S rovnými právy skutečně skoro nikdo problém nemá, diskutuje se už jen o termínu. Nabídla jsem proto jiný úhel pohledu – nešlo by svazek stejnopohlavních jedinců nazvat jinak?

V mezidobí se problémem zabýval lingvista PhDr. Jiří Hejlek, který aktivistům a stejnopohlavním párům nabídl krásné české slovo soudružství, jež možná bylo v minulém století jen zbytečně popliváno užíváním v nelichotivých souvislostech, a dále slovo družství. K nim přidávám další dva termíny, jež vyplynuly z debat s mými přáteli: soumužství pro svazek dvou mužů a souženství pro svazek dvou žen. Vděku se ovšem člověk nedočká, zejména z opačného tábora. Namísto zamyšlení a pochopení, že boj o manželství způsobuje stejné duševní bolení na obou stranách, na mě druhá strana nevybíravě útočí a uráží mě na sociálních sítích.

Debata o manželství pro všechny totiž ani náhodou není debatou o právech a povinnostech stejnopohlavních párů, ani o snaze o jejich zrovnoprávnění. Ve skutečnosti je debatou o toleranci. Toleranci k jinému názoru, toleranci všech druhů pocitů a všech lidí v této zemi. Nelituju, že jsem svůj názor řekla. Spustila jsem jím totiž obrovskou lavinu. Dostávám desítky souhlasů, mailů, telefonátů a podporujících pohledů tichých, neviditelných spoluobčanů, katolických rodin, mladých i starších, různé sexuální orientace, ze všech koutů naší země. Píší, volají a děkují, že jsem jejich pocity nahlas vyslovila. Že se báli je říci veřejně, dokonce ve svém okolí a v práci z obavy z ostouzení. Jiné názory dnes totiž nejsou dobře přijímány a na veřejnosti se sluší jedině aktivistické snahy podporovat. Milí aktivisté, tohle jste skutečně chtěli? Tak daleko jste si přáli dojít?

Je proti nám, kdo není s námi. A ty, český člověče, musíš být tolerantní, jinak dostaneš po tlamě, jak řekl kdosi moudřejší než já.

Vyslovila jsem pocity obyčejných lidí, jejichž hlas nemá možnost dostat se na televizní obrazovku, kteří nepíší do redakcí a nemají dost sil, času či příležitosti veřejně bojovat za zachování manželství. Aktivistů je hrstka, ale jejich hlas slyšitelný a jejich snaha urputná, nelítostná, leč viditelná. Otázkou je, zda boj způsobem, který vedou, není pro menšiny a stejnopohlavní páry kontraproduktivní. Svým nesmiřitelným, brutálním a neohleduplným způsobem sejí vítr a není vyloučeno, že možná sklidí bouři.

Realita je bohužel trochu jiná. Takovou vlnu násilí, jakou zažívá New York v posledních týdnech město, nepamatuje přes čtvrt století. V červnu bylo ve městě zastřeleno 28 lidí. Oslabená policie od počátku roku do 20. července zaznamenala 674 přestřelek (více než dvakrát tolik než za stejnou dobu před rokem). Starosta New Yorku, sociální blouznivec De Blasio hned v začátcích nepokojů rozpustil speciální neuniformovanou policejní jednotku, která se specializovala na vyhledávání a konfiskaci nelegálně držených zbraní, jichž je v New Yorku jistě většina, neboť získat tam zbrojní pas je asi tak snadné, jako v roce 1974 v Praze.

Mezi 14 zastřelenými o svátečním weekendu 4. července (Den nezávislosti) jsou – maturantka zavražděná střelbou na maturitním večírku a modní návrhářka zabitá při mytí auta. Většina mrtvých jsou černoši, které rozpuštění policie mělo chránit hlavně před policejní brutalitou.

Ve dvacátých letech si mafiáni při vyřizování účtů dávali dost velký pozor, aby nebyly náhodné oběti. To vždycky znamenalo velmi tvrdý zákrok policie. Dnešním gangsterům je to jedno. Přesto starosta Bill De Blasio stále vyhlašuje policejní reformu, jejímž cílem má být větší respekt a spolupráce s občany. Mlhavé prohlášení nepodložené žádnou aspoň trochu realizovatelnou myšlenkou – pouze prázdná slova poté, kdy během 72 hodin bylo v New Yorku postřeleno 38 lidí.

V Minneapolis bylo od zabití George Floyda postřeleno už na 150 lidí. V Chicagu bylo první červencový týden zastřeleno 24 lidí a počet zraněných vyskočil přes stovku. Detroit, St. Louis jsou na tom podobně. V 64 velkých amerických městech značně stoupl počet vražd ve srovnání s loňskem.

Do 21. června zaznamenala policie v New Yorku 166 vražd oproti 134 loni. A to přesto, že nejméně třetina města zůstává v dobrovolné karanténě a nevychází z bytů.

Statistika FBI, kterou ve většině liberálních médií nenajdete, zcela prokazatelně dokumentuje, že 10 měst s největší zločinností (a počtem vražd) jsou města dlouhodobě ovládaná Demokratickou stranou. Jsou to: Detroit, St. Louis, Oakland, Memphis, Birmingham, Atlanta, Baltimore, Stockton, Cleveland a Buffalo.

Podobně města s největším počtem bezdomovců: Los Angeles (55 000), Seattle (12 000), San Diego (9 000), San José (7 000), San Francisco (6 000) a Las Vegas (6 000). Tato města jejich vedení vyhlásila za tzv. „města útočiště“, kde policie nesmí ověřovat legalitu pobytu legitimovaného ani zadrženého. Federální vláda se konečně rozhodla zakročit a vyslala pořádkové jednotky do Portlandu (Oregon) kde pokračují každodenní demonstrace a výtržnosti od 28. května. Místní policie na rozkaz radnice zůstává stranou a federálním jednotkám nepomáhá. Hrozí Spojeným státům, že studená občanská válka vzplane? Nevím a netroufám si nic předpovídat. Ostatně, závěr si udělejte sami…

Trump je především newyorský podnikatel v jednom z nejdrsnějších konkurenčních prostředí, kde to bez ostrých loktů nejde. V jednání, pokud skutečně o něco jde, je drsný, někdy až hrubý, arogantní a bombastický. Nenechá si líbit žádný osobní útok, jakých sám používá desítky. Rány vrací někdy neúměrně tvrdě. Navíc neuměřeně používá Twitteru, který umožňuje pouze zkratkovité reakce.

