Nevzpomínám si na žádné volby, před kterými by se netvrdilo, že budou ty nejdůležitější. Že se v nich rozhodne o budoucnosti na dlouho dopředu. Že představují poslední šanci, jak zabránit katastrofě. Že je nejvyšší čas na změnu, neboť je za pět minut dvanáct. Nevzpomínám si ale ani na žádné nejdůležitější volby, po kterých by se něco zásadního změnilo.

Volby bývají provázeny nerealistickým, naivním očekáváním, a to nejen v zemích, které mají titěrný vliv na globální politiku, kterou jsou vlečeny. Aby nám to nepřišlo líto, mizivý efekt na setrvačnost politických procesů mají i volby amerického prezidenta, prý nejmocnějšího muže planety. Volby jsou ze všeho nejvíce politický cirkus, představení, při kterém jsou diváci coby komparzisté vtaženi do děje. Hlasováním stvrzují loajalitu k režimu.

I nadcházející volby do Evropského parlamentu jsou vnímány jako nejdůležitější. Přicházejí v době, kdy je Evropa v bídné kondici – a Evropský parlament na tom nese lví podíl. V toxické atmosféře tohoto politického orgánu se rodí nápady, jako je absurdní boj s uhlíkovou stopou, islamizace kontinentu formou masové imigrace, konfrontace s Ruskem formou sankcí, které ve svých důsledcích ruinují evropský průmysl. Evropský parlament je ovšem i advokátem globalistů, čili nepřítelem národních států, je arbitrem agresivních menšin a má progresivní slabost pro deviace všeho druhu. K tomu trpí deficitem demokracie, má nulovou schopnost sebereflexe a totalitní nutkání cenzurovat oponentní názory.

Evropský parlament je centrum lobbistů, kterým občané členských zemí unie vždy jednou za pět let zvolí europoslance. Tito zastupitelé, Česká republika jich volí 21, jsou pak v Bruselu či ve Štrasburku za hosty, zatímco úředníci a lobbisté jsou v Evropském parlamentu doma. Představa, že obměna poslanců, a případná změna v rozložení sil mezi politickými frakcemi, může změnit fungování Evropské unie, nepočítá s bruselskou byrokracií, tedy s loutkovodiči, kteří mistrně manipulují s poslaneckým materiálem, který dostanou k dispozici.

Vzhledem k tristní zkušenosti s Evropským parlamentem a Evropskou komisí se legitimně diskutuje, zda je EU reformovatelná, respektive zda se může vrátit k původnímu zadání, kdy byla mírovým projektem a platformou pro ekonomickou kooperaci autonomních národních států. Stále častěji je slyšet názor, že Evropská unie je projekt, který se zvrhl, a nejjednodušší by bylo ji zrušit. To ovšem není úkol, který lze svěřit europoslancům. Podmínkou rozpuštění tohoto globalistického byrokratického monstra je, že národní státy do Evropského parlamentu žádné své zástupce nepošlou.

Než se tak ale stane, budou voliči vystaveni politickým kampaním, ve kterých je marketéři budou obelhávat, že lze v Evropském parlamentu hájit národní zájmy. To je samozřejmě nesmysl, neboť v Evropském parlamentu nesoupeří národní frakce, nýbrž frakce ideologické. To před časem hezky ilustrovaly uklízečky, když z pultíků poslanců odstraňovaly a vyhazovaly do koše vlaječky, kterými se někteří poslanci drze hlásili ke své vlasti.

To, že Evropská unie nemá dobrou prognózu a ani budoucnost, samozřejmě neznamená, že budoucnost nemá Evropa. Ta zde byla před unií a bude i po ní. Pokusem omylem se zjistilo, že větší šanci přežít má Evropa jako předunijní hašteřící se pytel blech, než jako progresivní žalář národů, trpících pod bičem globálního otrokáře. Tato zkušenost nás ještě přijde draho, protože globalizace je synonymem války, do které péčí politických maňásků směřujeme.

V nadcházejících, jako vždy osudových, eurovolbách, které nic nezmění, není naštěstí třeba volit, co je menší zlo. U kandidátů, kteří se chystají kolaborovat s globalisty na budování integrované, zregulované, zcenzurované, čili snadno ovladatelné unie je lhostejné, zda tak míní činit zprava, ze středu či zleva. Volbou slušné budoucnosti je hlas pro euroskeptiky, kteří nepromarní žádnou příležitost, jak hodit vidle do projektu liberální totality, a kteří budou průběžně žalovat, jaká další zvěrstva se na nás v Bruselu připravují. Mít v Bruselu své špiony je dobrý plán.

Radovan Dluhý-Smith: Dobrý den, Martino, dobrý den, posluchači, a děkuji za pozvání. Je tomu prakticky rok, co jsem tady byl naposled.

Martina: To už bude rok, cos mi mával z vlaku – zpívala ABBA.

Radovan Dluhý-Smith: Ano.

Martina: Jenom ještě dodám, že jsi žil a studoval ve Spojených státech, zúčastnil ses rozvojových projektů v Ekvádoru a Mexiku, byl jsi konzultantem OSN ve Vídni. Tím chci zdůraznit, že tvůj rozhled i nadhled je předpokládatelný. Pojďme se krátce podívat na situaci, ve které se právě teď vynacházíme: Řekni mi, jak vnímáš a vidíš vášnivou bitvu o to, kdo je v našem veřejném prostoru držitelem pravdy? Je to podle tebe v demokracii něco normálního, přirozeného, nebo to, co zažíváme, už trošičku vybočilo z cesty?

Radovan Dluhý-Smith: Tak tys nakousla, nastínila, spoustu velmi zajímavých témat. Já bych možná rád šel úplně do kořene, do původu, tedy, jestli opravdu žijeme v demokracii, jelikož jsi toto slovo, termín, použila. Na začátek bych chtěl upozornit na studii univerzity v Princetonu, která tvrdí, že Spojené státy jsou již dlouhodobě oligarchií. Tato studie byla dokonce zveřejněná v britských médiích, v BBC. A my jsme v sametové revoluci vybudovali prakticky systém, který je velmi podobný tomu, který mají ve Spojených státech, a ve vytvoření tohoto systému nám pomáhala spousta západních odborníků. Mimochodem tak, jako v Rusku po rozpadu Sovětského svazu, kde Mezinárodní měnový fond, harvardští profesoři, třeba Jeffry Sachs, Světová banka a další, kde v 90. letech také budovali takovýto systém, který tam mají dodnes. Takže je důležité se opravdu ptát, jestli máme demokracii.

A jestli bych se mohl ještě vrátit k této studii, tak oni se prostě ptají, jak se to projevuje, jak ve Spojených státech oligarchický systém funguje. A tato studie ukazuje, jak různé úzké zájmové skupiny lobbují politiky, aby schvalovali zákony, které především benefitují právě elitáře a velké korporace.

Kořeny korporátního fašismu jsou v propojení velkého byznysu, zájmů o rabování zemí, s politiky

Martina: A to, co jsi teď řekl, znamená, že když se vydáme na západ, tak narazíme na oligarchistický systém, a když se vydáme na východ, tak taky. Tak co sever a jih?

Radovan Dluhý-Smith: Řekl bych, že tento systém je globální, takže bych do toho zahrnul sever i jih. A tyto úzké zájmové skupiny potom získávají stále větší vliv v ekonomice, a hromadí stále větší bohatství. Není překvapením, že jedno procento lidí na světě vlastní víc než 50 procent bohatství lidí dohromady. Ve Spojených státech je to 10 procent, tedy 10 procent nejbohatších vlastní dvě třetiny bohatství lidí ve Spojených státech dohromady.

Ještě bych se vrátil k uvedené studii: Tyto úzké skupiny, tito elitáři, potom ovlivňují velkým způsobem média, která jsou velmi centralizovaná, a jsou skupována. A možná zde hraje velkou roli moc reklam, které zadávají tyto obrovské firmy, protože velké stanice bez nich nemohou fungovat, protože jim reklamy tvoří velké procento tržby. Onehdy jsem viděl velmi zajímavou reklamu, nebo kompilaci Pfizeru ve Spojených státech, kde to bylo nějakých takřka 20 až 30 různých reklam na různá sportovní klání, zdravotnictví, kulturní show a podobně.

Martina: Hotoví filantropové.

Radovan Dluhý-Smith: Přesně tak.

Martina: Radovane Dluhý-Smithi, kde je ale hranice únosnosti této bitvy o pravdu? Protože, pokud budeme stále diskutovat o tom, že někdo pravdu nemá, a někdo ji má, aniž bychom ji v podstatě stále hledali, tak z toho hrozí velké nebezpečí. Protože pak to také vede k takovým závěrům, které také můžeme slýchat, že každý má přece svou pravdu, a podobně, takže se nakonec smysl této bitvy vytrácí. Řekni mi, kde je tedy únosnost, kde je hranice této bitvy? Je to třeba v okamžiku, kdy je člověk, který je jednou skupinou označen tak, že pravdu nemá, kriminalizován?

Radovan Dluhý-Smith: Tento systém, podle mého názoru, trošku funguje jako sněhová koule, která se nabaluje, když je mokrý sníh. Velmi dobře o tom psali britští profesoři Tombs a White, což jsou právníci, v knize Korporátní zločinec – myslím, že nebyla přeložena do češtiny, bohužel – Corporate Criminal, kde tento systém popisují jako korporátní fašismus. Je to systém, ve kterém se obchodní zájmy propojily s politikou, že tato symbióza je vlastně definicí korporátního fašismu. A moc dobře víme – ptáš se na hranice – kam korporátní fašismus přivedl Evropu ve 20. století – měli jsme tady dvě světové války – takže tato hranice může být opravdu až takhle žalostná.

Martina: A ty vidíš kořeny dvou světových válek v korporátním fašismu?

Radovan Dluhý-Smith: Určitě, obzvláště v té druhé. Právě v té knize ti dva britští profesoři popisují, jak americké firmy, evropští finančníci, podporovali právě Hitlera a německý průmysl. O tom existuje krásná kniha Wall Street Trilogy (u nás vyšlo jako Wall Street a bolševická revoluce), ve které Antony Sutton – tak nějak se jmenuje – který byl členem Hooverova institutu, ukazuje na odtajněných materiálech, bankovních převodech a tak dále, jak bez pomoci finančníků, a bez zapojení různých západních a amerických průmyslníků, by Lenin, Trockij, nevyhráli bolševickou revoluci, a pak to jde k fašistickému Německu, a tak dále. Takže bych kořeny viděl v propojení velkého byznysu, těchto obrovských zájmů o rabování zemí s politiky, kteří z toho potom mají obrovský vliv v rámci různých obchodních jednání, a tak dále.

Procento smrtnosti na chřipku je 0,1 procenta lidí starších šedesáti let. U covidu to bylo 0,01 až 0,001 procenta. Proč tedy lockdowny, roušky, vakcinace, když pro většinu lidí nebyl covid nebezpečný?

Martina: Radovane, pojďme se konkrétně podívat na realitu, a ukažme si jednotlivé věcné případy. Myslím, že je velmi dobré vrátit se zpátky ke covidu, přestože mnozí z vás, posluchačů, o tom nechtějí nic slyšet, ale myslím, že je to velmi dobrý příklad, protože si ještě dobře pamatujeme, co s námi dělaly informace, čemu jsme pod vlivem strachu byli ochotní uvěřit, jak to měnilo třeba naše chování, naše myšlení, nebo našich přátel, čemu jsme prostě byli ochotni sednout na špek, a jak jsme pak reagovali, když jsme se dozvěděli, že některé věci byly jinak. Myslím, že toto je dokonalá laboratoř – covid – takže proto bych se u něj chviličku zdržela. Řekni mi, jak to třeba bylo s obrovskou úmrtností, která se od začátku nad námi vznášela? Mě překvapil výsledek studie ze Stanfordu, který říká, že globální úmrtnost na covid 19 byla před vakcinací – pro věkovou kategorii mladších než 60 let – stejná, či menší než úmrtnost na chřipku. Znamená to, Radovane, že nám byl tvrzen úplný opak?

Radovan Dluhý-Smith: To je skvělý dotaz. Je to přesně, jak říkáš. Jde o studii publikovanou v roce 2022 vědci, vedenými stanfordským profesorem Johnem Ioannidisem. On tam právě nastudoval, nebo shromáždil data, myslím, z 31 zemí, a vypočítal, že průměrná infection fatality rate – což je, pro posluchače, smrtnost, čímž rozumíme počet zemřelých na danou nemoc, dělený počtem lidí touto nemocí nakažených – je přesně, jak říkáš, menší než chřipka. On tam uvádí statistiky, že procento smrtnosti na chřipku je nějakých 0,1 procenta, a on v tomto výzkumu zjistil, že u lidí mladších než 60 let byla smrtnost na covid 0,01, 0,001 procenta, to znamená, že u chřipky je to jeden z tisíce, a u covidu to byl jeden z deseti tisíc, ze sta tisíc z těch, kteří byli covidem nakaženi. Takže to je skvělá otázka, proč byly všechny lockdowny, proč všechna ta opatření, roušky, vakcinace, a tak dále, když pro naprostou většinu lidí na světě covid nebyl nebezpečný?

Martina: My víme, že nás vyděsili naši představitelé. Ale některé bych nepodezírala z toho, že sami vyděšení nebyli. Mě by zajímalo, kdo vyděsil je?

Radovan Dluhý-Smith: To se možná vracíme k první otázce. Ono to tak nějak utichlo. A na odpověď půjdu trošku oklikou, jestli můžu, Martino. Před covidem se dost probíraly skandály, panamské dokumenty o daňových rájích – nevím, jestli si vzpomínáš – a šlo o obrovskou korupci právě mezi politiky a byznysem. Tam se ztratily miliardy dolarů do daňových rájů, a byli do toho zapleteni jak politici, tak byznys. Takže to je, nebo může být jedna z odpovědí, že pro spoustu politiků, vládních představitelů, ale i nemocnic, to byla příležitost. Kdesi jsem četl, že výnosnost, nebo ziskovost nemocnic před covidem byla velice nízká, a pak přišel covid, a nemocnice najednou vykazovaly obrovské zisky, a tak dále.

Martina: Ale o tom spekuluješ.

Radovan Dluhý-Smith: Ne, to byl článek.

Martina: To, že vykazovaly zisky, to ano, protože dostávaly větší peníze za covidové lůžko a podobně. Ale spekuluješ o daňových rájích. Spojuješ věci, o kterých nevíš, jestli tam tato propojenost ve skutečnosti je.

Radovan Dluhý-Smith: Samozřejmě, panamské daňové ráje byly před covidem. Ale snažím se najít nějaké souvislosti, že možností výdělku, peněz, mohlo být to, že vládní představitelé, politici, začali podepisovat smlouvy, které podepisovat nemuseli.

Od roku 2022, kdy skončil covid, máme v Evropě problém s nadměrnými úmrtími, která většinou s covidem nesouvisela

Martina: Dobrá. My jsme zmínili studii ze Stanfordu, a mnozí teď namítnou: „Jedna studie jaro nedělá. Určitě jich bylo více, a určitě některé tvrdily něco jiného.“ Je to tak? Byly studie, které podporovaly teorii, že smrtnost i u lidí pod 60 let – což tedy zdůrazňuji – v kategorii mladších 60 let, byla tak obrovská, jak nám říkali. A je vůbec možné, aby se statistiky takto rozcházely, když jde o čísla?

Radovan Dluhý-Smith: Tak asi ano, asi se rozcházely. Je pravdou, že dnes různé země právě úmrtí na covid přepočítávají, takže se možná za nějakých pět, deset let dozvíme, že úmrtí na covid nebylo takové, jak udávala čísla. Navíc, od roku 22, kdy skončil covid, máme problém s nadměrnými úmrtími. To je další problém, a podle spousty mainstreamových článků tato nadměrná úmrtí neměla z velké části co dělat s covidem. Takže i to je téma, protože například ještě koncem roku 2023 spoustu zemí v Evropě, například Finsko, Irsko, Kypr, Holandsko, Lucembursko, Německo, Rakousko, mělo nadúmrtnost větší než 10 procent.

Martina: Nadúmrtnost v jaké souvislosti?

Radovan Dluhý-Smith: Eurostat dělal průměr úmrtnosti mezi rokem 2016 a 2019, a úmrtnost, o které mluvíme, je vyšší než v tomto období.

Martina: A to se přisuzuje čemu?

Radovan Dluhý-Smith: O tom jsou různé dohady.

Martina: To se vlastně nepřisuzuje ničemu.

Radovan Dluhý-Smith: To se nepřisuzuje ničemu, ano.

Martina: Dokonce se vytáhl starý název „syndrom náhlého úmrtí dospělých“. Já našim posluchačům doporučuji, aby si v této souvislosti poslechli rozhovor s paní kardioložkou Gandalovičovou, která se do těchto otázek vrhá velmi srdnatě.

Radovan Dluhý-Smith: Jestli ještě můžu, Martino, ohledně toho, čemu se to ještě přisuzuje, a to je dobré zmínit, že to bylo téma dlouhého covidu, tedy, že se to dost přisuzovalo tomu, že to je něco jako dlouhý covid. Ale teď máme několik studií, které ukazují, že dlouhý covid, nemoci a různé příznaky, kterými lidé trpěli poslední asi dva roky, neměly vůbec co do činění s covidem, ale že to byly další nemoci, včetně chřipky.

Martina: Autor tohoto článku, nebo této studie tvrdí, že by termín „dlouhý covid“ měl být přehodnocen: Pan doktor John Gerrard, hlavní hygienik Queenslandu, konkrétně řekl – a to je důležité, a chci, aby to bylo jasné – že: „Příznaky, které někteří pacienti popsali po prodělání covid-19, jsou skutečné, a věříme, že jsou skutečné. Říkáme, že výskyt těchto příznaků není u covid-19 větší než u jiných respiračních virů a že používání termínu „dlouhý covid“ je zavádějící, a věřím, že škodlivé.“ Takže to není, abychom teď lidem, kteří byli opravdu půl roku úplně marní, říkali: „No, to jste si vymysleli.“ Není to tak, víme to. Ale pravděpodobně by takto byli paralyzováni třeba i po pořádné těžké chřipce.

Ale teď se vrátím: Někteří byli totiž přece jenom mimo kondici po vakcinaci. A pokud se přikloníme ke studii ze Stanfordu, že globální úmrtnost na covid-19 byla pro věkovou kategorii lidí mladších 60 let – použiji ve spojitosti s úmrtím hrozný termín, ale řekněme zanedbatelná – nebo úplně stejná, jako u jiných respiračních onemocnění, tak by z toho vyplývalo, že vakcinace pro tyto kategorie lidí vůbec nebyla nutná. A už vůbec nebyla nutná třeba u dětí. Na co jsi v této souvislosti narazil ve svých pramenech, které stále studuješ?

Radovan Dluhý-Smith: Zase, před covidem byla spousta studií o tom, jak důležitá je přirozená imunita, a všichni jsme věděli, a ve výzkumech se psalo, že to je to, co nás v mnoha případech ochrání od nemoci. A najednou, jako kdyby s covidem přirozená imunita přestala fungovat, tedy něco, co tady máme tisíce, desetitisíce let. Bylo zarážející, že jsme najednou přestali používat tento nástroj přirozené imunity, a místo toho, aby vlády přirozenou imunitu lidí posilovaly, tak naopak bylo zvláštní, že zaváděly opatření, které přirozené imunitě škodily. Třeba roušky, nebo lockdowny.

Už před covidem existovalo tolik studií, že roušky nejsou účinné, že nemůžou zabránit šíření viru. A bohužel se tato doporučení z různých studií – a nebylo jich málo, sám jsem jich četl několik, třeba od americké CDC – nyní potvrzují. A já věřím, že pokud budeme mít nějakou budoucí pandemii – v uvozovkách – tak nás nebudou vládní představitelé znova nutit do roušek. Protože za několik posledních měsíců vyšly dvě důležité studie: Jedna je od velmi prestižní Kochovské společnosti, a pak nedávná, rozsáhlá metastudie, publikovaná v britském lékařském časopisu BMJ, a obě tyto studie jasně prokázaly, že roušky proti covidu nefungují, že nemají strategicky významný vliv na zabránění šíření infekce.

Nošení roušek proti covidu nechránilo, a naopak jsou škodlivé. Podporují vznik plísní kandida auris. Fauci nejdříve říkal, že nemají smysl, a pak tvrdil, že mají.

Martina: Takže další mystifikace?

Radovan Dluhý-Smith: Další mystifikace, ano.

Martina: Která akorát ještě snižovala naši imunitu.

Radovan Dluhý-Smith: Přesně tak. Roušky naopak škodily. Teď se často mluví o plísni kandida auris, a přicházejí různé články a studie o tom, že právě kandida auris plísně mohou být vyvolány nošením roušek. Ale ještě se vrátím na začátek pandemie. Známý Anthony Fauci z Národního ústavu zdraví na začátku pandemie v několika rozhovorech říkal, že roušky nezabrání šíření infekce, covidu, nebo Sars-Cov-2, a najednou během pandemie několikrát změnil názor. To je přinejmenším zvláštní.

Martina: Když už jsme u mystifikací, tak já mám dosud v paměti mediální titulky, že vakcíny proti covidu zachránily desítky miliónů lidí. Kdysi byl seriál, True or False, tak se teď ptám: Pravda, nebo lež? Zachránily vakcíny desítky miliónů lidí nad 60 let?

Radovan Dluhý-Smith: Na to je velmi těžké odpovědět. Pokud se budeme řídit velmi váženou studií stanfordských profesorů, že globální smrtnost na covid byla před vakcinací nižší než chřipka, tak koho tyto vakcíny chránily, nebo zachránily?

Martina: Nad 60 let.

Radovan Dluhý-Smith: Možná nad 60 let.

Martina: Desítky miliónů?

Radovan Dluhý-Smith: Spíš bych chtěl upozornit na to, o čem se velmi málo mluví, že když máte nežádoucí účinky, nebo podezření na nežádoucí účinky, tak je hlásíte do různých systémů – ve Spojených státech je to systém VAERS, ve Velké Británii je to Yellow Card, v Evropské unii EudraVigilance – a ve všech těchto systémech se objevuje dohromady několik miliónů podezření na nežádoucí účinky. Je tam takřka několik desítek tisíc úmrtí – když dám tyto tři systémy dohromady – a prakticky nikdo to neřeší.

Takže já bych to spíš otočil, a ještě bych připomenul jednu studii, která byla zase před covidem, a to studie Harvardské univerzity, která mluvila o tom, že se ve VAERSU zachytí jenom jedno procento nežádoucích účinků. V Evropě to je podle studie 10 procent. Tak si ta čísla vynásobte deseti, takže to není třeba deset tisíc nahlášených úmrtí, ale sto tisíc, a není to třeba deset miliónů nežádoucích účinků, ale krát deset, takže jsme najednou v úplně jiném čísle.

A ještě bych chtěl upozornit na článek v Guardianu – mně tady naskakují myšlenky – bývalé ministryně zdravotnictví Velké Británie, kde ona říká, že už jenom, když po vakcinaci naskočí pár desítek, pár stovek nežádoucích účinků po vakcinaci, tak už by se to mělo zastavit, a mělo by se to zkoumat, jestli náhodou dané vakcíny nejsou potenciálně ještě škodlivější. Stalo se něco takového? Bohužel ne. Nežádoucí účinky narůstaly, a očkovalo se, bohužel, a to i přesto, že to nebylo potřeba.

Studie z roku 2023 potvrdily spike protein v krvi a orgánech očkovaných proti covidu mRNA vakcínou, a to měsíce po očkování. Spike protein poškozuje buňky a může být nebezpečný pro DNA.

Martina: Já posluchače ujistím, že těmto dezinformacím, kterým se dnes v našem rozhovoru, i v dalších dílech, podíváme na zoubek, bude mnohem více. Ale teď ještě poslední otázka ke covidu: Důležité zjištění je – jakkoli jsme byli ubezpečováni, že očkování proti covidu je bezpečné – že například dárci krve ve Spojených státech, jsou nyní před každým odběrem dotazování, zda jsou očkováni vakcínou proti covidu-19, a v České republice jsou rovnou upozorněni, že do určité doby po očkování nemohou krev darovat. A to přesto, že jsme byli ujišťováni, že tato látka zůstává v místě vpichu, v těle nezůstávají žádná rezidua a podobně. A teď mám otázku, na kterou neznám odpověď: Je to běžné i u jiných očkování, že nemůžeš darovat krev, když jsi před tím absolvoval očkování třeba proti tetanu? Nebo je takovéto specifikum právě u covidu?

Radovan Dluhý-Smith: Já na to také nemám přesnou odpověď – nevím. To, co zmiňuješ, je požadavek Červeného kříže, který je hlavní organizací, která ve Spojených státech toto dárcovství poskytuje. Je to zarážející. Ale když se podíváme na studie, tak rekce Červeného kříže není překvapující. Protože v roce 2023 bylo publikováno hned několik studií, které potvrdily přítomnost spike proteinu v krvi, v lidských orgánech, a světe div se, nejenom po dobu jednoho, ale více měsíců po očkování. Je to například studie univerzity v Kodani, nebo studie italských vědců, či Harvardské lékařské školy. Třeba oceňovaný Salk Institute napsal, že samotný spike protein, podle vědců, může být pro lidský organismus velmi nebezpečný. Například narušuje opravné mechanismy DNA, nebo poškozuje buňky. Takže se vůbec rozhodnutí Červeného kříže nedivím.

A zase, podle mého názoru, se musíme ptát: Je to nedostatek kompetencí, nebo je za tím něco dalšího? Byl zveřejněn dokument amerického FDA, týkající se vakcíny společnosti Pfizer, a ten prozradil, že americká FDA měla hned od začátku vakcinační kampaně informace, že spike protein u této mRNA vakcíny nezůstává v místě vpichu. To byly protokoly, o kterých FDA věděla. Takže proč říkali, že zůstává na místě vpichu, když samotný dokument Pfizeru během testování zjistil, že u laboratorních myší doputoval do sleziny, vaječníků, do jater, a to několik dní po vakcinaci? Takže je to opravdu zarážející.

Martina: Takže, jaký je závěr? K čemu můžeme na základě nových vědeckých poznatků konkrétně ohledně očkování dojít? Byl to experiment na lidech? Nebo to přehnáním?

Radovan Dluhý-Smith: Martino, vypadá to tak. Když zůstaneme u vakcín, tak ty se dříve testovaly na zvířatech x let, pět až deset let. Pak se pomaličku přešlo na kontrolované studie testování u lidí. A k tomu v tomto případě prakticky vůbec nedošlo. V tomto případě probíhalo testování na lidech v přímém přenosu během vakcinační kampaně, která začala v roce 2021. Takže asi spekuluji, ale vypadá to – podle různých faktických informací – že tomu tak může být.

Martina: V každém případě, ta nechuť tyto věci zpětně ověřovat, a zasazovat do rámce nových poznatků, je přinejmenším podezřelá. A myslím, že pro nás pro všechny by tento okamžik měl být skutečně trenažérem. Covid by se měl stát trenažérem na to, abychom si všichni uvědomili, jak reagujeme pod tlakem, jak pod tlakem strachu můžeme začít jednat iracionálně, jak můžeme být, pod tlakem strachu, manipulovatelní. To myslím, že je pro nás škola, která měla sice velmi drahé školné – pro mnohé – ale pro nás do budoucna být jakýmsi mementem.

Radovan Dluhý-Smith: Přesně tak. Říkáš to moc hezky. Ale bohužel, covid se jako kdyby neustále vrací, a není minulostí, není to úplně uzavřené. Nedávno jsem v Lidových novinách četl tvrzení profesora Hořejšího o pandemii a covidu-19, a opravdu jsem se nestačil divit. Naštěstí se našli tací – třeba doktor Čížek, nebo doktor z Palackého univerzity, kteří mu na jeho – podle mého názoru, nebo podle studií mylná tvrzení – odpověděli. Takže je to něco, s čím, zdá se, neustále pracujeme, a jsou mezi námi tací, kteří neustále omílají nepravdy a dezinformace, které se na nás během covidu valily.

Martina: A které jsou opravdu vědecky vyvrácené.

Radovan Dluhý-Smith: Přesně tak.

Martina: A ještě jedna věc mě stále nutí býti ve střehu vůči informacím, které jsme dostávali, a to, jak covid skončil opravdu ze dne na den.

Radovan Dluhý-Smith: Válkou na Ukrajině.

Martina: Nechci to používat jako špatný vtip, ale tak to bylo. Prostě do tří dnů po něm nebylo téměř ani vidu, ani slechu.

Radovan Dluhý-Smith: Přesně tak. Když jste sledovali články v mainstreamových médiích, tak najednou covid nebyl.

Martina: A v dalším díle se budeme věnovat dalším dezinformacím, které se vzápětí na to ukázaly býti poměrně relevantními informacemi.

Občané země české, hrdí občané zemí Evropské unie, vy hrdí liberálně demokratičtí lepší lidé, slyšte hlas muže, který se nerozpakoval vzplanouti na hranici za myšlenku natolik závažnou, že závažnější již může býti snad jen její popření. Cituji: „Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, braň pravdu až do smrti, neboť pravda tě osvobodí. “ Tak pravil mistr Jan Hus a vzplál, jako věčná pochodeň, která zahání tmu v naší duši.

My, hrdí občané Evropské unie, a zejména země české pod vedením vlády Petra Fialy, rozhodli jsme se tato slova naplňovati bezezbytku, jak nám přikazují zaoceánské centrály a bruselský chrám všeho rozumu, a čest poslušného Západoevropana. Jsme každodenně vystaveni propagandě zlovolné slovanské Ruské federace, která se přes bariéru naší jediné možné pravdy snaží ovlivnit psychologii občanstva prostřednictvím sociálních sítí tak, jak se jí to podařilo v krátké minulosti na Slovensku, kde velká myšlenka liberálně demokratického ideálu ztratila svůj vliv právě nástrojem lži, přetvářky a proruské propagandy. Hle, po Maďarsku další sirotek, po němž své krvavé pařáty vztahuje ďábel Putin! Proto jsme u nás, v České republice, prozřetelně otevřeli správné pravdě dveře i okna v mainstreamových médiích a zvýšili takzvané „volume“ o 100 %.

Připomeňme si jen temné rejdy odporných dezolátů, kteří drze hlásají, že louka je zelená, nebe modré, noc černá a den bílý. Co ale vede dezoláty, ty proruské štěnice, k takovému nestoudnému tvrzení? Chtějí zamotat hlavy poslušným občanům a vyvolat chaos v zavedených a zaváděných principech a zákonech EU, v myšlence odevzdanosti k příkazům Evropské komise a jejího podřízeného demokratického parlamentu, kde je jasně dáno, že bílý den může být tmavý, nebe fialové, ale i rudé (nikoliv prorusky), noc bílá (nikoliv petrohradsky), a louka hnědá, když je spálená.

Proputinovská, dezolátní a dezinformační scéna rozšiřuje drzé, nepravdivé lži typu: Evropský parlament a jeho struktury jsou předraženou výkrmnou desetitisíců zbytečných byrokratů a omezených politiků. Evropa je vazalem zaoceánské mocnosti a liberální demokracie je rakovinné bujení zvrhlé, intelektuální, politické a především globálně-oligarchické elity, která se z lidu Západu snaží učiniti dobytek na porážku.

Tito vazalové proruského myšlení dávají najevo svou nenávist k novým západním, a tedy nadějným hodnotám, k hodnotám zářné budoucnosti, jako je Green Deal, gender, socialismus řízený globální elitou, Velký reset a válka za západní ideály.

Vyzýváme proto občany všeho věku, aby odvrátili svůj zrak od Východu a zafixovali ho na věčné časy směrem k Bruselu a Štrasburku, kde pravda plane jako hranice mistra Jana Husa. My dnes s hrdostí, velkou myšlenku tohoto osvíceného západního mučedníka o pravdě, povyšujeme na další level, a to v tomto znění: „Nehledej pravdu za humny, ale slyš pravdu v mainstreamu, uč se pravdě ze zákonů EU, miluj pravdu svých vůdců, braň pravdu, i kdybys kvůli ní měl jakkoli lhát až do smrti, neboť pouze taková jediná správná pravda tě vysvobodí!“

A tedy i my, hlasatelé západního slova slibujeme, že vám budeme nadále třebas i odporně lhát, jen abychom uhájili naši čistou pravdu!

A s touto myšlenkou na lepší svět … se s vámi loučí Michal Gulyáš!

Martina: Ty sám jsi zvolil reakci na současnou situaci v podobě založení nové strany, nebo nového hnutí Zdravý rozum, a stal ses předsedou. A teď nevím, jestli je to hnutí, nebo strana, protože…

Ján Baránek: Strana.

Martina: Strana. V pozvánce na tiskovku bylo napsáno „hnutí“, a v dopise předsedům politických stran bylo uvedeno „předseda strany“. Dobře. Řekni mi, proč ses odhodlal k tomuto kroku?

Ján Baránek: Vysvětlím ti ten rozpor. Původně to mělo být hnutí, ale nakonec jsme přebrali jednu starší politickou stranu. A vzhledem na krátký čas – protože jsme chtěli stihnout registraci do europarlamentních voleb, a moc jsme nemohli měnit stanovy, protože se to schvaluje na ministerstvu vnitra, a hrozilo, že bychom to nestihli – je to politická strana.

A proč jsem se rozhodl? Víš, to je až ze zoufalství. Já jsem velmi skeptický, nemyslím, že my můžeme tuto kulturní válku vyhrát. Spíš jsem na straně amerických konzervativních, křesťanských autorů, kteří tvrdí, že tento spor nevyhrajeme a že musíme vytvářet jakési ostrovy, takzvanou pozitivní deviaci. Já chci, aby Slovensko bylo jedním z takovýchto ostrovů pozitivní deviace, kde budou pouze dvě pohlaví. A nejde jenom o pohlaví, ale říkám to, aby tomu lidé rozuměli. Já už jsem vyčerpal všechny své možnosti. Jak jsem říkal, byl jsem léta po sobě nejcitovanější politický analytik na Slovensku. Tam už nemůžeš jít dál. Potom jsem začal natáčet videa, a měl jsem na Slovensku velice vysokou sledovanost, která byla okolo 200 tisíc. Tak mi dali „shadow ban“, a dokonce mi zpětně snižovali…

Martina: Dosah.

Ján Baránek: Snižovali počítadlo. Ale to není o sebeprezentaci, že bych potřeboval být v 65 letech populární. Já mám doma dva koně, na kterých jsem rok neseděl, fakt, nemám na to čas. Ale mluvím o tom jako o historické události, aby si moji potomci, až už nebudu žít, řekli, že jejich předek udělal všechno, co udělat měl, a mohl udělat.

Já jsem doktor přírodních věd, zajímám se o fyziku a teorii relativity, a zároveň jsem věřící, takže jsem si to zkombinoval, a myslím, že když se duše oddělí od těla, přestane být pod vlivem gravitace a času, tak budeš mít dostatek času si rekapitulovat některé věci. I když umírání může trvat pár minut – ale dobře víme, že to, co je pár minut tady, je pár minut někde jinde – vůbec neexistuje jednotný čas. Proto to říkám. Takže jednak se chci vyhnout nějakému špatnému umírání, ale co je nejpodstatnější – jak jsem říkal – moje děti si mohou říci, že jejich otec nadával, hodně kouřil, jezdil rychle, a nevím co všechno, ale nebudou moct říct, že jsem byl zbabělý a že jsem neudělal to, co jsem udělat měl.

Tuto kulturní válku nevyhrajeme, nebo jen za cenu velkých obětí. Ale nevyhrají ani oni, protože jejich systém, postavený proti fyzikálním zákonům a biologii, musí zkrachovat.

Martina: Jane Baránku, ty jsi před chvílí řekl: „Já vím, že tuto kulturní válku nemůžeme vyhrát.“ Přesto tedy voláš na zteč, a vyrážíš se svou stranou Zdravý rozum. Řekni mi, znamená to, že vlastně potřebuješ bojovat, přestože jsi řekl, že víš, že nevyhraješ?

Ján Baránek: Nepotřebuji bojovat. Jsem z toho unavený. Já ti to řeknu na jiném příkladu: Představ si, že jsi doma, a přijde ti tam násilník, zloděj. Tak vezmeš, co máš při ruce, a vyženeš ho, i když to možná nevyhraješ, a on tě přemůže.

Martina: Ale musíš.

Ján Baránek: Ale musíš. Víš, já dlouho tvrdím, že odvaha zdražila, a velmi mnoho odvážných bylo, když bylo dobře. Ale teď odvaha zdražila. Ale já nemám strach být odvážný, já mám strach být zbabělý, protože to je hanba na několik generací. A že mám strach, že se mi něco stane? Tak ať se mi něco stane. Co se mi může stát? Tak mě zastřelí. Mně je to jedno.

