Dlouholetý redaktor názorové stránky New York Times, James Bennet, rezignoval jen několik dní poté, co otiskl silně kritizovaný článek republikánského senátora Toma Cottona, který vyjádřil názor, že k likvidaci násilných nepokojů v amerických městech by měly být nasazeny ozbrojené síly. Jeho rezignaci požadovali zejména mladší kolegové z listu. Vydavatel NYT, A. G. Sulzberger, považovaný za ikonickou figuru liberálního novinářství, v krátkém rozhovoru řekl: „Dohodli jsme se, že v současné době potřebných redakčních změn je nad Jamesovy síly vést názorovou stránku.“ Sám Bennet se v dobré tradici politických procesů spolupracovníkům a čtenářům omluvil, že Cottonův příspěvek nedostatečně zredigoval a přehlédl v něm nepřesnosti, a neuvědomil si jeho příliš „drsný tón“.

Tom Cotton – legálně zvolený senátor z Arkansasu – v článku pod titulkem „Pošlete vojenské jednotky“ napsal, že „jediný způsob, jak rychle vrátit do ulic pořádek a zákon, je nasazení velké přesily k rozehnání, zadržení a odrazení narušitelů zákona“, čímž pobouřil spravedlivě rozhořčené.

Vymykat se z všeobecné podpory protestujících davů pod heslem „Na černošských životech záleží“ se nevyplatilo ani vedoucímu redaktoru filadelfských

novin „Philadelphia Inquirer“, Stanu Wischnowskemu, za uveřejnění kritického článku „Na budovách také záleží“. Na protest proti článku se rozhodla část zaměstnanců a redaktorů novin „hodit se marod“. Budovy a podniky vypálené roztrpčeným davem přece nelze srovnávat se životy obětí policejní brutality bez ohledu na příčiny incidentů.

Americká média dlouhodobě trpí podivnou nemocí, jež se do nich přenesla z liberálních univerzit – bolestivou a sebelítostivou přecitlivělostí ke slovům. Čím dále tím větší počet slov, které ještě v nedávné minulosti neměly žádné politické, genderové či rasové stigma, se vylučuje i z běžné konverzace. Nejtypičtějším příkladem této jazykové perverze je zaklínadlo „N-word“ (slovo N), jež nahrazuje původní slovo „negro“ – ze španělštiny převzatý termín pro „černoch“, později v jižanském slangu zkomolené na dnes velmi pejorativní „nigger“. Zejména tuto podobu slova se kromě černošských rapperů nikdo v Americe neodváží vyslovit už ani doma. Kvůli tomuto slovu mizí z amerických knihoven „Dobrodružství Toma Sawyera a Huckleberryho Finna“ Marka Twaina a „Jak zabít ptáčka“ Lee Harpera. Přece jen by se dalo žáčkům těžko předčítat, že „na břeh Mississippi seběhli Tom s Huckem, aby se setkali s N-word Jimem.“ Ani „Chaloupka strýčka Toma“ to nemá snadné neboť „strýček Tom“ se stal synonymem pro černocha, podvolujícího se dobrovolně bílým „rasistům“. Pod vlivem slovního pokrytectví pak vyrůstá generace studentů, jimž se na universitách vyhrazují bezpečné zóny, kde se nesmí o kontroverzních tématech mluvit, aby se mladým jemným duším nezraňovaly city. Fráze „you hurt my feelings“ patří údajně v univerzitním prostředí k nejpoužívanějším. Není divu, že pak takto citlivě opečovávaná osoba, když narazí na realitu života, propadá frustracím, zoufalství, drogám a v nejhorším případě se pak nepřátelskému světu pomstí vystřílením poloviny školy.

V Africe to trvalo tři měsíce než počet nakažených koronavirem dosáhl sto tisíc případů a dalších 18 dní než překročil 200 tisíc případů. Britská ekonomika se v březnu propadla o víc jak 20 %. V USA počet nakažených překročil dva miliony a počet mrtvých 110 tisíc. Předpoklad přitom je, že v září může dosáhnout kolem 200 tisíc mrtvých. Je to víc, než byly americké ztráty na bojištích první světové války. Nechci šířit špatné zprávy, i tak jich je až dost, ale upozornit, že současná krize bude běh na dlouhou trať – v Americe určitě. Ukazuje se, že část aktivistů protirasistických bouří byli aktivisté ekonomických protestů „Occupy Wall Street“. Týká se nás to vůbec? Asi ano, protože protesty jsou nakažlivé a přelévají se z jedné doby do druhé, z kontinentu na kontinent. Pandemie neskončí tak, že by virus zmizel.

Teď zrovna je v Evropě poměrně klid, takže máme čas se zamyslet nad tím, jak si udržet kus vnitřní harmonie, i kdyby patálie s koronavirem a jeho sociálními dopady měla trvat další tři roky. Vzpomínáte si, že i první světová válka měla trvat sotva pár měsíců? Jaké jsou ty nejjednodušší a nejběžnější postupy, jak si dál od těla udržet posttraumatickou poruchu?

Dr. Denise Sloan z amerického Národní centra pro posttraumatické poruchy říká, že většina lidí si s tím poradí sama bez větších rad a bez psychologů. Důležité je držet si trochu dál od těla špatné zprávy. U většiny lidí i ty nejhorší stavy bezmoci pominou, aniž by bylo nutné brát prášky a provádět zvláštní aktivity. Prostě odezní jako nachlazení. Pomáhá, když si lidé všímají všeho dobrého, co je obklopuje – že mají, co jíst, z čeho se občas zaradovat. Je to jako sklenice, do které lijete čistou vodu a ta ředí a nahrazuje špinavý obsah. Další naprosto samozřejmou „technikou“ je obyčejný empatický rozhovor a nemusí to ani být nějací zvlášť blízcí lidé. Klinické výzkumy jasně ukázaly, že když máte pocit propojenosti s ostatními lidmi, tak snižujete riziko postraumatických poruch.

