Zdanění vody, respektive různé typy poplatků odváděné státu, krajům či obcím jsou totiž v ČR nejvyšší v celé EU, a také proto je podle mnohých voda zbytečně drahá. V polistopadové historii navíc (do roku 2007) byla cena vody zatížena mnohem nižší, pětiprocentní DPH, takže návrat na úroveň 10 % by bylo stále vyšší zdanění, než v nedávné minulosti.

V řadě vyspělých zemí světa je DPH na vodné a stočné dokonce nulová – například ve Velké Británii, USA, Austrálii, Irsku, Jižní Koreji, Argentině, v Indonésii nebo třeba v Dominikánské republice, v EU pak na Maltě. V rámci Evropy je vodné a stočné zdaněno většinou v pásmu od jednoho do deseti procent, a to i v bohatých zemích. Například ve Švýcarsku činí DPH 2,5 %, v Lucembursku 3 %, ve Francii 5,5 %, v Belgii, Nizozemí a Portugalsku činí DPH 6 %, v Německu 7 %, v Polsku 8 % a v sousedním Rakousku 10 %. Vyšší DPH než ČR uplatňuje v současné době jen Bulharsko, Estonsko a Slovensko (20 %), Rumunsko (24 %), Dánsko a Švédsko (25 %) a vůbec nejvyšší DPH na vodné a stočné je v Maďarsku (27 %).

Důvody pro značné rozdíly v DPH v samotné Evropě jsou přitom především dva – jednak patří DPH mezi nejsnáze vybíratelné daně, a proto jsou obvykle vyšší v postkomunistických zemích, které mají jinak s výběrem daní problémy. Druhým důvodem k vysoké DPH, který platí především pro severské země, jsou tamní štědré sociální systémy, k jejichž uskutečňování jsou nutné vysoké daňové odvody, což ale neplatí jen pro vodu.

Něco podobného ale platí také pro naše lesy. Také u nich je problém ve velikosti, nejde ale o to, plochu lesů zmenšit a tedy je vykácet. Jde především o to rozčlenit lesní porosty na takové úseky, které dokáže obsáhnout jeden člověk tak, aby „svůj“ les skutečně znal, měl k němu vztah a disponoval k tomu potřebnou odborností, například schopností odhalit místa vhodná k expanzi kůrovce. Ta aktuálně hrozí nejen v Moravskoslezském kraji, ale fakticky po celém území ČR, a vypuknout může už letos. Stačí k tomu jen příhodné počasí, tedy teplo a méně dešťových srážek, což je docela pravděpodobné. To v zásadě znamená, že kůrovcová kalamita je aktuálnějším rizikem, než prohlubující se neúrodnost našich polí. Nejde přitom o nic menšího, než třetinu území státu, kterou lesní porosty pokrývají.

Ministr zemědělství v demisi Jiří Milek chce proto prosadit urychlenou novelizaci stávajících podmínek hospodaření v lesích, což je samozřejmě krok správným směrem. Podle všeho ale je už pozdě, neboť součástí systémového řešení musí být také změna myšlení lidí, větší důraz na prevenci rizik lesních porostů na úkor byznysu a již zmíněná odbornost lesních hospodářů. To se ale nezmění za měsíc ani za rok. Vše tak spěje do stavu, kdy v naší zemi začnou (už vlastně začaly) odumírat současné lesy, a nejen ty smrkové, a navíc je na značném území poškodí nebo zcela zdevastuje kůrovec. Kolik zdravého lesa nám asi za pár let zbude?

Tak k čemu bychom měli mít úctu? K našim politikům? Ehmmm, no… K evropským politikům? Achich, no teda, echehmmm… Nebo k penězům? Jistě, ty jsou pro spoustu lidi nejvyšším božstvem, ale přiznat si to a otevřeně a veřejně se k tomu taky hlásit? To tak, ještě by nás možná někdo považoval za chamtivce.

Jako společnost zkrátka žijeme v představě, že se bez úcty obejdeme. Dokonce se obejdeme i bez této představy, protože ani myslet se nám na to nechce.

Mohou najít děti úctu ve společnosti bez úcty?

Ale přece jen někdy na veřejnosti narazíme na slovo „úcta“ – když mluvíme o dětech. U nich se nedostatek úcty projevuje viditelně – a pokud jsme učitelé nebo rodiče, pak taky nepříjemně. Děti by úctu mít měly, na tom se shodneme. Pak ale otázka otázek zní: Kde se v nich ta úcta vezme? Kdo ji do nich vloží, když ne společnost, pro kterou je však tou nejzbytečnější věcí? Naprogramuje je stát? Ten to může udělat jen prostřednictvím učitelů. Učitelé ale nejsou bytosti z jiné planety, jsou stejní jako my…

Jak se tedy ta úcta v dětech, safra, zjeví? Prostou vylučovací metodou dojdeme snadno k tomu, že bez nás to vážně nepůjde. Úcta se může k dětem dostat jen od nás. Což znamená, že si musíme projít dost bolestnými otázkami, včetně těch nejbolestivějších: Víme vůbec, co je to úcta? Tušíme, kde a jak ji najít? A pokud ano, jsme ochotni klopotně hledat a učit se něčemu, co jsme třebas už dávno zapomněli?

