Znovuzvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem nepochybně přinese zásadní změny do poněkud zasmrádlého chléva americké i mezinárodní politiky. Trump je připraven jej řádně provětrat a jeho naturel dává naději, že to bude pořádný průvan. Podívejme se však na jiný, málo zmiňovaný, aspekt Trumpova návratu k moci, který však může být velice zásadní. Je jím renesance moudrosti a zkušenosti stáří. Trumpovi je 78 roků, ohromuje svou kondicí a překonává všechny mladší svou nezměrnou vitalitou a bojovností. Je pravým opakem svého předchůdce Bidena, který svými senilními úlety jenom posílil obraz seniorů jako bezmocných občanů druhé kategorie, kteří mají trávit zbytek dnů nejlépe pod dohledem statné ošetřovatelky typu Mildred Ratchedové z „Přeletu nad kukaččím hnízdem“.

Prodlužování délky života je nezpochybnitelným faktem. Ale společnost jako by jej nechtěla brát na vědomí. Obraz seniora dožívající svůj život někde v ústraní, chovající na klíně vnoučata s poněkud odevzdaným výrazem, je stále archetypem člověka v údajně postproduktivním věku. Mladší generace si doslova libují v zahánění svých rodičů a prarodičů do různých, byť někdy honosně znějících, útulků, aby jim v jejich rozletu co nejméně překáželi. Objevují se dokonce výstřelky, které navrhují odebrat starším lidem volební právo, aby „mladým“ nekazili život. Ty se sice na jedné straně dočkají oprávněného odsouzení, na druhé straně však slyšíme, že ten Trump už je nějaký starý, a vlastně tomu Babišovi už je taky 70, takže už by měli dávno uvolnit místo mladším.

Ale proč? Dnešní šedesátníci jsou v mnoha případech v naprosto skvělé fyzické kondici. A jejich duchovní svět je obohacený nabytými zkušenostmi a znalostmi, které mladší ročníky teprve musejí nasbírat. Dnešní sedmdesátníci či osmdesátníci se asi více potýkají tělesnými omezeními, ale hlava mozek jim většinou stále funguje výborně. Jeden příklad za všechny. Při OSN funguje tzv. Mezinárodní panel pro změnu klimatu (IPCC). Jeho zprávy, plné katastrofických vizí zkázy planety, jsou skvělým podkladem pro utrácení bilionů pro boj s údajnou blížící se apokalypsou. Jejich autoři, převážně z mladší vědecké komunity, na tom finančně profitují, a ještě se stávají mediálními celebritami. Vedle toho vznikl tzv. Nezávislý panel pro změnu klimatu (NIPCC). Ten tvoří hlavně emeritní, tedy již vysloužilí profesoři a akademici, řada z nich je kolem osmdesáti. Ti, bez štědrých podpor mezinárodních institucí, vlád a velkého byznysu, přicházejí se zdrcující kritikou závěrů svých mladších kolegů, kteří se podle nich zpronevěřili vědeckému zkoumání jevů za oněch deset stříbrných. Sami zvažte, která skupina je blíže pravdě.

Trump je důkazem toho, že právě starší lidé mohou a mají mít silné slovo při rozhodování o veřejných záležitostech. Potřebujeme vrátit seniory do plnohodnotného života, dát jim na vědomí, že o jejich schopnosti a zkušenosti stojíme a povzbudit je, aby se nebáli je maximálně využít tak, abychom z nich měli užitek všichni. Stavět generace proti sobě a nemístně glorifikovat mládí je chybou. Všem nám prospěje, pokud dokážeme využít silných stránek všech věkových skupin. Seniory nevyjímaje, naopak. Rok 2025, rok Trumpa, je k tomu skvělou příležitostí.

U všeho, co nás potká, je důležitý úhel pohledu. Když se ohlížíme za uplynulým rokem, bilance je negativní, sečteme-li, co jsme od politiků vytrpěli. Uvědomíme-li si ovšem, čeho jsme byli ušetřeni, nebyl to špatný rok. Stále jsme nějakým zázrakem naživu!

Pro globální konflikt s fatálním důsledkem pro lidskou civilizaci, anebo tu její část, ke které náležíme, existují už nějakou dobu politické předpoklady. Slábne dominance hegemona. S tím, jak Američanům roste geopolitická konkurence, roste i hrozba konfrontace. Američané nejsou připraveni na multipolární uspořádání světa, tedy na situaci, ve které by hráli vedlejší roli. Nemají plán „B“. Toho jsou si konkurenti, ať už se jedná o Rusko, Čínu anebo Indii, vědomi. Akceptovali, že rovnocenné vztahy s hegemonem, tedy vztahy založené na vzájemném respektu, nejsou v nabídce. Reálné jsou jen dvě možnosti: Podřídit se, anebo bojovat.

Američanům se krátí čas. Konkurenti nejen sílí, a to jak ekonomicky, tak i vojensky, ale také vzájemně kooperují a spojují se v latentní protiamerické koalici. To vyvolává nervozitu u amerických vazalů, kteří si nemohou být jisti, zda podřizování se americkým zájmům ještě dává smysl. Takovouto situaci hegemon řeší silou. Důležité je správně načasovat válku, tedy vymyslet si nějakou záminku včas, dokud ještě je šance vojensky uspět, anebo alespoň nebýt poražen…

Jsme-li ještě naživu, má to dvojí vysvětlení. První zní, že Američané vyhodnotili situaci tak, že na rozpoutání třetí světové války, která zlikviduje konkurenci, je ještě čas. Druhým vysvětlením je, že už je pozdě. Pro první vysvětlení hovoří řada lokálních konfliktů, ve kterých se testují schopnosti a odhodlání nepřítele. Američané mohou mít dojem, že si stále udržují dostatečnou převahu a není kam spěchat. Postačí udržovat svět v chaosu. Stejně tak je ale možné, že Američané promeškali moment, kdy ještě nehrozilo, že světová válka, kterou rozpoutají, bude sebevražedná.

Pravděpodobně jsme ještě naživu proto, že jadernou světovou válku už Američané nemají šanci přežít. Trestuhodně podcenili soupeře, kteří se na válku solidně vyzbrojují – a především technologicky s Američany srovnali krok. Zranitelní jsou ale Američané především kvůli ztrátě vlastní dynamiky. Globalizace, na kterou vsadili ve víře, že zajistí americkou dominanci, dnes Američanům paradoxně podráží nohy. K duhu jde globalizace Číňanům, na kterých se Američané kvůli outsourcování výroby stali závislými.

Nejen Američané, ale i jejich vazalové, čili celý kolektivní Západ, ztrácí konkurenceschopnost kvůli tomu, že politický systém, tedy liberální demokracie, generuje dementní politickou elitu. To, co pozorujeme v Americe, v Německu, a samozřejmě i na vlastní kůži u nás doma, je stav, kdy pasivita chytrých, kteří nemají motivaci občansky se angažovat, dává křídla ambiciózním primitivům.

Západ doplácí na koloniální mentalitu v postkoloniální realitě. Dementní elity nesvedou racionálně vyhodnotit, co způsobí ztráta schopnosti vnutit druhým vlastní pravidla hry. Vystihl to Donald Trump, když znechuceně konstatoval, že se svět přestal Ameriky bát. Pro Západ je typické, že se výrazně mění poměr mezi lidmi, kteří pracují, a těmi, kteří na nich parazitují. Převaha parazitů, „lehkoživek“, představuje vážnou komplikaci v situaci, kdy je pro Západ stále těžší rabovat v rozvojových zemích. Nezvratně míříme ke krachu.

Máme za sebou rok, ve kterém se všechny negativní trendy urychlily, a díky tomu můžeme hovořit o „z pekla štěstí“. Kolektivní Západ se stává pověstnou kobylou, která v posledním tažení kope, nicméně jde o křeč, která je sebezničující. K válce paradoxně nedošlo proto, že kolektivní Západ pro zbytek světa přestává představovat hrozbu. Konkurenci došlo, že Američané i s jejich vazaly jsou k poražení. Dokud Západ vedou dementní elity, nejde z nás strach. Nás, Evropany, pak nemá smysl vyhladit, když je slušná šance nás kolonizovat. Ještě můžeme být Číňanům, Indům či Rusům jednou k užitku, coby levná pracovní síla.

Martina: V předchozím povídání jsme mluvili o Betlémské hvězdě, která podle Bible jako nebeské znamení provázela narození Ježíše Krista. Ale ona se vyskytuje i v jiných náboženských kultech. Třeba v legendách indiánů se objevují obraty, jakože bohové k nám přicházejí z hvězd, a byli tady, což je mimo jiné vyjádření víry, že nejsme ve vesmíru sami. Tak, a teď jsem se ve třetím díle našeho povídání odkopala: I mě to zajímá. Jak to vnímáte vy?

Jiří Dušek: Tak otázka je, jestli vnímali, že nejsme ve vesmíru sami, nebo že se fascinovaně dívali na oblohu v tom slova smyslu, že na první pohled je nebe neměnné, že se rozložení hvězd s časem nemění, alespoň ne za lidského života, ale že přeci jenom tam jsou nějaké objekty, které se pohybují, tedy Měsíc, Slunce a planety. A to se tak trošku vymykalo řádu. Takže lidé si samozřejmě jednotlivé objekty spojili s nějakými bohy, a teď je jenom otázka, jestli to interpretovali, nebo jestli si mysleli, že to znamená, že ve vesmíru nejsme sami, nebo že si tam promítli své představy. To je těžké říci. Ale to, že třeba názvy planet souvisí s řeckými a římskými bohy, tak to je pravda.

Martina: Vlastně příběhy, které si vyprávěly děti někde v Peru, nebo v Africe, si mohou být velmi podobné. Velmi často se tam opakuje prvek toho, že někdo spadne do jeskyně, nebo do moře, a vrátí se za den, a zatím uběhl na Zemi dlouhý počet let – sto let – a on se ocitá v úplně jiné společnosti. A toto se všude cyklicky opakuje. Mnozí s tím pracovali jako s laickým, žitým legendárním potvrzením teorie relativity. Jak se na to díváte vy?

Jiří Dušek: Myslím, že je potřeba k tomu přistupovat trochu kriticky, protože s našimi znalostmi interpretujeme kus informace z historie, a často na to napasováváme naše představy, ale realita asi byla jiná. Na druhou stranu pravdou je, že když se podíváme třeba na to, jak byla pojmenována souhvězdí, která dneska na obloze máme, alespoň ta největší, tak jejich kořeny sahají mnoho tisíc roků do minulosti. Třeba obrazec Velké medvědice: Velkého medvěda na obloze před mnoha tisíci roky viděli jak Evropané, tak i třeba obyvatelé sibiřských národů, a pravděpodobně i severoameričtí indiáni. Není to tak, že by si to všichni představili nezávisle, ale někdo si to pravděpodobně na začátku takto představil, a pak se to ústní tradicí předávalo, a jak se lidé rozptýlili po planetě, tak si tento příběh nesli s sebou. Takže některé tyto věci skutečně mají společný základ.

Ale problém je v tom, že důkazů, nebo nějakých písemných, nebo obrazových záznamů, jsou jenom zlomky a je velmi nebezpečné na to napasovávat naše představy. Můžeme říct: „Ano, kdysi tady byla nějaká – kdo zná Červeného trpaslíka – škvíra ve stázi, kterou se dalo cestovat sem a tam“, ale také to může být jenom náhoda. Těžko z toho dělat závěry, ale faktem je, že právě třeba popis souhvězdí má velmi prastarou historii, a sahá určitě za nejstarší písemné záznamy, což je Mezopotámie a hliněné destičky.

Skákání mezi hvězdami nebude možné, tudíž nikdo nepřiletí. Červí díry jsou jen teoretické představy.

Martina: Rozhodl jste se popularizovat vědu, sám si za to můžete. A pokud popularizujete astronomii, tak samozřejmě dostáváte neustále otázky, jestli jsme ve vesmíru sami. A pokud nejsme ve vesmíru sami – protože jak říká klasik: „Bylo by to plýtvání místem“ – tak proč už jsme se dávno neobjali někde na oběžné dráze?

Jiří Dušek: Důvodů je víc. Tak zaprvé my se nikdy s nikým neobejmeme. Pokud platí přírodní zákony tak, jak je známe – a zatím to pozorování nijak nevyvracejí, nezpochybňují – tak žádné cestování mezi hvězdami nebude možné, to prostě nikdy. StarTrek, nebo StarWars nikdy nebudou pravdou, to je pohádka. Protože i kdybychom se přiblížili hodně k rychlosti světla – což je energeticky extrémně náročné – tak bychom k Proxima Centauri letěli víc jak čtyři roky, a ke vzdálenějším hvězdám mnohem déle, takže žádné takové skákání mezi hvězdami prostě možné nebude – tudíž nikdo nepřiletí. To tvrdím z toho důvodu, že ve vesmíru nepozorujeme žádné přírodní jevy, kde by se takto dalo skákat prostorem a časem.

Martina: A co nějaké červí díry?

Jiří Dušek: Ale takovéto věci nepozorujeme, to jsou jenom teoretické představy. Ale může se stát, že se objeví nějaký fenomén, který to podpoří, ale zatím takový jev nepozorujeme, to znamená, že cestování mezi hvězdami není možné, evidentně se nelze pohybovat rychleji, než světlo, a neexistuje žádný náznak k tomu, že by to mělo být jinak. A druhá varianta je, nebo druhá možnost je, že nemůžeme cestovat, ale můžeme na dálku sledovat projevy existence nějakých mimozemských civilizací. Před sto lety u nás začalo rozhlasové a televizní vysílání, a vlastně už sto let se kolem naší planety Země šíří bublina rádiového vysílání, takže už doletěla rychlostí světla do vzdálenosti 100 světelných let, takže pokud by nějaká obydlená planeta byla blíž než těch 100 světelných roků, tak by zaznamenala, že z planety Země přichází rádiové vysílání, které je zjevně umělého původu, že se najednou planeta Země rozzářila. Oni by nebyli schopní tyto obrázky dekódovat, nebo slyšet zvuk, protože jednak tím, jak signál letí vesmírem, tak je nějaké rušení, a samozřejmě nebudou mít televizní obrazovku na stejném systému jako my, pokud vůbec budou tyto bytosti vnímat světlo. Ale budou schopni zaznamenat elektromagnetické záření, radiové vysílání díky tomu, že Země obíhá kolem Slunce, takže by zjistili, že to nevydává Slunce, ale vydává to nějaký objekt, který obíhá kolem Slunce. A díky tomu, že se Země otáčí kolem své osy, a rádiové veličiny jsou na planetě Zemi rozmístěny rovnoměrně, tak by dokonce mohli odhadnout, jak je tento objekt veliký a jak rychle se otáčí. Takže to všechno se dá o nás dozvědět.

Teď jde o to, že kdyby někde jinde vznikla nějaká mimozemská civilizace, tak by tam pravděpodobně platily stejné přírodní zákony, takže by pravděpodobně také vyrobili rádio, nebo nějaký takový zdroj záření, a ten bychom mohli detekovat. Ale nic takového nepozorujeme. A těchto důvodů může být celá řada. Jeden důvod je, že inteligentní život je ve vesmíru strašně vzácný a že jsme od sebe tak strašně daleko, že tato informace k nám ještě nestihla přiletět, nebo že tuto informaci setřelo mezihvězdné rušení, šum, v podstatě se to spojilo se šumem.

Martina: Jak a v čem by musela být jiná civilizace vyspělá, nejen technologicky, aby dokázala navázat spojení? A tady narážím trošku na Fermiho paradox.

Jiří Dušek: To je právě to, že jednak může být strašně daleko, a druhá věc je, že se nepotkáváme v prostoru, nejsme u sebe blízko. A druhá varianta je, že se nepotkáváme v čase, že se taková civilizace buď se ještě nevyvinula, nebo už zanikla.

Martina: A ještě jste připomněl Harryho Pottera a profesora Quirella, který měl uvnitř sebe ještě další bytost. To znamená, že je možné, že se na tyto návštěvy díváme skrze to, kolik známe rozměrů, ale že ještě může existovat úplně jiný rozměr?

Jiří Dušek: Jasně, existují různé diskuse o tom, že náš svět není čtyřrozměrný – tři rozměry plus čas – ale že má více rozměrů, a tyto ostatní rozměry se projevují jenom na kvantové úrovni. Ale problém je v tom, že známe jedinou obydlenou planetu, a to jsme my, a z toho se statistika dělá špatně, když máte jen jeden příklad, nebo jeden exemplář. A z toho, že nic umělého původu z vesmíru neslyšíme, nebo nic nepozorujeme, jsou dva závěry: Buď tedy, že jsou strašně daleko, nebo že se nepotkáme v čase. Ale každopádně život, který je podobný našemu – nemyslím podobné bytosti, ale technologická civilizace – vzniká velmi vzácně. A je to i jakýsi vzkaz pro nás, že bychom se měli k naší planetě, nebo k naší civilizaci, chovat rozumně. Může se stát cokoliv. Může být jaderná válka, a za chvilku bude po všem, vymřeme, nebo na nás spadne planetka, a také vymřeme.

Země vznikla před 4,5 miliardami roků. První živé organismy vznikly už krátce po vzniku Země, když jí bylo jen pár set miliónů. A potom se 3,5 miliardy let nic nedělo, byly tady jen malé breberky.

Martina: V každém případě vidím, že přírodovědec – jako v podstatě každý vědní obor – v určitém okamžiku musí říct: „Já nevím“, nebo říct: „Já tomu věřím.“ Vy jste kdysi řekl, že podle vás se víra a věda nevylučují.

Jiří Dušek: Tak něčemu musíte věřit.

Martina: Jak moc je to pro vás těžké?

Jiří Dušek: Tak v Boha nevěřím. To říkám veřejně.

Martina: Ale před třinácti lety jste řekl: „Nevím, jestli to tak zůstane.“

Jiří Dušek: A zatím to tak zůstává. Ale já mám kamaráda, brněnského opata, a ten vždycky říká: „Počkej, ty se stáhneš, přijdeš a budeš škemrat, ať tě vezmeme mezi sebe, a už bude pozdě.“

Martina: Možná i po našem rozhovoru se rovnou půjdete pokřtít.

Jiří Dušek: Abych se vrátil k životu ve vesmíru. Jak říkám, problém je prostě v tom, že máme jedinou živou planetu, a to je Země. Kdyby se objevily nějaké stopy života na Marsu, nebo aspoň nějaké živé organismy, tak by se o tom dalo víc přemýšlet. Faktem je, že Země vznikla před 4,5 miliardy roku, a podle nálezů, které dneska máme, tak krátce po vzniku Země, když Země měla jenom pár set miliónů roků, to znamená před více, než 4 miliardami roků, už na Zemi pravděpodobně vznikly první živé organismy. Ale potom se 4,5 miliardy roku nebo 3,5 miliardy roku nic nedělo, akorát tady byly nějaké malé breberky.

Martina: Ony se učily myslet.

Jiří Dušek: Ale pak došlo k explozi života na Zemi A vlastně dneska zažíváme na Zemi, jak jsem pochopil, méně druhů, než bylo, tak asi před 250 až 300 milióny roky. Před 300 milióny lety byl život, nebo živý svět bohatší než dneska. My zažíváme vymírání druhů. A to nejen díky tomu, že existuje člověk a že vybíjíme a pralesy, ale fakt zažíváme už jakoby odlesk původní slávy. A teď máte interpretaci: Jednoduchý život vzniká snadno, ale z nějakého důvodu je extrémně složité, aby z něho vzniklo něco komplexnějšího, a není jasné proč. Klidně mohl vzniknout primitivní život na Marsu, ale evidentně tam teď žádní Marťani nejsou.

Martina: Nebo jsou dobře schováni.

Jiří Dušek: Ale jsou věci, které neutajíte, nebo se utajují velmi složitě. Nebo že kolem Jupitera obíhá měsíc Europa, který má pod ledovým příkrovem, jak se odhaduje, až 100 kilometrů tlustou vrstvu tekuté vody. A samozřejmě člověk v knížkách vidí obrázky o tom, že tam jsou nějaké komplexní živé organismy, ale to jsou jenom obrázky, my nemáme žádný důkaz. A pokud tam něco je, tak nemají auta, letadla, televize, antibiotika a podobně, to prostě nemají. Jestli tam něco žije, tak je to primitivní a jednoduché, a není to schopné třeba vydávat záření umělého původu, nebo nějaké věci umělého původu. Takže je to složité, a zároveň i jednoduché.

Martina: Já jsem se dočetla, jaké všechny věci děláte u vás ve hvězdárně, co děláte pro popularizaci astronomie. Řekněte mi: Jaká je úroveň naší, české astronomie?

Jiří Dušek: Některé obory jsou špičkové, na světové úrovni. Výzkum meziplanetární hmoty nebo Slunce, pozorování Slunce, v tom myslím, že jsme na špičkové úrovni. A v některých oborech jsme na tom hůře. Ale v některých segmentech skutečně děláme světovou vědu. A díky tomu, že Česká republika je součástí konsorcia, kterému se říká Evropská jižní observatoř, tak čeští astronomové, i studenti astronomie, se mohou dnes dostat i k největším dalekohledům na světě, a můžou s nimi pozorovat. V Brně je tým kolem Norberta Wernera, jednoho z nejznámějších astrofyziků, a i on používá data z Hubbleova dalekohledu. A když jsem byl na Paranalu, tak jsme tam potkali pár Čechů – příležitosti jsou dneska ohromné. Ale jak říkám, v některých těch oborech jsme na světové špičce.

Elon Musk je jako každý génius kontroverzní. Na řadu věcí si udělal monopol, a to je nebezpečné, protože se to také může zvrhnout proti uživatelům.

Martina: To jsou odborníci. Ale čím dál tím častěji můžeme slyšet, a číst o tom, že se na velkých objevech podílí i amatérští astronomové. Řekněte mi, je to vybavení opravdu už tak jednoduché, a úroveň amatérů stále roste tak, že se na ně dá ve spoustě věcí téměř spoléhat?

Jiří Dušek: Říká se tomu citizen astronomy, jakože civilní astronomie. Jde o to, že dneska je politika taková, že třeba na obloze něco zpozorujete Hubbleovým dalekohledem, takže máte nějaký projekt, a Hubble to napozoruje, a pak máte na toto pozorování, a data z něj, rok embargo, takže je můžete používat jenom vy na sepsání odborné práce a její publikování, nebo na interpretaci měření. Ale po roce se tato data dají k dispozici všem. A je jedno, jestli je člověk profesionální astronom, nebo laik. Existuje spousta lidí, kteří se těmito daty prohrabávají, a hrají si s tím, a tu a tam na něco skutečně přijdou.

Martina: Spolupracujete vy, třeba jako hvězdárna, s nějakými amatéry?

Jiří Dušek: Spolupracujeme, ale my jsme spíš populárně vědecké pracoviště, nejsme vědecké pracoviště. Spíš, když už má někdo zájem, tak ho pošleme tam, kde se k tomu skutečně dostane. Takže vlastně dneska neříkám, že by se automaticky s účastí veřejnosti na těchto projektech počítalo, ale často je to jako prostřený stůl, kde je spousta lahůdek, a s něčím pracují astronomové profesionálové a s něčím můžou pracovat, a vyzobávat z toho nějaké zajímavé věci, amatéři. Což vlastně jsou amatéři jen v tom smyslu, že za to nejsou placeni, mají nějaké civilní povolání, a jako koníčka mají astronomii. Takže je spousta skvělých fotografů, kteří systematicky fotí planety, a to třeba profesionální astronomové moc nedělají.

Nebo teď se chystají třeba dalekohledy, které budou chrlit obrovské množství dat, které ani nemůžou profesionální astronomové fyzicky zpracovat, protože těchto dat bude tolik, že to bude nad síly vědeckých týmů, a tak budou tato data k dispozici pro všechny, ať si s tím lidé hrají, a třeba někdo na něco zajímavého přijde. A když na to přijde, tak mu samozřejmě tento jeho objev nikdo neukradne, a naopak ho jeho autor publikuje. Takže i v minulosti byla spousta amatérů, kteří udělali díru do světa. Ještě před pár lety například většinu komet objevovali amatéři, a dneska už to dělají stroje – robot to prostě dělá systematicky.

Třeba takový australský astronom Evans měl fotografickou paměť, dalekohledem projížděl okolí různých galaxií, a když v galaxii najednou zazářila hvězdička – což byla supernova – tak objevil supernovu explodující ve vzdálené galaxii. Dnes to dělají roboti, ale tenkrát v 90. letech takoví roboti nebyli. A on byl jeden z nejúspěšnějších objevitelů explodujících hvězd v historii lidstva. Kousek za Brnem, Kamil Hornoch – také tenkrát amatér – fotografoval jádro galaxie M31 souhvězdí Andromedy, což je jedna z nejbližších a nejnápadnějších galaxií, a je dokonce viditelná i očima, a také tam objevoval explodující hvězdy. Vymyslel si chytrý, pozorující program, se kterým to systematicky dělal, a stal se v tom nejúspěšnějším na celém světě a pozorování dělal u Brna – ale měl chytrý nápad. A dneska už je tak profesionálním pozorovatelem, že získal stálé místo v Astronomickém ústavu v Ondřejově. Ale začal na zahradě za barákem, a v ulicích.

Martina: Jakou roli dnes ve vesmírném výzkumu hrají státy, a jakou soukromníci? My už jsme se tady bavili, že zdrojem pokroku svého času byla „studená válka“, soupeření mezi velmocemi, ale dnes tyto sny po výletech do vesmírů podporuje spíše soukromá firma Elona Muska než státy.

Jiří Dušek: Ale on ještě s dotací, a podobně, to si nedělám iluze, také to nedělá jenom ze svých peněz. Navíc si na řadu věcí udělal monopol, takže…

Martina: Spousta lidí proti němu má velké výhrady. Jak to vnímáte vy?   

Jiří Dušek: Jako každý génius je kontroverzní. Já mu v ledasčem fandím, ale na druhou stranu samozřejmě, když máte na něco monopol, tak je to nebezpečné, protože se to také může zvrhnout proti uživatelům.               

Martina: Zejména v tak strategické oblasti.

Jiří Dušek: No právě. Proto je dobře, že si Evropa zachovává vlastní – byť klopotný a drahý – přístup do vesmíru, takže si staví vlastní rakety. Elonu Muskovi přeji vše dobré, ale jeho to může přestat bavit, a řekne: „Sorry, já zavírám.“ A je mu to jedno. Prodá to nějakým akcionářům, kteří nebudou mít drive, aby to rozvíjeli.

A co se týká té astronomie, tak je to také složitější. Samozřejmě, velké projekty vznikají díky státním penězům. Na druhou stranu třeba ve Spojených státech řadu velkých projektů platí mecenáši, soukromníci, a proto se dalekohledy jmenují jako Keckův astronomický dalekohled, což je pojmenováno podle miliardáře, který to zaplatil. To třeba u nás není, v Evropě taková tradice není, takže tady to skutečně všechno platí stát. V USA je to kombinace osvícených movitých lidí, ale zároveň i státní dotací. Ale v kosmonautice jako takové dneska hrají zásadní roli soukromé firmy, to je bez diskuse, ale v astronomii to tak není.

Martina: Jak vědci vnímají vesmírný turismus, který se chystá? Vy jste si povzdechl, že až bude ve vesmíru moc turistů, tak už to nebude ono.

Jiří Dušek: To nebude. My jsme se bavili o tom, že bychom se po půl století mohli dočkat českého občana ve vesmíru a že když se to podaří, tak to bude velká motivace pro děti ze základních škol a středoškoláky: Buďte jako on, dobře se učte, věnujte se vědě, nebo technice, naučte se jazyky, sportujte – a budete jako Aleš. Jako Aleš Svoboda, kandidát na tento let do vesmíru. A když vám let do vesmíru nevyjde, tak určitě budete mít dobrou práci, dobře placenou. Dneska je o techniky obzvlášť obrovská nouze. Ale jakmile tam budou stačit jenom peníze, které vyděláte, jako třeba youtuber – nechci se dotknout youtuberů, mít úspěšnost je pěkná řehole, to si nedělám žádnou iluzi – tak už to nebude tak motivační. Podstatné je, že potřebujeme techniky, abychom posouvali svět někam dál. Musíme to brát takto v kontextu.

