Zpět

Martina: Tomáši Raždíku, to, co říkáte, ale klade obrovskou zodpovědnost na každého švýcarského občana, protože, předpokládám, že musí jít na referendum aspoň trošku poučený. A přiznám se, že si v některých bodech neumím představit, že by naši občané šli, a s jakýmsi rozevlátým pocitem rozhodovali o dostavbě jaderné elektrárny, a to na základě informací, že: „Jádro může bouchnout, a já se ho bojím.“ Nebo, že by diskutovali o našem přistoupení, nebo naopak o odstoupení, z, nebo do nějakého obranného paktu, kdy si řeknou: Ne, já nesnáším zbraně, v žádném případě se k nikomu nepřidáme“. Rozumíte, jak to myslím? Že to znamená, si doma sednout, a danou problematiku si nastudovat.

Tomáš Raždík: Jak jsem říkal v úvodu, Švýcaři v roce 99 měli referendum o změně ústavy, a přišla jim brožurka, která není úplně tlustá, je to v podstatě pár stránek, kterou vláda poslala občanům, a kde jim vysvětlila, co se mění, proč se to mění, a vyjmenovala třeba jenom kapitoly jako „Rozsáhlý přehled základních práv: nová ústava výslovně zakotvuje důležitá práva, jako právo na život, a na svobodu“, protože oni nechali v ústavě třeba, „lidskou důstojnost, nediskriminaci, svobodu projevu, svobodu shromažďování“.

Martina: Nečtěte mi to všechno…

Tomáš Raždík: Ke každé kapitole ústavy švýcarská vláda v této brožurce poslala, co se mění a proč se to mění. Čili, lidé nerozhodují jenom tak, jakože večer mám trošku času, tak si na to sednu a zjistím, o čem budeme hlasovat, i když nemám podklady, a nedostal jsem se k tomu. Ne, takhle to nefunguje. Švýcaři dostávají ke každému referendu brožurku, kde je vysvětleno, o čem se hlasuje, a proč se hlasuje. My jsme přeložili řadu těchto brožurek, a tato červená, která je z roku 2009, kdy hlasovali o tom, jestli si zakážou výstavbu minaretů, což vláda nedoporučovala, protože uváděla, že tato iniciativa porušuje důležitá lidská práva, porušuje náboženskou svobodu, a tak dále. A oproti tomu byly zase argumenty petičního výboru. Takže oni zase dávají protiargumenty.

Martina: A ty byly taky v brožurce.

Tomáš Raždík: Ano, ty jsou tady také.

Martina: Aha. Na jedné pro, na druhé proti.

Tomáš Raždík: Lidový výbor citoval Erdogana, že mešity jsou naše kasárna, minarety naše bajonety, čili se nebáli to tam normálně vypsat, a lidem to přišlo. A i když vláda doporučovala neschválit zákaz, tak oni si ho stejně schválili.

Martina: Oni schválili i nošení burek.

Tomáš Raždík: Zákaz nošení burek.

Martina: Pardon, schválili zákaz nošení burek.

Tomáš Raždík: Dostávám se ještě k jednomu důležitému tématu, a to je členství v EU. My jsme měli jediné referendum, které naše vláda zásadním způsobem zmanipulovala, a to tak, že za 200 miliónů korun udělala kampaň, která informovala v podstatě jenom o výhodách členství v EU. A organizace, které byly proti členství v EU, a dávaly protiargumenty, nedostaly žádné peníze. Peníze jenom ti, kteří byli pro.

A pro srovnání, jak se to udělalo ve Švýcarsku. Švýcaři hlasovali o členství v EU, nebo přistoupení k EU několikrát, v roce 92 měli referendum o přistoupení k Evropskému hospodářskému prostoru, což byl předchůdce EU, a dostali poměrně tlustší brožurku, a to důležité je hned v úvodu, kde je obsah, a „argumenty pro a proti členství v Evropském hospodářském prostoru“. A na několik stranách jsou rozepsány argumenty pro a proti. K hospodářské izolaci Švýcarska, politické izolaci Švýcarska, přímé demokracii, k federalismu, k suverenitě, k volnému pohybu osob, mzdy, nezaměstnanost, nájemné, hypotéky, spotřebitelé, zemědělství, ochrana životního prostředí. Většina parlamentu byla pro, tak dali argumenty pro, a menšina parlamentu byla proti, a ti napsali argumenty proti, a takhle to dostal každý Švýcar, včetně znění smlouvy.

Referendum o vstupu do EU bylo v ČR zmanipulováno, protože lidem nebyly předloženy argumenty proti, ale jen pro

Martina: A v roce 2016 dokonce Švýcarsko stáhlo svoji žádost o přijetí do Evropské unie.

Tomáš Raždík: Ano. V roce 92 to odmítli. Takhle se dělá referendum. U nás to bylo jediné referendum. Referendum o ústavě mělo být u nás jako základ na začátku státu, kdy jsme si měli odhlasovat, že tohle je nový stát, pojedeme podle těchhle pravidel. A kdo je pro? Ale toto se vůbec nestalo. A referendum o přistoupení do EU bylo zmanipulováno. Rozhodně z pohledu Švýcarska nebyly každému voliči předloženy objektivně argumenty pro a proti.

Martina: Já jsem tady v souvislosti s referendy zmiňovala daně. Vy jste se toho chytl a říkal jste mi, že ve Švýcarsku, jestli jsem to správně pochopila, rozhodují o výši daní kantony. Je tomu tak? Také jsem se dočetla, že daně prý nejsou strhávány přímo ze mzdy. Jak tam tedy celkově funguje daňový systém?

