii mají dítě. A protože žena nechce kojit, tak muž podstupuje léčbu, aby byl ženou a rozkojil se on. To není téma, které bychom mohli příliš diskutovat. Je to oblast, která je v současném době mnohem větším minovým polem než politika. Je třeba toto tématem, do kterého byste se pustil?
Miroslav Kemel: Tohle je věc, u které nevím, jak moc proběhla novinami. Asi bych se pokusil nějak zobecnit role muže a ženy a to, jak se začínají proměňovat. A že to jde někdy až do extrémů, když chlap začne přemýšlet o tom, že bude kojit. Námět to je samozřejmě silný. Kreslím pro Právo, většinou o věcech, které těmito konkrétními novinami projdou, aby to bylo téma, které je srozumitelné. Nemohu psát úvodníky, o čem že je ten který vtip. Musí to být téma z daných novin. Dost často se mi z neznalosti stávalo, že mi zavolal nějaký redaktor a říkal: „Hele právě se stalo tohle, nebo tamto. Mohl bys do zítra nakreslit …?“ No, ale já na to říkám: „To prostě nemohu.“ Nejprve musí téma proběhnout novinami a až potom já mohu reagovat.
Přijde mi směšné, když po mně někdo na internetu chce, abych byl vyvážený. Karikaturista tady není od toho, aby byl vyvážený
Martina: Hlídáte si ve vtipech to, čemu říkáme vyváženost? Je to nesmírně populární zaklínadlo všech médií. Všichni jsou tak vyvážení, až nikdo nic neřekne.
Miroslav Kemel: Přijde mi naprosto směšné, když po mně někdo na internetu chce, abych byl vyvážený. Karikaturista tady není od toho, aby byl vyvážený. Samozřejmě, když kreslím v jednom týdnu potřetí nebo počtvrté Babiše nebo Zemana, tak už přemýšlím, jestli spíš neotravuji čtenáře nebo sám sebe. Prostě mě to přestane bavit. Jsou období, kdy jsou konkrétní politici v médiích tak frekventovaní, že se tomu na druhou stranu nemůžu vyhýbat. „Vyváženost“, pořádně nevím co je. Druhou věcí je, a o tom se mnou nikdo moc nemluví, že jako karikaturista nechci dělat politiku. Samozřejmě, když je mi nějaká strana sympatičtější, což je normální, tak začnu přemýšlet, jestli jí neublížím. A ty, které mě štvou a cítím u nich zlo, karikuji daleko víc. Ale samozřejmě nechci něco zamlčovat. Když mě napadne vtip o politické straně, která je mi milá, nebo o člověku, kterého mám rád – a přijde mi to vtipné, tak pobavím sám sebe, použiji to a nakreslím. Nechci si zakazovat témata, někomu nadržovat nebo nenadržovat. V podstatě se to ale asi nějak děje, moje preference jsou jasné. S někým se shoduji, s někým neshoduji. A je dobře, když je to z kresby vidět. Nemohu být jako automat a neohlížet se na žádnou stranu. Ale nezakazuji si kreslit i o těch, které mám rád.
Martina: Jak intenzivně musí humorista sledovat zprávy, politické, společenské, ekonomické, sociální dění? Sedíte stále u televize, internetu?
Miroslav Kemel: Protože jsem deníkový karikaturista, tak ano. Z velké části se považuji za novináře. Moje práce je té novinářské hodně podobná tím, že poslouchám debaty, hledám nějaké vztahy a podobně. Na rozdíl od jiných novinářů mě jakožto karikaturistu zajímají i gesta, pohledy, pohyby. S tím také ve svých kresbách pracuji.
Martina: Existují nějaká témata, která kreslíte obzvlášť rád, a máte radost, když se objeví v novinách, ve veřejném dění?
Miroslav Kemel: Mám spíš pocit, že poslední dobou mě baví témata nadčasová. Naopak od těch politických odpočívám. Myslím, že každý kreslíř časem dospěje k oblastem, do kterých se rád vrací i když se je snažím proměňovat. Patří mezi ně UFO, geniální mi přijde přirovnání k vlku a ovci, poslední dobou mám oblíbeného hovnivála, který tlačí kouli před sebou, což je symbol marnosti nebo obrovského nasazení úsilí pro něco. Utíkám k oblíbeným tématům a dělá mi to radost.
Martina: A témata, která jsou pro vás naopak dřivá, která nemáte rád?
