Milí posluchači, když jsme před více než rokem přesouvali vysílání pořadu Kupředu do minulosti na web, na samostatnou, svobodnou platformu Svobodné universum, tak jsme měli „nahnáno“. Jak dlouho vydržíme se silami i finančně. Co když si nás nenajdete? Co když nepochopíte, že bez vaší pomoci to, co jsme velmi pracně rozjeli, velmi záhy zase „uspíme“? Zvažovali jsme i variantu, že bychom vysílání zpoplatnili, ale pak jsme udělali jedno z nejdůležitějších rozhodnutí v našem osobním i profesním životě – rozhodli jsme se věřit. Věřit vám! Věřit, že budete hledat, že oceníte úsilí, že ohodnotíte práci, že pochopíte.

A teď, po roce, bychom vám rádi poděkovali… Vám, kdo nás posloucháte, šíříte a podporujete sebemenší částkou. Připravili jsme pro vás a tým pořadu společné setkání spojené s besedou s našimi věrnými hosty. Od začátku jsme o Kupředu do minulosti hovořili jako o platformě. Není to jen pořad, je to životní názor a postoj – a našim přáním je sdružovat lidi, kteří vnímají život v celé jeho složitosti a chápou svobodu jako ceninu, která nepřichází ani sama, ani bez práce. Proto by toto setkání mělo být prvním z mnoha.

Naše pozvání přijali Václav Cílek, Mnislav Zelený Atapana, Maxmilián Kašparů, Jiří Kuchař, Benjamin Kuras a doufáme, že pozvání přijmete i vy. Budeme si povídat, budete se ptát a věřím, že společně strávíme příjemné odpoledne…

23. února od 14:00 hodin v DSC Gallery, Dlouhá ulice 5, Praha 1

Těšíme se na vás!

Vaše Martina Kociánová

Většina politiků totiž v této souvislosti mluví o podílu spotřeby potravin vyrobených v ČR a nutnosti tento podíl zvýšit. Téměř nikdo ale nemluví o soběstačnosti ve výrobě zemědělských surovin k produkci potravin, což je ovšem něco úplně jiného. Například v produkci mléka je naše země přebytková (poslední data ze „Zprávy o stavu zemědělství“ činí 132,9 procenta), jinými slovy, mléka se u nás vyrobí téměř o třetinu více, než spotřebujeme. Naproti tomu se ale do ČR dováží zhruba 40 procent tuzemské spotřeby sýrů. Obdobně v případě hovězího tvrdí někteří lidé, že je aktuálně na úrovni 79 procent – produkce hovězího jako zemědělské suroviny ale činí v ČR 121,5 procenta domácí spotřeby. V produkci pšenice je pak ČR soběstačná dokonce ze 174,1 procenta… a tak dále. S čísly se prostě dá docela dobře žonglovat podle toho, co komu vyhovuje.

Ve skutečnosti platí, že zatímco surovin k výrobě potravin, až na výjimky (ovoce, zelenina, vepřové maso) se v naší zemi vyprodukuje dost, problém je v jejich zpracování, ve vytváření přidané hodnoty. Právě proto je schodek agroobchodu tak velký – vyvážíme suroviny a dovážíme potraviny. A zhoršuje se to, dokonce v posledních letech i v samotné prvovýrobě, tedy v těch surovinách. Něco je tedy špatně, a ono něco je mimo jiné v nastavení zemědělských dotací. Data totiž ukazují, že podpory, které více vyhovují velkým průmyslovým a potravinářským podnikům, na rozdíl od všeobecně šířených názorů konkurenceschopnost nezajišťují, je tomu spíše naopak. Statistika nuda je, má však cenné údaje…

Je to docela modelový příklad vztahu naší společnosti k zemědělství, konkrétně k soukromému (rodinnému) hospodaření, které je celosvětově páteří zemědělského podnikání. Což má svou logiku, neboť rodinné farmy obvykle hospodaří na vlastní půdě, v místě svého podnikání příslušní hospodáři žijí a bydlí, a díky tomu mají přirozeně lepší vztah k půdě a krajině, v níž podnikají. Jinými slovy jí tolik jako průmyslové aglomerace neničí, protože by si tím ničili svůj výrobní prostředek i možnost své obživy.

