Zpět

Například fakt, že už jen málokdo z nás se dokáže úspěšně léčit bez cizí pomoci. Někteří to sice ještě dokáží, ale většinou lidé i s banálními příhodami utíkají za doktorem, aby jim něco předepsal, než by se zaobírali svým zdravím sami. Zvykli jsme si zkrátka, že naše zdraví – čili ten nejcennější statek, který máme – za nás prostě někdo vyřeší. A jak říkal náš host, se kterým jsme na toto téma mluvili přesně před týdnem: především se sebou musíme něco dělat my sami, vzdělávat se a zdokonalovat v těchto znalostech. A my budeme pokračovat v podobném duchu, se spisovatelem, publicistou a jedním z našich největších znalců alternativní medicíny, Jiřím Kuchařem.

Martina: Jiří, v pořadu Kupředu do minulosti si o těchto věcech povídáme z principu, protože jsou to věci, které se obrací k historickým znalostem a zkušenostem lidstva. Vnímáš nějaký zvyšující se zájem lidí o tyto informace, o jakýsi návrat, o nějaké kupředu do minulosti? Anebo jsme takoví zpohodlnělí, že přece jenom je ta pilulka rychlejší, v tu chvíli účinnější – a hlavně z nás snímá jakoukoliv odpovědnost za to, jak to dopadne?

Jiří Kuchař: Myslím, že jsi na to přesně kápla. Já jsem ročník 60, takže do svých skoro 30 let jsem byl vychováván v tom: „O nic se nestarej, on to za tebe někdo vymyslí.“ A to nám úplně zůstalo jako dědictví. Myslím, že já se toho podvědomí už nezbavím, ač s tím bojuji jak se zubatou. Ale do budoucna si to musí všichni uvědomit. Pořád hledáme nějakého spasitele, velkého bratra, kterého se trochu, nebo hodně bojíme, ale zároveň po něm vlastně hodně toužíme.

Martina: Vysvětli mi ještě jednu věc. V dnešní právní džungli není úplně snadné se vyznat. Neustále se v diskusích objevují názory, že EU zakazuje jednu bylinku za druhou. Jenže některé z nich, o nichž jsem slyšela, že jsou už zakázány, jsou v bylinkářstvích, a třeba i v lékárnách, stále běžně k dostání. A já si říkám, jak to tedy je, protože o tom vlastně vůbec nic nevím a nejsem si jista, jestli někdo opravdu zakazuje bylinky, tedy jejich prodej a konzumaci, anebo je jenom zakázáno informovat o jejich léčivých účincích. Víš, jak to je?

Jiří Kuchař: Martino, já to taky nevím. Když měl být nový zákon o léčitelství, tak jsem byl v kontaktu s jedním právníkem z Brna, který snad o tom dokonce napsal nějakou knížku. Musím se přiznat, že mi to bylo dokonce i jedno, a pokud jde o EU, tak kéž by měla jiné starosti než tohle.

A musím ještě říct, co možná posluchači nevědí. V Evropě je, pokud se týká léčivých bylin, obrovská nejednotnost. U nás třeba, nikdo neví proč, vůbec nesmíte používat vlaštovičník větší. Vůbec ho nekoupíte, to je první věc. Když jedete někam na veletrh nebo akci a někdo tam prodává cokoli z vlaštovičníku, třeba tinkturu, tak vaší povinností by správně mělo být ho udat, protože to je skutečně považováno za toxickou rostlinu. V Rakousku v lékárně ho koupíte úplně běžně, úplně bez uzardění.

Asi bude hodně pravdy na tom, že potlačování používání bylin zařizují firmy, které na tom mají zájem

Martina: A nevíš, čím to je?

Jiří Kuchař: No, protože v Rakousku neměli komunisty a nikdo tam tehdy nepřišel s tím, že je jedovatý. Tím to je.

Martina: A to nám vydrželo ještě 30 let?