Bez hledání se to nejhorší stane realitou

Každý sám, každý z nás, komu není lhostejná budoucnost, by si měl na tyto otázky odpovědět. Jistěže, spousta lidí raději věnuje energii na hledání pseudoargumentů proti nutnosti hledat úctu. Ale pokud má být budoucnost lepší než temná, pak jinou možnost nemáme, než hledat, hledat a hledat. Bez úcty nemáme šanci najít žádné velké, opravdové, vznešené hodnoty. Ty se odhalí jen těm, kdo je hledají s úctou, láskou a pokorou.

Bez úcty se všechno hroutí. Láska bez úcty uhyne. Pravda bez úcty nás opustí. Spravedlnost bez úcty se promění v chladný a tupý zákon. Přátelství bez úcty degeneruje na občasnou vzájemnou výpomoc. Krása bez úcty zešedne. Touha po dobru je bez úcty jen čirým sobectvím. Bez úcty se rozpadá naše lidskost, stávají se z nás z hlediska skutečných lidských hodnot jen nuly. Navíc zlé nuly.

Bez úcty se můžeme klidně vsadit o cokoli, že scénáře, o nichž někdy čteme a jsou tak černé, že nás děsí, se stanou realitou. Bez úcty se svět propadne do temnoty.

Společenství je víc než jeden

Není proto v dnešní době snad nic důležitějšího, než hledat v sobě úctu. Pravdu má každý, kdo namítne, že nejen úctu je nutné hledat. Jistěže nejen úctu – ale na prvním místě právě úctu, jakkoli ruku v ruce s jinými idejemi. Člověku samotnému je často těžké hledat, proto k věcem nejpotřebnějším a nejdůležitějším patří seznamování, propojování, sbližování, setkávání, povídání lidí, kteří chtějí společně hledat. A pokud k tomu sbližování společenstva hledajících alespoň malinko přispěje i Kupředu do minulosti, pak není zbytečné…

Tak zpívají v jedné písničce Werich s Voskovcem. Ano, hodnocení lidí se děje podle nejrůznějších měřítek. Jedni se hodnotí podle kabátu, jiní podle slov, další podle cifry na bankovním účtu, další podle známostí někde tam nahoře. Anglický spisovatel G.B. Shaw k těmto měřítkům řekl, že si váží svého krejčího, protože mu bere míru vždycky znovu, když ho navštíví. Ostatní lidé už si ho jednou změřili a nemíní to měnit.

Jsme tvorové povětšinou líní, a to nás vede, nejen ke změnám pohledu, ale vede nás také ke zjednodušování. Tak, jako hodnotíme člověka, hodnotíme zjednodušeně kde co.  Nerozumím modernímu umění? Pak je to hloupost. Nevím, co je filozofie? V tom případě to bude nesmysl. Pokud máme někdy dojem, že těm druhým přestáváme rozumět, může to být také tím, že jsme sami líní vzít jim znovu míru.

Na druhé straně máme díky oné lenosti tendenci jednání lidí paušalizovat. Pokud mne na dovolené v Římě ošidí nějaký trhovec, jsou všichni Italové zloději. Pokud mi ve Stockholmu někdo v autobuse šlápne na nohu, jsou všichni Švédové neurvalci.

Nehodnoťme ani předčasně. Pokud uvidíme jít člověka po chodníku vrávoravým krokem, nemusí to být místní opilec, ale pacient, který trpí vážným neurologickým onemocněním. Uvidíme-li v neděli dopoledne ženu s nákupní taškou, která vstupuje do obchodního domu, nejde ještě o rozmařilou ženštinu, která musí nakupovat také ve svátek, ale o chudou matku, která celý týden šetřila na sobě, aby mohla svým dětem koupit v neděli něco svátečního. Jestli uvidíme člověka, který vstupuje do kostela, nemusí jít o hlupáka, který si nevidí na špičku nosu, ale naopak o inteligentního člověka, který vyznává jenom jiné životní hodnoty než my.

Mimo to hodnotíme ty druhé také podle podobnosti. Například právě podle fandovství nějakému sportovnímu klubu. Když někdo fandí stejné jedenáctce, je to jistě kvalitní a moudrý, sportu znalý člověk, stejně jako já.

