Zpět

A samozřejmě jsme se bavili i o penězích. O tom, jak dorůstá chronicky nemocná populace a systém zdravotnictví, který připomíná švédský stůl, je do budoucna finančně neúnosný. V éře rozvinutého materialismu se na peníze přepočítává všechno, i lidské zdraví. A nejenže státy přemýšlejí nad tím, jak ufinancovat stále nákladnější zdravotnictví, ale také firmy v této branži pochopitelně přemýšlejí nad tím, jak zvýšit své zisky. O tom hovoříme opět s farmaceutem Richardem Pflegerem.

 

Martina: Možná se zeptám zbytečně provokativně: dopustí farmaceutické firmy, abychom se uzdravili, nebo by to pro ně znamenalo velký problém, protože bychom třeba odebírali méně léků?

Richard Pfleger: Jim je to úplně jedno.

Martina: Jsou jim lhostejné jejich tržby?

Richard Pfleger: Ne. Ale postoj k těmto lékům je ve společnosti velmi pozitivní, prostě je to už hluboce zakořeněné. Když vidím, jak někdo přijde s kašlíkem, povídám: „Kašlete?“. Odpoví: „Ano, kašlu.“ „A trápí vás něco jiného?“ ptám se. „Ne, jen ten kašel.“ A já na to: „Kašel je reflex, tak kašlete. To je obranná reakce organismu.“ A on: „Ale já nechci kašlat, já chci, abych nekašlal.“

Takže pacienti začnou brát mukolytika a antitusika a po intenzivní terapii, samoléčení, si tak vypráskají sliznice, že potom skutečně dostanou sekundární infekt. To znamená, že míra toho, že aspoň trochu akceptují onemocnění, je téměř na nule. Oni to nechtějí. Nechtějí nic, co by je obtěžovalo. A okamžitě. A ještě navíc preventivně.

Martina: Jenže přijdete domů a ve schránce máte informaci, že se máte dostavit na mamograf, protože každá čtvrtá, pátá žena dostane rakovinu prsu. Jedete v metru a tam se dozvíte na plakátku, že každý osmý člověk trpí kardiovaskulární chorobou a každý třetí má vysoký krevní tlak nebo cholesterol. A má doktorka říká: „Takže už nám zbývá se jen začít rozpočítávat.“ Já se vás jako farmaceuta, který by se na to mohl dívat velmi technicky, ptám, zdali tyto informace do nás podprahově mohou skutečně formou strachu, obavy, úzkosti zasít nějaký problém. Já se třeba vždy vrhám po ovladači, když jde reklama: „1, 2, 1, 2, klíště si jde pro tebe“, protože vím, že můj syn se od té doby v lese bojí a chápe jej jako velmi nepřátelské prostředí.

Richard Pfleger: Tyto podprahové informace, které jste právě popsala, jsou přesně tím virtuálním světem, ve kterém se pohybujeme. To znamená: prodává se nám strach. Přijde k vám maminka, že chce nechat očkovat dítě, aby nedostalo třeba otitidu, zánět středouší. A že by na to chtěla vakcínu. A když s ní potom vedete rozhovor a začnete jí vysvětlovat, jakým způsobem daná vakcína funguje a podobné věci, tak ona si vůbec nepřipouští, že by ty věci mohly být jinak, protože nechce, aby dítě mělo otitidu. Ta vakcína sama o sobě tomu stejně nemusí zabránit, je tam spousta věcí, které do toho vstupují. Ale ten strach, to přesvědčení, je tak velké, že jako profesionál to stejně neovlivníte. Lidé přichází už s nějakým jasným cílem.

Určitá míra diskomfortu je žádoucí, prodlužuje totiž život

Martina: Který jim někdo ale implantoval.

Richard Pfleger: Ano, přesně tak, třeba stát nebo farmaceutická firma. Já se na ně ani nezlobím, chtějí prodat své zboží jako každý jiný. Jenže léky jsou trošku specifičtější zboží, než něco jiného. Druhou věcí je, že lidé téměř vytěsnili cokoliv, co je zdravotně obtěžuje. Ale určitá míra diskomfortu je žádoucí, prodlužuje totiž život. Takže, když vás sem tam něco bolí, notabene když je vám 50 a víc jako mně, tak je to normální. Nemá smysl s tím moc bojovat, protože když vezmu léky na bolest a budu je brát neustále, jakože drtivá většina těchto pacientů je tak bere, začnu mít problémy se žaludkem, případně s játry, nebo ledvinami a na to začnu brát zase jiné léky.

