Zpět

Martina: Myslíš si, že bude nutné po odeznění koronaviru razantně zvyšovat daně?

Vladimír Pikora: Ano. Zaprvé máme ohromný dluh. Za druhé se ukáže, že systém, který jsme tady kdysi měli, jsme ztorpédovali ještě dříve, než přišla korona. A to třeba tím, že jsme si řekli, budeme mít elektroauta a zavedeme na ně dotace, a pak si řekneme: „Jo, ale my jsme celou dobu žili z toho, že se platili ohromné daně z benzínu a nafty.“ A najednou jedete na benzínku, a tam benzin nikdo nebere, a utíkají ohromné peníze ze státního rozpočtu. Budou se muset zavézt daně, které dneska vůbec neznáme, aby vykompenzovaly propad toho, že jsme dříve žili z toho, že byla zdaněna spousta věcí. Třeba tabák. Zakázali jsme kouřit v restauracích, hospodách a podobně, a teď, kde jsou ty peníze, z čeho bude stát žít, když jsme všechny tyto daně zlikvidovali tím, že lidé nesmí provozovat aktivity, které přinášely inkaso do státního rozpočtu? To se zavede nějaká jiná daň, kterou dneska neznáme, a nabízí se něco, na čem jste nejvíce závislí? Dříve se platila daň třeba z droždí, protože se říkalo, že droždí je potřeba.

Co dneska potřebuje každý? Internet! Aha, tak pojďme zdanit data. Za každý přenesený kB nebo GB zaplatíte x korun. Tak hurá, když každý musí být na FB, tak všichni budou platit jak mourovatý. A bude zavedena nějaká nová daň tohoto typu, daň ze sociálních sítí, daň nevím z čeho všeho. Prostě najednou budou nové daně, které jsme si dodnes neuměli představit, a před pár roky by se tomu lidé vysmáli. Řekli by: „K čemu takové daně? Co to je? Proč nějaký FB?“ Nebo bude daň z toho, že zveřejníte svoji fotku na internetu, a lidé by si říkali: „K čemu by to bylo dobrý, proč bych měla mít svou fotku na internetu?“ Ale dneska si spousta lidí řekne, že bez toho nemůže žít, a potřebuje zveřejňovat fotky na internetu. A tak šup, a zdaní se to.

Martina: Myslíš si, že se dočkáme i toho, že zbankrotují některé státy?

Vladimír Pikora: Tak to vidíme permanentně. Loni zbankrotovalo 5 států, jestli si to pamatuji správně, tak mezi nimi Zimbabwe, Argentina, Libanon. Takže jsem si téměř jistý, že v roce 2021 také nějaký stát zbankrotuje, a myslím si, že jich bude více než pět.

Martina: Kdo má nakročeno?

Vladimír Pikora: Myslím, že mnoho afrických zemí. Ohromné problémy bude mít Afrika, jihovýchodní Asie. Máme tady mraky zemí, které by také rády pomáhaly svému obyvatelstvu, také by rády zabránily tomu, aby v době krize rostla nezaměstnanost, také by rády vymazaly krizi. Ale nemají na to, aby si půjčovaly tak, jako vyspělé země, takže to neunesou. A myslím, že se v těchto chudších zemích rozběhne domino. Otázkou je, jak bude toto domino velké, a zda se dotkne i nějakých bohatších zemí, nebo jen chudých.

Vzhledem k blízkým volbám lidé dostávají podporu za to, že nechodí do práce. Tímto způsobem lze oddálit bankroty, ale vznikají tak zombie firmy, které zde už dávno neměly být.

Martina: Carmen Reinhartová, hlavní ekonomka Světové banky řekla, že oživení po pandemii bude trvat 5 let. Souhlasíš s ní?

Vladimír Pikora: To je dost klidně možné. Vidím, že všichni mluví o tom, jak loni se říkalo, že rok 2021 bude úžasný a skvělý. Dneska myslím, už vzhledem k tomu, jak neumíme očkovat, že tak skvělý nebude. A pro příští roky to může být podobné. Takže je klidně možné, že to bude 5 let. Ale jediné, co jsme k tomu dnes schopni jednoznačně říct, že rok 2021 bude mnohem slabší, než si spousta lidí ještě před pár měsíci myslela.