Žijeme v době, kdy si sami na sebe pleteme biče větší a ještě větší výkonnosti, a když je nezvládneme, tak máme pocit viny. Přitom základní ozdravující pocit je trpělivost a soucit se sebou samým. Tyto postupy byly vyzkoušeny na veteránech z Iráku a Afghánistánu a ukázalo se, že jsme zdravější, když se na sebe díváme s porozuměním a ne s dalšími požadavky.

Další problém bývá ten, že lidé myslí příliš mnoho. Nejhorší je, když se neustále vrací otázky typu: Jak tohle dopadne? Co se mnou bude? Ukazuje se, že si je nelze zakázat, ale dají se napsat, nakreslit, vybubnovat, tedy zbavit se jich nějakou činností. Experimenty ukázaly, že nejjednodušší je se z těchto obav vypsat. Moc totiž nepomůže, když potlačíme negativní emoce, potřebujeme je nasměrovat jinam asi jako když někdo jde k propasti a my ho sice necháme jít, ale zavedeme jej na jinou cestu.

A když je úplně nejhůř, tak chvíli počkáme a pak si na kus papíru uděláme pár bodů, na čem nám v životě skutečně záleží. To nás vrátí k centru bytosti, kde panuje stabilita.

Násilné pouliční nepokoje v posledním týdnu doslova otřásly Spojenými státy. Nyní ani tak neprobírejme jejich příčinu, tedy ono úmrtí George Floyda. Ani to, zda to byla skutečně příčina všeho, co se pak událo. Neb nosit domů nakradené televize a boty, anebo zapalovat auta, pošty či dokonce kostely, není skutečně protestem. Natož protestováním údajně dle některých médií oprávněným, přiměřeným – a dokonce jak neuvěřitelně zaznělo – prý „veskrze pokojným“. V tom, že to tak není, se snad slušní lidé shodnou, ať mají politický či jiný názor jakýkoliv.

Zajímavé je ale především jedno, tedy že spíše mnoha lidem, médiím a dokonce politikům vadí to, co tam v USA zmíněnému rabování, vykrádání majetků a žhářským útokům stojí v cestě. Jednak to jsou (legálně) ozbrojení občané, kteří se svými soukromými zbraněmi střeží své majetky. A za druhé to jsou, pro člověka rozhodně překvapivě, policejní složky.

Prostě, zbraně by se měly občanům sebrat. Tedy je odzbrojit, zbraně vyvlastnit a vykoupit – jak bylo dokonce napsáno (v originále Disarm, Defund, Divest) na jednom transparentu na nedávné pražské (díky bohu pokojné) demonstraci Black Lives Matter. Takže míněno vlastně odzbrojit ty, kteří v situaci, kdy se pomoci policie nikdo nedovolá, mohou se svou privátní zbraní jako jediní bránit své domy či obchody – či v nejzoufalejší situaci před rozzuřeným davem chránit bezpečí své i svých nejbližších.

A policie? Ta, když už se jí asi nepovedlo v amerických ulicích zapálit a zničit dost aut, by se nyní měla taktéž zakázat. Což bohužel už nevykřikují, a po tom, už jen nějací zhulení neomaxističtí levičáci anebo tradičně protipolicejně ladění anarchisté z Antify – ale světe, věř či ne, hlásají už i někteří politici. Zatímco někteří volají pro oslabení místních policejních složek, jiní prosazují jejich úplné rozpuštění. Zbytečně prý černochy a další etnické menšiny děsí.

Rada města Minneapolis kupříkladu na setkání s protestujícími vyjádřila úmysl rozpustit policejní složky a namísto toho by rádi vytvořili „alternativní model komunitní bezpečnosti“. Tedy, že by prý měli pořádek ve městě nastolit dostupní psychoterapeuti, sociální pracovníci a obhájci obětí trestné činnosti. Na to, jak by bylo v případě oslabení nebo rozpuštění policie před kriminalitou chráněno obyvatelstvo, politici zatím neodpověděli.

Protože co asi nastane? Potom, co běžní lidé už nebudou třeba mít zbraně a policii nahradí oni zmínění „sociální pracovníci“. Snad klid a mír? No tomu nevěří snad ani ti s nejnižší mírou inteligence. Vždy když člověk slyší o podobném, napadne jej známé cui bono? Tedy „komu ku prospěchu“? No slušným lidem určitě ne. Jen asi tak kriminálníkům či revolucionářům všeho druhu…

Člověku se pak žel neodbytně vybaví to, čemu se kdysi jen shovívavě usmíval. Tedy divoké teorii o spuštění světového chaosu, vyvolané rasové válce a vzniku následného „nového řádu“. No jen doufejme, že tehdy proroci zmíněného apokalyptického plánu neměli pravdu. Protože není asi lepší způsob, jak takové plány uskutečnit, než těmi současnými kroky, které asi s hrůzou všichni nyní sledujeme. Protože pokud někteří z dotyčných věštců a prognostiků měli pravdu, nečekají nás, ani naše potomky příliš radostné časy…

Black Lives Matter neboli „na životech černých záleží“… Heslo, které se v posledních dnech stalo symbolem boje proti rasismu. Ale je to opravdu tak? Opravdu toto heslo ztělesňuje boj proti něčemu bezpochyby tak nepěknému, jako je rasismus? No… bohužel není. Bohužel je to právě naopak. Rasismus totiž začíná všude tam, kde lidi dělíte podle rasy a podle barvy jejich kůže. Kde jednu rasu nejenom ponižujete před druhou, ale i tam, kde jednu rasu nad druhou vyvyšujete. Heslo, které zmiňuje, že záleží na životě černých, ale naprosto pomíjí životy bílých, žlutých, zelených nebo modrých, je heslo, které proti rasismu nebojuje, ale naopak ho zcela jasně prosazuje. Je to rasizmus ve své nejčistší podobě! Ti, kteří se tímto heslem ohánějí, tak nechtějí společnost bez rasismu. Ale společnost, kde bude jeden druh rasismu jen nahrazen jiným. Kdy zabít kriminálníka černé pleti při zpackaném policejním zákroku je špatný rasizmus, kdežto nutit bělochy, aby líbali černochům nohy a omlouvali se za svou barvu kůže je rasizmus „správný“. Pro takové chování, kdy pod pláštíkem něčeho zdánlivě ušlechtilého nahrazujeme jedno zlo jiným, ještě horším, máme v češtině přiléhavé označení – vyhánět čerta ďáblem.

