Zpět

Martina: Řekni mi, jak moc velkou roli v žurnalistice, kterou děláš ty – a popisoval jsi všechny ty mravenčí kroky, drobnou, nebezpečnou práci – hraje štěstí? Vyřešil jsi někdy nějaký případ proto, že jsi měl prostě jenom kliku?

Josef Klíma: Štěstí a možná i karma. Já nevím. Samozřejmě tím, že jsem byl nějaký čas v buddhistickým klášteře, tak z části věřím Buddhovu heslu: „Ničí čin se neztrácí, zpět ke svému pánu se vrací.“ Ale řeknu ti jeden případ, příklad: Jako jednu z prvních reportáží jsme kdysi vysílali příběh chlapa, který hned po revoluci prodal byt v Karlíně, pronajal si usedlost v podhůří Šumavy, a začal tam pěstovat kozy na kozí mléko, kozí sýry, a tak dál. A stejný pozemkový fond, který mu to pronajal, to prodal někomu jinému, a tento černý baron ho vyhnal, teď nebudu rozvíjet, jakým způsobem, a z něj se stal bezdomovec. A všichni tenkrát zaplakali, ale nikdo mu nepomohl. A mně ho bylo líto, tak jsem ho ubytoval doma, a byl u nás pět let, pět let u nás bydlel.

Martina: Pět let? Tvoje žena z toho ze začátku asi byla dost překvapená?

Josef Klíma: Ano. A jednou s ním sedíme u večeře, a v televizi vidíme, jak vedou Roubala k soudu. A on říkal: „Jo, Roubal. O tom bych mohl vyprávět.“ A já jsem zjistil, že mám u stolu svědka první Roubalovy vraždy, o kterém neví ani policie. Protože Roubal měl usedlost kilometr od něj, byli ve styku, stýkali se. Všichni posluchači asi vědí, že Roubal…

Martina: Usedlost Pohádka.

Josef Klíma: Usedlost Pohádka, a tak dál. No, a já jsem ho přemluvil, aby šel vypovídat na policii. A on se bál, že Roubala nakonec propustí a že se mu přijde pomstít. Ale pak šel. A policajti mi říkali: „Pane Klíma, kde jste vzal toho svědka?“ A já říkal: „To víte. Kdo umí, umí.“

Martina: Já si ho pět roků živím a…

Josef Klíma: Čili Buddhovo přísloví někdy platí.

Martina: Karma je zdarma.

Josef Klíma: Karma je zdarma.

Dneska už se víc bojím, že mě porazí nějaká smrtelná choroba, nebo smete autem nějaký blázen, než pomsty od někoho, kdo se díky mě dostal do kriminálu

Martina: Zásadní kauzy z devadesátých let jsou už mnohdy promlčeny. Mnohdy aktéři už nežijí, nebo jsou už nedůležití. Stalo se ti, že někdo za tebou přišel, nebo ty za ním, a že ti dal poslední šém, aby se Golem vzchopil, už jenom proto, že věděl, že už je to jedno, takže už ti to může říct, protože už na něj nikdy nebudeš moct?

Josef Klíma: Ne, ale stane se mi teď, že se to dozvídám, že po letech potkám lidi, a dostaneme se zpátky k danému případu, a oni říkají: „Tak teď už vám to můžu říct, jak to tenkrát… tam on tehdy s tím udělal…“ Jenom chci říct, že ty reportáže nikdy nekončí.

Jako jednu z posledních reportáží na Nově jsem dělal případ lékárny v Holešovicích, kterou si otevřel Rus s Ruskou, a prodávali tam 6000krát víc Nurofenu, Modafenu, než jinde. Nebudu to rozvíjet, ale my jsme to celé nafotili, dali protidrogovce, která z toho nakonec vyšla, a toho Rusa zavřela. A asi o dva, nebo o tři roky později, možná čtyři, se mi ozval chlap, že tenhle pan M s ním seděl v kriminále a že ten ho přemluvil, aby mi ublížil, a že mu za to dá nějaké prachy, ale že on se chce se mnou sejít, protože mě má rád. Já jsem se s ním tedy chtěl sejít se skrytou kamerou, ale kolegové mě tenkrát přemluvili, abych to nedělal, a tak jsem to nahlásil policii a organizovanému zločinu. A oni pak řekli, že opravdu toho člověka dohledali, přestože měl svou mailovou adresu anonymizovanou, a zjistili, že opravdu s tím ruským lékárníkem seděl v kriminále, a že je logické, že mi možná ten ruský kriminálník chtěl ublížit. Ale že tento člověk není žádný vrah, nebyl nikdy trestán za násilí, a je to spíš podvodníček, který ze mě chtěl vytáhnout peníze v tom smyslu, že když mi dáte padesát tisíc, tak vás nechám na pokoji. Mezitím toho Rusa propustili, už je tady, měl tady rodinu, zůstal někde na svobodě, a teď možná slyší tento náš rozhovor. Ale tyto kauzy nikdy nekončí. Do smrti.