Miroslav Kemel: Ano, po těch letech – kreslím denně do novin od roku 1991 – taková témata mám. Každý rok kreslím Velikonoce, Štědrý večer, Silvestr, 17. listopad. Tato témata, která jsem kreslil téměř třicetkrát, nemám rád. Vždy se ale poctivě snažím najít nějakou skulinku, nový pohled na danou událost. Pociťuji, že už se mi to třeba nedaří – a pak se najednou něco stane a něco objevím. O to větší z toho mám radost. Snažím se konkrétní události propojit s aktuálním děním, takže když byl Štědrý večer a Babiš dostal od Zemana bianco šek na vládu bez podpory, tak jsem to použil.
Martina: To se po těch 27 letech, co malujete, nedá použít něco z minulosti? Sáhnete někdy do archivu, když se nemůže stát, že to někdo bude znát?
Miroslav Kemel: Sahám do archivu, abych se podíval, co jsem nakreslil, aby to právě naopak bylo jiné.
Martina: Vzpomínám, že asi před 20 lety jeden kolega na Nově vytáhl a použil znovu den po Vánocích svoji reportáž o tom, jak se zvířátka vrací do útulku. Nikdo si toho nevšiml. Tedy až do chvíle, kdy si to někdo uvědomil a pak ho za to vyhodili. Ale dalo se to použít přesně tak, jak to bylo.
Miroslav Kemel: Víte, v této oblasti je strašně nebezpečné, že za ty roky vám před očima projdou kvanta nejen vlastních karikatur, ale také karikatur kolegů. Najednou vás něco napadne a máte pocit, že je to vaše – a následně vás někdo z tohoto omylu vyvede. Pak si uvědomíte, že jste to opravdu někdy někde viděl. Často se stane, že člověk něco nakreslí na téma, které už vymyslel někdo jiný. Ale to není kopírování. Když v těchto případech schází nějaká míra empatie, tak je daný člověk schopen se soudit a dožadovat nějakých věcí. Prostě se to stává. Já už cíleně práce svých kolegů nesleduji, abych měl sám za sebe pocit, že jsem čistý a neznečistil jsem svůj počítač, paměť.
Martina: Tím víc tedy musíte sledovat to, co se děje kolem. Kdo z politiků vás třeba inspiruje tak, že kdykoliv se objeví v televizi, tak víte, že vám kráčí materiál?
Miroslav Kemel: Tak těch je samozřejmě víc. A vždy pro své vlastní pobavení, i pro pobavení čtenářů, na konci roku dělám statistiku nejvíce kreslených politiků. Jednoznačně jsou to pánové Zeman a Babiš. A v posledních letech pan Babiš vyhrává na celé čáře. Ale bylo to hrozně zajímavé. Za loňský rok se na jednom z čestných míst objevil i pan Ovčáček. Ač není politik, kreslím ho hodně často.
Martina: Karikaturista vždy vítá, když je osobnost, které se bude věnovat, nějakým způsobem fyzicky výrazná. Lidé, kteří mají pravidelný obličej, ničím nevybočují, jsou pro vás asi velmi komplikovaní. Kdo z politiků se vám kreslí opravdu dobře – a s kým je problém?
Miroslav Kemel: Dobře se mi kreslí pan Babiš i Zeman. Vždy se mi dobře kreslil pan Klaus. Dále pan Sobotka, Dominik Ferry (to je ale laciné, tu karikaturu dokáže nakreslit kde kdo). A pak zde jsou samozřejmě lidé, ke kterým jsem si hledal cestu déle. Dlouho jsem se učil kreslit pana Bělobrádka, Mirka Topolánka, Petra Nečase, u kterého jsem měl dokonce pocit, že jsem se ho naučil kreslit až ve chvíli, kdy odcházel. Stává se to, a jak jste říkala, hezouni se kreslí špatně.
Martina: Kdo je nenakreslitelný, nekarikaturovatelný?
Miroslav Kemel: Na to si teď nevzpomenu. Ale právě je tam spousta ministrů v demisi a já na ně koukám a říkám si: „Doufám, že neprojdou.“ Ženy se mi kreslí také špatně.
Martina: Všechny?
Miroslav Kemel: Všechny ne, ale vím, že tam je problém. Žena většinou v obličeji nemá nic výrazného a pokud má, tak je to fajn. Nevzpomenu si teď ale na žádnou, která by se mi kreslila dobře.
Martina: Je pravda, že když na Nově byla vysílána hodně humorná záležitost Gumáci, tak já jsem také měla svého gumáka. A z něho pak udělali Fidela Castra, protože byl zaměnitelný za kohokoli jiného. Jak ale stárnu, tak se mi nějak zvětšuje nos, takže možná začínám být pro karikaturistu víc čitelnější.
Miroslav Kemel: Myslím, že vy ještě dlouho budete pro karikaturistu špatný materiál.