Jiří Kuchař: Vydrželo nám: „To je jedovatý, tak pro to musíš do Vídně.“ U nás vůbec nemáme tradicí lidí tak jako v Německu, kde byla Hildegarda z Bingenu nebo Sebastian Knajp. Navštívil jsem Bingen i Knajpovo působiště, co jsem mohl, tak to jsem sjezdil, nebo ve Švýcarsku Paracelsus. Tam jsou dovolené věci, o kterých zde vůbec nemáme páru, že existují. Ale vlaštovičník, to je konkrétní. Často to probírám s inženýrem Grešíkem, který to samozřejmě sledovat musí, protože na to má firmu. Nedávno jsem u něj byl a ani on mi neřekl, že podle nejnovějšího nařízení EU třeba „tohle nesmíte“. On má sortiment bylin, jestli se nemýlím, pořád víceméně stejný.

Asi zřejmě bude hodně pravdy na tom, že toto zařizují firmy, které na tom mají zájem. Nedávno, je to pár let, jsem si vzal v Norimberku noviny, kde se psalo o prodeji farmaceutické firmy. Kolik bys řekla, že má cenu firma, která je devátá největší na světě? Tehdy to řešili a většina její produkce byla syntetická antibiotika. Kolik bys tak řekla?

Martina: Tak asi se budeme pohybovat v miliardách eur.

Jiří Kuchař: A o kolik těch miliard eur šlo?

Martina: Já mám to korunové myšlení.

Jiří Kuchař: No, začínali na stu. To jsou čísla, kdy se člověku tají dech – a pak samozřejmě s tímto obratem, nebo když to někomu prodáte, tak už můžete na tomto světě skoro všechno.

V používání bylin bych se spolehl na rady Jiřího Janči, Karla Váňi a Pepy Zentricha

Martina: U bylinek i přírodních antibiotik je nebezpečí z neznalosti, které je možná větší, než když vám něco předepíše lékař a lékárník vám to odváží – a pokud se nesplete v desetinné čárce, tak jste relativně v bezpečí, alespoň dostanete to, co lékař považuje za správné. U bylinek je to trošku jiné, protože nikdy vlastně nevíme, kolik v sobě daná bylinka má účinné drogy. Záleží na tom, na jaké půdě roste, jestli na ni sluníčko svítí často nebo méně, zda ji trháme přesně v tu dobu, kdybychom měli. A myslím, že opravdu některé bylinky měly nebo mají větší sílu při úplňku a tak dále. Řekni mi, jak se v tom vyznat, aby člověk nenadělal ve svém těle a v nejbližším okolí víc škody než užitku?

Jiří Kuchař: Během toho, co jsem poslouchal tvou otázku, tak jsem si vzpomněl na všechny své nežijící kamarády bylinkáře, čili Janča, Pavel Váňa, Pepa Zentrich. A říkal jsem si: „Co by na to odpověděli…“, protože jsem tušil, kam to dotáhneš. Pavel Váňa byl takový muž z lidu. Měl několik oblíbených bylin, které si vždy někde natrhal. Byliny měl v garáži na hromadách nebo v pytlích a věděl přesně, o co jde. Byl pošťákem a oni věděli co je zač, tak ho nechali. Noviny dovezl vždycky včas, ale dopisy chodily někdy až třeba v podvečer, protože když se zastavil u lesa nebo na louce, tak tam byl 2, 3 hodiny, vůbec nevěděl o čase. Tak na tyto lidi bych se spolehnul. Měl knihu „Léčení zvířat podle bylináře Pavla“ a líčil mi příhody, kdy dal koňovi pít odvar z omanu a říkal: „Ten kůň cítil, jak je to hnusný, ale pil to, protože věděl, že mu to pomůže.“ Čili jestli byla ta otázka, kde to kupovat …

Martina: Nebo kde se dozvědět, protože nikdo vám bylinky nepředepíše. To si vlastně děláme sami, nebo musíme najít nějakého léčitele, kterého musíte podrobit zkoumání, zdali je právě ten, kdo tomu opravdu rozumí. Takže v tuto chvíli je člověk víceméně odkázán na sebeléčbu a svůj, více či méně pomýlený úsudek.

