Zpět

Nevím, o čem si ty dvě ženy povídaly předtím, ani potom, jen těch několik vět stačilo, aby se mi v hlavě spustil celý tok úvah o tom, jak se během pár let změnily naše vztahy k nejstarší generaci: jak se stalo zvykem se svými prarodiči moc nemluvit, protože co by nám tak mohli říct, když nemají iPad, a nerozumí ničemu, co zajímá nás. Odstup od starší generace, minimum času, který s nimi trávíme, shovívavá přezíravost a neúcta k jejich nabytému poznání a zkušenostem. To jsou jedny z nejsmutnějších znaků naší doby. O to zajímavější je, když se někde objeví opačný příklad, a to nejen v jednotlivých rodinách, ale také ve veřejném životě. A o jednom takovém budeme dnes hovořit s naším dnešním hostem, kterým je Monika Kopřivová, zakladatelka projektu a webového portálu „Babičkářství“.

 

Martina: Moniko, vy jste si vybrala nesmírně zajímavou náplň života. Zaměřujete se na budování mezigeneračních vztahů, jak jsem naznačila a uchovávání rodinných vzpomínek, a to poetickým způsobem – knihami. Také sama vymýšlíte a zprostředkováváte typy na dárky pro babičky a dědy, věnujete se psaní specifických vzpomínkových knih, vytváření her. Než se do našeho povídání pustíme od podlahy, řekněte mi, jak to začalo? Vy jste začala psát knihy, které jsou určené k zachování vzpomínek našich prarodičů, rodičů a podobně, a přitom jste vystudovala farmacii, věnovala se jí, a dokonce jste tvrdila, že vás to bavilo – a pak najednou úplný odklon. Jak to vzniklo?

Monika Kopřivová: Jak říkáte, vystudovala jsem farmacii a byla magistrou v lékárně – a tím pádem blízko naší starší generaci, protože ať chceme nebo ne, tak babičky a dědečkové jsou častými zákazníky v lékárně, a to mě ke starší generaci přiblížilo. Nicméně jsme opravdu košatá rodina a s babičkami a dědy jsme jako děti hodně rádi trávili čas a všechno dělali dohromady. Je to jakýsi náboj, že si u nás vážíme názorů a toho, co nám mohou babičky a dědové dát. A určitě bych řekla, že v lékárně jsem měla i ucho pro příběhy, když byl prostor, a babičky se rozpovídaly, jestli k nim vnoučata jezdí, nejezdí, nebo co je trápí, nebo i nějaké nástřely na politickou situaci, jak to vnímají. A povídání těchto příběhů je něco, co mě moc zajímá a baví – a za každým vidím osobnost.

Martina: Vy jste tehdy byla magistrou v lékárně, možná jste i tak trošku souběžně léčila tím, že jste naslouchala, byla ochotna poslouchat mnohá vyprávění vašich starších zákazníků. Ale pořád jste byla v lékárně. Ovšem pak přišel okamžik, kdy jste se rozhodla, že se začnete věnovat něčemu úplně jinému. Byl v tom nějaký spouštěč?

Monika Kopřivová: Byl to běh života, protože jsem se vdala a šla na mateřskou, tím jsem od klasického zaměstnání trošku odstoupila. A v době, kdy jsem vychovávala děti, náš dědeček vytvořil knížku, ve které nám popsal spoustu hezkých příběhů ze svého života.

Martina: Knížku? On napsal knihu?

Monika Kopřivová: Napsal knihu na psacím stroji – a proto, abychom si ji mohli v rodině nějakým způsobem předávat, tak sestřenice s tetou to pomohly dát do elektronické formy a v několika provedeních jsme si ji vytiskli, svázali a nyní je to takový rodinný poklad, ve kterém jsme se dozvěděli spoustu zajímavého z jeho života a jeho bratrů. Jak se oženil s naší babičkou, a vychovávali naše rodiče, kam jezdili na výlety, co všechno prožívali a to bylo pro mě zajímavými událostmi a další poznání naší rodiny a jejích kořenů. Tak jsem si říkala, že bych chtěla, aby nám i další prarodiče mohli zanechat podobnou vzpomínku.

Můj dědeček byl redaktorem z povolání, takže pro něj sestavovat věty a psát bylo docela jednoduché, a bylo to dílo jeho záliby. Ale ne všechny babičky a dědečkové mají možnost sestavovat nějakou esej nebo něco o tom, jak žili, co kdy a kde bylo. A proto mě napadlo, že by bylo fajn sestavit knížku, kde bychom se jich na to ptali přímo.

