První odpověď by mohla být cynická: protože farmaceutické firmy vycházky nevyrábějí a lékárníci je nevedou. Často si vzpomenu na rozhovor s mladou lékárnicí, která nám řekla: „Musím změnit zaměstnání. Chodí nám sem staří lidé a mají předepsáno i víc jak osm léků. Jejich tělo si přitom stěží poradí s víc jak čtyřmi medikamenty, a navíc podle složení vidím, že část léků je předepsána zbytečně, a to ne z neznalosti, ale kvůli obchodu. Chudí lidé chudnou a ještě je komerčně zneužitá lékařská péče ničí.“

Raději se cítíme být obětí nějakých politiků či nadnárodních koncernů, než původci vlastních potíží. Druhá část odpovědi spočívá ve směsici přehnané důvěry ve vědu, zároveň s přehnanou nedůvěrou ve vědu. Kritériem je vlastní lenost se hýbat a myslit. V dobách před koronavirem bylo možné nechat si „outsourcovat“ zdraví. Nechat někoho jiného, ať se o něj stará, když už si člověk platí zdravotní pojištění. Panovala důvěra, že nová lékařská věda nás dostane prakticky ze všeho. Jenže když dostanete covid, a ještě neexistuje vakcína, tak víc záleží na schopnosti vašeho lépe či hůře vyladěného těla si s nemocí poradit.

Dřív bylo téměř povinností otužovat děti, což dnes hraničí s týráním. Myslíme si, že otužování vede k tomu, že tělo lépe snáší chlad, ale odezva je mnohem širší. Tělo se učí aktivovat síly v okamžiku nějaké nepříznivé události, jako jsou nemoci. A ještě jiná záležitost jsou potraviny z domácích zahrad, hrušky a jablka, kterých se ještě nikdy nedotkla chemie a které můžete zpracovat prostě tak, že je na vysokorychlostním mixéru namelete i se slupkou a obzvlášť hodnotnými jádřinci. Lékaři vycházky nepředepisují, protože to dosud nebylo moderní a šlo proti duchu reklamy, ale i z toho důvodu, aby se jim zlenivělí pacienti v technologicky pokročilých dobách nevysmáli. Tělo moderního člověka však vznikalo během nejméně 200 tisíc nepříznivých let – a o celé věci ví své.

Přesný překlad „black“ je „černý“. Ještě před 40 lety se běžně používal termín „negro“ převzatý ze španělštiny a před 100 lety „nigger“, jehož pouhé vyslovení dnes třeba na akademické půdě znamená okamžitou ztrátu zaměstnání. Doplatila na to i populární kniha Marka Twaina „Dobrodružství Huckelberryho Finna“, jež pro toto slovo byla vyřazena z většiny amerických školních knihoven. Slovní pokrytectví došlo tak daleko, že pokud se někde exkomunikované slovo zmiňuje, nahražuje je termín „N-word“, neboli „N-slovo“. Pak jistě chápete, že předčítat z příběhu Marka Twaina: „Na břehu Mississippi se Huckleberry Finn sešel s N-slovo Jimem Hawkinsem,“ je poněkud kostrbaté. Jediné a bezkonkurenční výjimky se dostává černým rapperům, kteří prokleté slovo včetně dalších vulgárních expletivů běžně používají v tvorbě vydávané za hudbu a slavnostně odměnované soškami a plaketami Grammy.

Jenže problém s nařízeným „B“ je daleko hlubší. Váže se přímo ke 400 let staré rasistické ideologii, dlouho zastávané Demokratickou stranou, která právě barvou kůže definovala segregaci a inferioritu rasy. Teď se oficiálně píše „Black“, zatímco ostatní používané barvy (byť velmi nepřesně) zůstávají s malým písmenem. AP rozhodnutí zdůvodnila: „Velké ,B‛ dnes zdůrazňuje rasovou, etnickou a kulturní zvláštnost, sdílenou historii, identitu a společnost lidí, kteří jsou identifikováni jako Černí včetně těch v Africe.“

Máme tedy Černé lidi, Černou kulturu, Černou literaturu. Černé studie na univerzitách. Ale máme také exkluzivně Černé univerzity, BET (Black Entertainment Television) i výlučně Černé časopisy. Zkuste si představit, že by někdo chtěl vydávat bělošský časopis, nastartovat čistě bělošskou kabelovou televizi nebo vydávat bělošský magazín. Strhla by se obrovská bouře. A právem.

Toto rasistické dědictví bylo akceptováno vpravdě bigotními pokrokáři všeho ražení a povýšeno na definující charakteristiku části obyvatelstva, kterou tak vyjímá z ústavou zaručené rovnoprávnosti „všichni lidé jsou stvořeni si rovni a nadáni nezcizitelnými právy“. Naprosto jasná definice, dále netřeba rozvádět, což se bohužel zhusta aplikací identitární ideologie děje. Barva kůže je tak nadřazena ostatním občanským atributům a odsuzuje černochy k trvalé ublíženosti. Výsledkem pak jsou požadavky na plošné reparace za příkoří otroctví. V požadavcích reparací nejvíce vynikají černošští miliardáři z NBA, NHL a kultury (třeba stomilionový Stevie Wonder). Velká část černošské populace tuto rasistickou manipulaci pro vidinu finančního polštáře nevnímá a podřadné začlenění ve společnosti přijímá. Vyrůstá generace na své černošství pyšnější než na rovnoprávné občanství.

Američtí Asiaté, Číňané, Vietnamci, Korejci vnímají označení „žlutá rasa“ jako urážku. Ač se v soukromí nevzdávají svých etnických zvyků a tradic, považují se ve velké většině za Američany už v první generaci s poukazem na dosaženou životní úroveň, vzdělání, inteligenci, pracovní etiku, rodinnou soudružnost, zkrátka na společenskou integritu.

