Zpět

Luděk: Pane poslanče, každý den slyšíme o válce na Ukrajině. Existuje podle vás v této souvislosti nějaká reálná hrozba pro naši republiku?

Patrik Nacher: Já si to nemyslím, když člověk vidí, jakým způsobem funguje ruská strana, ruská armáda, tak z tohoto úhlu pohledu, v této takové podivné negativní době, jsem v tom optimista. Když ruská armáda si nebyla schopná zajistit základní logistické záležitosti, jak jsem si někde přečetl, jestli to je pravda, tak někde chytali psy, které si pak smažili, vařili. Do Kyjeva se vůbec nedostali. Za mě platí, že se vždycky snažím fungovat přes zdravý selský rozum – to znamená, platí-li teze, že opravdu ruská armáda má jednak zastaralé zbraně, a jednak to opravdu vypadá, že to koordinované fakt dvakrát není, když se nebyli schopni za čtyři týdny dostat do Kyjeva. Tak pak ale logicky musí platit teze, že mít ambice okupovat další země, je opravdu úplně mimo. Je to spíš taková hrozba, a já nevím, proč to někdo používá. Jestli chce prosadit, na základě této hrozby, něco dalšího a podobně. Ale nemůže platit obojí. Nemůže platit „A“: Je to v zásadě amatérský postup, se zastaralými zbraněmi, s demotivovanou armádou, která moc… ti mladí kluci ani nevěděli, že tam šli bojovat, a tak dále, pak ale nemůže platit to „B“. Anebo platí „B“, že jsme všichni v ohrožení, ale pak v tom případě neplatí „A“. To znamená, že naopak je to profesionální armáda, která za pár dnů je schopná obsadit druhou největší evropskou zemi. Ale to evidentně není. Takže já to vidím takhle a člověk si má zachovávat i takových chvílích – máme za sebou dva roky covidu a teď tuto válku – nějaký selský zdravý rozum, a nečerpat informace jenom z mainstreamu.

Z obsazování dalších zemí strach nemám. Něco jiného je použití jaderných zbraní. Když někomu rupne v bedně, tak je otázka, kdo zabrání tomu, aby nezmáčkl knoflík.

Luděk: A to nebezpečí 6000 jaderných hlavic, nebo hypersonických zbraní, které Amerika ještě nemá, nemůže být toto nebezpečí?

Patrik Nacher: No ale to je úplně něco jiného. My se bavíme o obsazování, o obsazování dalších zemí. A na to já jsem reagoval. Obsazování zemí, tam se upřímně domnívám, a upřímně strach, když se mě na to zeptáte, nemám, když vidím postup na Ukrajině. Něco jiného je použití nějakých jaderných zbraní, kde v zásadě je mi jedno, jaká je vzdálenost z hlediska doletu bomb, náloží a raket, a tam samozřejmě člověk strach má. Protože když někomu rupne v bedně, když to takhle řeknu, tak je otázka, kdo zabrání tomu, aby nezmáčkl ten knoflík, jak se říká. Takže to jsou ale dvě úplně odlišné kategorie.

Luděk: Ale z toho v zásadě plyne, že opakování hrozby z osmašedesátého v zásadě asi nehrozí.

Patrik Nacher: Za mě si myslím, že ne. Proto jsem reagoval. Osmašedesátý, myslím, že nehrozí, zmáčknutí knoflíku, to už jsme tady málem měli, když byla karibská krize, to bylo těsně před tímto konfliktem, to pak znamená samozřejmě třetí světovou válku, a to už si myslím, že pak už by bylo všem jedno, Green Deal a všechny tyto projekty. Já pořád věřím tomu, že k tomuto nikdy nedojde. Protože tento druh války, to je něco jiného. Protože pro obsazování nějakého území jsou klasické konvenční zbraně. Někde se střílí, tanky, armáda někam jde, a tak dále. Ale nějaké moderní zbraně toho typu, jak jste se mě ptal, atomové zbraně a tak, tak to už pak znamená, že to je jenom o mačkání tlačítek a o konci společnosti tak, jak jsme ji znali. A zeměkoule samozřejmě taky.

Luděk: Vy jste v současné době opozičním politikem. Dá se říct, že stojíte za kroky, které současná vláda udělala ve vztahu k ukrajinské krizi, nebo jako opozice byste tyto věci řešili jinak?

