Zpět

Co je příčinou tohoto neutěšeného stavu? Jaké jsou jeho důsledky v normálním životě i v ekonomice? A existuje vůbec nějaká cesta ven z tohoto bludiště zpět ke svobodě? O tom hovoří Martina Kociánová s ekonomem Vladimírem Pikorou.

Martina: Pane Vladimíre, v poslední době jste se ve svých článcích a na blogu zabýval přebujelým počtem zákonů v naší zemi. Proč právě teď? Je to v současnosti výrazně horší než třeba před rokem?

Vladimír Pikora: Řekl bych, že ne výrazně, ale je to den ode dne horší. Inspirovali mě k tomu politici, kteří nám pořád opakují, jako nové zákony udělají. A když slyším, kolik nových zákonů chtějí vymyslet, často zákony na neuvěřitelné věci, které by člověka ani nenapadly, tak si říkám, že je to něco úplně jiného, než co já jako volič chci. Jako volič chci, aby právní systém byl jasný, průhledný, abych věděl co mohu a co nemohu a aby to šlo předem nějak laicky očekávat. Například, že bude určitě špatné, když budu krást, nebo chtít někoho zavraždit, a podobně. Ale když si nejsem jistý, jestli si mohu zapálit u sebe na zahradě, protože by to třeba mohl cítit někdo v sousedství, tak to už je zlé.

Jako volič chci zkrátka něco úplně jiného, než to, co mi nabízejí politici, kteří připravují a prosazují různé nové regulace a pravidla. Už jich je šíleně moc.

Jako občan nevím, co mohu a co nikoli

Martina: Řekl jste „já jako volič,“ a mě by zajímalo, jestli mi více odpovídáte jako volič, nebo občan případně ekonom? Ve které oblasti života vás situace o které mluvíme, více mate?

Vladimír Pikora: Je to úplně propojené. Jako občan nevím, co mohu a co nikoli. Jako ekonom se zabývám často otázkou, proč některá ekonomika roste dlouhodobě rychleji a je bohatší, než nějaká jiná. Když má někdo ropu, je to jasné, díky ní je bohatý. Ale když se podíváte na země jako je třeba Rakousko, tak se začnete ptát, jak je možné, že Rakousko je výrazně bohatší než my. Tato země má podobné přírodní bohatství jako my, i lidé jsou tam podobní. Ostatně pokud se v Rakousku podíváte do telefonního seznamu, tak je tam polovina českých jmen, takže je to vlastně i geneticky hodně propojené.

Martina: Myslíte si, že za tím stojí zákony?

Vladimír Pikora: Ne jednotlivé zákony jako takové, ale celý sytém. Když má společnost příliš mnoho komplikovaných institucí, tak to ekonomiku dramaticky zbrzdí. Takže nejde ani tak o zákony typu jestli za něco bude trest 2 nebo 4 roky. Jde především o to, jak dlouho trvá založit společnost, jak složité je získat stavební povolení a podobně. Například mezi zeměmi ve střední Evropě jsou dramatické rozdíly třeba v délce vyřízení stavebního povolení. Někde to trvá v průměru 100 dní a jinde, jako v ČR, 247 dní.

Martina: Kde to trvá 100 dní?

Vladimír Pikora: To číslo si nepamatuji z hlavy, ale vím, že jsme snad třetí, čtvrtá nejhorší země z Evropské unie a že to trvá nejdéle. Rozdíly jsou dramatické v mnoha oblastech. To jsou přesně ty věci, které ekonomiku dlouhodobě brzdí. Postavit dům v Polsku je mnohem dražší kvůli administrativě, protože jako developer musíte dát dohromady všechna ta razítka, což se pak projeví ve finální ceně bytu. A takových rozdílů jsou tisíce. Firma v takovém případě musí daleko déle držet stavební kapitál.

