Západním světem obchází strašidlo neliberální demokracie. Spojily se proti ní v pozoruhodné jednotě a shodě mainstreamová média, akademické kruhy, aktivisté různých barev, neziskové organizace, vládnoucí establishment a nadnárodní korporace. Ubezpečují nás, že bez přívlastku „liberální“ postrádá demokracie smysl, a mění se v autoritářský populismus. Za posledních dvě stě let to není poprvé, kdy je demokracie vystavena kritice vrstev, jež se samy vymezují jako společenská elita. Ve druhé polovině devatenáctého století to byli představitelé aristokratického liberalismu jako Jacob Burckhardt nebo John Stuart Mill, kteří se štítivě odvraceli od plebejství, nekultivovanosti a materialismu masové demokracie. Po první světové válce se reprezentanti německé konzervativní revoluce domnívali, že vulgární a dekadentní demokracie výmarského typu není schopna zajistit opětovnou obnovu národních sil a velikosti.

V současné době vyplývá nedůvěra k demokracii z obavy, že nebude schopna dostát utopickým cílům liberální agendy. Kritici takzvané neliberální demokracie se nestrachují o vládu lidu, ale naopak se bojí skutečné vlády lidu. Liberalismus se zrodil na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století jako program neustálého osvobozování člověka od autority tradice a předsudků, které spoutávaly jeho rozum a tvůrčí síly. Umožnil obdivuhodný rozkvět naší civilizace. Poté však pozbyl brzdící mechanismus. Dnes ničí právě ty složky lidské mysli a jazyka, jimž západní společnost vděčí za svůj obrovský vzestup a blahobyt. To je pravá náplň pozdně liberálních aktivistických a relativizujících směrů, dekonstruktivismu, multikulturalismu či genderových studií, které ovládají mysl Západu na počátku jednadvacátého století.

Liberální demokracie má za cíl znemožnit lidu, aby se za pomoci zdravého instinktu vzepřel ideologiím, které se snaží zpochybnit racionalistický a humanistický odkaz osvícenství. Protikladem liberální demokracie není demokracie neliberální, ale post-liberální, spočívající v překonání krize pozdního liberalismu a v rehabilitaci rozumu, vědy a respektu k lidské přirozenosti. Konzervatismus by se měl zbavit své nedůvěry vůči lidu a osvícenství. Nejsou to jeho nepřátelé. Post-liberální konzervativní lidové hnutí využívající potenciál rozumu představuje dosud nevyužitou sílu schopnou otřást a probudit západní civilizaci.

Nově zvolená kongresmanka z Colorada, Lauren Boebertová, s podporou konzervativní Ameriky natočila video, jak pochoduje podél toho plotu s ostnatým drátem s tvrdou kritikou Kongresu. Na závěr parafrázuje Ronalda Reagana z Berlína před 32 lety („Pane Gorbačove, strhněte tu zeď!“): „Předsedkyně Pelosiová, strhněte tu zeď!“

Okamžitě se v Kongresu ovládaném Demokraty rozpoutala bouře a pokroková frakce kongresmanů se snaží Boebertovou, která už před časem provokovala tím, že do Kapitolu vstoupila s glockem za pasem, z Kongresu vystrnadit. Boebortové díky jim významně vzrostla popularita.

V minulých volbách bylo do Kongresu zvoleno 14 nových zástupců Republikánů – většinou žen. Teď se proslýchá, že Laura Trumpová, žena Erica Trumpa, také přemýšlí o vstupu do politiky – buď do Senátu, nebo na místo guvernérky státu Severní Karolína. Zatím to nepotvrdila, ani nezamítla, pouze řekla, že rodina ji zrazuje.

