Jak to jen shrnout? Taliban, který obsadil kábulský prezidentský palác, z něhož nejvyšší představitel zdrhnul, stejně jako předtím z boje veškerá armáda i bezpečnostní složky, prohlásil, „že válka skončila“. Lidé v ulicích hlavního městy očividně vítají islamistické nájezdníky, které (zaznělo v televizi včera) vnímají jako „vlastenecké hnutí“.

Západní svět, tedy USA a Evropa na to vše doslova zírají jak zjara – a uklidňují se tím (opět včera v TV), že prý Taliban se snad „změnil“ – a nebude už tak fundamentální a krvelačný. Zatím představitelé tohoto hnutí jejich naděje zrovna moc nepotvrzují a po svém triumfu prohlašují, „že šaría vyhraje na celém světě“…

No, Němci se alespoň uklidňují tím, „že by mohli přerušit Afghánistán zahraniční finanční pomoc“. Člověk jen zírá…

Já v minulosti osobně přispěl jen malým střípkem snahy, času a energie, s naivní iluzí osobně snad v této zemi něco změnit. Ale popravdě, nechtěl bych na tohle vše koukat v televizi třeba jako někdo, komu v této zemi v minulých letech padl a pro toto položil život někdo z jeho rodiny… Brácha, syn, manžel, táta…

Co vy?

Prezident Biden si vzal za své proočkovat celý národ, podobně jako to udělal Izrael. Bylo to vyloženě politické rozhodnutí. Po Trumpově administrativě převzal již rozjetý program Warp Speed. Rizika začít očkovat jen prozatímně schválenými vakcínami na sebe vzal Trump, na něhož se – byť nepravděpodobný – neúspěch dal snadno svést. Do konce července by měli být očkování všichni dospělí Američané a mělo by se začít s očkováním dětí ve věku 6 měsíců až 12 let. CDC (vládní instituce pro kontrolu infekčních chorob) tento týden vakcíny pro děti schválila.

„Slibuji vám, že vakcíny jsou bezpečné, to vám slibuji”, opakovaně prohlašuje prezident Biden v televizi.

Pod tlakem vlády a progresivistických vedení většiny amerických univerzit podmiňují tyto školy nástup do příštího podzimního semestru povinným očkováním. Rozhodnutí – zcela protiústavní – se týká asi 20 milionů studentů. Nejnovější závěry statitistických vyhodnocení dosavadního očkování provedené státními institucemi CDC a VAERS se opatrně shodují se závěrem skutečně masového průzkumu Cleveland Clinic provedeném u 452 000 lidí, který nepřekvapivě potvrdil, že očkování u lidí, kteří SARS2 prodělali, imunitu už prakticky neposiluje. Pokud se týká trvalosti imunity, není ještě dost velký časový odstup od počátku masového očkování. Zatím u většiny prvních očkovaných za sedm měsíců výzkumu budˇ nepoklesla vůbec, nebo jen málo.

Znepokojující zprávy přicházejí z Izraele. U očkovaných mladých mužů prudce vzrostl výskyt nebezpečné myokarditidy. Několik postižených na ni zemřelo. Izraelské prameny uvádějí její až 25násobný nárůst u kategorie pod 20 let věku (většinou u chlapců). Podobně americká VAERS uvádí, že v předpandemické době zemřelo v USA za rok v této věkové kategorii 2541 lidí, od začátku letošního roku zatím 5061 lidí.

Faktem zůstává, že vakcíny byly schváleny urychleně, neprošly kompletním testovacím postupem a o dlouhodobých následcích, pokud jsou, se toho moc neví. Zdravotníci jsou si toho více vědomi, než občané zpracovávaní vládní televizní reklamou. Polovina zaměstnanců NIH (Národní institut zdraví) se očkovat nenechala (většinou jsou to ti, kdo nějakou formu SARS2 prodělali). V texaském Houstonu protestují proti povinnému očkování zaměstnanci Metodistické nemocnice, jedné z největších ve městě.

CDC uvádí, že nebezpečí úmrtí na SARS2 u generace do 15 let věku je zlomek promile. Pandemie se bohužel stala politickým nástrojem, a tím i zdrojem enormních zisků farmaceutických společností provázaných s politickou strukturou země. Platilo to i pro Trumpovu vládu. Ta ovšem byla vystavena neustálým útokům ze strany médií a opozice ve snaze osobu prezidenta Trumpa zdiskreditovat, ať udělal cokoliv. Typická epizoda je Trumpovo přiznání, že bral během nákazy hydrochlorochin. Dlouhodobý test, nedávno zveřejněný v odborném tisku, ukázal, že lék je účinný, nikoliv zázračný. Problémem bylo dávkování obvyklé u antimalarika, zatímco zejména obézní pacienti potřebovali dávky mnohonásobně vyšší. Z důvodů politizace epidemie se však veřejnost dlouho nedozvěděla podstatná, byť kontroverzní fakta, jak o vakcínách, tak o terapeutických lécích, která teprve teď pomalu vyplouvají na povrch.