V tom se mohu s americkými hlavními médii, a od nich českými médii převzatými názory, shodnout. Jenže Trump je americký prezident – a je třeba se na něj dívat z tohoto úhlu. Tak především není politik a vyžaduje od své vlády výkon. Žádné okecávání, ale výsledky. Buď úkol splníš, nebo letíš – jako v jeho staré televizní show „Učedník“. Než se rozhodne, problém zkoumá – a hodně se ptá i veřejně, a na rozdíl od Baracka Obamy nedělá dojem, že všemu rozumí. Jeho otázky se často zdají jednoduché a intelektuálně chudičké, ale výsledkem je čin.

Nikdo na světě nebyl na pandemii připraven. Trump se ptal, odkud přichází, a zastavil lety z Číny, za což byl ještě přes měsíc označován liberálními médii za rasistu a xenofoba – a teď je kritizován, že na pandemii reagoval příliš pomalu. Trvalo to skoro další dva měsíce, než Evropská unie a další státy omezily leteckou dopravu.

Když vypukla v New Yorku nezvládnutá panika, a guvernér a starosta New Yorku zoufale žádali o pomoc, zorganizoval Trump pomoc nemocničních lodí námořnictva během týdne – a výstavbu stanových nemocnic v Central Parku a ve výstavním Javits Center během tří dnů. Pokud by se takový úkol svěřil federální a místní byrokracii, trvalo by to týdny. Nakonec se ukázalo, že plovoucích nemocnic město nevyužilo. Podobně přesvědčil automobilové výrobce převést výrobu od aut na plicní ventilátory, kterých se nakonec vyrobilo tolik, že se exportují do nejvíce postižených zemí.

Jedné z nejtvrdších kritik je vystavena jeho slíbená politika ochrany amerických hranic. Jen některá konzervativní média si dovolí publikovat záznamy stejných požadavků vyslovených členy Kongresu a prezidenty – počínaje Reaganem, Bushem starším, Clintonem, Bushem mladším i Barackem Obamou. „Slova, slova, slova, princi.“ Pouze Trump uvedl projekt do pohybu a kritici „ječí jak Viktorka u splavu“ – a spravedlivě se pohoršují nad Trumpovým požadavkem, že Mexiko za hraniční zeď zaplatí. Pravdou je, že Mexiko Spojeným státům nevystavilo žádný šek. Trumpem reformovaná dohoda NAFTA (USMC), hospodářsky pro USA velmi nevýhodná znamená, že Mexiko začíná za americké zboží platit daleko, více než doposud, a podobně i Kanada. Už nemůže na americké mlékárenské výrobky uvalovat 285procentní clo. Takže obě země teď vlastně jinou formou zeď splácejí.

Kdykoliv o Trumpovi začínám pochybovat, připomenu si, proč jsem ho volil, a co jsem od něj očekával. Nebylo toho mnoho, ale pro mne to bylo podstatné – jmenovat do Nejvyššího soudu a federálních soudů co nejvíce konzervativních konstitucionalistů – neboť to budou oni, kdo bude formovat právní pozadí USA po příštích 20 let. Druhým splněným očekáváním – a to dost rozšířeným – bylo odstoupení od Pařížských dohod a zastavení zelené tyranie. Splněno. Energetická nezávislost a podstatná deregulace federálních vyhlášek – dnes na každou novou připadá 70 zrušených – jsou jen tou pověstnou třešničkou na dortu.

Jako každý člověk Trump dělá chyby, a v neustálém politickém stresu jich dělá víc, než kdyby se mohl vládnutí věnovat v klidu. Co už média nezdůrazňují, je, že se chybami učí a svá rozhodnutí podle vývoje mění, za což je ovšem opět kritizován, že nebyl jasnozřivý dost, a chyb se dopouštěl, což by se Obamovi určitě nestalo. Trump je workoholik, který se neskrývá v Bílém domě, a pro Ameriku pracuje, i když hraje golf. Podle protivníků když nabízí naději, řešení, optimismus a naději, tak lže. Neštěstí a prohry se veřejnosti prodávají lépe. Chlápek nabízející úsilí, snahu a práci je nebezpečný. Něco podobného zažil i čerstvě jmenovaný ministerský předseda Velké Británie, Winston Churchill. Zatím naštěstí to nejsou bomby padající na Washington, co by rychle přesvědčilo veřejnost, že to Trump myslí doopravdy a že jiné cesty k oživení americké ideové dominance zakotvené v její ústavě není.

Takových lodí brázdí Středozemní moře dost a dost, ale na této konkrétní lodi se jakýsi druh silné, akutní duševní poruchy vyvinul u 44 z nich, což je čtvrtina cestujících. Pokud máte zkušenost s nervově labilními lidmi, tak víte, že už jeden či dva dovedou narušit dynamiku skupiny. Dva pasažéři prostě skočili přes palubu, ale námořníci je zachránili. Třem ostatním se podařilo v podobném kroku zabránit, další cestující spáchal sebevraždu na palubě. To je šest pokusů o sebevraždu na 180 lidí. Nejčastější příčinou bylo zoufalství, které je způsobené nejenom nejistým osudem, ale i neschopností zavolat svým rodinám. Opět se ukazuje obrovská posilující moc normálního rozhovoru. Migranti napadali jeden druhého i členy posádky. Ta se cítila ohrožená a bála se, že je některý z mnoha psychicky nemocných uprchlíků může zabít. Násilí v uzavřené skupině se přenáší na druhé a tím zesiluje.

A teď se na podobný případ podívejme z jiné strany. V roce 1951 napsal William Golding pověstnou novelu „Pán much“, která byla přeložena do desítek jazyků, a prodalo se jí miliony kusů. Bývá považována za klasický titul literatury 20. století. Mohu potvrdit, že v tehdejším Československu se o knize hodně diskutovalo. Kniha pojednává o skupině britských chlapců, kteří ztroskotají na jednom z opuštěných ostrovů. Postupně se ozbrojují oštěpy, malují si tváře a začínají se navzájem nenávidět. V okamžiku, kdy jsou zachráněni, jsou už tři z nich mrtví a další by nejspíš byli brzy zabiti. Golding byl mistr vnitřní temnoty, napsal autentickou knihu, které šlo věřit v tom, že každý z nás v sobě nosí divocha. Problém byl jiný – příběh se nikdy nestal.

Golding sám byl nešťastná povaha. Měl deprese, hodně pil a bil své děti. Říkal, že rozumí nacismu, protože i on sám je takový. Holandský historik Rutger Bregman měl podezření, že příběh chlapecké bestiality by se nemohl odehrát tak, jak jej Golding popsal. Přála mu „náhoda“. Dozvěděl se o skupině chlapců, kteří se v roce 1965 vydali na rybářskou výpravu na pobřeží ostrova Tonga, ale vlny je zanesly na neobydlený ostrov. O patnáct měsíců později je zachránil mírně excentrický australský kapitán Peter Warner, který historikovi vyprávěl celý příběh a navedl ho na bývalé trosečníky.