Patrik Nacher: Já tady musím férově říct, že ve vztahu přímo k Ukrajině kroky této vlády podporuji z drtivé většiny. A nepojedu na nějaké vlně populistického získávání laciných bodů, že se budu vymezovat vůči jakémukoliv kroku a rozhodnutí této vlády. Bohužel tak to vládní koalice, když byla v opozici, dělala, když byl covid. Cokoliv udělala předchozí vláda, tak bylo blbě. Všichni si to pamatují, a já bych pro posluchače dal jeden krásný příklad, kdy to vlastně ani nemělo řešení. A já tomu říkám dvojí metr, a dokonce točím pořad, jako máte vy, tak mám na YouTube Dvojí metr. To bylo tenkrát, když sem přišlo očkování, vakcína. Tak tenkrát se přece říkalo, že by významní lidé, politici, měli jít příkladem – a tenkrát Andrej Babiš řekl, že má nějaké zdravotní problémy, že se nebude nechat očkovat. Tak se spustil hrozný bengál, že on má jít jako první, má jít příkladem. Potom nakonec se tedy naočkovat nechal. A uplynuly tři měsíce, já ty tweety mám schované, a když došly vakcíny, tak se nahlašovalo, že hejtman předběhl, tamten předběhl a tak dále. A byly i některé tweety opozičních politiků z TOP 09, já si nepamatuji přesně, že i Andrej Babiš předbíhal. To znamená, že když nemohl, tak to bylo blbě, protože má jít příkladem, když šel příkladem, tak zase předbíhal frontu, protože tady byli lidi, kteří měli přednost před ním. To nemá východisko. A takhle to přesně bylo i s opatřeními. Když se ukázalo, že ta opatření jsou přísná, a čísla šla dolů, tak pak opozice řekla „zbytečně máte přísná opatření, buzerujete lidi, dáváte náhubky.“ Jo, ty roušky byly náhubky. Když se naopak čísla zhoršila, tak opozice říkala „vidíte, vy jste to opatření zrušili příliš brzy,“ a podobně. Bylo to úplně zoufalé.

U nouzového stavu to bylo licitování o každý jeden blbý den, a teď, když se podíváte, uděláte střih, podíváte se, co se děje, tak této koalici se to vrátilo jako bumerang, to je opravdu symbolické, že oni vlastně řeší to samé kvůli něčemu jinému. Oni řeší nouzový stav. Oni řeší pandemický zákon. Oni řeší mimořádná opatření, jenom to není kvůli covidu, je to kvůli Ukrajině. A kdybychom se chovali stejně jako oni, tak my tady licitujeme: ne nouzový stav na třicet dnů, my vám zvedneme ruku pro osmnáct, pro patnáct a takhle. A co udělá tato vláda? Ta řekne rovnou padesát osm dnů, protože „my se nechceme zdržovat, abychom se tady s vámi bavili v Poslanecké sněmovně“. To přece každý, i ten, kdo volil pětikoalici, musí vidět. Ten dvojí metr, že když se jim to hodí a jsou v opozici, tak by nejradši, aby nouzový stav byl dvanáct dnů, patnáct dnů, do konce měsíce, nebo vůbec, a když jsou naopak ve vládě, tak prostě Poslaneckou sněmovnu berou hákem, a rovnou tam střihnou dva měsíce, což si nikdo nikdy nedovolil. To je pro mě neuvěřitelné.

Takže já nebudu za každou cenu kritizovat, nebudu dělat to, co dělají oni. Takže ve vztahu k Ukrajině tyto kroky podporujeme, dokonce jsme pro všechny ty věci hlasovali, když to bylo usnesení, změny zákonů, jak se říká, Lex Ukrajina, podpora uprchlíků z hlediska bydlení, z hlediska budoucnosti vzdělávání, sociálních služeb, zdravotní péče a podobně, to ano. Pokud ovšem jde o domácí ekonomiku, tak tam si myslím, že tato vláda selhává zcela jednoznačně, a při jakékoliv kritice dává všem nálepky, že staví Čechy proti Ukrajincům, aby tím zmírnili kritiku svojí neschopnosti v této věci.

Luděk: Vy mi chcete sebrat několik otázek, které tam mám hned vzápětí. A ještě zpátky k nouzovému stavu. Ono nikde v ústavě není napsáno, že je povinnost chodit každých třicet dní, nicméně byl takový úzus, že se to dodržovalo, a toto je vlastně první vláda, která si řekla o řádově delší nouzový stav. Původně se dokonce hovořilo o třech měsících. A je skutečně potřeba nouzový stav v současné době?

Patrik Nacher: To je asi primárně otázka na vládu, nějakého vládního představitele. Já bych dokonce neřekl, že to byl úzus. Ono tam je v první větě napsáno, že po třiceti dnech si vláda musí jít pro dobrozdání, když to takhle řeknu, do Poslanecké sněmovny. Z čehož vyplývá, že tam můžete mít dva různé právní pohledy, znáte to: Sejdou se dva právníci a mají tři pohledy na stejnou věc. Z toho implicitně vyplývá, že i další prodloužení vždycky by měla být o 30 dnů, a to z toho důvodu, a jsou tady rozbory, já jsem třeba citoval v Poslanecké sněmovně, a to z toho důvodu, aby se tento stav nezneužíval, protože v té chvíli logicky, když by tam nebyl ten limit, tak to můžete dát až do konce volebního období. No a kdo určí, jaká je ta doba? Takže pak se z toho vlastně, z té implicitnosti, že to není v druhé větě, ale vychází se z první věty, kde těch 30 dnů je, tak se vycházelo, a nikdo si netroufl prodloužit nouzový stav o déle, než 30 dnů.