Černošští předáci mé generace reprezentovaní Jesse Jacksonem, Al Sharptonem a třeba Maxine Watersovou, udržují privilegovanost podřadného a z ní vyplývajícího nároku na zvláštní, ve skutečnosti velice ponižující zacházení.

Letošní prezidentské volby ukázaly, že se tato situace začíná pomalu měnit. Pro Demokraty překvapivě získal Donald Trump více černošských hlasů, než kterýkoliv „bílý“ prezident v minulosti. Přibývá černošských intelektuálů, kteří požadují, aby se černošské komunity zbavily samy převládajícího černošského rasismu, ponižujících privilegií „Affirmative Action“ (rasové upřednostňování třeba v přijímání na vysoké školy), kterými se sami odsuzují do pozice druhořadých občanů. Jsem přesvědčen, že časem občanští aktivisté, jako Candace Owens nebo Jason Whitlock, přesvědčí své spolubčany, že americká výjimečnost není v barvě kůže, ale v občanských svobodách.

Na závěr Jason Whitlock: „Musíme se osvobodit od našich ,programátorů‛, kteří nás zahnali do emociálního kouta strachem, polopravdami a naprogramovali nás řešeními, která slouží pouze jim, a nikoli nám. Nejsem ani George Floyd, ani bratranec Anton zastřelený v Indianapolis v roce 2012. Jsem jiný. Vybral jsem si jinak a chopil se jiných příležitostí. Vrátil jsem se ke křesťanským hodnotám mých rodičů a Booker T. Washingtona (černošský intelektuál a autor 19. století, zakladatel černošské univerzity). Nedefinuje mne barva kůže. To je jen tělesný balíček, který pro mne vybral Bůh. Když mne jiní vidí a slyší mé jméno, chci, aby mne vnímali jako Američana, křesťana, inteligentního a poctivého člověka. Tak chci být definován.“

Problém je s dopočítáváním hlasů, který popudil Trumpa tak, že z politického hlediska neuváženě začal mluvit o ukradených volbách: v říjnu rozhodl Nejvyšší pensylvánský soud, že do výsledků musí být započítány i volební lístky došlé do volebních center tři dny po volbách, tedy do 19:00 hodin 6. listopadu, i kdyby bylo razítko s datem odeslání nečitelné. Severní Karolína prodloužila platnost poštou doručených volebních lístků až na 9 dní (razítka musí být čitelná).

Podobné problémy mají v Michiganu kde už je tradičně sčítání v sociálně zkolabovaném Detroitu velmi pomalé a často nepřesné. Ve hře zůstává také Georgie s pomalým sčítáním v Atlantě a okolí, a Wisconsin, kde měly výsledky být známy ve středu večer.

Jelikož pošťáci jsou odborově organizovaní státní zaměstnanci, většinou volící demokraty, nabízí se několik scénářů, jak úspěšně výsledky voleb ovlivnit. V případě velkého rozdílu v hlasování – přes 10%, by podvody nehrály roli, ale v případě půl procenta by mohla dobře zorganizovaná skupina odhodlaných státních zaměstnanců přes víkend vyrobit dost podvodných lístků, aby zvrátila volby.

Navíc to pro republikány nevypadá dobře ve výsledcích senátních voleb. V Arizoně ztratila křeslo Martha McSally, jisté znovuzvolení nemá ani umírněná republikánka Susan Collins. Muslimská aktivistka (zpochybňující teroristický útok z 11. září a tvrdě odsuzující americké vztahy s Izraelem) Ilhan Omar byla v Minnesotě zvolena znovu a v New Yorku do Sněmovny reprezentantů socální utopistka Alexandria Occasio-Cortez. To vypovídá o sílícím vlivu sociálních jakobínů, jejichž cílem je zcela změnit ideové principy, na nichž až do teď Spojené státy fungovaly. Pro tradicionalisty a konzervativce je to nevábná vyhlídka.

Ujel jsem na chalupu, v Mělníku jsem si nakoupil, ale v obchodu bylo hodně lidí a nějaká neurčitá nervozita ve vzduchu. Od rána jsem mluvil s lidmi. Málokdo si stěžoval na koronavirus, ale většina z nich na nejistotu. Americký kamarád mi psal, že jeho přátelé se nejvíc se všeho potýkají s obavami, co bude, a že má pocit, že dál pokračuje tichý rozpad společnosti, asi jako když se rozklíží překližka, na kterou dlouhou dobu pršelo.

Asi před měsícem jsem dostal zprávu od kolegy, který zajišťuje ubytování v severní Itálii. Psal o velké pokoře, jaká zde zavládla, o lidech, kteří nosí roušky i tam, kde to není nařízeno; o bufetech v hotelech, které se změnily na malé mističky zabalené do igelitu. Mezitím jsem projížděl po Čechách a viděl jsem ještě před pár dny hospody plné lidí, kteří se v tom všem ruchu překřikovali, zaplněné trhy na náměstích, mladé lidi stojící rameno na rameni, jakoby se navzájem podpírali. Říkal jsem si, co se ještě musí stát, abychom dosáhli oné pokory (pokud vám to slovo vadí, je možné je nahradit slovem respekt), jaká panovala v Itálii.

Je lehké říkat, že vláda zklamala. Ona chtěla vyhrát ve volbách, a tak poslechla hlas lidu, který už měl dost omezení první vlny, a přál si, aby to všechno skončilo. Kolikrát jsem zažil, že lidé na sebe spiklenecky mrkli, a odložili roušky s pocitem, že něco dělají proti vládě, jakoby se vrátil pocit pasivní resistence z minulého režimu. Spletli jsme se, nedělali jsme to proti vládě, ale proti sobě. Ale co teď s tím?

