Ten kdo se rozhodne vraždit lidi kolem a zabít jich co nejvíc, vždy se bude snažit jít tam, kde bude očekávat nejmenší odpor. Kde bude čekat lidi neozbrojené. Kde bude čekat to, že se na místě dlouho neobjeví někdo se zbraní. No a buď státy, kde občanům berou jejich legální soukromé zbraně nebo i sebeobranné prostředky, například některé státy na západ od nás, nebo i tam, kde jsou u nás tabulky s přeškrtnutou zbraní, budou vždy lákat pozornost takových lidí, agresorů. Takový člověk uvažuje tak že půjde tam, kde svůj čin může dokonat nejlépe. Takže nebojte se bránit. Nebojte se toho. Protože tito lidé vědí, že tam kde se budou lidé bránit, těžko dokonají svůj hrozný čin.

Odzbrojit slušné, zákona dbalé občany, kteří vlastní zbraně legálně… ­- …to znamená jen jediné: odzbrojíte potenciální oběti agresora…

Autor je bezpečnostní expert, který cvičí policejní a vojenské jednotky v nejdrsnějších částech světa, v Afghánistánu, Kongu, Mexiku a mnoha dalších zemích. Patnáct let působil u policie jako instruktor sebeobrany a střelecko-taktické přípravy. Coby lektor ministerstva vnitra po mnoho let organizoval resortní kurzy pro speciální zbraně. Je autorem systému bojových technik s teleskopickým obuškem a spoluautorem dvoudílné učebnice Manuál obranné střelby. Napsal knihu o výuce sebeobrany po celém světě, která vyšla loni na podzim. A obává se, aby Česko nepřišlo o svůj velmi kvalitní zákon o zbraních.

Samozřejmě, že ne. Svobodu omezuje příliš mnoho věcí, především přirozené principy života. Musím vydělávat a proto pracovat, i když se mi nechce nebo mne to obtěžuje, případně vyčerpává. Dále svobodu omezuje lidská přirozenost samotná. Je přirozené založit rodinu a mít děti, je přirozené mít solidaritu s druhými lidmi a pomáhat jim. To všechno svobodu omezuje, přináší zodpovědnost a vázanost. Od začátku života jde o to dětem vštípit, v čem jsou nesvobodní, co musí dělat a nemohou si stále jen hrát a nic nedělat. Svobodu tedy omezuje řád, to je řád, který je nutný, protože člověk je společenský tvor a musí žít ve společnosti a pro ni pracovat, aby společnost mohla fungovat, aby byla produktivní a mohla existovat. Takový řád se vyvíjel obvykle dlouhou dobu zkušenostmi a tomu říkáme tradiční řád. Ten má svoji morální složku, tedy snahu o dobrovolné dodržování pravidel jako ctnost, a direktivní složku, tedy to, co okolnosti vyžadují a musí se udělat.

Svoboda je tedy spíše jakýsi mýtus, jakýsi sen, možná dětský sen. Marx měl tedy pravdu, když řekl, že svoboda je poznaná nutnost. V občanském životě je důležitější rovnost, na základě ní potom platí pravidlo pro svobodu: svoboda jednoho nesmí omezovat svobodu druhého. Aby si lidé vzájemně nezasahovali do své svobody, musí být opět řád, který hlídá, aby svoboda jednoho neomezovala druhému jeho svobodu, čili jakási hlídaná rovnost svobod. Na tom je založeno moderní občanství. Taková svoboda ovšem existuje pouze jako svoboda příležitostí a ona rovnost je pouze v příležitostech. Liberální stát tedy nezajistí ani rovnost, ani svobodu ve výsledku, tedy třeba v majetku nebo pohybu (cestování). Totalitní režimy nedodržovaly rovnost svobod, někdo měl svobodu větší a někdo menší. Potom ani občané neměli rovnost příležitostí (třeba ve vzdělání, v pracovním zařazení).

Co ovšem chtějí univerzalističtí ideologové? Jakou vlastně chtějí svobodu, když ji vlastně máme, mimo totalitní režimy trvale už snad dvě stě let. Chtějí tzv. svobodu OD, což je osvobození od všeho, od čeho se osvobodit dá. Tedy i od povinností k přirozeným principům. Osvobozený člověk nemusí založit rodinu, i když by mohl (má dost peněz, má partnera). Osvobozený člověk nemusí plnit povinnosti ke společnosti, k národu, ke státu, k obci, dokonce tato přirozená společenstva neuznává. Osvobozený člověk může znečišťovat přírodu a vyčerpávat libovolně zdroje bez ohledu na budoucnost. Morální řád dostává novou podobu, neobsahuje pravidla, která by udržovala společnost trvale existující a funkční. Tak nastává jakési „odloučení“ od přirozených principů a jakési sebevědomé osamocení, možná definovatelné jako přehnaný individualismus. Taková svoboda je anarchií, a i když to momentálně nepřináší viditelné záporné jevy, nicméně se pomalu posouváme k zániku. Je to svoboda na úkor budoucnosti.