Lidé se ve vesmírných jevech vyznají špatně. Každý by mohl vědět, proč Měsíc mění fáze, nebo že Slunce je hvězda.

Martina: Často se mluví o tom, že naše technická zručnost klesá, že spoustu věcí za nás dělají chytré technologie a že my tím ztrácíme určité kompetence. Já si zase představuji, že v astrofyzice a v astronomii toto není možné. Ale řekněte mi: Pozorujete to také, že i tady se snižuje určitá, řekněme, obecná úroveň?

Jiří Dušek: Klesá počet lidí, kteří o to mají zájem, hluboký zájem. U astronomie těžko říct, protože to nemůžu srovnat s tím, co jsem zažil já, protože když jsem v devadesátých letech studoval astrofyziku, tak jsem byl jediným studentem astrofyziky, a dneska jich je tam víc, takže se to vlastně početně zlepšuje. Já jsem byl jediný student v ročníku astrofyziky, takže nepřijít na přednášku byl pro mě problém, protože toho si přednášející většinou všiml.

Martina: Neměl vás kdo podepsat.

Jiří Dušek: V tomto směru to bylo hrozné. Ale nevím, jestli zájem klesá. Trošku se mění, ale faktem je – jestli narážíte na obecnou znalost dění na obloze, nebo toho, jak se lidi vyznají ve vesmírných jevech – tak to je, myslím, stále stejně špatné, to se tedy podle mě moc nezměnilo, protože v tom, co je na obloze, se málokdo vyzná. Přitom obloha nad námi tvoří polovinu světa kolem nás, druhá půlka je ta, po čem chodíme. Já neříkám, že každý má být astronom, ale aspoň by měl vědět, proč Měsíc mění fáze, nebo že Slunce je také hvězda – to by lidé mohli vědět. Ale takhle to bylo i v době, když jsem začal astronomii, lidé to také nevěděli. Já jsem v devadesátých letech začínal pracovat na hvězdárně, a to tenkrát ještě nebyl internet, takže když někdo měl nějaký dotaz, tak volal na hvězdárnu, a já chodil odpovídat na dotazy, a byly to většinou úplně banální věci. A já jsem si vždycky říkal, jestli třeba tito lidé volají také do ZOO, a říkají: „Hele, já jsem šel po lese, a teď tam bylo něco hnědého, mělo to čtyři nohy, a na hlavě něco jako roští. Co to bylo za zvíře?“ A zoolog řekne: „To byl jelen. Viděl jste jelena.“ Představte si to. A takhle lidé volají, a dnes už píšou, nebo tedy googlují. Volají, že vychází něco obrovského, nějaká obří koule na východě. A já říkám: „To je Měsíc.“

Martina: Až tak?

Jiří Dušek: Jasně. Většina lidí si myslí, že Polárka je nejjasnější hvězda na obloze, nebo ta, co svítí přímo nad námi, nebo že je to hvězda, která je vidět hned první, když zapadne Slunce. A přitom to je jedna z padesáti nejjasnějších hvězd, až padesátá nejjasnější hvězda, nenápadná, a ještě visí nad severem.

Martina: Sám si za to částečně můžete. Protože například v loni jste na Kraví hoře v Brně ve vaší hvězdárně zřídil kontaktní místo pro mimozemšťany. Už nějaký vyplnil formulář?

Jiří Dušek: To vzniklo trošku jako vtip. Ale nakonec se z toho stala seriózní věc, která dál žije svým životem, a rozvíjí se.

Brněnskou hvězdárnu na Kraví hoře jsme vyhlásili za kontaktní centrum pro návštěvníky mimozemských civilizací v ČR

Martina: Jak tohle může být seriózní věc, když jste navíc veřejnosti dal i obsah evakuačního zavazadla pro opuštění planety?

Jiří Dušek: To vzniklo tak, že jsem byl v jedné televizní show, v ranním vysílání, a člověk by měl být ráno vtipný, aby to odsýpalo, a člověk nenudil. A na konci se mě moderátor zeptal, jestli věřím na mimozemšťany. A já říkám: „Samozřejmě, že věřím. Já sám jsem mimozemšťan.“ A řekl jsem si, jak jsem vtipný, a oni se tak trošku zasmáli, tak jsme se rozloučili. A já, když jsem jel z Prahy domů do Brna, jsem nad tím přemýšlel, a říkám: „To není úplně taková blbost – začít se vydávat za mimozemšťana – v dnešním mediálním světě, v dnešním světě, kde není důležité, jestli něco umíte, ale jak u toho vypadáte.“ A tak jsem přijel domů – já mám občas večer záchvaty, že mám nápady, tak jsem si začal hned psát, že bych mohl na hvězdárně vyhlásit kontaktní centrum pro návštěvníky mimozemských civilizací v České republice. Vzali jsme to tak, že když přiletí mimozemšťani, tak že je vyzýváme, ať se u nás hlásí.

Martina: Normálně karanténa, odběry krve, nebo čeho všeho…

Jiří Dušek: A ono to potom začalo žít dalším životem. A zároveň – a o tom jsme se už před chvilkou bavili – lidé nám na hvězdárnu poté, co se dívají na oblohu, a vidí něco zajímavého, záhadného – píšou, a chtějí odpověď.

Martina: Mimochodem, to jsem se chtěla zeptat: Přišlo vám něco, o čem si říkáte, že to nedokážete určit?

Jiří Dušek: Přišlo, ano, ale proto, že ten dopis byl většinou špatný, nedostatečný. Když to je dostatečné, tak jsme jim to vždycky vysvětlili. Má to dvě roviny. Jedna rovina je, že vyzýváme mimozemšťany, ať se u nás hlásí. A zároveň vyzýváme pozemšťany: „Když vidíte něco tajemného, když vidíte UFO, tak nám o tom napište, a my se to pokusíme vysvětlit.“ Takže rádoby vtipná rovina je, že čekáme na mimozemšťany, a seriózní je, že když vidíte něco tajemného, tak nám napište. A lidé skutečně píšou, a většinou to jsou tedy Starlinky.

Martina: Elona Muska.

Jiří Dušek: Družice. Z rakety vypustí zhruba 22 družic najednou, takže to buď vypadá jako zářící světla, a čárka na začátku. Nebo, jak se postupně od sebe vzdalují, to vypadá jako korálky natažené na nějaké neviditelné niti. A pak vystoupají výš, a už nejsou vidět. Ale vzbuzuje to zájem veřejnosti, protože jich vypouští víc a víc. Nebo třeba začátkem července Evropa vypustila raketu Ariane 6 z Francouzské Guyany, a poslední stupeň rakety se dostal na oběžnou dráhu. A aby se neroztrhl, a nezvyšoval počet kosmického smetí, tak vyfoukli z nádrží zbytek paliva, a toto palivo ve vakuu krystalizuje, a vytvoří něco jako umělou kometu. A když na ni svítí Slunce, tak je vidět. A v Evropě byla noc, a skutečně bylo na obloze vidět pulzující těleso, jak nádrž pravidelně vypouštěla palivo, takže to vypadalo fakt jako obláček, a za chvilku zase obláček, a pohybovalo se to mezi hvězdami. A to tedy vypadalo záhadně – musím říct – my jsme to měli na kameře – já to tedy neviděl, ale kolegové to viděli dokonce na vlastní oči, máme kamery, které se dívají, co se děje nad Brnem – a tak jsme v první moment, v prvním okamžiku říkali: „Už jsou tady. To je jasné, že už přilétají.“ Ale pak jsme zjistili, že je to raketový experiment, a vydali jsme tiskovou zprávu, že naše kontaktní centrum bohužel musí říct, že to nejsou mimozemšťani a že jsme viděli unikátní věc.

Dotazy chodí, řekněme, jednou dvakrát týdně. Vtipálci zkouší, že se vydávají za mimozemšťany, tak jim odpovídáme – kdo zná StarTrek, tak tam jsou Klingonové, a existuje česko-klingonský slovník – já jim odpovídám v klingonštině. Takže jim odpověď přeložím do klingonštiny, a pošlu jim nějaký zvuk, a někteří to poznají, a také odpoví klingonsky. Takže si takto píšeme. A chceme, aby tento příběh žil, tak jsme vymysleli na sociálních sítích kampaně. První byla: Když vás unesou mimozemšťani, tak co byste si vzali do evakuačního zavazadla? Tak to bylo několik stovek seznamů. A pak jsme si udělali nějaký průnik, a řekli jsme, že naše kancelář na základě průzkumu u české veřejnosti doporučuje připravit si takovéto zavazadlo.

Pravděpodobnost setkání s mimozemšťany je téměř nulová, ale ne úplně nulová. Do evakuačního zavazadla při únosu mimozemšťany patří prezervativ, lubrikant, ručník, zelňačka, kočka a flaška vína.

Martina: Některé části, které bych si měla k evakuaci určitě přibalit, mě dost zaujaly. Překvapil mě lubrikační gel a prezervativ.

Jiří Dušek: A potom tam byly věci z filmu. Ručník, to je Stopařův průvodce po galaxii, nebo zelňačka – to je z filmu Louis de Funése „Zelňačka“. Pak tam byla nějaká kočka – to bylo z nějakého vědecko-fantastického seriálu. A samozřejmě tam byla flaška vína. A teď máme druhou fázi, kdy mi volají novináři – protože to docela vzbudilo zájem veřejnosti, vyhlásili jsme to v létě – a ptají se, jestli to s těmi mimozemšťany myslíme vážně. A já říkám: „Samozřejmě. Pravděpodobnost je téměř nulová, ale není úplně nulová.“

Martina: Tak pokud mají mimozemšťani kontaktní místo v Brně, tak je prakticky nulová.

Jiří Dušek: Fakt, novináři se ptají, jestli to myslím vážně. A já říkám, že to myslím vážně. A teď o tom začaly vycházet různé články, a i bývalý pan prezident, a bývalý pan premiér o tom mluvili ve svých proslovech na svých sociálních sítích. Ale oni to samozřejmě brali politicky, že vláda z Brna, a tak dále… Takže není divu, že mimozemšťané, a podobně…A já říkám, že když o tom mluví i oni, tak to padlo na úrodnou půdu.

A teď máme druhou fázi, kdy jedna paní redaktorka řekla: „Pane řediteli, co když doopravdy přiletí? Co budete dělat?“ Tak teď právě chystáme doporučení, co dělat, jestli přiletí – ale to nebudu prozrazovat. Ale v podstatě jsme zase vyzvali lidi, aby psali, co by dělali oni. Takže to nakonec asi bude, ať máme připravenou slivovici, chleba se sádlem a cibulí.

Martina: Vy jste hračičky.

Jiří Dušek: Je to samozřejmě sranda, ale musíme si říci, že filozofie brněnské hvězdárny je, že informace podáváme správně, ale nebereme se smrtelně vážně. A to je právě to, že se nebereme smrtelně vážně. A svým způsobem díky tomu můžeme s veřejností komunikovat, a říct jim i nějaké zajímavé informace jako takové.

Martina: Probouzí to zájem.

Jiří Dušek: Je to trošku parodie, nebo pokus o vtip, ale na druhou stranu je to míněno i trošku vážně.

Martina: Jiří Dušku, co nás čeká podle hvězd v roce 2025? Mě před několika dny poslal kolega hudebník, který se věnuje astronomii i astrologii, že 19. listopadu vstoupilo Pluto na dvacet let do znamení Vodnáře. Stalo se tak po dvou 248 letech, a o poslední konjunkci v roce 1789 by mohli ve Francii vyprávět, co takové Pluto ve znamení Vodnáře dělá. U nás tedy Josef II. zrušil nevolnictví, takže to zkrátka ruší nějaké staré pořádky. Ale co vidí na nebi odborníci, že se bude dít v roce 2025?

Jiří Dušek: Tuto otázku dostáváme dost často: „Co na to hvězdy?“, a já vždycky mluvil vyhýbavě. A jeden můj kamarád, ředitel pražského planetária, na to má geniální odpověď, a tu používám také: „Já to samozřejmě vidím. Já vím, co hvězdy říkají. My do budoucnosti, jako astronomové, vidíme, a jsme schopni to interpretovat. Ale nemůžeme o tom mluvit, protože kdybychom lidem začali říkat, co tam vidíme, tak by prudce stoupla spotřeba alkoholu. Takhle pijeme jenom my, astronomové.“

Martina: Vy jste se z toho vylhal. Tak tedy přání do Nového roku.

Jiří Dušek: Čekají nás zajímavé věci. Ostatně i teď, na přelomu končícího a začínajícího roku, je na obloze docela hezké představení, protože večer, když zapadne Slunce, tak na setmělé obloze směrem nad západem krásně svítí planeta Venuše. Je viditelná očima, je to jasná zářící hvězda – není to hvězda, je to planeta Venuše – a protože je vidět večer, tak jí říkáme Večernice. Kousek od ní potom, v souhvězdí Vodnáře, svítí neméně jasný nápadný Saturn, druhá největší planeta sluneční soustavy. Nad jihem večer krásné svítí Jupiter, a tato největší planeta sluneční soustavy se promítá do souhvězdí Býka. A řekněme kolem deváté hodiny večer se nad východem objeví načervenalá hvězdička – a opět to není hvězdička, je to Mars. Takže vlastně v těchto dnech, v prvních dnech nového roku, celý leden 2025, můžeme večer krásně a bez dalekohledu vidět čtyři jasné planety: Venuši, Saturn, Jupiter a Mars, když bychom šli od východu na západ. Je to krásná podívaná. Takže obloha ukazuje hezké věci. V roce 2025 se také dočkáme zatmění Měsíce, a budou krásně vidět nějaké meteorické roje. A třeba nás příroda překvapí nějakou dosud neznámou jasnou kometou, nebo nějakým takovým jevem. Takže na obloze se pořád něco děje hezkého, a stojí to za to se na to dívat.

Martina: Jiří Dušku, moc vám děkuji za to, že jste nás vzal i do těch temnějších zákoutí vesmíru, a pevně věřím, že až se potká planeta Země s nějakou jinou planetou, tak si nebude až tak stěžovat na to, že si jí vyrazili lidé a že ještě chvíli vydržíme.

Jiří Dušek: Jestli ještě můžu, tak s planetou se asi nepotkáme, ale může na nás spadnout nějaká planetka, menší těleso, a to by byl průšvih. Ale na druhou stranu už dneska existují kosmické hlídky, které tato tělesa aktivně vyhledávají. Dokonce se vlastně už otestoval způsob obrany planety Země, protože není potřeba planetu rozstřelit, ale stačí do ní trošku žďuchnout, aby nás minula, a na tomto experimentu mají dobrý podíl i čeští astronomové. Takže i čeští astronomové jsou součástí kosmické obrany naší planety Země, která už začíná fungovat.

Martina: Tak to už mi zase připomíná Návštěvníky a Adama Bernaua – je vidět, že má následovníky. Jiří Dušku, všechno dobré, hodně zdraví a hodně objevů.

Jiří Dušek: Vám také, a stejně i všem posluchačům.

Martina: Ještě doplním, že jsi režisér, dokumentarista, máš za sebou nejen několik filmů, ale také knihy. A jsi zakladatelem úspěšného internetového kanálu Gosha, který je primárně zaměřen na duchovní poznání, což je v tomto našem povídání důležité. Igore, my jsme před Vánocemi mluvili, jak jsem říkala v úvodu, o intimních, krásných, vznešených věcech, a pak přijde doba – dnes je sedmadvacátého – kdy někteří musí dokonce už zase do práce, a přestože svátky trvají ještě do Tří králů, tak mají pocit, že už je po všem. A zároveň většina nechce, aby bylo po všem. Většina si možná oddechne, že je za námi to velké zcitlivění a očekávání slavnostních pocitů, které se někdy dostaví, a někdy nedostaví, ale zároveň si přejí v sobě tento slavnostní pocit pozdržet, uchovat – ještě chvíli, ještě chvíli.

Igor Chaun: Nesouhlasím.

Martina: Co s tím?

Igor Chaun: Já to totiž vidím na sledování na YouTube. Sedmadvacátým pro lidi končí duchovnost, končí zcitlivění, a vrhnou se do zábavy, na hory, do kalby, začnou sjíždět recesistický videa Izera, černej humor, Pavla Lišku v naší Poště pro tebe.

Martina: Igore, takže ty si myslíš, že jakmile skončí očekávaný duchovní růst, který je spojen s Vánocemi, tak se lidem strašně uleví, že to mají z krku?

Igor Chaun: Přesně. A okamžitě se přeladí – kalba, rodiny, kámoši, hory, lyže, mejdany, Silvestr. Já dokonce mám zkušenost, že když na Gosha TV včas neodešlu, nezveřejním nějaký připravený – jakože uvozovky – duchovní, zcitlivělé, krásné video, tak 27., 28. už nikoho moc nezajímá. A naopak dokonce lidem dělá dobře, jak to z těch Vánoc otočí. A já to nekritizuji, mně to dokonce přijde hezký, mám pro to velké pochopení.

Martina: Musím, říct, že máš pravdu v jedné věci, že dřív, když jsem byla dítě, jsem nikdy nezaregistrovala, že 27. jsou běžně vánoční stromečky u popelnic.

Igor Chaun: No jasně. 25., 26., první Boží hod Vánoční, druhý hod Boží Vánoční…

Martina: Jak si to vysvětluješ?

Igor Chaun: Úleva z duchovna.

Martina: Aha.

Igor Chaun: Máme to za sebou, pojďme kalit.

Martina: A co dělat s tím, abychom si neoddychli.

Igor Chaun: A proč bychom si neměli oddechnout?

I duchovně pokročilý člověk klopýtá. Já mám mnohý dny, kdy se ztrácím v temnějším místě, a musím tímto údolím projít a připomenout si boží jiskru.

Martina: No počkej, ale pak přeci, jestliže jsme se tady bavili o tom, že na tom, aby člověk dostal dar víry – aby člověk dokázal mít odstup k sobě, aby měl nadhled nad sebou, aby dokázal přát taky něco ostatním něco dobrého, nejenom pro sebe – je potřeba poměrně drsně pracovat.

Igor Chaun: Martino, nemůžeš dělat ten pořad takhle duchovní – možná ti posluchači neporozumí. Já si z toho dělám legraci, protože většinou má tendenci tohle mi říct Martinka. Podívej se, to je opravdu střídání rychlostí. Ty jsi řekla: „Mít dar víry.“ Minule jsme se bavili o tom, že podle mého hlubokého osobního poznání je boží jiskra opravdu v každém člověku, ale běžná populace, běžný lidi, prostě nemají schopnost pořád to v sobě pěstovat. I duchovně pokročilý člověk klopýtá.

Já, jakožto člověk se střípky poznání, velmi dobře vím, jak jsou mnohý dny, dokonce několik dnů po sobě, kdy se ztrácím, a jsem v jakoby nějaký polojeskyni, nebo v temnějším místě, a musím tímto údolím projít, musím si to zase připomenout. Takže je to kotel. Mně to přijde, jako bychom se dívali do kotle s vroucí vodou, a každou bublinu posuzovali zvlášť, a říkali: „Hele, ta je malá, ta je velká.“ Prosím vás, to musíte pochopit dohromady. To je var, to je proces, a to ještě nevíme, co se vyvařuje. Je to srozumitelný? Podívej se, i tenhle ten náš rozhovor – kromě toho, že tedy moc zdravíme posluchače – cítím tak, že to je i náš osobní rozhovor, my to neděláme jenom pro posluchače. Krásný je, smím-li to tak říci, že to děláme i pro sebe – bublinko.

Martina: Protože si tříbíme náš pohled na svět tím, že myšlenky o sebe křísají. Ale já jsem se opravdu všimla jedné věci: A to, že Petr Robejšek by z tebe měl velkou radost, protože v minulém díle jsem tě konfrontovala s tvým rok starým vánočním poselstvím, kde jsi používal ve vztahu k Vánocům velkých slov, ale teď jsi opravdu postoupil od složitého k jednoduššímu, a velmi jsi ubral.

Igor Chaun: Tak až na ten výklad v minulém díle rozdílu mezi Starým a Novým zákonem.

Martina: Ano, tam ses nám rozvášnil.

Igor Chaun: Ale to bylo moc důležité. Taky byly krásné ohlasy v komentářích.

Martina: Teď mně řekni jednu věc: Připusťme, že se vrátíme z hor, a tím pádem máme za sebou nejenom vánoční čas, vánoční náladu, programově duchovní, ale také vymezení se vůči tomu, že jsme se natlačili do duchovní nálady, vracíme se právě z hor a z oslav – a teď je běžný život, každodennost. Bude Nový rok, máme spoustu předsevzetí. Jakým způsobem ty na sobě pracuješ dnes a denně?

Igor Chaun: Ježíšmarjá, to je velmi jednoduchý – střídám nádech a výdech.

Martina: Kromě toho, že jsi vzal Boží jméno nadarmo.

Igor Chaun: To se omlouvám, ale je to tak. Ale důležitej je nádech a výdech. Jenže, ono to zní jak vtip: Na-dech, na-ducha. Na-dechujeme život, vy-dechujeme ze sebe život. A všechno ostatní: Otevřenost, klid, nepodělat se, jak říkávala maminka, blahé paměti: „Igorečku, jenom se z toho neposírat.“ Ani z nového roku – my se ještě po Novém roce sejdeme. Teď jsme před koncem roku, a byl to neuvěřitelně silný rok, děly se silné věci. Já vždycky na začátku listopadu, když vstupujeme do Svátku všech svatých, a pak do Svátku všech zemřelých, opravdu cítím tíhu, a zároveň i fyzicky, jak se zkracuje den. Teď už jsou mlhy, opravdu, já si na to vzpomínám, jako kdyby to bylo včera, najednou je zima, člověk ztrácí poslední zbytky opálení, poslední zbytky letního sluníčka v sobě. A teď jsem opravdu fyzicky cítil, jak jsou poslední dva měsíce roku náročný. Do toho jsme měli pětatřicátou oslavu, nebo připomínku listopadu 89. A potom předvánoční rej a shon. Velká událost byla ohledně volby amerického prezidenta. To nebyly jednoduché dva měsíce, nebyl to jednoduchý rok 24. To znamená, dívat se s určitou nadějí, klidem a vnitřní uspořádaností do roku 25.

Martina: My se společně do Nového roku vydáme, ale ještě bych navázala na to, co s tím těžkým rokem, a vlastně i s těžkým koncem roku, který přináší pro člověka jakousi kontemplaci, ať chce, nebo nechce, a zodpovídání otázek, na které normálně nemá čas. Ty říkáš, že jsi teď v mnohem větším klidu, než jsi býval.

Igor Chaun: Je to i věkem.

Martina: Ale přesto jsi zažil velké výkruty.

Igor Chaun: To je jasný.

Od poznání vyšší existence, vše oživující, inteligentní a laskavé síly, kterou nazýváme Bůh, nejvyšší Otec na nebesích, Nas Alturas, mám něco, čemu říkám světlo na horizontu

Martina: Řekni mi, co ti pomáhalo nejvíc?

Igor Chaun: Vydržet. Vydržet. Já mám takovou věc, že vždycky říkám – a to určitě nejsem autorem tohoto výroku – že můžeš klesnout, můžeš padnout, a musíš vstát. A já od poznání skutečné vyšší existence, vše oživující, inteligentní a laskavé síly, kterou nazýváme Bůh, nejvyšší Otec na nebesích, Nas Alturas, mám něco, čemu říkám „světlo na horizontu“. A já, i kdybych se fakt plazil – nevím, může se stát cokoli, nikdo z nás nemá vyhráno, a ani Igor nemá vyhráno, ale protože mám filmařský vizuální vidění, maloval jsem – tak prostě vidím před sebou hory, vidím cestu, ale tam Slunce nezapadá, tam to visí, tam visí Slunce, visí tam terč. Nebo je to louč, nebo pochodeň, svíčka, nebo je to i žárovka, ale to je úplně jedno. Tam je světlo. A já prostě vím, že toto světlo má absolutní hodnotu a že všechny moje dílčí bolesti, všechny moje propady, který samozřejmě mám, pochybnosti, že to je nicotný. Nicotný oproti síle tohoto světla. A že jako lidská bytost jsem brouk z Proměny Franze Kafky, který se má akorát doplazit těmi krovkami a nožičkama k horizontu, a pak to cinkne.

Martina: Ale Mlho, o tom tady hovoříme: Musíš se doplazit k tomu světlu.

Igor Chaun: Plazit, ale vždy znovu vstát.

Martina: Ale ty říkáš, že děláš denně nádech a výdech.

Igor Chaun: Já ho nedělám jednou za den. To bych byl mistr světa.

Martina: Ó ano. Já vím, že je to symbolické.

Igor Chaun: Já ho dělám permanentně.

Martina: Je to symbolické – s každým nádechem člověk ožívá, a s výdechem odevzdává věci.

Igor Chaun: Ano, výborně, odevzdává výdechem.

Martina: A přesto ještě, jaké jsou tvé každodenní rituály? Co bys mohl poradit?

Igor Chaun: Martinko, já tady nejsem za kouče, já tu nejsem za vědmu, co já budu komu radit?

Martina: Jak to máš ty?

My máme přijímat Boží signál, a vracet do zdroje své poznání, své pocity. Ale Božský zdroj nechce unavený, ubitý, kňourající, zahořklý, nasmrádlý bytosti.

Igor Chaun: Jediný, co můžu nabídnout a sdílet, je moje osobní, prožitá zkušenost. A všechno znovu a znovu směřuje k vědomému přizvání – co nejčastěji – božského elementu do svého života. Na praktické úrovni vstanu a vím, že si musím vyčistit zuby, umýt se, a pak, v lepším případě, udělat pozdrav Slunci, a cvičit s nunčakou. V horším případě alespoň jako vorvaň sebou plácnout na koberec a protáhnout si záda, kříž, kolena, prostě maličko se prokřupat. A pak prostě jít do proudu života. Ještě to řeknu jinak: Já jsem prostě viděl, že dokonce v jistém smyslu byly lidské bytosti vytvořeny, aby byly zrcadlem Boží existence. Jako tranzistorák, nebo rádio, nemá smysl, pokud někde nebude vysílač, tak stejně tak my, lidské bytosti, máme přijímat Boží signál. A dokonce jsme ještě nadány takovou zvláštní schopností, vracet do centra, do zdroje své poznání, své pocity. Ale Božský zdroj nechce unavené, ubité, kňourající, zahořklé, nasmrádlé bytosti.

Martina: Už jsem si to představila dostatečně.

Igor Chaun: Už s těmi přívlastky končím. Já jsem cítil, jak se božské raduje z božského. Ono to zní složitě. Dobře, dám jednoduchý návod: Zastav se uprostřed nákupního centra, zastav se uprostřed kalby, třeba když se blíží Silvestr – já přísahám, že tohle dělám, a má to neuvěřitelnou sílu – zastav se na tři vteřiny, a řekni: „Bože, existuješ. Bože, vím o tobě.“ A když tohle řeknu, tak se mi roztáhne huba – to vidíš – do širokého úsměvu, a maličko se mi hrnou slzy do očí, protože jsem se obrátil k Otci, k tatínkovi, a vidím a cítím, jak mi z tohoto zdroje v tu chvíli přichází vlna podpory. A tato vlna podpory je tak silná, že cítím, že mě léčí. Třeba cítím, že mi oblije srdce – ne poblije – oblije, tedy obteče. Prostě, pojďme si připomínat, že jsme byli stvořeni, že jsme tady na nějaké misi, že tato mise má konečnost. Pojďme si uvědomovat, že to celý má i docela humorný rozměr. Už samotnou existencí muže a ženy, už tím, že nás rozdělil na muže a ženu, prokázal Bůh velký smysl pro humor, a zadělal na velké množství situací. Mohli jsme taky být hermafroditi, mohli jsme se poplácat dlaní po boku, a bylo by venku oplodněný vajíčko. To by byla jiná lekce.