Zdá se, že Amerika má nového národního hrdinu. Média na jeho obrazu tvrdě pracují. Všechna hudební vydavatelství (soustředěná v Kalifornii) vyhlásila den smutku celý bez hudby. Teď už jen zbývá, aby na podstavce po stržených sochách a pomnících Konfederace, většinou přes sto let starých, byl osazen nový idol.

Bude to některý z astronautů zahynuvších při rozšiřování vědomostí lidstva na prahu vesmíru? Nebo to bude někdo ze skupiny vědců, kteří právě teď, 24 hodin denně, pracují v laboratořích na vývoji vakcíny proti koronárnímu viru COVID-19?

Nikoliv, novým idealizovaným symbolem amerického sociálního pokroku je oběť zřejmě neúmyslné vraždy – vyšetřování ještě probíhá a na proces si pár měsíců počkáme – spáchané nekompetentním, arogantním a zřejmě tupým policistou, který – kdyby policejní ředitelství pracovalo, jak by mělo – už dávno neměl být v uniformě. Jaké zásluhy by se měly tesat? Že se v roce 2007 vloupal do domu a s namířenou pistolí na majitelku ho vyloupil? Nebo že se pokoušel platit podezřelou bankovkou a choval se k pokladní v obchodě jako nekontrolovatelný opilec? Pitva později zjistila, že byl pod silným vlivem drog fentatyl a amfetamin.

Ne, George Floyd si nezasloužil za tyto transgrese zemřít pod kolenem nekompetentního policajta, který si zaslouží trest, jaký na něj uvalí soudce na návrh poroty. Ve jménu George Floyda dnes v amerických městech hoří ulice a spravedlivě rozhořčený dav vykrádá obchody. V New Yorku před obchodním domem dokonce někdo natočil, jak zloděj cpe ukradené zboží do vozu Bentley, který musel stát jako několik vypálených obchůdků v chudinské čtvrti Minneapolis dohromady. Dav se utrhl ze řetězu a policie svázaná lidskoprávními pouty se bojí účinně zakročit. Došlo to tak daleko, že proti rabujícímu davu hlasitě protestuje i bratr zavražděného. Není to nic platné.

Mám starost o Ameriku, kterou mám rád. Mám starost o zemi lidí, jako jsou astronauti, vynálezci, lidé, kteří se nebojí riskovat při posouvání lidských znalostí, prospěchu a bohatství, kteří se nebojí usilovat o ono pověstné jeffersonovské štěstí.

Dovolba radních do Rady České televize budila vášnivé emoce už několik posledních měsíců – a nic nenasvědčuje tomu, že by se teď, po volbě samotné, měla situace nějak zklidnit. Spíše naopak. Což je možná poněkud paradoxní, pokud uvážíme fakt, že nebýt celé té hysterické antikampaně, tak by dnes Hana Lipovská, ani Xaver Veselý v Radě dost možná ani neseděli. Nejzajímavější na celé věci jsou neustálé výkřiky o oslabení, ohrožení nebo rovnou destabilizaci veřejnoprávního média. Pro přesnost uveďme klíčová fakta, která v celém humbuku poněkud zanikla. Rada ČT má celkem 15 členů volených na šest let s tím, že se každé dva roky obmění třetina radních. Tím, že se Rada nepřevoluje celá naráz, ale vždy po jedné třetině, je právě zajištěna její kontinuita. Je zajištěno to, že Rada jako celek nemůže podlehnout nějaké aktuální politické konstelaci nebo momentálnímu politickému tlaku. Proto je mechanismus volby nastaven tak, jak je – právě proto, aby jedna konkrétní volba radních stabilitu ČT nijak negativně ovlivnit nemohla. Skoro se mi ale chce, byť s nadsázkou, říci jedno: pokud by Českou televizi s její několik desetiletí trvající historií, s bezmála třemi tisícovkami zaměstnanců, a především se sedmimiliardovým rozpočtem mohla destabilizovat jedna Hana Lipovská nebo jeden Xaver Veselý, pak je možná na pořadu dne otázka, zda by snad nebylo lépe, aby se takhle choulostivá a slabá instituce raději opravdu destabilizovala. A namísto ní vznikla jiná, která bude dostatečně stabilní na to, aby pro ni nepředstavovali fatální existenční ohrožení třicetiletá ekonomka nebo populární rozhlasový moderátor.

Prožívali jsme totiž nebývale dlouhou dobu poměrné prosperity a díkybohu i bez válek. A lidé, zvláště pak ti naivnější, či takoví co sami sebe definují jako pacifisty, si na toto zvykli jako na určitou samozřejmost. Tedy na něco, co je jaksi neměnné a zřejmě tak už bude napořád. To je o to patrnější u nás, tedy v zemi, která v současnosti patří k nejbezpečnějším na světě vůbec. A to nejen z hlediska kriminality a terorismu, ale i živelných katastrof apod. Češi prostě nejsou zvyklí hromadit potraviny a vodu, že kupříkladu přijde hurikán či cyklon, jako se tomu běžně děje v USA, nebo nějaká častá zemětřesení, na které jsou zvyklí třeba v Mexiku. Povodně, co jsme zažili my u nás, nejsou ani zdaleka srovnatelné s těmi v Indii a Číně, kde mají zpravidla mnoho tisíc obětí. Ani pro českého člověka není něčím naprosto normálním, že by rychle utíkal za zvuku sirén před padající palestinskou raketou do krytu, jako lidé v Izraeli. A také jako zde, či dokonce už i v Západní Evropě, zatím nemusíme jako s každodenní realitou počítat s nějakým džihádistou, co chce co nejvíce lidí povraždit na ulici nebo v autobuse.