Jiří Kuchař: Už jsem to řekl a zopakuji to ještě jednou. Já jsem s nimi ty knihy vydával a vím, jak to vznikalo. Hele, Martino, denně dostávám nabídky na vydání knihy. Z toho tak jednou za měsíc jsou to herbáře. Nebo někdo popíše něco od Janči nebo od Váni a udělá z pěti nebo sedmidílného herbáře osmý díl. Do toho jsem nikdy nešel.

Jednou, to ještě byli všichni živí, jsem se ptal Grešíka, o kterém víme, že má řekněme zvláštní schopnosti: „A kdo by podle vás byl opravdu bylinářem staré školy?“ A on říká: „Jedině Váňa, protože to má v paži.“ Břetislav Kafka dělal se svými citlivci výzkum účinku léčivých rostlin přímo v člověku. To znamená, kam se to dostane, když se napiješ čaje, odvaru, vývaru a podobně. Nikdo neví, taková kniha možná existuje jen v legendách. Ale u Pavla to bylo tak, že to cítil ještě nějakým dalším smyslem. Ale na to, co napsal do svých knih, žádné extra smysly nepotřebujete.

Grešík mi třeba vyprávěl: „Vůbec nevím, jak to přišlo. Měl jsem pacientku ve Švédsku, které se ničila oční sítnice – a najednou jsem viděl – jehlice trnitá. Švédští bylináři mu napsali, co je to za blbost, že se jehlice trnitá nikdy na oční diagnózy nepoužívala, že ani Linné, který to znal a byliny miloval, tak by to nikdy neřekl. A on říkal: „Nevím, prostě mi to přišlo.“ Takže kolikrát při tomto jsou hrozně důležité i sympatie. Ale jinak samozřejmě empirie. Empirie je nejlepší a kdo z nás může mít takovou praxi jako Jiří Janča, který má od roku 1944 zkušenost s alternativní medicínou, to se ti jinak žije. Takhle to je. Osobně, když nevím, tak se musím spolehnout na tyto už nežijící kluky. Když se jednou za dva roky dostanu za panem Grešíkem, tak je to pro mě velká čest, a připadá mi to, jako když jsem jel do Lurd.

S rezistencí na syntetická antibiotika na tom v roce 2050 budeme pravděpodobně tak jako v éře před těmito antibiotiky, dokonce hůř, protože planeta bude jimi prosycená a my taky

Martina: Jiří, my jsme si tady povídali o syntetických, chemických antibioticích a shodli jsme se na tom, že v případě, že už jde opravdu hodně do tuhého a organismus to nezvládá, tak se člověk po nich rád otočí. Ale také jsme se bavili o vzrůstající resistenci – přestávají účinkovat, potvrzují to i největší kapacity, povídali jsme si zde na toto téma s primářkou antibiotického centra v Praze. Co dál? Přírodní antibiotika všechno nezastanou, to jsme si říkali, zejména když nejsme v kondici a bylo by asi nezodpovědné přesvědčovat lidi o tom, že když nebudou fungovat syntetická, budeme používat přírodní. Jak vidíš v tomto směru budoucnost? Obáváš se, že do budoucna budeme podléhat dnes už banálním nemocem, že třeba budeme znova umírat na záněty, tuberkulózu a podobně?