Martina: Jane, ty jsi tady na začátku líčil, že jednota pravice na Slovensku neexistuje, a opřít se na Slovensku o nějaké konzervativní hodnoty s velkou skupinou lidí, to nefunguje. Řekni mi, jaké je tedy tvé přání v politice? Co by se muselo stát, aby sis řekl: „Tak jsme uspěli. Uspěli jsme, odvaha nepřišla vniveč. Dosáhli jsme toho, co jsme si vytyčili“. Co jste si vytyčili?

Ján Baránek: Jestli myslíš koneční cíl, tak ten vytyčen není. Já jsem říkal, že my tuto kulturní válku nevyhrajeme. Ale ani oni ji nevyhrají, ono to zkrachuje – to jsem zapomněl dodat – protože systém postavený proti fyzikálním zákonům a biologii musí zkrachovat. Já mám obavu, že my tu válku za to, abychom nedošli ke krachu, a abychom to racionálně dořešili, nevyhrajeme, protože to zkrachuje tak či onak. Takže v konečném důsledku vyhrajeme jen za cenu velkých obětí, kterým bychom se měli vyhnout.

Na Slovensku se lidé rozhodují, zda jít do lékárny, nebo zaplatit energie. A Green Deal se bude ještě utahovat. Kolik úmrtí máme jen kvůli zdražování energií, nikdo nesleduje.

Martina: Obětí? V jaké podobě?

Ján Baránek: I lidských životů, samozřejmě. Tak když se prosadí Green Deal tak, jak je myšlený, tak budou kolaterální úmrtí. To není jen tak, jakože se prosadí třeba zákaz spalování fosilními palivy, a přitom si myslet, že tam nebudou kolaterální úmrtí. To se bude týkat i zdravotnictví, protože nevím, z čeho vymyslí elektrické sanitky. Já si teď vymýšlím primitivní příklady. Zkrátka, bude se snižovat životní úroveň, a se snižováním životní úrovně jde i zvyšování úmrtnosti. Už dnes máme na Slovensku situaci, že se lidé rozhodují, zda jít do lékárny, nebo zaplatit energie. A Green Deal se bude ještě víc utahovat, a situace se nezlepší. Kolik kolaterálních úmrtí máme nyní kvůli tomuto, jen kvůli zdražování energií? To nikdo neví, protože to nikdo nesleduje.

Martina: Ty jsi napsal dopis vedoucím představitelům politických stran na Slovensku.

Ján Baránek: Ne na Slovensku – v Evropě.

Martina: V Evropě.

Ján Baránek: Ve střední Evropě.

Martina: Ano. A komu všemu? Nebo aspoň jména, která můžeš říci?

Ján Baránek: Je to dopis a memorandum, protože jsem si vymyslel alianci za zrušení Green Dealu. Tento dopis je určen všem. Už jsem ho někomu odeslal, například jsme ho odevzdali v SPD, a dali jsme ho i dále. Ale půjde kompatibilním stranám – do Polska, do Maďarska, do Rakouska, do Čech. Musím dokončit stránku, kde se budou moci elektronicky zaregistrovat strany, které toto memorandum přijmou pozitivně. Memorandum jsem asi před dvěma týdny odevzdal prezidentovi Klausovi, když byl v Bratislavě, a to vlastně jako prvnímu, protože jeho názor na Green Deal, a vůbec na toto fašistické šílenství, je úplně jasný, a v podstatě se s ním skoro ve všem shodnu. A když jsem řekl, že skoro ve všem, tak to neznamená, že mám nějakou výhradu – nevím o žádné. Takže toto je záměr. Podstatné je dokončit tuto stránku, která bude co nejdřív přístupná, a potom se toto memorandum odešle i s listy všem kompatibilním stranám. Kompatibilní strany jsou strany, o kterých víme, že má smysl to tam poslat, nemá to smysl posílat například ODS, nebo Pirátům.

Martina: Jasně, ani Progresivnímu Slovensku.

Ján Baránek: Ani Progresivnímu Slovensku.

Nezabije nás třetí světová válka, zabije nás Green Deal. Vidíme, že se Evropa deindustrializuje.

Martina: Panu Šimečkovi to také asi nepošleš?

Ján Baránek: Určitě ne. Ale určitě to pošleme Orbánovi, i polské Konfederaci. A u vás to je jasné, skoro celé české opozici. V Bratislavě jsem se setkal a mluvil s poslancem Petrem Bystroněm, a poslal jsme mu to.

Martina: Z AfD?

Ján Baránek: Ano, z AfD. Tedy poslal jsem to do Bundestagu, a i on pozitivně reagoval. Víš, tam jde o to, aby lidé viděli, aby měli informaci, a hlavně aby voliči věděli, že má smysl jít volit a že má hlavně smysl volit strany, které chtějí Green Deal nějakým způsobem zastavit, protože Green Deal – jak ses ptala, zda bude třetí světová válka – tak nás nezabije třetí světová válka, nás zabije Green Deal. Ale doopravdy. Vidíme, že se Evropa deindustrializuje.

Martina: Ano. Ty v tom dopise píšeš, že je nutné vyslat signál voličům, že myšlenka zrušení Green Dealu je akutní.

Ján Baránek: Ano.

Martina: Mně tedy prve zatrnulo z toho, že chceš vysílat signály, protože si myslím, že na to máme copyright u nás, protože náš předseda vlády Petr Fiala s lidmi komunikuje velmi podivně, tak trochu jako s blbečky, ale často a rád vysílá signály.

Ján Baránek: Tak to jsem také zaregistroval.

Velká část z nás zemře – abychom se vzpamatovali

Martina: A z toho se stala již jakási – řekla bych – naše česká latina. Ale mě zajímá jiná věc – ty dopisy. Mluvíme o tom v budoucím čase: Bude dokončena stránka. Odešleš je. Ale co když na to nebudou politici reagovat, a tato snaha, tato iniciativa, toto memorandum přijde vniveč, a tím pádem lidé dostanou vlastně zpětnou vazbu v tom, že politici toto téma nepovažují za akutní anebo řešitelné?

Ján Baránek: Ale to je v pořádku. Já nikdy nebudu něco násilně vnucovat tak, jak to dělají oni. Víš, já vyzývám, nepřesvědčuji. Já nemám důvod přesvědčovat. Když jsme takoví, že chceme 60, 76 pohlaví – tak dobře. Když jsme takoví, že chceme, aby s našimi dcerami, které chodí na drahé tréninky v lehké atletice, závodil nějaký chlap – dobře, buďme takoví. Když jsme takoví, že si myslíme, že poručíme větru dešti, jak se zpívalo za Gottwalda, tak potom dobře, tak si dejme přes papule. Velká část z nás zemře – to abychom se vzpamatovali.

Martina: Já jsem ve své oblíbené knize, kterou tady velmi často cituji, což je Atlasova vzpoura, narazila na větu: „Národu, který kdysi vyznával krédo, že cestou bohatství je výroba, je dnes vštěpováno, že k němu lze dojít skrze nouzi.“ Já myslím, že Green Deal by možná nešel popsat lépe.

Ján Baránek: Ale rozhodně to ještě není cesta k sebenaplnění. To v té větě chybí. Je to pouze cesta k sebepoznání, že jsem byl dostatečně sprostý (myšleno „hloupý“ – pozn.red.) na to, abych si některé věci neuvědomil.

EU zavádí zelená opatření založené na neexistujících technologiích

Martina: Von der Leyenová na začátku jejího propagování Green Dealu říkala: „Zelená dohoda nemá sloužit zdaleka jen k ochraně klimatu, ale zároveň také výrazně nakopne evropskou ekonomiku. Zelená dohoda je naší novou strategií pro růst. Zisky z ní budou větší než náklady na její provedení.“ To tehdy prohlásila, a mnozí odborníci se k tomu přidali. Ale nemyslíš, že problém je v tom, že rozbít dosavadně fungující systém – ať už je jakýkoliv – když ještě nemám technologie, a nemáme je zavedené, je opravdu velký risk a velký hazard?

Ján Baránek: To je přesné. Když se podíváš na nějaký sci-fi film, kde je warpový pohon, a začneš to přenášet do reálného života, protože to bude za dvacet let, tak to je kravina. Oni počítají s něčím, co ještě nemáme. To je první příznak toho, že to je jen sci-fi. Ale citovala jsi Leyenovou. Ale kdo na tom vydělává? Kdo je největším dárcem neziskovek, kteří prosazuji Green Deal? Jsou to Čína a Indie. A proč asi?

Martina: Protože se tak zbaví jakékoliv konkurence.

Ján Baránek: A shrábnou nekřesťanské peníze, vydělají na výrobě baterií. Číňané teď mají v Kongu kobaltové doly, baně – už jsem zblbnutý z té čechoslovenštiny. Dodržují tam nějaká minimální práva dětí, které to tam těží? Vždyť na tom vydělávají nekřesťanské peníze, a také na naší hlouposti.

Martina: Ale nezačíná přeci jenom Green Dealu zvonit hrana? Protože v Evropě proti němu poměrně razantně roste odpor. Vzpomeňme třeba jenom zemědělce, a dokonce i šéfka Evropské komise, kterou jsme tady zmiňovali a citovali, která začíná brzdit. Ne, že by snad odstoupila, pořád říká, že je to náš cíl, ale zpomalíme. Není to tak, že Green Dealu už zvoní hrana?

Ján Baránek: Ano. Já jsem si to myslel, když jsem si spočítal, že u nás na Slovensku za osvícené Ficovy vlády přeci jen vejde v platnost nařízení s kotli, že tedy buď budou kotle mít DPF filtry – takové, jaké mají naftová auta – a když je nebudou mít, tak se v nich nebude smět topit. A všechny nové je budou muset mít, a je tam tolik kritérií, že pomalu budeš potřebovat tlumočníka, který ti tato pravidla přeloží. Tady se odvolám na normu EURO 7, kterou samotní ředitelé automobilek a konstruktéři nedokázali rozluštit, protože je tam tolik nesmyslů a navzájem si odporujících věcí. A toto je něco podobného.

Ale dobře, abych to zjednodušil: Když by toto mělo přijít v platnost i s těmi krbovými kamny, tak pojďme na Oravu, pojďme na Kysuce – tam většinou lidé topí v kotlích, ale většina lidí, znám to tam velice dobře, má krbová kamna, protože s nimi v podstatě vytopí celou budovu. Určitě nesplňují tato kritéria. Oni je mají takto upravené 20, 30 let, a já si nedovedu představit vládu národního státu, která začne těmto lidem – obrazně řečeno – pomyslně tato kamna zamykat.

Martina: A co když domy nesplňují nízkoemisní limity?

Ján Baránek: Uhlíkovou neutralitu.

Martina: Ano.

Ján Baránek: Nedovedu si představit vládu, která teď na Slovensku řekne: „Nemáte uhlíkově neutrální dům, budete platit takovou a takovou daň. A když platit nebudete, tak přijde exekutor.

Martina: Myslíš si, že tady …?

Ján Baránek: Zabijí je.

Martina: Že tady…

Ján Baránek: Myslím si, že je zabijí.

Martina: Myslíš si, že důvod, proč se toto děje, je ten – jak mi řekl jeden energetik, který seděl na tvém místě, že je to na Evropu, na naši republiku, namířeno proto, že je tady ještě lidem co vzít?

Ján Baránek: Myslíš ve východní Evropě?

Zakladateli dnešní zelené ideologie, uhlíkových stop, CO₂, a podobných nesmyslů, jsou trockisté a další z Komunistické strany SSSR

Martina: Je tady velké množství lidí, kteří vlastní domy a byty.

Ján Baránek: Ano, my máme jedno z nejvyšších vlastnictví nemovitostí. Věřil bych tomu, ale je to namířené na celou Evropu, nejen na východní. Však toto platí pro celou Evropu, i pro Němce. Průvodním znakem je, že tady je ještě lidem co sebrat. Ale nemyslím si, že to je primární důvod. Primární důvod je kšeft, který se potom odvede do Londýna, do City. A druhý primární důvod je hloupost. Řekni mi, jaký idiot jde měřit otěr na pneumatikách, nebo u brzdových destiček? Jak ho chce měřit?

Martina: EURO 7?

Ján Baránek: Ano. Jak to chtějí měřit? Proboha – jak? Rozumíš tomu? Toto absolutně nesouvisí s životním prostředím. Jak souvisí se životním prostředím to, že ti auto začne pískat, když překročíš rychlost?

Martina: A ta je 30.

Ján Baránek: To je idiotský sen. No dobře, začne to pískat, ale jak to souvisí s CO₂. Vždyť samotný CO₂ je hoax – o něm jsme ještě ani nemluvili. To už je šikana. To už je jen potvrzení úředníků, že mohou něco produkovat, aby si potvrdili svou důležitost a své relativně vysoké platy. A tito aktivističtí politici, kteří sedí v europarlamentu, a v Komisi to jen přebírají, jenom to tupě přeberou. Kde je dnes Timmermans? Hledám Timmernanse. Kde je? Je v nějakém kanále? Tohle je Timmermansova práce.

Martina: Neuspěl ve volbách.

Ján Baránek: Samozřejmě, že ne. Kde je dnes Timmermans? Ve kterém kanále se schovává? Ale toto je jeho dědictví.

Martina: Těch otců zakladatelů je více.

Ján Baránek: Je jich víc, samozřejmě. Otci zakladatelé jsou v Komunistické straně Sovětského svazu a trockisté. To jsou zakladatelé – když se bavíme o zakladatelích uhlíkových stop, CO₂, a podobných nesmyslů.

Martina: Ty jsi doktor přírodních věd, a v tomto memorandu se také píše, že je nesporné, že snaha přejít na obnovitelné energetické zdroje je ze své podstaty nerealizovatelná.

Ján Baránek: Samozřejmě.

To, co říká Klaus Schwab: „Nebudete nic vlastnit, a budete šťastní“ – má kořeny v marxismu.

Martina: Na základě čeho jste k tomu dospěli? Protože mnozí odborníci, inženýři, i klimatologové říkají: „Green Deal je dobrá cesta, jenom na to šli moc rychle.“

Ján Baránek: Martinko, takhle: Tyto bludy vycházejí z Mezinárodního klimatického panelu, který si vymysleli v OSN. Tam je 80 procent zaměstnanců, úředníků, a 20 procent jsou jakože vědci, které tam dosadily vlády, které podepsaly různé nesmysly. Tak co jiného asi mohou vyprodukovat, než takovýto nesmysl? Já jsem byl první ve střední a východní Evropě, který jsem – když jsem psal diplomovou práci o potencionálu energetických zdrojů na konkrétním území, tak jsem měl osvíceného vedoucího diplomové práce.

Martina: Potenciál obnovitelných energetických zdrojů?

Ján Baránek: Výborně. Takže od té doby uplynuly desítky let, ale fyzikální zákony se nezměnily, ani zákony toku kapalin a plynů, ani naše zeměpisná šířka se nezměnila. Jasně, že to je idiotismus. Proboha, jak mohou obnovitelné zdroje nahradit jadernou, nebo uhelnou elektrárnu? Jasně, já nejsem energetik, a nedokážu ti tady teď říct, co snese přenosová soustava, jaké výkyvy snese. A navíc, ještě je u obnovitelných zdrojů potřeba dorovnávat výpadky plynem, protože tam výpadky jsou. Co se stalo, když přestalo foukat na německé větrné elektrárně? Tehdy byla energetická krize. To bylo ještě před válkou, v roce 21.

Martina: Došlo k podpětí v síti.

Ján Baránek: A začali dělat co? Začali elektřinu dotovat plynem. A tehdy začala krize, protože nefoukalo – jsou to nespolehlivé zdroje, ad hoc zdroje, kterými můžeš – když to jde, a máš to kde uskladnit – dobíjet baterie, v létě můžeš soláry ohřívat vodu, a tak dále. Jsou ostrovy, které jsou v takových zeměpisných šířkách, že to jde, ale v našich zeměpisných šířkách je to velmi nejisté. Větrné zdroje? Prostě neporučíme větru, dešti, jak jsme zpívali. Tedy ne já, naší předci, za Gottwalda. Jednou fouká a jednou nefouká Jediný takový spolehlivý zdroj je geotermální, protože jsme se naučili, že umíme likvidovat inkrustraci. Inkrustrace, to jsou trubky, kterými proudí voda – je to geotermální – ve které je rozpuštěno velmi mnoho minerálů, a když to skrze toto potrubí protéká, tak se to tam vysráží. To byl veliký problém při využití těchto zdrojů. Ale už to prý umí řešit, ale když jsem studoval, tak se to ještě řešit neumělo.

Martina: Prosím tě, můžu odbočit? Součástí memoranda aliance za zrušení Green Dealu je zpráva, nebo informace, že Green Deal nám vnucují neomarxistické elity, extrémisté, především nevládní organizace, mainstreamová média, aktivističtí politici, ale i někteří vědci. To tam popisujete. A popisoval jsi nám, jak je pravice roztříštěná. Řekni mi: Jak mohlo dojít k tak mohutné spolupráci tak rozdílných skupin v něčem, o čem ty říkáš, že je to neuskutečnitelné, a ve své podstatě proti fyzikálním zákonům?

Ján Baránek: Tak to bych i já rád věděl, jak k tomu mohlo dojít. Začnu třeba Mauricem Strongem, což byl člověk Rockefellerů, i obhájce trockismu. Například sestra tohoto Maurice Stronga byla kamarádka s Čou En-lajem i se Stalinen, u její smrtelné postele byl Čou En-laj – zemřela tedy v Číně. Tak tam někde jsou začátky, kdy Strong začal podporovat rockefellerovce, který začal podporovat zelené ideje. On byl například iniciátorem Stockholmské deklarace v roce 1972, a také byl v Rio de Janeiru, kde vznikla agenda 21, což bylo v roce 1992, kde začaly tyto zelené nesmysly.

Já to zkrátím: Jedním ze silných – ani ne následovníků, možná současníků, protože byl mladší – byl Ivan Timofejevič Frolov, a to už za Brežněva. On byl první, který přišel s myšlenkou emisních povolenek, a komunisté – konkrétně tento Frolov – to tehdy vymysleli tak, že se přes ekologii, a přes emisní povolenky, dostanou k majetku kapitalistů, a že tam pak nastane sociální spravedlivost a že se podělí. A tento Frolov dělal poradce Gorbačova. A když se podíváš na životopis Gorbačova, tak když přišel Gorbačov o moc, tak se z něj stal ekoaktivista, a také podporoval emisní povolenky – tyto sprostosti (hlouposti – pozn.red.). Toto je v podstatě komunistický vynález, tedy Frolova. Úplně první nebyl Frolov. Nevím, zda nebyl první Bookchin, ale nebudu to těmito jmény komplikovat. Takže toto ekohnutí, tyto ekoaktivismy, jsou v podstatě komunistický, bolševický vynález. I to, jak lidem vzít – přes uhlíkové daně, a přes toto všechno – majetek. To, o čem mluví Schwab, že nebudete nic vlastnit, a budete šťastní, to všechno má kořeny v marxismu.

Komunisté v SSSR chtěli rozložit kapitalistickou společnost emisními povolenkami, homosexualismem, pornografií, zpochybňováním tradiční rodiny, ovládnutím vysokých škol, médií, filmu a žurnalistiky. Dnes to tady máme.

Martina: Prosím tě, já jsem na tato jména nenarazila. Jen pro informaci: Kde se o tom mohu dočíst?

Ján Baránek: Je potřeba se podívat na jejich knihy, které napsali – Ekologie svobody z roku 1982.

Martina: Kdo to napsal?

Ján Baránek: Murray Bookchin.

Martina: Bookchin Murray.

Ján Baránek: Murray Bookchin a jeho kniha Ekologie svobody z roku 1982. Tam je to vše dost dobře popsáno. Já jsem ji nečetl – četl jsem pouze rešerše z té knihy. Jinak jsem si toto všechno postahoval a zjišťoval z různých zdrojů, když jsem si připravoval Green Deal, hlavně tedy komunistickou historii, a mám to podrobně popsané.

Ale chci tím říct toto: Tato ekoagenda se nedá oddělit od agendy frankfurtské školy, a hlavně od agendy, se kterou začal Chruščov v roce 1950, jestli se nemýlím, čtyři, nebo pět. Už jsem o tom několikrát mluvil, ale musím to stále opakovat, protože to velice kooperuje. Komunistická strana Sovětského svazu tehdy rozeslala svým partnerským stranám po celém světě list, nazvěme to soubor opatření – po socialisticku – jak rozložit imperialistickou, kapitalistickou společnost.

A byl to senátor z Floridy za Demokratickou stranu, Herlong mladší, který tyto body v lednu 1963 přečetl v Kongresu. Jsou to takzvané „Herlongovy body“, které se dají vyndat z Kongresové knihovny. Teď nevím, kolik jich bylo, z hlavy si to nepamatuji – psal jsem o nich. A Herlong citoval, jak ruští, sovětští komunisté, chtějí rozložit kapitalistickou společnost: Chtějí to udělat podporou homosexuality, podporou pornografie, zpochybňováním úlohy tradiční rodiny, a že nositelé těchto myšlenek mají ovládnout akademickou půdu, mají ovládnout média, filmový průmysl a žurnalistiku vydáváním takzvaně nenormálních a perverzních věcí za normální, s odvoláním se na svobodu slova. Plus tedy další věci, které jsou už dnes neaktuální, protože byly vytvořeny na 60. léta minulého století. A co se stalo za desítky let? Že to, co nás mělo rozložit, dnes máme jako normu.

Vidíme, že jsme překonali tradiční model rodiny, homosexualita je super. Na Gay Pride vidíš zvrhlá umění – a ať mě teď nikdo neobviňuje, že jsem neonacista – ale i Hitler uspořádal výstavu zvrhlého umění. Ale o tomto nemluvím, mluvím o umění v uvozovkách, které vychází i z Hollywoodu, které nemusí být úplně zvrhlé, ale je postavené na hlavu. Jak jsem to říkal už x-krát, já přeci nemůžu akceptovat, že královna vikingů je černoška. To ať se postaví na hlavu. Nemůžu akceptovat výhrady, že v seriálu Černobyl nehraje žádný černoch – protože tam asi žádný černoch nebyl. A tak dále. Nebudu akceptovat různé učebnice pro děti předškolního a školního věku, kde se bude popisovat, jak mají masturbovat, a podobné hovadiny. Ale toto všechno je popsáno v rámci Herlongových bodů. A spojené s tím, o čem jsem mluvil, s trockistickým neomarxismem, tak když to propojíš, tak to důkladně vede přesně k tomu, co říkal Schwab, že nebudeme nic vlastnit, a tato společnost se rozloží.

Martina: Jak myslíš, že to dopadne?

Ján Baránek: Kataklyzmatem. Promiň, že ti skáču do řeči.

Když se po eurovolbách EU nezmění, bude nutné z Unie vystoupit. Ale mělo by to udělat několik států najednou – Polsko, Maďarsko, Česko, Slovensko, Rakousko – aby nás nemohli manipulovat.

Martina: Jak myslíš, že dopadne to, že jsi založil stranu? Říkal jsi, že je v tom jakási snaha nebýt zbabělý, ale zároveň je to určitý akt naděje, snahy, a doufání ve změnu. Myslíš, že se to povede? Myslíš, že se povede některé věci alespoň zpozdit, zdržet, než to lidem dojde? Nebo že lidé zjistí, že určité věci, hodnoty, kvality, myšlenky, na kterých stavěli jejich předkové, jsou následování hodné?

Ján Baránek: Je to stát od státu. Jak jsem o tom mluvil před několika minutami, je to o tom, že se to asi nikdy nepodaří ve Francii – to nevím – ale není důvod, aby se to nepodařilo na Slovensku, v Čechách, nebo v Polsku, Maďarsku, v Rakousku. My ještě v té destrukci tak daleko.

Martina: Ale jsme v Unii, a tam jsme už docela dost daleko.

Ján Baránek: Pozor na to. Jsme v Unii, ano – o tom jsme se ještě nebavili – ale buď se to po těchto eurovolbách změní, nebo, když se to nezmění, tak je tady velká výzva pro nás, a to i pro Českou republiku, spolu se Slovenskem odejít. Nemůžeme odejít sami, Slováci nemohou odejít sami, protože jsme viděli, co provedli s Orbánem. Orbán nechtěl podepsat peníze pro Ukrajinu, tak mu řekli, že mu zničí forint, tak šel potom, když se o tom hlasovalo, na toaletu. To je to pověstné, že Orbán odešel na toaletu. Proč za to vesele hlasoval náš Fico s tím, že to byla jen formalita. Ale nechci ho pomlouvat, buďme rádi, že ho máme a že tam není Šimečka. Orbán raději odešel na toaletu.

Takže můžeme odejít, ale můžeme odejít jen jako skupina států, koordinovaně – Polsko, Maďarsko, Česko, Slovensko, Rakousko. A když to spočítáme, tak je to 60, 70 miliónů obyvatel, plus mínus, podle toho, kdo by se přidal, a kdo by se nepřidal. Pak mohou se zeměmi, které by chtěly vystoupit, o mnoho méně manipulovat, než kdybychom odešli sami. Když odejdeme sami, pět a půl miliónový národ, tak nás za půl dne zhltnou, ekonomicky nás totálně zničí. I vás.

Martina: A vidíš to jako reálné, nebo je to tvoje zbožné přání, a velmi odvážná vize?

Ján Baránek: Je to moje zbožné přání, ale vím, že o něm nemluvím sám. Všiml jsem si v Čechách, že o tom hodně analytiků a energetiků mluví stejně, že když to nepůjde jinak, tak je potřeba z Unie odejít. A také jsem si všiml, že také říkají, že nemáte odejít sami, že to sami nezvládnete, protože jste příliš slabí.

Teď vzniká takový zárodek, možnost revitalizovaného Rakouska-Uherska: Maďarsko, Rakousko, Srbsko. Nevím ještě přesně, co to je, ale dostali jsme tam pozvánku – teď nevím, zda to je na úrovni vlády, nebo na úrovni politických stran. Je to v podstatě něco nového. Nevím, jestli jste o tom i vy tady v Česku slyšeli?

Martina: Počuli, ale pozvánku jsme nedostali.

Ján Baránek: Tak potom je to asi na úrovni vlády. Vy jste ji nedostali, a my dostali. Je to něco dalšího, protože my tady už máme polský projekt Trojmoří. Teď tady máme V4, kterou se jim úspěšně podařilo skoro rozložit, skoro rozbít s tím, že je nefunkční. A nyní je tu nový projekt do nějakého revitalizovaného reformovaného Rakousko-Uherska. Takže tam je naděje, že by se to mohlo podařit.

Samozřejmě, že to bude vyžadovat oběti. Bude to provázeno poklesem životní úrovně – stále se bavíme o případě, že se to nezmění, že to půjde tak, jak to jde – a budou kolaterální oběti, o kterých jsme mluvili, zbytečné ztráty na životech, a tak dále. To bylo v historii vždy. Ale je tam naděje, že se to podaří nějakým způsobem stabilizovat, a potom znovu restartovat.

Asi takhle: Umíš si přestavit svět, ve kterém se ignorují fyzikální zákony? Takový svět neexistuje. Teď jde pouze o to, jak tuto snahu přežít s co nejmenší újmou, a to je to, o co se snažíme. Mám obavu, že se Evropa nezvrtne úplně, navzdory velké popularitě AfD v Německu – ta je hlavně v bývalé NDR. Mám obavu, že oni to zkrátka nepustí tak lehce, takže cesta bude velmi trnitá. Ale někdo musí udělat první krok. Já netvrdím, že když Baránek nebude populární, a nedostane hlasy, že to znamená, že jsou Slováci hloupí. Možná ani Baránek není ten správný, a ten správný má přijít nyní. Ale musíme to zkoušet.

Martina: Jáne Baránku, nebylo to příliš optimistické vyprávění, ale já jsem od tebe ani žádný přílišný optimismus nečekala. Díky za toto racionální zhodnocení světa a našich dvou zemí tak, jak to vidíš ty. Díky moc.

Martina: Když se podíváme na vysílání veřejnoprávní televize slovenské, tak vy jste řekla, že jsou cenzurovány názory. Co tedy vlastně dosud vysílaly, když chtěly informovat? Byla to jakási ideologická propaganda, nebo jak to vlastně chápat? Co se na Slovensku přesně odehrálo? My víme, jak to funguje u nás, nebo tušíme. Ale jak je to za hranicí?

Martina Šimkovičová: Tak přesně to samé se odehrávalo i u nás, to samé, co se odehrávalo u vás. V rámci covidu například se stále odehrávalo to samé. Bubliny, povinné očkování. Dejte si zaočkovat babičku a dědu – mohou vás nakazit. Vždyť víme, co se tady dělo. Ale alternativní média nějakým způsobem držely psychiku těch lidí, aby nešli v davu. Aby se nenechali zbláznit. Vždyť se podívejme na statistiku psychiatrických onemocnění u nás. Na Slovensku. Nevím, jak je to u vás, ale předpokládám, že asi je to samé.

Martina: Narostlo to u dospělých, a především u dětí.

Martina Šimkovičová: Ano, a především u dětí. Dali jim distanční vzdělávání. Zapáskovali dětská hřiště. Děti si nemohly hrát. Nemohly jít ven. Co to mělo za význam, že vám zapáskují obuv, drogerii a hračky? Mohli jste si koupit pouze… Co to bylo za psychologickou hru? Já nevím, jaký to mělo význam. To byla věda?

Jednostranné informování z jednoho zdroje, uplatňování dvojího metru – tím vším média v Čechách i na Slovensku selhala a selhávají

Martina: Vnímáte to jako selhání médií v té době? Stejně jako třeba v době migrační krize, která tedy samozřejmě stále trvá, nebo Ukrajiny?

Martina Šimkovičová: Například vždyť oni informovali o Ukrajině pouze z jednoho zdroje.

Martina: Selhání médií?

Martina Šimkovičová: Samozřejmě. Co jiného to bylo? Tak co jiného měli ti lidé, když byli zavřeni v těch svých bytech, dvoj-, trojpokojových, tak měli tam nějakou tu skříňku, televizor, který si zapnuli, a tam měli nějaký tok informací. No, a potom měli nějaký počítač a napojili se na nějaká alternativní média. Kdo chtěl, ale starší lidé nepůjdou na alternativní média.

Martina: A když tady tedy říkají zaměstnanci: „Chceme chodit do práce bez strachu, výčitek a kompromisů, každý den jít do práce, kterou milujeme, a dělat ji nejlépe.“ – Vznikla u vás třeba iniciativa, že by se některá média omluvila za to, jakým způsobem informovala třeba v době covidu?

Martina Šimkovičová: Ne. Ani nemám pocit, že by se někdo chtěl omluvit. Spíš naopak. Herci, zpěváci, naše paní prezidentka – všichni, kteří vytvářeli reklamu na „Vakcína je svoboda,“ a podobně. Nic, to se neřeší. Další věc: Proč je tady zase dvojí metr například na ženy? Že ženu z mého spektra mohou urážet těmi nejhrubšími výrazy, jaké existují. Ale ženy z jejich řad, na které se nedostanou taková urážlivá a hanlivá slova? Ale náhodou se něco o ně otře, tak v tu chvíli je už takový empatický projev velmi citlivý, že nemohou něčím takovým ženy urážet, a proč si to vlastně ta druhá skupina dovoluje. Tady je stále podsouvaný dvojí metr. Nějaké ohraničené myšlenky jedné skupiny lidí.

Martina: Myslíte si, že to vyřeší, anebo aspoň spraví nový zákon o televizi a její nové uspořádání? Nedojde k takovému tomu bumerangovému efektu, který už jsem tady jednou naznačila? Že každá vláda, která přijde, si dosadí své lidi a jedeme dál?

Martina Šimkovičová: Médium je fenomén. Televize je fenomén. Televize dokáže zázraky. Vím to sama. Pracovala jsem 11 let v hlavním zpravodajství. Vím, jakým způsobem hlavní zpravodajství funguje. Když se měnili ředitelé, měnila se i idea a nějaká ta myšlenka toho, jak se bude pracovat. Já jsem to i paní Jourové vysvětlovala. Pracovala jsem v rádiu. Média mají obrovský vliv na myšlenky lidí. A proto je pro nás priorita mít veřejnoprávní televizi v nějakém našem vnímání a dát tam aspoň své myšlenky. My, vlastně tato vláda, nemá prostor kromě alternativních médií někde jinde vyslovit své myšlenky. Nemá.

Progresivističtí aktivisté cílí na mladé na sociálních sítích, jsou v tom napřed a mají na to zjevně i dost finančních zdrojů

Martina: V tuto chvíli se ocitáme v zajetí sociálních sítí. Zrovna nedávno jsem si povídala s naším českým známým blogerem Vidlákem, a on řekl, že jsme v době, kdy s jedním mobilním telefonem může mít velmi podobný zásah, jako mnohá velká drahá média. Umíte si představit tuto cestu, řekněme, ignorovat velká média? Anebo jejich zásah je stále tak velký, že přece jen je to velmi naivní myslet si, že sociální sítě mohou převálcovat takový moloch, jako je česká nebo slovenská státní televize?

Martina Šimkovičová: Já jsem tvořila doktorát o médiích, a toto jsem tam měla zakomponované. Teď přemýšlím, kolik let zpět to bylo, a už tehdy mi to v podstatě v rámci těch hypotéz a výzkumů vyšlo. A to bylo asi 7, 8, 9 let zpátky, že mladí lidé už televizi nepotřebují, oni jsou na sociálních sítích a s těmi si absolutně vystačí. To velice dobře vědí i politici progresivního ražení. A proto například, když bylo před volbami, tak cokoliv jste si zadali, tak tam okamžitě vyskakovali. Takže je tam znát ovlivňování mladých lidí. Před volbami úplně takovým masivním útokem. Takže mají, to je budoucnost. Ano, tam by mělo být zaměření přesně na tato sociální média. Protože je to snadný přístup. Nosíte si to u sebe. Okamžitě jste i interakcí s někým anebo s něčím.

Martina: A vy to tak také děláte? Myslím vaše vládní koalice.

Martina Šimkovičová: No, to je spíš asi na tu mladší generaci. Ale my to nemáme tak dobře rozpracované, jak to mají rozpracované progresivci. To je fakt chyba.

Martina: Vnímáte to jako chybu? Nebo čím to je, že to nemáte tak dobře rozpracované, když víte, že to funguje? Mluvím i o sobě, protože, samozřejmě, já bych taky potřebovala třeba oslovovat mladší posluchače, ale ne všechno v mém věku je mi přirozené, jestli mi rozumíte.

Martina Šimkovičová: No, možná že to je… No, chyba to rozhodně je. Ale je to možná i otázka financí.

Martina: Myslíte si, že progresivní strany, síly, jedinci na to mají nějaké penězovody?

Martina Šimkovičová: Je to dost možné. Já tedy o tom nevím, ale je to dost možné. Protože to mají opravdu perfektně rozpracované. Takže podle mě je to otázka peněz.

Martina: Dobře, já vás nebudu trápit.

Martina Šimkovičová: Potřebujete potvrzení. Nemohu vám to potvrdit, ale logicky mi to vychází, že tam je finanční tok, a potom z toho jsou tyto vlivy. A další věc je, to jsou mimovládní organizace, které si zde vytvořily nějaké ty své pavoučí sítě i v rámci jednotlivých fondů, které spadají pod ministerstvo kultury. A tam je fakt obrovský tok peněz. Ale tak si to dokázali zabezpečit, že já jsem jako průtokový ohřívač. Přes mě to pouze přejde. Já to podepíši, a celý ten obnos peněz jde na fond. Například na podporu umění. A vezměte tancování u tyče, nějaký festival. To je, jak se převlékat, pro chlapce od 16 do, nevím, kolika let, tak na to se dalo 46 000 euro. Daňoví poplatníci, já nevím. Když se zeptám lidí, tak máme tu prý 80 % katolíků na Slovensku, když se jich zeptáte, zda s tímto souhlasí. Netuším, zda by s tím souhlasili. To jsou informace, které se lidé nedozví, pokud my o nich nebudeme mluvit.