To je bundlování, kdy se podmiňuje léčba něčeho užíváním nějakého dalšího léku, a to je dnes už naprosto standardní. To znamená, že když máte nějakou indikaci, hned k tomu dostanete třeba antidepresiva, abyste si to moc nebrala. Je to samozřejmě kontraproduktivní, protože u mnohých pacientů to vyvolává celou řadu nežádoucích účinků. Kvalita života funguje ve věku zhruba od 15 do 35 let. Tam je riziko, že vás něco bude obtěžovat, relativně malé a kvalita života je vyrovnaná, pokud něco nezdědíte, nebo nemáte nějaké chronické onemocnění. Pak si prostě musíte zvyknout, že je tady určitá míra diskomfortu. Nemůžete být pořád dobré kondici.

Nemoc je rezignace na obyčejný život. Ale lidé nechtějí obyčejný život, chtějí superživot. Chtějí sjíždět sjezdovky v Alpách, další víkend chtějí být někde v Itálii na výstavě – a potom letět do Asie. Rozumíte mi, tyto věci jsou spotřební, život se stal sám o sobě spotřebním. Ale zdraví je jediná věc, kterou vlastníte, a pokud se o ni nebude starat, tak se skutečně zhmotní nějaké velké zdravotní problémy a komplikace. Proto tvrdím, že se blížíme době, kdy zdravotní péče nebude tak dostupná, jako je teď.

Martina: Nebude?

Richard Pfleger: Ne. Ona skutečně nebude tak dostupná, protože to nelze ufinancovat. Právě proto, že drtivá většina společnosti už je nemocná. Dneska vidíte rodinky, které jdou plavat, a vypadá to, jako když kráčí čtyři vorvani. Obrovský táta, obrovská máma, obrovské děti. A vy víte, že budou polymorbidní, že tyto děti mají v budoucnu vysoké riziko. To z medicínského hlediska víme. Stačí nadváha, trochu kouřit. Dnes třetina, možná polovina šestnáctek kouří. To je první rizikový faktor rakoviny prsu. Stát s tím nemá vůbec žádný problém. A těmto mladým děvčatům, i když je to absolutní kontraindikace, někdo napíše antikoncepci. Antikoncepce se určitě u části těchto mladých děvčat zhmotní v embolii. Možná mohou skončit i na vozíku. Rozumíte? Systém už je nastaven tak spotřebně, že některé věci se dějí mandatorně, protože už je to takhle udělané, že lidé v tomto systému frčí. Jedou v tom. Můžete na to upozorňovat, ale nic se nestane. Vůbec nic.

Moje maminka, které je dnes 84 let, byla ještě donedávna zvána na mamograf. Stará paní, vyděšená, protože jí přišel dopis, že se musí dostavit na mamograf do Prahy. Ve svém věku musí vyjet, udělají jí mamograf a pojede zpátky. A když se jí zeptáte: „mami a proč tam ve svém věku jezdíš?“ Tak říká: „Co kdybych dostala rakovinu prsu?“ A já říkám: „Kdybys dostala rakovinu prsu, tak pravděpodobně nepřežiješ první nebo druhou chemoterapii, protože tvůj organismus už na to není stavěný.“ Zní to sice strašně, ale je to prakticky pravda.

Dostali jsme se do situace, kdy jsme nastavili taková pravidla a procesy, kdy už to v celé řadě případů ztrácí logiku. A je to etická, filozofická, medicínská, finanční a lidská otázka, co ještě je, nebo není pro konkrétní lidi dobré.

Máme zdravotní systém založený na výkonech, to znamená, že je musí vykazovat a hledat – a tudíž je drahý

Martina: Když vás tak poslouchám, tak vidím obraz, jak se had již zakousl do svého ocasu a nevidím z toho moc východisko. Protože když změníte morbidní tloušťku, když změníte kouření, tak ano, mohl by do toho zasáhnout stát. Ale pak se zase vystavujeme nebezpečí, že vznikne systém vyhlášek a nařízení, takže budu ukazovat v obchodě své krevní výsledky a když mám vysoký cholesterol, tak mi neprodají máslo. Rozumíte? Opět bychom to mohli dotáhnout ad absurdum.