Martina: A bojíš se někdy, že ruský lékárník, nebo kdokoliv jiný, si na tebe přece jenom došlápne, nebo třeba na někoho, jak to vzpomínala Helena Kánová, která se svým parťákem opravdu rozbila Berdychův gang a která vyprávěla, jak je hlídali kamarádi, a že skutečně věděla, že to může přijít každý den?

Josef Klíma: Ona jim nasazovala pouta – dostala je do kriminálu. My do kriminálu lidi nedostáváme, akorát se snažíme zveřejnit pravdu. A jestli se toho chytí takzvané orgány v trestním řízení, to už nezáleží na nás. Čili zpočátku, když jsme tenkrát začali s pořadem Na vlastní oči, a Reflex – v Reflexu se nás báli, hodně se nás báli –, ale pak zjistili, že se jim vlastně vůbec nic nestane. Čili jsou to výjimky. Ale člověk může narazit na nějakého psychopata, nebo tak. Ale já už jsem dneska ve věku, kdy se víc bojím, že mě porazí nějaká smrtelná choroba, anebo že mě smete nějaký blázen, který jede zfetován po dálnici, protože denně ve zpravodajství vidíš, jak v autech ujíždějí naspeedovaní lumpové, mají zákaz řízení, ale prostě nejsou v kriminále, a můžou cestou zabít osm lidí. Čili toto jsou věci, kterých se dneska bojím víc.

Martina: Teď jsi popsal současnou realitu. Já už jsem si před pár lety přečetla, že máš čím dál tím větší pocit, že se svět zbláznil a že už do něj prostě nepatříš. Tak řekni mi, už sis zvykl?

Josef Klíma: Teď jsem vydal knížku svých sloupků, „Zbláznil se svět, anebo já?“ a to platí čím dál tím víc. A zvykl jsem si na něj v tom, že si pořád hledám svůj ostrůvek svobody pro mou práci. A okolní svět mi pořád tento ostrůvek zužuje: Zužují mi ho nové technologie, příval těch nových internetových médií, kde už se člověk nevyzná, co je pravda a co ne. Čili tento můj ostrůvek se stává ohroženým. Jsem starý takzvaný boomer, který žije v tomhle světě, snaží se s ním nějakým způsobem srovnat, snaží se tomuto novému světu vyrovnat, ale ne do důsledku. Nemám sociální sítě, nemám zapotřebí někomu říkat, sdělovat národu, že jsem měl k snídani rohlík. Nemám čas ani na své vlastní kamarády.

Západní civilizace sama sebe ničí. Přehnaně se zabývá pohlavností, většina se podřizuje menšinám, neuznává přírodní zákony. To už není rovnoprávnost, ale další diktát, útlak.

Martina: A to děláš dobře, protože ještě chvíli, a ten rohlík ti budou hrozně závidět. Pepo Klímo, ty sis za svou praxi povídal s mafiány, s vrahy, s oběťmi, rozkrýval jsi vztahy mezi podsvětím, byznysem, politikou, jezdils do nejšpinavějších kopek, do sklepů, kde se mučili lidé, obchodovalo se tam s bílým masem, a vařilo se tam kdeco. Řekni mi, ulpí to na člověku?

Josef Klíma: Musí si vybudovat vnitřní ochranný systém. Tělo se tomu do jisté míry umí bránit, ale když je toho moc, tak už to pak leze na mozek, nebo spíš na zdraví, protože já věřím na to, že většina chorob je psychosomatických. To se pak člověk z toho už cítí nemocný, a to znamená z toho vypadnout, vylítnout, odletět někam k teplému moři, kde nejsou Češi. Protože kde jsou Češi, vždycky se najde někdo, kdo říká: „To jsem rád, že vás vidím. Helejte, já tady mám takový problém, a potřeboval bych ho natočit“. Proto létám pryč, snažím se být neviditelný – a ono to na nějaký čas vždycky pomůže. Jsou to pročišťovací mechanismy.