Martina: Umíš percentuálně odhadnout, kolik podnikatelů u nás zbankrotuje?

Vladimír Pikora: Neumím, protože se blíží volby. Doteď jsem si neuměl představit, že někdo přijde s tím, že řekne: „Uděláme deficit rozpočtu půl bilionu, to všichni dáte.“ A poslanci pro to zvednou ruku, a řeknou, že to je v pohodě.

Martina: Co to s tebou dělá jako s ekonomem?

Vladimír Pikora: To jsou naprosto šílené a nemyslitelné věci. A najednou se všichni tváří, že to jde. Vzhledem k tomu, že jsou volby, tak si umím představit, že se řekne: „Dobrý, zase tolik nám na penězích nezáleží, zadlužíme se, nebankrotujeme. A dostanete podporu za to, že nechodíte do práce, za tohleto a támhleto.“ Tímto způsobem lze bankroty oddálit, nicméně ve společnosti tím vznikají takzvané zombie firmy, které zde už dávno být neměly, přežívají omylem díky tomu, že v eurozóně jsou záporné úrokové sazby, takže mohou vydávat dluhopisy za neuvěřitelně výhodných podmínek a stále přežívají. A přitom by už dávno měly být pryč.

Výsledkem je, že tyto firmy v sobě drží ohromné množství pracovní síly, která by mohla být využita efektivněji jinde, ale není. A potom, když založíte nějakou firmu, která má budoucnost, třeba že rozvážíte potraviny, nebo zásobujete nějaký home office, a podobně, něco, co dříve nemělo smysl, a dneska jej má, tak neseženete pracovní sílu, i když je krize, protože je drží jiné firmy, které vůbec nemají budoucnost. Takže ekonomika nepracuje, je hluboko pod svým potenciálem, takže nebohatneme tak, jak bychom bohatnout mohli. A pak říkáme: „Ale Čína nás dobíhá, předbíhá, utíká nám.“ A jednou budeme Číně mávat, a doufat, že nás tato koloniální mocnost akceptuje.

Lidé se nechají vládními opatřeními likvidovat, protože se bojí obviňování, že zavinili něčí smrt. A tak čekají, že se to zlepší. Kdyby jim někdo řekl, že to bude trvat roky, vzbouřili by se.

Martina: Máš nějaké vysvětlení, že si živnostníci a podnikatelé nechávají svou likvidaci tak odevzdaně líbit? Samozřejmě byly nějaké demonstrace v Německu, i jinde Evropě, i u nás, ale žádná z akcí nebyla až tak výrazná, aby dolehla k uším politiků.

Vladimír Pikora: Protože se všichni bojí, a říkají si: „Co kdyby opravdu bylo možné zachránit nějaký život?“ A neumí si představit, že by někdo nechtěně, omylem, nebo svou hloupostí zapříčinil, že by někdo kvůli němu umíral. Všichni jsou ohleduplní a říkají si: „Co kdyby to, že je můj obchod zavřený, zachránilo nějaký život?“ A tak je zticha a říká si: „Co kdyby to šlo?“

Kdyby to bylo za jiné situace, kdyby se nestrašilo počty mrtvých a podobně, nemohlo by tady být citové vydírání, kdy se říká: „Kvůli tobě, kvůli tvé nenažranosti, někdo zemřel.“ Jinak by se lidé bouřili, ale takhle se trošku bojí. Navíc spousta lidí vidí ve svém okolí, že někde někdo zemřel: „Tak co kdyby to přišlo i na mě. Raději to nebudu podporovat, ale budu to brzdit.“

Myslím, že teď nastala zvláštní situace, kdy se lidé bojí zdravotního problému, a jsou ochotni akceptovat, že přišli o práci, o smysl svého života, a věří, že to vše bude brzy zpátky. Vidím spoustu umělců, kteří říkali: „Tak tuto sezónu nebudeme zpívat, ale na podzim to bude dobrý.“ A na podzim říkají: „Zase zpívat nebudeme, tak na jaře.“ A takto se to neustále odsouvá. Kdyby jim na začátku někdo řekl: „Nebudete zpívat několik let,“ tak s tím něco udělají, a buď se vzbouří, nebo budou dělat nějaký jiný džob. Ale takhle pořád čekají. Co znám své kamarády v umění, tak zalezou na chatu, přestanou komunikovat, mají depresi jako blázen a říkají si: „Vydržím. Vydržím ještě dva měsíce. Vydržím.“ A za dva měsíce: „Ještě dva měsíce vydržím.“ A pořád to takhle před sebou valí.

