Zpět

Martina: V roce 2005 jsi řekl, že si myslíš, že lidé se podruhé už oblbnout nedají.

Jaromír Nohavica: To bylo právě ve chvíli, kdy jsem byl nadechnutý, a že už to všecko přešlo. Byla to věta plná naděje. Ale napsal jsem, že „věřím“, že se oblbnout nedají. Že? Nebo „doufám“?

Martina: Že si „myslíš“.

Jaromír Nohavica: Myslíš? Dobře. Tak dneska bych řekl, že jsem doufal. Že jsem doufal, už nedoufám, protože někteří lidé se chtějí nechat zblbnout, a s tím nezměníme nic. Spíše je poučení v tom, že je třeba se dívat pozorněji. Covidové časy, kromě jiného, taky zvýraznily svět, ukázaly výraznější tváře lidí. Ti, kteří byli celou dobu jenom zamračení, se během covidu najednou ukázali jako strašně zamračené – promiň mi to slovo – svině. A lidé, kteří byli jenom jemně usměvaví, se projevili jako pomahači, jako lidé hodní, bezvadní. Takže se jako by zvýraznily barvy celého světa, a teď, až to přejde, jsem jenom zvědav, zda se lidé občas chytnou za ruku, nebo budou pořád řešit svoje křivdy. Ale obávám se, že s tím chycením se za ruce to nebude tak šťastné, veselé.

Martina: Mohli by se nakazit.

Jaromír Nohavica: Taky. Svými bacily, svými bacily. Různými bacily. Svět je plný bacilů. Vždyť to víme. Odjakživa byl. A ještě plivat na druhé ty svoje bacily, no to je už úplně hrozné.

Jsem muž. Výrazný, ne šedá myš, s klapatýma ušima, se zrzavými vlasy, s příjmením Nohavica, z chudých valašských poměrů početné rodiny básníka a muzikanta.

Martina: Jarku, když se člověk trochu věnuje historii, tak přečte mnoho skript o tom, jak vypadá periodizace dějin. Kdy začal vrcholný středověk, nebo novověk, a čím přesně začal. Řekni mi, jaká je periodizace tvého života? Od tehdy do tehdy, kde jsou milníky?

Jaromír Nohavica: Aha, najít milníky – to mě dostáváš do pozice, že si lehám na gauč, a ty jsi paní psychoanalytička: „Tak, Jarku, povyprávíme si o tvém životě“. Tady je problém v tom, že mám na uchu jakési držáky, a vedle toho mám černou kuličku, která je mikrofon, a přestože máš velmi laskavé oči, tak mluvíme veřejně, a já vykřikuji své psychoanalýzy do světa. Takže, ač budu chtít, jakkoli budu chtít, tak kupředu. A to se týká možná celého tohoto rozhovoru, kdy se snažím říkat věci jen tak, jak jsou, a nakonec vždycky úplná pravda nevyplave na povrch. Možná nikdy. To chci říci dopředu, aby to bylo jasné. Tedy že: „Jarek řekl to ta to. V sedmi letech to. V devíti to.“ Takže budu velmi opatrný, protože mě poprvé dostáváš do pozice, kdy mám periodizovat svůj život. Ale vlastně to možná ani není tak složité.

Když jsme začali o tom, že jsme byli na tento svět hozeni, tak součástí této periodizace je taky uvědomit si, kam tě to v bodě nula hodilo. Takže jsem muž, výrazný, s klapatýma ušima, což má být symbol toho. Se zrzavými vlasy, s příjmením Nohavica, což chce být symbolem toho, že jsem byl vždycky výrazný, už od narození. Už z fotek vidím: Výrazný v tom smyslu, že jsem nebyl šedá myš, a narodil jsem se mámě, která byla, jak už jsem řekl, z chudých, valašských, velmi chudých valašských poměrů početné rodiny, básníka, muzikanta, který ji tam našel, když tam byl na základní vojenské službě, a tihleti dva mě přivedli na tenhle svět.

A narodil jsem se v kraji, který, to je jako součást periodizace důležité říct, který byl pro mě štěstím. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem byl hozen právě sem, doprostřed Evropy, se všemi těmi bolestmi, se všemi trápeními tohoto světa, se všemi historickými okolnostmi. Ale byl jsem hozen do světa strašně zajímavého, protože pestrého, a ještě navíc do země, která má nádherný jazyk, a je uprostřed Evropy zvláštně obklíčená, která je ale velmi svérázná, taky má své klapaté uši, takže to není žádná šedá myš, se vším všudy, se vší zlou i krásnou povahou.