Jednou se mě ptali, jestli nechodím k nějakému psychoterapeutovi. A já jsem o tom pak přemýšlel, a říkal jsem: „Vždyť já jsem psychoterapeut ostatních“. Já jsem i sám sobě psychoterapeut. A nezažil jsem situaci, že bych pocítil, že bych musel k psychoterapeutovi jít, což asi ještě pořád značí, že jsem nedospěl na hranu.

Martina: Říkáš, že cítíš, že jsi ještě nedospěl na hranu. Znamená to, že ještě pořád máš o světě kolem sebe iluze? Ještě pořád se ti daří vidět v lidech především to dobré? Anebo se o svět trochu chvěješ? Protože už za minulého režimu jsi napsal knihu Brutalita, která popisovala nárůst brutality mezi mladými. A teď vezměme, kde jsou sedmdesátá léta, a kde jsme teď? Takže – máš strach?

Josef Klíma: Ne, já nechci. Vždycky jsem si říkal, že nechci jednou vypadat jako staří dědci, co si pořád stěžují, že svět těch mladých už stojí za prd. To prostě ne, mladí to mají daleko těžší. A svět se někam ubírá. Já se bojím o devalvaci hodnot. Devalvaci hodnot v tom smyslu, v jakém to probíhá dneska třeba ve Spojených státech v souvislosti s až fanatickým pohledem na rasismus, a na tyto věci.

Martina:To znamená BLM a cancel culture?

Josef Klíma: Cancel culture. A stejně tak západní civilizace: Vidím tam sebedestrukci v přehnaném zabývání se pohlavními věcmi. Rozumíš? Já chápu, že je důležité, abychom začali mluvit i o věcech, o kterých se před tím nemluvilo. Ale nechci dospět do stádia, kdy by se většinová společnost musela přizpůsobit menšinové společnosti jenom proto, že ta menšinová je víc hlasitá. A to už fakt není rovnoprávnost. To je druhý diktát, druhý útlak. A to jsou ty momenty, kdy mám najednou pocit, že svět ztrácí zdravý rozum, selský rozum, a nepoznává, co a kde je dobro, kde je zlo, kde jsou zákonitosti přírody, a kde už nejsou. A že menšinové názory pak začnou vítězit nad většinovými. Já jsem vychováván v demokracii, to znamená, že většina má pravdu, většina vítězí, ale musí nechat menšinu žít.

Investigativní žurnalistika je hlídací pes. Ale psi můžou zaštěkat: „Pozor! U vrátek je zloděj!“ Blbý je, když štěkáš, vyleze páníček, a podá si se zlodějem ruku. To se děje často.

Martina: Dá se ještě v investigaci vymyslet něco nového? Nebo to přirozeně pořád bude tak trochu hra na četníky a na zloděje? Já vím, že jsi dělal různé pokusy, zda lidé někomu, kdo upadl na zem a leží, pomohou, nebo zaplatí clo, když přecházejí přes most. Nebo jestli ze sebe nechají udělat jakési ovčany. Ale nevím, jak dalece to na lidi zafungovalo. Myslíš, že nadále bude investigativní žurnalistika vlastně detektivní prací?

Josef Klíma: Myslím, že jo, protože je to podstata této práce, rozkrývat věci, které policajti, a orgány činné v trestním řízení nerozkrývají, a upozorňovat na ně. Pořád jsme hlídací psi. Ti ale můžou zaštěkat: „Pozor! Tady u vrátek stojí zloděj!“ Na nás nezáleží, jestli se začne stíhat a vyšetřovat. Blbý je, když štěkáš, a vyleze páníček, a podá si se zlodějem přátelsky ruku. Že? A to už se děje až dost často.

Martina: Mnohokrát jsi byl u takovýchto podání rukou svědkem. Že ano?

Josef Klíma: Čili, pořád to bude hra na četníka a na zloděje. Mimochodem ty pokusy, které jsme tenkrát dělali na Primě, bych hrozně rád zopakoval. Jenže na to asi nejsou prostředky. Společnost se proměnila, protože tím, jak jsme vystavovali občany různým vyhraněným situacím, jsme zkoumali stav společnosti, morální postoje, odvahu, zbabělost, a tyto věci. A bylo by zajímavé po deseti letech zjistit, jestli se tito lidé změnili, nebo nezměnili. Tyto pokusy byly i pro mě tenkrát hrozně zajímavé.