Ve společnosti už to vře. Lidé se bojí říct svůj názor. Ale až někdo nahlas řekne: „To musí skončit,“ tak se přidají a budou křičet: „Takto už to nejde dál, chceme normálně žít!“

Martina: A jak dlouho myslíš, že tento strach nakombinovaný s ohleduplností ještě vydrží jako beranidlo?

Vladimír Pikora: Myslím, že ve společnosti to vře, ale spousta lidí se bojí říct nahlas svůj názor, a čeká se na nějakou Johanku z Arku, která vyběhne a řekne: „Ale toto dál není možný,“ a bude mít odvahu to říct nahlas. Dneska je tady spousta lidí, kteří říkají: „To nemůžete takhle říct, to je nezodpovědný, nebezpečný. Támhle umírají, první linie, a já nevím co všechno, potřební a podobní.“ A najednou mají všichni pocit, že oni nezodpovědní nejsou, a musí se uskromnit. Takže až vyběhne někdo, kdo bude dostatečně hlučný, a řekne: „Ne toto musí skončit.“ A někdo za ním půjde a řekne: „Já už chci také normálně žít, už to nejde dál.“

Martina: Ale takoví, co vybíhají, jsou. Třeba Daniel Landa, jsme to vlastně i my, a nedá se říct, že by se někdo šikoval. Ale pořád je v tom asi strach.

Vladimír Pikora: Je nás zatím málo, je v tom strach. Těchto lidí, kteří nevěří, že opatření mají nějaký smysl, bude podle mě přibývat. Bude přibývat těch lidí, kteří uvidí, že se tady dělají psí kusy, a pořád tady máme mrtvé a nakažené, a najednou se začne říkat: „A děláme to dobře? Neděláme někde nějakou chybu?“ Prostě myslím, že se časem ve společnosti otočí nálada.

Martina: Když se bavíme o tom, které resorty a segmenty ekonomiky budou nejvíce postižené, většinou padne pohostinství, cestovní ruch, letecký průmysl. Co si ale neuvědomujeme, a je v podstatě na lopatkách?

Vladimír Pikora: Teď neumím přesně odpovědět. Řekl bych, že to jsou přesně ty obory, které jsi zmínila. Některá odvětví se dají relativně snadno nastartovat. Hospodu nastartujete relativně snadno.

Martina: Pokud už jsem nezkrachoval.

Vladimír Pikora: Jasně, ale pak jsou věci, u kterých si neumím představit, že nastartujete, jako jsou divadla a podobně. Myslím, že je to daleko komplikovanější. Já si lístky kupuji dlouho dopředu. Tito lidé se musí vrátit zpátky do práce, už to nebudou pošťáci, nebudou rozvážet pizzu, jako dnes, ale musí začít zase pracovat jako zpěváci a podobně. Kytarista vypadl z formy, když dva roky nehrál.

Martina: Já cvičím pořád.

Vladimír Pikora: Myslím, že toto je mnohem komplikovanější, než znova rozběhnout hospodu, že u hospody je to snazší. U leteckých společností to může být také problém, protože nebudu mít tolik letadel, nebudou mít personál, tam to může být také komplikované. Pak myslím, že to bude spousta odvětví, kde korona urychlí nějakou změnu. To bude asi automobilový průmysl, kde se najednou řekne: „Potřebujeme rychleji přejít na zelená elektroauta, a tak podobně.“ Nebo: „Toto se úplně změní, toto se nebude vyrábět vůbec, nebo se to nebude vyrábět v ČR.“ Tedy že proběhnou hodně rychlé změny. Tedy ne v tom smyslu, že by se řeklo: „Zastavíme průmysl.“ Ale řeknou: „Změníme ho.“

Zelená ekonomika EU nás přivede k tomu, že budeme krásně ekologičtí, ale staneme se vazaly Asie. Zjistíme, že nedokážeme ekonomicky, ani vojensky konkurovat a jsme vydíráni a vykořisťováni. Úplně se posune postavení Evropy.