Následkem toho ale je, že zvláště v naší bezpečné kotlině spousta našich spoluobčanů jaksi vytěsňuje to, že příroda může být až nečekaně krutá a lidé někdy na sebe hodně zlí. Prostě strčím hlavu do písku, nebezpečí pomine – a tak vlastně neexistuje. Slyšel jsem dokonce i jeden „zajímavý“ sluníčkářský názor, že „když o nebezpečí moc přemýšlím, tak jej i přivolám…“ Jsou ale i jiní, kteří naopak takové věci vedou v patrnosti. Či se na horší časy, co mohou, jak vidno přijít, dokonce s určitou odpovědností k sobě a svým nejbližším preventivně připravují. Takoví donedávna v našich končinách bývali spíše zdrojem úsměšků či někdy dokonce označováni i jako podivínští preppeři. Není to ale o stavění nějakých odolných bunkrů, co snad přežijí atomovou válku či pád asteroidu. Je to ale spíše o určité odpovědnosti – jak vůči sobě, tak i svým blízkým. A také o tom, trochu o věci a eventuálních, velmi reálných rizicích dopředu přemýšlet a nevytěsňovat je ze své mysli. Není totiž potřeba být nějakým prepperem, abyste za mrazivé noci nevyráželi v autě na dlouhou cestu jen s poloprázdnou nádrží a skoro vybitou baterií telefonu. Je to spíše o selském uvažování a určité o připravenosti na méně příjemné momenty lidského života, co mohou s větší či menší pravděpodobností nastat. Ale pro mnoho lidí je nestarat se o svou budoucnost jaksi i pohodlnější.

Zkrátka člověk, co nyní v lednu, jen nějaké tři měsíce zpět, u nás sháněl respirátor, desinfekci či latexové rukavice byl pro okolí jen zbytečný panikář. Stejně, jako se tu posmívali lidem, co v únoru prozíravě začali nakupovat alespoň nějaké potravinové zásoby, aby třeba vydrželi při zhoršení situace soběstační po pár dní – a nazývali je „klasickými uprděnými Čecháčky“. No a následně se vše podobné dělo od Evropy až po USA. A i tam lidé v mnoha případech smutně koukali na prázdné fochy v krámech. O tom už se pak ale jaksi mlčelo. Naštěstí se katastrofické scénáře, tedy že se lidé třeba nedostanou ani z domu vyjít shánět potravu, nenaplnily. Díkybohu. Zatím tedy…

Virová pandemie nemající v moderní historii obdoby však nejlépe ukázala, že stát může ze dne na den mít zásadně sníženou schopnost se o nás všechny postarat. A to ani nemusí být situace podobná nejdivočejším apokalyptickým scifi filmům. To, že mohou být doslova přes noc v obchodech regály prázdné – anebo značně omezená možnost policie standardně se postarat o bezpečí každého z nás, to je už asi i těm největším snílkům jasné. Na to se nemusí lidé ocitnout ani v Itálii, kde mimo tisíců úmrtí denně vlivem infekce, které jsou počtem už přirovnatelné k válečným ztrátám, ještě na jihu zoufalí lidé bez příjmů a peněz začínají hromadně přepadat obchody, aniž tomu mohou bezpečnostní složky účinněji čelit. Ani není třeba zažívat to, co v Kalifornii nebo též New Yorku, kde v zoufalé situaci propouští tisíce vězňů a kde se proto i největší odpůrci zbraní nyní snaží narychlo nějak ozbrojit.

Stát, a to jakýkoliv, jak se žel ukazuje, může poměrně rychle v podobných případech ztratit svoji schopnost alespoň základně zajišťovat bezpečí svých občanů. Jak nyní vidíme, vyčerpání policie a bezpečnostních složek může nastat snadno i u nás. Už nyní vlivem situace kolem koronaviru to asi mnozí i v ČR vidí jinak, neb policie je sotva schopná provádět běžně svoji standardní činnost – nejen kvůli omezeným stavům nutnou současnou izolací vesnic zasažených nákazou, ale i už karanténě stovek z nich, apod. A díky tomu nejenže byl zrušen i výcvik policie a není kolikrát čas řešit dopravní či jiné přestupky, ale raz dva se může stát, že při dalším případném zhoršení situace se prostě, aniž to nějak oficiálně zaznělo, bude muset i samotný občan o sebe a nejbližší lidi kolem postarat sám. Nejen aby měli třeba co nakonec jíst, ale i o jejich bezpečí v situaci, kdy by třeba nedejbože kolem v ulicích skutečně propuklo bezvládí, tak jako se to prostě v takových momentech někdy stává. A příkladů je mnoho – a ne zas tak v dávné historii. To je pak dost pozdě na to uvažovat, jak a čím je budu chránit. Říká se: doufej v nejlepší, ale připravuj se na nejhorší. A také platí ono: „lepší je mít zbraň a nepotřebovat ji, než potřebovat a nemít…“

I u nás se kupříkladu spousty náhle procitnuvších lidí, a to paradoxně i těch, kteří se kdysi „pistolníkům“ vysmívali, najednou ptá: „jak si prosím tě teď udělám zbroják“? No nijak. Ten, kdo to totiž nestihl v minulosti, má prostě v tomto ohledu smůlu, neb zbrojní oddělení policie jsou zavřená a navíc ani zkoušky na zbrojní průkazy kvůli virovým opatřením neprobíhají. Prostě cesta k legální soukromé zbrani, pokud tu možnost před tím prošvihli, pro takové zájemce v současné situaci neexistuje. Dokonce ani paradoxně nemůže pořídit „ofiko“ zbraň i vlastník zbrojního průkazu, protože nemůže nyní získat ani nákupní povolení. Kdo by to ještě před půl rokem řekl?

