Martina: Když lidem říkáš: „Lidé ptejte se, lidé scházejte se, a diskutujte spolu,“ tak ty sám mnohá tato setkání organizuješ. Jaký je zájem? A kde můžou lidé natrefit na akce, kde si můžou tříbit názor?

Robin Čumpelík: Já jsem vlastně tím, že vyšla knížka Česká cesta z covidu, což je příspěvek k zachycení názorů vědecké obce, tak to beru tak, že jsem ten, který se snaží přispět, propojit, nejsem autor těch odborných věcí, ale někdo, kdo propojuje a koordinuje. A tak je to i s akcemi. Takže jsme udělali takzvané Odborné občanské fórum, byla to Občanská fóra, a to se ne úplně povedlo, protože se pak všichni rozprchli, a nic z toho nebylo. Toho bych se nerad dožil, abyste toto zažili znova. Takže, aby se na Odborných občanských fórech diskutovalo, byla reflexe, a taky ponaučení, to znamená aktuální rizika – třeba to, na co se doptáváš, tedy pandemická smlouva – a pak jít ještě dál. A to je ta vize, aby k tomu nedošlo, a jak to celý proměňovat. A pak už jsme u změn.

A k té konkrétní akci bych možná vypíchl – možná tě to bude zajímat – že jsme na jaře dělali v Brně, v augustiniánském opatství, akci – to souvisí s panem profesorem, a bylo to právě na požadavek odborníků. To ani nebylo moje, jakože si Čumpelík řekne: „Tak já udělám akci.“ Tak to nebylo. Oni mě poprosili, jestli bych s tím pomohl a udělal to. Tak jsme vybrali krásný prostor v augustiniánském opatství, a představ si, že to tam patří církvi, já jsem nevěděl, co a jak, a podepsal jsem s nimi smlouvu – dobrý nájem, všechno – prošli jsme to, komunikace, produkce, všechny tyto rutinní věci. A pak za pár hodin, den před akcí, v pátek odpoledne, přičemž akce měla být v sobotu na konci května, řekli: „Ne, tato akce se tady konat nebude.“ A normálně to zcenzurovali.

Martina: A kdo to řekl?

Robin Čumpelík: Řekli to zástupci augustiniánského opatství, potažmo vlivný úředník přes jednu neziskovku, která je pod Magistrátem hlavního města. Velice oficiálně vypověděli smlouvu v pátek odpoledne, kdy na jaře všichni jezdí na chatičky. Když jsem těm lidem volal zpátky, tak dva z nich byli na dovolené, a já říkám: „Vy jste na dovolené? Ale před hodinou jste mi poslala email, a teď se se mnou nechcete bavit, protože jste na dovolené. Ale vy jste seděla u mailu.“ Tak to jsem ještě pochopil, že to tak může být. Když jsem zavolal dalšímu člověku, tak měl stejný příběh, že je taky na dovolené. Dobrý, tak jsem začal pátrat, a šel na ty augustiniány zazvonit, protože jsem měl úctu. A situace, kterou jsme tam zažili, to si dokážu představit jenom ve filmu o italských mafiích napojených na církev. Že přijde člověk – je tam teplo, 26 stupňů – v černém koženém kabátě, který se vyjadřuje arogantně, a říká: „Vy jste lhali o tom, co to je za akci.“ A já říkám: „Lhali? Vždyť jsme vám vždy říkali, co to je za akci, dávali jsme vám veřejně, že se to týká doby covidové a vakcín. Zkrátka – akce byla zcenzurována.

Martina: Takže v tom augustiniánském klášteře vám to….

Robin Čumpelík: To neproběhlo. Tak jsem samozřejmě s nikým nebojoval – přímý boj není můj styl. Oni měli obrovský strach, požírají sami sebe.

Augustiniánské opatství nám minulý rok v květnu v pátek odpoledne vypovědělo smlouvu na pořádání akce, která byla připravena, a měla proběhnout v sobotu

Martina: Ale kdo to je „oni“? O kom mluvíš?

Robin Čumpelík: V rámci augustiniánského opatství. To je delší příběh, to je až na dokument. Protože tam v čele sedí Italové a Španělé, španělská jména, takže já ti teď nevystřihnu, jaký Miguel, ale klidně ti na ně dám mobil. To jsou lidi, kteří zastupují augustiniány, Augustiniánské opatství. A ten člověk, který tam byl s nimi, říkal: „Jsem z opatství.“ A pak se ukázalo, že je z magistrátu. A církev řekla: „My to tady nechceme.“ A vymýšlela různý příběhy, proč to tam nechtějí. Takže jsme tu akci přesunuli.

A důležitý moment je jejich strach. To je vlastně jejich obchodní artikl – strach. Takže akce už byla dávno přesunutá, a když to bylo vyřešeno – dovedete si představit, jak to bylo náročné, přesunout tuto akci v pátek odpoledne, a v sobotu ráno to mělo být – nebe bylo nad námi, ne nad nimi – všechno bylo během dvou hodin vyřešené, tak v podvečer v pátek jsem zajel do opatství, zazvonit na toho pana Marcina – to byl asi Polák, který byl podepsaný na smlouvě – a zase nebe nad námi, protože já tam na něj nečekal, zazvonil jsem, a on strašně rychle vylezl. Jenže asi zřejmě neslyšel ten zvonek, ale zrovna někam odjížděl, a já říkám: „Jé, dobrý den, vás hledám.“ To, co ti vyprávím, vyprávím poprvé veřejně, a za druhé to máme úplně všechno natočené, ale úplně všechno. Takže jsem se mu velice slušně, pokorně představil, a on mi začal říkat nějaké důvody, pak začal někam volat. Prostě to zkrátka celé totálně zcenzurovali.

Martina: Jak zcenzurovali?

Robin Čumpelík: Akce neproběhla. Měla proběhnout, naslibovali mi tam ještě, že to ještě celé prověří, a tento hlavní duchovní, který byl podepsaný na smlouvě, si potom vypnul telefon. On říkal: „Já to prověřím, já se ozvu.“ A zrovna tam byl jeden člověk, který k nim chodí do kostela, takže se znali, takže u toho byli svědci. Všechno, co vyprávím, je natočené, a lidé, protože to viděli, tu situaci, byli na naší straně, měli na sebe navzájem mobil. Ale ti duchovní si radši vypnuli telefony a přestali úplně komunikovat, a ještě na mě poslali krajskou policii s vysílačkami.

Martina: A kam?

Robin Čumpelík: Vyloženě na to místo před augustiniánské opatství. Protože oni pracovali se strachem, takže se báli, že já tam budu na sílu tuto akci ráno tlačit.

Martina: Ale vy už jste ji měli přestěhovanou úplně jinam.

Robin Čumpelík: Měli strach. Nechci to teď už dál rozvádět. Je to složitější a dlouhý příběh. Ale pro mě to byl velice zábavný, velice zajímavý experiment, protože mi to ukázalo některé principy, které fungují v církvích, v politice, a najednou jsem si to na vlastní kůži – v rámci laboratoře – vyzkoušel. Ale ještě řeknu jednu zajímavost: Mně se po této události ozvala spousta vlivných lidí, a spousta katolíků, a tak dále, zajímaví lidé, a mezi nimi byl i odborník na církevní právo. A on mi říká – řeknu přesně jeho slova: „Pane Čumpelík, posaďte se. Víte, to augustiniánské opatství, tam je výjimka z roku 1752, a spadá přímo pod Vatikán. Víte, vy jste jim sáhl na věci, a tohle…“ A začal mi vyprávět církevní i světské právo, takže to je možná dobrá osvěta pro posluchače, že tento kus Brna je vlastně kus Vatikánu, už od roku 1752, a přímá linka k papežovi. Pozor, velké výhody: Budget, privilegia, informace, a tak dále. A o to se tam hraje. Takže zajímavé.

Martina: Abych pravdu řekla, tak jsem úplně zapomněla, jaké mělo být téma této přednášky?

Robin Čumpelík: Covid.

Martina: Covid. A to tak strašně vadilo?

Robin Čumpelík: Dobře, že to připomínáš. Protože jak ses ptala na ty akce, a na tu akci v Brně, tak toto – nevím, jestli to náhodou nebyla jiná akce v Brně – byla moje zkušenost. Chci říct, že jsme k tomu ještě vůbec nic neodvysílali, protože jsme celou situaci, co tady vyprávím, natočili.

Martina: Když toto vyprávíš, tak z toho člověku není dobře po těle, protože najednou jako by se neměl kam obrátit. Dobře, politici sledují své zájmy, farmaceutické lobby si sledují své zájmy, ale že si své zájmy sledují i církve…?!

Robin Čumpelík: To víme.

Vatikán a celé toto papalášství už přestává dávat smysl

Martina: Já vím, ale tak nemůžeš mi vzít všechny hračky. Lidé se přeci nemohou cítit úplně sami. V okamžiku, kdy se lidé začnou cítit sami, tak je to rozbije.

Robin Čumpelík: Kolik filmů je o církvích. Jak se jmenuje ten slavný – Kmotr? To má tři díly, nebo dva?

Martina: Myslíš Mario Puzzo – Kmotr?

Robin Čumpelík: Ten. Nejsem úplně znalec, ale myslím, že třetí díl končí tím, jak v devadesátých letech zabijí během dvaceti dní Jana Pavla I. protože chtěl reformovat katolickou církev. Tak si můžeme říct, kolik je na tom pravdy, protože to je pravda, že zabili papeže, a dali tam pak papeže Slovana. To jsou všechno věci, ke kterým, díky augustiniánskému opatství, docházím a říkám: „Zajímavé. Zajímavé.“ A je to strašně nedávná historie, věci, který se nás v dnešní době dotýkají.

Martina: Ale co jsi tím chtěl říct?

Robin Čumpelík: Chtěl jsem tím říct, že přeci víme, že církev… Co náš Mistr Jan Hus? Vždyť se s tím od té doby nepohnulo. Jsem si tím jistý, že ne, že to je opravdu velká zkaženost a že bychom se měli bavit o tom, že Vatikán už přestává dávat smysl, a celé toto papalášství. Ale já odpovím pozitivně: Včera to bylo 400 let od vydání knihy Labyrint světa a ráj srdce.

Martina: Ano.

Robin Čumpelík: 1623, první rukopis Jana Ámose Komenského s názvem Labyrint světa a ráj srdce. A tam je odpověď na tvou otázku, Martino: On tam popisuje labyrint, mimo jiné přesně mluví – z toho jde mráz po zádech – přesně popisuje, co se teď děje v Evropě. A pak další kapitoly, ze zhruba 27 kapitol Ráje srdce, kde říká: Ne církve. On tam totiž kritizuje všechny církve. Hodně islám. Třeba ve Francii by tuto knížku zakázali. To je síla. Ale jde i do vlastních řad, a tak dále. Inventura. A pak říká, že když se člověk neobrátí do sebe, a nehledá uvnitř sebe kousek Krista, tak nemá šanci se zorientovat. A to psal ve chvíli, kdy mu umíraly děti, manželka mu umřela, byly války, furt se musel stěhovat, národ ho vyhodil mimo hranice, a tak dále. Takže tam jsou odpovědi: Dovnitř – ne outsourcing někam nahoru.