Já jsem se díval i na nouzové stavy mimo covid, které byly kvůli povodním, zejména,před dvaceti lety, a ani tam to nebylo delší než třicet dnů. To znamená, že tato vláda je složená z lidí, kteří nouzový stav kritizovali od rána do večera, a byli fakt schopní se šest hodin ve sněmovně hádat, že tedy třicet ne, ale že jsou tak velkorysí, že patnáct ano, tak stejní politici, uplyne rok, a oni bez mrknutí oka zvednou ruku pro padesát osm. Já nevím, kdo nás poslouchá, čí jsou to voliči, ale to přece musí každý vidět, když se na to člověk dívá neutrálně, bez ohledu na svoje sympatie, že přece není možné během jednoho roku změnit takto úhel pohledu. To je za mě úplně neuvěřitelné a flagrantní. A kdo to nevidí, tak je zaslepený. Mě pak hrozně baví, že voliči ANO a poslanci ANO, že jsou prý stádnoidní. Ale kdo hájí tenhle obrat o 180° během jednoho roku ve vztahu k nouzovému stavu, tak to je za mě, ať se na mě nikdo nezlobí, stádoidní, ovcoidní pohled. Protože já se snažím být v politice konzistentní.

Mimochodem, já jsem i některé nouzové stavy nerad prodlužoval v minulém volebním období, docela mě zachránilo, říkám to velmi otevřeně, že jak se jednalo v té padesátiprocentní sestavě kvůli covidu ve sněmovně, tak když bylo prodlužování, tak já jsem byl v těch padesáti procentech, kteří se jako by omlouvali. Takže já sám jsem třeba pro nouzový stav z toho počtu, nevím, kolik se pro to hlasovalo, osmkrát, tak já jsem to hlasoval dvakrát, třikrát maximálně. Protože jsem taky měl s tím problém, jestli je potřeba tohoto nástroje. Já se opravdu snažím, ať už jsem v pozici koaličního, nebo opozičního poslance být konzistentní. Zatímco koaliční poslanci, podle mě, na to úplně zapomněli, rezignovali, jestli se budeme bavit i o obstrukcích, tak i tam je to očividné. Pro mě je to neuvěřitelné.

Ve veřejném prostoru jsou to totalitní manýry, že nemůžete mít jiný názor

Luděk: Jak se koukáte na kroky ministryně Černochové, která přišla s myšlenkou americké základny v České republice, pak sice svá vyjádření mírnila, a nakonec celou iniciativu svedla na novináře, jak to koneckonců mají politici ve zvyku? Přesto, vnímal byste přítomnost amerických vojsk jako něco, co zajistí našemu území bezpečnost?

Patrik Nacher: Zase je to o úhlu pohledu. Jestli, a tam bychom se výsledku dobrali po nějaké politické, odborné diskusi, která musí být před tím samotným rozhodnutím. To prostě tomu musí předcházet, to není možné. A to je ten úhel pohledu: Jestli přítomnost amerických vojsk zvýší bezpečnost, to jeden úhel pohledu, anebo se naopak takové území může stát prvním cílem. To znamená, že zvýší bezpečnost z hlediska pobytu těch vojáků, ale sníží bezpečnost z hlediska prioritních cílů. To jsou legitimní otázky, a myslím si, že takovou věc je potřeba podrobit jednak politické a jednak odborné diskusi. Z hlediska logistiky, umístění, bezpečnostních otázek a tak dále a tak dále. To, co se stalo – já nejsem apriori proti, nejsem apriori pro –, ale to, co se stalo, krásně ukázalo, jak se u nás ten diskurz vůbec vede.

Jana Černochová tady něco vypustila a mainstreamová bublina, bohužel kde jsou součástí i novináři – člověk to vidí na Twitteru v přímém přenosu – tak najednou to rozjela tak, jako že to je skoro tutovka, a kdo je proti tomu, tak je Putinův agent. Kdo chce o tom debatovat, tak je taky agent, to pak se neodlišuje, kdo je proti a kdo chce o tom vést debatu, kdo chce kvůli tomu udělat referendum – to já si třeba nemyslím dvakrát, jestli to je vhodné, nebo ne, nemám na to úplně jasný názor, upřímně –, tak je taky Putinův agent. A hned všichni, kteří ne že by s tím nesouhlasili, nebo to zrelativizovali, ale že s tím stoprocentně nesouhlasili, tak hned dostali nálepku. Takže ve výsledku to vlastně byla debata, kdo je pro, nebo pro. A já tohle principiálně odmítám, mě to hrozně zklamalo. A přítrž tomu udělal premiér rozhovorem na Aktuálně.cz, když jasně řekl, že nápad je ok, ale teď ne, teď na to není čas, nebo něco takového, není na to vhodná chvíle. Čímž to utnul, protože mainstream najednou by musel jít proti premiérovi. Protože on tam pochybnost měl úplně stejnou, jakou jsem vám tady před pěti minutami řekl já, že tomu musí něco předcházet. Je potřeba něco debatovat. Teprve ex post jsme se dozvěděli, že ani Američané o tom nevěděli, že to byla jen nějaká iniciativa. To je šílené, co se děje.