Ač se televize i Bílý dům snaží situaci na hranici s Mexikem charakterizovat jaka rostoucí problém, začíná to být obrovský průšvih a příhraniční státy se počínají bouřit. V roce 2019 bylo na hranicích zadrženo 2600 dětských či mladistvých uprchlíků. Tento týden jen během jednoho dne jich bylo zadrženo 3600. To je ten „rostoucí“ problém, jak referují media, zatímco v roce 2019 to byla národní tragédie a ostuda. Přitom se stačí podívat na videozáznamy Baracka Obamy, Hillary Clintonové či Chucka Schumera, které často poťouchle opakuje televize Fox, na nichž navrhují omezení imigrace prostředky, jež nakonec realizoval Donald Trump. Jediným vysvětlením tohoto bláznivého otevření hranic je příliv budoucích voličů Demokratů, který by měla garantovat připravovaná amnestie pro ilegální imigranty.

Ovšem největší senzací současných médií je, že Bidenův vlčák někoho pokousal v Bílém dome, byl vypovězen do Bidenova domu v Delaware, a že vysoce manipulativní herečka Meghan prodává svou rasovou hysterii v televizi, a doufá, že se dostane i do Hollywoodu.

Pro jasnější pohled na dnešní krizovou situaci s covid-19 je zajímavé podívat se na poslední velkou epidemii lidstva – španělskou chřipku z roku 1918. Bylo to sice jen před sto lety, ale od té doby se svět skutečně drasticky změnil, hlavně oblast technologií. Když vybereme, co má největší význam a vliv na současnou covidovou krizi, tak jsou to zdravotnictví, digitalizace dat a snad překvapivě i zemědělství.

Na rozdíl od roku 1918 jsme dnes vyrobili efektivní vakcínu (ne jednu) proti covid-19, a to do roka. Na rozdíl od roku 1918 dnes je kdokoliv na světě schopen dozvědět se veškerá fakta týkající se šíření a léčby nemoci okamžitě (kde, kolik, trendy atd.). Oproti roku 1918 dnes pracuje v zemědělství méně než 2 % světové populace, přičemž tato malá část je schopna zásobit celou planetu jídlem (i pomocí digitálně řízeného farmářství), což znamená, že téměř celá populace může zůstat doma bez fatálních důsledků.

Nyní k té iluzi. V roce 1918 tehdejší epidemie infikovala kolem 500 miliónů lidí, tedy třetinu tehdejší celosvětové populace. Z toho zemřelo maximálně 50 miliónů lidí, tedy kolem 3 % z tehdejší celosvětové populace. Racionálním porovnáním zjistíme, že pro dnešní celosvětovou populaci 7,3 miliardy lidí by se tehdejší 3 % úmrtí rovnalo 220 miliónům mrtvých. Ve skutečnosti ke dnešku zemřelo na covid-19 celosvětově cca 2,5 milionu lidí, tedy pouze 0,03 % (tři setiny jednoho procenta) dnešní celosvětové populace.

Právě tento zcela drastický rozdíl v úmrtnosti mezi epidemií 1918 a tou dnešní nabízí přesný pohled na to, jak by to mohlo vypadat dnes, kdyby lidstvo nedosáhlo pokroku ve zmíněných oblastech. Jenže stejně jako technologie, i míra našeho očekávání se posunula na úplně jinou úroveň, která je naprosto odlišná od všech předchozích dob.

Otázka zní: vzhledem k tomu, že jsme biologičtí tvorové, kteří musí žít v rámci pravidel biosféry planety, jaký máme nárok na to, abychom zemřeli jen tehdy, až a jak si myslíme, že máme zemřít? S ohledem na skutečná čísla a skutečné dopady – o jakou krizi se tu vlastně jedná? Fyzickou, anebo psychickou? A která z nich je ta nebezpečnější?

Youtube – jehož vlastníkem je Google – oznámil, že začne stahovat videa lidí referujících o pochybných výsledcích amerických voleb a prostředcích, jimiž byly dosaženy. Zdá se však, že míra trpělivosti veřejnosti se zpolitizovanými internetovými giganty začíná přetékat. Zejména když jde o peníze. Generální prokurátoři (v podstatě ministři spravedlnosti a zároveň státní návladní) 40 států podali žalobu na Facebook pro porušení federálních antimonopolních zákonů. Takové žaloby nejsou unikátní – až na to, že tuto podává unisono většina amerických států.

Facebook koupil Instagram v roce 2012 za miliardu dolarů a o dva roky později koupil Whatsup už za 12 miliard. S rivalem Google tak kontrolují většinu soukromé distribuce informací po internetu. Zatím se žaloby přímo netýkají praktikované politické cenzury, ale konec Al Caponea také začal přes peníze a daně.

Kalifornie s utahujícími, často nesmyslnými regulacemi a vyhláškami a stoupajícími daněmi má už dost i jinak liberální Elon Musk. Oznámil, že stěhuje společnost do Texasu. U Austinu už staví komplex továren Tesla.

Šéf potravinářské konglomerace Goya vyhlásil zaměstnancem měsíce Alexandriu Occasi-Cortézovou, která před měsícem vyzvala k bojkotu společnosti, neboť vedení Goya přiznalo podporu prezidenta Trumpa. Během měsíce stoupl prodej zboží firmy o 1000%. Navrhoval, bych aby NRA (Národní střelecká asociace) vyhlásila zaměstnancem roku exprezidenta Obamu, neboť po jím vyhlášeném tažení proti soukromému vlastnictví zbraní stoupl jejich prodej o 300%.

Včera generální prokurátor Texasu Ken Paxton podal u Nejvyššího soudu žalobu na státy Georgia, Michigan, Pensylvánia a Wisconsin pro porušení státní a federální ústavy, které negativně ovlivnilo průběh voleb, a připravilo tak občany Texasu o stejný vliv na formování výsledku voleb. Právní vysvětlení zde přesahuje formát glosy, tak jen stručně: jsem občan Pensylvánie, takže se soustředím na zdejší problém. V Pensylvánii lze volit dvojím způsobem – osobně ve volební místnosti, nebo abstinenčně se zdůvodněním (vojenská služba, pobyt v zahraničí apod.) Volič musí o abstinenční volební lístek požádat. Volební zákon lze změnit jen dodatkem k ústavě (mimochodem ta pensylvánská je ještě starší než federální). To může udělat pouze Kongres. Jenže pár měsíců před volbami se pensylvánská vláda rozhodla využít situace vzniklé kvůli šířící se pandemii a nařídila (neústavně), že volba poštou je rovnocenná abstinenční, a odsouhlasila rozeslání milionů nevyžádaných volebních lístků bez souhlasu Kongresu. To je podstata žaloby vůči vládě v Harrisburgu. Brilantní na formátu žaloby je, že se netýká údajných podvodů, ale nerovné aplikace volebního práva na federální úrovni. Ježto se jedná o žalobu státu proti jinému státu, jde žaloba rovnou k Nejvyššímu soudu, a ten se jí arbitrárně musí zabývat. Pochopitelně se soudci budou na tenkém ledě a na velmi výbušném podloží pohybovat velmi opatrně. Zatím Nejvyšší soud vyzval zákonodárce Pensylvánie k vyjádření, a dal jim na to šibeniční termín tří dní. Od včerejška se k žalobě Texasu připojilo dalších 17 států, a to už nepůjde tak snadno smést ze stolu.

Modifikátorem rozpadu jsou média fungující na goebbelsovském modelu propagandy. Pod tlakem absolutní většiny médií jsem pomalu začal akceptovat stav, že Biden skutečně vyhrál, ač s pomocí četných, leč nedokazatelných, podvodů. Trumpovy osamělé tweety začaly najednou působit spíše směšně, než oprávněně. Pozornost politicky angažovaných konzervativců se přesunula na lednové senátní volby v Georgii, kde se rozhodne o přežití republikánské většiny v Senátu. A nejen to – rozhodne se o ideologické orientaci budoucích Spojených států, kterou já vidím jako recept k jejich rychlému zmizení coby vedoucí mocnosti ze světové scény.