Martina: Ty jsi citoval dalajlámu, který řekl, že největším rizikem ve společnosti je strach. A před malou chvílí jsi strach vzpomenul hned v několika podobách: Strach církve, strach opatství, strach lidí, strach vlád….

Robin Čumpelík: Artikl. Obchodní artikl.

Vyvolávání strachu je nástroj psychopatů na udržování moci. A překonávat vlastní strach je těžký proces.

Martina: Řekni mi, kdo ho tak rád vyváží, a kdo ho považuje za velmi dobrou záležitost ke směně?

Robin Čumpelík: Kdo? To nevím. Ale je to obchodní artikl. Vezměte si to na drobných věcech: Pro každého z nás to nemusí být tato velká témata, kdy se nám objevuje strach, a jak je těžké říct: „Ne. Dobrý, to dobře dopadne.“ Vypínat si ho pomyslně sám v sobě. Je to pro každého jednotlivce těžký proces. A když přijmeme, že to takhle funguje na individuální úrovni, a někdo ví, že přes strach dokáže věci vyobchodovat, nebo pohltit prostor, nebo nevím co – takhle ani neumím přemýšlet, jako tito psychopati – tak je dobré vědět o technologii moci. A kolik knih a filmů o tom bylo natočeno. Takže je to obchodní artikl. Viz celá vakcinace.

Martina: Jak s tím pracuješ ty? Protože se tady snažíš, aby lidé začali diskutovat o jednotné pandemické smlouvě. Třeba nebudeš úspěšný. Navíc u toho někomu šlápneš na kuří oko, ať už tady, v Etiopii, nebo kdekoliv jinde. Jak ty pracuješ se strachem, aby sis v určitém okamžiku neřekl: Ne, ne, já mám rodinu, už házím zpátečku, protože tohle nemám zapotřebí.“ Jak pracuješ se strachem?

Robin Čumpelík: Já nevím. Nevím odpověď. Já jsem vždycky měl rád adrenalin, extrémní sporty, jak na fyzické úrovni, tak na mentální, za hranou, takže pro mě to je přirozené. Je to pro mě, nechci říct sport, ale přirozenost. Takže se samozřejmě strachy objevují, ale já si to k sobě vůbec nepouštím, ale vůbec, takže vypínám. Já z tohoto strach nemám. Lidé mi dost často píší: „Mám o vás strach.“ A já říkám: „Vůbec mi to nepište, protože tímhle strachem vyvoláváte to, že se mi něco přihodí.“

A ještě odpovím jinak: Já ti z toho nemám strach. Než jsem spustil petici WHO, tak neúspěch neexistuje. Protože pro mě je to sonda: Budou lidi chtít? Nebudou chtít. Nevadí. Jak rychle budou chtít? Kolik lidí to podepíše? To všechno je pro mě laboratoř, sonda. Takže neúspěch není, nemůže pro mě být. Pro mě i to, že podpisů bude 2000 kvalitních lidí, kteří budeme propojeni, je obrovský úspěch, a nepotřebuji řečnit někde v nějaké Sněmovně a něco nim tam říkat. Takže když dám jeden příklad, který jsi zmínila: Co když to bude neúspěšné? Nemůže to pro mě být neúspěšné. Proto jsem do toho šel, že vlastně vidím tak obrovskou synergii, že neúspěch tam není.

Martina: Protože na konci bude vždycky poznání o tom, jak se věci mají.

Robin Čumpelík: Poznání, přesně tak. A na to se dá navázat: Už teď máme skupinu, která na tom spolupracuje, poznávají se tam lidi, tvoří spolu, a tak dále, a zároveň se baví o jiných věcech. Takže kde je úspěch? Teď už je zde v takovéto drobnosti. A naučil jsem se s e-peticí, e-government, takže lidem natočím video, jak fungují e-petice, a začneme je vzdělávat v právu. Další úspěch, další drobný úspěch. Dáme jim, ať vědí, jak funguje e-government.

Média, sociální sítě, korporace tady porušují ústavu ČR, a nikdo se o tom nechce bavit. Osvobodit média je klíč ke svobodě.

Martina: Dobře, tak další projednávání pandemické smlouvy bude někdy v květnu, ale my jsme si možná ani nevšimli, že Evropa v polovině září přijala takzvaný European Media Freedom Act, a ty jsi řekl, že tam jsou některé myšlenky vynikající, ale že jako celek tento evropský akt odmítáš. Tak řekni mi, co je tam tak skvělého? A co to nakonec převrstvilo tak, že říkáš: Zase špatně?

Robin Čumpelík: Přiznám se – je to zhruba rok zpátky – a já si už nepamatuji, co tam je. Ale bylo tam to, o čem sníme: Svobodná média – vždyť ono se to tak i jmenuje. Ale já to řeknu možná víc filozoficky: Za hezkými tvářemi se skrývá zlo. Za hezkými slovy se skrývá opak. Bavili jsme se o Velkém resetu, a toto je další příklad. Vždyť vidíme, že média, sociální sítě, korporace tady porušují ústavu České republiky, a nikomu to není blbé, nikdo se o tom nechce ani bavit. To už je ústava – zákon číslo jedna – zbytečný? Tak myslím, že tento Freedom Act by asi měli přejmenovat.

Dobře, že jsi to připomněla, že svoboda slova, nebo vůbec téma svobody, je klíčové, a stálo by za to udělat nějakou veřejnou diskusi. Kolegové mají Sdružení pro obranu svobody slova, a nedávno šel dopis na předsedu vlády, a tam je to perfektně formulované. Takže jsme i mluvili o tom osvobodit média, což je klíč – sociální sítě jsou cenzurované. Dám zase jeden příklad: My jsme dali na sociální sítě rozhovor o vodě. Žádná politika, mám někde schovaný printscreen, a – „Porušujete pravidla komunity“.

Martina: Ano, ten byl o zadržování vody v krajině.

Robin Čumpelík: Ano.

Martina: Nějaké slovo jste zřejmě netrefili.

Robin Čumpelík: Přesně tak.

Martina: Máš pravdu. Už jsme v novém roce, ale já mám ještě tendenci mluvit o minulém roce, ale on už je to předminulý, protože European Media Freedom Act byl už v roce 22.

Robin Čumpelík: Ano.

Technologické firmy předbíhají politický prostor, a přes technologie a peníze určují obsah a tempo legislativy. A tak to nemá být. Cenzura je podle ústavy nepřípustná.

Martina: Vlastně podle této unijní legislativy cokoliv, co bude označeno za dezinformace, bude odstraněno z mediálních platforem. Přišel jsi už na to, kdo o tom rozhoduje? Víš, jestli je to pořád nějaký počítač, jestli je tam pořád nějaký algoritmus, nebo jestli je tam nějaký úředník?

Robin Čumpelík: Víte, kdo o tom rozhoduje? V naší společné knize Laboratoř myšlenek, kde máš taky rozhovor… Možná trošku osvětu: Na politické úrovni celé Evropy, ve spolupráci digitálního světa, máme Češku, paní Věru Jourovou, a ta, mimochodem, v knize Laboratoř myšlenek říká spoustu odvážných věcí. Tak si říkám, že tyto věci nejsou černobílé. A v tomto jako kdyby ztratila Evropa soudnost.

A já řeknu, co si myslím: Je to o tom, že zřejmě technologické firmy svým technologickým zázemím, vybavením a technologickým náskokem, finančním vybavením, vlastně určují tempo legislativy. Ale takhle by to nemělo být. My jsme těmi, kteří mají tvořit tento prostor, a měli bychom říct: „Takhle to má být. Takové jsou ústavy jednotlivých zemí, a cenzura je podle ústavy nepřípustná.“ Takže: „„Vy jste tady mazal ze sociálních sítí? Tak v tu chvíli má paní Jourová říct: „Jak to, že jste mazali ze sociálních sítí?““ A má to říct jako Češka, a má to říct jako Evropanka. To čekáme od této agendy. Takže odpověď je taková, že toho člověka nedokážu pojmenovat, ale Velký reset to pojmenovává velice dobře. Protože téma digitálního světa, a těchto nástrojů, je tam popsáno dobře. Ale druhá věc je, že se toto celé utrhlo, a předbíhá to. Technologická doba natolik předbíhá politický prostor, že vlastně určuje tempo, a to přes technologie a přes peníze.

A o tom bychom se měli bavit, protože finance by takovýmto způsobem neměly zasahovat do politiky, neměly by ovlivňovat zákony, nebo je dokonce psát. To známe z české roviny, že když se tady připravuje zákon, tak ho ve finále píše nějaká poradenka, ne úředníci. Poradenka ho předloží, pak si vymění loga, a dá se to ke schválení. Nebo to napíše ten ČEZ, nebo někdo. Takže toto, myslím, bychom měli oddělit: Kulturně mediální prostor od politiky. Politiku od kapitálu, když máme dost veřejných prostředků, a tak dále. A to je třeba vidět ve zdravotnictví, v digitálním světě…

Proti Velkému resetu bychom měli postavit jinou vizi, která staví na národních státech, regionalizaci, lokální ekonomice, tradici jednotlivých zemí, na štěstí národů. A pak kooperovat.

Martina: A teď ještě tu o Karkulce.

Robin Čumpelík: Přesně tak. Přečtěte si Velký reset, a jdeme na to. Myslím, že naproti Velkému resetu bychom měli postavit jinou vizi, která staví na národních státech, na regionalizaci, na lokální ekonomice, na tradici jednotlivých zemí, a na štěstí národů. A pak se bavit o kooperaci.

Abych řekl jednu vizi, které bych se chtěl věnovat v průběhu roku 2024 – jsou to jakési vize pro republiku. A tam jasně vyplývá, že například Evropa je o sousedství států, a nejbližším sousedství. Takže velká vize prezidenta Havla byla V4. A na čem byla postavena? Na dobrých vztazích mezi sousedy, což je vlastně přirozenost. Protože když nemám dobré vztahy se sousedy, tak jsem v nějakém konfliktu, a už si řežeme ploty, a já nevím, co všechno. A když se to děje mezi státy, tak se to děje s hranicemi.

A tyto platformy států jsou natolik přirozené, že se dějí i tak, i kdyby Evropská unie hned teď přestala existovat. Severské země kooperují v energetice, v marketingu, v mnoha věcech, i když mají na plno věcí milion jiných názorů, ale v mnohém drží při sobě. Nebo jižní státy: Mají lipskou burzu? Nemají lipskou burzu, mají svou burzu. Takže kde je vize Evropy v energetice? Kde je vize? To jsou tak úplně trapně banální otázky, které ve veřejném prostoru neslyšíme. Takže platformy jednotlivých zemí, které kooperují, a mají jednu skutečnou radu – a pak celý Brusel, všechny ty úředníky a byrokracii nepotřebujeme, protože to máme už na úrovni jednotlivých národů.