A ve veřejném prostoru to jsou totalitní manýry, že vy vlastně nemůžete mít jiný názor. A ono se to posouvá, že vy ani dokonce nemůžete mít opatrný pohled, vy ani nesmíte mít názor, že chcete o tom debatovat. Protože pro tu část, pro tu bublinu elity je to dané, a kdo je proti, nebo se o tom chce vůbec bavit, tak chytne nějakou nálepku. A ono samozřejmě je hrozně nepříjemné chytit ve veřejném prostoru nějakou nálepku. Protože pak se bráníte: „A já nejsem Putinův agent, já to nedělám ve prospěch Ruska.“ A už jste v defenzivě. To se prostě nikomu nechce. Takhle se ta debata vést nedá. Právě tito lidé způsobují zvyšující se agresi ve společnosti, a pak se budou za půl roku, za rok, za dva divit, ale oni to začínají tím, že nejsou ani schopni odlišit někoho, kdo řekne: „Já jsem proti, protože nemám rád Američany.“, od toho, kdo řekne: „Já se chci o tom bavit, protože chci znát všechny parametry toho, co by to znamenalo.“ To je úplně jiná škála, to se nedá srovnat. To je stejné, jak se používá a zneužívá slovo nacista. Nacista je pro mě někdo, kdo má vytetovaný hákový kříž a hajluje, napadá někoho kvůli jeho barvě pleti, ale jako nacista je dneska v zásadě braný už ten, kdo řekne, že je, nevím, proti transgender sportovkyni… To přece není pravda. Proti manželství pro všechny. Že tu prostě máme pojem, který se vyprázdnil, a vy tam najednou do jedné skupiny dáváte člověka v obleku s kravatou, s jiným než mainstreamovým názorem, vedle nějakého bláznivého potetovaného a hajlujícího skinheada – jestli ještě dneska takoví lidé existují.

Luděk: A teď mi povězte jednu věc, jestli to správně chápu, že je nějaká danost, a v podstatě vyjádření odlišného názoru ani vůči této danosti není možné. A projednávají vůbec vládní poslanci bezpečnostní otázky s opozicí, nebo si řekli, my máme tu sto osmičku a prostě si všechno proválcujeme?

Patrik Nacher: Já nevím, jestli bezpečnostní otázky, to bych těď kecal, a já fakt nechci kecat. Nechci dělat to, co mně vadí, že dělá koalice. Já nejsem člen bezpečnostních výborů. Takže je možné, že oni třeba tam v utajení některé věci řeší. To já nevím. Ale je pravda, že koalice s námi, jako s opozicí, moc nekomunikuje. Je tam vidětsebevědomí z toho, že jich je 108. Když bylo teď usnesení, bylo to něco s Ukrajinou, něco s hladomorem, já teď fakt nevím, tak za normálních okolností je to tak, že by to mělo být výsledkem nějaké debaty mezi koalicí, opozicí. Tady byl nějaký text, kde my jsme tam nic nezměnili, my jsme to respektovali, protože beru, že dneska jsou i nějaké symboly a v některých momentech má být koalice a opozice zajedno, aby se společnost uměle nerozdělovala, my jsme tam nic nezměnili. A já jsem poslouchal nějakého koaličního politika na Radiožurnálu, a tam se redaktor ptal, jestli text toho usnesení byl nějakým způsobem dohadován, jako se ptáte vy mě, a on řekl, že ne. Že to bylo ber, nebo nech ležet, nebo proti tomu nehlasuj. Takže ten koaliční poslanec bral jako přednost, že vláda s tím přišla a že s opozicí vůbec nejednala, a řekla: „Hele, takhle to je dané, a vy pro to musíte hlasovat, protože jinak jste…“ – ale to už snad neřekl, to je tam implicitně – „…jinak se se zlou potážete.“ Ten člověk to tam vlastně řekl úplně narovinu.

Mě to hrozně zarazilo. Protože zrovna třeba v tomto usnesení dobře, ale ještě se tím chlubit, že… – já nevím, jestli v tom byla přezíravost vůči opozici – tak i kdyby hlasovali proti, nás to nezajímá. Nebo, jestli to byla samolibost, my jsme napsali tak geniální text, že tam nebyl důvod měnit jediné slovíčko. Nevím, co je za tím. Ale bylo tak spontánně krásně vidět, že oni prostě teď jedou na vlně. Mně to přijde krátkozraké, je to jejich věc. Ale já vždycky říkám, v politice jako běžec na dlouhou trať, že současná koalice je budoucí opozice a opačně, na tom je živa demokracie, a že není zdravé, aby koalice, jedna strana tady vládla na všech různých úrovních dlouhodobě. Tak třeba je to někdy dožene.

Luděk: Já se vrátím ještě zpátky k bezpečnosti České republiky. Jak se díváte na možnost uzavření obranné smlouvy s USA? Tedy nikoliv základna, ale obranná smlouva.