Martina: Vladimíre Pikoro, ty jsi teď zmínil automobilový průmysl. Už jsme se několikrát dotkli zelené ekonomiky, i jevu, že EU v rámci pomoci zemím nutí státy povinně investovat do zelené ekonomiky. My už jsme tady kampaní, které byly dotované ideologickým snažením, a nikoliv ekonomickým myšlením, měli několik. Za všechny asi mohu zmínit přimíchávání bio složek do paliv, od kterého zelení aktivisté slibovali zdravější lidi, čistější vzduch, aby se posléze ukázalo, že opak je pravdou. A to, co to navíc dělá s půdou, můžeme vidět každý rok v přímém přenosu. Jediné, komu to prospělo, byly obří firmy, a možná právě tito ideologičtí aktivisté, a to ještě v některých případech není úplně jisté. A mimochodem ještě zmíním, že tento business je údajně lepší, výnosnější, než obchod se zbraněmi. Vidíš kampaň za zelenou Evropu jako potenciálně podobný problém a neštěstí, jen o hodně větší, a dražší?

Vladimír Pikora: Rozhodně. Myslím, že to je to, co zabrzdí Evropu. Budeme krásně ekologičtí, ale staneme se vazaly Asie. To je podle mě geopoliticky ohromný problém. Na první pohled se to může zdát super, protože tady asi budeme mít čistší vzduch, a lepší životní prostředí, to bezesporu. Bude to pro nás příjemné, ale za cenu toho, že jednoho dne zjistíme, že nedokážeme ekonomicky, ani vojensky konkurovat, a že jsme vydíráni a vykořisťováni někým, kým jsme nechtěli být, a úplně se posune postavení Evropy. Takže to z většího nadhledu udělá více škody než užitku.

Martina: Řekl jsi: „Posune se postavení Evropy. Bude vazalem…“ Ale ještě je tady jedna stránka, a to v rámci Evropy. Jak se díváš na to, že jsme se nezadlužili jako země, ale zadlužili jsme se jako Evropa, a Evropa nás za poměrně nadšeného jásotu zadlužila dalšími stamiliardami, které budeme nuceni splácet. A že se euroaktivistům podařilo to, o čem do té doby vůbec nemohli snít, protože takto jsme s EU svázáni dluhy tak pevně, jak jsme do té doby nikdy nebyli. A to dokonce i ty země, které nejsou v měnové unii a nemají euro. Jak vidíš tuto nečekanou a blízkou provázanost?

Vladimír Pikora: Jako geniální tah na evropské šachovnici. Ti, co chtěli větší integraci Evropy, zneužili koronakrize k tomu, že ve strachu z toho, že tady budou nějací mrtví, přesvědčili lidi, kteří nepochopili situaci, že potřebujeme společný dluh. Díky tomuto společnému dluhu jsme provázaní více než v minulosti, a šance na nějaké opakování Brexitu se tím daleko snížily. Když se hlasovalo o Brexitu, tak se hodně říkalo, že následovat bude Itálie. A přišla koronakrize, a ukázalo se, že EU nedokázala Itálii vůbec pomoct, takže v Itálii vyrostla velká skepse ke společnému evropskému projektu. Hodně lidí křičelo, že by měli vystoupit z Evropy a podobně. Pak se dokonce i šéfka Evropské komise musela Itálii omlouvat, prostě to mělo velmi neblahý dopad. A podle mě velmi rychle rostlo riziko toho, že se Brexit zopakuje, a bude to Italexit.

Nicméně ve chvíli, kdy by vymyšlen geniální tah, že se udělá společný evropský dluhopis, a díky tomu Itálie dostane ohromné peníze, bude zachráněna, tak pravděpodobnost, že by Itálie opustila eurozónu, nebo i EU, dramaticky klesla. Všichni to odhlasovali, řekli „super“, a možná to ani mnozí nepochopili.

Zatímco když se zachraňovalo Řecko, tak to byla otázka zejména pro státy, které byly v evropské měnové unii, tak nyní je to otázkou všech států EU. Tím pádem jsme my za Řecko dluhy platit neměli, a nyní bychom měli platit za Itálii. A to je průšvih, protože Řecko sice bylo hodně zadlužené, ale Itálie se dneska, skoro jako Řecko, už blíží 160 procentům HDP, a půjde nejspíš ještě dál, protože Řekové jsou dneska skoro na 200 procentech HDP, a Itálie zřejmě půjde tímto směrem také. A proč by ne, když ji pořád někdo půjčuje, a Italové dlouhodobě nešetří.