Martina: Vím, že jsi nedávno odešel ze Seznamu. A také vím, že jsi nesbalil vercajk jenom tak a že půjdeš zase jinam – ještě nebudeme říkat kam – ale možná tím pádem budeš mít možnost tyto věci testovat. Ale jak jsi na tom ty osobně? Protože já jsem si myslela, když mi bylo nějakých třicet, že přijde doba, kdy mám jasno. Že přijde doba, kdy už budu vědět, jak se svět točí, a kdy už mě jen tak něco nerozhodí. Ale zároveň si uvědomuji, že jsem třeba dělala rozhovory se starými hereckými bardy, nebo spisovateli, kteří mi řekli, že si naopak pořád všechno více berou a že teď mají ještě větší trému, než měli, když se to teprve učili. Jak jsi na tom ty?

Josef Klíma: Já jsem na tom tak, že už trému nemám. Když se to povede, tak se to povede, když se to nepovede, tak moje pověst tím neutrpí. Říká se, že člověk k stáru zmoudří, a uklidní se. Já jsem čím dál tím vytočenější, když vidím, že se zase všechno opakuje. Když mě někdo naštve, tak už dopředu vidím, jak se to bude všechno vyvíjet, protože jsem toho tolik zažil. A to je to, že člověk ztrácí trpělivost.

Martina: Když ti někdo radí, jak by se investigativní žurnalistika měla dělat po novu?

Josef Klíma: To taky. Ale já to po novu neumím, a dělat po novu to nebudu. Já to dělám pořád stejně, a když to jednou nebude fungovat, tak to přestanu dělat. Já mám strašně námětů na psaní knížky. Teď mi vyšlo Sedm schodů k moci, a dopisuji další. Vydal jsem celou sérii detektivek. Já bych se bez investigativní žurnalistiky obešel, a myslím, že by se možná investigativní žurnalistika obešla i beze mě.

Jako literární postava je ženská vždy zajímavější

Martina: Ale to bys možná nezjistil, kdo před třiapadesáti lety paní v Děčíně ukradl dítě. A to je, myslím si, důvod, proč bys mohl přehodnotit ještě na chvíli, jestli psát už „jenom“ detektivní romány. Mimochodem v knize Hřebec a kráska řeší případy vyšetřovatelka Klára Radová. Proč sis vybral hrdinku? Proč jsi to svěřil ženě?

Josef Klíma: Protože ženská je vždycky literárně, jako postava, zajímavější.

Martina: Možná i nejenom literárně. Co myslíš?

Josef Klíma: Ta doba už pominula.

Martina: Myslíš u ženských, nebo u tebe?

Josef Klíma: Teď mě napadl starý krásný výrok Karla Schwarzenberga, když před několika lety jedna novinářka dělala jakýsi pokus, a obcházela politiky, jestli by se dali svést. A zkoušela je svést. Tak pak jsem se ptal Karla Schwarzenberga, jestli se nebál, že ho také bude skandalizovat? A on říkal: „Sexuální skandál v mém věku? No to by byla čest.“ Čili počkej, abychom se tedy vrátili…

Martina: K Radové.

Josef Klíma: K Radové. Když je hrdinkou detektivky policajtka, tak je to vždycky zajímavější, protože ona musí řešit spoustu jiných věcí. Policajti mají jenom, že každý musí mít nějaké trauma. Takže má alkohol, Harry Hole v Nesbovi, nebo mají nějaký trauma z dětství, nebo trauma z rozpadlé rodiny. Ale ženská vede většinou normální, běžný, všední život, kdy má nějaké dítě, dospívající dceru, která jí dělá samé maléry, a musí je řešit. Má matku, se kterou se moc nesnáší, protože ji matka buzeruje, jako kdyby byla ještě dítě. A uprostřed těchto vztahů má ještě bývalého manžela, u kterého se ukázalo, že je podvodník, a zdrhnul neznámo kam, skrývá se, a občas jí volá, a komunikuje s dětmi. A krom toho musí plnit normálně svou roli. A teď si ještě začne něco s kolegou, má nějaký vztah. Čili ona řeší sice vraždy, ale v životě, který je naplněn spoustou jiných rolí.

A to se mi na ženských líbí, že ty figury jsou daleko plastičtější. Že ony prostě musí ty věci udělat. To dítě ráno jde do školy. Ten chlap se na to může vykašlat. A eventuelně se uchýlit do mládenecké garsonky. Ale ona musí.

Ve filmu Šarlatán jsou některé věci vymyšlené. Proto jsem na konci knihy dal kapitolu o tom, jak to bylo doopravdy.