Když onemocněl prezident Trump, měl jsem pocit, že koronavirus má trochu zlomyslný smysl pro humor. Klame tělem. Tváří se, jako by byl malý a jen výjimečně škodlivý. Utvrzuje lidi v klamu, že skoro bez následků projde jejich těly, a pak se už nikdy nevrátí. Jenže v Brazílii se ukázalo, že v některých městech byla populace promořená z asi 60 % (čísla nejsou úplně jasná), pak už byli skoro všichni zdraví a veselí, že to mají za sebou, a pak přišla druhá vlna, která kosila i ty již vyléčené. Prostě nejistota na druhou.

Co za této situace alespoň trochu pomáhá? Asi nejhorší je nechat se zevnitř rozložit nejistotou. Ono to je dost těžké za situace, kdy mírně nevěříme ani koronaviru, ani vládě a možná ani sobě. Nejistotu je asi nezbytné přijmout, podobně jako ji přijímáme u počasí. A zbytek je o aktivitě a humoru. Obojí trochu dochází, všichni jsme zneklidnění a zpomalení. To zpomalení je nejspíš správná reakce daná historickou zkušeností. Když máme méně kontaktů, snižujeme reprodukční číslo. Lenost tak můžeme brát jako tu nejsprávnější reakci, která do určité míry pomáhá, ale pak naopak vede k rozkladu. A tehdy nastupuje aktivní fáze: ofenzíva, manuální práce, pobyt na čerstvém vzduchu, zájem o něco pěkného, televize shozená z balkónu, házení klacku psovi, odkládaný úklid, pěkná knížka – či dnes už i audiokniha.

Konec konců zatím máme co jíst, doma je teplo, počasí se zlepší, koronavirus se opět schová (neodejde, jen zaleze) a internet je plný dobrých přednášek, krásné hudby a zajímavých informací – jen je vylovit z potemnělého moře.

Navíc, nikdo asi nikdy žádného Vietnamce (či jejich potomka již s českou občankou) neviděl ve frontě na pracovním úřadu (a jejich prarodiče v domě důchodců). Jejich děti patří mezi vůbec nejlepší studenty. A rodiče své ratolesti vedou k píli, co se týče jak studia, tak i práce, od malička.

Se svým náboženstvím nikoho neobtěžují, nic ohledně toho po státu a společnosti nevymáhají – jeho vyjádřením bývá obvykle jen malý oltáříček, co vídáme v rohu večerky. Neexistuje nikdo z nich, co by se asi cítil kvůli své víře nějak dotčen a uražen (natož aby kvůli svému náboženství házel bomby či jej praktikoval tak, že bude honit lidi s nožem v ruce…).

Jejich kriminalita či nějaká nekalá činnost vyvíjená touto komunitou rozhodně nepřesahuje průměr většinové české společnosti (a když si náš stát u nich ohlídá řádné vybírání daní, jsou asi i v lepším průměru statistik). Prostě ženská při setkání s Vietnamcem na osamělém místě se obvykle nebude bát, že ji znásilní, a obsluha benzinky nebude mít rozhodně podezření, že ji takový chce přepadnout a obrat o tržbu. A skoro s jistotou lze též říci, že vietnamská parta rvačku v hospodě také nevyvolá. Navíc, když je našemu státu ouvej, jako tomu bylo na jaře v době covidové krize, vaří dokonce zadarmo jídlo, čaj a kávu – a nabízí vše záchranářům, policistům atd. V té době šijí roušky a rozdávají kolem i zadarmo lidem.

Někdo by řekl, jiná rasa a původně naprosto odlišná kultura z úplně druhé zeměkoule. A oni bezproblémově splynuli s kulturou naší – a dokážou být užiteční zemi, ve které našli druhý domov. A je vidět, že jsou za to, že tu mohou s námi být a žít, prostě očividně vděční.

Nevytváří taktéž uměle problém rasismu – tedy nevyvolávají účelově problémy. Ani neschovávají za tak módní výraz nějaké „diskriminace“, jako třeba jiní, své neúspěchy, neschopnost či lenost. Prostě to dělat nepotřebují. Proti předsudkům bojují jinak – svými příkladnými životy. Tedy bezproblémovostí a přínosem společnosti. A dokonce (viz nápis na obchodě na fotce) si sami ze sebe dokážou i dělat legraci.

Prostě jen málokdo může mít s takovými lidmi vůbec problém, a to i kdyby takovýchto „migrantů“ u nás byl dvojnásobek. Navíc takových, co se na nich nebude přiživovat armáda neziskovek. Neb nikdo, jak vidno, nemusí nijak pomáhat „integraci Vietnamců do společnosti“, uměle vytvářet jejich zaměstnanost, nebo snad hystericky „vymáhat jejich práva“ a „bojovat“ proti nějakému vykonstruovanému příkoří, co se jim údajně děje.

A takovéto lidi, jako jsou právě tito naši „asijští“ spoluobčané, já u nás nejen akceptuji, ale dokonce chci. Jsou to pro mě prostě jen trochu jinak vypadající Češi. A pokud by mi třeba i moje dcera jednou jednoho z nich přivedla domů, proč ne?

PS: Cítíte to podobně? A chápete, proč to vlastně, v té čím dál zvláštnější době, píšu?

Z pohledu dějin, současné situace a lidské psychologie by si politici měli uvědomit svou roli a uklidnit veřejnost, místo aby upřednostňovali vlastní sledovanost přes opakovaně nesystematická a chaotická prohlášení, která oslabují zdravý rozum a přímo podporují společenský neklid a ekonomickou nestabilitu. Koronavirus by se neměl stát součástí politické strategie a volební mašinérie. Zodpovědní by si měli uvědomit, že v této fázi vývoje je priorita každého především vydělávat a udržet nenarušené zvyklosti – a to i s veškerým rizikem, které je se vším všudy menší, než jsou negativní dopady hromadné nezaměstnanosti, kolapsu rodin a společnosti. Neměli by usurpovat stanoviska skutečných odborníků, ale korigovat jejich vystupování tak, aby nevznikl další mediální a informační chaos.