A my jsme se najednou dostali do situace, kdy je budeme financovat, a případný bankrot bychom odnesli s nimi. Takže to je pro nás velmi nepříjemná zpráva, a jsme v tom všichni namočení společně. Představme si, že někdo udělá nějaký kriminální čin, a mohl to odnést jeden, protože někoho zastřelil. Ale on řekne, že dotyčného zastřelili všichni, takže v tom jste namočeni všichni, a všichni táhnete za jeden provaz. Najednou jsou všichni kriminálníky, a jedou na jedné lodi. A myslím, že toto to je něco podobného, a považuji to za velmi špatné. Já bych se tohoto projektu vůbec nezúčastnil, jednak jsem proti dotacím, protože způsobují, že těm, kteří jsou schopní, berou peníze, aby žili ti, kteří jsou neschopní, a že to je absolutně nemorální a špatný.

Někteří říkají: „Ale my tady dostáváme peníze z Evropy na to, abychom udělali někde v Africe, nebo v Asii tohle a tohle.“ A já říkám: „Ale to je pěkně hnusný, protože spousta lidí na Západě pracovala, abychom stavěli něco, co se z velké části rozkrade, a postavil se nějaký nesmysl, který vůbec ani nepotřebujeme. Já bych chtěl, aby se stavěly věci, které mají smysl.“ A já u evropských projektů často nevidím, že mají smysl. Smysl mají jenom některé, ne všechny, ale někdo to všechno musel zaplatit. Já si prostě myslím, že to je špatně. A kdybychom rozhodovali o svých vlastních penězích, tak se budeme k těm penězům chovat jinak, než když je odněkud dostaneme.

Na médiích vidíme, jak jsou nesvobodná, co všechno se nesmí. A spousta lidí si začíná říkat: „Ale to není pravda. Takhle to není“.

Martina: Vladimíre Pikoro, já samozřejmě chci tyto věci zjednodušovat, ale chápu správně, co jsi teď říkal, že jsme teď momentálně k EU dluhem, který vznikl, připoutáni mnohem těsněji? A že tyto peníze, kromě dobrých věcí, do značné míry vynakládáme na investice, které nejsou uvedeny ekonomickým, ale ideologickým myšlením, ať už jsou to zelené ekonomiky, a záchrany zemí, které by být zachráněny neměly? A ještě navíc se skrze dluh EU stáváme pravděpodobně vazaly asijských ekonomik?

Vladimír Pikora: Ano.

Martina: Připomíná mi to dvojitý eskymácký obrat. Dá se po něm ještě vynořit?

Vladimír Pikora: A proč by nemohl být třetí? Myslím, že ano, že šance tady stále jsou. V tomto jsem paradoxně optimista, protože mám pocit, že dějiny jsou jako kyvadlo, a my jsme teď v jednom extrému, a budeme se postupně vracet. To znamená, že spoustě lidí začnou docházet věci, pochopí, že spousta věcí není tak rozumných, jak se zdálo. To dnes vidíme na médiích, jak jsou ohromně nesvobodná, co všechno se nesmí. A já postupně pozoruji, jak to spousta lidí začíná chápat, a říká si: „Ale to není pravda. Takhle to není. Tato televize vysílá víceméně vyváženě.“ Najednou spousta lidí říká: „Vždyť je to jinak…“ Podle mě to bude trvat 5, možná 8 let, než všichni pochopí, že ti, kteří dneska křičí: „Támhle ten nesmí mluvit,“ tak že je to odpad společnosti, který nás tady dnes takto reguluje, a pokřikuje, kdo něco říkat smí, a co nesmí. A to za pár let zmizí.

Podobně myslím, že to tak bude i u covidu, a že spoustu lidí pochopí, že koronakrize nás vrhá do jakési formy socialismu, že stát je najednou velký, že mluví do všeho možného, a nebudou s tím spokojeni. Akorát potřebují více času na to, aby pochopili, že jim to nevyhovuje.

