Vojenská policie má dostat nové pravomoci. A jako náhodou jde o pravomoci, které vidíme u ukrajinských verbířů na ruskou frontu. Vojenská policie má dostat pravomoci, které armádě usnadní mobilizaci, a kdyby mobilizace náhodou nebyla, budeme tady mít další jednotku s monopolem na násilí, což nikdy není směr k demokracii, ale vždycky k totalitě.

Co si budeme povídat, odporné režimy zpravidla označujeme jako policejní stát. Neříkáme hasičský stát nebo myslivecký stát. Odporný režim vzniká z policie, nebo za pomoci policie, a proto je třeba právě tyto struktury podřizovat velmi striktní veřejné kontrole. Vedle problematického Rakušana tu tak brzy budeme mít brzy i stejně problematickou Černochovou.

Pojďme dál. Tak nějak mimo kamery i mimo zájem byla v Senátu schválena korespondenční volba. Stalo se tak na výročí okupace 21. srpna. Padesát šest senátorů, tedy velmi pohodlná většina, byla pro. Petr Fiala dělá, co je třeba, aby se udržel u moci. Stejně potichu se mluví o usnadnění získání občanství pro potomky Čechů v zahraničí až do čtvrtého pokolení. Kombinace korespondenční volby a nového pojetí občanství může mít stejně dramatické dopady jako snahy o policejní stát.

Co jsme mezi tím dělali my? Zabývali jsme se Otakarem Foltýnem a jeho výroky o sviních a zombících. Řešili jsme, jak si něco takového může dovolit, rozebírali jsme každičké jeho slovo a s napětím jsme čekali na zahájení jeho komunikační kampaně, ze které se nakonec vyklubal jeden nápis, který promítl na Strakovu akademii.

Mezitím senátoři takřka bez tlaku veřejnosti v klidu zvedli ruce pro zrušení principu tajnosti voleb s šeptanda o pravomocech vojenské policie zůstala jen šeptandou. Svině táhly víc.

Tak nějak to vypadá, že svou úlohu už Foltýn splnil. Chraň Bůh, že bych si myslel, že si to vojenská guma naplánovala, to určitě ne. Ani on sám nemohl vědět, že se jeho vystoupení ve Slavonicích tak chytne. Ale každopádně se to povedlo. Plukovník se stal dokonalým hromosvodem, a zatímco národ bouřil, zase byl připraven o kus svobod.

Mohl bych, stejně jako jiní, apelovat na influencery, aby na tyto foltýnovské vlny nenaskakovali. Ale bohužel to takhle nefunguje. My nerozhodujeme o tom, co bude tento národ řešit. Nerozhoduje o tom už ani Česká televize. Sociální sítě si žijí svým vlastním životem a nikdo nedokáže předem odhadnout, jaké téma zarezonuje a z jakých důvodů. Už není žádná osobnost, která by měla klíče od toho, o čem se bude v republice tento týden mluvit. Ani Václav Moravec ne.

Můžeme udělat jediné. Nezapomenout. Musíme se k těmto tématům vracet, a znovu a znovu je do veřejného prostoru vnášet. Až pominou Foltýnovy svině, je třeba zkusit znovu mluvit o vojenské policii, Rakušanových šifrovaných telefonech, korespondenční volbě, muniční iniciativě, zpackaném zásahu na filozofické fakultě a dvojnásobně zpackané digitalizaci stavebního řízení. Nezapomeňme na to, co se odehrává ve Sněmovně a Senátu, a vracejme to do hry, jak jen to půjde.

Martina: Pane profesore, když si o tom takhle povídáme, tak chápu, proč jste se najednou začal ubírat k matérii.

Stanislav Komárek: Ano.

Martina: Protože vlastně když si budeme povídat ještě dva dny, tak zrelativizujeme úplně vše. A pomůže nám to? Prospějeme tím někomu? Protože mnoho lidí říká: „Tak vy tady nad tím mudrujete, a co s tím? Prostě, žít se musí.“

Stanislav Komárek: Řeči se vedou a voda plyne. Jednou jsem byl, to už je mnoho let, pozván do televize – bylo tam jakési náboženské okénko, Promluva na dnešní den, nebo něco takového – a já jsem honem nevěděl, co bych řekl. To bylo asi v roce 99. Jestliže za komunismu to bylo po stranické linii – hmota dobře, duch špatně – tak pak se to najednou obrátilo, a tak jsem říkal, že chudinka hmota si to přes všechny své chyby přece jenom nezasloužila a že materie je od slova mater, matka, a že, koneckonců, nám matka Země všechny naše hříchy odpustí, rozpustí nás, a jací jsme byli. Vezmeme-li si, co se na Zemi – třeba zrovna tady v tomto místě v Michli – stalo za všelijaké nepravosti nejenom za lidských časů, tak by nám z toho šla hlava kolem, ale ono se to postupně nějak zarovná. A druhý den poté – já jsem se párkrát nějak pohádal se sousedem – tento jinak poměrně neurvalý muž přišel a říkal: „Pane docente, vy jste včera tak krásně mluvil o tej hmotě. Nemáte to na videu?“ Takže tohle má mnohé do sebe.

Každé běsnění je primárně běsněním ducha. Můj velký učitel Zdeněk Neubauer říkal, že nejlepší současnou demonstrací ducha jsou počítače. Tam už je hmotného nosiče strašně malounko, a jaksi duch sám tam proudí. A zase na druhé straně církev říká, asi ne bez důvodu, že ďáblové nemají těla, podobně jako andělé je nemají, a že je to čistý duch. Čili, že všechna běsnění na světě jsou primárně běsněními ducha. To není nikdy špatné si uvědomit. Vezměme některé země, jako Francie, která zřetelně mírněji trestá politické vraždy než vraždy z důvodů zištných. Ono by se to dalo klidně i obrátit. Můj oblíbený Artur Koestler říkal, že každá společnost v dějinách se vždycky dokázala ubránit náporu asociálů, to jest zlodějů, lupičů, loupežníků, a tak dále, policejní systém k tomuto dostačuje, ale žádná společnost se nedokázala ubránit náporu idealistů, reformátorů, kteří nadělali stokrát víc škody, než řekněme Klement Gottwald, který nadělal minimálně tisíckrát víc škody, než loupežník Babinský.

Martina: Ten navíc ještě pak krásně pěstoval růže.

Stanislav Komárek: No jo.

Kdyby se Vítězslav Nezval dostal k moci, jeho jednání by nebylo daleko od počinů Mao Ce-tunga

Martina: Pane profesore, pořád se tady bavíme o tom, že Evropa ztrácí hodnoty, západní civilizace ztrácí hodnoty. Prosím vás, jak se ztrácí hodnoty? To nejsou klíče. Jestliže nějaká civilizace na něčem roste, staletí na tom staví, děti tyto myšlenky opravdu sají s mateřským mlékem, tak jak je možné, že je jen tak jednoho dne ztratí? Ona je tedy neztratí jednoho dne, ztrácí je postupně. Ale jak se to stane?

Stanislav Komárek: Tento proces začal už poměrně dávno. Dá se říct, že takovouto pozvolnou destrukcí tradice se vlastně nahazuje ekonomický mechanismus ve společnosti, nebo nějak obecně činorodost na jiném levelu. Jakmile se třeba středověký obraz světa začal rozpadat, tak došlo k evropské expanzi do zámoří, potom k průmyslové revoluci, a taky třeba k literárnímu výbuchu 19., raného 20. století. Spousta energie, která je v tradici vázána, se najednou uvolní, a ta je jakoby pryč.

Příklad z vlastní rodiny: Moje babička, která mě také mimo jiné majoritně vychovávala, by určitě měla schopnosti, řekněme, na vysokoškolskou profesorku historie, nebo na primářku na pediatrii, ale pod vlivem tradice byla ženou venkovského krejčího, a s naprostou samozřejmostí viděla hlavní centrum své činnosti v opečovávání tradičních rodinných vazeb. To, co se dnes vidí jako největší chyba – opečovávala, opečovávala, zestárla, umřela, rodina se rozpadla. Čili, dá se říct, že část mé akademicko-spisovatelské kariéry byla taky ještě poháněna touto energií, která z tohoto rozpadu vznikla.

Zdá se, že maovské období v Číně, který bylo svým způsobem naprosto přízračné – kvůli Maova Velkého skoku umřelo hladem víc lidí, než kolik stačil oddělat Hitler se Stalinem dohromady – akorát, že v Evropě to nemělo velkou rezonanci, a nadchlo se tady jenom pár maoistů. Ale následující ekonomický výbuch Teng Siao-pchingem počínaje, byl taky způsoben tím, že původní tradice byla tímto roztříštěna. Dá se říct, že maovské období v Číně – ať už Velký skok, nebo potom hrůzy kulturní revoluce – Mao byl, bych tak řekl, zvrhlý intelektuál, a neměl daleko k tomu, že byl jako drsný avantgardní umělec, který, zatímco jiní mají za materiál třeba hlínu, tak on měl všechen čínský lid, který hnětl, a ztráty na životech byly obrovské. Jedna věc je u toho zajímavá: Podívejte se někdy na nápadnou podobnost mezi Mao Ce-tungem a Vítězslavem Nezvalem – do jaké míry si tedy mohou být podobní lidé z jiného rasového okruhu.

Martina: To mi tedy musíte vysvětlit: Podobnost Mao Ce-tunga a Vítězslava Nezvala.

Stanislav Komárek: Já se obávám, že Vítězslav Nezval, kdyby přišel k moci, tak že by to nebylo úplně daleko od maovských počinů.

Martina: Myslíte si, že „Zpívám zpěv míru“ by taky dokázalo způsobit kulturní revoluci?

Stanislav Komárek: A tak on nikdy nepřišel k moci výkonné jako takové. To není snadná věc. On to dotáhl nejvýš na, tuším, sekčního šéfa na ministerstvu kultury, a to má k tajemníkovi čínské komunistické strany pořád ještě dost daleko. Ale chci tím říct, že Maova činnost měla jakési rysy zvrhlé anvatgardní umělecké hravosti.

Martina: Musím říct, že vůbec nevím, jak si s tím poradit.

Stanislav Komárek: Tak to smažte.

Martina: Ne, ne, ne. Protože vlastně to je to, co jsme už tady jednou zmínili: Nero, aby měl větší inspiraci, zapálil Řím, a pak psal mizerné verše – podle všeho. A Mao Ce-tung si zkrátka své odvážné experimenty uskutečňoval bez ohledu na kolaterální ztráty.

Stanislav Komárek: Ano. Ano, ano.

Martina: To jsem moc ráda, že Vítězslav Nezval tak jenom seděl, a psal na břehu řeky Svratky.

Stanislav Komárek: To byla dost klika. Mao psal taky básně, a tvrdí se, že poměrně dobré. On byl poměrně dobře klasicky čínsky vzdělán. Neuměl žádný západní jazyk.

Martina: Myslím, že to, co jste řekl, lze pouze vzít na vědomí, a hlavně k tomu nezaujímat žádný postoj, a nemít k tomu názor, protože tohle, co jste teď řekl, je jako historická freska.

Stanislav Komárek: To je jenom takový bizarní postřeh.

Západ vyznává soběslužbu: Digitální technologie, a prodlužování lidského života bez ohledu na jeho kvalitu, abychom si mohli na sítích posílat banality dokola

Martina: Bavíme se o tom, že západní civilizace je možná na svém soumraku, anebo jenom prochází určitým druhem krize, těžké krize. Tak mi řekněte, to by mě zajímalo: Co tedy Čína má, a Západ to nemá? Co má islámský svět, který si tvrdě hájí své, a co mnohé zápaďáky oslovuje, a Západ to nemá?

Stanislav Komárek: Čína má takový rozběh, jaký měla Evropa, řekněme, v 19. století. Když vidíte, jak malinká je Anglie, a jak obrovská je Indie, tak je strašně zvláštní, že z těchto ostrovů vyplují lodě, a vládnou neskonale větší říši. To je jako kdyby dnes vyplula flotila ze Šrí Lanky, obsadila celou Evropu, kterou by si podmanila. Ovšem taky to souvisí s politikou jednoho dítěte, a s podvázáním reprodukce. Ani jim tento stav neporoste do nebe, je to jenom fázově prosunuto proti Evropě, která to prodělávala pomaleji, evropský rozklad byl pomalejší, než čínský, a tudíž ekonomický boom byl taky pomalejší a menší. Je to vlastně takové jakoby palivo. A dá se taky říct, že dětmi, které se nenarodily, jsme si zatopili pod kotlem ekonomicko-digitálního rozvoje. Ideální člověk pro digitální dobu je ten, který sedí sám ve své digitální poustevně, něco tam na tom kutí.

Čili, Čína má to, co my jsme měli, a už zvolna ztrácíme, tedy rozběh na konto likvidace tradice, nebo tradičních hodnot. A k tradici patřily vždy věci zlé a věci dobré v jednom balíčku. Ke středověké tradici patřila stejně dobře inkvizice jako neochvějná víra v Boha, a jeho řízení světa. A podobně k čínskému balíčku patřily deformace nožek všech žen, a zároveň víceméně samosprávný systém. Čína měla původně proti Evropě málo vojáků a policistů, ba i úředníků, kteří by zemi drželi pohromadě.

Martina: A islámský svět nabízí co?

Stanislav Komárek: Islámský svět zase nabízí jinou věc. Tam se energie nečerpá do bouřlivého ekonomického, nebo třeba literárního výboje, ale do znovureprodukce tradice, a znovu reprodukce v podobě dětí. Takže ten je nejpodobnější tradiční společnosti, jaká byla u nás. Nechci to úplně zjednodušovat na to, že to je jako středověk s mobilem, ale má to některé rysy tradičních společností.

Budoucnost evropského Západu už dospěla do určité míry do individuálních simulačních boxů, a tam, řekněme, pan Vaňous napíná všechny své síly k tomu, aby projekt Vaňous dospěl ke své ideální realizaci. Na to jsou všechny ty sebepoznávací kurzy, kreativistické kurzy, koučinky, a taky, aby co nejdéle vydržel zdravotně. Vlastně naše kultura to má v zásadě tak – když pomineme kult konzumu, který se teď začíná zavrhovat – že pokud byla ve středověku hlavní životní náplní bohoslužba, tak dneska je to něco jako soběslužba. Ladislav Klíma by to žertovně nazval egodeismem. Tato společnost investuje zejména do dvou věcí: Jsou to digitální technologie, a jejich všeobecné rozšíření a zapojení, a prodlužování lidského života bez ohledu na jeho kvalitu, abychom si mohli na různých sociálních sítích v dunivém bezčasí posílat nějaký banality furt dokola.

Martina: Pane profesore, když se ohlédneme zpátky, kam je lidská paměť schopná vůbec sahat, tak všechny civilizace v určitém stádiu zanikly, a všechny civilizace se k úpadku do značné míry přivedly samy, protože se vyžily zevnitř. Řekněte mi, uvědomíte si teď nějakou civilizaci, která si svůj úpadek, proces sešupu, uvědomila včas? A řekněme, že se vzpamatovala, a znovu dosáhla jakési velkosti, nebo alespoň stability, třeba i za cenu stagnace?

Stanislav Komárek: Takhle: Rozhodně ve starém Egyptě byly vlny, které byly úpadkové, a pak zase nové vzestupy, a dost podobně Čína. Koneckonců i v Římě bylo několik vln snahy to zastavit, a trošku se to povedlo stabilizovat ve východní části, z níž pak vznikla Byzanc. Dioklécián, a všechna jeho pronásledování křesťanů, a správní reformy byly pokus o nějakou revitalizaci původní říše. Řím trval velmi dlouho, bylo to několik staletí největšího rozkvětu, Sovětský svaz trval 70 let. Extrémní případ jednak agresivity, jednak krátkého trvání byla nacistická Třetí říše, která ale byla nakonec přemožena zvnějšku, když se rozválčila s celým světem.

Martina: Ne navždy, ale některé z toho dokázaly udělat sinusoidu, a ne pád dolů.

Stanislav Komárek: Navždy ne. Koneckonců i po pádu Říše římské v Itálii furt něco zbylo, nedá se říct, že by to tam zarostlo pralesy s kanci a medvědy. Odoaker nebyl zrovna Cicero, ale pak zase přišla italská renesance. Stačí pár set let počkat.

Dobře ošetřované nevědomí je lepší, než poplužní dvůr

Martina: Máme čas. Pane profesore, potřebujeme povzbudit. Jsou nějaké myšlenky, hodnoty, které by se daly nazvat věčnou trvalou radostí, do kterých se člověk může kdykoli uchýlit, a měl by, aby neklesal na duchu? Co vám nalévá do duše optimismus?

Stanislav Komárek: Abych to řekl panteisticky: Chápaný Bůh – svět se větví podle vlastního uvážení, a my se sice snažíme, seč můžeme, nějak se tomuto běhu věcí vzepřít, ale nakonec nás vždycky převrství a spláchne. Toto je velice hezky vyjádřeno na začátku Geneze, jak utrhnou plod ze stromu poznání dobrého a zlého, a najednou vznikne průšvih: Vyhnání z ráje. Podle toho vlastně zvířata furt žijí v ráji, protože mají instinktivním vybavení. Plž, řekněme, moc o dobrém a zlém neuvažuje, nebo se mu zdá dobré, když najde nahnilý salát, a zlé, když dlouho neprší, ale vědomí lidského typu moc nemá. Ale přesto neomylně „plzá“ za svými cíly díky instinktu. Člověk má samozřejmě taky instinkt – Jung tomu říkal nevědomí, kolektivní nevědomí – a dobře ošetřované nevědomí je lepší než poplužní dvůr, než dva poplužní dvory.

Jistě je otázka – pak se dostáváme do koánu – co je to moudrost? Je to schopnost rozpoznávat správné jako správné, důležité jako důležité? Ale to je definice kruhem. Na světě je všechno nějak definované kruhem. Takže ne, že bych to vždycky dokázal zachovat, ale nejdůležitější je veselá mysl a vědomí toho, jak je přes všechny průšvihy budoucnost otevřená. I když teď by se dala čekat nějaká změna, jdoucí velmi prudce proti těm, které přišly v roce devadesát, a dál.

Martina: Budu si pamatovat větu, že dobře ošetřované nevědomí je lepší než poplužní dvůr. A ještě si neodpustím, kterak dobře ošetřovat nevědomí?

Stanislav Komárek: To je ta otázka. Marxisté kdysi používali „zdravý třídní instinkt“. To podle jejich soudu měli příslušníci proletariátu, a tak jmenovali soudce z lidu – penzionovaná tkadlena, který tráví své dny u soudu, a pak když tam soudí nějakého buržuje, tak ho nechá pěkně oroštovat, protože má zdravý třídní instinkt. Takže s udržováním nevědomí je to tak, že je to, řekněme, zdravý lidský instinkt, co ho může nějak pohlídat.

Martina: Instinkt, nebo intuice?

Stanislav Komárek: Já v tom nevidím velký rozdíl. Staří autoři říkali, že boží milost vůči člověku má se jako instinkt vůči zvířatům. Intuice je v zásadě jiné slovo pro instinkt, nebo jsou to prakticky u člověka synonyma.

Martina: Já jsem si představovala, že intuice je něco, co si člověk pěstuje, něco, k čemu se propracovává, zatímco instinkt je mu dán. Sáhnu na plotnu, ucuknu. Uvidím, že se medvěd staví na zadní, utíkám. To je taková malá odbočka.

Stanislav Komárek: Tak je možné o to taky nějak pečovat. Medvěd se ve skutečnosti na zadní nestaví, útočí na všech čtyřech. Ale kobra se takhle staví, to jsem dvakrát viděl, a nebylo to pěkný. Ale i o toto je třeba nějak pečovat. Když zdědíme chaloupku, tak musíme vyměňovat prasklý tašky na střeše, nebo natírat okenice, nebo něco na tento způsob.

Martina: Tím chcete říct, že nad tím musíme přemýšlet.

Stanislav Komárek: Trochu jo. Správa sebe samého mi připadá hloupej výraz, ale úplně by to k tomu nemělo daleko.

Martina: Správa sebe samého?

Stanislav Komárek: Ano.

Martina: To se mi líbí. Pane profesore Stanislave Komárku, moc vám děkuji za to, že jste mi dopřál ten luxus mezilidské rozmluvy, rozjímání, a zamyšlení se. Je to velmi cenné, a ozdravné. Děkuji.

Stanislav Komárek: I mě velmi těšilo. A pokud to jde, popřejme si ho. Může přijít den, kdy to nepůjde.

Martina: Zatím to jde, a já jsem za to vděčná. Díky.

Definovat mír by nemělo být těžké. Je to stav, kdy se neválčí. Jenomže neválčí-li se, důvodem může být také příměří, kdy je válčení pouze přerušeno, anebo kapitulace, po které následuje okupace. Otázka zní, zda vystačíme s mírem, coby pouhou historickou epizodou, kdy se už neválčí, anebo ještě neválčí.

Na příbězích ze soudobé Ukrajiny si můžeme všimnout, že hodně Ukrajinců touží nikoli po míru, nýbrž po vítězství. Současně je ale prioritou mnoha Ukrajinců přežít, a proto se snaží uniknout mobilizaci. Jak se válka prodlužuje, přirozeně ubývá mužů, kteří spatřují smysl v tom, že padnou za vlast. Ti už mají svou misi vesměs za sebou. Na živu zůstávají ti, kterým se nechce zemřít. Lépe řečeno ti, které se nepodaří pochytat a poslat na smrt. V tomto světle bychom mír mohli definovat jako právo na život.

Trvalý mír je možný pouze za dvou podmínek. Že hrdinství je nepovinné a že dezerce není trestná. Vždy se najde menší procento lidí, kteří mají sklon k násilí, imponuje jim vojenský dril, kázeň, a na rozkaz jsou ochotni zabíjet s rizikem, že sami budou zabiti. Vždy ovšem budou ve většině lidé, kteří mají rádi život, a hypotetické vítězství, kterého se s vysokou pravděpodobností v armádě nedožijí, klidně oželí. Války jsou možné pouze za předpokladu, že je mírumilovnost postavena mimo zákon. Lidé se vzájemně nezabíjejí proto, že je to baví, ale proto, že jsou k tomu kýmsi donuceni. Kdyby byla účast ve válkách dobrovolná, nebyli by na války lidi. Válkychtiví lidé by politikům rychle došli.

Volání po míru je uprostřed války vlastizradou. Té ovšem předchází vlastizrádné volání po válce. Proto Hemingway radil vyhnout se válce zabitím vlastních politiků, kterým se omrzel mír. Až do prvních výstřelů se považuje za správné žít pro vlast. Jakmile se už střílí, na životech nesejde a počítá se jen ochota za vlast zemřít. V míru záleží na životě, ve válce záleží na smrti. Ukrajinská přítomnost patří těm, kteří jdou na smrt. Budoucnost ovšem patří těm, kteří nehrdinsky zbudou. Neplatí to ale samozřejmě jen pro Ukrajince. Jde o obecnou zkušenost.

Válka na Ukrajině už nemá mírové řešení. Možná ho ani neměla, protože v každém okamžiku od Majdanu v roce 2014 měla prozápadní, protiruská, ukrajinská elita stejnou politickou strategii: Všechno, anebo nic. Jak spor postupně eskaluje, je realistům zřejmé, že ukrajinským výsledkem už nemůže být všechno, ale už ani něco. Kompromis, respektive příměří, lze sjednat jen s nepřítelem, který o to má zájem. Rusko ovšem vzalo ukrajinský přístup na vědomí, a z možností „všechno, anebo nic“, preferuje pro Ukrajince ono nic.

Jak bude ukrajinské „nic“ v praxi vypadat, se teprve ukáže. Už dnes je ale jisté, že Západ, který se postavil na stranu Ukrajinců, co hrdinsky zvolili smrt, bude v budoucnu mít za partnery zbylé Ukrajince, kteří zvolili život, protože to, co podporujeme, nepovažují za svou válku.

Synonymem míru není hromada pobitých nepřátel, nýbrž obyčejné právo na vlastní život. Toto pochopit ale bude velký problém pro potetované generace Evropanů mladších čtyřiceti, či padesáti let. Ti si budou přeživší Ukrajince ošklivit za to, že zůstali naživu, když jsme jim velkoryse přispívali na náboje, uskromňovali jsme se a zadlužovali, aby předem prohranou válku vedli co nejdéle, nejlépe tedy do posledního Ukrajince. Přeživší dezertéři, co pohrdli hrdinskou smrtí, budou zosobněním ukrajinského nevděku. S tím se ale dá žít. Konec konců to budou Ukrajinci vděční. Jen ne za náboje, ale za azyl.

Martina: Také jsem si všimla, že tato indoktrinace není jenom takto vizuální, ale i politická, protože jsem shlédla – nebyly úplně nejnovější – dvě americké komedie, ve kterých si sympatický hlavní hrdina s hrdinkou o Trumpovi mysleli, že je to zločinec a debil – a to jelo celým filmem. Myslíte, že současná kinematografie je využívána i k šíření politických názorů a stereotypů?

Marek Dobeš: A zase to má – tentokrát záporné – hodnotové znaménko, které, myslím, je z velké části obecné. Je potřeba si uvědomit, že tvůrci – ať už je to totálně komerční Hollywood, nebo česká kinematografie odkázaná na fondy – se pohybují mezi sebou, a když uvažují o tom, jak má daný film vyznít, jakým tónem má zaznít, tak přemýšlejí nikoli o divákovi, ale o svém kolegovi, nebo o členovi komise, nebo o televizi, které to nabídnou. V případě Hollywoodu přemýšlejí o radě, která bude rozhodovat, a tam taky sedí zhruba sedm osob – dneska už si netroufnu říct, jestli jsou to muži, nebo ženy, protože v Hollywoodu vymýšlejí pohlaví každý týden dvě – a vy vlastně film vytváříte pro ně, protože Hollywood, a stoprocentně i u nás, se, řekněme náročnější kinematografie, snaží diváka vychovávat. A to, jestli ho budou vychovávat tím, že mu budou lhát, předstírat, manipulovat, nebo jestli ho budou jenom vychovávat ve správném smýšlení, je úplně irelevantní. Podstatné je, že ho chtějí vychovat, převychovat k obrazu svému.

A kdo jsou oni? Oni nežijí mezi námi, jezdí v limuzínách, lítají ve vrtulnících, a nepůjdou se podívat do vyloučené lokality. Oni chtějí obyvatele vyloučené lokality přeprogramovat tak, aby jim zatleskali na festivalech, nebo aby dostali další práci od té samé skupiny, rady, prostě od těch, kteří rozhodují.

Martina: Vy jste řekl „Převychovat k obrazu svému“. Ale když přesně nevíme, kdo to je, tak nevím, jak přesně má vypadat obraz, ke kterému mě chtějí převychovat.

Marek Dobeš: Oni nás chtějí převychovat k obrazu utopickému, protože v okamžiku, kdy sedíte v dobře klimatizované kanceláři, a sekretářka, sekretář, nebo osoba, vám nosí dobře umletou kávičku, tak můžete začít snít, protože jste odtrženi od života. Když jsem studoval žurnalistiku, tak většina mých spolužáků už ve svých nějakých pětadvaceti, když končili školu, měla potřebu vychovávat dospělou českou populaci. My jsme byli jeden z prvních ročníků po převratu, takže třeba mohli mít pocit, že jsou vlastně svobodní novináři, ale jak si může někdo myslet, že do třiceti let má dostatek fištrónu na to, aby převychovával někoho, kdo má například rodinu? A na žurnalistice bylo tehdy naprosto nepochopitelné, když jsem někomu říkal, že chodím boxovat.

Když se utopie totálně zvrhne, nastane dystopie

Martina: Machisto jeden.

Marek Dobeš: Nebo že chodím cvičit. Říkali, musíš tady sedět s námi, popíjet kávičku a kouřit cigárko, a přemýšlet o tom, jak vychováme našeho čtenáře. A stejným způsobem takto utopicky přemýšlí manažer studia, nebo člen fondu. On nás chce převychovat ve všech -ismech, to znamená: „Zrušme hranice. Ženy by měly řídit společnost. A kdo bude vychovávat děti? Tak to se nějakým způsobem vyřeší, možná umělá inteligence. Planeta Země má přednost před člověkem, a tak dále a tak dále.“ Proto říkám, že se dostáváme k Mad Maxovi. Mad Max je dystopie. Dystopie je opak utopie. Tedy, když se utopie totálně zvrhne, nastane dystopie.

Martina: Takový Demolition Man.

Marek Dobeš: Velmi dobře.

Martina: Byla to velká dystopie, která se téměř ve všem naplňuje, a vypadá to dnes jako prognostický film. „Buď dobrý, Johne Spartane“. Dobře, podívejme se na jiný film, a na jiné myšlenkové klišé a snahu o výchovu. Třeba francouzský dvoudílný film Co jsme komu udělali? My jsme se na to svého času dívali jako na vtipný film o francouzské středostavovské rodině, která má čtyři dcery, a každá z nich si vezme muže, Francouze, z jiného etnika. Myslíte, že tento film neviděli voliči Le Pen? Protože pak by asi poslední volby nedopadly tak, jak dopadly. Ale tam byl jasný záměr.

Marek Dobeš: Tento film má, tuším, tři díly, a mám pocit, že se to stupňuje – v každém díle je to multietničtější.

Filmy lidi vychovávají k tomu, že je správné uvažovat „Odveďme dcery do arabského ghetta, a nabídněme je v plen“. Ale mluvit o problémech s migrací se nehodí.

Martina: Já jsem tedy dala jenom dva.

Marek Dobeš: Mixtura. A to je přesně pointa, ke které směřuji, děkuji za to. Můžeme si říct, jak takový film vznikne: Přijdete do televize, nebo za nějakou skupinou, která filmy financuje, a vlastně je nezajímá, jestli filmy mají úspěch, a chcete jim prodat nějaké téma. A protože víte, že jim se bude líbit – a přijde jim jako společensky zodpovědné – téma multikulturalismu, tak otevřete notes, a tam budete mít čtyři náměty, a všechny se tím, či oním způsobem budou věnovat multikulturalismu. A budou se mu věnovat – a to je ten problém – v utopickém, pozitivním, ve své podstatě socialisticky rozjásaném duchu. A v tu chvíli protistrana řekne: „Ano, my vám na to dáme peníze, protože toto má společenský smysl. Toto je projekt, který může toho diváka nějakým způsobem změnit v jeho smýšlení.“ Je to totální nesmysl. Když se divák na ten film podívá – na třetí díl – tak se naopak utvrdí v tom, že co je moc, to je moc – vyloučené lokality na okrajích francouzských měst – to nezaujme.

A toto všechno míří na středostavovského bílého Francouze, kterému se vymývá hlava. Ale do určité míry to svou roli zahraje, protože Francouz je tím zorientován v tom, o čem se mluvit může, a o čem se má mlčet. A že multikulturalismus je skvělá věc, a pojďme ho i přes sílu prosazovat: Vezměme, čapněme dceru, odveďme ji do arabského ghetta, a tam ji nabídněme v plen, protože se to nosí – o tomto se bude mluvit pozitivně. Ale o tom, že Francie má problém s nezvládnutou masmigrací se mluvit nebude, protože vám v tomto filmu posílám podtext, že se to nehodí, že to je proti dobrému tónu, i když chcete tyto věci otevřít tak, jako to kdysi dělal Tomáš Garrigue Masaryk, tedy realisticky, prostě aspoň hovořit o tom, že je to špatně. Čili, i tento film, ve svém utopicky rozjásaném vyznění, je součástí, do určité míry, cancel culture.

Martina: A v každém případě nás alespoň informuje o tom, jakým způsobem vystupovat navenek, pokud chceme dosáhnout kariérního růstu.

Marek Dobeš: Přesně tak. A to se pak na sebe nabaluje jako sněhová koule. Představte si, že chcete natočit film a že ho chcete natočit s áčkovými herci. A áčkoví herci všichni patří do skupiny – nebudeme mluvit o českých, abych si úplně nezavřel cestu ke spolupráci se svými kolegy…

Martina: Nějaká práce se vám v budoucnu bude ještě hodit.

Marek Dobeš: Rád bych obsadil nějaké české áčkové herce, takže pojďme mluvit o amerických. Takže si vezměme: Tom Cruise, Leonardo DiCaprio – oba tito pánové jsou ekologičtí poblouzové, obzvlášť tedy Leonardo DiCaprio, a ještě navíc je to pokrytec, který na ekologický kongres letí ve svém soukromém letadle, což je úplně absurdní.

Martina: Ale přiznává: „Jsem přímo posedlý tématem globálního oteplování. Je čas jednat.“

Marek Dobeš: Protože toto se nosí. A teď si představte, že Leonarda DiCapria budete chtít obsadit do filmu, který bude toto téma zpochybňovat. Tedy automaticky víte, že to nemá smysl, protože Leonardo DiCaprio řekne: „To je hereze. To jsi přece kacíř! Ty nesouhlasíš s tím, s čím přišel nicejský koncil, že se Země otepluje a že všichni shoříme v pekle? No to jsi kacíř!“

Přijde Agnieszka Hollandová položit květy na hrob polského pohraničníka, kterého zavraždil miloučký, skvělý migrant?

Martina: S tím přišla Gréta. Dělám si legraci.

Marek Dobeš: Ano, to nenovodobá Johanka z Arku, která ale ve své podstatě vlastně taky dostala svou roli. Ona se jmenuje Tintin, takže to je úplně Tintin Gréta Thunberg – úplně směšný. Už to jméno by nás mělo varovat. Nicméně, vy, jako tvůrce, nenajdete odvahu, a možná dokonce ani neprosadíte kontra pohled na toto téma, pokud budete chtít prosadit a mít kvalitní spolupracovníky, protože drtivá většina z nich bude radši fungovat v utopickém módu. To přeci zní skvěle: „Zrušme hranice. Všichni jsme stejní, všichni jsme humánní bytosti. Proč by mezi námi neměla bydlet půlka Eritreje? Vždyť jsou to lidské bytosti stejně jako my.“

A tady budu konkrétní, protože Česká republika – v případě České televize a Fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie – se podílela na filmu Agnieszky Hollandové Hranice, natočeno 2023, což je ve své podstatě jednoznačná masáž, která říká: „Syrští migranti jsou nevinné, milé bytosti, většinou ženy a děti. A polští pohraničníci, ti machističtí, až skoro náckoidní gauneři, jim ubližují. Odmítnou jim dát vodu. Vylívají před nimi vodu z lahve, když má rodina žízeň.“ A nikde v tomto filmu není řečeno, že celá tato migrační skupinka plní zadání běloruského prezidenta Lukašenka, který spolupracuje s panem Putinem na hybridní válce proti Evropské unii, a že schválně zaplavuje Polsko migranty, aby ho společensky rozbil. To znamená: Když tento fond a Česká televize zafinancují film, který toto vůbec nezmíní, nestávají se náhodou spolupracovníky plánu pana Lukašenka?

Martina: A to víte jistě? Protože o tomto jsem neslyšela.

Marek Dobeš: Když se podíváte na úvodní titulky tohoto filmu, tak tam máte zmíněnou Českou televizi a Fond pro rozvoj české kinematografie. Agnieszka Hollandová je nesmírně úspěšná, slavná, kvalitní režisérka, která – jestli se nemýlím – vystudovala FAMU, takže podpora jejích projektů je naprosto logická. Ale v okamžiku, kdy přijde s filmem, který je zcela utopický, a ve své podstatě manipulativní, tak by Fond měl mít odvahu jí říct: Ale vám tam úplně chybí podstata věci, tedy, že za tím celým stojí Bělorusko, že za tím stojí Lukašenko, který zneužil migranty. A v neposlední řadě, že to nejsou bezbranné ženy a děti, ale že to jsou muži v produktivním věku. A letos – mám pocit, že to bylo letos – jeden z těchto miloučkých, skvělých migrantů prosunul přes plot nějaké kopí a zavraždil polského pohraničníka. Přijde Agnieszka Hollandová položit květy na hrob polského pohraničníka? A proč my, Češi, intervenujeme Polákům do této složité situace a poučujeme je?

A ještě to má další konotaci: Ona vyhrála několik cen na festivalech, protože prosazuje utopický pohled, se kterým souzní ti, kteří na tyto festivaly filmy vybírají.

Martina: Ale asi na to sežene áčkové herce.

Marek Dobeš: V tomto filmu, mám pocit, hrají, jsou velmi dobře obsazeni herci, kteří působí autenticky, což jenom ukazuje, jak je to kvalitní režisérka. Ale to nic nemění na tom, že to je manipulace. A v okamžiku, kdy ona tento film dotočí, tak se stane kontroverzním. V Polsku na něj přišlo poměrně dost lidí – Polsko je stejně rozerváno na kusy jako Česká republika, takže ti, kteří byli tehdy proti vládě, na tento film demonstrativně přišli, aby ho podpořili. Ale o tom mluvit nechci, to je polská záležitost. Ale tento film bude na festivalech vyhrávat ceny, a vyhrává, protože opět konvenuje skupině výběrčích na festivalech, která je nastavena úplně stejně, jako áčkoví herci a tvůrci, jako ti, kteří rozhodují o penězích – bohužel – kteří jsou ale v přímém protikladu k tomu, jak je nastavena společnost, a hlavně k tomu, co naše společnost, a vůbec evropská společnost, potřebuje.

Martina: A zjevně se i v minulosti ukázalo, že mnohé filmy vznikly vysloveně na politické objednávky, dokonce na objednávky tajných služeb, protože se pak s diváky pracuje mnohem lépe než jen s občany.

Marek Dobeš: Jednoznačně. Je to způsob, jak obyvatele daného teritoria řídit, jak ho atomizovat, jak ho odnárodnit, to znamená, jak ho vytrhnout z vazeb, které by mu umožňovaly nějakým způsobem se vymezit vůči virům zvenčí. A jakmile jednotlivého obyvatele daného území takto očistíte, a zbude z něj jenom jednotka, bude bez přátel, bez rodiny, bez vztahu ke své zemi a ke svému národu, tak v tu chvíli s ním můžete daleko snáz manipulovat. A nejen manipulovat, můžete ho ve své podstatě řídit, protože se stane bezbranným, nebude se mít na koho obrátit. A pocit, že je svobodný bude mít tak dlouho, až zjistí, že je sám.

Tvůrce si musí zakázat vystavovat se situacím, ve kterých by mohl podlehnout autocenzuře, aby získal peníze na svůj projekt. Chcete-li být nezávislí, musíte nezávisle financovat.

Martina: „Bude mít pocit, že je svobodný, až zjistí, že je sám.“ Do jaké míry se ve filmech naráží, do jaké míry i vy narážíte, na omezování svobody slova? Protože jakkoli se politici vehementně brání obviněním, že plíživě zavádí – nebo už i zjevně – cenzuru, tak zkrátka, jak jste naznačil, už je u některých oblastí jasné, co se má říkat, a co se říkat nemá. Potýkáte se s tím při tvorbě scénářů?

