Do letošní soutěže o tento titul se přihlásilo docela dost bioproduktů, více než šedesát. Dlužno přitom říci, že šlo v drtivé většině o velmi kvalitní a chutné výrobky, které jistě rozšíří nebo již rozšířily nabídku biopotravin na našem trhu. Jenže – není biopotravina jako biopotravina. Ekologické zemědělství, které se právem pyšní šetrným způsobem hospodaření v krajině, minimální chemizací polí a chovy dle zásad „animal welfare“ (pohody zvířat) totiž nabízí spotřebitelům, zejména v naší zemi značnou část potravin, které nejsou vyrobeny z tuzemských surovin. A to i v případě, že se použité suroviny v naší zemi pěstují, například brambory nebo ovoce mírného pásma. Finální výrobky sice vznikají na našem trhu a produkují je firmy, které mají v naší zemi sídlo, pokud ale mluvíme o biopotravinách, vnucuje se neodbytně otázka, nakolik jsou takové produkty „bio“, když se surovina pro jejich výrobu dováží ze vzdálených teritorií. Pokud má být označení „bio“ signálem skutečně šetrného hospodaření se vším všudy, bylo by docela logické, pokud by součástí takového signálu byla minimalizace spotřeby pohonných hmot, jinými slovy, krátký dodavatelský řetězec, nebo ještě jinými slovy, surovina místního původu. Skutečná biopotravina, respektive suroviny k její výrobě, by proto neměly zas tak moc „cestovat“.

Potěšitelné ale je, že letošní soutěž „Biopotravina roku 2018“ byla obohacena o novou kategorii bio-steaků, přičemž v této kategorii byl původ masa na biosteaky stoprocentně český. Obdobně tomu bylo i v kategorii mlékárenských výrobků, kde zase tvořilo dominantní surovinu naše mléko. Rezervy jsou tak kupodivu spíše v rostlinné bio-výrobě než ve zpracování tuzemské živočišné suroviny, což je svým způsobem překvapivé. Snad to může být výzvou pro další ročníky biopotraviny roku, ale možná i pro hodnotící kritéria.

Jenže bariérou výstavby či obnovy rybníků nebyly peníze, ale stavební řízení s obnovou či výstavbou rybníků spojené. Pokud tedy pár dní po svém jmenování ministrem konstatoval nový šéf zemědělského resortu Miroslav Toman, že je třeba zjednodušit, nebo dokonce v některých případech proces stavebního řízení vynechat, je to třeba ocenit. Trefil totiž hřebík na hlavičku.

Rybníky mají přitom v krajině doslova multifunkční význam jednak pro místní mikroklima, pro zlepšení čištění vod, pro biodiverzitu, jako požární nádrže i jako pohotovostní zdroje vody například při lokálním zavlažování. A samozřejmě pro zadržení vody v krajině, což je největší problém ČR. Právě z hlediska zadržení vody v krajině, což mnozí považují za největší pozitivum rybníků, ale nelze roli těchto vodních ploch přeceňovat. Současná kapacita všech rybníků na území ČR umožňuje zadržet zhruba půl miliardy kubíků vody, ve skutečnosti to ale bude méně, protože značná část rybníků je zanesena bahnem, což je většinou půda splavená z polí. Naopak retenční kapacita (schopnost zadržovat vodu) zemědělské půdy v ČR činí aktuálně něco přes pět miliard kubíků vody, pokud by se ale změnil způsob zemědělského hospodaření především tím, že by se rozčlenily terénními prvky naše „dlouhé, širé, rodné lány“, zvýšila by se tato kapacita jen v průběhu roku o více než miliardu kubíků. Jinými slovy, i kdybychom zvýšili stávající plochy rybníků v ČR o 10 000 hektarů (dnes činí plocha rybníků v ČR něco přes 50 000 hektarů), zvýšili bychom schopnost krajiny zadržet vodu jen o desetinu v porovnání se změnou způsobu zemědělského hospodaření. Tedy: Další rybníky samozřejmě ano, ale těžiště zlepšení stavu krajiny a dosažení vyšší dostupnosti zdrojů vody leží v rozčlenění „velkých širých rodných lánů“. Bez toho se naše země k žádoucí stabilizaci vodních zdrojů do budoucnosti příliš nepohne.

Četl jsem kdesi, že přehozená písmena dělají z češtiny slovenštinu a ze slovenštiny češtinu. Jen považte: provaz – povraz, bedna – debna, mlha – hmla…

Na tuto i jiné jazykové hrátky jsem si vzpomněl, když mi před časem vyprávěla jedna mladá žena o svém manželství. Zamilovala se ve dvaceti a to, co jí především imponovalo na jejím nastávajícím, byla jeho duchaplnost. Ve společnosti byl známý svými vtipnými reakcemi na každou situaci, vtipně odpovídal na řadu dotazů, duchaplnou poznámkou neopomněl okořenit žádnou diskuzi. Prostě skvělý společník a bavič k pohledání.

Až po nějakém čase v manželství zjistila, že oč více byl ve společnosti duchaplný, o to méně byl doma plný ducha. A hle, opět slovní hříčka. Být duchaplný ještě neznamená být plný ducha. Zvláště křesťanům, kteří věří v Ducha svatého je tato přesmyčka dobře srozumitelná.