To byl ostatně také důvod vyhlášení Desetiletí rodinného farmaření (IYFF +10), neboť menší a střední farmáři, což jsou většinou ony rodinné farmy, to nemají v souboji s korporacemi lehké nikde na světě. Zatímco ale pro OSN, ať si o této organizaci můžeme myslet leccos, je jejich podpora prioritou, u nás je to zase prostě poněkud jinak. K tomu lze uvést, že i když je v současné době, i díky OSN, téměř každý kalendářní den dnem někoho nebo něčeho, desetileté programy o projekty OSN prakticky nevyhlašuje. Pokud se tak stalo, je to, byť samozřejmě především symbolicky, veřejným potvrzením potřeby podpory takových zemědělců, kteří si podle OSN zaslouží, jak sama OSN uvádí, „novou příznivější politiku“ a „zlepšení vnímání pozice farmářů“. Což je navíc v zájmu celé společnosti, již zmíněné krajiny, udržitelnosti, ba i jako forma podnikání, která je také prevencí rizik sucha a negativních dopadů klimatických jevů. Pro málokterou zemi na světě to přitom platí více, než pro tu naší. Ostatně skutečnost, že o tom nikdo neví a zřejmě ani nechce vědět, je více než ilustrativní.

Jeden z vás, posluchačů, mi napsal: „Občas s Vašimi hosty velmi souzním. Občas s nimi zásadně nesouhlasím, takže to asi děláte dobře.“ Vystihl to přesně. Nechceme nikomu podsouvat svůj zaručený názor, ale nabízet celé spektrum různých pohledů, včetně těch, které v našich a evropských médiích často neuslyšíte. Chceme provokovat zvědavost a úžas nad tím, že věci někdy nejsou tak, jak si myslí většina – nebo hlasitá menšina – lidí.

Asi nejlépe náš záměr vystihuje Anthony de Mello v příběhu, kdy kráčí Bůh a ďábel a v dálce uvidí pocestného, který se právě sehnul a zvedl něco z prachu cesty. Vědoucí Bůh se podívá na ďábla a říká: „Ty mu to necháš? Vždyť víš, co našel“. Ďábel spokojeně odvětí: „Nechám. On našel jeden malinký kousek pravdy, ale myslí si, že ji našel celou“.

Přesně tak jednoduché to je. Nemyslet si, že můj malý kousek poznání a pravdy je celý obraz pravdy.  Těch střípků pravdy najdete v Kupředu do minulosti celou mozaiku, ale konečný obraz je a bude vždy na vás. Neplísněte nás proto za to, když pozveme hosta, s jehož názory nesouhlasíte. I jeho „střípek“ je do skládačky důležitý. Protože je důležité být si vědom toho, s čím a proč souhlasím, ale stejně tak i toho, s čím a proč nesouhlasím. Nepropadejte nadšení, když pozveme hosta, který potvrdí vaše pocity. Všechno to jsou střípky pravdy. A my se snažíme vám přinášet i ty, které se jen tak často někde nenajdou.

Těším se na celý příští rok a na společné budování té nejdůležitější mozaiky!

Máme plány na rozšíření vysílání, čekají nás knihy Kupředu do minulosti a také osobní setkání. O tom prvním plánovaném se dozvíte už zanedlouho. Podrobnosti vám včas sdělíme na našich stránkách i facebooku.

Milí přátelé, děkuji vám za uplynulý rok a těším se na ten další, protože cítím, že do toho jdeme společně. Mějte se hezky a něco pro to dělejte, nikdo jiný to za vás neudělá… Ale to právě vy víte!

Respektive, pravda je jen to, že budou mít zřejmě k dispozici méně dotací. S tím se ale mohou popasovat tak, že místo podpor čerpaných na „velké širé rodné lány“ využijí jiných dotačních programů, které hodlá EU preferovat, a které budou více zaměřeny na veřejný zájem, což je v tomto případě především péče o krajinu a takový způsob hospodaření, která nebude „vybydlovat“ úrodnost půdy a zdroje vody následujícím generacím.

