Zpět

„Všechny takové lidi je třeba maximálně podpořit a umožnit jim překonat společenské bariéry, aby každý mohl prožít život v pravdě a lásce,“ děl jeden levicový aktivista na síti. Neměl přitom na mysli lidi upoutané na vozík, ale transgender osoby, protože se tato tématika odráží v právě uváděném pokračování hollywoodského trháku Matrix.

Nejsou bariéry jako bariéry.

Nejsem s to docenit bariéry, jimž čelí transgender jedinci, kteří se cítí být jiným pohlavím v rozporu s vnějšími fyzickými znaky nebo tradicí. Pouze předpokládám, že tyto bariéry nejsou fyzického rázu, a většina jejich potíží se odehrává vedle osobního nitra v rovině vztahů s jinými lidmi. Ostatně na to konto se také různí aktivisté dožadují respektu, speciálního oslovování, školení dětí v problematice.

Ovšem, zde se dostávají do pozice, kdy vlastně požadují privilej. Nikdo jiný totiž – pokud vím – nemá respekt zaručen, a ani to „správné“ oslovování. Neorganizují se školní kurzy, jak se chovat k tlustému sousedovi či nevkusně navoněné kolemjdoucí. Stali jsme se občanskou společností, kde ještě donedávna byla ideálem rovnost před zákonem, který neřešil, kdo co ke komu pociťuje. Neřešil, jak se mají jednotlivci správně oslovovat…

Mně například celý život lidé komolí příjmení. Je to pochopitelné, jakkoli to někdo občas udělal i úmyslně (děti umí být do pětačtyřiceti někdy hodně zlé). Ale nestěžoval jsem si. Podobně jsem nezaznamenal stížnosti ze strany transgender osob. Zato zřetelně vnímám aktivity jedinců, kteří vytvořením institutu speciálních obětí uvnitř společnosti umí pomoci hlavně sobě.

Na institutu zvláštní oběti se dobře parazituje. Dají se založit neziskové organizace, vyčlenit granty a dary z veřejných i korporátních fondů. Různé osobní a politické vazby nejsou přitom na škodu. Nechci házet všechny do jednoho pytle, ale je požehnaně zpráv o organizacích, které 80 až 99 procent příjmů spotřebují na režijní náklady a onen doslova zbytek na deklarovanou „pomoc“. Lze také nárokovat kvóty a požadovat odpovídající podíl v zastoupení na důležitých a lukrativních postech. To vše se nicméně dá dělat i bez různých zákonů, které mají ambici kontrolovat pocity, předsudky či respekt. Proč tedy někdo takové zákony prosazuje, proč volá po maximální podpoře?

Jediné, co mě napadá – vedle zaručení příjmů – je plošné vnucení strachu, že můžeme být přichyceni při špatné myšlence, nedostatku respektu, při špatném oslovení. Stačí pár exemplárních případů, a pak už gumové použití, zvláště pokud byste si chtěli uloupnout trochu moci nebo přidělovače privilejí ohrozit. Někde už to je realita. Maximální podpora nějaké specifické a nevelké skupině se zhmotňuje jako velký obušek. A přitom to začalo tak hezky – nárokem na život v pravdě a lásce…

Všechny příspěvky s Pavel Stöckl