A ještě jednu věc jsem chtěla při této příležitosti říci. Já, jako politik, když jsem chtěla přijít do nějaké bratislavské školy, udělat nějakou přednášku, možná psychologického charakteru, možná i před tím… když jsem měla před vstupem do politiky, tak mě tam nikdo nepustil. Ale děti mojí kamarádky chodí na gymnázium a říkaly mamince: „Mami, proč nás tady byli lanařit, abychom volili Korčoka jako prezidenta?“ Takže to je také otázka, že je třeba se zamyslet nad tím, proč zase jedna strana může chodit do škol, může ovlivňovat nějakými přednáškami mladé lidi, získávat si mladé voliče. Vždyť od 18 let mohou volit. Takže se možná zaměřili na tuto skupinu dětí, které už byly nad 18 let. A ty děti přišly domů s tím: „Mami, budeme volit Korčoka.“ Nebo: „Rodiče, volte Korčoka, protože ve škole nám řekli, že to je ten nejlepší člověk, kterého mám volit.“

Nová slovenská vláda chce dostat neziskové organizace pod větší kontrolu, především odkud a kam jdou přes ně peníze

Martina: To je působení neziskovek. Vím, že třeba v Brně se podařilo občanské iniciativě, kterou vedl Hynek Charouz, znemožnit v jedné určité škole, aby tam chodily neziskovky, které jaksi děti nabádaly k tomu, aby si občas do školy vzaly nikáb a vysvětlovaly jim výhody nejrůznějších islámských směrů a podobně. Řekněte mi: Jsou na Slovensku oprávněné obavy, že vy a vaše vláda půjdete takzvaně po krku těmto neziskovkám?

Martina Šimkovičová: No, to je zase v programovém prohlášení vlády. Jednoduše ano. Prověřujeme tyto neziskové organizace. Koneckonců i v parlamentě je zákon z dílny SNS a jde o to, abychom viděli tu transparentnost. Ten tok peněz, kdo ze zahraničí to podporuje. Já to chci vědět. A určitě to chtějí vědět i naši voliči. Proč bychom to neměli vědět?

Martina: A vy osobně jste proti tomu, aby chodily tyto neziskovky s nejrůznějšími programy do škol a jakýmkoliv způsobem ovlivňovaly děti?

Martina Šimkovičová: No záleží, jaké to jsou neziskovky. A jaký mají program. Já jsem například zrušila dotační program určený na boj proti dezinformacím a mediální výchovu. Když jsem se na to podívala, na tu pavučinu, a kdo tam byl zakomponovaný do toho, tak to byla velmi známá jména tady u nás na Slovensku. A byl tam obnos 300 000 euro. Tak jsem si řekla, že toto asi není vhodné.

Martina: Vy jste za to, tuším, nechala opravit střechu…

Martina Šimkovičová: V Redutě. Ano. Takže já jsem to… Já jsem měla pouze možnost, že buď to zruším, a ty peníze propadnou, ale aby nepropadly, tak jsme rychle hledali možnost, kam bychom ty peníze dali, a toto mi přišlo jako nejlepší investice. Protože budova Reduty v centru Bratislavy je nádherná historická budova. Kde mimochodem, myslím si, že dva měsíce poté, když jsem to odevzdávala, tak paní prezidentka předávala ceny jednotlivým lidem. Tak jsem tam tak hrdě kráčela – i když ti lidé byli většinou z toho jejího spektra – a říkám si: „No vidíte, jak je to krásná budova. Můžete tady předávat ceny. Aspoň na vás nebude pršet, protože se opravuje střecha.“ Bylo to velice dobré rozhodnutí.

Martina: Premiér Robert Fico už loni v říjnu oznámil, že by chtěl označit nevládní organizace na Slovensku za zahraniční agenty, a uvedl, že skončila éra, kdy v této zemi vládly nevládní organizace. Vy říkáte, tuto tendenci jste měli, nebo máte v programové prohlášení. Řešíte to konkrétně? Na vládě skutečně prochází všechny tyto nevládky auditem a všechny budou podrobeny tomuto zkoumání?

Martina Šimkovičová: Nejvíce neziskovek je v kultuře a ve školství. Já už mám přehled o některých neziskových organizacích. Nejvíce se to týká těch jednotlivých fondů, kam šly značné toky peněz. A NKÚ dělá od března kontrolu, a myslím, že právě příští týden bychom měli mít první výsledky této kontroly. No, a potom jsou tam neziskovky, které jsou v rámci školství a působení, o kterém mluvíme. Neházíme všechny neziskové organizace do koše, protože jsou i organizace, které jsou prospěšné a které dělají dobře svojí práci. Takže toto zase nemícháme dohromady. Ale budeme pečlivě kontrolovat a starat se o to, že co ta konkrétní nezisková organizace dělá a na co jsou použity finanční toky a nač potřebují tyto peníze.

Neobnovili jsme spolupráci s Ruskem, pouze jsem zrušila nějaké usnesení, že nebudeme jednat s ruskými a běloruskými představiteli

Martina: Paní ministryně, vy víte, jak si získat přátele a veřejnost, protože kritika se na vás snesla za vaše rozhodnutí v lednu tohoto roku, kdy jste obnovila komunikaci, spolupráci s Ruskem a Běloruskem. Informoval o tom slovenský web Pravda a také ruská státní agentura TASS. Na Slovensku vás kritizovali za to, že jste o sto osmdesát stupňů otočila postoj oproti předchozímu vedení rezortu kultury. Proč jste to udělala takto s rozběhem?

Martina Šimkovičová: Takže abychom si to urovnaly. Já jsem neobnovila spolupráci. Já jsem pouze zrušila nějaké usnesení, které předchozí paní ministryně udělala, protože byl konflikt na Ukrajině. A když se pan premiér setkal s velvyslancem z Ruska, a kdybychom se náhodou setkali, tak já bych interní usnesení porušila. Za to bych asi nebyla pochválená. Tak jsem si řekla, že tento nějaký bezvýznamný akt zruším. Takže to bylo pouze zrušení usnesení.

Martina: A nafoukla to média?

Martina Šimkovičová: Samozřejmě. Protože já s nimi neobnovuji žádnou spolupráci, jakou mohu v tomto konfliktu obnovit s Běloruskem anebo s Ruskem. Ale chvíli po tom byl u mě velvyslanec Ukrajiny, a přesně na toto se ptal. My jsme se dohodli, že uděláme dokonce ukrajinský festival tady na hradě v Bratislavě. A já jsem za to, ať každá země se tady odprezentuje. Bude to jednodenní festival, kde se odprezentuje kultura toho národa. Já jsem za. Historie, kultura, jídlo, zvyky a tak dále. Vždyť tady máme i ministerstvo cestovního ruchu, tak ať se prezentují. A hned se mě ptal, zda budu obnovovat spolupráci s Běloruskem a Ruskem. Já řekla, že ne. To bylo pouze zrušení usnesení. Ale zase jim to přišlo vhod, takže to nafoukli, a nic se neděje. A už to i zapomněli.

Martina: Když už jsem to tedy takto přeříkala, jak se to psalo v našem tisku, jak si myslíte, že by vlastně v tuto chvíli měla vypadat diplomacie na vaší úrovni? Jak byste vlastně vy měla postupovat nebo chtěla postupovat ve vztahu třeba i k těmto dvěma zemím jakožto ministryně kultury se svými protějšky?

Martina Šimkovičová: Já bych chtěla dělat politiku na všechny čtyři světové strany. Ne pouze na tu, na kterou nás nějakým způsobem ženou. Například Evropská unie chce pouze na tu jednu stranu. Dnes jsem v rádiu opět slyšela, že zítra je tady výročí, 1. máj, květen. Máj, lásky čas, tak tady máme dvacet let výročí vstupu Slovenska do Evropské unie. Máme velký galaprogram. Zítra bude přímý přenos na RTVS. Uvidíme. Tak pan premiér tam bude mít projev. Tak uvidíme, jak to bude. Ale toto je vlastně politická záležitost, takže tady je možné mít i nějaké politické projevy. A já bych chtěla dělat kulturu na všechny čtyři světové strany. Je tady válka. Je tady konflikt na Ukrajině. Mluvila jsem o těch mladých chlapcích. Já jako máma mám také syna, dvacetiletého, a nikdo z nás nechce, aby tady byl jakýkoliv konflikt. Já pevně věřím, že to skončí. Čím dřív, protože tam umírají mladí a nevinní lidé. A možná že i zrušením nějakého absurdního zákazu nebo usnesením by možná mělo být nějakým krokem k tomu, že ať je tady konečně mír. Protože posílání zbraní, a tak dále. My už jsme asi všechno poslali. My už asi nic. Vždyť pan Nagy (předchozí slovenský ministr obrany) v současné době působí u vás, v Čechách. A tedy píše, že tady je dezolátům vstup zakázaný do nějaké restaurace. To nevím, zda jsou správné kroky. Ale ať si každý zodpovídá za své činy a kroky v rámci svého nějakého uvážení. Takže, když to je Amerika – moje dcera žije v Americe – mějme dobré vztahy s Amerikou. Mějme dobré vztahy s Čínou. Mějme dobré vztahy se všemi zeměmi okolo nás.

Martina: To, co mimo jiné štvalo naše dvě země, používám příliš expresivní výraz, protože si myslím, že většina běžných občanů to takto nevnímá. Ale to, co nás rozdělilo, je mimo jiné i postoj české vlády vůči Ukrajině a konfliktu, a postoj vaší vlády. Jak vnímáte ten, možná až paradox, že když někdo hovoří o tom, že si přeje mír, že si přeje, aby tento konflikt skončil, aby neumírali další lidé, aby netrpěli další lidé, tak je označován za chcimíra, za russáka, za ruského agenta. Jak se v tomto vy orientujete? Protože na vás, mimo jiné, tato diplomacie dopadá.

Martina Šimkovičová: Já jsem také označována těmito přívlastky: „Jsem proruská a miluji Putina.“ Já netuším, jak na to přišli, ale to jsme zase u toho vyjádření pana Šimečky. Takhle se oni vyjadřují. Asi to jinak neumí anebo potřebují širokému okolí dá najevo, aby nás takto vnímali. Tak ať si každý dělá svou politiku. Je to velká psychologie a nátlak.

Martina: Cítíte se svobodná, když mluvíte o těchto vztazích třeba k Rusku, k situaci na Ukrajině, Bělorusku, když se budeme bavit o právech sexuálních menšin, což se za chviličku budeme bavit, cítíte se volně, nebo vážíte každé slovo? Nejenom jako ministryně, ale i jako občanka.

Martina Šimkovičová: Tak pokud jde o rozhovor s vámi, tak se cítím svobodně. Nemám žádné tlaky, anebo že bych nemohla něco říci. A hlavně mluvím pravdivě tak, jak to je, protože nemám ani co skrývat anebo schovávat.

Ať si je každý, jaké pohlaví chce, ale ať na to nechce peníze ze státního rozpočtu

Martina: Tak, když už jsem nakousla sexuální menšiny, tak to je další věc, kterou jste rozčeřili jinak poklidné slovenské vody, protože lidé na Slovensku se obávají, že máte v plánu nějak zásadně upravovat práva sexuálních menšin. Zdá se, že všechny vlády se tím zabývají možná víc než čímkoliv jiným. Jak k tomu přistupujete vy?

Martina Šimkovičová: No. právě oni chtějí upravovat jejich práva. Oni stále mluví o nějakých právech. Já tedy nevím, jaká práva jsou jim brána? Já mám pocit, že oni nám chtějí přivodit takový pocit, že oni jsou tady všude. Že jich je víc než nás. Že jich nejsou tři nebo čtyři procenta, anebo kolik jich vlastně je. Oni jsou všude. Teď jsem viděla nějakou reportáž v České televizi, že je dali do nějaké pohádky. Že to je ta jinakost. Že to je to správné. V Německu schválili zákon, 345 anebo takový počet, přes tři sta poslanců tam schválilo zákon, že si můžete měnit pohlaví na matrice každý rok bez toho, že byste měli jakýkoliv lékařský záznam. Toto už je pro mě ale šílené.

Když se dítě vyvíjí a začnou tam nějaké fyzické změny na těle, teď si začnou více všímat holky kluky a kluci holky, už se to vyvíjí. A že možná kluk si začne všímat kluků. On vlastně zjistí, že to asi není celkem taková norma, jak by měla být, a je potřeba se na toto dítě zaměřit, protože ono potřebuje svým způsobem pomoc. A potřebuje děvče, které se vyvíjí, a začne mít ráda chlapce, a naopak. Ale my je z tohoto chaosu ještě dáme do většího chaosu a my jim řekneme: „Vždyť ty vlastně nemusíš být, co se to dějí ty fyzické změny. Ty vlastně můžeš být co chceš. Budeš kočička.“ V Londýně dělají nějakou školu pro kočičky.

Martina: Ty děti můžou chodit i na písek, na toaletu…

Martina Šimkovičová: Ale toto je čistá psychiatrie. Takže jaká práva jsou jim brána? Mohou žít? Mohou pracovat? Mají ruce, mají nohy, mají hlavu? Mohou chodit do práce? Co potom mají dělat proti nim postižení? Ti, kteří jsou nevidomí, sluchově postižení. Kteří jsou imobilní. Co mají dělat takovíto lidé? To jsou ti lidé, kteří potřebují pomoc. Ne tito, kteří jsou fyzicky zdatní a mohou pracovat, ať jdou pracovat. A ať si přitom žijí své životy. Mně je jedno, co. Já jsem liberál. Ať si dělají ve svých životech, co chtějí. Ale ať nechtějí například při tanci u tyče a převlékání se od 16 let, chlapci a děvčata, peníze ze státního rozpočtu. Ne.

Martina: Toto je váš postoj k sexuálním menšinám a k této celé neustále přifukované záležitosti?

Martina Šimkovičová: Ano. Podívejte se na Neflix anebo Českou televizi. V každém programu je zakomponovaný nějaký člověk, který je homosexuál. Anebo který prezentuje jinakost. To jsou divadelní představení, kde je jinakost. Dobře, v pořádku. Vždyť když tam chtějí chodit ti lidé, tak ať tam chodí. Vždyť se podívejte, jaký to je program. Tak na toto se asi nepůjdu podívat. Vyberu si nějaký jiný program anebo jiné divadelní představení. Dobrá. Oni jsou už všude. Ale co jim je upíráno? Jaká práva jsou jim upíraná? Já stále nevím. No, děti si… Já jsem proti tomu, by se jim dávaly děti do adopce. Ne. Je to proti přírodě. Jednoduše dvě ženy a dva muži si neudělají děti. Tak si je nemohou ani adoptovat.

Martina: Když budete prvního máje slavit vstup Slovenska do Evropské unie, jak v té souvislosti vnímáte to, že Evropský parlament se už před dvěma lety usnesl, že Evropská unie je zónou svobody sexuálních menšin? Co si pod tím představujete, a jak to vnímáte?

Martina Šimkovičová: Nevím, my už jdeme do takových… Když toto poslouchám, tak mi to přijde, tak mi to trošku smrdí takovou nějakou perverzností. Už vidím ty módní přehlídky – například z Paříže – které jsme včera pustili našim přátelům přes Facebook. Vždyť to je něco strašného. Krom to, že jsou chlapi převlečení v nějakých příšernostech. Jako karneval v pořádku, ale aby lidé chodili po ulici tak zvláštně oblečeni? No dobře, tak když se ti chce. Ale oni to začínají brát, že to je norma. Že takhle to je v pořádku a my to budeme respektovat. Ať se za dveřmi svého domu, pokoje oblékají. Ať si každý dělá, co chce. Ale ať nechce peníze od státu na tyto aktivity. A ať nevnucuje své názory nám všem, kdo má svůj život a nechceme to respektovat. Tak ať nás s tím neotravují.

Martina: Myslíte si, že je ta menšina hlasitější než většina, a proto se jí dostává tolik pozornosti?

Martina Šimkovičová: My tady máme jednoho homosexuála, se kterým například řeším tyto věci. Je to dospělý muž, který je homosexuál. Žádným způsobem to nepotřebuje dávat najevo, ale je tedy homosexuál. Nestydí se za to. Též se s tím musel srovnat. Ale on také nesouhlasí s těmi LGBT protesty, kde chodí a převlékají se. Také mu to přijde zvrácené. Takže ono je to jakoby nahánění těch lidí k sobě. Pojďte. My teď zvládneme toho víc. A média to podporují. Média veřejného mínění zase dávají takový pocit, že oni jsou většina anebo že jich je víc. Oni už jsou všude. Ale to je fakt jen ten zprostředkovaný pocit skrze média. Je potřeba mluvit konkrétně. Co je vám upíráno? Musíme jít konkrétně bod po bodu. Co se vám upírá? Jaká práva? Já nevím. Já stále nevím, o jakých právech oni mluví.

Kdybych se měla zabývat, nebo nějak řešit „hejty“ a nálepky, které dostávám, tak bych neměla čas dělat nic jiného

Martina: Paní ministryně, vy si zjevně stojíte na svém, přestože o vás můžeme číst ve slovenských novinách, i v českých, že jste xenofobní, homofobní, že jste proruská. Jak se s tím vyrovnáváte?

Martina Šimkovičová: Nečtu to.

Martina: Donese se vám to, slyšíte to, dcera to přinese ze školy třeba.

Martina Šimkovičová: Nepřinese.

Martina: Dcera vás šetří.

Martina Šimkovičová: Nepřinese to ze školy, protože dcera chodila doposud do školy v Rakousku. A v podstatě chodí do takové školy, kam chodí i politici. Ona nemá čas na to, aby nějak řešila média. Takže to nečte a naštěstí vyrostla v takovém divadelní prostředí a vlastně v kultuře. Tak zda se tam něco přihodí… Ale vychovávám ji tak, aby se nenechala ovlivnit těmito věcmi. Tyto přívlastky, které mi dávají, když jsem byla s ní na mateřské v době, kdy jsem ji kojila, tak jsem byla na mateřské jako zaměstnanec televize. Soukromé, na Slovensku. A tehdy začala ta vlna migrantů. A tam, kde jsem tehdy bydlela, dnes už tam nebydlím, tak tam bylo hodně takových problematických situací v rámci těchto migračních vln.

To bylo asi před devíti lety. Možná i deset. A já jsem sdílela na Facebooku, protože mi to přišlo… Že máma, která má malé dítě, že toto asi není v pořádku. Když jsem jdou ti migranti. Tak jsem to sdílela, a to bylo v pátek. A já jsem v pátek volala s mým šéfem v televizi. A on tedy, že dobře. Všechno je připravené. V pondělí už jenom přijdeš vysílat a podepíšeme tedy smlouvu, že nastupuješ. V sobotu titulky. Obrovské. Moje tvář. Xenofobka, rasistka, a já už nevím co… Na základě toho sdílení na Facebooku. To byla první facka s takovouto realitou tohoto progresivního myšlení. Já jsem myslela, že ztratím mléko. A tedy jako výchovný pedagog jsem si začala dávat své terapie a začala jsem se sebou pracovat, že co se to vlastně děje? Vždyť jsem sdílela… Co se tady děje před mými zraky? A to mi teď jdete říct, že se to neděje? Anebo co? No, tak ředitel té televize tehdy, dnes už neexistuje, přišel za mnou a říká: „Prosím tě, tak řekni, že jsi to tak nemyslela a že tedy ty je tady chceš a že je vítáš a…“ Já to neřeknu. Já je nevítám. Já je tady nechci.

Martina: Vy si nedáte pokoj.

Martina Šimkovičová: Tak jsem měla ty „sochy,“ co jsem dostávala. A já, co to ale znamená, že…

Martina: Sochy? Myslíte ocenění?

Martina Šimkovičová: Ano, ocenění. A já… Že támhle jsou výsledky mojí práce. Proč to mám…? Já jsem stále nerozuměla, co ode mne chce? No, a tyto návštěvy se opakovaly. A stále jsem nevystupovala, protože jsem tomu nerozuměla, proč jsem xenofob a rasista? A tak jsem se tedy dohodli, že tam už nenastoupím. A okamžitě přišla nabídka z jiného média. A nabídka do politiky. Takže toto bylo první setkání s realitou tohoto formátu. A za těch devět anebo deset let to už potom berete jako čistění zubů. Jako běžnou rutinu.

Martina: Ale já si myslím, že přesto teď, když jste ve vysoké politice, tak ty ataky jsou úměrné tomu, jak vysoko jste na politickém žebříčku. Jak to zvládáte? Já vím, že pokud soudím podle sebe, tak my holky máme tendenci si to brát k srdci, řešit ty věci, trápit se, analyzovat, někdy třeba chtít i vysvětlovat, protože člověka to vevnitř vlastně vždycky trochu nahlodá, a negativní přenos je vždycky silnější.

Martina Šimkovičová: Ale takhle to nemůžete brát. Když bych to takto brala, tak mě to už pohltí a nemám energii na to jít dál. Jenom tím, že vidím i moji dceru, jak vyrůstá, a chci, aby nevyrůstala v tomto chaosu a v tomto bordelu a v tom, co se tady děje. A že se tady prezentuje být koza nebo kočička. Nebo se oženit s lustrem anebo vdát se. Že to je to pravé a je to v pořádku. To není normální. Není to normální, když se bavím s bývalými kolegy psychology, kteří mi říkají, že nemají čas na klienty, protože jich je tak veliký počet.

Tady je „čekačka“ na psychiatrické vyšetření. Takže my jdeme trošku špatně. Jdeme nějakým směrem, kterým nechceme jít. Jdeme směrem do nějakého chaosu. Do nějakých nemocí. Do nějakých psychologických převratů, a to podle mě asi není v pořádku. Takže když bych měla brát v úvahu tyto „hejty“ na mě, tak bych neměla čas řešit to, jakou roli mám já řešit v tomto úřadu nebo na tomto ministerstvu.

Martina: Kde je ten váš pevný bod?

Martina Šimkovičová: V mojí dceři. To je můj nejpevnější bod. Její oči, a to, kde je, a že chci, aby… Chci udělat maximum, abych jí pomohla ulehčit ten život, který má před sebou. Buď se mi to podaří, anebo se mi to nepodaří. Ale neumím se jen tak nečinně dívat. Moje maminka, která mi před chvilkou volala, a má o mě větší strach než já. Já nemám strach ani o sebe. Já jsem v podstatě tak trošku už byla tam, na onom světě. Já jsem si to tak trošičku vyzkoušela. Měla jsem nehodu. Ale moje maminka je například velmi citlivá, a já ji také učím, ať to tak neprožívá. Zakázala jsem jí sledovat jakékoliv zprávy. Kupovat noviny. Prostě ať se úplně odstřihne od politických relací, politického života. A když chce vědět, jak se mám, tak ať se mnou komunikuje. Ale o životě. Ne o politice. Rozhodně ne.

Člověk někdy potřebuje zahodit všechny myšlenky, vyčistit si hlavu a začít vnímat svět srdcem

Martina: Jako ministryně máte určitě nějaký cíl. Samozřejmě je tady vládní programové vyhlášení, je tady program, ale i vy osobně. Jaký je váš cíl? Kam chcete dojít, abyste si jednoho dne řekla: „Martino, dobré to bylo a povedlo se ti to“?

Martina Šimkovičová: No, já jsem to už v podstatě řekla. Abychom se vrátili k normě. Vždyť buďme tolerantní ke komukoliv. Ale ať nás to nevtahuje do jejich světa anebo nechtějí si prosazovat ten jejich názor. Takové to svobodné vnímání, dýchání. Ten svobodný život v tom, že když to chceš dělat, tak dělej, ale neubližuj mi tím. Nezatěžuj mě tím. Jdi si to dělat. Nemusím tě vidět, a ať si každý dělá, co chce, ale v tom nějakém svém životě bez ovlivňování druhých. Pro mě svoboda je asi to nejvíc.

Martina: Co byste vzkázala našim posluchačům, teď i vašim, kteří doposud o vás čerpali zprávy jenom z českého mainstreamu?

Martina Šimkovičová: Ať zůstanou sami sebou. Ať tolik nepřemýšlejí. My hodně přemýšlíme. My se necháme likvidovat našimi myšlenkami. Člověk jde spát a má milión myšlenek, a potom mají lidé problémy se spaním. Tak si pusťte nějakou frekvenční hudbu, ale něco, co vás odstřihne od toho a normálně si tu hlavu vložte do srdce a zkuste vnímat ten svět skrze srdce. Já říkám to, co pomáhá mně. Tak jim to dávám jako nějaký návod. Je to možná kvantování anebo kalibrování. Nebo nevím. Ať si to každý pojmenuje, jak chce, ale když se mě někdo zeptá, jak jsem spala, tak já řeknu: Velmi dobře. Protože já toto provedu a fakt usínám tak, že jdu do toho srdcem a musím tu hlavu vypnout. Takže vyzkoušejte zahodit myšlenky a jít do srdce, a potom to možná bude všechno lepší.

Martina: Co vám říká srdce? Jak to dopadne?

Martina Šimkovičová: No, dobře to může dopadnout. Teď jsem se tak zamyslela a šla jsem do toho stavu, kam chodím často. Ona to je i moje práce. Být bez myšlenek je celkem náročné, ale ta vize nějaká musí být. A tu vidím. Vidíte jednu obrovskou hnusnou černou hospodu, když do vejdete a zapálíte jedno malé světýlko, tak už se ta tma rozbije. Tak to vidím tam v dálce, že tam svítí to světélko. A za ním půjdu.

Martina: Raději zapálit jednu svíčku než nadávat na tmu.

Martina Šimkovičová: Přesně. Anebo sedět doma a neudělat vůbec nic. A jenom si stěžovat, že ta tma je hnusná a odporná.

Martina: Paní ministryně Martino Šimkovičová, moc vám děkuji za rozhovor. Děkuji vám za vaši otevřenost i za váš přístup, vážím si toho.

Martina Šimkovičová: Velice děkuji. Bylo to celkem náročné. Mezi tím mi volalo pár lidí, a já jsem velmi ráda za tuto příležitost, a že jste za mnou přijela, a mohly si popovídat. Kdykoliv jste vítaná.

Martina: Děkuji, vážím si toho.

Martina: Paní ministryně, jsem moc ráda, že jste si na nás udělala čas, a přijala nás tady u vás, na ministerstvu. Dobrý den. Děkuji.

Martina Šimkovičová: Dobrý den, i já jsem velice ráda. Bylo to lehce komplikované, ale přeci jen se nám to podařilo, a já jsem velmi ráda, že se to podařilo. A že mohu i vám, tedy v Čechách, říci, co se tady u nás na Slovensku děje. A pevně věřím, že v tomto rozhovoru se nám aspoň nějakou část podaří vysvětlit.

Martina: Jsem velmi ráda, že si tyto věci můžeme vyslechnout od vás, a porovnat s tím, jak je o Slovensku informováno z našich médií. Pojďme tedy na to. Téma, které vzbudilo na Slovensku před pár dny velký rozruch, to se mimochodem i u nás vzrušeně debatovalo všude. Jeden z titulků, který vám tady můžu uvést jenom tak pro ukázku: „Slovenská vláda zrušila veřejnoprávní média a nahradila je novými“. Je to tak? Je ten titulek pravdivý?

Martina Šimkovičová: Záleží, kdo dal tento titulek, které to bylo medium. Zda to bylo „médium veřejného mínění – mainstream,“ nebo zda to byla alternativní média. Protože média se začala rozdělovat. Je to úplně přirozené, protože „myšlenková média“ jako RTVS (Rozhlas a televize Slovenska), tak i Markíza a televize JOJ, anebo TA3 si jednoduše zvala jedno spektrum, anebo jim dávala častěji prostor. A obzvlášť RTVS, dnes je to veřejnoprávní televize, a je to televize, která musí zachovat objektivnost, pluralitu. Musí přinášet názory jedné i druhé strany. Musí dávat prostor jedné i druhé straně. Je tu přece demokracie, a toto se tady nedělo.

A proto vznikly alternativní media, kterým se zvyšovala sledovanost. Diváci nebo posluchači byli najednou ve větším počtu. Co je úplně přirozené, protože ti lidé, kteří se… Nebo ti politici anebo ti, kteří chtěli být politiky, kteří se nedostali do těchto „myšlenkových médií“, tak měli jedinou šanci jít do alternativních medií. A alternativní média jednoduše začala konkurovat „médiím veřejného mínění“ – a to jim začalo vadit a začala nám dávat nálepky.

I já jsem z takového média. Tak jsme si řekli s kamarádem, že jdeme do toho, a začali jsme vysílat v době covidu. A oni nás začali nálepkovat nějakými dehonestujícími názvy: My jsme dezoláti, my jsme fabulátoři, my jsme hoaxeři. My jsme fašisti, xenofobní, a už nevím, co ještě. Takovéto nálepky jsme dostávali a tyto přívlastky dostáváme do dnešní doby.

Ficova vláda chce rázně utnout praktiky veřejnoprávní televize, která podporuje je určité politické strany a názory

Martina: Paní ministryně, promiňte, že vás přerušuji. Vy teď vzpomínáte na dobu, kdy jste pracovala pro Slovan. Ale přece jenom má otázka zněla, zda to v době, kdy jste už ministryně, a slovenská vláda udělala určité kroky, tak, zda to tak je: Slovenská vláda zrušila veřejnoprávní média a nahradila je jinými, novými. Protože tady je úplně jedno, kdo to napsal, jestli média, jak vy říkáte, „média veřejného mínění“, anebo jiná. Prostě, je to tak? Nebo co se přesně stalo? Jak byste to vy charakterizovala?

Martina Šimkovičová: To je to, k čemu se vrátím. Tedy k úvodu. Tedy když jsem se ptala, kdo dal tento titulek, a od toho bychom se měly odrazit. V žádné případě to tak není. Když už mluvíme o veřejnoprávní televizi, tak veřejnoprávní televize musí zůstat veřejnoprávní. Nevím, jak to je u vás, v České televizi. Ale dostali jsme hned, jak jsme tento zákon vydali, tak od kolegů z České televize, tam je to asi také 50:50. Teď nevím jak procentuálně, ale někdo říká: „Super. Těšíme se. Držíme vám palce“. A ti druzí jdou v takovém šiku s těmi, kteří tady protestují. Slovensko potřebuje nový přístup k masmédiím, ale určitě to není to, co říká tento titulek, protože politický aktivismus je nyní takový moderní, a on se tak nějak zabydlel v těchto „médiích veřejného mínění“. A on deformuje Slovensko. Ti lidé poslouchají. Přijdou domů. Zapnou si televizi a poslouchají. A už se tam masíruje.

Martina: Co poslouchají? Poslouchají názory, nebo poslouchají informace? Protože vy jste řekla, že se lidé vlastně nedozvídají o určitých tématech žádné názory. Co se tedy dozvídají?

Martina Šimkovičová: No to je výborná otázka. Co se tedy dozvídají? Anebo jak to berou? Jsou to pro ně nějaké informace, které si nějak zpracují, a mají na tyto informace svůj vlastní názor. Tedy svůj vlastní úhel pohledu. Podle mě ti lidé, kteří už mají na svůj úhel pohledu, tak ti to nesledují. A raději tedy mají přístup k alternativním médiím. A už si říkají, že mají toho plné zuby. A nechtějí to ani sledovat, protože stále se tam masíruje a říká to samé.

My jsme měli nedávno takový program na RTVS „Slunko v siéti,“ kde se měli ohodnotit a dostat ocenění umělci. Například paní herečka známá i v Česku, paní Božidara Turzonovová, hrála s panem Menšíkem, absolutní herecký skvost. Ta zůstala na okraji toho celého programu, nějak tak bokem. Celá relace byla zase zpolitizovaná. Nějaký takový ten ideologicky-politický aktivismus, který se tam prosazoval. Teď nevím tedy… Je to to nejdůležitější, co mají umělci dělat? Politický aktivismus? Anebo mají hrát v divadlech a přinášet zábavu lidem anebo nějaký umělecký zážitek?

Martina: Případně informace.

Martina Šimkovičová: A případně informace.

Martina: Paní ministryně Martino Šimkovičová, proto jste se rozhodli udělat takovýto rázný řez? Protože si myslím, že tomu musela předcházet asi velká příprava, a museli jste počítat s tím, že tady jste nepíchli do vosího hnízda, ale zatnuli jste do něj sekyru. Co vás k tomu vedlo? Co jste si řekli na vládě? „Uděláme to“?

Martina Šimkovičová: Ono to bylo vlastně v programovém prohlášení vlády. To bylo avizované před volbami, a proto tedy lidé, kteří nás zvolili, tak jistým způsobem počítali s tím, že něco takového se bude dít. Mají toho už plné zuby. Já dostávám hromadu dopisů a námětů na to, proč to už není. Lidé chtějí všechno a rychle a okamžitě, ale to hned nejde. Jsme tady půl roku a děláme maximum, co se dá, a hlavně aby to bylo legislativně v pořádku. To, že se bude připravovat nový zákon o RTVS, a teď to bude STVR, tak to bylo více jisté, protože to bylo zakotvené v programovém prohlášení vlády, a to se naplňuje touto formou. Ono když se takto něco stalo v rámci předcházejících vládní garnitur, že se změnila STV na RTVS, že zrušili ředitele, který tady byl – já jsem tu nezaznamenala nějaké protesty anebo politický aktivismus ve smyslu: „Co si to ti lidé dovolují, ti politici!“ Tehdy (v roce 2011) se de facto dělo téměř to samé. Ale dělo se to s takovým klidem. Nikdo nic neřešil.

Teď i náš premiér Fico upozorňuje na to, co jsem v samotném úvodě říkala, a musím to znovu konstatovat, že současná RTVS opravdu není objektivní. Ona nedává prostor jedné i druhé straně. Často se stalo, že za minulé vlády jednoduše nezvali do diskuse opoziční poslance. Proč asi? Tak chodili k nám do alternativních médií. Takže Slovenská televize musí patřit všem občanům. Nejen jednomu druhu anebo spektru občanů. Když si do nějaké publicistické relace pozvete pouze své souputníky a bude si tam povídat na téma, ve kterém si všichni libujete, a budete si přitakávat, co to dá tomu divákovi?

Do slovenské veřejnoprávní televize se má vrátit objektivita, aby byla televizí pro celou zemi, a všechny skupiny a proudy ve společnosti, a ne jen pro některé

Martina: Je to velmi tenká hranice, kde je veřejnoprávnost médií. Pořád se o tom diskutuje, zdali něco podobného vůbec může existovat, zejména když u vás už předchozí vláda zrušila koncesionářské poplatky, takže vlastně televize je závislá na tom, co jí půjde ze státního rozpočtu. A tak přemýšlím nad tím, jestli byste k podobnému kroku sáhli i v případě, že by televize a rozhlas byly stejně neobjektivní, jak jste před chvílí uvedla, ale ve váš prospěch.

Martina Šimkovičová: My toto v žádné případě nechceme. Proč bychom toto dělali? Vždyť prostor má mít jedna i druhá strana. Ať má prostor. Ale mohli jsme to udělat. Ale zkusme si jen tak představit, že co by se asi mohlo stát, když by Progresivní Slovensko anebo SaS, která zrušila ty vámi vzpomínané koncesionářské poplatky, a tím pádem vzala velikou část peněz z televize, a ta televize se stala závislejší na státním rozpočtu, na státních penězích. A co bychom si asi tak mohli představit, kdyby SaS a Progresivní Slovensko byly ve vládě? Udělaly by to samé, co se stalo například v Polsku? Co tam udělal Donald Tusk, když tam vtrhli do televize a udělali v podstatě revoluci? Vždyť i jeho strana je liberální strana. Oni chtějí povolit homosexuálním párům, aby si adoptovaly děti. Ano. Mají velmi mnoho z toho programu společného, co chtějí v Polsku zavést – euro a tak dále. My, i když máme jiné názorové spektrum než „progresivci“, dali jsem ji prostor. Vždyť v meziresortním připomínkování bylo asi 37 připomínek. Z toho značná část právě ze strany Progresívného Slovenska, od KDH nebo od OL’aNO a my jsme je tam zařadili. Já dokážu diskutovat s každým, ale na nějaké normální úrovni.

Martina: My se do Polska určitě dostaneme, protože je dobré, že můžeme srovnávat, jakým způsobem jejich kroky přijala Evropská unie i veřejnost. Tomu se určitě ráda chci věnovat. Ale řekněte mi: Když bude situace taková, jakou jste ji ve svém zákonu nastínili, vy máte většinu, abyste zákon prosadili, a případně i prolomili veto hlavy státu, tak když tento nový zákon vstoupí v platnost, myslíte si, že skutečně bude vysílání televize a rozhlasu na Slovensku objektivnější?

Martina Šimkovičová: Já pevně věřím. Vždyť pro to to děláme, aby to tak bylo. Rada, kterou jste jmenovala, bude mít devět členů, z toho tedy čtyři členy volí ministerstvo kultury. Jednoho volí ministerstvo financí, protože nejsou koncesionářské poplatky a značná část podléhá finanční kontrole, a tu má na starosti ministerstvo financí. Proto volím já, jako ministerstvo kultury tři členy, protože je tam kompetenční zákon a v rámci kompetenčního zákona má právo ministerstvo kultury zasahovat do těchto záležitostí. No a potom je dalších pět členů, které si volí poslanci v parlamentě. Bude tam široké spektrum lidí. Oni budou z oblasti televizního vysílání, rozhlasového vysílání. Potom tam budou z oblasti ekonomiky, z práva, z IT. Takže bude tam široké spektrum lidí, kteří mohou komunikovat. A další věc, o čem jste mluvila – bude tam dohlížet etická komise. Ta bude také složená z lidí z různého spektra a z lidí z celého Slovenska. Ne aby to zase bylo zaměřené pouze na lidi z Bratislavy. Takže celé Slovensko. A my chceme, aby to vysíláni bylo objektivní. Aby to bylo zaměřené na všechny lidi na Slovensku.