Navíc v této zemi trošku stranou. Nebyl jsem hozen do džbánku s medem, doprostřed, k Vltavě, ale byl jsem hozen do regionu, který se mi ukázal, řekl bych, darem, do regionu česko-polsko-slovenského, stranou od centra, tam, kde je vysoko Pán Bůh, strašně vysoko, a Praha daleko, takže si tam fakt musíš to své vydobýt. Navíc ve velké blízkosti různých lidí, se kterými se musíš naučit žít, naučit se je poslouchat, takže vedle sebe v chudé kraji, kde peníze neleží v kanceláři v zásuvkách, kde bys jenom poprosil úředníka, dobře ho poprosil, aby zásuvku otevřel, a on ji potom na daný pokyn otevírá, a peníze ze zásuvky dostaneš. V našem kraji zásuvky nebyly plné peněz, ale když se něco chtělo vydobýt, tak se muselo sáhnout do země, a kopat do země. Když jsi chtěl postavit, vykopat dům, když jsi chtěl vydobýt horko, tak vykopat uhlí tam zespoda, a dostat ho nahoru. A tak to zůstalo až do dnešních dnů. Tento můj kraj se nezměnil. Navíc s velkým štěstím, že na jedné straně Poláci, na druhé straně Slováci, Židé, Němci, všechno pomíchané, takový galymatiáš, kopcovitý terén, roviny, kopce. Takže všecko dohromady pestré.

Takže toto byl můj nultý startovní bod, který byl velkým darem, a celou dobu tam žiju. K tomu se mi přidává Opava, Ostrava, Těšín, všecko je to pár kilometrů. S tím, že jsem každé léto jezdíval na prázdniny do Velkých Karlovic, máminých Velkých Karlovic, a tam jsem ty dva měsíce trávil. Takže je tam Valašsko skrze mámu, pasienky a kopce a to všechno, a krávy. A to je hluboko ve mně, to mám jako podpůrný pilíř. Stejně tak byly důležitým pilířem mého života dva roky vojenské služby, kterou jsem si jako vojín odsloužil v Uherském Hradišti, takže Slovácko. Uherské Hradiště, další specifický, to je blbé slovo, krásný, různobarevný, pestrobarevný, zvučný region, kde jsem taky strávil dva roky. A tato všechna místa se spojila v tom, že jsem tam prožil, a tam taky dožiju svůj život, protože vím, že se nikam jinam neodstěhuju a že bych tam dokončoval další periody.

Kdybych měl svých sedmdesát, necelých sedmdesát let nějak rozdělit, tak vezměme to třeba po sedmičkách, po židovských sedmičkách. Zkusme to střelit takto: Takže prvních sedm roků, nebo první období: Opava, malý kluk, který otevírá oči, a první vzpomínky, které mám takto v hlavě, aha, první obrázky, tak to je kašna Slezského muzea, Slezské muzeum, to malé město, vůně starobylého opavského města. Celé mládí jsem prožil v Porubě s jeho socrealistickou architekturou, která je ovšem, zpětně viděno, geniální, protože, když se člověk podívá na Porubu shora, a vidí uzavřené dvory, území, která člověk obývá se svými kamarády, se svými přáteli, tehdy ještě bez notebooků a jiných médií, takže naším médiem, naším notebookem a naším sdílením byly tyto dvory, celý systém dvorů, průchodů a hřišť. Tak tohle mám hluboko v sobě.

Tam jsem prožil základní a střední školu, krátké vysokoškolství, pak jsem byl krátkou dobu knihovníkem, pět let jsem byl knihovníkem. A po vojně, to je zlom mezi mládím a mezi hledáním, kudy to půjde, protože jsem po střední škole šel na chvilku na vysokou, pak jsem skončil, a pak už jsem se na žádnou nedostal, a šel do Vítkovic, kde jsem byl dělníkem. Potkal jsem svoji ženu, začínali jsme život, nevěděli jsme jak, kde. A pak jsem šel na vojnu. Takže to je perioda hledání do dvaceti pěti, dvaceti sedmi let.