Martina: Když jsme tedy u knížek, tak ty občas píšeš inspirován skutečností. Některé tvé knihy posloužily jako materiál, nebo předloha ke scénářům, nebo jsi sám psal scénáře. Řekni mi, do jaké míry je etické, a do jaké míry je vlastně možné pustit se do nedoložených fikcí třeba u skutečné postavy? Uvedu příklad: Vždycky rostu u toho, když vidím třeba velkofilm Troja, kde nakonec Achilles zabije krále Agamemnóna, čímž můžeš vyhodit třetinu starých řeckých bájí a pověstí, protože není o čem vyprávět, není o čem hrát, když se Agamemnón nevrátí domů, a nezabije ho Klytaimnéstra. Jak říkám, třetinu můžeme zrušit. A teď mám na mysli třeba film Šarlatán, protože tam ho, mám dojem, filmové zpracování tak trochu popravilo, a nejsem si jistá, zda na základě faktů. Jak to máš ty s poskytováním informací k živoucí postavě, nebo k postavě, která byla naživu?

Josef Klíma: Já jsem Šarlatána přepisoval do knihy, kde je na konci kapitola, jak to bylo doopravdy. Čili tam k tomu dodávám hodnotu skutečného života Mikoláška, a tím pádem si čtenář může aspoň porovnat to, co ve filmu nemůže, protože tam tuto kapitolu o tom, co je na tom vymyšleného, a co ne, nemá. A samozřejmě u Mikoláška jsou tam vymyšlené věci z války, jeho trauma z 1. světové války – ale on nikdy ve válce nebyl. Byl podezřelý z homosexuality, čili homosexuální linka tohoto příběhu se může opírat o skutečnost, a nemusí. Ale je tam vymyšleno třeba podezření z vraždy, protože ho dostali na hospodářskou činnost, na hospodářskou trestnou činnost tím, že v době socialismu soukromě podnikal, a nesedělo mu účetnictví, a podobně, a ne, že byl obviněn z vraždy komunistických funkcionářů. To tam je taky dodáno.

Martina: To, že nakonec zradil?

Josef Klíma: To je tam taky dodáno.

Martina: Ale v tu chvíli máme najednou úplně jinou bytost.

Josef Klíma: A mně tam tedy nejvíc, upřímně řečeno, vadil motiv, kdy utluče v pytli koťata. To by nikdy neudělal. On byl noblesní, decentní. Ale zase, filmař, když to píše, tak si potřebuje v tom člověku vytvořit nějaký dramatický oblouk, vnitřní rozpor, vnitřního démona. O tom jsem mluvil před chvílí, když jsme mluvili o detektivkách, že autoři vždycky chtějí ozvláštnit hrdinu tím, že mu vytvoří nějakého démona, kdežto ta moje ženská řeší problémy, které řeší všechny ženský. A navíc je fiktivní. Ale tady je to ještě navíc historická postava.

Martina: A to mě na tom tedy, musím říct, rušilo, protože když ty uděláš ze své Kláry Radové vražedkyni, tak se nic nestane. Ale komunisté velmi pracovali na tom, aby jakýmkoliv způsobem pošpinili a znepříjemnili život těchto lidí obdařených nějakými schopnostmi, a mně přijde, že ten scénárista ho dorazil.

Josef Klíma: No, zase to musíš brát tak, že díky tomuto filmu se spousta lidí o Mikoláškovi, o kterém vůbec předtím neměli tušení, dozvěděla. A on měl úspěchy. Chodily za ním davy lidí, i celebrity. A kdyby je zklamal poprvé, tak by za ním podruhé, potřetí, nepřišly. Čili co je víc? Co je málo? Nevím.

Martina: Spíš je to, jak jsme se o tom bavili: „V rámci dobré zábavy nekazme příběh pravdou.“ Ale u skutečných lidí je mi to líto. A tobě asi taky, proto jsi napsal tu kapitolu, kde uvádíš příběh na pravou míru.

Josef Klíma: Ve filmové tvorbě to má ještě vývoj. Když teď filmaři přijdou s námětem na historickou osobnost, o které se ještě netočilo, tak nejdříve hledají příbuzné, aby souhlasili s tím, že se o této historické osobě bude natáčet, a jakým způsobem se o ní bude natáčet. Takže oni musí obětovat spousty filmů, protože tyto historické osobnosti měly reálné hříchy, a příbuzní nechtějí, aby se tyto hříchy tímto způsobem zveřejnily. Tohle vím konkrétně od jedné historické osobnosti, a až zhasne mikrofon, tak ti řeknu, o které, protože jinak bychom byli žalovatelní. Film o této historické osobnosti se netočí jenom proto, že si to příbuzní, kteří žijí v zahraničí, nepřejí.