Odmítání „zastropování“ (což je ono krácení dotací největším zemědělským podnikům) je tak postoj napomáhající pokračující devastaci krajiny v zájmu zemědělské produkce za každou cenu. V této souvislosti je třeba zásadně poopravit tezi, kterou naše veřejnost slýchala v dobách předlistopadového zemědělství a slýchá jí do současné doby – totiž, že koncentrované podniky mají „komparativní výhodu ze své velikosti“. To se totiž nepotvrdilo ani před listopadem, ani po něm, a naopak platí, že země s velkým podílem největších podniků mají horší ekonomické výsledky. Modelovým příkladem je Slovensko, které i díky tomu dospělo do stavu, kdy se slovenští producenti zemědělských surovin a potravin z nich vyrobených podílejí na vlastním trhu jen 39 procenty, nejméně ze všech zemí EU.

Velikost tak nejenže automaticky neznamená konkurenceschopnost, ale zejména z hlediska krajiny jde o model, který konkurenceschopnost, zejména do budoucnosti, snižuje. Vidíme to i u nás na rostoucích plochách půdy pravidelně postihované zemědělským suchem, neboť „velké širé rodné lány“ nezadrží vodu, a ještě navíc zvyšují odpar i toho malého množství vody, která v nich zůstane, a tím i vysávají zdroje vody ze svého okolí. Světový a zejména evropský model zemědělství je přitom postaven na menších nebo odpovědněji spravovaných rodinných farmách, a funguje to lépe, než u nás, i z ekonomického pohledu. Proč by to mělo být zrovna v ČR jinak, přitom nikdy nikdo nevysvětlil.

Vzhledem k mé lékařské profesi se na mne obrací lidé, žádající také nějaké ty rady.

„Poraďte mi, co mám říct našemu klukovi, když…“
Neporadím, protože vašeho kluka neznám.

„Poraďte mi, jak mám reagovat, když manžel…“
Neporadím, manžela jsem v životě neviděl.

„Co si myslíte o mojí tchyni, která….“
Nemyslím si nic, protože ji neznám.

Nedávno jsem slyšel historku o manželce, která opakovaně volala do psychologické poradny s tím, že její manželství je v krizi. Psycholog jí telefonicky poradil, aby změnila situaci v kuchyni a vařila pestřejší stravu, protože láska prochází žaludkem. Za měsíc volala opět, že vaří italskou, maďarskou, českou i čínskou kuchyni, ale manželská krize trvá. Poradce doporučil změnit situaci v obývacím pokoji. Za měsíc žena volala, že přestavěla všechen nábytek, ale manžel si toho po příchodu z práce ani nevšimnul. Poraděnko doporučil změnu v oblasti sexuálního života, ale ani tato rada nepřinesla žádné zlepšení jejich manželské krize.

Psycholog ji tedy pozval na osobní, nikoli telefonickou konzultaci. Když v určený čas otevřela dveře psychologovi ordinace, vstoupila tam jeho vlastní manželka. Profesionál selhal.

Jiná historka popisuje dvě kolegyně ze společné kanceláře. Jedna poradila druhé vlastní zkušenost s řešením manželské krize.

„Koupila jsem si černé střevíce, černou noční košili, dala jsem si černou sponu do vlasů, obula černé střevíce a na krk si uvázala černou mašli. Přišla jsem do ložnice… a to se děly věci.“

Po víkendu se svěřila poučená kolegyně, že udělala všechno přesně tak, jak jí bylo doporučeno. A výsledek? „Když jsem přišla celá v černém do ložnice, manžel vykřikl „Co, umřela maminka?“ …a tady selhal i poradce amatér.

Někteří žadatelé o radu mi pošlou, nebo osobně přinesou fotografii dotyčného, se kterým jim mám poradit. Domnívají se, že ze skupinové fotografie žáka z první třídy, která je stará dvacet let, určím diagnózu a navrhnu léčení.