Po vojně jsem se rozhodl, že půjdu do Těšína za svou ženou. To je taky zvláštní, jak se život vyvine, protože: „Proč jsi šel do Těšína? Proč jste nezůstali v Ostravě?“ Ona byla učitelka, a my jsme neměli kde bydlet, nedali nám byt. Já jsem nebyl nic, ona byla nezajímavá učitelka, já nezajímavý knihovník. Dokonce na vojně, si vzpomínám, jsme psali žádosti do Rýmařova, na Jesenicko, Bruntál, že bysme vzali jakékoliv místo k učení, na jakékoliv vesnici, jenom aby nám dali v tom místě nějaké bydlení, že já jsem ten a ten školník, že bych mohl dělat školníka, ona čeština, výtvarka. Asi sedm dopisů. Myslíš, že nám někdo odepsal? Nikdo. Takže po tomto období jakoby tápání a hledání jsem se přestěhoval do Těšína.

Jakmile jsem vešel na pódium, tak jsem pochopil, že tam patřím a že jsem písničkář a textař

Martina: A to je štěstí, protože odtamtud „vyjíždí vlaky co čtvrt hodinu“.

Jaromír Nohavica: Tam bylo velké štěstí. Ano, protože díky tomu, že jsem se usídlil v Těšíně, tak se mi otevřela obrovská planina polské kultury, neuvěřitelná, nádherná, která mě hodně ovlivnila, nejen muzikantsky, nejen inspirativně, ale taky životním nadýchnutím. Protože když se vydáš do Polska, jezdíš koncerty, jako já jezdím koncerty po Polsku, jako jezdím tady v Čechách, a jezdím na Slovensko, a jinde po světě, ale taky běžně do Polska, tak je to uvolnění z toho malinko krásného, ale sevřeného českého kraje, kde se na tebe každý dívá zpoza rohu, ale tam v Polsku je to otevřenější, a díky tomu jsem se nadýchl i muzikantsky, i literárně. Takže to bylo období Polska. To je perioda Českého Těšína, kde jsem, kde jsem prožil období, kdy jsem byl knihovníkem, a kde se nám narodily děti.

A potom, na počátku osmdesátých let jsem už byl najednou plný svých písní, že jsem si říkal, já s tím něco udělám. Navíc, v těšínském divadle, a v tom byl další zlom periodizace, že v těšínském divadle pracoval můj tchán, který tam byl korepetitorem a hudebním poradcem. Jinak moje tchyně byla učitelkou v těšínské základní hudební škole, takže muzikantská rodina. A moje žena taky hrála osm let na klavír, ale dneska už nehraje. Oni z ní chtěli mít virtuosku, a ona chtěla běhat po dvoře, to jsou mimochodem mnohé takové osudy. Ale tehdy, v tom divadle jsme hráli v divadelní hře s Vláďou Čechem, a jakmile jsem vešel na pódium, tak jsem najednou pochopil, že knihovnický svět je krásný, všecko výborné, ale já jsem písničkář, jsem textař, jsem ten, kdo patří na pódium, a tak jsem k tomu začal inklinovat. A skrze pozvání do porubského folkového kolotoče na začátku osmdesátých let jsem se tam vecpal jako redaktor bulletinu, že jim budu pomáhat psát. Milan Kaplan, kamarád, mě tam vzal, a já jsem se tam shodou náhod objevil na pódiu a začal jsem zpívat písničky – a lidi strašně tleskali a moc se to líbilo. A já se najednou podíval dopředu a říkal jsem si: „Tak to je. To jsi ty. Tady patříš, tady ses našel.“ Takže to mi bylo kolik? Nějakých třicet jedna let. Tedy moje periodizace je jednoduchá: Je tady příprava třicet let. A tady je druhý díl – tady hraju. Tady jsem se připravoval na hraní, a tady jsem hrál.

Martina: Vlastně je to jednoduché.

Jaromír Nohavica: A furt je to stejné. A od toho, co hraju, je to stejné. Prostě vezmu kytaru, vlezu na pódium a zpívám. No tak co, tam, tečka. A že máš ještě okolo sebe někoho, tak to je jako bonus.