Patrik Nacher: Já nevím, co je toho součástí. Nejsem expert na tuto problematiku. My jsme součástí NATO, já jsem za to rád. Docela by mě zajímalo, jakým způsobem závazek vůči NATO splníme, to znamená dvě procenta výdajů z rozpočtu na obranu, což za té minulé vlády, kterou ta současná tak kritizovala, tak to postupně z těch 0,9, tuším, šlo až někam na 1,5, teď mě nechytejte za slovo. Teď to zase klesá, tak mě docela zajímá, jak se závazky, který tady máme, jak se budou naplňovat. Jak na tom budou zapojené české firmy, aby to mělo nějaký smysl. Jak se bude modernizovat česká armáda. Jestli to bude nějaký přínos, fakt neznám detaily. Takže nemůžu tady do veřejného prostoru říct nějaké silné stanovisko. V tomhle já věřím i našim kolegům, a my jsme se o tom nebavili. Takže fakt vůbec nevím, a jestli to je v pořádku, tak proč ne. Určitě nebudu ausgerechnet proti. Nevím, co je obsahem.

Vládní válečná propaganda je na obou stranách. A buď si to přiznáme, anebo tady budeme hrát hry.

Luděk: Tak já sáhnu do jiného soudku. Jako ekonom byste mohl dokázat posoudit účinnost sankcí, které Evropská unie přijala vůči Rusku. A vzhledem k tomu, co se děje, a vzhledem k závislosti Evropské unie na fosilních palivech, energiích z Ruska – nemůže náhodou dojít k situaci, že ve finále oslabení bude ještě mnohem větší pro Evropskou unii? A válka dále potrvá, a Rusko prostě pojede dál?

Patrik Nacher: Tak to už je holt záležitost sankcí. Ty jsou dvousečné, můžou se vrátit, můžou mít zpětný efekt, tak, jak o tom hovoříte. Na sankcích, zejména tedy Evropy, je vidět takový trochu alibismus. Když se nad tím zamyslíte, pojďme si to říct natvrdo, že Evropská unie a Evropa dělá vůči Rusku sankce do té doby, dokud se to nedotkne samotné Evropy. Protože mělo-li by to mít opravdu smysl, a já neříkám, že jsem pro, ale mělo by to mít smysl, tak by to mělo být něco, co Rusko fakt bude bolet. A to je evidentně nákup uhlí a zejména plynu z Ruska. To je přece očividné. A do toho se nikomu moc nechce. Takže pak ty ostatní sankce vypadají, jako že jsou hrozně tvrdé, ale ten základní obchodní vztah mezi Ruskem a zeměmi Evropy, říkám ten základní, dál běží.

To že tam prostě nebude prodávat nějaká firma čokoládu, nebo že banky to budou mít obtížnější, jakkoli ze SWIFTu nejsou odpojeny úplně všechny ruské banky, zase ta, přes kterou jsou právě obchody s komoditami, tak ta tam dál zůstává. Tak je to prostě o tom, že zase, – já se na to dívám zdravým selským jako rozumem – to znamená: Představitelé jsou hrozně hrrr, hrozně drsní, ale samozřejmě do doby, než by se to dotklo přímo dané země. No, takže v tomto musím férově říct, že pozice České republiky je v docela čitelná, protože my jsme byli lídři v sankcích, v tvrdosti vůči Ruské federaci, a mně na tom přišlo dobré, že to právě nebylo alibistické. Že my jsme byli drsní od začátku, co si vzpomínám, právě i směřující k věcem ohledně SWIFTu, že jsme to chtěli už dřív. Ale to už narážíme i na obchod s plynem, s ropou a podobně. Zatímco největší brzdiči, jako je třeba Německo, tak ti k tomu doputují až mnohem později. A já mám rád čistokrevná řešení. Ať se na mě nikdo nezlobí: Buď ty sankce dělám, nebo ať je vůbec nedělám. Anebo, když je dělám, tak ať pořádně zabolí toho, vůči komu to dělám, samozřejmě s obrovským rizikem v případě, že to zabolí i mě samotného. Ale s tím to člověk dělá, musí to pak umět obhájit, když to dělá. Anebo to dělám, dělám to na oko, ale to hlavní nechám dál běžet. Když se nad tím člověk vlastně zamyslí, tak je to trochu absurdní. Že vlastně tady je jedna sankce, jedna vlna, druhá vlna, třetí, čtvrtá, že teď byla pátá, pátý balíček sankcí, ale ropa vesele běží, a platby zase běží na druhou stranu. Musíte si představit, že v jakémkoliv jiném století, kdy se vedly války, takže, když se nad tím člověk zamyslí, tak je to vlastně absurdní. Že my s válčící zemí, kdy jí jako všechno přerušíte, ale to hlavní, co by ji fakt bolelo, tak to dál funguje, protože my jsme na ní závislí. To znamená, že je to oprávněně pro lidi nesrozumitelné. Když k tomu přičtu ještě snahy pokračovat v různých Green Deal a podobně, tak to už mi pak rozum fakt nebere. Protože tady se jasněji ukazuje, že když jsme závislí energeticky na nějaké zemi, která do budoucna není prostě jednoznačně uchopitelná a bezpečná, že to konflikt může rozjet. Tak v této chvíli je to výzva, abychom byli energeticky soběstační. Ale najednou se zbavit plynu z Ruska, vypnout uhlí, a ještě zpochybnit jádro, je mimo. To je úplně mimo. A kdo to hájí, tak je mimoň. Já měl pocit, že to bude restart evropské politiky v energetice. A ono se ukazuje, že moc zatím ne, že to jde hrozně pomalu, já fakt nevím, co si mám myslet.