A není to jen o pracovnících, ale také o tom, že v Evropě je extrémně regulovaný bankovní sektor. Ale někde se jde ještě nad rámec toho, co Evropa žádá. V některých případech je to tak, že Brusel předloží alternativní možnosti k výběru regulací a problém je, když si země vybere ty nejtvrdší. V bankovnictví je to extrémně komplikované a neustále se pohybujeme na hraně, kdy nevíme, co všechno můžeme dělat.

Příkladem mohou být daně. Když se zeptáte finančního úřadu jak to nebo ono má být, tak on ještě neví, protože čeká na první případ, který nestane a pak se teprve ukáže, co bude konkrétně vyžadovat. Když se zeptáte daňové poradce, tak on také často neví a pouze si alternativně něco myslí. Příkladem může být případ, který u nás nedávno proběhl, kdy se někdo soudil s finančním úřadem, nakonec vyhrál a ukázalo se, že finanční úřad to celé stanovil špatně. Takže ani sám finanční úřad nevěděl jak to má být a já se mu nedivím. Pravidla jsou prostě tak extrémně komplikovaná, že se v nich nemůže nikdo zorientovat. A klíčovou roli v tom všem hraje skutečnost, že se dlouhodobě navyšujeme počet zákonů tak, že je to neúnosné.

V pozadí nárůstu počtu regulací stojí lobbistické tlaky různých odvětví v ekonomice

Martina: Říkal jste, že masivně narůstá množství zákonných norem a zákonů. Kdo a komu tím ale vlastně prospěje? Dočetla jsem se, že právním norem na našem území bylo v roce 1948 kolem 50 tisíc, v roce 1989 jich bylo více než milion. My jsme dokázali ještě nad tento počet platných norem od roku 1989 navýšit o další celý milion. Umíte si jakožto ekonom vysvětlit jak je to možné?

Vladimír Pikora: Ukazuje se, že je to globální jev. To samé je v Americe, západní Evropě a podobně. Proto například Donald Trump přišel s tím, že by chtěl za každý nový zákon dva jiné škrtnout.

Zdá se, že v pozadí stojí zejména lobbistické tlaky, kdy se mnoha odvětvím vyplatí zavést regulace, protože tím znemožní vstup do odvětví dalším konkurentům. Klasicky to vidíme u bank. Založit banku je tak komplikované, že jich máme celkem málo. Objevuje se řada argumentů, proč nemůžeme snadno zřídit banku, pojišťovnu nebo penzijní fond. A ukazuje se, že stávajícím hráčům na trhu to vyhovuje. To samé je v automobilovém a farmaceutickém průmyslu a vlastně všichni jsou celkem rádi, že jsou regulováni a mají jasně daná pravidla, konkurence je pak nemůže ohrožovat. Právě lobbistické tlaky vedou k tomu, že vznikají nové a další zákony.

Martina: Kdo jsou ti lobbisté? Nechci adresy, ale jsou to nadnárodní korporace, právníci, nebo koho si za tím mohu představit?

Vladimír Pikora: Přesně jak to říkáte. Ale nemusí to být jen jednotlivá firma nebo právník. Spíše je to tak, že každé odvětví má nějaký svůj svaz, jednotu, sdružení a tato uskupení pak obvykle lobbují ve prospěch svého odvětví. Jsou to ale také odborové svazy, které lobbují za zaměstnance. Odboráři často mluví o tom, že se snaží bojovat spíše za chudé lidi, za situaci na trhu práce. Ve skutečnosti ale mnohé zákony, které prosazují, jsou nastaveny ve prospěch lidí, kteří jsou aktuálně zaměstnaní.

Odbory tvrdí, že za někoho bojují, říkají kolik tisíc lidí reprezentují, ale ve skutečnosti to tak ne vždy je. Například navýšení minimální mzdy je prý dobré pro ty, kteří minimální mzdu pobírají. Ale mnoho studií jasně ukázalo, že díky tomuto rozhodnutí někteří z těch, kteří berou minimální mzdu nakonec přijdou o práci.