Martina: Univerzální otázky.

Monika Kopřivová: Tak. A protože víme, že běh života má systém, začátek a různě stěžejní historické události, tak v knížce pro babičky „Babičko, vyprávěj“, a pro dědečky zase „Dědečku, vyprávěj“, je spousta návodných otázek, fotek a obrázků z období, která mohli prožívat. A v 11 kapitolách se jich ptáme na běh života, na to, co všechno mohou nám vnoučatům a pravnoučatům zanechat a říct.

Ze vzpomínek našich babiček a dědečků se můžeme dozvědět mnoho poučných a zajímavých skutečností

Martina: Takže za vším hledej dědu. Když jste začala vyprávět, tak jsem z toho usoudila, že máte v rodině hezké, zdravé vztahy a pravděpodobně jste se s dědečkem vídávali a poslouchali ho. Proč myslíte, že dědeček trpěl takovým přetlakem, že sedl k psacímu stroji, vložil papír, kopírák a začal psát? Myslíte, že přece jenom vašeho naslouchání bylo ještě málo?

Monika Kopřivová: Myslím, že jsme ho k tomu asi trošičku vyprovokovali, protože spoustu těch historek jsme poslouchali a měli strach, že je nedokážeme tak hezky replikovat našim dětem, a prosili jsme ho, aby prostě tyto záznamy udělal a sestavil. A musím říct, že ve chvíli, kdy začal, začal psát spoustu věcí, které jsme nikdy dřív neslyšeli. Takže jak říkáte, spouštěč vyprávění pro nás rozvázal mnoho dalších příběhů a vzpomínek, které jsme neznali. A musím říct, že z knížky dodnes čerpám, čtu vlastním dětem, aby měly určité porovnání, jak se žilo dřív, jak si děti hrály, kam chodily v daném náctiletém věku, co dělali bratři, protože dědeček byl ze tří bratrů. Je to porovnání s tím, co dělají děti dnes a můžeme si potom o tom povídat a bavit se.

Martina: To znamená, že jste se z té knihy dozvěděla o dědečkovi i věci, které jste do té doby nevěděla a které by s ním odešly?

Monika Kopřivová: Je to tak.

Martina: Dozvěděla jste se třeba, i jak dědeček vnímal historické záležitosti, jak se o tom tehdy ve vesnici mluvilo, diskutovalo? Jsou tam i takovéto pasáže?

Monika Kopřivová: Určitě je to součástí. Dědeček žil na malém městě v Chocni, takže díky tomu jsem vlastně takovým způsobem nahlédla do městského života. Období války popsal prostě z pohledu rodiny: co dělali, co dělal jeho tatínek, když začala válka, nebo se odtrhlo Slovensko. Přesně ví, že byl tatínek na trávě, kam mu to běželi říct, protože to slyšeli v rozhlase – a spoustu úplně okamžikových událostí, jak naše rodina prožívala tyto historické doby.

Martina: A napráskal se třeba dědeček v něčem? Třeba, že se přiznal k něčemu, na co není pyšný?

Monika Kopřivová: Spíš bych řekla, že se hodně rozvzpomínal na krásné zážitky z dětství, co kluci dělali i za lotroviny, nicméně trest byl potom taky pojmenován. Takže věřím, že to pak bylo vše známé a vždy se provalilo.

Martina: Dědečka jste měla a máte ráda, vzpomínala jste na to, jak se vám věnoval v dětství. Změnil se tento vztah poté, co jste přečetla jeho knihu?

Monika Kopřivová: Neřekla bych, že se změnil. Ale možná prohloubil. Najednou jsem ho víc poznala. To určitě.

Je důležité, aby mladší generace věděly, jak dějinné události prožívali jejich předci

Martina: Když už jsme několikrát vzpomenuli vaše knížky, už jste naznačila, že v nich jsou návodné otázky pro méně psavé babičky a dědečky. Jak jste zjišťovala, na co se ptát? Protože každý život je jedinečný, samozřejmě nás potkávají všechny přibližně stejné věci, ať už studium, dětství, první láska, možná taky první výprask a první práce a narození dětí. Ale přece jen nemůžete obsáhnout všechny otázky.