Prapodivní duchové

My starší pamatujeme doby, když jsme pod vedením silné a neomylné strany kráčeli od vítězství k vítězství a od úspěchu k úspěchu mílovými kroky vpřed. A přesto, že to byla doba, mimo jiné, prodchnutá silným ateismem, vládla tu řada prapodivných duchů. I přesto, že slovo duch je pojem z oblasti duchovní, byl režimem hojně používaný. Nic se nedělo jenom tak. Vše bylo podřízeno duchu Velké říjnové socialistické revoluce, mládež byla vedena v duchu marxismu-leninismu, závazková hnutí na závodech v duchu Vítězného února a kultura byla nesena v duchu pokrokových tradic. Duchy se to tady jenom hemžilo.

Ovšem slovo duch nebylo to jediné, co si ateistický režim přivlastnil. Opět v duchu staré pravdy, že ďábel je opice Boží, okopíroval i církevní svátosti, ze kterých udělal civilní rituály. Ale tady už nejde o slovní hrátky, leč o často nepovedenou, někdy až násilnou podívanou. Ze křtů se stalo vítání občánků, z biřmování rituál odevzdávání občanského průkazu nebo výučního listu, ze svátosti manželství pouze manželství, ba i zpověď se svého času nosila, zvláště tehdy, když se ideově pobloudilý soudruh kál za svoje politické hereze.

Reinkarnace módních duchů

Sám jsem byl svědkem takové podívané na jedné radnici a na jednom zámku. V prvním případě šlo o „vítání občánků do života“. Matka podala panu zastupiteli s Fidorkou na prsou své dítě, ten je položil do kolébky se státním znakem, dvakrát pohoupal, a zase vrátil matce se slovy: „Přijal jsem člověka, odevzdávám občana.“ Jinými slovy: „Proměnil jsem duši za ducha a z vašeho dítěte vyrobil rodné číslo“.

Ve druhém případě šlo o svatební obřad. Opět jiný, místní zastupitel, předal snoubencům misku s chlebem a kalich s vínem se slovy: „Pojezte a popijte. Chléb je symbolem vaší práce a víno symbolem vaší radosti.“

Doba pokročila a duchům se daří dál. Tentokrát provedli reinkarnaci, předušili se jako v té kolébce a v podobě politických celebrit obsadili sněmovnu, senát i ministerská křesla.

Tam se dušují, že to nejen se mnou, ale s námi všemi myslí poctivě. Pochybuji o tom. Při poslechu jejich slov a pohledu do jejich tváří se mi vybaví slova jako prostoduchost, slaboduchost až bezduchost.

Nedávno totiž vyšly najevo výsledky šetření Státní veterinární správy ČR, která v rámci svých mimořádných akcí kontrolovala kvalitu mléka v hospodářstvích, která nedodávají mléko do velkých mlékáren (čili v takzvaných minimlékárnách), a to opakovaně po dobu několika měsíců. Za toto období vyšetřili v minimlékárnách veterináři více než 2 900 vzorků mléka na více než 30 000 parametrů. Nedostatky přitom veterináři zjistili u 7 procent odebraných vzorků, což v praxi znamená, že mléko z minimlékáren a výrobky z něj vyrobené mají stejnou, ne-li vyšší kvalitu než produkty průmyslových mlékáren, ačkoli jejich představitelé tvrdí veřejnosti opak. Spotřebitelé by se tak nejenže neměli produkce z minimlékáren obávat, ale naopak jí více preferovat, a to z celé řady důvodů. Například, že jde o produkty s jasným původem od konkrétního výrobce, ale i proto, že se výrobou mlékárenských výrobků z kvalitního mléka přímo na venkově, v selských provozech, vytváří k primární zemědělské surovině vyšší přidaná hodnota, což snižuje závislost na dotacích, a tím se také zvyšuje ekonomická nezávislost a soběstačnost venkova. A samozřejmě se tím také rozšiřuje nabídka mlékárenských produktů pro spotřebitele o produkty, s nimiž se v celostátních maloobchodních sítích jen těžko setkají. Uvedený příklad je také potvrzením toho, co zejména na západě EU léta funguje – totiž, že zemědělská a částečně i potravinářská produkce stojí na rodinných farmách, které dokáží zajistit jak dostatek, tak kvalitu potravin, a není tedy pravda, že se tak může dít jen prostřednictvím průmyslového zemědělství, průmyslového potravinářství a globálních společností, jako je tomu u nás. Mimochodem – nejnižší podíl malých a středních výrobců potravin a také nejnižší podíl soukromých zemědělců na celkové zemědělské produkci má v rámci EU sousední Slovensko. Zároveň je ale Slovensko zemí s nejnižší „potravinovou soběstačností“, kterou se u nás obvykle operuje v souvislosti s podporou průmyslových podniků. Na Slovensku s dominujícími zemědělskými subjekty je to ale jen 39 procent. Kde je tedy ta „komparativní výhoda“ koncentrované produkce?

Blbneme do kvadrátu

A tento pohled vyžaduje všechno nové. Takže už nemáme otce a matku, ale rodiče číslo jedna a rodiče číslo dvě (ať se doma dohodnou, kdo ponese které číslo na dresu.) V londýnském metru už necestují dámy a pánové, ale bezpohlavní cestující.

Nechodíme už dávno do práce, ale do procesu. Lékaři do léčebně preventivního, učitelé do výchovně vzdělávacího, eventuálně edukačního. Dělníci chodí do procesu výrobního a zemědělci do chovatelsky pěstebního.

Učitel je edukátor nebo mentor a jeho žák je edukant. Klíčová pracovnice v domově důchodců nemá nic společného se zámečnickým řemeslem. Lékař, který své pacienty dříve rehabilitoval, je dneska vertikalizuje a horizontalizuje. A pro pojišťovny se stal doktor nositelem zdravotnického výkonu. No, a zbytek národa nese hrdý titul manažer nebo operátor. Moje babička by řekla, že blbneme do kvadrátu. Moderně řečeno… do druhé mocniny.

Nová, výše uvedená nomenklatura budí spíše úsměvy, protože jde jenom o hru se slovíčky. Není co sledovat (monitorovat), snad ani řešit, jen si na ty novoty zvyknout.

Monitorováním proti násilí

Bez úsměvu to ovšem začíná být v situacích, kdy ve společnosti rostou skupiny jedinců, kterým je to celé, výše uvedené, úplně lhostejné. Oni si sami určují svoji identitu, sami si definují svoje pojmenování, a hlavně trvají na jeho obsahu.

Říkají si fotbaloví fanoušci. Nikoli vandalové, násilníci nebo primitivové. Mohli by se totiž cítit dotčeni na svých nezadatelných lidských právech a stěžovat si pro urážku. Ministerstvo vnitra má ovšem řešení. Problémy s nimi monitoruje a v budoucnu přijme účinná opatření.

Říkají si cestující. Ničí vagóny, napadají revizory a průvodčí, obtěžují a znečišťují. Nikdo z dopravního personálu nezasahuje. Bojí se. Co kdyby tím narušil jejich občanské svobody. Ministerstvo dopravy má ovšem řešení. Problémy monitoruje a v budoucnu přijme účinná opatření.

Univerzální řešení: přijmeme účinná opatření

Říkají si žáci. Jsou drzí, cyničtí, hulvátští, krutí. Nesmí se napomenout. Mohlo by se to dotknout jejich integrity, dětských práv, a především jejich rodičů. Ministerstvo školství má ovšem řešení. Problémy monitoruje a přijme v budoucnu účinná opatření.

Říkají si pacienti. Jsou nekritičtí, svévolní, dotěrní, drzí, napadají slovně i fyzicky zdravotní sestry i lékaře. Jejich usměrnění nepatří ovšem do kompetence zdravotníka. Mohlo by to působit jejich nerovnoměrný vztah. Ministerstvo zdravotnictví má ovšem řešení. Problémy monitoruje a v budoucnu přijme účinná opatření.

Říkají si sjednocení Evropané. Vozí k nám odpad, drogy, AIDS, násilí, surovost. Nesmí se omezovat. Mohli by se cítit dotčení na svých nezadatelných demokratických svobodách. Ministerstva všech rezortů mají ovšem řešení. Problémy monitorují a v budoucnu přijmou účinná opatření.

Ministerstvo pro odvahu

Jak to tak monitoruji já, přijal bych účinné opatření už dnes a vytvořil novou, sloučenou instituci. Ministerstvo pro odvahu, užívání zdravého rozumu a likvidaci politické servility.

Četl jsem před nějakým časem úvahu nad biblickým textem o Adamovi, Evě a hadovi v ráji. Když byl Adam usvědčen ze hříchu, ukázal prstem na Evu a svoje jednání svedl na ni. Eva, aby se také za svoje jednání omluvila, ukázala prstem na hada a svedla vinu na něj. A had, protože nemá prsty, neměl už na koho ukázat a odplazil se.

Nikdo nechceme vinu nechat na sobě a hledáme někoho, kdo za naše nedobré jednání ponese odpovědnost. Možná se to nezdá, ale každý člověk má určitou míru svědomí. Pouze těžcí psychopati bývají v tomto směru výjimkou. Nebo, jak mi řekl jeden můj klient, má úplně čisté svědomí, protože ho ještě nikdy nepoužil.

Moderní člověk má s vinou problém. Někdo ji popírá, jiný potlačuje. Ten, kdo ji popírá, namlouvá sám sobě, že nic zlého neudělal, protože tak jednají všichni kolem něho. Ten, kdo ji potlačuje, je si jí sice vědom, ale nehlásí se k ní. V prvním případě ji viník překračuje, ve druhém ji, obrazně řečeno, kopne kamsi do tmavého kouta. Má sice uklizeno opticky, ale nikoli fakticky. Ideální je viny se zbavit. Přiznat si ji, vyznat ji, a za nedobré jednání se omluvit a nést odpovědnost. To ovšem vyžaduje na jedné straně odvahu, lidskou zralost a upřímnost vůči sobě samému, tak na druhé straně také obecnou úctu k jiným lidem.

Vyšetřoval jsem před několika roky, za účelem soudně znaleckého posudku, ve vazební věznici jednoho vraha. Zabil starou ženu pro šedesát korun.

V policejním spisu bylo uvedeno, že vrah na své oběti žádal nejprve vydání peněz a cenností, které měla mít doma. Poté, co mu žena sdělila, že nemá ani peníze ani cennosti, omotal jí kolem krku šálu, začal vyhrožovat a následně ji uškrtil. Potom prohledal celý její byt a nenašel nic jiného než oněch šedesát korun v drobných mincích.

Pachatel, jak při policejním, tak i znaleckém vyšetřování, všechno přiznal. Závěr posudku byl v jeho případě jednoznačný Přesto jsem se ho na konci našeho vyšetření ještě zeptal, zda se cítí smrtí oné staré paní vinen.

Ač byl celou dobu, co jsem ho vyšetřoval, celkem klidný, tato otázka ho zjevně rozčílila.

„Já se mám cítit vinen?“ vykřikl. A dodal: „Ona je na vině, a to vším, co způsobila. Kdyby mi dala tenkrát těch šedesát korun, tak ona byla dneska naživu a já na svobodě. Stálo jí to za to?“

Následně jsem vyšetřoval jiného obviněného, který se dopustit trestného činu pod vlivem alkoholu. Hájil svoje protispolečenské jednání tím, že kdyby se alkoholické nápoje nevyráběly a neprodávaly, tak on by se trestného činu nedopustil. Je to stejná logika jako tvrdit, že výrobce nožů je vinen smrtí člověka, kterého někdo ubodal. F. Sheen píše v jedné své knize, že atomová bomba v ruce svatého Františka není tak nebezpečná, jako kapesní nůž v ruce darebáka. Je to právě o kvalitě svědomí.

Logika psychopatů a alkoholiků je svérázná. Přesto mám dojem, že i my, kteří snad do těchto dvou kategorií nepatříme, máme podobně logické argumenty stále ve své kapse, a tím pádem viníka permanentně po ruce.

Až bude chvíli čas, obraťme si kapsy naruby.

Dočítám se v jednom zahraničním týdeníku, jak se v Německu opět rozmáhá antisemitismus… tomu bych se odvážil co nejrozhodněji odporovat. Žiji v oné zemi mezi Rýnem a Odrou už čtyřicátým rokem; kdyby se v ní něco takového vyskytovalo, musel bych si toho všimnout. Nikoliv. Protižidovské postoje jsou v Německu věcí menšiny tak mikroskopické, že nestojí za kus řeči; ono by se všude našlo pár bláznů, kteří budou tvrdit i že Země obíhá kolem Měsíce, jen aby na sebe upoutali pozornost. Pakli takové sentimenty v Německu bývaly, příšerná zkušenost holokaustu je obrátila v zahanbení tak hluboké, že si povrchnější pozorovatel může pomyslet – nehrají ti Němci na nás zase něco? Nu, nehrají. Už jen vyprávět židovský vtípek, jaké sami židé mezi sebou rádi nejen vyprávějí, ale si i vymýšlejí, může být v Německu na pováženou. Natož nějaký antisemitismus.

To už spíš není v takových těch levicově intelektuálních kruzích žádnou vzácností povznesený, poučovatelský antiizraelismus, ochotně přejímaný podobně laděnou částí tisku. Ani nemusí být veden zlou vůlí, jen snahou o vyrovnanost. Žijí v té zemi, nesoucí jméno Svatá, jednak jacísi židé, jednak jacísi Palestinci; a my musíme oběma měřit stejným dílem, jinak je v pekle objektivita. Rovněž o vytvoření palestinského státu se už šedesát let mluví a píše, o spravedlivém posouzení všelijakých těch třenic a tahanic, co každou chvíli mezi oběma skupinami tamního lidu propukají…

Nevím sice jak by se dalo dospět k posouzení, jež by jak palestinští Arabové, tak i židé přijali za spravedlivé, mohu však z vlastní zkušenosti poreferovat, na čí straně je v tom nepokojném koutě světa víc vůle k smíru a kdo se nespokojí s ničím menším, než čemu se ne tak příliš dávno říkávalo Konečné řešení židovské otázky. Budiž mi tedy prominut nedostatek objektivity, s nímž se v té mele stavím na stranu izraelských židů. Palestinci mohou prohrát sto a jednu válku, o intifádách a jiných pranicích nemluvě, a nestane se jim víc, než že se budou muset dočasně uskrovnit ve svých požadavcích. Pro židy jedna prohra znamená… Endlösung.

Avšak vraťme se od břehů Jordánu k německé realitě. Musím přiopravit předchozí tvrzení: jest v zemi Goethově antisemitismus, a jaký. Záštiplný, nesmiřitelný, na hraně terorismu a někdy i za hranou: antisemitismus islámský. Kdyby někdo na ulici vykřikoval – Smrt židům! měl by z toho sakramentskou polízanici. Když táž slova zaznívají v muslimských kulturních centrech a mešitách, německé orgány si s tím jaksi nedovedou, či spíš nechtějí nic počít. „Máme náboženskou svobodu,“ krčí rameny zodpovědný činitel. „Islám je náboženství jako každé jiné. Jsme demokratická společnost, žádnou víru nesmíme upřednostňovat.“

No, nevím. Jestli náboženství jako jiné… „Dejte císařovi, co je císařovo a Bohu, co je boží,“ rozdělil kompetence před dvěma tisíci lety Ježíš Kristus. To pro islám naprosto neplatí. Obě kompetence, náboženská i státní, mu splývají v jedno; mimoto svým nárokem konečného ovládnutí světa staví nás nevěřící před otázku – máme si to nechat líbit? Naše civilizace má své vlastní hodnoty, a nejen náboženské; máme se jich vzdát ve prospěch muslimského universalismu? Zvlášť když se porozhlédneme, k čemu to zmíněný universalismus dopracoval: k zaostalosti, k závislosti ve všem, od kalhot a triček až po rakety a kalašnikovy, na dobrém chodu společnosti západní. Přičemž dělá co může i nemůže, aby ji rozvrátil… jsme snad blázni? Asi jak kdo.

I nejkrásnější ideu lze přehnat za mez, kde už se stává svým vlastním opakem. To se přihodilo ve Francii, poskytnuvší muslimům náboženskou svobodu tak dokonalou, že francouzští židé před ní houfně utíkají do Izraele. Německo tak daleko není, ale snadno může být; on už dnes si koleduje o malér, kdo by se objevil v některých vykřičenějších čtvrtích Berlína s černou židovskou čepičkou na hlavě. Snad abychom nechali snah o dosažení toho, co na světě nikdy nebylo a nikdy být nemůže: rovnosti všech se všemi, vyváženosti zájmů jedněch se zájmy druhých. Židovství, původně orientální import, se postupem času stal organickým prvkem evropské kultury a jejím obohacením; islám, ustrnulý ve vývoji už v čase svého vzniku, v ní představuje těleso cizorodé, s vyvinutým sklonem k agresivitě a intoleranci. Co s tím… asi to, co vyžadoval Franz Josef Strauss, pak-li ještě někdo pamatuje tu svéráznou postavu německé politiky: kulturu domácí jakožto vůdčí (Leitkultur), vedle níž mohou existovat i kultury jiné, ale až na druhém místě, chovají-li se řádně a nevýbojně.

Demokratickou rovnost, vyrovnanost zájmů, můžeme nabídnout pouze tomu, kdo sám tyto hodnoty vyznává. V opačném případě jest záhodno ukázat, kdo je v téhle domácnosti pán. A to co možná brzy, jelikož času nezbývá; neustane-li příliv běženců, ponejvíc ze zemí islámu, mohou se při své úžasné množivosti během nějakých čtyřiceti až padesáti lety stát v našich vlastních zemích většinou, nebo se k ní povážlivě přiblížit. Pak už nám ukážou, co si máme myslet o té rovnosti a toleranci; a ne-li nám, našim vnoučkům dozajista. Nemělo by nám to být lhostejné.

Poznámka: oproti způsobu ustálenému v zemích českých si dovoluji slovo „žid“ nepsat s velkou, nýbrž s malou počáteční literou. Pohledem do učebnice českého pravopisu zjistíme, že velkým písmenem začínají jména národů (Dánové, Portugalci) či kmenů (Apačové), kdežto jména kulturních a náboženských skupin (šintoisté, impresionisté) s malým. Židé byli národem do zkázy židovského státu počátkem našeho letopočtu; po rozptýlení do diaspory se stali významnou sice, ale přece jen kulturní skupinou. Jiné evropské jazyky toto pravidlo dodržují, píšíce jew, jeuf, judío, ebrėo atp.; nevím, proč zrovna Češi si vymysleli opak. Asi z jakési opožděné uctivosti.

Hannover, 26. května 2018

Jak se právě dozvídám, dal se v těchto dnech tamhle na Havaji do náramného soptění vulkán Kilauea. A my jsme se s těžkým srdcem museli zbavit našeho autíčka, staré, ale spolehlivé a úsporné Oktávie. Jo, rok výroby 1998, kývali hlavou znalci, to se ještě dělaly poctivé motory, kdepak dneska. Tážete se, jaká je souvislost mezi havajskou sopkou Kilauea a naší starou oktávkou… nu, takováto:

Jest nebo spíš byla naše oktávčička vybavena Dieselovým motorem, což je dnes v Německu na pováženou. Produkuje Dieselův motor vcelku opomenutelné kvantum polétavých sazí, i vypukl kolem tohoto jevu tanec na pokraji hysterie. Některá města zakázala vjezd povozům s Dieselovým motorem úplně, jiná zatím jen do centra, a jen Bůh sám ví, jaké příkazy a zákazy si slavný ouřad ještě vymyslí. Vulkán Kialuea sice vysoptí prachu, sazí polétavých i nepolétavých a jiného neřádstva víc než všechny dieseláky světa, avšak obtížno jest zakázati sopce soptění. Majiteli dieseláčku se naopak používání jeho silostroje zakáže snadno; i zakazuje se. Ještě že se nám podařilo střelit naši oktávku za pět stovek evropských jakémusi handlíři, zabývajícímu se prodejem ojetin do zahraničí; i není vyloučeno, že se bude ještě dlouhá léta prohánět po českých silnicích. A když ne zrovna po českých, pak třeba po belgických, polských či jakýchkoli jiných, neboť zbytek Evropy zakazovačnou manií netrpí.

Manií v nejlepším, chvályhodném úmyslu, nutno hned podotknouti. Němci jsou zvláštní plemeno. Žiji mezi nimi bezmála už čtyřicet let, takže bych si dovolil je znát. Nespatřuji u nich žádnou výbojnost či dobyvačnost, ani tupé plnění befélů nebo co jiného se o nich traduje v zemích koruny české; spíš je pro ně typické neumění nacházet střední cestu mezi dvěma extrémy. Střídají se tak v německé historii posledního sta let období sebevědomí až přrhnaného (am deutschen Wesen wird die Welt genesen – na německém způsobu ozdraví se svět, psalo se za časů císaře Wilhelma) se stejně, ne-li ještě přehnanějším kajícnictvím; a jak tak sleduji dění kolem sebe, má Němectvo znovu naběhnuto k etapě sebevědomí, tentokráte vysoce spastitelského rázu.

Totiž: abych ulomil hrot tomu tvrzení, nikoli celé Němectvo, pouze jeho určitá část s takovými sklony. Nedovedu odhadnout, čím přesně to je. Vím jen, co filosofů naplodilo Německo od Kanta až po Wittgensteina a Heiddegera; v jistém úseku novějších dějin jiných filosofů než německých snad ani nebylo. Nu, a kdo jest filosof, že ano: pán (zřídkakdy dáma, což také o něčem vypovídá) vzavší si do hlavy že byl zrozen k tomu, aby tápajícímu lidstvu ukázal cestu k lepší, spravedlivější etc. budoucnosti. Tentokrát to odnesl chudáček dieseláček. Kam se může napřít spasitelská posedlost příště, je těžko předpovídat, pouze jedno je jisté: dejme si pozor na ty, kdož s námi zamýšlejí něco zlého, ale týž, ne-li ještě větší pozor si dejme na ty, kdo to s námi myslí dobře. Neboť jak pravil svatý Tomáš Akvinský: nelze páchat zlo, aniž by bylo zamýšleno dobro.

Hannover, 9. května 2018

Je tady jaro, čas zvýšeného rizika alergických reakcí na pyl celé řady planě rostoucích i hospodářských bylin a stromů. I když je symbolem alergických rizik v našich krajích především bříza nebo olše, může být podle individuálních (in)dispozic alergenem mnohem širší spektrum rostlin, do nichž patří také takové, které člověk běžně konzumuje, jako je třeba brokolice, kapusta, květák, křen, pekingské zelí, ředkev, ředkvičky, zelí, hořčice a řepka. Jde o celou skupinu brukvovitých rostlin, u nichž může navíc docházet k takzvané zkřížené reakci alergenů, přičemž největší riziko představuje zkřížená reakce hořčice s řepkou. Poznat projevy a kombinace alergenů je velká věda – platí totiž, že reakce člověka na alergen je různá podle prostředí, ročního období, vlastních dispozic, ale také i podle volby jídelníčku. Poznatky o možných interakcích se teprve rodí, ví se ale například, že alergickou reakci prohlubuje například kombinace pylu břízy a celeru, a to právě na jaře a v regionu střední Evropy, zatímco na jihu zvyšuje míru reakce lidského organismu v kombinaci s břízou pyl pelyňku. Stejně tak ale zvyšuje alergickou reakci kombinace pylu břízy a konzumace lískových oříšků u lidí, kteří mají alergii na tyto ořechy.

To nejdůležitější ale je, že rostoucí počet alergií na pyl bylin a stromů a suroviny v potravinách je do značné míry dán ztrátou kontaktu člověka s přírodou. Lidské tělo si pak nedokáže vytvářet proti přírodním alergenům potřebné protilátky, protože je vlastně „nezná“, a neví tak, proti čemu a co vytvářet. Podobným příkladem jsou ultračisté domácnosti a statistiky, podle kterých jsou zejména děti pohybující se pravidelně v téměř sterilním prostředí častěji nemocné. Důkazů o potřebě vrátit se v oblasti hygieny (i každodenní sprchování škodí) a kontaktu s přírodou „kupředu do minulosti“ stále přibývá – a částečně to může změnit každý z nás. Třeba tím, že si na alergeny v přírodě bude pobytem v ní vytvářet vyšší odolnost.

Ještě si vzpomínám, jak v roce 1978 demonstrovali berlínští studenti proti návštěvě perského šáha Rezy Pahlávího, jelikož jim nebyl dost demokratický. A potměšilé dějiny jim vyhověly. Krátce poté byl šáh přinucen odstoupit a vlády v Íránu se zmocnili ší’itští duchovní v čele s ajatolláhem Chomejním, věru náramným demokratem. Proti němu, podivná věc, už nedemonstroval nikdo. Ještě ale šáh stačil vyslat na západní university větší množství mladých lidí; ti se po uchvácení moci zpolitizovanými kleriky už zpátky nevrátili, i je teď v Německu spousta perských odborníků, především lékařů. Sám k jednomu takovému chodím se svými chřipkami a pro recepty na mé pilulky, čímž se asi stalo, že mám k Peršanům pozitivnější vztah než k Arabům a jiné orientální čeládce. Co se mi naopak nesplnilo, bylo předsevzetí poznat Írán vlastní zkušeností. Nejdřív to nešlo vůbec, pak jen v rámci organizované výpravy, což věru není vášeň srdce mého, a když to konečně šlo i na tu vlastní pěst a s rancem na hřbetě, byl jsem na takové špásy už drobátko starý. Přitom bych máloco raději. Prozkoumat Írán, postaru Persii, vedle Číny nejdávnější civilizaci světa, v běhu časů se všelijak měnící, ale nepřerušovanou. Pryč je říše římská, kde je konec egyptským faraonům, propast dějin pohltila Asyrii a Babylon, Persie však je stále tady, ledaže už nevyznává učení Zarathuštrovo, nýbrž ší’itskou odrůdu islámu. U kteréhožto tématu teď chvíli setrvám.