Prostě, až „doba koronavirová“ skončí, nemálo lidí se už nepochybně nebude posmívat někomu, kdo si pořídí zbraň nejen třeba na sport nebo lov, ale i pro ochranu sebe a svých blízkých. Anebo se ani moc nikdo nebude bavit tím, že si někteří kupují pravidelně s každým nákupem pár konzerv navíc. Ty holt v budoucnu buď sní někde jednou v kempu na výletu, nebo v nejhorším, až budou prošlé, nechá zkonzumovat svým pejskem. Anebo je holt vyhodí a ztráta nebude zas tak veliká. Oproti možnosti jejich případného zhodnocení v opravdu krizové situaci. Zde je to totiž hra s těžce odhadnutelným osudem, ve které takto můžete přijít o málo, ale vydělat neuvěřitelně mnoho. Neb pak se mohou rapidně změnit lidské hodnoty. Přiznejme si, že mohou totiž přijít i mnohem horší časy, kdy těch pár plechovek s potravou, stejně jako zbraň s náboji, bude mít třeba cenu zlata. A to doslova.

Pozn.: autor je prezidentem lidskoprávně-bezpečnostní platformy LIGA LIBE

Všechna ta opatření tady totiž nejsou jen proto, aby se nemoc dál nešířila, ale PŘEDEVŠÍM proto, že zdravotní systém tohoto státu není schopný poskytnout péči vám všem, kteří chodíte k lékaři – a to i se zcela zbytečnými hloupostmi. Schází lékaři, sestry, kapacita nemocnic je omezená. Kdo umí číst, může se kouknout na situaci v Itálii nebo ve Španělsku, pacienti uloženi v čekárnách a na chodbách, někdy jen s prostěradlem, jindy i bez něj. Jakmile je totiž pacientů příliš mnoho, nezvládne je žádné zdravotnictví na světě, protože všechna zdravotnictví jsou budována na normální podmínky, jen s menší rezervou. Na krizové podmínky není běžně vybudováno zdravotnictví nikde, protože by to bylo naprosto neufinancovatelné.

Lidé také velmi rádi zapomínají na to, že provizorní nemocnici lze na přechodnou dobu zřídit třeba v tělocvičně školy nebo jinde, polní nemocnici může armáda postavit ve stanech, ale provizorní nebo polní lékaře a sestry nikdo nikde nevyčaruje. Opět si člověk nemusí hrát na myslitele, stačí se podívat do Itálie, Španělska… ale i jinam.

A nakonec tito lidé jakoby úplně zapomněli, že kvůli koronaviru nevymizely ostatní nemoci z této planety. V nemocnicích musí být hospitalizovaní lidé s kardiovaskulárními nemocemi, mozkovými příhodami, zánětem slepého střeva… zkrátka se vším, co vyžaduje neodkladnou péči.

Jsem velmi rozzlobená, protože domnívat se, že najednou odpojíme lidi z dýchacích přístrojů a přestaneme poskytovat akutní zdravotní péči lidem, kteří netrpí Covid-19, je nelidské. A nezlobte se na mě, stejně tak nelidské je nemyslet na ně, nezahrnout tyto lidi do svých zveřejňovaných „úvah“. Jak by asi bylo těmto „myslitelům“ – kteří rozhodně nedokážou myslet, protože nemají ani rozum ani srdce – příjemné, kdyby k nám přišli do nemocnice se zánětem slepého střeva, akutním infarktem nebo s podobným zásadním problémem a byli pohozeni na chodbě s poukazem, že všechen zdravotnický personál se musí starat o nezodpovědné lidi, kteří si myslí, že nošení roušky, karanténa a zákaz jít se opít do baru je důležitější než lidský život. Avšak zejména se musí starat o lidi, které tihle nezodpovědní chytrolíni nakazili – a v mnoha případech ohrozili na životech. A v některých případech je i zabili. Protože každý člověk, který dosáhl věku alespoň pěti let při víceméně normálním psychickém vývoji, ví velmi dobře, jaké následky může mít jeho nemyšlení a idiotské chování. Z toho mi vyplývá, že buď jsou tito chytrolíni silně mentálně retardovaní – a pak by měli být v příslušném zařízení pod dohledem, aby neškodili, nebo jsou příčetní a dělají všechno vědomě, ale pak by měli být v jiném zařízení pod dohledem, aby neškodili.

Západní civilizace, převážně s křesťanskou tradicí, v posledních desítkách let nezažila tak mimořádné postní období a tak velkou příležitost ke změně. Ke změně nejen nás samotných, ale téměř všeho, co jsme doposud považovali za běžné, normální, tj. za normu, která pod svým lesklým povrchem zakrývala nevábný obsah uvnitř. Vnímám to tak, že pro ozdravení společnosti, nás všech, je nanejvýš potřebné změnit distribuci bohatství a zásadně zmenšit naši spotřebu. Utrácíme peníze, které nemáme, za věci, které nepotřebujeme. Jestli to neuděláme dobrovolně a sami za sebe a podle sebe, budeme k tomu o to bolestněji donuceni později, podle pravidel někoho jiného.

Nemyslím si sice, že tento drobný políček přírodních zákonů lidskému rodu povede ihned k prozření. I ta žába vařící se v horké vodě zjistí, byť s krátkým časovým odstupem, že voda je příliš horká, než aby to přežila.

Velké dějinné zvraty, viděno zpětně, totiž nepřicházejí nějakou jasnou a jednou velkou „ranou“, ale postupně, ve sledu více či méně drobných událostí, na které je reagováno, stejně jako je tomu nyní s tím mrzutým virem, velmi přehnaně. Mám na mysli jak naši individuální imunitní reakci, tak i reakci našich politických elit. V obou případech komplikace přináší právě ta nadměrná reakce, nikoli „nákaza“ samotná. Ale přehnané reakce na banality jsou naší společnosti vlastní již mnoho let, takže nic převratného se nestalo, až na míru té přehnanosti. A míra čehokoli je zásadní skoro pokaždé a u všeho. Míra a limity všeho, co činíme, vytvářejí buď kladné, nebo záporné výsledky.