Odpovídám přirovnáním s automechanikem, kterého navštíví majitel vozu s fotografií svého nepojízdného auta a žádá radu, co udělat, aby auto jezdilo. Automechanik dopadne jako já. Neporadí. Vzhledem k takovým odpovědím nepatřím ani já za dobrého psychiatra.

„Vy mi neporadíte? Tak to se, pane doktore, musím zase obrátit na naši sousedku. Ta poradí s problémama ouplně každýmu. Ona má totiž kurz Červenýho kříže a uklízela dlouhá léta ve špitále, kde operovali všechno možný.“

Nedivím se. Já jsem onen půlhodinový kurz neabsolvoval a ve špitále jsem nikdy neuklízel. Mám tedy co dohánět.

Zatímco značná část lidí sahá při kdejaké „rýmičce“ po běžně či méně běžně dostupných „bobulích“ na bázi antibiotik a přijde jim to zcela normální, děsí se titíž lidé coby spotřebitelé rizik reziduí (pozůstatků) antibiotik v masu a dalších produktech z hospodářských zvířat. Možná rizika rezistence (odolnosti) na antibiotika jsou přitom mnohem větší při nadměrné spotřebě léků na bázi antibiotik konzumovaných prostřednictvím humánních (lidských) antibiotik. Navíc je ale třeba vědět, že pozůstatky těchto látek v potravinách prakticky nenajdeme. Je tomu tak proto, že platná legislativa v případě, že jsou kvůli léčbě nějakého onemocnění podávána hospodářských zvířatům antibiotika, stanovuje takzvanou ochrannou lhůtu, což je doba, během které se z těl zvířat tyto látky vyloučí, takže během porážky v nich již nejsou. Tím pádem nemohou být ani v produktech z těchto zvířat, a je tak velmi zavádějící, když zejména u některých masných výrobků nebo v prodejnách masa a uzenin čtou zákazníci sdělení „bez antibiotik a růstových hormonů“. To je totiž sdělení, které konstatuje povinnost danou zákonem, a ani náhodou neznamená, že jde o produkt či prodejnu, která svým zákazníkům nabízí nějaký nadstandard.

Maximální limity pozůstatků antibiotik jsou navíc i tak na hranici rozlišení citlivými laboratorními přístroji, takže i když jsou tyto limity někdy překročeny, jde stále o podstatně nižší množství, než jaká si ládujeme do organismu prostřednictvím léků. Důležitá je také četnost překročení limitů pozůstatků antibiotik v potravinách – například v ČR se ročně provede několik tisíc kontrol, o nichž pravidelně informuje Státní veterinární správa ČR (SVS), překročení povolených limitů ale kontroly odhalí jen v desetinách případů kontrolovaných vzorků. Kromě toho se podle aktuálních informací SVS snížila spotřeba antibiotik v chovech hospodářských zvířat v ČR za posledních pět let o 46 procent.

Poslanci by měli zanedlouho projednávat dva návrhy – novelu občanského zákoníku s možností manželství i pro homosexuály a výslovné ukotvení manželství jako svazku muže a ženy v ústavním pořádku.

Pokud někdo tvrdí, jak také ve sněmovně zaznělo, že mu dosud nikdo neodpověděl, čím by manželství homosexuálních párů ohrozilo společnost, tak je to známkou toho, že jen nechce slyšet. Za prvé, ohrozit společnost může právě tím, že se manželství začne říkat něčemu, co manželstvím z povahy přírody manželstvím nikdy nebylo, není, a být ani nemůže. Slovo „manželství“ je složenina ze slov „man“ – tedy muž, a „želství“ – tedy „ženství“. Je to tedy svazek muže a ženy.

Za druhé slovo „rodina“ je od slova rodit. Tedy rodit ze vztahu muže a ženy, který jediný je plodný a proto je rodinou. Vztah dvou jedinců stejného pohlaví nemůže být v tomto smyslu plodným, a proto tito dva jedinci nemohou vytvořit rodinu, tedy prostor, kde se rodí děti ze vztahu muže a ženy.

Nerespektování reality

Ohrožení spočívá v tomto nerespektování skutečnosti, prosté a pravdivé reality, která zde je tisíce let a proto se zcela jasně vyjevuje i v samotném jazyku, který jasně říká o co v manželství a rodině jde. A proto, pro tuto plodnou roli manželství muže a ženy, je taková a pouze taková rodina chráněna společností, protože je prostředím, kde se přirozenou cestou rodí budoucí generace.
Vztahy, kde tato možnost není, nemohou takovou podporu dostat. A to proto, že ve vyloženém smyslu nejsou plodná, tedy nejsou rodinou. Ve vztahu stejnopohlavních jedinců jde o zcela soukromý vztah, do kterého státu nic není, a tedy ho nemá a nesmí ani nijak institucionalizovat, ani chránit a podporovat. Pokud takovíto jedinci chtějí vzájemně dědit, mít možnost dostat se k lékařské dokumentaci a podobně, mohou se snažit to opravit v rámci stávajícího právního řádu. Manželství k tomu nijak nepotřebují.

Ochrana někoho, kdo na to nemá právo
Co se týká tvrzení, že by všichni měli mít stejná práva, tak právě to, že by byl chráněn a podporován soukromý vztah dvou osob stejného pohlaví, který nemůže být rodinou, stejně, jako rodina muže a ženy, by bylo ve skutečnosti znerovnoprávněním mužů a žen a jejich dětí žijících v rodinách. A to proto, že by jejich práva, která nejsou založena na tom, že mají vzájemný vztah, ale na tom, že plodí a rodí děti přirozenou cestou, byla přiznána někomu, kdo tuto funkci ve společnosti plnit podle přírodních zákonů nemůže. To znamená, že by byla poskytnuta ochrana a podpora někomu, kdo na to nemá právo, protože nemůže tvořit prostředí pro plození a rození dětí. Tak by byla práva rodiny udělena někomu, kdo rodinu vytvořit nemůže.

Ničení společnosti
Je to podobné, jako kdyby někdo tvrdil, že všichni jsou stejní, a tak by člověku s krevní skupinou A, byla při transfůzi dána krev skupiny B. Zničilo by ho to. A pokud by tuto pseudoteorii o stejnosti věda přijala, zbavila by se nástroje, jak rozeznávat krevní skupiny a tedy prostředek, jak neohrožovat lidi na životě. Lidé s různými krevními skupinami jsou si rovni, ale zcela určitě nejsou stejní a nelze na ně uplatňovat teorie o stejnosti, protože to neodpovídá skutečnosti, přírodě.
Tak i ve společnosti, když je někdo třeba voják, policista, nebo lékař, tak se na něj vztahují také jiné zákony, než na ostatní lidi. Když je někdo občanem nějakého státu, tak se na něj vztahují zákony tohoto státu, ale na osoby, které ve stejném státě nejsou občany tohoto státu, se vztahují v mnoha ohledech zákony jiné.
Stejně tak i v rodině. Na muže a ženu ve vztahu se vztahují jiné zákony, než na osoby stejného pohlaví. Kdo to chce změnit, ničí společnost. Je to jednoduché jako facka.