Nejhorší novináři, kteří píší nejšílenější liberální články, je nepíší proto, že jsou zlí, ale protože jsou hloupí. Nepochopili situaci.

Martina: Jsi tedy natolik velký optimista, že věříš i tomu, že po této zkušenosti s krizí mnohem více lidí začne vnímat, že čekat nějakou pomoc a ochranu od státu není možná rozumné? Ba co víc, že je to možná až naivní. Že začnou více pracovat, a myslet za sebe, a zařizovat podle sebe věci směrem ke svobodě, vyvázání se z moci státu, a že podle toho budou volit svobodomyslné politiky, kteří jim to umožní, a kteří to vnímají stejně? Vidíš to až takto pozitivně?

Vladimír Pikora: Myslím, že to je otázka času. Že společnost potřebuje čas, aby to prokoukla, a pochopila, že opatření, která dnes Evropa, nebo celý vyspělý svět, není to dnes jenom Evropa, Amerika je na stejné vlně, že jsou omezováním svobody, a že to lidem nevyhovuje, že je to špatně, že za svobodu se umírá. Za svobodu se vždy umíralo. Dneska toto lidé přestali být ochotni akceptovat. Myslím, že je potřebuje nějaký čas, nevím, jak dlouho to bude, a že v mnoha věcech se začneme vracet zpět, a s tím se tady objeví i lidé, kteří budou ochotni jít do politiky.

Znám spoustu lidí, u kterých bych chtěl, aby byli v politice, ale vím, že nejsou ochotni. A to proto, že řeknou: „S těmito? S těmi já tam přeci nebudu.“ Znám mraky lidí, kteří řekli: „Když vidím, kdo je dnes v Poslanecké sněmovně, tak představa, že se tam s ním potkávám, je mi tak odporná, že do politiky jít nemůžu, protože tam jsou divní lidé.“ Ta politika nasává mnoho divných existencí, a ne jenom u nás, ale celoevropsky. Je to trend západního světa.

Martina: To, co jsi řekl, že jsi optimista a že je to jen otázkou času, tak musím říct, že bych asi použila tvrzení politiků, kteří, když chtějí říct, kdy se něco stane, a zda se to vůbec stane, říkají, že se to stane ve střednědobém horizontu. Ale teď se chci zeptat: Pokud se to zatím nestane, a naopak nás to více připojí ke státu, budeme pod větší kuratelou EU a státních úřadů, tak kam to za 5, 10 let dospěje? Myslíš, že to povede k něčemu jako socialismus, ale budeme tomu říkat jinak? Třeba „liberální demokracie“? To by se mohlo líbit.

Vladimír Pikora: Myslím, že toto už dneska funguje, Já tomu říkám „korporátní socialismus“, kdy všechny problémy odnáší malí, a velcí se s tím vyrovnají relativně snadno díky pomoci státu. Takže myslím, že tento proces už začal, a ještě bude pár let pokračovat, řekl bych, že minimálně čtyři roky, ještě po dobu trvání příští vlády. A pak je možný postupný návrat. Já prostě nevěřím tomu, že lidem vyhovuje, že nebudou svobodní, stále věřím tomu, že lidé chtějí svobodu, akorát to mnoho lidí nepochopí. Když pozoruji média, tak jsem přesvědčen o tom, že nejhorší novináři, kteří píší ty nejšílenější liberální články, to nepíšou proto, že jsou zlí, ale protože jsou hloupí. Prostě nepochopili situaci.

Už je tady cenzura. Nesmím do ČRo, ale mohu jinam. Hlavní média už nejsou tak hlavní, jak bývala. Ale to je otázka času. Takže nás možná ještě více přitípnou.

Martina: Je to omluva?

Vladimír Pikora: Není to omluva, je to vysvětlení. A až za čas i oni prohlédnou, a pochopí, že se mýlili, a že to byl špatný přístup, tak přijde změna. Otázkou je, jak dlouho to bude trvat, a bude to postupné. Pozoruji stále více lidí, kteří mi říkají: „Dříve jsem si myslel něco, a byl jsem toho velký zastánce. Ale postupně měním názor.“ Takže to vidím jít tímto směrem.

Martina: Řekl jsi: „Otázkou je, jak dlouho bude trvat, než prozřou.“ Možná je nasnadě říct, jak hluboko budeme muset klesnout?

