Martina: Obrovská osobnost, která by se stala mediátorem, ať už v podobě nějakého lídra, nebo země, což je pravděpodobnější, je podle vás v nedohlednu. Co, nebo koho, vidíte jako největší překážku v dosažení míru?

Andor Šándor: Já si myslím, že to je situace na Ukrajině v tom, že vedení země ví, jaká je skutečná situace. Ví, že hrají o svůj další a politický osud, a vědí, že těžko mohou hodit ručník do ringu, protože pak se jich někdo bude ptát: „Opravdu to všechno stálo za to? Opravdu ty statisíce mrtvých, zraněných a to všechno – opravdu to stálo za to, když jsme se opravdu fakt nikam nepohnuli?“ Proto si myslím – je to možná pro někoho příliš silná kacířská myšlenka – že Volodymyr Zelenskyj pořád hraje s kartou, že by na podporu Ukrajiny skutečně nastoupily jednotky Aliance na území Ukrajiny. Protože to je jediný takzvaný game changer, to je jediné, co by tuto válku mohlo změnit, protože Ukrajina by na tom nebyla hůř, kdyby opravdu některé státy Severoatlantické aliance přímo vyslaly své jednotky na podporu bojující Ukrajině, což by tu situaci změnilo. Myslím, že toto je určitě jedna z myšlenek Volodymyra Zelenského, jak v tom konfliktu dál pokračovat. Povídačky o mírových kongresech – vždyť ten švýcarský vůbec nic nepřinesl, dokonce byl trochu kontraproduktivní, protože se ukázalo, jak to je se skutečnou podporou. A nějaký další mírový summit 150 zemí, kde budou Rusové…?

Martina: Nevěříte tomu?

Andor Šándor: Ne, nevěřím tomu. Už teď přece vidíme, že Západ nemá stejný názor na to, jak dál. Tady, prosím, nejde o to, co si myslí Portugalsko, nebo Španělsko, tady jde o velké hráče – Spojené státy, Velká Británie a Německo. Samostatná role Polska, samozřejmě – tam se jednoznačně odehrávají všechny reminiscence se zkušenostmi, který mají s Rusy. Němci? Vy jste to tady několikrát citovala, chtějí mír, Britové by povolili používání raket Storm Shadow do hloubky ruského území, Američané stále váhají, možná přijdou s kompromisem, že to bude na předem identifikované cíle, takže v této situaci nevím, jak takový summit může Rusy přimět k tomu, aby ukončili bojování.

Martina: Vy jste tady zmínil jako jedno z možných řešení, že by jednotky NATO byly na území Ukrajiny. Na jaře a v létě letošního roku se poměrně hodně mluvilo o jednáních mezi evropskými zeměmi o tom, zda poslat, nebo neposlat na Ukrajinu evropské vojáky, potažmo tedy alianční vojáky. Přijde vám to jako skutečně řešení, možné řešení, nebo jako eskalace konfliktu? Protože v tu chvíli může Rusko říct, že jednotlivé státy Aliance vstupují proti Rusku do otevřeného konfliktu.

Andor Šándor: To není řešení, to je karta, se kterou může stále počítat Volodymyr Zelenskyj, a byla by pro něj velmi výhodná, protože to by změnilo poměr sil na východní Ukrajině. To by změnilo. A to, že by tam přišly litevské jednotky, nebo lotyšské, nebo estonské, by Rus skousnul. Ale kdyby tam byli Američané, tak ne. Na druhou stranu ani Rus nechce jít do války s Aliancí, protože mu nejde o žádné imperiální dobývání Evropy, což vidíme i na tom, jak je celkově připraven, ale jde mu o to, o čem jsme se bavili – aby Ukrajina zůstala neutrální zemí. Rus dobře ví, že proti Američanům má těžko nějakou šanci. Pak už je jenom jediná alternativa, kterou vidím, a to je použití jaderných zbraní, a to myslím, že je něco, co ti, kteří skutečně přemýšlí, berou vážně. Ruská doktrína jasně říká, že pokud bude Rusko v existenciálním ohrožení, tak je použije. A nedělejme si chabé naděje, že jenom blufuje. Ono budete blufovat, pokud jde o tanky Abrams na východě, stejně už jich Rusové dvě třetiny zničili, britské Challengery jsou velmi uklizené, aby se jim nic nestalo, Leopardů poničili vekou část, a to samé bojová vozidla Bradley – o tom to není. Ale v momentě, kdy bude ohrožena existence Ruska jako takového, ruského národa na území Ruska, tak tam bych už bohorovně neříkal, že blufují. To tedy ne.

Martina: Souhlasíte s tím, co mnozí predikovali, že účast jednotek Severoatlantické aliance a armád evropských na ukrajinském území může položit rovnítko mezi tento akt a třetí světovou válku? Tak jste to myslel?

Andor Šándor: Tak samozřejmě – jestli by byla světová? Ani druhá světová nebyla světová, že jo.

Martina: Ale stačilo to.

Andor Šándor: Ale stačilo to. Už jsem schválně zdůraznil, že Rus v případě existenčního ohrožení – to znamená jednotky Severoatlantické aliance, především americké, na Ukrajině – už nemá čím gradovat. Pak už jsou jenom jaderné zbraně, protože Rus nemá kdoví jak velkou armádu, kterou by mohl nasadit. Podívejte, oni začali takzvanou speciální vojenskou operaci s nějakými 100 až 150 000 vojáky, to vycházím z toho, co říkal Syrský v rozhovoru pro, myslím, pro Guardian, a celkem mají asi 690 000. Ale když vidíme, jak dlouho jim trvá se vypořádat s vlomem v Kursku, a podobně, tak tam žádné obrovské hordy ruských tankových a mechanizovaných divizí zcela nepochybně nejsou, aby pokračovaly dál, a šly na západ. Tak to tam není. A jediné, co Rus má jako silnou kartu, to jsou jaderné zbraně. A já bych fakt neříkal: „Hele, kašleme na ně, blufujou.“ Já bych to takhle bohorovně říct neuměl.

Názory, že pokud Rusku dovolíme, aby na Ukrajině vyhrálo, tak se tam nezastaví, jsou pouhá polointelektuální cvičení bez důkazů. Je to strašení lidí.

Martina: Co se týká naší politiky, našeho postoje ke konfliktu na Ukrajině, tak my jsme možná také v patové situaci – vy jste to tady naznačil na začátku – protože pravděpodobně nejsme schopni o tomto konfliktu přemýšlet realisticky. A před chvíli jste řekl – jenom mezi řečí – že Rusku nejde o žádné imperiální cíle a že nechce jít do konfliktu s Aliancí. Ale já jsem 15.9. shodou okolností poslouchala rozhovor, tuším paní Tachecí, s jedním historikem, a naprosto vážně se bavili o tom, že Rusku, pokud dovolíme, aby vyhrálo, takzvaně, na Ukrajině, tak že se tam nezastaví. A dokonce tam padla otázka k přemýšlení, jak by třeba vypadala Francie pod nadvládou Ruska? Kam se s těmito úvahami, podle vás, dostaneme?

Andor Šándor: Myslím, že to jsou polointelektuální cvičení, které nemají žádný reálný obsah.

Martina: Notabene, když Francie je dnes z tolika desítek procent muslimská, a problémy tam jsou pravděpodobně jinde. Ale to už odbočuju.

Andor Šándor: Když máme nějaká takto závažná tvrzení – já jsem tento rozhovor neslyšel, paní Tachecí znám – tak bych toho historika požádal o důkaz pro jeho tvrzení. Důkaz. Podívejte, do roku 2014 jsme vůbec neslyšeli žádné ruské nároky na Krym, neslyšeli jsme žádné nároky na Pobaltí, neslyšeli jsme žádné nároky, nikde nic takového nebylo. To je přece zřetelné a evidentní. Jak může ruská armáda, která devět měsíců dobývá Bachmut, město velkosti Havířova, myslet na to, že potom porazí velmi silnou, dobře vyzbrojovanou, a politicky velmi ambiciózní polskou armádu? S bundesweherem poté, co mu provedla Ursula von der Leyen, by si asi poradila, ale s francouzskou armádou? Skutečně? To jsou přece taková prohlášení, která mohou strašit lidi, Vy jste to nezažila, já jsem zažil osmašedesátej – někdo má možná tuto zkušenost v DNA – takže máme tuto obavu. Ale to se přece odehrávalo v úplně jiných podmínkách. Já to vůbec neobhajuju, byla to samozřejmě strašidelná věc, která se nám stala, že sem Rusové – já jim pořád říkám Rusové, ale byli to Sověti – prostě vrazili.

Martina: Nakvartýrtovali…

Andor Šándor: Přesně tak. Ale teď jsme v jiné situaci. K čemu by to Rusům bylo? Na Rusech bylo přece patrné, že se zbavili komunismu, a využívají a prodávají vlastní nerostné bohatství, na základě jejichž zisků si velmi dobře žijí. Tak mi vysvětlete, proč by tato věrchuška s těma všema oligarchama, a já nevím čím vším, měla zříct svých jachet, milenek, paláců, letadel, ostrovů, dovolených, a šli bojovat do Evropy? K čemu by jim to bylo? Co by tím získali? Vždyť přece bylo evidentní, z obou stran, že se Rusům vyplatí prodávat nerostné bohatství do Německa, a nejenom tam, a Němcům se vyplatí to od nich kupovat za dobré ceny, a dokonce na tom postavili ty své Green Dealové šílenosti s dopady do politiky Evropské unie, postavili si na tom oduhelnění a zastavení jaderných elektráren. A to budou bojovat? K čemu by to bylo? Jako bojovat? Tomu vůbec nerozumím. Dnes je prostě úplně jiná doba, než to, o čem se hovoří.

Martina: I když jsou otázky, které pokládáme a na které vy odpovídáte trošku z říše kamikadze, tak přesto se chci dobrat nějakého reálnějšího obrazu, proto teď otázka: Máme šanci se na základě našich mediálních informací dobrat reálného obrazu? Máme šanci zjistit, jaká je skutečně situace, a třeba i na základě toho rozhodovat, k čemu se přikloníme, jestli k dalšímu vyzbrojování Ukrajiny, nebo k volání po míru, nebo k volání po summitu, nebo volání po, možná, nové bezpečnostní architektuře v Evropě?

Andor Šándor: Já se obávám, že toto politické vedení je jedním z těch, co příliš politicky neinvestovalo do podpory, dokonce jsme řadu věcí reálně pro Ukrajinu udělali. Já s tím nemám problém, ale problém mám s tím, že jsme vytroubili do světa muniční iniciativu. Ano, to je hezká věc, ale…

Martina: Není to vojensky moc strategické.

Andor Šándor: Je to hloupé. Buď chceme pomoct, nebo chceme být chváleni.

Martina: Ale prozrazovat nepříteli, co uděláme, s čím může nepřítel počítat…

Andor Šándor: Ano, a ještě jim řekneme: „Když nás předběhnete, tak si tu munici koupíte vy, nebo našemu nákupu zamezíte.“ Nemůžu si vzpomenout na jméno státu, kterému Rusové řekli: „Když prodáte munici Čechům, tak od vás nebudeme kupovat produkci banánů“, a oni od toho odstoupili. Takže my jsme těm Rusům řekli, že se tady budou tyto náboje skupovat, a tím jsme jim dali návod na to, aby se i oni do těchto zemí podívali, a snažili se po své linii na tyto země tlačit, aby to buď neudělaly, nebo to od nich koupili Rusové za větší cenu, a podobně. Takže ano, proč ne, kupujme, dodávejme, ale nemusíme s tím furt někde chodit, chválit se, a ukazovat, jak jsme dobrý, aby nás někdo chválil. Tak buď to děláme proto, že jim chceme skutečně pomoct, nebo to děláme jenom proto, aby nás někdo pochválil. Kdo nás bude chválit? Vždyť je to dětské.

Ukrajinská invaze do Kurské oblasti je z vojenského hlediska velký omyl. Cíl, aby Rusové stáhli část vojsk z východu fronty, se nesplnil. Naopak, Ukrajina oslabila sama sebe.

Martina: My se pochválíme sami. Prezident Petr Pavel na letošní konferenci Globsec v Praze naznačil, že Rusko je od vpádu na Ukrajinu slabší a zranitelnější. Jak se na to díváte vy? A víte, z čeho tak usuzuje?

Andor Šándor: Nevím, do jisté míry to opravdu může být zase „přání otcem myšlenky“, protože je vidět, že sankce Rusko nesrazily, prodává své nerostné bohatství vesele dál, a my se tu chlácholíme, že Rusko má jenom tři kamarády, a to je Čína, Severní Korea a Írán. Ale to není pravda, má řadu zemí, které, když už nic, tak proti Rusku nejdou, nepřipojily se k sankcím, k odsouzení, takže až takové ponížení Ruska to není. Bez ohledu na to, jak ruský šlendrián ovlivňuje praxi v armádě, rozkrádání a podobně, tak armáda se za dva a půl roku hodně naučila, o tom není pochyb. Já bych neřekl, že je mnohem slabší, samozřejmě, o něco přišli, něco získali, ale přece to hlavní se už neodehrává jenom na Ukrajině, to hlavní se odehrává někde jinde. A v situaci, kdy chce Turecko vstoupit do BRICSu, tak si musím říct: „Tady se skutečně na mezinárodní úrovni něco děje, něco zásadního, a to je přece strategicky důležité. Toto rozdělení, to je přece i výsledek tohoto nešťastného, velmi zbytečného konfliktu.

Martina: Mně teď docvaklo, která země vyměnila svou produkci banánů za dodávky zbraní – Ekvádor.

Andor Šándor: Ekvádor to byl. Já vím, že to bylo někde v Jižní Americe.

Martina: Ano. Vy jste teď řekl, že se změnily mezinárodní vztahy, vlastně se ve spoustě ohledů vyjasnily, protože je najednou jasnější, kdo je ochoten obchodovat s Ruskem.

Andor Šándor: Pro koho je to výhodné.

Martina: Pro koho je to výhodné: Vy jste to zmínil, že se stačí podívat, kdo všechno vstupuje do hospodářského uskupení BRICS, ve kterém Rusko hraje podstatnou roli. Jak v této souvislosti vnímáte trvající ekonomické sankce vůči Rusku?

Andor Šándor: Nejsem ekonom, ale vždycky jsem si říkal, že sankce mají limitovaný dopad. Vidíme, že ani desítky let trvající sankce nepoložily mnohem bezvýznamnějšího hráče, jako je třeba Kuba, a koneckonců i Kim Čong-un je schopen tam nějak držet své zbídačené občany tak, jak se mu to daří. A Rusko je přece jenom úplně jiná kategorie. A sankce často slouží k tomu, že vládnoucí věrchuška řekne: „Podívejte se na zlej Západ, jak proti nám jde. Je potřeba se tady semknout, nebo se tady podporovat.“ A myslím, že podpora války v Rusku, a toho všeho, není vůbec malá, a Putinovi toto všechno stále prochází.

Ekonomická situace se nijak dramaticky nezhoršila, Rus prostě jenom přeměnil toky toho, kam posílá ropu, kam posílá zemní plyn, kde se co přeprodává, a nevím co všechno, takže si nemyslím, že by sankce, na které jsme vsadili, zafungovaly tak, jak jsme chtěli. Nějaký dopad určitě mají, možná dneska Rusové okusují kuře, kterému se už neříká KFC, ale říká se tomu třeba Vostočnoje kure – teď si vymejšlím blbost – ale je to pořád to stejné. Takže bych byl opatrný, abych řekl, že Rusko je na kolenou. To tedy určitě ne. Na druhou stranu úplně nevím, jestli by to bylo kdoví jak výhodné, aby byl takto velký stát destabilizován.

Martina: Vy jste navíc už v našem rozhovoru zmínil, že platy v Rusku stouply od začátku války o nějakých 14 procent, takže odtud chápu vaše srovnání s druhem kuřete. Pojďme se ještě podívat na jednu z velkých akcí, od které jsme si hodně slibovali, a to Kurská oblast, a invaze do Kurské oblasti, a ta část, kterou Ukrajinci obsadili. Je to nějaká významná karta?

Andor Šándor: Z vojenského hlediska je to podle mě velký omyl, a nemůže to přinést nic zásadního. Syrský už to také připustil, že cíl, aby Rusové oslabili vojska na východě fronty tím, že by odtamtud poslali vojáky do Kurska, se nesplnil. Víte, když pošlete svá vojska na území cizího státu, tedy do Ruska, tak se ukázalo, že Rusové tam na hranici žádnou pořádnou ochranu nemají, že tam je jednoznačně nepořádek, tedy nic nového, co bychom nevěděli.

Ale, jestliže pošlete své pozemní jednotky bez řádné letecké podpory, leteckého krytí a protivzdušné obrany, tak se dříve, nebo později stanete terčem dělostřelecké palby a bombardování. Jedna věc je, že když jste v zákopech, tak tam se mnohem lépe chráníte proti takovému ostřelování, ale když jste v pochodových kolonách, nebo v nějaké bojové sestavě, to znamená, jste mnohem více vystavena účinkům zbraní, tak to mnohem více odnesete. A podle mě, už i to, že Ukrajinci rozbili mosty přes řeku Sejm, nebo jak se jmenuje, tak ano, možná omezili pohyb ruských vojáků na tomto okupovaném území, ale zároveň Putinovi řekli: „Hele, Vladimíre, my dál nepůjdeme. My jsme zničili mosty, tak jak bychom mohli přes tuto řeku jít, byť to není Dněpr, jak bychom pokračovali dál.“

Myslím, že se Rus zachoval strategicky a velmi dobře, z jeho pohledu, že nestáhl z východní fronty žádné jednotky, což naopak Ukrajinci udělali, čímž svou východní frontu oslabili – to už přiznávají i oni sami. A z hlediska vojenského to fakt nemělo žádný význam. Z hlediska propagandistického nepochybně ano, částečně to tak mohlo být, tedy ukázat Západu, že jsme ještě něčeho schopni. Nevím, myslím, že to nebyl úplně nejrozumnější počin. Vždyť evidentně tito vojáci na východní frontě chybí.