Richard Pfleger: Ne. Musíte udělat jednoduché pravidlo. To je budoucnost solidární péče, kterou zde máme a která je ještě stále vynikající. Ale je to díky obětem, které jsou uvnitř tohoto systému. Málo zdravotních sester a jejich nízké platy, nízké platy lékařů a tak dále. Neuvěřitelná byrokracie a spousta dalších věcí. Do systému musíte vnést jednoduché prvky, které uživatele motivují k nějaké formě chování.

Máme zdravotní systém, který je založen na výkonech, to znamená, že je musí vykazovat a hledat – a tudíž je drahý. Ale nemůžete mít pacienta, který váží 130 kilogramů, a děláte mu endoprotézu. Tomuto pacientovi musíte říct: „Hele to není fér vůči těm ostatním. My ti tu endoprotézu uděláme na náklady poplatníků, ale ty musíš vážit 90 kilo. Máš na to rok nebo dva roky. A dokud tu cílovou hodnotu nebudeš mít, tak ti operaci neuděláme. Víme, že to bolí, ale je to chyba, která vznikla na tvé straně, ne na naší. Nebylo by to fér vůči těm, kteří se chovají zodpovědně, neváží 130 kilo a nemají artrózu třetího, čtvrtého stupně.

Martina: Vy zřejmě nechcete kandidovat?

Richard Pfleger: Nechci.

Martina: Protože je jasné, že toto neprojde.

Richard Pfleger: Ne neprojde, protože pacienti konzumují péči a skutečně se na ní nepodílejí. Máte pacienty, kteří chodí k lékaři, vyzvedávají si léky a tím pro ně veškerá péče o jejich nemoc končí. Neřeší rizikové faktory, nezajímají se o to, co jim je. Ani po mnoha letech netuší, co berou za léky. Ale budou vám půl hodiny barvitě vyprávět o tom, jak ta tabletka vypadá a hrozně se budou divit, že vy, jako profesionál nevíte, jak se ta červená podlouhlá pilulka, mezi těmi pětadvaceti tisíci léky, vlastně jmenuje. Protože vy to máte vědět. Ne oni. Oni ji jenom pět nebo sedm let berou.

Martina: Taková malá bílá.

Richard Pfleger: Ano, taková malá bílá, vy přece víte, ne? To znamená, že jim ani nestojí za to si poznamenat, nebo vystřihnout, nebo vyfotit lék, který užívají. Je jim to úplně jedno.

Martina: Proč jsme právě my na špici ve spotřebě léků v Evropě?

Richard Pfleger: Myslím, že trošku lépe jsou na tom Francouzi. Tam jsou na tom se sociálním systémem ještě o něco lépe než my.

Martina: Takže sezobou více vália?

Richard Pfleger: A mají více problémů se spánkem než u nás. Ale my jsme jedničky v kolorektálním karcinomu, který neumíme léčit. Jsme také jedničky, nebo na špici, v rakovině prsu. I v rezistentní formě a výskyt neustále stoupá.

Mezi největší problémy patří to, že došlo k výraznému oddělení našich životů od fyzické práce. Skutečné fyzické práce příčně pruhovaného svalstva.

Martina: Jak si to vysvětlujete?

Richard Pfleger: Nemám na to vysvětlení. Společnost se neuvěřitelně zrychlila. Dochází ke změně kvality života. V západní společnosti je to plus mínus stejné. Ale největší problém vidím v tom, a je to čistě můj dojem, že došlo k výraznému oddělení našich životů od fyzické práce. Skutečné fyzické práce příčně pruhovaného svalstva, to znamená, že vám přivezou uhlí a vy ho musíte složit do sklepa, nebo ho nosíte nahoru v bandasce. To téměř úplně ze společnosti vymizelo. Nechodíme na pole sbírat kameny a neoráme.

Martina: Chodíme do fitka.