Z dálky viděl, že na malém ostrově Ata jsou vypálené pruhy půdy, což je na tropických ostrovech neobvyklé. Pak dalekohledem spatřil chlapce a jeho loď tak namířila k pobřeží. Za chvíli už na palubu vyšplhal nahý, opálený chlapec s vlasy pod ramena a perfektní angličtinou oznámil, že se jmenuje Stephen a že na ostrově je dalších pět chlapců. Kapitán vysílačkou oznámil, co se stalo. Na druhé straně bylo nějakou dobu ticho a pak operátor řekl: „Tak jsi je našel. Byli prohlášeni za mrtvé a rodiny jim uspořádaly pohřeb.“

Šest chlapců – Sione, Stephen, Kolo, David, Luke a Mano byli žáci přísné katolické školy v Nuku’alofa na Tonze. Bylo jim mezi 13–16 lety. Škola je unavovala, jídlo jim nechutnalo, rozhodli se, že utečou. Loď ukradli rybáři, kterého neměli rádi, rychle do ní naházeli pár banánů. Neměli ani kompas, ani mapu. Pak je odnesly vlny. Dalších osm dní strávili na moři, trochu pršelo, takže do kokosových skořápek zachytili něco vody. Na ostrově si hned od počátku stanovili pravidla. Den začínali písní a končili modlitbou. Pracovali ve dvojicích a dodržovali pravidelný režim. Měli domluvu, že se nebudou hádat, ale přesto k tomu občas docházelo. Vymysleli pravidlo, že v určitém okamžiku je nutné spor ukončit.

Z dutého stromu si udělali zásobárnu vody a připravili si malá políčka. Jeden z chlapců sestrojil jednoduchý hudební nástroj, a tak si mohli večer zazpívat. Pak si Stephen zlomil nohu, ale ostatní se o něj postarali. Jako typičtí robinsoni vylezli na nejvyšší vrchol, kde našli sopečný kráter a v něm sto let opuštěné příbytky dřívějších obyvatel. Celou tu dobu přežívaly jejich slepice a banánovníky. Chlapci přenesli zdivočelé domácí rostliny, pochytali kuřata a začali vlastní hospodářství. V době záchrany se Stephenova noha výborně zahojila a všichni chlapci byli v perfektním fyzickém stavu.

Po návratu domů však skončili ve vězení, protože je rybář, kterému ukradli loď, zažaloval. Kapitána Warnera však napadlo, že je to perfektní příběh, který by šel prodat – a z těchto peněz loďku zaplatili. Doma je čekala obrovská oslava. Goldingova kniha se stále čte a dokonce se stala impulsem pro televizní reality show „Survivor“. Skutečný příběh šesti chlapců, ve kterém je nejsilnějším motivem přátelství a solidarita, však zapadl. Škoda, z hlediska psychologie přežívání nese několik zásadních ponaučení – nejenom o dobrých stránkách v člověku, ale o nutnosti stanovit si hned na začátku pravidla, dodržovat denní režim a občas si zazpívat. Zároveň vypovídá něco o médiích, kterým víc vyhovují příběhy o temných stránkách v člověku, které nepochybně, jak ukazuje příběh první lodi, Ocean Viking, existují.

Poznámka: Rutger Bregman napsal čtyři knihy včetně „Utopie pro realisty“ a „Nadějné dějiny lidskosti“. Vystupuje v TED Talks a domnívá se, že začínáme být ovládáni logikou strachu, zatímco potřebujeme pozitivní vizi společnosti. Je jedním z lidí, kteří se nebojí a přinášejí nové myšlenky.

Intepretace je obtížná: za epidemie je méně lidí v ulicích, a také vzhledem k napjaté situaci se hlásí a vyhodnocuje méně případů. Počet vražd ale nejspíš souvisí s psychologickým napětím a leckde kopíruje vzrůst domácího napětí. Řada lidí měla alespoň zpočátku problémy sehnat drogy, na kterých jsou závislí. Skutečně otrlí zločinci si však mohou rovněž říct, že policie je přezaměstnaná jinými aktivitami, a tak se vyřizují své účty ještě zveličené obecnou nejistotou. Podobný proces se může odehrávat na evropských silnicích, kdy klesl počet menších havárií a zvýšil se počet tragických událostí. Množství kyberútoků však rostlo už od počátku epidemie, protože lidé seděli doma za počítači.

Organizovaný zločin se zabydlel v Anglii a zejména v Liverpoolu. Jedná se hlavně o obchod se zbraněmi a drogami. Nová policejní operace „Venetic“ založená na dešifrovaných zprávách ze zabezpečených telefonů (EncroChat) ukazuje, že až kolem 70 procent zločinnosti pochází se severozápadu Anglie. Jedná se o poměrně lukrativní obchod, protože malorážka Glock, která ve střední Evropě stojí asi 135 liber, může být za 90 vteřin změněna na pistoli ráže 9 mm, která se dá prodat až za 5000 liber. Anglická policie zjistila, že nejoblíbenější britskou ilegální zbraní není Glock, ale český výrobek Škorpion vz. 61 ráže 7,65 mm a slovenská poloautomatická zbraň Grand Power. Liverpool a Manchaster se díky obchodu s jihoamerickými zeměmi stávají velkými překladišti drog.

Zašifrované telefony platformy EnchroChat používalo před britským zátahem asi 60 tisíc lidí, z toho asi 10 tisíc v Británii. Tato služba stojí kolem 1500 liber za půl roku. Platforma se stáhla, ale ohlašuje nové modely. Britští policisté při akci zatkli víc jak 700 lidí, zajistili miliony liber v papírových penězích a kolem dvou tun drog typu A a B. Před deseti lety byl počet skupin organizovaného zločinu v Británii poměrně malý, ale v minulém roce policie zmapovala 4600 kriminálních skupin zaměstnávajících několik desítek tisíc členů. Přitom obětí organizovaného zločinu je v celosvětovém měřítku víc než přímých obětí válečných konfliktů. Co stojí za tímto obrovským, nezvládnutým rozmachem kriminality? Odpověď můžeme hledat nejméně ve třech skupinách faktorů:

1. Globalizace a inovace: kriminální gangy jsou pružné a přemýšlivé a dokáží rychleji vycítit jakoukoliv výdělečnou příležitost, než je policie většiny států schopná zareagovat. V samotném Liverpoolu gangy navazují na kriminální know-how, které zde již v 90. letech zaváděl Curtis Warren. Máte dojem, že gangy si jako jediné osvojily program celoživotního vzdělávání a chytře rozpracovaly své byznys-modely.
2. Úspory v policejním sboru. V USA je sice teď populární heslo „Defund police!“, tedy méně peněz pro policii (kdybych byl šéfem pouličního gangu, tak by účast mých lidí na demonstracích byla povinná), ale ve skutečnosti většina států potřebuje víc policistů. Problém není v tom, že by policie dostávala příliš mnoho peněz a měla nadbytek policistů, ale v jasných pravidlech a v jejich dodržování. Mnoho policistů nemůže být v ulicích, protože vyplňují nějaké papíry.
3. Třetí problém je nejzávažnější a v dalších letech se bude pravděpodobně dál prohlubovat. Jen v Británii část nemocnic (část nereagovala) nahlásila, že od počátku roku přijala 2500 případů dětské podvýživy, to je dvojnásobek oproti minulému roku. Za poslední tři měsíce se počet chudých v Británii zvýšil o několik milionů a to zejména v již chudých a etnicky pestrých oblastech, kde je vysoká míra tolerance ke zločinu.

Co z toho vyplývá pro svět a pro Českou republiku? V západní Evropě se místy přibližujeme situaci, jakou známe z filmů. Vznikají oblasti specializované na zločin, kde vládnou vlastní pravidla a policie zasahuje jen někdy. Nezaměstnanost a koronavir nejspíš zesílí potřebu drogové úlevy od světa. To, co se děje na Západě, přichází se zpožděním, dejme tomu deseti let i k nám, i když doba přenosu se možná mezitím zrychlila. Víc chudých a nezaměstnaných bude nejspíš znamenat víc gangů, takže se dají očekávat války gangů, k jaké nedávno došlo v jinak poklidném Dijonu, kde tři noci po sobě hořela auta na ulicích a padesát ozbrojených Čečenců si vyřizovalo své účty se severoafrickými usedlíky. Nejzávažnějším faktorem se asi stává chudoba. Zároveň se ukazuje nutnost úzké mezinárodní spolupráce, protože gangy jsou globalizované. Zbraně používané britskými gangy v mnoha případech pochází z balkánských zemí a ze Slovenska (údaje pro ČR jsou obtížně dohledatelné), odtud putují přes Německo do Holandska a dál do Evropy.

Hlavní prameny: Guardian 12. 7., National Crime Agency: Operation Venetic 2. 7. 2020

P.S. Sice to nesouvisí s hlavním tématem článku, ale informace je životně důležitá. Na jihu USA se nyní medián (střední hodnota) nakažených koronavirech pohybuje mezi 33–37 lety, znamená to, že zatímco dřív mezi nakaženými převládali starší lidé, dnes se situace obrací a zhruba polovině nakažených je méně jak 35 let. Za růst je podezřelý zejména noční život v přeplněných barech. Jedna ze studií ukázala, že mezi nakažením se a vážnými kompliacemi či smrtí je průměrná doba 18 dní.

Na druhou stranu v okamžiku epidemie potřebujeme jednat rychle a k tomu musíme mít nějaké podklady. Část vědců si je vědoma běžné metodologie vědy a nechtějí říct něco, čím si nejsou úplně jisti – a raději mlčí. Novináři to ví, a tak vědce obcházejí a vyptávají se jich na jejich osobní názory, tedy na něco, co by vědec nikdy sám o sobě nezveřejnil. Velké redakce novin, jako The New York Times, tak mohou vyposlechnout názory až dvaceti respektovaných lékařů a zjistit, čeho se nejvíc bojí a v co nejvíce doufají. Výsledkem podobných metarozhovorů nemusí být věda, ale skutečná pomoc založená na obrovské životní zkušenosti.

Kdyby to bylo takto jednoduché, tak se dá pracovat i s nejistými údaji. Celý náš život není jistotou, ale právě jen pravděpodobností. Jenže občas se objeví nějaký jedinec, nebo jím vedený tým, který na sebe chce upozornit – a tehdy je v zásadě čestný, pravděpodobnostní a zkušenostní názor na situaci deformován osobními ambicemi. Někdy je obtížné odhadnout, zda například čínský nebo korejský tým z nám neznámé univerzity dospěl k průlomové myšlence, anebo mlží, či dokonce sleduje nějaký obchodní nebo politický cíl.

Mezi nové, zatím spolehlivě neověřené mechanismy přenosu koronavirové nákazy, patří transport v aerosolu. Když kašleme, tak vytváříme větší kapky. Ty jsou sice lehké, ale kapénky nakonec gravitace přemůže – a ony klesnou na podlahu. To je důvod, proč mezi sebou udržujeme vzdálenost kolem dvou metrů. Kapičky aerosolu jsou velmi drobné – pod 5 mikrometrů (mikronů, µm, miliontina metru, tisícina milimetru), zatímco lidský vlas má průměr asi 50 mikronů. Na aerosoly gravitace neplatí. Pohybují se, jak vítr vane, v běžné hospodě v neviditelných vírech vydrží snad kolem tří hodin. Mohou cestovat mnohem dál, asi až desítky či stovky metrů. Cestou se podle povrchového náboje nabalují na další drobné kapičky, uzavírají v sobě virus a tím jej chrání.

Počátkem července poslala skupina více jak 200 vědců Světové zdravotnické organizaci (WHO) otevřený dopis, ve kterém upozorňuje na možnost nákazy následkem aerosolů, a zároveň navrhla několik opatření, která mohou tento způsob nákazy zmírnit:

• Nejvíc nebezpečné jsou uzavřené prostory, kde lidé křičí nebo mluví hodně nahlas, to se týká hlavně hlučných barů. Naproti tomu i na zaplněné pláži je riziko o dost menší, protože vítr rychleji vynese aerosol výš a dál. Další místa, kde lidé hodně křičí, jsou demonstrace a fotbalové zápasy.
• Pokud to jde, mají být lidé víc venku a doma větrat.
• V nemocnicích, kde je větší počet pacientů s Covid-19, by lékaři i za běžného provozu měli nosit masky, které chrání před viry (N95).
• Může se ukázat, že největším problémem je tzv. syndrom nemocných budov. V zásadě se jedná o budovy s centrální klimatizací, ale špatnou filtrací či desinfekcí vzduchu. Takováto klimatizace roznáší nákazu. Zdá se, že podobný mechanismus se uplatňuje např. v dolech a masných provozech. V tomto případě je důležité revidovat účinnost filtrů a pomocí např. UV záření desinfikovat jak samotnou klimatizaci (v potrubí to moc nejde), tak místnosti, kam ústí.