Volební podvody, zejména hlasy nebožtíků, patří k americkému politickému folkloru.  V každých prezidentských volbách, které pamatuji, dostal Mickey Mouse více hlasů než Gus Hall (předseda jedné z komunistických stran USA). Nikdy to však nebylo rozhodující množství hlasů, až teď. Ale co je moc, to je moc, jenže se o tom ze zpravodajství hlavních médií neví. Jak televize, tak tisk spolehlivě filtrují spontánní reakce voličů, kterým došlo, že se děje něco nekalého.

Každý den se přihlašují svědci, kteří pod přísahou vypovídají o volebních podvodech, jichž byli svědky, aniž si to v tom okamžiku uvědomili. Štěstím digitálního věku je horizontální volnost informací, které se přes cenzurní snahy informačních gigantů šíří. Internetová a dnes už i kabelová televizní stanice Newsmax – snad ji přes nějakou VPN dokážete sledovat i v Čechách (velmi pozdě v noci) – se chopila vesla konzervativního – a z mého hlediska objektivního – šíření informací, jež zavedená média ignorují. Během měsíce získala 30 milionů diváků denně.

Přibývá svědků hlásících se nejen Newsmax, ale i policii a místním poslancům – vzhledem k internetové ostrakizaci někdy dost statečně – vypovídajích o volebních podvodech. Těm lze věřit, vypovídají pod přísahou, a křivopřísežnictví je v USA tvrdě trestáno (až 5 let bez možnosti podmínky). Dnes svědčil řidič nákladního auta, který převážel z New Yorku bedny s hlasovacími lístky do Lancasteru v Pennsylvánii. On sám nevolil – neseděl mu ani Trump, ani Biden – a procedury nezná, takže netušil, že je to protizákonné. Pozornost vzbudil až fakt, že když si ráno šel pro návěs s bednami, tak byl pryč. Ztratilo se asi 140 000 hlasovacích lístků. Protože v New Yorku se díky nařízení tamějšího guvernéra totožnost voliče nemusí povinně ověřovat, jsou lístky vhodným materiálem k manipulaci.

Druhým svědkem byl poštovní brigádník, kterého donutila šéfová sčítací sekce, aby všechny hlasovací lístky došlé po půlnoci (tedy 4. listopadu) antedatoval. Bylo jich jen několik tisíc, ale pokud takto instruovala jedna vedoucí oddělení, jak to vypadalo jinde? A to nezdůrazňuji, že jde o princip.

Zatímco politici hovoří o nepravidelnostech (irregularities), Trump si servítky nebere a tweetuje jako umíněné děcko o ukradených volbách. Jaký je v tom rozdíl, když má pravdu? Pouze ve stupni eufemie.

Osobní výpovědi, byť pod přísahou, mohou být zkreslené. Video bezpečnostní kamery už hůře. V Georgii byla jedna sčítací místnost v pronajaté hale maríny. Objednavatelé asi netušili, že hala je vybavena bezpečnostními kamerami. Někdy po půlnoci vedoucí operace vyhlásili poplach, že prasklo potrubí a narychlo evakuovali všechny pracovníky a pozorovatele. Když byla hala vyklizena a zůstali v ní jen 4 osoby, začali zpod přikrytého stolu v koutě tahat bedny s hlasovacími lístky a hbitě je prohánět tabulátory. Bez jakéhokoliv dozoru a ověřování. Bezpečnostní kamery nemají dostatečné rozlišení, aby záznam mohl být použit jako soudní důkaz, ale výpověď je jasná.

Trump v jednom z posledním tweetů argumentoval záznamem z Wisconsinu, kde ve 3:42 ráno přičetly tabulátory Bidenovi něco přes 142 000 hlasů. Pokud šlo a „absentee votes“ dovedu si představit, že zrovna v té minutě bylo dokončeno sčítání za, já nevím, tři týdny. Až potud bych to přijal, ale jak to, že ve stejné minutě bylo zaregistrováno jen asi 1800 hlasů pro Trumpa? To už neobstojí. Takže se během měsíce ze mne stal ze zklamaného voliče velice naprdnutý volič.

A zatím Biden jmenuje svůj kabinet Obamových pohrobků, který mne děsí. Znovu chce obnovit dohody s Íránem prostřednictvím lidí, kteří za Obamy dopravili do Teheránu, už si nepamatuji, kolik miliard dolarů v bankovkách – za něž Írán pak dokoupil z Německa potřebné odstředivky. Horší to bude s Čínou, s jejímiž papaláši Bidenova rodina vesele kšeftovala, a kterou se Trump sankcemi snažil přitlačit k omezení obrovských výdajů na zbrojení. K čemu asi Čína buduje flotilu námořních výsadkových lodí? Z toho jde opravdu strach.

Když jsme si hráli venku a měli žízeň, napili jsme se z hadice, nikoliv z plastové láhve.

Když jsme si koupili jednu láhev kofoly, všichni se z ní napili. Nikomu se nic nestalo.

Jedli jsme dortíky, buchty, bílý chleba, máslo, zmrzlinu, pili cukernaté nápoje. Nikdo z nás neměl nadváhu, protože jsme se neustále pohybovali a hráli si venku!

Hráli jsme si od rána až k západu slunce. Nikdo neměl žádnou možnost nás kontaktovat. Nikomu se nic nestalo.
Při hraní jsme strávili hodiny tím, že jsme dělali sporty, anebo něco stavěli (anebo ničili). Pokud jsme to nedovedli, tak jsme se to sami naučili.

Když vznikli hypermarkety, tak jsme je navštívili jen, abychom něco nakoupili, nikoliv abychom tam promařili celý den.

Neměli jsme Playstation, Nintendo, 150 kanálů na TV, FB, Twitter, sociální sítě, mobilní telefony. Internet neexistoval. Nikomu to nevadilo.

Když jsme komunikovali dálkově, psali jsme na papír a posílali dopisy. Uměli jsme dát dohromady smysluplnou větu, která měla více než 25 slov.

Pokud jsme měli telefon a komunikovali přes něj, ten byl jeden a visel u nás doma na zdi anebo na stole napojený krátkou šňůrou.

Měli jsme skutečné přátele, které jsme fyzicky znali a se kterými jsme se fyzicky scházeli. Žádní jiní neexistovali.

Abychom se domlouvali s přáteli, šli jsme za nimi domů a zazvonili. Když nebyli doma, tak jsme na ně počkali.

Padali jsme ze stromů, kol, koloběžek. Nikdo si toho nevšímal. Nikdo se s nikým nesoudil.

Když se nám něco nepodařilo, anebo jsme byli poslední, nikdo nám neříkal, že jsme stejně tak dobří, jako ti ostatní.

Pokud jsme spáchali neplechu anebo neposlouchali, naše rodiče nás za to potrestali a dali nám přes zadek. Dnes jim to většina z nás nezazlívá. Spíše naopak.

Neházela se vina na někoho/něco jiného. Za všechno jsme mohli my. I když jsme za to nemohli.

Když jsme byli ve škole, tak to byla škola, která kontaktovala rodiče, nikoliv rodiče, kteří kontaktovali školu anebo nás. Pokud se tak stalo, tak to bylo většinou trapné.

Navzdory „moderní“ škole a digitální technologii jsme měli vyšší průměrné hodnoty IQ, než mají naše děti.

Byly jsme šťastnější a měli jsme méně úzkostí a depresí, než mají naše děti.

Naše generace jsou spojené s tou největší explozí nových nápadů a vynálezů v lidských dějinách. Vše, co přišlo později, je adaptace/modifikace/zmenšení/zrychlení toho, co bylo před tím.

Pokud mají i vaše děti podobné zkušenosti, či se chovají podobně, gratulujeme!

Budou toho umět víc, budou zdravější a šťastnější.

První odpověď by mohla být cynická: protože farmaceutické firmy vycházky nevyrábějí a lékárníci je nevedou. Často si vzpomenu na rozhovor s mladou lékárnicí, která nám řekla: „Musím změnit zaměstnání. Chodí nám sem staří lidé a mají předepsáno i víc jak osm léků. Jejich tělo si přitom stěží poradí s víc jak čtyřmi medikamenty, a navíc podle složení vidím, že část léků je předepsána zbytečně, a to ne z neznalosti, ale kvůli obchodu. Chudí lidé chudnou a ještě je komerčně zneužitá lékařská péče ničí.“

Raději se cítíme být obětí nějakých politiků či nadnárodních koncernů, než původci vlastních potíží. Druhá část odpovědi spočívá ve směsici přehnané důvěry ve vědu, zároveň s přehnanou nedůvěrou ve vědu. Kritériem je vlastní lenost se hýbat a myslit. V dobách před koronavirem bylo možné nechat si „outsourcovat“ zdraví. Nechat někoho jiného, ať se o něj stará, když už si člověk platí zdravotní pojištění. Panovala důvěra, že nová lékařská věda nás dostane prakticky ze všeho. Jenže když dostanete covid, a ještě neexistuje vakcína, tak víc záleží na schopnosti vašeho lépe či hůře vyladěného těla si s nemocí poradit.

Dřív bylo téměř povinností otužovat děti, což dnes hraničí s týráním. Myslíme si, že otužování vede k tomu, že tělo lépe snáší chlad, ale odezva je mnohem širší. Tělo se učí aktivovat síly v okamžiku nějaké nepříznivé události, jako jsou nemoci. A ještě jiná záležitost jsou potraviny z domácích zahrad, hrušky a jablka, kterých se ještě nikdy nedotkla chemie a které můžete zpracovat prostě tak, že je na vysokorychlostním mixéru namelete i se slupkou a obzvlášť hodnotnými jádřinci. Lékaři vycházky nepředepisují, protože to dosud nebylo moderní a šlo proti duchu reklamy, ale i z toho důvodu, aby se jim zlenivělí pacienti v technologicky pokročilých dobách nevysmáli. Tělo moderního člověka však vznikalo během nejméně 200 tisíc nepříznivých let – a o celé věci ví své.

Přesný překlad „black“ je „černý“. Ještě před 40 lety se běžně používal termín „negro“ převzatý ze španělštiny a před 100 lety „nigger“, jehož pouhé vyslovení dnes třeba na akademické půdě znamená okamžitou ztrátu zaměstnání. Doplatila na to i populární kniha Marka Twaina „Dobrodružství Huckelberryho Finna“, jež pro toto slovo byla vyřazena z většiny amerických školních knihoven. Slovní pokrytectví došlo tak daleko, že pokud se někde exkomunikované slovo zmiňuje, nahražuje je termín „N-word“, neboli „N-slovo“. Pak jistě chápete, že předčítat z příběhu Marka Twaina: „Na břehu Mississippi se Huckleberry Finn sešel s N-slovo Jimem Hawkinsem,“ je poněkud kostrbaté. Jediné a bezkonkurenční výjimky se dostává černým rapperům, kteří prokleté slovo včetně dalších vulgárních expletivů běžně používají v tvorbě vydávané za hudbu a slavnostně odměnované soškami a plaketami Grammy.