Luděk: V podstatě, jestli správně poslouchám, tak není reálné ukončit import fosilních paliv, na kterých de facto celá Evropská unie závislá je. Ono by to mohlo znamenat, že potrestáme víc sebe, než to Rusko. Protože koneckonců Indie, Čína, všichni stojí v řadě a chtějí levnou ropu a plyn z Ruska.

Patrik Nacher: Jo, to je možné. Proto říkám, že jsem zastánce čistých řešení, kdy prostě ty sankce musejí zabolet, musí mít nějaký efekt, anebo jsou to sankce, které jsou jenom na efekt. Ale vlastně nezabolí. Ony pravděpodobně sankce, těch pět balíčků, Rusko, zejména obyčejné Rusy, už bolí a zabolí. O tom zase žádná. Ale člověk si nemůže nevšimnout, že ty sankce se dějí tak, aby ty země, které sankcionují, tak aby tam nebyl zpětný chod. Což je zajímavé. Když jsem teď jel v autě se synem, tak jsem o tom přemýšle, že tu je vlastně nějaká země, která napadne druhou zemi, vy ji chcete trestat, tak i trestáte, zakážete spoustu věcí a zmrazíte majetky, ale dál od nich odebíráte základní komodity a platíte za ně, ale přitom v každé druhé větě říkáte, že je pro vás tahle země nepřátelská, nepřijatelná, vyřazujete ji ze všech mezinárodních uskupení, ale dál odebíráte to, co potřebujete. Mně to přijde podobně pitomé, jako když si kupujete cigarety, na kterých jsou fotografie různých rakovin, a že kouření cigarety škodí zdraví a může zabítj. Přitom se to dál prodává. To je úplně absurdní. Protože když to způsobuje rakovinu a může to zabíjet, tak se to nesmí prodávat. Nebo by nemělo. Rozumíte? Ale ono se to prodává, protože státy z toho mají peníze. A dá se tam taková fotka.

Luděk: Taková schizofrenní situace.

Patrik Nacher: To je fakt.

Luděk: Válka, o které si teď povídáme, tak ona je svého druhu de facto první. Když byla válka v Iráku, tak se tam přenášely velmi aktuální záběry z bojiště, ale tentokrát jsou záběry z mobilních telefonů a tak dále. To znamená, že média hrají zásadní roli v této válce. Stala se média součástí válečné mašinérie?

Patrik Nacher: Jo, já si myslím, že nepochybně. Protože to, co my se dozvíme, to je potřeba si říct na férovku, tak je jakoby přetransformováno přes tlumočníky, v uvozovkách, přes ty, kteří to natočili, poslali, přes toho, kdo tomu dá nějaký kontext, nějaký komentář, takže my se dozvíme už jenom jen výsledek, a já pořád říkám, že člověk by si měl zachovat zdravý selský rozum, vnímat to v nějakém kontextu a nějakou elementární logikou. V tomhle platí, že vládní válečná propaganda je na obou stranách. A buď si to přiznáme, anebo tady budeme hrát nějaké hry, a to mě fakt nebaví. Že ze mě někdo dělá blbce. Ano, Rusové to umějí perfektně, ale nepochybně, zcela nepochybně to dělá i ukrajinská strana. Já tady připomenu, že pak člověk musí mít distanc k tomu, čemu věří na první dobrou. To bylo těch třináct námořníků na ostrově, kteří „poslali na chuj“ ruskou loď. A poté hrdinsky položili život. A tady to dva dny jelo, a pak se zjistilo, že to takhle nebylo, že jsou v zajetí, ale žijí, že nezemřeli. Takže co si z toho mám vzít? A proč potom média, která to tady jela dva dny, tak se k tomu nepostavila čelem, že se sami nechali nachytat? Nebo, že zveřejnili informaci, která nebyla na sto procent ověřená, tak proč to potom mlčky přešli?

Mám někdy pocit, že hlídací psi demokracie teď hlídají opozici. Jsou to hlídací psi opozice.

Luděk: Muselo by se říct, že média tak úplně pravdivě a nestranně neinformují, můžeme hovořit o tom, že došlo k posunu v médiích, že už o nich nelze hovořit jako o strážci demokracie? Že de facto jsou vždycky na nějaké konkrétní straně a jsou šiřiteli názorů úzké skupiny lidí?