V této chvíli není nic z toho, co jsem napsal, ověřenou vědeckou pravdou, ale pravděpodobným či velice pravděpodobným názorem zkušených lékařů. Určitě však neuděláte chybu, když budete doma větrat a pivo si raději dáte na zahrádce, než v přeplněné místnosti. Na demonstrace pak choďte jen za mírného vánku, hesla skandujte tlumeným hlasem a na vystrašené policisty se pozitivně usmívejte. Z koronavirového hlediska je házení kamenů či Molotovových koktailů v pořádku, protože dodržujete sociální distancování, ale jinak vám to jako výmluva moc nepomůže.

Proč je tolik nakažených v dolech?

S problematikou přenosu koronaviru v drobných, daleko putujících aerosolech nejspíš souvisí poměrně častá a opakující se ohniska na jatkách, v masových kombinátech a na dolech. Příčin nejspíš existuje celá řada: společné šatny a sprchy, práce „tělo na tělo“, sjíždění do dolu v plných klecích, ale hodně důležitá je zřejmě centrální klimatizace. V masových kombinátech se pracuje za nízkých teplot, aby se maso nekazilo, v dolech existuje systém centrálního větrání. Panuje zde obvykle vysoká vlhkost a prašnost, což přeje vzniku aerosolů.

V uplynulých týdnech a měsících došlo ke vzniku několika velkých ohnisek zejména v amerických, ale i německých masokombinátech. Dokonce nějakou dobu byly dodávky masa v některých amerických státech přerušeny. Rovněž doly potkalo přerušení či omezení provozu, např. na zlatodole Mpopeng v Jihoafrické unii, v kanadské Albertě na ložisku ropných písků Kearl Lake, v Polsku na dolech Pniowec a Zofionka, ale podle těžařské poradenské společnosti Axora byla covidem ovlivněna těžba ve 247 dolech celkem 33 zemí.

Ukázalo se přitom, že ceny některých komodit stoupají, i když výroba klesá, protože kovů najednou bylo málo. Firma Codelco v Chile varovala, že pokud dojde k uzavření dolů na měď, kde se koronavirus již objevil, tak to může zničit chilskou ekonomiku, která plně závisí na těžbě surovin. Většina veřejnosti nemá ráda doly, ale výpadky v těžbě prokázaly, že se jedná o naprosto nezbytnou službu, bez které by se zastavily hutě, továrny, část transportu, ale i výstavba nových domů, které potřebují beton na stavbu, železo na konstrukce a měď na elektrické dráty.

Situace je nadále nejistá. V této chvíli neexistuje žádný jednoznačný důkaz, že covid se šíří v aerosolech a že jej distribuuje centrální klimatizace či větrání. Výzkum však směřuje tímto směrem. Skoro určitě se dá očekávat, že dalším krokem bude účinnější filtrace a dezinfekce vzduchu. Horníci asi budou do dolů sjíždět v respirátorech (ve kterých se však nedá manuálně pracovat) a nutná bude přísná desinfekce sprch a dalších kolektivních zařízení.

Již dřívější, zatím poměrně nedokonalá, v chvatu a na malém počtu pacientů prováděná pozorování, ukázala poškození cév, slinivky a dalších vnitřních orgánů. Zdálo se, že u některých, již vyléčených pacientů koronavirus podle osobních dispozic napadá širokou škálu orgánů. V roce 1918 se zhruba u milionu pacientů, kteří prošli španělskou chřipkou, objevilo – a to někdy až po několika letech – střední i závažná poškození mozku. Britští neurologové zjistili, že nejčastější mozkovou (nikoliv psychologickou!) komplikací je rozptýlená encefalomyetida (Adem), ale objevily se i další komplikace jako syndrom Guillain-Barré. Koronavirus je jedinečný organismus, který dokonce napadá mozek.

Počet nakažených koronavirem v některých zemích prudce roste, ale počet mrtvých se snižuje. Ve světle dalších, později přicházejících příznaků se vůbec nejedná o tak dobrou zprávu, jak se zpočátku zdálo. Nemoc se jen pro desetitisíce lidí odkládá na pozdější dobu. Není jasné, u kolika lidí se pozdější příznaky mohou projevit, budou to 2–3 procenta, o trochu víc, nebo méně? Nevíme. V každém případě je nutné se už teď zamýšlet nad rehabilitačními programy. Britští zdravotníci předpokládají systém založený na fyzioterapeutických cvičeních a použití dalších léčebných postupů. Bojí se, že rehabilitace bude dlouhý, drahý a na zdravotnickou sílu náročný proces.

Z dalších novinek se dá zmínit, že v Anglii, Skotsku a Walesu pokračuje debata (je červenec!), kde a jak se mají nosit masky. Opět to považuji za modelovou situaci, kdy se společnost rozhodne ignorovat jednoduchý ochranný prostředek, protože neodpovídá koncepci osobní svobody. Ukazuje na sílu kulturního vtisku a slabost racionální argumentace. Lidé se nechtějí nechat přesvědčit. Příště až něco podobného potká i naši část světa, se raději řiďte vlastním rozumem. V několika anglických nemocnicích zkouší, zda funguje přenos pomocí aerosolu tak, že v klecích chovají křečky, a pak je analyzují na nákazu. Připomíná to kanárky v dolu indikující oxid uhličitý, ale je to chytrý způsob bioindikace koronaviru.

Hlavní sdělení této stručné glosy je jednoduché – nevíme to určitě, ale může se ukázat, že u několika procent pacientů, kteří virem prošli s mírnými příznaky, se později, a to možná až za několik let, mohou objevit zdravotní dopady včetně poškození mozku, slinivky a dalších orgánů. Kdybych byl mladý, silný a sebevědomý, a představil si, že za pár let mohu být nezaměstnaný a k tomu ještě chronicky nemocný, tak bych právě teď udělal všechno, abych se nákaze vyhnul. Nemusím z ní mít strach v atmosféře uvolňování, ale až za pět let. Prevence je ještě důležitější, než se ještě před pár týdny zdálo.

Prameny: Šedesátistránková studie právě vyšla v časopise Brain – Ross W. Paterson a kol.: The emerging spectrum of COVID-19 neurology: clinical, radiological and laboratory findings (preprint, open source).