Martina: A je to vlastně možné, když tuto devítičlennou radu budou volit politici? To znamená, že se vlastně nabízí efekt, že každá vláda, která zrovna bude u moci, si tam prostě navolí ty své, protože proč by si tam navolila někoho, zaplatila by si ho, a on bude vlastně štvát proti nim? Nebylo by lepší, kdybychom to přiznali, a řekli: „Ano, teď u moci je tato vláda a veřejnoprávní nebo státní televize bude informovat, bude prodloužená ruka současné vlády, a ta pak bude prodlouženou rukou té příští.“ Jestli vlastně tato snaha o veřejnoprávnost není ve své podstatě jenom hra.

Martina Šimkovičová: Tak celý život je hra, kdybychom vstoupili do této filozofické úrovně. Jistě. Vždyť vláda, která dostala důvěru občanů a kterou si zvolili, měla před tím, než si ji zvolili, nějaký předvolební program, a potom, když se tedy dostala k moci a sestavila se vláda, tak přijde program o vyhlášení vlády, která má na základě jednotlivých stran nějaké body, které potom máte plnit. A ti lidé, tedy ti vaši voliči, reagují na vaše kroky, které děláte, a vy de facto plníte to, proč si vás tam zvolili a proč vás vlastně platí. Tak ano. Do jisté míry určitě ano. Jistě, vždyť je to veřejnoprávní, státní televize ze státního rozpočtu, tak jistě, že má na to vliv vláda, která je v tom daném okamžiku u moci. Ale ne takovou formou, jak to dělali například v Polsku. To si myslím, že to bylo zvláštní nátlakovou formou.

Komisařka Jourová si vyslechla informace o tom, co chystá vláda na Slovensku, a nic nenamítala, ale pak najednou otočila

Martina: Tam do toho vtrhli poměrně razantně. Ale i o vás předseda nejsilnější opoziční strany Progresivné Slovensko Michal Šimečka řekl: „Vláda postupuje podle manuálu autokratů, podřídit si bezpečnostní složky, oslabit soudní moc a podmanit si média.“ Jak vnímáte tuto kritiku? Neobáváte se, že stejnou rétoriku povedou i orgány Evropské unie?

Martina Šimkovičová: Já jsem tady měla minulý týden paní Jourovou – ještě se k tomu dostaneme – ale co se týká pana Šimečka a těchto jeho slov: Oni se tak drží své rétoriky. Používají slova tohoto typu, která jste zmínila. A my s nimi stále diskutujeme. Přijali jsme je tady na ministerstvu, vyslechli jsme si jejich požadavky. A oni stále i přesto pokračují ve stejných intencích. Myslím si, že – a priori – kdybychom cokoliv udělali, tak vždy půjdou takovouto formou proti nám. To je na margo alternativních médií, z nichž jsem přišla sem na ministerstvo, kde jsme byli označováni, že jsme hoaxeři, neuznáváme vědu a tak dále. A vidíte, co se děje s covidem, a tak dále. Dnes jsme četla: AstraZeneca přiznala, že tam tedy mohly být nějaké trombózy. Takže ono se to postupně odkrývá, ale nevidím reakce těch lidí. Vidíme, že mladí lidé umírají. Sportovci. Srdeční problémy. Teď nevím, jak se toto nějak objevilo. Dobrá. V pořádku. Asi to byly…

Martina: Náhlý syndrom úmrtí dospělého. Tak jsme to pojmenovali.

Martina Šimkovičová: A mladí lidé. To je co? To je náhlý syndrom úmrtí mladých? Nevím. No, dobře. Takže my jsme všichni takto označováni. Tak oni nás budou nějak označovat. No, co mají jiného dělat. No tak v rámci toho svého vnímání nás označují tímto způsobem. Nevím, zda má vůbec nějaký význam to komentovat. Cokoliv bychom my udělali, řekli, tak budeme takto okomentováni. Takže vrátím se k té paní Jourové, která…

Martina: Vím, že jsem četla, že velmi stála o schůzku s vámi, takže ta schůzka se uskutečnila?

Martina Šimkovičová: Ta schůzka se uskutečnila tady u nás na ministerstvu. Bylo to, přesně si pamatuji, bylo to minulý týden ve čtvrtek, protože mám dosti nabitý program. A co jsme řešily? To byl evropský akt o svobodě médií, který se tedy schválil v europarlamentu, a platnost bude mít až příští rok v srpnu, tedy v roce 2025. My, protože jsme o krok napřed, tak my jsme tento evropský akt o svobodě médií už zapracovali do tohoto nového zákona o STVR. A v podstatě kvůli tomuto zákonu o STVR chtěla paní Jourová schůzku se mnou, a tak přijela i s kolegy a seděli jsme ve velké zasedačce. Já jsem ji tedy slušně přivítala. Také jsme se spolu vyfotily, i z toho je mediální výstup. Já jsem ji vyslechla, jaké má požadavky na mě. Tak se mě ptala na podobné otázky jako vy. Řešily jsme tento evropský akt o svobodě médií. Měla jsem s sebou dva legislativce. Ještě bych ráda řekla, že zákon o STVR prošel vládou jednohlasně. A před tím je legislativní rada vlády, kde bylo asi devět právníků, kteří řekli, že lepší zákon ještě nečetli, že je výborně připravený, a opět ho jednohlasně schválili. To jsme také řekli paní Jourové. A tento zákon by neměl být svým způsobem napadnutelný ani z Evropské unie. Ani co se týká našich legislativních norem. Protože všechno je v souladu s legislativou. A ona vlastně po celém tomto setkání – já jsem potom běžela, protože to bylo ve čtvrtek, protože je čas interpelací, a opoziční poslanci se potřebují ptát ministrů, tak jsem se s ní rozloučila – a kolegové mi potom řekli, že v podstatě odešla spokojená. Co bylo potom dál, nevím…

Martina: Takže změní rétoriku? Protože byla poměrně razantní poté, co jste tento zákon schválili.

Martina Šimkovičová: Ano, ale byla celkem příjemná. Byla jsem upozorňovaná, že – pozor – že může být všelijaká, ale ten rozhovor – já si nemůžu stěžovat – ten rozhovor byl v příjemném… příjemné atmosféře, v příjemném duchu. Možná začátky byly trošku napnuté, ale potom se to tak uvolnilo, a byla to úplně normální diskuse na téma „Zákon o STVR“.

Martina: Ona byla poměrně spokojená.

Martina Šimkovičová: Ona byla srozuměná. My jsme jí řekli holá fakta, které jsou zakotveny v novém zákoně. A teď, když si tak vzpomínám, tak vlastně, protože o mně se píše každý den několik článků, že mám stát tak anebo tak, cokoliv řeknu, anebo jak jsem to myslela, anebo jak jsem nekompetentní. A tak dále. Ale vidíte, o tomto nebylo v podstatě napsáno nic. Oni většinou vytahují věci, které naše komunikační oddělení dá ven, a nevím tedy, zda z tohoto byly i nějaké mediální výstupy. Vím, že pouze jedna bývalá moderátorka z RTVS, která tam dělala, myslím, čtyři roky takovou relaci, do níž si zvala jen ženy – opět pouze z jednoho spektra – a dnes kandiduje do europarlamentu, tak napsala že Evropský parlament je proti zákonu o STVR. Což je vlastně lež – měla tam paní Jourovou. Já bych chtěla jít její cestou, tak okamžitě zareaguji. Ale na toto nemám ani čas. A ani se mi to nechce.

Některé televize udržují odlišný přístup k politikům podle toho, z jaké strany jsou – jedni jdou na výslech, druzí si přátelsky poklábosit

Martina: To jsem ráda, že to vím, protože já jsem se z našich médií, budu to ještě pro jistotu lustrovat lépe, ale dozvěděla také jenom o tom, že se s vámi sejít chce, nikoliv že jste se sešly, a třeba by snad byla dokonce i spokojená. Ale vysvětlete mi, jaká byla situace na Slovensku, nebo jaká je situace na Slovensku s médii. Já vím, jaká je v Česku, a zajímalo by mě, jestli vy chápete ten krok a rozumíte tomu, proč premiér Fico už loni po jmenování premiérem vlastně přestal komunikovat se čtyřmi dalšími médii, včetně nejsledovanější televize Markíza, protože je označil za nepřátelské. Znamená to, že vy, jakožto strana nebo koalice, která vyhrála volby, jste vlastně neměli oficiální kanál, kterým byste mohli komunikovat s veřejností?

Martina Šimkovičová: No, a právě proto chodili tito politici do alternativních médií. No celé ty politické rozhovory byly tak tendenční. Tam se skákalo do řeči. Ono, kdybychom se podívali do minulosti, ty rozhovory byly opravdu nepříjemné. To byl takzvaný „výslech,“ a když někdo začal něco říkat, tak okamžitě se skákalo do řeči, okamžitě se poukazovalo. Ale ti, kteří tedy byli v intencích, ta ti měli lepší prostor na to, aby vyjádřili své myšlenky. Když vám budu stále skákat do řeči a přerušovat, co chcete říci, tak se vám ztratí niť, a možná řeknete něco úplně jiného. Vždyť i toto je celá psychologie.

Martina: Já, když jsem si povídala s opozičními politiky, tak oni mi říkali, že když jsou pozváni do třeba České televize, protože v rámci nějakých těch kvót musí, tak třeba s nimi řeší moderátor zásadně třeba jejich potíže, nebo takzvané potíže s financováním, zatímco těch ostatních politiků, kteří jsou koaliční, těch se ptají na program, na věcné otázky a podobně, zatímco… Televize sice plní kvóty, ale oni jsou grilováni, takže vy jste měli velmi podobný pocit?

Martina Šimkovičová: U nás na Slovensku je to podobné. Jinak pozdravuji české diváky i posluchače. Máme velmi mnoho pozitivních ohlasů právě z Čech, a drží nám palce. Já jsem moc ráda. Já konkrétně tedy, moje osoba, že reagují i na naše vysílání, ale s tím mým kolegou, a teď i koaličním poslancem, občas se ohlásíme našim příznivcům. Tak velmi hodně jich reaguje na nás z Čech. To mě velice těší.

Současný stav česko-slovenských vztahů je smutno-směšný. Bylo by to směšné, kdyby to nebylo tak smutné.

Martina: To jsem ráda, že máte vztahy stále přeshraniční, protože se zdá, že v poslední době, co se týká politických špiček, česko-slovenské vztahy jaksi zůstaly na bodu mrazu. Prožíváte to tady nějak?

Martina Šimkovičová: Vztahy s Čechy?

Martina: Ano. To, jakým způsobem funguje náš premiér s vaším premiérem.

Martina Šimkovičová: Tak některé momenty jsou až směšné, vtipné. To je ale smutně vtipné. Je to… Pro mě to je asi nepříliš diplomatické. A tím, že jsme bývalé Československo, tak my máme stále k sobě blízko a já nemám pocit, že bychom byli cizinci. Takže já, když jedu do Čech, tak jedu jako kdyby, ne že domů, ale v rámci. Vždyť jsem se narodila v Československu, že jedu jako kdyby v rámci mojí země. Já nemám pocit, že jedu někam do ciziny. Už jen to, že si rozumíme a… No, děti už nerozumí. Moje dcerka má deset let, ale česky rozumí, ale když její strýc jí něco řekne česky, tak oni už nerozumí. Tedy české děti nerozumí slovenské řeči a zase naopak. Takže…

Martina: Já na to mám větu: Smädná ťava olovrantovala na vankúši. A žádný Čech z mladší generace nerozumí ničemu.

Martina Šimkovičová: A čučoriedka.

Martina: To my známe.

Martina Šimkovičová: A cencúľ.

Martina: Rampouch?

Martina Šimkovičová: Ano.

Martina: Jdu si pro index. Paní ministryně, pojďme se ještě vrátit. Vy jste mi trošku utekla od těch oficiálních vztahů. Jak jsem říkala, jestli jste prostě byli smutní tady na vládě, jestli jste plakali, když náš premiér řekl, že se s vámi až tak moc kamarádit nebude, protože máte špatné názory. Jak to tady vlastně vaše vláda přijala?

Martina Šimkovičová: No, já jsem řekla, že to byl takový smutný vtip. Tak, co na to máme říci? Je to jeho vizitka. Je to jeho vnímání. Je to něco jeho osobního. Nevím. Já se dokážu bavit i s nepřítelem. Vždyť jich tady pod okny hopsalo celkem dost. Já se scházím s herci, protože moje dcera hraje v divadle. Takže já jsem prakticky v přímém kontaktu s herci anebo se zpěváky. Nebo s umělci, s tanečníky. Ale to je asi ta velkorysost, diplomacie. Asi ji ten váš představitel nemá, anebo já nevím, proč to udělal. Anebo komu potřeboval dát najevo, že nás nechce. Nechce s námi komunikovat. No je to takové smutno-vtipné.

Martina: Uvidíme, jak se to bude vyvíjet. Vy jste řekla, že tady pod oknem poskakovalo mnoho lidí. Obáváte se, že kvůli situaci se slovenskou televizí budou třeba demonstrace proti tomuto zákonu?

Martina Šimkovičová: No, tím, že jsme demokratické seskupení, tak mají na to právo. A když relace, které mají být určené k umění, jsou svedené na politický aktivismus, tak v rámci RTVS jim dává prostor. Myslím si, že pan Machaj měl toto zastavit, třeba to, jak utnuli premiéra Fica na jedné tiskové konferenci, a překryli ho tiskovkou pana Šimečka. Tak toto jsou takové ty signály, že asi tady není něco v pořádku. Buď tedy skončí jedna tiskovka, a pak dám prostor druhé. No, oni se aktivizují i skrze tyto relace. A to je přesně to, že asi zapomněli, ti lidé, co se tady dělo tehdy, když tu byl například pan Krajcer, a já se zmínila o těch změnách s STVR na RTVS. Tehdy nikdo nehopsal, nikdo nestávkoval. Byla tady demokracie taková, jaká je tu i dnes, a nic se nedělo. A dnes se to děje. Tak proč asi? Kdo tomu velí, a kdo je takový hlavní velitel tohoto celého? No, někdo asi…

Už jen slepí a hluší nevidí, jak se v Evropské unii používá dvojí metr, když porovnáme reakce na kroky nových vlád na Slovensku a v Polsku vůči médiím

Martina: Pojďme se tedy podívat do Polska, protože tam se odehrálo, já nevím, jestli můžu říct něco podobného. Odehrálo se tam něco podobného jako na Slovensku?

Martina Šimkovičová: Jak podobného? V jakém smyslu? Nikdo z nás nevtrhnul do televize a nikdo z nás tam…

Martina: Já tím myslím jenom různé způsoby cesty, ale stejný cíl. Opravte mě.

Martina Šimkovičová: No, nevím, zda to je ta správná cesta anebo ten… ale ani ten cíl není stejný. Protože tam ten cíl a záměr toho celého byl přesně ten, který nechceme míjet. Kde se nacházíme právě teď, takže od toho se odrazíme. Že pan Tusk vlastně udělal to, co by možná Progresívné Slovensko chtělo tady zachovat, a to, co tady nějak kontinuálně jde, ale nová vláda to chce jednoduše zastavit.

Martina: To znamená, vy to vnímáte v Polsku jednoznačně jako snahu ovládnout polskou televizi a rozhlas?

Martina Šimkovičová: Přesně to, co říká nyní pan Šimečka. Tak ten přístup tam má strana pana Donalda Tuska.

Martina: Já to tedy zopakuji, kdyby někteří z našich posluchačů… je to technicky vyloučené, ale přesto všechno: Polský ministr kultury Bartolomiej Sienkiewicz z Občanské platformy už vloni v prosinci odvolal šéfy státní polské televize, polského rozhlasu a státní tiskové agentury PAP, zároveň jmenoval nové dozorčí rady, které povolaly nové vedení těchto médií, to znamená poměrně velké zemětřesení, a hned týden poté polský ministr kultury rozhodl o likvidaci polské veřejnoprávní televize TVP, veřejnoprávního rozhlasu a státní tiskové agentury PAP. A já musím říct, že to bylo jako velké zemětřesení, opravdu. A já jsem hledala nějaké kritické lamentace ze strany třeba Evropské unie. Tak jsem se chtěla zeptat, jestli jste byla úspěšnější, jestli jste přece jenom našla nějakou poznámku.

Martina Šimkovičová: Ne. Nic. Zvláštní je, že to jim nepřekáží. Že to je v souladu se všemi pravidly. A to je ten dvojí metr anebo kolikerý metr? Stačí asi dvojí. To je fakt úplně rozdílný úhel pohledu na tu věc a na to, co se děje teď u nás na Slovensku.

Martina: Já se tedy vrátím v čase ještě zpět, protože když na začátku ledna roku 2016 vláda strany Právo a spravedlnost dva měsíce po vítězství ve volbách tehdy schválila zákon, který polskou televizi a rozhlas dostal pod větší kontrolu parlamentu, což znamená v podstatě, asi řekla bych, trochu vaše cesta. Objevovaly se i v našich médiích běžně titulky „návrat k totalitě“, psalo se o porušování demokratických principů v Polsku, a teď je opravdu ticho, které „řve“. A Donald Tusk má naprosto volné ruce ve svých razantních reformách. Řekněte mi, jak si to vysvětlujete, a je vám to třeba líto? Nebo štve vás to tady? Je to opravdu, to si myslím, že si jako moderátor mohu dovolit, tady je markantní dvojí metr?

Martina Šimkovičová: To je to, o čem jsem mluvila. Toto asi už jen nevidí slepí a bezdušší. Ale když si vezmeme například Maďarsko. Vidíte, co se tam děje. Tam Viktor Orbán má vysloveně prorodinnou politiku, pronárodní politiku. A on sám říká, že tato shnilá, prozápadní, liberální, progresivní politika, ideologie je na ústupu. Protože ta způsobila obrovský chaos, bordel, nepořádek, psychologické problémy. Máme tady válku. Včera jsme viděla nějaké video, jak naháněli mladé ukrajinské chlapce do války. Tak si řekněme otevřeně – hnali je na jistou smrt. A do toho jsou kroky Donalda Tuska, a zůstane to… je to v pořádku. Takže tento dvojitý metr tady jednoznačně je. A asi by se měla i Evropská unie nad tím zamyslet, zda je toto v pořádku.

Vždyť i naši progresivní politici, kteří jsou v europarlamentu, tak oni jdou v podstatě proti nám. Proti této vládě. Teď budeme mít volby do EU, uvidíme, jak dopadnou. Průzkumy hodně nahrávají progresivcům. No uvidíme, bude to veliké překvapení. My jsme takoví dost zlomoví teď v tomto. Měli jsme volby prezidenta, teď budou volby do Evropského parlamentu. Uvidíme, co se bude dít, a jak to ovlivní dění na Slovensku. Ale současní politici v europarlamentu jdou tedy dost proti této vládě.

Slovenská veřejnoprávní televize je nejdůvěryhodnější médium v zemi, ovšem s důvěrou jen kolem 27 procent

Martina: Paní ministryně, po vašem schválení zákona o slovenské televizi a rozhlasu zveřejnili tamní zaměstnanci video, ve kterém nesouhlasí s tímto zákonem. Mnohdy to byli vlastně vaši asi i bývalí kolegové. Dvanáct set zaměstnanců podepsalo, že nesouhlasí s těmi změnami, a doplnili to textem: „Nechceme dělat politiku, chceme pouze každý den jít do práce, kterou milujeme, a dělat ji nejlépe, jak umíme, bez strachu, výčitek a kompromisů.“ Jak to na vás působilo?

Martina Šimkovičová: Já s nimi absolutně souhlasím. Já s tímto, co oni řekli, souhlasím – a přesně někdo takto zůstane a někdo do té práce chodí.

Martina: A dělají to tak?

Martina Šimkovičová: No, a to je otázka. To zase souvisí s tou předcházející otázkou, že je tady dvojí metr. A jak to celé vnímáme. Lidé chtějí takhle pracovat a chtějí do práce, to si přejeme asi všichni, abychom takto chodili do práce, i sem na tento úřad bych přesně tak chtěla chodit do práce. A možná bych měla i lepší výkony, ale stále dostáváte nějaké bodnutí zezadu, z boku, které ani nečekáte. Takže děkujeme, že toto tito zaměstnanci napsali, a takhle by to mělo být i nadále. Ale zda to bylo doposud tak, tak to opravdu nevím.

Martina: Nevíte, nebo víte?

Martina Šimkovičová: Nevím. To musí vědět oni, jak to vnímali.

Martina: A jak to vnímáte vy? Protože asi ta opatření jste dělali proto, že…

Martina Šimkovičová: Nevím. Tam to musíme brát asi individuálně. Ale jestli to oni berou jako nějaký balík, tak já vám říkám to, jak to vnímám v tom širším měřítku. To bych asi opakovala, ale to už jsem říkala. Ale jak to berou oni? Vždyť toto, z čeho vcházejí, oni mají krásné, takové ty poetické řeči. Vždyť ano, ať to tak je. Ať přesně to tak je, jako to oni říkají. Tak by to mělo být. Ale zda to tak ve skutečnosti je? Já nevím. Jinak se říká o… Anebo oni argumentují těmito krásnými řečmi, které musíme brát pozitivně, protože nic negativního tam není, a musíte s tím souhlasit. Jenže to je takové to tendenční kňourání, protože s tím nemůžete nesouhlasit. Oni ještě argumentují tím, že RTVS je nejdůvěryhodnější médium na Slovensku, a tedy proč my, jako vláda, budeme rušit toto médium. Ve skutečnosti má důvěru 27 % občanů. A já se ptám těch, kteří mají tyto krásné pozitivní řeči, zda toto jim stačí. 27 %.

Martina: Podle mediálních expertů na Slovensku nejde vůbec o špatnou vizitku, ale spíš o nedůvěru v média jako celek, protože na Slovensku je právě těch 26, 27 % dlouhodobě prý nejvyšší ze všech sledovaných televizí. Co teď s tím?

Martina Šimkovičová: No, a tedy v takovém tom celém žebříčku je to stále žalostně, ale fakt žalostně málo. Další věc je, když už ji tedy tak chrání i pan ředitel i vedení RTVS, které tedy my chceme zrušit, tak je potřeba se podívat na to, jak vedl pan Machaj tuto televizi. Ve FinStat si můžete najít, že v podstatě za desetiletí je poprvé v mínusu 2,33 miliónů euro. To doposud nebylo. S panem ředitelem Machajem jsem se setkala jako s jedním z prvních lidí tady na ministerstvu kultury, řešili jsem RTVS, a můj první požadavek na něj byl, aby mi přinesl externí smlouvy, se kterými RTVS pracuje. Protože interní zaměstnanci nedosahují na externí platy lidí, kteří tam vyrábějí nějaký konkrétní program. Například o vaření. A oni stále vaří, to jsou tak drahé produkce, že se ptám, zda to má nějaký význam. Do dnešního dne, to už je více jak půl roku, jsem tyto externí smlouvy nedostala. Samozřejmě, že ekonomický audit ukáže konkrétní čísla, a to hospodaření RTVS. A jsem na ně velmi zvědavá, ale já se ptám, proč mi je do dnešního dne nedodal? Co tam si je?

Martina: Na tom, co všechno jste uvedl jako příklady, aby nepřišlo něco zlého, mě ruší jenom jedna věc, že u všech těch věcí cítím velmi aktivní účast hybatelů. Ani jedna z těchto věcí nemusela být tak dramatická, že mění svět a dobu, jak to z nich udělal někdo v pozadí, z ní někdo v pozadí.

Karel Červený: Hm.

Martina: Pro posluchače v rozhlase: Pokrčil rameny. Karle Červený, většinou ale, když přicházejí nějaké nové věci – ať už jsou to léky, myšlenky, technologie – tak na počátku svého vzniku bývají označovány za požehnání, za věc, která bude sloužit dobrým věcem, a věřím, že velmi často za tímto účelem tyto věci i vznikají. Ale posléze se nám to třeba nějak zvrhne, ať už nadužíváním, nebo se prostě třeba dostanou do špatných rukou. Řekla bych, že podobný scénář může platit i na umělou inteligenci. Co si myslíte vy, co z ní nakonec vzejde? Bude dobrým pomocníkem a sluhou, nebo se stane hrozbou, která lidství z našich myslí a života vytěsní lidství?

Karel Červený: Toť otázka. Myslím, že to nebude dobré. A teď proč: Přišla s tím firma Open AI, a jeden lektor, který tomu hodně dobře rozumí, a se kterým spolupracuji, říkal, že jsou v této firmě dva tábory, jeden umírněný a jeden agresivní. Ten agresivní by chtěl se všemi novinkami, které se týkají umělé inteligence, vyjít co nejrychleji, a draze to prodat. A případné hrozby ošetřovat za pochodu. A druhý tábor, umírněný, by chtěl všechno vyzkoumat, dát tam záruky, ošéfovat bezpečnostní rizika, a teprve potom to prodat. Ale ten pan Altmann patří do …

Martina: Budu hádat, kdo prohraje.

Karel Červený: Prohrají umírnění, protože kšeft je kšeft. Já jsem se ve své knize snažil analyzovat hlavní příčiny toho, proč se toto děje, a přišel jsem na to, že na počátku je sobectví a lhostejnost. Za vším, za vším, kam jsem se podíval, a co jsem analyzoval, mi vždycky vyšly jako hlavní synergičtí hybatelé tyto motivy. Co je v businessu „dost“? Kolik je „dost“? Mám už dost? Kdo to řekne? Znám pár lidí, mívám je v kurzech, kteří řeknou: „Proč bych si ničil zdraví? Mně 100 miliónů stačí. Nepotřebuji miliardy.“ To mi říkají tito manažeři.

Takže odpověď na vaši otázku: Ze začátku to bude hodně pomáhat, a pak se to překlopí k tomu, že už se od lidí naučí kde co, takže koboti – což jsou pomáhající roboti, kteří dělají s člověkem – se od člověka všechno naučí. A je zajímavé, že když chcete lidi naučit nějakým dovednostem a znalostem, tak musí být přítomni, aby se to od lektora naučili. Ale u robotů stačí mít jich přes bluetooth, nebo přes nějaké takové zařízení, sto, nebo tisíc na jednom místě, a to je ohromný, rychlý pokrok, kdy se naučí věci, které potřebujete, aby se naučili. Takže my to uvidíme dost nepříjemně.

Říká se, že kolem roku 30 bude asi 35, až 40 procent lidí bez práce. I když problém trochu je, že když píší prognózy na toto téma lidé z poradenských společností, tak se trošku zaměňuje profese a pozice. Profese je třeba elektrikář, a elektrikářů mohou být milióny. A já se ptám, co se ztratí, profese, nebo pozice? Nebo obojí? Nebo budou ze začátku pracovní činnosti dané profese čím dál více přebírat počítače, umělá inteligence, až to pohltí celé, a člověku zůstane jenom málo činností, takže mu budeme muset vymyslet další, a udělat redesign pracovních pozic, kde bude vyspělý člověk, a myslím tím nejenom mentálně, ale i znalostně a dovednostně, A co budou dělat ostatní?

Představte si, kdyby byla v celé Evropě nákladní autonomní vozidla – a vezměte si milión kamióňáků, řidičů kamiónů – a kdyby najednou od určitého roku začaly kamióny jezdit samy, autonomně. Co by těch milión kamióňáků dělalo? Šli by na úřad práce? A co by jim úřednice nabídla? Čistit bazény bohatým lidem? Venčit psy, ošetřovat? Nevím. A zbytek by na úřadu práce umřel, protože by jim neměli co nabídnout. Jakou práci? Když někdo kroutí třicet let volantem, tak co mu chcete dát za složitou práci?

AI umí zdokonalovat sama sebe. Na co nás bude potřebovat entita, která bude mít o dva řády vyšší IQ? Proč by nás potřebovala?

Martina: Když nám tuto budoucnost malují politici, nebo nejrůznější korporace, tak hovoří o nepodmíněném příjmu, který budeme dostávat, také o tom, že se lidé alespoň budou moci věnovat osobnostnímu rozvoji, takže pravděpodobně kamióňáci začnou navštěvovat kurzy jógy, budou chodit na buddhistická sezení, zkoušet žít z prány, a tak dál. Zkrátka to, co se nám nabízí a předestírá, se snaží tvářit jako ráj na zemi, kde se člověk osvobodí od veškeré práce, a bude si v podstatě život jenom užívat. Řekněte mi, věříte tomu aspoň z promile? Nebo to považujete opravdu za vysoce pitomé?

Karel Červený: Je to blábol – a často těchto výrazů neužívám. Je pravda, že stát asi bude zdaňovat roboty, daň z robotů bude, a asi je to jedna z cest, jak stát může získat prostředky, aby vyplácel nějaké dávky. Pan profesor Zelený, asi víme kdo…

Martina: Milan Zelený.

Karel Červený: Milan Zelený.

Martina: Nedávno zemřel – slavný ekonom.

Karel Červený: Zemřel? Tak to jsem nezaznamenal. To je mi líto. Tak tento pán predikoval regionalizaci, lokalizaci, ústup od obrovských konceptů, které trošku změnily svět globalizací. A on řekl, že už je strašně málo oblastí, kde by se dalo zaměstnat ještě moře lidí, že už jsme si to všechno vyčerpali. A co chcete naučit lidi, kteří mají nízké vzdělání, nebo nikdy neuplatnili to, čím se vyučili, nebo co vystudovali? Takže říká, že tito lidé budou nešťastní, protože budou chtít pracovat, a nebudou mít kde, a v čem. Málokdo bude mít celý úvazek, ale bude to třeba soubor několika drobných úvazků.

A teď co s lidmi, kteří nebudou mít práci? Budou nešťastní, budou brát drogy, pít alkohol, tlouct ženu, děti – to bude prostě hrůza. Takže my potřebujeme do této doby Churchilly, politiky, kteří se trošku rozhlédnou, a intuitivně a rychle poznají, co je třeba dělat, a jak nejlépe národy na tuto dobu připravovat. Je jedna oblast, ve které by se dalo pracovat a kterou ještě může naplnit asi 20 procent populace, a to je péče o staré a nemohoucí lidi, vesměs rodinné příslušníky. Myslím, že tam je ještě dost velká rezerva, že by se to mohlo nějak naplnit. Ale kolik je takových dalších příležitostí? Protože všechno, co se teď bude vymýšlet jako nové věci pro umělou inteligenci, kvantovou fyziku, a tak dále, to budou vysoce náročné věci, to budou muset být myslivny, lidé, kteří to vystudují a budou to řídit. A těchto geniálních lidí je? A zbytek s obyčejným IQ zůstane na pracáku. A co budou dělat?

Martina: Ale lidé, kteří toto tvrdí, si pravděpodobně neuvědomují, že člověk je nějakým způsobem nastaven, a ne každý dokáže být jen na svobodném povolání, protože to vyžaduje vnitřní disciplínu. Člověk přichází o rytmus, pokud si ho nestanoví sám, přichází o řád. A navíc lidé, kteří nemají práci, přicházejí o pocit vlastní potřebnosti, cítí se zbyteční. A to všechno vede k depresím, a tak dále, a to jsou vyhořelé společnosti, o kterých jste tady hovořil. O tom se občas můžeme doslechnout, ale nikdo to nechce domýšlet, protože si myslíme, že to přijde až za dlouho – vždyť umělá inteligence zase tak moc chytrá není. Povězte mi, myslíte, že překoná IQ člověka?

Karel Červený: Rozhodně. Bude to nějaký potrhlý vědec, který bude chtít ukázat, že to jde. To se v minulosti stalo vždy.

Martina: Ale vždycky ji bude muset něco naučit, nebo do ní vložit člověk.

Karel Červený: Ale ona bude schopna rozvíjet sama sebe. To jsou neurální sítě, které jsou schopny, když je posadíte na internet, naučíte se kdeco. Něco okouká od lidí, znalosti načerpá z internetu, a když bude mít v sobě program, že se má pořád učit, tak … Vezměte si třeba hru GO, která byla umělou inteligencí překonána, a tak to platilo, že v té době to byla nesložitější hra na světě a že bylo pár velmistrů, kteří toto ovládali, a odborníci říkali, že bude trvat desítky let, než to nějaká umělá inteligence překoná. A už je to dávno za námi. Nebo umělá inteligence typu Watson – tu mělo IBM pro znalostní soutěže, což byla soutěž Jeopardy, u nás se to jmenovalo Riskuj, která dosáhla takových kvalit, že nejenom, že všechno ví, ale umí se také velice rychle přihlásit. Takže tohle je umělá inteligence, která funguje, slouží třeba na Mayo Clinic. A další instituce se to snaží povýšit na nějakou vyšší úroveň, aby to sloužilo třeba lékařům na celém světě dolaďovat diagnózy, a ověřovat si své poznatky, jestli jsem správně stanovil diagnózu i léčbu. Každý lékař bude do toho moci vstupovat.

To jsou úžasné věci, a lidstvu to určitě pomůže. Ale už mnozí vědci, včetně podnikatele Elona Muska, varují, že se nám to může vymknout z rukou. A to je právě to, že když vědci dokážou stvořit entitu, která bude mít o řád, nebo o dva, vyšší IQ, tak na co nás bude potřebovat? Proč by nás potom potřebovala?

Martina: Protože je s námi děsná legrace. Promiňte mi, ale to je projev zvláštního zoufalství.

Karel Červený: Takže si AI řekne, že je příliš nuda, takže s námi bude velká legrace. To mě nenapadlo, to je hodně kreativní.

Až AI získá emoční složku, kterou jí třeba naprogramujeme, bude se umět smát, plakat, vztekat, a začne se nám podobat. Scénáře nejsou úplně růžové.

Martina: Ano. A to jsem se chtěla zeptat: Dobře, v IQ nás přečíslí. Určitě nás nemůže přečíslit v EQ, v sociální inteligenci. To bych řekla, že možná, pokud si ještě podržíme nějaké…

Karel Červený: A bude potřeba?

Martina: To je otázka. Pokud nebude lidství, k čemu bude EQ? A co myslíte v kreativitě, i tam to dá? Nebo třeba ve smyslu pro humor? K čemu to bude? Viďte.

Karel Červený: Tak nějakou emoční složku bude muset nějakým způsobem získat. Buď jí tuto schopnost prostě někdo naprogramuje, takže se bude umět smát, plakat, vztekat, a trošku se nám začne podobat. Myslím, že scénáře nejsou úplně růžové.

Dělám si naději, že se ke slovu dostane opomíjená kvantová fyzika. Někde se predikovalo, že má začít fungovat od roku 25 až 27 a že se má spustit kvantový internet. To myslím, že využívání kvantové fyziky se docela opozdilo a že tato predikce byla moc odvážná. Ale je pravda, že to bude zase velký milník v technologiích, ale už jenom pochopit, na čem to funguje, je dost složité. Já jsem si musel pouštět nejrůznější filmečky od BBC na YouTube, a od dalších institucí, které to tam nahrály. To je fantastická záležitost, kterou taky budeme potřebovat. Ale je možné, že umělá inteligence bude řídit i aplikace kvantové fyziky, a to může celý svět posunout, ale může nás to taky uvrhnout do nějaké hrůzné věci.

Ve společnosti se kvůli AI budou otevírat sociální nůžky, protože bohatí si budou draze kupovat dodatečnou inteligenci, paměť, ale plebs na to nebude mít.

Martina: Může nás před tímto vývojem ochránit skutečnost, že čím bude umělá inteligence chytřejší, tím budou lidé hloupější? Myslím, že nás to ochrání před utrpením.

Karel Červený: Neumím to takhle říct. Nezdá se mi to. Protože lidé mohou zůstat stejní, ale v porovnání s touto inteligencí budou nicotnější, protože tam jde o srovnání, o nějaký referenční rámec. Takže když se ona ochytří jenom o řád, nebo o dva, třeba stokrát, tak to stačí. Ale je pravda, že jako lidé můžeme – jestli dovolíte – nevím, jestli se to stane u vás, asi ještě ne, ale třeba u vnoučat – že za vámi přijde vnouče a řekne: „Babičko, u nás ve třídě už mají všichni koupenou dodatečnou inteligenci. Já ji chci taky, protože jsem momentálně nejblbější z celé třídy.“ A teď to sociální rozevírání nůžek, že budou lidé bohatí, a lidé hrozně chudí, a chudí si nebudou moci dovolit v mozku interface od Elona Muska, abychom si dokupovali inteligenci, paměť.

Martina: Případně ještě nějaké úpravy před narozením.

Karel Červený: Ano. To bude stát strašně moc peněz, a budou na to mít bohatí lidé. Takže se nůžky šíleně rozevřou, a tyto vymoženosti medicíny bude mít jen pár lidí, a ten – promiňte mi, že to tak řeknu – plebs se bude muset spokojit s tím, co mu zdravotní pojišťovny dovolí. Takže to je intermezzo na cestě k dokonalosti. Nevím koho, a k jaké dokonalosti, a co si dáme jako metu dokonalosti, ale tohle nás čeká. Nůžky se budou rozevírat, a budou obrovské rozdíly mezi lidmi.

Martina: Já se omlouvám posluchačům, že znova zopakuji výrok, který tady v rozhovoru řekl profesor Martin Stránský, protože se k němu uchyluji velmi často. On řekl, že pro něho, jako pro neurologa, vůbec otázka nezní tak, jestli v budoucnu bude umělá inteligence umět přemýšlet jako člověk, ale zdali bude ještě člověk umět přemýšlet jinak než jako umělá inteligence. A to je, myslím, otázka, o kterou jsme teď zavadili. A odpověď je stejně, jako u mnohých jiných, v budoucnosti. Uvidíme.

Teď se podívám na věc, která plave na vodě stejně, jako všecko ostatní, ale přesto bychom se v ní mohli v zajetí čísel cítit trošku bezpečněji. Řekněte mi, co se to děje synergicky s ekonomikou a hospodářstvím? Vyvíjíme stále nové technologie, za poslední rok zaznamenala umělá inteligence neobyčejný rozvoj, tyto technologie by nám měly ulehčovat život, a všechno dělat efektivnější a levnější, měli bychom se mít stále lépe. Ale přitom je opak pravdou. Řekněte mi, jak je toto možné? Jak je možné, že jsme čím dál víc zadlužení, klesá životní úroveň – řekli jsme, že naše děti se budou mít hůř, než jsme se měli my – a přitom vlastně pořád děláme všechno pro to, aby tomu bylo naopak, a hlavně je nám předkládáno, že se všecko děje pro naše dobro. Tak v čem je problém? Přišel jste na to, proč se věci dějí právě takto?

Karel Červený: Myslím, že to je špatným hospodařením průřezově na celém světě, a že je to zadlužováním, nadspotřebou, rozmařilostí, netvoříme si rezervy, a někde jsou zadluženi na 70, až 100 procent k HDP. To je jedna z příčin. A je tam celý komplex příčin: Že se neuvažuje do budoucna, že se spotřebovává teď, že se vyčerpávají zdroje, a sanace různých škod jde do neuvěřitelných čísel.

Martina: A nikdo za ně nenese zodpovědnost.

Karel Červený: Nikdo za to nenese zodpovědnost. Chtěl bych připomenout knížku Přírodní kapitalismus, kterou napsali tři kanadští autoři, kde je spousta receptů, jak vydělat na ochraně přírody. Ano, ti, kdo to napsali, jsou úžasní vědci.

Martina: A to je ironická kniha?

Karel Červený: Ne, rozhodně ne. To jsou přehlížené věci. Vím, že jsem viděl touto knihou mávat předsedu strany Zelených, teď si nemohu vzpomenout, jak se jmenoval.

Martina: Bursík?

Karel Červený: Pan Bursík, ano. Už je to drahně let, deset a více, kdy s ní mával v parlamentu, a na něco v ní poukazoval, a měl radost, že ji zná.

Martina: Nicméně, na jeho následných krocích vidíme, že četba není všemocná.

Karel Červený: Tato kniha je velmi vzácná, a není k dostání. Vydala ji nějaká škola v Ottavě, je velmi vzácná, krásná, a chtělo by to ji nějakým způsobem dostat mezi masu lidí. Je škoda, že nevyšla podruhé.

Člověk by si měl nejdřív odložit na důchod, nebýt rozmařilý, a žít skromně ze zbytku. Tím si zajistí slušný důchod, a donutí ho to si najít další práci.

Martina: Chcete mi říct, že popisuje něco jiného než to, jak se současné korporace a současní lidé, a aktivisté, pokoušejí vydělat na ochraně přírody?

Karel Červený: Ano.

Martina: Protože to, čeho jsme svědky, je snaha vydělat na ochraně přírody.

Karel Červený: Je to nekoncepční, neprovázané. Ale tito autoři to mají koncepční, mají provázané všechny materiálové a jiné smyčky, kdy se věci pohybují v kruhu, nezůstávají, je to bezodpadová výroba, ani molekula nazmar. Takhle to má být. Takže chci říct, že rozmařilost a nehospodárnost je strašná.

Už třicet let čtu, že naše vnoučata zapláčou. Já jsem tomu tehdy nechtěl věřit, a říkal jsem, proč by plakali, když se budou mít dobře. Ale budou plakat, protože už nebudou mít příležitosti, jaké máme my. To, co říkám, je strašné, ale je to tak. Takže vyrovnané rozpočty – to je asi hlavní nástroj k tomu, aby se ekonomika ještě nějakou dobu držela. My nemyslíme na budoucnost. Kdysi tady vycházely knihy nějakého pana Kiyosakiho, který učil lidi zodpovědně hospodařit, a on říkal, že každý člověk by si měl nejprve odložit na důchod, a žít ze zbytku. A proč takhle? Jednak si zajistí slušný důchod, a jednak, když bude žít ze zbytku a bude to málo, tak ho to donutí najít si další práci. Prostě udělá něco s příjmovou částí, a taky uspoří, protože třeba nebude tak rozmařilý a bude žít skromněji, takže pak trošku se svým příjmem vyjde.

Martina: To je pravda, ale to jsme trošku vágní, protože se neví, kolik důchodu mu sežere inflace, a také jsme netušili, jak se o nás vláda postará, co se týká cen energií, a podobně. Člověk nečekal, že budeme mít téměř nejdražší elektrickou energii ve střední Evropě. Jak říkají Monty Pythonovi hoši: „Španělskou inkvizici nikdo nečeká.“

Karel Červený: A přitom jí máme nejlevnější, co se týká výroby.

Martina: A přitom jí vyrábíme.

Karel Červený: Nejlevněji.

Martina: Dobrá myšlenka, ale i tam můžeme najít určitá úskalí. Ale tato myšlenka samozřejmě dává logiku.

Karel Červený: My pořád v hospodářských konceptech vycházíme z toho, že to vždycky nějak dopadlo. Bylo pár krizí, řecká i jiné, rok 2008, 2009, toxické balíčky ve Spojených státech, celá ekonomická krize, a tak dále. Ale je to nezodpovědné chování politiků, bankéřů, finančních skupin, kteří si s ekonomikou ve světě dělají, co chtějí.

Martina: A mohou.

Karel Červený: A mohou.

Martina: Vy sám jste řekl, že finanční produkty a ziskuchtivé algoritmy, kterým rozumí málokdo, mohou podkopat základy globální ekonomiky, a milióny lidí vyhnat z domovů. Teď jste znovu zmínil, že už se to stalo, když před tím kolem roku 2006 varovali ekonomové, a byli označováni za blázny. Myslím, že to hezky popisuje film Sázka na nejistotu, Big Short.

Karel Červený: Neviděl jsem.

Otevřenost, volné proudění myšlenek, peněz, lidí, zboží, je dost iluzorní. Vraťme se zpátky a klaďme překážky, nebuďme tak benevolentní, protože to nahrává nejsilnějším.

Martina: Velmi dobrý. Myslíte, že nás krize čeká znovu? Protože se na tom moc nezměnilo, a dokonce se toxické akcie, o které šlo v roce 2008, obchodují stále, jenom zabaleny v dalších derivátech. Myslíte si, že se to může, nebo bude opakovat?

Karel Červený: Rozhodně. Jakákoliv velká finanční skupina, zvláště když se ještě spojí s nějakými dalšími, tak jsou schopny vytvořit, nebo vyvolat otřesy. To je provázanost světa. Globalizace způsobila strašně moc škod. Sice hodně států vymanila ze strašné bídy, ale druhou stránkou mince jsou ohromné škody na zranitelnosti celého systému. Vezměte si, že se před nějakou dobou – nevím, jak je to dlouho – ucpal celý Suezský průplav.

Martina: Ano, to bylo, když se tam vzpříčila loď naložená kontejnery, a zablokovala Suez.

Karel Červený: A stalo se to proto, že si tam kapitán dělal s lodí nějaké obloučky, nějaké sprosté obrázky, aby to bylo vidět z družice, nebo z letadla – proto se tam vzpříčila – dělal něco, co dělat neměl. Ale co je důležité, že materiálové toky, celá logistika se zastavila díky jedné lodi v Suezském průplavu.

Martina: A ukázala se křehkost celého systému.

Karel Červený: Ano. A zrovna tak v Panamském průplavu není voda, takže už polovina, nebo třetina lodí tam nemůže proplouvat, protože jsou moc těžké ve výtlaku. Takže svět je opravdu nesmírně zranitelný, a myslím, že taková otevřenost, aby volně proudily myšlenky, peníze, lidé, zboží, je dost iluzorní, a že bychom se měli vrátit trochu zpátky. To není zpátečnické myšlení, to je pouční z vývoje. Prostě bychom měli klást nejrůznější překážky, a nemít takovou benevolenci, jaká byla, protože to nahrává těm, kteří jsou na světě nejsilnější.

Martina: Jste někdy, když pozorujete svět kolem sebe, překvapen, kolik si toho třeba vaši spoluobčané nechají líbit?

Karel Červený: Takhle jsem neuvažoval. Spíš to vnímám tak, že je mi líto, že díky těm, kteří nás vedou, nejsme už dávno tam, kde bychom mohli být, kdyby nás nevedli, nebo nás vedli zodpovědně. Tyto promarněné příležitosti lidstva mě neuvěřitelně hnětou.

Martina: A co myslíte, že je promarněná příležitost, na kterou byste sázel? Z jaké oblasti je? Dá se to pojmenovat?

Karel Červený: Zastavení drancování přírody. Úleva mnoha lidem. Existuje třeba velmi špičková knížka o tom, co se vyvíjí v současných laboratořích na celém světě, kam cpou Apple, IBM, Google stovky miliard dolarů. Kniha se jmenuje Medicína budoucnosti, a napsal to Thomas Schulz, a tam se dozvíte, co všechno je možné, co už medicína vymyslela. Ale je pravda, že tyto laboratoře jsou hlavně zacílené tak, aby miliardáři nikdy neumřeli, aby tady byli stovky let, případně na věky věků. Je taky zajímavé si přečíst něco o takovém guruovi, jako je hlavní vývojář Google, nějaký Ray Kurzweil, který se chce v roce 32 – to nastane singularita – jako první člověk na Zemi nechat nahrát do počítače, a to zase bude nějaký bod zlomu, od kterého budeme vědět, že to jde. A když se takhle rozhodne mnoho lidí, že se nechají nahrát do počítače, tak nevíme, jaký to bude mít sociální dopad. Takže nás čeká tolik zajímavých věcí.

Ale já jsem utekl z vaší otázky, co by se tak mohlo zdařit, kdyby politici byli moudří lidé, a mysleli na lidstvo. Rozhodně bychom mohli Zemi vyspravit, mohli bychom vymýšlet systémy, které budou fungovat, a nebudou produkovat nechtěné zlo, nebo nechtěné důsledky dobrých úmyslů. Ve světě by šlo udělat řadu neuvěřitelných pozitivních věcí. Ale bohužel, my se pořád plácáme jenom ve vylepšovaném rozpočtu, a není žádná kloudná myšlenka, jak změnit školství, jak změnit zdravotnictví, jak změnit bydlení, jak se postarat o to, aby se svět rozvíjel rozumným způsobem. Řeší se jenom nicotné záležitosti, které otravují lidi. Systém parlamentních stran je už dávno překonán – vznikl ve století páry.

My bychom dneska spíš potřebovali systém podobný Senátu, kdy máme v jedné třetině Senátu lidi s kreditem, a ti by se domluvili mezi sebou, co je třeba dělat. Rozumní lidé s kreditem by se domluvili, a neztráceli by čas vzájemným hašteřením opozice a koalice, a kdo a co udělal hůř. A takhle to běží celá desetiletí, že se pořád hádají titíž lidé. To je prostě hrůza, to jsou promarněné příležitosti. Když jdete na letenský hřbitov, nebo někde vidíte tisíce padlých, tak si řeknete, že všechny tyto mladé životy jsou zmařený potenciál lidství a nápadů. Takže já se hodně tážu po potenciálu, co by mohlo být, kdyby se tohle nestalo. To jsem se rozohnil, omlouvám se.

Martina: Namísto toho se naplňuje to, co jste říkal v první části našeho rozhovoru, že Orwell přichází, protože vzniká společnost permanentního dozoru, ve které je, a bude sledován každý náš pohyb, vše se ukládá, a bude ukládat, do firemních, státních, zdravotních, evropských databází, a člověk nikdy neví, kdy to bude použito v jeho prospěch, a kdy to bude zneužito. Máte z tohoto obavu? Jeden náš host, Luděk Nezmar, který se věnuje kybernetické bezpečnosti, to nazval digitálním gulagem.

Karel Červený: Obavu… V mých představách, v mé imaginaci, to asi nenabylo takových rozměrů, abych tam měl obavu. Ale je zajímavé, že celý tento sledovací systém má své výhody, ale záleží na tom, kdo jej dostane do rukou, kdo bude tento systém spravovat. A sázet na to, že to budou lidumilové, asi nejde. Vidíme to v Číně. Tam je nejpokročilejší systém, který ještě neuvěřitelným způsobem vylepšují, a západní Evropa to chce kopírovat, a tak odkazuje na terorismus, a na všechny tyto věci, a že potřebujeme vědět, kde nám kdo utíká…

Smart Dust, inteligentní prach – miliardy mikročipů v omítkách, chodnících, cestách, oknech – bude posílat do centrály údaje o teplotě, tlaku, vlhkosti, a o pohybech lidí

Martina: Vždycky se najdou důvody k odůvodnění – Proč.

Karel Červený: Vždycky se najdou. Možná vás ještě překvapím tím, že se bude prosazovat takzvaný Smart Dust, chytrý, inteligentní prach, což budou mikročipy v omítkách, chodnících, v cestách, oknech, balkónech. Prostě všude v nových městech a v nových domech bude zabudován tento Smart Dust, který bude posílat do centrály údaje o teplotě, tlaku, vlhkosti, o pohybech lidí, o statice tunelů, mostů, a tak nikdo neuteče, žádný zločinec neuteče, protože ho miliardy těchto mikročipů budou vidět. Takže to bude dovedeno k dokonalosti.

Martina: Jenomže ty miliardy mikročipů nebudou vidět jenom zločince, ale budou vidět úplně každého. Považujte toto za vývoj? Protože z hlediska technologického to určitě vývoj je. Ale z hlediska člověka, z hlediska lidství? Co vy na to?

Karel Červený: Mně by na tom nejvíc vadil pocit, že jsem nahý, a nemůžu skrýt ani své myšlenky, nebo nemohu skrýt vůbec nic, nemám žádné soukromí. Když mě bude chtít kdokoli proskenovat, tak mě prostě proskenuje. Tak ano, z toho bych strach měl, a to dost velký.

Martina: Možná bude řešení něco takového – jak jste mluvil o tom pánovi, že se v roce 2032 nechá nahrát do počítače. To je věc, kterou si momentálně vůbec neumíme představit.

Karel Červený: To trochu vychází z filmu Transcedence, a je to velmi, velmi lákavé pro lidi, kteří by tady chtěli být dlouho. Ale uvidíme, jaký svět bude. Takže ta moje Synergie vlastně pitvá tyto věci – minulé události, současné události, budoucí události – pitvá, kde se co dějinně zajímavého semlelo, a mám z toho vždycky nějaké poučení, nějaký závěr, a to, čeho si všímat. Neumím na všechno odpovědět, spíš je v této knize víc otázek než odpovědí, ale má přispět k tomu, aby se lidem lépe myslelo, aby brali v úvahu opomíjené věci, něco, co může být poslední kapkou. To jsou velice malinké stimuly, které pohnou, popostrčí velké, a ty se rozjedou ve své interakci s něčím. Takže synergie jsou cestou k pochopení nejrůznějších potíží a problémů.

K poznání, že by člověk měl zlepšovat především sám sebe, dospějí jen jednotlivci. Ale celek společnosti nikoli.

Martina: A zdá se, že lidstvo dělá všechno pro to, aby i tentokrát naplnilo Fermiho paradox. Vy jste tady na začátku říkal, že jediná svoboda je v naší vlastní hlavě. Dá se tedy říci, že moudrost, která platí už tisíce let, že na prvním místě by měl člověk zlepšovat sám sebe, stále platí, a že nejspolehlivější místo bude skutečně uvnitř naší vlastní hlavy? Řekněte mi, dokázal byste se podepsat pod výrok jednoho buddhistického mistra, který řekl: „Lidé věnují všechnu svou energii, sílu, a myšlenkovou kapacitu tomu, aby se jim samotným dařilo dobře, aby byli šťastní. Až začnou věnovat svoje síly tomu, aby se dařilo dobře druhým, pak budou skutečně šťastní.“ Řekněte mi, mohla by toto být cesta, nebo to shodíme ze stolu se slovy: „Utopie“?

Karel Červený: Utopie. Asi jsem vás překvapil, ale lidstvo už mělo tolik možností tohle udělat. To není na úrovni masy lidí, to je na úrovni jednotlivců. Když jste to přečetla, tak to znělo jako za nás za všechny, ale to je možné udělat jenom na úrovni jednotlivců, kdy si uvědomí: „Mám rezervy. Žiji si sobecky sám pro sebe, a nemyslím na druhé, tak udělám foglarovsky jeden dobrý skutek.“

Martina: Do modrého života.

Karel Červený: Do modrého života, ano. Takže na úrovni jednotlivce to jde, to podepíšu okamžitě. Ale lidstvo k tomuto nedojde, nebo možná až v roku milión, což je jenom fiktivní název, a s časovým členěním budoucnosti to nemá nic společného. Ale my jsme prostě nepoučitelní. Já si nikdy nemyslel, že se dočkám velké války, a to ještě na území Ukrajiny, nikdy mě nenapadlo, že je něco takového možné. Když byli sovětští soudruzi a jejich impérium, tak to vypadalo, že je svět vyvážený, předvídatelný, vybalancovaný, a podívejte, všichni jsme museli změnit názor tak, že to je možné. Že je možné, že Čína může napadnout Tchaj-wan, že se do toho zaplete Japonsko, Spojené státy, možná Rusko. Ohnisek možných konfliktů je asi 300.

Martina: Ale vy jste před malou chvílí tvrdil, že to, aby se lidé začali věnovat hlavně tomu, aby byl šťastný jejich blízký člověk, nebo jiný člověk, je možné jen na úrovni jedinců. Tak já bych skončila tak, jak jsme začali: Podle Paretova pravidla by stačilo 20 procent.

Karel Červený: Ano. Kritická masa je zhruba 25 procent, to máte pravdu. Ano, Paretovo. Kéž by všichni používali Paretovo pravidlo, protože by si velice usnadnili život: Malé příčiny, velké následky.

Martina: A pak by ani tato utopie nemusela být utopií.

Karel Červený: Kéž bychom se potom nemuseli tázat, co je to dystopie.

Martina: A já opět připomenu, že můj kolega Ivan Hoffman patřil k nejvýraznějším disidentům před listopadem 89, slavný písničkář a novinář, který v samizdatu vydával časopis Fragment K. Po revoluci se s nadšením vrhl na žurnalistiku, a to ve Svobodné Evropě, nebo v Českém rozhlase, to mu vyneslo cenu Ferdinanda Peroutky. Jeho odhodlání znovu se nepřidat k hlavnímu proudu mu později vyneslo novinářskou cenu Krameriovu.

Ivane, tak už tě všichni znají, ale teď potřebuji vědět, co si ty myslíš, co všechno se událo v dubnu. Začátkem měsíce si Slováci zvolili prezidenta. Volba to byla poměrně napjatá, opozice doufala, že tento úřad obsadí zajisté ona, ale ukázalo se, že Slováci si stojí za svým původním rozhodnutím, které se projevilo v minulých volbách. A přestože před druhým kolem byl skutečným favoritem podle průzkumů a sázkových kanceláří, všichni to známe, kandidát opozice Ivan Korčok, tak nakonec úřad prezidenta získal Peter Pellegrini. Čekal jsi to?

Ivan Hoffman: Já už jsem minule říkal, že neumím odhadovat volby, že ano.

Martina: Ano.

Ivan Hoffman: To, že by měl sice vyhrát Pellegrini, to mi sice říká rozum, ale já si už jako expert nevěřím, tak jsem to nechal otevřené. Takže, já jsem to tedy čekal, ale nebyl jsem si tím jist.

Prezidentské volby na Slovensku byly vlastně o Ficovi a potvrzení, že se jeho vláda zamlouvá většině voličů

Martina: A proč si myslíš, že nakonec Ivan Korčok prohrál?

Ivan Hoffman: Tak asi nejčastěji se zmiňuje jeho chabý výkon v závěru kampaně, slyšel jsem takový rozhovor, který poskytl Mikoláš Dzurinda, který se za něj hodně angažoval, hodně v něj věřil, a ten byl rozčilený na opozici, když řekl, že nepracovala, že chrápali, že prostě jako na něj nepracovali. No, ale myslím si, že hlavně rozhodla vysoká volební účast. Protože v tom druhém kole podpořili Pellegriniho jak voliči pana Harabina, tak slovenští Maďaři. Ti si možná nechali napovědět od Orbána, to nevím, když neumím maďarsky. No, ale ve skutečnosti se – myslím v těch volbách – hlasovalo o Ficovi, to znamená, kdy ta volba Pellegriniho, ta se musí číst tak, že většina Slováků je spokojená s výsledkem parlamentních voleb, a s tím, jak si počíná vládní koalice. V té menšině, která Fica nesnáší, řekl bych až nenávidí, se vlastně nesplnila naděje, že se toto politické kyvadlo vychýlí k liberálním progresivcům. To se nestalo. Já bych řekl, že možná těm liberálům progresivním patří budoucnost, ale zatím opozice na Slovensku nemá ani smysluplný program, ani politické osobnosti. Takže, řekl bych, že v minulém volebním období, za vlády Matoviče a dalších těch liberálů, si Slováci jaksi pokusem – omylem ověřili, že bez toho Fica na tom byli nakonec hůř než s ním.

Martina: Hm. Já musím říct, že jsem pak sledovala různé diskuse na sociálních sítích, a třeba na Facebooku Magdy Vašáryové mě docela vlastně pobavilo, jak tam lidé… Ta diskuse se tam tak jakoby zvrtla, lidé tam jaksi čím dál tím vzrušeněji diskutovali, a velmi často tam prezentovali svůj dotaz „jak dlouho si to budeme muset, paní Magdo, nechat líbit?“ A já jsem si říkala, tak tam nebyly svobodné volby? „Jak dlouho si to budeme muset nechat líbit?“ No, asi tak dlouho, dokud většina volí někoho jiného. Není-liž pravda.

Ivan Hoffman: Hm, tak to bývá, ano.

Martina: Jaké jiné dozvuky těch prezidentských voleb jsi vypozoroval ty?

Ivan Hoffman: Tak my jsem doopravdy spíše sledovali zklamání těch poražených než nadšení vítězů, myslím, že Korčok měl podporu jednak těch liberálních, jak dnes říkáme, korporátních médií, tak podporu politických neziskovek, umělců, no a volila ho Bratislava. V České republice se na neúspěch Fica velmi těšila naše pětikoaliční vláda, říkám také „pražská kavárna“, která kamarádí s tou bratislavskou kavárnou, a média liberální, která taky mají takovou vzájemnou přeshraniční družbu. No, a pokud jde o vítěze voleb, tedy o koalici SMERu, HLASu a Slovenské národní strany, tak tam je podstatné to, že doopravdy dostaly v těch prezidentských volbách od voličů mandát pokračovat v plnění volebního programu, předvolebních slibů, no a oni po volbách dělají to, co slíbili, že udělají.

Martina: Ivane, když ještě zůstanu na chviličku na Slovensku, máš pochopení pro to, že se nová slovenská vláda chce takzvaně popasovat se slovenskými veřejnoprávními médii? Na liberální straně, a to jak na Slovensku, tak u nás, to vyvolává nespokojený křik, což ale vlastně úplně nekoresponduje se situací v sousedním Polsku, kde nová Tuskova vláda poměrně razantně zametla s tamější televizí, což ovšem stejné lidi, kteří ohledně Slovenska křičí, nechává naprosto v klidu. Jak tohle vnímáš?

Ivan Hoffman: Tak na Slovensku je doopravdy taková pikantní situace, a je dobré si jí všímat tady od nás: Na jedné straně jsou veřejnoprávní média, a liberální média obecně, a ta těžce nesou, že si občané zvolili Fica, proti kterému aktivističtí novináři bojovali. Oni prostě vsadili na jednu stranu, které pomáhali, a nakonec prohráli s ní. Což by se novinářovi nemělo stávat, měl by být nad věcí. No, a oni trpí, když se teď od nich chce, aby dělali žurnalistiku objektivní, nestrannou. No, a jsou až z toho tak deprimovaní, že si pořizují společně fotografie, na kterých se všichni oblečou do černého, a pak se takto zvěčňují. Na tom je zvláštní, že tam není nikdo barevný, že tedy je to prostě černobílé, což asi odpovídá o tom stylu jejich žurnalistiky.

No, a druhé straně, což je taky pro mě nesmírně zajímavé, ministr Ficovy vlády se setkává se zástupci nezávislých médií, s těmi prostě různými weby a televizemi, a zajímá se, v čem by potřebovali pomoci. Tak to je zajímavé, ještě k tomu významně prohodí, že peníze, které už nedostanou politické neziskovky, se nikam neztratily – čili naznačuje, že by médiím nezávislým pomohl. Ale já bych řekl, že tento přístup slovenské vlády k nezávislým médiím, která by u nás vláda nejraději zakazovala a vypínala, svědčí o tom, že svoboda slova je na Slovensku momentálně zaručena. Je to dobrá zpráva.

Martina: To je pravda, že ta poznámka, kterou jsi měl na závěr, ta zní mým uším jako rajská hudba…

Ivan Hoffman: Třeba se taky dočkáme, ano.

ODS se neumí zbavit Petra Fialy, který stranu táhne ke dnu. Opoziční SPD pak stagnuje kolem osobnosti svého zakladatele a předsedy Tomia Okamury.

Martina: Uvidíme, kdo si počká, jak říkáš. Pojďme dál, neboť tento duben byl skutečně nabit událostmi. V dubnu se odehrál také 31. kongres vládní ODS v Ostravě i celostátní konference opoziční SPD. A my jsme samozřejmě čekali, že se žádné velké překvapení konat nebude, a to ani ohledně programových prohlášení, ani ohledně předsedů a předsednictva. Přestože tedy komentáře mluvily o tom, že by to obě strany potřebovaly. Že by potřebovaly tam pustit trošku nový vítr. Ovšem překvapení se skutečně nekonalo, a posty předsedů obhájil jak Petr Fiala, tak Tomio Okamura. Přinesly tedy sjezdy cokoli nového, cokoli, řekněme, svěžího? Anebo se vlastně zvolna přibližujeme těm sjezdům strany, jak si je ještě pamětníci pamatují, kde si účastníci 18. sjezdu strany odnášeli hřejivé pocity stejně jako pracující?

Ivan Hoffman: No, tak u těch stranických sjezdů už doopravdy nejde dávno o nějakou výměnu názorů, anebo hledání nových myšlenek, anebo nových kádrů, jsou to prostě marketingové akce, u kterých jde o to dobře vypadat navenek, a také je to jakýsi firemní teambuilding, kdy se všichni semknou ve své bublině. A já jsem kdysi ještě v Českém rozhlase v Radiožurnálu seděl v jedné kanceláři s Petrem Nováčkem, a ten se ještě kdysi po převratu v těch prvních letech ze stranických sjezdů vracel s plnými popsanými bloky. On tam popsal většinou několik bloků, takovým hustým písmem poznámek a potom o tom přemýšlel, psal o tom komentáře. A jednoho dne už vlastně se vrátil s prázdným blokem a byl prostě znechucený. Takže to už je dávno, co se to vlastně vyprázdnilo, a stal se z toho jenom živý marketing, takže vlastně to není, řekl bych, už překvapivé.

Ale pokud jde o tu Občanskou demokratickou stranu, tak to bych řekl, že tentokrát ti delegáti propásli tu, řekněme, pátou šanci zbavit se svého předsedy. Ten ve svém projevu v kostce řekl, že vše, co ODS společně se svými koaličními partnery spáchala, spáchal schválně, a dokud bude u moci, hodlá v tom pokračovat. To byl smrtící projev prostě, ale oni si to neuvědomili, jsou s ním spokojeni. Jim prostě není pomoci.

Zajímavější byl podle mě sjezd SPD, která si nechala svého předsedu, i když jí klesá podpora, a je zřejmé, že s Okamurou má SPD jak v parlamentu, tak i mimo něj, chabý koaliční potenciál. To je zajímavé. Okamura dlouho sázel na to, že voličům, kterým vadí zavedené strany, nezbude, než dát hlas jemu. No, ale teď se tomu opozičnímu voliči z ničeho nic nabízejí i jiné možnosti, ty eurovolby to budou testovat, vlastně, a to jak nalevo, tak napravo mají alternativu k SPD. Takže oni doopravdy mohou doplatit na neschopnost svého předsedy jednak hledat spojence, a také na jeho neochotu s někým se dělit o publicitu. To je jasně vidět na těch jejich volebních plakátech, kde se vyfotografuje on, který nekandiduje do Evropského parlamentu, s různými protirežimními, nebo nesystémovými lídry z Evropy, ale vůbec tam nevidíme lidi, kteří za tu stranu budou, za SPD, kandidovat. Takže, na tom je vidět, že on si myslí, že to je celé o něm, ale to je zřejmě politická chyba.

Martina: Politická chyba asi ano, zatím to tedy vycházelo, a svým způsobem je to pochopitelné, vzhledem k tomu, že SPD je postavená na jakémsi vůdčím principu. Takže tam chápu, že pro ně ta změna je těžká. V ODS je to trochu jinak, ale tam k ní tedy vůle rozhodně není. Myslíš si, že obě tyto strany měly své lídry už vyměnit nejpozději tentokrát?

Ivan Hoffman: Tak my jsme u nás na rádiu udělali rozhovor s Janem Zahradilem, a já si myslím, že to je poslední člověk, který zbyl v Občanské demokratické straně, který je jakžtakž důvěryhodný a který má nějakou váhu, a u kterého se vlastně spojuje ta tradice, ta ODS, která byla kdysi. S tou dnešní, jinak je to úplně jiná strana, na úplně jiných principech, respektive úplně bez principů, tak podle mě Jan Zahradil byl jejich poslední šancí najít někoho, kdo je, řekl bych, politicky a myšlenkově, intelektuálně schopen ještě tu stranu zachránit. A oni to vůbec nepochopili. Podle mě.

Martina: No, ono je to zase v podstatě skvěle vyjádřeno Lukášem Valešem, politologem, který tady u nás byl, a já už jsem několikrát ten jeho výrok vzpomínala, který řekl, že lidé se dopouštějí zásadní chyby, když tvrdí, že systém je dobrý, a jenom se tam tentokrát na špičky dostali špatní lidé. A nedochází jim, že ten systém je nastavený tak, aby se tam vždycky dostali špatní lidé.

Ivan Hoffman: Ale to je samozřejmě přesné, no.

Vládní koalice použila za asistence z Hradu opozici jako toaletní papír, ale snaha řešit problémy byla až na posledním místě z obou stran

Martina: Pojďme se podívat na roli prezidenta, protože ten se tentokrát vrhl do pokusu moderovat debatu o důchodové reformě. Samozřejmě, my se tady v této souvislosti ještě budeme věnovat vztahu vlády a opozice, protože tento vztah v této debatě hrál poměrně značnou roli, ale jak jsi vnímal tedy roli prezidenta?

Ivan Hoffman: No, tak pan prezident, když zrovna nesportuje, nelétá, nejezdí na motorce, tak občas, čas od času, předvádí nějakou politickou iniciativu. A on vlastně předstírá jakousi nadstranickost, to mu ta role ukládá, ale myslím si, že mu to moc nejde. Ta moderace debaty o důchodové reformě se mu určitě nepovedla, a nejzvláštnější na tom celém nedorozumění bylo, že se opozice nechala vlákat panem prezidentem do pasti. Nebo že vůbec připustila to riziko, že se stane spoluviníkem tak nepopulární, a řekl bych docela asociální legislativy. Je zvláštní, že média tíží dnešní situace, kdy se opozičnímu ANO nechce spolupracovat na důchodové reformě s Fialou, který ovšem řekl, že si koalice prosadí svou bez ohledu na to, co si myslí opozice. On řekl: My vás vůbec nepotřebujeme. Teď všichni chtějí, aby si přece jenom povídali spolu a aby vlastně politická scéna byla jednotná, aby se pak nikdo nemohl na někoho vymlouvat, jinými slovy, aby se stali spoluviníky. A to, řekl bych, v úvodu té celé debaty si zřejmě Babiš neuvědomil, nebo jeho lidé, tak z té pasti jenom těžko vylézali ven.

Martina: Máš pravdu, že opoziční ANO, navzdory domluvenému jednání s vládou nad důchodovou reformou, pak zrušilo svoji účast. A pak se zase všichni oddali sloganům o tom, že ale opozice by měla být konstruktivní, ministr Jurečka hořekoval, že důchodová reforma je natolik klíčové a zásadní téma pro budoucnost země, že by bylo záhodno, aby zvítězila zodpovědnost nad laciným politikařením a nad politickým marketingem, a vlastně v tu chvíli se ANO jako by distancovalo od těch kroků k důchodové reformě. Jak čteš tyto opoziční kroky, protože vlastně to všecko vyznívá trošku jalově?

Ivan Hoffman: Já bych úvodem řekl, že myšlenka o konstruktivní opozici je protimluv. To je prostě něco jako kulatý čtverec. Úkolem politické opozice je vládě oponovat. Takže problém není to, že Babiš s tou vládou nespolupracuje na diskriminaci a ožebračování důchodů, protože nic jiného to není. Ta reforma je namířená proti starým lidem, kteří vybudovali stát, který pak mladé generace vybydlely, tak úkolem opozice je prostě vládě oponovat. Já si myslím, že ten problém s Babišem, a s opozicí obecně, je spíše v tom, že oni při pohledu na katastrofu, kterou vláda způsobuje, nejsou schopni občanům jasně slíbit… Já bych řekl, nejlépe by bylo, kdyby přísahali na životy vlastních dětí, že budou-li zvoleni, tak zruší všechno, co Fiala a ti jeho kumpáni odhlasovali a zavedli. A když říkám všechno, tak tím mám na mysli i vypovězení nevypověditelných mezinárodních smluv. No, a pokud opozice něco takového neslíbí, že zruší to, co kritizuje, tak je otázka, jaký smysl ji má volit. A v tom je podle mě ten problém.

Martina: No, a proto jsem otázku už uvodila tím, že vlastně všechno vyznívá jalově. Protože ve výsledku jsou to zjevně politické hrátky, které stejně nakonec odnese občan, potažmo důchodci.

Ivan Hoffman: Hm, je to tak.

Na celé návštěvě premiéra v USA bylo nakonec nejzajímavější to, že po návštěvě ústředny CIA na hodinu skončil šéf rozvědky, který tam jel také

Martina: Hm. Dobře. Pojďme se tedy radovat, protože v měsíci dubnu se děly také věci velké, v jednom okamžiku se prakticky zastavil čas. Přepólovala se zeměkoule a celý svět upřel oči do středu Evropy, aby spatřil, jak našeho premiéra Petra Fialu přijal v Bílém domě prezident Joe Biden. Ivane, byl to malý krok pro lidstvo, ale velký pro naši republiku, anebo to bylo spíše mnoho povyku pro nic?

Ivan Hoffman: Malý krok pro lidstvo… Já bych řekl… Nerozesmívej mě, to je vážná věc.

Martina: Právě, vždyť ano.

Ivan Hoffman: Já bych řekl, že mít fotografii z Oválné pracovny Bílého domu je pro lidi, jako pan Petr Fiala, doopravdy vrcholem politické kariéry. Z pohledu České republiky jsou ale obecně návštěvy premiérů v Bílém domě velice drahé. Ony jsou vždy odměnou, pro Američany výhodnou, a pro nás zpravidla nevýhodnou investicí. V tomto případě tato návštěva byla návštěva za nákup zcela nesmyslné, a navíc předražené výzbroje. Tak já to čtu takto.