Patrik Nacher: No, musím přiznat, že někdy z toho mám ten pocit, třeba některé pořady v České televizi v téhle kategorii mám. Říká se, že novináři mají být hlídací psi demokracie, a ten hlídací pes hlídá toho, kdo v demokracii v danou chvíli vládne. Logicky. No a hlídací pes hlídá vládní stranu, tu, která je v exekutivě. Na úrovni města je to starosta, primátor, hejtman na kraji, a tady je to vláda. Zatímco za předchozí vlády to tak bylo, tak v této chvíli, já to tam nevnímám. A když jdu do televize a jsem tam jako opoziční poslanec, a před tím jsem tam chodil jako koaliční, a byl jsem doslova grilován, nejenom tím oponentem, ale i redaktorem. V pořádku. Já to beru. „Vy jste nenavrhli… Vy jste navrhli… Udělali jste to špatně…“ a tak dál. Teď jsem tam byl jako opoziční poslanec a byl grilován jsem dál. Byť jsem tam byl jako opoziční poslanec. Takže ten směr, ten záběr tam je pořád stejný. Takže mám někdy pocit, že ti hlídací psi demokracie teď hlídají opozici. Jsou to hlídací psi opozice. Co dělá Babiš? Ne. My jsme teď už v opozici, už to takhle není. Některé pořady typu 168 hodin, tam mi teď někdo vyčítal – využiji toho, že tady mám možnost o tom mluvit – tam mi někdo vyčítal, protože mě tenkrát chytli kamerou, zase řešili Babiše, samozřejmě, ve stejný týden, kdy se řešil případ Polčák, to bylo úplně krásně vidět. Tak tam v úterý dopoledne to vyšlo s tím Polčákem. Jak měl smlouvu, měl dostat 8,5 miliónu, vlastně vystupoval ve čtyř roli, to je víc než kinder vajíčko… Že byl advokát, politik, lobbista, a ještě šéf asociace, pod kterou obce spadají. A ten samý den se posunulo Čapí hnízdo směrem k tomu, že se Andrej Babiš dostane před soud. No, a 168 hodin točilo v neděli, co myslíte? No Babiše. Polčáka ne. Přitom když to beru férově, tak obě kauzy vznikly v úterý. Jedna se dostala ven, druhá, že to rozhodl státní zástupce. Ale ve 168 hodinách byl jenom Babiš, Polčák tam nebyl. A oni vás pak ti redaktoři chytají, doslova vás nahánějí před Poslaneckou sněmovnou, že vůbec nevíte k čemu, dají vám mikrofon, to taky nevím, jestli je dvakrát fér, ale dobře, mě se ptali, tak jsem jim odpověděl, ať se mě zeptají na „milostivé léto“, což je můj návrh z hlediska exekucí, tak že jim rád odpovím i na toto. Mně to spousta lidí vyčítala, neznali kontext. Já to tedy konečně můžu vysvětlit. Tím jsem narážel na to, a já jsem za to byl rád, že v 168 hodin se věnovali milostivému létu, což je dobře. Před volbami, pak i po volbách. Ale před těmi volbami ani mě, ani kolegu Výborného z KDU, že v tom nejsem sám, jako předkladatele ani jednou neoslovili. Proč? Protože konečně by to bylo něco pozitivního. Prostě ten obraz politika, jako v zásadě hajzla, který si jde vydělat do politiky, získat kontakty, někde urvat nějaké peníze, mít vliv, moc a tak dále, zneužívat ji, to je bezvadné. Ale že se tam taky dějí dobré věci, je podle mě také povinností novináře šířit. Protože pak je to jednostranný obraz. A tohle milostivé léto se zrovna podařilo. Na tom se shodli dlužníci, věřitelé, neziskové organizace. Oni to točili, já jsem byl za to rád, ale nás vynechali. A když jsem se na to ptal, tak aby se nedělala reklama před volbami. Ale kdybych jel na červenou, tak samozřejmě o mně reportáž natočí. A to mně vadí, že mě nahánějí s kamerou, jenom když mám něco negativního komentovat, ale když se mě něco týká, že jsem spolupředkladatel přímo něčeho, o čem se točí reportáž, takže by to bylo pozitivní, tak to se tam nehodí. A to je za mě nevyvážené. To ať se na mě nikdo nezlobí. Proto jsem to řekl, to je ten kontext. Já umím vzít obě dvě ty role. Někdy mám negativní, to prostě v roli politika komentuji něco negativního na někoho ze svých kolegů, ale někdy pozitivní. Ale fakt neumím přijmout, že budu komentovat jenom negativní, a pozitivní věci, přestože jsem se na nich podílel, jsou jakoby mimo mě a budou tam na kameře jenom hlavy odborníků.

Když někdo kritizuje Evropskou unii a její instituce, tak v té chvíli je rusofil nebo podporovatel Putina – jakoby mezi tím nic nebylo. Mně to přijde hrozně povrchní.

Luděk: No, já jsem se chtěl původně zeptat, jestli se svoboda slova stala obětí válečného konfliktu, ale když vás tak poslouchám, tak on to je možná ještě hlubší problém. Že to není jenom otázka válečného konfliktu, ale že svoboda slova možná je na tom hůř a hůř. Protože to souvisí s názory, vlastně jako komplexem těch věcí.