Objeví se na jevišti světa doktrina ať politická nebo v tomto případě náboženská, a hned začne štěpit na ideové směry a proudy. To není nic mimořádného, to postihlo křesťanství stejně jako islám. Je však jeden základní rozdíl: křesťanství se od svého vzniku rozrůznilo na řadu sekt, církví a církviček od římských katolíků až po svědky Jehovovy, v důsledku odchylek ve výkladu biblických písem Starého a ještě spíš Nového zákona. To se islámu stát nemůže; jeho pravda je jednou provždy dána vlastním slovem Prorokovým, ve svaté knize Koránu zapsaným a mimo veškerou diskusi jsoucím. Oč je v islámu spor, také nejsou náboženské zásady, ale dynastická politika. Na právoplatnosti prvních tří následníků proroka Muhammada se muslimstvo ještě shodne; od čtvrtého, jménem ‚Alī ibn Abī Tālib, počíná rozkol.

Jedna větev islámu, sunnité (ahl as-sunna = lid tradice, uznávající krom koránu i ústní podání tzv. hadíthů), pokračuje řadou chalífů z rodu Ummájovců, kdežto přívrženci mezitím zavražděného ‚Alího (stejně jako obou jeho předchůdců, zdá se že dýka byla v raném islámu standardním nástrojem řešení politických problémů) si stanovili zásadou neuznávat za pravého chalífu nikoho než kdo pochází z rodu Muhammadova, jehož byl řečený ‚Alí zetěm. A rozštěpil se i samotný ší’itismus, rovněž na dvě větve: tzv. dvanáctníků, uznávajících za právoplatné prvních dvanáct už ne chalífů, ale imámů, a ismaílity věřící že poslední, dvanáctý imám dosud žije ve skrytu a vyjde z něj k záchraně světa, až bude nejhůř. Jak vidno, nejsou blaničtí rytíři ryze český vynález.

Může nám to celé připadat trochu bláznivě: jako bychom my se dodnes hádali, rvali a nenáviděli kvůli tomu, měl-li být po vymření králů z rodu Přemyslova na český trůn povýšen Rudolf habsburský, nebo některý z vévodů bavorských. Ale takový už je islám: je mu důležité co my shledáváme nicotným, a co je podstatné pro nás – kritická diskuse například – pokládá za vedlejší, pakli ji vůbec nemá za rozkolnickou a hodnou zavržení. Měli bychom s tím počítat: že jsou témata, na nichž se náš svět se světem islámu neshodne. Ne že by za žádnou cenu nemohl, ale že co je bezpodmínečně závazné jednomu, nestojí za pozornost druhému.

Hannover, 16. dubna 2018

Stále se zpřesňující a zpřísňující potravinářská legislativa EU, aktualizovaná v poslední době hlavně kvůli lepší ochraně spotřebitele je proces, který může mít ve skutečnosti na spotřebitele spíše negativní dopady. Jedním z opatření, které má obecnou podporu veřejnosti, je například zákaz takzvané dvojí kvality potravin, který už také podpořila Evropská Komise. Nejde ale jen o tento zákaz – Evropa se chystá zakázat aroma používané v našem rumu (tedy Tuzemáku), regulovat výrobu pečiva a chleba a dalších potravin kvůli možnému výskytu akrylamidu, Velká Británie (což tedy už nelze úplně vztahovat k EU) zvýšila daň na sladké nealkoholické nápoje, a tak dále. Všechny tyto iniciativy mají svou logiku, je ale také vhodné vědět, jaké budou skutečné důsledky pro spotřebitele. V první řadě dojde ve všech případech k unifikaci potravinářských výrobků, a tedy k omezení pestrosti národních trhů, specifických potravin a nápojů a v důsledku omezení jedinečnosti lokální potravinářské produkce a tedy i gastronomických a potravinářských tradic. V druhé řadě pak představují všechny takové aktivity růst tlaku na vyšší ceny potravin. Každé nové opatření vyvolává totiž potřebu nových laboratorních analýz, zkoušek, dokladů a evidence, čili růst nákladů, které se dříve či později promítnou do cen potravin. To spotřebitel vůbec netuší, a předpokládá, že zlepšení informovanost zajistí změna zákona nebo vyhlášky, a tím to končí. Jenže nekončí, i jen jedno slovo v rámci nějaké aktualizace pravidel může za určitých okolností vyvolat milionové, i miliardové investice.

Vedlejším účinkem nových a nových regulací výroby potravin je pak omezení odpovědnosti spotřebitele za výběr potravinářského zboží, neboť ten za něj udělají politici, úředníci a marketingoví specialisté. To ale není zrovna strategické, protože rezignace na vlastní odpovědnost se ve výsledku často projeví neodpovědným chováním, jako je v poslední době probíraný problém s neodpovědným umisťováním intimních informací na facebook a následné zneužití osobních dat. Nové technologie a poznatky vědy a výzkumu bohužel stále více předbíhají mentální vývoj lidské společnosti. Což je jedno z největších globálních rizik současnosti.