Ve výsledku převažují negativa nad pozitivy

Martina: Říkáte, že neprůhlednost zákonů, do kterých obyčejný člověk jen velmi těžko proniká, je prospěšná pro určité vlivné ekonomické skupiny. Znamená to, že to nemůže být ve prospěch státu?

Vladimír Pikora: Tak to vůbec být nemusí. Když je nějaké odvětví natolik důležité pro celkovou ekonomiku státu, že její růst pomáhá všem, pak lobbování za zavedení regulací prostřednictvím různých uskupení, může být menším zlem, než kdyby se to nedělo a vznikla by nějaká ztráta. Automaticky z toho tedy vůbec neplyne něco špatného, spíše jde o to, aby těchto skupin nebylo příliš mnoho, nešly proti sobě a mělo to jasnou logiku.

V každém případě to, že u nás máme dva miliony zákonů, značí, že to žádnou logiku nemá. Je to přehnané. Například komplikovanost daní je rájem pro různé daňové poradce. Nikdo pořádně neví, jak to s daněmi je. Je tam spoustu výjimek a ty se stále mění. Takže tak, jak to nyní je, vede k tomu, že konkrétní regulace vždy vyhovují pouze lidem v určitém segmentu. Kdybychom se ale dívali na ekonomiku v celku, tak bychom viděli, že to není v pořádku.

V situaci, kdy sice nějaké skupině vyhovují specifické zákony, ale zároveň člověk neví, jestli si může zapálit nebo ne a podobně, ve výsledku převýší suma negativ nad pozitivy. Pak jsou zde také samozřejmě skupiny, kterým to nepřináší nic.

Ukazuje se, že země, které mají přehlednější a jasnější instituce, mohou dlouhodobě růst daleko rychleji než země, které to tak nemají. Na první pohled by třeba Rakousko mohlo mít spoustu nevýhod oproti naší zemi. Například mají množství hor oproti nám. V porovnání s Rakouskem by měla být ČR mnohem dál. A že tomu tak není, je důsledkem toho, že nemají tolik zbytečných institucí a korupce jako my.

Korupce je dána tím, jak máme nastavené zákony. Když víte, že u vás někteří politici kradou a běžně se to nevyšetřuje, společnost začne mít pocit, že se toho nemusí bát, vždy se přece najde cesta, jak se stíhání vyhnout. Nakonec se ukáže, že celkové nastavení systému je mnohem důležitější než přírodní bohatství  země. Pokud v zemi dlouhodobě platí jasná pravidla, tak se ekonomika dokáže posunout. Je potřeba dlouhodobý a kontinuální systém jako je například ve Švýcarsku. To znamená, že pokud víme, že se budeme chovat nějakých způsobem, tak se nám to vrátí. Problém je, že u nás nic dlouhodobě nefunguje. Ale společnost potřebuje, aby něco bylo záležitostí na celý život a ne pouze na nějakou omezenou dobu.

Politika není racionální. Jde o emoce a o to nalákat na svůj produkt nové voliče

Martina: Opakovaně uvádíte jako příklad, kde mají dobrý systém, Rakousko. Po roce 1989 jsme se rozhlíželi kolem a inspirovali se. Máte nějakou teorii, proč jsme se v tomto případě neinspirovali třeba v Rakousku, ale jinde a navyšovali počet zákonů daleko za únosnou míru?

Vladimír Pikora: Nevztahoval bych to pouze na zákony, viděl bych to celkově. Například jsme zavedli EET. Okopírovali jsme chorvatský systém. Proč? Protože bylo potřeba vymyslet něco nového, jiného. Politika není příliš racionální. Když jedna strana řekne A, tak druhá strana nemůže říct také A, i kdyby třebas A bylo správně. Řeknou B, protože se to bude líbit zase potenciálním příznivcům – a politici si potřebují rozdělit koláč voličů. Je to obchod jako každý jiný. Snaží se zaujmout voliče, ale všichni nemohou říkat to samé, protože by voliče ničím nezaujali. Proto musejí říkat něco jiného, i když je to třeba hloupé nebo škodlivé. Z těchto důvodů, ale také z důvodů ideologických se hledají inspirace třeba i v Číně, na Kubě, nebo někde jinde.