Tomáš Raždík: Za prvé, jak jsem říkal, v ústavě jsou přímo stropy, přímo je tam rozděleno, co má ve správě stát, to je tam vyjmenované: železnice, komunikace, měna, obrana, to jde napříč státem, takže to má v kompetenci stát. Ale jiné věci, to je zase vyjmenováno v ústavě, mají v kompetenci kantony. Čili v ústavě je napsáno, že kultura, školství, je záležitostí kantonů. V ústavě je také přímo vypsáno, jak je financovaná konfederace, kdy konfederace může uvalit přímou daň nejvýše 11,5 procenta z příjmu fyzických osob, a nejvýše 8,5 procenta ze zisku právnických osob. Daně z alkoholu a tabáku připadají konfederaci. Přímo je to tady vypsáno. Čili, z toho je financována konfederace, a zbytek už si stanovují kantony podle sebe. Je tam taky důležitá věc: v USA to funguje asi silněji než ve Švýcarsku, ale zase, když už si jednotlivé státy federace stanovují vlastní daně, tak tam vznikne daňová konkurence uvnitř státu, která u nás vůbec neexistuje. Když nějaký kanton, nebo stát v Americe, sníží daně, tak tím zase do tohoto státu natáhne lidi, takže se jim trošku rozjede hospodářství.

Martina: My máme v Evropě daňové ráje.

Tomáš Raždík: Ano. Vnitrostátní, daňová konkurence v podstatě neexistuje. Čili kantony si sami stanovují své daně. To je důležité.

Martina: To znamená, že daně nejsou strhávány přímo ze mzdy?

Tomáš Raždík: Se mzdou je to ještě další věc. Švýcaři už jsou v podstatě poslední v Evropě, kteří udržují atypický systém, a to bych řekl, že je také důkaz demokracie, protože Švýcaři nikdy nepřistoupili k tomu, že by jim stát strhával automaticky daně ze mzdy. Oni si dodnes podrželi systém, kdy podávají daňové přiznání. Přímo se daně strhávají jen cizincům pracujícím krátkodobě ve Švýcarsku, kterým se rovnou strhnou daně, protože by to nemuseli zaplatit, ale normálně Švýcar podává daňové přiznání jednou za rok, a přiznává státu, co mu dá. U nás je to naopak, my jsme v takovém podřadném postavení, ty jsi zaměstnanec, my jsme stát nad tebou, takže my si to rovnou bereme. A to je jedna z dalších z atypických věcí ve Švýcarsku.

Martina: A pochytala jsem to správně, že ve švýcarské ústavě je stanoven strop daní?

Tomáš Raždík: Ano, ano. Tam je to přímo napsáno. Stropy, přímé daně, kolik můžou být DPH, teď aktuálně 7,7 procenta, a to je ještě dočasně zvýšeno do roku 2028, protože Švýcaři postavili největší železniční tunel, takže tam bylo přímo napsáno, že za účelem financování dostavby železnic se zvyšují daně o nějaké procentíčko.

Švýcaři mají ústavní pravomoc, že kdyby byl stát zkorumpován a nefungoval by, tak by mu odebrali možnost vybírat daně, a vypnuli ho. Musel by vzniknout nový.

Martina: A povězte mi, jaký smysl má to, co jste zmiňoval, že pravomoc švýcarského státu vybírat daně je dočasná? Jak jste říkal, v referendu mu schválili, že mu to prodlužují. Tak k čemu to je?

Tomáš Raždík: Myslím, že je úplně pozoruhodné, jak moc pravomocí si nechal lid v ruce, a jak málo jich nechal politikům na nejvyšší úrovni. To je podle mne důkaz demokracie ve Švýcarsku, protože jak říkám, my jsme tady poddaní státu, kdy se tam dostali nějací politici, a nějak si to nastavili, a Švýcaři si ústavou podrželi tak obrovské kompetence, že kdyby byl stát moc zkorumpovaný a nefungoval by, tak by jim asi tuto pravomoc odebrali, a musel by vzniknout nový stát. Možná, že by se někteří přidali k Itálii. Ale de facto, díky tomu, že mohou státu odebrat pravomoc vybírat daně, mohou stát de facto vypnout, a začít znova.

Martina: Ano, nají ho trochu na vodítku. Řekněte mi, myslíte, že je prospěšné, že švýcarská ústava má v sobě zakomponován požadavek na vyrovnaný rozpočet?

Tomáš Raždík: Rozhodně. Peníze nerostou na stromě, za penězi něco stojí, dluhy taky něco stojí. Máme sice nyní absurdní situaci, že úroky z dluhopisů jsou kolikrát negativní, ale to asi nebude fungovat navždy.

Martina: Záporná úroková sazba.

Tomáš Raždík: Ano. Ale jsme v situaci, kdy se všichni zadlužují. Město Ostrava se zadlužuje, stát se zadlužuje, a spousta lidí se hřeje tím, že máme dotace z Evropské unie. Ale když se podíváte, jak funguje Evropská unie, kolik států je čistými přispěvateli do rozpočtu, tak to se dá de facto spočítat na prstech jedné ruky, a všichni mají, nebo většina má takové státní dluhy, jako bychom vedli světovou válku. Francie má dluh 120 procent HDP, Itálie má dluh 150 procent HDP. Čili jsme v situaci, kdy se politici utrhli ze řetězu, a nějakým způsobem se to kompenzujeme tím, že se můžou tisknout peníze. Ale kdybychom byli soukromá firma, tak už bychom byli dávno v platební neschopnosti, takže už by nám nikdo peníze nepůjčil. Čili ještě do nedávna nás jenom úroky ze státního dluhu stály nějakých 40 miliard, a co bude teď, když státní dluh takovým způsobem roste?

Martina: A je tady ještě jedna věc, že neroste jenom státní dluh, ale také náš dluh, který za nás udělala Evropská unie, a na kterém se budeme muset podílet.