Tuhle skutečnost jsem si uvědomil, když jsem, jako kněz, pochovával na hřbitově vynikajícího básníka a velmi uznávaného překladatele. Uznávaného nejen u nás, ale i za hranicemi vlasti. U jeho hrobu se nás sešlo pár. Nejbližší příbuzní a několik novinářů. Z obyvatel městečka, kde dlouhá desetiletí žil, nepřišel nikdo, jenom jeho sousedé. Měsíc před tím se na stejném hřbitově konal pohřeb bývalého brankáře z místní fotbalové jedenáctky, který to svým „sportovním uměním“ nedotáhl ani za hranice okresu. Dav lidí kolem jeho hrobu byl velmi početný. Oba zemřelí byli zdejšími rodáky, poslední roky žili v této obci, a dokonce v jedné ulici. Když jeden z nich stál v bráně vesnické jedenáctky, druhý doma překládal z francouzštiny.

Kolik bylo důvodů k rozdílnému počtu účastníků na jejich rozloučení, to se můžeme jenom dohadovat. Osobně se domnívám, že v tom hrála roli statistická data ze života obou zemřelých. Počet chycených rohových kopů na zdejším vesnickém fotbalovém plácku byl asi o něco větší než počet přeložených básnických sbírek z cizích jazyků.

Letošní jubilejní desátý ročník odborné konference „Financování vodárenské infrastruktury“ opět potvrdil to, co sami vodohospodáři dobře vědí, ale o čem nemá spotřebitelská veřejnost většinou ani potuchy. Totiž, že investice do obnovy a rekonstrukcí vodovodních a kanalizačních trubek jsou stále nedostatečné, protože vlastníci těchto trubek – v drtivé většině obce a města, k tomu „nevytváří dostatek finančních prostředků“, jak vyplynulo z šetření Ministerstva zemědělství. Ministerstvo tentokrát do svého šetření zahrnulo firmy představující více než 90% podíl v oblasti vodovodů a kanalizací, takže vzorek je více než reprezentativní. Není přitom v tuto chvíli rozhodující, kolik vlastníků trubek pojímá vztah k tomuto majetku jako žití na úkor budoucnosti. Zajímavější je spíše, kde jsou největší problémy – na rozdíl od všeobecného povědomí se totiž ukazuje, že podstatně méně zodpovědnější přístup k obnově vykazují menší vlastníci (obce), které nepronajímají tento majetek specializovaným vodohospodářům, ale vodohospodářské služby si provozují sami. Odborně se tomu říká „vlastnický model“, což je trend poslední doby symbolizovaný heslem „česká voda do českých rukou“. To zní líbivě a logicky, až na to, že česká voda byla, je a bude v „českých rukou“ odjakživa, takže heslo není zrovna pravdivé. Jde tak především o to, kdo má mít z poplatků za vodu příslušné zisky. Jenže vidina zisků není vše, i podle platných zákonů se musí právě především z plateb za vodné a stočné generovat finanční prostředky na nutnou obnovu. O této „odvrácené straně Měsíce“ se ovšem už moc nemluví, a stejně tak o tom, že především malé obce s malými vodohospodářskými společnosti z celkově malých plateb za vodu nemohou potřebné peníze získat. Stejně jako v Jiráskově pověsti o Svatoplukových synech tak není v této oblasti zrovna strategické být vlastním osamoceným králem na svém vlastním písečku (na své vlastní vodě), neboť až na výjimky to může být cesta do pekel. Konečným výsledkem pak může být, a v řadě případů už tomu tak je, že se voda z potrubí nadměrně ztrácí, takže spotřebitelé platí i za vodu, která k nim nikdy nedoteče. Zatím jsme v situaci, kdy alespoň nějaká doteče – to se však může minimálně lokálně brzy změnit, protože životnost trubek je na mnoha místech za hranicí únosnosti. Jedním z mnoha pozměňovacích návrhů k právě projednávané novele vodního zákona je snaha zabudovat do něj konstatování, že voda je prioritní veřejný zájem. Je to sice na první pohled formalita, bylo by to ale žádoucí, protože veřejnější zájem než veřejný zájem voda neexistuje. A my si to stále nejsme schopni uvědomit.

Je to svým způsobem neuvěřitelné – ačkoli v současné době snad už drtivá většina občanů naší země vnímá devastující účinky narovnávání toků, rozorání mezí a umělého odvodňování krajiny v podání předlistopadového režimu, uvažuje vláda Andreje Babiše o projektech, které počítají s realizací obdobných přístupů. Respektive – jsou ještě megalomanštější.