Martina: Vidíte za tím tedy lidský faktor? Řekněme nepoučenost politiků, ekonomů, tvůrců zákonů a podobně? Jakým způsobem se v tom má občan vyznat?

Vladimír Pikora: Myslím, že politika není racionální. Jde o emoce a o to nalákat na svůj produkt nové voliče. Ve chvíli kdy si založíte stranu, tak musíte být jiní než ostatní. Podobně jako když zakládáte novou firmu, tak nemůžete být ve všem stejní jako vaše konkurence. Tím pádem se nakonec hraje na emoce a nikoliv na racionalitu. A to se projeví i v zákonodárství.

Nemyslím si ale, a to je důležité, že Německo nebo Švýcarsko nemají těch zákonů taky hodně. Je to prostě globální jev. I tam vyvíjejí lobbistické skupiny velký tlak a všude pozorujeme nárůst legislativy. Když to ale přeneseme na instituce, tak u nás je mnohem vyšší korupce, než v těchto zemích.

Lidé chtějí, aby se o ně stát staral a aby za ně přemýšlel

Martina: Podívejme se na to z druhé strany. Vypadá to, že tak nějak vše svedeme na politiky, tvůrce zákonů a systém. Ale prakticky nikdo proti tomu nic nemá. Spoluobčané strkají hlavu do oprátky nesvobody velmi ochotně. Mají pocit, že tím, jak je někdo neustále organizuje a vykolíkovaná úzkou cestičku toho co smí a nesmí, tak je vlastně uvádí do jakéhosi pocitu bezpečí. Jsme na tom již tak, že vlastně ty zákony pořád chceme. Stále chceme narážet do zdi. Máte pro to jako ekonom nějaké vysvětlení?

Vladimír Pikora: Jde o to, že to nějaké části společnosti vyhovuje a ta bude tlačit na to, aby takový systém pokračoval dál. Například nekuřáci jsou rádi za protikuřácký zákon, a podobně. Ve společnosti vládne trend, podle nějž lidé chtějí, aby se o ně staral stát a aby za ně také přemýšlel. Vše povinně. Například povinná školní docházka, povinná mateřská škola, povinné očkování. Vždy se najde někdo, komu to vyhovuje.

A neustále, na všech frontách, jsou všude přítomné zprávy o nových regulacích, které zavedl stát. Přitom je vše prezentováno v pozitivním světle jako něco nezbytného a jsou k tomu dodávány příslušné argumenty. Tak jsou v tomto směru vyvolávány další potřeby. Například mít helmu při jízdě na kole a podobně. V celku to vše vede k tomu, že přestáváme myslet. Vypadá to na první pohled hezky a negativní dopady přitom ze začátku vůbec nerozpoznáme.

Martina: Je to vlastně dobrá příprava na to, aby nám jakékoliv nařízení vadilo čím dál méně.

Vladimír Pikora: Přesně tak, přestáváme být samostatně myslícími lidmi.

Martina: Když si vezmeme protikuřácký zákon, omezení kouření ve veřejných prostorách, vadí Vám to jakožto ekonomovi, občanovi nebo kuřákovi? Co Vás na tom osobně irituje?

Vladimír Pikora: To, že se najednou nemohu stýkat s přáteli v restauracích a kouřit. Představoval bych si to například tak, že by mohly vzniknout speciální bary, kde by bylo kouření možné, a pak bych s tím neměl v zásadě žádný problém. Třeba i s tím, že kuřák bude platit nějaký poplatek, který půjde do zdravotnictví. Když jdu do restaurace na jídlo, tak mě také vyhovuje, že se tam nekouří. Ale když naopak vznikne situace, že jako celá skupina kouřit chceme, ale nemůžeme, tak myslím, že je to špatné. A proto vznikají různé uzavřené kluby, což jsou vlastně snahy obejít zákon.