Tomáš Raždík: Ano. Jenom bych doplnil, jak to je, když si člověk trošku spočítá, jak jsme na tom: Do nedávna jsme si průměrně půjčovali zhruba 50 miliard ročně. Pak se hřejeme tím, jako že zhruba 40 miliard dostáváme z Evropské unie. Dobrý. Ale asi by bylo fér jednoho dne začít tento dluh splácet, a začít taky něco platit do Evropské unie čili, 40 plus 50, to máme mínus 90. A kdybychom měli ještě platit, tedy splácet dluh, něco dávat do Unie, což by bylo fér, tak jsme asi mínus 180, zaokrouhleme to na 200 miliard. A ve státním rozpočtu je to 10 procent ze všech výdajů. A dokáže si někdo představit, že teď budou mít všichni o 10 procent míň? Všichni státní úředníci, všechny školy, všechny organizace budou mít najednou o 10 procent míň, nebo možná i o 15 procent? Abychom se chovali zodpovědně, aby to bylo stabilní, a bylo to udržitelné?

Švýcaři nemají prezidenta, ale jenom tak říkají člověku, který předsedá vládě, a to jen po období jednoho roku

Martina: A teď pádivá inflace, nárůst cen úplně všeho.

Tomáš Raždík: Čili stát se chová úplně nezodpovědně, a de facto udělal lidi závislé na penězích od státu, a taková forma závislosti je špatně. Jak to zvrátíme? Ale paradoxně, pozor, peníze máme, nejsme chudý stát, Česká národní banka dělá něco, čemu říká „devizové intervence“, aby zvýšila naši zaměstnanost, jako že ji máme jednu z nejnižších v celé Evropské unii, tak znehodnocuje měnu, což znamená, že si vytisknou peníze, nakoupí eura, strčí si je do sejfu, a v oběhu je více korun, čili koruna klesne, tedy tím snižují kurs, tedy jsme levnější pro Západ, nebo pro bohatší země. Ale tím, že tisknou koruny, a pouštějí je do oběhu, a skupují eura, tak hýbou kurzem, ale v sejfu tady pořád zůstávají eura.

Ale tyto cizí měny nejsou u nás, jsou v Německu, v Evropské centrální bance, a za druhé tam máme asi 4 bilióny korun. Dvojnásobek toho, jaký je náš státní dluh. Ale samozřejmě pravidla jsou nastavena tak, že národní banka je nedotknutelná – čili, ona si tam hromadí ty peníze, a tady nám na druhou stranu roste dluh, ze kterého platíme úroky, a máme tady inflaci. Tedy tento celý systém je postaven, z mého pohledu, na hlavu. Ale v takové situaci jsme.

Švýcaři mají také devizové rezervy, také dělali částečně intervence, protože chtěli oslabit měnu, ale pořád mají nejstabilnější měnu v Evropě, a aktuálně mají inflaci okolo dvou procent, a my už se tady blížíme nějakým patnácti. Čili Švýcaři mají nejnižší inflaci, do roku 99 měli dokonce v ústavě zlatý standard, a dodnes v ústavě mají, že stát musí vytvářet dostatečné měnové rezervy, a část z toho ve zlatě. Švýcaři hospodaří zodpovědně. Vyrovnaný rozpočet si schválili, tuším, v roce 2001, a od roku 2002, nebo 2003, už hospodaří s vyrovnaným rozpočtem a snižují dluh, protože v devadesátých letech se švýcarští politici také utrhli ze řetězu, ale ještě se tam našlo dostatek soudnosti, aby tento zákon o hospodaření s vyrovnaným rozpočtem schválili, a od té doby dluh postupně snižují.

Martina: Když teď máme takovou ekonomickou náladu, tak mi řekněte: Mají ve Švýcarsku nějakou vyslovenou definici národního hospodářství? Protože to je věc, po které se u nás, čas od času, volá.

Tomáš Raždík: Celá tato ústava je v podstatě definice státu a národního hospodářství, včetně toho, že tam je uvedeno, z čeho se financují dálnice a tak dále, poplatky, daně z alkoholu, a komu připadnou. Je tam všechno podrobně rozděleno. Takže 10 procent daně z alkoholu jde kantonům, a zisk národní banky se musí rozdělovat – 2/3 minimálně musí jít kantonům, a tak dále. Čili, zásadním způsobem mají definováno národní hospodářství, a proto to funguje. Dneska každý přece ví, že co není na papíře, jako by nebylo, protože když už se dělá nějaká smlouva, tak tam každý chce mít všechny podrobnosti, nahodilosti, které se můžou stát, a je to logické, protože když to tam není, tak jak vyřešíme nějaký problém? Takže Švýcaři to mají strašně podrobné, kdežto my to máme strašně obecné. Přesvědčili nás, a to je veřejný argument politiků, že ústava musí být přece stručná, co nejstručnější, a že tam musí být jen nejzákladnější principy. Jenže naši předkové to zestručnili takovým způsobem, že tam opomněli nejdůležitější věci. To už je zase až moc stručné. Ale na druhou stranu zase v naší ústavě uvádějí věci, které tam být nemusí, třeba jakou máme vlajku, nebo státní znak, a podobně. Jaký to má vliv na řízení hospodářství? Ale mají tam být věci jako vyrovnaný rozpočet, stropy daní, co má v kompetenci stát, a co kraj, a tak dál. Ale nic takového tam není.

Martina: Já bych tam přece jenom tyto symboly možná nechala taky. Vy ne?

Tomáš Raždík: Švýcaři tam nemají ani hlavní město. Taky Švýcarsko, de facto…

Martina: To je pravda, Bern, Curych, Basilej, ale žádné z nich není hlavní, že ano?

Tomáš Raždík: My máme v ústavě uvedeno hlavní město, Rakousko tam má uvedenou Vídeň, Němci Berlín, Švýcaři tam nemají žádné město, protože Švýcaři nemají hlavní město, mají federální město, když už. A to se dostáváme k tomu, že Švýcarsko nemá de facto ani prezidenta. Sice vždy vystupuje nějaký člověk, který je v médiích označován jakoby prezident Švýcarska, ale ve skutečnosti máme v ústavě kapitolu Prezident a 13 článků, která to podrobně rozebírá. Němci tam mají článků, tuším, osm, Rakušáci asi deset. Švýcaři nemají jedinou kapitolu, která by se jmenovala „prezident“ a nemají jediný článek, který by se jmenoval „prezident“. Mají jenom jeden článek v ústavě, který se jmenuje předsednictví, a tam je napsáno, že Bundesprezident předsedá vládě.