Martina: Jenomže k tomu samozřejmě není vůle, protože tam je celá armáda úředníků, kteří si tam zřídli poměrně slušné pašalíky, a rozhodně by neměli v úmyslu poslechnout Robina Čumpelíka, a sebrat si svých pět švestek, vrátit rentu, a jít budovat svůj národní stát pro své děti, a pro jeho rozkvět. Z čeho tedy čerpáš naději? Z čeho čerpáš ideály? Protože ty musíme v sobě nějakým způsobem zakotvit.

Robin Čumpelík: Kde je vůle, tam je cesta. Víš, jak jsi řekla, kde je vůle, tam je cesta. O tom to je. Když je síla nějaké myšlenky ve chvíli, kdy máme stále, dá se říct, nějakým způsobem svobodný prostor k tvořivosti, tak se o tom můžeme bavit a předělávat. Můžeme se bavit o idejích a vizích, a ty budou připravené. A zase – nemůže to být neúspěšné. Naprosto pragmaticky si myslím, že o takovýchto věcech jsem nikdy veřejně nemluvil, ale covid nám ukázal inventuru. Spolupracovaly evropské země?

Martina: Ne.

Robin Čumpelík: Ne. Zavřené hranice, kradly si kamióny s rouškami, kdo si co urve z Číny. Tady se čeští politici klaněli čínským letadlům, která přiletěla ve spolupráci se skupinou PPF. Taky zajímavé téma.

Martina: Ale přesto pak přijdeme s tezí, že Německo bude omezovat v případě nedostatku plynu svůj průmysl, aby ho mohlo posílat do České republiky.

Robin Čumpelík: To je síla. Ale to by bylo na další části, nebo ideje. Já na tom pracuji s vámi, s odborníky, s diváky, hloubám si, poznávám. A v případě Evropy si myslím, že to se neudrží. Tohle je starý koncept centralizace moci, která ještě nějakou chvíli bude fungovat, a když potom přijde skutečně krize, tak se to celé rozpadne. Ne, že bych si to přál, to není v tom, že fandím zrušení Evropské unie – o tom to není – ale to je jenom pragmatický pohled na to, že takhle to prostě fungovat nemůže, a nebude.

Takže je otázka, jak to bude fungovat potom, až se to rozpadne. A rozpadne se to buď přes nějaký chaos, když to zjednoduším, a ani nechci říkat to druhé, protože o válce se tady ve velkých médiích mluví furt, a jde z toho mráz po zádech. Takže bavit se o tom, jak Evropa může fungovat jinak, nebo na platformách jednotlivých zemí, a s jednou nebyrokratickou radou – že tam pár úředníků vyřizuje zápisy, překlady, a tyto věci – to je něco úplně jiného, než odevzdávat všechno ze zemí do jednoho centrálního místa, kde se jednotlivé země oklešťují. Naštěstí, jak říkal Komenský – já si ho zase půjčuju, omlouvám se vám, pane Komenský, nahoru – upozorňoval, že jakmile začneme odevzdávat štěstí zemí – on tam píše o byrokracii, a přesně těchto věcech – tak to skončí špatně, skončí to válkou v Evropě mezi arabskými kulturami, a opět to začne v Německu díky německým principům. A to píše Komenský v 17. století. Tak v tu chvíli si říkám: „A jéje, to měl asi pravdu. O 2. světové válce asi nemohl vědět. Takže, Robine, máš děti, máš tuhle zemi rád, tak pojď něco tvořit, pojď se bavit s chytřejšími lidmi, kteří mají zkušenosti, třeba z Evropské unie, a tak dále, o tom, jak to může fungovat jinak.“ Takže toto mě motivuje. Je to vlastně tvůrčí činnost, jako když někdo umí skládat hudbu, nebo maluje obraz. Vzdělávám se tím, a nechávám se de facto unášet poznáním a tvořím.

Nechci válku. Ale svět dělá všechno pro to, abychom spěli do velkého konfliktu. Je na čase udělat všechno pro to, abychom z tohoto začarovaného kruhu vystoupili.

Martina: Robine, i můj korepetitor vždycky, když jsem všechno chtěla hned, říkal: „Všechny myši za sebou.“ My jsme předestřeli mnoho úskalí, mnoho nebezpečí, mnoho problémů, mnoho dobrých věcí, ale řekni mi: Čím bys začal? Kde začít s tou maličkostí, s tranzistorovou změnou, která může mnohé velké uvést do pohybu, do pochodu?

Robin Čumpelík: Martinko, ty mi dáváš tak těžké otázky, ale krásné. Když bych těžil z laboratoře, protože všechno, co dělám, není primárně médium, ale laboratoř – ty víš, je to amatérský výzkum – tak hrozně často na toto zaznívá od lidí odpověď: „Začít sám u sebe. Začít jako v komunitě, a tak.“ A to je svatá pravda. Takže já už jsem nějakým svým způsobem začal, ale kdybychom si měli říct čím, tak určitě osvobodit mediální prostor. Když se zasníš, že by začaly vizionářské věci, kdyby bylo zpravodajství jinak, kdyby byly v médiích jiné pohledy na historii, tak by se lidé možná nadechli – něco jako v roce 68.

Martina: Já jsem říkala: Něco malého.

Robin Čumpelík: To je malé. Oslovit média je malé. Ty už to děláš, ty už to děláš dávno. Jak se jmenujete?

Martina: Rádio Universum.

Robin Čumpelík: Svobodné. Ne?

Martina: Svobodné ne. Dokud jsme měli jen jeden pořad, tak jsme byli Svobodné Universum, a v okamžiku, kdy přibyla platforma...

Robin Čumpelík: Dobrá zpráva: Už se to děje. Osvobozuje.

Martina: A to nestačí.

Robin Čumpelík: To je těžká otázka. Já vím, je to těžké. V tu chvíli si lidi řeknou na náměstí… Ne, je to fakt těžké.

Martina: To se zkusilo, a…

Robin Čumpelík: To se zkusilo. Jsem pozorovatel.

Martina: A každému to bylo tak nějak jedno.

Robin Čumpelík: Hodně si studuji věci kolem 68. a 89., a tam jsou odpovědi. Třeba rozhovor s Janem Urbanem – toho si vážím. Na Inovaci republiky to skoro nemá sledovanost, vidělo to asi 1 500 lidí, což je taky hodně, ale on to tam popisuje: Měli jsme unikátní možnost, chtěli jsme diskutovat o vizi pro národ, všechno jsme měli, ale on nikdo nechtěl. Takže možná začít prostě diskusí s odborníky o vizích, a dávat lidem ne strach, ale nabídku. Dát jim nabídku. Takhle by to mohlo vypadat. Zkuste si všichni představit – tys to taky říkala, jak jsi moderovala v Beskydech – kvantování, začít hromadnou meditaci, racionální meditaci nad vizemi. Taky kolikrát řvu do videí, že se nám něco nelíbí, ale takhle by se mi to líbilo – ne jenom mě – tak to pojďme diskutovat. Tak možná začít tím. Protože pak je to vlastně o ničem, furt ukřičené náměstí, a ve finále – co? Viď?

Martina: Robine Čumpelíku, co je tvým cílem? Co je na konci tvého snažení, kdy si uvaří Robin Čumpelík kafe, a řekne: Tak, a je hotovo?

Robin Čumpelík: Ty si to dokážeš představit u sebe? Novinařina. Ale to je nekonečný proces. Nekonečno. Já nemám žádné ambice, nemám žádný cíl. Mě je úplně odporný princip politických stran, a tak dále. Zároveň tím vším, co děláme ve veřejném prostoru – myslím v alternativách, bez příslušenství k politickým stranám – už dávno politiku děláme. Nechci války. Nechci válku. A myslím, že svět dělá všechno pro to, abychom spěli do velkého konfliktu. To není strach, ze mě nemluví strach, ale jenom racionální pohled na globální dění. A myslím, že je na čase udělat všechno pro to, abychom z toto začarovaného kruhu vystoupili. Když skončila první světová válka, tak existují knihy o tom, jak se sešli myslitelé, a řekli: „Tak tohle ne. Už nikdy. Jak to uděláme?“ Pak skončila druhá: „Tak co? Už ne. Už nikdy.“

Stále se používá slovo „válka“, ale lidé nevědí, o čem mluví

Martina: Už v té první položili základ druhé.

Robin Čumpelík: Přesně tak. A sociální otázky tohoto typu – to už nikdy. Ale teď mluvím o těch, kteří toho nebyli součástí.

Martina: Myslíš filozofy?

Robin Čumpelík: Filozofy. Třeba i Komenský to hodně řešil. Budu si ho půjčovat, protože mě fakt jeho dílo fascinuje. A je to vlastně teď s tebou oslava, protože to prožívám jako oslavu, že zrovna včera to bylo 400 let vydání toho díla. Včera jsem seděl s jedním komeniologem – otázky Komenského jsou opravdu dnešní, radikálně dnešní – a ten komeniolog říká: „My jsme to přeložili, asi před čtyřmi roky, do francouzštiny, a celý nákláďák jsme toho odvezli do Paříže.“ A měli připraveny oficiální akce. A někdo dal dopis, jak on to vypráví – myslím, že mi to řekl na kameru – a říká: „No jo, ale oni pak viděli, co tam je napsané, a my jsme to museli odvézt zpátky.“ Tisíce kusů této knihy, což měl být dar. To je prostě neuvěřitelné. Takže tam jsou odpovědi, tam je naznačené, do čeho se řítíme. A jsou tam i odpovědi na to, co dělat, aby k tomu nedošlo. Tato mise je možná nějaké naivní bláznovství, a nevím co, ale život je krátký na to se o takovéto věci nepokoušet. Takže nevím. Já nechci konflikt v Evropě, nechci ho ani jinde, samozřejmě. Nechci v Evropě konflikt, když máme děti, a máme rádi krajinu. A víš, jak to myslím – co všechno se pak stane?

Martina: Takže, milí posluchači, čtěte Komenského a přemýšlejte.

Robin Čumpelík: Ano, přesně tak. Za to moc děkuji.

Martina: Robine Čumpelíku, já ti moc děkuji za návštěvu ve studiu, děkuji ti za tvůj velmi otevřený rozhovor a za tvou upřímnost. Vážím si toho.

Robin Čumpelík: Taky moc děkuji. Je to pro mě velká čest, a chci poděkovat za tenhle rozhovor. Chci taky poděkovat za psaný rozhovor, který jsme spolu dělali v covidu. Moc si toho vážím – lidé mají možnost si to najít. A měli bychom udělat nějakou společenskou akci, a zamyslet se nad těmi otázkami, které jsme si v covidu dávali do té knihy, a třeba to takto posunout dál.