Na chemickém kokteilu v našich povrchových i podzemních vodách se ale také velkou měrou podílejí šminky a obecně přípravky kosmetického průmyslu, o kterých se ale – zřejmě kvůli úctě k ženám – téměř nemluví. Pakliže se dnes (správně) diskutuje o regulaci plastů, omezení či zákazu glyfosátů nebo nadlimitním užívání léků, měla by být součástí této diskuse i regulace prostředků používaných při zvyšování atraktivity našich žen.

Jistá míra regulace již samozřejmě existuje, i tak ale laboratorní rozbory vody v ní stále prokazují pozůstatky kosmetiky, které navíc nezůstávají jen v tekoucí či stojaté vodě, ale pronikají do půdy a následně, pokud je to půda na poli, kde se pěstují hospodářské plodiny, také do potravního řetězce. A množství takto detekovaných látek neklesá. Prakticky všechny takové látky jsou přitom v přírodě velmi těžko odbouratelné, jejich rozklad trvá v těch nejlepších případech desítky let. Největší riziko představují – poměrně logicky – menší vodní toky pod většími městy, do nichž se vypouští sice vyčištěná, přesto ale pozůstatky kosmetiky obsahující voda z čistíren odpadních vod. I když je voda v takových tocích na první pohled průzračná a k napití lákající, není to pro člověka v takových případech zrovna ta optimální volba.

Teď, když mi život vepsal na hřbet osm křížků a devátého půl, už toho asi moc po světě nenaběhám, dokud to ale šlo, cestoval jsem rád a hojně. Sám nebo s mou cestovatelstvím stejně střelenou chotí, bez cestovních agentur s jejich hromadnými výpravami, průvodci a tlumočníky. Jsa takto odkázán sám na sebe než jsem se někam vydal, snažil jsem se do jisté použitelné míry naučit tamnímu jazyku; během toho času, co mi jej Pánbíček vymezil k potloukání světem, mohlo takových být kolem třiceti. Dnes už, to se ví, bych jimi většinou dokázal tak zrovna pozdravit a poděkovat, ale aspoň vím, jak se vyslovují. Umí v tom být pěkný zmatek. Svou potíž s přepisem z cizokrajných písem mají všechny evropské jazyky – musím už sáhnout do svých chatrných zbytků arabštiny, čtu-li, že kdesi chytili teroristu jménem Mousaoui… aha, Musáwí si říká ten pán, tu pokrouceninu z něj udělal přepis na základě francouzštiny. Přepisy do češtiny ale také za něco stojí, jak si hned ukážeme.

Doporučil mi svého času jeden znalec těch končin abych si zajel na Tajwan, jestli chci poznat opravdovou, tradiční Čínu; tam totiž neřádili rudí gardisté jako v pevninské Číně, kde v rámci kulturní revoluce všechno staré a památné rozmlátili. Čtete správně: Tajwan, nikoli Tchai-wan, jak jméno toho pěkného ostrova kdovíproč komolí český (a ne jiný) tisk. To počáteční „T“ je jen tak lehounce nadechnuté, rozhodně za ním nenásleduje žádné „ch“; tu hlásku čínština vůbec nezná. Totéž platí o korejštině; obsahuje její abeceda dvojí „p“, jedno nadechnuté, druhé bez nadechnutí; i odpusťme si všelijaké Pchjongjangy i jiné potvornosti a pišme jednoduše Pjongjang. Pravou záplavou „ch“ však postihl český oficiální přepis zeměpis čínský. Tadyhle města Charbin a Čcheng-du, tamhle řeka Chuang-chu… nesmysl, nesmysl. Harbin, Čeng-du a Huang-hu, račte si vyhledat správnou výslovnost ve wikipedii, přepisovatelé.

Západoevropské řeči touto anomálií netrpí. Současná čeština… to už je jiná. Inu, bývali časové v zemích koruny české, kdy jediným přípustným světovým jazykem byla ruština; nu, a mluva Tolstého a Puškinova hlásku „h“ neobsahuje, píšíc všude místo toho „ch“, po azbucku „x“. Pravda, on i tenkrát leckdo v kruzích literárních vládl jazykem německým či anglickým, avšak jsa dbalý svého kádrového profilu (ví-li mladší čtenář ještě, co tak bylo označováno) omezil se poslušně na díla sovětská, azbukou psaná. A už to tak zůstalo. Málem třicet let uplývá od zemětřesení, jímž se zhroutil Sovětský svaz a s ním i nadvláda ruštiny, azbucké reziduum však jako skála trvá. Proč? Ze zvyku? Z pohodlonsti? Z nechuti něco měnit?

Nemýlím-li se, způsob přepisu z různých neevropských písem určuje Ústav pro jazyk český, jehož úkolem, jak se na příslušném místě dočítám, jest péče o kulturní bohatství. Tak jen do toho, učení pánové. Je vlast česká členem obranných i ekonomických sdružení Západu, i po stránce kulturní urazila od onoho roku 1989 pěkný kus cesty směrem západním, snad tedy dozrál čas i k odpoutání od toho posledního co ji ještě pojí s dávno shnilým východním imperiem. Snažně vás prosím, roveďte deazbukizaci zeměpisných názvů!

Hannover, 31. března 2018