A tady je k tomu nutno dodat, že der Prezident v němčině znamená jak prezident, tak předseda. Obě komory švýcarského parlamentu vede der Prezident, čili oni to používají ve významu předseda. A když si přečteme ústavu, tak je tam napsáno předsednictví, a Bundesprezident předsedá vládě. Čili by se to spíše mělo překládat jako spolkový předseda. A navíc je volen jenom na období jednoho roku, a nesmí být zvolen dvakrát po sobě. V naší ústavě, v německé i rakouské, je většinou mandát na pět až šest let, a prezident může být zvolen dvakrát po sobě.

Čili, švýcarský prezident, jak je uváděno, je nesrovnatelný s prezidentem naším. Náš prezident je podle ústavy hlava státu, ale nic takového ve švýcarské ústavě není. Náš prezident je vrchní velitel ozbrojených sil, nic takového ve švýcarské ústavě není, Švýcarsko si v případě války volí generála. Švýcarský prezident nemá pravomoc jmenovat členy vlády, jako to u nás dělá prezident. Čili, to je úplně jiná postava, a říkat jí prezident je nadsazené, protože Švýcaři vyloženě chtěli, aby se nekoncentrovalo příliš mnoho politické moci v rukou jednoho člověka.

Martina: Rozumím tomu správně, asi tak…

Tomáš Raždík: Jenom dodám, že hlavou státu je ve Švýcarsku nejvyšší výkonný orgán, což je sedmičlenná vláda. Hotovo.

Švýcaři byli tak chytří, že nepředali kompetence, nebo pravomoc rozhodovat o sobě, cizím lidem v zahraničí, což se u nás stalo

Martina: Podle toho, co tady poměrně naléhavě říkáte, je markantní, že švýcarská ústava v sobě má především důležité věci pro ekonomickou a politickou stabilitu země, a moc si nehraje na symboly. Ale když ještě zůstanu u ekonomiky, protože tam jsme se teď vynacházeli, tak mi řekněte: Z čeho vyplývá poměrně značná hospodářská svoboda Švýcarska? Švýcarsko je hospodářsky jednou z nejsvobodnějších zemí na světě, jak se jim to povedlo?

Tomáš Raždík: Na to těžko odpovědět. Za prvé mají v ústavě uvedenou hospodářskou svobodu, jakým způsobem má být dodržována a udržována. A za druhé, snaha Švýcarů byla o to, aby byla centrální vláda limitována. Na začátku moderního Švýcarska stojí i občanská válka, krátká dvacetisedmidenní občanská válka, kde šlo o centralizaci moci, a z toho vznikl konflikt, protože to mnoho Švýcarů nechtělo, ale opozice válku prohrála, tak novou ústavu v roce 1948 napsali tak, aby hodně kompetencí zůstalo dole u lidí a krajů. Čili, švýcarská vláda ani neměla kompetence, aby mohla hospodářství regulovat, přeregulovat, až do té míry, jak to je v jiných zemích. Cílem byla limitovaná vláda.

Martina: Velkou hospodářskou svobodu si Švýcarsko může dopřát také proto, že není členem ani Evropské unie, ani jiné, řekněme, byrokratické regulační instituce.

Tomáš Raždík: Byli tak chytří, že nepředali kompetence, nebo pravomoc rozhodovat o sobě, cizím lidem v zahraničí, což se u nás stalo na základě polovičatých argumentů. Ve Švýcarsku, kde se to diskutuje, se došlo k tomu, že to není pro Švýcarsko výhodné, a díky tomu skutečně mají větší svobodu. My jsme zaplaveni množstvím legislativy z EU. Václav Klaus, tuším, říkal, že hned po vstupu do EU snad 80 procent zákonů, které prošly naším parlamentem, bylo z EU. A Václav Klasu mladší ještě do nedávna říkal, že 50 procent toho, co prochází parlamentem, je z EU. Čili, to je naprostá záplava legislativy. A kolikrát člověk může pochybovat nad tím, jak moc je to dobré, jako třeba GDPR, a podobné věci.

Martina: Tak tady ještě znova připomenu, co už jsme říkali, že Švýcarsko v roce 2016 stáhlo svou žádost o přijetí do Evropské unie. Švýcarsko prý nemá minimální mzdu.

Tomáš Raždík: Nemá, zavedlo ji jenom pár kantonů po tom, co strávili několik let taháním po soudech, a všechno se to odehrálo, tuším, až okolo roku 2017, kdy byly zavedeny první minimální mzdy. Švýcarsko, jako svobodná země, v referendu plošně minimální mzdu odmítlo, ale některé kantony, protože mají tyto pravomoci, si ji prosadily. Ale nebylo to jednoduché, bylo to přes soudy, kde si to prosadily.

Martina: Že chtějí minimální mzdu?

Tomáš Raždík: Ano.

Martina: Víte, jaké tam jsou argumenty pro a proti minimální mzdě?

Tomáš Raždík: Z hlavy to nevím, ale samozřejmě to porušuje hospodářskou svobodu, protože si můžeme říct, že si všichni dáme sto tisíc, což ale reálně dělat nejde, protože za mzdou stojí nějaká práce. Čili, když takhle zvedáme minimální mzdu, tak někteří mají výkon, který tomu odpovídá, ale je spousta lidí, kteří takový výkon nemají, a ti zase vypadnou z pracovního procesu, protože nemají ten výkon, který by na minimální mzdu dosáhl. Tedy čím bude vyšší, tím více lidí vypadne, a o ty se potom musí postarat stát, nebo budou nezaměstnaní, nebo budou v nějaké šedé ekonomice, takže nebudou mít důchody. Je to na diskusi. Ale je to dobrá otázka, a můžeme přeložit brožurku, na základě které Švýcaři v referendu rozhodovali o minimální mzdě. To by bylo zajímavé, tyto argumenty.