Média by měla odstoupit od upřednostnění vlastní sledovanosti na základě neustálého používání hysterického slovníku a formulací („destruktivní“ epidemie, která „řádí mezi námi“ apod.) a měla by prezentovat méně informací s více fakty.

Lidé by měli zcela opustit sociální sítě (i kvůli tomu, že jsou obecně k ničemu), uvědomit si, že současný stav patří k přirozenému chodu nemocí a soustředit se na to, co funguje: udržování vzdálenosti a časté mytí rukou – a to především a obzvlášť u starších lidí a u lidí s postiženou imunitou, u kterých může mít každé nakažení vážnější důsledky.

Po bitvě bude každý chytřejší. I tak je třeba se zeptat, jestli drastická opatření mají pro celou společnost velký smysl, když 98 % lidí, kteří zemřou u nás na, anebo s koronavirem, jsou starší než 65 let a drtivá většina z nich má další nemoci, které tento skon urychlí, a když úmrtnost na vir stále klesá. Nemělo by větší smysl vést veškerá opatření a prevence „zezadu,“ a soustředit se na agresivní chránění náchylných a nikoliv zepředu, kde zbytečně a neefektivně se omezují všichni ostatní, o ekonomických dopadech nemluvme?

Každý život je cenný. Nejdůležitější otázkou ale bude, co současná krize, spojena s drastickým růstem digitálních technologií, udělá s vývojem a psychologií lidstva.

Koronavirus, stejně jako jiné epidemie, není nic nového. Tato krize je. Vznikla tím, že se poprvé sešli tři nové faktory najednou. Tím prvním je více než padesát let nepřerušeného blaha, což je událost, se kterou lidstvo nemá dosud zkušenost. Místo skutečných hrozeb jsme vytvořili umělý svět. To vedlo a vede k nástupu falešných priorit a kultury nárokování. Tím druhým je absolutní mediální propojenost v digitalizovaném světě. Tím třetím je, že navzdory této propojenosti se paradoxně postupně vzdalujeme jeden člověk od druhého. Nepodařilo se nám odolat „digitálnímu myšlení“ a související návykovosti a pohodlností.

Do tohoto scénáře vstoupila nemoc, která na základě vyvolaných psychologických reakcí a pocitů dokázala snížit ekonomiku do dřepu, než ji položí na kolena… Výsledkem je nevídaná a kritická změna pro celé lidstvo, která může vést k vážnému odklonu od našich evolučně daných neurologických schopností a proměnit nás do myšlenkově utlačeného stáda pod kontrolou „velkého bratra“.

Evoluční priorita našeho mozku je postavena na přímé mezilidské komunikaci: jsme nastaveni řešit problémy tváří v tvář. Nyní je ale přímá komunikace nahrazena záplavou neověřitelných zpráv, manipulativních, chaotických prohlášení z úst nejrůznějších „expertů.“ Tato smršť nás mate a potlačuje naši schopnost analyzovat problémy – a už vůbec nejsme schopni stanovit priority. Místo toho sklouzáváme do zjednodušeného myšlení „černá, nebo bílá“ a sklízíme následnou frustraci a úzkost. Fyzické oddálení jeden od druhého jen podporuje domácí výuka dětí přes počítač a tzv. „home office“.

Otázka zní: proč se tak moc věnujeme současné „krizi“, která je hluboko pod prvními místy na žebříčku umrtí? Porozumění této otázce a odpověď na ni bude tím, co určí naši budoucnost.

U nás se prakticky nic neděje, ale zprávy z ciziny jsou děsivé. Lokální americké televize zachycují plačící rodiny, které musí opustit byt, protože nemají na nájem. Ve vyspělém světě se propadá sektor služeb a snad vůbec nejhůř je ve dvacetimilionovém Karáčí, kde za 12 hodin napršelo 230 mm srážek. Povrchové i podzemní kanály se ucpaly odpadky, takže v ulicích bylo najednou až 1,5 metru vody. Rychle došla pitná voda a elektřinu leckde obnovili až po deseti dnech. Starosta řekl, že kontroluje jen 12 % města. Miliony lidí se propadají do chudoby a zoufalství. V Karáčí je totiž tolik politických a mafiánských hráčů, že žádná velká změna není možná, a tak se neřízená aglomerace prostě rozpadá.

Řada světových médií, jako například New York Times, v seriálu o psychologické resilienci průběžně publikují návody, co by lidé mohli dělat, aby se cítili lépe. Ukazuje se, že vlastnost, která doopravdy zlepšuje, jak se cítíte, je zvědavost. Když kolem vás probíhá nějaká změna, pomáhá, když jste aktivní součástí této změny. Vždycky se dá nadávat na vládu nebo ministra zdravotnictví, ale člověk vyzbrojený poznatky profesora Parkinsona, který skutečně žil a zkoumal britskou administrativu, ví, že komise, která má víc jak 15 lidí, může něco pořádného vymyslet jen velkou náhodou a předem s tím počítá. Navíc od chaotických situací přece čekáme, že budou chaotické, ne?

Psycholog Simon Sinek v knize „Začni otázkou – Start With Why“, říká, že i když přesně nevíte co se děje, tak jakákoliv snaha se o věci něco dozvědět, vám prospěje. I jeho samotného koronavir zaskočil, tak začal tancovat a pěstovat japonské umění „kintsugi“, které spočívá v tom, že slepujete rozbité hrnečky, a pak zlatou barvou omalováváte slepené spoje. Obojí má symbolický význam, když se totiž učíte cokoliv, tak se automaticky učíte přizpůsobovat se nové situaci. Je to postoj k životu. A lepení rozbitého nádobí nápadně připomíná každodenní realitu. Ovšem musíte ji slepit tak, aby byla ještě krásnější.