Co nám tedy přinesl Listopad? Přinesl nám pád totalitního nesvobodného režimu. Zároveň ovšem ta klika, která se chopila moci, už byla natolik zmanipulovaná univerzalismem, že nám nepřinesla jen občanskou svobodu, ale i svobodu OD, tedy onu nezodpovědnou svobodu. Ta nás postupně dovede k zániku, protože svoboda sama od sebe není přirozeným principem, pro přežití být nemusí, pokud se stane náboženstvím, ideologií, mýtem, zničí nás rozvratem a vymřením. Musíme tedy rozlišit, která svoboda je ta správná a která je ta špatná, a podle toho stanovit řád, hlavně jeho morální složku. A to je jakási konzervativní vzpoura nemající nic společného s totalitními režimy, ani s liberalismem nebo socialismem, ani s hlavními tématy Listopadu jako takovými, je to něco zcela nového, je to vzpoura proti nezodpovědné svobodě.

Stalo se tak v souladu s federálním zákonem „O opatřeních proti osobám zapojeným do porušování lidských práv a svobod, práv a svobod občanů Ruské federace.“ Ruský poslanec Adalbi Šchagošev ze severního Kavkazu prohlásil, že česká humanitární organizace se věnovala verbování a výcviku protivládních demonstrantů jak v Rusku, tak v cizině.

Možná narážel na nahrávky ze školení pro ruské studenty v Jerevanu v rámci akce Forum Camp, jehož se zúčastnil také Šimon Pánek, a kde se mělo jednat o instruktáž budoucích barevných profesionálních revolucionářů. Člověka v tísni se naopak zastalo 18 ruských nevládních organizací a spolků, které zdůrazňují jeho humanitární aktivity. České ministerstvo zahraničních věcí označilo důvody zařazení na seznam za absurdní a požaduje vysvětlení od pana velvyslance Změjevského.

Domnívám se, že za zákazem činnosti české humanitární organizace Člověk v tísni v Ruské federaci lze nalézt dva hlavní důvody. Prvním je historické poučení z islámského světa, kde se jako největší nebezpečí pro stát ukázaly původně humanitární organizace Muslimské bratrstvo a Hamás. Tím druhým jsou barevné revoluce a mechanismus jejich vzniku.

V době, kdy jsem pracoval na Ministerstvu zahraničí České republiky, ať již jako velvyslanec v Ruské federaci a na Ukrajině, nebo jako náměstek ministra, jsem měl možnost se s prací této nevládní humanitární organizace důkladně seznámit. Přiznám se, že ve mně občas vyvolávala rozporuplné pocity. Na jedné straně šlo o jednu z nejznámějších a nejvýkonnějších světových humanitárních organizací, která se zasloužila o dobré jméno naší republiky v mnoha oblastech svého působení.

V první dekádě nového milénia to bylo v Ruské federaci na Kavkaze, na Ukrajině zejména na Krymu, kde české humanitární organizace patřily k těm nejaktivnějším, zejména v oblasti usmiřování mezietnického napětí a pomoci národnostním menšinám. Na druhé straně jsem například v Ruské federaci jako titulář musel řešit problémy, které vyplývaly z toho, že se Člověk v tísni občas choval jako politická neziskovka. Rusové to nejprve řešili jenom personálně, kdy neprodloužili nebo nevydali vízum některým zaměstnancům.

V roce 2005 poté, co se v tisku objevily fotografie vedoucího kavkazské pobočky v povstalecké uniformě s kalašnikovem (tehdy v Čečně doznívala válka), ruské orgány činnost Člověka v tísni zakázaly. Návrat této humanitární organizaci povolily až po dvou letech. V roce 2006 se pak odehrálo asi nejznámější obvinění Člověka v tísni z podvratné činnosti – a to na půdě OSN. Tehdy Výbor pro nevládní organizace Ekonomické a sociální rady (ECOSOC) přijal kubánský návrh na zamítnutí žádosti této organizace o udělení poradního statutu ECOSOC. Kubánský velvyslanec hovořil o financování a úkolování Člověka v tísni ze strany USA.