Jiří Kuchař: Myslím, že se s tím dokonce už počítá. Nedávno jsem pro časopis Regenerace psal článek o tom, kam směřuje budoucnost resistence a pravděpodobně v roce 2050 na tom budeme jako v éře před syntetickými antibiotiky, ale hůř bohužel v tom, že planeta bude jimi prosycená a my taky. A kvůli tomu, co všechno se odehrává, proměna v potravním řetězci, tak bez toho nebude moct vůbec nic vyrůst, vzniknout a urodit se. Vždyť jenom to, co v sobě mají mořské ryby. To jsou čísla, že se ti úplně tají dech, kolik procent. Všiml jsem si, že některé obchodní řetězce už zrušily igelitové tašky. Dnes je to tak, že ostrovy plastového odpadu, které se vynořily v Tichém oceánu, mají plochu jako Španělsko a Francie dohromady. Dovedete si představit tu rozlohu? A ryby, všichni živočichové, kteří tam žijí? A jak si můžeme myslet, že z tohoto nějak unikneme, když jsou tady firmy, které se prodávají za desítky nebo stovky miliard eur? Tu produkci přece nikdo nezastaví…

Farmaceutické firmy si pod sebou nepodřežou větev tím, že by podpořily objevy bylin v Pákistánu nebo Jižní Americe, které by vyléčily rakovinu, nebo by byly silnými antibiotiky

Martina: Ajurvédší lékaři doufají, že nějaké byliny budoucnosti se najdou v oblasti Pákistánu. Myslíš, že na nás čeká nějaký objev? Že je na spadnutí, že pionýři, kteří se snaží objevit novou rostlinu, objeví takovou, která bude například proti rakovině, nebo bude obzvlášť silným antibiotikem?

Jiří Kuchař: Pákistán a Jižní Amerika, to jsou dvě místa, ale vtip je pořád tentýž. Musí zde být vůle k tomu to udělat. A nedovedu si představit, že by si někdo dobrovolně pod sebou podříznul větev.

Martina: Narážíš na farmaceutické firmy?

Jiří Kuchař: No jasně. Nebudu konkrétně jmenovat. Současná šéfredaktorka Regenerace se vrátila asi před patnácti lety z Ruska. Volala mi ještě z letiště a říkala: „Jirko, musíme se okamžitě sejít. Já jsem zdrcená, byla jsem v Tuvě.“

Martina: Šamani…

Jiří Kuchař: „Šamani opustili tajgu a přestěhovali se do měst, mají cedulky na hotelech, léčí v hotelích. Už to vůbec nemá nic společného s přírodou, zůstalo jich jenom pár.“ Potom pár šamanů z Ruska dovezla, ale už to nesleduji.

V Jaroměři žil jeden léčitel, jmenoval se Jaroslav Erben, byl hodně svérázný, zvláštní, bývalý policajt, ale některé věci uměl úžasně. On mi do mé knihy „Léčitelé, jak je neznáte“ říkal: „Podívejte, je to jednoduché. Lidstvo všechno, co vymyslí, tak okamžitě zneužije samo proti sobě.“ A takhle to bohužel je, takhle je to se vším, s atomem, je to něco neskutečného. Letos možná opět přijede Clemens Kuby, jehož strýcem byl fyzik Werner Heisenberg. A nedávno jsem viděl seriál o tom, že Heisenberg, což jsem vůbec netušil, dozoroval německé pokusy o výrobu atomové bomby. Clemens o tom nechce mluvit, ani se mu nedivím. Všem to přišlo normální, že to je v pořádku.

V lidech je destruktivní program, který nás vede k tomu, že dobré věci obrátíme sami proti sobě

Martina: A o čem konkrétně mluvíš, abychom to vysvětlili posluchačům?

Jiří Kuchař: Že se objevy kvantové fyziky použijí ve finále v Hirošimě s tím, že to je pro blaho lidstva.

Martina: Když to tak pozoruješ, bavíš se s lidmi, kteří zde už dnes nejsou, udělal jsi rozhovory s těmi nejstaršími léčiteli, o kterých se dnes bavíme už jen ve smyslu: „To byla doba, kdy tady byl páter Ferda nebo bába Kameníková. A podobně.“ Řekni mi, myslíš, že v sobě máme nějaký sebedestruktivní program?