Ukazuje se, že zvědaví lidé jsou optimističtější. Přitom nemá cenu se nějak přepínat. Pokud mluvíte anglicky, nebo se v tomto jazyce chcete zlepšit, tak existuje několik kanálů s přednáškami těch nejlepších světových odborníků. Mně osobně se osvědčilo dívat se na dokumentární filmy o hudbě, ale mám kamaráda, který se zatím naučil perfektně brousit nože, a už kvůli tomu obchází sousedy, kteří pak mají strach se tak ostrých nástrojů vůbec dotýkat. Koronavirus u mnoha lidí posílil přirozenou tendenci zlobit se na neustále se rozšiřující okruh politiků a pracovníků hned několika ministerstev, ale ti veselejší si uvědomili marnost tohoto počínání a naučili se třeba umělecky vyšívat jeleny či základy sanskrtu. A hned jim je líp!

Souhlasím a oceňuji, že se český Senát postavil na stranu současné americké politiky vůči Číně. Jen je mi líto, že tam místo Vystrčila není Kubera. Není čeho se bát. Zatím. Čína je doposud v pozici papírového draka a nemá moc svoje imperiální ambice prosadit silou (vojenskou ani hospodářskou). Vztahy Číny s většinou Evropy, Amerikou, Austrálií a Indií se zhoršují rapidně asi rok. Politická komunistická anexe Hongkongu, orweliánské skórování občanů, totální kontrola médií a internetu je v podstatě jen transposice nacistické ideologie o sto let později s prostředky moderní technologie.

Trumpova administrativa na tuto ideologii konečně nereaguje appeasmentem jako předchozí vlády (počínaje Clintonovou). Uvědomuje si, že je to asi poslední šance zastavit čínský komunistický imperialismus bez použití zbraní (vzhledem k velikosti a technologické úrovni Číny nezbytně nukleárních).

Obavy, že by čínská odveta znamenala vážné ekonomické ztráty, je zbytečná. Investice Tchaj-wanu v ČR jsou 14x větší než z ČLR. A z Číny se nedováží nic, co by se nedalo nahradit importem odjinud – včetně předražených roušek. Export do ČLR jde většinou přes německé firmy. I v západní Evropě roste odpor k čínské vnitřní (flagrantní porušování lidských práv) i zahraniční politice. Čínská vláda si tvrdou odpovědí na Vystrčilovu cestu v Evropě příliš nepomohla. Většinou je vnímána jako neomalené vměšování do vnitřních záležitostí jiné země. A žádná země nemá povinnost akceptovat pekingskou doktrínu „jedné země”.

Čínská vláda se touto reakcí zahnala do kouta. Pokud po silných slovech nebudou následovat odvetné sankce, může to politikům jiných evropských zemí signalizovat, že Tchaj-wan není diplomatické tabu. Pokud k nějakým politickým a hospodářským sankcím dojde, bude jejich úspěšnost velmi pochybná a jen potvrdí, že na skutečně nátlakovou diplomacii ještě (naštěstí) nemá.

Tím druhým může, ale nemusí být mezigenerační konflikt. Pokud má starší generace pocit, že se jich život digitálních domorodců již netýká, tak to budou ti lidé, kteří možná již brzy budou rozhodovat o výši důchodů a sociálních benefitů lidí, kteří jak mnozí z nich věří, jim ukradli budoucnost.

Nejprve si udělejme jasno, jak máme označovat jednotlivé generace. O mileniálech se hovoří jako o lidech, kteří se narodili v letech 1981–1996. Ti nejstarší dosáhli středního věku a založili si rodiny, ti nejmladší právě skončili vysokou školu. Dobré vzdělání je stálo víc než předcházející generace, ale nemají jistotu, že najdou odpovídající zaměstnání a že dluhy vůbec splatí. Do značné míry za to může špinavý ekonomický trik, který ze zdraví a vzdělání, tedy z oblastí, které vždy stály poněkud nad sférou peněz, udělal komoditu.

Generace Z se narodila po roce 1997. Tuší, že nebudou mít jednoduchý život. Rovněž se obávají ukradené budoucnosti a desítky procent z nich věří, že se budou mít hůř než jejich rodiče. V této generaci obzvlášť silně rezonuje téma klimatických změn a postava Grety Thunbergové. Bojí se a jsou naštvaní, ale zatím toho o životě mnoho neví. Prošli si erozí autority. Učitelé, policisté či prezidenti pro ně mnoho neznamenají. Věří na právo na protest a mnozí z nich se nedají jen tak snadno zastavit. Viděli jsme to v Hongkongu nebo mnoha amerických městech. Teď toho o Gretě Thunberg a o klimatu moc neslyšíme, ale letošní rok bude podle NOAA extrémní výskytem velkých mořských bouří a hurikánů. Ještě není klimaticky za námi. Klimatické téma se nejspíš vrátí a propojí se s úvahami o světě po pandemii.

Jak s mladými a rozhněvanými lidmi zacvičil koronavirus? Asi nejvíc údajů máme z Británie. Více než polovina mileniálů se domnívá, že koronavirus poškodil jejich budoucnost. V generaci Z se dokonce dvě třetiny respondentů mezi 16–24 lety vyjádřily, že to budou oni, kteří zaplatí ekonomickou ztrátu za starší generaci. Podívejme se na to jejich očima – mladí lidé tolik neumírají, mnozí z nich mají pocit, že covid se týká domovů důchodců, ale že to budou oni, kteří ponesou všechny životní potíže. Jedna ze studií spočítala, že 67 % mladých lidí má pocit, že koronavir jim ukradl kus života. Jsou z toho neklidní a naštvaní. Pro zhruba 44 % z nich představují duševní nemoci, zejména deprese a pocity beznaděje, jedno z hlavních životních témat. V této skupině jsou nejsilněji zastoupeny etnické menšiny.

Mezigenerační spravedlnost by za těchto okolností měla znamenat, že starší generace uzná budoucí oběti dnešních mladých lidí. 26 % z nich muselo sáhnout na úspory, 24 % bylo na nucené dovolené a 18 % mělo problémy zaplatit nájemné. Rosie Carterová, jeden z autorů sociologické studie o koronavirové generaci navrhuje, že vláda by přednostně měla podporovat mladé lidi, ale ne jako generaci, ale jako jednotlivce. Mileniálové i generace Z sestává z mnoha různých skupin a jedinců, kde není možná nějaká plošná politika. Carterová vymapovala sedm různých „kmenů“ mladých lidí od levicového směřování až po konzervativní názor.

V každém případě pandemie ukázala poměrně velké generační rozdíly, například v bydlení. Je to pochopitelné, mnoho z nás začínalo v nějaké garsonce. Mladí lidé během karantény v průměru žili na polovině obytné plochy než starší generace. Normálně by to příliš nevadilo, protože by šli někam do klubu nebo si zaběhat. Ale ocitli se v malé, sevřené kleci většinou bez zahrádky, často v narušeném a dalšími neklidnými lidmi přeplněném prostředí. A to z jejich pohledu kvůli nenasytným obchodníkům cestujícím kvůli stále větším ziskům z kontinentu na kontinent, a když na tyto lidi spadl „spravedlivý trest“, tak to opět odnesli mladí.

Jaký bude další vývoj? Myslím si, že nejvíc bude záležet na tom, kam odešly peníze určené jako koronavirová pomoc. Pokud skončí u bohatých lidí a mladší generace budou mít pocit, že je na ně naložen ještě další dluh, tak se neklid snadno přelije v hněv. Pro starší lidi je často obtížné porozumět digitálním domorodcům, protože je dělí technologický předěl, ale pokud nebudeme poslouchat, co se snaží říct, může dojít k nejhoršímu možnému konfliktu – a tím je válka generací.

Prameny: zpráva organizace Hope not Hate „Young People in the Time of Covid“ (August 2020, open source). Nesnažím se dělat reklamu této kontroverzní, ale velice zajímavé organizaci. Jasným a promyšleným způsobem říká, čeho se mladí lidé bojí a v jaké společnosti by chtěli žít.

Diskuse o otevření škol je snad nejvíc roztříštěná a agresivní v Americe, kde počet nakažených zůstává dlouhodobě na 50 tisících denně, ale klesá, zatímco počty mrtvých mírně stoupají. Jaká jsou čísla a jaká jsou rizika návratu do škol? Problému se hodně věnuje americký (The New York Times) i britský tisk (The Guardian), ale vesměs se odvolávají na studie publikované v metaanalýze britského lékaře A. Rolanda, v jehož práci jsou uvedené odkazy na další, někdy rozsáhlé studie.

Francouzský epidemiolog Arnaud Fontanet prováděl již v březnu výzkum v menším francouzském městě Crépy-en-Valois severovýchodně od Paříže, kde se základní a střední školy staly ohnisky nákazy. Ve středních školách bylo nakaženo 38 % studentů a 59 % zaměstnanců školy, zatímco šest základních škol vykázalo diametrálně odlišné výsledky. Příznaky covidu mělo jen 9 % žáků a 7 % učitelů. Fontanet ukázal, že dospívající mládež může vir přenášet v podobném měřítku jako dospělí lidé. Potvrzuje to i průběh nákazy v mnoha státech světa, kde průměrný věk nakažených klesá z 50 let na méně než 30.

Velká studie 65 tisíc lidí proběhla v Jižní Koreji. Ukázalo se v ní, že děti mezi 10–19 lety virus přenášejí zhruba stejně intenzivně jako dospělí, ale u dětí pod deset let je počet případů výrazně nižší. Jiná rozsáhlá, tentokrát čínská studie došla k závěru, že u menších dětí nákaza proběhla mírným nebo asymptomatickým (tj. bez symptomů – příznaků) způsobem v 94 % případů. Takové děti méně také kašlou, a proto skoro nešíří virus.

Jak se dá zajistit bezpečí ve školách? To pravděpodobně budeme koncem září vědět poměrně přesně, ale zatím se dá říct, že základní stupeň do 10 let věku dítěte přináší poměrně malé riziko, ale střední školství už rizikové je. Britové diskutují, zda by se masky neměly nosit i v třídách. V řadě asijských států je to již několik let během chřipkového období běžná záležitost. Za vhodný způsob se považují menší třídy, kde žáci sedí daleko od sebe a kde se každou půlhodinu větrá. Pokud se na škole nebo v dané lokalitě vyskytuje víc případů covidu, je nutné nosit masky i ve třídě, i když právě tento krok má mnoho oponentů.

Jinde se uvažuje o odděleném režimu pro skupiny žáků o 15–20 lidech, protože když vypukne nákaza, je možné poslat do karantény jenom tuto skupinu, a ne celou školu. Názory zdaleka nejsou jednotné, ale hodně důležité jsou místní podmínky, podle kterých je možné formovat lokální, „na míru problému šitá“ řešení. Ve Francii například pro děti do pěti let neplatí žádná pravidla.

Prameny: Roland, A. The missing link? Children and transmission of SARS-CoV-2, Don’t Forget the Bubbles, 2020. Dostupné na http://doi.org/10.31440/DFTB.25585

Podle CNN bylo video ukazující skupinu osob v bílých pláštích, která se sama nazývá „America’s Frontline Doctors“ (Lékaři přední linie) nejdříve publikováno konzervativní mediální agenturou Breitbart News. Byl to záznam tiskové konference, kterou skupina uspořádala na schodech budovy Nejvyššího soudu ve Washingtonu.

Hydroxychloroquin byl před časem silně propagován prezidentem Trumpem, který ho bral z preventivních důvodů. Jeden z prvních propagátorů léku byl už koncem května lékárník z Rock Canyon Pharmacy v Provo ve státě Utah. Trumpova důvěra v lék byla okamžitě zpochybněna řadou farmaceutických odborníků a lékařů v USA i v Evropě, zatímco největší podporu měl hydroxychloroquin mezi francouzskými lékaři. Webová stránka America’s Frontline Doctors tvrdí, že politika zavírání podniků a organizací, kde se v těsné blízkosti lidé setkávají, je zbytečně tvrdá, neboť pro ni neexistuje přesvědčivá vědecká základna. Bylo by jednoduché tuto tezi ve světle zkušeností s průběhem pandemie odmítnout, kdyby dr. Immanuelová netvrdila, že se jí podařilo vyléčit 350 pacientů nakažených virem, a jediný z nich nezemřel. Mezi jejími pacienty byli údajně diabetici, lidé s hypertenzí, astmatem a pacienti všech věkových kategorií. Všem pacientům ordinovala „koktejl“ z hydroxychloroquinu, zithromaxu a zinku. Na tiskové konferenci razantně odmítla nedávné studie, že antimalarikum je proti koronaviru neúčinné. Podle ní jsou tyto studie podporované velkými farmaceutickými koncerny, které očekávají obrovské zisky z budoucího prodeje léků a vakcín. Dr. Stella Immanuelová je černoška původem z Nigérie, kde hydroxychloroquinem léčila postižené malárií, a má s ním dlouholeté zkušenosti.

Video během dvou dnů, než bylo staženo, vidělo na 14 milionů lidí. Mluvčí Facebooku na CNN prohlásila, že video jen propaguje mýtus popřený WHO (Světovou zdravotnickou organizací, kterou Donald Trump prohlásil čínskou loutkou). Trump na Twitteru video sdílel a vidělo ho 84 milionů lidí. To stačilo k tomu, aby kvalifikace dr. Stelly Immanuelové byla okamžitě na sociálních sítích zpochybněna. Lékařka byla obviněna z nevědeckých praktik a přesvědčení, že lidstvo má základ v jakémsi extraterrestriálním spermatu a jiných prohřešků z její minulosti…

Až sem – všechno zdánlivě v pořádku. Jen mi vrtá hlavou, že investigativní media, která vynaložila obrovské prostředky na denunciaci dr. Immanuelové, si nedala práci najít jediného jejího vyléčeného pacienta. Určitě by médiím v Americe, kde se proflákne všechno z CIA, nedalo velkou práci obstarat si seznam jejích pacientů, navštívit je a jednou provždy „mýtus hydroxychloroquin“ s konečnou platností vyřídit. Dr. Immanuelová je dokonce přesvědčena, že mnozí politici, včetně dr. Fauciho, berou hydroxychloroquin tajně a vyzvala Fauciho, aby si nezávislou laboratoří nechal analyzovat moč. To pochopitelně neudělá a já se mu nedivím. Ale skutečně jsem zvědav, zdali se v médiích objeví svědectví jediného pacienta dr. Stelly Immanuelové.

Nejprve však, jaké jsou novinky? Americké aerolinky ohlásily, že návrat do normálního provozu očekávají až v roce 2024. Podle jedné studie se nejméně 30 % lidí bude, pokud to půjde, vyhýbat hotelům, a možná až 40 % zbytečnému cestování. Většina z těchto lidí se chce vrátit k dřívějšímu životnímu stylu, teprve až bude vyvinutá vakcína. Zde je situace hodně nejistá, protože některé studie jsou optimistické, ale jiné varují před tím, že virů je víc typů a že není jisté, na jak dlouhou dobu vakcína ochrání.

Testování na koronavir ukázalo, že v bombajských slumech – což je necelá polovina města – má protilátky více než polovina lidí, ale počet mrtvých se (snad) nijak výrazně nezvýšil. Koronavirus se podle místa a etnika chová velmi rozmanitě – a to rovněž snižuje předpověditelnost a možnost jednoho „zázračného“ léku na všechno. V řadě lokalit USA se věk nakažených dál snižuje. Začíná být poměrně dobře prokázané, že koronavirus může mít i u mírných příznaků vliv na mozek, ale diskutuje se možnost (některé studie tomu naznačují) silnějších a častějších infarktů. Mnoha mladým lidem trvá celé týdny, než překonají i poměrně slabé příznaky koronaviru. To je jeden z hlavních důvodů, proč se mu vyhýbat. Co s námi udělal, se může projevit až po týdnech, měsících či letech.

Intuitivně jsme nastaveni na chřipkové vlny, které přicházejí na podzim a pak odezní. Zatím to vypadá, že roční období nemají na koronavir žádný vliv. Prostě je ignoruje. Mnoho koranavirových zpráv působí podivně. Například šéf mexického drogového kartelu si nechal pro sebe a své lidi postavit vlastní nemocnici. Už dříve najímal doktory, aby jeho lidé nemuseli třeba se střelnými ranami do běžných nemocnic. Americké prezidenty vnímáme z hlediska obrovské moci, ale velice často mají i nějaký duchovní aspekt, který do nějaké míry ovlivňuje jejich postoje. Guardian se zaměřil na okolí prezidenta Trumpa, kde příslušníci jedné církve nejenom prorokovali, že koronavir rychle zanikne, ale také radili obskurní Trumpem propagované léky, či uvažovali, že koronavirus se dá léčit pomocí DNA z mimozemských tvorů a že vir se víc šíří u žen, které snily o obcování s démony. Podobné iracionální názory se pravidelně objevují v prostředí velké politické moci.