S jeho rozhodnutím souhlasí podle posledního Rassmusenova výzkumu 58 % potenciálních voličů, nesouhlasí 20 % a nerozhodných je 22 %. Trumpovi se dá vytknout jen to, že v tomto případě opět jedná jako obchodník a nikoliv jako rozšafný státník.

Ke stažení ho jako poslední kapka do plné sklenice přimělo odmítnutí evropských spojenců, zejména Německa, převzít bojovníky ISIS z těchto států. Jejich počet se odhaduje na několik tisíc. V Německu se rekrutovali většinou z turecké menšiny a není těžké si představit jak dopadnou pokud zajatecké tábory obsadí Turci. Zajímavá je téměř nezaznamenatelná reakce Asadovy vlády. Evidentně dlouho připravovaná ofenzíva turecké armády, druhé nejsilnější v NATO, byla konzultována i s Ruskem a Iránem, takže se nejedná o žádné impulsivním Trumpem vyprovokované překvapení. Jedno je podle mne jisté, kdyby Kurdové nebyli tak roztříštěnou, často velmi protichůdně, kmenovou společností, vypadala by situace v regionu jinak.

Unavený a pasivní hrdina sleduje, jak se mainstreamové strany ve snaze vyhrát volby shodnou na podpoře muslimského kandidáta. A ten po dosažení prezidentského úřadu začíná přetvářet dříve sekulární stát ve stát řídící se islámem. Pomalu, pomaličku: halal jídlo, šátky, vyhazov nevěřících učitelů z univerzit.
Kniha vyšla ve Francii právě v den, kdy teroristé vystříleli hudební klub Bataclan. Myslím si, že tahle náhodná shoda ve skutečnosti poukázala na největší slabinu románu.
Alláhovi bojovníci mají málokdy trpělivost k tomu, chodit po ulici s volebními letáky a počítat hlasy v urnách. Chtějí nastolit vládu islámu a šaríje stejně, jako to učinil prorok Mohamed: válkou, ohněm a mečem.
„Já vrhnu do srdcí těch, kdož nevěří, hrůzu a vy bijte je po šíjích a bijte je po všech prstech!“ praví korán v súře 8.12. Dokud Mohamed kázal své náboženství mírumilovně, získal v Mekce jen pár stovek příznivců. Když vytasil meč, podrobil si celou Arábii. Tuhle historii zná v islámském světě každý a všechny ty moderní chalifáty, emiráty a teroristické skupiny jsou založeny na její nosné myšlence: zasejeme hrůzu do srdcí nepřátel a oni se nám podrobí.
Krvavé levandule, sbírka deseti povídek z budoucí jižní Francie, vychází z této zkušenosti. Vzbouřenci ve jménu Alláhově neorganizují volební kampaň, ale strhávají moc násilím. A srdce jejich nepřátel se skutečně naplňují hrůzou, ale ne všichni se podvolí. Někteří se postaví na odpor: bombou, dronem, kulometem, meči moderní doby. Politická vrstva je skutečně paralyzovaná, ale v takových situacích se k moci dostávají lidé, kteří schopnost akce neztratili.
Dystopie má vždycky varovat. V tomto případě české čtenáře, protože v naší zemi zatím takové výbušné poměry nemáme – a budeme-li vést dostatečně moudrou politiku, snad ani nikdy mít nebudeme. Ale to je velké „snad“. Velmi jednoduše můžeme zapomenout na to, že mír a bezpečí nejsou samozřejmostí, a ve jménu morální nadřazenosti a povýšenosti, kterou mylně interpretujeme jako dobro, učinit fatálně chybná rozhodnutí, která našim potomkům jednoho dne připraví peklo.
V deváté povídce Krvavých levandulí kráčí zajatý četník Leclerc na popravu kolem vypálené střední školy, na jejíž fasádě je ještě vidět zbytky nápisu FUGEES WELCO. Symboliku této scény považuji za nejzásadnější: jedni nesou následky utopismu druhých.
Budu rád, když tato dystopie zůstane fiktivním příběhem. Ale nedivil bych se příliš, kdyby se naplnila.

www.kechlibar.net – Krvavé levandule

Je v tom ale značný paradox. Jednak nám přece po dlouhou dobu tvrdili, že klima je odborná záležitost, ke které se mají vyjadřovat odborníci, vědci, abychom se nyní dozvěděli, že klima je doménou šestnáctileté školačky, která navíc minimálně uplynulého půl roku školní docházku notně zanedbávala. Zároveň je pozoruhodné, že v době, kdy si politici zvykli nenaslouchat ani svým vlastním občanům, popřávají najednou až mimořádného sluchu dívce, která trpí diagnostikovanou psychickou poruchou.