Martina: Já jsem si o tohle v podstatě přišla říct, tak se pojďme vrátit k vám. Malujete už 27 let. Myslíte, že je to udržitelné do nejdelší smrti, anebo se z každé práce po čase stane „jen práce“? A to, že se člověk humorem živí, může nakonec jít na úkor srandy, legrace?
Miroslav Kemel: Obecně je možné říci, že to tak je. Může se z toho stát rutina a člověka to může přestat bavit. Ale já dělám všechno proto, aby mě to bavit nepřestalo. A pořád mě to baví. Samozřejmě, že jsou někdy chvíle, kdy bych raději skočil do své muziky a utekl od toho. Ale nemůžu, prostě musím. Baví mě to, a když už něco takového pociťuji, tak se snažím měnit svůj denní i pracovní režim. Buď začnu pracovat hned ráno, nebo naopak až odpoledne, měním si to. Strašně moc mě nakoplo, když jsem asi před pěti lety z klasické kresby na papír přešel na grafický tablet. Bylo to pro mě neuvěřitelně těžké období, najednou jsem ze svého úhlu pohledu změnil styl kresby. Neuvěřitelně jsem s tím bojoval. Dodnes oceňuji redakci, která tím se mnou prošla. Možná, že to ani neviděli, ale tehdy se mi kresba proměnila tak, že já bych sám sebe z novin vyrazil. Přes toto období jsem se ale docela rychle dostal a teď mě to moc baví. Dalo mi to nové možnosti, pracuje se mi snáz, mám pocit, že je to i ekologičtější, protože nevyhazuji tuny papírů, které jsem pokreslil špatně. A nemusím hlídat, jestli mám dost papírů nebo aby mi nedošla správná tužka. Teď sedím u počítače a opravdu si to užívám.
Martina: To už jste mi skoro odpověděl na další otázku. Bylo nutné podlehnout pokroku? Nebylo lepší pořád zůstat s tužkou v ruce?
Miroslav Kemel: Nebylo to nutné, ale bylo to docela žádoucí. Myslím, že je to pro obě strany lepší. Pro redakci, když to člověk posílá v elektronické podobě, a pro mě, protože to byla radost.
Martina: Uměl byste to ještě i tužkou?
Miroslav Kemel: Uměl, ale zase bych lepil , stříhal, přeškrtával. Je s tím spousta práce, když kreslíte čtyři politiky vedle sebe a jednoho pokazíte třeba v takové pozici, že to nejde přelepit a vystřihnout. Musíte to kreslit celé znovu a pak třeba pokazíte toho druhého. Je to boj.
Martina: Máte nějaké téma, které je pro vás svaté a nikdy byste ho nekarikoval, protože nechcete?
Miroslav Kemel: Obecně musím říct, že není. Vždy záleží na konkrétní situaci a motivaci, proč to nakreslit. Ale jsou témata, do kterých se nijak nenutím. Zdají se mi příliš citlivá a z mého pohledu neuchopitelná. Je to třeba období holocaustu. Přitom vím, že existují úžasné židovské anekdoty a filmy které se na tuto problematiku dívají s humorem. Vždy si u nich říkám: „Klobouk dolů. To je kultivovaný, pěkný humor.“ Myslím, že to jde, ale já se do toho nepouštím, protože neumím najít úhel pohledu, z jakého se na to podívat.
Martina: Existuje něco, čemu jste se naposledy od srdce zasmál a co vás napadne právě nyní, když pokládám otázku?
Miroslav Kemel: Ne. Ale ano, vlastně máte pravdu. Existují taková milá videa na facebooku. Zrovna nedávno jsem vyprskl u videa tančícího chlapíka na ulici. Stává se mi to, rád se směji.
Martina: Marta Kubišová zpívá v Modlitbě pro Martu: „Vláda věcí tvých zpět se k tobě, lide, navrátí.“ Myslíte, že se k nám navrátí i humor? Takový ten místy potměšilý, schopnost udělat si ze všeho legraci a hlavně se třeba několikrát za den skutečně hrdelně, hluboce zasmát.
Miroslav Kemel: Já bych nám to všem moc přál. Doba je prostě složitější, strach ve společnosti je přítomen, ale domnívám se, že humor jako takový máme. Tím ale nemyslím humor prezentovaný v televizních pořadech. Tam toto schází – a to je velká škoda. Ale lidé se umí smát. Potkávám se spoustou lidí, vlastně je i vyhledávám, kteří se umí pobavit, zasmát a jsou veselí.
Martina: Moc vám děkuji za to, že jste si přišel se mnou povídat, a hlavně, že jste nám připomněl, a to nejen dnes, ale každou vaší kresbou, že dívat se na věci s humorem je vždy lepší. Děkuji za to.
Miroslav Kemel: Moc děkuji za pozvání.
Všechny příspěvky s Miroslav Kemel
Diskuze: