Když v roce 1859 publikoval Charles Darwin své dílo O původu druhů, ukázal, že ohromující harmonii a efektivnost přírodního řádu lze vysvětlit na základě několika jednoduchých zákonitostí, mezi které zařadil i „boj o přežití“. Darwinovy myšlenky hluboce zasáhly řadu vzdělanců, z nichž se záhy mnozí pokusili aplikovat jeho přístup i na lidskou společnost. Bez Darwinova přímého přičinění se tak zrodil sociální darwinismus a eugenické hnutí, jejichž neblahým důsledkem byly například zákony o nedobrovolné sterilizaci ve Spojených státech amerických nebo nacistická genocidní ideologie.

Z výše zmíněných důvodů se mnozí sociální vědci pokusili zcela oddělit společenské disciplíny od vývoje v přírodních vědách. V 50. letech minulého století Charles Percy Snow charakterizoval akademickou sféru jako „dvě kultury“, sociálně vědní a přírodovědeckou, mezi nimiž prakticky neexistuje vzájemná komunikace a porozumění. Edward Osborne Wilson se snažil prostřednictvím sociobiologie toto nežádoucí schisma překonat, což se mu podařilo pouze s částečným úspěchem.

Záhy po Wilsonově úmrtí se objevil v americkém časopise Scientific American článek od jisté Moniky R. McLemorové, která v duchu současné americké inkviziční tradice obvinila zesnulého badatele z rasismu. Shovívavě však připustila, že Edward Osborne Wilson se nedopustil tohoto smrtelného hříchu sám. Mezi rasisty údajně náleželi i významný matematik a statistik Karl Pearson, polyhistor Francis Galton, samotný Charles Darwin a …Gregor Johann Mendel. Světoznámý hynčický rodák, opat augustiánského kláštera ve Starém Brně a zakladatel genetiky tak získal cejch, kvůli kterému by mohla být stržena jeho socha (jež se teprve rodí) a přejmenováno Mendelovo náměstí, Mendelova univerzita a Mendelova společnost pro včelařský výzkum. Skutečnost, že Mendel byl autorem celkem třinácti prací, z nichž devět bylo věnováno meteorologii a žádná problematice lidských ras, nehraje v aktivismu cancel culture žádnou úlohu.

Nemyslím, že bychom měli americkým ničitelům základních hodnot, paměti a tradice západní civilizace ustupovat. Musíme jim dát najevo, že Česká republika se nachází mimo sféru jejich vlivu. V Mendelovu univerzitu velkou naději nevkládám, ale přinejmenším Mendelova společnost pro včelařský výzkum by měla žádat po redakci Scientific American vysvětlení.

Mám slabost pro obálky starých časopisů, například kresby na titulní stránce amerického The Saturday Evening Postu podávají osobité svědectví o době – zvláště ta novoroční vydání. Většinou růžolící hambaté dítko na nich vyráží na svou misi, jako symbol předělu mezi starým a novým.

A tak do roku 1912 vykračovala roztomilá holčička prodchnutá bojem za volební právo a rovnost žen. Na přídi zaoceánského parníku sviští děcko vstříc skrz otevíraný Panamský kanál v roce 1914. V roce 1917 batole vyjukaně sleduje střely vylétávající z glóbu v oblasti Evropy, zatímco v roce 1918 se chlapec s typickou helmou a šavlí odhodlaně chystá dotáhnout 1. světovou válku do konce.

Jak by vypadala taková titulní strana letos u nás?

Děcko rozpačitě tahající za mašli na dárku, který maskuje vánočním balením vývod z porcelánové nádoby, na níž trůní již podoby zbavený starý rok 2021. Nebo dítko, které se za svitu svíčky šprtá větičky o přednostech elektromobility. Či snad novorozenec ve frontě na 24. posilovací dávku?

Samozřejmě, mohl bych se na to podívat s prstem na tepu doby, bez zbytečné pasivity a odevzdanosti. Pak by to byl asi klučina rozbíjející solárním panelem zastaralé auto se spalovacím motorem. Nebo rozjařené dítko bezstarostně si vykračující s obrovskou vlajkou EU na rameni, podtrhávající naši prý posílenou proevropskou orientaci?

Za mne by to asi nejspíš byl malý kluk, který se vzdorovitým výrazem a sevřenými pěstmi křičí: Ne! Už dost!

Podobně jako většině chlapů se mi z předvánočních nákupů ježí chlupy, ten tlak lidí i odpovědnosti ulovit ty správné drobnosti, aby se nejbližším u stromečku rozzářily oči… Atlase, ty to chápeš, taková jest tíže nebes!

Ale pak mne trklo, že se na to všechno jen dívám nedobře. Vždyť pokaždé, když u pokladny zašustím bankovkou, zakroužím kusem plastu nad terminálem, nejen platím, ale i obdarovávám. A teď nemyslím manželku nebo syna, kteří ty tlusté, vlněné ponožky dostanou, ale celý zástup úplně neznámých lidí: počínajíc tou paní, co přede mnou skenuje čárové kódy. Ano, i ji sem obdaroval. A také dopravce, i neznámou dělnici u pletací linky, armádu manažerů a kontrolorů…

Že to není dar, ale směna? Jistě definice, … ale proč nemít ten pocit. Udělal jsem něco, co jsem nemusel. To je dar. A navýším při koupi platbu o úsměv, to je také dar, nejen investice, která se může dál zúročit. A navíc jsem sám podobně neustále obdarováván. Hotová lavina štěstí.

Je to jen pocit, lepší pocit úplně zadarmo, stačí si ho jen uvědomit. Úplně zadarmo, a přesto k nezaplacení.

Šťastné a veselé…

Připravovaná kompetenční žaloba na prezidenta Zemana kvůli nejmenování ministra zahraničí nemusí být pro nastupujícího premiéra Petra Fialu krok správným směrem. Jednak není v tuto chvíli jasné, zda je kompetenční žaloba tou správnou právní cestou, protože by byla historicky první, tedy je procesně i obsahově nevyzkoušená. Ústava navíc nemusí upravovat vše doslova, řada věcí je o politických zvyklostech. A to občas umožňuje jiný výklad – jako u každé právní normy. Jde o to, zda ten výklad obstojí, či nikoliv – a ten výklad se nyní týká otázky, zda prezident musí jmenovat každého, kdo je mu předložen, nebo má jako hlava státu právo na názor. A to, jaký výklad by Ústavní soud zvolil, je vysoce odvážné předvídat. Z mnoha důvodů.

Například si neumím dost dobře představit, jaký efektivní výrok by mohl premiér po Ústavním soudu žádat. Že je prezident povinen na návrh premiéra jmenovat danou osobu ministrem zahraničí? Nebo dokonce že se to prezidentovi ukládá? Podobný návrh tu ještě nikdy nikdo nepsal, a v tom je jeho velké riziko. Protože hned druhým důvodem může být fakt, že Ústavní soud nebude chtít tak výrazně zasahovat do politiky, protože jmenování ministrů je výhradně politické rozhodnutí. De facto by tak na sebe vzal pozici subjektu, který je za jmenování ministra zahraničí odpovědný. A takovou roli Ústavní soud v českém právním řádu rozhodně nemá. A třetím důvodem může být to, že i kdyby kompetenční žalobě vyhověl, a vynesl onen poněkud sporný výrok, prezident ho nemusí respektovat, čímž by vznikla patová situace. A Ústavní soud nebude chtít patovou situaci. Ti, kteří dnes premiéra tlačí do kompetenční žaloby, by si tedy měli uvědomit, že tento tlak by neměl být výrazem sympatií či antipatií k prezidentovi.

Ve své podstatě je jedno, kdo je tím prezidentem a kdo je oním premiérem. Jde o věc samu. A chtít po Ústavním soudu, aby za politiky vyřešil to, o čem se mají dle letitých zvyklostí dohodnout, je poněkud alibistické. Zejména v době, kdy je ústavní právo v naší zemi pošlapáváno vůči občanům způsobem, který nemá od roku 1990 obdoby, a právních norem se zneužívá k tomu, aby se jedné skupině občanů „znepříjemňoval život.“ V tu chvíli fakt, že se politikové obrací k Ústavnímu soudu, aby dosáhli svého, protože mají pocit, že není dodržována Ústava podle jejich výkladu, může dokonce působit až tragikomicky. Nevěřím proto příliš tomu, že Ústavní soud bude chtít vtáhnout právo tak moc do politiky, a politikům tím usnadňovat život. Nejvíc tedy riskuje nový premiér. Začínat kariéru tím, že neuspěji u Ústavního soudu, je příliš vysoká hra. On sám musí zvážit, zda mu to v tuto chvíli a v dané věci stojí za to.

Čeká na něho národ, jehož část nemůže na lyžařské svahy, do restaurací, do divadel, na koncerty, ke kadeřníkovi… Tam by si měl klást otázky, kde zůstala Ústava České republiky.

„A nemrzí vás, že někomu možná zabíráte místo jen proto, že jste se nenechal očkovat?“ ptala se reportérka televize pacienta s dýchací maskou na jednotce intenzivní péče. Skoro, jako by mě bodla: „A nezabíráte spíše vy někomu místo, slečno?“

Někomu citlivějšímu, chytřejšímu, kdo pobral kromě sebevědomí i trochu uměřenosti a laskavosti. Možná ovšem, že jen opět nechápu tep doby. Ach, jaká to zbraň, vedle kamery a mikrofonu – taková otázka: Nezabíráte někomu místo?

Je naprosto univerzální. V každém přece dřímá zrnko pochyb, zda je člověkem na svém místě – a nezabírá jej někomu. A proč troškařit – taky někdy máte pocit, že nejen jednotlivci okupují vaše místo? Co jednotlivci, celé instituce existují místo nějaké lepší, celé státy – a nemusíte se hned v Berlíně urážet – zabírají životní prostor…

Ten pocit mít můžeme, ale víme to jistě? A víme jistě, že se pak na uvolněné místo dostane někdo oprávněnější, více hodný onoho místa?

Ne. A rozhodujeme o tom? Většinou vůbec.

Já v tu chvíli určitě před televizí zabíral někomu místo, kdo by se na něco takového chtěl dál dívat. A o tom jsem rozhodnout mohl.

V dobách, kdy na našem území žili ještě křesťané, definovali sedm hlavních hříchů. Mezi jinými například pýchu, obžerství nebo smilstvo.

V současnosti tyto hříchy již naštěstí neexistují, naše končiny se staly bezhříšnými. Nebylo toho dosaženo tím, že by se dnešní člověk stal lepším díky výchově, ale tím, že se hříchy přejmenovaly. Z pýchy se stalo zdravé sebevědomí, z obžerství vyšší životní úroveň a ze smilstva zdravý životní styl a prevence proti neurózám. Jsme tedy sebevědomí, bohatí a zdraví. Dobře nám tak.

Obsah pojmů vstoupil i na pole profesí a titulů. Například pedagog už není učitelem, ale edukátorem nebo mentorem, dítě ve druhé třídě už není žákem, ale studentem nebo edukantem. Sociální pracovnice už není sociální, ale klíčovou pracovnicí, doktor už není lékařem, ale nositelem kódového výkonu nebo smluvním partnerem pojišťovny.

Pokud se ještě dnes snaží komunistická strana bojovat za práva dělníků, nemá už prakticky bojovat za koho, protože dělníci zmizeli. Stali se z nich operátoři. Zmizely nám švadleny, na jejich místa nastoupily operátorky oděvní tvorby, zmizeli kuchaři a nahradili je gastronomičtí operátoři. Skladník se proměnil ve skladového operátora a dělník, který odklízí ocelové špony od soustruhů je den ze dne šponér manipulant.

Nejezdíme do rekreačních oblastí, ale do zahraničních destinací a nejíme už jižní ovoce, ale importované zemědělské komodity. Abychom nezaostávali za sjednocenou Evropou, můžeme se v Bruselu pochlubit také profesemi kooperátorů. Například zednický přidavač na stavbě se změnil ve stavbařského kooperátora. Prakticky už nechodíme ani do práce, ale do procesů. Operátoři do výrobního, smluvní partneři zdravotních pojišťoven do léčebně preventivního, mentoři do výchovně vzdělávacího a operátoři v zemědělství do chovatelsky pěstebního.

Není potom divu, že někteří vtipálci vymýšlí z recese zcela nové pojmy. Z uklízečky udělají kosmetičku podlahových krytin a z kopáče se stane konstruktér planetárních rýh.

Svého času mne navštívil v ordinaci muž se žádostí o lékařské vyšetření před nástupem do firemní funkce „operátor logistik“. Když mi tuto definici přeložil do češtiny, jednalo se o řidiče vozíku zvaného ještěrka. Nemám v tomto směru nic proti inovaci definic. Jenom se obávám toho, že jednou začneme dávat nová jména věcem nebo zvířatům. Pedofilii nazveme intergenerační sexuální výchovou, odjištěný granát dětskou hračkou, jedovatého hada pojmenujeme sluníčkem sedmitečným a budeme se k nim podle toho chovat.

Možná nám bude jednou zdravý selský rozum nahrazen definicí „krajně nebezpečný atavizmus“.

Ano, lékaři mají v rukou naše zdraví, tedy naše životy, a právem si zasluhují naši úctu. Není náhodou, že když do městského zastupitelstva kandiduje lékař, mívá často nejvíce hlasů voličů, protože prostě požívá všeobecné důvěry, úcty a respektu. Sama mám mezi lékaři mnoho přátel, a podepisuji to – bývají to lidé nejen vzdělaní ve svém oboru, ale většinou také obětaví, uvážliví, nezištní, a na první místo kladou obvykle svou práci, a pak vše ostatní.

O to větší pak bývají deziluze, vztahující se k lidem s titulem MUDr. před jménem, když se těmto předpokládaným hodnotám zpronevěří. Ne, nechci už mluvit o patrně nejznámějším lékaři s krabicí od vína, kterého mají co nevidět podmíněně propustit z výkonu trestu. Dokonce ani o lékařích, kteří zatajují své vazby na obchodníky s vakcínami a testy, a horují pak v různých poradních uskupeních pro jejich masové nákupy. To je věc vlád, které jim to dovolí, věc jejich svědomí a naší důvěry v ně, když to, lidově řečeno, praskne.

Hovořím dnes o textu, který mě z úst lékaře šokoval. Je odrazem jeho? Nebo je odrazem zvrácené doby? Čtěte: „Prosím sebevrahy, aby si zvolili příjemnější způsob, než se udusit covidem při odpírání očkování. Lze se oběsit, zastřelit či otrávit. Nebudete tím ohrožovat nás, kteří ještě chtějí žít.“ Nechci psát o tom, že k MUDr. Aleši Zlámalovi z MediClinic a.s. kupodivu ještě nedoputovaly informace, že vakcíny nebrání šíření nákazy, ani onemocnění, tedy že neví, že neočkovaní neohrožují nikoho, „kdo chtějí ještě žít“, tedy ani jeho. Chci zmínit, že žijeme-li v době, kdy neinformovaný lékař nabádá lidi k sebevraždě, a dokonce jim vypočítává, jak by to mohli udělat, navíc na základě nepravdy, tak ta doba je zvrácená. Mohla bych také napsat, že by to mohl být trestný čin, protože „Kdo jiného pohne k sebevraždě, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta“, ale ani to neudělám.

Mně na tom všem přijde opravdu nejvíce děsivé, že podobná slova vysloví lékař, a tento jeho výrok by mi dokonce přišel zvrácený i v případě, že by ho jako lékaře skutečně někdo svou nemocí ohrožoval – lékaři s tím dokonce musí počítat. Jako nyní ti v nemocnicích – je to jejich povolání, a patří jim za to naše úcta. Ten výrok je proto hrubě přes čáru a svědčí o jediném – že titul MUDr. nebyl tentokrát svěřen do těch správných rukou. Hippokratés by zaplakal.

Tak si představte, Gilliam z legendárních Monty Pythonů nuceně končí v divadle. Prostě v divadle oznámili, že se dohodli s producenty na zrušení jeho představení Into the Woods, které bylo plánováno na jaro 2022. Co se tedy vlastně stalo?

Osmdesátiletý Terry Gilliam měl podle kritiků nesprávné názory na MeToo, práva translidí a diverzitu. V minulosti například řekl, že hnutí MeToo je „hon na čarodějnice“ a že ublížilo i slušným lidem. Režisér také upozornil na současnou mediální vlnu nenávisti proti heterosexuálním bělochům. Uvedl, že už je unaven tím, jak jsou „bílí muži obviňováni ze všeho, co je na světě špatné“. Dále se dotyčný zastal afroamerického komika Davida Chappella, který byl nedávno obviňován některými aktivisty z používání transfobních vtipů. Když totiž člověk tohle čte, úplně si vybaví tu dobu, kdy u nás podobně vyhazovali lidi z práce. Ne za neschopnost či že tam někdo něco ukradl, ale třeba jen za špatný třídní původ, odlišné politické názory, anebo i za to, že dotyčný nasazoval život za války proti hitlerovskému Německu ve stíhačce, ale holt „na špatné“, tj. západní straně. Už tehdy si taktéž revoluční výbory, složené z politicky angažovaných zaměstnanců, přesně jako zde, vymínily propouštění takovýchto „závadových“ kolegů. Z firem, úřadů, podniků, ministerstev, ale taktéž i z divadel a od filmu…

Vlastně v 50. letech, podobně jako zde, stačil pro likvidaci někoho i pouhý vtípek. O Sovětském svazu, nebo peprnější narážka na socialistické poměry, či slibované „světlé zítřky“. Dnes stejně jako kdysi může znamenat kariérní konec, jak vidno, méně vhodná poznámka o transgenderu, LGBT, MeeToo, multikultuře či snad i klimatu. Koneckonců tento známý komik vlastně ještě může být rád, že neskončí, jako mnozí v těch revolučních dobách, u lopaty, v kotelně anebo dokonce v uranových dolech, že? Ale třeba to ještě přijde…

O novém, posledním díle nového agenta 007, toho bylo řečeno mnoho. Popravdě, já tu bídu ani vidět nechci. Proč?

Úplně nejlépe to asi vyjádřil můj kamarád, doslovný milovník bondovek, co na to hned běžel do kina. Cituji: „Věděl jsem, že to bude hrozné, a šel jsem na to jen ze studijních důvodů. Bylo to ale ještě o mnoho horší, než jsem čekal. Prostě ti dnešní progresivisté to udělali s Bondem, jako jakýmsi závadovým symbolem staré doby, velmi mazaně. Komunisté, ti by ho kdysi totiž přímo zakázali. Neolevicoví umělci jsou chytřejší – tak se Bonda v rámci vlastního ideologického vnímání světa rozhodli zostudit a dehonestovat. Pomstít se mu tímto a zničit nadobro tuhle představu chlapáckého hrdiny, která se do jejich představy světa rozhodně nehodí – drsný, sebevědomý, odvážný, nezávislý, šovinistický.“

Čekám ještě, kdy podobně nyní vyřeší Indiana Jonese. Přinejmenším ho nechají zemřít, aby už od podobných hrdinů, co by snad byli někomu inspirací, byl už nadobro „klid“.

Recept na to, jak se dá za rok zvýšit počet vražd o více než polovinu? Ten nabízí americká státní prokurátorka pro oblast Chicaga, Kim Foxxová. Právě jí se díky liberální rasistické politice podařilo zvýšit počet vražd v roce 2020 o rekordních 55 procent. V samotných Spojených státech se zvýšil počet vražd téměř o 30 procent. Toto hrozivé číslo se dá jednoznačně přičíst tlakům hnutí Black Lives Matter, Antify a vlastně i politice Bidenovy vlády, jejichž výsledkem je omezení financování a pravomocí policie, která je často v hlavních mediích vykreslována jako rasistická a „protilidová” instituce.

Před dvěma týdny se ve čtvrti Austin v Chicagu odehrála přestřelka mezi dvěma místními gangy jako na Divokém Západě. Bitva, během níž zločinci vypálili přes 70 ran, trvala i po příjezdu policie a byla zaznamenána uličními bezpečnostními kamerami. Jeden ze čtyř útočníků na dům soupeřícího gangu byl zastřelen a jeho kumpáni ujeli ve dvou ukradených vozech. U kliniky vyložili postřeleného gangstera a následující honička skončila havárií jednoho z vozů, který se ocitl v plamenech. Druhý pak zapálili zbývající gangsteři sami. Policie zatkla v nemocnici postřelené a tři zbývající gangstery v rozstříleném domě. Usvědčujících důkazů měla více než dost.

Prokurátorka Foxxová ale odmítla vznést na zatčené žalobu na základě vágního, zákonům zcela odporujícího tvrzení, že šlo o „vzájemný souboj“. Její odmítnutí vyšetřit přestřelku šokovalo snad každého strážce zákona v zemi – kromě Chicaga. Nebyl to první případ, kdy Foxxová odmítla vyšetřovat vraždu. V červenci byl zastřelen 19letý mladík, když vystoupil ze dveří domu. Zločin zachytily bezpečnostní kamery, u vraha byla nalezena vražedná zbraň, a přesto nebyl obviněn z vraždy. V srpnu při pouliční přestřelce byla zraněna 6letá holčička v autě, v němž se rodina vracela z kostela. Její 7letá sestra byla zabita. Foxxová opět odmítla vraždu vyšetřovat údajně pro nedostatek důkazů předložených policií – včetně přestřelky zaznamenané telefony svědků.

Kim Foxxová, – mimochodem znovu zvolená loni do funkce za přispění dvou milionů dolarů z fondu George Sorose – je vydávána za vzor moderní prokurátorky. Bohužel není v USA jedinou. Podobně se chovají v dalších městech ovládaných Demokraty. Pokud je vrah černoch – obětmi jsou také v 90 procentech případů černoši – tak má v Chicagu 80procentní šanci, že neskončí ve vězení. Zdá se, že jediné černošské životy, které stojí za to v Chicagu chránit, jsou životy černošských zločinců. Hrůzná statistika ovšem nebrání třeba televizní stanici MSNBC, aby Kim Foxxovou nepřestala velebit.

Tento model zákonnosti a spravedlnosti odpovídá představám dnešní progresivistické Demokratické strany, jež se po 50 letech vrátila k politice rasové segregace. Tentokrát z opačné strany.

Jak se odehrál nedávný teroristický útok v Norsku? Džihádista, který v minulosti konvertoval k islámu začal lukem na ulici střílet lidi – a tamní policie tomu přes půl hodiny nebyla schopná nijak zabránit, protože nebyla ozbrojená a musela si zbraně běžet napřed nafasovat…

V minulosti jsem si pořídil luk a související vybavení. A budu opravdu doufat, že právě podobné případy, jako tento, nepřinesou do budoucna nějaká třeba omezení, či rovnou zákazy i v této oblasti.

I když Norsko není v EU, nakrásně totiž zase může nějaký aktivní unijní úředník (či rovnou moudrá Evropská komise), ve jménu dalšího boje „proti terorizmu a zločinnosti“ vymyslet podobné restrikce i zde… Dokážu si klidně představit nápady nejen na registraci všech těch „nebezpečných luků“, ale například i na omezení natahovací síly. Jakož snad i počtu šípů, co by mohl mít člověk u sebe či kompletně vlastnit. Či případně kompletní zákaz „ostrých hrotů“… Protože iracionalita těch, co v Bruselu pak podobné věci iniciují, je opravdu bezbřehá. Stejně jako jejich obvyklý, standardní postup. Tedy řešit ne samotnou příčinu problému, ale jen následek.

Míněno nezabývat se tím, proč je v zemích na západ od nás stále více a více fanatiků, kteří se rozhodnou ublížit co nejvíce lidem kolem, ale újma a potrestání je vždy pak paradoxně cílena na samotné nástroje. A vše pak obvykle dopadne na jejich vlastníky a uživatele prostředků, kterými byl dotyčný čin proveden. Následnými plošnými a nesmyslnými zákazy jsou postiženi všichni ti ostatní lidé, co nic zlého nikdy neudělali (a nikdy neudělají) a zničí se jim jen jejich hobby, koníčky a profese…

Odlehčeme to nakonec – zachránci boje za klima by si alespoň mohli oddechnout, poslední čin byl totiž spáchán nanejvýš ekologickým způsobem – tedy bez olověných, životní prostředí „zamořujících“ střel, či dokonce i bez dýmu a škodlivých exhalací…

Alespoň něco, ne?