Není to tak dávno, kdy Francií zmítaly historicky největší nepokoje, kdy se občané snažili dát jasně politikům najevo svůj názor – mimo jiné i na zelenou politiku – a argumentem v tomto případě byly obušky a vodní děla. Takže zatímco názor svých vlastních občanů a daňových poplatníků francouzští politici slyšet nechtěli, názor jakési dívky s Aspergerovým syndromem, která se náhle odkudsi vynořila, si naopak poslechnou rádi.

Možná si to nedostatečně uvědomujeme, ale svět, v němž má pro politika větší váhu názor psychicky handicapovaného dítěte, než názor vlastního daňového poplatníka, je světem, který je neskutečně naruby.

Stavěly se velké máje na návsi, ale když ráno vykoukla děvčica z okna a uviděla, že má malou májku před domem, tak bylo jasné, že na ní nějaký ten frajír myslí. A protože postavit májku ručně, ne jeřábem či z hasičského žebříku, byl velký kumšt, museli se pak chlapi posilnit a celá vesnice s nimi. A pak už zbývalo jen ji uhlídat. Tři dny a tři noci vartovat, protože to byl čas, kdy jim mohli májku odnést chasníci ze sousední vesnice anebo alespoň uloupit věnec z vršku. Když neuhlídali, měli z ostudy kabát. Vykoupení bylo drahé a byli „za blbce…“

Máje tu a tam můžete po republice vidět, ale tím tradice končí… a začíná trestný čin… Už několik let se totiž od 1. května množí na policii trestní oznámení. Když ukradnete májku, tak nejste borec, ale dopustil jste se zcizení veřejného majetku. Když jí podetnete, tak nejste chlap, co to umí s pilou, ale dopustil jste se poškození cizí věci. Pokud jí jen naříznete, tak navíc máte na krku obecné ohrožení. (Pro ty z vás, kdo nerozumíte nadsázce – což se projevilo u mé glosy o čmelácích – zdůrazňuji, že to, že někdo shodí májku jinému na střechu, nevypovídá o tom, že tradice je špatná, ale svědčí o tom, že májový dřevorubec je rozumu mdlého. A to, že májku naříznou mladíci jen do poloviny, nesvědčí o tom, že ji chtěli nastražit tak, aby někoho zabila, ale že je kdosi vyrušil…)

V Čimelicích způsobil neznámý pachatel májkou škodu za 20 tisíc korun. V Újezdu u Plánice skoro za 30 a vloni v Nečíně za 16 tisíc… V Lomu na Mostecku dokonce chytili pachatele. Byli z 20 kilometrů vzdálených Kostomlat pod Milešovkou, kde jim jejich májku někdo ukradl den předem. Tak si došli pro jinou. Ale tradice netradice, už nebudou mít čistý trestní rejstřík… Tedy ve všech případech záleží na soudním znalci, který určí rozsah škody. Když budou mít štěstí, dostanou „jen“ pokutu za přestupek. V opačném případě si za trestný čin mohou jít na rok „sednout“. Ve vězení by pak měli dost času přemýšlet nad tím, že vyprázdněné tradice jsou asi k ničemu. A ve společnosti, která plošně ztrácí smysl pro humor, jsou možná i nebezpečné. Až začnou vesnice své májky „pojišťovat“, tak bych se přimlouvala za jejich zákaz. Pokud už nemají chlapi na to, že když si májku neohlídají, tak místo toho, aby si ji vykoupili demižónem vína či sudem piva, jdou podat trestní oznámení, tak si ji asi už nezasloužíme.

Tatínek mi vyprávěl, jak třeba o Velikonocích vstávali ráno ve čtyři a do chalup za holkami lezli vikýři na půdě či otevřeným okýnkem ve sklepě (to máme narušení domovní svobody a nedovolené vniknutí). A jelikož ti první kluci dostali největší pomlázku, tak je to nedovolené vniknutí za účelem obohacení. A pak holky vyplatili jalovcem nebo tzv. karabáčem (to máme napadení a týrání). A některé (ty nejhezčí) holky dokonce odnesli do potoka a vykoupali je, aby v příštím roce „neuschly“ (a tady se nám rýsuje paragraf ublížení na zdraví). Milý tatínku, jsem moc ráda, že to už dnes neděláš, protože bys „bručel“ tak deset let. Myslím, že příště by koledníci raději měli zvonit na zvonky už v doprovodu svého právního zástupce, člověk nikdy neví.

Ta vlna informací o tom, že si musíme nutně pořídit onen domeček, byla tak sugestivní, že jsme si ho pořídili i přes to, že u nás čmeláci s oblibou hnízdili v zemi už léta. Ale my jsme zjistili, že jich chceme více, a hlavně jim chceme poskytnout větší komfort, než jaký mají ti nebožáčci bez naší pomoci.

I zakoupili jsme speciální domeček pro čmeláky, cena cca tisíc korun, a k tomu sadu na odchyt matky… Mimochodem ani ta síťka a uříznutá injekční stříkačka nebyly zadarmo. Každý čmelák, který u vás od půlky března (záleží na teplotě) polétává při zemi, je čmeláčí matka, která chce hnízdit. Je potřeba ji lapnout – a šup s ní do domečku. Pokud pochopí, že to, co jí nabízíte, je jako dát černochovi ze Soweta vilu na Ořechovce, tak máte vyhráno.

Nastoupili jsme na zahradu a s nosem 30 centimetrů nad zemí slídili. A byla tam. Naducaná matka, která byla podle popisu v časopise bezdomovkyně hledající lepší osud. A ten jsme byli odhodlaní jí nabídnout stůj co stůj. Chytili jsme ji do síťky, nasáli do stříkačky (to opravdu nenesla vděčně) a strčili ji do hadice vedoucí do jejího budoucího domova. Zmáčkli píst stříkačky, ucpali hadici dle návodu a nechali ji rozkoukat v domečku vyplněném senem a cupaninou. Po 15 minutách jsme otvor uvolnili. Pokud prý čmelák vyletí a krouží nad domečkem, je vyhráno, pokud ne a letí rovnou pryč, tak běžte chytat dalšího…

Vyletěl první a šmaroval si to pryč, stejně tak druhý. Třetí nevyletěl. Začali jsme slavit. Když jsme se po třech dnech vrátili, ležel pod doporučenou vycpávkou ze sena a bavlny mrtvý. Něco v návodu zjevně selhalo. Vydali jsme se na lov dalšího, a čtvrtého, pátého… Po několika dnech jsme se cítili jako vrazi s obsedantní čmeláčí poruchou.

Rozhodli jsme se proto znovu investovat, koupit si čmeláka na internetu a už neriskovat jejich odchyt, který připomínal řízenou likvidaci čmeláčí populace. Byli naprosto vyprodaní. Asi ani jiní dobrodinci nebyli sto chytnout čmeláčici, která by z vděčnosti nechcípla. Na internetu jsme také našli spousty varování, že pokud si koupíme čmeláky z Polska, tak mohou být ti „medvídci“ ze Španělska a tato populace zdecimuje naše stávající.

Už by to mohlo končit, kdyby se v našem dosud neobsazeném domečku pro čmeláčky neusídlili sršni. Mít na chatce, u okna synkovy ložnice, hučící hnízdečko sršňů vzbuzuje neklid. Jsou chránění. Pozvali jsme proto službu na jejich odstranění. Doufali jsme v nějaký sofistikovaný přístup. Foukli jim z frkačky do domečku nějaký jed v prášku. To smrtící komando stálo pouhé dva litry… Jeden mrtvý sršeň nás tak stál cirka 66 korun…

Postěžovala jsem si kamarádovi, který žije ve vesnici na Vysočině. Myslím, že kroutí hlavou ještě teď. Oni ti lidé z venkova nejsou tak citliví jako my. Nemají s přírodou takové slitování.

Můj muž se naštval a rozsekal domeček sekerou. Dost mě to mrzelo. Bilance jeho existence byla smrt asi 6 čmeláčích matek a 30 sršňů plus úhrnem nás naše měkká srdce stála asi čtyři tisíce.

Když ho sekal, tak kolem něj létali čmeláci, kteří sídlili ve stejných děrách v zemi, jako do té doby už léta. Pozorovala jsem je útrpně. Jak jsou hloupí. Právě jim tady někdo štípal na třísky jejich vilu… A oni si stále bydlí v děrách v zemi, jakoby nevěděli, že jsme to s nimi mysleli tak dobře…

Zvolený prezident by svou inauguraci chtěl mít 19. května, zatímco poslanci Nejvyšší rady, kteří podporovali Petra Porošenka, by byli rádi, kdyby inaugurace byla až 28. května. To je nyní jedna z nejdůležitějších záležitostí, která se odehrává v rámci prezidentských voleb na Ukrajině.