Martina: Máš na mysli ty F-35, které dostaneme za jedenáct let, ale které částečně musíme zaplatit?

Ivan Hoffman: U kterých není vůbec jisté, jestli vzlétnou. Prostě to se likviduje už na zemi. Tak to je. To je doopravdy zvláštní investice.

Martina: Je opravdu těžká představa, že si koupíš auto, které ti ta automobilka dodá za jedenáct let. Je to poměrně nestandardní. Nicméně, nebuďme cynici, už jsme skutečně takoví, že se snad neumíme radovat, nebo co. Řekni mi, byl jsi třeba na chvíli hrdý, je to přece jenom taková záležitost, vzpomeň si na své disidentské roky, co bys za to dal, neměl jsi na chvíli pocit, jako dobré to je?

Ivan Hoffman: Já si z minulosti pamatuji úplně jinou Ameriku, než je ta dnešní. Tak to se nedá vůbec srovnat. Ale mě to doopravdy nenapadlo, být hrdý. Já jsem to vnímal jako trapas, který asi nejlépe popsal imitátor Jablonský, který Fialovým hlasem vysvětloval, že angličtina našeho předsedy vlády zohledňovala skutečnost, že mluví se staříkem, který vlastně ani neví, co je Fiala zač, z jaké země přijel a proč přijel, proto musel mluvit pomalu a velice „simple English“, takovou jednoduchou, která zohlednila demenci toho protisedícího. A tenhle černý humor většinou vypadá tak, že se člověk u toho směje, a teď najednou ten Jablonský vypadá, že vlastně přestal vtipkovat a že jenom popsal prostě realitu tak, jak je. No, takové doopravdy zvláštní. Zvláštní díl toho jeho seriálu.

Martina: Je vidět, že nejsme cynici sami dva. Ale mě na té návštěvě zaujala nejvíce jiná věc, a to jest, že Petr Fiala návštěvu Spojených států zahájil jednáním v sídle americké Ústřední zpravodajské služby. A do CIA dostali pozvání také šéfové všech tří českých tajných služeb, tedy: Michal Koudelka, Jan Beroun, Vladimír Posolda. Bral jsi to jako akt důvěry, spolupráce? Anebo ti začala blikat stará disidentská kontrolka?

Ivan Hoffman: Tak pokud jde o návštěvu pana Fialy s šéfy tajných služeb v CIA, tak já se obávám, že si prostě šli pro instrukce, že to nebyla nějaká nezávazná turistická exkurze. A na té družbě mezi našimi a americkými tajnými službami není nic samozřejmého. Je potřeba si uvědomit, že naše tajné služby mají ze zákona obranný charakter. Zatímco CIA má v náplni práce vměšování se do čehokoli, do ovlivňování politických procesů, organizování převratů, diverzí, sabotáží, barevných revolucí, to je jejich práce. To prostě dělají, k tomu jsou zřízení. Oni prostě prosazují americký zájem. Takže dá se předpokládat, že při kombinaci tady té obranné a útočné tajné služby, američtí špioni ty naše zřejmě naváděli na nějakou špatnost a z našeho pohledu nezákonnost. Mně se to vůbec nelíbilo.

Martina: To samozřejmě spekulujeme, přesto všechno spekulace v našich hlavách určitě podporuje třeba skutečnost, že generál Beroun, která týden poté, co jednal se šéfem CIA Wiliamem Burnsem, přímo, jak už jsem zmínila, v sídle americké tajné služby, tak v čele rozvědky skončil. A to ještě před vypršením smlouvy, kdy ho ministryně Černochová odvolala. Tady bychom se asi zase pouštěli do dalších spekulací, protože o tom nikdo nevíme pořádně nic. Ale zvláštní to je.

Ivan Hoffman: Zvláštní to je, já už jsem slyšel, že pan Beroun je takový novodobý Kriegel. Odmítl podepsat. A já tedy nejsem odborník na tajné služby, tohle to je parketa Jana Schneidera, ale samozřejmě jsem zaregistroval i já, že se v té souvislosti spekuluje, že předčasný konec šéfa vojenského zpravodajství souvisí prostě s tím, že si nechtěl špinit ruce. Takovou spekulaci jsem zaregistroval taky.

Martina: A pokud se někdo k občanům chová tak, že vůbec nepovažuje za nutné jim cokoliv z takto zásadní věci vysvětlit, tak se pak nesmí divit tomu, že se šíří spekulace, domněnky, i možná někdy vyložené hlouposti.

Ivan Hoffman: Ano. Je to možné, že si tam doopravdy jenom pokecali a že o nic nešlo, a ještě se navíc tváří, že to je tajné, ale ono to tak nebývá. Jo, prostě ten jejich čas je drahý a…

Martina: Myslím, že o „small talk“ tam nešlo. To asi tušíme oba.

Ivan Hoffman: Přesně tak.

V dlouhém souboji o pomoc Ukrajině v Kongresu ze sebe nakonec udělal Trump hlupáka, ale ani v Kyjevě nemají moc důvodů k radosti

Martina: Ale víš co, v Americe ještě zůstaňme, protože americká vláda už dávno navrhla peněžní injekci pro Ukrajinu, ale pak následovalo dlouhé handrkování mezi republikány a demokraty v Kongresu, aby Kongres uvolnil prostředky na tuto podporu, a v dubnu se tak najednou stalo. Nikdo neví proč, ale je to tak. Řekni mi, co si o tom myslíš, a jak to ovlivní válku na Ukrajině?

Ivan Hoffman: Tak co se změnilo, proč republikáni ustoupili demokratům, doopravdy není jasné, z těch peněz, o kterých se tvrdí, že pomohou Ukrajině pokračovat ve válce, většina skončí v Americe, a většina komentátorů soudí, že pomoc nepomůže Ukrajincům vyhrát, ale pouze oddálit jejich porážku na bojišti. Ale vzhledem k tomu, že se nakonec neřešil problém migrantů a hranice s Mexikem, tak z toho vyšel hloupě Donald Trump. Bez něj, to se všichni shodují, by na pomoc Ukrajině nedošlo, a tam navíc nemluví o žádné vnitrostranické zradě. Takže jeho voliči jsou momentálně lehce zmatení a hledá se nějaké krkolomné vysvětlení.

Tak takové jedno z nich je, že k tomu schválení pomoci Ukrajině došlo ve chvíli, kdy Američané už hodili Ukrajince přes palubu, k tomu vede více různých signálů, spekuluje se, že to vlastně ani nejsou peníze proti Rusům, ale peníze pro vojáky, kteří svrhnou Zelenského. Prostě, v politice je možné úplně všechno. Další možnost je, že je potřeba tu válku prodloužit až do posledního Ukrajince, než se Američanům podaří dostrkat na Ukrajinu Evropany, tedy nás. To je taková další spekulace. Já bych ale řekl, že to hlavní je, že americká pomoc nebude mít vliv na strategii Ruska. Tuto pomoc využijí Rusové, a už to dělají, už to využívají jako alibi, proč s Ukrajinci nejednat o příměří, dokud nedosáhnou vojenského vítězství. Takže Ukrajině reálně hrozí, že skončí Evropě na krku jako takový rozvrácený zadlužený stát, pravděpodobně i bez přístupu k moři, zmítaný navíc korupcí, možná občanskou válkou, to je prostě strašná perspektiva.

A Američané? Ti si možná od té války slibovali víc, ale pro ně i tento výsledek je přijatelný. Oni potřebují momentálně se Ukrajiny zbavit kvůli jiným prioritám, například pro to, že mají problémy, daleko větší, s Čínou, s Ruskem, a teď i s Íránem, který prostě s Čínou a Ruskem v zádech jim začíná dělat problém.

Martina: Ta celková situace na Ukrajině je skutečně čím dál tím smutnější a pro mě sžíravější, ale já teď vypíchnu z tvé odpovědi jinou věc, kdy jsi řekl, že to vlastně odnesl Trump. Co se týká pověsti, protože z toho vyšel, jak jsi řekl, tak trochu hloupě. A já jsem si sama říkala, čím to, že tak Trump a republikáni otočili? Může to mít souvislost s tím, že vlastně velmi krátkou dobu před tím, než Kongres tyto prostředky schválil, tak byl Donald Trump i předseda Sněmovny reprezentantů Mike Johnson v Langley (ústředí CIA), a pak najednou souhlasili s tímto vojenským balíčkem pro Ukrajinu a naprosto zapomněli, že to bylo navázáno také na řešení migrační vlny z Mexika. Ten balíček řešili několik měsíců, najednou to všechno šlo. Je to zvláštní, že v CIA v Americe se skutečně v dubnu dveře netrhly. Myslíš si, že toto mohlo sehrát určitou roli?

Ivan Hoffman: Ono to připomíná takové to, že možná Trump dostal nabídku, kterou nemohl odmítnout, taková mafiánská tradice, ale já bych hlavně k tomu řekl, že prezidentský kandidát v Americe, on neřeší jenom otázku, jak se zalíbit voličům, aby pro něj hlasovali. On také řeší, jak si naklonit sponzory, a jak si nepohněvat vojenskoprůmyslový komplex, který se na tom rozhodování podílí. A z toho balíku, o kterém se hovoří jako o pomoci Ukrajině, půjde většina peněz na doplnění výzbroje a munice pro americkou armádu. To znamená, jsou to hlavně peníze pro americké zbrojovky. To, co dostane Ukrajina, doopravdy bude stačit pouze na prodloužení války, nikdo rozumný nevěří, že to zvrátí situaci na bojišti. A pak je taky potřeba připomenout, a na to u Trumpa stále zapomínáme, že on už toho naplácal tolik, různého, protiřečícího si, že ho nelze brát vážně. A určitě nemá smysl si ho nějak idealizovat, jo. Trump není náš člověk. Prostě to je potřeba vědět.

Martina: Tady se ale opravdu nabízí otázka, jak je možné, že nejenom evropské země, ale i Amerika, když volí prezidenta, tak spousta voličů pravděpodobně stojí jenom před touto volbou menšího zla.

Ivan Hoffman: Tam prostě ani jeden není žádné nějaké terno, a u Trumpa teď nedávno jsem zaregistroval, že se nechal slyšet, že pokud se stane prezidentem, tak bude ostře vystupovat a sankcionovat země, které se odváží odmítnout, nebo odmítat dolar jako rezervní měnu. Tohle je prostě takové vyhrožování, ať už nepřátelům, anebo i partnerům, které by nikdo neměl přehlédnout, jo. Tohle by nemělo v té debatě vůbec zaniknout. Tam je prostě nebezpečný prezident. Biden asi taky, ale slyšel jsem už názor, že asi Biden je méně nebezpečný než Trump. Tak to je.

Martina: Tak ale tady toto musí…

Ivan Hoffman: Víš co, aby se v tom vyznal pes, jak se říká.

Martina: Toto na druhou stranu musíš chápat, protože myslím si, že postavení dolaru je v současnosti pro Ameriku naprosto klíčové, a pokud chce Donald Trump jet dál svůj program America First, tak prostě musí tady tyto signály ke svým voličům vysílat.

Ivan Hoffman: Jasně, jasně.

Martina: To zase bych pochopila, přestože nám se to líbit nemusí.

Ivan Hoffman: On tím, že říká „Amerika na prvním místě“, tak myslím si, musíme si klást otázku, kde je tedy Evropa? V tom jeho pojetí? A ta je někde na konci.

Írán odpověděl předem ohlášenou odvetou na izraelský útok, který protiraketová obrana s podporou Západu odvrátila. Ovšem tak draze, že šlo spíše o Pyrrhovo vítězství.

Martina: No, myslím, že víme, kde je Evropa. A nejen v jeho pojetí.

Masivní vzdušný útok Íránu na Izrael. To bylo jedno za zásadních témat. Jaký bude mít tento krok dopad? To je jedna otázka. Ale zároveň, proč ten masivní útok vypadal, jak vypadal? O mnoha událostech, o kterých se tady bavíme, tak některé jsou jen takovou kouřovou clonou, aby zamlžily vidět jasně zásadní věci, ale tento útok, tento vzdušný pokus o útok může do budoucna zakývat i naší bezpečností, a vůbec celosvětovým děním. Řekni mi, co tebe na této odvetě zaujalo, protože ona byla skutečně velmi zvláštní?

Ivan Hoffman: Tak, jednalo se o reakci na izraelský útok na íránské velvyslanectví v Damašku, asi se Írán nemohl tvářit, že se nic nestalo. Tam prostě zemřelo 13 lidí, mezi nimi někteří důležití generálové, ale odveta to byla zvláštní. Protože ona byla ohlášena předem, nezpůsobila ztráty na životech, a ani nějaké velké škody materiální, a spíše to vypadalo na takový test izraelské obrany. To sestřelení levných íránských raket a dronů drahou protiletadlovou municí, patrioty – tam jedna střela stojí asi milión dolarů – to se dalo značit za takové Pyrrhovo vítězství. V Izraeli byli rádi, že to všechno trefili, ale mají určitě o čem přemýšlet. Navíc ukázalo se, že Írán se už chová jako regionální velmoc a předpokládá se, že pokud už nevlastní atomovou zbraň, tak je otázka krátkého času, kdy tomu tak bude. No, a pro Američany, kteří mají v Izraeli velice důležitého spojence na Blízkém východě, to je další z řady, řekl bych, lítostí, protože přibývá zemí, které se Američanů přestávají bát. Je potřeba si uvědomit, že Írán není osamocený, on doopravdy to, co dělá, dělá s Čínou a Ruskem v zádech, takže padla obava, aby nedošlo k nějaké velké válce nikoli kvůli Ukrajině, ale kvůli Izraeli a Íránu. Ale zatím se zdá, že se všichni tak nějak vzpamatovali, došlo jim, že ve hřeje je toho doopravdy hodně a že se drží zpátky. Uvidíme, jak to dopadne.

Martina: Mně to celé trošičku připomínalo Márquézův román Kronika ohlášené smrti, kdy celý ten román někdo hlásí, že někdo jiný zemře, a všichni o tom tak nějak pochybují, ale ono se to stane. Ale tady bylo markantní, že Írán nemohl ztratit tvář. On musel něco udělat. Ta odveta prostě musela přijít a v tomto případě bych možná asi úplně nesouhlasila, nebo polemizovala s tím, cos říkal, že to vypadalo na test izraelské obrany, protože já si skoro nejsem jistá, jestli ji testovali. To, kolik těch dronů poslali, jak dopředu řekli, že to udělají, jak vlastně ty drony letěly, letěly dlouze, táhle, takže je mohlo ostřelovat i Jordánsko, a tak dále, mně to skutečně přišlo jenom jako gesto a ukázka toho, co jsi pak zmínil – jsme tady a s námi takto jednat nebudete. A toto si říkám, vlastně že je nejdůležitější vzkaz, protože by to do budoucna mohlo zamíchat celosvětovými bezpečnostními kartami.

Ivan Hoffman: Určitě ano, tam je potřeba si uvědomit, že Izrael je malý, a tam stačí, aby dopadla jedna atomová bomba, a je vymalováno. Jo, a jim se povedlo zasáhnout letiště, jednou z těch raket, to znamená, že přece jenom něco proletělo přes tuto obranu, že nebyla úplně stoprocentní. No, a zahltit v dnešní době protiletadlovou obranu, ukazuje se, že není až takový problém, a oni všichni – to se stále říká – že se vlastně stále cvičí na minulé války, a teď se ukazuje i na Ukrajině, i v Izraeli, že ta doba se mění, že války se povedou úplně jiným způsobem. Dneska už se ukazuje, že je úplně nesmyslné mít letadlové lodě. Prostě ty se nedají už v dnešní době ochránit. Jde o to, když se někdo rozhodne, tak půjdou všechny ke dnu. A doopravdy je něco jinak, a mám pocit, že zatím s tím stále nějak nepočítáme. Žijeme v představách, že když dojde k válce, tak se povede jaksi postaru, ale to tak určitě už nebude.

Bizarní zpravodajství o smrti „první kočky“ republiky ukazuje banalitu a neprofesionalitu rádoby seriózního mediálního mainstreamu

Martina: No, myslím, že slovy dnešní generace, bychom museli zhodnotit, že ten duben byl skutečně hustý.

My jsme si společně slíbili, že na závěr vždy dáme nějaký oddech od pěny dní, a přiklonili jsme se k mainstreamovému modelu „zvířátka na konec“, ale i v tomto případě jsem zjistila, že vstoupím na tenký led, protože mě zaujalo, že na několik dní se na titulních stránkách usadila zpráva o tom, že zemřela „první kočka“ a že první dáma republiky, kvůli smrti její Micky, zrušila pracovní program. A tady jsem na vážkách. Protože já sama vím, že jsem trošku fňukna, a vždycky jsem obrečela každé naše mrtvé zvíře. Ale na druhou stranu si zase musíme přiznat, že ty reakce jsou tak trochu bizarní. A vzpomněla jsem si na povídku Roberta Fulghuma, který psal srovnání s tím, kolik peněz utratíme za oblečky pro naše mazlíčky, v porovnání s tím, kolik dáme na lidi v pečovatelských domech. Na staré lidi. Tak řekni mi, jak s tebou tedy zacvičila zpráva, že nás opustila „první Micka“?

Ivan Hoffman: Já jsem se jednou zeptal populárního baviče Milana Markoviče, už nevím, při jaké to bylo příležitosti, dělal jsem s ním nějaký rozhovor, jestli je něco, o čem se nežertuje. A dodnes si pamatuji, jak zmínil, že to, o čem se nežertuje, jsou nemocné děti a smrt. A já bych řekl, že to pro ty mazlíčky platí taky, že se nedá o tom žertovat. Náš vztah ke psům, ke kočkám, je někdy silnější než k lidem, i když to neumíme nějak racionálně vysvětlit. A pokud jde o zvířata celebrit, tak tato nejsou pouze domácími mazlíčky, ale rovněž se stávají takovými mediálními hvězdami. Všichni vědí, jakého psa měl Václav Havel, jaký pes je v Bílém domě, prostě to se ví, ale já si myslím, že těžit z popularity svého páníčka je snem každého psa a kočky. Ale já si pamatuji, jak náš pes Arnie, ještě jako štěně, velice kvitoval, když jednou na vernisáži mé knihy, taková paní procházela kolem nás, a říká: „To je pes pana redaktora.“ Jo, a to byl jeho hvězdný okamžik, bylo vidět, jak je šťastný, jak si to užívá.

Martina: Ale já tě stejně z té otázky ještě nehodlám nechat utéct, protože mě na tom vlastně zaujalo to, jak se posunulo vnímání toho, co je důležité. Důležitých událostí v médií, která se vlastně snaží působit takzvaně seriózně. A tak jsem si říkala, jestli toto vše je jenom další z osvědčených metod, jak nás zaměstnat, jak odvést pozornost, jak vybudit emoce: „Podívejte se na ni, jak ona je hodná, sluší jí to, ještě jak pláče nad tou kočkou.“ Víš, že to vybudí takové ty falešné emoce, a vlastně jsem si vzpomněla trošičku na vtipy, které jsme říkali za bolševika: Napravo pershingy, nalevo pershingy – a my se věnujeme něčemu naprosto nedůležitému. V tomto případě vlastně děláme vlny zvící státního pohřbu, a chvíli to vypadalo – a veřejnost o tom diskutovala – zda Micka pojede na lafetě.

Ivan Hoffman: To, že jsou původně seriózní, to znamená nebulvární média, Angličané tomu říkají quality paper, najednou nejen u nás, ale všude plná balastu, tak podle mě to není nějaký rafinovaný záměr, nějaká propaganda, nebo nějaké spiknutí proti čtenářům. Já si spíše myslím, že ten povrchní, rádoby familiární styl mainstreamu vypovídá o nevalné profesionální způsobilosti editorů a autorů. Já si myslím, že vypovídá o vkusu novinářů, respektive o nevkusu a o jejich myšlenkovém obzoru, a ten důvod, proč novinářům a, myslím, také politikům, vlastně nezbývá než zásadní témata vymlčet, nemluvit o nich, tvářit se, že nejsou, tak to není v tom, že by chtěli nás, občany, zmanipulovat. Podle mě vůbec netuší, co je opravdu důležité. Oni vlastně nevědí, do jaké se řítíme katastrofy, a jací mimoni nám vládnou, prostě pro ně je důležitá ta kočka paní prezidentové. Myslím, že to je tak jednoduché.

Martina: Jak říká můj muž, vždycky když na něco takového narazíme – nebreč, musíme pracovat s tím, co máme. Tak tedy tato myšlenka na závěr hodnocení událostí měsíce dubna je, myslím, velevhodná, no a já se už se budu těšit, až se podíváme na to, co nám přinesl květen. Máš už tam vyhlídnutou nějakou událost, na kterou se těšíš, jak dopadne, a že ji budeš moct okomentovat?

Ivan Hoffman: No, já jsem strašně zvědavý, kdo nás osvobodil. To bude letos, tedy myslím ve druhé světové válce, to bude klíčová věc, a to se dozvíme hned na začátku května. To bude velký nervák.

Martina: Uvidíme. Já už jsem slyšela i teorii, že nás osvobodilo Německo tím, že prohrálo válku.

Ivan Hoffman: Ano, tak to je velmi pravděpodobné, že tohle si řekneme za měsíc.

Martina: Podívej, já ti velmi přeji, Ivane, aby ses taky z něčeho radoval. Protože bychom mohli do budoucna vypadat opravdu poněkud pesimističtí. A to my přece nejsme. Děkuji ti ale za to, že ses podíval takto věcně a svým specifickým pohledem na to, co nás obklopuje. Díky ti za to.

Ivan Hoffman: Taky, měj se hezky a zdravím i naše posluchače.

Martina: Milí posluchači, mějte se hezky, a uslyšíme se opět za měsíc. Ivane, děkuji.

Martina: Já tomu říkám celospolečenská hypnóza, ale nevím, odkud chodí, protože se opravdu podařilo ošálit, nebo možná – když použiju hrubé výrazivo – úplně normálně zblbnout opravdu mnoho lidí, mladých i starších – starých ne – protože ti, co zažili minulý režim, většinou vědí, oč tu běží. Paralely se prostě nedají přehlédnout. Ale pojďme si to tedy znovu probrat: Z auta se opět stává velmi luxusní zboží, které si nebudou moct dovolit ani střední vrstvy. Nedostupnost bude větší, protože už teď se čeká na auta poměrně drahně času, a myslím, že vtipům z filmu „Good bye, Lenin!,“ o tom, kdy lidé dostanou trabanta ze Zwickau: „Cože? Teprve tři roky, a už máme trabanta?“, už se za chvíli možná nikdo nebude až tak smát. Nebude možné si koupit žádné opravené ojetiny, protože, jak jsi tady vysvětlil, oprava bude tak drahá, že se to nevyplatí. Putování elektroautem po Evropě je putováním od nabíječky k nabíječce, a nad to se už otevřeně přiznává – už jsme to tady otevřeli – že výroba baterií je natolik neekologická, že dokonce i Evropský parlament přijal na návrh Komise usnesení, že elektromobil není automaticky klimaticky neutrální vůz. Přičemž rozhodnutí předcházelo zjištění Evropské komise, že do emisní bilance čistě elektrických aut se musí započítat celý životní cyklus auta, včetně velmi emisní výroby baterie. A když to všechno podtrhnu a sečtu, tak bych opravdu nutně potřebovala odpovědět na otázku: Kde je tedy ten pokrok?

Filip Turek: Samozřejmě, že tento pokrok je úplně podobný, jak byl za bývalého režimu nebo za Sovětského svazu – tedy pokrok jen na papíře. Samozřejmě, že pokrok průmysl dělá samovolně a přirozenou cestou – neprodotujeme se k němu, ani k němu nikoho nedonutíme. Samozřejmě můžeme pokrok nějak podporovat, a tak dále, ale rozhodně se to nedělá tímto způsobem. A já má dojem, že tento argument, kdy někdy minulý týden slavnostně řekli, že se musí celý výrobní proces, a celý cyklus životnosti, až po recyklaci, započítat do životnosti, tak tento argument jsem psal už někdy v roce 2008 do časopisu, a v podstatě je to běžný argument každého, kdo nad tím přemýšlí. Protože když vyrobíš půltunovou baterii, tak co se s ní stane za osm, deset, patnáct let? Co se s ní stane při nehodě? Co se s ní stane při požáru? Co se stane developerům, když začnou stavět nové domy, a kvůli ESG, kvůli zelenému auditu, musí být zelené domy připraveny na to, aby měly pro všechny nabíječky?

Průměrná cena parkovacího místa v Evropské unii – a i v Česku – je od 70 tisíc euro, a dražší, pokud má parkovací místo splňovat předpisy na bezpečnost – požární předpisy. A má tam být nabíječka s obrovsky tlustým měděným kabelem, který nese šťávu. Sedmdesát tisíc euro, to je plus mínus jeden a půl, dva milióny, a o to bude dražší každý byt s parkovacím místem, který si kdo bude kupovat. Takže bude o tuto cenu dražší jen kvůli parkování, protože když dneska budeš stavět nový dům, tak musíš mít povolení, a musíš splňovat předpisy, že tam musí vést ohromné množství kabelů. My si tady budeme muset – podle jejich představ – úplně rozrýt celou zemi, celá Evropa se rozbaluje, což je tedy určitě velmi ekologické, a určitě to nemá žádné emise. Do země se nacpou milióny a milióny tun mědi z Chile a z Číny – zpracovává se to v Číně, a těží z poloviny v Chile. To znamená strašná ekologie – lodě, doprava, a ty milióny bagrů, které rozbombardují celou zem v celé Evropské unii, a dají do ní obrovské kabely vedoucí ke všem domům, ke všem panelákům. Na všech sídlištích povedou tlusté, obrovské kabely, aby mohly všem lidem dobíjet elektromobily. Tohle je jedna jejich představa. A druhá představa je, že jich nebude tolik, a že si je budou sdílet. To je svět, ve kterém já nechci žít. A nechci zažít ani tu transformaci. Je potřeba ji okamžitě zastavit, a tyto blázny deinstalovat z politiky na evropské i české úrovni.

Ve filmu Demolition Man je budoucnost popsána realističtěji, než jak si to představují mladí lidé, kteří věří pohádkám autorů Green Dealu, kteří chtějí volební právo od šestnácti, možná od dvanácti let

Martina: Promiň, že se ptám tak úporně pořád dokola, ale když tady stále hovoříme o záchraně planety, tak jak to je: Jsme snad už jen krok vzdáleni od toho, jak vyrobit čistou a ekologickou baterii do elektromobilů, a také ji čistě a ekologicky zlikvidovat?

Filip Turek: Určitě ne, to technologicky není možné. Technicky se energie musí někde uchovávat, a musí se také vyrobit. Baterie se po její životnosti musí zpracovat. Existují nějaké představy o sodíkové baterii, a tak dále, ale uvažovat o tom, že zákonem budou schvalovat něco, co ještě neexistuje, tak to je prostě komické. To je nad úrovní kosmického práva, a nad úrovní prodávání pozemků na Měsíci. To je úplně směšné. To je opravdu bizár, trapnost nad trapnost. A že tomu věří nějaký zmanipulovaný šestnácti-, sedmnácti-, osmnáctiletý člověk, tak je mi to líto. Samozřejmě, že by chtěli, aby volební právo bylo ideálně od šestnácti, možná od dvanácti, protože tyto krásné pohádky se hezky poslouchají. Myslím, že by si tito lidé měli spíš pustit „Demolition Man“, nebo nějakou takovouto pohádku, která budoucnost popisuje trošičku realističtěji.

Martina: „Ty to vidíš černě, Johne Spartne.“

Filip Turek: Já bych asi za chvilku dostal lísteček za sprostá slova.

Martina: Za porušení slovního kreditu.

Filip Turek: Ano, přesně.

EU chce podobnou transformaci života, jako Rudí Khmerové v Kambodži, která přemění každého člověka v poslušného, uhlíkově neutrálního zeleného občana, který nebude vydechovat

Martina: Prosím tě, budeš paranoidní, když se zeptám, jestli toto všechno může být také v druhém plánu útok na střední třídu? Protože ta to pravděpodobně odnese nejvíc. Střední třída je v každé společnosti pojivem, protože nabízí největší množství výrobků, služeb, a také platí daně.

Filip Turek: Je z ní nejvíc peněz, samozřejmě. To je třída, která se dá nejlépe oškubat, v uvozovkách. Nevím, jestli bych řekl, že je obětí, nebo že je cílem, nevím, jak to nazvat, ale rozhodně to je právě to obyvatelstvo, které to všechno už teď v největším procentu platí. A začíná to už jít tak daleko, že už je to ve výchově, je to v ovlivňování dětí. V Green Dealu je napsáno, že učitel má být něco jako učitel udržitelnosti. To je napsáno v Green Dealu, takovéto větičky tam v zelených předpisech najdeš. To znamená, že Evropská unie počítá s tím, že budeme opravdu jako Zelení Khmerové, nebudu říkat Rudí Khmerové, protože tam vyvraždili, nebo vymřela, polovina Kambodži, když byli u vlády. Tohle to je zase jiná transformace, ale opravdu velmi podobná, která se bude týkat každého člověka, a má přeměnit každého člověka v poslušného, zeleného občana, který bude uhlíkově neutrální, to znamená, že ideálně nebude vydechovat, a bude velmi poslušný.

Když se dnes podíváš na mladé lidi ve věku 18, 20 let, tak jsou studie, že skoro každý z nich má deprese. A já se nedivím, když jim odmalička říkají, že tady všichni uhoříme. Když mi bylo 15, 20 let, tak jsem si představoval, že budu mít krásnou holku, jednoho dne si koupím krásný auťák, že budu mít krásný dům. Měl jsem možná, v uvozovkách, americký sen, nebo český devadesátkový sen. A co mají dnešní děti, kluci a holky, kterým je 18, 20, 15? Oni vidí, že pokud budou spotřebovávat energii, tak umřou, a uhoří.

Martina: Covid, administrativní odvody a požár.

Filip Turek: Jo, to je jediné, co mají v hlavě. Takže si myslím, že přesně tyto si Nerudové, a podobně, berou jako rukojmí, a říkají: „Já jsem tady pro mladé. Já jsem tady s vámi. Uhoříme společně.“ To je politika dnešních lidí, kteří je straší, a na základě tohoto strašení jim potom nabídnou pomocnou ruku, a že je u toho obejmou, když tady bude klimatická katastrofa. Mně to přijde úplně zvrácené. Jak to vůbec může ve společnosti projít?

Martina: A navíc mladí mají jistotu v tom, že se budou mít poprvé v moderní historii hůř než jejich rodiče.

Filip Turek: To je úplně nepředstavitelné. Když jsem vyrostl ve svobodné době, když jsem si užíval devadesátky, ta nultá léta, kdy se všude kolem produkovalo, tak jsem si představil, že to bude jenom lepší a lepší, protože jsem viděl historii 20. století, a jak to od války šlo v západním světě jenom nahoru. A pak se to brutálním způsobem změnilo. A přijde mi, že je to opravdu velká chyba, protože lidé se už rodí tak zadlužení, a budou celý život platit za zelené dluhy, že mi je jich v podstatě líto.

Martina: Takže je ti líto, když vidíš mladé aktivisty přilepené k silnici, protože prosazují třeba v našem hlavním městě třicítku? Což je tvé velké téma.

Filip Turek: Teď si mě dostala. Musím se přiznat, že mi zrovna těchto až tak moc líto není. Ale na druhou stranu si jich vážím vlastně víc než těch pokrytců, než těch, kteří říkají potichu, že Green Deal je budoucnost, protože jsou na něj ekonomicky napojeni. Oni to řeknou na rovinu: „Já si prostě myslím, že uhořím. Jsem hloupý, nerozumím fyzice, nerozumím průmyslu, nerozumím výrobě, a fakt se bojím, že tady uhořím, protože mi to od malička říkají všichni. Tak se tady přilepím k chodníku, nebo hodím v galerii barvu na obraz, a tím na sebe upozorním, všem tím řeknu: „My tady fakt uhoříme, když to nezměníme.““ Nechci říct, že bych je zbavoval odpovědnosti, to v žádném případě ne. Ale vidím u nich aspoň jakousi upřímnost, a ne pokrytectví. Když mluvíš s někým ze strany Zelených, nebo s někým ze strany Pirátů, tak kromě úplných špiček, kteří už nosí kravatu a oblek, a jsou v Bruselu překrmováni foie gras a šampaňským, tak tito lidé tomu většinou opravdu věří, a myslí si fakt, že se tady děje něco špatného.

To, co se v EU děje ohledně aut se spalovacími motory, je převýchova a buzerace lidí

Martina: Je v tom bezvýchodné zoufalství.

Filip Turek: Jo, je to zoufalství. Já k těmto lidem nedokážu cítit nějakou nenávist, i když mě opravdu štve jejich bezohlednost na silnicích. Já jsem měl rozhovor s Arne Springorumem, což je představitel Last Generation, což je známý aktivista. A když s ním mluvíš, tak kromě toho, že je podnikatel, tak zjistíš, že za to dostává mnoho miliónů a že to dělá ve všech zemích. Takže když vidíš jeho ovečky, tak to jsou pomýlenci, kteří by v té komuně chtěli mít doma vyrobené batikované oblečení, a nějakým způsobem v komunitách pěstovat potraviny. A aby nikdo nejezdil autem.

Já jenom pořád nemůžu pochopit, proč tedy žijí ve městech. Proč neodejdou do lesa, a nežijí bio život? To nedělají. Oni žijí na Letné, nebo v Holešovicích, a tam jdou na magistrálu, zakážou nám jezdit Prahou a neuvědomují si, že nemáme hotové okruhy tak, jako je to ve velkých západních městech, kde máš druhý, třetí okruh, a auta tam samozřejmě mohou jezdit přes kreuz, a ne tím způsobem, jako u nás. Jsou to pokrytci, jsou to hlupáci, jsou to navedenci, ale často – přes svou hloupost – to myslí dobře. Kdežto u těch vysokých politiků v tom je jenom zelený byznys, a přerozdělování miliard a miliard.

Do České republiky má z EU do roku 2027 přijít 550 miliard, z toho 160 miliard na tyto projekty, a máme tady několik tisíc, několik tisíc neziskovek – ne několik desítek, nebo stovek – ale máme tady tisíce neziskovek, které jsou na to napojeny. Takže se mi moc líbí, když jakákoliv politická síla řekne: „Zakažme neziskovky!“ Dejme jinou právní formu horské službě a pár dalším neziskovkám, a u zbytku okamžitě zrušit jakoukoliv návaznost na politiku, a na státní peníze. Pokud je to neziskovka, tak je to od slova „nerůst, nezisk“ – to by mohli znát. Tak ať jsou dotovány od svých přátel, a příznivců…

Martina: To oni jsou.

Filip Turek: To jsou. To je zase další problém, když jsou v tom zahraniční peníze. To je pravda.

Martina: Pro tebe je – jak už jsem zmínila – velkým tématem uvažovaná a prosazovaná třicítka v Praze. Proč ti tak hýbe žlučí?

Filip Turek: Tak všeobecně je to rychlost, která je konstrukčně v podstatě absolutně nevhodná pro jakékoli normální auto – pro staré, i pro nové auto – která možná neškodí jenom elektromobilu. To prostě není konstrukční rychlost na jízdu. Takže velké město, kde jezdíš třicítkou, znamená, že ti říkají: „Nemáš jezdit ve městě. Vypadni! Choď tady pěšky!“ To ti tou třicítkou říkají: „Nejezdi! Opusť město!“ Toto říká absolutní minimum lidí, kteří vyhráli v Praze volby, jako ODS, a náš pan – jak to říct – záložní primátor za Hřiba, kterého poslouchá. My v Praze máme pirátskou politiku skrze ODS, a ve všech městech. Třicítka je nepoužitelná, nedá se nikam dojet. Žádný normální člověk, který je aktivní, který pracuje a který živí tyhle parazity, nemá čas jezdit přes celé město třicítkou, nemá na to čas. Autu to škodí, a znamená to jenom toto: „Vystup z auta. Nebuď ve městě. Odstěhuj se. Tady chci žít já, a chci pít sójové laté, a humanizovat magistrálu“. To je jediné, co tím tito paraziti říkají. Další věc je, že ta třicítka jim nestačí. V některých evropských městech už říkají, že dvacítka. To už opravdu znamená: „Jako jdi raději pěšky.“

Martina: Můžeš to tlačit.

Filip Turek: Můžeš to tlačit, a běžet vedle, nebo jít vedle. Takže to už je úplně extrém. A teď si představ další moment, že od tohoto roku – teď aktuálně – když se rozhodnu, že si udělám radost, a ještě letos, ještě v době, kdy se dá koupit benzínové auto, půjdu, a koupím si nové BMW, nebo nové ferrari, nebo možná ještě nového jaguara – protože příští rok také přechází na elektriku – tak toto auto bude pípat, pokud poruší rychlost. Nevím, jestli znáš, že když jsi připoutaná v autě, a teď se na chvilku odpoutáš, tak to na tebe začne agresivně pípat? Tak tohle bude auto dělat, když budeš porušovat rychlost, to znamená, že když pojedeš na třicítce třicet dva. To si nedovedu představit.

Martina: Je neekologické hodit ho do Vltavy?

Filip Turek: Já nevím. Možná bys s tou baterií potom dezinfikovala rybičky a špínu ve vodě. Nevím. Ne, samozřejmě to je prostě úplně psychedelická představa, že pojedu po dálnici 132, a ne 130, a auto bude celou dobu pípat. To je převýchova lidí, to je buzerace lidí. Tohle opravdu v Evropské unii je. Dokonce jsou první návrhy, že by auta nemohla konstrukčně jet víc než 130, třeba. Ne, to je svět, ve kterém já žít nebudu, na tohle já nikomu nepřistoupím, do tohoto mě nikdo nedonutí, i kdybych se měl bránit násilím, nebo to nedodržovat, nebo najít jakoukoliv jinou cestu, jak to odvrátit. Zatím si myslím, že bychom měli jít politickou cestou, protože pořád jsou tady volby. Sice jsou tedy mainstreamem velmi negativně ovlivňovány, ale myslím, že každý normální člověk by se měl zamyslet, a jít to měnit politickou cestou. Ani protesty toho moc nezmění. Prostě potřebujeme, aby tam nastoupila normální garnitura politiků, nová, která bude spojovatelem mezi průmyslem, výrobou, politikou a běžnými lidmi.

Cesta EU je čínský model. Člověk bude dokonale pod kontrolou, a když není poslušný, nekoupí si ani lístek na vlak. Je to diktát korporátního kapitalismu.

Martina: Dobře. Zkusme si představit, že tvoje vstřícnost k takovému životu bude přeci jenom větší, budeš mít rodinu, děti, a řekneš si: „Co se dá dělat. Dobře, omezí auta, nebudeme si je moct příliš dovolit, a když si je náhodou budeme moct dovolit, protože je budeme s někým sdílet, tak budou konstrukčně nastavena tak, abychom nikdy nemohli porušit zákaz vjezdu, nepovolenou rychlost, a podobně. Omezí se linkové spoje, jak už jsem tady říkala, to znamená, že budeme odsouzeni k tomu, být mnohem více na místě, nebude možné jen tak navštěvovat rodiče na Moravě, protože budou propustky, abys nevytvářel další emise, a podobně. Takže se mnoha lidem sníží akční rádius pohybu. Ale myslíš, že „jim“ – a teď nebudu vysvětlovat komu – to bude stačit? Že budou tvůrci této agendy a tohoto nového světa s tímto stavem spokojeni? Nebo je to jen začátek?

Filip Turek: Je to cesta – ty jsi to v podstatě naznačila – k sociálnímu kreditu – čínský model. Je to prostě tak, že když jsou nějaké prázdniny a svátky, čínský nový rok – v Číně je jeden a půl miliardy lidí – tak třeba dvě stě miliónů lidí potřebuje jet vlakem za svými příbuznými, za svou rodinou. A ty máš v telefonu aplikace, které umožňují, že budeš dokonale pod kontrolou. To znamená, že pokud zlobíš, tak je tvou budoucností toto: Pokud máš překročenou emisi CO₂, nebo pokud jsi minulý měsíc přešla na červenou, nebo jsi, nedej bože, špatně zaparkovala, nebo nejezdíš čistě elektrickým autem, nebo jsi s elektrickým autem najela moc kilometrů – i v elektromobilu se bude, po vzoru Nového Zélandu, zpoplatňovat každý ujetý kilometr, a bude hlídána veškerá spotřeba – tak se stane to, že ti nepůjde koupit lístek na vlak, jako je tomu v Číně. To je cesta.

Ty vlastně potom budeš spotřebovávat přesně to, co si stát přeje, a budeš si kupovat přesně to, co si přeje, a bude o tobě mít všechny informace. Bude to, jako když si pustíš Tik Tok, nebo Instagram, to znamená, že ti to přesně nabídne to zboží, o kterém ses před chvílí bavila v kavárně, že by tě zajímalo. Takže už ti systém ukáže, co si vlastně chceš koupit, a reklama se ti bude přizpůsobovat. Takže to je korporátní diktát. Korporátní kapitalismus bude dokonale nastaven tak, aby naše spotřeba odpovídala k tomu, co nám oni chtějí prodat.

Martina: V každém případě se toto ultralevicové a ultraliberální tažení Evropou daří, a nasedají na to především mladí lidé, jak už jsme se tady o tom bavili. U nás to vidíme především u Pirátů. Ale řekni mi, čím to je, že tomuto diktátu podléhají politici, jak se módně říká „napříč politickým spektrem“? Zkrátka, není tady vlastně opozice, která by řekla: „Přátelé, prosím vás, vraťte se na druhý stupeň základní školy, přečtěte si fyziku, přečtěte si přírodopis, přečtěte si chemii, a pak se vraťte, a znovu to rozebereme.“

Filip Turek: Já si myslím, že lidé jsou prostě ostrakizováni, nenáviděni, a nálepkováni přesně tou pseudoliberální progresivistickou skupinou lidí, které je ve společnosti minimum. A tihle lidé jsou velmi agresivně nasáti na své neziskovky a ovlivňují lidi tak, aby se nechtěli dostat do nekomfortní situace. Já to teď zažívám na vlastní kůži: Je to vydírání, udávání, stalkování, a to i rodiny, vydírání rodiny, posílání různých kontrol, velmi často vyhrožování. Já se samozřejmě se svou fyzickou konstitucí těším, až to někdo udělá naživo, ale bohužel se to úplně neděje. To jsou velmi sofistikované věci, které spíš fungují tak, že se tě snaží velmi kultivovaně poškodit.

Myslím, že vydírání funguje i na vysoké státní úrovni. Když se podíváš, jak mluvil profesor Fiala, když psal před pár lety, nebo před mnoha lety, svůj konzervativní časopis, a vidíš, jak mluví nyní, tak vidíš, že ho někdo drží za…, a má je ve svěráku. To není normální chování. Neumím si představit, že by to někdo dělal kvůli pozitivnímu motivu, tedy že by mu někdo slíbil, že někde bude mít – až jednou skončí – miliardu eur, nebo, že z něj udělají někoho v Evropské komisi. Nevím. Možná je to negativní vydírání, že si na každého něco najdou, nebo vymyslí nějaké kompro, a daný člověk, protože třeba žil v nějakých společenských mantinelech, nemá na to odvahu jako Donald Trump. Na toho je podáno sto žalob, ale má takovou povahu, že je mu to jedno, je to „redneck“, který se s tím popere, a v momentě, kdyby vyhrál volby, tak by okamžitě odstoupil od klimatického závazku Pařížské úmluvy. Což je možná důvod, proč tam nasadí těsně před volbou Michelle (Obamovou), nebo proč ho jakýmkoliv způsobem budou deinstalovat. Obávám se, že na to člověk musí mít hodně specifickou povahu a hroší kůži, aby byl vůbec ochoten tento psychický nátlak přežít, aby ho dokázal ignorovat. Ale těchto opravdu extrémně silných osobností je málo. A taková osobnost ještě musí dát na misky vah svůj komfort pod komfort společnosti, a pod její budoucnost, jinak takový člověk bude tím vydíráním, urážením, ostrakizováním, šikanováním trpět. A těch pár procent lidí, kteří ve společnosti jsou, ti progresivisté, kteří ovládají Evropu – to není většina lidí. Většina lidí toto nechce. Ale těch pár lidí na tom má založeno své mechanismy. A přesně tito lidé, kteří ostatním říkají, že jsou dezinformátoři a že používají manipulační prostředky, na tebe vytvářejí kompra, a nálepkují tě. Tito lidé ti řeknou, že jsi proruská, nebo že jsi – já nevím co.

V budoucnu budeme současnou éru odsuzovat jako bizár, novou normalizaci, zelený fanatismus. Máme nakročeno k sebezničení. Bohužel musí přijít veliká krize, aby si lidé uvědomili, o čem to je.

Martina: Teď jsi popsal politiku, kde nejdeš s hlavním proudem, jako slušné „Tantalovo lože“. Proč ses tedy rozhodl vstoupit do politiky?

Filip Turek: Přesně z toho důvodu, že nevidím moc nikoho jiného, kdo by to myslel vážně. Tady na Green Deal nadává Andrej Babiš, který je ale také součástí dotačního systému, a tak dále. Líbí se mi, že na něj nadává, líbí se mi, že na něj nadávají lidé z ODS, ale viděli jsme, jak to dopadlo. Viděli jsme, jak se Saša Vondra vozí na úspěchu EURO 7, a přitom to je úplná tragédie, a měl by se za to spíš stydět, protože se to nesnažil celé okamžitě shodit ze stolu, ale proto, že na tom spolupracoval.

Já jsem byl příznivcem ODS, hlavně té historické, ne té dnešní, protože to je opravdu úplně něco jiného, když vidíme, že tito lidé dnes jedou na vlně Green Dealu. Kdo tady zbyl, když ne tito lidé? Když ne ODS?

Martina: Teď jsi to vykreslil. Já vím, že se slovně s těmi, kteří zastávají tuto ideologii, příliš nepářeš. Tady u mě to byli jenom „paraziti“, a dokážeš být mnohem drsnější. Proto sis vysloužil také nálepku „radikál“. Myslíš, že to už jemněji nejde?

Filip Turek: Jemněji už to nejde. A trošku je mi to líto, protože pak se vidím se svým tátou, a on říká: „Tahle normálně nemluvíš. Proč se takhle v rozhovorech vyjadřuješ?“ Za prvé dělám rozhovorů hodně, je to opravdu hodně hodin rozhovorů, a když pořád dokola řešíš témata, které se týkají tohoto, tak se tě to pak začne už opravdu fyzicky dotýkat, a naštvání už je takové, že už nemám sílu používat slušná slova. My se spolu osobně známe poměrně dlouho, tak víš, že takhle nemluvím. A většinou nemluvím sprostě, ani když se pije a je zábava, kdy člověk dělá různý humor, ale není to tak, že bych se vyjadřoval nějakým zlým způsobem, nebo že bych k někomu cítil nenávist. Takovou povahu nemám. Ale když popisuji tyto věci, a celé si to při rozhovorech spojuji dohromady stále dokola, tak bohužel. A teď, jak jsem vstoupil na politické pole, tak stále víc vidím, jaká je to špína, a co za tím je, takže na slušná slova prostě už nemám vždycky sílu.

Martina: Myslíš, že se Evropě a jejím představitelům podaří tuto řízenou sebevraždu evropského automobilového průmyslu završit?

Filip Turek: Doufám, že ne úplně do stoprocentní míry. Já opravdu vím, že o tom jednou budeme mluvit a že budeme, v uvozovkách, tuto éru odsuzovat jako éru bizáru, éru nové normalizace, a éru zeleného fanatismu, který se, doufám, neuchytil. Ale myslím, že máme hodně namále a že máme hodně nakročeno. A bohužel musí přijít veliká krize, a veliká rána, aby si obyvatelstvo uvědomilo, o čem to je.

Nyní už je to otevřený boj. Zastánci Green Dealu jsou s námi ve válce. Proto lidé musí začít chodit k volbám a změnit to.

Martina: Filipe Turku, nejtěžší otázka na závěr: Když jsme probrali všechna tato témata, tak napadá tě v této souvislosti něco optimistického? Kromě vize budoucnosti, která je v tuto chvíli v rovině zbožného přání?

Filip Turek: Já jsem nerad negativní, ale obávám se, že je to otevřený boj. Že jsme fakt ve válce, nebo oni jsou ve válce, a že se to rozhoduje teď. Takže já něco pozitivního uvidím, až se to hne směrem, který si představuji já.

Martina: Co pro tebe bude první vlaštovkou? Kdy si řekneš: „Tak se blýská na časy.“

Filip Turek: Myslím, že by se za rok, za dva mohlo na evropské úrovni rozhodnout o tom, že se opravdu bude dělat revize Green Dealu a že se z něj vyjme zákaz výroby aut se spalovacími motory. Neumím si představit, že by se deinstaloval a rušil celý Green Deal, to nejsem tak naivní, ale myslím, že se dá hodně věcí měnit, a hodně věcí se dá zachránit.

Martina: Říkáš, že za dva roky. Nebudou už ale v evropském automobilovém průmyslu napáchány téměř nevratné škody, nebo nevratné bez ztráty kytičky?

Filip Turek: To už v podstatě jsou, protože průměrný vývoj velmi kvalitního auta v renomovaných značkách v Evropě trvá několik let – je to až osm let. To znamená, že pokud zadáš automobilovému průmyslu jakožto úplný analfabet technologická rozhodnutí, že se auto bude vyrábět na bázi takovéto technologie, a potom to dvakrát změníš, potom to pozměníš, tak průmysl neví, co má dělat, a co má vyvíjet.

U primitivního elektromobilu, který má v sobě jenom elektromotory a baterii, která je závislá především na zdrojích, máme už vývoj snížený – právě díky tomu komunistickému básníkovi Li Šu-fu – z nějakých 48 měsíců na 24. Takže oni jsou schopni vyvinout nový model primitivního a levného čínského elektrického auta za krátkou dobu, a přizpůsobit se trhu. My děláme sofistikovaná, složitá, kvalitní, drahá auta, která dobývají celý svět, ale my si to zničíme. A pokud budeme průmyslu diktovat z pozice politické síly bez toho, abychom mu naslouchali, tak ho prostě budeme nenávratně poškozovat. Minulý rok Thomas Schäfer, ředitel Volkswagenu, o továrně Volkswagen řekl: „Máme oheň na střeše“, tedy, že střecha hoří, a zároveň požádal o pomoc 240 miliard. To jsou situace, kdy se obávám, že bez ztráty kytičky není cesty zpět. Bohužel.

Martina: Zdá se, že zmínky o požárech se ve veřejných projevech hodně chytli. Filipe, ty jsi řekl: „Věřím, že za rok, za dva, se začne revidovat Green Deal a jeho politika.“ Ale co se bude muset stát? Bude to muset přijít zespoda? Jak zpíval Ivo Jahelka, že „se schody nikdy nezametou – byť by byly z mramoru – zdola nahoru“. Jak se teď budou zametat schody, aby se něco stalo?

Filip Turek: Lidé musí začít chodit k volbám – bohužel – a musí se rozhodovat na bázi vlastního myšlení, ne na bázi mainstreamu. I kdyby nějaký člověk vypadal v médiích jako belzebub, tak pokud věřím, že má nějaké myšlenky, které odporují této zelené transformaci, tak pro něj má mít preferenci. To je můj názor, a to je cesta. Já odmítám jít na jejich level být zeleným revolucionářem. Oni se tam dostali legální cestou, všichni byli zvoleni. Pak si zvolili své představitele na evropské bázi. Každá země má politiku, kterou si zaslouží. Já nehodlám všechny omlouvat, a účast ve volbách je velmi malá, a lidé potom vždycky nadávají, ale k volbám nechodí. Za to si můžeme svým způsobem trošičku sami. Toto nebezpečí je z mého pohledu viditelné velmi dlouho.

Martina: Filipe Turku, já ti velmi děkuji za rozhovor, a za to, že jsi se naprosto jasně vyjádřil k věcem, o kterých mnohé víš. Díky za to.

Martina: S veřejnoprávními médii je to vždycky trošku složitější, byť to, že Věra Jourová kritizovala tento zamýšlený krok Roberta Fica, je pro mnohé znamením, že je to od Roberta Fica dobrý nápad. Nicméně ona řekla, že to může vést ke konci nezávislého zpravodajství slovenských veřejnoprávních médií. Bylo v posledních letech aspoň někdy toto zpravodajství nezávislé?

Ján Baránek: Kde byla paní Jourová v době covidu?

Martina: V Bruseli.

Ján Baránek: Kde byla paní Jourová, když se opoziční politici do těchto médií vůbec nedostávali? My jsme například organizovali protest v Košicích, o který mainstreamová média, i veřejnoprávní, ani nezavadila. Teď, když Progresívné Slovensko pořádá protesty, tak se o tom pravidelně v rámci veřejnoprávních médií informuje. Kde byla paní Jourová, když největší a nejlepší, mezinárodně vyhlášení slovenští odborníci, lékaři s několika atestacemi, byli ostrakizováni? Kde byla tehdy paní Jourová, když byli ostrakizováni a cenzurováni, a označováni za šiřitelé hoaxů? Kde tehdy byla? Co si nyní otevírá nevymáchanou pusu? Proč není paní Jourová raději ticho?

Martina: Když se podíváme na kroky Roberta Fica, tak ty sis také trošku postěžoval, že tě v médiích nechtěli už za předchozí vlády Roberta Fica, a měl jsi stopku. Nebojíš se tedy teď, že…

Ján Baránek: Neměl jsem stopku. Oni dávali podněty, aby mě nebrali.

Martina: To je řečeno jen jinými slovy. Takže nebojíš se tohoto zákroku?

Ján Baránek: Čeho?

Martina: Změny zákona o rozhlasu a televizi Slovenska.

Ján Baránek: Ne. A čeho bych se měl bát?

Martina: Potřebuje to Slovensko?

Ján Baránek: Samozřejmě.

Na Slovensku je boj proti Ficově koalici ještě silnější než před volbami. Mainstreamová média, i veřejnoprávní, neposkytují objektivní informace. Je potřeba změna.

Martina: Kde teď vy, Slováci, čerpáte informace? Já mohu vycházet ze svých zkušeností, takže za covidu jsme se nedověděli, že v Rakousku ve Vídni proti opatřením protestují, ale nedozvěděli jsme se, že v Maďarsku protestovali proti WHO a proti nové pandemické dohodě. Když protestovali v Německu zemědělci, tak jsme se týden z našich médií dozvídali jenom o potížích s dopravou. Takže i my se musíme pídit, a máme různé přátele, kteří nám posílají věci přes sociální sítě. Jak se dostáváte na Slovensku k informacím, abyste si mohli udělat názor?

Ján Baránek: Pokud si někdo myslel, že po změně vlády se toto změnilo, tak je na omylu. Naopak takzvaný „třídní boj“, nebo jak to vnímají oni, kulturní boj, se ještě vyostřil, a v jistých ohledech to bylo ještě horší.

Martina: Kdy?

Ján Baránek: Po volbách.

Martina: Teď po volbách? Když vyhrálo Robert Fico?

Ján Baránek: Ano, když vyhrál Robert Fico.

Martina: V jakém smyslu?

Ján Baránek: Útoky byly ještě ostřejší než před volbami.

Martina: Vůči němu?

Ján Baránek: Ano.

Martina: Ano. Byly svolávány protificovské demonstrace, a to ještě dřív, než vůbec stačil udělat jakékoliv kroky.

Ján Baránek: Ale nyní se bavíme o médiích. Na Slovensku má premiér ohromné pravomoci – i v Čechách – takže to do jisté míry zřejmě dokázal eliminovat přes majitele, a proto se to děje i na Markíze. Ale není to jen o tom. Na Slovensku je stát stále ještě velkým zadavatelem reklamy, a já si myslím, že bych udělal to samé. Já bych majitelům řekl: „Když se to nezmění, a nezačnete objektivně informovat, tak už nedostanete reklamu.“ A v této situaci se dnes nacházíme.

A nejlépe je to vidět v CNN, jak jí klesá důvěra a sledovanost, protože dělá takovou politiku, jakou dělá, tedy myslím, že už dělá mediální politiku. A toto platí v malém na Slovensku i v Čechách, že důvěra v takzvaný mainstream velmi silně klesá. Oni samozřejmě mají peoplemetry, které umí velmi přesně měřit. Peoplemetr nenaměří důvěru, ale naměří čas, a to, kam to přepneš, a z toho se dá samozřejmě odvodit i důvěra. A majitelé vidí, že to jde dolů, že začínají ztrácet peníze – a ono je nakonec všechno o penězích.

Možná že Soros, filantrop, je ochoten věnovat na nějaké fantasmagorie miliardy dolarů, protože má těch miliard hodně, ale ani on to nedělá altruisticky, ale dělá to tak, že se mu to vrací přes Čínu, nebo nevím jak. A majitelé zkrátka vědí, že toto není cesta, a proto se děly i věci, které se děly. Proto se dělá i ta reforma. Nevím, zda se to rozdělí, nebo se to nebude rozdělovat, a zůstane RTVS jakožto slovenská televize a rozhlas spolu, ale bude se to měnit.

Ale zdroj informací je stále ten samý, tedy alternativní scéna. Když se potřebuji něco dovědět, tak si dám odběry na všechny kanály – samozřejmě i na tvůj kanál – a tak jedu, listuji si tím, a sleduji. Nechodím na žádné mainstreamové stránky, nebo jen když potřebuji vědět, jak komentují oni, jak oni vidí situaci, kterou potřebuji posoudit, nebo která tu je. Samozřejmě musím sledovat i jiný názor.

V roce 89 byla na Maltě skutečně mezi Gorbačovem a Bushem uzavřena ústní dohoda, že se NATO nebude rozšiřovat. Potvrdil to bývalý ministr zahraničí USA James Baker.

Martina: Ano, to, co se nosí.

Ján Baránek: Tehdy je sleduji. Stále se bavíme o tom, že když se potřebuji dovědět nové informace, tak rozhodně nejdu na stránky slovenského mainstreamu, ale jdu na alternativu, na americké konzervativní stránky, na indické, čínské stránky. Například indické stránky jsou velice dobré v tom, že o ukrajinském konfliktu informují velice nezaujatě, nemají důvod lhát. Proč by lhali? Takže informují tak, jako to je, i když zase z pro ně dostupných informací, a jestli je jejich zdroj přesný, to opravdu nevím. Ale minimálně mám jistotu, že redakce nic nezakrývá a že to zveřejní tak, jak to dostala.

Martina: Když máš všechny tyto zdroje informací, tak k jakému názoru jsi došel u konfliktu na Ukrajině po dvou letech od jeho vypuknutí?

Ján Baránek: Je to tragédie, je to velká tragédie. Nemělo se to stát. Ale musíme si uvědomit, co bylo, a kde jsou kořeny tohoto konfliktu. Kořeny jsou z roku 1989 na Maltě, kde se setkal Bush starší s Gorbačovem. Z Malty bohužel nejsou žádné uzavřené písemné dohody. Byly tam uzavřeny pouze ústní dohody, ale jejich existenci potvrdil James Baker, tehdejší ministr zahraničních věcí, v korespondenci se svými kolegy z NATO, kde se odvolává na dohody uzavřené na Maltě v prosinci 1989. A tam bylo dohodnuto, že se NSR rozšíří o NDR a že se spojí do jednotného Německa. A výměnou za to byl příslib ze strany Bushe staršího, že NATO se rozšíří pouze o východní Německo. A k tomu byl ještě příslib Gorbačova, že Sovětský svaz nebude zasahovat do procesů, které už tehdy byly nejen rozběhnuté, ale některé už byly v plném běhu ve východoevropských zemích, s výjimkou Rumunska, kde to vrcholilo na Vánoce 89, kdy, tuším 24. popravili manžele Ceausescovi. Ale to jsem odbočil.

A potom se stalo, co se stalo, jednoduše nastoupil Jelcin. Vždyť víme, že v Sovětském svazu byla snaha o puč, nastoupil Jelcin. A v době Jelcina byla situace taková, že američtí poradci se v Kremlu chovali jako doma, a de facto řídili Jelcina. A pak přišel Putin, a NATO se nejenom rozšířilo o východní Německo, a nejenom o Česko a Slovensko, ale provokativně se rozšířilo o pobaltské republiky a o Polsko – a víme, že tam mají Rusové enklávu Kaliningrad. A to už asi bylo pro Rusko na hranici snesitelnosti. Ale v té době samozřejmě nemohli absolutně nic dělat, protože i po Jelcinově bačování, i po rozpadu Sovětského svazu – nebudeme to teď rozebírat – tam byl chaos a vláda nebyla schopna tomu nějakým způsobem čelit.

Ale Putin budoval armádu, a dal ji dohromady, a dnes je Rusko schopné čelit i vojskům NATO. Netvrdím, že je schopné vyhrát – určitě není schopné vyhrát konvenční válku v Evropě – ale je schopné velmi vážně ohrozit bezpečnost Evropy. Když si vezmeme projev Putina z prosince 2021, tak to bylo pro západní země, tedy pro země NATO, poslední varování, kdy říkal, že požaduje geopolitický návrat do roku 95, před rok 97. Samozřejmě, že nasadil laťku, o které se mělo jednat.

Ale oni tehdy Putina absolutně ignorovali. Západoevropští politici, včetně amerických, nepochopili, nechápou mentalitu ruských politiků, Rusů, a vůbec mentalitu ruského obyvatelstva, a myslí si, že můžou Rusy urážet. Ale jejich mentalita je taková, že je nemohou urážet, Rusové jsou úplně jiní. Opakuji, nejsem rusofil – na Ukrajině mám rodinu – ale Rusové jsou jiní, a tyto věci neodpouštějí.

Vidím, že se chceš zeptat, ale řeknu příklad: Neví se, že se do armády minulý rok, v průběhu konfliktu, přihlásilo 500 tisíc mladých Rusů bez toho, že je tam někdo honil, tedy z vlastenectví.

Martina: To víš jistě?

Ján Baránek: Stoprocentně.

Martina: Protože když tato čísla uslyšíme, tak se vždycky hovoří o tom, že je to spíš propaganda, což částečně být může.

Ján Baránek: Vím to stoprocentně ze zdrojů, které nebudu jmenovat. Ale vím to stoprocentně – 500 tisíc Rusů. Došlo to až do té míry, že pro ně neměli výzbroj, protože vlastenectví je tam takové, že je to pro nás ohromující. My nepochopíme, co a jak si Rusové myslí, a toto vše jsme příšerně podcenili. A poslední kapkou bylo, když Zelenskyj začal v lednu 2022 mluvit o tom, že by Ukrajina mohla mít jaderné zbraně, kterých se vzdala. To byla poslední kapka. A to nemluvím ani o tom, že tam Američani plánovali – nevzpomenu si teď na město – velikou základnu, a už tím byla překročena hranice Ruska. S tím jsem nesouhlasil. Já nesouhlasím s jediným zmařeným životem, a o to víc s tím, co se děje ve válce.

To, co se děje dnes, že se nějaké skupiny prohlásí za čisté, a ostatní za špinavé, se dělo v historii vždy – třeba v Číně za kulturní revoluce. Dnes je to jen méně brutální.

Martina: Jane Baránku, ty si vyprávěl o tom, že tam byla dohoda s Michailem Gorbačovem o tom, že se NATO nebude rozšiřovat dál na východ. Já jsem o tom kdysi mluvila s Jefimem Fištejnem, který říkal, že se o tom s Michailem Gorbačovem bavil, a Michail Gorbačov mu tehdy o tom měl říct: „A to si myslíte, že jsem tak hloupý, že bych si to tehdy nenechal potvrdit?“ A na druhou stranu zase vím, že snad existují nějaké nahrávky, které tento rozhovor, a tu tiskovku, dokládají. Těžko říct, musíme pracovat s tím, co už máme. Ano, je dobré se podívat, jaké byly kořeny, ale teď jsme dospěli tam, kam jsme dospěli.

Ján Baránek: Promiň, ale rád bych do toho zasáhl.

Martina: Ano.

Ján Baránek: Snad si někdo nemyslí, že Michail Gorbačov řekne, že je doopravdy tak hloupý. Jasně, že je to pravda, a neříkám to na základě toho, že je Michail Gorbačov hloupý, nebo moudrý, ale na základě korespondence Jamese Bakera s ministry obrany zemí NATO, kde on o tom jasně mluví. Já to nemám od Gorbačova, já tyto informace čerpám z dopisů Jamese Bakera, a z amerických médií, která psala – když Rusové protestovali proti rozšiřování NATO – že dohoda z Malty je překonána. A mohla by být překonána, kdyby neexistovala?

Martina: Jane Baránku, oba víme, že mezinárodní politika, geopolitika a vztahy, jsou velmi složité, a myslím, že v historii lidstva se ještě nikdy nestalo, že bychom mohli říci: Tento je úplně dobrý, a tento je úplně špatný.

Ján Baránek: Určitě.

Martina: Máš ale představu o tom, proč v tuto chvíli nejsme schopni o tomto problému normálně diskutovat a normálně informovat? Proč jsme si to v tomto případě poprvé nastavili tak, že jeden je křišťálový, a druhý je temnota?

Ján Baránek: Ale to není poprvé, to bych si dovolil s tebou nesouhlasit. Vždyť za komunismu jsme měli křišťálové a temnotu, za fašismu jsme měli křišťálové a temnotu.

Martina: Ale tam jsme vždycky věděli, že to tak není, zatímco teď tomu poprvé opravdu mnozí věří.

Ján Baránek: V 50. letech tomu také věřili, až potom se to vyvíjelo tak, že tomu přestali věřit. Ale ano, ty se asi ptáš na zanícený svazácký aktivismus nositelů čistých, křišťálových myšlenek. Ale v historii to tak vždy bylo, že nastoupil aktivismus, to znamená bez rácia, a jen emoce, jakoby jistý druh náboženství, jakési ad hoc náboženství nějaké sekty, které takto fungují. Vždyť si například vezmi, jak nastoupil komunismus v Číně. A toto je sice méně brutální, ale jinak to plní všechny znaky. Vezměme si, jak Mao Ce-tung v 60. letech vyhlásil…

Martina: Kulturní revoluci?

Ján Baránek: Kulturní revoluci. Co se tam dělo? Dělo se tam přesně to, co se děje dnes, jen brutálněji. Řeknu příklad: Dělo se přesně to, že studenti lustrovali své profesory, a nejenom, že lustrovali, ale kritizovali je a udávali. To se děje i dnes. Hlavně na takzvaných „měkkých“ fakultách, což jsou filozofie a podobné. V Číně to samozřejmě mělo brutálnější rozměry, dokonce to mělo rozměry, že veřejně popravovali, a když je vezli na popraviště – to jsou už nechutné detaily – tak jim vyřezali hrtan a dali jim tam ocelovou trubku, aby to dodýchali, než dojedou na popraviště, ale aby už nemohli křičet a protestovat. Tam to bylo totálně, velmi, velmi sadistické. Ale kostra, do které je zasazen tento příběh, je úplně stejná. Například přestali respektovat autority, přirozené autority, zlikvidovali přirozené autority na školách. Dnes znám učitele na základních školách, kteří jsou rádi, že přežijí hodinu, protože tam mají žáky, se kterými si absolutně neumí poradit, protože kdyby se o něco pokusili, tak je tam agresivní rodič. A navíc tam jsou telefonní čísla, na která může dítě zavolat, protože se paní učitelka ošklivě dívá, a tak dále. My jsme zlikvidovali přirozené autority.

Žijeme v době totalitární progresivistické šikany

Martina: A není možné učit děti kritickému myšlení, když jim předestřeme jenom to, čemu prostě věřit musí.

Ján Baránek: Nemůžeš, protože tě udají. Vždyť i vy jste tady měli problém s jednou paní učitelkou.

Martina: Ano. Už jich bylo víc.

Ján Baránek: Myslím, že se jednalo o rusko-ukrajinský konflikt, a ona se snažila předestřít i jiný názor. A asi ještě stále chodí po soudech. Kdo by po tomto šel do vyučování kritického myšlení, když ví, že mě zítra udají, a přijdu o zaměstnání? To je šikana. Žijeme v době totalitární progresivistické šikany. Vždyť toto se děje i na univerzitách, hlavně tedy na anglosaských, anglofonních univerzitách.

Martina: Tak odtamtud to přišlo.

Ján Baránek: Samozřejmě. Tam jsou mistři světa v tom zpochybnit, že chlap nemůže menstruovat. Když to řekneš na univerzitě, tak tě pomalu zavřou.

Martina: Zakladatel PR, Edward L. Bernays, svého času řekl: „Hlavně lidem nepředkládejte racionální argumenty, protože lidé se rozhodují jen na základě emocí a pocitů.“

Ján Baránek: Ale o tom to je.

Martina: Skoro jsem si myslela, že jsme od roku 1920 urazili kus cesty, ale zdá se, že se některé věci stále opakují. Ale pojďme se vrátit k otázce: V Evropě politici mluví o tom, že musí co nejvíce vyzbrojit Ukrajinu. A teď se začalo nově, a velmi vážně mluvit – prezident Macron – o vyslání vojáků NATO na Ukrajinu, nebo ne NATO, ale o vyslání vojáků jednotlivých zemí, které si to domluví bilaterálně, že to nebude NATO, ale vojáci jednotlivých zemí.

Ján Baránek: Koalice ochotných.

Macron řečmi o vyslání vojáků na Ukrajinu zakrývá vlastní problémy. Navíc, pokud nějaká země pošle bilaterálně na Ukrajinu vojáky, ztratí ochranu článku 5 smlouvy o NATO.

Martina: Ano, koalice ochotných. Přesně tak. Co si o tom myslíš? Co tento krok – pokud by to skutečně evropští politici dotáhli do konce – může způsobit?

Ján Baránek: Třetí světovou válku. Ale to neudělají. Macron si za prvé léčí komplexy z Afriky, protože tam ho zásluhou Rusů vytlačili z bývalých kolonií, kde má ještě stále nějaký vliv – Niger, Mali. Léčí si domácí problémy.

Martina: Těch má opravdu požehnaně.

Ján Baránek: Protože váš bývalý velvyslanec ve Francii…?

Martina: Drulák?

Ján Baránek: Drulák.

Martina: Petr Drulák.

Ján Baránek: Už dávno říkal, že Francie se nedá zachránit – zjednodušil jsem to, a tak se mu omlouvám, nesprávně jsem to interpretoval – ale že Francie už nikdy nebude tou Francií, která tady byla. Už i zásluhou migrantů. Zřejmě po nepokojích, které tam byly – obrovské nepokoje, vždyť půlka Francie hořela – Macron zřejmě potřebuje upřít pozornost někam jinam, a nejlepší je to samozřejmě válkou. Vždy se to tak řešilo, když byly vleklé problémy, tak se řešily válkou. Jenže Macron na to nemá, aby šel bojovat proti Rusům. Může tam poslat žoldáky.

Martina: Ale v Evropě jsou někteří ochotnější než jiní.

Ján Baránek: Je jich velmi, velmi málo. Zatím se našli pouze v pobaltských republikách, které ho podpořily.

Martina: A my.

Ján Baránek: A vy – gratuluji. Jasný. Ale ani vy jste tehdy na té schůzce v Paříži neřekli, že byste tam poslali vojáky.

Martina: Ne, to ne, ale výsledky z této schůzky v Paříži vypadaly tak, že každá země byla na úplně jiné schůzce, protože každý interpretoval její výsledky úplně jinak. U nás se potom začalo mluvit o takzvaných „administrativních odvodech“.

Ján Baránek: Jsou to jen Marconovy halucinace. Tak si vezmeme „alianci ochotných“: V čem spočívá „aliance ochotných? Hlavně v tom, že země, které se jí zúčastní, aby poslaly vojska, by se dobrovolně vzdaly ochranného článku 5 Severoatlantické smlouvy. A kdo si vezme na triko, že třeba na Varšavu poletí ruská raketa? To ani ti Poláci – i když se tam změnila vláda – nejsou takoví blázni, aby něco takového dopustili – a to mají krvavé oči, když se baví o Rusku, a aby se v podstatě dobrovolně vyčlenili z ochranného deštníku Severoatlantické smlouvy, a tak se vydali napospas Rusům. Dobře, vezměme si, že Rusko by poslalo na Prahu taktickou jadernou zbraň – kdyby Česko bylo v koalici ochotných – tak kdo by se vás zastal? Máte nanejvýš bilaterální smlouvu s USA, na tu byste se mohli odvolat. Ale snad si nemyslíte, že by kvůli Čechům – a to nemluvím o Slovácích, tam naštěstí máme jinou vládu – šly USA do třetí světové války s Ruskem?

Martina: Co si myslíš o třetí světové válce? Vidíš ji jako reálný scénář?

Ján Baránek: Ne.

Třetí světová válka by neprospěla absolutně nikomu. Myslet si, že by jaderné útoky byly omezené, je nesmysl.

Martina: Protože na tom pracujeme. Nebo si myslíš, že přeci jenom mají evropští, světoví představitelé elementární pud sebezáchovy?

Ján Baránek: Asi tak. Řeknu ti příklad. Například Black Rock – ty víš, co je Black Rock, že? jo?

Martina: Bezesporu.