Marek Dobeš: Třeba v případě Ďáblovy sbírky jsem sám sobě zamezil, abych podlehl. A vysvětlím proč. My jsme si říkali, že v okamžiku, kdy vzniknou trendy, které jsou nějakým způsobem bezpečnější, nebo jsou nějaký způsobem, z hlediska těch, kteří rozhodují, zda dílo vznikne, nebo nevznikne, žádoucnější, tak tvůrce má tendenci tyto trendy využívat. A pak je tam aspekt, na který jste se teď, Martino, ptala, tedy: Jestli si toto sám sobě tvůrce zakáže. A já jsem sám sobě zakázal právě proto vůbec uvažovat o tom, že bych s tímto filmem šel na komisi Fondu pro podporu české kinematografie, protože jsem se bál, že bych podvědomě ztratil hranu, že by mě podvědomí autocenzurovalo. Podvědomá autocenzura je nesmírně silná, takže by tam mohlo podvědomě být: „Tohle by se jim nemuselo líbit. Tohle by mě mohlo připravit o podporu.“ Já jsem je požádal o podporu až ve fázi distribuce, ale na zrod tohoto filmu jsem si nevzal ani jednu jedinou korunu od českého státu, všechno jsem zaplatil z firemních peněz. Proto na tom taky pracuji deset let, protože jsem chtěl mít nezávislý film.

Martina: Tohle je jediná cesta k tomu, aby člověk zůstal poctivým tvůrcem, a sám sebou?

Marek Dobeš: Jiná cesta v dnešní době neexistuje. Já jsem byl za Federaci evropských režisérů ve Švédsku – možná si vaši posluchači vzpomenou na televizní seriál Most, což je most, který přemosťuje Švédsko se sousední zemí, a uprostřed tohoto mostu se najde mrtvola – a švédští kolegové nám vysvětlili, že když tento film vznikal, tak ho vytvářela nezávislá společnost, která nemusela televizi, pro kterou to vytvářela, oslovit ohledně dramaturgické spolupráce, takže bylo čistě jenom na produkční společnosti, jak to postaví. Televize jim dala peníze, a v podstatě – dělejte si, co chcete. Něco podobného proběhlo v případě Monty Python’s Flying Circus, kde do x dílů BBC nezasáhla, protože nechávala děti, ať si hrají, a když si všimla, co tam tropěj, tak už bylo pozdě. Proto má tento seriál takovou brizanci, a proto je tak nadčasový a odvážný. Protože dokonce tehdejší osvícená BBC – dnes už by jim to neumožnila ani náhodou – ani nechodila na plac, nečetla scénáře, takže nevěděla, co se na ně chystá. To je jediná cesta, ale ta u nás nepadá do úvahy. Televize vždycky chtějí scénář k filmu nejdřív číst, a pokud nekonvenuje jejich světonázoru, tak se velmi často rozhodnou, že se realizovat nebude.

Martina: A také jste řekl: „Tehdy ta osvícená BBC.“ Myslím, že tento success by se v Británii nedal rozhodně zopakovat.

Marek Dobeš: Absolutně ne. Bohužel, posunuli jsme se o tolik, že v žádném případě. A když si vezmeme příklad tvůrců, kteří později prohlédli – za socialismu Vojtěch Jasný s Karlem Kachyňou začínali jako dokumentaristé a indoktrinovali tehdejšího českého občana informací, že scelovat pole je super a že JZD jsou skvělý nápad. A teprve v době tání přišel Vojtěch Jasný s kontra filmem Všichni dobří rodáci, načež byl tento film přesunut do trezoru, a Vojtěch Jasný byl odstaven. Ale pozor, Vojtěch Jasný byl sice odstaven, a odešel do zahraničí, ale už měl renomé – které si tady v Československu získal mimo jiné tím, že kolaboroval s komunistickým režimem, protože točil dokumenty o tom, že JZD je skvělá věc.

Martina: Ale to všechno v mých očích omilostňuje věta Radka Brzobohatého, když se vrací, a říká: „Vy jste to tu zrajtovali.“ Ale neznala jsem dokumenty, o kterých mluvíte.

Marek Dobeš: Možná ano, aspoň že tak. On odešel do ciziny, ale protože měl už renomé, tak tam učil na prestižních filmových školách. Co tím chci říct? Chci tím říct, že kdyby se postavil režimu hned na začátku, tak by nikdy nedostal šanci stát se Vojtěchem Jasným. Ti nejlepší se neprosadí, neprojdou skrz nejrůznější komise, přes hodnotící kolečka zvýšeně citlivých lidí, těch, kteří ví víc než ostatní. Přes držitele pravdy tito lidé neprojdou. A tato doba se bohužel dneska vrací.

Já to vidím na mladých tvůrcích. Postupně začínají ohýbat hřbet, a začínají točit to, co jim točit umožní. A jenom, omlouvám se, zmíním projekt: Vy jste mluvila o filmu Kajínek, a já tento film nechci nijak adorovat, ale chci jenom říci, že když mě jako scénáristu oslovili producenti Jáklovi – JBJ Film – tak mě oslovili jako nezávislá společnost, zaplatili vznik scénáře, a pak šli do soukromých televizí, komerčních, do veřejnoprávní televize, a nedostali ani korunu, všichni je odtamtud vyhnali. Tak požádali Fond, a nedostali ani korunu, a museli to natočit nezávisle, za soukromé peníze. A tak vznikl film, který posouvá český thriller o kousek dál, a je nějakým způsobem novátorský, a to jenom proto, že tento film byl zafinancován ze soukromých zdrojů. Čili tím se vracím zpátky k vaší otázce: Chcete-li být nezávislí, tak musíte nezávisle financovat. Jinak nemůžete.

Martina: A bohužel mi z toho vyplývá: Musíte klouzat na vlně, a až když si vytvoříte takové renomé, že si můžete dovolit i rebelii, tak pak můžete natočit Všichni dobří rodáci. A to mě trošičku leká.

Marek Dobeš: To není pravda, protože Všichni dobří rodáci vznikly díky změně společenské a politické situace. Vojtěch Jasný by je za tehdejší situace nemohl natočit. I kdyby byl sebeslavnější, tak by je stejně nemohl natočit. Je to, Martino, o čuc problematičtější.

Martina: Ještě o něco problematičtější.

Marek Dobeš: Čili, nyní si řeknete: „Budu odsouvat rebelii do momentu, kdy budu nezpochybnitelná osobnost.“ – takže se buď utavíte, utaháte, nebo vás stejně nepustí.

Podle blackface byli všichni, kteří na táborech hráli postavu mouřenína, chodili v turbanech, ručník obtočený kolem hlavy, namalovaní krémem na boty, latentními rasisty

Martina: Když jste psal původní scénář historického velkofilmu Jan Žižka, měl jste povinnou kvótu na to, kolik husitů musí být jiné etnicity? Nebo jsme si přece jenom mohli nechat husity z českého dolíku?

Marek Dobeš: Já jsem napsal původní scénář v okamžiku, kdy byl film zafinancován z amerických zdrojů. Ve své podstatě byl tento film do určité míry opět nezávislý, ale byl zafinancován z amerických zdrojů, a tudíž v něm – přestože to je středověk – musela být jiná etnicita. A to jsme vyřešili dobově hodnověrně, takže v tomto filmu jsou Kumáni, a Kumáni byla velmi specifická rasa zřejmě mongolo – něco…

Martina: Velmi často se sčuchli s Maďary, a několikrát nám pěkně zavařili.

Marek Dobeš: Oni nám zatopili. Císař Zikmund je s oblibou využíval, stejně jako právě Maďary. A důvod je jednoduchý: Byli to migranti, kteří do Evropy připutovali, a tudíž žili odlišným způsobem, kmenovým způsobem života, a tudíž pro ně nebyl nejmenší problém vraždit usedlé, původní obyvatelstvo. A to byl taky jeden z důvodů, proč husité tak nenáviděli císaře Zikmunda, proč mu nevěřili, protože byli očitými svědky zvěrstev, která Kumáni prováděli, když tady probojovávali Zikmundovu vládu – napichovali nemluvňata na ploty. Takže to byla masmigrační záplava využitá jedním potentátem, a my jsme toto etnikum využili do filmu Jan Žižka, aby měli Američani radost.

Martina: Vy jste se z toho, v tomto případě tedy, vylhali historicky uvěřitelně…

Marek Dobeš: Historicky věrně.

Martina: Když jsem byla v New Yorku, a chtěla jsem vidět Denzela Washingtona, tak jsem šla na Broadway, kde zrovna v divadelní hře hrál Césara. Ano, předpokládala jsem, že César byl jiné etnicity, tak nějak myslím, to máme hodnověrně podloženo, ale chtěla jsem vidět Denzela Washingtona, a byl v tom výborný. Ale musím říct – doufám, že nebudu považována za předpojatou – že když královnu Alžbětu hraje Afroameričanka, stejně jako Annu Boleynovou – mluvím o dvou různých projektech – tak už to působí neuvěřitelně a podbízivě. A řekla bych, že to má úplně opačný efekt. Jak se na tyto povinné kvóty díváte vy?

Marek Dobeš: Vy jste to řekla přesně, Martino: „Abych nebyla označena za předpojatou“. Toto je ten účinek, o který běží. Jde o to, posouvat hranici tak, aby ten, kdo vyjádří, řekněme, běžným občanem sdílený pohled, v podstatě úzus, „císař je nahý“ – a vy řeknete „Ema Boleynová byla přece bílá…“

Martina: Anna…

Marek Dobeš: Anna. Pardon, Ema možná taky…

Martina: Destinnová určitě…

Marek Dobeš: Tak okamžitě už i běžnému občanu zabzučel v hlavě signál: „Moment, moment, moment, jak si Martina Kociánová dovoluje zpochybňovat, že by mohla černoška hrát osobnosti…“

Martina: Vždyť je to společenský konstrukt.

Marek Dobeš: Vždyť je to celé společensky žádoucí, aby z nás ze všech vymlátili to zrno rasismu a xenofobie. Tímto posouvají hranice tak, že v okamžiku, kdy dokončíte své dílo, tak si nebudete jistá svými pocity, nebudete si jistá, jestli černá je bílá, jestli je to správně, jestli je to špatně. Zase řeknu konkrétní příklad, přeci byla divadelní hra poměrně známého britského autora, která se hrála na prknech, tuším Činoherního klubu, kde,, myslím hlavního hrdinu hrál pan Sokol, a protože hlavní hrdina v této hře je černoch, tak si pan Sokol načernil obličej, protože Činoherní klub neměl adekvátního kvalitního herce, který by tuto postavu zahrál. A tato hra byla stažena, autor zakázal její uvádění, protože prohlásil, že černocha musí hrát černý herec, a jinak že to je to takzvaný blackface, což je hluboce rasistická činnost. Tedy, my všichni, kteří jsme kdysi na táborech chodili v turbanech, ručník obtočený kolem hlavy, a kdo měl krém na boty, se třeba namaloval, protože hrál postavu mouřenína, jsme byli všichni latentními rasisty. A to je to, co se vám snaží Anglosas zasunout do hlavy – snaží se vám zasunout do hlavy tuto cartridge. A těchto cartridgí, těchto šuplíčků, který vám zaplňují podvědomými obsahy, je víc, a víc, a víc. A řeknu další konkrétní film: Mazaný Filip. Václav Marhoul natočil komedii na základě divadelní hry, a tato komedie byla v kinech úspěšná, ale nedostala se na Netflix, a to proto, že je tam jedna scéna, ve které je blackface.

Martina: Že by dvojí metr?

Marek Dobeš: Netflix neumožnil tuto scénu vystřihnout, protože by si někdo mohl všimnout, že tento film už tuto scénu v sobě měl, a teď ji Netflix nechal vystřihnout. Ale to je málo, Netflix musí zcela jednoznačně zamezit tomu, aby film, který má v sobě jednu kratičkou scénu – která v našem domácím prostředí absolutně nemá žádná podtext – aby se takový film na Netflixu objevil. V žádném případě se tam objevit nesmí.

A toto je to podvědomé vytěsňování, tady si tvůrci vytvářejí v hlavě kolonky: „Toto nesmíš, toto nesmíš, toto nesmíš, protože tady a támhle. A na tomhle festivalu by si mohl narazit.“ A když si k tomu připočtete, že si tam ještě vytvářejí šuplíčky typu: „A toto bys měl, a toto bys měl, a toto bys měl, protože ti to zvýší pravděpodobnost, že se dostaneš na festivaly, a do distribucí, a na platformy“, tak si dovedete představit, co nakonec v tom balíku zůstane zdravého. No moc ne.

Helena Neumannová: Miládko, my jsme si tady před naším rozhovorem povídaly o tom, že máme zprávy od našich kolegů z nemocnic, ale i praktických lékařů, že je absolutní nedostatek pediatrů, dokonce teď už bývá absolutní nedostatek jakýchkoliv lékařů, sestry, to ani nemluvím. Máme sestry, které nemluví česky, a já jsem bohužel tedy šest měsíců bombardovaná, a jak jsem slyšela od tebe, tak ty také, že i spadne celý zdravotní systém v české zemi. Ono se to stalo v Americe, v Británii, v dalších zemích. Je možné, že to spadne v celé Evropě. Koneckonců, zaplatili jsme šedesát milionů vakcín proti covidu pro desetimilionovou zemi, tak někde ty peníze být musí. Nicméně, jak z toho ven. Myslíš si, že by právě lázeňství mohlo pomoci přinést prevenci a zároveň péči o chronická autoimunitní onemocnění a ta závažnější onemocnění, se kterými vlastně si potom neví rady minimum odborníků? Máš pocit, že by to mohlo být řešení?

Milada Sárová: Já jsem se nedávno sešla se svými kolegy, se kterými jsem promovala na zlaté promoci v Brně. Uvědomila jsem si, jak se od všech odlišuji, protože oni opravdu užívají léky, protože s těmi léky celý život pracovali, a nikdo mi nevěřil, že ty léky já ani neznám. Pochopila jsem zase ještě další věc, že tak jako já, když v šedesáti letech mi bylo řečeno, že jsem stará a musím nastoupit do důchodu, a to jsem žena. To jsem se rozplakala a cítila jsem, že se mám ještě toho tolik v medicíně učit a že vůbec nemám představu a chuť odejít. Takže jsem strašně ráda, že jsme postavili sanatorium Prezidenta a že se tam dál mohu takto aktivně účastnit nejen péče o lidské zdraví, o prevenci, kterou já upřednostňuji před veškerou léčbou, protože mým štěstím také v životě bylo to, že za mnou lidé přijdou, mám pocit, jako když jdou s tou svou životní cestou, a dostanou se na rozcestí. Něco se v té rodině těžkého stane. To jsem pochopila, jak se mi změnil život. Zemřel manžel, do 14 dnů tatínek a v té době ještě umíral syn, který byl také v autě s mým mužem a já jsem v té době opravdu chodila plakat k vřídlu a věděla jsem, že když vypiji dva litry této tekutiny, že přečkám to hoře, ale že syna musím zachránit. A také to vřídlo mi nesmírně pomohlo, že jsem to dokázala, a z toho člověka je opravdu krásný člověk. Ta je moje vzpomínka. Teď jsem se trochu zapovídala.

Helena Neumannová: Nevadí. Napovím. Potřebovala bych od tebe slyšet, jestli si myslíš, že v té kritické situaci, která je…

Milada Sárová: Já už vím.

Helena Neumannová: Jestli by právě lázeňství nebylo řešením prevence a pomoci.

Milada Sárová: Ano. Přesně. A tak, jak nám ubývá tady těch vynikajících lékařů, protože doktor se stává výborným lékařem s léty, které prošel medicínou. On umí pak už odečítat podle chůze. Podle barvy dlaní. A všechny různé nemoci. To je velice hezké, co se člověk naučí v medicíně. Vím, jak těžce nesl odchod z IKEMu profesor Pirk, například. Také můj přítel. Tito lidé, kdyby si dovolili ještě absolvovat třeba půl roční sezónní praxi v lázních, kdy my potřebujeme nezbytně nutně výpomoc, ale zase bychom tím obohatili současnou balneologii, protože by tam přišli odborníci všech kategorií, a dá se říci, že naše klinika přírodní, těch 35 lázní, má opravdu indikace všech systémů orgánů. Já samozřejmě upřednostňuji holistickou medicínu. To znamená, že já už nepracuji ani se zažíváním ani s pohybovkou. Já vím, že voda je v každé buňce. Ať je to buňka chrupavky nebo páteře nebo nervu nebo daleko nejdůležitější sliznice zažívacího traktu, kterou přímo omývá, zahrává si s ní. Zlepšuje její peristaltiku, a to je neuvěřitelné, co všechno ta živá voda, pokud je ještě teplá a plná minerálů, umí dokázat.

David Becher, Hippokrates Karlových Varů, zavedl pití pramenů a chození po kolonádách

Helena Neumannová: Možná bys tady mohla říct ten nádherný příběh Davida Bechera, protože ho všichni znají pouze přes Becherovku jako takovou, a ty ho vlastně ukazuješ v úplně jiném světle.

Milada Sárová: No, jednak ta Becherovka je psaná jako 13. pramen, ale nevymyslel ji David Becher, ten doktor, který byl opravdu zvaný Hippokratem Karlových Varů, ale jeho příbuzný, který byl farmaceut, a ta jeho vila teď byla opravována zase mým synem a jeho stavební firmou. Becherova vila, která nám ukazuje, v jakém nádherném stylu ti lidé v minulých stoletích v Karových Varech žili. David Becher rozhodl několik velmi důležitých věcí. On první udělal analýzu minerální vody. To je 250 let, ale od té doby se ta voda chemicky nemění. To je jedna věc, že to jde z toho magmatu. Z centra Země. Proto je taková vydatnost této vody, a tak krásná, jako stálá síla. On tenkrát rozhodl, že lidé nesmí pít. Protože do té doby od roku 1522, kdy přišel doktor Václav Payer, lékař Šliků (Schliků) a stříbrných dolů v Jáchymově. On řekl: „Tu vodu začneme pít“.

A začátkem 16. století teprve navazujeme na dvěstěletou tradici, kde se v té vodě koupalo. Ty koupele byly strašně dlouhé. Trvaly minimálně 8 hodin. Říkalo se jim německy „haupt fressen“ až kůže popraskala, a záněty z té kůže vyšly. To byly ty první takové lázně, které se dělaly v toku říčky Teplé, protože to vřídlo vyvěrá přímo do řeky. Takže ty nejvíc nemocní lidé s leprou, a já nevím, jak byli na konci a jak se ta kůže čistila, tak se blížili k tomu vřídlu, až vlastně takové jakoby čtvrté kvalitě čisté vody, a už odcházeli zdraví. A to trvalo 200 let. Ale ten Payer řekl „budeme to pít“. Ovšem přichází se zase ke strašnému extrému, že se pije vody mnoho kalíšků. Tenkrát byly kalíšky asi deci a půl až do 80 kalichů. Oni pili snad deset litrů. Do těch lidí se to lilo. Takže když přijedete do muzea nebo teď v Císařských lázních v Lázních I. se můžete dočíst, že odjížděla nějaká kněžna, tak její lékař říká „zaplať Pánbůh, odjíždíme a přežili jsme“.

Ten David Becher řekl „ne, my budeme chodit“. A to je zase ten další pilíř. To znamená, že když vezmeme podle kvality ty pilíře, tak já bych řekla, že nejdůležitější je vzduch a dýchání. Že čtyři minuty nedýcháš a zemřeš. Druhá je voda. Čtyři dny nepiješ a zemřeš. A pokud se pohybuješ, tak to jsme dělali teď s docentem Kolískem akci „Piju prameny“ nebo dělalo to více lékařů, ale my jsme se rozhodli, bylo to moje opravdu osobní přání, aby Karlovaráci začali pít vodu, protože Varáci ji nepijí, protože zase ta Mlýnská kolonáda krásná je pro ty, co platí a jsou ze zahraničí. A oni také mezi ty ruské lidi možná nechtěli jít, a tak jsme jim vymysleli, že březen bude měsíc vody a že ač ti lidé budou chodit do práce individuálně, u každého odborníka balneologa dostane předepsáno, jaké prameny na jeho potíže bude pít.

My jsme užasli, protože dělali jsme to teď a loni, a to s pohybem. Loni jenom, že ti lidé vypili, jak já radím vypít denně litr vody. Většinou více ráno. To znamená 400 ml, 300 ml. Vždycky na lačno před jídlem, aby ta teplá voda umyla sliznici toho celého zažívacího traktu. Ale ona zároveň z dvanáctníku tou mateřskou papilou už přichází do těch nejdůležitějších orgánů jako je játro a slinivka břišní. Udělá tam hodně nové žluče a my pak, když jíme, tak už do zalkalizovaného žaludku a všude se vlastně sliznicí mohou do těla vstřebávat všechny vitamíny, a to nejdůležitější, co s tou pestrou stravou dostáváme jako energii. A pak se na to všechno, tady tu natráveninu z žaludku, vylije nová žluč. A je docela jedno, co jsme jedli, protože ona všechno krásně vyčistí.

To znamená, není důležité kontrolovat stále cholesterol, ale je důležité sledovat, jak jíme, jestli jsme dostatečně požvýkali, protože už vliv na tu mikrobiu střevní a na to, co se děje po tom dál s tou stravou, než opustí tělo s těmi zlými bakteriemi, protože zase ta varská voda je tak unikátní, že ona umí rozpoznat dobré a špatné bakterie. Ty, které jsou zdravé bakterie a které ty špatné vyvádí z těla, takže právě je důležité, aby si člověk uvědomil, že pohyb, pokud se při tom pití ještě chodí kolonádami a ten Becher tenkrát řekl: „A budou se stavět kolonády.“ A to bylo nejdůležitější. Jenomže začaly se stavět dřevěné kolonády. Třeba první kolonáda u Nového pramene nyní 7. pramene Rusalky. Tenkrát přijela Marie Terezie, aby dala nějaké finance na výstavbu. To bylo ze dřeva. Za chvíli to ztrouchnivělo. Dá se říci, že ta voda, jelikož je agresivní plná solí a je ještě s tím plynem, všechny korodují, ty kolonády. Třeba ty překrásné kolonády Fellnera & Helmera mohou vydržet v Mariánských Lázních, protože mají prameny chladné. Ale v Karlových Varech ta kolonáda nádherná před kostelem Máří Magdalény samozřejmě zrezivěla. Byla ve druhé světové válce použita na zbraně no a zdá se, že s tou vodou ty kolonády jsou nejlepší kamenné.

Josef Somr byl překvapený, že ho naše voda dala celkem rychle po infarktu do pořádku

Helena Neumannová: Já bych tě ještě ráda poprosila na závěr. Ty mluvíš o té živé vodě, v podstatě pro tu celostní péči, ale my jsme tady vlastně neřekli jednu velmi podstatnou věc. Dneska se dává veliký prostor kvantové biochemii a kvantové medicíně. Říkáme, že jsme jeden celek, že jsme spojeni s matkou Zemí. Uvědomme si, že jestli máme tělo plné mikroplastů, antibiotik, hormonů a toxinů a pijeme živou vodu, dostáváme tedy tento katalyzátor tím příjemným způsobem, tak nejenom, že se propojíme s tím celkem a staneme se jednou tím celkem, ale my neustále detoxikujeme tělo, mysl a duši, a dochází v podstatě k tomu obnovení základní buňky, mitochondrie, a to nemluvím ani o neuronu a neurotransmiterech, aby si to tělo povídalo. Moje téma, že? To mluvíme spolu. Ale myslíš si, že se tohle dá lidem nějakou příjemnou formou vysvětlit tak, aby to vzali za své?

Milada Sárová: No, já myslím, že lidé musí přijít. Musí to ochutnat. Musí si to sami na sobě vyzkoušet, že koho pálí žáha, že po třech dnech ho určitě pálit nebude. Že nemusí užívat žádné léky. Kdo má nějaké potíže s jakýmkoliv systémem, protože ta voda nakonec protéká i těmi ledvinami, dostává se z těla ven, takže ona oplachuje úplně všechno. Proč já posílám třeba na dvanáctý pramen všechny muže po šedesátce. Protože samozřejmě má vliv na funkci prostaty, na ledviny…

Helena Neumannová: Potenci, libido…

Milada Sárová: Na potenci. To je zase tedy Václav. To je pramen číslo 8. 11. úžasný na diabetes melitus, metabolická onemocnění nebo tedy na střevní onemocnění. Rakovinu střev. Vyléčila jsem spoustu lidí. Já bych třeba jenom řekla příběh mého přítele Josefa Somra. Mistra Somra všichni znáte z Národního divadla. Ten také, když mu bylo šedesát, tak ho poslali do penze a on co udělal. On jako správný Moravák se upil slivovicí a chtěl opravdu zemřít. Jenomže žil se Zuzanou Šavrdovou, baletkou ze Starců na chmelu, která ho natolik milovala, že ho neustále budila, až vlastně asi po šesti týdnech, když se vzbudil, byl tak nazlobený, že zase žije, že se rozhodl, že nebude mluvit. To tenkrát jsem pracovala ve výboru rehabilitační společnosti a volali mi profesoři z Vinohradské nemocnice a říkali: „On nám tady blokuje postel, prosím tě vezmi si ho do Varů.“

A já, když jsem s ním začínala, vůbec jsem ho nepoznala. On byl po infarktu, opravdu šedesátikilový člověk. Já jsem si říkala: „Bože můj, aby nám tady nezemřel.“ A začala jsem kyslíkovou léčbou a akupunkturu a říkám mu: „Mistře, proč nám to děláte, vždyť vy máte tak nádherný hlas. Ty děti by potřebovaly vaše pohádky slyšet.“ A dali jsme se oba do pláče a vzniklo naše krásné přátelství na celý život. A mistr Josef Somr tenkrát právě řekl: „Nikdy bych nevěřil, že za tak krátkou dobu může lázeňská léčba postavit člověka znovu na nohy.“

On po tom šestinedělí, nebo jak dlouho byl mimo, tak ve Varech jmse mu dala ještě prodlužku. Tenkrát ještě jsem pracovala jako primářka v Richmondu a on se rozplaval v Alžbětiných lázních. No, a to už jsme pak věděli, že je to všechno výborné. Začal nabývat na váze, zlepšila se mu funkce slinivky břišní a vlastně tomu přispělo jenom pití těch pramenů. Takže on ty čtyři týdny považoval za velmi kratičkou dobu. A tady já bych ještě ráda krom té holistické medicíny upozornila na chronobiologii.

V balneologii je právě užitečné to, že my máme člověka možnost sledovat několik těch cyklů. Jsou cirkadiální rytmy jednodenní rytmy, ale týdenní rytmy a desetidenní rytmy. To znamená, jestliže tam někdo přidá tři týdny, to není náhoda. Oni se mezi tím zopakují tři cykly. Sedmidenní, dva cykly desetidenní a jednadvacet cirkadiálních cyklů. A všechny ty orgány a všechny ty buňky a každý někdy odpočívá a někdy pracuje se naladí na jednu vlnu, a vlastně člověk pochopí, sám se sebou pracuje a tady je to duševno, kdy on si uvědomí „ne já chci jít touto cestou a jaké mám možnosti a co pro to udělám“ – a má čas sám se sebou rozmlouvat a většinou se uzdraví celostně.

Takže ten dlouhý pobyt, který je vedený odborníkem balneologem s fantastickou rehabilitací a fyziatrií, a to děláme opravdu na nejlepší světové úrovni v Čechách, bychom nikdy neměli nechat zaniknout, protože to je dar, který jsme dostali už od generací dalších lékařů, kteří balneologii vždy přednášeli na univerzitách, a já si myslím, pokud nás čeká doba, že teď nás těch ročníků po válce, kdy nás bylo strašně moc a my jsme byli tím socialismem vychování, že Hippokratovu přísahu splníme. My jsme chtěli být těmi opravdu zachránci lidstva, tak my všichni buď už jsme zemřeli nebo odcházíme do penze, a ten náš dlouhý život, tu praxi musí se zase někdo naučit.

A než budeme mít dostatečné množství odborníků pro všechny obvody pediatrie, zubaře, a tak dále, tak já jsem si právě myslela, kdyby to mohli zalepit někde ti profesoři a docenti a doktoři, kteří ještě do té penze nechtějí jít, ale už nechtějí třeba pracovat na plný úvazek. Ale to svoje moudro mohou přenést, a mohli bychom začít dělat nové kongresy, kde se bude scházet více odborníků z různých oborů. Já jsem byla na několika kongresech, organizovaných Richardem Rokytou, Cyril Höschl, a to jsou osobnosti, které každého ovlivní z akademie věd, a vždycky jsme se dověděli spoustu nových nádherných věcí.

Člověk by se měl pro zdravý život naučit pokoře a střídmosti, naučit se správně dýchat, naučit se správně pít a jíst do polosyta

Helena Neumannová: To byla jedna rada, Miládko, naší vládě. Já bych poprosila na závěr ještě o jednu radu. Jak si myslíš, že bychom mohli být užiteční, nebo vůbec ta vláda, co by mohla udělat pro lázeňská města a lázeňské domy a sanatoria, tu odbornou péči… když se podíváš na média plná reklam na all-inclusive lehátko za deset tisíc v Egyptě, v Turecku, v Tunisu a tak dále, plný břich, samozřejmě, od rána do večera, včetně alkoholu, který je součástí all-inclusive. Jak chceš s tímto bojovat?

Milada Sárová: No, víš co. Na jedné straně bych řekla, že já bych k moři jela také. Už jsem tam pět let nebyla, protože to je také ta terapie. To je také léčba sluncem. Léčba mořskou vodou, která je nenahraditelná. My bohužel moře nemáme, ale zase my ho třeba suplujeme floatingem, že děláme soli z Mrtvého moře. Také to úplně stejně funguje a snažíme se opravdu, aby všechny procedury splnily všechny požadavky nemocného těla k regeneraci. Je důležité, aby lidé pochopili, že jsou to zdraví, že se zaprvé nedá koupit. A jestliže začnou jezdit na all-inclusive, to jsem si nikdy já nedopřála, protože mě plně děsí, že bych tam snad musela pít ty alkoholy a byla bych z toho opilá na tom slunci. Jak bych to zvládla? Jestli bych se tam ještě někde nezranila nebo něco takového? Takže já si myslím, že ta pokora a vlastně ta střídmost, která je důležitá, naučit se správně dýchat. Naučit se správně pít a jíst, dá se říci do polosyta, protože jinak všechno to přejídání a tady ty nemoci z nadbytku vedou bohužel k obezitě dětí, které už se jí nezbaví a vzniká z toho diabetes mellitus. Jsou to strašně náročné nemoci na léčení, a vlastně ničí kvalitu života každého jedince. Takže máme si vážit toho, že jsme se narodili v tak překrásné zemi, která se dá jmenovat „Přírodní klinikou, kde rostou neuvěřitelné byliny“. Já už říkám po seznámení s tebou, že to je voňavá zahrada, kde všechny tyto plodiny mají, ale zase vliv na ten autonomní nervový systém. Mají vliv na všechny nervy, které ovládají funkci těch buněk.

A úplně na závěr: Jestli jsi mluvila o vodě a tady těchto věcech. My, když jsme měřili oxidoredukční potenciál jednotlivých pramenů, protože tím se odlišují jednotlivé karlovarské prameny – teplotou, tedy různým obsahem kysličníku uhličitého, ale také tou energií, kterou vydávají. Tak ten můj milovaný Pramen číslo 2. Tenkrát Vřídlo se opravovalo, Karla IV., kde tedy Karel opravdu v roce 1347 měl těžký úraz z bitvy u Kresčaku, kde zemřel jeho otec Jan Lucemburský. On se stává českým králem a odjíždí z Lokte, kde bydlí všichni Přemyslovci, k teplým pramenům u Lokte. On poprvé pokládá nohy do té vody a vidí, jak se jizva dezinfikuje, protože šedesátistupňová voda zabije všechny viry. A ta noha mu krásně zažila, a protože on rád bojoval a jistě to nebyl jeho první šrám, tak řekl: „Ano, to je živá voda, kde já postavím své město.“ Tenkrát se to nejmenovalo Karlovy Vary, ale byla to úžasná myšlenka. Myslím, že by byl na nás pyšný, že bojujeme za každé situace o regeneraci a přežití tohoto města i v těch dobách pandemií.

A my, když jsme u toho pramene číslo 2, Karla IV. měřili oxidoredukční potenciál, tak jsme tam začali někdy kolem šesté hodiny, a pak jsem řekla: „Půjdeme od 15. Hadího pramene“. Krom jiného chci říci, že Hadí pramen, patnáctý pramen je vynikající pro děti, aby rychle rostly. Je tam kalcium, magnézium. Všechno úžasné, a není tam natrium. Je to voda pro hypertoniky. Pro lidi, které mají otoky a když to ten balneolog všechno ví, tak on vlastně nemůže ty lidi omezovat v množství pití vody. Já vždycky každému doporučím denně dva litry, aby pil. A my, když jsme šli od 15. vlastně zase zpátky až k tomu Vřídlu, tak jsme došli o půl deváté. Byla už tma a nad tržní kolonádou u zámečku Karla IV. byl úplněk. Opravdu nádherně svítil. A my jsme naměřili energii toho pramene dvakrát vyšší. A vlastně jsme zjistili, že o té vodě znovu nevíme vůbec nic. Geologové, kteří na to hleděli se mnou, na to hleděli a já jsem řekla: „Chlapci, tak vlastně voda, nebe, voda, země a my jsme jenom takoví drobní lidé, kteří mají tu čest ji také ochutnat“.

Helena Neumannová: Miládko, já mám pocit, že my jednou zachráníme celý svět, tahle zemička malá, protože nemáme orkány, nemáme cunami, nemáme uragány, zato geologicky už ten praotec Čech věděl, co dělá, a já miluji Václava Cílka, který říká, že vlastně to bohatství, které tady máme právě v těch rostlinách, bylinách, v těch lesích, které nás léčí, krajinoterapie, a už tedy ani nemluvím o minerálech a neuvěřitelných lázeňských městech, tak to jednou skutečně může ten svět zachránit. My budeme jedna z nejbezpečnějších krajin a nejunikátnějších tou svou nabídkou, tím svým obsahem. Já bych si moc přála, aby jak naše děti, tak mladí a nové generace byli pyšní na to, co máme, nejen my dvě, bláznivé patriotky, a strašně moc bych si přála, aby k tobě do sanatoria a samozřejmě i ke mně do malých lázní a ke všem dalším lidem, kteří opečovávají to bohatství, aby k nám nejraději a nejčastěji jezdili právě ti Češi, případně i Slováci, které pořád považuji za naše bratry, protože československá balneologie, to je fenomén. Ať se ti daří, ať se daří celé tvé rodině, přeji ti opravdu ze srdce mnoho zdraví, a těším se do dalších dnů, protože obě víme, že děláme nádhernou práci i spolu. Takže, ať se nám daří.

Milada Sárová: Děkuji a samozřejmě děkuji i za nové myšlenky, které jsem se naučila zase naturopatií díky tobě.

MeToo se nám letos v létě posunulo do další fáze. Sexuálním obtěžováním má být i pouhý pohled, jak nám ukazuje kampaň „Zírání je obtěžování“, co se právě objevila v pražských ulicích a vozech MHD. I kdyby na tuhle blbost padla jediná koruna z mých daní, bylo by to příliš, a já pevně doufám, že stát v tomhle letním blbnutí nemá své prsty. Stát tu není od toho, aby vychovával. Stát se má starat o bezpečí, o kvalitní soudnictví a zdravotnictví, a aby lidé odcházeli v důstojných podmínkách.

Ale zpět k tomu obtěžování. Dávno už nejde o trestné činy – ty jsou totiž objektivně popsané v trestním zákoníku a pachatele může soud odsoudit jen tehdy, pokud se dopustil jednání v zákoně přesně uvedeném. Kampaň MeToo, jehož je dnešní kauza se vzdělávacími plakáty ve veřejné dopravě jenom pokračováním, staví moderní trestní právo úplně na hlavu: nejde totiž o to, co pachatel skutečně udělal. Jde o to, jak svět vidí ukňouraná žena.

Problémem dnešního (sexuálního) obtěžování je jeho subjektivita. Stačí, když vám něco vadí, a už je to slovníkem dneška obtěžování, už jste oběť, můžete pachatele ocejchovat a pak ho lynčovat, můžete se vybrečet v médiích, odhalovat veřejně svá traumata a vyžadovat pozornost, lítost, pomoc – a ideálně i tučné finanční odškodnění. Dávno už nejde o to, co se kolem nás objektivně děje a kdo konkrétně za to může. Jde víc o to, jak ten zlý svět působí na přecitlivělé jedince.

Člověk by se mohl ironicky usmát: naši sousedé mají problém s hromadným znásilněním, a u nás se diskutuje o zírání do výstřihu. Myslím na rozpad starého Říma, a jiných dávno neexistujících civilizací, a říkám si, proč neziskovky dotované z našich daní nepranýřují skutečné problémy, které obtěžují tisíce lidí mnohem citelněji. Třeba cyklisty na chodnících (což je mimochodem protiprávní čin, který by měla trestat policie) nebo hlasité telefonování.

Za mého dětství byl v každé tramvaji nápis: Uvolněte místa starším cestujícím. Praha je plná seniorů, kteří v tramvajích a v metru stojí dětem nad hlavami skloněnými k chytrým telefonům. Nevidí – neslyší stařečky, co nad nimi celou cestu vlají na tyči. Tihle mladí si nepřečtou žádný plakát a nedopadne k nim žádná kampaň. Ony ani ty zírací plakáty nikoho nepřeonačí – slouží jen k vyvolání zájmu a k rozčilování. Je letní okurková sezóna, olympiáda za námi a války jsou na míle daleko. Tak se nad touhle okurkou pojďme pousmát, zkritizovat ji a pak ji nechme být. Vyražme do města, do ulic, do tramvají, a tam pojďme žít. Zírat, vejrat, seznamovat se, inspirovat, komunikovat, usmívat se, reagovat. Bavit se, milovat, počínat děti. S lidmi, se všemi možnými typy lidí. Bez lidí to nejde. Pojďme se starat o své blízké, nikoliv koukat jinam. S nadšením koukejme na to, co se nám líbí, co nás zaujme, co nás baví. Nenechme se otravovat pitomými kampaněmi. Ty nejsou určeny pro nás. To je jen jejich píár. Pojďme prostě žít.

Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů.

Martina: Říkáš: „Politika je loutkohra s prvky iluzionismu. Jde o to přitáhnout pozornost diváků, vtáhnout je do hry, vytvořit iluzi demokracie, navodit stav hypnotické poslušnosti“, o čemž jsme už mluvili. „Vládní politici“, říkáš, „jsou iluzionisté třetího řádu, dostávají scénáře, posty a benefity, které je udržují v představě, že jsou řídícími prvky systému.“ Pověz mi, tohle už vypadá, že to máš hodně promyšlené a že už skutečně ničemu nevěříš, co se týká sociálních a politických struktur kolem sebe. Co tě dovedlo k tomuto přesvědčení? Protože toto už je skutečně dotažené do konce nedůvěry.

Jan Hnízdil: Tohle dotáhl k dokonalosti kamarád Honza Nevrkla, plavecký trenér, zakladatel sdružení Kontakt bez bariér, takže já to s oblibou cituji, protože ta jeho formulace sedí jak prdel na hrnec. A skutečně já jsem přesvědčen o tom, že naši politici jsou loutky. Když se podívám na pana premiéra Fialu – ty jeho trhavé pohyby, a verbální projev – tak tam vidím ty nitky. Skutečně, když nemá papír, tak je úplně vedle, on skutečně jenom reprodukuje to, co se po něm žádá. A ten, kdo tady ve skutečnosti vládne, ovládá vládu, jsou právě globální korporace, banky, mediální IT firmy, zbrojní firmy, farmaceutické firmy, a politici jsou poslušní iluzionisté a vykonavatelé, kteří doufají, že pokud se osvědčí, tak se stanou iluzionisty vyššího řádu, a že se možná dostanou i mezi špičkové psychopaty, nebo budou odměněni nějakým mocenským postem, třeba nějakým velvyslanectvím někde ve Finsku, nebo někde jinde.