Stejně jako v případě zemědělství je i v lesnictví považováno za hlavní příčinu sucho a dokonce i zatím odhadované škody jsou (zhruba 12 miliard korun) jsou obdobné v obou oblastech. I když přitom nedostatek srážek v kombinaci s vyššími než průměrnými teplotami prakticky po celou dobu letošního roku samozřejmě k expanzi kůrovce značně přispělo, kořeny kůrovcové kalamity jsou jinde. A to v absenci vztahu konkrétních lidí a firem obhospodařující (což bohužel v současné době znamená především těžící a zalesňující) konkrétní lesní pozemky. Odtrženost vlastníků od lesních majetků je v lesnictví ještě větší, než v zemědělství, neboť les se sklízí jednou za 80 let, takže se o něj, ovšem jen na první pohled, není třeba moc starat. Především je ale prakticky polovina našich lesů státních, a velká část obecních nebo církevních, tedy ne klasicky soukromých. Stát přitom hospodaření v lesích přenechává komerčním firmám, které zvítězí ve výběrových řízeních – a právě v tom je kámen úrazu. Lesní porosty totiž netěží a nezalesňují ti, kteří je znají nebo alespoň měli znát, ale průmyslové lesnické firmy ze zcela jiné části země bez jakéhokoli vztahu k příslušnému místu. Zásadní váhu ve výběrových řízeních má navíc cena, tedy tendry vyhraje ten, kdo realizuje pro státní lesy příslušné zakázky nejvýhodněji. Což vychází z již dřívějšího politického zadání pro Lesy České republiky, aby tento podnik vytvářel maximálně možný zisk, neboť ten je používán pro posílení státního rozpočtu. Daní za maximalizaci zisku je pak ovšem horší zdravotní stav lesních porostů a vyšší prostor pro expanzi kůrovce obdobně, jako je v zemědělství nástrojem maximalizace zisků produkce plodin k technickým účelům (kukuřice řepky), přičemž v tomto případě je daní rostoucí riziko eroze a degradace zemědělských půd. Že jde o spojené nádoby, poznáme již brzy v praxi – pokud se totiž velmi brzy nezalesní holiny po vytěženém kůrovcovém dřevu (a ony se všechny nezalesní, protože prostě není dostatek vhodných sazenic), čekají takové lokality (tedy i okolní zemědělské pozemky) ještě větší problémy se suchem než dosud. Bez stromů a lesů totiž vysychá krajina mnohem rychleji.

V padesátých letech vyšlo v Praze dokonce nařízení, že převozy pohřebními auty měly být pouze v noci, aby přes den nepřipomínaly pracujícímu lidu, že v socialismu existuje také smrt.

Podobně tomu bylo s tak zvanými obecními podivíny, alias blázny. Byli umisťováni do ústavů hlavně ve vesnických objektech, nejdále od ruchu socialistického velkoměsta, a byly k nim, jako opatrovnice, posílány řeholní sestry. Svým způsobem byly totiž za blázny považovány i řeholnice. A tak jednou ranou zmizely z očí obě prapodivnosti.

V současné době se podobná zařízení vrací i do větších měst a nebo se o psychicky postiženého člověka starají doma na vesnici jeho příbuzní, za finanční podpory státu.

Moderní člověk se chlubí tím, že se zbavil předsudků minulosti. Mýlí se. Proti lidem s nižšími intelektovými schopnosti platí předsudky dál. Vím, o čem hovořím, protože tuto skupinu obyvatelstva mám, jako psychiatr, na starosti.

Je zvláštní, že takto postižený člověk vás při potkání pozdraví třeba desetkrát za den, ale chlapec s kvalitní intelektovou výbavou vás nepozdraví za celý rok ani jednou. Holt, ono dítě není blázen. Mimo to mám, ze své soudně znalecké praxe zkušenost, že jsem za posledních třicet let měl pouze jeden případ drobné trestné činnosti debila. Což o oné zbývající, intelektem dobře vybavené části obyvatelstva, rozhodně říci nemohu.

Typickým příkladem jsou neustálá tvrzení spotřebitelů o tom, že při nákupu potravin dávají přednost kvalitním potravinám tuzemského původu. Ve skutečnosti se ale chovají opačně, jinak by nemohl růst podíl potravin dovážených do naší země ze zahraničí.