Teď, když je Trump v exilu na Floridě, v Bílém domě se Joe Biden podle pokynů snaží co nejrychleji zničit americké hospodářství a hlavním nedotknutelným tématem dne pro progresivní novináře zůstává katastrofální situace na jižní hranici, začínají investigavci New York Times šťourat do minulých tabu. V článku pod titulkem „Sdílená tajemství – utajené vztahy mezi soukromými špiony a novináři“, autor Barry Meier opatrně připouští, že soubor dokumentů objednaný Hillary Clintonovou u soukromé zpravodajské organizace Fusion GPS, v němž pensionovaný britský agent Christopher Steele shromáždil důkazy o „spiknutí“ tehdy kandidáta Trumpa s ruskými tajnými službami, je opatrně řečeno „velmi nepřesné“.

Meier píše, že se o dokumenty zajímá od prezidentské kampaně v roce 2016, kdy se dozvěděl o společnosti Fusion GPS najaté, aby vyhrabala co nejvíce špíny na Donalda Trumpa. Vyhledal tehdy zakladatele firmy, bývalé reportéry Wall Street Journal, při hledání materiálu pro knihu, kterou o kampani psal. Odmítli s ním hovořit. Meier se však nevzdal a zazvonil u dveří Christophera Steeleho doma ve Farnhamu. Se Steelem vytvořil důvěrný vztah a seznámil se podrobněji s jeho úkolem a výsledky.

Ač v článku spekuluje, že se ruské služby snažily ovlivnit volby v roce 2016, většina Trumpových prohřešků byla fabrikovaná a falešná. Zejména „videozáznam Trumpových bizarních sexuálních praktik močení do hotelové postele“, v níž někdy předtím spal Barack Obama. Také záznam údajného setkání Trumpova tehdejšího právníka, „zametače“ Michala Cohena, s ruskými operativci je podvrh. K setkání nikdy nedošlo a dokument je falešný. Pro New York Times, přestože článek nebyl otištěn na první stránce, je to dost podstatné přiznání. Proč ne, když už není nutné Trumpa z Bílého domu vystrnadit?

Její poslední, vyloženě rasistické prohlášení ale vyvolalo rozruch i v převážně velmi liberálních médiích. Lightfootová oznámila, že v Chicagu je příliš mnoho bílých novinářů a že bude poskytovat jednotlivé rozhovory pouze černým a tmavým novinářům.

„Rozhodla jsem se prolomit status quo,“ napsala na Twitteru. „Je ostudou, že v roce 2021 novináři pokrývající radnici jsou převážně bílí, zatímco polovina města je černošská, latinsko-španělská a indiánská. Rozmanitost a inkluze jsou dnes imperativem pro všechny instituce včetně médií. Ve jménu pokroku se to musí změnit.“ Lightfootová si též opětovně stěžovala, že novináři jsou většinou muži.

Tucker Carlson, dnes asi nejpopulárnější televizní komentátor v USA z Fox News si servítky nebere: „Lori Lightfootová je monstrum a nebezpečný bigot. Společnost, která dovolí, aby politik mluvil jako ona – tak takovou společnost čeká velmi ošklivá budoucnost.“

Gregory Pratt z Chicago Tribune, který jako jeden z mála dostal povolení k rozhovoru, se také svěřil na Twitteru: „Jsem latinskoamerický reportér, a na základě toho jsem dostal povolení k rozhovoru. Když jsem požádal tiskové oddělení starostky, aby tuto (rasistickou) podmínku zrušilo, byl jsem odmítnut. Zdvořile jsem proto rozhovor zrušil. Politici si nemohou vybírat, kdo bude o nich referovat.“

Chicagský komentátor Fox News, Leo Terrel, v hlavním zpravodajském programu stanice řekl: „Lori Lightfootová je rasistka, neskrývá to, ale otevřeně přiznává. Důvod, proč jí to prochází, je, že je černoška, a má D (Demokratka) před jménem. Chcete vědět, co je systémový rasismus? To je politika chicagské radnice. Chci, abyste to všichni slyšeli, Lori Lightfootová je rasistka, bez ohledu na barvu kůže, a uplatňuje rasistickou politiku na chicagské radnici. Suďte ji.“ (Leo Terrel je černoch)

Po svém zvolení Lightfootová zavedla rozsáhlou reorganizaci ve správě města, založenou nikoliv na profesionalitě úředníků, ale na jejich pigmentu. Podle toho dnes městská správa vypadá. V prvním roce vlády na radnici stoupnula zločinnost podle policejních statistik o 50 %, a to v roce, kdy město bylo po měsíce prakticky v režimu stanného práva. Vzrostl především počet tzv. „carjacking“ – loupežných krádeží automobilů, a to 135 %. Od prvního ledna letošního roku vypadá statistika v absolutních číslech takto: 195 vražd, 865 přestřelek, 649 znásilnění, 2218 loupeží a 1578 násilných přepadení – toto je výsledek hospodaření Lori Lifgtfootové na chicagské radnici.

Pamatuji dobu – a není to tak dávno – kdy večer udělování cen – sošek Oscarů – za nejlepší díla a výkony filmového průmyslu, byl jedním z nejsledovanějších televizních večerů v roce. Na letošních cenách kvůli covidovým omezením, která jsou v Kalifornii dost drastická, chyběl večeru tradiční úvod, kdy po červeném koberci přicházely do sálu slavné filmové hvězdy provázené kulometnou palbou blesků fotoaparátů paparazziů společenských a módních časopisů. Uličku vždy lemovaly kamery všech hlavních i místních televizních společností a komentátoři se předháněli v v odhadování vítězů. Nominované filmy byly známé a většinou přinesly i podstatný finanční zisk. Jenže časy se mění. Za progresivistické vlády Baracka Obamy se změnila kritéria výběru. Přestala rozhodovat „populistická“ oblíbenost u diváků, a začala se prosazovat ideologická cesta k lepším zítřkům. Čím dále tím více byly nominovány filmy, na něž kromě kritiků nikdo nechodil. Projevilo se to i na sledovanosti oscarových večerů, která bývala okolo 50 milionů diváků. V roce 2018 poprvé klesla pod 30 milionů. A letos, skoro škoda mluvit – sledovanost 9,6 milionu diváků. Pro komerční průmysl, jakým zábava a umění jsou, je to katastrofa, ale zdá se, že Hollywood, který se během posledního desetiletí napakoval miliardami dolarů, to tak nevidí. Ještě chvíli mu prostředky na to, aby financoval filmy, na které nikdo nechodí, vydrží. Žádné „umění” nemá bez publika smysl. Z tohoto úhlu pohledu se z Hollywoodu stala tvůrčí poušť.

Když jsem se v sobotu večer díval na mimořádnou tiskovou konferenci českého premiéra, Andreje Babiše, s vicepremiérem, ministrem vnitra a zahraničí, Janem Hamáčkem, a vyslechl si historku o dvou skladech munice a zbraní vyhozených do povětří dvěma agenty ruské vojenské služby GRU v roce 2014, měl jsem z toho velmi smíšené pocity. Na jedné straně to jako důvod pro vyhoštění 18 ruských diplomatů z Velvyslanectví Ruské federace v Praze znělo logičtěji, než kauza „kufřík s ricinem“ právě před rokem, na druhé straně pak celou zprávu zpochybňuje identita údajných pachatelů, Alexandra Miškina a Anatolije Čepigy.

Jsou to totiž jediní dva mediálně známí agenti obávané ruské vojenské tajné služby GRU v posledních třech letech. Jejich identitu a údajnou příslušnost k nejutajenější výkonné jednotce č. 29155 již před třemi lety vyzradila skupina amatérských žurnalistů Bellingcat v souvislosti s otravou novičokem otce a dcery Skripalových v britském Salisbury. Svou trochou do mlýna přispěl český týdeník Respekt, který uvedl, že oba jmenovaní, s pasy na jména Alexander Petrov a Ruslan Boširov, navštívili ČR na podzim 2014. Popsali délku jejich pobytu, i kde v ČR byli.

Výbuchy ve Vrběticích se vyšetřují již sedmým rokem, podezření, že nešlo o nehodu, se opírají o skutečnost, že po skladu číslo 16, který explodoval 16. října, následně 3. prosince vyletěl do vzduchu sklad 12, v němž se nacházely mimo jiné samopaly vzor 58. Sabotážní akce zaměřené na likvidaci munice během transportu mají více než stoletou tradici. Poprvé je používali za první světové války agenti císařského Německa ve Spojených státech, kteří do lodí se zbraněmi a municí vkládali jednoduše konstruované časované zápalné bomby, které vybuchly až na moři. Proto nevysvětlitelný opožděný výbuch skladu číslo 12 musel vést k podobné vyšetřovací verzi s tím, že říjnová exploze asi byla důsledkem technické chyby.

