Zpět

Nedavno se mnu robil jeden chytry synek rozhovor a hlupě se zeptal: „Co vas tahne dopředu? Proč robite to, co robite? Proč valite do Maroka, do Syrie, do Brazilie, na Mexiko? Proč o tym píšete?“ Tuž čuměl sem na ňho jak magor. Taka hlupa otazka mě překvapila. Myslel sem, že je normalni cosik robit, byt akčni, fungovat, organyzovat.

Potkal sem desitky lidi, keři řikali – ty se maš, ty možeš jezdit, cestovat, psat do novin, natačet v radyju. „A kdo vam to zakazuje, sakra? Však možete valit tež! Co vam brani?“ řikal sem jim. A pak sem čet zajimavu knižku a zjistil sem, že problem je asi kajsik jinde.

Akce je dobra. Reakce je špatna. Reagovat na něco znamena, že robite cosik nevědomě, kdosik s vama manypuluje. Napiše vam mejla a vy reagujete. Přikaže cosik a vy makate. Panem akce je kdosik jiny. Ne vy. Kdosik vam vynada a vy zareagujete – naštvete se. Kdosik vas pochvali a vy zareagujete – usmějete se. Oboji je totež. Jste otrok a ten druhy vi, jak mačkat spravne čudliky, to je všecko. Vy se chovate jak robot.

Nereagujte! Robte cosik sami! Buďte akčni! Nebuďte hadrem v cizich rukach!

Naš život je bezvyznamny. Ale to neznamena, že na sebe budeme zapominat. Nechte svoju hlavu, aby vymyšlala napady a vy najděte silu je zrobit. Buďte jini. Bavte se, pracujte, chlastejte, milujte se, množte se, cestujte! Robte věci jinak, než ostatni! Budete žit třicet, sedumdesat, možna sto roku. Nerobte si žadne naděje, že se vam podaři změnit svět. Na to zapomeňte. Ale věřte temu, že si ten svět možete užit! Využijte teho, že ste na světě, a nezahazujte svuj čas! Je kratši, než si myslite.

Pokud ste klasicky „civilizovany“ člověk, pak nežijete, ale furt na cosik čekate. Čekate, že jedneho dňa cosik přijde – penize, vyplata, duchod, jina robota, jiny partner – a vy konečně začnete žit. Zapomeňte na to. Nic nepřijde. Jste otrok. Otrok nebude nikdy spokojeny. Buď mu slunko sviti moc silně, anebo zase moc malo.

Přitem dostat se z otroctvi neni těžke. Vaše otroctvi na vas neni zavisle. Vy ste zavisli na svojem otroctvi. To vy musite řict: „A dost, kurva! Mam teho akurat dost. Odchazim. Končim. Už nebudu volit hajzly, keři zadlužili tento stat. Už nebudu makat pro firmu, kera robi svinstvo. Už nebudu držet hubu, budu sam sebu!“ Je to take těžke? Je. Ja vim.

Ale přesto, prubněte byt akčni. Možna spadnete a rozbijete si držku. Na tom neni nic špatneho. Vstaňte a prubněte to ještě raz. Duležite je, že nebudete opakovat svoje chyby. Nebuďte trpaslici. Snažte se dosahnut tak vysoko, jak jen je možne.

Viděli ste někdy čerstvě narozene děcko? Ma sevřene pěsti. Je připravene bojovat. Sevřena dlaň, to je tajemstvi. Nikdo nevi, co se tam skryva. Už ste někdy viděli mrtveho se sevřenu pěsťu? Nikdy… To neni možne. Člověk se rodi se sevřenyma pěsťama, ale umira s otevřenyma. Každy ma svůj potencial. Je jen na vas, jestli mate silu zapomenut na všechny životni držkopady a zase sevřit pěsti. Jen vy vite, jake sny schovavate ve svoji hlavě.

Buďte akčni, nebuďte reakčni.

PS: Taky přechytraly text ste nečekali, co? Ale musel sem ho napsat. Bo zatimco vyjde na ajiDNESu a vy ho fčil čitate, ja valim do země, kaj by malokdo jel, bo to neni v klasicke nabidce turistyckych manypulatoru. Tuž až se vratim, cosik vam o tym napišu. Když se mi bude chtit 🙂

Všechny příspěvky s Ladislav Větvička