Patrik Nacher: Já konzistentně říkám furt to samé, jsem hrozně rád, že jsem mohl napsat knížku Šílenosti doby korektní, která vyšla v roce 2018, sbíral jsem podněty od roku 2016, to znamená dávno před tím, než jsem kandidoval do Poslanecké sněmovny. Takže jsem nevěděl, že se tomu někdy budeme vůbec věnovat, jako ve Sněmovně. Ať už je to cenzura na sociálních sítích, ať už je to svoboda slova, svoboda projevu a podobně. A za ty tři čtyři roky se to, podle mě, ještě zhoršilo. Před tím to bylo o tom, že neprivilegovaný názor byl názor politicky nekorektní. To znamená na ty různé věci týkající se svatby pro stejnopohlavní páry, různá problematika transgender, dvacet pět pohlaví a podobně. Tak tam byl nepřijatelný názor, a vy víte, že to semlelo i ty, kteří na začátku byli pro, připomenu Martina Navrátilová, Rowlingová, autorka Harryho Pottera, která hodně pomohla komunitě, ale pak jenom řekla, že má pocit, že by muži neměli sportovat mezi ženami, něco takového, a hned se dostala na blacklist, takže ono to pak semele i ty lidi, kteří byli na té správné straně. Já jsem vždycky proti tomu protestoval. Protože je to tady zase a dnes se bavíme o tomtéž.

Nemůže se vést diskuse „jsem pro, nebo jsem proti“. Prostě já jsem pro, ten je proti, nebo opačně, to je jedno, a vedeme debatu. Ne, že když jsem proti manželství pro stejnopohlavní páry, tak dostanu nějakou nálepku a jsem vyřazený ze společnosti. Takhle se diskuse přece vést nedá. No jo, ale za poslední tři roky se to rozšířilo o další oblasti, kde jsou další nepohodlné názory. Je tu Green Deal, že když máte jiný názor a řeknete: „Hele, já bych to teď nevypínal tak rychle. Jestli nechceme zároveň být závislí na ruském plynu.“ Tak vy řeknete: „Tak vy zpochybňujete globální změnu klimatu?“ Co to je? Takže to je Green Deal, a vlastně se to rozšiřuje do dalších oblastí, třeba směřování Evropské unie, že když někdo kritizuje Evropskou unii a její instituce, tak v té chvíli je vlastně rusofil, nebo podporovatel Putina A jakoby mezi tím nic není. Mně to přijde hrozně povrchní. Já vůbec nechápu, že to lidé mají zapotřebí. To není ani infantilní. To je povrchní. Buď souhlasíte s EU a s jejím směřováním, a když ne, tak se automaticky dostáváte úplně na druhou stranu hřiště, že jste agent Ruska. Ale já tvrdím, že mezi tím je obrovský prostor, od opravdu agentů Ruska, až po to, že lidé vnímají rozdíl mezi tím být součástí Evropy, a být součástí Evropské unie, kde se ten institut nějak zapouzdřil a jeví se jinak, než jak byl asi prapůvodně míněn. Jenom když připomenu, že oni tady bojují Green Dealem proti uhlíkové stopě, a každý měsíc se stěhuje Evropský parlament mezi Štrasburkem a Bruselem, tak to je přece absurdní, to snad není ani možné. Tam přijedou desítky, stovky kamiónů, naberou věci, přejedou tam a zase zpátky, a oni budou potom lidem vyčítat, že jedou letadlem jednou za rok na dovolenou. Prostě to je blázinec na kolečkách. A buď to začneme vidět a začneme to fakt řešit globálně, anebo tady budeme hrát divadlo. Takže to se bohužel rozšířilo, a dnes už to není být proti hate-speech, a proti skutečně xenofobním názorům, ale je to v zásadě už dnes často – ne vždycky – boj proti nepohodlným názorům. To je fakt obrovský rozdíl. Ale už to není o politický korektnosti, ale jak vidíte, už se to rozšířilo, už se to rozšířilo o další prvky, v tomto případě konkrétně to je Green Deal, ale byl to třeba covid.

U covidu to bylo to samé. Když se to hodilo, tak jsme poslouchali zubaře, mám tím na mysli Romana Šmuclera, kterého tím zde zdravím, protože kritizoval vládu. Tak to byl narativ, kritizovat vládu, super. Ale v momentě, kdyopustil narativ covidu, tak už i on vypadl z toho, že z člověka, který byl celkem pravidelně zván do televize, tak najednou jako když utne. A to připomínám, že on tam byl v nějaké poradní komisi, nebo jak se to jmenovalo, za TOP 09. Ale nedržel narativ, a říkal si ty věci tak, jak si je myslí. To samé byl Ondřej Dostál za Piráty. Ono pak je krásně vidět, že – to tady říkám fakt férově – že to už pak není o stranické knížce, ale je to fakt o názoru. A když Ondřej Dostál začal zpochybňovat a začal upozorňovat na to, že když už někdo prošel nemocí, tak je chráněn víc, než když má vakcínu, tak i on – a je jedno, že byl za Piráty – tak se dostal na okraj spektra a chytil úplně stejné nálepky, jako bych to říkal já, nebo jako to říkal Roman Šmucler. Takže ono to jde politicky napříč, ale je krásně vidět, že svoboda slova se utahuje, že se to zužuje na jeden jakoby povolený názor, a pak ty všechny ostatní. Buď lidi v lepším případě chytnou na nálepku, nebo se do veřejného prostoru vůbec nedostanou, nebo se weby začnou postupně vypínat, což se koneckonců už dělo.

Všechny příspěvky s Patrik Nacher /ANO/