Již více než šest let policie prověřovala každého, kdo příslušné dva sklady v říjnu 2014 navštívil. Tři roky se občas v tisku probírá fakt, že agenti GRU podezřelí z útoku novičokem ve Velké Británii byli pár let předtím v Čechách. A náhle v dubnu letošního roku jsou odhaleni jako pravděpodobní pachatelé exploze. Zřejmě proto, že v roce 2014 i v roce 2018 používali stejné pasy. Nejen naši novináři a politici nám je představují jako zabijáckou dvojici, která se chová jako Pat a Mat z Večerníčku. A ještě dostali vyznamenání od prezidenta Putina. Například za to, že v roce 2014 zachránili bývalého ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče.

V celé kauze jsou dle mého názoru klíčovým prvkem časové údaje. Na jedné straně dlouhodobé policejní vyšetřování trvající bezvýsledně šest let. V roce 2018 se BIS podělila s Respektem o informaci, že Petrov a Boširov pobývali v České republice v říjnu 2014. Až letos v dubnu se tyto informace propojily, a vypukla česko – ruská diplomatická válka. Ta pozoruhodně zapadá do smrště vzájemných úderů mezi USA a Ruskou federací minulý týden.

Prezident Joe Biden vyhlásil 15. 4. rozsáhlé protiruské sankce a nechal vyhostit 10 ruských diplomatů. Den poté, 16. dubna, přišla se svými sankcemi Ruská federace, vyhostila 10 amerických diplomatů a velvyslanci USA v Moskvě důrazně doporučili, aby neprodleně odjel do Washingtonu na konzultace. V sobotu přišla se svou trochou do mlýna česká vláda. Současně s ní vystoupil běloruský prezident Alexander Lukašenko se zprávou o zmařeném plánu na státní převrat organizovaném nepřátelskými tajnými službami. Nějaké další pokračování jistě přijde.

Pokud bych měl své předběžné odhady o celé kauze Vrbětice shrnout, tak předpokládám, že scénář, který se v tyto dny naplňuje, byl vyhotoven v roce 2018, kdy se oba agenti GRU, Miškin a Čepiga, stali mediálně známými. S ohledem na politiku bývalého prezidenta USA, Donalda Trumpa, ho služby uložily k ledu na pozdější použití. Vhodná doba přišla minulý týden.

Západním světem obchází strašidlo neliberální demokracie. Spojily se proti ní v pozoruhodné jednotě a shodě mainstreamová média, akademické kruhy, aktivisté různých barev, neziskové organizace, vládnoucí establishment a nadnárodní korporace. Ubezpečují nás, že bez přívlastku „liberální“ postrádá demokracie smysl, a mění se v autoritářský populismus. Za posledních dvě stě let to není poprvé, kdy je demokracie vystavena kritice vrstev, jež se samy vymezují jako společenská elita. Ve druhé polovině devatenáctého století to byli představitelé aristokratického liberalismu jako Jacob Burckhardt nebo John Stuart Mill, kteří se štítivě odvraceli od plebejství, nekultivovanosti a materialismu masové demokracie. Po první světové válce se reprezentanti německé konzervativní revoluce domnívali, že vulgární a dekadentní demokracie výmarského typu není schopna zajistit opětovnou obnovu národních sil a velikosti.

V současné době vyplývá nedůvěra k demokracii z obavy, že nebude schopna dostát utopickým cílům liberální agendy. Kritici takzvané neliberální demokracie se nestrachují o vládu lidu, ale naopak se bojí skutečné vlády lidu. Liberalismus se zrodil na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století jako program neustálého osvobozování člověka od autority tradice a předsudků, které spoutávaly jeho rozum a tvůrčí síly. Umožnil obdivuhodný rozkvět naší civilizace. Poté však pozbyl brzdící mechanismus. Dnes ničí právě ty složky lidské mysli a jazyka, jimž západní společnost vděčí za svůj obrovský vzestup a blahobyt. To je pravá náplň pozdně liberálních aktivistických a relativizujících směrů, dekonstruktivismu, multikulturalismu či genderových studií, které ovládají mysl Západu na počátku jednadvacátého století.

Liberální demokracie má za cíl znemožnit lidu, aby se za pomoci zdravého instinktu vzepřel ideologiím, které se snaží zpochybnit racionalistický a humanistický odkaz osvícenství. Protikladem liberální demokracie není demokracie neliberální, ale post-liberální, spočívající v překonání krize pozdního liberalismu a v rehabilitaci rozumu, vědy a respektu k lidské přirozenosti. Konzervatismus by se měl zbavit své nedůvěry vůči lidu a osvícenství. Nejsou to jeho nepřátelé. Post-liberální konzervativní lidové hnutí využívající potenciál rozumu představuje dosud nevyužitou sílu schopnou otřást a probudit západní civilizaci.