Martina: Napadlo tě, že důležitý okamžik v tvém životě, aspoň tys to tak pojmenoval, mohlo být to, že jsi přestal pít? Ty jsi řekl: „Můj Listopad, moje revoluce, přišla až v roce 91.“ Když jsi šel do protialkoholní léčebny. Mě tahle otázka napadla až poté, co jsem si na tvém posledním CD poslechla píseň Pro Emila, tam je napsané: „A já jsem mařil čas.“ – a proto mi to přijde důležité, protože jsi o tom už mluvil mnohokrát. Vzpomínám si, že před dvaceti šesti lety jsi mi tehdy poprvé v našem rozhovoru řekl svou teorii alkoholového kopce, a pak jsi ji použil ve filmu. Ale v jednom rozhovoru jsi řekl, že není nejlepší to, že jsi přestal pít, ale že ti to opravdu nechybí. Že si našel knoflík, který to vypnul. To mi přijde inspirativní.

Jaromír Nohavica: Dneska, v rámci tohoto rozhovoru, se zase vracíme, a všecko se to uzavírá. To je možná to hledání, tyto kecy. Teď jsme vlastně označili to, o čem jsme ve slovech tak mluvili, o hledání v sobě. Možná, že život je o hledání těchto knoflíků. Že v sobě máš knoflíky, když teď použiju tenhleten svůj obraz na různé věci, a důležité je hledat tento knoflík a najít ho. A každý má tyto knoflíky jiné, a na něco jiného. A když se vykašleš na knoflíky, tak jsi prostě beztvarý. Kdežto najít knoflík a zmáčknout ho, a troufnout si ho zmáčknout… A já jsem tento knoflík v sobě našel, na alkohol, a to bylo hodně důležité, hodně těžké, a zpětně vidím, že záchranné. Záchranné, opravdu. Našel jsem ten knoflík.

Martina: Napočtvrté jsi našel i knoflík na kouření.

Jaromír Nohavica: Ano, to bylo ještě těžší. Ten byl menší, byl někde schovaný. To je ještě těžší.

Martina: Třeba nebyl tak nebezpečný.

Jaromír Nohavica: Ještě musím najít nějaké knoflíky. Popřemýšlím, které knoflíky je třeba ještě zmáčknout.

Martina: Zbyly ti nějaké?

Jaromír Nohavica: Ne, nechej to, ať mám nějaké přemýšlení. Co já ti tady budu říkat všecko.

Martina: Tak dobře. Jenom jsem chtěla vědět, jestli jsi na něčem ještě závislý.

Jaromír Nohavica: Ne! Já už dobře vím, jak tento rozhovor bude zveřejněn a jak mi moji blízcí, známí, nebo kteří mě znají, budou volat: „A tak jsi mluvil o knoflíku. Tak prosím tě, Jarku, kdybys, prosím tě našel…“, a teď budou specifikovat knoflík, protože každý má v sobě spoustu takových knoflíků, které jsou ke zmáčknutí. Chtělo by je fakt najít. To je výborný symbol dnešní debaty.

Martina: Kdybych asi mluvila s tvojí Martinou, tak ta by mi řekla „klávesnici“.

Jaromír Nohavica: Ta ví nejlíp. A navíc ví, a tak to je, že některé knoflíky už jsou zarezlé.

Doma mi říkají: „Nechej to tak, v klidu. Nemusíš furt přece něco vymýšlet.“ Musím se přiznat, že se mi toho dost podařilo. Možná, že co jsem měl udělat, jsem udělal, a teď je to třeba jen vylepšovat.

Martina: Na koncertu jsem si znovu uvědomila, kolik jsi toho dosud stihl. Ty jsi se tam představil jako skladatel, zpěvák, multiinstrumentalista, básník, překladatel ruských autorů, amerických autorů, upravitel Shakespeara, libretista, který přeložil čtyři Mozartovy opery, Rossiniho Vampíra, navíc ředitel vlastního divadla Heligonka. Vlastně by do tebe člověk tak na první pohled neřekl, že jsi tak pracovitý. Protože vypadáš jako…

Jaromír Nohavica: No, je pravda, že to jsem si uvědomil v těchto dnech, nevím, s čím vším to souvisí, a kde ten knoflík bude, co je třeba udělat. Možná, že díky tomu všemu, i věku, je zarezlý. Ale ta pracovitost, na kterou jsi mě navedla – ale, Martino, doma mi říkají: „Nechej to tak, v klidu. Nemusíš furt přece něco vymýšlet.“ Teď, když jsi to tak všecko řekla, musím se v klidu, v pohodě přiznat, že dost toho bylo. Dost se mi podařilo. A teď už se mi moc tak pracovitý být nechce. Už jsem lenivější, takže možná, že co jsem měl udělat, jsem možná udělal, a teď je to třeba jen vylepšovat.