Richard Pfleger: To je nesmyslné. V okamžiku, kdy se toto na přelomu devadesátých, osmdesátých let stalo, kdy západní společnost bohatla po hrůzách první a druhé světové války – mimochodem zde nebyli žádní diabetici – všichni byli hubení, chodili bosí, délka přežívání byla relativně slušná, pětašedesát let. V pětašedesáti se vám skutečně zhmotní věci, které přijdou s tímto věkem, ale my jsme to posunuli ještě výš. My jsme se dostali do situace, kdy už ve čtyřiceti máte lazary. Je to neuvěřitelná pohodlnost lidí. Nemáme na to čas, sami sobě se nemůžeme věnovat. Nezajímáme se o to, co nám je. Žijeme už jen virtuální životy. Nekomunikujeme spolu. Když jedete tramvají nebo metrem, vidíte, jak jsou lidé uzavřeni každý do sebe. Žijí sami se sebou, se svojí sociální sítí a virtuálními přáteli, kteří vám ale nepomohou. Když vám v noci chcípne auto na dálnici, tak prostě nemáte kam zavolat. Kvalita života se odvíjí jen od pár věcí. Máte rodinu, která dnes v podstatě neexistuje, rozpadá se. Máte přátele, které si ale nezískáte, pokud pro ně nejste zajímaví a sexy v tom smyslu, že pomůžete, poradíte, něco umíte. Vzdělání je dnes jen formální. To je další atribut. Plodíme neuvěřitelné množství vysokoškoláků, kteří jsou úplně k ničemu.

Martina: Ale co máte proti sociálním antropologům?

Richard Pfleger: Přesně tak. Úspěch všech přece není možný. To je lež. Nemohou být úspěšní všichni, takhle to v evoluci nefunguje. Minimálně ne v přírodě a ta je určující. A jsou lidé frustrovaní. Já jsem neuspěl, přesto že na to mám nárok. A když pozorujete tyto věci, to znamená rodinu, vzdělání, tak k nim musíte přidat i kulturu. To je váš obor. Ale krásno, kultura, je dnes pro celou řadu lidí finančně nedostupná. Dnes máte děti, které nemají na obědy, nebo nemůžu jet na výlet se školou, protože rodiče na to nemají peníze. Nemluvím o Praze, ale o okolí.

Martina: Navíc většina kultury není umění, ale zábava.

Richard Pfleger: Přesně tak. Smrskává se to na krátkodobé zážitky a expozice něčeho, co vás chvilkově baví.

Martina: Abych pravdu řekla, očekávala jsem, že budete především pomlouvat farmaceutické firmy.

Richard Pfleger: Farmaceutické firmy pomlouvat lze. Ale já mohu mít spíše výhrady k tomu, co se nyní dostává na trh za léky. Mohu mít výhrady k tomu, že tyto léky neléčí. Nebo příliš neléčí.

Onkologové vám stěží přidají pár měsíců, maximálně jednotky let života. To není skutečná léčba. To je udržovací léčba. Kupujete si čas za velké peníze. Za nemravné peníze.

Martina: To znamená, že léky nejsou stále sofistikovanější a kvalitnější?

Richard Pfleger: Ne, to nejsou. Dostali jsme se do smyčky výzkumu, kdy dnes přichází na trh celá řada léků nového typu. Ale když se třeba v onkologii podíváte na to, jakým způsobem fungují, jestli skutečně léčí dané onemocnění, třeba nádory, pak zjistíte, že vám stěží přidají pár měsíců, maximálně jednotky let života. To není skutečná léčba. To je udržovací léčba. Kupujete si čas, u některých typů onemocnění za velké peníze. Za nemravné peníze. Tato léčba vás na měsíc stojí třeba 150, 200 tisíc. To jsou případy, které vidíte v novinách, kdy si pacient vyžádá nějakou sofistikovanou léčbu a pojišťovna jim ji nechce zaplatit. Oni to zveřejní a pak jim to proplatí – a za tři měsíce vidíte, že daný pacient zemřel.

Martina: V zoufalství člověk udělá leccos. Pokud vím, tak Bořek Šípek si platil léčbu sám. Biologickou léčbu ve Španělsku. A ono to nezabíralo, tak od toho ustoupil.

Richard Pfleger: A to je to, o čem mluvím, že se dostává na trh, do systému celá řada léků, kde přidaná hodnota není velká. To ale v minulosti nebývalo. V 80. 90. letech jsme přicházeli s léky, třeba na vysoký krevní tlak, které skutečně krevní tlak kontrolují. Pokud budete dodržovat režim a budete je používat, tak komplikace z vysokého krevního tlaku pravděpodobně hodně odsunete v čase, do sedmdesáti, osmdesáti let a více. Kdežto nyní to tak není.

Máte zde určitou formu časové smyčky, kde jste tlačena do toho věc vyřešit, typicky třeba u onkologických onemocnění, a tam už tyto možnosti nemáme. U některých nemocí jsme se dokonce vůbec nikam neposunuli. Velmi mě překvapilo, že někteří hodně dobří a velmi známí lékaři dnes tvrdí, že například v onkologii, třeba u nádorů mozku, jsme za posledních 25 let zlepšili výhled pacientů, dobu přežívání, asi o měsíc.