Původně zde byly tisíce lidí, ale nakonec jich zůstalo jen několik stovek. Protože se jedná o typovou situaci, která je dokumentovaná na desítkách videí a v mnoha článcích, je vhodné se nad ní zamyslet, protože měla několik předchůdců – a nepochybně bude mít několik následovníků. Oficiálním spouštěčem protestů bylo zabití George Floyda, ale předpokládám, že svoji roli sehrála i kolektivní úzkost pociťovaná během koronavirové epidemie. Policie navíc na první protesty reagovala hrubou silou a rovněž pan prezident přispěl svým tweetem o domácích teroristech. Nepřítel měl jasné kontury – byla to vláda a policie.

V oblasti Seattlu leží velká centra jako Amazon nebo Microsoft, takže HDP dosahuje asi 400 miliard dolarů ročně, tedy zhruba asi tolik, jako Nigérie s 200 miliony lidí. Příjmová nerovnováha je zde poměrně značná – na každý vydělaný dolar v bílé domácnosti připadá 40 centů v černé domácnosti. Pravděpodobně to je dáno hlavně dobře placenými, vysoce kvalifikovanými zaměstnáními, na které většina černochů nemá dostatečné vzdělání – třeba už jen z toho důvodu, že dobré univerzity jsou drahé. V Seattlu je velké množství bohatých lidí a to v dnešním polarizovaném světě obvykle znamená rekordní počet bezdomovců a chudáků.

Celá akce začala na internetu. Stávkující postupně obsadili městský park a šest okolních bloků, ale později se stáhli na menší plochu. Další popis asi bude subjektivní, protože neexistovalo jednotné vedení, a společný názor se týkal hlavně toho, že policie dostává hodně peněz. První týden musel být idylický. Připomínal velkou party s koncerty a promítáním filmů na ulicích. Policejní mluvčí oznámil, že policie zasáhne jen v případě velkého problému, jakým by byl požár nebo masová střelba. Hasiči a zdravotníci se z bezpečnostních důvodů rozhodli, že bez policie nebudou v obsazených blocích zasahovat. V parku vyrostlo stanové městečko a začaly se hromadit odpadky. Stávkující původně očekávali, že v dané oblasti zůstanou dlouhou dobu. Část pozemků se proto skupina městských zahradníků snažila proměnit na políčka. Jeden z účastníků to komentoval: „Černoši nám neřekli, že požadují víc zeleniny.“ Téměř symbolickou postavou této podivné akce byl muž, který ořezával větve ovocných stromů, aby se i bezdomovci mohli najíst ovoce.

Denní party se v noci měnila na stále horší a bizarnější černou můru. Do bezpolicejní zóny se rychle natáhly gangy a drogoví dealeři. Přes den se objevovaly řady turistů, kteří si chtěli udělat skvělé selfie. V podstatě je zákonité, že jakmile vytvoříte zónu, kam nesahá státní moc, tak se do ní rychle stáhnou různí desperáti, bezdomovci a psychicky narušení lidé. Nejslavnější podobnou zónou, ze které dodnes žijí filmové westerny, byly hraniční oblasti v Texasu a na jihovýchodě USA v době občanské války. Nebylo jasné, kdo celou stávku řídí. Neustále se sice hovořilo o černém vedení, ale to nikdo nemohl najít. Nejblíž k němu měla samovolně vzniklá ochranka, která se snažila deeskalovat konflikty, ale ne policejním způsobem. Později řekli, že při plánovaných nenásilných protestech nebyli připraveni na sexuální násilí, drogové problémy a vraždy. Při skutečně vážném problému už na místo konfliktu ani nechodili, protože se nedal řešit domluvou.

Pětkrát došlo ke střelbě, dva lidé včetně 16-letého chlapce zahynuli. Několikrát se objevila fáma, že obsazené území bude přepadeno bílými gangy. Několik lidí se ozbrojilo poloautomatickými puškami. Stávkující zpočátku dostávali část jídla zdarma, ale zdroje docházely, a tak bylo nutné o jídlo žebrat. Ještě větší problém představovali bezdomovci. V době koronavirové krize se město rozhodlo uzavřít místa, kde bezdomovci žili pohromadě, protože hrozilo, že se stanou virovými ohnisky. Ale teď měli bezdomovci kam jít – a ještě dostali najíst. Na konci stávky jich ve stanech organizátorů protestů v parku žilo kolem 40-60 procent.

S příchodem gangů a noční střelbou se obsazená oblast začala vylidňovat. Ubylo turistů, protože špinavé město už po několika týdnech nebylo tak „cool“. Část černochů udělala velký kruh pro šamanské léčení černých duší. Kolem nich stáli běloši a zabraňovali dalším bělochům vstoupit. I to na některé lidi působilo bizarním způsobem. Protestující se po týdnech rozhovorů shodli na třech požadavcích – méně peněz pro policii, více peněz pro černé komunity a amnestii pro účastníky protestních demonstrací. To nezní jako intelektuální vítězství. Docházelo k soupeření různých skupin. Černé ženy nechtěly, aby za ně mluvili černí muži. Vůdcové různých skupinek se přeli mezi sebou, kdo bude vyjednávat s guvernérem. Policie celou okupační stávku vnímala jako svoji pohanu, ale protože veřejné mínění se otočilo proti ní, tak se rozhodla nechat situaci „vyhnít“. Dopadlo to stejně tak, že i někteří organizátoři stávky pochopili, že se jim situace vymkla z ruky – a začali vyjednávat s policií.

Pokusme se určit hlavní rysy této okupační stávky a pravděpodobně i dalších podobných akcí, které asi budou následovat, protože ekonomická situace se zhoršuje hlavně pro mladé Američany. V době internetu je poměrně jednoduché hromadnou akci svolat, vhodit sirku do sudu s prachem. Přijde sice hodně lidí, ale skutečných revolucionářů asi bude málo, většina lidí chce být prostě tam, kde se něco děje, a pro další to je konečně dobrá zábava, kterou mohou nasdílet na svých sociálních sítích. Asi bude snadné určit, kdo je nepřítel, tedy shodnout se na tom, co nechceme, ale obtížně se dá dosáhnout konsensus, o co stojíme a co má změnit. Většina diskusí se pravděpodobně bude týkat přerozdělení peněz. Pokud bude stávka živelná, začne chaosem a skončí ještě větším chaosem.

Dřívější revolucionáři to kdysi měli možná ne snazší, ale přehlednější. Nepřítel stál před barikádou. Dnešní protestující je obklopen lidmi za barikádou, kteří se chtějí bavit, a pokud to myslí vážně, tak to nejspíš budou konkurenti, se kterými se bude škorpit možná ani ne tak o moc či ideje, ale o možnost být viděn. Soupeření bude do značné míry probíhat na téma, kdo se stane mediálním aktérem. Etablovaným politickým stranám či mocenským institucím pak bude stačit málo – počkat, až se hnutí rozloží zevnitř. Čím víc moci získá, tím dřív to bude.