Na mysli mám především 100 let starou myšlenku propojení Dunaje, Odry a Labe (DOL), kterou opakovaně odmítal i předlistopadový režim, přestože zastánci projektu kdysi i nyní argumentují možností podpořit ekologickou vodní dopravu či zabezpečit zdroje vody jak pro dotčená území, tak případně i pro občany země. Je to však zcela naopak. Nákladní vodní doprava rozhodně není při použití spalovacích motorů ekologická a změna přírodních podmínek a klimatu od dob vzniku myšlenky na DOL způsobila, že v uměle prokopaných kanálech by nebyl dostatek vody. Náklady na DOL se přitom mohou podle některých odhadů vyšplhat na 200 miliard korun, ale ani to zdaleka nemusí být konečná částka.

Naprosto fatální dopady by měl ovšem takový megalomanský projekt na naší krajinu. Miliony tun zeminy přemístěné odněkud někam by znamenaly v praxi zničení celé řady cenných přírodních lokalit, a pokud se týká zdrojů vody, pak ty by projekt nejenže nezajistil, ale naopak by je mohl výrazně narušit. Jen v oblasti Poodří by to znamenalo destrukci tamních mokřadních systémů a narušení veškerých pravobřežních přítoků Odry, což by mimo jiné také znamenalo nárůst rizika povodní. Obdobně by tomu bylo ve všech lokalitách dotčených projektem. Přesto je projekt DOL v programovém prohlášení vlády – v kapitole doprava – zmíněn. To si z nás dělají členové kabinetu bez důvěry srandu?

Důvodem k optimismu je především spontánní, neuvěřitelné a nikým nekoordinované zrození společenstva, které podpořilo naše společné dílo za pouhých 14 dní větší částkou, než potřebujeme na celoměsíční provoz…

Je to neuvěřitelné. Vy jste neuvěřitelní! A my jsme dojatí, zavázaní a nesmírně vám všem děkujeme!

Jsme nadšení, že vám už po 14 dnech máme důvod skládat účty…

Na měsíční provoz potřebujeme v této chvíli 77 000 korun. Na účet nám od vás přišlo celkem 116 450. Vše, co přesáhne částku 77 000 (což je zatím 39 450 korun), pochopitelně přesouváme do dalšího měsíce. Což znamená, že se tato suma objeví na našem webu jako vklad, který jste nám poskytli na další měsíc a na kterém začínáme znovu stavět.

K čemu vaše peníze slouží? Zde je výčet alespoň těch základních věcí: pronájem webového prostoru, technický dohled, administrace stránky a další technické výdaje, pronájem studií (než se zmůžeme na studia vlastní), technici, střihači, zvukaři, kompletace dílů s hudbou, postprodukce, grafik, fotograf, přepisovači rozhovorů, editoři rozhovorů, honoráře autorské, honoráře provozní, rešerše, účetnictví, administrativa, atd. Značnou část těchto prací dělají lidé kolem nás za částky, které v komerční oblasti nenajdete, vyskytují se jen v oblasti přátelské… Řadu dalších prací děláme pochopitelně sami dva (náměty, produkce, dramaturgie, scénáře) a mohli bychom jich ještě pěknou řádku vyjmenovat. Ukázalo se také, že snaha ušetřit na nákladech co nejvíce, se někdy nevyplácí. Přiměla nás poněkud podcenit například korektury textů přepisovaných rozhovorů, v nichž se občas objevily chyby, což nás mrzí. Náš nový korektor už v dalších článcích nepustí ani špatnou čárku a postupně, jak dovolí čas, opraví zpětně i starší texty. My nejsme ti, kteří budou pokračovat ve zjednodušování a mrzačení jazyka. Znovu jsme se přesvědčili, že některé profese zkrátka nejsou vidět – a přesto jsou klíčové.

A musíme také poděkovat za skvělou hudební znělku Hubertu Bittmanovi, stejně jako dalším přátelům, kteří nám pomáhají – jen tak.

Milí přátelé, nebudeme vás dále zdržovat čtením nějakého rozsáhlejšího textu, jen jsme chtěli, abyste věděli, jak velmi si vážíme našeho zrodivšího se společenství a vědomí, že Kupředu do minulosti je naše společná věc. Děkujeme vám za to, že jste – a že jste takoví, jací jste!

Martina a David

Rozdělená společnost

Společnost se začala během posledních asi šesti let nebezpečně štěpit, Dříve byli jedním nepřítelem komunisté, druhým Rusko a pro některé byl nepřítelem Václav Havel, ať živý, či mrtvý. Proti nim stáli ostatní přes celou šíři názorového spektra.

Avšak dva momenty přispěly k tomu, že se lidé nejen na síti, ale i v běžném životě začali přít a společenská debata začala hrubnout, přestala být tolerantní, slušnou, věcnou.

1. První přímá volba prezidenta v roce 2013. Podporovatelé kandidáta, neúspěšného v druhém kole přímé volby, tuto volbu odmítli akceptovat a ostře se vymezili jak vůči zvolenému prezidentovi, tak vůči jeho voličům, které nazvali venkovany, hlupáky a burany. Sami sebe ustanovili „elitou“ národa, která má jako jediná právo a povinnost určovat další směrování naší společnosti.
2. Druhým momentem, v podstatě navazujícím, je začátek migrační krize, kdy jedni vyjádřili migrantům bezbřehou podporu a někteří z nich jim vyrazili do Srbska, Makedonie či Maďarska na pomoc, někdy i s ilegálním přechodem hranic dále do Evropy. Já jsem tehdy zakoupil péřový spacák a karimatku a odnesl je do Charity do sbírky pro uprchlíky. Když jsem se poté při shlédnutí videa z Maďarska podivoval nad tím, proč migranti pálí den poté, co je dostali, stany, spacáky a karimatky a odcházejí zase dál, že někteří z nás investovali do této pomoci na své poměry nemalé peníze a trápí mne, když vidím, jak někdo spacák, stan a karimatku cca za 3 000 korun po jednom vyspání spálí, byl jsem ihned vulgárně napaden známým aktivistou, později svolavatelem shromáždění na Václavském náměstí, kde s odvoláním se na víru vyzýval k pomoci migrantům.

Tento moment vnímám jako zlomový a ukončil asi definitivně aspoň zdánlivou jednotu většiny proti nepříteli – komunistům a Rusku. Náhle se tu objevilo ještě jiné, velmi silné ohrožení Evropy a jejích hodnot. Řada uživatelů sítí si dohledává informace i mimo oficiální zdroje, které navíc v rámci tzv. korektnosti zdaleka neuváděly reálná data a fakta a začala na rizika masivní a bezpečnostně nekontrolované migrace veřejně poukazovat. Okamžitě byli uráženi s tím, že jsou xenofoby, rasisty, neonacisty či agenty Putina – toho lze dodnes univerzálně nacpat kamkoli, vidět za čímkoli… Hlavně, aby se nepoukazovalo na chyby Evropské unie při podchycení a liknavém či zcela chybném řešení migrační krize.

Důvody zhrubnutí

Proč však takové zhrubnutí? Možností je několik; uvedu dvě z nich.

a) Také u nás vzniklo mnoho neziskových organizací, zaměřených na migranty a jejich integraci. Dodnes si celkem spokojeně žijí z peněz státu (tedy z našich daní), z peněz fondů EU, Norských fondů a fondů pana Sorose. Kdyby těmto organizacím ustal přívod peněz, tito vesměs mladí aktivisté by měli existenční problémy a proto obhajovali tu SVOU pravdu s takovou razancí až hrubostí.

b) Projevil se rozdíl v politickém smýšlení lidí (na síti je to nejmarkantnější). Levicově uvažující (ať už se nazývají jakkoli), okamžitě přijali multikulturní ideu, propagovanou z Bruselu v podstatě bez možnosti obrany národních států. Proto naši levičáci zahájili tažení ve stylu: Co je z Bruselu, je „křišťálově čisté“ a správné, co je z Moskvy, to je od ďábla a zlé. Každý, kdo nepřejal tuto tezi, byl vyobcován, denunciován a urážen i veřejně v médiích našimi korektními novináři.

Potom je zde skupina, toužící po větším příklonu k Moskvě, sdružená kolem několika postav, ale o nich je snad zbytečné se vyjadřovat.

Poté je tu další a myslím, že dost velká skupina, která informace hledá, analyzuje a nepodléhá módní ideologii. Nechtějí žádné objímání s ruským medvědem, jak jim to levicoví ideologové podsouvají, aby je znevěrohodnili, ale odmítají také absolutní podléhání Bruselu. Chtějí být zakotveni v NATO a chtějí být součástí Evropy, ale ne takové, jakou zde uměle tvoří lidé, kteří si, nikým nevoleni, uzurpovali moc v Bruselu.

Debaty a jejich styl

Každá z těchto skupin má svá uzavřená fóra, kde si lidé tříbí názory a sdělují informace. Každá hlásá své teze, svá východiska a jen občas se navzájem potkávají na jednotlivých názorových profilech.

Styl debat bývá různý. Uvedu pár příkladů. Začne se debatou argumentační. Poté si oponent upraví nějaký váš výrok a proti této upravené (lhavé, vymyšlené) verzi se ostře vymezí, jako byste ji vyřkl vy sám (proto je mimochodem v debatách dobré číst i zpětně, co píšete, abyste se zbytečně nebránili něčemu, co jste vůbec nevyřkli).

Další styl debaty nazývám psychologicko- psychiatrickým okénkem. Oponentovi docházejí argumenty, tak použije jeden odborný výraz, nalezený na internetu či předem připravený a začne vám doporučovat tu či onu lékařskou péči. Komický bývá výraz „fobík“. Tito lidé nemají s odborníky nic společného, ale mnohé (zvláště nezkušené) diskutující to může silně zasáhnout a je to podlý způsob veřejné dehonestace oponenta bez užití jakéhokoli argumentu.

A pokud dojdou argumenty zcela, nastupuje hrubost, střídaná s vulgaritou, osobními nenávistnými komentáři a útoky na rodinu. Takovým stylem jednají vesměs lidé s fejkovými (falešnými) profily a jen zřídka ti s profily s vlastním obličejem (nevylučuje se, že jde o dva profily stejného člověka).

Je škoda, že příkopy, které se tímto (především) migračním bojem vykopaly a zatím se neustále prohlubují, nelze v současné době překročit, protože ti, kdo jsou přesvědčeni, že migrace je hrozbou, nemohou nikdy stát vedle někoho, kdo chce přijmout do ČR milion migrantů a pochoduje s takovým transparentem v čele průvodu.

Závěrem bych moc rád vyjádřil jedno skromné přání: Ať už dopadne prezidentská volba jakkoli, přijměme ji, prosím, jako demokratickou. Máme volbu přímou, tedy volme a akceptujme, bude-li náš kandidát poražen, což se osmi z devíti kandidátů stane. Nezahlťme veřejný i virtuální prostor další vulgaritou a nenávistí, která nám ani republice nijak nepomůže. Tohle bych si osobně moc přál.

Naši milí posluchači, milí přátelé,

věřili jsme, že do toho půjdete s námi, že to společně dokážeme, ale musíme říct, že nás přesto velmi dojalo, až zaskočilo, jak jste se do toho s námi opřeli. To, jak jste Kupředu do minulosti vzali za své, nám říká, že pokud se lidé spojí, dokáží všechno. Částka, kterou jste nám poslali během těch několika málo dní, co zatím vysíláme, je pro nás tou nejpřesvědčivější odpovědí na otázku, zda to společně zvládneme.

Šli jsme do toho s tím, že bychom si neodpustili, kdybychom se vzdali a opustili projekt, kolem kterého se začalo utvářet jedinečné společenství.

Šli jsme do toho s tím, že je v dnešní době prakticky nezbytné, aby existovala mediální komunikační platforma pro společenství lidí, kterým mainstreamová média nedokáží přinést uspokojující odpovědi na stále závažnější otázky dnešní doby.

Šli jsme do toho s tím, že lidé, kteří mají chuť svobodně přemýšlet vlastní hlavou a ne jen papouškovat ideologické poučky, lidé, kteří se nebojí zdravého rozumu, by měli mít možnost o sobě navzájem vědět a mít komunikační kanál, který jim umožní podílet se na společném díle, nebo přinejmenším vědět, že nejsou sami.

Ano, šli jsme do toho se všemi riziky, kterých není málo a tak jsme se i obávali, ale věřili… Děkujeme za Vaši odpověď, že tato víra byla oprávněná, že Kupředu do minulosti je naše společné dílo. Díky za vaše ryzí přátelství, víru, naději a přízeň…

Děkujeme

Martina a David

Tříhodinová diskuse sedmi z devíti kandidátů na funkci prezidenta České republiky, kterou zorganizovala Asociace soukromého zemědělství ČR tento čtvrtek ve středočeských Radonicích, modelově ilustrovala jeden z klíčových problémů současné naší společnosti. Totiž rozpor mezi slovy a realitou.

Z opakovaných vyjádření prezidentských kandidátů v diskusi musel mít totiž našinec dojem, že není nic důležitějšího, než odpovědná péče o krajinu, podpora selského stavu a hospodaření na rodinných farmách, snižování byrokracie či nedotknutelnost práv vlastníků půdy. Téměř všichni kandidáti se v této souvislosti přítomnému publiku a četným novinářům pochlubili svými selskými kořeny a všichni také zdůraznili, jak je pro ně zemědělství, především právě v podání rodinných farem, důležité. Nic z toho ale v reálné zemědělské politice naší země není, a je nutné konstatovat, že je tomu také díky přístupu médií. Ta se aktuálně věnují další výstavbě dálnic a výstavbě čehokoli v souvislosti s novelizacemi stavebního zákona, aniž by v nich dostali prostor ti, jejichž půda bude přitom zabírána, vyvlastňována a pokrývána asfaltem a betonem. Pokud se pak týká programů prezidentských kandidátů, tak ve stejný den, kdy proběhla diskuse se sedláky, přineslo televizní vysílání setkání těchto kandidátů se zástupci průmyslu. To o mnohém vypovídá.

I tak byla ale akce ASZ důležitá. Například veřejným vyjádřením všech přítomných kandidátů, že by jako potenciální prezidenti vetovali nebo vrátili zákon o stanovující předkupní právo na zemědělskou půdu stávajícím nájemcům, nezdanili by církevní restituce a nepodpořili by současné znění zákona o střetu zájmů ukládající starostům i těch nejmenších obcí a měst veřejně informovat o svém majetku. A veřejné vyhlášení je závazkem do budoucnosti, ať již budou kandidáti na jakýchkoli pozicích.

když přesně před rokem zmizel pořad Kupředu do minulosti z éteru, neuměli jsme si představit, že už si nebudeme povídat s tak zajímavými lidmi, jako byli naši hosté, že už nebudeme veřejně otevírat témata, o kterých si mnohdy (už zase) jen šeptáme doma, že už nebudeme hledat moudrost a zkušenost prověřenou našimi předky, že už nebudeme hledat jiný pohled na realitu než ten, který je oficiálně tolerovaný, že už nebudeme vytvářet ostrůvky lidí, kteří hledají zdravý rozum, skutečnou svobodu myšlení a konání a kteří nejedou na pohodlné vlně poslušných „ovčanů“.

Po celou tu dobu jste nás utvrzovali ve svých mailech a dopisech, že si to neumíte a nechcete představit ani vy a že vám pořad Kupředu do minulosti schází. Děkuji vám za to, protože jste sytili naše odhodlání – nedat se.

A tak jsme využili toho, co současné technologie umožňují a začínáme vysílat dál. Sami. Jen s vaší pomocí. Za ten rok jsme si mnohokrát uvědomili, že svoboda je skutečně opojná, ale také velmi pracná, náročná a rozhodně ne samozřejmá.

Pořad Kupředu do minulosti se stává součástí širší platformy „Svobodné universum“, kterou bychom do budoucna rádi stále rozšiřovali a více vás zapojovali do jejího fungování a obsahu. Pořad Kupředu do minulosti budeme vysílat tak, jak jste byli zvyklí – v úterky, ale navíc také v pátek. Budete mít možnost jako dříve poslouchat audio rozhovory s našimi hosty a zároveň také budete mít na webu k dispozici tyto rozhovory v psané podobě. Začneme velkoryse a v prvních čtrnácti dnech vysílání vám nabídneme 14 pořadů. Pak už pravidelně vždy dva pořady týdně. Navíc na stránkách najdete také glosy našich přispěvatelů. Ty první pro Svobodné universum napsal profesor Max Kašparů.

Rádi bychom v budoucnu pro vás natáčeli dokumenty, rozšířili rubriky a hlavně vydávali knihy, ale to bych předbíhala…

Mým nepostradatelným kolegou je David Korben, který – ač ve stínu – byl u pořadu Kupředu do minulosti od samého začátku.

Budeme rádi, když nám poskytnete zpětnou vazbu a zároveň věříme ve vaši velkorysost, kdyby snad na začátku vše nebylo technicky takové, jak jsme byli zvyklí. To víte, dva lidé nejsou mnoho, ale dost na to, aby naše otázky byly slyšet…

Milí přátelé, je to pro nás opravdu velmi důležitý okamžik a jsme šťastní, že ho sdílíme s vámi! Děkujeme vám za přízeň, za věrnost, za podporu a za podporu víry, že to má smysl. Že i když už je ve spoustě věcí za pět minut dvanáct, tak s lidmi, kteří jsou ochotní myslet a hledat, ještě nemusí být pozdě.