Druhá věc, která hýbe ukrajinskou politickou scénou, je takzvaná „pasová válka“, která tady probíhá ze strany Ruské federace, speciálně prezidenta Vladimíra Putina. Ten podepsal krátce po sobě dva dekrety, jež umožňují získání ruského občanství a ruského pasu ukrajinským občanům. První dekret se vztahuje na lidi, kteří žijí v takzvaných povstaleckých republikách, Doněcké a Luhanské. Týká se to především těch, kdo už mají pasy těchto (povstaleckých) republik – ti se poté, co odpřisáhnou věrnost Ruské federaci, stanou ruskými občany. Ukrajinci, speciálně nově zvolený prezident, na to reagují dost podrážděně. Nazývají tento čin dalším aktem ruské agrese vůči Ukrajině.

Není zcela jasný důvod, proč Vladimír Putin přišel s tímto rozdáváním ruských pasů právě teď. Nepochybně to však bude souviset s dalším vyjednáváním, které se povede po inauguraci Vladimíra Zelenského o míru na Donbase. Už teď je jasné, že bude pokračovat v takzvaném Normanském formátu, tedy kromě Ruska a Ukrajiny ještě s Německem a Francií.

A nakonec jedna spíše zábavnější věc. Ukázalo se, že Vladimír Zelenskyj bude se svými velmi vtipnými komentáři zřejmě vystupovat i v politice. Nedávno v tomto duchu odpověděl Zelenskyj Vladimíru Putinovi na jeho nabídku, že jednání mezi Ukrajinou a Ruskem by mělo probíhat co nejrychleji a ve velmi přátelském duchu, protože obě země mají velmi mnoho společného, glosou, že on se domnívá, že po anexi Krymu a po válce na Donbase mají obě země společnou pouze státní hranici.

Odpověď je přitom prostší, než se na první pohled zdá – projekt biopaliv neměl vůbec vzniknout, a je úplně jedno, zda by mělo jít o biopaliva první generace (z potravinářských plodin), druhé generace (z nepotravinářských plodin a potravinářského odpadu) nebo třetí generace (z mořských řas). Každá z uvedených generací totiž narušuje zásadním způsobem životní prostředí díky umělému navýšení poptávky po příslušné surovině. První generace biopaliv se zejména opticky projevila a projevuje rozsáhlými lány řepky na našich polích, a je tak skutečně velmi viditelným důsledkem existence biopaliv jako takových, byť jsou surovinou pro výrobu komponentů do konvenčních pohonných hmot i jiné hospodářské plodiny, jako je cukrovka, kukuřice nebo obilí. Jenže ty nejsou tak vidět. Stejně tak by nevzbuzovaly patrně pozornost lány rychlerostoucích dřevin, které by měly být surovinou pro biopaliva druhé generace, kromě kafilérních tuků nebo použitých olejů. Těch je ovšem na nějaký statisticky významnější podíl v přimíchávání biosložek do paliv málo – proto by se muselo jako surovina použít odpadní dřevo. I toho je ovšem málo (i když dočasně kvůli kůrovcové kalamitě aktuálně hodně, ale snad to nebude dlouhodobější stav), takže stejně jako řepku by bylo nutné cíleně pěstovat (a velmi brzo zase kácet) stromy. To by mělo obdobně negativní důsledky na „pestrost“ krajiny jako právě řepka, jen by byly místo polí postiženy lesní porosty. Pokud bychom pak uvažovali o cílené produkci řas, zřejmě tedy přímo v moři, což by bylo nejlevnější, pro změnu by tím byl narušen mořský ekosystém. O produkci řas mimo moře lze sice uvažovat také (v různých recirkulačních systémech), v takovém případě ale odnesou důsledky výroby suroviny pro biopaliva lokality, v nichž se budou vyrábět řasy.

Je tak zcela zřejmé, byť si to zastánci biopaliv stále ještě nedokáží připustit, že cesty ke snižování emisí musí vést naprosto jinými technologickými postupy, mezi které mimochodem nepatří ani elektromotory, kde sice na konci procesu (v automobilovém provozu) emise nejsou, ale množství zplodin, nebezpečných látek a kontaminantů životního prostředí vzniká v procesu jejich výroby. Už několikrát v historii lidstva nastala situace, kdy díky nadměrnému využití biomasy (obvykle šlo o stromy) skončily některé ze starých civilizací. Skončíme stejně, pokud se stále budeme zaobírat myšlenkou, že na biomasu v jakékoli podobě budeme jezdit.