Monika Kopřivová: Určitě všechny ne, ale přesně jak jste řekla – nejlepší je zobecnit život a zaměřit se na to, co by mohlo rodinu zajímat. To znamená, aby nám babička, dědeček konkrétně povyprávěli nějakou historickou událost, pro starší babičky to opravdu může být období války. Ale dnes už jsou babičky velmi mladé. Je tam všechno naznačeno jenom tak obrázky, to znamená, že mladší babičky mají zase v paměti pravděpodobně to, co se dělo v roce 1968, jak prožívaly toto období. Není tam přímo otázka na tyto roky, protože babičky, dědečkové jsou různě generačně posunuti, třeba o půl generací, takže každý to mohl prožívat v jiném období života. Proto jsou historické události naznačeny tak, aby každý mohl povyprávět právě ten svůj příběh a rozepsat se.

Martina: Musela jste určitě komunikovat s mnoha seniory, abyste zjistila, o čem chtějí vyprávět. Teď vám tuto otázku tak trochu podsouvám, ale na konci měl být otazník. Musela jste hodně komunikovat, nebo vám stačila osobní zkušenost?

Monika Kopřivová: Je to tak. Sestavila jsem sadu otázek, kterou jsem ještě mnohokrát s mladšími, staršími seniory probíhala a zkoušela, jak moc by dokázali na tyto otázky odpovídat. A byly tam otázky, které jsem vyřazovala, které se mi už nezdály až tak vhodné. Bylo vidět, že na některé negativní nebo jiné otázky by se neodpovídalo tak pěkně, a proto jsem přidala ještě kapitolu: „Co by ještě babička nebo dědeček chtěli zmínit“. Dosud na to v knížce prostor nebyl, ale myslím, že by tam mohly být takové záznamy, které by třeba babička napsala s uvolněnou duší, jestliže na dané téma nebyla raději položena otázka právě z toho důvodu, že by někomu jinému nebylo příjemné odpovídat.

Martina: Takže otázka: „Dědečku, podvedl jsi babičku?“ neprošla?

Monika Kopřivová: Tak.

Martina: Které otázky vás třeba překvapily v tom smyslu, že vám je vaši seniorští poradci podsouvali a říkali: „Na tohle téma bychom rádi pohovořili.“ Vzpomenete si?

Monika Kopřivová: Přímo takhle, ve smyslu: „Chtěli bychom vyprávět o…“ Chronologie, kterou jsme vytvořili, říkám i s pomocí celé rodiny, postihla, že každý může zaznamenávat na pravou i levou stránku. Obrázky jsou hlavně na pravé stránce a vlevo je prostor pro otázky nebo další záznamy. To znamená, že jakým způsobem bude dané téma naplněno, záleží na každém konkrétním vyplnění. Někdo bude mít třeba více textu, moje maminka si do některých kapitol vlepila i nějaké další záznamy a výstřižky. A kdo bude mít více obrázků, nebo bude chtít něco namalovat, tak může zase na levou část.

Martina: Když jste tyto knihy navrhovala, což je mimochodem další podotázka, dělala jste všechno sama?

Monika Kopřivová: Přiznám, protože jsem měla dvě děti, tak byla to moje myšlenka. Ale pomáhala mi s tím rodina, hodně jsem se chodila ptát, s manželem jsme některé věci dávali dohromady v tom smyslu, jestli třeba bude technicky možné tam všechny záznamy i s fotografiemi vůbec dát. V tomto mi pomáhal on. Jak říkám, nejvíce jsem chodila za seniory, nejbližšími v rodině, k sousedům a známým.

Je pěkné mít knihu vzpomínek rodičů a prarodičů, kterou s nimi potomci vytvořili společně

Martina: U takovýchto osobních témat je velké nebezpečí, že různí senioři mají rozdílné potřeby se svěřovat, vzpomínat a zároveň to může být ovlivněno i krajově. Všimla jsem si, že některá témata, která tady probíráme, když se týkají zemědělství, permakultury, tak pak posluchači z venkova píší: „Vy v té Praze jste zase objevili Ameriku…“ A zajímají je úplně jiná témata, protože my bezzemci v Praze opravdu objevujeme Ameriku. Proto se chci zeptat. Všimla jste si, že jinak reagují lidé, kteří žili a žijí na vesnici, a jinak městští důchodci?