Jiří Kuchař: To si nemyslím. Já to vidím. Je to vidět všude. Vždy po volbách řeknou, kam až to pokročilo. Tak to bohužel je. Erben, o kterém jsem mluvil a který byl opravdu zvláštní, tlustý, strašný, měl problémy se ženami, nakonec v 50 letech umřel na infarkt. Měl pravdu v tom, že člověk v sobě má tendenci obracet vše sám proti sobě, nedomýšlet vůbec důsledky, které možná ani domyslet nejde.

Ale vrátím se k resistenci. Je zde skutečně obava, že v roce 2050, to se už zde asi nebudeme v těchto tělech odehrávat, vypukne katastrofa. V současné době se k tomu teprve pomalu blížíme. Čili musíme se zeptat: „Návrat k tomu, jak žili naši předkové – pomůže nám to?“ Musíme bohužel konstatovat, že nepomůže, protože tak, jak je to, jak se to rozrostlo, už to nikdo nezastaví. Je to tak. Je tady kritérium financí. A nedovedu si představit, že by nějaká farmaceutická firma dobrovolně s něčím skončila, když jí to vydělává. To se ještě nestalo. Nevím o tom, že by se něco takového stalo. Všimni si, a asi nejsem jediný, kdo to říká, že dokonce i lidi, které jsem považoval za osvícené, mi řekli: „Zajímají mě jenom peníze, protože to je kritérium úspěchu.“ Farmacie je úžasná v tom, že vstupní náklady jsou legrační, když se lék zavede. To platí u většiny z nich.

Martina: No, tak výzkum je velmi nákladný.

Jiří Kuchař: U antibiotik je to kapku jinak, protože tam se až do konce neví, jak to asi může dopadnout. Proto také už léta žádná nová nevznikla. Ale jinak celá hra, do které jsme vtaženi, je půvabná.

Nedávno jsem četl knihu, kterou napsal Porscheho kluk. Že dělal auta, to se ví. Ale méně se ví, že byl jedním z největších podporovatelů Třetí říše. A tento Porscheho kluk z toho měl trauma, a tak učí na Waldorfské škole hru na flétnu. Ale protože se jmenuje Porsche, tak si jezdí jednou za tři roky pro nové Porsche, které mu vždy dají zadarmo. Nakonec jsem to vzal jako fejeton, „já, Herr Porsche, být s Vaším jménem, tak to dělám zrovna tak.“ Bohužel, jsme v pasti, Martino. Tvůj pořad je úžasný, já ho obdivuji a v něčem opravdu zpátky do minulosti musíme. Ale někde už jsme za čárou a v případě syntetických antibiotik a resistence bohužel ano.

Zničující směr naší civilizace nemůžeme zastavit, ale zpomalit. Mojí snahou je upozornit, že jsou možnosti.

Martina: To znamená, že i reportáž, kterou v roce 2013 odvysílala ČT, že se olomoučtí vědci snaží mísit stávající antibiotika s koloidním stříbrem a tím je laicky řečeno „potencovat“, zvětšovat jejich účinek, vnímáš vlastně tak, že se jenom prodlouží poločas našeho rozpadu?

Jiří Kuchař: Mám dokonce dojem, že knihu „Svět přírodních antibiotik“, nebo nějakou jinou, jsme tímto začali. A to proto, že můj nejoblíbenější alchymista, Oswald Kroll, ve službách Rožmberků napsal nejúžasnější a pro lidi nejpřijatelnější práci o signaturách. A zajímalo by mě, jak by se asi tvářil, když by mu toto někdo přečetl, protože stříbrem se léčitelé zabývali strašně dlouho. Kéž by to fungovalo, zatím pouze čtu něco jako: „Olomouc, hurá!“ Ale jak to je doopravdy nyní, tato zpráva je stará pět let, to nevím. Nadšení pro něco nového bylo strašně moc, a to platí i pro přírodní antibiotika. Neustále to sleduji, protože cítím, že je nutné udělat knihu o tom, jak to vyrobit a používat v domácnosti. Takže pracujeme na knize „Domácí antibiotika – přímá výroba“. Stále to sleduji a zdá se mi, že se to olomoucké stříbro, a Olomouc mám rád, někam vypařilo, nebo ne?

