Zpět

Martina: Pane profesore, pravděpodobně si mnoho lidí poté, co máme za sebou několik týdnů krize spojené s koronavirem, uvědomuje, že svět už nebude jako dřív. A že ten náš svět, který se zdál být svým způsobem perfektní, ukázal, jak jsme v něm zranitelní, a on sám se tak trošku, nebo hodně, to si nedovolím konstatovat, otřásá v základech. Co to udělá s naší psychikou? A co si s tímto pocitem počít?

Radek Ptáček: To, že svět před a po koronaviru nebude stejný, jistě víme všichni. Velmi často jsme si před koronavirem říkali, že v našich geografických a časových podmínkách žijeme v růžové bublině, ve které je vše dostupné, vše je automatické, včetně toho, že většina z nás má nekonečné přísuny potravin. Máme nekonečnou možnost volby setkávání s přáteli, nekonečnou možnost zábavy – a všechno jsme brali absolutně automaticky.

To špatné, co se dělo, se pro většinu z nás odehrávalo někde za velmi vzdálenými zdmi naší bubliny. To, že většina světa řešila daleko závažnější věci i před koronavirem, jsme si neuvědomovali – a byly pro nás v lepším případě pouhou zprávou ve večerních zprávách. V řadě rozhovorů s lidmi, ale i do rozhlasu nebo televize, jsem často říkal, že problémy, které řešíme, jsou většinou kosmetického charakteru. Řešili jsme třeba syndrom vyhoření, nebo to, že ztrácíme smysl, a tento smysl jsme možná ztráceli proto, že jsme vše brali jako něco automatického, jako něco, co k nám přijde na zlatém podnose, a my si ani neuvědomíme, že to samozřejmé není.

První věcí, kterou současná situace změní, je, že nám odnese pocit samozřejmosti, což myslím, že je dobré, protože smysl a hodnotu věcí, ale i vztahů, vnímáme v situaci, kdy vidíme a cítíme, že nejsou samozřejmé. Ve chvíli, kdy svého partnera berete jako absolutně samozřejmého, začnete o něj ztrácet zájem a ztrácet smysl vašeho vztahu. Takže pevně doufám, že tato situace nám v pozitivním smyslu přinese to, že náš krásný svět v našich geografických a časových podmínkách přestaneme vnímat jako samozřejmý. Že si daleko více užijeme to, že jdeme do kina, zacvičit si, nebo že si sedneme s někým na kávu. Představte si, jaké to bude úžasné, až bude začátek léta, otevřou se zahrádky, budete sedět s kamarádkou na kávě a možná kolem sebe budete vidět lidi – a vše si užijete řádově více, než byste si to užila předtím, kdybyste to brala jako něco absolutně samozřejmého. Takže samozřejmost, pocit samozřejmosti, minimálně na určitou dobu zmizí, a to bych viděl jako hlavní pozitivní změnu.

Martina: Pane profesore, mluvil jste právě o tom, jak budeme sedět na zahrádce a najednou to bude sváteční pocit, který nám časově velmi omezenou dobu vydrží, než to začneme považovat za samozřejmost. Ale to všechno jsou vnější kosmetické atributy. Myslíte, že pro naši psychiku bude nebezpečná chvíle, kdy nám začne docházet, že svět už prostě bude jiný?

Radek Ptáček: Svět bude jiný a bude jiný natolik, nakolik se to bude týkat vás konkrétně. Ve chvíli, kdy jste člověk, pro kterého celý koronavirus znamená pouze v uvozovkách to, že pracujete doma a staráte se o děti, tak vám z toho zbyde vzpomínka – a svět se po několika měsících stane opět tím světem, který je samozřejmý. A informace o ekonomických potížích státu, velkých firem nebo jednotlivců, které k vám budou dopadat, budou pro vás opět zprávami z televize. Takže se domnívám, že pro celou řadu z nás bude současná situace vzpomínkou, a v případě, že se nebude opakovat, nás opět uvede do letargie pocitu samozřejmosti luxusu, ve kterém žijeme.

Optimismus se dá naučit

Martina: Ale on asi takový nebude. My se asi přeci jenom bavíme o tom, aniž bychom chtěli být váleční štváči a někým, kdo vyvolává strachy a úzkosti, že už teď je jasné, že ekonomické domino, které jsme touto karanténou uvedli do pohybu, už nezastavíme, a každý další den na sebe bude rozjeté kolo nabalovat další a další kostičky. Takže jsem to spíše myslela tak, že se ani neptám, jestli svět bude jiný – prostě bude. Spíše jak se vyrovnat se světem, ve kterém některá naše očekávání už nebudou naplněna? Protože se říká, že zejména mladí jsou nároková generace, tak zda si myslíte, že dojde k nějakému rozčarování a psychickému tlaku, kdy si uvědomíme, že co se týká hojnosti a nadbytku – tak líp už bylo?

Radek Ptáček: Nejsem sociální, ani ekonomický prognostik, abych dohlédl, jak závažné dopady na náš život to bude mít. Ale z čistě psychologického hlediska bych zůstával optimistou, protože člověk je mimořádně adaptabilní a během celé evoluce, ale i historie, kterou známe, je patrné, že se mimořádně dobře přizpůsobuje změnám, které přicházejí. Takže jestliže pro celou řadu z nás to bude znamenat určitá omezení, nebo uvědomění si, že svět třeba není tak automatický, tak se domnívám, že to není zase tak úplně špatně. Mluvíme o té skupině lidí, které se to nedotkne osobně.

Samozřejmě u lidí, kterých se to dotkne bezprostředně, osobně, existenčně, když ztratí příjmy, zadluží se a ukončí projekty, tak poskytovat jim psychologické rady je nesmírně složité. A to proto, že za prvé musí řešit věcně svou situaci. A za druhé si nesmí bát přiznat, že je daná situace nikoliv z vnitřních, ale z vnějších důvodů dohnala do psychické krize, a že v takové situaci je nezbytné vyhledat psychologickou nebo psychiatrickou pomoc. Takže na otázku, co dělat, bych odpověděl zase ve dvou úrovních: dělat něco konkrétního tak, aby se můj svět dostával do nějakých kolejí, které pro mě budou přijatelné. A za druhé, jestliže se necítím v pohodě, nebát se vyhledat psychologickou nebo psychiatrickou pomoc, což až opadne hlavní vlna, bude určitě potřebovat celá řada lidí.

Martina: Pane profesore, základem úspěchu, jak obstát v jakékoli životní situaci, je adaptovat se. Víme, že někteří lidé dokázali přežít i koncentrační tábor jen díky tomu, že vzali situaci takovou, jaká je. Řekněte mi, jakým způsobem mohu v sobě povzbuzovat tuto racionální přizpůsobivost? Nenaříkat každé ráno, že předtím to bylo lepší, ale říkat si: ok, mám indicie, se kterými musím pracovat, nic jiného mi nezbývá.

Radek Ptáček: Mluvíte více o osobních charakteristikách, které jsou relativně stálé a měnitelné pouze obtížně. V situaci po koronaviru se více ukáže, jaký máme kořínek. Jestli jsme optimisty, kteří hledí na to, co je dobré, nebo pesimisty, kteří jen obtížně hledají motivaci v situaci, která možná není tak strašná. Jestliže patříte do skupiny, a možná to vnitřně cítíte, že jste strháváni více tím negativním než pozitivním, tak to musíte trénovat. Je to souboj dvou mozků, které máme v sobě, o kterých jsme mluvili minule: je to primitivní plazí mozek, nejstarší část našeho mozku, která vnímá více ohrožení, a doslova a do písmene má v náročných situacích tendenci růst. A proti němu stojí mozek prefrontální, který z nás dělá lidi a pomáhá vidět naději. Takže uvědomit si, že beznaděj je bažina, do které se můžeme propadat, a to jediné, co nás zachrání, je nějaká konkrétní vize a pohled správným směrem. To znamená, že přesměrovat svůj pohled může každý, a byť se vám to bude zdát sebetěžší, tak optimismus se dá naučit.

Martina: Pane profesore, hovořil jste o individualitách, o osobním nastavení, ale dá se to trochu paušalizovat i generačně? Mám starost o to, jestli třeba naše děti, které patří k nárokové generaci naprosté hojnosti, to budou mít těžší, než třeba my, kdo alespoň část života prožil v minulém režimu?

Radek Ptáček: Ve chvíli, kdy vám někdo vezme hračku, nebo odejme něco, co naplňovalo vaše potřeby, tak se zcela automaticky většina z nás dostane do pocitu frustrace. A když tato frustrace pokračuje dlouho a nepřizpůsobím se na ni, ta pak upadáme do deprese, beznaděje a všech negativních pocitů. Takže ano, je jistě možné, že celou řadu lidí, která přijde o svět, který znala, to povede k negativním pocitům. Ale já jsem přesvědčen, že zvláště u mladší generace, která je přeci jenom adaptabilnější, může dojít ke změně daleko lépe, protože jejich mozek je stále mladý, čerstvý, připravený ke změnám. Takže jestliže to pro mladé lidi bude znamenat nějaká omezení, teď si přesně nedovedu ani představit jaká, tak mladí lidé jsou od toho, aby se přizpůsobovali, hledali nová řešení. Takže bych se nebál, že naše děti, nebo mladí lidé, vyjma případu, že se celá situace ještě nějak dramaticky zvrtne, byli nějakým způsobem zvláště postiženi. V této oblasti zůstávám pozitivní.

Hrozí riziko, že část společnosti bude koronavirovou krizí paralyzována, a jiná část toho zneužije

Martina: Myslíte, že to, co se děje, může být šancí začít stavět svět trochu jinak?

Radek Ptáček: Šance to bezpochyby je, to je jednoznačné. Otázkou je, jakým způsobem tuto šanci uchopíme. Podívejme se na nám nejbližší velkou společenskou změnu v roce 1989, všichni byli plní naděje, byla to obrovská šance – a v současné době celá řada lidí, kteří stáli u zrodu dnešní demokracie, říká, že se nám tuto změnu nepodařilo využít. Takže krize, která probíhá v současné době, v sobě zcela bezpochyby obsahuje nějaké semínko naděje, že svět bude lepší. Ale zároveň úplně stejným dílem je zde obrovské riziko, že tato krize část společnosti paralyzuje, a část společnosti situaci zneužije. A bohužel, jak se tak dívám do světa, tak nejsem optimistou v tom smyslu, že by to přineslo pozitivní společenskou změnu. Možná ve vzpomínce, že dobro v nás je stále přítomné, ale myslím, že je zcela na místě obávat se rizika, že současná situace bude zneužita, což celé řadě z nás zkomplikuje život.

Martina: Bude zneužita?

Radek Ptáček: Každá situace může být zneužita. Začnou se bezpochyby rozevírat nůžky mezi ekonomicky silnými subjekty, které situaci přestály, a těmi, kteří si vydělávali na své živobytí rukama. Obávám se, že k tomuto může dojít, může dojít ke zmenšení počtu živnostníků, malých a středních podnikatelů, kteří situaci prostě nepřestojí a nepodaří se jim restartovat jejich třeba celoživotní úsilí. Kdežto pro velké giganty, když současná situace ty menší nějakým způsobem postihne, to může znamenat podmínky pro ještě větší růst a větší monopolizaci.

Současnou krizi můžeme využít jako nový impuls k růstu. Pokud to neuděláme, naše vztahy by se mohly začít rozpadat.

Martina: Pane profesore, když jsem si ještě před virem pročítala vaše rozhovory, tak jste častokrát vyslovoval obavu, že přibývá bezcitnosti a že jsme, když to parafrázuji, velkoproducenty duševních poruch, které stále vyrábíme. A opomíjíme budování vztahů, a to i s těmi nejbližšími. Vím, že jste na to svým způsobem odpovídal, ale přesto ještě jednou explicitně. Myslíte, že vlastně těžší situace by mohla být cestou ke kořenům lidskosti?

Radek Ptáček: Určitě. Každá náročná situace, každá krize v sobě skýtá možnost k růstu. Je tady naprosto specifický fenomén, o kterém se začalo mluvit až ve druhé polovině 20. století, který byl pojmenován jako traumatický růst. To znamená uvědomění, že trauma nám nepřináší pouze něco špatného, ale také potenciál k růstu. Takže jsem pevně přesvědčen, že pro celou řadu z nás to dodá nový impuls, abychom si uvědomili, jak cenné je, že se vůbec máme. Abychom si uvědomili, že skutečnost, že se vůbec máme, je jediná věc, na které záleží, vedle našeho zdraví. Takže v tomto bych viděl, že nám to může určitě pomoci. Na druhé straně, jestliže toho nevyužijeme, nebo nedojde k potenciálu traumatického růstu, tak pak je tam ohrožení, že naše vztahy se začnou rozpadat. Náš život jako celek může významným způsobem utrpět.

Martina: Pane profesore, často jsme v našem pořadu hovořili o tom, že se ve společnosti stále více hloubí propasti mezi generacemi, mezi mladými a mezi seniory. Myslíte, že senioři jsou nyní nejohroženější skupinou a že to v nás může probudit jakýsi strach o ně, jakousi pozapomenutou něhu?

Radek Ptáček: Myslím, že probouzí. V současné době je velmi patrné, že vzniká celá řada dobrovolnických aktivit, které směřují k nejohroženější populaci. A vidím kolem sebe, že dospělé děti častěji kontaktují své rodiče a vyjadřují o ně obavu. Takže zcela jednoznačně. Otázkou pouze je, jak dlouho bude tato pozitivní změna trvat. My se sice budeme v určitém smyslu vracet do jiného světa, ale na druhou stranu se nedomnívám, že by se aspekty, které byly v našem minulém světě problematické, ve smyslu orientace na výkon a prioritizace jednorázových požitků, nějakým zásadním způsobem změnily. Až budeme od rána do večera v práci, tak se k nim vrátíme, a bude pro nás možná důležitější zábava, než to, abychom zašli za někým blízkým, který je osamělý. Takže pevně doufám, že nám to dá minimálně uvědomění, že je to důležité, ale nemyslím, že by tato krize byla tak silná, že nás otřese tak, že bychom se od základu změnili.

Znakem zanedbávání dětí byla v minulosti podvýživa. Ale v současné době je to především obezita.

Martina: Teď jsme si povídali o změně vztahů k seniorům. Jak myslíte, že to bude nadále s dětmi? V minulých pořadech jste vzpomenul, že pro vás tato krize znamenala uvědomění, jak moc vás vaše děti potřebují (určitě si nemyslím, že byste byli rodina, která by děti zanedbávala). Ale přesto nás v posledních letech mnozí odborníci, pedagogové, psychologové, varovali, že děti zanedbáváme, i když si neuvědomujeme, že s nimi netrávíme čas smysluplně. A na druhou stranu nás varovali, že mnohdy zase péči přeháníme, že jsme helikoptéroví rodiče, kteří stále obletují své ratolesti. Jsem v tom trochu ztracená. Řekněte mi, jak se z vašeho hlediska budou utvářet vztahy rodičů a dětí – a jak by se utvářet měly?

Radek Ptáček: Že by současná situace, tím to nechci zlehčovat, byla tak závažná, že by otřásla nejen naší společností, ale našimi individualitami v tom smyslu, že se k sobě začneme zásadním způsobem chovat jinak, tak to si nemyslím. Pojmu zanedbávání jsem se poměrně intenzivně věnoval a s kolegyní Terezií Pemovou jsme napsali jedinou knížku v ČR, která se jmenuje Zanedbávání dětí. A pod tímto termínem si v naší společnosti vybavíme nejčastěji fyzické zanedbávání, to znamená, že je dítě zanedbané, podvyživené, špinavé. Ale v současné společnosti je zanedbané dítě zanedbané emočně. Možná dítě společensky velmi úspěšných rodičů, kteří se mu možná formálně věnují v tom smyslu, že chodí na perfektní školy, do luxusních kroužků, ale může být emočně samo, může být přetížené a postrádat, aniž by si to uvědomovalo, přirozenou potřebu trávit čas jen tak s rodičem.

A v tomto smyslu bych řekl, že naše děti, a tady musím započítat i ty své, minimálně ze své strany, protože také mám hodně práce a přicházím ve většině případů domů až večer, kdy strávím s dětmi v lepším případě několik hodin, jsou naše děti zanedbané. Protože dítě pro svůj vývoj potřebuje přirozený, intenzivní kontakt s rodičem, a to ne jenom z hlediska emočního, ale i časového. A když se podíváme na to, jak doposud probíhala výchova a vzdělávání dětí, tak děti byly od rána do večera doma, pomáhaly ve všem rodičům, a sem tam si odskočily do školy, pakliže to bylo vůbec umožněno.

Emoční zanedbání je dnes velký problém. Ale není to jenom emoční zanedbání, ale jak říkáte, helikoptéroví rodiče, což jsou obecně rodiče, kteří dětem chtějí dopřát největší luxus, to, po čem touží a zcela paradoxně, jestliže jsem říkal, že znakem zanedbávání doposud byla podvýživa, tak současné době je to paradoxně především obezita. A to proto, že rodiče, kteří poskytují svým dětem nekonečný přístup ke sladkostem, své dítě vlastně zdravotně zanedbávají daleko více, než kdyby mu dávali najíst jenom jednou denně.

Roviny zanedbávání jsou v současné době velmi široké, skryté, obtížně pojmenovatelné a obtížně řešitelné, zatímco když dítě nebude chodit do školy, tak se to sociálka dozví poměrně rychle. Ve chvíli, kdy nebude optimálně živeno, tak to dětský lékař také zjistí poměrně rychle, a bude to dobře řešit. Ale co s dětmi, které jsou zanedbávány tak, že celý týden nevidí svého rodiče, protože se třeba o ně stará chůva – a v lepším případě jim přijde rodič dát dobrou noc? Co s dětmi, které jsou evidentně obézní, a to zcela zřejmě pouze proto, že rodiče nedbají o jejich životní styl? Tyto děti jsou daleko ohroženější, než děti, které jsou podvyživené, nebo děti, a takových je u nás minimum, které třeba rodič ne vždy pošle do školy, což se vždy nějakým způsobem vyřeší. Takže co s tím, je otázkou velké společenské změny.

Martina: Pane profesore, děkuji vám za velmi přínosný rozhovor.

Radek Ptáček: Také vám děkuji.

Všechny příspěvky s Radek Ptáček