Byl jsem všude, kde jsem chtěl. Napsal a natočil vše, co jsem chtěl. Mám dvě děti, čtyři vnoučata, nejsem zadlužený. Takže kdybych dneska umřel, nezůstávám nikomu nic dlužen.

Martina: Vidíš, až se zhasne mikrofon, tak já budu vědět něco víc než všichni ostatní. Ty asi toho také víš mnohem víc než všichni ostatní. Existuje spousta věcí, které jsi do svých reportáží nedal? Je to tak? Tíží tě něco z toho?

Josef Klíma: Tíží. Tíží mě celý život jedno velké tajemství, které se týká jednoho mého bývalého kamaráda, který se dostal vysoko. To je vše, co řeknu.

Martina: A vzhledem k tomu, že jsi říkal, že jsi byl v buddhistickém klášteře, tak ani zpovědník to neví.

Josef Klíma: Ne.

Martina: Nedávno mě vylekala úvaha na naši adresu, kterou jsem četla, že největší prohrou je odejít do důchodu jako novinář. Leká tě to?

Josef Klíma: Tak, kdysi, když se mi blížila padesátka, jsem se nejvíc bál o život. Opravdu. Protože jsem se tenkrát dočetl, že novináři umírají v průměru ve 48 nebo 49 letech, a říkal jsem si: „Když přežiju padesátku, tak už to bude dobrý.“ Takže od té doby, co jsem přežil padesátku, už mám pocit, že žiji jakýsi bonus. A když se mě někdo ptá, co bych v životě ještě chtěl, tak se vždycky zamyslím, a vlastně nevím, co bych ještě v životě chtěl dokázat. Já jsem byl všude, kde jsem chtěl být, vyjma Austrálie. A tam už nepojedu, je to daleko, hodně času, a tak. Tam bych se býval také chtěl podívat. Napsal jsem si všechno, co jsem chtěl napsat. Tedy ještě něco mi zbývá, ale bez toho by se svět obešel. Natočil jsem všechno. Mám dvě děti, čtyři vnoučata. Tak na co si mám stěžovat? Nejsem zadlužený, nezadlužuji budoucí generaci. Čili to říkám až jako jakousi bilanci, nechci to zakřiknout, ale kdybych dneska umřel, tak nezůstávám nikomu nic dlužen.

Martina: Já to tedy zaklepu, aby to nikdo neslyšel, jak se říká, protože tě ještě čeká spousta práce. Ale ty jsi teď popsal naplněný život.

Josef Klíma: Naplnění života.

Martina: Naplněný život. Vzpomenuli jsme tady karmu, a to, k čemu inklinuješ. Tak dobře. Jednoho dne budeš stát před Buddhou, a on ti bude říkat: „To byl naplněný život. Spoustu věcí jsi zařídil sám. Spoustu věcí jsi dostal darem. Ale teď mi řekni: Co jsi udělal nejlepšího? A čím jsi to zaplatil? Na co jsi teď hrdý, protože k tomu tvůj život směřoval, a tys to udělal.“ Co to bylo? Co mu řekneš?

Josef Klíma: Nemůžu říct jednu věc. Já jsem s tím, jak jsem žil, spokojen. Jsem spokojen s tím, že jsem si zachoval čisté jméno, a ještě pořád jsem život neskončil. Ale někdy se bojím, aby mě nakonec, třeba z důvodu stařecké demence, a Alzheimera, nevláčeli někde v tisku, jak někde bloudím pokálený a počůraný, a nemůžu najít cestu domů. Dobrý, ale to je něco jiného. Ale já jsem vědomě nikomu neublížil. A když jsem někomu vědomě ublížil, tak myslím, že si to zasloužil.

Martina: Zeptám se tedy ještě úplně konkrétně: U které kauzy by sis řekl: „Jsem rád, že jsem to udělal. Že jsem to odpracoval, protože to pomohlo.“

Josef Klíma: Z těch šesti set bych řekl, že je to tak dvě stě, kde jsem opravdu pomohl.

Martina: To je slušné skóre. Pepo Klímo, moc ti děkuji za tvé povídání, za tvůj přístup, za tvou práci, a za to, že jsi mi věnoval mnohem víc času, než jsi původně chtěl. Děkuji.

Josef Klíma: Já ti děkuji za pozvání, a hlavně za vzpomínky.

Všechny příspěvky s Josef Klíma