Já si myslím, že tam byli Anunaki a že nejdřív udělali Adama, a pak zjistili, že vyrábět lidi je těžké, tak mu ze žebra vzali DNA, a vyrobili ženu – což nesnižuje její úlohu. Naopak, dali jí atributy božství, mateřství. Martinko, když už jsem řekl A, tak řeknu B: Celé mé poznání, ale i praktické pozorování života – já nejsem ulítlý, žiju normální život – prostě jsem dospěl k názoru, že ačkoli se naše věda bije v hruď, a myslíme si, že jsme vše podstatné už objevili, tak já myslím, že z hlediska kosmického jsme absolutní – co jsou ti, kteří choděj do školky? Škůlkaři? Ve škole jsou školáci, tak – školáčkata.

Martina: Abych ti pravdu řekla, tak nevím.

Igor Chaun: Já bych zůstal u toho, že jsme školáčkata.

Martina: Jo.

Igor Chaun: My jsme ve školce života. My jsme tak užaslí…

Martina: Ty teď říkáš, že se zastavíš na tři vteřiny, a řekneš: Bože, jsi.

Igor Chaun: Ano.

Největší překážkou člověka na cestě je člověk

Martina: Ale určitě byla doba, kdy to tak nešlo, kdy to tak nebylo, kdy tady toto uvědomění nebylo, a tudíž tady nebyla ta úleva, o které tady hovoříš. Co je největší překážkou?

Igor Chaun: Já myslel, že se zeptáš, jak jsem to řešil?

Martina: Ne.

Igor Chaun: Zeptej se.

 

Martina: Proč?

Igor Chaun: Protože řeknu, že jsem se nalil. Já jsem zlobil. Já jsem pařil, já byl divoký. A pořád to trochu je.

Martina: Co je největší překážkou, aby…

Igor Chaun: Co je největší překážkou člověka?

Martina: Člověka na cestě.

Igor Chaun: Největší překážkou člověka na cestě je člověk.

Martina: Člověk?

Igor Chaun: Ale fakt, to není bonmot.

Martina: Jak jsi ho přepral?

Igor Chaun: Já jsem ho nepřepral – já od něj dostávám trvale nakládačku, ale naučil jsem se s tím trochu žít. Samozřejmě máme na mysli svého člověka, sebečlověka. Podívej se, ono je to na jednu stranu nádherné: Někdo ti řekne, že život je procházka slzavým údolím, a jiný ti řekne, že život je nádherný, třeba ti to řekne osmdesátník, nebo člověk po prožitku klinický smrti. Ve filmu Viliama Poltikoviče jedno z nejkrásnějších svědectví – a kdo to neviděl, tak možná bude žasnout – je svědectví rodičů, kteří zjistili, že plod v bříšku maminky je mrtvý, a lékaři se ptali, jestli to tedy chtějí odebrat císařským řezem, nebo vyrodit. A oni se rozhodli vyrodit, a byli u toho, plod přivinuli na hruď – to je tam vyprávěno, dokonce je tam fotografie – a oni říkají, že to byl nejkrásnější okamžik jejich života a že dokonce ten tatínek, který byl u porodu, říkal, že teď, když se chce v životě zklidnit, a příliš na něj útočí tíha světa, tak si vzpomene na tento okamžik – oni jí dali jméno, asi Anetka – a na to, že držel to děťátko a že cítil celej cyklus života a že cítil tak velkou lásku k tomuto plodu.

A někdo řekne: „To je ale hnusné.“ Nebo: „To je mi potvrzení slzavého údolí člověka.“ To znamená, že i v tomhle máme na výběr – které atributy života vyzdvihneme. Vždyť žijeme v době, o které někdo říká, že to je nejstrašnější doba lidstva. Ale já se domnívám, že to jedna z nejúžasnějších dob lidstva, už jenom tím, že nám byly dány technické možnosti, kdy už nejsme odkázáni na totalitní, nebo autoritářský mainstream. A i přes jisté snahy, pořád máme možnost vysílat, mluvit, sdílet na internetu své názory, i když jsou nám dělány problémy.

To znamená, podívej se, já jsem třeba teď natočil nějaký video, a říkal jsem si: „Kdybych tenhle text vytvořil ještě před třiceti, čtyřiceti lety, musel bych to vyťukat na stroji, v průklepech, potom bych to musel natajno v nějaké kopírce rozmnožit, a samizdatem to někde vozit auty a distribuovat, a lidi by si to přečetli. A dneska to namluvím na mobil, udělám z toho video, a během dvou hodin to pošlu do světa, a když se mi podaří oslovit posluchače, diváka, když to je pravdivé, autentické a pojmenuje to něco, co on cítí, tak to má desetitisíce shlédnutí. To je přece doba úžasných možností.

Martina: A přesto o ní mnozí mluví – neslyšela jsem o ní mluvit jako o nejstrašnější době – ale spíše zkouškové, nebezpečné. Ale slýchám i příměry, že o nic menšího než o duši se v této době nehraje.

Igor Chaun: Tak to absolutně souhlasím. Možná, když řekneš tohle, když připomeneš tuhle vážnou věc, tak možná lze říci, že to až možná trošku bagatelizuju. Ale snažím se to v našem rozhovoru odlehčit, dát tam nějakou naději, připomenout naději.

Martina: To já také. Jenom se pořád ptám.

Igor Chaun: Protože pak se lépe bojuje o duši, což jsi tak krásně připomněla.

Vědomí je něco jiného než mysl. Vědomí je věčný základ. Naučit se používat své vědomí, aby mě neovládala mysl.

Martina: Vlastně se snažím s tebou naladit na to, jakým způsobem ty prožíváš naději. Jakým způsobem ty v sobě posiluješ cestu, jak jsi načrtl, hory, slunce, světlo, cokoliv, a je potřeba se tam dopravit, dovléct, doprobojovat, prokopat, a jít za světlem.

Igor Chaun: Pomocí svého vědomí. Vědomí je něco jiného než mysl. Vědomí je základ, vědomí je věčné. Naučit se používat své vědomí, aby mě neovládala mysl. Samozřejmě, že mě mysl ovládá mysl. Tady mě velmi pomáhá desetileté vipasánové trénování v rámci théravádového buddhismu, který je dokonce primárně zaměřený na propíchávání abstraktních balónků myšlenek, a učí vracet se k meditativnímu předmětu: Nádech – výdech, chřípí nosu, hořící svíčka. Ale ty ses ptala, jak to vlastně dělám, a furt – v průběhu toho, jak jsi se ptala – jsem se vlastně jenom takhle nadechnul, a ve zlomku vteřiny jsem vlastně nadechl božské – ne úplně, to bych shořel – ale prostě jsem si to připomněl.

Já dovedu pochopit sílu prvotních křesťanů. Oni se pomocí Kristova učení tak navázali na autentickou sílu zdroje, že se opravdu radši nechali upálit, nebo roztrhat lvem v aréně, než aby tuto sílu popřeli. Na druhou stranu v krásném představení a knížce Gabriely Filipi „Chlapec, který viděl pravdu“ – nebo jak se jmenovalo – je jedna krásná věta, že Bůh ve skutečnosti nepotřebuje naše oběti. Dokonce je tam jedna myšlenka – pro někoho heretická – že Bůh tě tak miluje, že máš-li být zabit, když ho, Boha neodvoláš, tak Bůh řekne: „Odvolej mě, hlavně žij dál. Já tě miluji. Ještě toho hodně zažiješ.“ Takže i tady je to na osobní volbě, na historické situaci, nebo kontextu.

Abych tomu, co říkám, dal nějaký smysl: Znovu a znovu si uvědomuji, že to je jakási obrovská hra, jak říká východní filozofie, „mája“, a naše vědomí je v tom jako centrální prvek, který určuje, jak vidím sebe sama, jak interpretuji svoje vnímání, s čím se identifikuju. Identifikuji se jako díl božského? Nebo jako nějaký odpad degenerované lidské rasy? Točil jsem teď s mým milým, snad dokonce můžu říct kamarádem, přítelem, Františkem Ringo Čechem – mám ho moc rád, je mu jednaosmdesát, ale je to bejk, má spoustu energie, vtipu, šarmu – a von rád říká: „Igore, my jsme se Bohu nepovedli. Nepovedli jsme se mu.“ A já myslím, že jsme se mu povedli. Já myslím, že jsme se mu povedli a že se teďko jako nějaká božská energie – ano, teď si sáhla Martina dozadu, tam spíná taky jeden z bodů, božská energie usmívá, když nás slyší.

Martina: Já si myslím, že je to vlastně kritika, že je to velká kritika, velká kritika Stvořitele, když bych řekla, že jsme se mu nepovedli, a že: „To jsi teda ale dost odflák.“

Igor Chaun: Počkej, počkej, ještě jednou?

Martina: Že by to byla velká kritika Stvořitele. Ale prosím tě, já se tě potřebuju zeptat: Ty jsi teď vzpomínal buddhismus, pak jsi se věnoval křesťanství, a není asi úplně třeba připomínat, že rady, poznatky, postřehy, které nám poskytuje buddhistické učení, jsou velmi vzácně ve shodě s křesťanstvím. Když se budeme bavit o tom, že jsme odsouzeni k tomu být šťastni, a jediní, kdo si to kazí, jsme zase my sami, a tak prý jedním z takových velkých utrpení, které pojmenovávají učenci, je to, že necháme velmi míhat své myšlenky.

Igor Chaun: Míhat?

Martina: Míhat. Říká se tomu někdy „klevetění v mysli“. Je to takový vír, asi to všichni znáte, někdy je to už na nás vidět, protože si mluvíme sami pro sebe. Pracoval jsi nějak s touto věcí, která je opravdu nesmírně únavná, protože člověk nemá šanci vůbec vydechnout?

Igor Chaun: Martino, ano, a děje se mi to často, bohužel nechtě, při práci na zahradě. Já mám na Vysočině relativně velkou zahradu – říkám, že zahrada je nejlepší psychiatr, že nejlepší terapeut je práce na zahradě, kdy sázíš, upravuješ, stříháš, taháš, je to i docela makačka – má velikost šesti fotbalových hřišť. A já jsem na to téměř sám, ale je to geniální terapie, a tam se ti někdy stane, že se zacyklíš, a já jsem teď – dobře, teď se blíží Silvestr – normálně dělal na zahradě, a najednou mi naskočilo: „Mám malý stan, mně na nohy táhne, snad…“

Martina: „Ze všech stran.“

Igor Chaun: „Ze všech stran.“ A tak dojdu pro kolečko, a zase: „Mám malý stan.“ A já říkám: „Co se to se mnou děje?“

Martina: To není to nejhorší, ale…

Igor Chaun: Já jsem neřekl, že je to nejhorší, ale skoro nejblbější. A teď jsem šel tak daleko, že jsem se šel podívat na internet, jestli třeba nebyly narozeniny, nebo výročí sebevraždy autora. Nebyly, fakt nebyly. Je to původně Karel Štědrý, nějaká padesátá léta. Takže i tohle lze programovat.

Pak jsem se naučil, že než půjdu na zahradu, tak je dobré pustit si nějaký kousek dobrého zaručeného duchovního textu, takže já si třeba pustím Bruno Gröninga. To miluji, německý léčitel minulého století, třeba na kanále Ladění slovem jsou nádherné promluvy. To si pustíš, a pak jdeš: Kolečko, šutr, shrabat listí, odvést – a teď ti to tam jede. Ale klevetění mysli vlastně lze taky zušlechťovat. Takže já mám klevetění mysli – a teď ti jdou myšlenky, začneš povídat, začneš někomu vynadávat, a hlavně si začneš v hlavě říkat, co bych mu řekl. A pak se zastavit, a říct: „Klid. Jsem na zahradě, mám svěřený úsek božího díla. Jako dávný prefekt v Číně – my máme teďko hejtmany – seš prefektem a hejtmanem malého kousku božího díla jménem zahrada.“ A další krok je, že si uvědomíš, že: „To není moje zahrada, že to je jenom nějakej zápis na katastru, že to je Boží zahrada, a ty ji máš na chvíli svěřenou, a staráš se o to.“ A v tu chvilku se začneš, i při téhle zdánlivě obyčejné manuální činnosti, ozvláštňovat.

Na zahradě je krásné, že ji neukecáš. Člověka ukecáš, aby vykvetl dřív. Růži neukecáš. Rododendron neukecáš. Musíš být pokorný a trpělivý, než ti za péči květem odměnu dá.

Martina: To jsi mi připomněl jeden židovský vtip.

Igor Chaun: Ano?

Martina: To je takto: Jeden muž se staral o zahradu, a vždycky, když kolem šel rabín, mu říkal: „Ta zahrada je tak krásná, Vy a Hospodin musíte být rodní bratři.“ A ten člověk pořád makal na zahradě, dřel, a vždycky, když šel kolem rabín, tak už ho to trošku přestalo bavit, a jednoho dne mu říká: „To jste měl vidět, rabi, když se o ni staral sám.“ To jsem si jenom teď vzpomněla, nad tvou pokorou, že je to Boží zahrada.

Igor Chaun: A ono to hlavně kvete, ono to odměňuje, ono se to mění, je to živý. A víš, co je na zahradě krásné? Že ji neukecáš. Člověka ukecáš, aby vykvetl dřív. Toho ukecáš. Růži neukecáš. Rododendron neukecáš. Musíš být pokorný a trpělivý, než ti za péči květem odměnu dá.

Martina: Ty jsi před několika lety na otázku, zdali máme svobodu, odpověděl, že jsme propadli klamu, že svobodu lze vybojovat, protože o svobodu musí člověk stále a stále usilovat. A druhá část tvé odpovědi byla, že jsi ale později zjistil, že tento boj o svobodu nesmí být vně, ale uvnitř. A mně se první část bude hodit do rozjímání na začátku roku, a druhá část tvé dopovědi se mi hodí teď.

Igor Chaun: Někdy jsou, Martino, zdánlivá, banální poznání, která když vyslovíš, tak to nevypadá zrovna jako nějaká Einsteinova myšlenka, a přitom je to nesmírně důležité poznání, které tě úplně překalibruje. A já si dovolím zopakovat, že jsem v nějaký fázi přišel na to, že zaprvé si svobodu nevybojuješ, a pak ji jednou provždy máš, například nějakým listopadem 89, nebo vítězstvím tvé politické strany, uvozovky, ve volbách. Ale že o svobodu ve společnosti je třeba starat se permanentně. A pak dojdeš ke druhému kroku, který je vlastně úplně šokující, že o svobodu – a tedy i duchovní svobodu, svobodu duchovního hledání – nebojuješ ve vnějším světě, ale že bojuješ se sebou, se svým strachem, že se o svobodu bojuje uvnitř.

Martina: Jak se to posiluje?

Igor Chaun: Posiluje se to pozorováním. Pozorováním. Pozorováním sebe, pozorováním okolí. A já používám přísnou sebekritičnost. Já patřím k lidem, kteří se vůbec nebojí přiznat omyl. Měl jsem omyly. Bylo mi to hodně předhazováno, a já jsem to dokonce i vysvětlil. Já jsem se před skoro čtyřmi roky radoval z vítězství takzvané Pětikoalice. Já jsem prostě nevěřil, že může přijít něco horšího, než je Babiš a Hamáček. Takže jsem se radoval. Sociální demokraté, kteří z mého pohledu prostituovali v době covidu s ANO – ty ses ptala na politiku, máš ji mít.

Martina: Já jsem se ptala na duchovní, duševní, lidskou, osobní.

Igor Chaun: Já jsem se prostě tehdy radoval. Komančové po sto letech z parlamentu, to vypadalo dobře. Jenže jsem vůbec nečekal, co se může začít dít. Ale to teď rozebírat nebudeme. A možná tedy řeknu ještě jednu myšlenku. Jedno moje poznání spočívá v tom, že vůbec není problém zjistit, že tě lidi štvou, a dá se to říct razantněji, že to není kvalitní lidský materiál, že tě spousta lidí zklame. A teprve na určité úrovni duchovního poznání zjistíš, že i v tu chvíli je stále musíš mít rád. A to je pro mě velká lekce.

Martina: To je hezké, že to říkáš, že si člověk přizná, že ho lidi štvou. Protože jedním z největších druhů léčby – ale asi zároveň jedním z nejtěžších kroků – je být přející.

Igor Chaun: Být přející.

Martina: K ostatním, konkrétním lidem. Protože my pořád všichni milujeme lid, ale nesnášíme souseda.

Igor Chaun: To je citát o Tolstém. Že jo?

Martina: Ano.

Igor Chaun: Lev Nikolajevič Tolstoj miloval lidstvo, ale nesnášel lidi. To se mi líbí. Já bych možná ještě použil slovo „tolerance“. Mluvili jsme o tom, tuším, minule, nějakým způsobem chápat, že lidé jsou na různém stupni vývoje, a na nějakém stupni vývoje se člověk brání nenávistí, útokem. Ale na druhou stranu, ony tyto útoky bolí.

Pochopit různost, různé stupně poznání, a nezatracovat lidstvo, a mít rád lidi takový, jaký jsou – tam se teprve poprvé dostáváme na úroveň mistrovství

Martina: Jak se s tím vyrovnávat tak, aby nebolely? Protože když bolí, tak to znamená, že se zase moc prožíváme.

Igor Chaun: Jasně, trénovat. My jsme se o tom, Martino, jednou jsme se spolu bavili po telefonu – a já si to pamatuji, protože mi udělalo radost, že to máme podobně – a řekli jsme si: „Ano, tak jsme na sociálních sítích, vypouštíme nějaká videa, rozhovory“, a přesně jsme se shodli, že – a ty už asi víš, kam mířím – si můžeme přečíst deset, dvacet krásných komentářů, padesát poděkování, a pak tam někdo píše. „Běžte s tím už někam. Jste trapnej.“ A co si z toho člověk vybere? Co ho zabolí?

Martina: Pořád je silnější negativní přenos.

Igor Chaun: Jasně. A oni to taky proto dělají. Tolerance, tolerance. Ještě možná znovu: Konec roku, není to s námi lidmi jednoduché. Ale pochopit různost, pochopit různé stupně poznání, a vlastně nezatracovat lidstvo, a mít rád lidi takový, jaký jsou – tam se teprve poprvé dostáváme na úroveň mistrovství. A já neříkám, že ji mám, ale mluvím o kýženém mistrovství, kdy už začínáme vidět lidské bytosti jako jednotlivé projekce Božské vůle.

Martina: A tím se také dostáváme k tomu, že člověk může posílit, čím méně je zaměřený na sebe. Protože čím víc se sebeprožívá, a čím víc pasíruje všechno, co se děje kolem ve světě skrz sebe, přes své osobní pocity, tak tím víc trpí. Ale na to vyzrát, to je velká zkouška.

Igor Chaun: Taky jsem si uvědomil krásný dvojí význam slov: „Na to vyzrát“. Rozumíš?

Martina: Ano. A tady se hodí.

Igor Chaun: Ano. A obé s ypsilonem. Pokud se gramaticky nemýlím. Vyzrát.

Martina: Co je tvůj osobní úkol do nového roku?

Igor Chaun: Můj osobní úkol do nového roku?

Martina: Hhm.

Igor Chaun: To je krásná otázka, děkuji. Dále zklidnění, dále zjednodušení pole působnosti, zmenšení šíře a zesílení proudu, v práci, ve vnitřním kontaktu s božstvím, zklidnění se, nenechat se rozptylovat množstvím jednotlivostí, bizarností, informací, a toho všeho, co se na člověka valí. A když člověk přestane sledovat dennodenně zprávy – já vím, toto říkají všichni – tak to je nesmírně důležitý krok, uvolnit se od permanentního prožitku vnějšího světa, protože ti v jednu chvíli dojde, jak se ve skutečnosti děje myriáda věcí, ale média vyberou promile – ale toto promile ti předkládají jako podobu světa. A proto je zajímavý chodit na alternativní servery – tam taky musí filtrovat – kde se dozvídáš úplně nové věci. Třeba o tom, jak roste BRICS, jak vzniká protiváha euroatlantické civilizaci, dolaru, a tak dále. Kdy je to interpretováno pouze západními médii, tak je to vysmíváno, zesměšňováno, dehonestováno. Ale tady vzniká další obrovská světová síla, díky zakládajícím členům, Čína, Indie, Rusko, Brazílie, Jihoafrická republika, a najednou už i první země NATO, Turecko, se už se do toho hlásí dalších asi třicet zemí, a to je společenství, které se chce postavit de facto neokoloniálnímu těžení ze strany západního světa, třeba například Afriky, nerostů, a tak dále.

Martina: Osobní úkol do nového roku.

Igor Chaun: Ano, ale tohle je můj osobní úkol.

Martina: Jaký?

Igor Chaun: Pochopit, že svět je pestřejší, zajímavější, nejednoznačnější, než nám má tendenci předestírat režim, vláda, nebo média, která nás chtějí udržet v jednotném, a omezeném vidění světa.

Martina: Igore, moc ti děkuji za příjemně rozvrkočený, ale neobyčejně civilní a lidský rozhovor. Díky moc.

Igor Chaun: Taky děkuji. Snad jsme diváky – vidíš, filmař – posluchače trochu potěšili. Je mi radostí, a prostě sdílejme, žijme, dýchejme. Promiň, Martinko, ty máš vždycky takový – mně se to moc líbí, jak to říkáš – jak to končí: „A něco pro to dělejme“? Jak to říkáš?

Martina: Mějte se hezky, a něco pro to dělejme, nikdo jiný to za nás neudělá.

Igor Chaun: Já mám tohle moc rád. A já zase říkám: To není jejich země, to je naše země. A oni z nás mají strach, protože je nás víc s normálním selským rozumem, s normálním cítěním pravdy a nepravdy. Jsme silnější, a oni se nás bojí. A proto nás straší, a chtějí nás umlčet.

Martina: A tak se nebojme.

Igor Chaun: A něco pro to dělejme.

Martina: Ano. Igore, hezký vstup do Nového roku.

Igor Chaun: I tobě, Brute. Děkuji.

Švýcarská vláda tento týden zhoršila výhled domácí ekonomiky na letošní i příští rok. Poukázala v této souvislosti na zpoždění hospodářského oživení v Evropě.

Slovenská centrální banka ve stejný den také snížila výhled růstu hrubého domácího produktu Slovenska.

Česká národní banka pro změnu zas přerušuje šňůru snižování úrokových sazeb, protože inflace už zase roste.

Náhoda? Nikoliv. Kam se podíváme, tam se to v Evropě nedaří tak, jak by si Evropa přála.

A co nám blízké Německo? Tam je to mega zajímavé. Tam se totiž různé indexy důvěry neshodují. Důvěra v německou ekonomiku měřená indexem ZEW se v prosinci nečekaně zlepšila, index důvěry se zvýšil na 15,7 bodu z listopadových 7,4 bodu. Naproti tomu významnější Ifo index podnikatelského klimatu za prosinec dál klesl dosáhl 84,7 bodu, očekávalo se 85,5 bodu. Jeho hodnota je už nejnižší od května 2020.

Tady se na chvíli zastavme. To, jak výrazně se rozchází ZEW a Ifo, je totiž příznačné a velmi důležité. Poskytuje nám to vlastně další důležité indicie, co se děje. Oba indexy, ZEW i Ifo, jsou klíčové ekonomické ukazatele používané k měření nálady a očekávání v německé ekonomice. Ale oba se liší v metodologii a v tom, koho se ptají. Index ZEW měří očekávání „finančních expertů a investorů“ ohledně ekonomického vývoje v Německu na příštích 6 měsíců. Rozumějme: šetření se provádí mezi analytiky a portfolio manažery sedícími v pěkných kancelářích třeba někde ve Frankfurtu, kteří obchodují na burze. A kteří vidí, jak nám ty akcie pěkně rostou.

Ifo reprezentuje firmy, které mají šmír za nehty. Odpovídají manažeři a podnikatelé napříč sektory z průmyslu, služeb, obchodu i stavebnictví. Jsou to lidé, kteří mají prsty na tepu skutečné německé ekonomiky. To oni denně chodí po svých fabrikách. Prezident Ifo institutu Clemens Fuest na adresu výsledků Ifo indexu v tiskové zprávě uvedl: „Slabost německého hospodářství se stala chronickou“.

Kdo má tedy pravdu, podnikatelé, nebo hráči na burze a analytici? Odpovědí nám budiž to, o čem mluvím již delší dobu: Úpadek průmyslu zejména v listopadu prudce zrychlil, ale vláda, provládní analytici, ani statistici to nechtějí vidět. Dost možná i proto, že údaje z průmyslu jsou zveřejněny až se dvouměsíčním zpožděním, údaje o HDP dokonce s více než čtvrtletním zpožděním. Tito akademici tak mají neustále sklon problémy evropského průmyslu bagatelizovat. Jsou ale úplně mimo mísu.

Jeden příklad za všechny: Minulý týden nastal v německé i celoevropské energetice slušný „fičák“ kvůli jednorázovému výkyvu cen elektřiny na krátkodobých trzích až k 1000 eur. Některé podniky kvůli tomu dokonce musely omezovat výrobu. Okamžitě se ve veřejné diskuzi objevila snaha bagatelizovat rizika v tom smyslu, že do dlouhodobých kontraktů tyto výkyvy vůbec nepromlouvají, a že průmyslové podniky „přeci“ mají jen dlouhodobé kontrakty, takže se jich to nijak nemohlo dotknout.

Těžko říci, zda je to vědomá lež jako věž, nebo jen neinformovaný omyl. Ale fakt je ten, že to prostě není pravda. Mezi průmyslovými podniky nalezneme takové, které sice mají 100 % elektřiny nakoupeno za fix, ale také takové, které 100 % kupují za spotové ceny. Většina používá nějaký mix, část elektřiny fixuje, část nakupuje za spot. Podniky tak postupují zcela vědomě a racionálně kvůli snaze o diverzifikaci rizik.

Toto bagatelizování faktů je všudypřítomné. Naposledy byl dnes stažen z hlavní strany jednoho nejmenovaného českého média můj článek informující o tom, jak prudce dochází k poklesu průmyslové výroby, s odůvodněním, že článek porušuje kodex a šíří neopodstatněnou paniku. Čeští podnikatelé však vědí své z jejich denní podnikatelské reality.

První díl pořadu Váš rozhovor o jehož podobě rozhodujete především vy. Vy vybíráte hosta a vy budete klást většinu otázek.

Jakého hosta chcete vidět příště a jaké otázky by měl zodpovědět?
Pište na e-mail: vasrozhovor@radiouniversum.cz

Martina: Jiří, my si budeme povídat o Vánocích ve vánočním dni, a protože jste astrofyzik, tak se nelze vyhnout nebi. Jsou pro vás Vánoce z astronomického hlediska skutečně něčím zajímavé, nebo nám to vy, odborníci, jen tak tolerujete?

Jiří Dušek: Tak zajímavé jsou pro mě osobně, protože mám malé děti, takže je to hlavně dětský svátek. Ale já tedy musím říct, že zrovna nejsem ten, který by prožíval Vánoce, naopak mi pije krev, že je všechno zavřeno.

Martina: I vy romantiku.

Jiří Dušek: Ale víc je pro mě důležité to, co se odehrává pád dnů pře Vánocemi, a to je zimní slunovrat. Od toho jsou i Vánoce nějak odvozeny, nebo s tím nějak souvisí. Vnímám to i v astronomickém kontextu, ale jinak jsem v tom neznaboh.

Martina: No počkejte: Betlémská hvězda – roky, vlastně staletí se astronomové, a před tím astrologové hádají o tom, zda to byla kometa, nebo hvězda, nebo zda to byl nějaký úkaz. Za to, že jsme to považovali za kometu, asi mohou hlavně středověcí malíři, ale řekněte mi: Už se něco o tomto nebeském úkazu, který měl ohlásit příchod spasitele, ví?

Jiří Dušek: V podstatě to, co jste řekla, jak jste citovala Bibli – to je jediné, co se o tom ví. A celá další století, v podstatě už tisíciletí, jsou diskusí, nebo interpretací tohoto popisu. Skutečně o Betlémské hvězdě, co já si vybavuji, Bible mluví asi na dvou, nebo třech místech a velmi vágně. Tuto otázku řeší astrologové už dlouhou dobu, hodně se tím proslavil třeba Johannes Kepler, ale řekl bych, že to není dodneška rozhodnuto, a pravděpodobně to nikdy rozhodnuto nebude, což je možná na tomto příběhu nejkrásnější, že si to může každý interpretovat, jak chce. Samozřejmě, že řada různých astronomů a historiků se o to v minulosti snažila, ale je to velmi těžké, protože zaprvé, když tedy připustíme, že se Ježíš Kristus skutečně někdy narodil, tak první věc je, že se určitě nenarodil roku 0. On se narodil za krále Heroda, a král Herodes žil, nebo myslím, že zemřel…

Je všeobecná shoda, že Betlémská hvězda bylo seskupení několika planet, a dokonce možná astrologické seskupení, které nebylo fyzicky vidět, že to byl nějaký výjimečný horoskop

Martina: Čtyři roky.

Jiří Dušek: Před naším letopočtem. Takže se odhaduje, že Ježíš Kristus se narodil někdy v roce 10 před naším letopočtem, až čtyři roky před naším letopočtem. Tak tím pádem nemáme jasné ani datum, ani rok, kdy se narodil. A pak se samozřejmě v různých historických záznamech hledají nějaké přírodní jevy, které by moly být interpretovány jako toto nebeské znamení. Vy jste sama mluvila o tomto příběhu, který byl popsán jednoduše, a v průběhu staletí košatěl, ale v představách umělců. Takže ano, pak se z toho stala kometa, což bylo asi pod vlivem toho, že ve středověku byla často pozorována hlavně Halleyova kometa, a spojovalo se to s různými úkazy, ale nikdy nikdo nepřinesl jednoznačnou interpretaci.

Je jasné, že kometa to nebyla, protože z té doby, o které se bavíme – tedy z roku řekněme 10 před naším letopočtem do roku čtyři před naším letopočtem – sice od lidí z Blízkého východu, nebo z Evropy, žádné písemné záznamy nemáme o tom, co se dělo na obloze. Ale v té době už měli velmi skvělou nebeskou nitku Číňané. Takže díky čínským astronomům víme, co se na obloze dělo. A navíc oni nebyli zaujati událostmi na Blízkém východě. Víme, že tam žádná jasná kometa nebyla, možná tam v roce 10 byla trošku pozorovatelná právě Halleyova kometa, nebo budoucí Halleyova kometa. Tenkrát se nejmenovala Halleyova kometa, ale problém je v tom, že už tehdy byly komety posly špatných zpráv, a to by se těžko spojovalo s Ježíšem Kristem. Potom by to mohla být třeba nějaká explodující hvězda, takzvaná supernova. A díky Číňanům víme, že nějaké takové dvě události byly, ale tyto hvězdy nebyly moc nápadné a jasné, a z oblasti Jeruzaléma by byly těžko pozorovatelné. A pak máte nějaké takové věci, jako jsou třeba meteory, velmi jasné padající hvězdy, ale to jsou krátké události.

Dneska je všeobecná shoda, že to bylo seskupení několika planet, a dokonce možná jenom seskupení, které nebylo vidět, ale bylo astrologické, protože už tenkrát si lidé sestavovali horoskopy a věřili tomu, že hvězdy ovlivňují dění na zemi. Tedy, že to byl nějaký výjimečný horoskop.

Martina: Musím říct, že jak to vysvětlíte takto, tak je tento příběh méně chytlavý.

Jiří Dušek: Ano. Ale seskupení planet bylo v té době nápadných víc. Několikrát se k sobě přiblížil Jupiter a Saturn – velmi jasné a nápadné planety. A Jupiter byl navíc ještě titulován jako „Královská hvězda“.

Martina: A tam mělo dojít ke trojnásobné konjunkci.

Jiří Dušek: No právě, to řekl Kepler.

Martina: Ano, což odhalil astronom Johanes Kepler, a mělo se tomu říkat „Korunovace“. Takže to je jedna z variant. Ale víte co, já se aspoň chytnu Keplera, což máme asi 400 let zpět? Jak to mohl spočítat?

Jiří Dušek: Protože lidé byli chytří. My máme zkreslené představy o tom, že ve středověku byli hloupí, nebo že nebyli tak zruční, jako my dneska. Ale zaprvé, Kepler byl génius. A zadruhé – tenkrát uměl písemně násobit, sčítat, odčítat a dělit, což my už dneska moc neumíme. Vždyť Kepler se proslavil svými Rudolfínskými tabulkami, které sestavil díky tomu, že to Rudolf II. částečně zasponzoroval. A Rudolfínské tabulky nejsou nic jiného, než předpovědí poloh planet do budoucnosti a do minulosti. On v podstatě počítal pohyb planet, a z těchto tabulek mu vyšly zajímavé věci. Tedy právě různá seskupení planet, ale také předpověděl, že mezi Zemí a Sluncem může přejít planeta Merkur, to mu tam také vyšlo. Takovéto věci on spočítal. A nejhorší na tom je, že oni tyto diagramy nekreslily, oni to všechno viděli už v těch číslech. To byli géniové.

Martina: Géniové. Mě zaujalo, co jste řekl, že možná nešlo o skutečnou hvězdu, nebo skutečný astronomický jev, ale šlo o podobenství pro horoskop. Že některý z astrologů spočítal, že v ten den by měla přijít na svět výjimečná bytost, že tedy spočítal horoskop.

Jiří Dušek: Ano, oni to věděli dopředu. Oni byli schopni dopředu počítat polohy planet a v souhvězdích, jinak řečeno ve znameních, protože tenkrát se souhvězdí a znamení shodovala. Dneska už to tak není. Třeba v březnu roku 6 před naším letopočtem došlo k seskupení v souhvězdí Berana, a souhvězdí Berana bylo i znamením Judei a bylo spojeno s Blízkým východem, takže se říká, že toto mohla být jedna z událostí. Ale krom pár vět v Bibli se to těžko interpretuje.

Astrologie popírá princip vědeckého výzkumu, zamrzla na tisíce let starých dogmatech. Ale astronomie, když se ukáže, že nějaká interpretace byla špatná, tak ji změní.

Martina: Řekněte mi, věříte horoskopům?

Jiří Dušek: Ne.

Martina: Ale přesto s tím pracujete, jako s jednou…

Jiří Dušek: Ne, nevěřím, a to z prostého důvodu: Kdyby horoskopy fungovaly, jsem první, kdo je bude dělat, a v tom případě budu bohatý člověk, který bude někde na Bahamách, a nebudu sedět tady ve studiu. Nebo budu sedět ve studiu jako rozmařilý miliardář. Horoskopy bohužel nefungují. Nicméně samozřejmě astrologie, a touha lidí nějak interpretovat polohy planet vůči různým skupinkám hvězd, které si nějakým způsobem pojmenovaly, tak to je záležitost napříč tisíciletími. Dlouhou dobu byly astronomie a astrologie totéž. Johannes Kepler spočítal polohy planet do budoucnosti a do minulosti, a aby neumřel hlady, musel dělat horoskopy. To ho živilo. Horoskopy ho živily, ale on chtěl poznat řád přírody – on udělal ten slavný horoskop Valdštejnovi.

Martina: On se trošku splnil.

Jiří Dušek: No ano, ale on hlavně udělal dva horoskopy, nebo jak to bylo, a první byl anonymní, tedy měl jenom informace, a nevěděl, kdo to je, a udělal horoskop – a strefil se. Ale to se dneska tak říká. Kdo ví, jak to bylo, my jsme u toho nebyli. Ale touha dělat přesné horoskopy vedla lidi k tomu, že víc a víc studovali přírodu, a byli schopni předpovídat polohy těchto objektů do budoucnosti, takže to ve finále skončilo tak, že dneska astrologové nepotřebují reálné hvězdy a reálnou oblohu – oni si to všechno spočítají. A někdy v době, kdy byl Kepler, tak se začaly astrologie a astronomie od sebe oddělovat.

Martina: Můžou se ještě dnes něčím navzájem obohatit? Respektive astrologie obohatit astronomii?

Jiří Dušek: Myslím, že ne. Problém je v tom, že astrologie zamrzla na nějakých dogmatech, kdežto astronomie je na vědeckém přístupu, a když se něco objeví, tak to nějak interpretuje a když se ukáže, že je tato interpretace špatná, tak se to změní. Kdežto astrologie jede ve dva tisíce let starých kolejích, a přes to vlak nejede. Astrologie popírá princip vědeckého výzkumu.

Martina: Vy jste se o své návštěvě na observatoři Paranal v Chile zmínil minule, a když jsem o tom četla těsně poté, co jste se vrátil, tak jste o tom mluvil jako o mystickém zážitku. O tom, že jste tam byl v noci sám – normálně tam mohou turisti, ale ne večer, a nemohou si to užít tak, jako vy. Řekněte mi, může být astronom mystikem? Rozumíte? Já z vás tu romantičnost na Vánoce vytluku.

Jiří Dušek: Tak samozřejmě já jsem to tam popisoval velmi vzletně. Ale ono to je fascinující, protože je to na místě v severním Chile, a navíc je to v nadmořské výšce dva a půl kilometru, a ještě navíc je 12 kilometrů od vás pod kopci Tichý oceán. Je to pouštní krajina jako na Marsu – a najednou tam jsou hypermoderní přístroje. A to mě fascinovalo. Jednak krásná příroda, ale zároveň pod touto překrásnou přírodou nejúžasnější lidské výtvory, tak složité, a nahlížející vlastně do středu naší galaxie, nebo skutečně až na okraj viditelného vesmíru. Mě fascinuje lidský um. To jsou věci z říše sci-fi, které se ovšem proměnily v realitu. To mi připadá fascinující.

Martina: Že to hvězdnému prachu fakt myslí.

Jiří Dušek: Ano. Jak jsme se o tom bavili. Takže naše uskupení atomů dělají z jiných atomů jiná uskupení, a ta se dívají do vesmíru.

Martina: Já vím. Vy jste se tam tehdy skutečně rozněžnil, a pochvaloval jste si nejenom nádherný, čistý vzduch a oblohu, v kombinaci s krásnou přírodní scenérií, ale i technologie, a přirovnal jste to až k jakési mši oslavující um člověka.

Jiří Dušek: Ano, um člověka. Ano, tak.

Existuje diskuse, že už před Velkým třeskem byly nastaveny základní konstanty existence světa, šest čísel, a kdo že je nastavil. Možná přijde vědecký důkaz o existenci Stvořitele.

Martina: Um člověka. A řekněte mi, když jste byl vedle umu člověka pod nebeskou klenbou – ačkoliv vím, že nevěříte v Boha, jak jste řekl před 13 lety, ale třeba se něco změnilo – tak není tam určitý okamžik oslavy Stvořitele?

Jiří Dušek: Počkejte, to jsou jiné věci. Já věřím v přírodu. Já jsem prostě přírodně založený člověk, a věřím na přírodní zákony. Když to řeknu cynicky – nechci nikoho urazit – kdyby teoreticky nějakým mávnutím kouzelného proutku zmizely všechny bible světa, a zapomnělo se, že Bible existuje, tak by nikdo nikdy znovu tyto příběhy nenapsal. Doslova. Ale kdybyste kouzelným proutkem zničila všechny učebnice přírodovědy, a všechno jsme to zapomněli, tak tyto zákony objevíme znova, protože příroda funguje stále stejně. Můžeme si říkat co chceme, ale pravdu má pouze příroda. To je jedna věc, ale druhá věc je…

Martina: Ale někdo ji stvořil. Možná.

Jiří Dušek: A to jsem právě k tomu chtěl dorazit, že kromě takových záhad temné energie a temné hmoty, je ještě diskuse o tom, že když náš vesmír vznikl v okamžiku Velkého třesku – nechci to komplikovat tím, že se objevují pochybnosti, jak vlastně vesmír vznikl, ale řekněme, že zatím platí naše současné představy, že vesmír vznikl zhruba před 14 miliardami roků, tehdy se rozběhl čas, vznikla hmota, a vznikl prostor – už byly nastaveny některé základní fyzikální konstanty, které popisují chod světa kolem nás.

Martina: Konkrétně šest.

Jiří Dušek: Ano, šest čísel je to. Pouhých šest čísel. Interpretace těchto konstant je složitá, do toho bych se teď nepouštěl. Nějak to souvisí s tím, jakým způsobem mezi sebou interagují atomy, a jak drží pohromadě atomová jádra, a právě s temnou energií a temnou hmotou. Těch šest čísel bylo nastaveno v okamžiku Velkého třesku, a pak se to rozběhlo, a už všechno funguje tak, jak má, až že jsme se toho stali součástí my lidé, a vyvinuli se, a všechno. A teď je problém v tom, že těch 6 čísel nemá spolu žádnou souvislost. Aspoň o tom nevíme, nepodařilo se to zatím nějak dát dohromady. A teď je otázka: Možná to prostě jinak být nemůže, protože mezi sebou nějakou souvislost mají, a někdo vymyslí nějakou teorii velkého sjednocení, nebo něčeho takového, které to dá všechno dohromady. Nebo to byla výhra v loterii, že to náhodou vyšlo, což je ale divné, protože kdyby každá z těchto konstant byla trošičku jiná, tak už to nefunguje jako celek. Nebo to někdo na začátku nastavil. Takže…

Martina: Někdo to naprogramoval.

Jiří Dušek: Ano, někdo na strojích s čudlíky zadal hodnoty, a zmáčkl tlačítko START, a od toho se to rozjelo. Kdo viděl „Stopařova průvodce po galaxii“, tak tam to hezky…

Martina: 42.

Jiří Dušek: Ano, 42. Takže já ze srandy říkám, že nakonec přijde důkaz o existenci Stvořitele. Vědecký důkaz o existenci Stvořitele.

Martina: A přinesete to vy, bití ateisté.

Jiří Dušek: Ano. A zase musím říct, že moc nevěřím v to, co je napsáno v Bibli, ale to neznamená, že nevěřím na Stvořitele. Jak už jsme se bavili před tím týdnem, je těžké pochopit, že jsme. Za tím nemůžou být jenom přírodní mechanismy, protože pak by byla myslící sklenička vody nebo stůl, za kterým teď sedíme. To není. Je tam jakýsi rozdíl.

Martina: Oproti vnímání božského počátku existence vesmíru stojí Velký třesk. Vy jste teď řekl, že nevylučujete přítomnost Stvořitele, ale zároveň, jakožto člověk přírodních věd, jste asi také připraven stále vnímat Velký třesk jako to, že co skutečně přišlo: Bum, prásk, teplota, tlak, rosný bod – a ejhle, člověk.

Jiří Dušek: Tak zaprvé, tato událost byla tichá. Vznikl prostor. To není tak, že uprostřed nové místnosti vybuchl granát, a začalo se to roznášet na všechny strany. To vznikla i ta místnost, a rozběhl se i čas. Před tím čas neplynul. Takže ptát se, co bylo před Velkým třeskem, nemá smysl, protože nebyl čas. Takto se z toho vybruslí. Ale zase musíme to brát tak, že my popisujeme tyto události, myslíme si, že tak je to správně, ale na druhou stranu se může časem ukázat, že je to třeba ještě složitější, nebo že to bylo trošku jinak. Byť tedy to nemůže být zase úplně jinak, protože si člověk uvědomí, že před sto lety si lidi mysleli, že vesmír je věčný. Pak se ukázalo, že se v něm pohybují objekty, a je nemožné, aby byly věčné, musely někdy evidentně vzniknout. Jak to přesně je, to samozřejmě nevíme. Ano, Velký třesk byla klíčová událost. Tak se to se dá říct.

Jsme sami sobě vesmírem. Lidské tělo obsahuje 10 na dvacátou první buněk. A na povrchu našeho těla, a uvnitř nás, je víc mikroorganismů, než našich buněk.

Martina: Jsou stále ve vesmíru věci – když jsme se bavili o Pilířích stvoření, a jak říkáte, pilířích zániku, které NASA publikovala, protože je vyfotila prostřednictvím Hubbleova teleskopu – které překvapují odborníky, a ne jenom laiky? Protože my jsme vykuleni ze všech těchto zpráv – je to lákavé, a jsme připraveni věřit. Ale jak to máte vy, odborníci? Když vidíte Pilíře stvoření, tak si říkáte, že je to marketing, nebo…?

Jiří Dušek: Tak to je marketing, samozřejmě. Já jsem byl kdysi dávno na nějaké přednášce, kde byl také vědecký ředitel Hubbleova kosmického dalekohledu, což je speciálním ústav, který se zabývá provozem Hubbleova kosmického dalekohledu, a dnes už také dalekohledu Jamese Webba. A oni tam mají v podstatě něco jako PR oddělení, ve kterém bylo tenkrát, jak říkali, asi 50 lidí, a jenom jeden nebo dva z nich byli astronomové, a zbytek byli grafici, a řekněme vědečtí spisovatelé, nebo vědečtí novináři, kteří v podstatě vědecké záběry – které jsou většinou nehezké, černobílé, barevné fotky se nedělají, to se všechno obarvuje dodatečně, a navíc se musí upravit tak, že vlastně ztrácí vědeckou hodnotu – a toto PR mělo za úkol udělat v podstatě esteticky krásné obrázky, které se objevují na prvních stránkách předních amerických deníků. A úkolem ředitele je, že každých půl roku bude fotka z Hubbleova kosmického dalekohledu na titulní stránce New York Times. Takový mají úkol. Skutečně, snímky, které tak obdivujeme, jsou upraveny tak, aby lahodily lidskému oku, ale pro astronoma profesionála nejsou zajímavé. Takže marketing je strašně důležitý, a takovýchto fotografií samozřejmě bude vznikat spousta. Ale já se tomu nevysmívám, protože je důležité zaujmout veřejnost, a když se k tomu přidá příběh o tom, co na fotce je, a proč to tam je, tak je to pro lidi i poučení.

Martina: Pořád přemýšlíme především způsobem, že musíme poznávat, abychom porozuměli – notabene i sami sobě. Filozofové ale už stovky let mluví o tom, že každý z nás je sám sobě vesmírem a že když poznáme zákonitosti a principy toho, jak fungujeme, vnímáme, myslíme, tak že poznáme principy všeho, co bylo, a co je stvořeno, tedy včetně principů, podle kterých funguje vesmír. Je vám tato opačná cesta také blízká?

Jiří Dušek: Tak když to vezmu zase z pohledu přírodního vědce, tak my jsme sami sobě vesmírem. To si lidé neuvědomují, ale – já teď čísla z hlavy nevím – že lidské tělo obsahuje asi 10 na dvacátou první buněk. My jsme z buněk, a těchto buněk je jednička a dvacet jedna nul. To zase nechci kecat. Na povrchu našich těl a uvnitř nás je spousta mikroorganismů, a odhaduje se, že těchto mikroorganismů je snad víc, než našich vlastních buněk. Takže nás, mě, člověka je méně, než toho, co žije na mě a ve mně. Každý z nás je vlastní planetou, osídlenou mikroorganismy. Když nás něco v noci svědí, to nás okusují roztoči, ve střevech máme tři kilogramy bakterií, které nás vyživují a podobně. Takže my jsme sami sobě planetami.

Martina: A zároveň jsme hvězdných prachem.

Jiří Dušek: A zároveň jsme ještě k tomu hvězdným prachem.

Martina: Líbí se mi vaše teorie, kterou jste řekl, že vlastně s každým nádechem a výdechem do sebe dostáváme atomy, a to i lidí, kteří už tady staletí nejsou.

Jiří Dušek: Traduje se, že každým výdechem ztratíme zhruba sto tisíc atomů: Samozřejmě, je to otázka času, ale určitě jsou naší součástí atomy třeba Julia Caesara, které byly kdysi součástí Julia Caesara – asi ne Alberta Einsteina, protože to je ještě málo času na to, aby se atomy promíchaly s celým světem – a takovýchto našich vzdálenějších předků určitě. Plus navíc neseme genetickou informaci. My jsme vlastně všichni – celá planeta je – jeden super organismus, protože na začátku bylo nějaké mikroskopické stvoření, a z toho se potom vyvinulo všechno. Takže my dneska neseme otisk úplně prvopočátečního organismu z doby před 14 miliardami roků.

Martina: Já se omlouvám, že vás dnes o Vánocích pořád vytahávám z vědeckého komfortu, ale když se vás děti ptají na smysl Vánoc, tak jak jim to vysvětlujete?

Jiří Dušek: No, těžko.

Martina: Podívej, synku, to máš tak: Atomy a Velký třesk.

Jiří Dušek: Ony se na to moc neptají. Moje děti chodí na hvězdárnu, takže žijí vesmírem. Vánoce vlastně souvisí s pohanskými svátky světla, a také se Saturnáliemi. Na hvězdárně jsme jednu dobu dělali takzvaný Svátek světla, což bylo vždycky o zimním slunovratu, protože to je Slunce nejkratší dobu nad obzorem, takže v noci za zimního slunovratu vylézají různé příšery z podsvětí, a planeta Země čelí největšímu ohrožení démonů, a lidé se tomu vlastně bránili světlem. My jsme tam u nás na Kraví Hoře dělali akci se světelnou instalací, abychom roztáhli ochranný štít nad městem Brnem, a město Brno přežilo další rok. Já říkám dětem, že to je oslava, v podstatě radost rodinné pospolitosti. A na Ježíška, myslím, že ještě věří.

Ještě větší záhada, než Vánoce a Betlémská hvězda je to, že máme city. Jsou to nějaké chemické reakce – ale nejsou to jenom tyto reakce.

Martina: Kdy naposled Jiří Dušek zažil efekt: „Páni, tak to jsem nečekal.“

Jiří Dušek: To jsem zažil, když jsem byl na Paranalu, musím říct. Člověk si o řadě věcí čte v knížkách o tom, jak tam vypadá obloha, ale teprve když se ocitne na tom místě, a vidí to na vlastní oči, tak zjistí, že skutečně příroda funguje tak, jak se píše v knížkách, a uvědomí si, co jsme všechno ztratili díky tomu, že žijeme pod umělým osvětlením. A dech mi vyrazil jev, kterému se říká „zodiakální světlo“. Zodiakální světlo je jedno z nejkřehčích světelných představení na naší planetě, které v České republice prakticky není viditelné, ale na místech, kde je velká tma, viditelné je. Mezi Marsem a Jupiterem je oblak drobných prachových částic, a když na to svítí sluníčko, tak tyto prachové částice rozptylují sluneční světlo, a tato zář je na obloze vidět. Ale je velmi slabá, takže člověk musí být na místě, kde je velká tma. Vypadá to tak trošku jako slabá Mléčná dráha, ale je to jenom kužel světla, který se táhne podél ekliptiky, což je roční dráha Slunce kolem Země. Tam, kde se pohybuje na obloze Slunce, podél této dráhy, je vidět toto rozptýlené světlo, kterému se říká se „zodiakální“, podle Zodiaku. To je vlastně na ekliptice. A dneska víme, že je to díky prachovým částicím mezi Marsem a Jupiterem. To je jev, který je skutečně vidět na obloze, která je hodně tmavá. A když jsme tam byli, tak tento jev je tam vidět na první pohled – a je to fascinující.

Ale tento příběh má ještě pokračování: Pak jsme tam s kolegou Pavlem Gabzdylem šli po chodníku, a teď nastal zvláštní okamžik, protože jsme tam byli na jaře, a v té době nám skoro nad námi v zenitu, nad obzorem, nad hlavou, svítil střed naší galaxie, takže se přes celou oblohu táhla Mléčná dráha, což u nás takto vidět není, a je to kouzelný pohled. A když jsme šli po tom chodníku, tak jsme si najednou všimli, že vrháme stín od Mléčné dráhy. Vpravo byla vidět Mléčná dráha, takže jsme doleva vrhali jeden stín. Vlevo byla vidět Mléčná dráha, takže doprava jsme vrhali druhý stín. Takže člověk šel, a vrhal dva stíny, ale ne od Slunce, ale od Mléčné dráhy. A můj kolega říkal: „Člověče, a tady je třetí, šikmý stín“, a to byl stín od zodiakálního světla. To mně tedy spadla čelist, protože by mě nenapadlo, že něco takového v životě uvidím a že je to vůbec možné.

Martina: Že jeden člověk hodí tři stíny.

Jiří Dušek: Tři stíny, a všechny jsou od světla hvězd, když se to tak vezme. Ne od sluníčka nebo od nějakého vzdáleného reflektoru, ale způsobí to vzdálené hvězdy, takové drobné věci, a to si tedy člověk řekne, že příroda je úžasná.

Martina: To se i Jiří Dušek rozněžnil.

Jiří Dušek: Tak ano. Udělal jsem si fotku, ale je to špatně vidět. Zase říkám, někdy se některé věci fotí očima, tedy že si to člověk musí vyfotit, a zapamatovat si to. Teď ještě samozřejmě to má ten příběh, že člověk, když je astronom, ví, co je to Mléčná dráha, a proč je třeba flekatá. A ví, že teď vyšly vědecké práce, že prachové částice mezi Marsem a Jupiterem pochází z Marsu, z prachových bouří, a najednou se celý tento příběh propojí se znalostmi tak, že je to fascinující.

Martina: Stejně mi to přijde tak, že my víme, jak vznikal vesmír, víme, z čeho se skládá, že to je vodík a helium…

Jiří Dušek: My sice nevíme, proč vznikl, ale …

Martina: A pak, když jsme u Vánoc, tak Vánoce jsou vždycky spojené s tím že – láska. Lásku lidé pojmenovávají, a snaží se ji v sobě vykřesat víc, než jindy. A u lásky také víme, jakým způsobem probíhá chemický proces v těle, co mají na starosti oxytociny, ale vlastně ani u jednoho nevíme podstatu věci.

Jiří Dušek: To je ta největší záhada. To je možná ještě větší záhada, než Vánoce a Betlémská hvězda – tedy, že máme city. A při tom, když to řeknu pragmaticky, jsou to nějaké chemické reakce. Ale není to jenom tato reakce.

Martina: No vidíte, že…   

Jiří Dušek: Je to největší záhada: Proč jsme?

To, že slavíme Vánoce, máme radost z toho, že někomu dáváme dárky a že máme rádi své bližní, je záhada. Kde se tato radost bere? A jak to, že vesmír stvořil radost?

Martina: Když smícháte mnoho ingrediencí, lásku nevykřešete. Tam potřebuji možná tu božskou jiskru.

Jiří Dušek: Já jsem kdysi četl nějakou knížku o lidském těle, a to byly úvahy, že se někdo snažil spočítat, kolik vlastně stojí chemikálie, ze kterých je složeno lidské tělo, protože dvě třetiny je voda, takže 60 litrů vody moc nestojí.

Martina: Chcete říct, že na nás pán Bůh šetřil?

Jiří Dušek: A je to zajímavé, že tyto odhady jsou od 100 dolarů, až ve finále do několika miliónů, protože se to špatně počítá z toho důvodu, že máme nějaké vzácné prvky, které je těžké v sobě vyrobit, a máme třeba 50 atomů těchto vzácných prvků. Ale je zvláštní, že většina je voda. Takže my jsme myslící nádoby na vodu.

Martina: Ale…

Jiří Dušek: Ale pořád je tam „něco“, a v tom je ta záhada. Krásná záhada.

Martina: A zdá se, že přesto nejsme výrobně až tak levní.

Jiří Dušek: Nalít do barelu 60 litrů vody není těžké, ale jak donutit, aby tato voda začala myslet, abychom si takhle moli povídat. Abych skončil k Vánocům trochu romanticky, tak úkazy spojené s Vánocemi – Betlémská hvězda je záhadou – ale myslím, že Vánoce by měly být připomínka toho, že záhadou je, že vůbec Vánoce děláme, že je slavíme a že máme radost z toho, že někomu dáváme dárky a že máme rádi své bližní. Kde se tato radost bere? A jak to že vesmír stvořil radost?

Martina: Jiří Dušek nepotřebuje k tomu, aby si užil Vánoce vědět, jak to přesně před dvěma tisíci lety bylo. Milí posluchači, jsem moc ráda, že jsme s vámi mohli strávit tento sváteční den. Užijte si Vánoce také. Jiří Dušku, vám moc děkuji. A co si obvykle přejete k Vánocům vy?

Jiří Dušek: Klišé – zdraví. Všechno ostatní není důležité. Zdraví je důležité. Zdraví, a samozřejmě zdraví vychází z toho, že člověk má svou rodinu a psychickou pohodu. Všechno ostatní je pomíjivé.

Martina: Zdraví. Já vám, Jiří Dušku, tedy přeji, aby těch deset na dvacátou sedmou atomů stále dělalo svou práci. Milí posluchači, přejeme vám krásné Vánoce. Užijte si je, mějte se hezky, a něco pro to dělejte. Vždyť vidíte, že nikdo jiný to za nás neudělá.

Jiří Dušek: Přesně tak. Pěkné Vánoce přeji všem.

Letošním vánočním svátkům předcházely demonstrace německých muslimů, kteří za hlasitého bubnování a provolávání, že Alláh je veliký, navštívili vánoční trhy. „Toto už není Německo“, zaznamenal novinář povzdech účastníka, který měl zjevně na mysli dobu, kdy se Němci ještě hlásili ke křesťanství. Jenomže dnes, kdy německé kostely zejí prázdnotou a německé mešity praskají ve švech, symbolizuje pochod muslimů mezi stánky nabízejícími klobásy, sladkosti a punč německou budoucnost.

Pryč je doba, kdy se migranti, proudící do Evropy za prací a lepším životem, snažili s většinovou společností splynout. Dnes vytvářejí společnost paralelní a na domorodce pohlížejí s despektem. Islamisté na vánočních trzích nevypadali, že jsou na návštěvě. Chovali se jako doma a tím okázalým průvodem se určitě snažili Němcům něco důležitého naznačit.

Na první pohled se může zdát, že vyznavači proroka Mohammeda vedou náboženský spor s vyznavači Krista. Spor je to letitý, v minulosti se vedl slovem i krvavě mečem a měl střídavé vítěze. Dnes to ale vypadá, že se mohamedáni dobývají do otevřených dveří. Vymlouvat křesťanům křesťanství nedává příliš smysl, když na svou víru sami houfně rezignují. Zdá se, že stejně jako kdysi křesťané šířili Boží slovo mezi pohany, zvěstují dnes muslimové víru evropským bezbožníkům, a zbylí křesťané lamentují: „To jsme to dopracovali!“

Prioritou islamistů není vyhrát konkurenční spor s křesťany. Vymezují-li se proti „nevěřícím psům“, jsou tím míněni především sekulární materialisté, lidé zhýralí, duchovně prázdní. Islám je přísná víra, která je rezistentní vůči perverzi a svodům konzumu. Je naivní spoléhat, že vyznavači Alláha najdou zalíbení v deviacích, kterým propadl Západ. Pokusy o sekularizaci muslimů vedou jenom k jejich radikalizaci. A zda jde o radikalizaci věřících, anebo zda se na víru dávají radikálové, vyjde nastejno.

Vánoční čas je příhodný na křesťanskou inventuru, na pohled do zrcadla. Když se křesťanství Evropanů octlo v krizi, zaznělo varování, že Evropa buďto bude křesťanská, anebo nebude. Evropa ale samozřejmě nikam nezmizí. Nebude-li křesťanská, bude buďto sekulární, bezbožná, anebo muslimská. A tak jako nezmizí Evropa, nevypaří se ani křesťané. Ty, co zbudou, čeká dilema. Sympatizovat s věřícími, byť jiné víry, anebo s neznabohy, co si věřící oškliví?

U křesťanských církví lze pozorovat, že se politicky vymezují vůči levici, socialistům, a podbízejí se liberálům či progresivcům. Může jít o pragmatickou snahu být zadobře s těmi, kdo mají moc, ale aliance s vyznavači mamonu je cestou do pekel. Muslimové, když to vidí, musí nevěřícně kroutit hlavou: “Takový duchovní úpadek!“ Aby to ovšem nebylo moc jednoduché, dovolávají se neznabozi, jsa konfrontováni s islamisty, křesťanského, či židovsko-křesťanského dědictví. Najednou jsme jim k užitku. Je ale dědictví víry k něčemu, když chybí víra?

Žít s Bohem znamená být smířen s tím, že „Bůh dopustí“ a současně být vděčný, že „neopustí“. Svěřit člověku svobodnou vůli je od Stvořitele dar i břemeno. Pouť křesťana životem je věčné hledání, klopýtání, selhání se střídá s nápravou, poznání s blouděním, vzpouru střídá pokora. Všemu tomu Bůh křesťanů přihlíží, aniž by nad člověkem zlomil hůl. Bůh křesťanů a židů věří v člověka. Věří v lidský potenciál. Věří i tehdy, když se člověk opustí, ztrácí víru v sebe sama. Muslimové, kteří si usmysleli pokazit Němcům Vánoce, nejspíše netuší, že dokonce i modlitba bezbožníka, nevěřícího psa, se počítá. Tím pádem ovšem ani mohamedán nebude bez šance, že ho náš Bůh vyslyší, přijde-li ke křížku. Anebo pro začátek alespoň na vánoční trhy. Konec konců, Vánoce jsou mystérium, dějí se zázraky a všude jsou znamení.

Jaroslav Dušek: Já celou dobu přemýšlel, o kom mluvíš?

Martina: O kom to mluvím, viď? Za dveřmi je ještě někdo, víš?

Jaroslav Dušek: Já myslel, že budeš třeba někoho citovat.

Martina: Ne, ne, Jaroslave, to jsou tvá slova. Takže, prosím tě, tento tvůj výrok: „Milovat, být milovníkem života“, jak se to dělá?

Jaroslav Dušek: Co ti budu povídat. Je to prostě náročná věc.

Martina: Musíš na tom dost pracovat.

Jaroslav Dušek: Není to jen tak. Je to velká příprava. Devět měsíců v břiše se chystáš, a tam už jsou lecjaké možnosti, že sejdeš z cesty. Když se to pak zkoumá, tak tam už může naskočit trauma. Stačí, aby matka uklouzla, někde upadla, nebo na ni někdo křičel, nebo se těšila na holčičku, a pak měla chlapečka, nebo naopak. Prostě už tam je náročné udržet pohodu.

Martina: Je těžké říkat ve vlastním pořadu: „Neposlouchejte“. Jaroslave, já se tě ptám proto…

Jaroslav Dušek: Ty se ptáš vážně?

Martina: Ano, já se ptám vážně proto, že my jsme si zvykli opravdu už ze všeho udělat problém. A já si uvědomuji, že jsem vlastně dlouhou dobu byla nastavena tak, jako že: „Jak se máš?“ „Ale tak to víš. Je to prostě…“ „A co děláš?“ „Ale, teď jedu na besedu.“ „A ty se netěšíš?“ „Těším se, ale to víš. Je to 400 kilometrů tam, 400 zpátky“.

Jaroslav Dušek: Kam jsi to jela?

Martina: Nevím, jen tak plácám. Tak dobře, tak řekněme třeba 250 dohromady.

Jaroslav Dušek: My hodně jezdíme, takže mám trochu představu.

Ve svém životě jsem zjistil, že když nedělám to, co mi dělá dobře, tak mi to přestane vracet energii, a naopak mi ji bere. Tak jsem začal tyto situace opouštět.

Martina: Třeba Český Těšín že by sis střihl. A teď to věčné remcání. A pak jsem si najednou uvědomila, že jsem sama sebe trošku přesvědčila. A pak jsem se jednoho dne rozhodla, že to tak nebude. Ale potřebuji od tebe návod – já nevím, jak se mi to přihodilo – protože mě přijde, že jsi na tom dělal zvláštně dlouho a že jsi tyto věci, abys o nich mohl mluvit, psát, víc promýšlel, takže umíš poskytnout mnohem lepší návod, postřeh, nebo zkušenost, jak se ti to daří. A jestli se to někdy dostane pod kůži, a už to žiješ, nebo jestli musíš být pořád bdělý?

Jaroslav Dušek: Ty mě přeceňuješ, já žádný návod nikomu asi dát neumím. Prostě jsem si ve svém životě zjistil, že když nedělám to, co mi dělá dobře – já jsem tak tomu říkal pro sebe – tak mi to přestane vracet energii, a že mi ji to jenom bere. Tak jsem začal tyto situace opouštět, takže jsem zase odcházel z vysokých škol. Když jsem studoval na vysoké, tak to bylo z počátku zajímavé, byla tam nějaká témata, zajímalo mě to, chtěl jsem se něco dozvědět, a po nějaké době jsem zjistil, že mě to už vůbec nerozjařuje, nedává mi to energii, a jenom mě to stahuje do nějaké prapodivné starosti, nebo do otázek typu, kolik je zkoušek, a kdy to bude, jestli to zvládneme.

Dokonce se mi tam na jedné ze škol zasebevraždila spolužačka, která byla velmi chytrá, velmi příjemná bytost. A ona mi právě před zkouškami volala, že to nezvládá, že neví, jestli složí zkoušku. A já to nebral moc vážně, protože byla velmi chytrá, a všechno zvládala, a tak jsem to trochu nalehko okomentoval, že to bude dobré: Uvidíš, bude to dobré, a zvládneš to. A ona najednou odjela do nějakého města na jihu Čech, a snědla prášky, a těsně před tím, než umírala, volala rodičům. Ona měla asi nějaký záchvat, že by se vrátila, a zavolala jim, a protože se už jednou před tím pokusila o sebevraždu, tak oni na ni okamžitě udeřili: „Kde jsi?“ -chtěla vědět ta maminka. „Kde jsi teď?“ A ona, už trošku omámená, řekla, že je v nějakém hotelu – nebudu říkat to město – a rodiče začali v tom městě pátrat po hotelích, ale nestihli to.

Třeba tento její případ mě tehdy hodně přinutil přemítat o tom, co ji k tomu vedlo? Proč taková osoba – elegantní, hezká, břitká v humoru – najednou udělá tohle, protože se bojí, že nesloží ve škole zkoušku. A tak jsem si začal uvědomovat, že nemůžu na sebe nechat ze života dopadat takovéto tlaky z nějakých zkoušek a představ o tom, že mám něco splnit a že tam sedí někdo, kdo rozhodne o tom, jestli já budu dál žít tímto směrem, nebo tímto směrem, a buďto mi zkoušku takzvaně dá, nebo mi ji nedá, nebo budu opakovat, a dá mi takovou, nebo makovou známku. A podle toho já dostanu nějaký diplom, a potom na konci budu moci dělat to, nebo ono. A najednou mě tohle všechno přestalo bavit, přestala mě bavit představa, že jsem pod tlakem, který vlastně neexistuje, který jenom připustíš ve své hlavě. A to byl asi jeden z rozhodujících momentů.

Když jsem opouštěl vysokou, když jsem šel pryč, tak rodiče samozřejmě nebyli rádi. To byla doba komunismu, a já byl takové to bystré dítě, a teď jsem byl na vysoké škole jako jediný z naší rodiny. Rodiče byli oba vyučeni, a teď viděli toho Járu, že mám tu hlavu a že bych mohl studovat, a oni to brali tak, že si nevážím svého daru, že jsem opovrhl obdařením, které mám. A teď to bylo doma chvilku složité. Poštvali na mě tehdy Ivana Vyskočila a Evalda Schorma, protože věděli, že se s nimi nějak stýkám.

Martina: Aby ti domluvili.

Jaroslav Dušek: Aby mi domluvili, což Evald udělal mírně, ale Vyskočil na mě tehdy křičel. Bylo to srandovní, on to zkusil tak nějak vážně, napřísno, a já jsem mu tehdy říkal: „Pane doktore, takhle na mě nemůžete. Na mě neplatí tyhle nátlaky – já vím, co dělám.“ A on mi tehdy říkal: „Ale uvědomte si, že si znemožníte jakékoliv evropské působení, případně kariéru mimo republiku,“ a tak. A já jsem mu tehdy říkal: „Ale já o to nestojím. Já prostě nechci dělat věci, ke kterým musím mít nějaký papír, a bez tohoto papíru mě tam nikdo nepustí. Já chci dělat věci, které mám rád, které mě baví, a věřím tomu, že to tak v životě budu moct dělat i bez papírů.“ A tam jsem tehdy udělal nějaké vnitřní kroky, kdy jsem se s mladistvou nerozvážností pustil na cestu velkého dobrodružství, kdy jsem si řekl: „Buďto budu mít kompetence, budu kompetentní, a budu moct dělat věci, které mám rád, anebo mi v tom někdo bude nějak zamezovat, ale tak budu dělat něco jiného, něco si najdu.“

Martina: Když jsi uvedl příklad vysoké školy, tak většinou máme tyto názory do okamžiku, než máme své děti, a křičíme na ně, jako pan doktor Vyskočil, a říkáme: „Co když si zavřeš dveře? Co když to nepůjde? Co když pak budeš chtít něco dělat, a jenom kvůli tomu, že nemáš papír, bude problém?“

Jaroslav Dušek: Já to mám úplně obráceně. Dcera, když ukončovala studia na vysoké škole, na francouzštině, říkala, že v tom nebude pokračovat, a já na ni pocítil velkou hrdost. Samozřejmě jsem ji k tomu nikdy nenabádal, neříkal jsem jí: „Nedělej to. Nestuduj. Je to zbytečné“, protože si vždycky říkám, ať děti dělají to, co ony samy uznávají za vhodné, a já jim to jako rodič nebudu podkopávat, nebudu jim něco říkat, nebo se do toho cpát. Takže ona pokračovala v mé tradici.

Když musíš dělat věci, které tě nebaví, dělej je lehce, tak, jak je potřeba, a moc se s tím nepárej, a neprožívej, jestli tě to nebaví, nebo baví. Udělej to tak, aby tě to bavilo.

Martina: Ve vnímání věcí, které máme rádi, je jedna potíž: Když vezmu tuto práci, tak ji mám nesmírně ráda, jsem šťastná, že všechna, řekněme úskalí, a možná i příkoří, vedla k tomu, že tady najednou s tebou můžu svobodně sedět, povídat si. Ale samozřejmě, že tuto práci doprovází obrovské množství věcí, které mě nebaví.

Jaroslav Dušek: Například?

Martina: Je to spojené s firmou, a potom technické věci, domlouvání, sepisování úvodů, závěrů, průvodek.

Jaroslav Dušek: Co tě na tom nebaví?

Martina: Tak není to pro mě taková zábava. Nevím, neumím to pojmenovat. Zábava… Dobrá otázka.

Jaroslav Dušek: Udělej to lehce. Udělej to tak, jak je to potřeba udělat, a moc se s tím nepárej, a neprožívej, jestli tě to nebaví, nebo baví. Udělej to tak, aby tě to bavilo.

Martina: Máme besedu, a ty víš, co všechno k takové besedě musí člověk zařídit: Prodej lístků, zkontrolovat plakáty, jestli jsou v pořádku, pak je pustíš ven a zjistíš, že v nich je gramatická chyba. Pak to musíš stáhnout, zaplatit, předělat. Pak si lidé nekupují lístky, nebo naopak kupují, a zase je jich málo. Tak takové věci se člověku honí hlavou, honí se mi hlavou, a já bych k nim ráda přistoupila lehce, ale – někdy se to daří víc, někdy méně, a někdy se to nedaří.

Jaroslav Dušek: Ale to patří k životu. My jsme tady ve hmotě jako bytosti, které toto chtěly vyzkoušet. My to děláme. Když na mě v životě dopadla nějaká taková nepříjemná situace, tak jsem si vždycky říkal: „Tohle jsem si přál, a je to tady, a teď jsem zvědav, jak to vyřeším.“ Takže jsem si našel třeba tuto cestu, že když přišlo něco nepříjemného, tak jsem si vždycky říkal: „Tak, tohle jsem si přál, a je to tu.“

Martina: To jsem na sebe zvědavý.

Jaroslav Dušek: „A to jsem zvědavý, jak tohle bude vyřešeno.“ A protože mě přemohla zvědavost, tak mě to většinou začalo bavit, ta situace. Já to mám tak, že když jsem cítil, že se energie nevrací, že mi to trvale energii odebírá, tak jsem to opouštěl. A byly to třeba situace, které z venku mohly vypadat, jakože jsou pro mě příznivé. Takhle, já jsem třeba odešel ze všech různých televizních pokusů. Já byl tehdy rekordman v počtu pilotů, pilotních pořadů, kdy jsem natočil mnoho pilotních pořadů, ale pak to nepokračovalo buď z důvodu, že to nechtěla televize, nebo že jsem já v takovémto způsobu nechtěl pokračovat, protože jsem cítil, jak mi to najednou odebírá energii. To jsou jemné věci.

Ty tady máš výhodu, jak jsme v takzvaném rádiu, rozhlasu, že nejsme v „rozvidu“, v revizi. To slovo bylo původně „rozvid“. Hledalo se slovo pro televizi, a podle vzoru „rozhlas“ byl navržen „rozvid“, ale to se nějak nečaplo. Výhoda rozhlasu je, že tu nejsou kamery, za kterými stojí kameramani. A v tu chvíli, když tam nestojí veselí kameramani, kteří svou práci mají třeba jako rutinu, tak tato energie na tebe začne doléhat. Já jsem dělal takové pokusy, že i udělám nějaký televizní pořad, a tak, ale najednou jsme po několika pokračováních zjistili, že to je nějaké energeticky prapodivné, tak jsem z toho vystoupil ven. A to je asi celý klíč k tomu, na co se ptáš, že se snažím dělat věci, které mě baví, které mám rád, a ty, které rád nemám – jakože taky musím udělat nějaké daňové přiznání, nebo já nevím, co mě nějak zvlášť nenaplňuje – tak to nějak zvládnu. Zvládnu to, co je potřeba. Fakturu také vyplním, umím to nějak napsat.

Martina: Takže se v určitých věcech také musíš kousnout, abys…

Jaroslav Dušek: Ne, kousnout. Ne, to já se nekoušu. To mě nebaví se kousat. Já to udělám, je to potřeba, tak to udělám. A koneckonců v životě jsem postupně stejně došel k tomu, že dělám to, co je v tu chvíli potřeba, protože všechno, co bych měl udělat, to tedy nestihnu, tedy všechny povinnosti – syn, manžel, dědeček, otec. Kdybych to všechno chtěl stíhat správně, podle nějakých představ, tak bych asi nespal vůbec, někde bych poletoval, a zničil bych se. A tak jsem se naučil dělat jenom to, co je potřeba, protože doba je opravdu zrychlená, násobná.

Martina: Těkavá.

Jaroslav Dušek: Těkavá, intenzivní, a člověk by se do toho mohl snadno úplně rozložit, nebo rozpadnout. A tak prostě dělám to, co je potřeba. A když mám u něčeho pocit, že to úplně potřeba není, tak to v tu chvíli nedělám. Jak říkala Květa Fialová, když se jí ptali: „A vy neuklízíte?“ A ona říkala: „Neuklízím.“ A oni říkali: „Ale to máte všude prach.“ A ona řekla: „S prachem se naučíte žít.“ A já jsem se tomu tehdy smál a říkal jsem si: „Jo, na tom něco je.“ Prach není něco, co by tě mělo zničit, zabít, pouze oko, kterému prach vadí, je neklidné. Najednou můžeš v něčem, co tě mohlo znervózňovat, najít i určitou zálibu. Časem můžeš to vlastně úplně přetočit, můžeš to začít pozorovat.

Hra na myšlení není špatná, pokud je to hra. Problém je, že jsme se nechali do této hry vtáhnout tak, že ji bereme vážně.

Martina: Já jsem měla takový okamžik, musím říct, protože jsem včera měla na výběr, buďto napíšu „Proč?“, ta svá „Proč? Martiny Kociánové“, nebo uvařím večeři. A já jsem se v určitém okamžiku rozhodla, že uvařím večeři. A tak se mi trousili domů, někdo nejedl, někdo jedl, ale najednou jsem večer seděla a říkám si: „Pozor, ty jsi měla napsat Proč?“, protože zpětná vazba moc nebyla. A ráno jsem stávala v pět hodin, abych si ještě přečetla poznámky na náš rozhovor, a narazila jsem v kuchyni na syna, který tam bloudil, než půjde na praxi, a on říká: „Není tady něco k jídlu? Já bych si to vzal, a ohřál si to v mikrovlnce.“ A já: „Dobře jsem se rozhodla. A teď tady mám jídlo.“ Dala jsem to do krabičky a věděla jsem, že jsem v tu chvíli volila správně.

Jaroslav Dušek: Ale teď narážíš na to, co je další součástí toho, o čem se bavíme, že když začneš dělat věci, které jsou potřebné, a trefuješ se správně, tak se ti to začne potvrzovat v realitě. Právě v životě na to něco naváže, něco to potvrdí. Ty třeba děláš něco, co v tu chvíli cítíš jako potřebné, i když k tomu není úplně nějaký racionální důvod. Abychom si porozuměli, tady nejde o racionální analýzu, nejde o to, že řeknu: „Teď je potřebné tohle pro to, a pro to.“ Ne, tam jde o vnitřní radar, který tě vede, a řekne: „A teď dělej tohle. Teď je potřeba udělat tohle“. A ty se vzdáš právě racionální analýzy, která bude říkat: „No počkej, teď bys měla raději napsat „Proč?“. Tedy, že najednou cítíš, že tohle mě volá, tohle chci udělat, a druhý den, nebo za týden se ti to potvrdí.

Nebo ti najednou někdo zavolá, a ty zjistíš, že jsi úplně nečekaně něco připravila. Třeba, že vezmeš knížku a řekneš: „A já si budu číst knížku. Nebudu zrovna plít záhony.“ A teď čteš knížku, a najednou ti někdo volá, začne o něčem povídat, a ty zjistíš, že zrovna o tom jsi četla v té knížce a že ti to dalo možnost, v tu chvíli, reagovat v hovoru. A takhle život velmi zvláštně tká svá vlákna. A tam potom můžeme zjišťovat, jestli nás to takzvaně nese, jestli jsme neseni. To znamená, že život nás podporuje, a my si říkáme: „To je zajímavé, jak jsme tohle zvládli. To je záhada, jak to prošlo? Zase se to povedlo.“ A ono je to potvrzováno z reality.

Toto je základní téma, které nelze v podstatě kloudně vyslovit. To je to, že zjišťuješ, kdo jsi. A tím nemyslím ve smyslu osobní důležitosti, kdo jsi ve smyslu: „Víte, kdo já jsem“, ale kdo jsi doopravdy, jako akt života, jak jsi uprostřed života, uprostřed nějakého vesmíru, a ty tam jsi součástí, která je utkána ze všech energií, které tam působí. A ty najednou zjistíš úplnou, zázračnou povahu existence.

Martina: Jenomže tam přichází jedna proměnná, kterou ty jsi v jednom rozhovoru nazval tak, že v určitém věku jsme se nechali vtáhnout do hry na myšlení. Řekni mi, na myšlení člověk neshledává nic závadného, tak proč to považuješ za hru na myšlení? Co nám to vlastně způsobuje v tom smyslu, že přestaneme být dětmi? Já přemýšlím, co nám myšlení – v tom pojetí, jak ty to říkáš – způsobuje ve ztrátě lehkosti života?

Jaroslav Dušek: Hra na myšlení není špatná, pokud je to hra. Problém je, že jsme se nechali do této hry vtáhnout tak, že ji bereme vážně. Krišnamúrti kdesi krásně řekl: „Veškeré myšlení je chybné, protože vždy můžeme myslet jenom část celku, nikdy nejsme schopni pomyslet celek. V tu chvíli zbývající část touží být doplněna, a vzniká spor“. Já jsem to četl dávno, před lety, a říkal jsem si: „To je velice zajímavé. Myšlení je hračka.“ A když zapomeneme, že je to hračka, když si myslíme, že něco opravdu vymyslíme, a budeme oceňovat nějaké lidi za to, že něco vymysleli, tak se dostáváme víc a víc do pozice, že vůbec nerozumíme životu. A my pak nerozumíme tomu, čeho jsme součástí. A nerozumíme tomu, že jsme součástí ohromné inteligence, která nás takzvaně v jistém smyslu přesahuje. My se můžeme této inteligence dotazovat, a ona s námi může komunikovat, a poskytovat nám nějaké informace. Narážím samozřejmě na své oblíbené indiány, na domorodce, kteří komunikují se zvířaty, s rostlinami, s prostorem, a ty jim říkají, jak to je. Případně jim samy řeknou, na co je použít, nebo jak se má uvařit nějaký lektvar. A oni takhle žijí, a berou to jako normální.

A my jsme se vydali tou cestou, řekněme levé hemisféry, když to zjednoduším, a ta začala dominovat nad pravou. A jak říkají vtipní autoři: Stačí se podívat na vysvědčení ve škole. A podívejte se na ty předměty, které jsou důležité, které jsou nahoře. Všechno je levá hemisféra. A dole je výtvarná výchova, tělesná výchova, hudební výchova, tedy pravohemisférové předměty jsou dole. A známky z nich nejsou tak důležité.

Martina: To je hezké, že máš z hudebky jedničku, ale co matematika?

Jaroslav Dušek: Tak, a takhle vidíme obrovskou převahu levé hemisféry už jenom na vysvědčení, krásně to vidíme v základní škole, a vydali jsme se do tohoto prostoru v domnění, že to tak nějak přechytračíme. Tam není žádná jiná motivace, něž faustovská, než to přechytračit.

Když člověka přemůže racionální složka, ego, tak krájí realitu jak chirurgickým nožem, neohlíží se napravo nalevo, a vytvoří třeba zbraně. Proto myšlení nepovažuji za úplně chytré.

Martina: A myslíš si, že to je vědomé?

Jaroslav Dušek: Tam je hra, a ta je zvláštní v tom, že – ale to, o čem teď povídáme, už je velmi křehké – že se zdá, že tam je vždycky někdo, kdo to tudy nastrčí, nebo poposune, a ono to potom začne fungovat samospádem, a pak do toho propadneš, a už si toho ani nevšimneš. Jednoduše řečeno.

Příklad bude srozumitelnější: Třeba studuješ školu, a na škole dostaneš téma pro nějakou svou seminární práci. Máš napsat práci, a ty se na toto téma podíváš a víš, že to je trošku blbost a že tě to moc nezajímá. Ale začneš bádat, najdeš dobové noviny, začneš číst, a vtáhne tě to, a napíšeš práci, 40 stránek, na základě studia všeho možného materiálu, a začne tě to zajímat. Napíšeš to, a teď jsi na to hrdá, dáš to někomu přečíst, a on řekne: „Není to špatné, ale toto téma je blbost“ – tak ti řekne to, co jsi cítila na začátku, že toto téma je vlastně blbost, ale tím bádáním se do toho ponoříš. A to je asi hra lidské bytosti – já si takto vysvětluji – Ješuovo jedno oko otočené dovnitř, jedno oko otočené ven – že my nemáme oko otočené dovnitř, ale máme obě oči ven, a tím pádem pořád koukáme kde co je, pořád to analyzujeme, pořád to popisujeme, pořád se zabýváme nějakými věcmi, které jsou okolo nás, komentujeme to, trápí nás to, rozčiluje nás to, a vlastně zapomeneme na oko dovnitř. Ale oko otočené dovnitř ti umožňuje, abys neopouštěla vnitřní klid. Prostě ano, jsou tady věci, kterými se můžeme zabývat, můžeme si položit otázky, můžeme to zkoumat, ale stejně, ať je prozkoumáme, jak chceme, tak s naším vnitřním klidem to nemá nic společného.

A to je právě to, že když tě přemůže suchá racionální, suchá racionální složka, ego, které krájí realitu jako chirurgickým nožem, tak se moc neohlíží napravo nalevo, a vytvoří úplně suše zbraně. To je třeba to, proč já třeba myšlení nepovažuji úplně za chytré, protože myšlení třeba vyrobí zbraně, nebo vyrobí sofistikované způsoby kontroly toho, jakým způsobem my tady mluvíme, a kdyby…

Martina: Ale ony se většinou dají využít různými způsoby.

Jaroslav Dušek: Ano, dají se využít.

Myšlení je hračka. Hračka není špatná, ale můžeš s ní někoho praštit po hlavě. Jde o to, zůstávat v kontaktu se svou vnitřní vznešenou bytostí, na vertikále své bytosti.

Martina: Takže myšlení jako takové není špatné, ale možná jeho použití.