Mám-li se vrátit k původní otázce o budoucnosti, musím říct, že nevím, ale i v tom případě si člověk vytváří nějaké očekávání a životní strategii. Rok začal přírodní pohromou – australskými a dalšími požáry, ale pak se přelil do sociální pohromy. Myslím, že to byl Kerouac, který říkal, že „živly jsou zaplaťpánbu v pořádku, to jen člověk se musí mít na pozoru, zatímco vesluje peklem.“ To už neplatí, živly v pořádku nejsou, takže osobně a bez záruky čekám nějaký klimatický či vulkanický problém. Vychází mi z toho, že náročná situace se může vléct dalších několik let. Kdybychom chtěli použít symbolického jazyka, asi bychom hovořili o sedmi hubených letech.

Stále vnímám analogii s koncem středověku, kdy spolu vládly mor, válka a hlad. Kupodivu kultura této doby ve stínu apokalypsy je poměrně optimistická. Středověk skončí, během tří desetiletí se zcela promění atmosféra doby a v mnoha evropských regionech nastane víceméně šťastné období renesance. Budoucnost střední Evropy se mi proto jeví dost optimisticky. Nepodlehneme zmaru, má cenu zlepšovat své okolí a vytvářet platformu budoucího světa, přestože dnes investujeme velké peníze do toho, abychom zachránili tu podobu světa, která nejspíš zachránit nejde. A tak uprostřed špatných zpráv o nemocech, migracích, hladomorech a dalších konfliktech se člověka zmocňuje dějinný optimismus a chuť něco pořádného dělat. Jen se sám sebe občas skepticky ptá, zda očekávání dobrých zítřků pochází z historického vědomí, anebo je nějakým dalším opiem znejistělého lidstva. Spíš bych věřil tomu prvnímu, protože svět se obnovuje – a regenerace je jednou z velkých dějinných sil.

Prameny: z více knih stojí za upozornění kniha britského historika Johna Abertha „From the brink of the Apocalypse.Confronting Famine, War, Plague, and Death in the Later Middle Ages“, druhé vydání 2010, Routledge.

První zážitek se týkal vstupu do jihočeské venkovské hospody, kdy hospodská říká, že od státu nic nedostali, že jsou závislí na zákaznících – a že koronavirus stejně neexistuje. Náhodný příchozí pohlédne na pípu: „Vždycky jsem si to myslel, ta věc prostě není. Obelhali nás.“ Působilo to na mě velmi sympaticky a málem bych jim uvěřil, protože i mně by se líbilo, kdyby koronavirus neexistoval.

Druhý zážitek se dostavil při čtení americké sociologické studie, která ukazovala, že před několika týdny na koronavirus nevěřila asi čtvrtina (24 %) Američanů, ale nyní, když počet případů dramaticky stoupl, jej popírá skoro třetina (30 %) lidí! Znamená to, že čím je věc viditelnější a hrozivější, tím větší máme tendenci ji odmítnout. Nejedná se přitom o tuto jednu studii, ale svého času socioložka M. Norgaardová zkoumala jednu norskou komunitu a zjistila, že když se v zimním středisku začaly objevovat teplé zimy, a tím úbytek turistů, tak na změny klimatu věřilo méně lidí, než před několika lety, když se jednalo jenom o teoretickou možnost. V USA někdy mladí lidé pořádají koronavirové párty. U někoho je prokázána nemoc, ale on tomu nevěří, tak sezve další lidi a oslaví to. Kolektivně se ujistí, že věc neexistuje. Na jednom takovém setkání se nakazila mladá žena, která později v nemocnici zemřela. Jedna z jejích posledních vět byla překvapená otázka: „Tak to nebyl hoax?“

Výzkumy ukázaly, že popírání zjevných vědeckých výsledků je častější u vzdělaných lidí. Jsou mnohem schopnější vymyslet důvěryhodné zdůvodnění svého postoje. Ty víc přejímáme od svého okolí, než z médií. Dokonce se ukazují tři sociální okruhy, ze kterých čerpáme. Jsou to nejenom lidé nám blízcí, ale také jejich přátelé, a dokonce kamarádi kamarádů. Pokud v tomto poměrně širokém okruhu lidí máte tři, čtyři popírače nějakého poměrně zjevného faktu, tak se jejich názor zkříží a zesílí – a světem se mohou šířit sice příjemné, ale velké a nebezpečné bludy. Snažím se neříkat, že bychom proti nim měli bojovat, protože to vede k polarizaci názorů, a z pochybovačů se často stávají zastánci dezinformace, která v tomto případě mohla vzniknout samovolně bez nějakých zločinných úmyslů. Rozumnější je říct si, že popírání je přirozenou součástí naší povahy.

V roce 1951 psycholog Solomon Asch prováděl ve Swarthmore College sérii testů, při kterých skupina lidí srovnávala délku nakreslených čar. Ve skupině bylo několik herců, kteří vědomě zastávali chybný názor, který však vypadal jako většinové stanovisko. Tomuto názoru se přizpůsobilo asi 25 % respondentů a celkem kolem 40 % účastníků jím bylo do jisté míry ovlivněno. Od té doby bylo více studiemi potvrzeno, že ve společnosti může zjevně chybné postoje zaujímat nejméně 20 % lidí. Velmi často to jsou vysokoškoláci. To je mimochodem tak vysoké číslo, že volebním stratégům stojí za to vymýšlet způsoby, jak změnit naše názory. Ani to není důvod ke kritice hloupého lidstva, ale k poznání, že nejzranitelnější vůči bludům jsme my sami.

Pro pochybovače bych snad ještě dodal, že koronavirus si nevymyslel ani Bill Gates, ani Anthony Fauci. I když vlastně: „Kdo ví?“