Ten zákon podle mě, jak to sleduji, když nebude odsouhlasen dnes nebo zítra, určitě bude odsouhlasen za rok nebo za dva, protože je tady tendence, aby tento zákon o manželství homosexuálů prostě prošel. Ti, kteří dávají nohu mezi dveře a nechtějí, aby tento zákon prošel, tak budou časem v menšině. Čili tento zákon projde.

Ale otázka je ještě trochu jiná. Žádný zákon nemůže být ve společnosti izolovaný, nemůže viset takříkajíc ve vzduchoprázdnu, vždycky musí být nějak spojen, musí mít menší nebo větší vazbu s ostatními zákony. A tady dojde k něčemu, co bude opět pro právníky poměrně těžký oříšek, aby zakomponovali tento zákon, který tady samozřejmě nikdy nebyl a týká se něčeho tak citlivého jako jsou mezilidské vztahy, aby byly upraveny do té míry, že nebudou kolidovat.

Celá ta situace mi připadá jako pohled z takzvaného Overtonova okna, neboli je to taková salámová metoda postupného ukrajování. Můžu to dokladovat na tom, že tady byly v době, kdy se jednalo o registrovaném partnerství, hlasy, které říkaly, že potom už nebude nic, protože se dosáhne registrovaného partnerství, tím budou naplněny požadavky a potřeby některých lidí u nás, nebude se žádat manželství (o kterém se dnes jedná) nebo eventuální adopce dětí. A najednou tady máme jakýsi systém jezinek, které nejdříve slibují jen jeden prstík, dva prstíky, tři prstíky, a najednou už mají jezinky uvnitř celou ruku.

Nechci tady zlehčovat problémy života lidí s jinou sexuální orientací, protože s těmi lidmi pracuji, znám jejich bolesti, znám jejich problémy a také znám jejich hezké vlastnosti a umělecké talenty, které mají. Čili ti lidé si zaslouží, aby bylo vyhověno jejich požadavkům. Ale na druhé straně je tady otázka po přirozenosti. Já se totiž obávám – ačkoli každému přeji, aby dosáhl to, co si on přeje – co bude následovat, kladu si otázku, co bude dál. A to nejen co bude následovat v té cestě lidí stejné sexuální orientace, ale co bude následovat u té které nové skupiny dál. Zda tento zákon, pokud bude schválen, nepustí z lahve džina, kdy o další svá nezadatelná lidská práva a nezcizitelné občanské svobody budou usilovat další a další skupiny obyvatelstva. Nemusí se jednat pouze o oblast sexuální orientace, ale může se jednat o oblast čehokoli jiného, co zde dosud nebylo a o čem nevíme, co přinese, pokud to bude uzákoněno.

Včely se po celá tisíciletí chovaly v brtích a klátech, tedy ve vydlabaných stromech a jejich napodobeninách, nebo ve slaměných košnicích či hliněných nádobách. Všude bylo včelí dílo přilepené ke stěnám úlu a muselo se vyřezávat nožem či vylamovat. Je opravdu tak ohleduplné vyřezání včelího díla a jeho rozmačkání?

Pravda, tehdy byly včely zdravé, protože v přírodě žijící včely obměňují své plástve každý rok, a medvědi, kteří začali „včelařit“ dávno před námi, si s dalším osudem vyloupených včel rozhodně žádné starosti nedělali.

Tedy žádná ohleduplnost, ale jediný způsob, jak ze včel dostat nějaký med, aniž by včelstvo zahynulo. Jen na jaře, v době po Velikonocích, kdy v přírodě všechno pučí a kvete, v době tepla, dostatku pylu a nektaru, byly včely schopny postavit do zimy všechno znovu a zároveň nasbírat dostatek zásob na další zimu. Ale nějaký ten med přeci jen byl a s ním i vosk na svíčky.

Včelí rámek, umožňující pohodlně rozebrat a opět složit včelstvo bez zničení včelího díla, se objevil až okolo roku 1850, a tak začal dnešní chov včel. Teprve snadno a šetrně rozebíratelné včelí dílo nám umožnilo nakouknout včelám pod sukně a podívat se, jak vlastně žijí.