Martina: Příště mi ji přečtete.

Tomáš Raždík: Ano. To je dobré téma.

Politici mají schopnost utratit všechny peníze, které mají k dispozici, a pak si ještě půjčit, pokud nejsou limitováni

Martina: Tomáši Raždíku, povídali jsme si tady o tom, že daně tam nejsou strhávány přímo ze mzdy, a o specificích zdanění ve Švýcarsku, ale já jsem pominula jednu věc, totiž že Švýcarsko má jedno z nejnižších zdanění práce ze zemí OECD, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Jak se jim to povedlo? Jak to, že mají tak vysokou životní úroveň, tak vysoké HDP, a zároveň nemusí lidi tolik zdaňovat?

Tomáš Raždík: Možná právě proto, že mají nízké daně, takže peníze tečou do Švýcarska. Nízké daně, nízké zdanění práce, znamená vyšší zaměstnanost, větší množství příležitostí pro podnikatele, a tím více peněz v ekonomice. Čili možná právě proto. Je těžké odpovědět, proč mají tak nízké daně, ale jak říkám, od počátku se snažili o limitovanou vládu, protože politici mají schopnost, utratit všechny peníze, které mají k dispozici, a pak si ještě půjčit. Pokud nejsou limitováni, tak jim nebudou stačit veškeré peníze.

To je jako u nás, prostě máme nějaké daně, a v rámci OECD máme jedno z nejvyšších zdanění práce, a ještě k tomu nám roste státní dluh, a to není péče řádného hospodáře, tam nejsou žádné argumenty. Prostě politici mají fantazii, a když dostanou kompetence, tak rozhodují o všem bez omezení. A když dostanou pravomoce zvyšovat daně a zadlužovat nás, tak to budou dělat, a vždycky to obhájí tím, že je to v rámci veřejného blaha. Prostě takhle to nefunguje. Nějaká část musí zůstat lidem, aby si o svých věcech rozhodli sami, a podnikům, a musí se najít nějaký vyvážený poměr.

Já bych zase neřekl, že nelimitovaný kapitalismus je taky řešení, to není řešení, když stát nic nereguluje, nemá nic v kompetenci, takže se splašky z továren lijí do řeky, a vypouštějí se emise. Asi by to nastartovalo ekonomiku, ale nikdo by v takové zemi nechtěl žít. Švýcaři našli vyvážený poměr, takže máme daně, máme sociální stát, máme důchody, zdravotní a úrazové pojištění, všechny prvky sociálního státu máme. A máme funkční dálniční síť, všechno máme, s tím, že státní dluh, zdanění práce, máme nižší. Mimochodem, Švýcaři si částečně platí výdaje na zdravotní péči sami, ale limit na to je. Je to v podstatě míň než jeden měsíční plat za rok, pak už to jde ze zdravotního pojištění. Takže je zde také nějaká osobní zodpovědnost. To mají také v ústavě.

Martina: Osobní odpovědnost mají v ústavě?

Tomáš Raždík: Ano. Článek 6, všichni jednotlivci za sebe nesou odpovědnost, a musí dle svých schopností přispívat k naplňování potřeb státu a společnosti.

Martina: Hm. Snadno se to řekne, těžko udělá. Když jste otevřel zdravotnictví, tak by mě také zajímalo, protože vím, že Švýcarsko je jediná země na světě, která má vysokohorskou turistickou stezku, možná ne vysokohorskou, ale turistickou stezku pro dialyzované pacienty. Dokonce tam mají tito lidé stanice a podobně. Takže se dialyzovaným pacientům ve Švýcarsku žije poměrně snadněji. Zároveň to musí být obrovská zátěž pro státní rozpočet, protože Švýcarsko má obrovské procento tělesně postižených lidí, což je pozůstatek kdysi uzavřených údolí, která byla půl roku úplně odříznuta od světa, a proto tam docházelo k míšení obyvatelstva i způsobem, ke kterému by pravděpodobně, z hlediska zachování zdravého genofondu, docházet nemělo, takže tam je poměrně značné procento tělesně postižných lidí. Jak to konkrétně řeší? Je to o život, být ve Švýcarsku nemocný? Myslím tím o finanční přežití?

Tomáš Raždík: Toto procento, nevím, kolik máte na mysli, ale z hlavy, co si vzpomínám, u nás má zhruba 10 procent lidí invalidní důchod. Máme velké procento, a nevím, kolik je to ve Švýcarsku, a každopádně i ve zdravotnictví mají Švýcaři trošku odlišný systém. Za prvé, což je možná taky šokující, Švýcarsko ani nemá ministerstvo zdravotnictví. Švýcaři jsou výborně řízený stát, a stačí sedm ministerstev. My máme aktuálně 14 ministerstev a 18 ministrů, a zdaleka tady výkon není. Zdravotnictví je zase rozděleno a delegováno tak, že to, co jde napříč státem, čili kontrola léčiv, je v kompetenci státu, protože léčiva cestují napříč státem, kontrola zdravotních pojišťoven, dohled nad vybíráním zdravotního pojištění, to má v kompetenci stát. Ale zbytek je zase v kompetenci kantonů, tedy nemocnice jsou kantonální. Čili to zase mají trošku jinak rozdělené.

A jak jsem říkal, Švýcaři mají nízké zdanění práce, ve srovnání s průměrem OECD, a nějaké výdaje si musí hradit ze své kapsy, to se týká osobní zodpovědnosti, a kdo se stará o své zdraví, tak mu peníze zůstanou v kapse. Čili máme, co se týká zdravotnictví, nemám to nastudováno do detailu, ale můžeme si to rozebrat, a jít více do detailu.