Martina: Všichni bychom měli zkrátka spolupracovat.

Robin Čumpelík: Spolupracovat, ano.

Martina: To bude ono.

Robin Čumpelík: Ano. A i s nepřáteli. I když to pojmenovávám, nebo se snažím, tak si myslím, že i s nepřáteli bychom měli mít podanou ruku, protože furt je tady v Evropě klid, beze zbraní. Když člověk viděl Etiopii, to je… Lidé stále používají slovo „válka“, a furt nevědí, o čem mluví.

S lehkým dojetím jsem četl reportáž Ivana Davida z Evropského parlamentu, kde politici, zablokováni protestujícími traktoristy, obraceli kabáty. Strach z naštvaných zemědělců přiměl europoslance, aby zakázali patentovatelnost rostlin, tedy legislativu, díky které by tři nadnárodní firmy ovládli během jediného roku veškerý evropský trh. „Globalisty lze porazit“, konstatuje Ivan David na příkladu zemědělců s jejich traktory a podporou veřejnosti.

Vítězstvím nad globalisty je také rezignace EU na dohodu o volném obchodu s Mercosurem, do které obrazně řečeno hodil vidle liberál Macron. Impulzem byl pohled na traktory francouzských zemědělců, mířící na Paříž. Evropským zemědělcům je jasné, že by neobstáli v konkurenci s Brazilskými a Argentinskými kolegy, kteří na rozdíl od nich užívají v Evropě zakázané pesticidy a neplatí v Evropě vybírané uhlíkové daně.

Potvrzuje se, že politici rozumějí pouze síle a toho, kdo se s nimi zkouší domluvit po dobrém, ze zásady nezastupují, nýbrž ignorují. Také ale vidíme, že proti globalistům se bouří lidé, kteří se živí prací. Neziskové elity, kterým se vtipně přezdívá „lehkoživky“, jsou ke globalistům loajální. Demokracii, kdy se občané svedou bránit diktatuře oligarchů, lze nově přičlenit adjektivum „traktorová“. Místo veřejného intelektuála hájí právo občana na svobodu a zdravý rozum farmář, který přijíždí do města na traktoru, na způsob sošného rytíře na bílém koni.

Okno, kdy je úspěšná vzpoura proti globalistům ještě možná, se ovšem uzavírá. Přicházejí mentálně chabé, nedovzdělané generace, které už nebudou mít povědomí o svobodě, na které je třeba z pudu sebezáchovy trvat. Výmluvnou předzvěstí je progresivní dorost v médiích hlavního proudu. Společenské procesy mají setrvačnost, jež neumožňuje zásadní změnu kurzu, ani když už je jasné, že je na obzoru ledovec. Teď, anebo nikdy, říkám si při pohledu na Holandské, Německé, Francouzské či Polské traktoristy, aniž bych ovšem trpěl iluzí o revolučním potenciálu traktoristů Agrofertu.

Traktorová demokracie je demokracií sezónní, zimní. Strach politiků z takové demokracie pomine v březnu, kdy se traktory vrátí na pole. Místo naštvaných zemědělců se politikům připomenou štědří lobbyisté. Globalisté se svými neomezenými prostředky uplatí, vše co jim stojí v cestě za dalšími zisky. Ty generuje koncentrace kapitálu do stále menšího počtu rukou. Účinnou obranou proti koncentraci bohatství a moci může být jenom porážka systému, který takovou koncentraci umožňuje. A je jasné, že traktory nesvedou odstranit korporátní fašismus, zkrotit finanční oligarchii, anebo zastavit válečné šílence.

Důležité bude, zda se traktorová demokracie stane katalyzátorem širšího protestu. Zda se otevře nové okno, kterým se ze světa kontaminovaného nekonečnou chamtivostí nemravně bohatých, vyprostíme do světa vstřícného k obyčejným lidem. Ano, je to boj s časem, protože účinek katalyzátoru bude slábnout a porazit globalisty je třeba dříve, než se do společnosti vrátí lhostejnost, únava a apatie. V každém případě mne mrzí, že nemám traktor!

Martina: Jak dalece nás do těchto nesmyslů tlačí Evropská unie, a jak dalece jdeme naproti my sami?

Pavel Janeček: Dneska už je to v podstatě propojené, a samozřejmě to jsou věci, které přicházejí celoevropsky. Určitě si pamatujeme onoho führera pro zelené zdroje jménem Timmermans, ten utekl z Evropské unie, přímo z Evropské komise, a velice neúspěšně kandidoval v Holandsku. Takže je to samozřejmě celoevropský trend. Ale když se podíváte, jak to prorostlo do našich politických stran, tak každá politická strana má jednu z programových priorit v takzvané environmentalistice, to znamená, že také mají lidi, kteří se tím zabývají. U nás je to výborný byznys, samozřejmě, je to přerozdělování obrovských prostředků – už jsme to tady několikrát zmínili – a to bez jakékoliv odpovědnosti, a doposud vám za to každý zatleskal: „Oprav si dům po babičce“ – je skvělé, ne? Prostě dostanete milión a vyměníte tři okna, protože na víc vám to stačit nebude. Tak to je prostě skvělé. Ale ta babička vám je vděčná, protože vám dali 1,5 miliónu. Ale odpovědnost za tyto vynaložené peníze je trošku diskutabilní.

Martina: To znamená, že třeba u nás nevidíš převahu zdravého rozumu, naslouchání odborníkům, energetikům, a snahu si třeba vytvořit – vím, že to třeba zní naivně, ale řeknu to tak – jakýsi ostrovní systém, takže nebudeme nasedat na všechny nápady, které se k nám z Evropské unie, nebo od sousedů tlačí?

Pavel Janeček: Martino, já jsem nic takového nezaznamenal. Nezaznamenal jsem to už mnoho let. To chce autentickou politiku ve prospěch České republiky, a to já úplně nevidím. Já prostě vidím, že my přebíráme. Tak se podívejme, kolik zákonů se v parlamentu schvaluje převzetím z Evropské unie, a kolik je autentických zákonů předkládaných našimi poslanci. To je – myslím – 1:8. To je odpověď.

Martina: Máme už vůbec energetickou koncepci?

Pavel Janeček: Loni v únoru pan ministr Síkela říkal, že do konce roku bude schválená, ale ještě není ani předložená. Ale to prostě souvisí i s tím, že slyšíme různé názory na vybudování třeba jaderného bloku v České republice. Na podzim jsme se dozvěděli, že to možná nemusí být jeden blok, ale čtyři bloky. To je přeci zvláštní, ne? Energetická koncepce by měla být promyšlená, a neměla by být měněna každé dva roky. Prostě energetika není – i když si to někteří myslí – něco, co je pro jedno volební období. To je v podstatě pro jednu generaci.

Martina: Když jsi to zmínil, tak dostavba dalších jaderných bloků se u nás stává evergreenem, a neustálá diskuse o tom, co dostavíme, kolik dostavíme, kdy dostavíme, trošku připomíná začátky každé pětiletky, kdy jsme vyhlašovali závazek, že doženeme, a hlavně předeženeme západní země. Kolik sázíš na to, že se s dostavbou Dukovan začne?

Pavel Janeček: To je těžká otázka, Já myslím, že nezačne. Myslím, že i to výběrové řízení se prostě strašlivým způsobem vleče, že děláme bezpečnostní dotazníky, a podobně, ale my v podstatě nemáme v této záležitosti žádnou koncepci. Já jsem se díval, jak je to v ostatních zemích, a je to strašně zajímavé, protože třeba Polsko to má naprosto ostře nalinkováno k maximální soběstačnosti, v jasně daných časových horizontech. Podstatným faktorem pevného kurzu je posilování role státu, jako nejsilnějšího vlastníka strategických aktiv. A my jsme tady někdy zkraje 90. let slyšeli, že každý subjekt, který je privátní, je lepší než státní. To jsme tady slyšeli, že každý privátní subjekt je lepším hospodářem, než stát. To je něco, co v podstatě úplně devastovalo energetiku v této zemi.

Když bychom odstavovali uhelné bloky, musíme je nahradit plynovými. Ale ty nemáme nakontrahované, takže do roku 27 těžko postavíme. Potřebujeme minimálně 3 000 MW.

Martina: Jsou komodity, které se neprodávají.

Pavel Janeček: O tom není vůbec sporu. Prostě Poláci jsou schopni dělat razantní rozhodnutí, a mají v současné době nakontrahováno šest jaderných bloků – nevím, jestli dvacet drobných, říkají tomu „small medium reactors“, a mají už přesně stanovena teritoria, a podobně. A na mě to dělá dojem, jako kdyby někdo Evropskou unii v podstatě plánoval jako jeden stát s tím, že energii budeme brát z Polska. Takový dojem to na mě dělá.

Martina: Už jednou jsme měli téměř před spuštěním výstavby – trošku to přeháním – ale přece jenom jsme byli blíže v dostavbě Temelína. To skončilo, tehdejší vlády to zametly pod koberec, a teď se stále bavíme o Dukovanech. Ty jsi vyjádřil pochybnosti o tom, že vůbec začneme. Ale řekni mi, je možné nezačít? Co si počneme?

Pavel Janeček: Celý ten náš rozhovor se vede v duchu, že by bylo potřeba energetiku řídit koncepčně a dlouhodobě. A to tady prostě nevidíme. Já nevidím důvod, proč rok řešíme bezpečnostní dotazník. Martino, to je celý komplex věcí, proč si myslím, že se nezačne stavět žádný blok. Dokonce Dukovany ani nejsou tak vhodné, jako byl Temelín. V Temelíně byly v podstatě už před rokem 89 plánovány čtyři bloky, a byly postaveny jenom dva. Tam je dostatek vody – to je vždycky důležitá záležitost, chlazení reaktorů, a tak dále. Takže se tady bavíme o pátém bloku v Dukovanech, který je menší – Dukovany jako takové mají menší reaktory.

Ale celé je to zvláštní. Tak tady přece vláda dlouhodobě říká, že nechceme být montovnou, energeticky náročnou montovnou. A v podmínkách výběrového řízení je, že generálním dodavatelem stavby není česká firma. Proč vláda, nebo společnost, která to vypisuje, nedá do podmínek, přímo do podmínek, že generálním dodavatelem stavby bude česká společnost? Proč to musí být subjekt, který je podřízen nějaké stavební společnosti ze zahraničí? Nevidím jediný důvod. Když se stavěl Temelín, tak ho stavěly Vodní stavby Temelín, v podstatě naprosto česká společnost. A uvědomme si, že stejně cement, kámen, voda, a podobně, budou z území České republiky.

Martina: Myslíš ten kámen, když poslední kamenolom byl otevřen v devadesátých letech?

Pavel Janeček: Jo. I to. To samozřejmě souvisí s tím, jestli jeden, nebo čtyři bloky. Z čeho bychom to stavěli? Když to bude roll on, to znamená za sebou, tak třeba ano. Ale stavební kapacity tady v podstatě nejsou, a nejsou ani materiálově vybavené. Já nevím, jestli blok bude stát 220 miliard, nebo kolik, a z toho je evidentně 20 procent stavební část. To se bavíme o 55 miliardách. Tak proč o těchto 55 miliard není v podmínkách soutěže napsáno, že budou stoprocentně kryty českými společnostmi? Když už tedy nechceme být montovna.

Martina: To jsou řečnické otázky. Už jsem svého času slyšela názory, ale ty už teď také nejsou aktivní, že nechceme být zásuvkou, protože pracujeme zjevně na tom, abychom zásuvkou nebyli. Ale teď jsem si v duchu sumírovala otázku: Co budeme dělat v čase, než dostavíme nové bloky jaderné elektrárny, a mezitím zavřeme uhelné, jak jsme se k tomu zavázali? Ale teď už to nemá smysl, protože nic stavět nebudeme. Co budeme dělat poté?

Pavel Janeček: Samozřejmě tato otázka je naprosto legitimní. Prostě zaprvé, já jsem připraven vsadit se, že se žádné uhelné bloky nezavřou. Tady je kolem 50 procent instalovaného výkonu, a zároveň disponibilního výkonu, z uhelných elektráren. To prostě nejde – za jakékoli peníze. To je spíš otázka, co s tím bude stát dělat rozpočtově. A potom jsme slyšeli, že pokud bychom uhelné bloky odstavovali, tak je musíme nahradit plynovými bloky. Ale tak fajn – ale my žádné plynové bloky nemáme nakontrahované, nemáme ani výběrová řízení. Dalo by se to snad stihnout v Mělníce, ale mně přijde, že ani tam to není v podstatě rozpitváno. Tyto bloky nejsou připraveny ani legislativně, ani projektově – a poptávka po těchto technologiích je vysoká. To znamená, pokud nemáme nakontrahováno, tak tady těžko nějaký plynový blok do roku 27 postavíme. My potřebujeme minimálně 3 000 MW, které by byly schopny pokrýt jednak základní zdroj, ale samozřejmě i špičkový zdroj zálohující obnovitelné zdroje.

Máme postavit 3 000MW plynových zdrojů, které potřebují 4,5 miliardy kubíků plynu ročně. Česká spotřeba je 7 až 9 miliard. Odkud vezmeme o 60 procent víc plynu?

Martina: A jak jsme na tom vlastně s plynem?

Pavel Janeček: To je v této souvislosti dobrá otázka. Výborně, samozřejmě máme nové zásobníky, to jsme schopni si přečíst v zápatí a záhlaví denního tisku. Ale zároveň víme, že v roce 24 končí přepravní tranzitní smlouva mezi Ruskem a Ukrajinou – to znamená problém východního proudu – a pokud tato smlouva nebude obnovena, tak tuto záležitost nevidím úplně pozitivně – nedovedu si představit, že k nám nebude plyn proudit přes Lanžhot – a pak jsme stoprocentně závislí na Německu.

Takže moment: Pokud máme postavit 1 000 MW plynového zdroje, tak ten potřebuje pro svůj výkon nějakých 1,5 miliardy kubíků plynu ročně, když by to byly tři, tak je to 4,5 miliardy kubíků. Česká spotřeba za loňský rok je 7 miliard, a v normálních letech – řekněme v letech nekrizových – byla přes 8 miliard, někdy až 9 miliard. To se tady bavíme o tom, že musíme zvýšit dodávku plynu do České republiky o 60 procent. Je toto zváženo? Odkud přivezeme takovéto množství plynu, když východní proud nebude fungovat? A bude stačit kapacita zplynovacích stanic na pobřeží Severního moře a Baltu? Bude dostatečná kapacita v potrubí tak, abychom dovezli nějakých 13, 14 miliard kubíků ročně? Bude?

Martina: Ale teď se zeptám trochu ironicky: Tato východní smlouva, která skončí v roce 24, přepravní smlouva, nás nemusí moc zajímat, protože loni nás Fialova vláda přesvědčovala, že Českou republiku zbavila závislosti na ruském plynu.

Pavel Janeček: No jasně. Zbavila, určitě.

Martina: Zbavila?

Pavel Janeček: Ne stoprocentně zbavila. Já jsem to také slyšel opakovaně na tiskové konferenci ve čtvrtek. A v sobotu ti stejní lidé říkali, že k nám teče z východu 12 miliónů kubíků ročně.

Ze zásobníků na Ukrajině k nám proudí plyn ruského původu

Martina: Chceš tím říct, že neříkali úplně pravdu?

Pavel Janeček: Ne, asi měli špatné poradce. Bezpochyby. To nemohlo být jinak. Protože k nám samozřejmě proudil ruský plyn i zkraje roku, k nám samozřejmě proudil zkapalněný plyn přeprodávaný přes obchodníky, kde nebylo možné vyloučit, že k nám proudí zkapalněný plyn ruského původu. Ale teď je zcela zřetelné, že je to plyn, který jde ze zásobníků z Ukrajiny, kde byl uskladňován různými zahraničními společnostmi, a protože víme, že na Ukrajinu není možné dopravit toto množství plynu jinak než z Ruska, tak je to stoprocentně ruský plyn. A byl uskladňován v obrovských kapacitních zásobnících plynu na území Ukrajiny, a potom je prodáván do České republiky, Rakouska, do Maďarska, přes Rakousko do Itálie, a tak dále. Samozřejmě Slovensko je stoprocentně závislé. Podívej, Martino, minulý týden se prodalo přes Slovensko – tam je předávací stanice Výrava – za dva dny do Polska 5 miliónů kubíků ruského plynu.

Martina: Znamená to, že my nadále kupujeme ruský plyn, ale přes demokratické prostředníky?

Pavel Janeček: Já nevím, kdo je obchodníkem, ale je to takové množství, že s tím musí obchodovat velké společnosti na území České republiky. To nemůže dělat žádný marginální obchodník.

Energetiku je potřeba řídit dlouhodobě, nikoli jen na jedno volební období, a to bez jakýchkoliv emocí a ideologie

Martina: Umíš si představit, že nám vládní představitelé v tomto smyslu slova docela normálně lhali? Nebo je tady šance, že jsou jenom naprosto neinformováni?

Pavel Janeček: Chci věřit tomu, že nám nelhali a že byli mylně informováni, a nevím, jestli je to lepší, nebo horší. Prostě vládní představitel, který není informován, není úplně dobrý vládní představitel.

Martina: Já právě teď přemýšlím, jestli je lepší být…

Pavel Janeček: Já nechci mít vůbec tuto polemiku. Já si prostě myslím, že se o tom úplně zbytečně takhle detailně bavili, místo aby se zabývali podstatou věci, tedy že je potřeba zajistit levné energie pro průmysl na území České republiky. Tady vidíme úplně fantasmagorické věci, jako jestli hokejista nastoupil, nebo nenastoupil, jestli někde hrál, nebo nehrál – a druhý den hraje v Německu. Tak já úplně nevím, Martino, jestli se bavíme o podstatě věci.

Martina: Podstatou věci, tedy jestli bude dostatek plynu.

Pavel Janeček: To jsem tady přesně řekl. Prostě, jestliže si říkáme, že budeme mít odstavené uhelné elektrárny, že postavíme 3 000 MW instalovaného výkonu v plynu, tak se musíme ptát, jestli budeme mít dostatek plynu tak, abychom plynové elektrárny takzvaně nakrmili. Takhle jednoduché to je. A musíme je nakrmit za levný plyn, protože jinak bude elektrická energie tak drahá, že to prostě průmysl neuplatí. Samozřejmě pak to neuplatí ani klienti, tedy obyvatelé.

Martina: Jen si myslím, že opravdu i lidé, kteří nemají žádné vzdělání v energetice, si dokážou odvodit, že pokud nemáme nasmlouvané dodávky, nebo pokud nemáme postavené jaderné bloky, nebo plynové elektrárny, tak zkrátka plyn nebudu mít. Myslím, že na to nepotřebuji žádné velké vzdělání. Myslíš si, že si opravdu nikdo nepoložil otázku: Co si počneme po roce 2030?

Pavel Janeček: Domnívám se, že jsem na toto odpověděl. Řekl jsem, že energetiku je potřeba řídit ne na jedno volební období, a nějakými výkřiky, ale standardními rozhodovacími procesy bez jakýchkoliv emocí a ideologie. Energetika je základním kamenem průmyslu, a to se tady dlouhodobě neděje. To fakt není chyba jen této jedné vlády, to se tady neděje dlouhodobě.

Na lipské burze obchodovat jen přebytky, zavést státního obchodníka s elektřinou vyrobenou v ČR a vystoupit ze systému emisních povolenek

Martina: Protože všechny kroky, které by se měly udělat, jsou během na velmi dlouhou trať, tak jaké to má řešení?

Pavel Janeček: Tyto kroky jsou samozřejmě během na dlouhou trať, ale celá řada věcí se dá vyřešit celkem rychle, to není něco zásadního. Já jsem zmiňoval, co se dá dělat s regulovanou složkou elektrické energie. V plynu regulovaná složka není až tak zásadní. Zároveň jsem říkal, co se dá dělat s cenou politikou směrem k lipské burze – obchodovat přebytky. Zároveň jsem říkal, že by bylo potřeba zavést státního obchodníka, který by byl benchmarkem pro český průmysl a který by obchodoval v podstatě s elektrickou energii vyrobenou na území České republiky. Za další jsem říkal, že je potřeba vystoupit ze systému emisních povolenek. Toto jsou věci, které se dají udělat okamžitě.

Co se týče instalací jaderných a plynových elektráren, a podobně, tak v momentě, kdy uděláme tyto kroky, uvidíme, jak efektivní jsou obnovitelné zdroje. Peníze, které dáváme do obnovitelných zdrojů, bychom měli do značné míry alokovat do standardních elektrických zdrojů, ať už se jedná o jaderné bloky, plynové elektrárny, nebo malé energetické bloky, myslím tím malé jaderné bloky. Byť i o tom mám značnou pochybnost, tedy o jejich průchodnosti vzhledem k jejich nákladnosti – a to je ta úspora z kvantity – protože povolovací procesy a podobně, jsou trošku stejné, jako u jaderné elektrárny, ale pak z nich dostaneš úplně jiné množství energie.

Martina: Momentálně se trošku tyto malé jeví jako alibi.

Pavel Janeček: To říkám dlouhodobě. Tak to bylo slyšet i v novoročních projevech, myslím, že i pan prezident se zmiňoval o tom, že postavíme malé jaderné bloky. A týden na to NuScale, který měl v Americe najet, byl vzhledem k finančním nárokům odpískán. Pojďme se věnovat energetice koncepčně, pojďme do ní nepouštět ideologii. Já si vůbec nemyslím, že v okolí vlády jsou lidé, kteří nevědí, o čem mluví. Já si jenom myslím, že jsou svázáni evropskou ideologií jako takovou, která na konci dnů bezpochyby škodí České republice.