Lidské bytí je, bylo a bude vždy spjato s jistou mírou utrpení a bolesti. Náš současný nadbytek a nárokovost na vše, na co si jen pomyslíme, nás vedly k ignoraci limitů. Nechceme trpět a bolest je něco nepřijatelného, nepatřičného – a snad i „protizákonného“. Vede nás to pak k vytěsnění tématu smrti, jakoby konečnost života nebyla nedílnou součástí našich životů. Dlouhodobá ignorace lidských i přírodních zákonů, potlačení tématu smrtelnosti každého živočišného druhu včetně člověka, absence pokory vede k tomu, že bojujeme předem prohraný boj, a nejde zdaleka o počty nakažených, mrtvých či uzdravených. Přiznejme si, byť je to těžké, že večírek skončil, bylo to fajn, a až se probereme z kocoviny, zkusme to znova a lépe. Podaná ruka k tomu tady je, tak se ji pokusme přijmout…

Evoluci a přirozený výběr obecně uznáváme, ale nedej Bože, když se dotkne nás „vyvolených“. Ano, přírodní zákony se vztahují i na nás a místo nesmyslné záchrany menšiny, jak typické pro dobu posledních let, jsme zcela zapomněli a ignorujeme většinu, která má právo normálně žít. Pandemie ekonomická a sociální bude mít v konečném důsledku řádově více obětí, než onen neviditelný „sluneční“ vir. A právě ona ignorace limitů nám brání sebevědomě zaujmout pozici, že s našimi obrovskými zdroji budeme nesobecky pomáhat potřebným, nemocným či rodinám zemřelých, uzavřeme celospolečenskou smlouvu, že v zájmu přežití celku nebudeme nesmyslně zachraňovat to a ty, co již, i bez následků virové pandemie, dospěli blízko věčnosti. Necháme je důstojně odejít, smíříme se s naší i jejich smrtelností a naplníme naše současné i budoucí životy tak, abychom ve světle tohoto rozhodnutí sami před sebou obstáli.

Tento půst nám nečekaně seslal obrovskou příležitost skokově změnit nejen sebe samotné, ale i systém, ve kterém dlouhodobě setrváváme, a přiznejme si, k žádnému překotnému nárůstu štěstí a spokojenosti nevedl. Byla by škoda promarnit tuto příležitost, a kdyby přeci jen, věřme, že příroda nás srovná, navzdory našemu úsměvnému boji s ní – a propos jsem velmi zvědav, co bude momentem vyhlášení vítězství, jakkoli to z principu „nákazy“ není možné. Pokorně přijměme běh světa, pomáhejme jako společnost i jako individuality potřebným a přemýšlejme o nové „společenské smlouvě“, která se jeví jako nutná, mezi námi občany a představiteli vlády. Rozvažme jim ruce a řekněme, že jim dáváme právo i povinnost respektovat limity. Vraťme opět do centra našich životů téma umírání a smíření s ním – a přijměte to jako nezbytnost. Nečekaným efektem bude lepší život samotný.

Letošní vzkříšení je asi ještě brzké na to naše všeobecné usebrání, ale možná už ta další, po dalších půstech, budou radostnější… A nebojme se smrti, bez ní by nebyl život. Žijme tak, abychom, až ta chvíle přijde, nelitovali toho, co jsme v životě neudělali. To jediné nám náš konec definitivně bere, bere nám čas ještě něco udělat, ještě něco změnit. Vše ostatní zůstává.

Zkusím to stručně v několika odstavcích:

• Řekové, nechaní za tichého souhlasu NATO i EU zcela Turkům napospas, opevňují svou hranici jako Rommel kdysi Atlantský val – a jako v minulosti se sami chystají před nájezdníky chránit Evropu za svými zády, aniž by ta je v tomto nějak podporovala a byla snad i za to vděčná…
• Novodobý sultán Erdogan, disponující největší armádou široko daleko, ukázal zuby a spolu s nachystanými milionovými armádami nelegálních migrantů, připomínající namísto zubožených uprchlíků spíše barbarské invazní hordy, drží Evropu pod krkem a rapidně tím zvyšuje šance na čím dál tučnější výpalné, které však rozhodně nezabrání jeho dalším a dalším zjevným dobyvatelských choutkám…
• Němci nenápadně zabavují ochranný zdravotnický materiál několika sousedních států, aniž tam u nich dodnes vůbec roušky po ulicích někdo nosí a v jejich státní televizi se už moc těší na to, jak konečně vymře stará „neekologická“ generace jejich spoluobčanů…
• Do nejvíce postižené Itálie, kde na nákazu koronavirem umírají stovky lidí denně, nyní po Číňanech přijíždí pomáhat nově i Rusové a dokonce i Kubánci (kdy snad i Severní Korejci?), což je asi tou poslední ranou pro kdysi tolik omílané fráze jako „evropská solidarita“ a „evropské hodnoty“…
• Státy jako Británie, Holandsko apod. opouštějí svůj plán „přirozeného promoření společnosti koronavirem“ a s bolestným skluzem (který žel udrží hranice v EU uzavřené možná i po léta) zavádí postupně opatření, za které bylo nejen Česko a Slovensko tak hodně zpočátku kritizováno…
• Po Evropské komisi (co ještě 2 měsíce zpět ujišťovala, že se do Evropy koronavirus z Číny nedostane – a 2 týdny zpět nás spolu s Merkelovou a Macronem hubovala za neuvážené zavírání hranic), nyní už naprosto ani vidu ani slechu (tedy mimo informací o jejich stále probíhajících zakazovacích ambicích v oblasti soukromých legálních zbraní a olova ve střelách a rybářských závažích…).

P.S.: Ještě že je v EU alespoň terorizmus nyní na mírném sestupu, ale ne díky „protiteroristickým“ aktivitám a programům evropských vůdců, ale jen proto, že Islámský stát varoval své stoupence, aby se Evropě nakažené koronavirem, nyní co nejvíce vyhýbali…

No vidí to snad někdo jinak?

