Zpět

Tak zpívají v jedné písničce Werich s Voskovcem. Ano, hodnocení lidí se děje podle nejrůznějších měřítek. Jedni se hodnotí podle kabátu, jiní podle slov, další podle cifry na bankovním účtu, další podle známostí někde tam nahoře. Anglický spisovatel G.B. Shaw k těmto měřítkům řekl, že si váží svého krejčího, protože mu bere míru vždycky znovu, když ho navštíví. Ostatní lidé už si ho jednou změřili a nemíní to měnit.

Jsme tvorové povětšinou líní, a to nás vede, nejen ke změnám pohledu, ale vede nás také ke zjednodušování. Tak, jako hodnotíme člověka, hodnotíme zjednodušeně kde co.  Nerozumím modernímu umění? Pak je to hloupost. Nevím, co je filozofie? V tom případě to bude nesmysl. Pokud máme někdy dojem, že těm druhým přestáváme rozumět, může to být také tím, že jsme sami líní vzít jim znovu míru.

Na druhé straně máme díky oné lenosti tendenci jednání lidí paušalizovat. Pokud mne na dovolené v Římě ošidí nějaký trhovec, jsou všichni Italové zloději. Pokud mi ve Stockholmu někdo v autobuse šlápne na nohu, jsou všichni Švédové neurvalci.

Nehodnoťme ani předčasně. Pokud uvidíme jít člověka po chodníku vrávoravým krokem, nemusí to být místní opilec, ale pacient, který trpí vážným neurologickým onemocněním. Uvidíme-li v neděli dopoledne ženu s nákupní taškou, která vstupuje do obchodního domu, nejde ještě o rozmařilou ženštinu, která musí nakupovat také ve svátek, ale o chudou matku, která celý týden šetřila na sobě, aby mohla svým dětem koupit v neděli něco svátečního. Jestli uvidíme člověka, který vstupuje do kostela, nemusí jít o hlupáka, který si nevidí na špičku nosu, ale naopak o inteligentního člověka, který vyznává jenom jiné životní hodnoty než my.

Mimo to hodnotíme ty druhé také podle podobnosti. Například právě podle fandovství nějakému sportovnímu klubu. Když někdo fandí stejné jedenáctce, je to jistě kvalitní a moudrý, sportu znalý člověk, stejně jako já.

Tuhle skutečnost jsem si uvědomil, když jsem, jako kněz, pochovával na hřbitově vynikajícího básníka a velmi uznávaného překladatele. Uznávaného nejen u nás, ale i za hranicemi vlasti. U jeho hrobu se nás sešlo pár. Nejbližší příbuzní a několik novinářů. Z obyvatel městečka, kde dlouhá desetiletí žil, nepřišel nikdo, jenom jeho sousedé. Měsíc před tím se na stejném hřbitově konal pohřeb bývalého brankáře z místní fotbalové jedenáctky, který to svým „sportovním uměním“ nedotáhl ani za hranice okresu. Dav lidí kolem jeho hrobu byl velmi početný. Oba zemřelí byli zdejšími rodáky, poslední roky žili v této obci, a dokonce v jedné ulici. Když jeden z nich stál v bráně vesnické jedenáctky, druhý doma překládal z francouzštiny.

Kolik bylo důvodů k rozdílnému počtu účastníků na jejich rozloučení, to se můžeme jenom dohadovat. Osobně se domnívám, že v tom hrála roli statistická data ze života obou zemřelých. Počet chycených rohových kopů na zdejším vesnickém fotbalovém plácku byl asi o něco větší než počet přeložených básnických sbírek z cizích jazyků.

Všechny příspěvky s Maxmilián Kašparů