Martina: Spíše jsem chtěla obecný pohled, protože vím, jak se svého času z Rakouska i Německa dělaly výlety k našim zubařům, protože tato péče byla u nás mnohem levnější. A proto jsem se chtěla zeptat, protože se můžete starat o zdraví, jak chcete, a pak vás sejme kamión, a jaký jste byl. Takže?

Tomáš Raždík: Zdravotní turistika funguje i dnes. Třeba lidé z Británie jezdí do Maďarska právě si nechat udělat zuby, ale to je dáno i tím, cenová hladina je jinde, takže zubař v Maďarsku si vezme míň než zubař ve Švýcarsku, a tak dále.

Švýcaři mají v ústavě, že stát musí zajišťovat prosperitu Švýcarska a lidu

Martina: A když už jsme u sociálních témat, tak mi řekněte, jak je to tam s důchodovým systémem? Četla jsem, že nejvyšší důchod může být maximálně dvojnásobný, oproti nejnižšímu důchodu. Je to tak?

Tomáš Raždík: Ano. Švýcarská ústava myslí i na to, jakým způsobem mají být řízeny penze, takže přímo u penzí mají napsáno, že nejvyšší důchod může být maximálně dvojnásobek nejmenšího důchodu. Mají tří pilířový systém, čili něco spoří stát, něco se, tuším, spoří v kantonech, a ještě můžou lidé spořit u soukromých firem, společností. To od nás zásadně odlišné není. Ale tuším, že z důchodu se potom ještě odvádějí nějaké kantonální daně.

Martina: Akorát, že když je někdo tak starý, jako já, má ve Švýcarsku asi ještě šanci, že bude brát nějaký důchod, na rozdíl ode mě.

Tomáš Raždík: Myslím, že mají mnohem delší dobu, jakou musí člověk odpracovat. Teď nevím z hlavy čísla, ale myslím, že u nás je to nějakých třicet let, a ve Švýcarsku musí mít člověk odpracováno dokonce nějakých čtyřicet, aby byl důchod plný. Pokud odpracuje míň, tak dostane jen částečný.

Martina: Ve švýcarské ústavě se hovoří o zajišťování prosperity, a to musím říct, že to už ve mně evokovalo Bhútán, který nepracuje ani ne tak s HDP, ale s takzvaným koeficientem štěstí. Tak jsem se vás chtěla zeptat, jakým způsobem pracuje švýcarská ústava s tím, že zajišťuje lidem prosperitu? Asi je to konglomerát.

Tomáš Raždík: Důležité je si říct, že slovo „prosperita“ v ústavě je, a u nás žádné takové slovo není. Švýcaři mají přímo v ústavě napsáno, že v rámci zahraniční politiky musí stát zajišťovat, aby byla zachována prosperita Švýcarska, a potom v kapitole národního hospodářství říká, že stát, ve spolupráci s kantony, zajišťuje prosperitu lidu. Čili už je tam aspoň něco, co dává politikům povinnost zajišťovat prosperitu. Tady vůbec nemáme argument prosperity, naše ústava je technokratická, jak je volen prezident, a hotovo. Prosperita lidu? Koho to zajímá?

Martina: Všichni se ale tváří, že jim jde jenom o prosperitu občanů.

Tomáš Raždík: Ale reálně tady není.

Martina: Když jste zmínil zahraniční politiku, tak nevím, jestli je u nás v ústavě definována.

Tomáš Raždík: Vůbec není definována, stejně jako není definována řada jiných věcí, které Švýcaři definovány mají. Národní hospodářství u nás není nijak definováno, zahraniční politika není definována, polovinu rozlohy České republiky tvoří zemědělská půda, a slovo „zemědělství“ v české ústavě není, Švýcaři to tam mají. Lesy, voda, to všechno mají Švýcaři v ústavě, jak se má stát starat, jsou tam základní pravidla, jakým způsobem se má starat o vodu, co má kdo v kompetenci. To všechno tam mají. My tam nic takového nemáme.

Švýcarská zemědělská politika je založena na tom, že, jak mají v ústavě, zemědělství přispívá k decentralizovanému osídlení země, zajišťuje potravinovou soběstačnost a nezávislost země

Martina: To znamená, že Švýcarsko má ve své ústavě jasnou definici zemědělské politiky?

Tomáš Raždík: Můžeme si to nalistovat, jestli chcete, ale my tam nemáme nic. Ale Švýcarsko tam má napsáno, že zemědělství přispívá k decentralizovanému osídlení země, zajišťuje potravinovou soběstačnost a nezávislost země. Nic takového tam my nemáme. A když se dělá nějaká zahraniční politika, tak politici, když to tam není vysloveně napsáno, to ani zajišťovat nebudou, nějakou potravinovou nezávislost země. Zemědělství je jeden velký argument, proč Švýcaři nevstoupili do Evropského hospodářského prostoru, potažmo do EU, protože jednotný trh, myšlenka Evropy je jednotný trh, čili konkurence, všichni si konkurují, čili tlak na snižování cen, a kdo to dělá špatně, tak vypadne. No jo, ale v zemědělství to nelze aplikovat, protože takový Švýcar, aby něco vyprodukoval někde v Alpách, má mnohem větší problém, než když něco v nějaké nížině pěstuje nějaký Ital. To je prostě nesrovnatelné. Čili to byl jeden z důvodů, proč Švýcaři nevstoupili do EU, protože by se připravili o potravinovou nezávislost.

Oni mají ještě vzpomínku, co to bylo za druhé světové války, tedy na nedostatek potravin. Protože oni de facto zůstali ostrůvkem svobody, odříznuti od zbytku světa. Potravinově soběstační byli jen z malé části, nebo asi z 50 procent, a to ještě před tím, než začala druhá světová válka, takže už to tušili, a měli národní plán, jak zvýšit potravinovou nezávislost. A během války to došlo až tak daleko, že se před parlamentem pěstovaly brambory. Všude se pěstovalo. Co šlo rozorat, parky ve městech, všude se pěstovalo obilí, aby si zajistili potravinovou soběstačnost. A i tak ji neměli na 100 procent, a tak museli něco kupovat ze zahraničí. Čili, to je argument, proč nevstoupit do EU, protože poškozuje potravinovou soběstačnost. Švýcaři mají dodnes hodně zemědělství chráněno, a na některé druhy masa, mléčných výrobků, a zeleniny, mají víc jak stoprocentní daně.