Jaroslav Dušek: To jsem říkal. Já mluvím o tom, že je to hračka. A hračka jakožto hračka není špatná, ale ty můžeš touto hračkou někoho praštit po hlavě. Můžeš mít výbornou hračku, nějaké autíčko, a někoho jím praštíš, nebo si hraješ na písku a hodíš ho někomu do očí, ačkoliv je to nádherný herní prostor. Tam jde o to, že když zůstáváš v kontaktu se svou vnitřní bytostí – já bych řekl se vznešenou bytostí, někdo by řekl, že když zůstáváš přítomná na vertikále své bytosti – to znamená, jsi si vědoma všech svých předků, potomků, tvého zvláštního obrovského energetického těla, kde je, jak dokonce říkali staří, 144 tisíc čaker. A teď si představ, že když tohle někomu řekneš, tak: „Cože? A kde to je? Kde jsou?“ No právě, že někde jsou, a všechny někde jsou, a jsou dál a dál ve vesmíru, a to jsi pořád ty, to je tvé ohromné tělo. A když zůstáváš na této vertikále aspoň pocitově připojena, tak potom rozumíš tomu, že nebudeš v životě chtít někomu nějak škodit, nebo poškozovat život, protože jsi to ty. Prostě už nebudeš poškozovat druhé, nebo z toho chtít něco kořistit, a začneš logicky chápat, že prostě…

To je to, jak použiješ myšlení. Jedno myšlení řekne, že je logické, že myslíš na sebe, a snažíš se pro sebe získat co největší prospěch. To je logické, to jsou pudy, instinkty, a rodina, a tak dále. A druhé myšlení řekne: „Ne, to je úplně nelogické myšlení. Logické myšlení je, že si uvědomíš, že život může prosperovat jenom tehdy, když prosperují všichni, když všechny složky prosperují. A když prosperují, tak se navzájem podporují, a vzniká ohromná energie, řeklo by se nekonečný orgasmus, kdy se život najednou odehrává jako opravdu hudební koncert, jako společná hudba, společná hra.

Martina: Zažil jsi to už? Zažíváš to,

Jaroslav Dušek: To zažíváš třeba při improvizacích, zažíváš to, když hraješ improvizované divadlo, a vstoupíš do pole úplně jako nikdo, jenom jako součást jakýchsi energií. A teď se to najednou rozvíjí, a v momentě, kdy publikum chápe, nebo připustí, dovolí, aby to vznikalo, tak se najednou dějí věci, které se jinak nestanou. A tam si uvědomuješ, co to je souhra, protože souhra při improvizaci znamená, že to není o tom, že čekáš, co řekne druhý, a ty na něj reaguješ, a jdeš paralelně, jdete spolu. Je to jako když vidíš hokejisty, a jedou tři, a naslepo si přihrávají. Tam to sportovci také zažívají. Proto je zajímavý třeba kolektivní sport, protože tam se může stát, že tým je prostoupen duchem, jak se říká: „Tento tým měl ducha“, a ty vidíš, že hrají jako jeden organismus, vidíš, že to je jeden organismus, kde každý ví, kde je kdo, přihrávají si. A pak vidíš jiný tým, kde kolektivní duch není, a tam se motají nějaký hráči. Jeden je třeba…

Martina: Každý si nějak hraje.

Jaroslav Dušek: Každý si nějak hraje. Ten dobře kličkuje, ten hezky běžel, ale není tam ten celkový tah týmu. A tento moment celku, že se odevzdáváš celku, a říkáš: „Ten je moudřejší, než jsem já. Já nevymyslím nic chytřejšího, než vymyslí on. Já budu jenom zvědavý na to, co ke mně přichází, a budu si to nějakým způsobem pro sebe popisovat, analyzovat, užívat, ale budu vědět, že život má v zásobě na zítra klidně úplně obrovský překvapení.“ Třeba že běžíš – lup – a najednou máš zlomené zápěstí, jako teď jedna kamarádka. Nebo na motorce – bim – z ničeho nic se vyválíš někde v zatáčce. A život ti ukáže: „Mám mnoho možností příteli, jak můžu zasahovat do tvého dění.“

Smyslem života je prostě ho žít. Žít naplno. Nekomplikovat ho. Neutíkat před ním.

Martina: Jaroslave, o Vánocích, ke konci roku, to vždycky člověka tak nějak zvláštně jitří, a začíná si klást otázky, na které prostě nemá běžně pomyšlení.

Jaroslav Dušek: Inventura.

Martina: Ano. A teď je to takový ten okamžik, kdy člověk sedí, kouká za okno a říká si: „Proč jsem tady? Kam kráčím? Co jsem měl udělat? Co jsem udělal?“ a začne se pídit po smyslu věcí, které dělá – říká se tomu „smysl života“. Jak vnímáš tuto inventuru, a toto hledání – ať už jako filozofickou kategorii, osobní, lidskou, společenskou? Jak to vnímáš ty? Jaký je smysl života, bytí?

Jaroslav Dušek: Jaký je smysl života? Teď zase: Kdo se ptá? Jestli se ptá racionální myšlení, jestli se ptá levá hemisféra, a chce slyšet nějakou takovou odpověď, ze které by se najedla a dostala by potravu.

Martina: Jo, že nakrmíš pravou hemisféru, nakrmíš levou hemisféru. A víš, co kdybychom nepřemýšleli o tazateli, ale přemýšleli o tom, co právě teď potřebuješ říct ty?

Jaroslav Dušek: Protože na to existuje mnoho odpovědí. Já mám rád třeba odpověď Dostojevského, který říká: „Mám raději život, než jeho smysl.“ To je mi blízké. Nebo můžeš říct, že smyslem života je nekomplikovat ho, naučit se ho nekomplikovat – to je smysl. Ale zase na to někdo řekne: „Co to je za blbost? To přece není možné“. Někdo bude mluvit o nějakém naplnění, nebo bytostném poznání, nebo o jakýchsi takovýchto věcech. A já si myslím, že smyslem života je prostě ho žít. Že to je smysl života – žít ho. Ne ho nežít. Ne před ním utíkat. Spousta lidí utíká před životem, schová se do nějaké karantény, někam zalezou, mají pocit, že život je nebezpečný. Pochopit, že život je tu od toho, aby ho člověk žil, a šel ho žít naplno.

Vždyť jsi to viděla ve všech situacích, kde trošku lidi vystrašíš, a oni přestanou žít život, a místo toho žijí nějaké předpisy, příkazy, nařízení – mají pocit, že se to musí. A kde je v tu chvíli život? Kam se vytratil? Dáš na malé dítě roušku? Opravdu mu ji dáš na hlavu, a budeš mu vysvětlovat, že to je ten správný život lidské společnosti na této planetě? Vždyť je to úplná hovadina. V momentě, kdy zůstaneme v životě ponořeni, jako v experimentu „Život“, tak přece žijeme, a víme, že jsme pořád na hraně života a smrti, protože smrt se může vynořit kdykoliv a kdekoliv – my nemáme plně pod kontrolou, že bychom to mohli řídit. A v tu chvíli, když indiáni řeknou „iniciace andělem smrti“, tak to znamená, že máš vědomí, jsi si vědoma, že to může přijít kdykoliv, ale nevadí ti to, protože tě to vede k tomu, žít naplno. Žít život. A ty žiješ život i s vědomím, že to může skončit, ale ono to stejně může skončit, a tobě nepomůže, že utíkáš před životem: Zalezeš, máš strach, přeočkuješ se, vyočkuješ se, nandáš si ochranné brýle, vysprejuješ prostor, než tam vstoupíš, takže tam nastříkáš nějaké dezinfekce, a než se vůbec budeš s někým bavit, tak daného člověka obalíš nějakým ochranným obalem. Kam jinam to může dojít, než do nějaké buď paranoi, nebo do nějaké divné úzkosti. Vždyť covid byla legrace. Vždyť se všichni chovali – jak se to jmenuje – jako při kompulsivní poruše.

Martina: Ano.

Jaroslav Dušek: Lidi si pořád myjí ruce, a bojí se sáhnout na kliku, bojí se někomu podat ruku. A teď se to najednou nabídlo lidem, jako způsob života – žít v této poruše, v psychické poruše. A myslím, že smyslem života je zůstat přítomen v životě, a nenechat se vtáhnout do některých neblahých myšlenkových her, protože myšlenky bohužel obtížně udrží celek života. Ano, můžeš to udělat v momentě, když zůstaneš ponořená v bázi, a jsi si vědoma celku: „Ano, toto je celek, který neustále spolupracuje, a já jsem bytost, která je spoluvytvářena množstvím energií.“ A když toto vědomí nějakým způsobem udržuješ, tak pak myšlenky můžou nějak plout, ale ty jim nepřikládáš nadbytečnou, velkou váhu, to znamená, že se nechceš hádat s lidmi kvůli myšlenkám.

Všimni si, že většina sporů se vede kvůli myšlenkám – a tyto myšlenky jsou tak legrační. Teď nedávno volili v Americe prezidenta, a teď slyšíš ty komentáře, jak se ten nebo onen rozčilují, jak se to mohlo stát, a vůbec, ignorují život jako fenomén. Prostě tady nějací lidé někoho zvolili, a těchto lidí bylo hodně, bylo jich víc, než tamtěch. Žijeme v této pomatené společnosti, kde většina přetlačí menšinu, což vůbec nebyl princip starých. Staří, moudří, pokud měli učinit společné rozhodnutí, tak muselo být jednohlasné, museli souhlasit všichni, jako je to doteď u indiánů. A tak to bylo i u starých Slovanů, že společné rozhodnutí muselo být kompletní. A pak to bylo rozhodnutí.

Věci se dějí jiným způsobem, než si naše myšlení myslí

Martina: To asi bylo možné pro menší celky.

Jaroslav Dušek: Pro menší celky, a pro bytosti, které nedělají naschvály, a nemají své postranní zájmy. V momentě, kdy tam jsou lobby a postranní zájmy, a každý se snaží něco vychytračit právě pomocí dílčího myšlení, a nepracuje ve prospěch celku, no tak v tu chvíli vznikají všechny spory a chytristiky, a pak se tady dozvíš, že ropovod, plynovod – a že platíme za něco, co někdo podepsal, ale je to jenom chytristika, kterou někdo dělal. Kdyby se mluvilo o celku, kdyby se mluvilo v klidu o celku, tak víš, že jsi na velmi hojné planetě, která je perfektní. Neznám zatím pro nás lepší, a tato planeta má všechno připraveno pro své děti, všechny hračky má připraveny: Vzduch, vodu, rostliny, suroviny, nerosty, slunce, hmyz, všechno, na co si vzpomeneš, ti planeta dává. Tvůj život, tvůj prostor, a jsi tady. A my do tohoto prostoru vlezeme po devíti měsících přípravy – tam – a jsme postupně vtahováni do hry, která se jmenuje „Monopoly-Dostihy“. A na tohle jsme od malička cvičení: „Pojďte hrát Monopoly-Dostihy. Už si zvykejte na peníze. Tady máte jako peníze, a teď se naučíte základní věci pro život – koupit, prodat, najmout, pronajmout, zpátky na start, do vězení.“ A tím už se naučíš všechny základní varianty v dětství. Už jsi do této hry umístěna, a už to bereš jako realitu.

Martina: My jsme hráli „Člověče, nezlob se“.

Jaroslav Dušek: „Člověče, nezlob se“ je také dobrý. Jak se všichni pohádají. Člověče, nezlob se – vyhodil, nevyhodil.

Martina: Já patřím do domečku.

Jaroslav Dušek: Já hrát nebudu.

Martina: Jaroslave…

Jaroslav Dušek: A já ti řeknu jak „Člověče, nezlob se“ hrál Viliam Poltikovič. To byla velká zkušenost našeho kamaráda Bronislava, a je to vlastně odpověď na otázky, o kterých se bavíme. Bronislav je velmi soutěživý, byl sportovcem, a považuje za přirozené vyhrávat, soutěžit, toužit vyhrávat. A teď jsme hráli „Člověče, nezlob se“, a hrál také Viliam Poltikovič. Viliam, který nesoutěží, nezávodí, nepředjíždí autem, pouští lidi, ať jedou. A Viliam nechtěl při „Člověče, nezlob se“ nikoho vyhodit, a tolik se vyhýbal tomu, že by někoho vyhodil, že chtěl vyhodit sám sebe. A v jednom momentě hry on hodil dvě, hodnotu dvě, a měl tam pouze dvě možnosti. Buďto vyhodí kolegu, nebo musí vyhodit sám sebe. A v tu chvíli Viliam požádal, jestli může vyhodit sám sebe, a Broňa mu na to řekl: „Tak to už opravdu ne, Viliame. Tohle to ne.“ A Viliam to celé vyhrál, měl všechny čtyři „pintky“ ve chlívku, a Broňa říkal: „Tak tohle je velká lekce“, protože viděl, a byl přítomen tomu, jak vyhrál někdo, kdo vůbec netouží vyhrát, kdo přeje ostatním, kdo nechce nikoho vhodit, kdo je v té hře vůči ostatním nesmírně soucitný, a život to udělá tak, že on vyhraje, že tam je. A to je to, o čem se celou dobu bavíme – že se věci stanou jiným způsobem, než si naše myšlení myslí.

Martina: Jaroslave Dušku, já ti moc děkuji, protože přesto, že se mi derou na mysl další otázky, tak myslím, že toto je přesně to, co jsem, alespoň já, potřebovala slyšet směrem k Vánocům. Děkuji.

Jaroslav Dušek: Člověče, nezlob se.

Martina: Člověče, nezlob se. Chtěla jsem se tě zeptat, jak odpouštět, protože to je věc, která se s Vánocemi také pojí, ale to si necháme už na náš další díl. Něco musíš říct.

Jaroslav Dušek: Aha. Souhlasím, to si řekneme na Silvestra.

Martina: To si řekneme na Silvestra. Já ti moc děkuji, a zatím se s tebou loučím, a těším se na příště.

Igor Chaun: Děkuji moc za pozvání, a jsem tady moc rád.

Martina: Igore, blíží se nám Vánoce, řekni mi, jak na tebe působí tento čas? Jaký jsi v předvánočním čase? Jsi rozjímavý, trávíš dobu tak, jak všichni pořád deklarujeme, a málokdo děláme?

Igor Chaun: Vypadá to jako jednoduchá otázka, ale odpověď tak jednoduchá není. Ještě ke tvému úvodnímu slovu o tom, jak se orientovat, jak poznat, co je důležité, podstatné, a to méně podstatné. Musím říct, že v mém životě se střídají vlny – vlny, to je dobré slovo, takže jsou chvíle, kdy člověk vidí duchovní podstatu, a samozřejmě, že to teď před Vánocemi přihořívá. Ale jednoduše řečeno: „Když nevíš, tak zjednoduš. Když nevíš, tak to rozděl na podstatné a nepodstatné, a to i fakticky ve výkonu dne, ve výkonu úkolů, a prostě si připomeň existenci Boží, existenci duchovního světa, existenci jisté ohraničenosti, danosti a pomíjivosti tohoto našeho 3D hmotného světa.“ Říkám to proto, že mně osobně to velice pomáhá, já se prostě zklidním, a mám pánaboha jako svého nejlepšího terapeuta, a to celkem stačí, když mluvím jen já.

Martina: Igore, ale myslím, že v tom si hned na začátku narazil na jádro problému, protože si myslím, že technologický rozvoj, který zažíváme, nám umožňuje myslet si, že se vyvíjíme, protože technologie, technika se skutečně rozvíjejí. Jenomže po duchovní a duševní stránce jsme pravděpodobně na velkém sešupu. A navíc jsme už po desetiletí v situaci, kdy slovo „duchovní“ patří do kategorie nějakého podivného „ezo“. A jak v této skrumáži chceš hledat, co je podstatné a nepodstatné, co patří ke skutečnému vítání Vánoc a k adventu, který oslavuje příchod naděje?

Igor Chaun: Děkuji. Řeknu možná překvapivé slovo – „pozornost“. Moje osobní zkušenost je, že duchovní svět s námi neustále hovoří, že oni neustále vysílají, vysílá skrytá vitální podstata vesmíru. Když je pro někoho příliš slovo „Bůh“, tak můžeme použít „vyšší přírodní zákony“, které jsme zatím nerozklíčovali, ale stačí vlastně být pozorný. Já jsem třeba teď udělal rozhovor se dvěma bezdomovci u Vltavy, u Holešovické tržnice, protože jsem byl pozorný, a lidi to ocenili a říkali, že to jsou vlastně nejlepší rozhovory. Nebo mě oslovil autista, mladý kluk, před kostelem svatého Antonína Paduánského u nás na Strossmayerově náměstí, a já jsem říkal: „Ty mluvíš, chlapče, tak krásně, mohl bych to, prosím tě, natočit?“ No, a lidi byli dojatý z čistoty tohoto člověka, který vysvětloval: „Já musím pořád mluvit, já totiž zapomenu, co jsem říkal“, on tryskal jako studánka. A to mluvím jenom o dvou setkáních na ulici.

A ještě, nevím proč, jak jsem se teď na tebe zadíval, tak mi ještě přichází: Být pevný ve výběru lidí, kterými se – a teď to nemyslím drsně na tebe, ale spíše cítím inspiraci říci – kterými se obklopuju, komu dávám energii. Dobře, budou Vánoce – já to řeknu natvrdo: Z mého pohledu probíhá neustálá komunikace mezi každou lidskou bytostí a mezi duchovní podstatou vesmíru, a opravdu můžeme říct, že Stvořitelem. A teď záleží jenom na nás. Je to, jako kdybys jela po silnici, nebo nevynášela odpadky z bytu, a buď si prostor zaneřádíme, a pak netrefíme. Anebo tak nějak říkáme: „Dobře, tak zvolíme klidnější cestu, ale čistou, a budeme pozorný, a budeme si hlídat energii, a čemu ji dáváme.“ A teď to opravdu znamená, třeba od televizních zpráv, až po nějaké negativní lidi ve svém okolí. A já osobně mám zkušenost, že když tohle začnu dělat vědomě, tak cítím, jak se čistím, jak rostu, jak je mi lépe, a to dokonce nejen psychicky, ale fyzicky. Protože je to propojeno, a tělo se okamžitě léčí, čistí. Je to srozumitelný?

Martina: Mně je to naprosto srozumitelné, a snažím se, aby to bylo srozumitelné i pro posluchače, kteří právě teď přiběhli z práce, protože na konci roku je nejvíce práce, a všichni si vzpomněli, že potřebují všechno uzavřít. A mezitím museli stihnout pár nákupů, vymyslet dárky, protlačit se nákupními centry, vyřešit, jak zaparkují, a jak pak vyjedou z podzemních garáží, a podobně. Zkrátka spousta věcí, které nás v životě provázejí – nebudeme se nad ně povyšovat – ve výsledku úplně přehluší vše ostatní.

Igor Chaun: Pokud nemáme pozornost.

Martina: Před rokem jsi na začátku prosince natočil poselství lidem, a napsal jsi, že je možné Vánoce nejen protrpět, ale naopak se podílet na bohatství těchto svátků. Ono to vypadá, když mluvíš, že už máš některé věci promyšlené. Ale přicházejí různé zkoušky, jsme v různých etapách, tak jak se podílet na bohatství těchto svátků?

Igor Chaun: Tys mi připomněla, že ne vždy pro mě byly Vánoce dobou radostnou. Já pamatuju – a to myslím nebylo minulý rok – že byly doby, kdy se opravdu asi dvakrát stalo, že jsem se zavřel sám doma s několika lahvemi červeného vína, a čekal jsem, až to přejde. Ale i tyto výstřelky nakonec z nadhledu, nebo spíše z odstupu, na tuto cestu patří, patří to do poznání. Ty se mi hezky snažíš připomenout méně vyrovnaná období, ale já asi teď opravdu mám vyrovnanější období, protože už to všechno vidím víc z odstupu.

Ono to souvisí i s tím – a teď před Vánoci nebudeme hovořit o politice – s jemným doprohlédnutím společenské scény. Po mě bylo – když se ještě vrátíme k volbě amerického prezidenta – nesmírně cenné pozorovat, jak se chovají čeští politici, jak se chovají česká média, a člověk si tak doskládal poslední kamínky do mozaiky, která tedy není vůbec moc hezká, ale je pravdivá. A když si přiznáš věci, jak jsou, tak si řekneš: „Nakolik se s nimi chci identifikovat? Kolik se nechám ničit, zaneřádit svůj život?“ Takže možná, že před Vánocemi udělat i takovýto vnitřní úklid. Nejen hospodyňky, nebo milé dámy, milé posluchačky a posluchači – ať to nenazýváme prvorepublikovými termíny – kteří nakoupili, zaparkovali, vařili, a teď myjí okna, Martino, myjí hospodyně okna před Vánocemi pořád?

Bůh nám dal orgasmus, abychom zachovali lidský rod, a nevymřeli mu. Věděl, že jsme líní a že plodit jenom plácáním se o sebe by se lidem nechtělo. A my jsme si to účelově uzmuli sami pro sebe.

Martina: Já si myslím, že ano.

Igor Chaun: Ano. Tak prostě umejt okna i v sobě. Uklidit i v sobě. Ale zase – dělat to pořád.

Martina: Když je člověk bdělý, a – jak jsi říkal – pozorný, tak si vzpomínám, že, tuším, otec Reinsberg říkal, že úklid má v sobě určitou symboliku – i ten vnějškový – protože přichází novorozeně – děťátko.

Igor Chaun: Hezky.

Martina: A to se muselo vždycky, i v těch nejchudších rodinách uklidit, protože i oni tušili, že toto děťátko musí přijít do čista. Ale problém je, když člověk zůstane napůl cesty. Ty jsi ve svém vánočním poselství mluvil na napojení na nekonečnou univerzální lásku a moudrost, a když toto slyší člověk v kalupu, tak řekne: „Prosím vás, mohli byste mě toho ušetřit? Jak se mám napojit na univerzální lásku a moudrost? To je jako, když přijdu k doktorovi, a on mi řekne: Musíte se vyvarovat stresu.“

Igor Chaun: Martinko, tvá schopnost konfrontovat mě s rok starými výroky mi nádherně, a v plné nahotě odhaluje pomíjivost času, proměnu člověka. Já jsem dneska před těmito Vánocemi v úplně jiné náladě, v takové zklidněné, zpokornělé, ale realistické. Já bych možná nepoužil – jak si to říkala?

Martina: Napojení na nekonečnou univerzální lásku a moudrost.

Igor Chaun: To je samozřejmě pravda, ale kdybys mi to teď nepřipomněla, tak bych to asi teď takhle neřekl. V podstatě jsem to všechno vyjádřil – z mého pohledu, jak já to cítím – slovem „pozornost“. Dneska bych – v tuto chvíli, ale zítra by to mohlo být jinak – v tuhle chvíli necítím potřebu tady žonglovat těmito největšími slovy, ale chci jenom říct: „Buďme pozorní. Dívejme se, co nám život ve skutečnosti nese, s kým, a s čím nás konfrontuje.“

Ale čím pro nás jsou tyto svátky? Chci se zničit? Chci se uspěchat? Chci se uhnat? Anebo si tam najdu chvilinku? Já jsem měl různé přítelkyně, poznal jsem v životě mnoho žen, a mnoho lidí obecně na to, abych tyto dvě kategorie nerozlišoval. A vlastně vím, že spousta žen to má tak, že má obrovské množství úkolů – postarat se, navařit, napéct, stromeček, a když jsou tam dorůstající děti, tak donutit děti alespoň v minimální podobě k jakési vánoční kooperaci v bytě na úklidu – a pak vlastně mají tu chvilku. Pak jsou dárky, před tím je večeře, nikdo nesmí vstát od stolu, dokud se nedojí, abychom se všichni znovu sešli, jak říká hezká lidová pověra…

Martina: Tradice.

Igor Chaun: Tradice. A pak jsou dárky, a pak na první Hod vánoční spousta žen konečně vypne, spadne k televizi, a jede jednu pohádku za druhou, které ale znají všechny zpaměti. A pozor, já si z toho vůbec nedělám legraci. Ale možná, nevím, je možné jít se do přírody podívat, jak se v tu chvíli tváří – teď budu romantický – jinovatka na větvi, rampouch na střeše…

Martina: Déšť na kapuci.

Igor Chaun: Déšť na kapotě, bláto na pneumatice, ale i ptactvo, jestli zamrznul místní rybník, nebo místní vodní hladina, nebo jestli teče Vltava. Já jsem měl v životě několik vjemů, kdy jsem skutečně viděl, že to božské, nebo, jak jsi říkala, univerzální, nádherná, všeoživující kosmická síla, je absolutně ve všem. Je tady v tomto hrnečku se zeleným čajem přede mnou – děkuju za milé občerstvení – je ve sklenici vody, je v tobě, je ve mně, je v panu mikrofonistovi za mnou, v panu zvukařovi. Jenže my lidé jsme vytvoření tak zvláštně, že jsme naprogramovaní primárně na výkon života, na množení. Někdy v legraci říkám: Abychom zachovali lidský rod, aby to pokračovalo. V legraci někdy říkám – to se předvánočně hodí – že pánbůh nám dal orgasmus, abychom mu nevymřeli, protože věděl, že jsme líní a že plodit jenom plácáním se o sebe, by asi možná s lidskou rasou nevyšlo. Tak nám dal nádherný dáreček, který jsme si trošku poněkud účelově uzmuli sami pro sebe. A tímto způsobem lidská rasa pokračuje. Ve vesmíru je pravděpodobně hodně ras, velké množství civilizací, ale my jsme specifická civilizace – jak jsem to viděl při rituálech a obřadech v brazilské Amazonii v rámci křesťanské církve Santo Daime, která používá domorodou ayahuasku, a nádherně to kombinuje – protože my, lidské bytosti, jsme na jednu stranu bioroboti, trošku lepší zvířátka. Bez jakékoli urážky, zvířátka jsou krásná, ale máme prostě navíc, máme v sobě jakousi zvláštní jiskru.

A teď musím říct, Martino – a to, co teď řeknu, mě velmi dojímá – že tato boží jiskra, tento proud stříbrozlaté nitky, která vede do srdce každého člověka – je největší svátost. A je to zvláštní dar, který nás činí v rámci života na planetě Zemi jedinečnými a který nám říká, se budeme soustředit, a zase použiju slovo „pozornost“ – být vedeni, napojit se na nějaký vyšší zdroj, který nám jednoznačně říká, co je dobré, co je špatné, a tak dále. Už bych kázal.

O svou duchovní proměnu jsem usiloval, musel jsem, protože mě bolel život

Martina: Já si uvědomuju, když tě tak poslouchám, že jsem se zapomněla ptát, když vyprávíš o tom, jak jsi prošel duchovní proměnou, o kterou jsi se snažil – ty jsi o ni usiloval.

Igor Chaun: Musel jsem. Bolel mě život.

Martina: Ano, ty jsi o ni usiloval, léta ses věnoval léta buddhismu, procestoval jsi země, které jsou jím prodchnuty, a pak jsi, jak jsi sám zmínil, jel do brazilské Amazonie, protože to nějak nestačilo. A teď se chci zeptat, vlastně i směrem k Vánocům, i směrem k tomu, že mnohé bolí život, nebo prostě jenom najednou cítí v sobě potřebu změny: A jak mají usilovat?

Igor Chaun: Dovnitř. Dovnitř do sebe. My jsme zpívali v jedné písni portugalskou, respektive brazilskou portugalštinou ve smyslu, že hledáme velké tajemství, ale jakože toto velké tajemství bylo vloženo přímo do podstaty lidství. Prostě, rozfoukat jiskru v sobě. Já nevím, ale já to řeknu: Mně pomohlo těch sto padesát rituálů s ayuhuaskou.

Martina: Au, au, tolik?

Igor Chaun: No, za osmnáct let různě po světě. V Holandsku, tam je slavná církev Santo Daime, jsem dva velké pobyty.

Martina: Když tady byl psycholog Maroš Vago…

Igor Chaun: Úžasnej člověk. Měli jste výborný rozhovor.

Martina: Děkuji. A on říkal, protože asistoval při ayahuaskových obřadech, že stačí jednou. Jednou.