Vladimír Pikora: Ano, takové věci byly i v naší historii, kdy spousta lidí byla původně v KSČ, byli to hrozně zapálení komunisti. Pak prozřeli, a naopak se z nich stali disidenti, a také to trvalo 5, 10, možná 15 let. Když se člověk dívá zpětně, tak to většinou bylo kolem roku 68, kdy se to zlomilo, a najednou začali vnímat situaci jinak. Ale prapůvodně to byli komunisté a levičáci, a postupně otočili názor v době, kdy to nebylo jako po roce 89, kdy se překábaťovalo.

Martina: Několikrát jsi zmínil svobodu slova. Všichni demokraté, kteří to s demokracií mysleli skutečně vážně, a chápali její podstatu, tak vždy v prvé řadě kladli důraz na svobodu slova, protože v okamžiku, kdy je svoboda slova omezena, tak je jenom otázkou času, kdy budou omezeny i ostatní svobody. Vidíš u nás, a v Evropě, reálné nebezpečí omezení svobody slova?

Vladimír Pikora: Tak myslím, že to už tady je. Dnes už je tady cenzura, akorát nemá tu podobu, jakou měla před rokem 1989. Nedávno jsem poslouchal váš pořad s Andorem Šándorem, kde říkal, že od té doby, co něco řekl, tak nesmí do ČT, a takových lidí kolem sebe pozoruji mraky. A vidím to i u sebe, já do veřejnoprávních médií už také dneska nesmím. Nejdřív to člověk vidí, a říká si: „Ty už jsi tam pět let nebyl.“ Svého času jsem tam byl třeba 50x za rok, a po pár letech tam najednou nejsem už několik let. Asi před 14 dny mi někdo na FB psal: „Také jsme vás dříve brali do rozhlasu, než se něco změnilo, a váš názor začal být nepopulární.“ Já říkám: „Jak nepopulární?“ To není tak, že by byl někde nějaký seznam, ale pravděpodobně si v nějaké redakci řeknou: „Je lepší, aby sem nechodil.“

Martina: Pravděpodobně nějaký Zdeněk Nejedlý, jako když ve Skřiváncích na niti řekl: „Kdo je ten předčasně vyspělý, mladý chlapec?“

Vladimír Pikora: Takže pravděpodobně už tady nějaká cenzura je. Je tady autocenzura, jsou tu nepohodlní hosté, a já to dneska beru tak, že to je něco podobného, jako jsem slyšel u Wericha. Werich také pár let nesměl vystupovat, a pak ho někam pustili, aby si také mohl zahrát, a podobně. Asi je to se mnou podobný. Takže teď ještě pět let prostě nebudu v nějaké televizi, nebo v rozhlase, tak budu někde jinde. A to je zase dobrý, že tady máme možnost alternativy, že vidím, že hlavní média už nejsou tak hlavní, jak bývala, protože je tady mnoho alternativních zdrojů, které zatím nejsou zakázané, kde zatím můžeme mluvit. Ale to je otázka času. Trump si také myslel, že když nebude na Twitteru, tak bude na Parleru, a ukázalo se, že ani jedno, ani druhé mu nevyjde. Takže nás možná ještě více přitípnou.

Za svobodu se musí bojovat. Ale lidé dnes nejsou ochotni za svobodu bojovat, a tak se nemohou divit, že ji nebudou mít.

Martina: Snažím se posluchačům vsugerovat, aby se naučili na náš pořad chodit přes web, protože ten možná přeci jenom bude trvat déle.

Vladimír Pikora: Parler si to také myslel.

Martina: My jsme asi oba optimisté. Mluvil jsi o tom, že je tady omezení svobody slova, že tady existuje autocenzura, mluvil jsi o tom, že tady vládne korporátní socialismus. Řekni mi, vidíš teď v tom všem dohromady znak přicházející totality, nebo jsou to ještě silná slova?

Vladimír Pikora: Slovo „totalita“ bych nepoužil. Cenzura tady je, ale není pravda, že by tady byla vláda jedné strany, a že by to bylo absolutně tvrdé, a že by někdo chodil do vězení. Takto to není, funguje to v jakýchsi náznacích. Spíše jdeme velmi nebezpečných směrem, a můžeme se tam jednoho dne dostat. Ale na totalitu nevěřím. Nevěřím tomu, že by tady byla, že by to bylo až takhle tvrdý, že by tady byla jedna strana, jeden vůdce, že bychom se dostali až do takovéhle absurdnosti. Ale nesvoboda už tady je.