Martina: To jsi říkal. Ale zároveň jsi říkal, že k tomu všemu nevidíš vůli – ani u nás, ani v Evropské unii.

Pavel Janeček: Potvrzuji.

Martina: Pokud to nebudeme řešit, pokud budeme dál pokračovat v nastoleném trendu, tak jaké to podle tebe bude mít následky? Nejenom u nás, ale i v Evropě.

Pavel Janeček: Já se hrozně nerad zaměřuji jenom na Českou republiku, protože energetika jako taková má přeshraniční význam – o tom není sporu. Tato slova jsou děsivá: Deindustrialization – to znamená snížení průmyslovosti Evropy jako takové. To znamená, že Evropa sama není schopná vygenerovat levné zdroje energie, takže si potom průmysl pochopitelně najde cestu mimo Evropu. Konkurenceschopnost Evropy končí. To je obrovský problém. Proto jsem velmi skeptický k vyjádřením, že už jsme překonali to nejhorší, že už to bude dobré. Já se pořád ptám: „Na základě čeho vlastně by se měl průmysl zmátořit, zregenerovat? Proč by se měla situace vylepšit, když Evropa jako taková má obrovský problém s dostupností levných surovin, a nejen surovin, ale i energií?“

Prostě, když se Francie dostala do konfliktu s Nigerem, tak jsem někde napsal, že je to problém, protože bude problém získat levný uran. Uvědomme si, že v té době Francie obchodovala s Nigerem uran za 0,5 euro za kilo. A ze dne na den se cena z 0,5 eura za kilo dostala na 200 euro za kilo, to je 400krát. Já jsem slabý v matematice, ale toto je prostě tak. A když se podíváme, co se stalo na trzích s uranem, tak uran se obchodoval někde za 30 USD za libru, a dneska se obchoduje za 100. A teď mluvíme o tom, že Francie postaví 14 jaderných bloků, Polsko, jak jsem zmiňoval, postaví 6, a další bloky jsou v plánech. Kde na to budou brát uran, když se uran primárně obchoduje z Nigeru a Kazachstánu? Prostě to jsou dva základní zdroje uranu pro jaderné elektrárny. A když chcete stavět plynovou elektrárnu, měli bychom mít nastavenou dodávku plynu. Když chceš stavět jaderný blok, tak bys měl mít zajištěnou dodávku uranu. To je prostě tak, to neokecáš, to není o ideologii. Takže já jsem z těchto důvodů velmi skeptický. Miroslav Bárta, egyptolog, napsal nějakou knihu, která je výborná, a tam jedním z aspektů přežití civilizace, až takhle vážně to vidí…

Martina: Sedm zákonů civilizace

Pavel Janeček: Sedm zákonů civilizace, děkuju, tak jedním ze sedmi zákonů civilizace je dostatek levné energie pro přežití. A my ji nemáme. My ji reálně nemáme.

Elektromobilita je slepá cesta

Martina: Myslíš, že nás v budoucnu očekává radikální zdražování energie právě z těch důvodů, které jsi vyjmenoval? Že bude čím dál tím dražší?

Pavel Janeček: Co se týče komodity, nechci predikovat, tak když budeme vyrábět z uhlí, máme uzavřený cyklus, vytěžíme uhlí, tak zdroje jsou – myslím tím prokázané zásoby ve slojích – asi do roku 2050. To znamená, budeme vyrábět z uhelné elektrárny, budeme dobře odsiřovat, depopílkovat, a podobně, tak v podstatě není jediný důvod, proč by se měla elektrická energie zdražovat. Ale pak je tady ideologická část – to jsou obnovitelné zdroje. Já jsem tady zmiňoval, že 10 GW znamená 700 miliard ze státního rozpočtu, a to je v principu regulovaná složka, to znamená, že stát tu část, na kterou má vliv, bude dramaticky zdražovat. To je prostě jedna a jedna.

Martina: A do toho ve velkém zavádíme elektromobilitu. To je skutečně jako budovat na poušti vodní elektrárnu.

Pavel Janeček: Podívej, jestlipak víš, kolik stojí výroba benzínového motoru?

Martina: Nevím.

Pavel Janeček: Řádově 1100 euro. Benzínového motoru, 1100 euro.

Martina: Baterie?

Pavel Janeček: Ne. A k tomu nějaký výdech, nebo ten výfuk, a tam je nějaký filtr, myslím, že se jmenuje DPF. Víš, kolik stojí tato soustava?

Martina: Ne.

Pavel Janeček: 2 300. Motor má poloviční cenu výfuku a odlučovače, který je tam kvůli normám EURO 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7 – možná bude i nějaká další. Já jsem se díval, za kolik se vyrábí škodovka Citigo. To nejmenší auto by se vešlo do této místnosti, elektro, a cena byla fantastická, 800, 900 tisíc korun. Z toho je 60 procent baterie, a prodává se za 400. Jak se to automobilkám může vyplatit? Jak se může vyplatit prodávat elektromobilitu? A to se nebavíme o provozních nákladech. To přeci je příšerné.

Martina: Hlavně provozní náklady pro uživatele.

Pavel Janeček: Ty jsou přeci fantastické. Máme dotace, ne? Co? Dneska jsem četl, že za e-vehikl dá stát každé firmě 200 000 korun. Já si to tedy nekoupím ani za těch 200 000 z dotací, to fakt ne. Prostě to je úplný nesmysl.

Martina: Já mám noční můru, že dojde k zablokování dálnice, a teď všem autům dojde šťáva.

Pavel Janeček: Ty máš tedy noční můry. Já jsem teď viděl zacpanou dálnici traktory. Sice jsem to moc neviděl v České televizi, to úplně ne, ale zato jsem se dozvěděl všechno o Gudžarátu. Ale o Německu jsem se nedozvěděl skoro nic.

Martina: Proč se zneklidňovat.

Pavel Janeček: Já prostě si myslím, že elektromobilita je slepá cesta a že vždycky rozhodují headliny. Takže když uvidíme, že elektromobilita je super, tak přestáváme vyvíjet spalovací motory. A tady mám, Martino, obrovskou naději – tady se fakt zastavím – mám obrovskou naději vůči České republice. Víš, všimla sis možná, že Škodovka by si měla zachovat vývoj spalovacích motorů, a taky jejich výrobu pro celý koncern Volkswagen. To je obrovská práce pár lidí ze Škodovky, to je úžasný a správný lobbing. Oni to dokázali. A tam vidím obrovskou flexibilitu českého národa a českých lidí. Já ty lidi trošku znám, a jsou neuvěřitelně schopní. A zaplať pánbůh za ně. To do mě vkládá naději, že to možná nebude tak špatné, že nakonec najdeme cestu.

Asi budeme budit děti ve tři ráno, protože je levná elektřina, takže děti šup k peci, hybaj. A stejně tak pouštět pračky.

Martina: A jak si myslíš, že budeme hledat cestu, když se teď tváříme, že nám technologický trn z paty vytrhne umělá inteligence, a ta, pokud vím, už teď spotřebovává, tuším, 10 procent veškeré elektrické energie. A neumím si představit, při tomto masivním nárůstu – protože víme, jakým způsobem se rozvinula umělá inteligence jenom za poslední rok – jak to půjde dál, a z čeho ji budeme živit?

Pavel Janeček: Martino, já nechci živit umělou inteligenci. Vrátím se k energetice: My se prostě bavíme o decentralizaci energetiky – což je téma, který jsme tady ani nediskutovali – a k decentralizaci slouží obrovská datová pole. To je úplně stejné téma. Prostě sbíráme obrovské množství dat, která v podstatě ani nepotřebujeme. Elektromobilita má nějakou konotaci s řízením budoucí decentralizované soustavy – tomu se říká agregace – to znamená, že slyšíme o tom, že pračky budeme pouštět jenom v momentě, kdy bude levná cena elektrické energie. Když budeme mít 24 tarifů, nebo víc tarifů, to znamená, že budeme skvěle plánovat výrobu, že úplně přesně víme, že děti budeme budit ve tři ráno – protože teď je levná elektrika, tak šup k peci, hybaj, toto a toto. Teď si samozřejmě dělám legraci.

Ale podstata věci je, že elektroauto připojené k síti bude sloužit k akumulaci elektrické energie. To znamená, že se bude se nabíjet automaticky přes dálkově řízený impuls v momentě, kdy bude přebytek elektrické energie – to tyto decentralizované systémy, obnovitelné zdroje samozřejmě dělají – buď přebytek, nebo nedostatek, a baterka prostě bude sloužit k akumulaci jako takové, v podstatě k řízení soustavy. Už ale nikdo neříká, že ta baterka má nějakých 6 až 8 000 cyklů a že vám tady bude někdo tyto cykly intenzifikovat, bude vám jich dělat víc, a tím vám bude vlastně ničit váš majetek. To je taková legrace, kterou si málokdo uvědomuje, když plamenně hovoří o decentralizaci a agregaci.

Martina: Zaujal mě momentální postoj Francie, která – když jsme se bavili o tom, jak sází na jadernou energii – volá po evropské regulační pauze, což se týká emisních povolenek. A vlastně mě to až rozesmálo, protože jestli jsme přesvědčeni, že musíme bojovat proti změně klimatu, a zavádíme tyto evropské regulační systémy a mechanismy, které v podstatě – jak jsme se o tom bavili – vedou Evropu do hospodářské nekonkurenceschopnosti, a pak si jen tak jednoho dne uděláme na pár měsíců pauzu. Je to podobné, jako dovolit v bazénu v Podolí, že močit se může jenom do pravého rohu.

Pavel Janeček: Tam je hrozně důležité, aby v tom bazénu fungovaly odtokové mechanismy. Je hrozně důležité si uvědomit, že z jaderných bloků se žádné emisní povolenky neplatí, takže proč to ti Francouzi vlastně žádají? To je spíš otázka ceny elektrické energie z onoho jaderného bloku – a nic jiného to není. Vždycky za vším hledej peníze. To je čistě o tom.

Ale já pevně věřím, hrozně věřím, v český národ. Jsem hrozně hrdý, že jsem se tady narodil, a žiji tady celý život – a sjezdil jsem opravdu velmi intenzivně celý svět – a vždycky jsem se sem vracel, a všem říkal: „Vůbec netušíte, jak strašně dobře se tady žije.“ A to je právě dáno espritem Čechů. Já si myslím, že to všecko skončí úplně dobře. Už vidíme první signály třeba v evropských volbách. Vždyť jsme viděli Grétu, kterou, chudáka, před minulými volbami vozili po celém světě, a všichni volili Grétu, a environmentální politiku. Teď žádná Gréta nejezdí, takže se lidé trošku zamyslí, a budou se snažit volit takové zástupce, kteří budou mít racionálnější přístup k životu.

