Zpět

Četl jsem před nějakým časem úvahu nad biblickým textem o Adamovi, Evě a hadovi v ráji. Když byl Adam usvědčen ze hříchu, ukázal prstem na Evu a svoje jednání svedl na ni. Eva, aby se také za svoje jednání omluvila, ukázala prstem na hada a svedla vinu na něj. A had, protože nemá prsty, neměl už na koho ukázat a odplazil se.

Nikdo nechceme vinu nechat na sobě a hledáme někoho, kdo za naše nedobré jednání ponese odpovědnost. Možná se to nezdá, ale každý člověk má určitou míru svědomí. Pouze těžcí psychopati bývají v tomto směru výjimkou. Nebo, jak mi řekl jeden můj klient, má úplně čisté svědomí, protože ho ještě nikdy nepoužil.

Moderní člověk má s vinou problém. Někdo ji popírá, jiný potlačuje. Ten, kdo ji popírá, namlouvá sám sobě, že nic zlého neudělal, protože tak jednají všichni kolem něho. Ten, kdo ji potlačuje, je si jí sice vědom, ale nehlásí se k ní. V prvním případě ji viník překračuje, ve druhém ji, obrazně řečeno, kopne kamsi do tmavého kouta. Má sice uklizeno opticky, ale nikoli fakticky. Ideální je viny se zbavit. Přiznat si ji, vyznat ji, a za nedobré jednání se omluvit a nést odpovědnost. To ovšem vyžaduje na jedné straně odvahu, lidskou zralost a upřímnost vůči sobě samému, tak na druhé straně také obecnou úctu k jiným lidem.

Vyšetřoval jsem před několika roky, za účelem soudně znaleckého posudku, ve vazební věznici jednoho vraha. Zabil starou ženu pro šedesát korun.

V policejním spisu bylo uvedeno, že vrah na své oběti žádal nejprve vydání peněz a cenností, které měla mít doma. Poté, co mu žena sdělila, že nemá ani peníze ani cennosti, omotal jí kolem krku šálu, začal vyhrožovat a následně ji uškrtil. Potom prohledal celý její byt a nenašel nic jiného než oněch šedesát korun v drobných mincích.

Pachatel, jak při policejním, tak i znaleckém vyšetřování, všechno přiznal. Závěr posudku byl v jeho případě jednoznačný Přesto jsem se ho na konci našeho vyšetření ještě zeptal, zda se cítí smrtí oné staré paní vinen.

Ač byl celou dobu, co jsem ho vyšetřoval, celkem klidný, tato otázka ho zjevně rozčílila.

„Já se mám cítit vinen?“ vykřikl. A dodal: „Ona je na vině, a to vším, co způsobila. Kdyby mi dala tenkrát těch šedesát korun, tak ona byla dneska naživu a já na svobodě. Stálo jí to za to?“

Následně jsem vyšetřoval jiného obviněného, který se dopustit trestného činu pod vlivem alkoholu. Hájil svoje protispolečenské jednání tím, že kdyby se alkoholické nápoje nevyráběly a neprodávaly, tak on by se trestného činu nedopustil. Je to stejná logika jako tvrdit, že výrobce nožů je vinen smrtí člověka, kterého někdo ubodal. F. Sheen píše v jedné své knize, že atomová bomba v ruce svatého Františka není tak nebezpečná, jako kapesní nůž v ruce darebáka. Je to právě o kvalitě svědomí.

Logika psychopatů a alkoholiků je svérázná. Přesto mám dojem, že i my, kteří snad do těchto dvou kategorií nepatříme, máme podobně logické argumenty stále ve své kapse, a tím pádem viníka permanentně po ruce.

Až bude chvíli čas, obraťme si kapsy naruby.

 

Všechny příspěvky s Maxmilián Kašparů