Igor Chaun: Lidi jsou různí, to zaprvé. A zadruhé, on byl v jiné linii. On byl v linii curanderos, nevím, jestli peruánských, ale v linií šamanů. Ale tohle je křesťanská církev, která má užívání ajahuasky – oni tomu říkají Santo daime, svaté dej mi – jako trvalý prostředek pro udržování kontaktu s duchovním světem. Teď sis třeba sáhla na oko, protože v okamžiku, když jsem hovořil o tom kontaktu, tak se mi vyměnila aura. Já jsem si prostě sáhl pro kontakt nahoru, a ono to způsobí, že člověka zašimrá pohled. Mě to naučila ayahuaska, pardon – řekl jsem pardon, protože mi Martina ukazovala, že jsem si cvrnknul do mikrofonu – mně tohle ukázala ája, že kolem nás je neuvěřitelně hustá síť informací, různých – a mě baví, když já si sáhnu nahoru, a tebe to zašimrá v oku. Proto se dřív nesmělo, Martinko, koukat na krále. Proto ještě v Sedmi letech v Tibetu je Brad Pitt instruován, jak smí k mladému dalajlámovi přijít, že musí být se skloněnou hlavou, a nesmí se podívat. To bylo z dob, kdy vládci měli velmi vysoké vibrace, a už pouhý pohled nevědomého by něco uloupl – podobně, jako dotek prstu šupinku zlata ze zlaté sošky. Všechno, co je v duchovním světě, má ekvivalent ve hmotném světě, takže to dokonce myslím doslovně. Pohled nevědomého – vidíš to, už se zase chytám. Já tato témata nesmírně miluji.

Martina: Já musím říct, že mě nesmírně baví, jakým způsobem k tomu přistupuješ, protože v té šíři, kdy jsi dal dohromady vlastně i politiku – přestože jsme si říkali, že dnes ne, ale patří to k životu – a do toho mě teď, řeknu to ironicky, chceš přesvědčit, že Tři králové přinesli kromě zlata, myrhy a kadidla ještě i dózu s ayahuaskou. Někdo ji nedoporučuje, někdo říká, že se podíváte někam, na co ještě nejste připraveni, a může to způsobit velmi špatné věci – ale ty jsi sám řekl, lidé jsou různí. Ale teď, když tě někdo poslouchá, tak si říká: „Aura, vyšší světy, nekonečné množství dalších civilizací. Prosím vás, já jsem ateista, já na tyto věci nevěřím. Teď jsou Vánoce, a přesto se cítím trochu naměkko, a přesto nejsem spokojený, a bolí mě život.

Igor Chaun: A já mu řeknu, ať dobře poslouchá. Ať dobře poslouchá. Dneska už Igor nepotřebuje nikoho přesvědčovat. Já už nemám víru, já mám jistotu o duchovním světě, a o existenci Stvořitele. A když tohle získáš, tak máš určitou hlubokou vnitřní potřebu – křesťané tomu dokonce říkají „svědčit“ – já mám prostě potřebu o tom mluvit, protože to je to nejkrásnější, největší, nejsilnější, co mě v životě potkalo, a to jsem zažil mnoho krásných věcí. Takže bych dokonce řekl, že já jsem zkoumal, co je ateismus. A ateismus je takový kovový plíšek, vložený někam do mozku, mezi člověka a vnímání božského. Ateista je člověk, který je ve vývojovém stupni poznání Boha, na němž se domnívá, že Bůh neexistuje – a to myslím vážně – a je to v pořádku. Je to naprosto v pořádku. Dokonce existuje popírání Boha, hádání se s Bohem, vztek s Bohem. Vždyť je to zase – promiň – analogie: Co má dítě s rodičem? Obdiv, touhu, odpor, a my lidský bytosti ne nadarmo říkáme: Otec, Otec, Otec. Věčný Otec. Stvořitel. Ostatně, Ježíš mluvil o Otci. Dokonce mně už je jedno, jestli se takový člověk bude dneska smát, protože on se nesměje mně. Ne, Bohu se nelze smát.

Boha, boží jiskru, lásku máme v sobě všichni

Martina: A čím myslíš, že sis zasloužil to, čemu se říká dar víry?

Igor Chaun: Dvěma základníma věcma: Zaprvé bezpochyby velkým úsilím po mnoho životů, což jsem střídal s loupeživými, dobyvačnými, rytířskými, bojovými, a ne úplně nejlepšími životy. Ale já jsem to tam zkoumal. Pardon, já jsem si teď sáhl na minulý životy a koupil jsem ji, je to totéž, jako elektřina, a prostě když ji koupíš, tak ji koupíš. Ale já budu v klidu. Ale lidé si myslí, že toto hraji.

Martina: Milí posluchači, možná teď chceme moc: Křesťanství, minulé životy, věci, které jsou zdánlivě v rozporu, a do toho to já pořád nahazuji na Vánoce.

Igor Chaun: Martino, co kdybychom neuvažovali za křesťany, nebo ne za křesťany, ale za posluchače? Tak to prostě nechme plynout. Ty se ptáš, já dávám nabídku, ale budu se pokoušet být co možná nejuzemněnější, což jsem jistě doposud dokázal těmi pár odpověďmi. Víš, nechtějme – teď to fakt nemyslím špatně – jako moderátoři České televize vstupovat mezi. A klidně to pak vystřihni, když se ti to nebude líbit.

Martina: Ne, ne. To je cenné.

Igor Chaun: Jo.

Martina: To je cenné.

Igor Chaun: A já to říkám i sám sobě, protože taky vedu rozhovory.

Martina: To předjímání…

Igor Chaun: A pořád to malinko předkousneme, aby… Všechno, co já říkám, řeklo tisíce lidí na duchovní cestě. Neříkám tady nic revolučního, ale naopak k tomu přidávám osobní poznatek. A teď jde o to – já to jenom dokončím, a je to moc krásná otázka – co mě k tomu poznání navedlo? Velká touha duše. A pak taky bolest života. A proto moje první duchovní cesta byla buddhistická, protože tady po listopadu 89 začaly vycházet buddhistické knížky, a když jsem to poznal, tak jsem byl fascinovaný, že tu relativitu, iluzornost života, kterou cítím odmala, pojmenoval jakýsi Buddha Gautama před dvaapůtisíci lety. Takže já byl deset let poctivý – no – buddhista, podle svých schopností poctivý. S meditací, udělal jsem si meditační místnost, natočil jsem Cesta do Indie, Tibet, Dalajláma, Poselství, Nepál, Thajsko, Srí Lanka, Indie. Ale nemohu se srovnávat s cestovatelstvím Viliama Poltikoviče, ten byl naopak mým učitelem a vzorem, že lze i z malé středoevropské země vyjet, a udělat krásný duchovní cestopis. Pro mě nade vše vyniká osmidílná Viliamova Duše východu. (Je to i na internetu, na YouTube). Takže je to cesta.

Další věc, kterou jsem si uvědomil při meditacích, rituálech, že my, lidské bytosti, vypadáme stejně – máme těla, nohy, obličeje, uši, prsty – ale nejsme stejní. Opravdu sem přicházejí bytosti, které jsou takzvaně mladé duše. Pozor, to neznamená lepší, nebo horší, ale mladé duše, které si přicházejí třeba odžít některé základní věci, jako rodina, práce, poznání, hmota, výdělek, úspěch, neúspěch, zrada, bolest – základní lekce lidského rodu. A pak zase přicházejí bytosti, které – a zase, neříkám lepší, horší, prostě další jiné bytosti – které už to tady mají do jisté míry odžité. U mě je to třeba bohatství. Já jsem v tomto životě relativně rezignoval na vydělávání velkých peněz, a teď jsem v situaci, kdy si říkám, že jsem to mohl obhospodařovat o něco lépe, ale vlastně jsem preferoval práci, umění, tvorbu, a duchovní poznání.

Martina: Mě na tom zaujalo, co jsi říkal na začátku své odpovědi k ateismu, že jsi to nazval izolací.

Igor Chaun: Autoizolace.

Martina: Jakou si člověk vytvoří před svou fantazií, před poznáváním něčeho, co nelze uchopit.

Igor Chaun: Co je obtížné uchopit.

Martina: Co je obtížné uchopit.

Igor Chaun: Boha mají totiž v sobě úplně všichni.

Martina: Ano. A tím pádem mají v sobě úplně všichni…

Igor Chaun: Jiskru…

Martina: Jiskru, a lásku.

Igor Chaun: Jasně. A víš, co zabíjí lásku? Strach. Strach.

Martina: A strach je rodnou sestrou nevědomosti.

Igor Chaun: To je krásně řečeno.

Po rituálech v Amazonii mě začaly olizovat plaménky mesianismu. Říkal jsem si, že všechno vím, a budu prezidentem. Musel jsem v sobě nalézt nejhlubší pokoru, abych to zvládl.

Martina: To, co nás může spolehlivě odradit od toho, abychom hledali, abychom se snažili poznávat sebe – především sebe – ale i vnější svět – je nalhávání si o sobě, že jsme už někam došli.

Igor Chaun: Vau, výborné téma.

Martina: To je věc, která, bych řekla, provází – nechci mluvit za ostatní – prakticky každého z nás.

Igor Chaun: Jistě.

Martina: Vždycky máme pocit, že v sobě máme lásku, porozumění, dobrou vůli, pochopení, a že to s ostatními myslíme dobře. Jakým způsobem jsi ty zápolil s tím, že je potřeba nejprve rozmetat tyto konstrukce o své vlastní dobrotě, a teprve potom se člověk může začít rozhlížet?

Igor Chaun: Dramatickým způsobem. Když se mi začaly objevovat informace, když jsem zjistil, že toho – a to zdůrazňuju – co mě naučila ayahuaska, jsem teď schopen bez jakýchkoli podpůrných prostředků, a že mám někdy vhledy, někdy mám náznaky diagnostických schopností. Všichni to máme, akorát, že ve mně se to nějakým způsobem probudilo.

A jak zněla otázka? Jakým způsobem? Prosím tě, zejména při prvním pobytu v Brazílii, v amazonským pralese, se mi začaly objevovat možnosti jakéhokoli tázání a jakýchkoli odpovědí, a viděl jsem opravdu šíři duchovního světa, množství bytostí, viděl jsem, jakým přirozeným způsobem jsou propojeny bytosti pralesa – které také byly v některých písních a modlitbách vzývány – s nejvyššími bytostmi křesťanství, samozřejmě s Ježíšem Kristem, pannou Marií. A v této Santo Daime linii mají velmi silnou linii Jana Křtitele. A viděl jsem, jak toto rozdělení existuje pouze v hlavách lidí, ale z hlediska stvoření je to, jako kdybys tady chtěla jít městem, a řekla sis, že existují jenom zelené budovy, nebo modré, nebo šedivé, a odmítala jsi existenci dalších budov. Ale ve skutečnosti je to město, je to kompaktní, proorganizovaný a provázaný útvar. A takhle je to v duchovním světě.

A Martino, odpověď je, že mě začaly olizovat plaménky mesianismu – a to je velký nebezpečí. A od té doby mám pochopení pro každého, komu takzvaně cvakne z duchovního poznání. Už jsem o tom i hovořil – a přiznám to – bylo to už před více než dvaceti lety, kdy jsem si řekl: „Tak, až já přijedu zpátky do Prahy, tak na mě to bude muset bejt vidět, že všechno vím, že všechno vidím. A tak co s tebou? Tak budeš prezidentem, vždyť to je přeci jasný. Když karavana hledá vodu, tak nezvolí toho, kdo nejlíp kecá a podvádí, ale toho, kdo umí najít vodu. A to budeš ty.“ A teď jsem musel, Martino, v sobě skutečně nalézt jakoby nejhlubší pokoru, abych si uvědomil – může se před Vánocema říct slovo „pičus“?

Martina: Myslím, že pokud je to slovo na místě, tak se může, a musí říkat.

Igor Chaun: Jinak. Že jsem prostě – zmíněné slovo, kterej v sobě jenom objevil to, co mají v sobě úplně všechny lidský bytosti, že mám jenom děkovat Stvořiteli a že se mám vrátit na základní linii, na horskou dráhu života Igora, kterej je divokej, kterej je samozřejmě pacholek – zažil jsem různý věci – a jenom ho postupně kultivovat.

Martina: Mně to zapadlo do informace, kterou jsem dostala v listopadu, když jsem moderovala K smrti dobrý festival, jehož patronem byl Alan Lowen, muž, který byl x let žákem Osha, a já jsem se ho ptala, jakou dostal nejcennější radu? A myslela jsem si, jak bude dlouho přemýšlet, a on okamžitě vytřeštil oči, a říká: „To vím naprosto přesně. Jednou, po jednom obřadu, si mě vzal takhle učitel bokem a řekl mi: Nejsi tak skvělý, jak si o sobě myslíš.“

Igor Chaun: To je naprosto přesný.

Martina: A prosím tě, aby člověk dokázal toto nazřít, tak se musí podívat na sebe z nadhledu. A ty jsi použil i v začátku svých odpovědí slovo „z odstupu“. Jak se dostat do nadhledu? Jak se dostat do odstupu, nadhledu vůči sobě, do odstupu k sobě?

Igor Chaun: Zase tě překvapím jedním jediným slovem, odpovědí – humorem. Dělat si ze sebe prču. Já se sebou někdy mluvím. Třeba někomu vyprávím nějaký duchovní věci, a řeku si nahlas: „Dobře, Igorečku, klídek, dobrý, a teď běž, a napiš emaily,“ prostě si ze sebe dělat srandu, nebrat se tak vážně. Dokonce jsem se málem přeřekl, a řekl jsem: Nebát se nebrat tak vážně.“

Hele, já to nemám pořád, ale možná ještě posluchačům řeknu, že Martina – a já ti za to děkuju, Martinko – že máš opravdu zvláštní, krásnou schopnost vytvářet určitou pozitivní atmosféru, moc rád poslouchám tvé rozhovory, a vlastně cítím sám na sobě, jak otvíráš lidi. A samozřejmě je v tom i práce Ládi Henka, ale prostě, vy se ptáte krásně. A umíte – a já se o to snažím ve svých videích, ve své práci dělat taky – otvírat lidi, dostávat z lidí to dobrý, pozitivní. A pak má naše práce smysl. Tak tím chci jenom říct, že se tady u tebe cítím hezky a že jsem sem šel s úplně prázdnou hlavou, a řekl jsem si: „Důvěřuj, ono to poteče.“ A tak jsem ti chtěl poděkovat. Takhle mi to přišlo.

Shůry se ozvalo: Už dva tisíce let se dojímáte pouze mým jedním ukřižováním. Kdybyste věděli, kolikrát jsem vstoupil do vašeho a jiných světů, docenili byste mou skutečnou úlohu ve vesmíru.

Martina: Já tobě také, a jsem ráda, že tady můžeme trávit my dva, s Láďou Henkem, s našimi posluchači, předvánoční čas. Ale ještě několik důležitých otázek: Dar víry – není to samozřejmé, a ty jsi říkal, že to bylo velké usilování. A člověk má někdy pocit, že tyto věci přijdou samy, ale jediného, čeho docílí, když neusiluje v tomto smyslu slova, je padání dolů, protože tady je přitažlivost zemská. A proto asi v tomto snažení člověk musí hledat, pídit se, pátrat, a zároveň to s usilováním nesmí přehnat, protože pak se dostáváme k Sidhártovi, a k tomu, jak všichni pořád chtěli docílit osvícení…

Igor Chaun: Martinko, to je jako když jedeš autem. Chvíli šlapeš na plyn, chvíli brzdíš, a chvíli stojíš. A někdy je taky červená, a pak někdy zelená, a ty nejedeš, tak na tebe zatroubí. Já si myslím, že to je odpověď. A ohledně činění-nečinění, tak pokud se nemýlím, existuje čínský historický filozofický směr Wu-wej – nečinění, kde to byla vlastně cesta.

Martina: Neusilováním.

Igor Chaun: Neusilování, nečinění. Takže další tajemství – už jsem to říkal – na jednu stranu nevypadáme rozdílně, vypadáme stejně, ale jsme rozdílní, z hlediska nějakého duchovního vývoje. A na druhou stranu… Teď jsem se do toho zapletl, tak nebudu pokračovat.

Martina: Myslím, že jsme to řekli, takže už nemusíme, a nahodím to zpátky na Vánoce, jako zvědavý invalida Karásek.

Igor Chaun: Kdo byl invalida Karásek?

Martina: To je postavička z Cimrmana. Vždycky, když začali hrát jinou hru, tak přijel, a nahodil to zpátky. Tak, Igore, Vánoce – máš nějaká rituál? Na co se nejvíc těšíš?

Igor Chaun: I rozhostilo se ve studiu dlouhé ticho. Na co se těším? Já nevím. Je to taky odpověď?

Martina: Určitě.

Igor Chaun: Na co se těším? Tak já jsem rozhodně životní solitér. I když jsou kolem mě lidi, tak mi nebylo dáno založit rodinu, být obklopen dětmi, vnuky, dneska už by to asi i věkově bylo. A na co se těším? Dobře, tak to řeknu: Těším se, až nastane ten posvátný čas, kdy vlastně shůry byl poslán avatar, další velký avatar – pro křesťany největší a jedinečný, z mého pohledu jeden v řadě, i když jeden z naprosto největších – a vlastně podobně jako u Dušiček, se otevírá a sbližuje svět lidí se světem božským, se světem duchovním. Je to, jako kdybys měla u domu studánku, a vždycky, kolem 24. prosince, se v ní objevila voda, čistá voda, takže můžeš jít, můžeš nabrat, můžeš u této studánky sedět, můžeš se napít. Možná tohle jsou pro mě Vánoce, ale už dávno ne shánění dárků.

Já se dokonce omlouvám, a říkám: „Já tě mám rád, ale dárky nějak ne.“ Ale když mám někoho hodně rád, tak se přemůžu – a to já zase umím – a fakt to vymyslím, a hezky nazvětšuju třeba nějakou hezkou fotku, o které vím, že se mu líbila, a zarámuju, a zabalím. A lidé vědí, že já moc dárky nedávám, takže jsou pak překvapeni, a má to double efekt. Ale jasně, že to je přítomnost Ježíše Krista. Jasně, že to je připomínka. Já jsem hodně dlouho přemýšlel, co Ježíš Kristus přinesl. A teď zase možná budu trochu překvapený, ale já jsem teď znovu poslouchal, četl ze Starého zákona, a mám pocit, že ve Starém zákoně se hovoří o různých bozích – možná vysokých mimozemských bytostech – které pomáhaly lidskému rodu. Ale protože byli žárliví, řevniví, tak stavěli kmeny, třeba židovské, proti sobě. Je tam hodně zajímavých věcí – dávali válečné rady, kolikrát mají obejít Jericho, jak mají zadout, Davidovi, nebo komu, dokonce řekli, kolik má vzít bojovníků, jak má v noci přepadnout nepřítele – musel bych si to osvěžit. Ale ve Starém zákoně jsou opravdu takovéhle technické záležitosti. Boj, bojové rady, to evidentně nejsou rady od největšího milujícího Otce.

A já vnímám Ježíše Krista jako bytost, jako ducha, jako nejvyššího Ducha – jak říkají křesťané – po pravici nebeského Otce, který byl poslán, aby přinesl lidstvu novou zprávu. Novou zprávu univerzální lásky – a teď důležité slovo – nový horizont – aby nás vysvobodil od dílčích řevnivých bohů a aby nám už ukázal, jako když se dítěti řekne: „A teď ti přiznám, že ježíška kupuje maminka, nebo tatínek. Nebo ti přiznám – stejně ti to bylo divný, že tenhle Mikuláš měl tatínkovy lakýrky – že ano, ve skutečnosti je to tatínek.“ A Ježíš řekl: „Já přicházím s novou zprávou. Ve skutečnosti je to tatínek, je to náš nebeský Otec, se kterým já hovořím, který hovoří přese mě, a on vás neuvěřitelně miluje, takže se k němu, k nejvyššímu Bohu, můžete kdykoli upnout.“ A proto mají křesťané pravdu, že to je jedna z největších postav lidských dějin. Ale my neznáme celé lidské dějiny, a pokora mi velí neurčovat, kdo byl největší. Byly tady mnohé zaniklé civilizace. Pravděpodobně je linie lidstva mnohem delší, a opakuje se v jakýchsi cyklech.

A můžu ještě jednu věc? Ta je silná. Navedlo mě to na připomínku, jak jsem si jednou ve změněném stavu vědomí – a dokonce to bylo při oslavě Vánoc, které se v dřevěném srubu v Amazonii velmi slaví zpěvem, tancem, výzdobou – říkal, v duchu jsem vedl monolog: „Ježíši Kriste, já ti tak děkuju za tu oběť, kterou jsi pro lidstvo udělal.“ A teď jsem cítil, jak ho při jeho zcitlivění, při jeho duchovním vývoji, nesmírně bolela zrada lidí, to, že nemohl svou misi dokončit, že vlastně součástí této mise bylo ukřižování, i když tím příběh nekončí, protože potom příběh vrcholí nanebevstoupením. A tak jsem takhle mluvil k pánu Ježíšovi, a najednou – v uvozovkách – se ozvalo shůry: „A to se vy, lidstvo, dojímáte už dva tisíce let pouze jedním mým ukřižováním. Pouze jednou mou bolestí, Kdybyste věděli, kolikrát jsem z vůle mého Otce vstoupil do vašeho světa, a dokonce do jiných světů, a opakoval svou misi, misi bolesti, misi oběti, ve jménu vašeho poznání, pak byste poprvé docenili mou skutečnou úlohu ve vesmíru, v rámci vesmírného kosmického řádu.“ A já jsem užasl.

Dobře, bobře, chtěla jsi k Vánocům. A ještě řeknu jednu věc, a to je dobrý. Říkal jsem: „Ježíšku, prosím tě, a seš hlavně jako pro planetu Zemi a pro lidi, nebo seš i pro jiný světy?“ A on říkal: „Já jsem pro všechny světy, pro každé vědomí, které se ke mně upře, ale pro vás, pro lidské bytosti na planetě Zemi jsem tak trochu zvláštně, speciálně pro vás.“

Martina: A Igore, já jsem se chtěla ještě zeptat na tvé přání směrem k Vánocům, ale myslím, že jsi ho řekl v úvodu své odpovědi, kdy jsi hovořil o studánce. Zkrátka najít odvahu se napít.

Igor Chaun: Odvahu se napít.

Martina: Řekla jsem to správně? Ano?

Igor Chaun: Ano. K tomu potřebujeme pozornost, humor, a odvahu.

Martina: Igore, moc ti děkuji za toto tvé otevřené, a vánoční rozjímání, respektive předvánoční rozjímání. Děkuji ti za to, že jsi byl takto upřímný.

Igor Chaun: Já taky moc děkuji, a pookřávám tady s tebou. Díky. A zdravím posluchače. Krásný Vánoce přeji.

Martina: Já se přidávám.

Poslední měsíce se v české ekonomice odehrály v duchu postupného zrychlování tempa spotřebitelské inflace. V listopadu inflace trochu překvapila, protože její tempo tentokrát nezrychlovalo, ale udrželo na říjnové úrovni 2,8 %. Přesto je to inflace vyšší, než na jakou jsme byli zvyklí během dlouhého, více než desetiletého období před covidem. Ještě v říjnu symbolem inflace bylo máslo, v listopadu se novým staly vejce, která zdražila o 31,7 %.

Rozebírat jednotlivé položky nemá valného smyslu, ale důležité poznání je, že hlavně inflace šlape na plyn v případě bydlení. Jen namátkově: Ceny nájemného z bytu vyskočily o 6,3 %, ceny vodného vzrostly o 10,9 %, stočného o 13,4 % a klíčové ceny elektřiny vzrostly o 9,2 %. Z těchto čísel už asi každý jasně vidí, že něco není úplně v pořádku. Inflace je zkrátka dlouhodobě vyšší, než by našim úsporám a investicím bylo milé, a je vyšší zejména o položky, které souvisí s energiemi a nemovitostmi.

Není to přitom jen otázka Česka. Inflace je vyšší, kam se podíváme: V Americe, v Evropě. Jak je to ale možné? Proč jsme po desetiletí, kdy byla inflace velmi nízká, naopak vstoupili do desetiletí, kdy je (a bude) poměrně vysoká? Celé kouzlo s inflací má jednoduchý lidový název: tisk peněz.

Například stát se rozhodne, že chce zvýšit inflaci. Může k tomu mít řadu důvodů. Například důvodem může být značně rostoucí veřejný dluh, který je potřeba nechat požrat inflací, tedy přerozdělením peněz od lidí ke státu. Nebo ekonomika vykazuje příliš malý hospodářský růst, což není moc dobrou výkladní skříní pro vládu. Vláda se tak může rozhodnout vytvořit mezi lidmi falešný pocit, že vzniká nové reálné bohatství, což lze nejsnáze docílit skrze natlačení velkého množství peněz do oběhu. Lidé pak budou mít (chvíli) pocit, že je k dispozici dostatek reálného kapitálu, že je dost peněz na investice i na útraty. Nebude to sice pravda, reálného kapitálu bude v zemi stále stejné množství, zvětší se jen množství peněz, ale lidé budou mít po určitou dobu dobrý pocit.

Když se tedy z jednoho z těchto důvodů stát rozhodne zvýšit inflaci, může centrální banka zcela jednoduše nové peníze „natisknout“. Tyto natištěné peníze pak centrální banka poskytne komerčním bankám. Najednou se ukazuje, jak existence centrální banky není žádnou protiváhou k existenci komerčních bank, je často vnímána. Naopak. Podobně jako mezi velkými korporacemi a vládou je symbióza, je symbióza i mezi komerčními bankami a centrální bankou – ostatně banky přeci jsou korporace a centrální banka je stát.

Stát se ani nesnaží předstírat, že by snad jeho cílem mělo být něco jiného než vyšší inflace – v době zhruba mezi lety 2010 až 2020 se zcela otevřeně hovořilo o tom, že centrální banky se tak snaží bojovat proti „příliš nízké inflaci“. Nízká inflace tak byla prezentována jako něco závadného. Dalším cílem, který také stát zcela otevřeně přiznává, je poskytnout záchranu bankám, které by bez tohoto přísunu špatných peněz měly problém vyplácet vklady, natož poskytovat nové úvěry.

Nejnovější technika centrální banky se nazývá kvantitativní uvolňování. Toto kvantitativní uvolňování navíc jako další vedlejší efekt zvyšuje ceny cenných papírů relativně vůči cenám jiných aktiv, protože centrální banka po těchto aktivech vytváří umělou poptávku. A hádejte, komu umělé zvyšování cen cenných papírů přihrnuje bezpracně bohatství? Samozřejmě velkým korporacím, které jsou největšími vlastníky těchto cenných papírů. Opět tak nejde o nic jiného než o sofistikovanou formu přerozdělení bohatství od malých k velkým korporacím a ke státu – tentokrát dokonce hned dvěma způsoby současně: Skrze vyšší inflaci a skrze nárůst cen cenných papírů.

Náhlé a radikální dějinné zvraty s dlouhodobými důsledky představují vždy velkou zkoušku lidské přirozenosti, o níž máme navzdory moderní psychologii doposud jen malé tušení. Je člověk ve svém nitru predátorem, jehož je nutno spoutat přísnou autoritou státu, jak se domníval Thomas Hobbes, nebo naopak ušlechtilou bytostí, kterou zkazily chtivost a neřesti spjaté se soukromým vlastnictvím, jak soudil Jean-Jacques Rousseau? Převáží u něj altruismus, nebo sobectví?

Na sklonku osmnáctého století byl zahájen rozsáhlý experiment, o jehož výsledku nebylo dodnes rozhodnuto. Prostřednictvím průmyslové revoluce získalo lidstvo obrovský potenciál energie, produktivity a moci, které tradiční společnosti spojovaly pouze s nadpřirozenými silami. Nebyla náhoda, že domorodé kmeny v Pacifiku vytvořily před pouhými několika desetiletími při pohledu na vymoženosti moderní techniky náboženství zvané kult cargo. To, jak lidé naloží s průmyslovou revolucí a jejími dopady na společnost, nám poskytne cenné svědectví o skutečné povaze našeho druhu.