Martina: To znamená, že věříš, že to u nás, v České republice, dáme, protože máme ten fortel?

Pavel Janeček: Ne.

Martina: Ne?

Pavel Janeček: Já mluvím o tom, že základní kamenem všeho je ČEZ, protože tam to všechno začíná a končí – ČEZ má uhelné elektrárny. To znamená, že tady je uzavřený cyklus výroby elektrické energie z primárního zdroje, a to je něco, co nám umožní v podstatě přežít problematické roky.

Pokud podnikatelé na území ČR pochopí, že jejich zájmy obhájí pouze národní stát, tak máme vyhráno

Martina: To ano. Ale ČEZ je zároveň ten, který to uživatelům prodává za peníze, které bychom nazvali nekřesťanskými.

Pavel Janeček: Tak mluvili jsme o tom, že budou nějaké volby, a podobně, tak se situace může různě nastavit, můžou být přijaty jiné zákony, které třeba tyto strategické podniky nebudou jaksi nutit, aby maximalizovaly zisk, ale že by měly mít nějakou odpovědnost vůči průmyslu, a tak dále. Nebo se dá použít zákon, který tady ovšem, Martino, je – to je zákon o cenách, taky jsem ho tady zmiňoval, to znamená náklady plus přiměřený zisk – a to jsou věcně usměrněné ceny. To v se podstatě se řešit dá. V momentě, kdy se třeba najde excuse, nebo výjimka, pro vedení těchto společností, tak se to dá řešit velmi rychle.

Martina: Vím, že už jsi to řekl mnohokrát v různých odpovědích, takže teď poslední otázka: V čem pro tebe tkví hlavní světlo na konci tunelu?

Pavel Janeček: To je podle mě otázka, na kterou jsem poslední tři minuty odpovídal. To je zásadní věc, a já jsem přesvědčen o tom, že zdravý rozum zvítězí. A to nejenom na bojovém poli, ale v principu na řešení těchto problémů. Martino, to není tak strašně složité, to fakt není složité. Je to jenom o penězích, a o možnosti najít balanci mezi zájmy peněz, a zájmy národa jako takového, nebo vůbec státu, národního státu. Já bych toto nechtěl úplně dlouho rozvíjet, ale pokud podnikatelé na území České republiky pochopí, že jejich zájmy obhájí pouze národní stát, tak máme vyhráno.

Martina: Věříš tomu?

Pavel Janeček: Jo, tomuto bytostně věřím, že to podnikatelé pochopí.

Martina: A kolik si myslíš, že bude muset stát kilowatthodina, aby lidé….

Pavel Janeček: Aby předseda představenstva Volkswagenu řekl, že bude konkurenceschopný pouze v případě, že bude cena elektrické energie pro Volkswagen 1,70 Kč za kilowattu. V současně době platí 9,80 Kč.

Martina: Pavle Janečku, já ti moc děkuji za tvé velmi fundované odpovědi, a za to, že jsi nás upozornil na mnoho absurdit, které nás obklopují. Děkuji.

Martina: Zabránění takového skutku je asi mantrou, kterou nyní budeme všichni opakovat, doufat v ni, a snažit se. Mluví se o tom, že by třeba žadatelé o zbrojní průkaz měli absolvovat nějaké psychotesty, protože tento střelec psychické problémy měl. Co si o tomto myslíš?

Pavel Černý: A to je zase – a teď moderně řeknu – „dezinformace“. Média vlastně tvrdí, aspoň to tak vyznívá, že žádné psychologické testy dnes neběží – aspoň tak tomu z oněch článků rozumím – což zase není vůbec žádnou pravdou. Zpravidla to probíhá tak, že pokud je někdo prvožadatel, neměl nikdy zbrojní průkaz, tak ho jeho lékař, obvoďák, na psychotesty zpravidla posílá. Stejně tak, jako když zjistíš, že dotyčný člověk má nějakou medikaci, je nějaká informace o tom, že by se měl léčit na nějakou psychickou chorobu, že by užíval nějaké medikamenty, které by snižovaly jeho schopnost z hlediska manipulace se zbraní – tak by do toho mělo vstoupit to, že by měli uvažovat o omezení přístupu tohoto člověka ke zbraním. A stejně, pokud přijde k doktorovi někdo nový, a doktor ho nezná, neví o něm vůbec nic, tak ho také zpravidla posílá na psychotesty. Takže toto už všechno dávno běží. A s tím novým zákonem…

Martina: Ale je to nahodilé. To musím říci, že jsem si dělala osobní průzkum, a málokoho z žadatelů, kteří mají zbrojní průkaz, poslal jejich lékař na psychotesty.

Pavel Černý: Další věcí je to, do jaké míry je to účinné, efektivní, tedy, jak mohou takovéto psychotesty, tato forma psychotestů, někoho rozkrýt. Já jsem byl osobně účasten na takzvaném „kulatém stolu“ ve Sněmovně, kde velmi zajímavě – a musím říci velmi rozumně – mluvili k tomuto tématu různí psychiatři, psychologové, a ti sami uznali, že duševně nemocní lidé – teď to řeknu zkráceně – málokdy masově zabíjejí. Tam je největší problém se schizofreniky, podle toho, co tam aspoň bylo řečeno. Ale to nejsou podobné činy. Schizofrenik někoho napadne doma, v nemocnici, na ulici, nějakou jednotlivou osobu, ale není tím, kdo svůj čin promýšlí dva roky, sbírá na to materiál, zbraně, prostředky, a vybije si nenávist na společnosti. Toto dělají psychopati s nějakou poruchou osobnosti, kterou je, jak uznali, velmi těžké vůbec rozkrýt, protože takovýto člověk je obvykle nesmírně inteligentní, jak se ukázalo i u toho člověka, který měl…

V běžných psychotestech se nezjistí, že by někdo neměl mít zbrojní průkaz a zbraň

Martina: A z psychotestů by se to asi nezjistilo?

Pavel Černý: Bohužel. V normálních, běžných psychotestech, které běží, by se to nezjistilo, a dokonce tam uvažovali o tom, jaké psychotesty by vůbec – a zda – takovéto lidi rozkryly, jak by musely být dlouhé, složité. Jak by museli být vyškoleni, a jaké vzdělání by měli mít lidé, které by to posuzovali? A také zaznělo, a to velmi zajímavě: Kolik by dokázali vůbec těchto lidí zachytit. To vůbec není zaručeno, protože psychopaty máte ve všech možných profesích, dokonce, jak se říká, spousta jich je mezi politiky.

Martina: To jsem právě chtěla říci, že Sněmovna asi…

Pavel Černý: Protože moc, mít v rukou moc, a manipulovat s okolím, tyto lidi velmi přitahuje. Někdo by teď mohl kacířsky říci, psychotesty by měly být podmínka vstupu do politické kariéry. Ale to byl spíš vtip. Také si můžeme říci další příklady: Ten „lesní vrah“ Kalivoda kupříkladu – velmi inteligentní člověk – vyhrával úžasným způsobem vědomostní soutěže, a nadělal v nich obrovské peníze, krátce před svým činem, kdy úmyslně hromadně zabíjel lidi po lesích – proto to byl „lesní vrah“ – plánoval velkou akci v metru, kde by během jízdy metrem vybil co nejvíce lidí. Takový byl jeho plán. On byl krátce policistou, takže musel procházet bezproblémově psychotesty. A člověk, o kterém jsme se zmínili, který vyhodil ve Frenštátu pod Radhoštěm do povětří všechny své sousedy, a málem shodil barák – byla tam spousta mrtvých – byl krátce před tím u vězeňské služby, takže také musel bezproblémově procházet psychotesty. A nejzajímavější příklad: Německý pilot spáchal sebevraždu tím způsobem, že úmyslně v Alpách naletěl dopravním letadlem do horského úbočí. A ať lidé nepochybují o tom, že piloti z hlediska periodicky opakovaných, složitých testů, jsou prověřováni na nesrovnatelně jiné, důkladnější bázi, než kterýkoliv žadatel o zbrojní průkaz. Takže vyloučit se to úplně nedá.

A jak vidíme na případech kriminality, někdy i deviace, příslušníků některých – samozřejmě, není to masové – ozbrojených státních složek, armády, policie – se to běžně stává. Když potom čte člověk titulek – je to pár let zpět – že příslušník armádní složky, který tenkrát chránil ministra obrany, měl x misí v Afghánistánu, kde bylo podmínkou doopravdy důkladné prošetření, si kupoval mimina, kojence na sex, tak člověk jenom zírá, jak jsou tyto testy průstřelné, a jací lidé je mohou takto procházet.

Zabránit útokům, jako na FF UK, se úplně nedá. Museli bychom vytvořit velký kriminál. Vše obehnat ploty, rámy a rentgeny, omezit shromažďování.

Martina: Pavle Černý, když jsi nabídl takovouto mozaiku, tak najednou má člověk ještě větší strach, protože si uvědomí, že otázka, jak se tedy chránit, jak předcházet takovýmto útokům, je nezodpověditelná. Padají různé nápady: Dáme do škol bezpečnostní rámy, nebo budeme dělat namátkové kontroly. Ale zdá se, že jsou to naprosto bezzubá opatření. Nebo jak to vidíš?

Pavel Černý: Ad jedna, zabránit se tomu nedá, prostě to nejde, zvláště ne nějakými rámy – to je celkem úsměvné. Za prvé, museli bychom z naší společnosti udělat jedno velké letiště, nebo pomalu kriminál. To znamená, že všechno obeženeme ploty, všude budou rámy, rentgeny. A ten člověk, když nezaútočí na univerzitě, zaútočí vedle, v obchodním centru, na nádraží, na sportovišti, na nějakém fotbalovém utkání – kupříkladu. Prostě nemá to řešení. Nebo bychom museli omezit počet lidí na chodnících, na zastávkách, aby tam nebyla lidská ztráta, až do nich najede auto, to znamená neshromažďovat více jak tři, pět, deset, patnáct lidí.

Martina: Nečekat na autobus.

Pavel Černý: Prostě toto řešit nejde, zabránit tomu nejde. Když si to člověk vezme, tak u těch rámů by jen vznikaly obrovské fronty, které by pak byly…

Martina: Docela dobrým terčem.

Pavel Černý: Dobrým terčem a cílem pro další masovou vraždu. A teď – kacířská myšlenka – já jsem to zažil minule při rozhovoru v Českém rozhlasu. Přišel jsem tam, a oni tam mají rám, a dva vrátní, postarší, v důchodovém věku, zjistili, že zvoním. Přiznal jsem se k tomu, že mám zbraň, oni mě odzbrojili, zabouchli mi zbraň do trezoru. A za prvé, já jsem tam mohl být jediným ozbrojeným člověkem – jako bývalý policista, a člověk, který má poměrně průpravu v ovládání zbraně – abych zabránil podobnému útoku. A ad dvě: To si někdo myslí, že masový vrah, který by tam třeba poté přišel, obložen zbraněmi, spousty zásobníků, který se rok, dva na podobný čin připravoval, na masový útok, když to tak řeknu, v českém rádiu…

Martina: Projde rámem.