Nová francouzská vláda oznámila, že chce zvýšit daň na „nejvíc znečišťující“ dopravní prostředky.

Ponechme stranou fakt, že dnešní spalovací auto produkuje za jízdy méně emisí, než kolik produkovalo v sedmdesátých letech vypnuté a zaparkované auto únikem benzínových výparů. V celém podzemním komplexu Blanka již dnes nenajdete žádná čidla pro měření oxidu uhelnatého, v dopravním prostoru se sleduje pouze míra zakouřenosti (opacita) a koncentrace oxidů dusíku, protože vzhledem k technologickému pokroku se současné dopravní emise pohybují na tak nízké úrovni, že to již není třeba. Ponechme stranou, že moderní vznětové motory s filtry pevných částic fungují jako čističe vzduchu, neboli při jízdě v prostředí se silně znečištěným vzduchem jsou emise pevných částic vypouštěné automobily nižší, než jaká je jejich koncentrace v okolním vzduchu. Ponechme stranou dokonce i fakt, že výroba elektromobilu je vše, jenom ne ekologická. Zkrátka budeme se teď chvíli tvářit, že rozumíme výroku „nejvíc znečišťující dopravní prostředky“ tak, že má jít o auta se spalovacím motorem a letadla, ačkoliv to minimálně v případě aut se spalovacím motorem je chybné označení. Nás teď totiž momentálně nezajímá chybné označení aut, ale důsledky.

Premiér Michel Barnier totiž prohlásil, že Francie trpí „kolosálním zadlužením“. A novým zdaněním dopravy by prý podle něj do státní pokladny za rok 2025 mělo přibýt 1,5 miliardy eur (tedy skoro 38 miliard korun). A nejen to. Podle premiéra by tento krok, totiž zdanění spalovacích motorů, měl také nastartovat zelenější ekonomiku.

Vypadá to, že francouzský premiér je zmatený jak včela v zimě nejen v označování jednotlivých typů pohonů za znečišťovatele, ale také v ekonomii. Startování růstu evropské ekonomiky svatým bojem proti spalovákům má totiž celkem značné devastační dopady na růst. Zhoršení prognóz svých výsledků hlásí asi všechny evropské automobilky, od Volkswagenu přes Mercedes-Benz a Porsche po Stellantis. Je tedy bez diskuse, že tyto automobily zabředávají do stále větších hospodářských problémů. Má to hned několik důvodů.

Zaprvé evropská auta jsou nesmyslně drahá, což je dáno pouze a jen evropskou regulací v podobě zdanění, sociálního, zdravotního, náklady v podobě byrokracie, náklady v podobě ESG. Tedy jsou nekonkurenceschopná, tedy je válcuje stále kvalitnější a mnohem levnější čínská konkurence. Podíl zahraničních značek na čínském automobilovém trhu v prvních třech čtvrtletích letošního roku podle údajů poradenské společnosti Automobility klesl na rekordní minimum 37 procent, zatímco v roce 2020 činil 64 procent. Zadruhé Evropané nemají dost peněz na kupování uměle předražených aut, tedy vyhasíná i domácí poptávka po autech. Zatřetí automobilky investovaly nehorázné peníze do elektromobility, o kterou bez dotací není spontánní zájem. A na dotace už státy nemají. Paradoxní je, že ačkoliv ceny vozů kvůli státním regulacím v Evropě rostou, marže pro jejich výrobce se zmenšují.

Jenom v období od června do srpna prodej Stellantisu klesl téměř o deset procent. To se jeví poněkud v rozporu s tvrzeními o rostoucí spotřebitelské poptávce v Evropě, že? V příštím roce vstoupí v platnost nové emisní normy Evropské unie, které budou evropské automobilky navzdory slabé poptávce nutit prodávat spíše elektromobily než benzinová auta. A protože o elektromobily zákazníci bez úplatků v podobě dotací nestojí, situace pro automobilky se ještě zhorší. A protože automobilky jsou srdcem evropského průmyslu, asi člověk nemusí být Sibylou, aby chápal, zda evropskou ekonomiku v příštím roce čeká zelené nastartování, nebo zelený útlum.

Na útlum automobilek jako takových navazuje i útlum celého subdodavatelského průmyslu. Insolvence v oblasti automotive se v Evropě objevují v míře, kterou novodobé statistiky nepamatují. Není divu, že jednotlivé státy napříč kontinentem snižují pro příští rok odhad svého ekonomického výkonu. Naposledy guvernér ČNB Michl v rozhovoru pro SeznamZprávy řekl, že nová ekonomická prognóza pravděpodobně bude očekávat pomalejší růst české ekonomiky v příštím roce.

A nyní se nám tu objevuje plán na další zdanění „nejvíc znečišťujících“ dopravních prostředků za účelem zeleného nastartování ekonomiky a zmenšení schodku rozpočtu. Výsledkem bude další zavírání provozů automobilek, další bankroty v sektoru automotive, další útlum a zmenšení evropské ekonomiky, ještě menší ekonomická aktivita, a tedy ještě menší výběr daní, a ještě hlubší schodek státního rozpočtu, který zelení politici budou chtít léčit ještě větším zdaněním dopravních prostředků.

Slova do titulku jsem si vypůjčil z písně Jarka Nohavici. Doslova tam pěje: „Krásný kraj, všude kolem hezko, vítejte v penziónu Česko“. A o písničku dál zase téhož Nohavicu slyšíme zpívat: „Dnes už to není, co to bývalo. Všecko se jaksi blbě splantalo. Jediné, co mi zbývá zpívat asi: Jo kde sou ty časy, starý dobrý časy“. Tyhle dvě písničky mohou snadno naskočit v hlavě tomu, kdo čte výsledek průzkumu agentury STEM, jenž říká, že skoro třetina Čechů si myslí, že za minulého režimu bylo lépe.

Pomiňme pro jednou metodologický lapsus. STEM sice udělal průzkum mezi tisícovkou respondentů, což je v oboru takové solidní minimum. Jenomže do sebe zapletl odpovědi napřímo a online. To jsou dvě nesouměřitelné cesty ke zjišťování relevantních výsledků, ale budiž. O nic přece nejde. Nebo že by přece jen?

Z výsledků lze vyčíst očekávatelné: většími pesimisty v pohledu na naši současnost jsou lidé starší (nikoli však pouze vyložení senioři), zatímco mezi mladšími převládá optimismus. Logicky. Starší lidé mají namnoze s „tamtím“ režimem svoje zkušenosti, zčásti dobré, zčásti špatné, ale mohou na jejich pozadí srovnávat dojmy ze stavu dnešního.

Svoboda a psí hlava

Zatímco za socialismu trpěla svoboda slova a pohybu, nesmělo se jezdit na Západ a ne každý si mohl zvolit školu nebo povolání podle svého, dnes sice můžete jezdit, kam chcete, ale buď na to nemáte peníze, nebo zdraví. To vám pak trochu promíchá hodnoty. Svoboda projevu sice podle ústavy platí, ale jak zní častý bonmot, neřeší se tam svoboda po projevu. Cenzura kvete pestrými barvami jak ostrov Madeira, kam se podíváte, je nějaké tabu, zákaz či odborník Foltýn. Evropská unie a spolu s ní i naše v bruselskou záď zavrtaná politická vrchnost dělají vše pro to, aby konečně uzákonily reglementaci nepohodlných a nežádoucích názorů a jejich šíření. Za názory se vyhazuje z funkcí (Miroslav Ševčík), z práce (Martina Bednářová) či obecně od možnosti ovlivňovat veřejnost. Pohleďte na ty zástupy expertů na kdeco, kteří ještě před pár lety směli své oponentní názory sdělovat třeba i z veřejnoprávní obrazovky? Kde je Jan Schneider, Jaroslav Štefec, Zdeněk Zbořil a mnozí další? Zalezlí v alternativním mediálním prostoru, jemuž je vrchností přidělována psí hlava.

Zdraví a nastolování agendy

To je jeden úhel pohledu. Druhý je ještě okatější. Jestliže mladí lidé jsou většinou v průměru zdravější než generace jejich rodičů, neřku-li prarodičů, je logické, že jim nedělají starosti bleskurychle šplhající ceny životně důležitých léků (od hypertenze před diabetes po onkologické diagnózy). A nejenže jsou ty léky stále dražší, ačkoli si všichni platíme celý život povinnou daň v podobě zdravotního pojištění, ony ty léky stále častěji ani nejsou k mání. Ale jak si bez nich má chronický pacient užívat tu naši liberálně demokratickou hru na světlé zítřky? Něco podobného lze říci o potravinách. Bez každoročně nové televize a hodinek se možná neobejdou někteří mladí snobové, běžný člověk je rád, že hodinky ještě fungují, a televize má knoflík, jímž ji lze vypnout, zejména když se na ní zjeví sympatická tvář Václava Moravce nebo jiného nastolovače agendy.

K tomu malou poznámku: Nastolování agendy neboli agenda setting je prastará manipulační technika. Teoreticky ji do světa přivedl Malcolm McComs, do praxe ji nevídaně vklínil právě Moravec. Ještě před pár lety měl před svými „Otázkami“ v neděli na ČT selfpromo pozvánku, v níž říkal: „Vážení diváci, v tomto pořadu se dozvíte, o čem budete celý příští týden mluvit“. Moravec už to neříká, ale dělá. Nastoluje agendu, vynechává z „Otázek“ témata, která mu nehrají do jeho názorových karet, tedy manipuluje. Ostatně jedna z definic agenda setting praví, že nemůžete člověka přinutit, aby si něco myslel, ale můžete ho přesvědčit, aby o něčem nějak přemýšlel. Tolik ještě ke svobodě slova, s níž se to má jako v Orwellově Farmě zvířat: Všechna prasata jsou si rovna, jen některá jsou si rovnější.

Lhaní a manipulace

Divte se pak zkušenějším lidem, že sice nezapomínají na negativa minulého režimu, ale nepřehlížejí ani negativa toho dnešního. Vládu, sestavenou z diletantů (ministr dopravy novinář, ministr financí elektroinženýr, ministr vnitra učitel němčiny, ještě nedávno ministryně pro vědu provozovatelka penzionu). Vrchnostenské činy o 180° odlišné vůči předvolebním slibům: Petr Fiala, v roce 2014 nejtvrdší kritik Evropské unie (dnes její patolízal), ještě v roce 2021 sliboval: „Garantuji vám, že nezvýšíme daně, garantuji vám, že nesnížíme důchody atd.“). Kde je těm garancím konec? Voda je vzala. A kde je ta voda? Voli ji vypili…

Mám za to, že stálé snižování studijních nároků na všech typech škol je záměr: učinit dnešní a příští mladou generaci ještě neinformovanější, a tedy lépe manipulovatelnou, než dnes.

Na závěr zase jeden citát: Internetem koluje přesný, ale smutný kreslený obrázek dvou teenagerů s textem: „Čím mladší uživatel internetu, tím víc trpěl za komunismu.“

Martina: Lukáši Valeši, vy jste řekl, že přínos Andreje Babiše byl mimo jiné v tom, že nám ukázal, jak funguje systém. Dobrá, ale podívejme se na to, jakým způsobem na Andreje Babiše reagovalo okolí: Média po něm šla tak, jak by asi měla jít po někom, kdo si ve vládě hájí své vlastní zájmy. Česká televize, když byly demonstrace na Letné, plnila svou službu dokonce tak, že informovala diváky o tom, odkud a kam odjíždějí autobusy, aby se mohli zúčastnit. A kde je tedy rozpor v tom, že tato vláda, která, bych řekla, dělá poměrně podobné kroky, ne-li v mnohém horší, co se týká veřejných financí, a co se týká neplnění slibů, má status naprostého hájemství?

Lukáš Valeš: To je velice správná otázka. To je otázka jdoucí přímo ke kořenu věci. Tahle vláda totiž – a už jsme to tady říkali, že pan premiér žije v ideálním světě – je totiž považovaná, sama se tak stylizuje, jako vlastně ideální vláda, vláda, jaká by měla být, která splňuje hodnoty pravdy a lásky.

Martina: A kdo s ní nesouhlasí, je proruský, dezolát, je odpadlík.

Lukáš Valeš: A zároveň se tady zase projevuje spojení pravdy a lásky, a těžkého byznysu. Mimochodem, řada velkých byznysmanů, multimiliardářů, nejenom Babiš, fušuje do politiky, ale nefušuje přímo. Viděli jsme to u volby Petra Pavla, to byl byznysový projekt, kde se několik lidí z byznysu, plus několik lobbistů dalo dohromady, dali dohromady peníze, vybrali si nějakého kandidáta, který by byl dostatečně zajímavý, ale zároveň dostatečně – nechci pana prezidenta nějak kritizovat – ale řekněme flexibilní, a přišli s produktem na trh. To je naprosto marketingová operace. A tady Andrej Babiš udělal obrovskou chybu, možná kvůli své ješitnosti, že do toho šel, protože když by si uvědomil, co proti němu stojí, tak by měl umístit někoho podstatně méně konfliktního, protože u Babiše je problém ještě to, že je velmi emotivní, a samozřejmě kontroverzní. Prostě buď ho lidi mají rádi, nebo nenávidí, často bez ohledu na to, co skutečně dělá, nebo nedělá. Takže si dodneška myslím, že kdyby to byl třeba Martin Stropnický, který byl v té době populární, a kdyby Martin Stropnický neposlal své ženě ten příslovečný email, a odložil ho o půl roku, tak by byl Martin Stropnický buď prezidentem, nebo by byl minimálně důstojnějším partnerem. Ale takhle marketing, spolu s pravdou a láskou, protlačily tohoto prezidenta.

A když jsme se bavili o tom, jestli je vláda jenom tak hloupá, nebo jestli to dělá schválně, tak tam bylo vidět, že řadu kroků má promyšlených, protože v době prezidentské kampaně, dokonce ještě před druhým kolem, nás pan premiér ujišťoval, že žádné daně nezvedne, ale jakmile byl pan prezident zvolen jako de facto vládní kandidát, tak už se začalo jednat o balíčku, a během tří měsíců byl upečen. Čili si myslím, že tady je opravdu paradoxně tvrdý byznysový zájem. Mimochodem se v době krize v roce 2022 výrazně zvýšily zisky i Andreji Babišovi, protože měl potravinářskou firmu, takže to osolil taky. A zároveň je tady opravdu přesvědčení – někteří novináři, nevím proč, opravdu mají přesvědčení – že jsou světlonoši pravdy a lásky a ideálního světa. Trošku mi to připomíná jeden citát z mého oblíbeného filmu Skřivánci na niti od Jiřího Menzela: „Zalijeme vám vaše imperialistické chřtány naší lidově demokratickou ocelí“.

Martina: Mně se v souvislosti s tím, co se děje, spíš vybavuje: „Advokát je tady proto, že nepochopil, že obhajoba není součást obžaloby.“ A znamená to, co jste teď řekl, Lukáši, že jsou tady média, která prostě slouží ideologii?

Lukáš Valeš: Ano.

Martina: A je jich většina?

Lukáš Valeš: Já bych tomu neřekl jenom „ideologie“. Tady jsou ideologická média, která vidí opravdu černobíle. Máme tady řadu poctivých novinářů, a pozitivně vidím – bohužel, teď zanikly Lidovky, což mě velmi mrzí, protože jsem tam měl řadu přátel, a vždycky jsem se na tyto rozhovory těšil – že tady existují média, jako je vaše, která ještě přináší velmi zajímavé pohledy. A myslím, že v řadě redakcí probíhá velmi intenzivní boj mezi tím, jak by novinařina měla vypadat, a mezi tím, jaký je mainstream. Pozitivní zpráva je, že aspoň u médií, se kterými spolupracuji, pořád ještě ideologičnost, nebo byznys, úplně ještě nezvítězily. Špatná zpráva je, že u médií často dochází k takzvanému vyvažování, to znamená: Za jednu kritickou zprávu dáme tři pozitivní, takže když jsme dneska kritizovali vládu, tak tam zítra dáme třikrát něco o Ukrajině, když to takhle přeženu.

Niccolo Machiavelli: Každý by měl vidět svět takový, jaký je. Kdo nevidí svět takový, jaký je, ale vidí ho takový, jaký by měl být a jaký ho chce vidět, nedopadne v politice dobře.

Martina: Mě na tom trošku znepokojuje skutečnost, že dříve lidé, kteří byli buď výrazně zeslabeni, nebo vyloženě umlčeni, dělali v příslovečných kotelnách, pomocné síly v kuchyni, nebo někde v knihovnách – samozřejmě nikoli u pultu, ale někde vzadu, při hledání knih v archivu. A dnes máme dojem: „Vždyť vy máte tento rozhlas, máte tady třeba Rádio Universum.“ Ale kdyby neexistovala tahle technologická možnost, tak je otázka, kde by nás bylo slyšet?

Lukáš Valeš: To je zcela přesný postřeh.

Martina: Dobrá, pojďme se tedy ještě podívat na vaši zmínku o Petru Fialovi. Připomenu, co jste o něm nedávno řekl: „Petr Fiala všechny problémy, které se nehodí do jeho ideálního světa, vytěsňuje. Má nějakou svou vizi ideálního světa, kde figuruje jako ideální vládce, a z reality si bere pouze to, co mu vyhovuje, a to špatné vytěsňuje.“ Toto, aniž bych vám chtěla cokoli podsouvat, není jen hodnocení práce vládního úředníka, toto zní už trošku jako diagnóza. Protože žít ve svém vysněném světě navzdory realitě, a navzdory faktům, je poměrně nebezpečné uchylování se do světa snů, představ a idejí.

Lukáš Valeš: Já udělám malou odbočku a slibuji, že se vrátím. Každý politolog by měl přečíst minimálně jednu knížku – mohlo by jich být samozřejmě víc, ale jedna je klenotem – a tato knížka se jmenuje Vladař a napsal ji Niccolo Machiavelli, a ten tam na několika místech, myslím zejména v sedmé kapitole, říká: „Každý by měl vidět svět takový jaký je. Kdo nevidí svět takový, jaký je, ale vidí ho takový, jaký by měl být a jaký ho chce vidět, nedopadne v politice dobře.“ A toto samozřejmě neplatí jenom u politiků, růžové brýle jsou nebezpečné v každé chvíli. Ale politika je obecně trošku umění sebeklamu: Nemůžete říct lidem: „My jsme prokaučovali 100 miliard, protože jsme očekávali, že inflace bude 5 %, ale ona byla dvacet.“ Ale měla by tady existovat – zkusme to třeba u Pirátů, to je takový dobrý lakmusový papírek – nějaká minimální schopnost sebereflexe. Tedy, že když jsme slibovali, že uzdravíme státní rozpočet, a v letošním roce rozpočet, dá-li pánbůh, skončí s rozpočtovým schodkem 253 miliard, nebo když jsme říkali, že nebudeme zvyšovat datum odchodu do důchodu, a zvýšili jsme ho, nebo když ministr Stanjura, ještě když nebyl ministr, prohlásil, že daň z nemovitosti je nemravná daň, a pak ji zvýší dvakrát, tak prostě tady je opravdu zásadní rozpor, který si každý člověk může uvědomit, bez ohledu na to, jestli volil doprava, doleva, progresivisticky, nebo konzervativně. A ještě je pořád úžasné, že si můžeme volit, jak chceme – zatím, doufejme…

Martina: Možná do korespondenční volby.

Lukáš Valeš: Uvidíme. Ale prostě tady jsou fakta, o kterých nelze diskutovat. A samozřejmě politika a média mají tendenci to nějak interpretovat, ale zase jsme u státního rozpočtu, kde je to jasné. A všimněte si navíc, jak chodí premiér upravený, jak chodí zásadně jenom v saku, dokonce i na Ještěd vystoupí v tesilkách a v košili, snad si tedy sundal sako, pokud vím, ale na výhled na Ještěd nepůjdete v obleku, byť si sundáte sako, tam si vezmete pohory, vezmete si turistickou obuv.

Martina: Co z toho usuzujete?

Lukáš Valeš: „Protože přece v mém světě se chodí dokonale oblečený, a tady bych to najednou musel změnit.“ Jako autisti. „Prostě já potřebuji mít své sako, nebo svůj oblek, protože to je prostředí, ve kterém se cítím dobře. Když bych přizpůsobil své oblečení situaci, stejně jako u státního rozpočtu, tak je to nebezpečné.“ A přesně jako u autisty, začne křičet, vztekat se, a tak dál. Čili, tady vidíte, že ani, v uvozovkách, v takovéhle prkotině, tento člověk není schopen reflektovat, kde je. Byl tam lídr jejich kandidátky, který je zároveň sportovec, tak ten byl samozřejmě ve sportovním, ale všichni ostatní měli tričko, pohory a kraťasy, což je normální způsob, jak se obléct na trek – kromě pana premiéra.

Martina: Vy jste citoval Niccolu Machiavelliho, že kdo nevnímá svět, realitu, takovou, jaká je, ale takovou, jakou by ji chtěl mít, nebo jaká by byla ideální, tak v politice nedopadne dobře. Momentálně se ale zdá, že jestli někdo nedopadne dobře, tak to budou občané. Protože když bychom – a to bych zase chtěla hodnocení, ale my už jsme ho v podstatě provedli, respektive vy – chtěli udělit známku z energetické politiky, tak tam by to asi taky nebylo vhodné ani na reparát?

Lukáš Valeš: Ne, o tom už jsme se zmiňovali. Tam je zase otázka, komu šla vláda na ruku, a tady se musím obávat, že to byli velcí výrobci energií, protože to rozhodně nebyli ani čeští občané, ani české firmy. A to mě na této vládě opravdu mrzí. A mimochodem, vláda se dočkala kritiky nejen od opozice, ale i od zaměstnavatelských svazů, zprava, když pomineme lidi, jako je Markéta Šichtařová, nebo Lukáš Kovanda – které asi nebude obviňovat, že by je platilo ANO – a kteří upozornili na to, že energeticky vysoce náročný český průmysl bez levných cen energií nemůže konkurovat.

A tím se dostáváme k tomu nejhoršímu, nejenom že rozpočty jsou špatné, státní rozpočet je dlouhodobě špatný, a špatně se vyvíjí, ale česká ekonomika neroste, a vládě je to úplně jedno. Čili místo toho, abychom podporovali firmy, abychom jim prostřednictvím ČEZu dali zvýhodněné balíčky, tak peníze směřují jinam, a to jsou obrovské zisky. Když se podíváte na Forbes, na to, kdo z českých podnikatelů vystoupal blíže Olympu, tak je naprosto jasné, kdo je kdo, a kdo je za čím. A proto je pro mě překvapivé, že relativně velká část společnosti je schopna něco takového volit. Já jsem s několika voliči hovořil, a oni říkali: „Tak máme volit Babiše?“ A já jsem říkal: „To rozhodně ne. Ale tahle vláda, přestože se definuje pravicově, nešetří. Dobře, nebude to dvě stě miliard, ale rozhodně bychom jich v rozpočtu našli sto.

Politická scéna, včetně opozice, se zabývá sebou sama, vede podivné mediální bitvy o každé slovíčko, ale neřeší to, proč si je platíme

Martina: Nepodporuje podnikatelský segment.

Lukáš Valeš: Podnikatelský segment.

Martina: Nebo aspoň ne český.

Lukáš Valeš: Teď od 1.1. 2025 budou mít OSVČ asi největší odvody v historii.

Martina: Nepodporuje střední třídu.

Lukáš Valeš: Střední třída obrovsky chudne, mimo jiné i kvůli tomu, že obrovské částky musíme vydávat na energie, na bydlení. Piráti jsou lakmusový papírek, Piráti první, co měli dát pro své vlastní voliče, tak obrovské peníze na dostupné bydlení, klidně bydlení, které by vlastnil stát nebo obce. Je přeci volili mladí, a kdo potřebuje startovní byty, jsou především mladí. Čili myslím si, že se neděje vůbec nic, strany se zacyklily, dělají si jenom to své, na limuzíny, a vydávají nic neříkající prohlášení, ale nedělají nic pro občany.

Ale zase, abychom jenom nekritizovali tuhle vládu, protože toto je bohužel průšvih české politiky dlouhodobě. Tady se už mohlo dvanáct let stavět každý rok. Kdyby to bylo deset tisíc bytů za rok, tak za těch dvanáct let jich máme 120 000, a skoro půl miliónu lidí by mělo kde bydlet. Dostupné bydlení s regulovaným nájmem, bylo by dost bytů pro sestřičky, pro řidiče autobusů, pro učitele, pro lékaře, kterých je pořád nedostatek. A tady se vlastně celá politika – a vina je i na straně opozice – zabývá sebou sama, vedou se jakési prapodivné mediální bitvy o každé slovíčko, ale neřeší to, proč si je platíme.

To znamená, že mně je úplně jedno, jestli je tam Tomio Okamura, nebo Andrej Babiš, nebo Petr Fiala – z mého pohledu jsem nucen platit daně tomu či onomu. Ale není mi jedno, jakožto daňovému poplatníku, co za tyto daně dostanu. Už jsme zmiňovali Polsko, a jestliže Polsko je schopno postavit ve stejném čase dvanáctkrát víc dálnic než my…

Martina: A dokonce takových, že po roce nevypadají jako dálnice u Ostravy, které se říká moravské moře…

Lukáš Valeš: Přesně tak, protože samozřejmě když uděláte dálnici špatně, tak ji budete muset, nejlépe ta samá firma opravit – a opět za veřejné peníze.

Martina: Jenže to bychom museli najít viníka.

Lukáš Valeš: Ne, to se u nás nehledá.

Martina: To není nikdy úplně…

Lukáš Valeš: Tak, tak. Komunisté tomu říkali potíže růstu – rosteme tak rychle, že se dělají chyby. U Poláků, částečně i u Maďarů – protože i Maďaři mají dávno vystavěnou dálniční síť – je ale taky tím, co se u nás taky velmi nerado slyší, a to, že Polák je v prvé řadě Polák, Maďar je v prvé řadě Maďar, a teprve potom liberál, komunista – i když u Poláků asi už komunisté vymřeli – a teprve potom je další sociální identita.

Martina: My jsme Evropani.

Lukáš Valeš: Kdežto my? Jsme vůbec my? Vy jste tady zmiňovala Listopad, tam jsme ještě byli svorní, plnili jsme náměstí, a tak.

Martina: Ale celá naše vládnoucí garnitura neustále opakuje: „My jsme Evropané.“

Lukáš Valeš: Tak. Ještě dokonce naštěstí už bývalý poslanec za Piráty, který měl malé brejličky, říkal, když jsme vyplňovali před třemi lety statistiku při sčítání lidu, že napište do kolonky národnost – Evropan. Takže jsme Evropani, ale v ideálním případě vlastně nejsme nic, protože od vlády, nejpozději v roce 92, jsme vlastně individua – společnost neexistuje. Kdo si co urve, tak je to jeho. Jenže u politiky je to kolektivní činnost. A bohužel tady chybí veřejný zájem, chybí tady hrdost na to, že jsme něco dokázali, protože najednou není kolektivní hrdost, ale maximálně to, že jsem si urval tohle, ty sis urval tohle. Jako podle vtipu: „Vidíš tu dálnici? Nevidíš. Ale tady mám krásný barák.“ Poláci jsou hrdí, a dělají něco pro Polsko. Samozřejmě taky se tam krade, taky je tam korupce, ale „Jeszcze Polska nie zginęła!“, prostě jsou to vlastenci. Ale u nás, bohužel, celý individuální zájem převálcoval skupinový. A bohužel, tohle je jeden z klíčových problémů našich starostí, včetně třeba i kvality potravin, výstavby dálniční sítě, nebo obhajoby českých zájmů v Bruselu.

Buď se bude systém tak dlouho napínat, až zkolabuje. Nebo se objeví nějaký osvícený politik, vlastenec, který bude prosazovat veřejný a národní zájem.

Martina: Dobře, zatím se zdá, že kdybyste měl hodnotit jakožto pedagog výsledky a jednotlivé kroky vlády, tak by do dalšího ročníku zatím nikdo nepostoupil, ale když se podíváme kolem sebe, a vzpomínám si, že v devadesátých letech měla, tuším, společnost Motoinvest reklamní kampaň, kde vemlouvavým způsobem jeden z jejích protagonistů říkal: „Drobní akcionáři plačte“, tak v tuto chvíli bychom možná mohli udělat podobnou kampaň: „Občané, možná i drobní občané…

Lukáš Valeš: Všichni jsme drobní akcionáři…

Martina: …plačte.“ Půjde tuto spoušť napravit? Spoušť – buďme spravedliví – po sobě nezanechala jenom tato vláda, ale slibovala víc než jiné, a tudíž je zklamání o to hořčejší.

Lukáš Valeš: Ano, přesně jste to vystihla. Opravdu, já nemám zájem tuto vládu kritizovat. Kdyby udělala jenom to, co má v programovém prohlášení, tak jí budu tleskat a velebit. Jak už jsem tady několikrát řekl, je mi jedno, jaká je to vláda, ale pro mě je důležité, aby plnila to, co nám slíbila, a proč byla zvolena. Ale tady je to vláda, kdy rozdíl mezi realitou a sliby je tak zásadní, a bohužel viditelný v neprospěch České republiky, Polsko bude růst mezi 5 %, a my 0,3 %, a přesto tato vláda nemá žádnou sebereflexi, a proto si myslím, že tato vláda je špatná. Je úplně jedno, jestli její politické a personální složení je takové, nebo takové, a zcela s vámi souhlasím, a už jsme to taky řekli, že si ale nedělám iluze o schopnosti opozice. Řada opozičních politiků, nebo minimálně i některé strany, jsou rády, že jsou v opozici, protože tam je to vždycky jednodušší, protože není třeba vládnout.

Ale vy jste se ptala, jak z toho ven. Upřímně řečeno, já v současné době tápu, možná proto, že jsem politolog, což je pesimistické zaměstnání, ale možná optimisté z řad našich posluchačů a čtenářů by nám mohli poradit. Uvidíme, co si můžeme slibovat od nových stran, jako jsou třeba Motoristé, Přísaha, nebo STAČILO. Ale jak už jsme naznačili, tady jsou systémové problémy, které neřeší žádná z dosavadních vládních garnitur. A teď je otázka, jestli budeme tak dlouho napínat systém, až zkolabuje, a pak teprve se bude něco řešit, jak se to u nás v Česku začalo dělat, nebo jestli se objeví nějaký osvícený ekonom, politik, který si uvědomí aspoň částečně, co se děje, a bude mít veřejný zájem, bude takový vlastenec, že i za cenu toho, že to nebude mít v politice jednoduché, zejména mezi lobbisty, tak bude veřejný a národní zájem prosazovat.

Martina: Lukáši Valeši, od vaší poslední návštěvy vás velice často cituji, a to v úvaze, že spousta lidí si myslí, že systém je dobrý, a jenom se nahoru tentokrát dostali špatní lidé, a nedochází jim, že tento systém je nastaven tak, aby se vždycky nahoru dostali jenom špatní lidé. Teď jste vyslovil otázku, možná jsem tam i zacítila určitou naději, o vzniku nových stran. Ale systém je pořád tentýž. Je to tedy naděje, nebo trošku fialovíte, a chcete vidět ideálně?

Lukáš Valeš: Já vám řeknu, proč jsem to řekl, vy jste mě prokoukla, když jsem mluvil, tak jsem se sám probral do větší deprese, a chtěl jsem nějaké světélko. Jsou tady teď reálné dvě možnosti: Systém funguje opravdu špatně – a funguje, jak jsme už naznačili, v rozporu s demokracií, v rozporu se svobodou slova, v rozporu s tržními principy – teď jsme svědky popření 35 let, které jsme budovali. A teď je otázka: Najdou se politické síly, nebo politici, kteří budou ochotni k radikálním reformám?

Ale tyto reformy se mimochodem týkají i ekonomiky, máme tady nízkou přidanou hodnotu, jsme závislí na Německu, teď to vidíme právě u hospodářského nerůstu, potřebujeme vyšší mzdy, abychom taky měli vyšší příjmy státu, vyšší příjmy do důchodového systému, aby se nám rodily děti, což potřebujeme naprosto nutně, a já to neustále každý semestr zdůrazňuji studentům, že to není jenom jejich osobní věc, ale jejich vlastenecká povinnost, a když ne, tak nebudou důchody. Čili, je tady celá řada věcí, které se netýkají konkrétních lidí, ale nás, jako celku. A možná první, co bychom si tedy měli uvědomit, že jsme skutečně součástí nějakého širšího celku, národa, společnosti, úplně jedno, jak to nazveme, a že vláda by mimo jiné měla dělat to, co my jako jednotlivci nemůžeme.

Teď je samozřejmě otázkou, jak donutit politiky, aby dělali to, co mají. Máte pravdu, že zvolit jiné politiky je otázka, protože budou součástí systému, ale když se to nepodaří, a teď úmyslně neříkám, jak by se to mělo podařit, protože to by bylo na Nobelovu cenu, tak nás skutečně čeká to, že systém zkolabuje, a to pak bude znamenat buď to – a to už jsme říkali v minulém rozhovoru – buď nějakou osvícenou diktaturu, která se bude ohánět demokracií, ale bude to diktatura…

Martina: Nebo neosvícenou diktaturu, což je v tuto chvíli pravděpodobnější.

Lukáš Valeš: Nebo neosvícenou diktaturu. Oligarchové vystartují, protože jim půjde o peníze. Nebo skončíme. Už jsme to zmiňovali minule, a nemusí to být jenom české specifikum, že vidíme, co se děje v Německu, v Británii, co se děje ve Francii, že se ozývají hlášky o tom, že založíme německý chalífát a že už téměř nikdo nepočítá počty toho, kdy, kdo koho pobodal, každý den se dozvídáme něco…

Martina: Zakážeme nože.

Lukáš Valeš: Zakážeme nože, to jistě naši migranti pochopí. A nesmíme zapomínat, že nejsme pouze v českém rybníčku, ale jsme součástí Západu, který upadá jako celek.

Naše vlády nevytvářely a nevytváří z České republiky příjemné místo k životu. Chudnutí střední třídy vždy signalizuje, že je něco špatně s prosperitou i s demokracií.

Martina: To jste mi ale teď nahrál, abych se zeptala na to, jak byste oznámkoval naši zahraniční politiku?

Lukáš Valeš: Šest.

Martina: Na domácí se neptám, protože… Ale teď jste zaznamenal out.

Lukáš Valeš: Ano, první out v dějinách politologie.

Martina: Teď jsme v postavení mimo hru. Takže dobrá.

Lukáš Valeš: Nemáme žádnou zahraniční politiku. Tedy vlastní.

Martina: Čí tedy máme?

Lukáš Valeš: Nevím. Chraň Pánbůh, nebo chraň přírodo, jak říkal Jan Werich. Ale tohle není jenom specifikum téhle vlády. Když jsme viděli sociálnědemokratické ministry zahraničí, tak tam jste nerozeznala, jestli je to levičák, nebo pravičák, spíš jim tleskali lidé z pravicových řad. Čili zase je to problém, protože český průmysl potřebuje silnou vládu, a to zejména na nejdůležitějších trzích, což jsou asijské, protože tam se bez vládní podpory průmysl, nebo obecně byznys nedělá, tam se očekává, že s byznysmenem přijede vládní delegace, nebo minimálně vysoko postavený politik. To znamená, že zase hovoříme o nějaké pravdě, lásce, nějaké hodnotové politice, což je protimluv, protože žádná politika není hodnotová.

Doporučuji všem zájemcům citát z knihy Jistě, pane ministře, sir Humphrey: „Vláda tady není od hodnot, ale pro pořádek, prosperitu.“ A je úplně jedno, s kým budeme obchodovat, protože nám jde o to, abychom uživili naše dělníky, naše konstruktéry, a uživili státní kasu. My nemůžeme spasit svět. A nemůžeme vyřešit všechny problémy, které v tom světě jsou, každý jsme zodpovědný sám za sebe. To se týká jak jednotlivce, tak i národa, nebo státu. My prostě musíme dělat všechno pro to, aby Česká republika byla pro nás – ale klidně i pro milión lidí, kteří se ovšem přizpůsobí našim hodnotám a našim zvyklostem – příjemným místem. A jak už jsme si tady naznačili, jsme v situaci, kdy vláda, zejména tato, ale ani ty předchozí nebyly nic moc, nevytváří z České republiky příjemné místo, a chudnutí střední třídy vždycky signalizuje, že je něco špatného jak s prosperitou, tak i s demokracií.

25 procent českých domácností, tedy 2,5 miliónu lidí, nemá žádné úspory, a nejsou schopny je generovat, ani dostát svým závazkům

Martina: Na to by vzápětí následoval argument: „Vždyť se podívejte před supermarkety. Jsou narvané, lidé mají narvané košíky. Zkuste si v sezóně objednat jakýkoliv hotel, nebo penzión, všechno je plné. Lidé mají peněz dost.“ Co to je? Jak vnímáte tento argument? Protože on je svým způsobem pravdivý. Nicméně, pokud si lidé udělali, stejně jako já, audit, tak zjistili, možná, že poprvé po velmi dlouhé době, mám za poslední měsíce vyšší výdaje než příjmy, a to je možná může trošku znepokojit. Takže, jakým způsobem se začít stavět k tomu: Zatím dobré, zatím dobré.“ Je to padání z mrakodrapu?

Lukáš Valeš: Mluvil jsem s jedním bývalým studentem, nyní vlastně kolegou profesora Fialy, a ten říkal: „Všechno je v pořádku.“

Martina: No, haleluja!

Lukáš Valeš: Že si lidé vůbec nežijí tak špatně. Shodou okolností ale ten den několik serverů přineslo informaci o tom, že 25 procent českých domácností, tedy 2,5 miliónu lidí, nemají žádné, tedy slovy žádné úspory, a nejsou schopny je generovat, protože jak jste zmiňovala, nárůst cen, plus inflace, znamenalo, že nejsou schopni ani dostát stávajícím závazkům, neřkuli, aby si spořili na penzi, nebo na auto, nebo na cokoliv. Čili lidé, kteří na to nemají, do supermarketů nechodí.

Martina: Nebo tam kupují hodně věcí, ale levné.

Lukáš Valeš: Ano. Nebo tam přijdou jednou za uherský rok nakoupit to nejnutnější, a odejdou. Pak samozřejmě druhá věc je, že jsme po covidu, navíc po inflaci, že kdy naopak lidé škudlili, celkem oprávněně, a teď se trošku nadechli, protože jsme zaznamenali mírný růst příjmů. A zase, bohužel, jsou to domácnosti, spotřeba domácností, které táhnou ekonomiku, což by nemělo být, ideálně je to mix se spotřebou zejména podnikové sféry, která u nás ale umírá, viz třeba stavebnictví, a tak dál. Takže je to spíš dočasné nadechnutí se. Ale znovu říkám, 25 procent českých domácností, to je velká síla, a trend je to jednoznačný – tam se situace zhoršuje. Pro řadu, nejen maminek samoživitelek, je problém nakoupit tak jednoduchou věc, jakou jsou školní potřeby po děti.

Martina: Pět tisíc korun pro prvňáčka.

Lukáš Valeš: Ano.

Martina: Takto dobře se vede propopulační politika, zvláště když mladí lidé, ať už po střední škole, po vysoké zjistí, že pravděpodobně za celý svůj život nedosáhnou na vlastní bydlení. Myslím, že nemusí být člověk žádným odborníkem pro průzkum veřejného mínění, aby dokázal vládě poradit: Prosím, nedrážděte ty lidi. Trošku jim to vodítko povolte, protože začínají být unaveni, a vaše probruselská politika není tak, jak bychom řekli moderně, sexy, jako byla možná ještě před několika lety. Rozumíte tomu, Lukáši Valeši, proč vláda tvrdošíjně setrvává na těchto pozicích, přestože už si musí být vědoma toho, že tím doma ztrácí body?

Lukáš Valeš: Zase jsou tady dvě věci, o kterých už jsme hovořili: Autistu nepřesvědčíte, že je něco špatně, protože on nemá kontakt s realitou. Když si představíte paní Pekarovou Adamovou, nebo pana premiéra, tak tam je příjem 200 000, plus náhrady, limuzína 7 dní, 24 hodin. Tak jestli budete mít kvůli Bruselu – teď se to připravuje, zatím se to odložilo – že budou emisní povolenky i pro domácnosti, což nám zdraží mimochodem benzín od 3 do 4 korun, a to je ta menší varianta…

Martina: A to není všechno, protože ostatní je na to navázáno.

Lukáš Valeš: To není všechno. A když máte 200 000, a k tomu limuzínu, tak vám je to vlastně v zásadě jedno. Viz, jak se nám pan premiér – chtěl jsem říct ztrapnil, ale ne, on se nemůže ztrapnit – jak si před rokem naběhl s nutellou. Mimochodem, tam se ukázalo, že on má nekňuby i ve vlastním komunikačním štábu, prostě tohle nikdy nemělo spatřit… To vypadalo, jako proslavený Červený Hrádek, a generální tajemník Milouš Jakeš, jenomže, tam to uniklo omylem.

Martina: Tam to uniklo omylem, nicméně v okamžiku, kdy si člověk poslechl některý z pořadů Václava Moravce, třeba rozhovor s panem Hladíkem, tak si řekne: Páni, možná že z Červeného Hrádku uniklo alespoň něco, kdy člověk tušil, co chtěl ten člověk nešikovnými slovy říct, ale tady už netuší vůbec.

Lukáš Valeš: Nechci vám tady dělat reklamu, ale budu citovat již zmiňovaného Jana Hnízdila, když řekl: „Já bych si tedy k nedělnímu obědu Otázky Václava Moravce nepustil.“ Ale ono to není jenom o tomto pořadu, ale obecně o tom, že politici nic neříkají, a přesto používají mnoho slov. Takže já to považuji za zcela ztracený čas. Nicméně, tohle je jedna věc, že oni opravdu ztratili kontakt s realitou a myslí si, že to dělají dobře. Druhý problém je to, co jsme říkali, že za nimi jsou – znovu říkám, opakuji to, u Andreje Babiše to bylo krásně vidět – lobbisti, a konkrétní velké firmy, které, díky této vládě, mají obrovské zisky. A ti vládu drží, nechci říct pod krkem, ale mediálně ji podporují, a dělají všechno pro to, aby vládla co nejdéle, protože čím déle bude vládnout, tím samozřejmě zisky budou vyšší. Takže i kdyby se našel ve vládě někdo osvícený, kdo by řekl, že to třeba nedělají tak dobře, tak bude usměrněn, protože tahle vláda neslouží veřejnému zájmu. To je zřejmé.

Dnešní podoba Evropského parlamentu vznikla v době, kdy byla Evropská unie nakrátko největší ekonomikou světa. Bruselský pupek světa se točí… ano, podle Lisabonské úmluvy, co ji Václav Klaus nejdřív nechtěl podepsat, ale nakonec ji podepsal, protože přijel takový typický německý politik Daniel Cohn-Bendit, který našemu prezidentovi vysvětlil, že bude lepší nedělat potíže a podepsat.

Tak jako má každý člověk určitou DNA, která předjímá jeho letoru, zdraví a další vlastnosti, podobné je to i s politickými stranami, státy i říšemi. Na začátku dnešní EU stojí Cohn-Bendit, který vyhrožuje Klausovi, a tak už to zůstalo. EU vyhrožovala Heiderovi, vyhrožovala Salvinimu i Meloniové, vyhrožovala Orbánovi, LePenové… Jen Fialovi nikdy nevyhrožovala, protože nebyl důvod, a na Poláky si moc netroufala.

Mají to v genech. Tam v budovách evropských institucí to pořád ještě vypadá dobře. Topení hřeje, služby jsou prvotřídní a úřednictvo je už dávno odchované fakultami evropských studií, takže většina tamních přenašečů lejster, politických poradců a účastníků schůzek nikdy nedělala nic jiného, než běhala po nekonečných chodbách mezi kancelářemi. Budovy jsou dostatečně velké a dostatečně vybavené, aby bylo vlastně zbytečné, chodit ven.

A tak vyhrožují… Teď aktuálně Kicklovi… Orbán už je takový evergreen. Vyhrožují, i když EU už patnáct let není největší ekonomikou světa. Vyhrožují, i když se po západních ulicích potulují gangy. Vyhrožují, i když nemají nic kromě zákonů o cenzuře. Vyhrožují, i když jsou vytlačováni z oblastí, kde tradičně měli vliv…

Vyhrožují… i když to budí stále menší strach.

Myslím, že během tohoto funkčního období europarlamentu se to zlomí, a svět začne vyhrožovat jim…

Jen zcela výjimečně se vracím ke svým starým textům. Je to totiž demotivující. Vše už bylo mnohokrát řečeno a není větší marnosti, než nově formulovat staré věty. Moudří mluví, jen jsou-li tázáni a nejmoudřejší mlčí. K dnešní glose o tom, jak nakládáme s časem, jsem hledal odkaz na myšlenku, kterou jsem si už jednou vypůjčil od filosofa Jana Sokola. A přečetl jsem si po sobě toto:

„Třikrát denně se u nás nese krajem od hřbitova zvonění. V sedm ráno, ve dvanáct v poledne a v sedm večer. Dny tak mají pevný řád, ale nezvoní se proto, abychom se nezapomněli v práci, anebo abychom nezmeškali oběd či večeři. Zvonění upomíná k modlitbě Anděl Páně, oslavující zvěstování Panně Marii. Představoval jsem si zpočátku, že ke zvonici na hřbitově pravidelně dochází některý zbožný soused, ale pak jsem se dověděl, že čas už dávno hlídá elektronika. Zvon se pokrokově obejde bez lidské asistence. Co se nemění, je odměřování krátícího se času do posledního soudu. Tím se zvonění mysticky liší od banálního časového znamení.“

Dnes k těmto starým větám dodávám, že elektronika, ovládající náš venkovský zvon, respektuje svévolné střídání času. Někdy to tudíž do posledního soudu máme podle vyzvánění o hodinu méně. Anebo o hodinu dříve? Čert aby se v tom vyznal!

Střídání letního a zimního času je čiré politikum nejpozději poté, co energetici přiznali, že se posunováním času nic neušetří, a možná dokonce něco málo prodělá. Střídání času neznají, anebo od něj upustili vAsii, Africe a v Jižní Americe. Manipulace časem je tedy především čerstvá evropská anebo euroatlantická specialita. Jedná se o exemplární důkaz, že zavést nějaký nesmysl je snazší, než ho vymýtit. Když už to vypadalo, že z rozhodnutí Bruselu budeme mít čas pouze jeden, nedospělo se ke konsenzu, který to bude. Někdo by vzal zavděk časem zimním, tedy původním, jiný by rád zafixoval napořád čas letní.

Do sporu o odměřování času vstoupila epidemie Covidu a po ní válka na Ukrajině. Ke sjednocení času údajně nedojde dříve než v roce 2026. V době krátícího se času se zdá, že čas není prioritou. Je toho tolik, v čem zavládl chaos, že nikdo pořádně neví, odkud začít s nápravou. Přitom není-li času nazbyt, logicky by to měl být právě čas, který bychom měli mít v pořádku.

U střídání času jde v principu o to, že polovinu roku žijeme ve lži. Jde tedy o etický problém. Je samozřejmě věcí individuálního rozhodnutí, zda si člověk nechá vzít čas, respektive si ho nechá vnutit. Jsou roky, které s ostatními prožiju v časové lži, anebo časové polopravdě, což je ovšem také lež. Jsou ale také roky, kdy si s ostatními neseřídím hodinky a žiju po celý rok v pravdě. Samozřejmě u vědomí, jaký čas zrovna druzí odezírají z ciferníků. K životu v pravdě patří shovívavost k těm, kteří podřizují svůj život v čase prokázanému nesmyslu. Činí tak proto, že střídání času nevnímají jako zásadní věc, nýbrž za vcelku banální prkotinu.

Život v pravdě svádí k elitářství, a elitáře nikdo nemá rád. Kamenování proroků je toho důkazem. Schůdněji vypadá život ve lži, čili hrbení se před prokázanými nesmysly s výmluvou, že se jedná o prkotiny. Těch prkotin je ovšem dlouhá a prodlužující se řada. Pro samé hrbení pak nezbývá čas se narovnat a dohlédnout k obzoru, kde svítá na lepší čas.

A ještě něco k našemu zvonu: „Jsou dny, kdy se ozve v neobvyklou hodinu a tehdy nám vzápětí z místního rozhlasu starosta řekne, kdo nás navždy opustil… Kdyby se zvonilo i tehdy, když se v naší obci někdo narodí, jaksi na uvítanou, letos bychom se tomu zaradovali dvakrát. Starosta by oznámil, že mezi nás přibyla Zuzanka a Michael. Bylo by to hezké. Takové optimistické zvonění, že není všemu konec.“

Martina: U nás po tom jdete vy – SMÍŠ. Jde po tom pár odborníků, kteří si nedají pokoj jako třeba kardioložka paní Gandalovičová.

Tomáš Fürst: Jarka Chlupová dělá strašnou spoustu práce.

Martina: Ano, je jich pár, ale přesto všechno jsou to vlastně osamělí bojovníci. Když jste teď trávil čas v Americe, a snažíte se získávat statistická data z celé Evropy, z celého Západu. Jdou po tom někde skutečně poctivě organizovaně a skutečně tak, že by opravdu vláda chtěla vědět, jak to bylo a jak to je?

Tomáš Fürst: Odpověď na první otázku je ano. Někde po tom jdou mnohem intenzivněji než my. Ale že by někde vláda chtěla vidět, jak to bylo – to jsem zatím úplně neviděl, ale mám jistou naději ohledně Slováků. Slováci skutečně ustavili vyšetřovací komisi, a já jsem velmi zvědavý, co bude vyšetřovat, jak bude vyšetřovat, a co budou závěry. My v kontaktu nejsme, nevím, co dělají, a dost by mě to zajímalo. Takže Slovensko možná bude první stát, kde vláda bude mít zájem na nějakém vyšetření, což je u nás bohužel téměř vyloučené, protože u nás jsou do toho namočeny skoro všechny strany, kromě Okamury. My jsme měli nešťastné střídání politiky zrovna v půlce covidu, takže se namočili úplně všichni, takže u nás ani Babiš, ani současná koalice nemají žádný zájem na vyšetření čehokoliv. Takže tady si nedělám žádné naděje.

Ale v Americe probíhá vyšetřování na všech úrovních. Kongres má minimálně jednu komisi, která vyšetřuje, a ta má skutečně pravomoci, které jsou mnohem větší než pravomoci českých vyšetřovacích komisí. Nyní mají možnost pozvat svědky, svědci musí přijít, přísahají na Bibli, že budou říkat pravdu, a nic než pravdu, a když lžou, a je jim to dokázáno – což mimochodem už Fauci udělal – tak za to můžou jít natvrdo do federálního vězení, ne podmíněně, ale nepodmíněný trest ve federální věznici. Zatím tam nikdo není. Takže Kongres vyšetřuje, Senát vyšetřuje. Amerika má 50 států, a mnoho z nich vyšetřuje na vlastní pěst. Georgia vyšetřuje, Texas vyšetřuje – o tom vím, protože jsem o tom psal, a pak spousta dalších států, o kterých nevím. A tyto jednotlivé státy také mají svého attorney general, tedy česky asi hlavní prokurátor, nebo něco podobného. A minimálně…

Martina: General attorney je ministr, tuším, vnitra…

Tomáš Fürst: Někdo by řekl, že ministr vnitra, ale já si myslím, že to je spíš generální prokurátor, hlavní žalobce, člověk, který jménem amerického státu, nikoli federálu, podává žaloby.

Martina: Nejsem si jistá, ale posluchači nás případně omluví.

Tomáš Fürst: Minimálně Texas, Georgia nevím, a ještě jeden stát na východě, který jsem teď zapomněl, i Florida, mají podané rozsáhlé, komplexní, a sofistikované žaloby prostřednictvím attorney generals na Pfizer, na Modernu, a určitě i na spoustu dalších společností, o kterých nevím. Tam je to myšleno velmi vážně. A nezapomeňte, že Amerika je na vrcholu něčeho, čemu se říká opioidová krize, která vznikla tím, že jedna velká farmaceutická firma kombinací zfalšovaných studií, nekalých praktik, podplácení a tak dál, nazvykala polovinu amerického obyvatelstva na drogy. Tato společnost byla donucena k bankrotu, je v bankrotu, a teď se v Kongresu ještě řeší, jestli majitelům této společnosti – která se jmenovala Purdue Pharm – Sackler family bude dovoleno si po bankrotu nechat majek, nebo ne. Takže Amerika má toto v dějinách za sebou, Amerika umí vyšetřovat, a umí vyšetřovat i tak, že společnost, která je za to zodpovědná, zruší. A moje predikce je – a schválně ji řeknu nahlas – že Pfizer skončí v bankrotu. Za toto Pfizer skončí v bankrotu. Minimálně Pfizer, a Moderna asi také. Já jsem o tom napsal článek na blogu SMÍŠ, jmenuje se to „Pfizer lóže kaput“, a je to moje predikce.

Čtyři roky po epidemii opatření proti covidu, která vyvraždila poměrně dost lidí, máme stále my, i celá Evropa, nadúmrtnost, ale nikoli na covid. Ale nikdo se tím nezabývá.

Martina: To by ovšem mělo pravděpodobně hluboký dopad na Evropu, a teď mám samozřejmě na mysli střet zájmů v případě Ursuly von der Leyenové.

Tomáš Fürst: Já o tom moc nevím, protože Brusel tak nějak ignoruji – z estetických důvodů, a z důvodu zachování duševního zdraví. Takže jsem to sledoval a vím, že v Evropském parlamentu je jakási skupina poměrně odvážných poslanců, napříč celým kontinentem, kteří se tomuto věnují. Co z toho bude, si netroufám říct. Podle mého politického instinktu je zdaleka nejpravděpodobnější, že v Americe bude něco vyšetřeno, a nějak to dopadne, a odtamtud se to přelije do Británie, a odtamtud to přijde na kontinent. Ohledně Bruselu si nedělám velké naděje.

Martina: Řekněte mi tedy: U nás jste říkal, že se o tom mlčí mnohem hlasitěji než třeba ve zmíněné Americe. Znamená to, že my tady dál budeme hovořit o syndromu náhlého úmrtí dospělých, o tom, jak nám to narůstá, budeme mnohem více hovořit o náhlých úmrtích přetížených sportovců, kteří ve dvaceti osmi letech najednou padají z kol, a jsou na fleku mrtví, budeme dál mluvit o tom, že je to zdánlivá statistika, že se snižuje počet dětí, které se rodí, že mladí muži a nárůst perikarditidy a myokarditidy u nich, je jenom důsledkem toho, že jsou lépe, dříve a sofistikovaněji diagnostikováni. Myslíte si, že u nás bude dále tendence nezjišťovat, jak to skutečně je? My nevíme, já si tady můžu působit ironicky, ale nevím. A nevíte ani vy, ale jediné, co nám na tom opravdu velmi vadí, je, že není tendence zjistit, jak to je.

Tomáš Fürst: Nejenom, že není tendence zjistit. Jak říkáte, že „o tom budeme více mluvit“, tak ne, my o tom nebudeme mluvit vůbec. Nemluví se o tom vůbec. Všichni vědí, že je to nějaké divné, že čtyři roky po epidemii, která vyvraždila – epidemie/opatření – poměrně dost lidí, tak čtyři roky poté máme furt nadúmrtnost, a nejenom my, ale celá západní Evropa, s podivuhodnou výjimkou Bulharska, kde je očkovaná třetina populace, a ne 80 procent, jako u nás. Epidemie nadúmrtnosti v celém západním světě je fascinující, a že to nejsou úmrtí na covid je zřejmé, a může se to říkat nahlas. To ani zarytí covidisté ani netvrdí, že by nadúmrtí byla na covid. Samozřejmě teď je lite motiv long covid, všechno je teď long covid. To se bude velmi obtížně rozmotávat, protože všichni prakticky covid měli, někdo dokonce několikrát, prakticky všichni jsou očkovaní, takže co je long covid? A co je long vaccine? Takže to bude vyžadovat dlouhou debatu a poctivou analýzu dat, ale k ní musí napřed přijít politický impuls.

Lidé nejsou blbí. Lidé vědí, že se o tom mluvit nemá, nikdo to slyšet nechce, a nikdo si nebude kazit svou pracovní pozici tím, že bude říkat pravdu nahlas. Takže stejně jako na Slovensku, stejně jako v Americe, musíme počkat na politický impuls, který ovšem přijde, protože covidisté zapomínají na to, že se vlády čas od času mění. Politický impuls přijde, a potom můžeme začít dělat tuto práci poctivě, a sledovat, co jsou příčiny nadúmrtí. Proč kardiovaskulární, proč selhání jater. Já mám britská data – české ne, protože vůbec nevím, jestli tato data někdo v Čechách produkuje – a v Británii je obrovské nadúmrtí na onemocnění jater. Proč? Aspoň hypotézu bych chtěl, když už ne nějaká tvrdší data. Takže je to nesmírně zajímavé. Všechno se to dozvíme, dozvíme se to pozdě, ale tentokrát jsem přesvědčen o tom, že už se to skutečně dozvíme. A jak se to dozvíme, tak můžeme jít potom zpátky do minulosti, a dívat se na mnoho podobných katastrof, kdy jsme se to nedozvěděli, protože se nad tím zavřela voda, a zametlo se to pod koberec. Myslím, že tím, že Američané byli nastartovaní opioidovou krizí, která je mimochodem do teď horší než celý covid. Celý covid, a celá vakcinace pořád bledne v porovnání s opioidovou krizí, a tím, že si toho Američani byli vědomi, vyšetřovali to, a vyvodili z toho důsledky, tak stejně to samé udělají i s covidem, a to se přelije k nám.

Martina: To jsou ty zombie drogy? Nebo to je ještě jiné?

Tomáš Fürst: To s tím souvisí, ale začalo to tím, že američtí lékaři začali doporučovat a předepisovat lidem tvrdě návykové léky na bolest, a lidé postupně propadali do závislosti, a tyto závislosti potom přepínali na nelegální drogy. A končí to všemi zombie drogami, a tak dál. Je to celonárodní katastrofa, o které se v Evropě neví, protože tady to naštěstí není. Evropský zdravotní systém je naštěstí odlišný od amerického. V Americe je to téma, leckde je to téma číslo 1. Je dobré to sledovat.

Martina: Je dobré to sledovat, a je dobré si z vědy jako takové nedělat skutečně novodobou víru.

Tomáš Fürst: To rozhodně.

Je nám vnucován vědecký konsensus, že se otepluje proto, že člověk vypouští CO₂. Ale CO₂ je v atmosféře jen 0,04 procenta, zatímco vodní páry mnohem víc.

Martina: Tím jsme ostatně začali: Krizí důvěry ve vědu. Mnozí řeknou – i o tom už jsme se bavili – covid už je za námi. Už nás s tím neotravujte. Ale pak je tady jev, který musíme řešit, protože ho řeší všichni kolem nás, protože bude pravděpodobně – ne pravděpodobně – protože bude velmi drsně vstupovat do našich životů, a to jsou opatření proti takzvanému globálnímu oteplování. Část lidí označuje jev globálního oteplování za vědecký konsensus, část lidí za obrovský podvod. Jak se v tom orientujete vy?

Tomáš Fürst: To je zajímavé téma. Já jsem o tom původně nechtěl nic moc říkat, protože klimatologie je daleko od toho, co dělám já. Na druhou stranu si všímám, že kdykoliv ve svých veřejných textech zabrousím k tomuto tématu, tak je exploze čtenosti – lidi to zajímá o řád víc než covid. Stejně ať chci, nebo nechci, se člověk musí dívat víc a víc na tuto tématiku.

Martina: Protože jsme v procesu.

Tomáš Fürst: Přesně tak. Já bych to rozdělil na tři otázky, které je potřeba řešit zvlášť. První otázka je, jestli se otepluje. To je poměrně jednoduchá otázka, která se dá zodpovědět daty. Odpověď je: Asi ano. Asi sice trochu míň, než se plaší, ale globální teploty, jakkoliv definované, asi rostou – tedy asi určitě rostou. Tohle je jednoduché, na tom panuje konsensus, protože je to pravda. To je docela jednoduché.

Druhá otázka je: Proč se otepluje? A tady je krásné téma, kde se nám konsensus vnucuje, že je přeci úplně jasné, že se otepluje proto, že člověk vypouští CO₂, a CO₂ v atmosféře se hromadí, zvyšuje se jeho koncentrace – což je pravda – a způsobuje oteplování planety. Toto je mnohem zajímavější téma, ke kterému se hned vrátím. A třetí téma je: Co proti tomu jde dělat? To znamená všechna opatření, která kvůli bodu číslo dva děláme – to je spíš politické a ekonomické téma. Mě zajímá prostřední téma: Kolik máme evidence pro hypotézu, že se otepluje, protože se v atmosféře zvyšuje koncentrace CO₂.

Martina: Které navíc zvyšuje člověk svojí pouhou existencí.

Tomáš Fürst: Hlavně bílý člověk.

Martina: Všímáte si, že mlčím? Já vím, že to všichni ocenili.

Tomáš Fürst: Spousta lidí si myslí, že je to vědecký fakt. Takhle se to prezentuje – že vědecký fakt je, že oteplování je způsobeno růstem koncentrace CO₂. Když se člověk zavrtá pod povrch, tak zjistí, že jsou tři verze globálního oteplování. Já té první říkám „Globální oteplování pro mateřské školky“. To je verze, kde se nakreslí skleník, nad to se nakreslí sluníčko s úsměvem, a ukáže se, že paprsky sluníčka projdou přes sklo, tam ohřejí zem, ale dlouhovlnné záření ze země narazí na sklo, a vrátí se zpátky. A pak se řekne: „Milé děti, a role skla je hrána oxidem uhličitým v atmosféře.“ To je skvělé, dobře se to kreslí do učebnic, všem se to moc líbí.

Ale má to jednu drobnou nevýhodu: Vůbec to není pravda. Kupodivu ani ve skleníku není teplo z tohoto důvodu. Ne, že by nebyla pravda to s propustností skla, ale ve skleníku je teplo zejména proto, že teplý vzduch, který se ohřeje o teplou zem, nemůže ven, protože je tam sklo. To je hlavní důvod, proč je ve skleníku teplo. Takže ve skleníku není teplo proto, že je to skleníkový efekt. A už nic to neříká o atmosféře, s atmosférou to nesouvisí. Tak to je verze globálního oteplování pro mateřské školky. Pak existuje verze „Globálního oteplování pro filozofické fakulty“, která říká: Dobře, ve skleníku není…

Martina: Sluníčko je bez úsměvu.

Tomáš Fürst: Trochu podobně. Tedy: Ve skleníku není teplo kvůli tomu, co máte nakreslené v čítankách, ale v atmosféře to tak trochu funguje. V atmosféře jsou různé skleníkové plyny, například CO₂ má nesymetrickou molekulu, takže to nereaguje na záření ze sluníčka, ale dlouhovlnné záření, které se potom odráží zpátky ze země, je absorbováno molekulami skleníkových plynů, a proto, milé děti na filozofické fakultě, je tady mnohem tepleji, než by bylo normálně. A když přidáme molekul CO₂, tak bude víc dlouhovlnných fotonů pohlceno, a proto tady bude tepleji. S tímto vysvětlením je problém, že když se do toho člověk zavrtá trošku hlouběji, tak zjistí, že už dnes je koncentrace skleníkových plynů taková, že každý foton, který jde do kosmu ze země, je pohlcen mnohokrát jedním, nebo více molekulami skleníkových plynů. Voda je důležitější než oxid uhličitý.

Martina: A vodní pára je největší zdroj CO₂.

Tomáš Fürst: Ne, vodní pára není zdroj CO₂, ale vodní pára je důležitější skleníkový plyn než CO₂. Vodní páry je v atmosféře víc než CO₂. Vodní páry může být třeba dvě procenta, zatímco CO₂ je 0,04 procenta. Většina dlouhovlnných fotonů je absorbováno molekulou vody, a ne molekulou CO₂. Ale to je jedno. Jde o to, že všechny, že fotony, které letí ze země nahoru, jsou absorbovány jednou, či druhou molekulou skleníkových plynů, takže najednou přestává být jasné, proč by se přidáním dalších molekul měl tento efekt zesílit. Tento efekt je saturovaný. To se samozřejmě ví, to se ví mezi chemiky, ví se to mezi fyziky, ví se to mezi klimatickými vědci – akorát se to neví na filozofických fakultách. Takže tato prostřední verze se vypráví obecnému obyvatelstvu, a tomu se řekne „konsensus.“

A když do toho zavrtáte tak, jak jsem do toho zavrtal teď já, tak klimatologové jsou na to připraveni, a začnou říkat: „No, a ono je to složité.“ A složitosti. Ono je to samozřejmě strašně složité, protože saturace je sice pravda, jenže jak jdete v atmosféře nahoru, tak CO₂ ubývá, takže dříve či později narazíte na výškovou hranici, kde už to saturované není. A teď, jak přibývá CO₂, tak se samozřejmě tato hranice stěhuje víc nahoru, a jak se stěhuje nahoru, tak tam je větší zima, takže fotony, co odlétají z vrchní vrstvy, odnášejí míň energie, a proto je tady tepleji. A člověk se začne škrábat na hlavě a říká si: „Fakt jo? A máte to změřené?“ „Ne. My na to máme sofistikované matematické modely.“A je to tady.

Je jasné, že když se z nějakého důvodu otepluje, tak se zvýší koncentrace CO₂. Ale že se otepluje proto, že se zvyšuje množství CO₂, je neprokázané.

Martina: A o těch byste něco měl vědět.

Tomáš Fürst: A o těch trochu něco vím, protože jsem původním vzděláním matematický modelář, a vím, že matematický model každého reálného fenoménu obsahuje více či méně dobře popsané, více či méně dobře pochopené mechanismy, které kolem toho máme. Já bych byl pro to, ať tuto debatu vedeme poctivě, a ať na otázku, proč si myslíme, že zvýšení koncentrace CO₂ v atmosféře povede k vyšší teplotě, dáváme poctivou odpověď, která zní: „Protože naše matematické modely tak vychází.“ A já na to říkám: „Dobře, ale za finanční krize vaše matematické modely také nějak vycházely, a pak to bylo jinak. A za covidu všechny vaše matematické modely také selhaly. Takže proč si myslíte, že tyto matematické modely jsou dobře?“ Možná jsou dobře, já netvrdím, že to jistě není pravda. Jenom říkám, že evidence, kterou máme a která by podpořila tuto hypotézu, rozhodně není tolik, kolik si lidi myslí.

A ještě toto tvrzení zesílím. Kauzální šipka na druhou stranu, tedy že když se z nějakého důvodu otepluje, tak se zvýší koncentrace CO₂, je docela jednoduchá, a dá vysvětlit i na střední škole. Ale opačná aplikace, že se otepluje, protože se zvyšuje CO₂, je velmi ošajstlich. Takže já netvrdím, že to není pravda, jenom říkám: Pojďme o tom vést otevřenou debatu, a nechoďte na mě zase s nějakým konsensem a dezinformacemi, a tak dál. Pojďme vést otevřenou debatu, a vyložte data na stůl.

Martina: Tato debata – alespoň to tvrdí lidé, kteří se pokoušeli ji vést, ať už to byli klimatologové, ať už to byli lidé, kteří pak reagovali na opatření proti CO₂, což je třetí bod, aby nás tady všechny CO2 nesežehlo – se svobodně vést nedá. Narážím na to, že je to zhruba asi rok, kdy americký vědec, nositel Nobelovy ceny za fyziku z roku 2022 John Clauser, označil vědu o klimatu za masivní a šokující novinářskou pseudovědu. A na protest proti tomu, jak se většina jeho kolegů nechává korumpovat stoupenci myšlenky globálního oteplování, vystoupil z americké společnosti fyziků. A Clauser není prvním držitelem Nobelovy ceny, který zpochybňuje ustálený vědecký a politický – a teď to řeknu – narativ o změně klimatu – je jich mnohem více. Já jsem třeba narazila na to, že jedním z hlavních signatářů tří set profesorů a vědců, kteří se zabývají klimatem a tvrdí, že neexistuje žádná klimatická nouze, je norský fyzik Ivar Giaever.

Tomáš Fürst: Toho zrovna neznám, ale věřím, že těchto lidí je hodně.

Martina: Některé signatáře jsem si našla. A přesto všechno i lidé, kteří byli toutéž vědeckou akademickou obcí oceněni, jsou nyní toutéž akademickou, vědeckou obcí ignorováni. Řekněte mi: Čím to může být? Co stojí na počátku odmítání zjišťování toho, jak tyto věci skutečně jsou, a jestli nám opravdu hrozí naplnění matematických modelů, které jste tady popsal, nebo jestli prapůvod, prapříčina toho, co se děje, je úplně jiná, a jde o nějaký cyklický jev?

Tomáš Fürst: Tyto mechanismy jsou stejné, jako za covidu, tento mechanismus je podobný. Dnes už je klimatologie v tomto stavu tak dlouho, že když si student fyziky vybírá, co půjde studovat dál, tak pokud se netěší na to, že bude celý život vyprávět nějaké provládní narativy, tak nepůjde děla klimatologii. Takže tam už je od začátku selection bias, že na klimatologii jdou dopředu už jenom lidé, kteří jsou o tomto narativu přesvědčeni, protože co by tam ostatní dělali. Druhá věc je, že všichni víme, jak funguje struktura financování. Je to jako za covidu – kdo chce na svůj výzkum tučné granty, tak musí říkat a musí opakovat provládní narativ. Samozřejmě, že nedostanete grant na to, že budete zkoumat, že kauzalita mezi CO₂ a oteplováním je naopak. Takže to je stejný mechanismus jako za covidu.

Já vím, když jsem se rozhořčoval nad covidovou debatou mezi staršími kolegy, kteří toto věděli už dlouho, tak se hrozně smáli, a říkali něco v tom smyslu „Welcome to the Club“, že si lidé konečně uvědomují, co u nich v klimatologii zažívají už dvacet let. Takže tyto mechanismy jsou stejné jako za covidu. Ale to je moje největší naděje, protože už občas trochu z nadsázky říkám, že covid byl dar od pána Boha, abychom prozřeli, a byli včas schopni zabránit klimaalarmistům zničit naší civilizaci. A to se podle mě daří velmi dobře, protože po konci covidu najednou přibývá lidí, kteří se začínají dívat na další velké vědecké konsensy, a ptát se, jestli to náhodou také celé není blbost. Těchto lidí, bych řekl, řádově přibylo.

Emisní povolenky nejsou nic jiného než odpustky za hříchy ve středověku. Green Deal se stal dominantním náboženstvím Evropské unie.

Martina: Ale když vám Tomáši Fürste říkají v Americe: „Vítejte v našem klubu“, tak to my s klimaalarmisty žijeme už dvacet let.

Tomáš Fürst: Oni také.

Martina: Ano. Ale přesto – jak jsme se před tím bavili o tom, že jsme oba nedávno byli v Americe, vy tedy mnohem déle – rozhodně zrovna Florida, na které jsme byli – ne spolu, prosím – není posedlá…

Tomáš Fürst: Jasně, Florida má rozumného guvernéra.

Martina: Není posedlá tak, jako Evropská unie. A teď se dostáváme k tomu, zdali klimaalarmismus zde není proto, aby se klimaalarmismus mohl promítnout do ideologie, a do konkrétních ekonomických kroků Evropské unie. A teď jsme samozřejmě u Green Dealu.

Tomáš Fürst: No jasně. Tak to je bod číslo tři – opatření. I kdybychom si mysleli, že se otepluje, a i kdybychom si mysleli, že se otepluje proto, že hnusný bílý muž vypouští molekuly CO₂, tak je otázka: Co s tím dělat? To je politická rovina. Naprosto souhlasím s tím, že se Green Deal stal náboženstvím, dokonce dominantním náboženstvím Evropské unie. Evropská unie už dnes nemá žádný jiný nápad – tedy ještě krom války na východě, podpory války na východě. Nemá žádný jiný nápad, proč existovat, než tady toto zelené náboženství. Takže to je v podstatě už to jediné, co Evropa dnes dělá. Stalo se z toho samozřejmě náboženství, a klimatická věda slouží úplně stejně, jako covidová věda. Oni nebudou říkat: „Tak my jsme propadli zelenému náboženství, a protože jsme tomuto náboženství propadli, tak vy nebudete ráno jezdit autem do práce“. Oni potřebují říct: „Je to věda. Je to konsensus vědců, takže musíte, musíte, musíte, protože jinak bude Armageddon“. To je úplně stejné, jako za covidu.

Martina: Dřív jsme litovali svých hříchů, dnes cítíme environmentální žal.

Tomáš Fürst: Přesně tak. Vždyť to není ani podobné – je to stejné – můžeme si koupit odpustky v podobně emisních povolenek. Vždyť to je úplně stejné. Tento princip emisních povolenek je starý dobrý středověký odpustek – se vším všudy.

Martina: Tomáši Fürste, spískali to tedy vědci, nebo politici? A jsou v případě, že to spustili politici, vědci jenom služkou ideologie a záměrů, o kterých možná na začátku neměli ani tušení, kam nás zavedou?

Tomáš Fürst: Řekl bych, že jako za covidu. Objevil se nějaký vědec, který přišel s nějakým nápadem, a protože novináři vždycky vyberou jen to nejhysteričtější, tak se dostal do novin. Mimochodem, ještě mám schovaný článek ze sedmdesátých let z Nature, kde se strašně řešilo, jak se ochlazuje, a že se všichni bojí, že přichází další doba ledová. A řešilo se, co s tím. A jeden z nápadů byl – honem pálit spoustu fosilních paliv, aby skleníkový efekt, způsobený CO₂, planetu trošku ohřál. A pak se tam také psalo, že to je blbost, protože to nikdy nebude fungovat, protože tento defekt je saturovaný.

Martina: A v sedmdesátých letech nebyla Evropská unie, aby se toho chopila.

Tomáš Fürst: Ano, přesně tak. Zase, to je legitimní vědecká hypotéza, a já jsem rád, že je ve veřejné prostoru, a rozhodně bych nikomu nezakazoval, aby říkal, že jeho matematické modely vychází takto.

Martina: Zkoumat to, věnovat se tomu.

Tomáš Fürst: Přesně. Ale této hypotézy se zase chytl někdo s náboženským horlením – a zjevně ze stejných důvodů, jako covidu, šílení politici, a z nějakého důvodu vyhráli volby. Proč je veřejnost toto ochotna ve volbách tolerovat, mi úplně jasné není, ale zase dobrá zpráva je, že tolerance zeleného šílenství ubývá. A potom přišli se sérií více, či méně nesmyslných opatření, které – i kdyby se všechna realizovala, a i kdyby se realizovala zítra – tak s celkovou bilancí CO₂ v atmosféře neudělají vůbec nic, takže to je úplně jedno.

Když někdo zpochybňuje vědecký konsensus, ocitne se na druhé straně barikády, a je vystaven koordinovaným útokům státu, tisku, není zván do debat

Martina: Co nám může pomoct alespoň v prozření? Stejně, jako někomu matematické modely vycházejí tak, že to podporuje teorii, že bílý muž likviduje planetu produkcí CO₂, tak to mohou stejné matematické modely někoho, jako třeba vy, pomoct vyvrátit, zpochybnit, rozproudit diskusi?

Tomáš Fürst: Toto nemám promyšlené – to je dobrá otázka. Určitě ano. To je triviální odpověď, protože matematické modely jsou vždycky dobré ke kladení lepších a přesnějších otázek. Matematické modely jsou málokdy dobré k predikci budoucnosti. Jak je těžké predikovat, je známo, zejména jde-li o budoucnost. Takže používat matematické modely k predikci budoucnosti je „vošajstlich“, zejména u komplexních dynamických systémů. Ale matematické modely jsou strašně dobré na kladení přesnějších a lepších otázek. Takže by určitě spousta chytrých lidí přišla se spoustou chytrých modelů toho, jakým způsobem lépe, jak se to řekne – vytvořit konsensus.

Martina: Vědecký konsensus.

Tomáš Fürst: Jenže napřed by k tomu musel mít nějakou motivaci. Furt je to debata, jako za covidu. Člověk prostě ví, že v momentě, kdy začne říkat to, co tady říkáme my, tak se ocitne na druhé straně barikády, a už jenom odráží útoky, není zván do žádných debat, nikdo o něj nestojí, aby s někým diskutoval. Už jenom odráží útoky, soustředěné, koordinované útoky státu, tisku, a tak dále. Za těchto podmínek nikdo nebude psát žádné modely, které by zpochybňovaly konsensus. Proč by to dělal?

Martina: Vy máte k dispozici určitá data. A teď si to představím trošku jak v „Jáchyme hoď ho stroje“: Tomáši Fürste, nakrmíte váš počítač, ve kterém fabulujete matematické modely, informacemi, které máte z posledních dvaceti let. Informacemi, které máte o tom, jak jsme se zachovali ve spoustě mezních situací, ať už to byla ekonomická krize, hypoteční krize, krize s nelegální migrací, s covidem, co se teď děje s Green Dealem. Řekněte mi, když to váš počítač schroustá, jaký výsledek si myslíte, že vám takzvaně vyplivne?

Tomáš Fürst: Tohle já nedělám, samozřejmě.

Martina: Dělám si legraci. Vy víte, že je to nadsázka.

Tomáš Fürst: Já vím, že je to legrace. Já matematických modelů dělám strašně málo, co možná nejmíň. Mám pocit, že poslední tři roky využívám obrázky, trojčlenku a implikaci – to je z mého matematického aparátu veškeré, co používám.

Martina: Dobře. Nikoli matematiku, ale občane Tomáši Fürste.

Tomáš Fürst: Sleduji, zejména po svém návratu po roce z Ameriky, že jsem poslední dobou poslední optimista v české kotlině. Jak se sem člověk vrátí, tak vidí strhané, rezignované tváře, a všichni jsou nemocní, naštvaní, unavení a rezignovaní. Já jsem tímto obdobím prošel někdy na začátku covidu. Někdy kolem roku 2020 jsem si říkal: „A sakra už je to tady zase. Už zase budujeme fašismus. Už zase jsou všichni nadšení, že budujeme fašismus. Už jsou všichni zase na straně fašismu. A jestli to bude jako vždycky v dějinách, tak bude stát spoustu krve, a spoustu času tento fašismus porazit. Nestalo se. Covid-fašismus – lidé jsou na toto slovo hrozně alergičtí, a vždycky, když to někde řeknu, tak se na mě všichni sesypou, takže budu říkat – covidismus, a myslím tím jistou odnož fašismu v technickém slova smyslu, že fašismus je snaha o centrální řízení státem, militarismem, a tak dál.

Kyvadlo iracionality a absurdity na Západě dosáhlo svého vrcholu, a visí v bodě, odkud se začne kývat zpátky k racionalitě, protože víc iracionality už neexistuje

Martina: Druh technologie moci se vším, co to s sebou nese.

Tomáš Fürst: Ano, řekněme. Všimněte si, že covidismus se jaksi vytratil sám, po pokusu nastolit autoritativní režim na základě boje proti viru…

Martina: Protože ho ale vytlačilo něco jiného, co stále trvá, a o čem se rozhodně nedá říct, že by to bylo pro celou Evropu, a možná svět, menší problém?

Tomáš Fürst: Jo, ale šlo to s výhodou zkombinovat.

Martina: Šlo, ale přesto všechno nevím, jestli váš optimismus odhánění čerta belzebubem lze sdílet bez ztráty kytičky?

Tomáš Fürst: Takhle to samozřejmě nemyslím. Ale myslím, že na jednu stranu jsme měli kliku – už jsem to říkal v neformální debatě před tím – že zatímco v třicátých letech měli autoritáři Hitlera, tak my dnes máme Foltýna. Zaplať pán Bůh za to, s ním se bojuje výrazně lépe. Zadruhé si myslím, že vůle k moci na jejich straně, na straně covidistů nebyla dostatečná – oni na skutečnou perzekuci neměli koule, a tak toho tak nějak nechali.

Martina: A co teorie o tom, že to byl jen jakýsi krátký test?

Tomáš Fürst: Je to možné. Je možné, že jsem naivní optimista, že to byl jen krátký test, a že to teprve přijde. Ale počet lidí, které se tímto pokusem zavést totalitu ohledně covidu probudili, je podstatný, a lidem – jako v Matrixu – se už dveře zavřít nedají v momentě, kdy jsou jednou otevřeny. Takže myslím, že to je významná záležitost a že covidové probuzení nám prozřetelnost nadělila proto, abychom včas uviděli nebezpečí zeleného běsnění. To se podle mě daří docela dobře.

A ještě si navíc myslím, že budeme mít tentokrát historickou kliku, že my, v českých zemích, jsme uprostřed Evropy, a kolem nás různé velmoci, či velké země, které neví, jestli jsou velmoci, nebo nejsou – jako Německo – předvádějí různý tanec. Tu doleva, tu doprava, tu k autoritářství, tu zpátky. A občas máme smůlu, jako třeba v 68., že vymyslíme něco v blbou dobu, a buďto na východě, nebo na západě se to nelíbí. Ale občas také můžeme mít kliku, že se náš vývoj konstruktivně potká s vývojem jinde. Já to teď vidím tak, že kyvadlo iracionality, nebo kyvadlo absurdity, který všichni sledujeme, jak se kýve, na Západě dosáhlo svého vrcholu. V Americe, v Británii, ve Francii, v západní Evropě kyvadlo absurdity dosáhlo svého vrcholu. A to v nás vyvolává pesimistický pohled, protože kyvadlo v tomto bodě obratu visí dlouho, takže ono to vypadá jako zatuhnutí v úplně absurdním stavu. Ale kyvadlo se začne kývat zpátky směrem k racionalitě, protože víc iracionality už na světě není, dál už to nejde, takže se bude kývat zpátky směrem k racionalitě.

A já doufám, že se střední Evropě podaří neimportovat ze Západu všechny ty šílenosti, a to do té doby, než se tam úplně jasně ukáže, že to vedlo do pekel, a kyvadlo se na Západě začne zase vracet do racionality. Tak toto je moje naděje, a zatím bych řekl, že data neukazují proti ní.

Martina: Milí posluchači, už jsme vám prozradili, že Tomáš Fürst teď strávil rok v Americe. Zapamatujte si jeho názory, jeho optimismus, jeho barvu hlasu a entusiasmus. Já si ho za několik měsíců pozvu znovu, a pokud mu to vydrží i poté, co už je zase doma, tak uvěřím tomu, že jste optimista.

Tomáš Fürst: Jestli nebudu ve vězení, tak rád přijdu.

Martina: Tomáši Fürste, moc vám děkuji za tuto velice pragmatickou a osvěžujícím způsobem věcnou analýzu, kterou jste nám dopřál. Díky moc.

Martina: Ještě dodám, že jste autorem knih, například, Jak přežít teroristický útok, nebo Planeta Země, kruté místo k žití. Pane generále, já jsem na začátku rozmluvila o tom, jaké jsou mírové plány, možná grandiózní mírové plány: Znamená to, že podle vás je už mír skutečně za dveřmi?

Andor Šándor: Bylo by to hezké, ale nejsem si jist. Mně na tom přijde už dlouhou dobu zvláštní, když Zelenskyj – a i to docela chápu – a Západ mluví o tom, že to bude Ukrajina, která bude diktovat podmínky míru. Viděla jste někdy v životě, že ten, kdo prohrál, si bude diktovat, jak to bude? Bude si přece diktovat ten, kdo vyhrál, a to je bohužel Rusko – to si nenalhávejme – to si bude diktovat, jaké budou podmínky. Obávám se, že tato ultimátní podmínka, to znamená, že Ukrajina se zřekne členství v Alianci, a zruší bezpečnostní smlouvy, které podepsala i s Českou republikou, byť to není něco, co by Rusům příliš vadilo, ale především smlouvu se Spojenými státy, s Británií, a podobně, tak že pak bude Rusko ochotno k tomu celému přistoupit. Ale tohle Ukrajina neudělá.

Martina: Pane generále, vy jste řekl: „Ukrajina prohrává, nebo respektive, Rusko vyhrává, to si teď nenalhávejme.“ Nalháváme si to stále?

Andor Šándor: Ale samozřejmě, dlouhou dobu. Velmi mě potěšilo, když prezident Petr Pavel na jednání výboru Aliance řekl, že bychom měli přestat být politicky korektní. Já doufám, že tím myslí to, že si budeme říkat pravdu.

Martina: Jste si jistý, že tím myslí toto?

Andor Šándor: Nemyslím si, ale chtěl bych, abychom si konečně řekli…

Martina: Takže i vy si nalháváte – aby se nám lépe žilo.

Andor Šándor: Ano. Abychom si řekli pravdu. Víte, dá se to rozdělit do několika skupin. Jsou tady opravdu lidé, kteří mají takový háv Nulandové, kteří upřímně nenávidí Rusko, nebo Sovětský svaz – a celkem některé chápu z důvodu historické reminiscence, to všechno ano. Pak jsou tady politici, kteří navenek říkají něco jiného, a v duchu jsou velmi kritičtí, viz Sikorski, a jiní politici, kteří se nechali nachytat některými ruskými, takzvaně vtipálky, a říkali jim pravdu. A pak je tady velká skupina politiků, kteří vidí, že je to špatně, ale nainvestovali hrozně moc politického potenciálu do podpory Ukrajiny, který se v mnohém rozcházel s praktickou realizací této pomoci, a teď nemůžou předstoupit před své voliče a říct: „Přátelé, my se omlouváme, ale udělali jsme to špatně. Celou věc jsme špatně zmanagementovali.“

Stoltenberg řekne, že se této válce dalo zabránit, a já jsem říkal, že to zní docela dobře, ale hned přidal další, že jsme měli Ukrajině dát víc. Ano, my jsme v zásadě dělali příliš pozdě, příliš málo, a dostali jsme se do situace, ve které jsme dneska, že je v nějakém stereotypu stále ujišťujeme o něčem, o čem už sami víme, že to už těžko může dopadnout pozitivně, protože i kdybychom jim to nakrásně chtěli dát, tak už to ani nemáme – myslím tím zbraně. A to hlavní, co Ukrajinci potřebují, jsou lidé, a ty jim nedáme. A zaplaťpánbůh, že už některá média o tom konečně říkají pravdu, že i vojáci, kteří tam jsou, jsou špatně vycvičeni. Cvičí je vojáci – to je pro mě nepochopitelné – kteří sami nebyli na frontě.

Oni tam na jednu stranu musí mít obrovskou škálu zkušeností, a ukrajinská armáda, včetně ruské, a až tento konflikt skončí, budou jedny ze dvou nejvíce zkušených a v boji protřelých armád, takže by jeden předpokládal, že nováčky budou školit ti, kteří mají zkušenost. A prý ne. A teď chtějí výcvik prodloužit na 45 dní. A já sám pamatuju, když naši vojáci procházeli přijímači – šestitýdenním kurzem – při základní vojenské službě, který vyvrcholil grandiózní střelbou jednotlivými ranami třikrát do terče, aby voják potom mohl složit přísahu, a šel poprvé…

Na Ukrajině jsme svědky dvou válek: Horké, ve které vedou Rusové, a propagandistické, a tam vedou Ukrajinci

Martina: A uměli skládat komínky.

Andor Šándor: Přesně tak. A uměli rychle a včas nastupovat před blok, ve kterém bydleli. To je prostě strašně málo.

Martina: Pane generále, vy jste započal mnoho témat, já to budu trošku strukturovat: My jsme se bavili o tom, jaké myslíte, že by mohly být podmínky míru, ale já se přesto ještě vrátím k tomu, co jste řekl, že především nemají lidský potenciál. Já jsem 16. 9. poslouchala rozhovor – tuším na Rádiu plus – a tam řešili především dezerce Rusů, a respondent řekl, že kdo mohl z ruské armády utéct, už utekl. Myslíte, že stále řešíme věci, které pro výsledek tohoto konfliktu nemají až takový pádný dopad?

Andor Šándor: Víte, na Ukrajině jsme svědky dvou válek. Horké, tam vedou Rusové, a propagandistické, a tam vedou Ukrajinci. Já tomu rozumím, chápu, že, jak se říká, první obětí válečného konfliktu je pravda, nebo, jak říkal Churchill, pravda je za války tak cenná, že je potřeba ji chránit. Všemu tomu rozumím. Chápu, že někteří, takzvaní odborníci proto, aby si zajistili místo v médiích, budou ochotně vyprávět věci, které média chtějí slyšet, které chtějí hrát, a média se už zpětně neptají, zda měli pravdu, nebo neměli.

Martina: Nedostatek sebereflexe…

Andor Šándor: Je až neuvěřitelný. Podle některých velkých odborníků Ukrajinci už měli dávno na Krymu organizovat dovolené pro Čechy, aby si tam užili. Já to takhle přeháním, ale prostě Krym už měl být ukrajinský, a podobně. Nikdo nemá žádnou sebereflexi, abychom si řekli, že přání otcem myšlenky je sice hezká věc, ale válku to nevyhraje. A jedna věc je stranit, jedna věc je podporovat, ale na druhou stranu si přece musíme říct, jaká je pravda.

Martina: Když řeknete, jaká je pravda, tak i to má vývoj, protože jste chcimír, kremlobot, ruská filcka – to jenom cituji ze své mailové korespondence.

Andor Šándor: Je to strašné, protože přece, když říkáme pravdu, tak to neznamená, že jsme proruští. Já Rusy rád nemám, nevím, co bych obdivoval na Putinovi, nevím, co by mě v životě mělo přimět k tomu, abych šel bydlet do Ruska, abych přijal nějaké ruské hodnoty, na druhou stranu bychom si tuto zemi neměli úplně škaredit. Je pravda, že v Rusku od konfliktu vzrostly platy o 14 procent, a je tam řada věcí, které vůbec neodpovídají tomu, že by země byla v nějakém konfliktu. To je zase další věc, že když je maximálně pohaníme, tak si myslíme, že vyhrajeme válku – ale nevyhrajeme ji. To je prostě ten problém. Jsem velmi přesvědčen, že jsme verbálně pro Ukrajinu udělali hodně, ale prakticky jsme pro ně toho tolik zase neudělali. Kdo sleduje dodávky techniky, a jejich schopnost v tomto konfliktu dlouhodobě vydržet a přežít, tak vidí, že to nemohlo, a nemůže stačit ruské válečné mašině, která také v mnohém neukazuje kdoví co, ale také se řadu věcí naučili, a bohužel, na východní frontě, kde se o tom všem rozhoduje, se jim daří.

Rusko nikdy neustoupí z požadavku, že Ukrajina nebude v NATO. Když Západ říká, že členství Ukrajiny v Alianci je neoddiskutovatelné, tak popuzuje Kreml k zesílení bojů.

Martina: Pane generále, i k tomu, že jsme neudělali dost, nebo respektive, více jsme toho udělali verbálně než fakticky, se dostanu. Ale pojďme teď po jednotlivých tématech. První otázka zněla, jestli je mír už za dveřmi? Vy jste řekl, že se především bude hrát o neutralitu Ukrajiny, takže to je asi podle vás největší želízko v souboji o mír. A odhadovala bych, že druhá největší bitka bude svedena o území, které Rusko už obsadilo. Pojďme si tedy něco říct o tom, co jste uvedl jako první: Spor o neutralitu Ukrajiny. Aby Ukrajina byla neutrální, je pro Rusko zásadní, a je pro něj zásadní, aby nebyla součástí Severoatlantické aliance. Je reálné vyjednávání o míru, když je právě toto jedno ze zásadních želízek v ohni?

Andor Šándor: Rusové z tohoto požadavku neustoupí, a kdykoliv Antony Blinken, a další vystoupí, a řeknou, že členství Ukrajiny v Alianci je neoddiskutovatelné, tak tím více popuzují Kreml k tomu, aby ještě více přitlačil na frontě a aby ještě více učinil z Ukrajiny rozbitý nefunkční stát. Zadruhé, Aliance má 32 členů – a ne, že bych chtěl být ošklivý, že by si Američani neuměli poradit s Albánií, například, nebo s Makedonií – ale neumím si představit, že Německo, či Turecko by zvedlo ruku pro členství Ukrajiny v Severoatlantické alianci. Neměli bychom si to tedy nalhávat. Ale jak se říká, slibem neurazíš.

Martina: My jsme to slibovali už, tuším, v 2008.

Andor Šándor: S tím přišel v Bukurešti už George Bush mladší, který končil v roce 2008 svůj poslední mandát, a zablokovala to Francie a Německo. Osobně si myslím, že obdobný scénář se klidně může opakovat, pokud by skutečně někdy k něčemu takovému v budoucnosti došlo. Ale je potřeba si říct, že jedna z podmínek uchazeče v Alianci je, že má vyřešeny své problémy se svým sousedem, a tady si vůbec nemyslím, že problémy budou vyřešeny velmi rychle. Bude to otázka dlouhých a dlouhých desetiletí. Pokud jde o mír, a o dosažení nějakého pokroku, tak bude hrozně důležitá ještě další věc, a to, aby obě znesvářené strany našly aspoň elementární důvěru v tu druhou.

Martina: Nebo ochotu.

Andor Šándor: Důvěru, důvěru, věřit tomu, že to, na čem se dohodneme, tak myslíme. Kdo může dneska věřit Putinovi a Lavrovovi, kteří ještě 21. února 2022 říkali, že nenapadnou Ukrajinu? Kdo bude dneska věřit lidem, jako je Scholz – před tímto byla Merkelová, nebo Macron, a podobně – když pak řeknou, že Minsk II vlastně sloužil jenom k tomu, abychom dali Ukrajině čas se vyzbrojit? Takže jakékoliv uspořádání, které by vyústilo aspoň v nějaké příměří, musí pro obě strany znamenat, že to není čas pro druhou stranu na to se znovu vyzbrojit, a připravit se na bojování.

Martina: A chytnout druhý dech.

Andor Šándor: Přesně tak. Další důležitá věc je, že vojska bude muset někdo oddělit. To znamená nějaké peace force, nebo něco takového. A kdo to bude? Já si nedokážu představit, že by Rusové kývli na to, že tam budou rozmístěny jednotky Severoatlantické aliance. Nevím, jestli někdo bude souhlasit s čínskými jednotkami, a podobně, ale vím, že tento problém bude velmi složitý. Bylo by fajn, kdyby se přestalo střílet, ale nesmí to být jenom základem toho, že to bude zamrzlý konflikt, který na okrajích bude pořád horký, a občas se bude střílet, občas se něco provede…

Martina: Ale Západ z toho bude mít lepší pocit.

Andor Šándor: Nevím, kdo z toho může mít dobrý pocit. Já si myslím, že i Západ si musí jasně uvědomovat – nebo my, já se považuji za Západ – že rozbitá Ukrajina není nic, co by generovalo cokoliv pozitivního pro celkový vývoj v Evropě, protože přijde ještě další, neméně závažná věc – a to nějaká mírová obnova.

Martina: Neutíkejme ještě do mírové obnovy, protože, pragmaticky, k té ještě, bohužel, vede pravděpodobně poměrně dlouhá cesta. Vy jste řekl, že spor o neutralitu Ukrajiny bude klíčový, takže si z toho, co jste řekl, vyvozuji, že si o tom můžeme myslet cokoliv, můžeme si myslet, že je to nespravedlivé, ale ze strany Ruska přes tohle nejede vlak. Je to tak?

Andor Šándor: Je, protože to je základní, fundamentální otázka, proč Rus vede válku na Ukrajině. Je tu skupina lidí, kteří věří tomu, co kdysi řekl prezident Havel, že Rusko neví, kde začínají a končí jeho hranice – tak nějak podobně to řekl – a to jsou lidé, kteří věří, že Rusové jsou imperialisti, jejich jediným zájmem je dobývat Evropu. To je jedna skupina lidí, ke které se nehlásím, nepatřím tam. A druhá skupina lidí si myslí, že Rusko začalo válku na Ukrajině kvůli tomu, aby zabránilo vstupu Ukrajiny do NATO.

Jak by se Kyjev choval k etnickým Rusům, kteří žijí na územích dobytých Ruskem, pokud by se jich Moskva vzdala? Jak bychom zabránili nové občanské válce?

Martina: Tato hranice je příliš dlouhá, příliš nechráněná.

Andor Šándor: Ano.

Martina: A z Ukrajiny do Moskvy je to, co by kamenem dohodil.

Andor Šándor: Přesně tak. Je to příliš důležitá země i z řady různých dalších věcí, včetně toho, že základ ruské státnosti je vlastně Kyjevská Rus, a podobně – ale to bychom se někam zamotali. Ale chci říct, že pro Rusa je toto rozhodující věc, a to také ukazuje na povahu toho, jak celý konflikt vedou. Že ho vedou o dobytí jednak rusky mluvících území, o jejich podmanění, a o rozbití Ukrajiny tak, aby byla nefunkčním státem, který těžko může být členem Aliance. Pokud tomuto věříme, tak si z toho jasně dovodíme, jaká bude pozice Rusů při vyjednávání, protože nevěřím tomu, že by se toho Rusové po tom všem vzdali.

Martina: Platí to i o obsazených územích? Protože to je další věc, která bude pravděpodobně zásadní – že se Rusko pravděpodobně nebude chtít vzdát území, která už obsadilo, a mnohdy se značnými ztrátami.

Andor Šándor: Položme si tuto otázku jinak: Co by se stalo na územích, která již Rusové zabrali – a já neobhajuju, že to Rusové zabrali – kdyby na těchto územích Ukrajina obnovila svou svrchovanost? Jak by se Kyjev – a já rozumím, že západní část Rusy nenávidí, a rozumím i důvodům, které jdou do minulosti, Sovětský svaz, hladomor, a nevím, co všechno, tomu všemu bych uměl rozumět – choval vůči těmto územím, kde žijí etničtí Rusové? Jak bychom tam zajistili…

Martina: Že nebude občanská válka?

Andor Šándor: Že znova nebude občanská válka. Takže, já jsem to kdysi řekl v rádiu – nevím, jestli mě za to někdo nakopal – že kdyby Zelenskyj byl veliký státník, a mohl si to dovolit, tak by ta území prostě podstoupil Rusům, protože z nich bude mít jenom problémy. To by to musel etnicky vyčistit, aby tam nebyli žádní etničtí Rusové, nebo tam byli jenom tací, kteří chtějí být pod Kyjevem – a to si jako opravdu neumím představit, jak by to fungovalo dál.

Na druhou stranu, i Ukrajinci, kteří zůstali na územích okupovaných Rusy, jsou dneska také občany druhé kategorie – to abychom si popravdě řekli. Řešení tak i tak je vždy pro někoho problém. Pokud neuděláme to, co má OSN ve svých preambulích, a to – právo národa na sebeurčení, a všechny tyto věci – a pokud to skutečně nebudeme umět udělat v praxi, tedy ne nějakými referendy pod hlavněmi kalašnikovů, ale skutečnými referendy, kdy bude nějakým způsobem ověřitelné, jak se lidé rozhodli o tom, kde chtějí být. Jinak tento problém nemá řešení.

Martina: Vy jste řekl, že kdyby byl Zelenskyj opravdu velký státník, tak by ta území postoupil…

Andor Šándor: Za něco by ho vyměnil.

Martina: Ano, protože to prostě nemá řešení. A v tu chvíli se ptám: Dobře, jsou dvě zásadní podmínky, o kterých jsme hovořili, budou tyto podmínky pro Ukrajinu akceptovatelné?

Andor Šándor: Myslím, že ne, protože i sami Ukrajinci se v nějakém průzkumu veřejného mínění ve velké části vyjádřili, že tato území chtějí zpět. A teď je jenom otázka, jak toho docílí. A já si fakt neumím představit, že by se toho Rusové po tom všem vzdali. Neobhajuji to, jenom prostě konstatuji, že by se toho po dvou a půl letech válčení prostě nevzdali. Ani Putin v Kremlu přece nemůže předstoupit před svou partu a říct: „Tak pánové, bojovali jsme s nimi dva a půl roku, a nic nemáme.“ To asi těžko.

Martina: To nemůže udělat ani jeden z nich.

Andor Šándor: Ne. Je to prostě problém.

Martina: Dobře, můžeme si říkat, co by kdyby. Kdyby se o míru začalo vyjednávat, skutečně tak, jak to doporučovali mezinárodní diplomaté, včetně tolikrát zmiňovaného Henryho Kissingera, tak by možná byly karty rozdány jinak. To si dovolím už v tuhle chvíli říct, protože i kancléř Scholz v rozhovoru pro televizi ZDF řekl, že nyní je čas diskutovat o tom, jak z této válečné situace rychleji dosáhnout míru. Takže po dvou letech, kdy jsme se o tom bavili – ovšem v tu chvíli byl člověk chcimír – se o tom už asi mluvit smí. Řekněte mi, jaká je z toho tedy cesta ven? Vy jste řekl, „Obnovením elementární důvěry, důvěry v to, že druhý nezískává jenom čas.“ Je to také pravděpodobně obnovení elementární důvěry nejenom Ukrajina – Rusko, ale také Rusko – Západ.

Andor Šándor: Přesně tak.

Martina: Dobře. Vidíte tedy řešení v nějakých vícestranných smlouvách? Už teď se třeba hovoří o Minsku III, přestože Minské dohody byly v minulosti samými spolutvůrci zdiskreditovány?

Andor Šándor: Možná si slibujeme příliš mnoho od Donalda Trumpa, že by mohl 5. listopadu vyhrát americké volby. Já si myslím, že to bude chtít do těchto jednání novou krev, protože i tyto věci jsou personifikovány. Prostě těžko můžeme americkou politiku vůči Rusku odstranit od osob, jako je Joe Biden, Antony Blinken, Nulandová, a podobně. Na druhou stranu je to stejné i s protagonisty v Kremlu, jenomže, tam se nechystá, že by Putin odešel, nebo něco podobného. Takže to bude velmi složité.

A je také otázka, které země by tam měly hrát roli. Nedávno jsme slyšeli Putina říct, že by si dovedl představit, že by to bylo pod patronací Číny. Neumím si představit, že by na to Spojené státy, Brazílie, Indie a podobně, kývly. Každá strana vidí úplně jiné hráče. Já to vidím jako velmi složité, opravdu velmi složité, aby byl mír skutečně postaven na solidním základě. Toto bude mír, kdy ani jedna ze stran není totálně poražena. To není první světová válka, to nejsou Rusové v Berlíně za druhé světové války. Pokud vezmeme, že se Rusům nepodařilo dobýt celou zemi, což asi nikdy nechtěli, nepodařilo se jim svrhnout režim Volodymyra Zelenského, a nepodaří, nezmění demokratický systém Ukrajiny, neovládnou celou Ukrajinu – nemyslím vojensky, ale nějak vlivově – tak těžko můžou mluvit o nějakém vítězství tak, jak jsme si představovali konflikty, že skončí totálním kolapsem, že se zhroutí armády, a podobně. To tady asi nebude. Ale jak z toho ven? Já jsem nedávno v jednom rozhovoru řekl, že to by bylo opravdu na Nobelovu cenu míru pro toho, kdo přijde s nějakou kouzelnou formulací, která obě strany povede k tomu, že bude uzavřen mír, a nebude to základem pro další konflikty tak, jak jsme viděli po první světové válce.

Když se ekonomika rozvíjí, má to vždy svou vlastní dynamiku. Nikdy nezačnou růst všechny sektory naráz. Mladá, dravá, rychle rostoucí ekonomika například má celkem levnou práci, malé množství regulací, vysoké množství inovací.

Její rozvoj se začne soustředit na některý obor a na něj se postupně nabalují subdodavatelské sektory. A stejně tak ekonomika, která je v dlouhodobém úpadku, má také svou dynamiku. Také nikdy úpadek nepozorujeme stejně výrazně napříč všemi obory, ale obyčejně tento úpadek začneme nejprve cítit v energetice a v těžkém průmyslu, jako je třeba hutnictví. Z něho pak postupuje dál ke strojírenství, případně typicky k výrobě automobilů. Teprve pak postupuje do jemnější průmyslových oborů. A jako poslední jsou obyčejně postižené služby. Jinými slovy, v některých segmentech ekonomiky se ještě může tančit na palubě a lidé nic netuší, do jiných už teče voda.

Do evropské ekonomiky už teče voda a zatím jsou pod čárou ponoru zejména energetika a hutnictví. Ale nabírat vodu už začal i celý automotive průmysl. Ocelářská unie uvedla, že výroba oceli v České republice v prvním letošním pololetí meziročně klesla o 600 tisíc tun na 1,27 milionu tun, což je zatím nejhorší výsledek za dobu, co Ocelářská unie výrobu odvětví sleduje. Současně klesá nejen výroba, ale i spotřeba, a to o 130 tisíc tun na 2,9 milionu tun oceli. Méně oceli vyvážíme, naopak musíme stále víc oceli dovážet. Mimochodem, Československo, a později Česká republika, měly silnou tradici ve výrobě oceli, a to nejen před rokem 1989 v rámci východního bloku, ale také ve světovém měřítku. Uměli jsme vyrábět vysoce ušlechtilé oceli, měli jsme silné hutnické školství a výzkumné instituce. Naše kvalitní ocelářství v poslední době doničily především drahé energie, kvůli nimž se stala naše ocel nekonkurenceschopná. Tady již demontáž celého odvětví byla téměř dokonána.

To, o čem zde mluvíme, však není „jenom“ problém České republiky a „jenom“ ocelařiny. Jak jsem již řekla, jak se jednou spirála des-industrializace a hospodářského úpadku spustí, pokračuje. A v tomto případě napříč celým kontinentem. Automobilky jsou další na řadě. Mezinárodní automobilová skupina Stellantis se kvůli přetrvávající slabé poptávce rozhodla o několik týdnů prodloužit přerušení výroby elektromobilů Fiat 500 továrně Mirafiori v severoitalském Turíně. Přeloženo, to jsou hned dvě informace v jedné. Zaprvé úpadek odvětví automotive se týká celého kontinentu. Zadruhé o elektromobily není zájem, pokud buď nejsou abnormálně silně dotovány, anebo naopak není provoz spalovacích motorů abnormálně trestán. To vyjde nastejno, protože trestání provozu spalovacích vozů například skrze bizarně drahé dálniční známky je pouze dotací naruby. Něco jako pozitivní diskriminace.

Toto je spirála, která se rozhodně nezastaví během jednoho nebo dvou let. Teprve až v roce 2027 má naběhnout takzvané uhlíkové clo a také emisní povolenky pro fyzické osoby. Neboli ode dneška za dva a půl roku se podmínky pro evropský průmysl ještě výrazně zhorší proti stávajícímu stavu. Spirála bude v první linii pokračovat přes chemický průmysl, sklokeramický, cementárny, papírenský, zpracovatelský. Textilní už nemá moc kam klesat. Potravinářství bude postiženo o něco později. S tímto výhledem je zcela nesmyslné rozjíždět jakékoliv nové průmyslové podniky. Čím menší průmyslový podnik, tím těžší pro něj bude udržet se při životě během dalších tří či čtyř let. Projeví se to krom jiného i na zaměstnanosti v průmyslu, která půjde výrazně dolů. Uvolněné lidské kapacity ale nasaje státní sektor, jehož byrokracie dusící jakoukoliv smysluplnou ekonomickou aktivitu naopak bude dál bobtnat.

Tento růst státního sektoru je dobře viditelný z faktu, že schodek českého státního rozpočtu ke konci září vzrostl na 181,7 mld. korun ze srpnových 175,8 mld. korun, což je čtvrtý nejhlubší zářijový schodek od vzniku ČR. Samozřejmě vláda bude tvrdit (a už tvrdí), že za to mohou povodně. Jenomže každý rok se přihodí nějaké nečekané události. Jednou jsou to povodně, jindy tornádo, ještě jindy energetická krize nebo covid. Vzpomene si snad někdo na nějaký rok bez mimořádných událostí? Sotva. Na ty proto musí být v rozpočtu rozpočtová rezerva, ze které jsou tyto nečekané události financované. Jinak řečeno, je to výmluva. Ještě jinak řečeno, stát roste. A ještě jinak řečeno, ale se stejným významem: Soukromý sektor a soukromé podniky se zmenšují a zmenšovat se ještě budou.

Marian Kechlibar kdysi napsal sérii článků, které se jmenovaly „Černé díry v červených číslech.“  Popisoval tam příklady mimořádné nehospodárnosti. Projekty, které byly mnohonásobně předraženy a jejichž smysl je velmi pochybný.

Podobný pocit mám z evropské čtvrti v Bruselu. Ne snad, že by tady peníze chyběly, naopak, tady je vidět, že jste na návštěvě u mnoha miliard euro. Na každém náměstíčku se imrvére konají nějaké akce či festivaly, všechno je tady krásné a nazdobené, bruselská radnice se rozhodně nezlobí, že tady má armádu sta tisíc dobře placených eurobyrokratů, poslanců, komisařů, lobbistů a dalších existencí.

Ale není to tu k běžnému žití. Každý ví, že dostáváte velmi nadstandardní mzdu, a podle toho s vámi zachází. Jestliže je poslanecká kantýna v českém parlamentu nápadně levná, tak tady je to naopak. Všechno je tu nápadně drahé. Horizont události je kruh o průměru deseti kilometrů kolem evropské čtvrti. Tady se mizerně, ale za draho, bydlí i večeří. Belgičané navíc nejsou žádní velcí kuchaři, takže gastronomie je tu slabá, ale nikomu to nevadí, protože ty desítky tisíc lidí stejně něco do žaludku potřebují, musejí někde složit hlavu, a tak si nechají líbit celkem cokoliv.

Obyčejní místní lidé se z tohoto kruhu už dávno vystěhovali. Zůstalo pár důchodců. Pokud tady potkáte maminku s dítětem, je to zcela jistě manželka někoho, kdo pracuje v Europarlamentu nebo v Evropské komisi. K běžnému žití to tady není. Čím blíže jste eurobudovám, tím hlubší černá díra to je.

Platy jsou tu na české poměry naprosto opulentní, ale když se s lidmi dáte do řeči, zjistíte, že mají úplně stejné starosti jako u nás doma. Mají co dělat, aby s tím  platem vyšli. Vzít si tady hypotéku, to chce stejnou odvahu jako u nás v Česku. Ano, dá se bydlet na předměstí, ale i tam jsou ceny stále ještě vysoké. Finanční gravitační pole evropské čtvrti přestává působit až tak v sedmdesátikilometrové vzdálenosti od Bruselu. Tam pak začínají normální západoevropské poměry.

Kdyby se tu našel někdo rozumný, kdo by celý ten cirkus odstěhoval do Štrasburku, kde jsou všechny ty baráky také, ale jezdí se tam na jeden týden v měsíci, tak Brusel okamžitě zkrachuje. Bylo by to horší, než krach automobilky. Evropské instituce jsou tu daleko největším zaměstnavatelem. Zaměstnanci tu mají ještě silnější odbory než v automobilkách, nepracuje se  na směny, pracovní doba je na pohodu, víkendy jsou volné.  Výsledkem jsou předpisy, které stejně nikdo nečte, takže se ani vlastně nepozná, když jsou vadné. Když máte na směně v automobilce blbce, poznáte to prakticky ihned na zvýšených reklamacích. Když máte blbce v Europarlamentu, nepoznáte to nikdy.  Jak kdysi říkal Luděk Sobota, když se dělá hlavou, tak se nedělá nic…

Ale nemohu těm Belgičanům upřít, že si to vlastně uměli dobře zařídit. Jejich největší zaměstnavatel nepotřebuje ani komín, ani speciální čističku odpadních vod, nepotřebuje denně tisíce kamionů subdodávek, nepotřebuje ani tisíce kamionů, aby někdo odvážel hotové výrobky, a navíc se zaměstnanci sami dokážou postarat, aby jejich práci nikdo neoutsourcoval do Číny.  Automobilky možná už brzy nebudou a aut bude ubývat, ale eurobyrokratů nikdy neubude a postarají se, aby právě na jejich platy peníze stále byly.

Belgičané se pak postarají, aby jim v peněženkách zbylo co nejméně…

My, Češi, když chceme k něčemu nebo k někomu vyjádřit náklonnost či lásku, tak zdrobňujeme. Milovaná žena je ženuška. Milovaná práce je prácička. Milované zvíře je pejsek, kočička… Málokdo kamarádí s Václavem. Spíš s Vaškem nebo rovnou Vašíkem.

Co je malé, to je hezké.

Všimněte si, že nemáme ani vládičku, ani ministerstvíčko, nemáme ani finanční úřadíček. Zato když neoblíbeného premiéra nazvu Blyštivým Péťou, tak to zní skoro familiérně. Na Péťu nikdo nechce zaútočit kamenem. Toho tak maximálně politovat, nabídnout mu teplý čaj a vysvětlit mu, že na vrcholovou politiku fakt nemá.

Já myslím, že my, Češi, prostě nemáme rádi velké baráky. Nedělají nám dobře. Nedají se zdrobňovat, a tím pádem není možné si je zamilovat. Máme rádi malé chaloupky, drobné penziony, malé hotýlky… vlastně i do Chorvatska nejspíš jezdíme, protože jsou tam malé plážičky. Ne jak v Itálii, kde jsou kilometry a kilometry písečného pobřeží a na nich tisíce a tisíce lidí.

Nejspíš by nám prospělo, kdybychom měli malý parlamentík. S padesáti lidmi, kteří by se vešli do pěkného vzdušného přízemního domu.
Nikdy se neztotožníme s obrovským bruselským barákem, ve kterém se hemží tisíce a tisíce lidí, kde jsou tisíce kanceláří a obrovské zasedací sály pro víc než sedm set poslanců. Nemáme na to slovní aparát. Nejsme schopni si ho zamilovat. Nedá se totiž zdrobnit. Česká povaha nemá ráda molochy. Nemá ráda velké stavby ani velké věci.

Tak nějak instinktivně víme, že se v té obrovské budově ztrácíme a že s tou velkou věcí těžko pohneme. Tak nějak instinktivně cítíme, že s tím nepohne nikdo. Ani ten, který nezdrobňuje, ale má velké věci rád.

Brusel byl kdysi krásné město. Výstavní, okázalé, velkolepé. Habsburské. Široké ulice, spousta památek, vkusné fasády v ulicích. Domy úzké, protože zde se platí daň z nemovitosti nikoliv z pozemku, ale z průčelí.

Navíc je to daň velmi progresivní, takže v Belgii nebylo drahé vlastnit dům či byt, ale je velmi drahé vlastnit víc domů či bytů.

Poslední injekce bohatství a peněz přišla právě v souvislosti s umístěním sídel evropských institucí. Přece jenom, čtyřicet tisíc úředníků, tisíce lobbistů a dalších přidružených existencí, to je obrovské číslo.

Ulice se každé ráno beznadějně ucpou, takže je zapotřebí si buď přivstat, a nebo prospat dopoledne. Kdo vyjede do práce v osm hodin, ten dojede po desáté. A je úplně jedno, jak to má daleko. Na kole se zde jezdí především kvůli faktické neprůjezdnosti pro automobilovou dopravu.

V centru Bruselu je stále ještě vidět, že jste na návštěvě u mnoha miliard euro. Budovy jsou okázalé, auta naleštěná, obrovská a elektrická. Kavárny jsou stylové, hezké, ale pár minut od centra už se člověk neubrání dojmu, že líp už bylo. Většina domů kdysi byla krásná.

Teď už je vidět, že postavit na chodník lešení, aby se opravila fasáda, je dražší než vlastní oprava. Výměna oken je násobně dražší než samotná nová okna, a zkoušet nějakou přestavbu bytového jádra? Zlatý voči! Už se prostě jen flikuje.

Tu a tam ještě vidíte, že majitel na to má, a v jinak šedé uliční zástavbě se vynoří bývalá krása, ale o to víc to zdůrazňuje pozvolný úpadek okolí. Je to vlastně horší než válka nebo povodeň, protože to jde pomalu. Každý rok si víc peněz vezmou úředníci s lejstry, a tak zbude méně na zedníky a instalatéry. Zbývá méně na pokládku asfaltu. Úřednické postupy jsou tak složité, že sezení v kancelářích a čtení lejster je vlastně dražší než parta Turků, kteří by vám přestavěli dům.

Ano, tady v Bruselu pracují rukama jen černoši nebo jižané. Bílí muži už jim ani nešéfují. Ti právě sedí v těch kancelářích a starají se, aby na přestavbě domu vydělali, i když nic nedělají.

A tak bydlím v domě, který byl kdysi krásný. Ale kterýkoliv český panelák ho dnes předčí. Jak prostorem, tak vybavením. Jezdím ulicemi, které byly kdysi výstavní. Ale dnes už jsou především ošuntělé. Vlastně si už člověk dovede představit, jak to bude vypadat za sto let. Salámová metoda funguje. Je to stejné jako s migrací. Každý rok prostě přijdete o kousek kvality a komfortu. Na ceně nemovitosti se to neodrazí. Ta pořád roste, protože pořád roste evropská byrokracie, což znamená ještě víc úředníků, kteří si ještě rádi pronajmou stále mizernější bydlení. Ale už roste jenom cena, nikoliv životní úroveň.

Často doma na byrokracii nadáváme, ale máme se od našich západních vzorů ještě co učit. Myslíme si, že už máme úřednickou dystopii, ale ve skutečnosti se dá zajít ještě o hodně dál.

Jak v demokracii zařídit, abych si mohl dělat, co chci? Jak bez povšimnutí protlačovat agendu, za kterou by mě jinak lidé oběsili? Jak to dělat dlouhé roky a desetiletí? Jak posouvat Overtonovo okno od dvou pohlaví ke sto padesáti? Jak dostat do legislativy absurdnosti odporující fyzikálním zákonům?

Jednoduše… stačí to udělat složité.

Tak složité, aby tomu běžný člověk, který má úplně jiné starosti, nemohl porozumět. Zahrnout ho odbornými termíny, zahltit ho složitým těžkopádným procesem, ve kterém se v mnoha případech nevyznají ani ti, kteří jsou jeho součástí.

Stačí to všechno umístit do olbřímí budovy, která vysává energii, jen co do ní člověk vleze. Uvnitř je chaos, hemžení, spousty kanceláří a za nimi další kanceláře a ještě další kanceláře.

Dát možnost rozhodovat zvoleným poslancům, ale postarat se, aby jednotlivec nic nezmohl. Aby neměl šanci postřehnout všechno, aby mu z podstaty musely unikat informace, aby to po těch chodbách prostě nestíhal uběhat. Aby se musel spojovat, sdružovat do frakcí, aby se jeho názory rozmělnily v kompromisech.

Prostě se postarat, aby jednotlivec nemohl být ani fyzicky, ani duševně, ani duchovně, schopen to celé obsáhnout.

Ale jinak, procesy běží. Nařízení i směrnice se schvalují, jsou uváděny do praxe a jejich plnění je vynucováno. Úřednický aparát se o to postará. Demokracii je učiněno zadost. Za každým nařízením je vůle lidu, reprezentovaná vůlí poslanců, kteří patřičnou většinou svým hlasováním ono nařízení podepsali. A pro jistotu ještě umožnit vějičky, které odvádějí pozornost. Například rezoluce bez právní závaznosti.

Výsledkem je EU, jak ji známe. EU sto padesáti pohlaví, grýndýlového šílenství, okrajování svobody, deindustrializace a nerozvoje.

A kdo za to může? To je dlouhý příběh. Tak dlouhý, že si ho nikdo nenechá vyprávět. Nedá se vtělit do pětiminutového článku. Nedá se vtělit do hodinového filmu. Nedá se vtělit ani do dvacetidílného seriálu. Je to příběh k uzoufání nudný, je to příběh lejstra, které prochází stovkami kanceláří, a každá se na něm nějak projeví.

Jakékoliv vysvětlení je zkratka, a tím pádem je nepřesné a vlastně je to dezinformace. Skutečné vysvětlení v plné šíři si nikdo nedoposlechne do konce.  Je nezajímavé. Není za ním žádný heroismus, žádný velký příběh, jen úřednická šeď a zákonité odtržení od reality.

Obstát v tomto prostředí, to je jen pro nemnohé. Jen velmi silný charakter obstojí, pochopí, jak to funguje a alespoň trochu s celým molochem pohne. Ostatní se prostě přizpůsobí. Ale kdo obstojí a kdo neobstojí, to se pozná až tam. To se nezjistí podle slibů v předvolební kampani.

Voila… toť Evropský parlament.