To je taky druhá věc. Víš, že pořád začínat nové a nové věci, to je… Předevčírem jsme jeli v autě s kamarádem, a bavili jsme se, že lidi po desce Máma mi dal na krk klíč, bych měl natočit nějakou desku, jak to říct slušně, cypovin, prostě blbostí. „Nějaků desku normální, ať se zasmějů“. A já jsem si najednou říkal: „Já jim rozumím.“ A druhá věc je, říkal jsem si: „To by vlastně nebylo špatné.“ A pak mi došlo – lidi, já už jsem to všecko napsal. Hlavní hovadiny jsem napsal, takže to stačí jenom sesbírat.

Tak to je o té pracovitosti, o nových výzvách. Ony samozřejmě přijdou, to ne, že si tady budu stěžovat, že nic nepřijde. Ale když jsi zmínila moji pracovitost, tak občas to bylo až nesnesitelné. Furt jsem měl nějaké nápady.

Martina: Z toho, co jsem si uvědomila…

Jaromír Nohavica: Není toho málo. Není toho málo. Není toho málo.

Martina: Jenom dva roky jsi překládal Rossiniho, a do toho všechno ostatní, a k tomu samozřejmě desítky koncertů.

Jaromír Nohavica: A teď ještě tento rozhovor. Dneska mám za sebou krásný dlouhý rozhovor, to je tež jako že si budu zapisovat, že jsem absolvoval šichtu.

Mě neoblafnou. Vím, jak to v naší krásné zemi vypadá. Hrál jsem na mnoha místech, byl tam s lidmi, v trafice, prošel se, pokecal, a vidím, jak je tato země nádherná! Tečka.

Martina: Už tě nebudu dlouho trápit.

Jaromír Nohavica: Ne. Můžeš.

Martina: Ale když jsi tolik pracoval, také jsi mnohé sklidil. V roce 84 se tě ptal v rozhovoru redaktor, kde bys chtěl hrát, a tys řekl, že v Paříži, v Olympii, ve Spojených státech, a v Moskvě. A mám pocit, že z toho všeho….

Jaromír Nohavica: V Olympii jsem nehrál, ne, nehrál. Ale hrál jsem, to je velké štěstí, ty, Martino. Opravdu. Když jsem tak začínal o tom, jak jsem tak byl na tom klepači ve třinácti, a tak brnkal, tak kdyby mi někdo tehdy řekl, kam všude se – díky kytaře, s kytarou jemně rozladěnou, a s písničkami na jedno brdo, jenom na a-mol, když to velmi přeženu – podívám, a kde budu, tak je to neměřitelné.

Například, to se fakt musím pochlubit, protože to je radost, Plíhal, Karel Plíhal říkal, že muzikant není nic jinýho, že folkový zpěvák není nic jiného než tulák. A že to je v nás, to toulání, že je součástí našeho života. A je to tak, protože já třeba dneska po tomhletom koncertu jedu na koncert, a těším se do toho místa, kam jedu, prostě, že se zase podívám, jak to tam znám. Tak fakt bez velkého chlubení musím říci, že třebas v naší české krásné zemi, v České republice, jsem hrál snad ve všech místech, které mají více než deset tisíc obyvatel. Já jsem byl všude, úplně. Mě neoblafnou nějaké nesmysly a povídání o tom, jak je tady, protože já ta místa všecka viděl, já jsem byl s těmi lidmi, byl jsem tam v trafice, prošel se tam, pokecal si, a vidím, jak je tato země nádherná! Tečka. Já nebudu dělat politiku, ale musím říci: „Mě neoblafnete.“ Když někam přijedu, a pak tam přijedu za tři roky, a vidím, kolik se tam toho změnilo, nebo jak se to změnilo – prostě úžasné. A změní to vždycky lidi dole. Tam na chodnících. Ne ti, co sedí někde nahoře.

Stejně tak jsem si projel celé Slovensko. Je úžasné, že mám velké štěstí v tom, že tyto písně mám tak, že mají zřejmě podobné kořeny, že prostě hraju tady, ale můžu hrát i na Slovensku, a lidi mi tam rozumí, i díky jazyku. Takže já mám Slovensko úplně stejně projeté. A co víc, do trojúhelníku, v celém Polsku jsem hrál, možná čtyři sta, pět set koncertů.

Martina: V češtině?