Díky tomuto vynálezu pak v poměrně rychlém sledu následovaly další vynálezy a objevy, tolik zásadní pro současné včelaření. Byl to roku 1858 vynález voskové mezistěny, poté, v roce 1865, přišel náš krajan František Hruschka se svým medometem. V téže době v Americe další velikán včelařství pastor Lorenzo Langstroth objevil tajemství včelí mezery. Pokorným a trpělivým sledováním života včel totiž zjistil, že mezeru mezi rámkem a stěnou úlu, pokud je široká 6–10 mm, včely nezatmelí propolisem, ani nezastavějí voskem. Takto se zrodil dnešní nástavkový úl, jednoduchá stavebnice úlového dna, víka a mezi nimi umístěných nástavků, jejichž počet vkládáme podle momentální síly včelstva, aniž bychom je museli zbytečně rušit a obtěžovat. Od té doby ale již nepřišlo nic převratného a nového, a proto, jak trefně poznamenává RNDr. Linhart ve své nedávno vydané knize „Myslet jako včela“, „Včelaříme v úlové sestavě, která byla vynalezena před 150 roky, a pyšně to považujeme za vrchol včelařského umu“.

Ano, přečetli jsme si kompletní genom včely, provádíme inseminaci včelích matek, šlechtíme nová plemena včel, používáme pokročilou a mnohdy i brutální chemii.

A přesto, nebo právě proto, nám včely čím dál víc hynou a strádají, protože zřejmě něco děláme úplně špatně.

Nastal nejvyšší čas se s pokorou vrátit zpět do minulosti, podívat se znovu do dutin stromů a poučit se, jak včelaří ti nejpovolanější, tedy včely samotné.

Obvyklá doporučení pro českého spotřebitele pak znějí: nekupujte polské potraviny a kupujte produkty původem z naší země. Což není první doporučení tohoto typu, přesto se ale nákupní zvyklosti naší veřejnosti příliš nemění. Z celé řady důvodů. Tím prvním, který je většinou uváděn, je skutečnost, že naši spotřebitelé ve výběru potravin řídí především co nejnižší cenou – a polské (ale i jiné zahraniční výrobky) jsou začasto levnější, než ty naše. Tím druhým pak je ale o něco složitější problém – totiž jak nakupovat kvalitnější výrobky (minimálně část lidí by si za ně bylo ochotna mírně připlatit), když je veřejnost dennodenně bombardována naprosto protichůdnými údaji o tom, co to vlastně ona „kvalita“ je. Našinec je pak samozřejmě totálně dezorientovaný a snadno podléhá různým marketingovým kampaním. V nich zaznívá mnohé, často ale ne to nejdůležitější.

Například o hovězím, na jehož kvalitu má zásadní vliv způsob chovu a nakládání s masem zvířete po jeho porážce. Nejvyšší předpoklad budoucího kulinářského zážitku přitom představuje maso z masných plemen skotu, tedy těch, která se chovají pasteveckým způsobem celoročně na otevřeném prostoru. Takových zvířat sice v ČR pomalu přibývá, ale většinu z celkového stavu skotu u nás tvoří zvířata ustájená v uzavřených prostorách, patřící mezi dojená, případně směsná, ne ale masná plemena. Nutričně hodnotnější (křehčí a obohacené o produkty mléčného kvašení) je pak odvěšené (zrající, stařené) hovězí maso, to se ovšem na našem trhu zas tak moc neprodává. Je nebo by mělo být totiž dražší, protože zráním (mělo by se tak dít alespoň po dobu 14 dní) ztrácí část své hmoty a kromě toho je při zrání masa nutné udržovat patřičnou teplotu. To v praxi znamená vyšší náklady a ve výsledku vyšší cenu – kterou ovšem nechtějí spotřebitelé zaplatit. A ještě se domnívají, že nejlepší hovězí je „to čerstvé“. Není to pravda.

Normální by samozřejmě bylo, abychom kupovali maso z pasoucího se skotu z tuzemských chovů, a mimo jiné i tím napomáhali vyšší poptávkou po takových produktech žádoucímu zlepšení stavu naší krajiny, ale i žádoucímu zlepšení našich jídelníčků. Vyzrálé hovězí je považováno za nejkvalitnější z červených mas na světě, u nás ovšem patří mezi nejméně konzumovaná masa. Protože je drahé, a to je ještě o něco levnější proto, že ani není vyzrálé. Proto se k nám dováží maso levnější, a to nejen z Polska. A nejen maso, a nejen hovězí. Je to škoda – ale v mnohém si za to můžeme sami svým chováním a šetřením na nesprávném místě.