Martina: To jsou zlé větičky. Jane, když se podíváme na vystupování některých našich ministrů, představitelů, a nejrůznějších, jak se tomu dřív říkalo potentátů, třeba na tiskovkách, tak tam je markantní, že oni v tu svou moc opravdu věří. Myslíš, že tomu tak je? Nebo si většina z nich uvědomuje svou loutkovitost?

Jan Hnízdil: No, ještě bych to doplnil, Martino. Ty mluvíš v mužském rodě, a já bych doplnil, že mezi politiky a psychopaty, tedy i našimi čelnými představiteli, je mnoho psychopatek. Skutečně to není omezeno jenom na mužské pohlaví.

Martina: Musím říct, že ano, v tomto případě je skutečně velmi důležité být genderově vyvážený.

Jan Hnízdil: V rámci vyváženosti.

Martina: Mám pocit, že na to tam snad mají i kvóty.

Jan Hnízdil: Nezapomínejme na ženy.

Dokonalý psychopat lže tak přesvědčivě, že je přesvědčen, že nelže, takže oklame i detektor lži

Martina: Ano. A myslíš si, že jsou si to schopni uvědomit, pokud jsou někteří z nich skutečně loutkami? Nebo že předpokladem dobrého vykonávání loutky je, že si ty šňůrky, které jsou nad ním, neuvědomuje?

Jan Hnízdil: Skutečně dokonalý psychopat lže tak přesvědčivě, že je přesvědčen, že nelže.

Martina: Musel přesvědčit sám sebe.

Jan Hnízdil: Ne, on je přesvědčen, že dělá dobro, že je to správné, že jedině on má pravdu, a bojuje ze všech sil za své dobro. On chce dělat dobro, ale cesta do pekel je právě dlážděna dobrými úmysly. Takže skutečně pravý psychopat je přesvědčen, hluboce, a právě proto je to tak autentické. Dokonce se uvádí, že psychopat lže tak přesvědčivě, že ho nelze nachytat ani na detektoru lži. Protože normální člověk, který má nějakou morálku, soucit, když lže, tak to má tělesné projevy. Tělesné projevy – tedy že třeba zčervená, stydí se.

Martina: Jasně.

Jan Hnízdil: Zčervená, začne se potit, nebo se mu rozbuší srdce z toho, že lže. Jenomže psychopat to nemá. On skutečně žádné fyzické projev lži – detektor na něj prostě nemá.

Martina: Spousta takzvaně dobrých, slušných, hodných lidí se zásadně proměnila, když vstoupili do politiky. A někdy ta změna byla tak markantní, že by člověk až nepovažoval za možné, že v dospělém věku je možné, aby se člověk takto proměnil. Řekni mi, jakým způsobem představa o vlastní důležitosti může změnit charakter člověka, případně celou duši?

Jan Hnízdil: Myslím, že je to obdoba chování třeba Američanů v Iráku, ve věznicích – Guantanamo – kde byly dělány rozsáhlé studie, kdy se ukázalo, že absolventi špičkových, prestižních amerických škol, Westpointů, a podobně, se v těchto věznicích během několika týdnů chovali tak, jako ve známém ďáblovu experimentu Philipa Zimbarda. Od chvíle – u Zimbarda to byly asi dva, nebo tři týdny – kdy rozdělil skupinu na dvě tak, že jedna hrála roli studentů, a druhá roli dozorců, a zavřeli je ve sklepě univerzity, tak dozorci, protože dostali tu moc, začali své kolegy studenty týrat takovým způsobem, že poté, co do toho zasáhla manželka Philipa Zimbarda, museli experiment zastavit. Takže skutečně, jakmile nějaký kontext, vstup, dostane ten, kdo je disponován – a ani nemusí být moc disponován, to skutečně byli slušní studenti, slušní vojáci, ale ocitli se v těchto podmínkách.

Pro mnoho lidí je problém vyhodnotit, co je nesprávné, nebezpečné, škodlivé, a chovat se podle toho. Být ovcí je jednodušší. Proto většina lidí plnila nesmyslné, šílené pokyny v době covidu.

Martina: To znamená, že svým způsobem má tuto predispozici každý, a pokud mu vytvoříme podmínky, ve kterých může uvěřit ve svou neomezenou moc, nebo ve svou neomylnost, tak se mohou tyto patologie úplně rozjet.

Jan Hnízdil: Důležitá je autokorekce, aby člověk neustále korigoval a zpětně hodnotil své chování. Nasadím si roušku v autě, nebo když jdu sportovat? Na to člověk nemusí mít školu, protože to je pitomost. Prostě korigovat tato nařízení, a mít i autokorekci. Prostě si toto vyhodnocuji, takovéto chování vyhodnocuji jako nesprávné, nebezpečné, škodlivé, a já se takto chovat nebudu. A to si myslím, že je v současné době pro spoustu lidí problém, protože je mnohem jednodušší jít se stádem – být ovcí je jednoduché – ale vybočit ze stáda, a být nezávislý, autentický, sebevědomý – ale zodpovědný – tak to je práce. To je obrovská práce na sobě, a kdo by o to stál? Takže proto si myslím, že naprostá většina lidí respektovala naprosto nesmyslné, šílené pokyny, protože to bylo jednodušší. A když by se teď měla vyvozovat zodpovědnost, třeba: „Jak se takhle mohli chovat lékaři?“ Tak vám poví: „Nařídili nám to. My jsme museli.“ Ale to už tady bylo.

Martina: Vlastně hezky, podobně to oglosovala Jarmila Klímová, když říkala: „Pokud chcete přežít, tak se nesmíte bát být menšinou.“

Jan Hnízdil: Vybočit, jako když letí hejno, a najednou z hejna uhnou dva ptáci – tak je otázka, jestli měli radar, a včas vycítili nebezpečí, a zachránili si tak život. Takže jít s davem, stádem, nebo hejnem, je jednoduché, ale ošidné. A někdy i nebezpečné.

Martina: Když jsme se tady bavili o tom, co všechno může způsobit člověk, který má moc, když si navíc uvědomuje, že má moc, tak možná by mnoho lidí nesouhlasilo s představou loutkohry politiků. Zejména ti, kteří třeba volili současnou vládní koalici, nebo i opoziční politiky, a volili je s nadějí a důvěrou, že ať je tam Petr, nebo Pavel – tohle přirovnání už od, tuším, 28. ledna loňského roku není až tak pregnantní – zkrátka, ať je tam Franta, nebo Irenka, tak že bude něco jinak, když půjdou k volbám. Vnímáte to jako správné, zodpovědné uvažování, nebo jenom jako čirou naivitu voličů a lidí?

Jan Hnízdil: Martino, já moje názory nikomu nevnucuji, nikým nemanipuluji, ale stojím si za nimi. A toto, co jsi pověděla – ale to slyšíme u každých voleb, že tyhle volby jsou důležité, teď musíte, tato vláda musí, a my máme recept, my to dokážeme, my to zajistíme – to je stále dokola. To je skutečně naivita, myslet si, že přijde nějaká nová, lepší vláda. Nepřijde.

Bůh je synonymem dobra a lásky. To má člověk v sobě, tam ho má hledat, a šířit ho. Každý by se měl stát malým bohem, a nehledat v politice, v kostele, v klanění a odevzdávání se někomu.

Martina: Je pravda, že už je to únavné.

Jan Hnízdil: Zase také slyším argument: „Tak dobrá, tak jsou tady dvě zla. Když byla volba tedy prezidenta, tak jsem od mnoha lidí slyšel: „Raději budu volit menší zlo.“ A já jsem povídal: „No, když ale dáš menšímu zlu svou energii, svou vůli, tak ho posílíš, a z malého zla vznikne velké zlo.“ Já chci volit dobro. A to dobro, myslím, člověk musí hledat v sobě. Igor Chaun se mě několikrát ptal, jestli jsem už našel Boha. A já jsem mu pověděl: „Igore, ale já žádného nehledám. Pro mě je Bůh synonymem dobra a lásky, a to má člověk v sobě. A v sobě ha taky má hledat, a má ho šířit.“ Vlastně každý člověk by se měl stát takovým malým bohem, aby ho pak nemusel hledat ať už v politice, nebo v kostele, a někomu se klanět a odevzdávat.

Martina: Ale teď si mnozí říkají: „A, panáček je anarchista.“ Vlastně si neumíme představit, že by tento stranický systém, systém politických stran, systém dvou komor, nebyl. Myslíš si, že se dá tento stranický systém, který tady je, nějak reformovat? Nebo myslíš, že už je potřeba budovat úplně znovu na zelené louce, a transformovat to?

Jan Hnízdil: Zase, je to jenom můj názor, ke kterému jsem dospěl mými zkušenostmi s medicínou, kdy jsem zjistil, že se medicínsko-farmaceuticko-průmyslový komplex nedá reformovat. Reforma je jenom změna formy, ale tady – to slyšíme neustále – přijde nový ministr, provedeme zásadní reformu – reforma je změna formy – ale zásadní je změnit obsah medicíny. Problém je v tom, jak se medicína expeduje, že se vytratil vztah lékař – pacient, komunikace, a zasazení souvislostí zdravotních potíží do života daného pacienta. A v globálním hledisku je to totéž. Takže jde o to, abychom pochopili, že ať už se jedná o nemoc jedince, nebo nemoc společnosti, tak to není pokyn: „Bojuj s nemocí, bojuj se společností, bojuj za novou politiku“, ale je to pokyn: „Člověče, lidé, zastavte se, zamyslete se, tímto způsobem už dál žít nemůžete.“ A pokud vám nějaký politik tvrdí, že můžete, a slibuje vám, že to udělá za vás, tak vám lže, a jenom chce, abyste ho zvolili. A je to stále dokola.

Já jsem proto k posledním volbám nešel, já už skutečně k volbám nechodím, a vidím východisko – podle mého názoru se tento společenský systém reformovat nedá, je odsouzený k zániku, nedá se na něj spoléhat. A proto jsem odmítl všechny nabídky vstupu na tento Titanik, na poslední chvíli nastoupit v iluzi, že tam vezmu do ruky kormidlo, nebo budu prvním důstojníkem a povede se mi vyhnout ledovci, nebo tomu zabránit. Protože se ukázalo, že moc nakládali do kotlů, že to nebylo ledovcem, ale že z mnoha důvodů nakládali do kotlů takovým způsobem, až propálili příď Titaniku, a pak jeli tak rychle, že už nic nešlo – a my jedeme tak rychle, jako Titanik. Takže už je jen možné vyskočit z Titaniku, nastoupit do záchranných člunů, vzdálit se do bezpečné vzdálenosti, a tam budovat ale nový společenský systém. Od začátku: Novou ekonomiku, nové zdravotnictví, nové právo, a nechat Titanik Titanikem.

Komplexní psychosomatická medicína je pro omezenou skupinu lidí, ochotných a schopných nést zodpovědnost za své zdraví, život. Kdo chce jíst prášky, má volbu.

Martina: Začínám chápat, že když tě jeden poslanec poprosil, abys mu dělal poradce pro zdravotnictví, a ptal se, co bys mu jako poslanci poradil, aby v parlamentu udělal, tak jsi mu řekl, aby si sehnal semtex a na nejbližší schůzi se odpálil. Z toho vychází, že opravdu nevěříš v reformovatelnost tohoto systému. Ale ty jsi teď popsal, že je potřeba opravdu začít vědomou a pokornou transformaci, jak jsi říkal na začátku, aby nemuselo dojít k nevědomé a násilné. Otázka je, jak na to? Spousta lidí chce vedení, vlastně chce pevnou ruku. Řekla bych, že pro spoustu lidí je svoboda svým způsobem stresující. Jak tedy budovat to, o čem hovoříš, tedy že už by se měla začít vytvářet občanská společnost, tak jak o ní snil Václav Havel? Z toho usuzuji, že se nevytváří. Jak začít? Co dělat?

Jan Hnízdil: Zase se vrátím k medicíně. Komplexní psychosomatická medicína, které se věnuji třicet let, je určena pro omezenou skupinu lidí, pro lidi, kteří jsou ochotni a schopni nést zodpovědnost za své zdraví, za svůj život, a přichází se jenom poradit, jak to mají udělat. A i nová společnost, myslím, není, a nemůže být pro všechny, to skutečně nelze, to by zase byla manipulace ve smyslu: „My tady postavíme nějakou společnost, a vy všichni ji musíte podporovat, a být její součástí.“ Jde o to, aby lidé měli volbu. Když ke mně přijde pacient, a já mu vysvětlím, proč stůně, a jak jeho stonání souvisí s jeho životem, a on mi poví: „No, pane doktore, to máte pravdu, ale já jinak žít neumím, raději budu brát prášky.“ – tak je to jeho volba. Já ho nebudu nutit měnit život, když nechce. Tak ať si užívá prášky. Jestliže někdo chce jít s touto společností až do těchto smutných konců, tak ať jde, ať má volbu. Ale kdo nechce, ať má zase volbu si žít podle svého. Což se pochopitelně psychopatům nelíbí. Takže došlo k zásadnímu omezení svobody slova, cenzuře, ať už šlo o covid, nebo teď o Ukrajinu, kdy je povolen jeden jediný správný názor, a kdo ho nemá, tak je nemilosrdně likvidován, vymazán. Dokonce – to mě pobavilo – se na Wikipedii změnila i definice dezinformace, kde se objevilo, že dezinformací může být i pravda, pokud je zveličována, nebo vytržena z kontextu, že pravda může být považována za dezinformaci, pokud je zveličována.

Martina: Ano. Tady si dovolím kulturní vložku: Karel Havlíček Borovský: „Pravda mívá různou sazbu, někdy pomník, jindy vazbu. Kdo ji řekne dřív než včas, tomu pravda zláme vaz.“ Věděl to už i Karel – a taky jak dopad. Mimochodem, možná že na Wikipedii našli tuto odvážnou definici pravdy, nebo dezinformace, ale v každém případě náš zákonný systém dosud dezinformaci nedefinoval, což bych řekla, je poměrně symptomatické k tomu stavu, ve kterém teď jsme. Ty jsi teď řekl, že máme povolenu jednu víru, vlastně je to omezování svobody slova, omezování svobody projevu, ale taky s tím jde ruku v ruce omezování svobody myšlení, protože to někdy nastává, že když neverbalizuješ své myšlenky, tak si je pro příště raději odpustíš. A ty říkáš, že dříve se tato ideologie jmenovala fašismus, pak komunismus, pak covidismus, teď ukrajinismus, kdo nejde s námi, jde proti nám, a SPOLU to zvládneme. Společným jmenovatelem je netolerance k odlišným názorům, vyvolávání nenávisti, fanatismus. Řekni mi, toto už je ale svým způsobem i naše práce, protože my máme možnost volby. Proč se takové množství lidí, občanů, rozhoduje pro to, že jeden povolený názor je mnohem lepší, mnohem snazší, a dokonce ještě mají morálně navrch, když si myslí to, co všichni?

Jan Hnízdil: Jednak je to jednodušší, a hlavně si myslím, že je nesmírně obtížné, namáhavé, se k jiným informacím dostat. Že skutečně ze všech médií jde to samé, ať si pustíš rozhlas, televizi, jakoukoli stanici – pokud nejde o nějaké okrajové alternativní zdroje, které ale sleduje velmi málo lidí – a lidé jsou na to napojeni. Teď jsem jel tramvají, a tam naprostá většina lidí koukala do mobilu, a měla za uchem anténku, a přijímají právě jenom ty správné informace, je jim soustavně vymýván mozek, a oni se pak podle toho chovají. A já se na ně ani nezlobím. A dneska tam byli ještě asi dva lidé s rouškami, a mně jich je nesmírně líto, skutečně si zaslouží politování, protože mozek je už tak poškozen, že změny jsou nevratné. Tu roušku už jim nikdo nesundá, oni už se vědomě nemohou chovat jinak. Nemohou za to.

Martina: Museli by na tom pracovat. Museli by si to přiznat, uvědomit.

Jan Hnízdil: Museli by si to přiznat, uvědomit. A základ uzdravení jedince, i celé společnosti, je ve vyhodnocení souvislostí, přiznání si chyb, a uvědomění. Ale to je začátek. Pak se uvědomění, poznání, porozumění nemoci – ať už nemoci jedince, nebo společnosti – musí převést do aktivního chování lidí. Že si to budou uvědomovat, je sice hezké, ale pokud se budou chovat tak, že si sice budou uvědomovat, že roušky jsou nesmysl, ale budou je nosit dál, tak je to pořád stejné? Zásadní je se změnit, najít odvahu, a odmítnout manipulaci. Vlastně roušky, testy, to byl pro psychopaty jenom doklad poslušnosti, protože jim tím lidé vlastně dali najevo, že jsou poslušní.

Erich Fromm, psycholog, píše o tom, že současný společenský systém je patologický a že je po nás žádáno, abychom se adaptovali, abychom se tomuto společenskému systému přizpůsobili. Ale pokud se mu člověk přizpůsobí, tak se stane součástí patologie. A pokud trpí úzkostí a depresí, což je problém stále většího počtu lidí, tak ti lidé na jednu stranu vlastně ještě něco cítí, ale na druhou stranu ještě nebyli zlomeni. Proto si myslím, že je obrovský nárůst pacientů s úzkostmi a depresemi – i u dětí, protože oni ještě něco cítí, ještě nebyli úplně zlomeni.

Martina: Takže na ty by si měli dát bacha. To jsou ještě nerozhodnutí voliči.

Jan Hnízdil: Tak. Je třeba to dotáhnout.

Pokud nežijeme kreativní, plnohodnotný život, a necháme si od psychopatů nastavit mysl na válku a smrt, začneme se podle toho chovat – začneme umírat

Martina: Také můžeme velmi často slyšet – nejenom od tebe, i od jiných odborníků – že největší chorobou je strach. A řekla bych, že vyvolání strachu hraje v Bidermanově tabulce také poměrně vysokou roli. Řekni mi: Je to, jak jsme v poslední době vystavováni, ať už skutečným, nebo domnělým hrozbám, soustředěnou prací na tom, abychom skutečně vstávaje lehaje v sobě pocítili nějaký nový strach?

Jan Hnízdil: Určitě ano, strach je základním pracovním nástrojem psychopatů. Jestliže člověka vyděsíš, tak se přestane kontrolovat, a můžeš ho ovládat, můžeš si s ním pohrávat, manipulovat. Takže to je dokonale propracovaný systém. Ale problém je v tom, že se lidé nechají. A za covidu, nebo teď za Ukrajiny, je tady dominantní strach ze smrti. Takže oni nás vyděsili, promítali masové hroby, mrzáky, a teď plynule přešli zase na další. Do covidu byla smrt vlastně tabuizovaná, ale teď, když si rozkliknu Novinky, nebo Seznam, tak to je jak vývěska pohřební služby. Je tam jeden mrtvý vedle druhého, celebrity, předčasná úmrtí, tam je všude smrt. A jestliže člověk začne žít smrtí, tak žije smrtí. Tam nejsou žádné pozitivní informace k životu, ale je to nastavení mysli určitým způsobem: Válka. A jakmile nastavíme mysl na válku, tak se začneme podle toho chovat. Jakmile nastavíme mysl nikoli na kreativní, plnohodnotný život, ale na smrt, tak začneme umírat.

Martina: Já jsem si uvědomila, jakým způsobem mnou nepřímo manipulují, když jsem si nedávno chtěla najít pro jeden rozhovor informaci o tom, které země mají nejmenší výskyt rakoviny, a tak jsem do vyhledávačů zadávala různé kombinace – to je celé umění, jak se ptát, ať už umělé inteligence, nebo vyhledávačů – a tak jsem pořád zkoušela, „země, nejmenší výskyt rakoviny“, „rakovina žádná, které země“ – a různě jsem to točila, a neustále mi vycházely žebříčky zemí vítězících v úmrtí, pořád mi to vyhazovalo úplně opačné informace, a vlastně jsem se pořád nemohla dostat k nejmenším výskytům rakoviny. Prostě, když jsem chtěla zjistit, jestli na ostrově Honšú žijí zdravě, tak ne, tam jsem se nedopracovala, ale zjistila jsem, kde to kosí lidi nejvíc.

Jan Hnízdil: Ale vědci stále intenzivně pracují na novém, úžasném léku. Nechci to zpochybnit, naopak, velmi oceňuji vymoženosti špičkové medicíny, ale paradoxem je, že máme radioterapie, gama nože, biologickou léčbu, včasnou diagnostiku, ale pacientů s rakovinou je čím dál víc. Tak kde udělali soudruzi chybu?

Martina: Říká se, že popírání pravdy je velmi častá příčina zdravotních potíží. Když si člověk není ochoten přiznat, že žije divný život, že žije v patologickém vztahu, že má nemocné vztahy v práci a v rodině, a tak dále. Stejně tak to platí o politice, o společnosti, a tak dále. Řekni mi, jakým způsobem se podařilo implementovat do našich hlav, že se skutečně bojíme podívat na věci tak, jak jsou?

Jan Hnízdil: A z toho je nemoc. Vlastně nemoc je nastavené zrcadlo. Není nic pravdivějšího než nemoc. A jde o to, aby se člověk do tohoto zrcadla – aby měl odvahu se na sebe podívat – protože nemoc mu zrcadlí vlastně to, proč stůně. A nejlepší definici rakoviny mi kdysi pověděl onkologický pacient – já ji tedy s oblibou cituji, protože lepší jsem nikdy neslyšel. Pověděl mi: „Pane doktore, rakovina, to je jako doporučený dopis s černým pruhem. A tam se píše: Otrávil jsi vzduch, teď ho dýcháš. Otrávil jsi vodu, teď ji piješ. Otrávil jsi půdu, teď jíš z této půdy potraviny. Otrávil jsi mezilidské vztahy, teď v nich žiješ. Tak už se zastav a zamysli, nebo tady končíš.“

Martina: Jak ten pacient dopadl? Uzdravil se?

Jan Hnízdil: Já jsem měl několik pacientů v beznadějném stavu, kterým díky pochopení nemoci, rakovina – to, co prožíváme, je společenská rakovina – tak zásadním způsobem otevřela oči, že dokonce v mojí poslední knize Příběhy obyčejného uzdravení jedna onkologická pacientka napsala svůj autentický příběh, a nazvala ho: Rakovina mi zachránila život. Ona do té doby žila tak sebezničujícím způsobem, že – jak sama uvedla – si pro rakovinu došla. Ale pochopila, zásadně změnila život, a v kombinaci s onkologickou léčbou, protože její stav byl velice vážný, se úplně uzdravila.

Martina: Já ale čelím úplně opačnému případu, nebo opačnému obrazu: Bavili jsme se o tom, proč si lidé nechtějí přiznat pravdu, což víme, protože to bychom se prostě odkopali, a museli bychom se na sebe samotné podívat tak, jak to nechceme vidět. Museli bychom vidět své chyby, vidět, jak jsme se zachovali špatně, hloupě, a tak dále. Ale třeba za komunistů lidé – alespoň na obecnou doktrínu – nasedali jenom na oko. Mysleli si své, říkali: „Dobře, ať si tam řádí socialismus, já tady mám svou vnitřní buňku.“ Ale tady teď naopak, čím víc vidíme, že jsme vystrašeni, popíráme realitu, popíráme fakta, tak tím více se vyskytuje strážců této jediné pravdy, kteří do toho jdou prsama, a plédují za to. A já nevím, kde se v lidech vzala tato vášeň dohlížet na to, zda jsou nejen slova, ale i myšlenky jejich spoluobčanů dostatečně pravověrné.

Jan Hnízdil: Myslím, že George Orwell by tedy žasnul, čeho jsme se dočkali, protože to, co popisuje v geniálním románu 1984, současná realita, to v čem žijeme, překonává i to, co předváděli komunisti, i to, co si představoval George Orwell. A to se vším všudy. Já jsem si komunismus taky zažil, kdy člověk věděl, co nesmí, a dokázal v tom celkem slušně vegetovat. Ale ten tlak, myslím, je v současné době mnohem větší, hlavně v důsledku využití médií, takže není úniku, je strašně těžké se z tohoto systému úplně oddělit, protože těch dobrovolných factcheckerů a udavačů je hodně. Mě napadli fyzicky na ulici. Šel jsem do práce bez roušky, a najednou ke mně přiběhl nějaký mladík, měl na obličeji kuklu, měl mobil, a začal si mě fotit. Beze slova si mě fotil, a pak jsem zjistil, že byly nějaké webové stránky, kde dávali fotky těch zmetků, co jim to tady kazej, a jsou vlastně strůjci pandemie.

Jak zvyšovat odolnost vůči strachu a manipulaci? Nesledovat oficiální média, vypínat politické debaty. A raději sledovat Colomba, Hercula Poirota, nebo National Geographic.

Martina: Doktore, teď je potřeba léčit. Takže jak zvyšovat odolnost vůči strachu? Jak zvyšovat naši odolnost vůči manipulaci, navzdory tomuto světu, který není snadný, a chystá mnoho sociálních i internetových léček?

Jan Hnízdil: Já vidím východisko jednak v tom, pokud možno nesledovat oficiální média. Jak vidím na televizní obrazovce nějakou politickou besedu, okamžitě vypínám, a naopak denně sleduji inspektora Colomba.

Martina: To máme společné.

Jan Hnízdil: Hercula Poirota, nebo National Geographic. Ale pak se snažím – mluvím za sebe, já žádné recepty na boj proti strachu taky nemám – hledám. Ale zásadní význam mají zase mezilidské vztahy, protože když se lidé sejdou, tak si dodají odvahu. Scházet se, mít dobré vztahy ve vlastní rodině, mít vztahy s kamarády, scházet se s lidmi, které spojují zájmy, radosti, a tímto způsobem se semknout, a společně překonávat strach, nebo ho na sebe nenechat působit. Ale pokud je člověk sám, tak je to nesmírně těžké. Tedy nebýt sám, a mít rád taky někoho jiného než sám sebe.

Martina: To je občanská společnost, kterou bychom měli budovat?

Jan Hnízdil: To je občanská společnost, kterou nám ale žádný politik nevybuduje, tu si musíme vybudovat sami. A zatím se obávám, že velká poptávka – i za Václava Havla, který tedy měl ty nejlepší úmysly, si myslím, nakonec lidé, co ho volili, čekali, že to on udělá za ně. A on nám neustále sděloval: „Ne, já to za vás neudělám.“ Občané, máte volbu, buďto budete ovčanem, nebo občanem. Být ovčanem je snadné, ale občanem, to je opravdu práce. Ale zase, je to práce za vaše zdraví, za vaši svobodu, a je spojena se zodpovědností. A tady neustále slyšíme – už jsem to zaznamenal – že lékaři volají po vyšších platech, neustále někdo volá, má nějaké požadavky, ale vytrácí se mi skutečnost, že druhou stranou mince je zodpovědnost za sebe, za svoje zdraví, za naši zemi, za celou planetu.

Martina: Rozloučím se tvým varováním: „Je třeba se uchystat na zásadní změnu – od exponenciálního růstu k vnitřnímu kulturnímu a sociálnímu rozvoji.“ Vím, že jsme o to dnes několikrát zavadili a dotkli se toho, ať už jde o vědomé a pokorné, nebo nevědomé a násilné změny. Ale co to pro nás v budoucnu bude znamenat? Věříš, že se nám tato transformace, která musí proběhnout v každém z nás, povede?

Jan Hnízdil: Já jsem se o tom bavil s Honzou Konfrštěm, což je špičkový, nesmírně moudrý, vzdělaný, věřící člověk, autor nádherných knih. Nedávno jsme se bavili o tom, proč to vlastně děláme, proč jsme tak aktivní, vystupujeme a píšeme knihy, a shodli jsme se, že nás k tomu vedou důvody ryze sobecké: Že chceme mít čisté svědomí. Že jsme udělali vše proto, aby ta změna byla vědomá a pokojná, a nemůžeme udělat nic víc než být inspirací, a nabízet lidem náš pohled na – ať už to je covid, nebo Ukrajinu. Ale skutečně děláme to pro sebe, abychom se na sebe mohli podívat do zrcadla. A i když to nevyjde, tak si pak můžeme v klidu říct: Zkusili jsme to. Stálo to za to.

Martina: Jane Hnízdile, moc ti děkuji za tvůj velmi otevřený rozhovor, a přeji ti, aby ve vás, tedy i v Janovi Konfrštovi, a v dalších lidech, nadále žilo toto sobectví, a aby vedlo k tomu, že se do budoucna podaří s občanskou společností udělat něco, co bude životaschopné, a dobré. Děkuji moc.

Jan Hnízdil: A k tomu nám dopomáhej každý si sám. A všichni dohromady.

Martina: Bezesporu. A já bych přece jenom dodala i toho Boha. Díky moc.

Tématem, které v České republice ovládlo eurovolby, se stala elektromobilita. Mezi lidmi převažuje dojem, že elektromobilita je aktuálně vnucována spotřebitelům až moc rychle a až moc násilně. Většina lidí na ní ale principiálně nic špatného nevidí.

Tenhle názor je v zásadě správný, a i já bych jej podepsala za jedné podmínky – totiž kdyby elektromobilita byla chápána jako jeden z různých možných pohonů a kdyby nebyla spojována s vizí takzvané uhlíkové neutrality. Jakmile však začneme tlačit představu uhlíkové neutrality a současně elektromobility jako jediné možné, už jsme někde docela jinde.

Elektromobilita totiž není „tak trochu násilně“ spotřebiteli předkládána. Je vnucována VELMI násilně a totálně v rozporu s energetickými a fyzikálními možnostmi ekonomiky. Nejen že česká ekonomika není připravená. Vtip je v tom, že ani připravená být nemůže. Nejde to. Elektromobilita může fungovat jako malý segment v rámci celkové mobility; je možné, aby v nějaké zemi jezdila auta na spalováky, na elektřinu, na vodík – a to vše vedle sebe. Ale není technicky možné zrealizovat to, co EU zamýšlí, totiž přechod na nulové emise a v rámci pokusu o nulové emise zavést elektromobilitu. To prostě energeticky nevychází. Abych kolem toho dlouho nekroužila, vyjasníme si pozice hned na začátku:

Nulové emise, kvůli nimž zavádíme elektromobilitu, jsou jako perpetuum mobile – jenom fantasmagorická představa daná energetickou nevzdělaností. Abychom hypoteticky docílili uhlíkové neutrality, museli bychom plně přejít na obnovitelné zdroje.

V tomto ohledu hraje klíčovou úlohu něco, co se označuje jako EROI: totiž podíl vložené a zpět získané energie. Třeba taková větrná elektrárna má průměrné EROI kolem 4, možná 5, je-li postavená na břehu Baltského moře. Anebo také třeba jenom 3 i méně, stojí-li uprostřed České republiky. V každém případě tato větrná elektrárna je hluboko pod úrovní 7, kterou můžeme považovat za bod zlomu, kdy se výroba energie začíná rentovat. Neboli je energeticky nerentabilní. Za svou životnost vyprodukuje tak malé přebytky energie ve srovnání s tím, co jsme do ní museli vložit, že se její výstavba energeticky nevyplácí. Sotva energeticky uživí samu sebe a kousek infrastruktury na svou stavbu, ale už neprodukuje energetické přebytky, kterými by mohla napájet elektromobily. Nebo neumožní vyrobit cement na stavbu infrastruktury pro provozování elektroaut.

A to ještě není vše. Taková větrná nebo solární elektrárna nemá dostatečnou ještě další klíčovou veličinu, takzvaný energetický gradient neboli spád, tedy schopnost změny energie. Větrná elektrárna nemá dostatečný energetický gradient k tomu, aby dokázala vyprodukovat kupříkladu ocel na výrobu sebe sama. Nebo na výrobu elektroauta.

Ovšem vedlejším produktem výstavby této elektrárny, která se nevyplatila, je zbytečné vydrancování přírodních zdrojů a vydrancování fosilních paliv na její výstavbu. I kdybychom za sebe zřetězili tisíc větrníků, nijak si nepomůžeme, protože tím se jejich energetický gradient nijak nezvětší. Jinými slovy, bez fosilních paliv nepostavíme obnovitelné zdroje. Bez fosilních paliv nevyrobíme elektroauta.

Konec utopie. Elektroauta jsou tlačena, abychom přešli na nulové emise CO₂. Ale s nulovými emisemi CO₂ nejsme schopni vyrábět a provozovat elektroauta. Bez fosilních paliv prostě větrníky, soláry, elektroauta neexistují. Chování bankovního sektoru, velkých korporací, vlád, Evropské komise, Evropského parlamentu, environmentalistů, progresivistů, kteří nám tlačí ESG, je tedy hluboce iracionální, nevýslovně hloupé a lživě pokrytecké.

Když se před měsícem a půl dostali v Británii k moci levicově-liberální labouristé, lidé čekali, že přijdou o majetky. Místo vyvlastňování však přišly politické procesy. „Británií obchází duch stalinismu,“ říkají lidé, když se dívají, jak se britská vláda pyšní tím, že nechala zatknout více než tisíc lidí – a to jen během posledních dvou týdnů. „Ne, to je v klasickém britském koloniálním duchu; tohle dělali lidem v koloniích. Teď to jen začali dělat vlastním lidem,“ pošklebují se na adresu Angličanů lidé z celého světa.

Krátce poté, co nově vládnoucí liberálové vyhlásili hromadnou amnestii 102 000 ilegálním imigrantům, zavraždil v severoanglickém Southportu sedmnáctiletý potomek rwandských migrantů tři malé holčičky v taneční škole. To byla pro Angličany poslední kapka a vyšli do ulic. Vzpoury, při kterých byly zapalovány autobusy či policejní auta, se šířily kaskádovitě do dalších britských měst. Tentokrát to ale nebyly gangy asijských či afrických migrantů, ale ti, kterým původně tato země patřila – bílí Angličané. A to byl kámen úrazu. V Británii je veřejným tajemstvím, že platí dvojí metr, dvojí právo – přísnější pro původní Brity, a benevolentnější pro ty nové Brity, především z Afriky a Blízkého východu. A to se nyní naplno projevilo.

Místo aby vláda řešila problém – tedy fakt, že naprosto selhala integrace migrantů do společnosti a multikulturalita v Británii, tedy v zemi, která se jí tak chlubila – posvítila si na pouhé symptomy. Začalo masivní zatýkání Angličanů. Premiér Keir Starmer si osobně zkontroloval, jestli posílené policejní oddělení pro „projevy slovní nenávisti na sociálních sítích“ pracuje efektivně. Pochválil je, opravdu se jim podařilo zatknout téměř sto lidí jen za pouhé šíření pozvánek na demonstrace nebo za šíření „dezinformací“ o identitě útočníka.

Jenže, poctivě vzato, informace, které byly šířeny lidmi, se v naprosté většině případů daly nazvat spíše omylem, navíc způsobeným úřady. Ty totiž nejprve po vraždě holčiček odmítly sdělit identitu útočníka. Lidé pak samozřejmě začali spekulovat, že jde o nelegálního migranta. Úřady pak honem vydaly informaci, že jde prý o rodilého Brita, Welšana. Jenže zamlčely, že se jedná o potomka afrických migrantů, jakkoli zřejmě legálních. Právě to veřejnost nejvíce rozčílilo – vláda zatýkala za pouhý omyl, tedy za obyčejnou misinformaci, ale její úřady šířily totéž, pokud ne rovnou záměrnou, skutečně manipulativní dezinformaci.

Nelepší se to, je to stále horší. Na samotných protestech nechal premiér zatknout nejen útočníky, ale i ty, kteří protesty jen zpovzdálí pozorovali. Zatýká se i za šíření videí, kde lidé sdílejí vládou organizované pochody „proti nenávisti“, nad kterými vlají palestinské vlajky a jsou organizovány liberály a muslimy. Muslimské tlupy pak pořádají hony na Angličany a nájezdy na anglické hospody. Policie nedokáže bránit oběti z řad původních Britů proti útočícím imigrantům. Jen upozornění na tuto absurditu je pomalu už také zločinem.

A v tom všem zmatku se nějak vytratil dříve při zločinech tak důležitý aspekt – hrdina. Oním skutečným dnešním hrdinou je šestapadesátiletý Angličan, který se v Southportu nachomýtl k útoku v taneční škole, a pěkných pár dětí před běsnícím útočníkem zachránil. V médiích se s ním objevilo pár rozhovorů, ale pokaždé tak nějak zapadly ve víru událostí… Lidé si povídají o tom, že by byl mnohem silněji, hlasitě oslavován jako hrdina, ale vládním ideologům se nehodí do jejich budovaného obrazu nové liberální Anglie, lepšího, multikulturního světa. Je příliš světlý, je původní Angličan, navíc se zdá, že ani není příslušníkem LGBT komunity. No uznejte, tak přece nemůže vypadat dnešní anglický hrdina…

Autorka žije v Londýně.

Sjezd Demokratické strany v Chicagu potvrdil nominaci viceprezidentky Kamaly Harrisové poté, co prezident Biden před měsícem oznámil, že se ze zdravotních důvodů nebude o nominaci ucházet. Preference Harrisové téměř zázračně stouply a v současné době ji vlna entusiasmu – zejména mezi mladými svobodnými voličkami Demokratické strany – posunula přibližně o tři procentní body před Donalda Trumpa.

Zároveň do pokladny její kampaně přibylo přes 300 milionů dolarů. Sociální sítě se předhánějí v tvrzení, že třeba olympijská vítězka Simone Bilesová plánuje věnovat kampani Harrisové 4 miliony dolarů.

Nominační sjezd probíhá poněkud jinak než v minulosti a nabízí tak mnoho spekulací. Například populární guvernér Pensylvánie, Josh Shapiro, oznámil, že se sjezdu pro zaneprázdnění neúčastní. To je velmi neobvyklé. Ze zákulisí proniklo, že se s Harrisovou zásadně rozchází v řešení krize v Gaze, kde Shapiro stojí stoprocentně za politikou Izraele.

Obvykle úřadující prezident mluvil poslední den sjezdu a podepřel kandidáta. Tentokrát prezident Biden mluvil hned první den. Chtělo se ho vedení Demokratické strany rychle zbavit, aby si to snad ještě v senilní paličatosti nerozmyslel?

Divočejší spekulace nabízejí radikální řešení – Biden se vzdá funkce už teď, a Kamala se automaticky stane prezidentkou, což by jí podle některých „expertů” mělo zajistit bezproblémové zvolení v listopadu. Na druhou stranu – pokud by Kamala, jak slibuje, hned první den zavedla ekonomické socialistické změny, mohla by volby stejně snadno prohrát. Bude to ještě zajímavé.

Martina: Pane profesore, my máme tendenci se na Čínu dívat – a asi i právem, byť bez pochopení, protože vy jste říkal, je potřeba tu zemi trochu znát, alespoň ji vidět – že nemá potíže s tím, stále více regulovat a řídit života jednotlivců, se zásahy do soukromí, šmírováním, pověstný kreditní systém, a podobně. Myslím, že po tom pokukujeme, protože je to sen každého vládce, zejména pokud by toužil po jakémsi druhu totality. Ale když se podíváme do Evropy, tak asi potenciálně nejtotalitnějším počinem poslední doby je takzvaný Green Deal, Zelený úděl, kterému se už velmi často říká „Zelený úpadek“. A to mi připomíná jeden výrok z knihy „Atlasova vzpoura“ od Ayn Randové, kdy se hlavní hrdinka rozčiluje, že se pravděpodobně všichni inženýři rozhodli, že nástrojem rozvoje může být chudoba. Jak se na tento krok, postoj, a vlastně celý směr Evropy, díváte?

Stanislav Komárek: Rok 2020 byl přelomový ještě v jedné věci, že skončila, řekl bych, ekonokracie a vrátila se ideokracie – aby se dělalo to, co se dělat má, nikoliv nutně to, co přináší největší prospěch. My jsme byli po revoluci 89 vychováváni k tomu, že jakýkoli počin, který není úplně nelegální a nese peníze, je třeba podporovat, a kdo peníze má, má je investovat do něčeho ekonomického – nemusí to být nutně něco užitečného, třeba když letí Rubikovy kostky, dělají se Rubikovy kostky, prodají se, i když to není k ničemu dobré. A pak je platnost formálního práva nad kalkulem o tom, co je, či není spravedlivé. A na to jsme si zvykli. To ovšem byla v zásadě jenom jedna krátká perioda v dějinách. Něco podobného bylo taky v 19. století, ale drtivá většina lidských dějin byla o tom, že se ideologická hlediska předsouvala před ekonomická. Vezměte si, dejme tomu, pobělohorskou emigraci: Po roce 1627 nesměl v Čechách trvale pobývat žádný nekatolík, což mimo jiné způsobilo obrovský propad HDP.

Martina: Ekonomická katastrofa.

Stanislav Komárek: Ano, ale to nebylo vůbec důležité. Podobně odsun Němců v roce 1945, kdy bylo důležité, aby pohraničí bylo Němců prosté. A že se HDP propadl jistě o jednu třetinu, ne-li o víc, to nikoho nezajímalo, tenkrát to prakticky nikdo z výraznějších osobností nezpochybnil. A taky kdyby zpochybnil, tak by mu pravděpodobně řekli: „Můžeš jít s nimi.“

Martina: Promiňte, oba příklady, které jste uvedl, měly jasné ideové pozadí, nebo třeba i ideologické. Jaké pozadí má tedy Zelený úděl?

Stanislav Komárek: To už je řečeno natvrdo: „Člověk, a jeho činnost, je vřed na tváři Země, a je nutné uchránit přírodu, matku Zemi před našimi zásahy, i když to třeba podstatně sníží životní úroveň.“ A teď je samozřejmě otázka: Pokud se u nás pětatřicet let – a na Západě šedesát let – propagoval opak, tak to jistě nenarazí na nadšení. Řekněme, středověk – taky nebyl nadšen z podnikání. Čtete-li spisy mistra Jana Husa, tak tam o lichvářích, o těch, kteří dávali úvěry – jak bychom řekli dneska – není jediné dobré slovo. Obchod byl brán jako něco parazitního. Středověká společnost neznala exhalace, všechny potraviny byly bio, ekonomicky nerostla, občas byla nějaká morová epidemie, často byla nějaká lokální válka.

Čili, toto je velmi neobvyklý nápad udělat v části světa takovouto dobrovolnou autodestrukci, řekněme, průmyslu, když zbytek to neudělá také. Koneckonců, atmosféra je jedna – dneska fouká vítr od Prahy k Pekingu, zítra bude foukat vítr z Pekingu do Prahy. Koneckonců i v čínské historii je řada momentů, které jsou nějak podobné: Čína rozjela v 15. století objevné plavby, a kupodivu vrchní velitelé těchto loďstev byli vždycky eunuši – což bylo záměrně, aby tam nezaložili dynastii, prostě chudáci nemohli – ale rozhodně jim nelze upírat ani statečnost, ani vysokou inteligenci. A posléze to konfuciánští učenci císaři rozmluvili, že se nesluší, aby Říše středu svou vysokou kulturu vyvážela za barbary, kdo ví kam, a že barbaři mají sami přijít, a sami o ni požádat. Než by došli z východní Afriky k jejímu zdroji, tak by si minimálně asi hodně ušoupali nohy. Na každý pád tato první čínská expanze byla z vlastního popudu zlikvidována.

V Japonsku bylo dokonce zakázáno za tokugawského šógunátu vyrábět lodi, které by se hodily pro zámořskou plavbu, aby se úplně zpřetrhaly kontakty s vnějším světem. A když náhodou nějakého námořníka v jeho člunku odnesl vítr k pevnině, tak když ho napadlo vrátit se domů, čekala ho poprava. Takže toto se vyskytovalo v dějinách často. Ale je otázka, jak se celá záležitost bude vyvíjet dál.

Když člověk pozoruje svět jako jeviště, tak zvědavost přitlumí, když zjistí, že sedí uprostřed jeviště, které sleduje. Othelo zaškrtil Desdemonu, ale pak taky může zaškrtit nás.

Martina: A proto se mohu zeptat, jestli vám to, co se teď děje v Evropě – teď se zrovna bavíme o ekonomice, o tom, co jste teď řekl, že se Evropa pokouší docílit změny světa, přestože zbytek světa tyto snahy nenásleduje – dává smysl? A jestli vás, jako filozofa, baví pozorovat, jak tohle může dopadnout?

Stanislav Komárek: Aby se člověk ze světa nezbláznil, musí ho bavit pozorovat, jak to dopadne. Někdy – tak už mi není dvacet – si říkám, že by bylo zajímavé být živ dlouho, a uvidět, jak to dopadne, a jindy si říkám, že by bylo dobré zemřít záhy, a nevědět už, jak to dopadne. Zvědavost se vždycky přitlumí, když zjistíme, že sedíme uprostřed jeviště, které sledujeme – teď sice Othello zaškrtil Desdemonu, ale pak taky může zaškrtit nás.

Martina: My jsme si o Evropě říkali, že se nereprodukuje, což je poměrně fatální jev. Teď jsme si povídali o tom, že pracuje na určitém způsobu chudoby, ať už dobrovolné, nebo nedobrovolné, respektive nařízené chudoby. Týkají se tyto změny – můžeme to možná nazvat, i z hlediska předchozího ekonomického rozvoje jako úpadek – zejména Evropy, nebo také třeba Spojených států amerických?

Stanislav Komárek: Americkou situaci tak neznám. Pravda, byl jsem tam párkrát, takže vím, že je to země, která Evropu připomíná pouze některými rysy. Dnes tam panují kulturní války. Koneckonců, jedna občanská válka už tam byla.

Martina: Dávno tomu.

Stanislav Komárek: Dávno tomu, ale zase ne tak úplně. Ještě se dobře ví, která rodina držela s Jižany a která se Seveřany – i po těch letech. Takže tam může zase k něčemu podobnému dojít. Je to zvláštní i tím, že je tam zároveň technologické centrum světa – pokud se týká digitálních technologií, tak Spojené státy nemají Silicon Valley, ale Silicon Valley má Spojené státy. A je to tam mnohem řidčeji osídlené, a tlak na environmentální problémy je tam menší.

Z vlastní zkušenosti bych mohl jenom říct, co se v Evropě v tomto směru zlepšilo, a co se za mého života zhoršilo. Živě vzpomínám, jak nás, jako vysokoškoláky, brali na exkurzi do Krušných hor, kde v podstatě všechny lesy byly odumřelé z exhalací. A když jsem byl jako větší dítě ve Dvoře Králové podívat se na Vágnerovo safari, tak když jsem se koukl na Labe, tak mělo takovou barvu, na jakou v místní textilce toho dne barvili látky, a v rýnské vodě se v té době daly vyvolávat fotografie. Tak toto se velmi významně zlepšilo. Na druhé straně, třeba v zemědělské krajině, řekněme, ptáků, co do druhů a počtu exemplářů, podstatně neubylo, jenom se změnila jejich skladba, a hmyz téměř vymizel. Když teď jedu na kole, tak v jižních Čechách celý den nevidím motýlka. Je samozřejmě otázka, k čemu lidé potřebují denní motýly. Ale když si vzpomenu na šedesátá léta, tak některé aspekty intenzivním zemědělstvím utrpěly zcela neobyčejně.

Čili, třeba nápad nechat čtvrtinu, pětinu půdy ležet ladem bych neměl za tak špatný, protože: Potřebuje lid modráska lysohlavého? A odpověď? Nepotřebuje. Takhle by to šlo vzít dost důkladně. Už Čapek psal o tom, že: „…do Vyšehradského kodexu by se dobře balily buchty, stejně je to takovej starej canc – k čemu to je?“ Čili vždycky je otázka, co představuje hodnotu. Podobně se třeba domnívám, že přízračné podmínky, ve kterých žijí některá domácí zvířata, například prasata, slepice, tak to do určité míry k nebesům volá. Ale pak by byla vejce a kotlety poněkud dražší.

Martina: Pane profesore, jelikož mi to všechno dává smysl, ale přesto nevím, jak jsme se tam dostali od kulturních válek v Americe, takže to teď trochu změním, a zeptám se jinak: To, co říkáte, znamená vždy položit na misku vah spousty věcí, a těžko říct, co převáží modrásek. Ale když jsme se bavili o úpadku Evropy, nejenom v ekonomickém smyslu, ale hlavně v tom, že se nereprodukuje, tak k tomu také patří, že se Evropa zbavila svých hodnot, o čemž se často mluví, že zapomíná, nebo přímo popírá své kořeny, zbavuje se své víry, zbavuje se svého Boha, nebo bohů, přepisuje, nebo zapomíná na svou minulost, na své předky, a nectí je. Řekněte mi, co si počít s tímto? Protože pokud nám zůstávají pouze emoce, pocity, bez jakéhokoliv fundamentu, na který můžeme navázat, tak co pak tento kontinent, a lidi na něm, čeká?

Stanislav Komárek: Tak klasické vzdělání upadá už poměrně dlouho, že minulý dobrý absolvent klasického gymnázia si ještě v roce 1948 mohl číst Homéra v originále. Už před tím toto reálná gymnázia neměla, a dá se to takto postupně osekávat. A tak vzniká generální otázka po smyslu školství. Drtivá většina toho, co se ve škole učí, se v praxi nikdy nevyužije. Vzpomenete si, kdy jste naposledy potřebovala v praxi přímky přeťaté příčkou, nebo Thaletovu větu?

Martina: Je toho mnoho, co jsem nevyužila, ale zároveň mě určité věci, které jsou dnes třeba potlačovány, protože se jim říká „dril“, a podobně, naučily i jistou myšlenkovou disciplínu, naučily mě věnovat se věcem, které mě zrovna nebaví, ale přesto všechno o nich můžu něco vědět. Věřím, že mi rozumíte.

Stanislav Komárek: Jistě.

Dnes by Jana Husa neupálili, ale zavřeli by mu dezinformační kanál. Spor o transsubstanciaci byl podobný problematice transgenderu, zda je proměna skutečná, nebo domnělá.

Martina: Ale smysl školství: Thaletovu větu jsem nevyužila, co chodím po světě.

Stanislav Komárek: Já jsem jednou – to už je řada let, dokud jsem ještě psal do novin, a kdy jsem si ke svým šedesátým narozeninám naordinoval skončení žurnalistické činnosti, čili to muselo být tak sedm osm let – napsal žertovně myšlený článek o tom, jak je náš český jazyk největší brzdou pronikání na světové trhy. A že se ve školách bude učit pouze anglicky a že zpočátku děti nemají být trestány, když se spolu o přestávkách baví česky, a že taky je třeba myslet na to, že by se pak nedomluvili se svými rodiči, a učitelé že se mají dovážet z Indie, kde je spousta dobře anglicky mluvících levných pedagogů, kteří navíc zdejší podivný dialekt neznají. Článek byl evidentně nadnesený, a řekl bych – jízlivý. Pak přišlo mnoho čtenářských reakcí, všichni to vzali vážně, dvě třetiny byly popuzeny, co že se to ten Komárek tady odvažuje navrhnout, a asi třetina byla nadšená, že to konečně někdo říká, vždyť už bylo na čase.

Martina: Obě reakce jsou dost smutné.

Stanislav Komárek: Ano, obě reakce jsou dost smutné. Já bych dokonce řekl, že základní kritérium, jestli je doba úplně tragická, je to, jestli má ještě stopu smyslu pro humor, nebo pro neagresivní ironii. Koneckonců, svět je žert – chvílemi špatný. V němčině je výraz tierisch Ernst, zvířecím způsobem vážný, ale ona i ta boží hovada mají určité stopy humoru, to vidíte na psech, nebo na opicích. Ale když už se všechno bere smrtelně vážně, tak se to pak brzy začne brát jenom smrtelně. Vím, jak jsme se smáli tomu, když jsme za nejhoršího ceaușescismu byli v Rumunsku, a zjistili jsme, jak se rumunsky jmenuje humor: Umor.

Martina: Máte pravdu, mám podobnou zkušenost. Kdysi jsem napsala krátký fejeton – bylo to po jednom politickém skandálu, po kterém měly padat hlavy, ale nestalo se nic, jak to tak bývá – o tom, že pojem dead man nelze vlastně přeložit do češtiny, protože nemá významový ekvivalent. Kdyby se něco takového stalo v britském parlamentu, tak tento člověk už se nikdy do politiky vrátit nemůže, protože je to tak do nebe volající, a u nás je vlastně toto slovní spojení zbytečné, protože ten člověk by zase klidně ráno šel do Sněmovny. A nějaká paní mi napsala, že mi to tedy musí opravit, že dead man znamená „mrtvý muž“.

Stanislav Komárek: To je hezké.

Martina: To je přesně ono, ano. Pane profesore Stanislave Komárku, my jsme si teď povídali o Evropě, o Číně, o Americe, řekněte mi, když se tak podíváte na náš svět celkově, rozumíte mu? Nechci vypadat, že upozorňuji jen na nešvary, ale přesto všechno to někdy vypadá tak, jako kdyby někdo testoval, kam až ještě může, kolik vydržíme. Všechny ty cancel culture – i slavný herec Rowan Atkinson hovoří o tom, že to je středověký hon na čarodějnice. Když se podíváme třeba na úvahy týkající se Zeleného údělu, tak jedna věc je ochrana přírody, jedna věc je vyložený amatérismus, a zbožná přání. Když nám zvolí Miss Alabamy, která je tak morbidně obézní, že ani Paul Rubens by to už nedal, a tak můžu pokračovat. Proč myslíte, že se to děje, že jsme pořád vystavováni novým a novým zkouškám: Jestli mohou menstruovat muži, kolik je pohlaví? Rozumíte mi? Je to neuvěřitelná snůška věcí, které člověka kvazi nutí přemýšlet, přestože by nad tím možná mohl jenom mávnout rukou a říct: „Práci na vás!“

Stanislav Komárek: Světu rozhodně nerozumím, podobně jako mu nerozumí někdo jiný. Někteří to předstírají lépe, jiní hůře, ale nikdo není schopen s jistotou odhadnout budoucí dynamiku něčeho tak komplikovaného, jako je náš svět. My jsme byli nějak adjustováni na to, že devadesátá léta byla léta velkých nadějí, kde rozmanité excesy víceméně zmizely, koneckonců prvokřesťané byli přesvědčeni, že zánik světa a poslední soud jsou už zcela blízko. Z dnešního hlediska si řekneme: „Hlupáci. Všechny potraviny byly bio, vypouštění skleníkových plynů naprosto minimální, Římská říše byla stabilní.“ Ale už tam byly vidět některé věci, které jsou vidět dnes: Koneckonců čarodějnické procesy se táhly po stovky let, a stačilo udání, kdy nějaký schizofrenik snadno tuší, že v sousední chaloupce má nějaká babka pletky se satanem, a teď jakési výroky, které vedou… Dneska, bych řekl, by Jana Husa neupálili, ale zavřeli by mu dezinformační kanál, protože z hlediska tehdejší doby byl Hus skutečně podvratník. Názor, že kněz, který není ve stavu milosti, neudílí svátosti platně, ten by společností otřásl, protože by nebylo jak zjistit, který křest, která svatba, které poslední pomazání, jsou platné, a které ne. Nebo si vezměme spor o transsubstanciaci, o povahu poslední večeře Páně. To není úplně nepodobné třeba dnešní problematice transgenderu, zda ta proměna je skutečná, nebo jenom domnělá. To je velmi podobné.

V náboženství, v ruském pravoslaví, měli kult jurodivých. Po staré Moskvě, třeba v době Ivana Hrozného, pobíhali blázni, a lid se jim klaněl. Na všechno by se někde našly nějaké analogické příklady. Z jistého hlediska je zase strašně dobře, že až do ukrajinské války ve válečných konfliktech padlo méně lidí, než jich připravila o život soukromá kriminalita a terorismus.

Když se daří, preferuje se v politice partnerství. Když se nedaří, hledají se nepřátelé. Mít nepřátele, anebo přesněji nadělat si nepřátele, nezaručí, že se začne dařit. Nepřítel slouží jako alibi, odvádí pozornost od problémů, které politici neumějí řešit, a od problémů, které občanům způsobují. Z problémů, které politici způsobují, je pak tím nejhorším jejich posedlost konfrontací.

U staré zásady divide et impera, rozděl a panuj, platí, že když dva dělají totéž, je to totéž. V globalizovaném světě se na lokální úrovni prakticky dosoutěžilo. Z konkurence vzešla hrstka vítězů, vítězný kartel, který si rozdělil trh. Pro tuto oligarchickou vrstvu není prioritou všeobecný růst životní úrovně. Potřebuje věrohodně zdůvodnit stagnaci a nejlépe pokles životní úrovně střední třídy, kterou již k ničemu nepotřebuje. Vhodným řešením je vyvolat nenávist k nějakému vnějšímu nepříteli a současně rozdělit občany vyvoláním sociální, třídní, etnické či generační nevraživosti.

Podstatné je, že pro hrstku vítězů, nevolenou elitu, co tahá za nitky, je výhodnější nepřátelství, než partnerství. Platí to jak v politice mezinárodní, tak v politice domácí. Američané po konci studené války racionálně odmítli partnerství s Ruskem, protože z pohledu vojensko-průmyslového komplexu je výhodnější mít Rusko za nepřítele. Rovněž tak pro Rusko je USA se svými vazaly užitečným nepřítelem. Existence vnějšího nepřítele tmelí různorodou mnohonárodnostní společnost, je legitimní záminkou k eliminaci páté kolony, sympatizující s nepřítelem. Nepřátelství s kolektivním Západem je mimochodem také argumentem k umravnění vlastních oligarchů, pro které je pobídka k vlastenectví a patriotismu onou mafiánskou nabídkou, kterou ve válce nelze odmítnout.

Z amerického nepřátelství těží také Čína. Západní sankce jsou impulzem technologického rozvoje. Bez pořádného nepřítele by se nenašly peníze na vědu, nevzkvétalo by školství, nezvyšovala by se vzdělanost, a s tím i čínská soběstačnost a konkurenceschopnost. Ve chvíli, kdy unipolární světový řád založený na (amerických) hodnotách narazil na svůj strop, stává se přízrak velkých válek mezi globálními politickými bloky vítanou byznysovou příležitostí, jak ždímat a držet pod kontrolou miliardy lidí, kteří by za mírových podmínek roupy nevěděli, co dělat a co chtít.

V malých domácích rybnících pak má potřeba nepřítele různorodý lokální kolorit. V zemích, kde moc nad původním obyvatelstvem začínají přebírat příchozí muslimové, se příkop hloubí proti tak zvaným pravicovým radikálům, nebo také „rasistům“, co se drze domnívají, že jsou ve své zemi doma. U nás se politici momentálně vymezují vůči Rusku, a vnitřním nepřítelem je ten, kdo si Rusy neoškliví. Absence nenávisti se nálepkuje jako přitakání zlu. S rozdělením společnosti má ovšem u nás militantní menšina, lidově označovaná „pražskou kavárnou“, docela problém. Je těžké přimět občany, aby se bavili o politice. Ta je lidem obecně ukradená, a tak příkop především odděluje normální lidi od progresivní hrstky militantů, genderových deviantů či ekologických teroristů.

Potřeba nepřítele roste s prohlubujícím se úpadkem. Nepodaří-li se politikům u moci nabídnout lidem pořádného nepřítele, stanou se takovým nepřítelem sami. Totéž mimochodem platí i o servilních novinářích, angažovaných umělcích či aktivistech politických neziskovek. Dopadnou-li pro ně volby špatně, stanou se z nich zahraniční agenti, které budou naštvaní občané vinit za své potíže. Proto ta vášnivá strategická komunikace s občany, které je třeba postavit proti sobě, aby se nespojili proti elitářům, prominentům a vrchnosti.