Představitelé britské politické ekonomie, Adam Smith, Thomas Robert Malthus a David Ricardo, přistupovali k úsvitu nové éry s obezřetností a předsudky tradiční oligarchické společnosti. Nevěřili, že by bylo možné či žádoucí, aby byly plody průmyslové revoluce rozděleny rovnoměrně. Nerovnost byla podle jejich mínění neodstranitelná a chudoba poznanou nutností. Tento přístup vyústil do krvavého koloběhu revolucí a kontrarevolucí a ideologických bojů, které tragicky poznamenaly moderní dobu. Je znepokojivé, s jakou snadností a lhostejností se v posledních letech ve stagnující České republice a dalších západních zemích šíří myšlenka, že je rozdělení společnosti na – slovy Benjamina Disraeliho – dva antagonistické národy, bohaté a chudé, přirozené a zákonité. Lidská srdce se opět nebezpečně zatvrzují a hledají ospravedlnění svého postoje v různých sociálně darwinistických nebo neoliberálních poučkách.

Existuje řešení, které by nespočívalo v návratu k utopickému radikalismu? Je možné smířit produktivitu moderní doby se solidaritou a sounáležitostí prostupujícími napříč sociálními vrstvami? Víme, že to byla právě období největšího hospodářského rozmachu Západu, kdy docházelo k synergii mezi podnikavostí, pracovitostí a vynalézavostí na straně jedné a sociální odpovědností, péčí o potřebné a altruismem na straně druhé. V roce 1851 uveřejnil americký ekonom Henry Carey knihu Harmonie zájmů, v níž argumentoval, že jestliže moderní stát využije nekonečný potenciál lidského rozumu a tvořivosti, dokáže zapojit všechny dílčí složky společnosti do jednotného povznášejícího a morálního úkolu, jímž je rozvoj národního hospodářství, technologický pokrok a zvyšování hmotné důstojnosti a kvality lidského života.

Zdálo by se, že v současném neoliberálním světě, v němž je egoismus základem hospodářského života, není místa pro idealistické vize Henryho Careye. Podvědomě však cítíme, že tomu tak není. Ekonomická stagnace, pocit historické bezvýchodnosti, úpadek tvůrčích sil a pokles prestiže a vážnosti ve světě svědčí o tom, že jsme sešli ze správné cesty. Historické omyly jsou cenným zdrojem zkušeností a katarze. Náležíme k národům, které svoji moderní existenci úzce spojily s myšlenkou budování vyspělého hospodářství a průmyslu. Víme, že inženýr, podnikatel, vědec a dělník náleží vedle umělce, skladatele, básníka a literáta. Harmonie zájmů v pojetí Henryho Careye a jeho následovníků je pro národ Baťův a Křižíkův přirozenou cestou k morální obnově a opětovnému ekonomickému vzestupu.

Martina: Já teď ocituji Romana Jocha, je to citát, tuším, už z roku 2008, kdy řekl: „Místo práv, jakožto svobod, dnes dostáváme práva jako privilegia, která nám dává stát, který reguluje vztahy mezi námi.“ Jak říkám, tento citát, je, tuším, z roku 2008, to znamená, že to byla úplně jiná vláda, a přesto jsme tam, kde jsme, přesto už tehdy byly položeny kořeny stavu, který žijeme právě teď. Tak mi, prosím, řekněte, jak to napravit? Jak napravit to, co se zjevně ani neporouchalo jen v této vládě, ani v té minulé, ale nejvíc se to ukázalo právě v době covidu, kdy se ta Pandořina skříňka ohýbaného práva otevřela naplno?

Zdeněk Koudelka: V tomto jsem skeptický. Protože jsem ze svého založení demokrat, vidím jedinou možnou cestu ve volbách. Strany, které razantně vystupovaly proti covidovým opatřením, což byla SPD, a tehdejší Trikolóra, tak to jsou marginální strany. Ty strany, které jsou v politickém systému dominantní – ať je to ANO, nebo koalice SPOLU – tehdejší opatření v podstatě podporovala, a nečekám tedy, že by z toho vyvodily nějakou odpovědnost pro sebe sama a pro své členy, kteří tehdy byli v důležitých funkcích. Takže, pokud se nezmění volební chování voličů, tak se přístup k této věci nezmění, a zavře se nad tím voda. Prostě nevidím způsob, jak dovést lidi k odpovědnosti, když mocenské orgány samy odpovědnost vyvodit nechtějí.

Martina: Před pětatřiceti lety jsme si neustále opakovali mantru, že politici budou bdít nad znovu nabytou demokracií a svobodou, a že my všichni nad ní budeme bdít, protože jsme si ji vybojovali. Řekněte mi, bdí, a bděli vůbec někdy – za těch 35 let – politici nad demokracií a svobodou? Nebo se jenom dělaly kroky, které nebyly tak patrné jako teď?

Zdeněk Koudelka: Tak, já to znovu vztáhnu na konkrétní lidi. Jak říkám, soudci nejsou jednotní, někteří chránili práva lidí, jiní ne, a stejně tak nechci hovořit a hodnotit skupinu politiků jako takových, protože jsou tam obrovské rozdíly. Takže ano, ze začátku, v devadesátých letech, byla zcela jiná atmosféra, než je dnes, v devadesátých letech by státní zastupitelství a policii prostě nenapadlo stíhat někoho za to, že vystoupil, že má nějaký názor. Války na naší planetě byly vždycky, a někdo mohl mít názor třeba na válku na Blízkém východě takový, nebo onaký, ale dneska se z toho dělá problém. Takže tehdy byli u moci politici, kteří prošli obdobím před rokem 89, a i když měli různé názory, tak Václav Havel, Václav Klaus, i Miloš Zeman, nechtěli zneužívat mocenské nástroje státu k tomu, aby zaváděli nějaký jeden povinný narativ, čemu máme věřit. Byla svobodná diskuse ve společnosti, a mocenské orgány do toho nevstupovaly.

Dnes je situace jiná v tom, že jsou u moci jiní politici. Takže za to nemůžou politici obecně, ale můžou za to konkrétní lidé. Petr Fiala ve srovnání se všemi, o kterých jsem hovořil – Zemanem, Klausem i Havlem – má tendenci prosazovat své vidění světa jako jediné správné, a ostatní názory, se kterými nesouhlasí, které považuje za nesprávné, se snaží kriminalizovat, bojovat proti nim mocenskými nástroji. A masový příklad, masově razantní, který nastal, byla iniciace ze strany vlády na vypnutí protivládních webů, nebo vládě nepohodlných webů v únoru 2022. To bylo jasné zneužití moci. A ještě to provádělo vojenské zpravodajství, což je jasné zneužití armády ve vnitrostátní politice. To mi připomíná politiku, která se dělá v nějakých jihoamerických vojenských diktaturách, a to, že se to dělo ve střední Evropě, je hrůzné. A jak ve vojenském zpravodajství, tak ve vládě z toho nebyla vyvozena žádná odpovědnost, i když šlo o jasné zneužití moci. Za tím si stojím, a uvidíme, až se vystřídá vláda, a nastoupí nová, jestli to bude chtít vyšetřit. Protože občas Poslanecká sněmovna zřídí nějakou vyšetřovací komisi. Já za celých těch 35 let od Listopadu nevidím nic jiného takto závažného – protože to šlo opravdu proti demokratickým ústavním základům tohoto státu – s čím by se to dalo srovnat. Na začátku byla vyšetřovací komise pro události na Národní třídě, a ano, ta výrazně zkoumala, co zasáhlo tehdejší ústavní politický systém, potom byly nějaké další vyšetřovací komise.

Martina: Až se začalo říkat: Chceš-li něco neřešit, zřiď komisi.

Zdeněk Koudelka: Tak. Jejichž výsledky v podstatě zapadly, a dneska v podstatě nikoho nezajímají. Ale bylo by obrovským plusem, kdyby nová vládní garnitura zřídila po volbách v Poslanecké sněmovně vyšetřovací komisi, kdo stál za vypnutím vládě nepohodlných webů.

Dopis z vojenského zpravodajství, který vedl v roce 2022 k vypnutí nepohodlných webů, je útok na demokratickou podstatu našeho státu. Musí být vyšetřeno, kdo dal pokyn.

Martina: Soudy už přinesly určité rozsudky ve prospěch vypnutých webů, ve prospěch poškozených, ale dá se říci, že vzhledem ke ztrátám, které tyto weby utrpěly, protože zmizely z veřejného prostoru, byly pro ně sice tyto rozsudky zadostiučiněním, ale byly marginální.

Zdeněk Koudelka: Trošku bych v tomto soudní moc kritizoval. V podstatě byly podány dva typy žalob. Jednak na státní orgány, které to iniciovaly, a tam soudní moc řekla, ale ony napsaly jenom nějaké doporučení, že to nebylo rozhodnutí. Takže tyto žaloby ve správním soudnictví zamítly s tím, že za to odpovídá příslušná společnost, která – je to něco jako spolek, sdružení právnických osob – spravuje doménu CZ, která to fakticky provedla, a že ta za to odpovídá majetkově, soukromoprávně, a že ať je potrestána, ať musí platit náhradu škody. S tím plně souhlasím. Ale ona si to nevymyslela. Vojenské zpravodajství jim poslalo dopis, a vojenské zpravodajství bylo k tomuto kroku zase určitě iniciováno někým z vlády. Já si nedovedu představit, že by něco takového udělalo vojenské zpravodajství ze své iniciativy, bez konzultace s vládou. To by bylo možná ještě horší.

Martina: Pokud jste ten dopis četl, tak musím říci, že se s textem a vyzněním toho dopisu bez nadsázky dostáváme do 50. let.

Zdeněk Koudelka: Určitě. A já to beru opravdu za něco hrůzného, a mělo by být vyšetřeno, kdo to podepsal – což se ví – ale kdo za tím je. Ten, kdo to podepsal, to nepsal ze své iniciativy, někdo musel dát pokyn. A myslím, že tento pokyn musel jít skutečně z vlády. To by mělo být vyšetřeno, a tito lidé by měli být pranýřováni, protože šlo o hrubý útok na demokratickou podstatu našeho státu.

Martina: Šlo o obyčejnou cenzuru?

Zdeněk Koudelka: To je otázka, co je cenzura. Nešlo o obyčejnou cenzuru, protože cenzura tak, jak byla třeba za Rakouska, nebo za první republiky, byly taková, že když cenzorovi vadil článek, tak daný list vyšel, ale místo článku bylo bílé místo, a každý věděl, že tady zasáhl cenzor vůči nějakému konkrétnímu textu. Ale tady nebyly zpochybněny konkrétní texty, že by se řeklo, že tento text vadí, tento vymažte, stáhněte z internetu. Tady vypnuli celé weby. A to mi připomíná cenzuru, kterou zavedli nacisté po roce 39, kdy nedělali cenzuru tak, jak byla předtím, že by nějaký článek zakázali, a list vyšel s bílým místem, ale oni buď zakázali celý list – což se rovná vypnutí webu – takže některé tiskoviny musely přestat vycházet, nebo řekli: „Tento článek nevyjde, a jeho místo se musí zaplnit něčím jiným, aby tato cenzura nebyla vidět, aby byla skrytá. A v tomto duchu cenzury pokračovali potom komunisté po roce 48, a k tomu se vrátila vláda Petra Fialy.

Martina: My se pak k cenzuře určitě dostaneme ve více případech, zejména pak k jejímu dalšímu důsledku, což je autocenzura, což je rodná sestra cenzury. Ale já se vás chci ještě zeptat, protože jste v některých svých výrocích jednoznačný: Máte mezi právníky přátele? Tím chci říct, jestli je vás víc, kdo nazíráte na stav našeho práva, na stav spravedlnosti u nás, takovýmto způsobem?

Zdeněk Koudelka: Mám mezi právníky přátele, mám přátele i mezi soudci, mezi všemi právnickými povoláními. To není o tom, že je někdo právník, že je soudce, státní zástupce, takže by byl takový, nebo makový. Vždycky zůstává jeho osobnost, takže má buď takové, nebo jiné názory. Takže to, že je právník, ještě neznamená, že je buď takový, nebo makový.

Martina: Vy víte, jak jsem to myslela. Ale teď jste řekl další důležitou věc, protože jak říkáte, záleží na jeho osobnosti. Soudci jsou také jenom lidé a jsou různí, a zmítají s nimi nejrůznější emoce, případně pudy. Neměl by být právní řád – bavíme se o naší zemi – nastaven tak, že dá mantinely i jejich případné zvůli? A také tomu, kdy se soudce ukáže jako člověk zmanipulovaný, zaplacený, nebo ideologicky prodchnutý? Neměl by nás právní řád chránit před lidskou malostí?

Zdeněk Koudelka: Asi čekáte, že řeknu, že měl.

Tvůrci práva se snaží, aby bylo spravedlivé, aby platilo ve stejných případech podobně. Ale to nezabrání hluboké nespravedlnosti, nebo justičním omylům.

Martina: Ne, já čekám, že mi dáte odpověď. To je moje výhoda – nečekám.

Zdeněk Koudelka: To jsou marné naděje. Za vším je konkrétní člověk, který rozhoduje, ať právní řád bude takový, nebo makový, vždycky nakonec bude konkrétní člověk, který rozhoduje. A uvedu to zase na příkladu jednoho soudce, který podporoval mé covidové iniciativy, ale byl to trestní soudce, nebo je to trestní soudce, takže se k tomuto rozhodování nedostal. Ale říkal mi svůj osobní příběh, který tuto věc dokumentuje: On covidovým opatřením vlády nevěřil, takže je příliš nerespektoval, a chodil potají do posilovny, chodil do restaurace, která byla otevřená, byť měly být zavřeny, a tak dále, také šel ze své kanceláře na záchod na soudu, a šel bez roušky. A potkal svou kolegyni, která ho seřvala – měla roušku – jak to, že může jít bez roušky. Je úplně jasné, že může být ústava jakákoliv, zákony můžou být jakékoliv, ale kdyby tito dva soudci dělali, dejme tomu správní právo, a rozhodovali o opatřeních ministerstva, tak kdyby to dostal tento soudce, tak bych věděl, že vyhraji. A když bych napsal stejný návrh, a dostala by to tato soudkyně, tak je mi jasné, že prohraji. Takže člověk je rozhodující. Realizace práva záleží na člověku, na subjektivním faktoru.

Martina: Hm, musím říct, že se teď cítím velmi znejistěně, protože kdyby to takhle platilo třeba na silnicích, tak když jeden den nedám přednost protijedoucímu vozidlu, zaviním nehodu, a od policisty dostanu pokutu, ale zítra ji dostane ten, kdo jel v protijedoucím vozidle? Tak to přeci nefunguje. A když to tak nefunguje v dopravních předpisech, tak přece musí být nějaká síla, která mě ochrání – alespoň do určité míry, aspoň v nějaké široké míře mantinelů – i ve věcech trestního práva, správního práva.

Zdeněk Koudelka: Ano, určitě se v zákonech tvůrci práva snaží, aby bylo spravedlivé, to znamená, aby platilo ve stejných případech podobně. Já však dávám důraz na individuální, lidskou složku. Je to prostě tak. Mezi advokáty se říká: „Tak když to dostane ten a ten soudce, tak ten je přísný, tam to bude hodně vysoká sazba. A když dostane to samé nějaký jeho kolega, tak ten je méně přísný, tam to vypadá, že to bude pro toho obžalovaného podstatně lepší.“ Takže se můžeme snažit, a proto taky máme na soudech více instancí, aby se to nějak objektivizovalo. Ale ani to v některých případech nezabrání hluboké nespravedlnosti, nebo justičním omylům.

Podívejte se, v roce 2020, tedy v době relativně nedávné, rozhodl Evropský soud pro lidská práva o tom, že jeden vězeň, pan Tempel, který u nás dostal trest doživotí, byl odsouzen v rozporu s právem. Tento člověk byl ve vězení asi od roku 2000, byl několikrát Krajským soudem v Plzni zproštěn. A protože se to nelíbilo nadřízenému krajskému soudu, tak ten hledal v podstatě soudce, který by ho odsoudil, až ho našel na krajském soudě v Praze, a tam ho odsoudili, a potvrdil to Vrchní soud v Praze, potvrdil to Nejvyšší soud, a potvrdil to i náš Ústavní soud, který taky řekl, že je všechno v pořádku. A až Evropský soud pro lidská práva řekl: „Není možné, aby se dělo to, že když byl někdo opakovaně zproštěn plzeňským soudem – a jde o trest doživotí, nejde o žádnou banalitu – tak aby si nadřízený soud vynucoval odsouzení, a hledal nějakého soudce, který ho odsoudí.“ A samozřejmě ho najde, protože pak si soudce, který bude rozhodovat x-tý v řadě řekne: „Tak ho odsoudím, a nadřízený soud mi to potvrdí. Když ho neodsoudím, tak mi to vrátí, a budu z toho mít více práce.“ A až Evropský soud řekl, že toto nejde. A já si myslím, že by každý rozumný člověk, každý rozumný právník, měl vědět, že hledat si svého soudce, který mi pomůže někoho odsoudit na doživotí, že to prostě nejde.

Martina: In dubio pro reo.

Zdeněk Koudelka: A posvětil to náš Ústavní soud. Tento člověk měl tedy štěstí, že se ho Evropský soud pro lidská práva zastal a že byl potom propuštěn, ale ten proces trval dvacet let. Dvacet let seděl ve vězení s tím, že tam byla určitá malá naděje, ale těch dvacet let mu nikdo nevrátí. Zaplatí se mu nějaké finanční odškodnění. Takže já jsem skeptický k tomu, abych hledal u soudu spravedlnost.

Martina: Rozumím, a jsem vám vděčná za tuto jednoznačnou odpověď. Jen se přece jenom potřebuji ujistit, jestli posílená osobní moc nad daným případem u soudců není dána tím, že naše právo je velmi obsažné, nepřehledné, složité? Mnozí říkají, že není možné vyjít ráno ze svého bytu, ze svého domova, a neporušit do večera žádný zákon, žádnou vyhlášku, žádnou regulaci. Není to vlastně také dáno tímto? A není to třeba záměr?

Zdeněk Koudelka: To, že právo je čím dál více složité, nebo že se víc a víc byrokratizuje, to je pravda, a je to vidět, když jsou přijímány nové zákony. Upravuje se stejná věc a zjišťuje se, že zákon, který byl přijat před dvaceti, nebo třiceti lety, a upravuje stejnou věc, má podstatně méně paragrafů, než když to samé upraví zákon nový. Nové zákony jsou ukecané, stávají se nepřehlednými. Ale přesto všechno vnímám v rozhodování subjektivní roli, to znamená, že i kdyby byly zákony přehledné, tak výklad bude stejně rozdílný.

Martina: Pane docente, nejsem si v současné době vůbec jistá tím, jestli v našem právu ještě pořád bezezbytku funguje donedávna zásadní princip, a to je princip presumpce neviny. Dá se na něj ještě spolehnout?

Zdeněk Koudelka: Jak u koho.

Princip presumpce neviny, tedy, že v pochybnostech se rozhodne ve prospěch obviněného, někdo vnímá jako něco zásadního, a někdo na pochybnosti nebere ohled

Martina: A jéjej.

Zdeněk Koudelka: Trošku to tady připodobním ke scénce z Cimrmana, kde inspektor Trachta říká, že máme v cele sprostého…

Martina: Obviněného?

Zdeněk Koudelka: Pachatele, nebo podezřelého.

Martina: Tak, podezřelého.

Zdeněk Koudelka: To znamená, že někdo princip presumpce neviny skutečně vnímá tak, že jde o něco, co se musí dodržovat, a někdo uvěří nějakému příběhu. Nějaký státní zástupce podá nějaký příběh, a obhajoba napíše příběh jiný, a když nemám důkazy pro ten, ani jiný příběh, tak by ze zásady presumpce neviny, a ze zásady, že v pochybnostech ve prospěch obviněného, tak by mělo platit, že dotyčný bude osvobozen. Ale, zase příklad z jiné kauzy, kauza Lukáše Nečesaného: Byl obviněn, a dokonce odsouzen za pokus vraždy, Nejvyšší soud toto rozhodnutí zrušil. Nicméně Vrchní soud v Praze – zase jsme u Vrchního soudu v Praze, který je nějaký takový…

Martina: Začarovaný.

Zdeněk Koudelka: Tak. Dokonce to byl, myslím, stejný senát, jako v případě toho Tempela, nebo minimálně stejný předseda senátu, a prostě chtěli jeho odsouzení. A i když prvostupňový soud, pod vlivem Nejvyššího soudu obviněného zprostil, tak Vrchní soud tento osvobozující rozsudek zrušil. Tento podřízený, vlastně krajský soud v Hradci Králové, byl ve dvojím ohni, že když rozhodne, jak chce Nejvyšší soud, tak mu to Vrchní soud zruší, a když rozhodne, jak chce Vrchní soud, tak mu to zruší Nejvyšší soud, protože rozhoduje proti názoru Nejvyššího soudu. Takže to byl trochu jakýsi ping pong, a trvalo to dlouhou dobu, a nakonec do toho vstoupil Ústavní soud, a řekl, že toto není možné, že tato věc musí skončit v reálném čase, a když tam nejsou reálné důkazy, nebo byly důkazy zpochybněny. Protože to, co z nich vyvozoval žalobce, který byl pro odsouzení, bylo zpochybněno Nejvyšším soudem, takže platilo rozhodnutí Nejvyššího soudu, a tomu se musí podřídit i Vrchní soud. Takže nakonec se tomu Vrchní soud podřídil, ovšem šalamounsky, takže potvrdil zprošťující rozsudek, ale v odůvodnění v podstatě napsal opak. Tedy, že si myslí, že původní odsuzující rozsudek, obžaloba, byly vlastně správné.

Jsem přesvědčen, že v našich věznicích jsou zavřeni lidé, kteří tam být nemají

Martina: My jsme měli pravdu, ale teď jsme takoví pokrokoví.

Zdeněk Koudelka: Ano, Galileo Galilei, když řekl že… a pak si dupl, že se přece točí. Takže odůvodnění bylo v rozporu s výrokem, a myslím, že za to byl předseda soudu postižen nejnižším trestem v rámci kárného řízení, takzvanou výtkou od předsedy. Ale je to něco, kdy se ukazuje, že když někdo uvěří nějakému příběhu, tak bez ohledu na to, že fakta do toho nezapadají, nebo fakta mohou zapadat do jiného příběhu, a že při nerozhodném výsledku to může být tak i tak, takže by soud měl dát za pravdu obhajobě, ale jsou soudci, kteří toto nerespektují. A toto byl jeden případ, a takových je více, že si někdy státní zástupce – dneska se říká narativ – postaví nějaký narativ, nebo příběh, a když tomu uvěří soudce, tak to, co podává obhajoba, nemá valný význam, když tomu uvěří soudce odvolacího soudu, nebo dovolacího soudu, tedy nadřízených soudů, a obhajoba má potom smůlu.

U nás je ve vězení něco přes 20 000 lidí – nevím teď přesně kolik, ale asi takové číslo máme – a často jsou tam lidé, kteří říkají, že jsou nevinní, a všichni se jim tak trošku vysmívají, nebo na to reagují tak, že „to tady říká každý“. Já si nemyslím, že by z těch 20 tisíc a něco lidí byla nějaká valná většina nevinných. Určitě jsou tam ve valné většině, v naprosté většině případů, právem. Ale jsem pevně přesvědčen, že tam jsou lidé, kteří jsou nevinní. Oni to říkají, a nikdo jim nevěří – ani třeba jejich obhájci – a přesto mají pravdu, akorát nevíme, kteří to konkrétně jsou. Ale s tímto přistupuji k výuce studentů, aby si to pamatovali, protože to je něco, o čem získají zkušenost až praxí. Tedy, že i při takových věcech, jako jsou vraždy, kdy jsou odsouzení na doživotí, se po dvaceti letech zjistí, že daný člověk neměl být odsouzen. Takže jsem přesvědčen, že Tempel, a další, nebyli sami, a že i v našich věznicích jsou – je jich málo, ale jsou tam – kteří tam být nemají. A oni to ze svého pohledu vnímají jako obrovskou nespravedlnost. Kdybyste vy byla za něco zavřena, a ještě za vraždu, za pokus vraždy, kterou jste neudělala, tak byste to vnímala jako obrovskou nespravedlnost.

Martina: Hlavně jako ztracený život. Ztracený život.

Zdeněk Koudelka: Tento systém takto funguje, a nikdo nevymyslel jiný. Jak vymyslet systém, který by všechny pachatele dovedl stoprocentně k tomu, že budou odsouzeni, a všichni nevinní skončí zproštěni. Prostě takový systém neexistuje. Takže já jsem k tomu skeptický.

Martina: Je vidět, že Útěk z věznice Shawshank je stále živý asi ve všech věznicích. Ale pojďme na menší věci. Už jsem tady zmiňovala princip presumpce neviny, který v západních právních řádech existuje právě proto, že v některých případech nelze prokázat svou nevinu, a soud musí dokázat vinu. A tím se, mimo jiné, západní právní řády odlišují od totalitních právních řádů, nebo totalitních zemí. Ale když se podívám na tendence v celé Evropě, tak ty vedou k prosazování presumpci viny, a to třeba v antidiskriminačních zákonech. Jak se díváte na tento princip viny, který se nám zadními vrátky dostal do právního řádu?

Zdeněk Koudelka: To je něco, co tlačí Brusel, takže členské státy musely tuto úpravu přijmout. Antidiskriminační zákon není z oblasti trestního práva, tam se řeší důsledky v civilních sporech. Princip presumpce neviny platí v trestním právu, takže tady jsme v trošku jiném právním odvětví, kde princip presumpce neviny platit nemusí. Tam bylo takzvaně obráceno důkazní břemeno, že ten, kdo je označen za toho, že diskriminoval, musí prokázat opak, tedy, že důkazní břemeno je na něm, tedy musí prokázat, že nediskriminoval. Zatímco obecně, v civilním právu platí, že ten, který něco tvrdí, to musí dokazovat. A původně to bylo tak, že když jste tvrdili, že jste byli diskriminováni, tak jste museli diskriminaci prokazovat, ale teď to musí nediskriminaci dokazovat druhá strana.

Já to vnímám zase jako něco, co je projeven narůstání a bobtnání právního řádu, a co potom vede k nesmyslným závěrům, a k růstu moci byrokratických orgánů. Třeba si myslím, že Úřady práce, nebo ten, kdo, dává pokuty za to, že zaměstnavatel dá inzerát, že najme třeba řidiče, a nenapsal tam i řidičku – a on by třeba přijal řidičku – protože to vnímá jako obecné pojmenování profese bez ohledu na pohlaví. Takže někdy jsou důsledky směšné, Někdy tento zákon nahrazuje, nebo upravuje to, co tady stejně bylo i před tím – byla tady rovnost pohlaví – takže v našem právu to zakotveno bylo, akorát, že bruseláci něco vymyslí, a chtějí, aby to státy doslovně přeložily. Takže vysvětlovat jim, že některé antidiskriminační prvky máme zakotvené ve své Ústavě, v Listině základních práv a svobod, to oni nechápou. Oni se nechtějí zatěžovat nějakou ústavou členského státu, oni si vydají text, a potom chtějí: „Kde jste tento text přeložili do právního řádu?“ A nic jiného je nezajímá. Takže to je důkaz, že se zbytečně podrobujeme nějakým choutkám z Bruselu, i když sami to už v právním řádu upraveno máme.

Příkladem byla – a to tedy není choutka z Bruselu, to je v rámci Rady Evropy – Istanbulská úmluva. Násilí je u nás trestné, bez ohledu na to, jestli jsou to ženy, jestli jsou to děti, a tak dále. Násilí je u nás trestné. Je zaručena rovnost pohlaví. Všechno, co je pro ochranu žen v této úmluvě, už v našem právním řádu je. Tato úmluva nepřináší nic z hlediska ochrany. To, co je tam navíc – a jsem skutečně rád, že tato úmluva neprošla – je o přeškolování společnosti. Že by byly – kdysi se tomu říkalo politické školení mužstva – nějaké speciální kurzy ve školách, a tak dál, a samozřejmě, že by to stát musel podporovat finančně. To znamená, zase by to dělaly nějaké politické neziskovky, které by na tom rejžovaly, a tím by se prohlubovalo naše zadlužení, a tento business by těmto lidem opět museli platit chudí důchodci ze svých daní. Takže toto je třeba příklad právní smlouvy, mezinárodní smlouvy, která je zbytečná.