Jaromír Nohavica: Tyto koncerty uvádím v polštině, ale zpívám písničky v češtině. A to nejsou koncerty pro sto lidí, ale já jsem si tam zahrál, ty vole, koncerty pro dva a půl tisíc, tři tisíce, čtyři tisíce lidí. Tyto koncerty jsou strašná radost, protože zase přijíždíš mezi kamarády, přijíždíš do spřátelených zemí. Plus jsem si vyjel, a byl jsem, ty vole, nevím, jestli ve třiceti, čtyřiceti zemích světa: Kanada, Amerika, Británie, Irsko, Skotsko, Francie, Španělsko, a tatata dál, Itálie, všude. Německo, Moskva. V Číně jsem nebyl.

Martina: Martina: Je ještě něco, po čem toužíš?

Jaromír Nohavica: Zvou mě furt do Austrálie. A to je právě to, co jsi říkala o té pracovitosti a věku. Zvou mě do Austrálie, ale to je daleko. To je kura dvanáct hodin letadlem, co já budu v tom letadle dělat. Hrát scrabble.

Martina: Taky jsi řekl: „Dívat se na lidi, jak žijí jinak, můžeš i na internetu“.

Jaromír Nohavica: To jsem řekl? Dobře. Ne. Nevím, no ne. Já už se spíš radši vracím tam, kde jsem byl, a podívat se, jak to vedli, a co se tu stalo. V Grónsku se nedá hrát. Nevím. Některé země mě nelákají, trochu už se bojím, svět je teď trošku takový ošemetnější, už to začalo být kolikrát… Otevřu stránky, a vidím místa, kde jsem hrál – ježišdoprčic, tam stojí kamiony. Co tam dělají? Proč se tam bijou?

Martina: V Kanadě?

Jaromír Nohavica: Například. Proč?

Lákalo by mě, kdyby se mi podařilo uzavřít svou nádhernou kapitolu operních překladů, a dopsal jsem Kouzelnou flétnu

Martina: A hudebně? Je ještě něco, co bys řekl? Sice říkáš: „Moc se mi nechce tohle, nebo onohle“, ale výzvy přijdou. Když si namátkou vzpomenu, tak jsi ještě nedopsal soubor historických písní. Máme z toho…

Jaromír Nohavica: Co máme? To jsou projekty, které říkají… No, jedna z věcí, která možná leží na stole, která možná někdy bude dokončená, a zmiňoval jsem se o tom trošku úsměvně na koncertě, a to by mě lákalo, kdyby se mi podařilo uzavřít svou nádhernou kapitolu operních překladů, kdybych fakt opravdu dopsal Kouzelnou flétnu, tak jak mám chuť, ne jak to v libretu napsal Schikaneder. Napsat to volně, svobodně. Už mám pár árií, například ti jenom tak prozradím, budeš jedna z prvních, například ta slavná, hmhmhmhm hmhm hmhmhm, jak tam zpívá, hmhm, tak to je o tom, že mu je blbě a chce se mu zvracet. A ten druhý mu říká, „tededede, co jsi zase pil?“ a bude „hmhmhm“. Tak si zkouším pohrát s takovými nápady. A závěr je duet, „papapa papapa“, dva manželé se loučí s tím, že jdou do práce. „Papapapa“.

Martina: Ty už máš i Papagena?

Jaromír Nohavica: Takže tohleto, když jsme u toho, co bych chtěl. Takže toto bych si chtěl uzavřít, a úsměvným způsobem si zakončit práci s operami. Protože mezi námi, to bylo taky jedno z mých štěstí, že mi Luděk Gola tehdy oslovil, protože jako písničkář moci psát texty pro Rottrovou, psát si vlastní písně, a potom si ještě překládat některá operní libreta… Trošku mě mrzí, ale nijak vám to nezazlívám, že opery, které jsem přeložil, se u nás hodně zpívají v originále. Je mi jasné, že učit se ji poté, co umíš danou operu italsky, nebo v originále, česky, je strašné.

Martina: Je to práce. Je to úplně jiné. Já jsem se učila jenom árie od tebe, třeba z Cosi fan tutte, kterou jsem zpívala v italštině, a je to úplně jiné frázování. Myslela jsem si, že to jenom tak nahodím, že to bude hned – a ne. A musím říct, že si třeba dodnes vzpomínám na verš: „To chřípí, ta šíje.“

Jaromír Nohavica: „Chřípí“, tos mi poděkovala, co? To byla první opera, kterou jsem překládal, a ještě jsem tam párkrát tenorům dal nahoru písmena „í“. To taky byla strašně zajímavá práce. Nevím, jestli tvoji posluchači vědí, že jsi skvělá operní zpěvačka, že zpíváš operu?