Jsem velice rád, že nemusím plánovat žádnou revoluci. Vůbec bych za této nepřehledné a rozdělené situace nevěděl, jak to mám dělat. Umím si představit scénář, kdy někdo promyslí novou politickou stranu, která bude postupně díky dobrému programu a podpoře lidí získávat širší podporu, ale pracovat se svéhlavým a jankovitým davem může zvládnout snad jenom politický génius nebo obyčejný populista.

Typické je například, že nás virová epidemie zpomalila, a teď máme potíže dostat se opět do tempa, respektive nenapadá nás žádný skutečně závažný důvod, proč bychom to měli dělat. Hodně lidí si povzdechne, že jim mozek pracuje nějak jinak, „že jim to nemyslí“ a že dříve mnoho věcí dělali automaticky a teď na ně musí myslet, nebo se k nim nutit.

Kate Morganová v článku pro BBC se zabývá jevem, kdy lidé v neklidných dobách ztrácejí koncentraci, a to vede k ještě větší úzkosti. Psychologové již delší dobu zkoumají jev, kdy člověk vejde do dveří, a zapomene, proč tam šel. Většina vysvětlení se týká toho, že mozek je schopen v operační paměti udržet jen určité množství informace, ale zároveň je naučený všímat si prostředí, ve kterém se člověk pohybuje. Vstoupíte do místnosti, změníte prostředí – a tím vytěsníte informaci, co tam jdete dělat. Pokud jste v klidu, tak část mozku odpočívá, ale pokud je mysl plná obav z pandemie, tak se snižuje pracovní kapacita paměti, protože už v ní běží jiné procesy. Znáte to z počítače, že když stahujete příliš mnoho souborů najednou, tak se stroj zpomalí.

V Anglii a USA dnes fungují celé blogy, na kterých si lidé vyměňují zkušenosti týkající se koronavirové úzkosti. Běžným dopadem je zapomínání a zpomalování rozumových schopností. V psychologii přežívání se jedná o dobře známý fakt, že lidé (ale i úřady, politici a bankéři) v okamžiku krize přestávají dřívějším, obvyklým způsobem myslet – a po krizi se tomu diví. Proto se snažíme promýšlet krizové scénáře ještě v klidu, dokud nám to řádně myslí. Lidé si v současnosti stěžují nejvíc na to, že jim i jednoduché úkony zaberou víc času, že se jim snížila produktivita a že všechno je nějak složitější.

Představte si, že pracovní paměť je něco jako platforma, rovná betonová plocha, na které se odehrávají další činnosti. Přicházejí sem informace, které propojujete, vážíte a pak pomocí určité strategie s nimi zacházíte. Některé odkládáte, jiným dáváte prioritu. Většinou se jedná o běžné věci, co máte udělat, kdy dojít pro děti, co koupit cestou domů. Tato platforma je však ovlivňována pozorností, a tak závisí na rychle se proměňujících a zejména varovných okolnostech. Znají to třeba kriminalisté, když jim svědci vypovídají o tom, jak byli napadeni. Pozornost a tím i paměť se soustředila na okolnosti napadení – a mnoho z nich si proto nedokáže vybavit tvář útočníka. V případě koronaviru (či jiné podobné krize) se však jedná o dlouhodobý proces. Celé týdny či měsíce se ptáte: „Jak dlouho to ještě bude trvat?“ Úzkost z budoucnosti v tomto případě začíná mít chronický charakter, a to zpomaluje mozek někdy na další týdny dopředu. Obzvlášť zranitelní jsou lidé, kteří vedli „sladký život“, anebo studenti a školáci, kteří se s podobnou situací ještě nesetkali. Některým z nich se zhroutil svět a teď bloudí jako tělo bez duše, jiní na něj dostali pořádný vztek.

Celou situaci citelně zhoršuje nedostatek spánku. Předběžné výzkumy prováděné v Británii ukazují poměrně vysokou úroveň úzkosti. Na stupnici od nuly do deseti byl průměr u 200 dotázaných 5,6, což je vysoké číslo. Úzkost má tu nepříjemnou vlastnost, že vyhledává nepříjemné zprávy, zacyklí se a to stres ještě prohloubí. Do nějaké míry se to týká nás všech, i když si toho nejsme úplně vědomi. Napsat seznam toho, co mám v obchodě koupit, je dnes namáhavější než před půl rokem. Ukazuje se, že nejlepší je si to přiznat. Za dané situace je přirozené nebýt úplně v pořádku.

Pod nějakým stresem jsme už pár měsíců, a proto se mysl za pár dní nemůže úplně zotavit. Chvíli to potrvá, ale jednou to přejde. Další přirozené způsoby, jak s věcí zacházet, je omezit množství přicházejících špatných zpráv, a to jak z médií, tak ze sociálních sítí. A říct si přitom: „Situace není tak špatná, to se jen lidé zbavují vlastních strachů tím, že je přenášejí na jiné“. Pochopitelně jsou i další způsoby, ale přece vám nemohu radit, abyste šli na houby, nebo si koupili sedmičku dobrého vína.

Poznámka: Pokud vás celá věc zajímá, tak si do vyhledavače zadejte např. „walking through doorways causes forgetting“.

V roce 2015 jsme během migrační krize naplno zažili jev, který bychom mohli označit jako selhání médií. Byli jsme svědky toho, že média většinově naprosto nebyla schopná reflektovat situaci a dělat svou práci – tedy klást nepříjemné otázky, kriticky hodnotit situaci nebo poukazovat na faktická či potenciální rizika. Namísto kritického přístupu se média jen přidala na stranu politiků v boji proti vlastním občanům a pomáhala politické reprezentaci šířit idylický obrázek, že masová migrace je přínosná, prospěšná a vlastně se jí stejně nedá nijak zabránit… Snad nejlépe byla tato situace vidět v sousedním Německu, kde se největší deníky jako Frankfurter Allgemeinen Zeitung, Süddeutschen Zeitung nebo Die Welt či Bild jasně přiklonily k rétorice kancléřky Merkelové, které naprosto nekriticky pomáhaly budovat to, co se později označovalo jako „vítací kultura“.