Martina: Vladimíre Pikoro, co může pro lepší budoucnost udělat jednotlivec, myslím obyvatel ČR? Co může udělat člověk nebo obce, kraje? A co by měl udělat stát?

Vladimír Pikora: Myslím, že by lidé měli chodit k volbám. Trápí mě, že když se bavím s lidmi kolem sebe, tak mi alespoň polovina říká, že nepůjde k volbám, protože nemají koho volit. Říkají mi: „Koho bychom mohli volit?“ A vyjmenují mi všechny strany, a na každé najdou něco zásadního, proč ji volit nemůžou. Chtěli by nějakou novou politickou stranu, která tady ale není. Když se na první pohled zdá, že by něco mohlo vzniknout, tak tam vznikne nějaký škraloup, a zase to zmizí. A tak si myslím, že by lidé měli chodit k volbám. A měli by se také zapojit do politiky.

Pozoruji kolem sebe lidi, kteří mají jasné názory, ale říkají: „Tím se přeci neušpiním.“ Nebo: „Kdybych šel do této strany, tak tam je tento, a ten je takový. Tam já být nemůžu. A tamten je zase takový, a s tím tam být také nemůžu.“ A najednou zjistí, že nemůže být v žádné straně, a založit úplně novou stranu od nuly je dost komplikovaný, je to běh na dlouhou trať. A tak říkám, že je potřeba být ochoten skousnout nějaké kompromisy. Říct si: „Tamten sice má takovouto minulost, ale máme šanci se s ním někam posunout.“ Takže myslím, že bychom měli být více aktivní.

Pozoruji kolem sebe, že nejsme aktivní, ale aktivní jsou mladí Piráti, ti jednou ostošest, a ostatní zalézají do nory, a koukají, co se bude dít, bojí se říct svůj názor. Říkají: „Na FB už raději nic nepíšu, protože by to mohl být průser. Raději už nikde nic neříkám, protože by to mohl být průser.“ Ale druhá strana se ničeho nebojí, a říká: „Hele, ještě támhle tomu bychom mohli zatípnout tipec. Tady tomu bychom mohli ublížit.“ Prostě my se vzdáváme.

Martina: Jdou a nenarážejí.

Vladimír Pikora: Přesně, oni nemají žádný odpor, protože si ostatní říkají: „Tohle už radši říkat nebudeme. Toto nebudeme dělat.“ Absolutně vzdávají boj. Tak říkám: „Když se všichni budou chovat tak, jak se chováte, tak to tak bude.“ Za svobodu se musí bojovat, a dneska se ukazuje, že lidé nejsou ochotni bojovat za svobodu, a tak se nemůžou divit, že ji nebudou mít.

Martina: Teď mezi lidmi koluje anekdota: „V rámci úsporných opatření jsme zhasli světlo na konci tunelu.“ Vidíš to světlo?

Vladimír Pikora: V tuto chvíli ho nevidím. V tuto chvíli ne, ne. Když se dívám na naší politickou scénu, tak tam vidím mnoho možných a komplikovaných scénářů. A mnoho věcí je tam založeno na náhodě, na něčem nečekaném. A to samé s ekonomikou, je to propojené. Řada lidí říká: „Třeba se ještě objeví nějaké nová politická strana. Třeba se objeví nějaký nový politik.“ To nemohu vyloučit, klidně může přijít. Jak jsme viděli, vzniklo uskupení bývalého policisty Šlachty, nebo přijde něco podobného, a lidé třeba najednou řeknou: „Za tím já půjdu, a budu ho následovat.“ Přijde nějaká nová politika, nový směr, který si dneska neumíme představit, kde se možná něco převrátí, a bude úplně jinak.

Martina: Vladimíre Pikoro, moc ti děkuji za to, že jsi přišel a že jsi odložil růžové brýle, protože se zdá, že všechny už jsou stejně rozpůjčované. Díky moc.

Vladimír Pikora: Díky. Mějte se hezky a na shledanou.

Všechny příspěvky s Vladimír Pikora