Od té doby jsme se k těmto tématům v různých obměnách vraceli a sbírali pro vás i pro sebe rady – jak na to? Jak se nenechat vyvést z rovnováhy, jak získat nadhled z jistoty, že o věcech přemýšlím dříve, než nastanou. A hlavně o tom, jak se nestát zmateným, vyděšeným agresorem, kterým preppeři říkají zombie.

A když tak o těch možných krizích meldujeme a mudrujeme už pět let, tak jsem dospěla k přesvědčení, že na rozdíl od našich rozhlasových začátků, kdy jsme byli, coby průkopníci těchto témat, napadáni ze „strašlivého strašání“, tak dnes se už o možných nebezpečích a kolapsech mluví zhusta…a že jsme tudíž všichni alespoň tak trochu poučení a vybavení.

Toto přesvědčení mi vydrželo do prvního poryvu paniky. Koronavir. První zásobovací horečka v Itálii rozpoutala křečkující smršť i u nás. Rázem začala platit anekdota, že „ČR má první oběť koronaviru, když se na ženu v Ústí n. Labem zřítily doma police se zásobami“.

Na jednu stranu jsem si říkala, že je dobře, že si mí spoluobčané uvědomili, že na státní struktury nemusí být spolehnutí ve všech životních situacích, ale zároveň jsem se obávala, že to bude mít stejný efekt na zásobování, jako mívá „run na banky“.

Obávala jsem se zbytečně. Koronavirová nákupní horečka by mě zasáhla, jen kdybych byla pekařka. Protože z neznámých důvodů mizely z obchodů zásoby mouky. Hodně na odbyt šla také rýže. Zdá se, že v dobách zlých nikdo na bezlepkovou, ani bezuhlovodanovou dietu nemyslí. Ale zdá se, bohužel, že mnozí nemyslí vůbec…

Facebooková veřejnost se rozdělila na dva nesmiřitelné tábory. Jedni, kteří se zásobují nesmyslným množstvím nesmyslných surovin, a druzí, kteří si o nich myslí, že jsou to naprostí pitomci, kteří nás ještě všechny dovedou do neštěstí. Pohříchu je tato druhá skupina nad současnou situací povznesená natolik, že jsou životně závislí na stánku s pizzou před svým domem. Takže…potenciální zoombie…

Ani my, ani lékaři zatím nevíme jistě, zda je koronavirus sofistikovanější chřipka, anebo časovaná bomba, která teprve tiká. Ani my, ani lékaři zatím nevíme, jak se bude její průběh vyvíjet a kolik lidí se ještě nakazí. Ani my, ani lékaři zatím nevíme, zda bude tento vir dále mutovat, anebo slábnout… Ale jedno víme jistě… Nejsme u konce a v dnešním provázaném, globalizovaném světě, se takováto situace může kdykoliv opakovat. Krize, nervozita či nepokoj, se může týkat bank, propouštění ve velkých korporacích, stěhování klíčových firem, dalších migračních vln i smrtících virů. A protože s těmito stavy v moderních dějinách, a hlavně ve světě moderních technologií, nemáme téměř žádné zkušenosti – měli bychom být připraveni. Připraveni na to, že stát se může dočasně ocitnout v chaosu stejně jako my. A že se na něj nemůžeme stále spoléhat ve všem. A že o svou rodinu bychom se měli umět postarat nejen v dobách ideálních.

Jak čelit smrti z leknutí?

„Radu dá ti každý přítel, ale málokdo dá ti mouky pytel“ … říká staré přísloví. Ale já jsem usoudila, že je možná v tuto chvíli cennější ta dobrá rada, protože „mouky pytel“ už si mnozí nabrali.

Na velkou výuku není čas, ale pár zásad pro tuto chvíli stačí.

Mít stále doma zásobu jídla a pití na cca 14 dní pro všechny členy rodiny. Toto je mimochodem doporučení, které našel před pár měsíci každý Němec ve své poštovní schránce. Každý Švýcar, který si staví dům, je povinen vybudovat v něm protiatomový kryt. A tak mají Švýcaři v dobách dobrých kvalitní sklepy, a na doby špatné jsou připraveni lépe, než kdokoliv jiný.

U nás bohužel není síla (kromě Kupředu…), která by nám poradila, jak se vybavit, aby to byly praktické a účelné zásoby, které nezatíží rozpočet rodiny, ani prostor bytu. A které po půl roce neskončí v kontejneru. Vládní rady typu: „Nepanikařte a nezásobujte se přehnaně – nákupní centra zůstávají otevřená.“ Případně ještě lepší: „V případě potíží kontaktujte telefonicky lékaře nebo lékárnu,“ nemusí být až tak funkční.

Navíc je zřejmé, že i poměrně srdnatá opatření, která vláda zavedla (zavřené školy a zrušené srocování lidu), společnost zase rozdělují. Jedni tvrdí: „Už je pozdě“ a druzí: „Je to blbost“.

A tak se opět potvrzuje fakt, že současný člověk začne logicky uvažovat, až když už jiná možnost nezbývá. Tak tedy, co nám velí „zdravý rozum“? Každá spižírna našich babiček by mohla sloužit jako dokonalý příklad logického zásobování. Žádná z nich neměla desítky kil mouky, protože věděly, že se jim do ní dají moli. Měly pár kilo mouky, pár kilo cukru. Zavařené a uzené maso, naložené zelí, kompoty, v temném a studeném koutě sklepa brambory, jablka, řepu. My bychom mohli přidat nějaké konzervy rybiček, masa, hotových jídel a něco těstovin – i těch instantních. Přemýšlejme. Když si nakoupíte rýži a nepůjde elektřina, jak si ji uvaříte? Je mimořádně energeticky náročná a dvacet minut v ešusu na ohni je pocitově mnohem delší doba, než v hrnci na sporáku. Kupte si raději kuskus či pohanku, které jen zalijete horkou vodou, necháte odstát a můžete jíst. A tímto způsobem přemýšlejte i nad dalšími zásobami. Jinak budou vypadat, když máte malé děti…to na poličce přibude sušené či kondenzované mléko i krabice kakaa, sušené ovoce a moře sušenek. Jinak, když máte zdravotní omezení.