Jenže problém s nařízeným „B“ je daleko hlubší. Váže se přímo ke 400 let staré rasistické ideologii, dlouho zastávané Demokratickou stranou, která právě barvou kůže definovala segregaci a inferioritu rasy. Teď se oficiálně píše „Black“, zatímco ostatní používané barvy (byť velmi nepřesně) zůstávají s malým písmenem. AP rozhodnutí zdůvodnila: „Velké ,B‛ dnes zdůrazňuje rasovou, etnickou a kulturní zvláštnost, sdílenou historii, identitu a společnost lidí, kteří jsou identifikováni jako Černí včetně těch v Africe.“

Máme tedy Černé lidi, Černou kulturu, Černou literaturu. Černé studie na univerzitách. Ale máme také exkluzivně Černé univerzity, BET (Black Entertainment Television) i výlučně Černé časopisy. Zkuste si představit, že by někdo chtěl vydávat bělošský časopis, nastartovat čistě bělošskou kabelovou televizi nebo vydávat bělošský magazín. Strhla by se obrovská bouře. A právem.

Toto rasistické dědictví bylo akceptováno vpravdě bigotními pokrokáři všeho ražení a povýšeno na definující charakteristiku části obyvatelstva, kterou tak vyjímá z ústavou zaručené rovnoprávnosti „všichni lidé jsou stvořeni si rovni a nadáni nezcizitelnými právy“. Naprosto jasná definice, dále netřeba rozvádět, což se bohužel zhusta aplikací identitární ideologie děje. Barva kůže je tak nadřazena ostatním občanským atributům a odsuzuje černochy k trvalé ublíženosti. Výsledkem pak jsou požadavky na plošné reparace za příkoří otroctví. V požadavcích reparací nejvíce vynikají černošští miliardáři z NBA, NHL a kultury (třeba stomilionový Stevie Wonder). Velká část černošské populace tuto rasistickou manipulaci pro vidinu finančního polštáře nevnímá a podřadné začlenění ve společnosti přijímá. Vyrůstá generace na své černošství pyšnější než na rovnoprávné občanství.

Američtí Asiaté, Číňané, Vietnamci, Korejci vnímají označení „žlutá rasa“ jako urážku. Ač se v soukromí nevzdávají svých etnických zvyků a tradic, považují se ve velké většině za Američany už v první generaci s poukazem na dosaženou životní úroveň, vzdělání, inteligenci, pracovní etiku, rodinnou soudružnost, zkrátka na společenskou integritu.

Černošští předáci mé generace reprezentovaní Jesse Jacksonem, Al Sharptonem a třeba Maxine Watersovou, udržují privilegovanost podřadného a z ní vyplývajícího nároku na zvláštní, ve skutečnosti velice ponižující zacházení.

Letošní prezidentské volby ukázaly, že se tato situace začíná pomalu měnit. Pro Demokraty překvapivě získal Donald Trump více černošských hlasů, než kterýkoliv „bílý“ prezident v minulosti. Přibývá černošských intelektuálů, kteří požadují, aby se černošské komunity zbavily samy převládajícího černošského rasismu, ponižujících privilegií „Affirmative Action“ (rasové upřednostňování třeba v přijímání na vysoké školy), kterými se sami odsuzují do pozice druhořadých občanů. Jsem přesvědčen, že časem občanští aktivisté, jako Candace Owens nebo Jason Whitlock, přesvědčí své spolubčany, že americká výjimečnost není v barvě kůže, ale v občanských svobodách.

Na závěr Jason Whitlock: „Musíme se osvobodit od našich ,programátorů‛, kteří nás zahnali do emociálního kouta strachem, polopravdami a naprogramovali nás řešeními, která slouží pouze jim, a nikoli nám. Nejsem ani George Floyd, ani bratranec Anton zastřelený v Indianapolis v roce 2012. Jsem jiný. Vybral jsem si jinak a chopil se jiných příležitostí. Vrátil jsem se ke křesťanským hodnotám mých rodičů a Booker T. Washingtona (černošský intelektuál a autor 19. století, zakladatel černošské univerzity). Nedefinuje mne barva kůže. To je jen tělesný balíček, který pro mne vybral Bůh. Když mne jiní vidí a slyší mé jméno, chci, aby mne vnímali jako Američana, křesťana, inteligentního a poctivého člověka. Tak chci být definován.“