Martina: Inflace ve Švýcarsku patří k nejnižší v Evropě, pohybuje se kolem dvou procent, a to je proti našim 15 % skutečně zásadní rozdíl. Jak toho Švýcaři dosáhli? Má na to přímý vliv právě jejich systém? Co asi jiného?

Tomáš Raždík: Pečují o měnu trošku jinak. My tady máme systém, kdy se nás snaží přesvědčit, že slabá měna je pro nás výhodná, a také nízké platy, takže nás tady všichni zaměstnají, to je pravda, ale životní úroveň neroste. A když přijde nějaká katastrofa, tak slabá měna je potom strašně inflační, takže najednou vyskočí inflace. Takže Švýcaři měli poměrně silnou měnu, nebo mají silnou měnu, a když přijde krize, tak to nemá kam poskočit, protože zrovna švýcarský frank všichni chtějí, protože je to něco, co má hodnotu. Zatímco česká koruna v podstatě ne, i když jsme historicky také měli silnou měnu. Za prvorepublikového Československa v roce 1937 stála jedna marka sedmdesát pět haléřů, a švýcarský frank stál 6 korun. A teď je za nějakých 23 korun. I my jsme uměli mít silnou měnu – a můžeme. Ale to zase musí být definováno v ústavě, jak má národní banka řídit měnovou politiku.

Martina: To je to, co byste přenechal státu, a co i Švýcaři přenechávají státu?

Tomáš Raždík: Určitě. Vyloženě to mají v ústavě, i národní banku. V podstatě tam mají něco takového, že národní banka dělá takovou politiku, která slouží obecným hospodářským zájmům země. Čili, hospodářským zájmem je určitě pevná měna, která, když se něco stane, nebude jen bezcenným papírem. Turecko má teď inflaci 60, 70 procent.

Martina: Tomáši Raždíku, a právě silnému franku ve Švýcarsku vděčí za to, že mnohem lépe dokáží zabraňovat prudkému zdražování, kterého jsme teď tady u nás svědky my?

Tomáš Raždík: Rozhodně z toho teď Švýcarsko profituje. Silný frank, když chtějí, drží inflaci pod pokličkou.

Švýcarsko má v ústavě, že stát nesmí přijmout žádné mezinárodní dohody, které by ho omezovaly v kontrole imigrace

Martina: My už jsme se tady o tom bavili, když jsme si povídali o tom, že ve Švýcarsku neexistuje ministerstvo zdravotnictví, a celkově jsem zjistila, že ve Švýcarsku si asi vystačí s polovinou ministerstev než u nás. A stejně tak je to tím pádem i s ministerskými úředníky, není-liž pravda?

Tomáš Raždík: Tam je to těžké. Uvádí se číslo, že mají 40 000 státních úředníků, ale část těchto úředníků je na kantonální úrovni, takže bych si to netroufl srovnávat, protože tato čísla nejsou úplně dostupná tak, že by to bylo snadno dohledatelné.

Martina: Ale ta ministerstva ano.

Tomáš Raždík: Rozhodně mají jenom sedm ministerstev. My máme čtrnáct a osmnáct ministrů. A výsledky naší země jsou nesrovnatelné.

Martina: Co pravidla imigrace? Vzpomínám si, že zejména před sedmi lety se o tomto tématu u nich velmi bouřlivě diskutovalo. Patří toto téma do ústavy?

Tomáš Raždík: Rozhodně. Švýcaři tam mají přímo článek, kde se píše, že stát nesmí přijmout žádné mezinárodní dohody, které by ho omezovaly v kontrole imigrace. My jsme byli naopak, jako člen EU, žalováni ze strany EU, že jsme nepřijímali imigranty. Švýcaři mají v ústavě, že na trhu práce mají přednost Švýcaři, což se samozřejmě EU nelíbilo. Z EU mají volný pohyb pracovních sil, ale Švýcaři mají přednost. Čili, když se objeví nějaké volné pracovní místo, tak můžou přijmout zaměstnance ze zahraničí. 25 procent obyvatel Švýcarska jsou v podstatě cizinci, čili jsou otevřeni světu, ale drží si to pevně v ruce.

Martina: Už jsme tady vzpomínali, že referendem byly zakázány výstavby minaretů a také nošení burek. Jak je ale celkově ve Švýcarsku upraven vztah státu a církví?

Tomáš Raždík: Mají v ústavě krátkou kapitolku, kde se píše, že církve mají svobodu. Ale jsou tam výjimky. Stavba minaretů je zakázána, a nošení burek je také zakázáno. V podstatě jsou církve spíše v kompetenci kantonů.

Martina: A je tam odluka církví od státu?

Tomáš Raždík: Ano, určitě.

Martina: Víte, kolik je ve Švýcarsku oficiálních církví?

Tomáš Raždík: Netuším.

Martina: Nebudu vás trápit.

Tomáš Raždík: Všechno se to dá dohledat.

Švýcaři mají ústavou zakázáno narušování tělesného a duševního stavu obyvatel, tedy ve Švýcarsku nikdo nesmí být očkován proti své vůli

Martina: Pro svět, i pro Evropu, znamenal před dvěma a půl roky obrovský zásek covid. V dnešní době se už pravděpodobně na covid mnoho svádí. V každém případě ale covid posloužil k tomu, že se co do výroby dluhů zhaslo, a mohlo se, a možná ještě může, všechno. Řekněte mi, jak se projevil švýcarský systém právě v dobách covidu? Jaké byly podstatné rozdíly v tom, jak na covid reagovalo Švýcarsko oproti většině evropských zemí?