Vždy samozřejmě záleží na formulaci kladené otázky, případně na výběru předem stanovených odpovědí pro vzorek zkoumaných respondentů, což je první riziko příslušných výzkumů. Druhým rizikem je pak již zmiňovaná vlastnost dotazovaných neuvádět ve výzkumech skutečné své názory a chování, ale spíše takové odpovědi, které jsou z jejich pohledu správné, byť je sami nedodržují. Občas ale přece jen ze zkoumání názorů veřejnosti vzejde hořká pravda, tím více hořká, že je v naprostém rozporu s veřejně deklarovaným správným postojem v rámci stejného výzkumu a stejného vzorku dotazovaných. Jako v případě nedávno publikovaných výsledků šetření Masarykovy univerzity zkoumající postoj veřejnosti k přírodě a životnímu prostředí. Z nich celkem nepřekvapivě vyšlo, že příroda (80 %) a životní prostředí (68 %) jsou témata, která Čechy nejvíce zajímají. Výstupem z výzkumu ale také bylo, že se Češi nejsou ochotni v zájmu ochrany životního prostředí nějak významně angažovat. A to se za formu angažmá brala ochota k třídění odpadu, pití kohoutkové vody nebo ochotě připlatit si za kvalitnější a k přírodě šetrnějším způsobem vyrobené potraviny, tedy aktivity, které přece jen značná část populace dělá, přičemž někdy jí (kohoutková voda) ani nic jiného nezbývá. Z tohoto důvodu je zjištění, že 56 % populace se v zájmu přírody omezovat nehodlá, například v používání aut, ještě docela pozitivní. Ve skutečnosti se totiž až na pár ochránců přírody a vědců nechce omezovat nikdo. Postoj „podporuji ochranu přírody, jen ať se mě to nijak nedotýká“ není bohužel typický jen pro tuto oblast. Jestli se ale tento postoj v dnešní dospívající generaci nezmění, těžko se stav našeho životního prostředí zlepší. Možná by to chtělo ptát se více, než mezi dospělými, našich dětí, jak to vidí ony. Přírodě by to mohlo možná přinést nějakou naději.

Veřejnost – to jsou přece voliči, a minimálně komunální volby jsou za dveřmi. A tak se přijímají strategie, vznikají internetové stránky, vymýšlejí se nové projekty, oživují myšlenky na další přehrady a politici se předhánějí ve slibech, kolik dají na prevenci rizik sucha peněz. V praxi tak začíná období, které lze nazvat „byznys se suchem“.

Svou polívčičku, jak už to v takových případech bývá, si přihřívají lobisté, stavebníci, ochránci, zemědělci a celá řada spasitelů lidstva, novelizují se zákony, k suchu se vyjadřují lidé bez vědomí širších souvislostí, není dne, ba ani hodiny, kdy by téma sucha nezaznělo v některém z našich médií. To podstatné ale neříká nikdo. Totiž, že ke skutečně funkční prevencí rizik sucha nejsou ani tak třeba miliardové investice, jako spíše změna myšlení a přístupu k naší krajině, stejně tak je lepším řešením než dále zatěžovat krajinu stavbami proti suchu naopak stavět méně a uvážlivěji.

Nikdo navíc nemůže vědět (a kdo to tvrdí, ten pouze spekuluje – a to je hodně slabý výraz pro takový přístup), jestli naopak v příštím roce nedorazí povodně a vody v Česku nebude pro změnu příliš. Je tak kontraproduktivní připravovat se zvlášť na sucho a zvlášť na povodně, protože jediným správným přístupem je připravovat se na obojí, což v praxi znamená se na předpokládané, ale ne stoprocentně jisté změny adaptovat, a neměnit životy lidí, ale právě jejich myšlení. Což je ovšem to nejtěžší, a nelze toho dosáhnout zákony. A nejsou k tomu třeba nová data. Těch máme dost, stejně tak jako strategií, a to nejen za posledních pár let, ale minimálně za celou dobu existence České, ale i Československé republiky. Není tak problém vzít si z toho poučení, problém je ve vůli si jej vzít. „Byznys“ se suchem naší krajinu nezachrání.

Pokud bude laik bez právnického vzdělání pátrat po definici a funkci rodiny, vygoogluje si, že nejjednodušší definice popisuje rodinu jako malou skupinu osob, které jsou navzájem spojeny manželskými, příbuzenskými nebo jinými vztahy, a zvláště společným způsobem života.

Což je definice vágní a při troše fantazie je možné si pod pojmem rodina představit kdeco. Další definice popisují rodinu prostřednictvím jejich pěti funkcí: funkce reprodukční, sociálně ekonomická, kulturně výchovná,sociálně psychologická a funkce emocionální.

Připočte-li k tomu onen laik ještě různé mikrofunkce a nanofunkce rodiny, dojde k závěru, že je nejlepší se neženit.

Možná také proto, že si povšimnul, nebo s největší pravděpodobností zažil sám na své vlastní kůži, že současná rodina je vážně nemocná a netrpí jen jedinou chorobou, ale můžeme hovořit o polymorbiditě. A kde je nemoc, tam se hledají buď léky, lékaři, léčitelé nebo hrobaři.