Martina: To nevím. Ale doufám, že ano.

Jaromír Nohavica: Tak se podívejte se na YouTube, nebo na internet, co všecko Martina dokáže. Ona je skvělá operní zpěvačka. Soprán je to, že?

Martina: Mezzo.

Jaromír Nohavica: Mezzo. Mezzo je to?

Martina: Ano.

Jaromír Nohavica: A je to nějak s věkem, posunuje se to?

Celé, co dělám, je radost a zábava, jinak bych to nedělal, jakože bych musel

Martina: Jak říkají zlí jazykové v knížce Jak blufovat o opeře: Mezzosoprán je soprán, který skončí vždy o několik tónů dříve.

Jaromír Nohavica: Tehdy u Cosi fan tutte jsem ještě nebyl tak poučený, takže teď už vím, že není možné zpěvákům rvát slova jako „chřípí“, nebo tenorovi nahoru „íčka“, dávat tam ÍÍÍ ÍÍÍ – to oni šílí. Ale je vůbec velké štěstí, jak jsem ti říkal, že díky tomu jsem se taky dozvěděl spoustu věcí o jazyce, které jsem si potom převedl i do své tvorby. Když jsem teď překládal, teď, nedávno, Lazebníka sevillského od Rossiniho, tak Rossini tam má, normálně blázen, v italštině pekelná tempa. On prostě: „blbllblblbl blblblblll“, stotřicet, stočtyřicet to jede. A to chceš převést do češtiny.

Martina: To téměř nejde.

Jaromír Nohavica: A pozor, díky tomu, a díky taky inspiraci u polských hiphoperů, raperů, jsem si zjistil, jakým způsobem se to dá využít. A to tak, že musíš používat jenom některá slova, a to ta, kde se střídají souhlásky – samohlásky, jako třeba „molekula“. A to se potom dá zpívat rychle.

Martina: Toto slovo hodně u Rossiniho využiješ.

Jaromír Nohavica: No ano. V každé druhé. Takže například jsem to potom použil v jedné svojí písničce Himaláje: „Nabalíme batohy“. Třeba: „Vyděláme peníze a pojedeme do Koreje“. „Vyděláme peníze – vy-dě-lá-me pe-ní-ze a po-je-de-me“, hlavně souhláska – samohláska. Dívej se: „Vy-dě-lá-me pe-ní-ze a po-je-de-me do Ko-re-je“. Vyděláme peníze a pojedeme do Koreje.

Martina: Vyděláme peníze a pojedeme do Koreje.

Jaromír Nohavica: Vidíš to tempo? A to je Rossiniho tempo. A díky opeře asi posluchači vidí, že mě to hrozně baví, tak je docela možné, že ještě, až bude čas, si Kouzelnou flétnu prostě dokončím. Jen tak, jako zábavu. Protože to celé, to, co dělám, když to tak, Martino, vezmeš, je radost a zábava, jinak bych to nedělal, jakože bych musel. Musím mě to bavit. To ti jde.

Přijetí vlastní minulosti ti ještě dává naději, že ještě půjdeš dopředu tak, že to nějak zvládneš

Martina: Jaromíre, u tebe je stejně důležitá hudba jako text, stejně důležitý text jako hudba. Vzniká to společně, a proto by mě zajímalo, co si myslíš o tom, kam kráčí český jazyk? Protože ty si s ním hraješ, hledáš slova, někdy zapomenutá, a já si vždycky vzpomenu na kapitolu v Orwellově 1984, kde se věnují přepisování jazyka do newspeaku, protože tvrdí, že kdo ovládne jazyk, ovládne lidi. Nevím, asi znáš Orwella, je to nesmírně fascinující, a tam jsem si poprvé uvědomila, jak velmi důležitý nástroj k dorozumění jazyk je. Je to jedna ze součástí dorozumění, ale opravdu velmi důležitá. A ty navíc dbáš na jeho krásu. Tak jak myslíš, že si čeština vede?