Monika Kopřivová: Díky tomu, že mám kontakt se zákazníky, díky emailu a webu, který prodává knížky, tak mi spousta lidí píše, a viděla jsem několik krásně vyplněných knížek pro uchování vzpomínek. A první se mi začali ozývat lidé z Moravy, mám krásné záznamy od Luhačovic. Říkala jsem si: „Ony babičky z regionů, nebo z té Moravy, mají zájem zachovat všechny vzpomínky na tradice, na hody a tak dále.“

Celkem nedávno se mi ozvala paní z Prahy 5 a říkala: „Já už jsem jednu knížku vyplnila“, a přinesla mi ji i ukázat. Kupovala si druhou, protože jednomu synovi ji dávala k třicátinám a druhému ke svatbě. A říkala: „Všechno jsem dělala dvakrát, věděla jsem, že to vytvořím dvakrát.“ Je to paní, která se narodila v Praze, takže věřím, že je to vždy o citu a pocitu, jestli chci vytvořit takovou koláž. Musím říct, že mám krásné informace o tom, že díky těmto knížkám jsme nenechali všechno odejít. Jeden pán mi volal a říkal: „Proseděl jsem u tatínka několik měsíců a všechno jsme zaznamenávali a zaznamenali – a díky tomu máme krásnou vzpomínku, i když v současné chvíli musím říct, že tatínek tady není. Ale tu knížku máme a je to něco, co jsme vytvořili s ním, seděli jsme společně a všechno jsme zapisovali.“

Martina: Máte častěji reakce od dětí, nebo od seniorů, kteří vám třeba píší:„Díky, že jsme to mohli říct.“ Nebo raději píší mladí a říkají: „Díky, že jste nás navedla na to, že se máme zeptat.“

Monika Kopřivová: S hotovou knihou se velice rádi pochlubí přímo autoři, takže jsem je viděla, a měla setkání s několika babičkami a jedním dědečkem. Když mám zpětné vazby emailem nebo telefonem, tak mi častěji zavolá někdo z mladší generace a zmiňuje: „Máme dvě babičky, jedna se do toho pustila hned s vervou a druhé to chviličku trvalo. Ale potom, když prolomila kletbu bílé stránky, tak jsme začali. S každou to bylo trošku jiné.“

Martina: Dozvěděla jste se díky Babičkářství něco, co jste o starší generaci nevěděla?

Monika Kopřivová: Řekla bych, že spousta seniorů v dnešní době je obrovsky energických a aktivních. Díky Babičkářství jsem měla možnost účastnit se předávání cen „Senior roku“, takže jsem díky tomu mohla proniknout do komunity obrovsky aktivních lidí. A to nejen 50+, ale opravdu sedmdesátníků, osmdesátníků, kteří se věnují sportu, tvoří různé olympiády a tak dále. A to se mi moc líbí, takovéto družení, a že i v tomto věku si lidé najdou prostor jeden pro druhého něco udělat. To je něco, co jsem do té doby neznala, protože naše babičky žily buďto s dědečkem na chatě, nebo se věnovaly nám. Ale teď vidím, že existuje spousta lidí, kteří vyhledávají blízkost své generace, a snaží se aktivně pro druhé něco dělat.

Martina: Zažila jste někdy negativní reakci? Že měl někdo potřebu napsat dopis, email, kdy řekne: „Co to tady vymýšlíte, prosím vás, když něco budu chtít vědět, tak se zeptám.“

Monika Kopřivová: Ano, takovouto reakci jsem jednou měla: „Když budu chtít něco napsat, tak přeci něco napíšu a nepotřebuji návod“ A vzala jsem si to tak, že je to fajn, když to někdo zvládne, a je to jenom dobře. Hlavně to mladší generaci nějak předat a mít možnost se třeba někdy i svěřit a něco takového vytvořit.

Martina: Myslíte, že jsem měla pravdu v úvodu, když jsem trošku zanaříkala nad tím, že máme od starší generace odstup? Že se předávání zkušeností, umu, zvláštně přerušilo?

Monika Kopřivová: Já jsem z toho cítila sílu, nicméně si pořád myslím, že je to individuální. Že v každé rodině je to tak, že když dáváme dobrý příklad, tak pak si zase i mladší budují určitý respekt a to, že si babičky a dědy mohou vážit. Jestli jste mluvila o střední generaci, tak věřím, že si ke své vlastní babičce a k rodičům buduje dobrý vztah a snaží se aktivně třeba některé negativní záležitosti vyříkávat v klidu. Když se snaží zapojit babičku a dědu do nějaké pomoci tak, aby všichni byli spokojení, tak je to pozitivní příklad pro děti, pro to, jak vnímají babičku a dědu, a co od nich mohou očekávat.

Martina: Velmi vám děkuji za krásné povídání.

Monika Kopřivová: Já vám děkuji.

Všechny příspěvky s Monika Kopřivová