Martina: Po listopadové revoluci zde byla celkem pochopitelná móda, že vše, co je ze západu, je lepší. Lepší než to, co vyrobíme, vymyslíme doma, a to nejen co se týká spotřebního zboží, ale i zákonů a politických rozhodnutí. Jen to, co přicházelo ze západní Evropy, později z EU, mělo punc promyšlenosti. Máme ještě stále tendenci vnímat to, co přichází z Evropské unie jako něco kvalitnějšího, protože původní státy unie mají za sebou delší demokratickou kontinuitu, která nebyla přerušena tak, jak se to stalo u nás?

Vladimír Pikora: Co se týká ekonomie, v té se ukazuje brutální dominance USA. Když se podíváme na nositele Nobelovy ceny za ekonomii, tak to jsou téměř všechno Američané. Samozřejmě tomu také hodně napomáhá fakt, že píší anglicky. V případech, kdy někdo píše rusky nebo maďarsky, tak se tyto texty často nepřekládají, což v praxi znamená totéž, jako by nic nenapsal. Američané mají v tomto ohromnou výhodu a i když jiné národy také píší anglicky, tak mají extrémně komplikované se prosadit na ekonomickém trhu vědeckých prací. Takže ekonomie je ovlivněna Američany.

Co se týká legislativy, tam je to trošku jiné. Záleží hodně na politickém smýšlení. Vidím kolem sebe celou řadu lidí, kteří v zásadě vše přebírají z Bruselu. Mají pocit, že to, co je z Bruselu, je správné a optimální. Na druhou stranu jsou zde zase lidé, kteří mají na Brusel zcela opačný názor. A za třetí jsou tu osoby, které vidí spásu v Rusku a chtěly by ho maximálně kopírovat.

Společnost se polarizuje, vznikají zde různé tábory, které z různých pozic nahlížejí na legislativu i na „přísnost“ státu. To znamená: jak mají být konkrétně definované zákony, jak přísné mají být tresty, jak moc má stát zasahovat do dění v ekonomice. Tím pádem neexistuje nic jako jednotný trend a řekl bych, že zde není nějaká móda přebírat konkrétní typ legislativy. Spíše tady platí, že se projevuje velký populismus a ten se ukazuje v tom, že chceme být jiní než ostatní, abychom se zalíbili.

Lidé si myslí, že pokud někdo zavře restauraci nebo bar po zavedení EET, tak v minulosti podváděl

Martina: Jaký případ populismu v ekonomice Vás za poslední měsíce napadne jako první?

Vladimír Pikora: Například EET. Lidé si myslí, že pokud někdo zavře restauraci nebo bar po zavedení EET, tak v minulosti podváděl. Já přitom mám známého který má restauraci a od něj vím, že v tom není jen EET (které k tomu ale také přispívá), ale i mnoho dalších kontrol a omezení, které ho dovedly k zavření restaurace. Také s EET měl technické problémy a nestálo mu to za to. To je přesně to, kdy instituce vytváří prostředí, ve kterém ekonomika dlouhodobě nebude růst. A populistické je to v tom, že se to řadě lidem líbí a myslí si, že bylo vhodné EET zavést proto, že všichni kradli. Ale ta představa, že všichni kradli, je podle mého názoru jednoznačně nepravdivá.

Martina: Pane Pikoro, děkuji Vám za rozhovor.

Milí posluchači, s ekonomem Vladimírem Pikrou budeme pokračovat v příštím díle v rozhovoru nejen o penězích a ekonomice, ale také o dalších věcech, které podstatně ovlivňují naše životy. Jedním z takových zásadních vlivů jsou například média, zejména to, o čem informují a o čem – někdy možná i záměrně – prostě neinformují. Těším se na Vás v příštím pořadu Kupředu do minulosti na Svobodném universu.

Všechny příspěvky s Vladimír Pikora