Jaromír Nohavica: Ještě bych rozšířil sílu jazyka o to, že díky sociálním sítím, díky internetu, který jsem před chvilkou v dnešní naší debatě tak vzýval, a jsem tím nadšen, síla jazyka o to více získává na své síle. Tedy díky tomu, že jazyk je zprostředkován skrze tyto sociální sítě. To je obrovská, velká síla. Naše pohledy, úsměvy, vůně, naše dotyky ti internet nijak nezprostředkuje, tam to objetí není. Teď to možná řeknu hezky, to se mi líbí – přes internet se neobejmeš. Ale můžeš použít jazyk. Slova. A samozřejmě že jazyk se tímto používáním, z různých důvodů stává jakoby agresivnější. Ale smutek z toho, že snad bude jenom nástrojem ostrých seker a používaní mačet a že se ztratí jeho kouzlo – toho bych se nebál.

Jedna část našeho jazyka bude čím dál tím víc používána pro ovládnutí, pro použití násilí, pro sdílení v mediálním světě, který je plný takovýchto souvětí bez toho, že by ses objala, bez toho, že by ses dotkl. Ale, a teď budu trošku neskromný, i díky možná mým písním, díky knížkám na papíře, které lidi pořád píšou, díky básním, díky povídání si, zůstane stále krásný. Já bych se o něho nebál, protože si myslím, že v dějinách už takových chvil, kdy se lidé začali bát, že: „Jej, to snad už nebude takové, jaké to bývalo.“ To bylo vždycky, takováto obava, která v některých lidech, kteří to cítí, a mají tu potřebu, vyvolá protitlak: „Tak jo, tak si na těch sítích nadávejte, tweetujte tam, řvěte po sobě, používejte anglické zkratky, nečtěte knížky. Dobře. Ale já vám pak napíšu tuhletu písničku, nebo knížku,“ a to je potom protiváhou. Takže já se nebojím, vždycky se najde někdo, kdo bude protiváhou a kdo zamezí tomu, aby jazyk spadl čumákem úplně na dno.

Martina: Takže se nebojíš toho, co jsi napsal: „Kodex českých bratří uložím někde na Vysočině, tam kam patří, hluboko do jeskyně?“

Jaromír Nohavica: Uložím ho tam, kam patří, hluboko do jeskyně, já ho skryju. To je v písni, která se bojí toho, že ten kodex bude chtít někdo zapálit. V této písni se bojím, že mi ho vezmou a že se ztratí, ale ne, že ho uložím. Já ho uložím před nimi pro další. Já ho mám i doma. Mám doma pár knížek, které tam ukládám, schovávám, a předám je, jak jsem mluvil o předávání písní, dál. A ony je tam, za mnoho let, objeví další. Někteří. Říkám někteří, ne všichni, covid mě naučil nepoužívat slovo „všichni“. Není žádné „všichni“, jsme někteří a jiní, a je třeba s tím počítat, je třeba to vědět, a podle toho se chovat. A vždycky spíše oslovovat ty, kteří tě poslouchají, kteří tě slyší, kteří tě chtějí slyšet.

Martina: Jaromíre, poslední otázka. Bavili jsme se tady o tom, co je to štěstí, jak ho dosíci. Bavili jsme se o Sallierim, bavili jsme se o výzvách v životě. A mně se vybavila zase jedna písnička: „Řekni, tak mě tu máš, tak si mě zvaž, pozvi mě dál, jestli mě znáš, jsem tvoje minulost.“ Přijal se Jarek Nohavica se vším všudy, jaký je, jaký byl, co složil, co vypil, co řekl, co napsal, co udělal, co zkazil, co napravil? Nebo je to pořád proces?

Jaromír Nohavica: Martino, děkuji ti za tuhletu citaci, řeklas ji hezky. Nemám k tomu, fakt vážně – ani se mi nechce k tomu celému odpovídat. Protože to je ono. I když to běží dále, a ještě nezavírám úplně dveře, tak to přijetí té… …podívat se na ni, a přijetí, že: „Tak mě tu máš, taková jsem,“ tak to je to, co ti ještě dává naději, že půjdeš tam, někam dopředu tak, že to nějak zvládneš. Děkuju ti moc.

Martina: Děkuju ti, Jaromíre. Jsem moc vděčná za to, že jsme si mohli zase po letech společně zaplavat jako ti delfíni.

Jaromír Nohavica: Ahoj, delfínko.

Všechny příspěvky s Jaromír Nohavica