Rodiny se v naší zemi rozpadají. A mnoho lidí, kteří jsou u moci, se bohužel domnívá, že úpadek rodinného života lze léčit penězi a paragrafy. Hrozím se důsledku tohoto omylu. Moderní zákonodárci, ekonomové a právníci mají své moderní iluze a jednou z nich je právě tento omyl.

Dovolím si na tomto místě předložit názvy a projevy tří nemocí, kterými trpí současná rodina.

Atrofie neboli úbytek pojivové tkáně

Pokud by tělo člověka bylo postaveno jen z kvalitních kostí bez pojivové tkáně, rozsypalo by se stejně, jako se rozsype dům, postavený sice z kvalitních cihel a kamenů, ale bez pojiva, kterému se říká malta. Mám-li v tomto smyslu hledět na současnou rodinu, je sice postavena z kvalitních zákonů (od toho máme právníky), ekonomických zásad (od toho máme ekonomy), psychologických rad (od toho máme psycho-poraděnky), ale ony stavební dílce nejsou spojeny kvalitní, eventuálně vůbec žádnou maltou. Oním pojivem, které se míchalo z pokory, odpuštění, slušnosti, odpovědnosti, ale především ze smyslu pro rodinu. Kromě toho, že jsme zpovrchněli, chybí nám vzory.

Syndrom hodnotového relativismu

Žijeme v době, ve které nic není pokládáno za pevné, stálé a definitivní. A to, co ještě zůstává, je zpochybňováno. Vytrácí se přirozeno.

Pokud chtěl zedník postavit rovnou zeď, potřeboval k tomu olovnici. Závaží na šňůře, která ukazovala svislou rovinu. Řídil se přírodním zákonem. Pokud si z olovnice udělal kyvadlo, olovnici rozkmital, nepostavil buď nic, nebo mu křivá zeď spadla. Podle stejných kyvadel je postavena současná rodina.

Používá-li se k postavení zdí přírodní zákon, musí se k postavení pevné rodiny používat přirozený zákon. Rozlišujme tedy mezi slovem přírodní a přirozený.

Bohužel, i přirozené zákony si vzali pod svůj patronát naši právníci. Registrované partnerství homosexuálů již máme právně ošetřené. Tím to ale nekončí. Nepotřebuji bujnou fantazii k tomu, abych si představil, že žena trpící pygmalionismem, což je eroticko-sexuální náklonnost vůči sochám, která se zamilovala do sochy svaté Václava na Václavském náměstí, požádá o sňatek s touto sochou. Zdatní právníci – v rámci nezadatelných lidských práv a nezcizitelných občanských svobod – najdou paragrafovou cestu, jak takový sňatek, potažmo i s adopcí dětí uzákonit. Maminka bude z masa a kostí, tatínek celý z mosazi a děti budou mít rodinu. Včetně koně. Kdo to bude kritizovat, dopouští se tří těžkých hříchů. Není tolerantní, liberální a korektní, a nemá co pohledávat ve sjednocené Evropě.

Syndrom ztraceného smyslu aneb záměna prostředku a cíle

Budují se domy, ale nebudují se domovy, kupují se knihovny, ale nehledá se moudrost uložená v knihách, kupují se postele, ale nehledá se čisté svědomí pro dobrý spánek, plodí se děti, ale nezná se smysl rodičovství.

Cílem muže v rodině už není jeho žena a cílem ženy její muž. Cílem se staly prostředky. Volný čas, peníze, sex, nejpohodlnější azylové ubytování.

Ale ona hodnotová zemětřesení vedou ke ztrátě smyslu rodiny.

Mnoho našich rodin žije bohatě navenek, ale chudě uvnitř. Možná by bylo na místě, jako lék první pomoci, aby došlo k obratu. Žít chuději navenek a uvnitř bohatě.

A k tomu navíc, aby právníci a ekonomové vyráběli méně stavebních dílců pro stavbu rodin, ale filozofové, básníci, duchovní a proroci produkovali více kvalitního pojiva.