Ján Baránek: Proč Black Rock zase tlačí na příměří na Ukrajině?

Martina: Tak tam skoupil půdu, a docela rád by už ji obdělával něčím jiným, než kobercovým náletem.

Ján Baránek: Přesně tak. Tady máme odpověď, zda bude třetí světová válka.

Martina: Ale zase na druhou stranu…

Ján Baránek: Kdo chce třetí světovou válku? Komu by prospěla? Číně třetí světová válka neprospěje, protože jí USA dluží tolik, že kdyby v USA, nedej bože, padl dolar, tak Čína přijde o šílené peníze. Mají nějaké americké zlato, to ano. Třetí světová válka by neprospěla absolutně nikomu, a myslet si, že by byla omezená třetí světová válka, že by jaderné útoky byly omezené, tak to je nesmysl.

Martina: Takže peníze, které nás do tohoto konfliktu dovedly, nás zase nakonec zachrání před tím, aby byl tento konflikt ještě větší?

Ján Baránek: Určitě. I když jsem za Obamy viděl nějaké americké strategie, které mluvily o tom, že je možné třetí světovou válku, a to s jadernými zbraněmi, přežít, a dokonce z ní profitovat. Ale to byly šílené úvahy.

Všichni prezidenti USA věděli, že nesmí dovolit spojení Ruska a Číny. Nyní Západ svou politikou dosáhl toho, že se Rusko a Čína spojily.

Martina: Tyto, jak říkáš „šialené úvahy“ se teď množí. Vždycky nás jadernými zbraněmi strašili, a teď momentálně říkají, že to zase není taková hrůza a že těch pár kilotun docela klidně přežijeme.

Ján Baránek: Jasně. Hlavně, že byla panika ohledně viru, ale jadernou bombu… To je hloupost. Oni vědí, že to nepřežijeme, ani oni to nepřežijí. A kdyby to přežili v bunkru, tak komu budou vládnout? Plošticím a potkanům, kteří to přežili? Nebo komu budou vládnout?

Martina: To už mluvíš o totální jaderné válce. Ale i jedna malá, výstražná, může nadělat pěknou paseku.

Ján Baránek: Malá výstražná může být i taktická, na kterou bude potřeba odpovědět. Takže když Rusko pošle taktickou – a oni už dopředu říkali „Zničíme černomořskou flotilu“, a tu si Rusko zničit nenechá – tak pošle další. Kde to skončí?

Martina: Tak doufejme, že máš v těchto úvahách pravdu, protože to by už skutečně přestala veškerá maškaráda, legrace.

Ján Baránek: Nemusím mít pravdu, protože zdravým rozumem si řekneš, že neskočím pod vlak, ale mnoho lidí nakonec pod vlak skočí. Takže já netvrdím, že mám pravdu na 100 procent. Bohužel vesmír funguje tak – a já jsem přírodovědec – že všechno, co se má stát, se stane, otázkou jen je, kdy. Takže já netvrdím, že se to stane na 100 procent, ale vzhledem k tomu, jaká je teď ve světě geopolitická nerovnováha, si nemyslím, že se to stane. Doopravdy si to nemyslím, protože je tam Čína, a s tím nepočítali. Všichni prezidenti od Nixona věděli – a Nixonovi to vypracoval Kissinger – že nesmí dovolit spojení Ruska a Číny. Proto jel Nixon do Číny, aby podpořil spor mezi Sovětským svazem a Čínou.

Martina: Ano, Henry Kissinger varoval opravdu velmi zásadně před tím, že nesmíme Rusko vehnat do náruče Číny. A my jsme teď dosáhli toho, že se spojily.

Ján Baránek: Přesně. A dosáhli jsme toho absolutně idiotskou politikou, kterou Spojené státy vedou. A je to dáno tím, že i Henry Kissinger, který už zemřel, byl označen za „infantilního,“ i když potom, když začala invaze na Ukrajinu, Rusy neobhajoval, ale připomněl sám sebe – to byl Kissingerův plán z roku 89, o kterém jsem tady mluvil – že se tato reakce Ruska dala čekat.

Martina: To říkal na fóru v Davosu, když vypukla válka na Ukrajině. A za rok na to v Davosu vystoupil znovu, a už byl poněkud pokrotlý. Ale poprvé hovořil o tom, že je potřeba tuto válku okamžitě…

Ján Baránek: Bylo mu asi 100 let.

Martina: Ano, ale říkal, že je potřeba tuto válku okamžitě ukončit, než bude pozdě. Tak uvidíme. Musíme jenom doufat.

Jsou lidé, u kterých člověk má pocit, že jsou součástí jeho života, aniž byste je kdykoliv potkali.

Bylo to tím, že hned ráno, když jste si uvařili kafe a otevřeli své oblíbené noviny, nejprve jste se pustili do čtení textů toho, u koho jste očekávali něco víc, než od režimních pisálků.

Tak to bývalo v dobách, kdy lidé ještě u ranní kávy četli noviny.

Pak přišla doba, kdy lidé k ranní kávě přestali číst noviny, protože internetové stránky nabízely mnohem větší komfort i možnosti číst konkurenční názory. Přesto se člověk pravidelně vracel ke svým oblíbeným autorům, u kterých člověk věděl, že se po přečtení několika řádků dozví více, než po sáhodlouhých projevech jiných.

Skoro čtvrt století patřil k těmto autorům pro moji ranní kávu Mira Macek, který začal na webu glosovat věci vezdejší v roce 2000. Tenkrát se tomu ještě neříkalo blogovat, ani podcastovat, ale glosovat.

Bylo nás mnoho, kteří jsme si ranní kafe zpříjemnili čtením jeho glos, abychom se ujistili, že to přece ještě nemůže být tak zlé, když jsou na světě lidé, kteří myslí podobně jako my, mají podobné názory na negativní vývoj společnosti a že je to jen otázka času, než se kyvadlo dějin zase obrátí na správnou stranu.

Už je tomu skoro měsíc, kdy mi u ranní kávy cosi chybělo. Poslední glosu napsal Mira v úterý 26. března 2024. Myslel jsem, že s Petrou koštují bílé ve Wachau, nebo se konečně nechali inspirovat a odjeli do Kachetie prozkoumat oblasti, kde vznikají jedinečná vína.

Bohužel, skutečnost je jiná. Už nikdy si k ranní kávě nepřečtu Viditelného Macka.

Už si nedáme gruzínské Kindzmarauli ani v Adžárii, ani v údolí Alazani. Když mě před pár měsíci vyřadili po patnácti letech spolupráce z blogů iDNES, glosoval to slovy:

 

 

Čtyři roky před touto glosou, když jsem dokončoval kroniku, dokumentující zneužívání moci a popsal metody, jakými se nás Mafie pokouší zotročit, mi Mirek napsal jako komentář ke knize tato slova:

Pokud se velká část lidí nevzpamatuje, nepotlačí svoji pýchu a zpupnost, nenavrátí se zase svým myšlením a konáním k přírodě a jejím zákonitostem a nenajde si vůdce hodné toho jména, nečeká lidské společenství nic dobrého.

Větvičkova kniha „Okolo Česko – Slovenska aneb Kronika koronopodfucku“ se po odeznění akutního koronavirového šílenství, jak doufám, stane skutečnou kronikou, ze které budou moci historici čerpat ještě hodně dlouho, neboť uhlazené legendy jim toho o skutečnosti moc neprozradí.” (Miroslav Macek, 2020)

 Bohužel, v té době, při diskusích ve stylové vilce na konci Zábřeha na Moravě nás nenapadlo, že síla a hloubka útoku globalistických sil bude tak propracovaná a naopak, schopnost našeho odporu proti totalitě, apartheidu a fašizaci bude tak slabá. A tak jsem zanedlouho musel začít pracovat na knize „Kronika koronopodfucku 2.“ Třetí pokračování této smutné kroniky o stavu lidstva a českého národa jsem začal psát na podzim roku 2021, v době vrcholících segregačních a apartheidních opatření naší vlády (která byla později sice shledána nelegálními, přesto za ně dodnes nikdo nebyl pohnán k zodpovědnosti) a psaní jsem přerušil 24. 2. 2022, kdy jakýsi ruský doktor ze dne na den „vyléčil“ média ze strašení o Covidu. V té době by pokračování knihy nemělo smysl, najednou její aktuálnost zmizela, protože pro mezinárodní propagandu přestal být Covid tématem…

Ale přišel podzim roku 2023 a najednou začalo prosvítat nebezpečí pokračování toho, co bylo v případě koronopodfuckového šílenství započato. Najednou začalo mít smysl dokončit rozpracovaný materiál. Tak jako u předchozích dvou dílů byly glosy Mirka Macka pevnou kostrou této kroniky.

 Že už si knihu autor glos nebude moci přečíst v tištěné podobě, mě mrzí, ale tuším, co by na ni řekl svým zábřežským dialektem: „To jsme před čtyřmi lety netušili, že z toho dokážou udělat příběh na pokračování, že…? Dáte si ještě sklenku vína…?“

 Doufám, že stránka „Viditelný Macek“ nebude vaporizována, jak to dnešní svazáci a kádrováci umí, a že zůstane zdrojem poznání o autorovi i o době mezi léty 2000-2024. Protože poučení a perly, které se tam nacházejí, si zaslouží zachovány býti pro ty, kteří jednou budou tuto smutnou epochu studovat.

 A pak, třeba až už my tady nebudeme, narazí i na tato slova:

„Udělal jsem, nač stačily mé síly, a osud udělal, co chtěl. Toho se člověk musí držet, musí být pokorný a přijmout, že osudové dějinné kyvadlo, které se hýbe, prostě nelze zastavit. To je cyklický historický vývoj. Na druhou stranu se člověk zároveň nesmí na všechno vykašlat a říct, že tím pádem je zbytečné něco dělat. Musí se maximálně, ale s pokorou snažit, aby v prostředí, které jej obklopuje a o kterém ví, že jej z principu v podstatě nemůže změnit, žil pokud možno podle svých zásad a pravidel. Říkám, že je potřeba vytvářet ostrůvky pozitivní deviace, na kterých má člověk své známé, kamarády, se kterými může mluvit zcela otevřeně a nebojí se před nimi cokoli říct. Tyto ostrůvky o sobě vědí, udržují staré tradice, rodinné zvyklosti. Přežívají nevlídnou dobu, aby v okamžiku, kdy zavládne příznivější doba, se začaly pospojovat. A než se člověk naděje, tak převládnou.“

Když jsem 27. března nenašel na stránce Miroslava Macka jeho pravidelné glosy, měl jsem za to, že si dopřál zaslouženou dovolenou. Mátlo mne ovšem, že tak činí z jara, kdy zahradník neví, kde mu hlava stojí. Teď se ukázalo, že mířil na dalekou cestu, tu poslední, na které ho vyprovázejí naše vzpomínky a nekrology.

Pro ty, kdo rádi kádrují jiné, byl Miroslav Macek vděčným soustem. Kdo se zaplete s politikou, je už z podstaty věci současně hrdinou i padouchem. Z jeho zásluh se může vyklubat spoluvina, a naopak. Miroslav Macek se ovšem naštěstí zapletl také se slovem a činil tak elegantně, chytře, s noblesně zvednutým obočím.

Snad neuškodí, podělím-li se bez jeho vědomí o naši emailovou korespondenci:

_________________________________________

Datum: 17. 3. 2023 10:30:57
Předmět: pozdrav

Vážený kolego,

promiňte tento nevyžádaný mail pravidelného čtenáře. Dnes jste nás se ženou tak rozesmál tím Ševčíkem, že Vám prostě musím poděkovat za hezké ráno :-). Také jsem nedávno příteli Janu Schneiderovi pogratuloval, že se dostal do Vašeho glosovaného monitoringu, na což skromně odepsal, že máte dobrý vkus :-). Přeji Vám všechno dobré!

V dokonalé úctě Ivan Hoffman

_________________________________________

Datum: 17. 3. 2023, 13:46

Re: pozdrav

Vážený pane Hoffmane,

díky za mail a vlídná slova ke glosám. Těší a dodávají tolik potřebnou energii. Rád přiznávám, že také já čtu se zaujetím a potěšením Vaše texty. Neustále tvrdím při setkávání s lidmi, kteří propadají trudnomyslnosti, že je zapotřebí vytvářet „ostrůvky pozitivní deviace“, vzájemně o sobě vědět, rozšiřovat je a čekat na vhodný čas, kdy se spojí do silného celku.
Přeji Vám a Vašim blízkým krásné jarní dny.

Váš Miroslav Macek

_________________________________________

Martina: Pane profesore, po mnoha desetiletích se kromě výrazně zvýšeného výskytu černého kašle objevil také záškrt. Zatím jenom jednotky případů, ale proč se ten vrátil?

Jiří Beran: Tak já si myslím, že to je především proto, že tady existují lidé, kteří zase byli jenom očkováni, nebo je to většina populace, která jenom byla očkována, a záškrt neprodělala, a to je důvod, proč nemají celoživotní imunitu. A jakmile se objeví nemocný se záškrtem, no tak je možnost přenést záškrt na další osobu. A tím, že vlastně k tomu může jednoduše dojít, tak to se ví už možná desítky let, že to tak nefunguje, a to byl jeden z důvodů, proč možná před čtyřiceti lety se poprvé objevily kombinované vakcíny proti záškrtu a černému kašli, které byly k dispozici na evropském kontinentě, vyráběné v Německu, a možná před deseti lety byly nahrazeny těmi trojvakcínami. Čili to je problém, na který se myslelo, kdy se vědělo, že by bylo dobré přeočkovat proti záškrtu a černému kašli.

Martina: Jaké další choroby se u nás začaly vyskytovat ve větší míře, přestože jsme si o nich mysleli, že patří tak jako do doby Olivera Twista?

Jiří Beran: Tak jsou to především spalničky. Spalničky je onemocnění, které je vysoce nakažlivé a které vlastně tím, že je vysoce nakažlivé, tak sebemenší procento lidí, kteří nejsou očkováni, nebo onemocnění neprodělali, tak to onemocnění mohou prodělat. A ukazuje se, že vlastně velmi těžký průběh může mít u některých neočkovaných osob, to jsou osoby, jak jsem říkal, třeba na biologické léčbě, osoby, které prodělaly transplantaci periferních kmenových buněk a tak podobně, tak u nich to onemocnění může probíhat velmi těžce, u dětí, dříve, než se začalo očkovat, tak velmi obávanou komplikací byl spalničkový zápal plic. A ten se vlastně tím očkováním jakoby vymýtil. To, co dneska vidíme, to že ta ochrana není celoživotní, a že s největší pravděpodobností bude nutné přidat někde v tom věku okolo třiceti, čtyřiceti let ještě jednu dávku té vakcíny, aby se ta ochrana udržela. Tam, kde máme třeba smíšené populace, velmi významně, které jsou proočkované a které nejsou proočkované, jako je to ve Francii, nebo máme populace, které jsou nízko proočkované proti spalničkám, jako je třeba Rumunsko nebo Řecko, tak v těchhle státech tyto epidemie jsou velké a onemocní tam tisíce až desetitisíce lidí.

Výhrady rodičů vůči očkování dětí se často týkají především načasování této procedury, které by nemělo být tak rigidní tak, jak je u nás nastavené

Martina: A pane profesore, my jsme tady řekli v různém vyskloňovaném tvaru očkování už opravdu mnohokrát, co s lidmi, kteří se očkovat nechtějí? Co s tím postojem, názorem, že nechtějí nechávat očkovat ani svoje děti? Notabene myslím si, že po té masáži, kterou jsme zažili, těchto lidí možná bude narůstat. Protože vzhledem k tomu, že jsme mohli od našich politiků slyšet věty typu „perte to do nich, hlava nehlava“, tak si myslím, že mnozí řeknou, tak ne, tuhle hru já už s vámi nehraji a své dítě nevystavím ani riziku třeba jiných než těch mRNA vakcín. Jakým způsobem se díváte na tento názor?

Jiří Beran: Tak já si myslím, že je to názor, který samozřejmě vzniká z této situace, a já samozřejmě si myslím, že některá z těch očkování jsou určitě dobrá, a určitě si myslím, že je potřeba ty lidi s tím neobtěžovat. Především. Ti lidé mají informace z internetu, je potřeba s nimi mluvit, a je potřeba se s nimi dohodnout na tom, aby to dítě alespoň nějakým způsobem bylo v základu očkováno. A já bych řekl, že většina těch lidí nemá ani tak zásadní výhrady vůči očkovacím látkám, aspoň tak já to vidím v ordinaci, anebo v emailové korespondenci s rodiči, kteří nechtějí nechat očkovat své dítě, ale oni stojí o to, aby to dítě bylo očkováno podstatně později. A aby to byly jen některé z těch složek.

Martina: Pokud možno ne ty hexa a podobně.

Jiří Beran: Tak, tak. A já vždy se jim snažím vysvětlit, jaké jsou výhody, jaké jsou nevýhody, ale vždycky se samozřejmě dá najít nějaká cesta, jak to dítě očkovat alespoň proti záškrtu, černému kašli, tetanu a dětské obrně. To jsou čtyři nemoci, pro které by bylo dobré, kdyby to dítě bylo očkováno, a to si myslím, že se vždycky nějaká cesta dá najít, vymyslet to schéma, aby to dítě bylo očkováno. To, co si myslím o tom očkování proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím, je to, že my jsme vždycky očkovali dvěma dávkami vakcíny s rozestupem možná jenom půl roku, a konečně bylo vyslyšeno to, že pokud s tím budeme očkovat někdy během prvních dvou let života, tak ta imunita bude téměř nulová. Takže se před pár lety přišlo na to, že se bude očkovat v předškolním věku, než vstoupí do kolektivu, okolo šestého roku věku. Což si myslím, že je zase jakoby velmi dobré pro ten imunitní systém. Takže já si spíš myslím, že s těmi rodiči je potřeba diskutovat o načasování a o složení očkovacích látek. A to byl jeden z důvodů, proč jsem kdysi navrhoval, aby se náš rigidní očkovací kalendář změnil na očkovací kalendář jakoby časový, se splněním nějakého cíle. To znamená, aby dítě proti tetanu, záškrtu, černému kašli, dětské obrně bylo proočkováno čtyřmi dávkami do pěti let života. Aby před vstupem do školy bylo očkováno proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím. Považoval bych to za lepší a nechal bych to na rodičích, co si vyberou a kdy si to vyberou.

Martina: A asi by ten přístup měl být rozhodně individuální, protože pochybnosti o těchto vakcínách jsou zkrátka legitimní, a pokud se rodiče rozhodnou, že se bojí své dítě nechat očkovat, tak to by nemělo být bráno na lehkou váhu.

Jiří Beran: Tak určitě to je prostě názor svobodného člověka, a já i přesto, že si myslím, že v některých aspektech tyto očkovací látky jsou opravdu velmi dobré, a nemusíme chodit daleko, máme očkovací látku proti žloutence A, B, očkovací látku proti vzteklině, očkovací látku proti žluté zimnici, to jsou všechno očkovací látky, které po dokončení základního schématu vás spolehlivě chrání na celý život. A samozřejmě ostatní očkovací látky to nedokážou, ale tím, že se to schéma jinak načasuje, že se tam dají větší prodlevy, tak ta ochrana je podstatně vyšší. Ze všeho nejhorší je u očkování spěchat, zkracovat schémata, jít do co nejnižšího věku, to z hlediska imunitního systému je vlastně nejhorší cesta.

Je chyba, že se z různých důvodů nepodrobily tisíce imigrantů jednoduchému zdravotnímu testu na infekční choroby

Martina: Ona taková ta cesta, ty injekce hned z porodnice, pokud možno ještě z inkubátoru, je opravdu asi nepříliš moudrá. Pane profesore Jiří Berane, myslím si, že v tuhle chvíli mnoho posluchačů čeká na otázku, která jim přijde možná zásadní, v souvislosti s nadvýskytem černého kašle, záškrtu, svrabu, některých typů hepatitidy, příušnic, tuberkulózy. Lidé se velmi často v diskuzích ptají, kde je kořen tady tohoto výskytu, který nemá obdoby v moderních dějinách? Většina tam ještě ironicky potom píše: Hlavně si uvědomte, že to nesouvisí s ničím. To je velmi častý obrat, protože lidé tak narážejí na to, že obava, že by tento zvýšený výskyt v některých případech, velmi zvýšený výskyt, může souviset se záplavou migrantů v Evropě. Tento názor je potlačován a považován za nevkusný, neslušný, xenofobní. Může to mít ale podle vás nějakou souvislost?

Jiří Beran: Určitě, určitě. Určitě to může mít souvislost. Jsou, já už jsem to zmiňoval, například Francii, výskyt spalniček, tak to samozřejmě, jestliže tam máte vysokou populaci migrantů, kteří nebyli nikdy očkováni, tak samozřejmě oni jsou velmi vnímaví a přes ně se to onemocnění šíří dál do toho menšího zbytku neproočkované populace. Na druhou stranu je potřeba říci to, že my bychom to vlastně měli brát jako multifaktoriální věc, která způsobuje to, že těch onemocnění je víc. To, že to někdo přinese, je asi podobné tomu, jako jsme říkali za covidu, dítě přineslo do školy covid, a teď my kvůli němu… já si myslím, že to dítě za to nemůže, a ti lidé, kteří to sem přivezou, no tak ti za to také nemůžou, protože jejich zdravotní systém to vůbec nebral v potaz, neočkoval je a podobně. Z mnoha důvodů.

Martina: Ano, ano. Ale proč z nás dělají blbce?

Jiří Beran: No, a to bych právě chtěl říct, že je potřeba říct, podívejte, my tady máme vakcínu, která nás stoprocentně nechrání. A prosím vás, v osmnácti letech je vás chráněná jenom půlka proti černému kašli. A proti, řekněme, spalničkám po čtyřicítce to bude velmi významné procento, kdy ti lidé nejsou chráněni. A je potřeba říct, že pořád, rok za rokem, jak umírají senioři, ubývá lidí, kteří onemocnění prodělali v dětství s celoživotní ochranou. Takže to jsou tři faktory, které by se měly vzít v potaz a které by se měly jako vysvětlovat. A co se týče tuberkulózy, tak to je onemocnění, kde je dlouhá inkubační doba a kde vlastně my tady ten vliv migrace samozřejmě vidíme. Vidíme, že výskyt tuberkulózy u lidí, kteří k nám přišli, a je výrazně vyšší než v běžné populaci v přepočtu, ale to samozřejmě zase souvisí s tím, že u nich tomu nikdo nevěnoval pozornost.

Martina: Pane profesore, už v roce 2022, tedy v prvních měsících, kdy do Česka dorazily statisíce ukrajinských uprchlíků, varoval tehdy předseda České vakcinologické společnosti Roman Chlíbek před nedostatečnou proočkovaností Ukrajinců. A doslova řekl, že nejčastěji jim chybí základní očkování proti spalničkám, zarděnkám, příušnicím, spolu s očkováním proti žloutence typu B, záškrtu, tetanu, černému kašli a tuberkulóze. Vzhledem k snadnému přenosu a reprodukčnímu číslu původce je největší obava ze spalniček, ale také z černého kašle, případně tuberkulózy. Toto řekl před dvěma lety předseda České vakcinologické společnosti. Myslíte si, že odborná veřejnost, ministerstvo zahraničí, zaujaly dostatečná preventivní opatření a varovaly lidi, anebo je dále chrání více před dezinformacemi, nebo před reálným nebezpečím třeba otevřené tuberkulózy?

Jiří Beran: Tak já si myslím, že se málo udělalo v informační kampani. A to je první věc. Čili informovat o tom, že ve chvíli, kdy sem přichází lidé z oblastí, kde ta proočkovanost byla nízká, a to samozřejmě by se dalo vyzjistit, tak že k něčemu takovému může dojít. Na druhou stranu já považuji za chybu to, že vlastně pokud ti lidé sem přicházeli, tak to nejzávažnější onemocnění, jako je tuberkulóza, tak se samozřejmě dá vyhledávat v této populaci. Byla obrovská škoda, že z mnoha legislativních důvodů, to bylo vysvětlováno, se nemohl udělat jednoduchý kožní test podle doktorky Mantulové, aby se zjistilo, jestli ten člověk je pozitivní pro tuberkulózu nebo ne, a kdo by byl pozitivní, tak by se mu udělal snímek plic. To se údajně nemohlo, protože to zakazuje legislativa, aby se tak s těmi lidmi jednalo, na druhou stranu nám to mohlo pomoci velmi jednoduše a relativně velmi levně odkrýt všechny případy tuberkulózy, které sem vstupovaly.

Martina: Takže zavření lidí na dva roky doma, vyloučení dětí na dva roky z povinné školní docházky legislativně v pořádku a v pohodě prošlo, ale preventivní zjištění, zda-li se mezi populací nepohybují nosiči velmi závažných chorob, tak na to už naše legislativa nestačí?

Jiří Beran: Na to už nestačí, a já si myslím, že to je obrovský paradox. Že my víme, že legislativa, která byla během covidu, byla legislativa, která byla na vodě a vždycky ve chvíli, kdy vlastně byla nějakým soudem, osvíceným soudem, zrušena, tak byla vydaná nová vyhláška, a tak se to samozřejmě flikovalo. Ale tady je škoda, že se třeba u tuberkulózy na to nepomyslelo. Nebo že se to prostě nedotáhlo nějakým způsobem do konce. Ať už vydáním nové specifické vyhlášky, nebo jakkoliv jiným způsobem. Je to škoda.

Dneska se očekává, že člověk bude v lajně, a bude mít stejný politický názor, jako mají představitelé státu, na všechny konflikty, na všechno, co se děje ve světě

Martina: Mně to přijde spíš možná trestuhodné než škoda, a v různých debatách ze začátku mi to přicházelo trošku přitažené za vlasy, možná přemrštěné, ale i po vašich slovech se chci zeptat, myslíte si, že se naši politici zachovali stejně, nebo podobně nezodpovědně, jako komunisté, kteří urputně zatloukali výbuch v Černobylské jaderné elektrárně, a když už to zatajit nešlo, tak alespoň popírali možná rizika? Myslíte si, že v podstatě jsme zopakovali ve velmi podobném stylu stejné nezodpovědné chování vůči populaci?

Jiří Beran: Určitě. Já si myslím, že ta informovanost byla nesmírně potřebná, a já mám na Černobyl takovou vzpomínku: V té době jsem byl na stáži na klinice infekčních nemocí a v těch dvou měsících po Černobylu tam se najednou objevilo tolik dětí s meningitidou, jako se objevilo za předchozí dva roky. To znamená, že expozice toho záření musela být tak velká, že došlo alespoň krátkodobě k oslabení imunitního systému, a to všechno komunisté jakoby zamlčeli. A dnešní představitelé svým způsobem se snaží nějak bagatelizovat to, že tady může existovat zdroj závažných infekcí. A by bylo dobré, aby se to legislativně ošetřilo a mohlo se s tím pracovat. Na druhou stranu já jsem se tak vyjádřil už minimálně dvakrát o tom, že se mi líbí současný přístup ministerstva zdravotnictví vůči černému kašli, a prostě žádné zavírání dětí doma, jenom proto, že to dítě nebylo očkováno. Nebo podobně. To určitě ne.

Martina: Já vím, že v březnu tohoto roku hlavní hygienička právě hovořila za ministerstvo zdravotnictví a za hygienickou stanici, že školy neočkované nesmí posílat domů, i když se v navštěvované třídě vyskytl černý kašel, ano, je chvályhodné, že nechtěli přistoupit ke stejné hysterické reakci, jako už jsme jednou zažili, ale na druhou stranu jsem se také dočetla, že samotná rychlost a obsah sdělení ze strany ministerstva zdravotnictví i hlavní hygieničky pravděpodobně souvisely s obavami, že by se ze tříd mohly vykazovat právě ukrajinské děti, což by bylo politicky problematické. Myslíte si, že skutečně jedna věc je zdraví občanů a populace, a druhá věc je vypadat ideologicky správně a politicky to mít tak nějak v hlavě srovnané?

Jiří Beran: Tak to se dneska očekává. Dneska se očekává, že člověk bude v lajně a bude mít stejný politický názor, jako mají současní představitelé státu na všechny konflikty, na všechno, co se děje ve světě, od Ukrajiny přes Izrael, až já nevím někde po to, se děje ve Spojených státech. To se dneska očekává. A řada lidí, kteří nechtějí mít žádné problémy, tak raději navenek se s tím ztotožňují, a zase samozřejmě někde v soukromí je to velmi podobné, jako za komunismu, nadáváme na současnou vládu, nadáváme na ně podobně jako komunisté, ale není tady moc lidí, kteří by chtěli vystoupit a říct, podívejte se, toto není správné. Takto by to nemělo být. A stát vlastně přituhuje a přituhuje v této represi vůči takovýmhle lidem a snaží se je často dostat i před soud, aby za svoje názory pykali, a myslím si, že to povede k tomu, že zase tady budeme mít takzvaný veřejný názor, a budeme mít soukromý názor. A nebude už možné si říct, tak tohle se mi nelíbí. Nemůžete dneska určitá témata vůbec otevřít, ať už jsou to témata, která se týkají války, která se týkají pohlaví, která se týkají čehokoliv jiného, nemůžete otevřeně o těchto tématech hovořit, protože by ten člověk byl médii, která podporují současnou vládu, tak by ten člověk byl možná zničený.

Martina: Kam jsme to došli, pane profesore?

Jiří Beran: No, kam jsme to došli? Došli jsme někam do nějakého bodu, kde bude třeba s tou populací trochu zatřást a říct, prosím vás, tohle není normální, začněme všichni používat zdravý rozum.

Martina: Jak mám já věřit našemu veřejnému zdravotnickému systému, když vidím, že bezpečí mé rodiny, zdravotní bezpečí, klidně obětují ve prospěch toho, aby vypadali uvědoměle? Ono se velmi nadužívá slovo „woke“, ale já to nepoužívám, protože na to máme, myslím si, že padesátými léty velmi vyztužené a osvědčené slovo „uvědomělý“. Jak mám věřit současnému zdravotnickému systému, když vím, že mě klidně hodí přes palubu?

Jiří Beran: Já bych řekl, že ten zdravotní systém jako takový, jednotliví lidé, jednotliví lékaři, ti nás přes palubu nehodí. Kdo nás hází přes palubu…

Martina: Někteří podlehli. Víme, že podlehli a hodili.

Jiří Beran: Třebas někteří podlehli, ale tak já bych řekl, že to je spíš o tom, jako si postavit koncepci toho, co by se ve zdravotnictví mělo udělat. Co je podstatné, a jde nám především o to, abychom ochránili naši populaci, naše lidi. Protože naši lidé vlastně zvolili tyto politiky, a tito politici tam nejsou proto, aby tam dělali ministry a aby se mohli vozit v autech, ale především proto, aby pracovali pro nás. A to samozřejmě oni jakoby tuto myšlenku často zapomenou a chtějí si to tam, často mám pocit, že si to tam chtějí užít. Neříkám, že být politikem je možná víc diagnóza než skutečná funkce.

Nejdůležitější je nebát se a posilovat svůj imunitní systém, aby lidi neseděli na gauči, ale měli pravidelnou fyzickou aktivitu

Martina: Pane profesore, já budu určitě moc ráda, pokud vy budete spolupracovat na tom, aby se vystavěla nějaká příčetná koncepce našeho zdravotnictví. A přesto si myslím, že v tuto chvíli spousta lidí nad těmito slovy mávne rukou a řekne: „Já nebudu čekat na žádnou koncepci, která přijde shora, já musím začít u sebe a u své rodiny.“ Jak se tedy mohou lidé chránit v této době, která klade zostřené požadavky na jejich imunitu, aby nepropadli strachu, nezačali dělat taková ta opatření jako zákaz vycházení, který si člověk naordinuje sám, gumové rukavice všude, rouška a podobně? Jakým způsobem se postavit k té situaci, která tady je a se kterou prostě musíme pracovat, a musíme s ní pracovat sami, protože nikdo jiný to za nás neudělá?

Jiří Beran: Nikdo jiný to za nás neudělá. Já bych řekl, že především je potřeba, aby se přestali obávat. Já jsem to říkal už i za covidu. Ty informace, které dneska přicházejí do médií, jsou informace, které vlastně ukazují jenom jednu část mince, neukazují ji celou. Znovu, jestliže tady máme deset tisíc nemocných lidí, kteří prodělali černý kašel a nemoc, proti které očkujeme, a pak tady máme každý rok dvacet tisíc nemocných s planými neštovicemi, kde nikdo nepočítá, kolik jich zemřelo, protože mezi nimi stoprocentně musí být lidí, kteří prodělali nějakou transplantaci, nebo podobně, a kteří jsou vysoce ohroženi na životě, takže to nejdůležitější, co bych viděl, je to nebát se. A i naši předci prodělávali tyto choroby, čili nebát se.

Druhá věc, posilovat svůj imunitní systém, a svůj imunitní systém nemohu posilovat tím, že budu sedět doma na gauči, ale především tím, že začnu provozovat nějakou fyzickou aktivitu, která je přirozená. Ať už je to chůze, kolo, nebo plavání, které přijde na přetřes teď v létě. Když lidé začnou provozovat jakoukoliv takovou aktivitu, určitě jim to velmi významně pomůže. To, že máme občas nedostatek nějakého vitamínu B vitamínu, C, tak to je možné si doplnit. A určitě ti, kteří jsou v nějakém chronickém onemocnění, tak je dobré, aby se informovali o tom, jestli například ochrana aplikací očkovací látky je pro ně výhodnější, nebo jestli je pro ně výhodnější, aby onemocnění prodělali. Ale určitě se nebát.

Martina: Pane profesore, my jsme se tady už bavili o tom, že média způsobila to, že mnohá nebezpečí můžeme v budoucnu ignorovat. Protože jsme už vyděšeni do takové míry, že už nás jen tak něco nevyleká. Obáváte se vy, že skutečně by se třeba v dohledné době mohla skutečně objevit nějaká pandemie, která je nebezpečná? Nevím, jaké informace k vám chodí, jestli se u vás sbíhají nějaké nitky, že třeba se tady šlechtí přirozeně nějaký patogen, který by nám mohl zkomplikovat zásadně život?

Jiří Beran: Tak žádná takové informace ke mně nedoběhla, nicméně my musíme být samozřejmě připraveni na to, že se něco takového může objevit, já si nemyslím, že by to bylo něco, co by bylo podobné viru SARS-CoV-2, který s největší pravděpodobností byl nějakým způsobem upraven. Já jsem spíš optimista v tom, že jakákoliv změna, nový virus, který prochází přirozenými změnami, je velmi rychle roznášen do celého světa díky obrovskému turismu, který dneska dosahuje 2,5 miliardy lidí, kteří cestují dneska po světě. Takže, jestliže se nám někde v Asii změní chřipkový virus o malinkatou část, během velmi krátké doby je vlastně všude na světě, a je více méně pokryt nějakou zkříženou imunitou vůči předchozímu původci. To, co existovalo dřív, že nikdo necestoval, nebo část světa necestovala vůbec, a vlastně přišel po několika letech vždycky změněný virus, to dneska k tomu nedojde. Čili, pokud si někdo nebude hrát ani s viry, ani s bakteriemi, a nebude je vypouštět, tak jsem velmi velký optimista.

Martina: Jenomže on si bude hrát.

Jiří Beran: To je druhá věc, a já bych si moc přál, aby si nehráli.

Martina: Máte, pane profesore, vy, který se pohybujete ve světě virů, bacilů, bakterií a vakcín, což je svět, který většinu lidí děsí, pokud nemají akcie Pfizeru, tak máte z tohoto světa nějakou vysloveně dobrou zprávu? Povedlo se nám třeba něco? Víme víc, než jsme věděli ještě před historicky krátkou dobou?

Jiří Beran: Určitě. Já bych řekl, že především dnešní poznatky z imunitního systému, z toho, jak funguje vůči jednotlivým patogenům, tak ty jsou pro nás velmi důležité. A vedou potom k tomu, že léčba, kterou dneska máme, je daleko cílenější a lepší, a nejenom proti těmto patogenům, ale proti některým onemocněním, která víceméně vypadají, že mají autoimunitní charakter. Čili to, že máme za posledních dvacet let dramaticky změněné znalosti z imunitního systému, vede k tomu, že máme taky dramaticky lepší léčbu, jak jsem zmiňoval, při onemocnění zažívacího traktu, ať už je to urcelozní kolitida, nebo Crohnova choroba, která umožní těm lidem daleko lepší kvalitu života. Čili, to já bych viděl jako pozitivní. To, že se zkoumali jednotliví původci, to, že se zkoumaly jednotlivé imunitní děje, dalo daleko komplexnější obraz o celém imunitním systému, a jak s ním pracovat v léčbě velmi závažných infekcí.