Zpět

Jak jsme se změnili za těch pět let? V Rádiu Universum je to jednoduché. Trochu jsme zkrátili název na opakované rady přátel, pracujících v reklamě. Tři slova je prý moc. Asi to však nebylo nezbytné. Nicméně důležité je, že stále jsme a budeme SVOBODNÉ Rádio Universum, to je podstata naší existence.

Začínali jsme vysílat dva dny v týdnu, nyní je to už pět dnů, někdy také šest i sedm. Na začátku to byl jediný pořad – Kupředu do minulosti. Ten zůstal vlajkovou lodí, avšak přibylo k němu dalších šest pořadů.

Přišli noví spolupracovníci, velmi zkušený a hloubavý komentátor Ivan Hoffman a veselý satirik Michal Gulyáš. Také v zákulisí jsme posílili tým spolupracovníků, abychom mohli aktuálněji reagovat na svět, který se kolem nás dal do cvalu, navíc po nebezpečně hrbolaté cestě.

Ano, svět se za těch pět let výrazně změnil. Nebo svět… spíše vztahy lidí prošly výraznou proměnou. Žel bohu nikoli k lepšímu. Ve společnosti zesílil strach, existenční úzkost, pocit bezmoci. A co je nejhorší – část lidí prostoupila nenávist. Hluboká nenávist, jejíž zloba až někdy bere dech. Temná nenávist, známá dosud jen z historických záznamů o totalitních časech. Nenávist, z níž na mnoho lidí oprávněně padá tíseň a deprese, protože vědí, že vždy a všude, kde vládla taková nenávist, semlelo se dříve či později něco hrozného.

„Jakoby celé skupiny lidí popadl amok a současně slepota. Soptí nenávistí, ale vůbec neregistrují, co kolem sebe šíří. A nejde s tím nic dělat“, smutně konstatoval jeden náš dlouholetý profesní kolega. Správný postřeh. Až na tu poslední větu. Jsem stále přesvědčen, že s tím ještě jde něco dělat, nenechme si, prosím, namluvit, že to není možné. Protože s tím opravdu nehneme až ve chvíli, kdy sami sebe vzájemně přemluvíme, že je to marné.

Není to bezbřehý optimismus? Není. Je to jen prostá logika. Vztahy, které jsou zachvacovány nenávistí, jsou naše, jsou lidí ve všech možných koutech společnosti. Jsou to naše vztahy, ne někoho z jiného kontinentu. A na naše vztahy máme vliv my všichni. Ty vztahy nevytváří nikdo za nás nebo místo nás. Proto s nimi můžeme něco dělat, proto také není situace beznadějná.

Mezi svátky jsem namátkou vzal do ruky knihu vzpomínek mého oblíbeného spisovatele. Popisuje dávné krásné dětství někdy na přelomu devatenáctého a dvacátého století, kdy nastávaly bouřlivé časy, jež posléze politici přivedli až k první světové válce. K jeho nejsilnějším tehdejším zážitkům patřily návštěvy profesního kolegy jeho otce u nich doma, opakující se každý týden, někdy i dvakrát. Dohodli se za deset minut o pracovních věcech, a potom dlouho, někdy i celé hodiny, debatovali o politice.

Pozoruhodné bylo, že jak byli sehraní a sjednocení v profesních věcech, v politice se snad nikdy na ničem neshodli. Pozdější spisovatel vzhledem ke svému tehdejšímu věku obsahu debat samozřejmě nerozuměl, ale navždy mu utkvělo v hlavě několik silných dojmů: Jednak vášnivost oněch diskusí. Nebyla to žádná unylá výměna stanovisek. Kdepak. Oba se přeli srdnatě, někdy i bouřlivě. Druhou vzpomínkou bylo, že asi ani jednou neslyšel od žádného z nich slovo „souhlasím“, byť v hovoru o jiných tématech ho otec užíval běžně.

Třetím silným vjemem bylo, že přes všechny emoce a radikální nesouhlas byly diskuse obou kolegů prodchnuty dobromyslností. A čtvrtým dojmem, jež se mu zapsal do paměti nejhlouběji, jakkoli si ho uvědomoval až s odstupem času a jen zvolna, byl fakt, že od otce nikdy po skončení diskuse a odchodu kolegy neslyšel sebemenší kritiku na jeho adresu, a už vůbec ne pomluvy či dokonce urážky za zády. Popisuje, že mu to ostře došlo po čase ve chvíli, kdy otce navštívil jiný jejich společný známý a začal otcova kolegu v jeho nepřítomnosti pomlouvat za politická stanoviska s tím, že by takové nebezpečné výmysly měly být zakázány. U otce však tvrdě narazil. Literát ve svých vzpomínkách uvádí:

„Se zlou se potázal. Nemnoho bylo v životě případů, kdy jsem viděl otce vpravdě rozzlobeného. Nezměnil svá mínění a nehájil postoje svého kolegy. Tvrdě ale žádal respekt k jeho stanoviskům a přiznání úplné svobody je veřejně hlásat. Poté vykázal překvapeného známého ze dveří s tím, že osočovat někoho za jeho zády, tedy když se nemůže osobně bránit, a navíc ,s temnou zlovůli inkvizitora‘ horovat za zákaz jeho postojů, je mravně natolik pokleslé, že mu propříště zapovídá vstup do svého domu.“

Opakovaně se onen spisovatel o svém otci s úctou vyjadřoval jako o ryzím demokratovi, nebo člověku s duší pravého demokrata. Dobře si uvědomoval, že podstatou totality je vynucená názorová stejnost, na rozdíl od demokracie, která ctí různost, a to včetně opaků.

Velmi si vážil svého otce, na kterém by dnes asi kdekterému intelektuálovi vadilo, že to nebyl člověk vzdělaný – pracoval až do důchodu jako nižší vedoucí na dráze. Leckterý současný aktivista nebo komentátor, považující se za příslušníka elity společnosti, by o něm pohrdlivě smýšlel jako o „nádražákovi“.

Napadlo mě v poklidu mezi svátky, jakým požehnáním pro celou společnost by bylo přiblížit se dnes alespoň o krůček krásnému, vznešenému pojetí demokracie onoho „nádražáka“, žijícího před více než stovkou let, a dostat se co nejdále od prazvláštního výkladu nynější „liberální demokracie“, která už dávno nemá nic společného s liberalismem, a přestává mít souvislost i s demokracií, zato zabarvuje atmosféru v naší zemi nepříjemně do ruda až do hněda.

Ano, bylo by opravdovým požehnáním mít za vzor normálního, demokraticky smýšlejícího „nádražáka,“ a nikoli nové ideology se svítícíma očima, srdcem plným nenávisti a hlavami přeplněnými totalitními myšlenkami. Nadějné je, že rozhodnutí o tom, koho si vezmeme za vzor, je na každém z nás. Nevím, pro co se nakonec rozhodne většina a jak to dopadne. Ale jsem si jistý, že to, kterým směrem se nyní vydáme, ovlivní zásadně naši budoucnost na hodně, hodně dlouho.

Držme si palce do dalších pěti let…

Všechny příspěvky s Ladislav Henek