Najednou se začíná hovořit o věcech, které jsou šarlatánské. Po těch nabubřelých třiceti letech, co si medicína myslela, že to vyřeší, se v určitých indikacích moc daleko nedostala.

Pořád zbývá neuvěřitelné množství nemocí, které neumíme řešit

Martina: Samozřejmě jsem řekla jen v legraci, že bychom se měli trefovat do farmaceutických firem, protože vlastně v trefování do nich jsme si našli omluvu pro to, že jsme péči o své vlastní tělo, své vlastní zdraví, předali do rukou tu dobrého, tu špatného lékaře, tu státu, tu nějaké instituci. Ale ve své podstatě to asi není jejich vina. Je to proto, že my jsme to umožnili. Ale teď se chci zeptat: je to vina systému a my jsme jeho oběti, nebo se nemáme na co stěžovat, protože jsme spolutvůrci, kteří to umožňují?

Richard Pfleger: Jsme spolutvůrci, my tento příběh žijeme a vytváříme – a je to proces, který se nedá zastavit. Pouze ti, kdo si to uvědomí a budou skutečně o sebe dbát, mají velkou šanci se některým věcem vyhnout. Minimálně v produktivním věku, ale většina toho není schopna. Farmacie je úžasná v tom, že vám skutečně poskytuje – když potřebujete – nástroje na to, abyste překonala velmi těžké chvíle v životě. Infekce, různé typy onemocnění a tak dále. Tam se to skutečně nějak posunulo. Ale pořád nám zbývá neuvěřitelné množství nemocí, které neumíme řešit.

Martina: Když jsem si před pár měsíci povídala s primářkou antibiotického centra, tak říkala, že se mílovými kroky blížíme k době postantibiotické. Vnímáte to stejně?

Richard Pfleger: Ano. Tímto ji zdravím, v devadesátých letech jsem měl to štěstí, že jsem pracoval pro společnost, ve které jsme uváděli na trh celou řadu antibiotik v té době v Čechách nedostupných. V tehdejším Československu bylo pár antibiotik a některá z nich, když jste je vzala, tak jste se pozvracela. Kdo si pamatuje například erytromycin nebo klasický tetracyklin, tak po nich pacienti zvraceli, kudy chodili.

Antibiotika likvidují lidský, osobní mikrobiom, což je alfa a omega celé řady onemocnění

Martina: Moc hezké zuby to taky dělalo.

Richard Pfleger: Ano, dělalo to úžasné defekty na zubech. Ale když jsme přicházeli v devadesátých letech s novými antibiotiky, byli jsme nadšení. Jenže dnes zjišťujeme, že doba postantibiotická je problematická nejen v tom, že se nadužívají antibiotika a vzniká tudíž na ně resistence. Ale tato antibiotika také likvidují váš lidský, osobní mikrobiom, což, jak se zdá podle nových poznatků, je alfa a omega celé řady onemocnění. To znamená, že jako klinický farmaceut, když dnes vidím antibiotikum, které není indikované, tak mi stávají neexistující vlasy na hlavě.

A dnes stále ještě vidíte děti, které jsou v předškolním věku přeléčeny během dvou, tří měsíců třeba třikrát antibiotiky. Ty pak nemají vůbec šanci se dostat z tohoto imunologického i infekčního deficitu. Nadužívání je problém všude. Antibiotika ztrácejí účinnost, indikují se špatně. Zbytečně mlátíme komára kladivem, přitom by stačila jen utěrka.

Martina: Řekl jste v jednom rozhovoru, že veškeré vzdělávání lékařů převzal farmaceutický výzkum. A já si říkám: „Je to dobře, nebo špatně“? Stát na to rezignoval, vysoké školy se maximálně podílí na studiích. To jsou vaše slova a já nevím, jestli máme tleskat, nebo se lekat.