Bohužel další fatální selhání médií zažíváme nyní v souvislosti s událostmi, které se rozpoutaly po nešťastné smrti George Floyda během zpackaného policejního zákroku. Aktuální selhání většinových médií má ale více vrstev. Jednak média fatálně selhávají v tom, jaký obrázek poskytují o samotném Floydovi. Ať byla jeho smrt sebetragičtější, faktem zůstává, že šlo o opakovaně trestaného kriminálníka. O člověka, který si za celý život ve vězení odseděl celkem osm let – mimo jiné i za ozbrojené přepadení nebo za drogy. Jakkoli je jeho smrt smutná, jako ostatně každá smrt, hrdinu z něj neudělá. A zveřejňování videí a fotek z pohřbu, dojemných záběrů zlaté rakve tažené bílými koňmi, jako kdyby šlo o nějakou významnou celebritu, je v podstatě bulvár v plné parádě! Bulvár, ke kterému se propůjčují i takzvaně seriózní média.

Abych nechodila pro příklad mediálního selhání daleko – titulek na jednom webu příkladně nedávno hlásal, že Floyd byl „Něžný obr, který nevyčníval.“ Tento titulek sice hezky koresponduje se rčením „o mrtvých jen dobře“, ale nabízí se otázka, zda těhotná žena, kterou Floyd přepadl se zbraní v ruce, dotyčného také vnímala jako něžného obra… Rovněž je otázka, zda o člověku, který za svůj život strávil celkem osm let ve vězení, můžeme říci, že nevyčníval. Pokud ve své komunitě nikterak nevyčnívá jedinec, který strávil značnou část života za mřížemi, pak se obávám, že takové tvrzení není vůči jeho komunitě zrovna dvakrát lichotivé.

Druhým selháním pak byl způsob, jakým média referovala o protestech, které měly na řadě míst jasně násilný charakter, nebo jak referovala o práci policie. Abych byla konkrétní: The Economist například přišel s komentářem, že „americká policie zabíjí až příliš mnoho těch, kterým by měla sloužit.“ Moc hezký titulek, který ale nijak nereflektuje skutečnost, že počet neozbrojených obětí, zabitých při policejních zákrocích, se v posledních pěti letech neustále snižoval a dnes je na méně než polovině oproti roku 2015! Reportérka The New York Times a nositelka Pulitzerovy ceny, Nicole Hannah-Jones, například se vší vážností prohlásila, že ničení majetku podle ní není násilím. Moderátorka americké CNN, Brooke Baldwinová, se zase v přímém přenosu rozplakala během rozhovoru s transgender aktivistkou Andreou Jenkinsovou a omlouvala se za své „bílé privilegium“. A se svou troškou do selhávajícího mediálního mlýna přispěchala i agentura Associated Press. Ta zase ve své příručce nedoporučila používat výraz rabování a rabující, protože se prý jedná o rasistické slovo.

Jak na příkladu migrační krize, tak i na příkladu událostí vyvolaných smrtí George Floyda, se dokonale ukázalo, jak převážně levicově liberální mediální mainstream naprosto nezvládá odlišit osobní rovinu od profesní, dojmy od pojmů a zbožná přání od reality. A oba příklady těchto mediálních selhání se vyplatí si dobře zapamatovat – až bude příště zase někdo plakat na tím, že vážnost a důvěra v mainstreamová média klesá, jak šutr hozený do vody…

Dlouholetý redaktor názorové stránky New York Times, James Bennet, rezignoval jen několik dní poté, co otiskl silně kritizovaný článek republikánského senátora Toma Cottona, který vyjádřil názor, že k likvidaci násilných nepokojů v amerických městech by měly být nasazeny ozbrojené síly. Jeho rezignaci požadovali zejména mladší kolegové z listu. Vydavatel NYT, A. G. Sulzberger, považovaný za ikonickou figuru liberálního novinářství, v krátkém rozhovoru řekl: „Dohodli jsme se, že v současné době potřebných redakčních změn je nad Jamesovy síly vést názorovou stránku.“ Sám Bennet se v dobré tradici politických procesů spolupracovníkům a čtenářům omluvil, že Cottonův příspěvek nedostatečně zredigoval a přehlédl v něm nepřesnosti, a neuvědomil si jeho příliš „drsný tón“.

Tom Cotton – legálně zvolený senátor z Arkansasu – v článku pod titulkem „Pošlete vojenské jednotky“ napsal, že „jediný způsob, jak rychle vrátit do ulic pořádek a zákon, je nasazení velké přesily k rozehnání, zadržení a odrazení narušitelů zákona“, čímž pobouřil spravedlivě rozhořčené.

Vymykat se z všeobecné podpory protestujících davů pod heslem „Na černošských životech záleží“ se nevyplatilo ani vedoucímu redaktoru filadelfských

novin „Philadelphia Inquirer“, Stanu Wischnowskemu, za uveřejnění kritického článku „Na budovách také záleží“. Na protest proti článku se rozhodla část zaměstnanců a redaktorů novin „hodit se marod“. Budovy a podniky vypálené roztrpčeným davem přece nelze srovnávat se životy obětí policejní brutality bez ohledu na příčiny incidentů.

Americká média dlouhodobě trpí podivnou nemocí, jež se do nich přenesla z liberálních univerzit – bolestivou a sebelítostivou přecitlivělostí ke slovům. Čím dále tím větší počet slov, které ještě v nedávné minulosti neměly žádné politické, genderové či rasové stigma, se vylučuje i z běžné konverzace. Nejtypičtějším příkladem této jazykové perverze je zaklínadlo „N-word“ (slovo N), jež nahrazuje původní slovo „negro“ – ze španělštiny převzatý termín pro „černoch“, později v jižanském slangu zkomolené na dnes velmi pejorativní „nigger“. Zejména tuto podobu slova se kromě černošských rapperů nikdo v Americe neodváží vyslovit už ani doma. Kvůli tomuto slovu mizí z amerických knihoven „Dobrodružství Toma Sawyera a Huckleberryho Finna“ Marka Twaina a „Jak zabít ptáčka“ Lee Harpera. Přece jen by se dalo žáčkům těžko předčítat, že „na břeh Mississippi seběhli Tom s Huckem, aby se setkali s N-word Jimem.“ Ani „Chaloupka strýčka Toma“ to nemá snadné neboť „strýček Tom“ se stal synonymem pro černocha, podvolujícího se dobrovolně bílým „rasistům“. Pod vlivem slovního pokrytectví pak vyrůstá generace studentů, jimž se na universitách vyhrazují bezpečné zóny, kde se nesmí o kontroverzních tématech mluvit, aby se mladým jemným duším nezraňovaly city. Fráze „you hurt my feelings“ patří údajně v univerzitním prostředí k nejpoužívanějším. Není divu, že pak takto citlivě opečovávaná osoba, když narazí na realitu života, propadá frustracím, zoufalství, drogám a v nejhorším případě se pak nepřátelskému světu pomstí vystřílením poloviny školy.