Mějme se hezky a něco pro to dělejme, nikdo jiný to za nás neudělá…

Vaše Martina Kociánová

Milí přátelé, jakkoli se slovem živíme, chybí nám nyní trochu slova na vyjádření, jakou radost máme z opětovného shledání. Rok jsme se snažili, abychom obnovili vysílání, k čemuž největší motivací nám byly Vaše podpora, dopisy, přání, Vaše neutuchající projevy přání, abychom se opět shledali. Stalo se. Vracíme se s pořadem Kupředu do minulosti na své vlastní platformě, kterou jsme nazvali Svobodné universum. Jaký pokrok to znamená od doby, kdy jsme vysílali v Českém rozhlase, zejména v posledním roce vysílání, je vyjádřeno nejlépe samotným názvem této naší platformy. Časem možná přibydou k pořadu Kupředu do minulosti ještě i další pořady – leč to vše bude záležet jen a jen na Vás.
Nebudeme vysílat do éteru, nyní se soustředíme na vysílání prostřednictvím internetu. Rovnou předem prosíme o jistou shovívavost, budeme možná ještě nějakou dobu vychytávat mouchy nového webu. Nejsme ajťáci ani technici a firma, která nám web stavěla, vzala tuto zakázku prostě pouze a jen jako zakázku tak, jak je v kraji želbohu až příliš často zvykem… Není třeba asi nic dalšího dodávat, zkrátka raději předem prosíme o trošku trpělivosti, budeme se snažit vše udělat pro Vás postupně co nejkomfortnější.
Počínaje dnešním dnem najdete na Svobodném universu pravidelně dvakrát v týdnu nové, originální pořady, vždy v úterý – jak jste byli zvyklí – a nově také v pátek. Zde je najdete také archivovány a můžete je vyhledávat jak podle témat (rubrik), tak i podle hostů a samozřejmě i podle data zveřejnění.
Výjimkou bude začátek ledna. Na rozjezd jsme se pro Vás trochu „rozšoupli“. Proto jsme dnes zveřejnili rovnou šest originálních rozhovorů, v pátek 5. ledna potom zveřejníme dva originální díly a v úterý 9. ledna najdete opět dalších šest nových dílů.
Našim záměrem však je, abyste našli na našem webu něco nového každý den. Ty dny, kdy to nebude nový pořad, najdete na www.kupredudominulosti.cz ukázky z dalších plánovaných rozhovorů ve formě upoutávek, tak jak jste je v posledních týdnech nacházeli na našem facebookovém profilu. A nejen to; jedna z rubrik – právě tato, ve které se nyní nacházíte PŘÍBĚHY, GLOSY A KOMENTÁŘE – bude věnována textovým příspěvkům: jak z názvu vyplývá všemožným příběhům, glosám, komentářům a atd.
Jsme velmi, velmi rádi opět s Vámi,
Vaše Svobodné universum, Kupředu do minulosti

Dnes se počet závislostí rozrostl a přibyly drogy, proherní automaty, pornografie, závislost na internetu a špičkových mobilních telefonech. Nelze mít ovšem všechno. Leč slogany kolem nás hlásí, že ten, „kdo si život neužije, ten ho není hoden“ nebo ještě horší hláška „když mít musíš, tak mít musíš“. A protože si to nelze všechno obstarat z důvodů finančních, nabízí se možnost půjčky.

Existují ovšem životní situace, kdy lidé nemají ani všechny prostředky k zajištění základních potřeb lidské existence a musí si půjčku vzít. V takových případech nelze hovořit o rozmařilosti, marnivosti nebo závislosti, ale o nutnosti.

Na výše uvedený počet závislostí se statisticky dotahuje závislost na každoroční letní dovolené u moře a zimní v Alpách nebo vánoční „cenová exploze“ pod stromečkem. V těchto případech kraluje slogan „nebuď troškař“.

A abychom nebyli oni troškaři, a aby se o nás u sousedů neříkalo, že v létě jezdíme jenom na Lipno, místo na Mallorku, tak si na to půjčíme. Zasáhne to sice bolestivě do našeho domácího rozpočtu, ale na druhé straně naše selfíčka z pláže, předložená méně majetným sousedům, budou na tu ránu zaručeně hojivým balzámem.

Stejná je situace před vánočními svátky. Celý rok jsem se ženě ani dětem nevěnoval, tak jim to nahradím v naturáliích. A nejsem troškař. Loni jsem dostal dárek za tisíc, letos vrátím za dva. A spirála se roztáčí.

Závislost na nakupování, eventuálně hromadění věcí, zde ještě nebyla zmíněna. Tato závislost také existuje a má ještě své siamské dvojče a tím je půjčka. Zde kraluje slogan „buď jak buď – chuť je chuť“.

Když po dovolené nebo po Novém roce začnou přicházet upomínky za opožděné nebo nerespektované platby, řeší se to další půjčkou v jiné bance nebo pokusem získat potřebné finance v tzv. “výherních“ automatech. Takový postup nevede jen z bláta do louže, ale z jednoho bláta rovnou do dvou dalších kaluží.

Třetí, nejčastější volbou jak dluhy uhradit, je půjčka od rodičů. Tento „peněžní ústav“ nebere úroky a nenechá své klienty v nouzi… leč dostane se do nouze sám. Měl jsem v ordinaci případ matky, která za svoji dceru a jejího druha zaplatila velmi vysoké dluhy a musela kvůli tomu prodat prostorný byt a nastěhovat se do malé garsonky.

Za několik týdnů dostala od dcery pohlednici z dovolené v Brazílii. Vzala si na to se svým druhem v bance půjčku za sedmdesát tisíc.

Svoji velikou roli v takových případech hraje mentalita doby. Ony slogany. Ty musí přesvědčit člověka, že všechno nadstandardní nutně potřebuje, bez nejdražších výrobků nemá lidskou hodnotu, bez dovolené u moře ztrácí punc sjednoceného Evropana a Vánoce bez půjčky v jejich peněžním ústavu nejsou žádné svátky. Další roli zde hraje předchozí nedobrá výchova v přeceňování materiálního a bažení po nepřetržitých zážitcích. A to jsou další formy závislostí.

Budiž nám zdravý rozum a pevná vůle nejlepšími přáteli.