Richard Pfleger: Měla byste se lekat, protože to, jakým způsobem bude léčeno vaše onemocnění, do toho vstupuje celá řada faktorů. Jedním z nich bude, jak lékař vnímá a chápe novinky, které jsou prezentovány nějakou společností, farmaceutickým průmyslem. Na to je organizována celá řada sympozií na evropské i světové úrovni. Mnoho studií je samozřejmě kvalitních a firmy neprezentují věci, které by nebyly pravdivé, nebo neodpovídaly posledním poznatkům vědy a medicíny. Ale vy jako lékař musíte mít jasnou představu, úsudek a zkušenosti, jestli daný lék je pro konkrétního pacienta vhodný, nebo nikoli. A do toho ještě vstupuje pacient, který často řekne: „Tuhle krabičku nechci. Chci tamtu krabičku.“ Ale vy víte, že v té druhé krabičce je úplně to samé jako v té první, ale nemáte šanci mu vysvětlit, že o to vůbec nejde.

Nebo tam ještě vstupuje třetí rozměr pohledu na tu léčbu, a to je to vnímání pacienta. Máme polymorbidní pacienty, kteří berou třeba tři, čtyři, pět léků najednou, a oni už to nezvládají. Chlap bude brát jeden lék pravidelně asi tři měsíce. Potom začne vynechávat, protože si to přestane pamatovat. Nepamatuje si, jak se daný lék jmenuje, takže to musíte říct jeho manželce nebo milence. Ty se o to postarají. Jinak má problém. Když mu dáte dva léky, tak už pravidelnost užívání léků klesá na polovinu, to znamená na měsíc a půl. Když podáte tři léky, které bude brát v průběhu dne, tak si to nebude pamatovat. Bude to přeskakovat a vynechávat.

Martina: V tom případě jsem chlap.

Richard Pfleger: Proto je dnes taková snaha dát třeba tři látky do jednoho léku. Děláte fixní kombinace. Ale když to podáte pacientovi, tak se po takovém léku nemusí cítit dobře, jenže vy nevíte, která látka v té kombinaci mu nedělá dobře. Takže skáčete z krávy na kozu, z kozy na osla a hledáte, ale zároveň potřebujete, aby to pacient měl všechno v jednom, protože jinak není schopen to zcela přesně užívat. A tady se dostáváme do dalšího rozměru, a tím je pacientský svět – jak pacienti vnímají svou léčbu. A v něm jasně převládá postoj, že čím víc léků, tím lépe.

Drtivá většina společnosti už je tak zdravotně postižená, že není schopna dělat věci důležité pro kvalitu života

Martina: Řekněte mi, kdy se stalo, jak říkáte, že jsme se dobrovolně zbavili moci nad svým vlastním životem? V jednom filmu je taková hezká hláška: „Kdybych hrál hlavní roli alespoň ve svém životě, ale já mám i ve svém životě vedlejší roli.“ Jak to, že jsme se spokojili s vedlejší rolí v otázce svého bytí?

Richard Pfleger: Pro většinu lidí je to asi pohodlné. Nedokážu na to jinak odpovědět. Vidím osudy lidí skrze jejich nemoci, ale tohle je složitější, možná pro nějakého sociologa. Pohyb společnosti je extrémně dynamický a já na to koukám skrze zdraví a nemoci, v určitém úseku, který je samozřejmě velmi důležitý, v rámci kvality života. O kvalitu života jde především. Potřebujete být v dobré kondici, mít dobré zdraví, vychovat své děti, mít na ně čas, věnovat se jim, věnovat se také svým koníčkům, přátelům, své práci, rozvíjet a vzdělávat se, zkoušet nové věci, A když nemáte zdraví, tak tyto věci dělat nemůžete, nebo je minimálně máte nějakým způsobem omezené.

My jsme však v situaci, kdy drtivá většina společnosti už je tak zdravotně postižená, že to, co jsem jmenoval, nemohou dělat. Nebo se přinejmenším k takovému stavu blížíme. Nemůžete jet na hory, když vás bolí kolena. Je jedno, že jste si ve dvaceti dvakrát utrhla meniskus, protože jste dělala věci, které jste dělat neměla. Blbla jste, jezdila na prkně, na snowboardu a skákala vývrtky, potom jste si utrhla meniskus – a oni vás operovali, dali vám sádru a vy jste si myslela, že se nic zlého neděje. Ale nikdo vám neřekne, že za dvacet let prostě budete mrzák. Že budete mít artrózu třetího, čtvrtého stupně, protože tohle je rizikové chování. Ovšem tyto věci jsou ve společnosti už tak rozjeté, že je nikdo nezastaví. Je to nás způsob života. Nemoc je skutečně rezignace na obyčejný život.

Všechny příspěvky s Richard Pfleger