Martina: Neslyšela jsem už o tom už nějaký čas. Bavili jsme se o tom i s onou paní primářkou antibiotického centra v Praze, která říká, že o této snaze ví, ale že by to mělo nějaké konkrétní výsledky, to nevím, asi nejsem dost dobře informovaná. Jiří, snažíme se zde věci pojmenovat pravým jménem. Ale přesto všechno bychom nechtěli, aby na závěr z toho měl posluchač pocit: „Co se dá dělat, už přišel takzvaný Point of No Return, bod, ze kterého není návratu, tak už to nějak doklepeme.“ Přála bych si, aby z toho nebyl takovýto výstup. Vy píšete další knihu o tom, jak si lidé mohou pomoci, ale co je pro tebe osobním mottem? S čím jdeš do světa? Máš malé dítě…

Jiří Kuchař: Ano. No, malé, bude mít za chvíli 10 let, tak to už…

Martina: Přesto je to dítě na prahu života.

Jiří Kuchař: Dneska už on radí mně. Už jsem se dostal do úplně ideálního stavu.

Martina: Ale jen co se týká IT technologií. Myslím, že v ostatních věcech ještě stále máš navrch. Řekni mi, co je tvým přístupem k životu, tvým mottem, jak se s ním popasovat. S tím že víš, že některé věci už zpět vrátit nejdou, ale přesto se o to člověk musí pořád pokoušet.

Jiří Kuchař: Musí. Je to skutečně tak, musí. A proto to taky dělám. Budu to dělat, dokud budu dýchat. Mojí snahou pro rodinu a lidi, které můžu nějakým způsobem oslovit nebo ovlivnit, je upozornit, že jsou možnosti. Sám jsem to z větší části pořešil tím, že jsem se odstěhoval z Prahy. Teď jsem tam sice víc namočen, ale pořád se cítím vesničanem.

Zrovna čtu knihu aforismů Vladimíra Kafky. To byl velice zajímavý chlapík, který neměl nohy, léčil a měl příhody. Lidé za ním chodili třeba s metastázemi všude možně po těle. Nikdy jsem u toho konkrétně nebyl, ale jeho družka, Irena Nováková Kafková, mi vyprávěla: „Člověče, to si nedovedeš představit, oni odcházeli a třeba úplně jim zmizela žlutost.“ A já říkám: „Co s nimi dělal?“ A ona říkala: „Léčil nás člověčenstvím.“ A já říkám: „Aha. Jestliže žiji, tak je žádoucí to projevit.“ A tak se snažím projevovat život, jak je mi to jenom možné.

Martina: Musím říct, že to, co jsi teď řekl, mě nesmírně zaujalo. Ale až jsem musela přivřít oči, jak mi do nich zablýskl zlatý Bludný balvan.

Jiří Kuchař: Ano.

Martina: Ale nepřátel se nebojme, na množství nehleďme. Jiří, nesmírně ti děkuji za tvé snažení, za tvá vodítka, která někdo může zvednout, může se jimi inspirovat, nebo nechat být. To je svobodná volba každého z nás. Ale dobře, že ji máme. Díky moc.

Jiří Kuchař: Já taky moc děkuju, děkuju všem, kdo si to poslechli až doteď. A kdybyste chtěli vědět něco víc, tak pište, volejte, faxujte. Nashledanou.

Martina: My rozhodně zprostředkujeme všechny možné dotazy, kterých určitě bude mnoho a které budou klasickou poradnou. Jiří, děkuju.

Všechny příspěvky s Jiří Kuchař