Nepodléhejte radám „odborníků z leknutí“, kteří vám tvrdí, že si máte nakoupit co nejvíce mražené zeleniny a rybích prstů… Opravdu netvrdím, že koronavir žere dráty elektrického vedení a vodovodní potrubí, ale pokud by karanténní opatření pokračovala, tak se můžeme nadít i omezení služeb, které jsme doposud považovali za samozřejmé. Jste-li závislí na dodávce elektrického proudu, tak jste prostě „závislí“ a zásoby si pořizujeme přece proto, abychom byli nezávislí…

Nejlepší je si dva, tři dny zapisovat, co jste jedli a používali, pak podrobit seznam kritické analýze, ze které vyjde soubor potravin a věcí, které byste nechtěli postrádat. Možná se právě vy „zblázníte“ bez zubní nitě – a jiný ji nepotřebuje, jak je rok dlouhý.

Nezapomeňte si pořídit také jídlo, které máte opravdu rádi, protože si nemysleme, že ve chvílích nouze přestaneme mít chutě a soustředíme se jen na nutriční vydatnost. Ano, pár dní budeme mít radost, že máme vůbec něco, ale po třech dnech chaosu se mnohem lépe domluvíte s člověkem, který dostane kousek čokolády, než s tím, kterému budete matlat placku z mouky a vody…

Čeho ovšem není nikdy dost, je voda. A tak abyste ji nemuseli mít hektolitry, ale jen nějakých 100 litrů (to je cca 10 balíků balené vody), mějte doma dobrý filtr na vodu – a pak máte k dispozici celou Vltavu, Berounku či Svratku… Potřebujete desinfekci, léky, svíčky, zápalky, zásobu baterek, rádio na baterky, kořalku. Pokud nemáte krb, zkuste si časem pořídit kamínka na petrolej. Potřebujete si čistit zuby, potřebujete mýdlo.

Já jsem do našich zásob propašovala i barvu na vlasy… Co kdyby mě marnivost nepustila, ani když mi bude ouzko 😉

Je toho více, ale není toho více, než dvě police ve sklepě. Poslechněte si díly našeho pořadu s Václavem Cílkem o rodinné resilienci. Poslechněte si povídání preppera Amara Ibrahima a budete mít informací více. A když budete vědět více, tak si možná pozvolna, smysluplně zaplníte ony dvě police, které vás zbaví prvotní úzkosti…a pak … pak se uvidí…

Týden do vánoc je ještě dost dlouhá doba, říkám si a vyrážím do oblíbeného zahradnictví pro stromeček. Výběr ze dvou posledních „nechtěnánků“ však opravuje moji mylnou představu o toku adventního času. Takže zbývá próza obřího hobbymarketu. Zde je vše s německou důkladností zkatalogizováno, stromky poslušně stojí v pozoru ve vyrovnaných řádách, najít příhodnou oběť nečiní většího problému, zde se dostane na každého dle velikosti bytu i stavu kapsy. Tady dobré zprávy končí.

Podávám stromkovému muži stojan, klasický dřevěný ve tvaru kříže, a jako každoročně žádám, zda by mohl kmen stromku ofrézovat na velikost stojanu. „Fréza je maximálně na šest centimetrů průměru,“ odtuší muž při pohledu na evidentně užší stojan. „Tak mi to trochu přitesejte sekyrkou,“ nenechám se odbýt věda, že se tak děje rovněž každý rok. „To my ale nesmíme,“ překvapí mě odpověď toho dobrého muže. „Ale pokud chcete, mohu vám sekyrku půjčit a můžete si stromek upravit sám,“ dodává. Nyní v jeho mluvě postřehnu východní přízvuk a z jeho pohledu je patrné, co si o celém nařízení myslí.

Lehce otráveně beru do ruky evidentně novou sekyrku, stromek položím na nejbližší odřezek kmene a napřáhnu novotou se blyštící nástroj. „Ne, tady nesmíte,“ téměř mě okřikne dobrý muž. „Musíte si zajít někam stranou,“ vysvětluje téměř omluvně. Vleču tedy nebohý stromek mezi nedaleké pytle s hnojivy, ovšem už poněkud namíchnut, byť ne na muže, který mi dobromyslně půjčil novou sekyrku, abych mohl dokončit dílo, jež je mu odepřeno.

Protahuji ramena a zahajuji potřebný zákrok, koneckonců co bych neudělal pro zdárné prožití vánočních svátků. Uff, ta kavkazská jedle je snad normální dub, divím se v duchu, když lesklý nástroj sjíždí po kůře stromku. Dobrá tedy, přitvrzuji úsilí, začínají odletovat první odštěpky. Po chvíli musím odložit svrchník a naplno se oháním sekerou mezi hromadami hnojiva. Inu, potvrzuje se stará známá pravda, že u dřeva se člověk ohřeje skutečně kdykoli.

Po dvacetiminutovém boji se zápas chýlí ke konci. Co je, proboha, tohle za pancéřový stromek? Věc, která by normálně trvala jednu dvě minuty, se podezřele protáhla. Prohlížím si zapůjčenou sekyrku. Její nové ostří je tupé jako pr…ůměrně opotřebený příborový nůž v naší domácnosti. Teď mi to konečně dochází. Zaměstnanci nemohou zacházet s nebezpečnými nástroji, aby se něco nestalo – a i nebezpečné nástroje musí být vyrobeny tak, aby přestaly být nebezpečné. V hlavě mi bliklo, jak rychle postupuje ten nádherný nový svět. Zrušíme či zakážeme vše nebezpečné – a na Zemi zavládne bezpečí, klid a mír. Není i nákup stromku krásným vánočním poselstvím?

S námi to zvládnete. Jupí jupí, jupí jupí já.