Pořádného nepřítele potřebuje samozřejmě také opozice. Neschopné loutkové vlády, které jdou na ruku oligarchům, profitují z všeobecné lhostejnosti. Nepřítel, kterého si veřejnost nevšímá, je opozici k ničemu. Jedině pořádný nepřítel, který škodí, kudy chodí, je příslibem úspěšné revolty. V tomto smyslu česká vláda, coby veřejný nepřítel, jehož počínání nese znaky organizovaného zločinu a vlastizrady, vypadá slibně. Konečně jsme se dočkali pořádného nepřítele lidu!

Martina: A ještě vás představím lépe, protože jste scénáristou filmu Kajínek, také historického velkofilmu Jan Žižka, a natočil jste jako režisér mnoho krátkých filmů a dva celovečerní, které jste také produkoval. Vzpomenu třeba Zombie, komedii o hledání smyslu života, Chocking Hazard. Na podzim vás čeká premiéra černé komedie Ďáblova sbírka. Je toho až až. Marku, vy jste přímým aktérem, spolutvůrcem, tvůrcem kultury, ale také jejím pozorovatelem, řekněte mi, když byste to měl shrnout do krátkého postřehu: Kam kráčí západní kultura?

Marek Dobeš: Vy jste, Martino, na začátku vyjmenovávala jednotlivé hrozby, takže to opravdu zní jako hororový film se vším všudy, ne jako černá komedie, ale jako regulární postapo, takže si myslím, že Mad Max už je na dosah. Ale zároveň bych nechtěl být pesimista, spousta mých projektů jsou komedie, i když mnohdy černé komedie, takže co se týče české enklávy, tak si myslím, že smějící se české bestie, i když to bude temný horor, si najdou místa a skuliny, kde se budou chlámat.

Martina: Vy jste řekl „české smějící se bestie“. Český humor je specifický, stejně jako český pohled na život, a na věci. Řekněte mi, odlišuje to českou kulturu od západní kultury?

Marek Dobeš: Určitě. Zaprvé v okamžiku, kdy má enkláva tak specifický jazyk, kdy má nižší počet obyvatel než třeba Poláci, protože v Polsku ve své podstatě můžou mít malý Hollywood. V Polsku může komerční tvorba fungovat snáz než v České republice, protože, když si spočítáme, kolik lidí chodí do kina – bohužel se to snižuje, ale i kdyby se to nesnižovalo – tak jenom kvůli velikosti národa kolik bude chodit do kina Čechů na české filmy pro Čechy, a kolik bude chodit Poláků na polské filmy pro Poláky? To je obrovský nepoměr. A to se podepisuje na výběru látek, témat, a na dalších aspektech. To zaprvé.

Zadruhé, Češi jsou do určité míry pozadu za trendy, je to tak mezi pěti až deseti lety, jsme pozadu, což je ale v mnoha ohledech dobře, protože například dnes – vy jste zmiňovala – je jednou z hrozeb, které naší společnosti bezpochyby hrozí – transgenderismus. Já tomu říkám, že dřív pracovali komunisti s propagandou „rozdojíme kozla“ a teď noví kulturtrégři pracují s propagandou „přeoperujeme skalpelem naše muže na ženy“. Bohužel se to už týká dětí, začíná to být moderní u nejzranitelnějších. Ale díky tomu, že jsme pozadu za trendy, tak to k nám přichází až teď, a my do určité míry můžeme vidět na zrychleném Západě, do jakých konců se to dostává.

Nedávno vyšla knížka – myslím, že se knížka jmenuje Nevratné poškození, o problematice transgenderu, kde si dívky, než do sebe nechají říznout, chemicky mění těla. To znamená, nechají si vpichovat testosteron, což je logicky po psychické stránce mění. A mělo to vydat jedno vydavatelství, které se zaleklo, a vydalo to jiné, a vyšlo to u nás teprve, tuším, že tři, nebo čtyři roky poté, co to vyšlo, myslím, že v Anglii. To znamená, že jsme tento trend zaznamenali později, začalo to do společnosti prosakovat později, filmoví tvůrci, nebo umělci to začali uchopovat později, a je určitá šance, že se to nestane tak trendy, jako se to stalo na Západě.

Martina: Marku Dobeši, znamená to, že být v něčem trochu opožděný, může být někdy velká výhoda.

Marek Dobeš: Ano, retardace.

Martina: Ale řekněte mi jednu věc, vy…

Marek Dobeš: Já k tomu řeknu vnitřní, nebo svůj osobní postřeh. A ještě bych se chtěl vrátit k tomu, jakým způsobem bych vám chtěl tady, Martino, a vážení posluchači, odpovídat. Domnívám se, že díky tomu, že vlastně nějakých 30 let píšu a režíruju, tak jsem získal určitý vhled, a tudíž bych se snažil dávat nahlédnout posluchačům do praktické stránky, která mnohdy i potom ovlivňuje vyznění těchto děl. To znamená, budu se snažit co nejméně nějak obecně filozofovat, a budu se snažit být co nejvíc konkrétní.

Člověk musí být stále ostražitý před ideologickou indoktrinací. Ti, kteří prožili socialismus, to dokážou, mezigenerace musí být ostražitější, a extrémně opatrní musíme být u dětí.

Martina: To je moc milé. Ostatně, když jsme si poprvé volali, a ladili, jakým způsobem bychom mohli rozhovor vést, tak jsme došli k tomu, že by bylo velmi zajímavé ukázat, jakým způsobem funguje měkká síla, zejména filmu a televize, na tvorbu našich názorů. A myslím že, Hollywood, a nejen on, se velmi podepisuje na tom, co si myslíme, jak vychováváme děti, co upřednostňujeme, co chceme, a jakým způsobem nazíráme na svět. Není-liž pravda?

Marek Dobeš: Podvědomě nás kultura logicky nějakým způsobem řídí, a řídí nás i v tom smyslu, že se třeba o některých věcech rozpovídáme s některými přáteli snáz než s jinými. Témat, která jsou akcentována ve filmech, v knížkách, hrách, těch se bojíme méně než těch, která tvůrci zametají pod koberec, nebo je tabuizují. A znovu k té opožděnosti: Má to určitou výhodu.

A chtěl jsem zmínit, že metoda, jak vám chci odpovídat na otázky, je, že se budu snažit být co nejvíc osobní, hovořit o své tvorbě, protože tu můžu nazřít z kuchyně, můžu ukázat zákulisí této tvorby. Ale zároveň se budu snažit hovořit, pokud možno, co nejotevřeněji o svých kolezích tady v Česku, i když to znamená, že třeba někteří se na mě maličko rozčílí, že jsem vůči nim byl kritický. Ale myslím, že by posluchač měl dostat šanci nahlédnout do zákulisí filmové tvorby. A když jsem mluvil o té opožděnosti, tak já jsem vystudoval žurnalistiku, a po převratu jsem šel na masovou komunikaci na Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy, a i proto mám permanentní potřebu rozkrývat, v uvozovkách, utajované skutečnosti.

Martina: Marku Dobeši, když jsme se tady bavili o tom, že jsme ve spoustě věcí pozadu, a že některé látky k nám přicházejí se zpožděním, tak to by vlastně mohla být výhoda, zejména pokud se bavíme o filmu. Protože když se zpozdí ještě chvíli to, že děti se budou dívat v kině na vášnivé objetí dvou princů, ale že budou moct dál chodit na pohádky Sněhurka a sedm trpaslíků, a nebude to Sněhurka a sedm různorodých společníků jenom proto, abychom někomu neublížili – tak je to možná pro nás dobře. Ale řekněte mi, kam může tento trend spět?

Marek Dobeš: Myslím, že v okamžiku, kdy tvůrci budou těmto trendům dávat automaticky zelenou, kdy je budou využívat k tomu, aby urychlili komunikaci s publikem, nebo s těmi, kdo tyto projekty financují, tak se dostaneme do velmi problematických konců. Ještě bych se vrátil – jenom kratičce – k timingu. Timing je mnohdy velmi důležitý, protože, například, když jsme v roce, tuším, že 2000, 2001, s kolegy napsali seriál Místo nahoře, který se odehrává v satelitním městečku, tak když jsme ho prezentovali České televizi, nebo tehdy nezávislému producentovi, tak jsme měli pocit, že z médií už český posluchač, divák, čtenář, satelitní městečko dokonale zná, a že ho to nebude zajímat. Ale v seriálu ho ještě po vztahové, emocionální stránce neznal, a chtěl nahlédnout do prostředí například zelených vdov, což jsou manželky podnikatelů, kteří odjedou za prací, a ony zůstávají samy v satelitu. To znamená, že v okamžiku, kdy je společenská poptávka, nebo znalost, na určité úrovni, tak se hodí přijít s tímto tématem, a vlastně pokračovat, a prohloubit to, co divák už poznal. V negativní stránce věci je to ale třeba transgenderismus, který jste zmínila, protože tvůrce si usnadní život tím, že naskočí na vlnu tohoto trendu, a řekne si: „OK, už i babička z Dolní Horní ví, co to znamená transgender. A já to můžu konečně na plátně, nebo na televizní obrazovce, začít vyprávět.“

Martina: Je bezpečné se dnes dívat na televizi a chodit do kina? Nebo se vystavuji nebezpečí, že když nebudu neustále bdělý, a jenom se jdu takzvaně pobavit, tak si v podvědomí odnesu myšlenky, které mi tam nějaký producent, režisér, pan Peníze, implementoval?

Marek Dobeš: Není, a člověk musí být ostražitý permanentně. Myslím, že dospělý to dokáže nějakým způsobem rozklíčovat. My, naše generace, jsme zvyklí na indoktrinaci, kterou nás zásoboval socialismus. Ale mezigenerace musí být ostražitější, a byl bych extrémně opatrný, co se týče dětí. Tam si myslím, že si rodiče opravdu musí dávat pozor, na co tomu prckovi koupí lístek, na co ho nechají koukat. Faktem ale je, že to je prostě úkol rodiče, a do určité míry bych rodičům doporučoval, aby udělali to samé, co kdysi udělala moje osvícená maminka: My jsme doma neměli televizi, a já se chodil dívat na televizi k sousedce o patro výš, a díval jsem se jenom na večerníčky. A maminka měla obrovskou knihovnu, a dala mi možnost ji drancovat, takže jsem si knížky z maminčiny knihovny přenášel do své knihovny, četl jsem, a byl jsem ušetřen indoktrinace. A toto se dnes, po dekádách od převratu, vrací, teď jsme v situaci, kdy by rodiče měli opět začít dávat pozor, co je jejich dětem podsouváno. Daleko horší je to samozřejmě ve školách, tam na to asi nedohlídnou – tam je to už možná dokonce zločin.

Komunisté říkali: „Vyvraždíme několik tříd, a pak bude dobře.“ Ale ideologie, která upřednostňuje planetu Zemi před člověkem říká, že bude dobře, až se zbavíme lidstva.

Martina: Když jsem jako malá sledovala filmy jako Anděl na horách, tak jsem tam vnímala příběh, a jako malé mi úplně nedocházelo, jakým způsobem mě školí, jak je taková rekreace skvělá, a jak je skvělé, že je tam ta paní vedoucí, která to všechno řídí, a jak se všichni společně baví, a všichni nadšeně jdou na lyže, nebo v jiném díle se společně běží koupat. Ale to, co dostáváme dnes – je to v něčem odlišné? Nebo je to jenom víc sexy, ale ve výsledku jsme vystaveni úplně stejnému školeníčku, jako tehdy?

Marek Dobeš: Jsme vystaveni nebezpečnějšímu školeníčku. Ten komunista, OK, tak řekněme, že sceloval meze, a díky tomu byla spláchnuta černozem, a to byl problém. A budovatelské nadšení do určité míry problém byl, ale vlastně to byla práce pro vlast. Lidé dobrovolně otročili na stavbách, a něco budovali. Dnes – mluvili jsme o transgenderismu – to poškozuje českou mládež. Můžeme mluvit o masmigraci, kde je demografická změna nevratná. To znamená, že pokud nám seriály, filmy, a další média budou vnucovat pocit, že masmigrace je super, tak v tu chvíli opět poškozujeme budoucnost našich dětí, protože budou žít v rozbité, a možná i vleklou občanskou válkou sužované multikulti společnosti.

A ještě jsem chtěl zmínit, že možná ve své podstatě úplně nejnebezpečnější -ismus je upřednostňování planety Země před člověkem. Protože v okamžiku, kdy bychom domysleli komunistickou ideologii, tak komunista v podstatě říkal: „Víte co, vyvraždíme jednu určitou třídu, nebo několik tříd, a pak bude dobře.“ Ale když domyslíme ideologii, která upřednostňuje planetu Zemi, tak to znamená, že bude dobře, až se zbavíme lidstva – když to dotáhnu do důsledku.

Martina: Marku Dobeši, vy sledujete svět filmu velmi zodpovědně, a sledujete ho nejen jako divák, ale také jako profesionál. Teď jste řekl, že se nám do umění, takzvaně, dostává zelené strašení, tedy, že všichni shoříme, nebo zmrzneme, přijde na to. Dřív to byly ságy o tom, jak mrzneme…

Marek Dobeš: Ledová společnost.

Martina: Ano.

Marek Dobeš: Celá knižní sága.

Ženy si pod vlivem propagandy myslí, že kojenec má mít od matky i otce stejnou péči. To je absurdní. Matka dítě odnosila, je to krev její krve, saje z ní, prožívá s ní. To muž nemůže dítěti dát nikdy.

Martina: Teď spíš hoříme. Jaká témata ještě můžete vypíchnout, u jakých témat můžeme očekávat, že se nám je budou snažit vytetovat do mozku?

Marek Dobeš: S velkou pravděpodobností – někteří už to dělají – to bude: „Neroďte děti, zatěžuje to planetu, a je pod vaši úroveň mít děti, protože byste se měli realizovat, obzvlášť žena by se měla realizovat.“ Ženy, celá touha po rovnoprávnosti mužů a žen, to je další rozdělování uvnitř společnosti – stavění jednotlivých společenských skupin proti sobě, a vlastně rozbíjení společenské smlouvy.

Byl jsem promítat nějaký svůj film na gymnáziu, a mluvil tam s mladou studentkou – po stěnách měli obrovské obrazy Václava Havla – ona mi začala zcela vážně tvrdit, že kojenec má mít stejnou péči od otce, jako od matky. Vždyť to je přeci absurdní. Matka dítě odnosila, je to krev její krve, saje z ní, prožívá s ní na emocionální úrovni. To dítěti zhruba do čtyř pěti let věku nikdy nemůže muž poskytnout. To znamená, že když budeme pracovat na rovnocennosti žen s muži podle toho, jak ji k tomu tlačí Hollywood v podstatě v každém druhém projektu, tak vidíme, že jsme totálně přešli na hlavní hrdinky. Hlavní hrdinové už se nenosí.

Martina: James Bond.

Marek Dobeš: To se budeme muset vrátit.

Martina: James Bond pije kombuchu, a je nečekaně věrný. To je jedna věc. A druhá, já jsem si toho všimla při čtyřdílném seriálu Hunger Games, který končí tím, že tam jsou jen velitelky. Jednomu vojákovi to tam utrhne nohy a zemře, a pak už jsou tam jenom velitelky.

Marek Dobeš: Úplně explicitní je Predátor. První díl, Arnold Schwarzeneger, nordický nadčlověk, bojuje s monstrem z kosmu. V druhém dílu je to černý policista, a v nejnovějším Predátorovi je to mladá Indiánka – takže tam je posun zcela jednoznačný. Ale dobře, já mám všechny Predátory dokonce stejně rád. Ovšem indoktrinace spočívá v tom, že to ženám permanentně tlačí do mozku informaci: „Když se budete věnovat rodině, jste méněcenné. Měly byste bojovat s muži, a pokud možno byste měly mužům šéfovat. To je smyslem vašeho života, nikoli mateřství.“ Nedávno jsem napsal divadelní hru, která se jmenuje Sni dál, a snažím se tam nějakým způsobem předat myšlenku, že je důležitá rovnováha: Mezi kariérou a rodinou, vztahy, mateřstvím. A už se mi stalo, že mi někdo po premiéře řekl: „To sis dovolil poměrně dost.“

Hollywood je na úrovni komunistické Číny, kde ve filmech dobří Číňané bojují se zlými koloniálními bělochy. A Hollywood dělá to samé, běloch je tyran a úchyl, a terorizuje černochy.

Martina: Vzpomínám si na výrok, tuším, že to byl Jan Svěrák po jedněch Oskarech – a teď neřeknu přesně název toho filmu, který vyhrál téměř všechny Oskary – že se mu tento film nelíbí, protože nevidí důvod, proč by měl jít na film, ve kterém, pokud se tam vyskytuje běloch, tak jenom jako tyran a úchyl, který terorizuje černochy, protože to je o otroctví. Je i toto určitý trend, který nám má neustále navozovat pocit viny?

Marek Dobeš: To má ještě jeden aspekt, a ten je v podstatě hodnotově neutrální. Jako filmový tvůrce, nebo prostě jako umělec, se snažíte přijít s něčím novým, nějak oblast, které se věnujete, posunout. A to, že primárně používáte hlavní hrdinky, nebo že používáte hlavně barevné – dneska si uvědomujeme, že jsou to většiny, ale pořád ještě nejsou tak zastoupeny – že je používáte v hlavních rolích, tak potom logicky potřebujete nějakého záporáka, aby se odlišil, tak je prostě bílej. To mnohdy vlastně není ukotveno hodnotově.

Já jsem ve své tvorbě vlastně vždycky měl hlavní hrdinky. Byl jsem mladistvým intelektuálem – a hlavní hrdinka jde zachraňovat svého přítele. V Chocking Hazardu je to hlavní hrdinka, která hledá rovnováhu mezi rozumem a instinktem. Ale teď, jak už jsou hlavní hrdinky povinné, tak mě to najednou začíná, najednou mám pocit, že nechci jako lumík v pohodovém rytmu kráčet ve stádu za transparentem „human equality.“ Stejně tak to, o čem hovoříte vy, je transparent „poklekni“. To přeci bylo jednu dobu obrovské téma – před každým zápasem museli všichni pokleknout, protože Black Lives Matter.

Martina: Vy jste teď řekl, že se samozřejmě každý tvůrce snaží přicházet s nějakou novou látkou, nebo aspoň s nově zpracovanou látkou. Ale to mi trošku připomíná oblast opery, kde vznikla móda hnaná právě tímto: „Abychom nezůstali ve starých, kostnatých kulisách a sarafánech, tak všechno dělat současně.“ Až došlo k úplně opačnému extrému, že pak inspicienti světových divadelních operních scén zjistili, že asi 87 procent všech oper se už odehrává v tričkách a oblecích, ať už jsou ze starověku, středověku, a že vlastně došlo k opačnému klišé. Myslíte, že se k tomu blížíme i ve světě filmu?

Marek Dobeš: Určitě, tam ve své podstatě jsme, protože si filmové tvůrce nemůžeme kdoví jak idealizovat. Oni si taky chtějí usnadnit život, taky chtějí naskočit na vlnu trendů, a mnohdy mají pocit, že jenom když nasílí to, co už funguje, tak vlastně budou původní. A stalo se to i v případě černobílých – je to zase rozdělování, kdy teď se dělají padouši z bílých. Dostalo se to tak daleko, že Hollywood se dostal na úroveň komunistické Číny, protože v čínských velkofilmech je to často tak, že pozitivní Číňané bojují se zlými koloniálními Brity a Holanďany, kteří jsou bílí. A Hollywood převzal úplně to samé. To znamená, že Hollywood je v této oblasti naroveň totalitní Číně. Zcela jednoznačně.