Tomáš Raždík: Za prvé jim tak nenaskočil státní dluh, protože Švýcaři mají povinnost hospodařit s vyrovnaným rozpočtem, ale v oprávněných, výjimečných případech se můžou zadlužit, kdyby byla třeba válka, nebo nějaká přírodní katastrofa, protože hospodařit absolutně vždy s vyrovnaným rozpočtem by bylo špatně. Čili oni se zadlužili lehce. Ale musí přitom rovnou dopředu předložit, jakým způsobem budou státní dluh splácet. Tuším, že se zadlužili, nevím, jestli to byl rok 2020, ve výši 3 procent HDP. My jsme si ve stejné době půjčili 8 procent HDP.

A důležité je, že Švýcaři minimálně dvakrát vyvolali na referendum na téma opatření proti covidu. Pokaždé si je sice schválili, ale dobré je, že rozhodl lid. Protože ve spoustě jiných případů politici něco zavedli, a lid to potom zrušil. Čili, rozhodli si sami Švýcaři, že budou mít nějaká opatření proti covidu, že se budou prokazovat nějakým certifikátem, je to na jejich uvážení. Ale důležité a dobré je, že mají v ústavě článek 10, že každý člověk má právo na osobní svobodu, a to zejména na nenarušování svého tělesného a duševního stavu. Čili, ve Švýcarsku nikdo nesmí být očkován proti své vůli. U nás lítalo ve vzduchu, že by to mohlo nastat, ale nenastalo. I když politici, kdyby chtěli, tak by nám to mohli nakázat, a my bychom se proti tomu těžko odvolávali. V sousedním Rakousku to rovnou zavedli. To se zase můžeme bavit o tom, jaká práva máme dána ústavou. Chceme to mít v ústavě, že nikdo, ani stát, nemá právo narušovat tělesný stav obyvatel? A myslím, že by to všichni odsouhlasili.

Martina: Stát nemá právo narušovat osobní svobodu, nebo integritu člověka. Ale ve Švýcarsku byly také schváleny covid pasy, proti kterým se bouřilo v celé Evropě mnoho lidí, byli i v ulicích. A ve Švýcarsku byly v lidovém referendu covid pasy schváleny, a byla to poměrně jasná většina, 62 procent voličů. Tím pádem 62 procent lidí rozhodlo o zbylých 38 procentech, kteří si museli umenšit svá práva.

Tomáš Raždík: Ano, ale teď nevím, jestli to bylo první, nebo druhé referendum, ale myslím, že to bylo druhé referendum, kde se jednalo o covid pasech, ale kdy se také v rámci tohoto zákona, tohoto balíčku opatření, také hlasovalo o finanční podpoře podnikatelů. Čili oni nehlasovali jenom o jedné věci, ale o více věcech v rámci toho balíčku. Byla tam i finanční pomoc.

Martina: Ale to zní rafinovaně.

Tomáš Raždík: Parlament to schválil jako balíček, a možná se to lidem nelíbilo, třeba se jim z tohoto balíčku nelíbily jenom covid pasy, ale protože to byla jedna věc, a hlasovalo se o celém balíčku, tak pravděpodobně finanční pomoc podnikatelům přispěla k tomu, že se to schválilo. Ale to je demokracie, když o tom rozhodne 60 procent lidí.

Martina: Dát to do jednoho balíčku, to je taky trošku manipulace, protože když o tom takto mluvíte, tak se s takovými balíčky, a tím pádem i s referendy, dá také slušně manipulovat.

Tomáš Raždík: Švýcaři drží v ruce ústavu, a když se jim to nebude líbit, tak si můžou v rámci ústavy navrhnout, že se může hlasovat odděleně. Kdyby chtěli, kdyby jim to přišlo jako veliký problém. Oni mají pravomoc změnit ústavu, čili ji můžou, v rámci referend, která jsou definována ústavou, definovat ještě detailněji, s tím, že se může o jednotlivých věcech hlasovat odděleně.

Martina: Když byl covid, tak jsme si všímali, jak reagují různé země po světě. Jak na to reaguje Amerika, naši sousedé, Austrálie, nebo Izrael. Vy jste si určitě více všímal Švýcarska. Tak jak reagovalo Švýcarsko, Švýcaři? Propadli také takové panice, a mnohdy možná hysterii, jako mnohé evropské, nebo světové země?

Tomáš Raždík: Myslím, že to v zásadě nebylo o moc lepší, než jinde, i když to neregulovali až tak moc. Ale v covidu jsem neviděl zásadní rozdíl, vyjma toho, že tato opatření šla do referenda, kde si je schválili. To je ten zásadní rozdíl.

Martina: Jasně. Měli také lockdown?

Tomáš Raždík: Nějaké částečné opatření tam měli, ale asi to záleží oblast od oblasti. Někde už jsme měli zavřené vleky, někde ve Švýcarsku to jelo. Čili, nebylo to stejné, jako u nás. Ale také měli opatření. Důležitá věc je také to, že my jsme tady měli situaci, kdy vláda, nebo ministerstvo, v podstatě vydávalo opatření proti covidu, a dopředu deklarovali, že sice vědí, že to zruší soud, ale oni to stejně zavedou, aspoň na tu dobu, než to soud zruší. A Švýcaři mají v ústavě, je to článek 5, bod 3, že státní instituce a jednotlivci jednají v dobré víře. Čili naši politici už dopředu nejednali v dobré víře, protože věděli, že to soud zruší. Tedy jednání v dobré víře u nás nefunguje, protože ani není v ústavě. Nic takového, že by instituce, státní instituce, měly jednat v dobré víře, v naší ústavě není.

Martina: Máme my něco, co neodporuje dobrým mravům.

Tomáš Raždík: V podstatě ano.

Všechny příspěvky s Tomáš Raždík