Pavel Černý: Projde rámem, nechá se odhalit, a odzbrojí ho dva důchodci? Směšná představa. Takže ten člověk u rámu by se jenom stal, v nejlepším případě, prvním cílem, a první obětí takového člověka. Je to prostě hloupost.

Tam, kde je zákaz nošení legálně držených zbraní, je volný prostor pro šílence, který může zaútočit na neozbrojené a bezbranné lidi

Martina: Ty jsi byl spolutvůrcem kampaně, která právě ukazovala na to, že místa, která jsou označena přeškrtnutou zbraní – to znamená, že tam nesmíš vstoupit se zbraní, takzvaná no gun zóny – jsou pro zločince nebo šílence místem, kdy máme jistotu, že pokud zaútočí, tak proti nim nikdo zbraň nevytáhne, protože ozbrojený je tam jen on. Mělo to nějaký dopad? Uvědomil si někdo tento paradox, že nařízení „odložte zbraň“ zločinec neuposlechne, ale uposlechne jenom legální majitel a držitel zbraně?

Pavel Černý: Vlastně to jde shrnout do jedné věty, a to: Zákazová tabulka s přeškrtnutou zbraní vlastně odzbrojí jen slušného člověka, toho, který tam mohl proti člověku se zbraní zakročit, něco udělat, zastavit, eliminovat takovou osobu, a který s ní rozhodně nechce dělat nějakou nekalou činnost, někoho zabíjet, po někom střílet. Určitě to nezastaví nějakého teroristu, zločince, gangstera, prostě závadovou osobu, která tam bude chtít spáchat buď kriminální čin, nebo masovou vraždu. Paradoxní na tom je, že zákazová tabulka ještě dodnes zůstala a visí na ostravské nemocnici, kde tedy…

Martina: Zaútočil…

Pavel Černý: Kde tedy rozhodně tehdy nezastavila toho člověka s nelegální zbraní, který tam potom v čekárně zabil spoustu lidí. Takže ta tabulka je tam stále, a někdo stále naivně předpokládá, že ten kus papíru, nebo umělé hmoty s přeškrtnutou pistolí něčemu snad zabrání. A je to úsměvná představa, když si myslí, že když někde tuto tabulku uvidím, tak že já položím zbraň na chodník, nechám ji tam a půjdu dovnitř? Totiž u nás to naštěstí nemá žádnou oporu v zákoně, je to jenom přání majitele objektu, jeho doporučení, které já budu klidně respektovat. Zaprvé, když mou zbraň odhalí – bude tam nějaký rám, rentgen, a tak dále – a zejména, když bude mít systém a možnost, jak mi tam zbraň bezpečně uskladnit. Pak ji klidně odevzdám, když tedy chtějí.

V Americe ovšem jsou takové no-gun-zone, že tam je nejenom přeškrtnutá zbraň, ale je tam také bič na majitele legálních soukromých zbraní, a to takový, že když do takto označené zóny vnesou zbraň, tak jsou na štíru se zákonem. Dokonce mohou přijít o zbrojní průkaz, když to řeknu lidově, o zbraňovou licenci, a mohou dokonce za to mít nějaký kriminální záznam. Pak se člověk diví, že paradoxně v Texasu, v El Pasu, byl někým vystřílen obchodní dům, a zněly zde otázky, proč v Texasu, který je zbraňovým státem, kde jsou velmi volné podmínky pro nejenom pořízení, ale i nošení zbraně. A tím tenkrát argumentovali odpůrci zbraní, že nikdo ho nezastavil ani v Texasu. Bodejť by ano. Bylo to v no-gun zóně, a ani Texasané to neriskují, protože to jsou zákona dbalí občané, aby tam vnášeli zbraně.

A poslední, co k tomu řeknu: Naše kampaň vlastně vygradovala do rozumné části kampaně, to znamená rozdávání nálepek – které si kdokoli může nalepit na svou provozovnu, obchod, a tak dále – které signalizují, že zákona dbalý občan, který přijde se svou skrytou zbraní, není jeho nepřítel, není pro něj rizikem. Naopak, může pro něj být velkou pomocí v situaci, kdy on bude v nějaké fatální situaci, někdo mu bude usilovat o život, a bude to možná dlouho jediný člověk, který mu může pomoct, když policie bude ještě na minuty, nebo desítky minut daleko. Protože i sebelepší policie – my máme dobrou policii – nemůže být vždy všude, a preventivně zločinu zabránit.

Martina: Pavle Černý, my už jsme se před pár lety zabývali tím, že zastánci zpřísnění zákona o držení zbraní často argumentují tím, že třeba ve Spojených státech je mezi lidmi hodně zbraní, a zákony tam jsou v některých státech dost benevolentní – ty jsi před malou chvílí zmínil konkrétní příklad, Texas, a podobně – a tam že je právě hodně násilí páchaného zbraněmi. Jak říkám, bavili jsme se o tom už dávno. Jaká je situace teď? Odpovídá to tomu, že kde jsou přísné zákony, tam se zbraněmi nevraždí? Kde jsou benevolentní, tam se střílí jako u Verdunu?

Pavel Černý: Ad jedna, musíme rozlišovat, a to neradi někteří novináři, nebo neinformovaní lidé, nebo dokonce protizbraňoví aktivisté, samozřejmě respektují. Jsou zbraně legální, a zbraně nelegální. A v USA se vraždí z 99,9 procent zbraněmi nelegálními. A že to jsou také zbraně palné, ty legální, to je jedno. A potom další věc: Je zajímavé, že v zemích, které jsou sakramentsky vyzbrojené, kde je zbraň velmi častá – například Finsko, a zejména Švýcarsko, které vlastně staví na střeleckých dovednostech, na přítomnosti zbraně v příbytku občanů, protože ten, kdo odchází, tak dostává svou armádní zbraň do civilu…

Tím, že odzbrojíme společnost, neodzbrojíme gangstery, teroristy a masové vrahy. Takže odzbrojíme slušné lidi, kteří se nebudou moct bránit.

Martina: Ano, je zaplombovaná, a dělají se prý velké kontroly.

Pavel Černý: Ale v těchto zemích je dodnes kriminalita v pomíjivém množství. Takže množství zbraní, a množství páchaných činů, není přímo úměrné. V Británii nemůže člověk nosit v kapse ani malý nožík, a přitom množství pořezaných a pobodaných osob tam neustále roste raketovým způsobem. A pro někoho je neuvěřitelné a překvapivé, že v zemi, kde rozhodně civilista nemůže mít pistoli – a na celých těchto ostrovech je jenom pár loveckých zbraní, loveckých pušek – tak kriminalita s palnou zbraní roste a roste. Takže není to jenom o tom. Je to o zbraních legálních a ilegálních.

Taky se říká, že nejsou nebezpečné zbraně, ale jsou jenom nebezpeční lidé. A tím, že lidi odzbrojím, že odzbrojím společnost, neodzbrojím gangstery, neodzbrojím teroristy, neodzbrojím ty, kteří páchají trestnou činnost, nebo nějaké masové vraždy. Ty prostě nikdy odzbrojit nepůjde. Takže jenom paradoxně odzbrojím slušné lidi, a připravím je o možnost obrany – jako to vidíme ve státech na západ od nás – kteří potom budou kořistí těch, kteří zbraně nikdy neodevzdají, protože mají nelegální, neevidované, a pochopitelně nebudou nikdy usilovat o nějaký zbrojní průkaz.

Martina: Pavle Černý, proto jsi už před osmi lety v jednom novinovém rozhovoru varoval, že násilníci a teroristé se mění, a střílet budeme muset umět my sami? Protože policista opravdu nemůže stát za každým rohem. Ale řekni mi: Jak třeba může člověk s poměrně nedostatečným výcvikem zvládnout to, co nezvládnou policisté s výcvikem, který, bych předpokládala, že je přece jen o něco sofistikovanější?

Pavel Černý: Je lepší mít u sebe zbraň, a mít třeba i pochyby, jestli ji použiji správně, než mít jistotu, že u sebe nemám nic, nikdo nemá u sebe nic, a všichni mají prázdné ruce. Anebo bojovat proti teroristovi – jak se ukázalo ve Velké Británii, v Bataclanu – narvalím rohem, házením pivních sklenic, a bráněním se proti kalašnikovům a střelbě židlemi, a podobně. Asi se mnou nikdo nebude v rozporu, že je lepší mít zbraň s částečným výcvikem.

Ale v České republice je pár let úžasná možnost, kterou státy na západ od nás nemají: Zde totiž občané nejenom že mohou – velká část, prakticky většina z vlastníků více jak 310 tisíc zbrojních průkazů – denně, pravidelně, dle své úvahy zbraň může nosit. Ale také zde byla přijata nová legislativa, která se jmenuje „stanovená záloha státu“. A to je vlastně zákon o tom, že běží státem podporované školení, kurzy, které rozvíjejí u majitelů zbrojních průkazů základní dovednosti.

A ještě k tomu jedna vsuvka: Nemálo, velká část majitelů zbrojních průkazů, jsou příslušníci ozbrojených složek. Takže to jsou civilní zbraně a privátní zbraně, a velká část z nich je právě policistů, kteří si nemohou – jak jsme se o tom bavili – nosit zbraň domů – celníků, příslušníků vězeňské služby, příslušníků městských policií, kteří si všichni pořizují privátní zbraně, a nosí je i pro naši ochranu. A také si za své vlastní peníze ve svém volnu zvyšují schopnosti, které jim stát neposkytne, a vlastně si dělají výcvik ve svém vlastním volnu, což díky bohu za to.

A další věc: Část majitelů zbraní dává opravdu nemalé peníze, a nemalou energii do svých střeleckých, a dalších dovedností. A mohu říci ověřeně, že zde běží spousta kurzů, které dělají velmi kvalitní společnosti, a procházejí jimi tisíce a desetitisíce lidí. A mohu říci opravdu zasvěceně, že tisíce a desetitisíce majitelů legálních soukromých zbraní, kteří nejsou členové ozbrojených složek – jsou to naprostí civilové – mají vyšší střelecké dovednosti než příslušník armády, nebo policie – vyjma nějakých speciálních jednotek.

A to poslední: Jak jsme se bavili o stanovené záloze státu, tak nyní – prostřednictvím ministerstva vnitra, které vlastně akredituje speciální společnosti, které potom mohou dávat, s podporou státu, výcvik majitelům zbrojních průkazů – jsou takové speciální kurzy, jako právě ochrana měkkých cílů. Kurzy, které jsou cílené na zvyšování schopností k obraně vlasti, s kurzy dovedností s dlouhou zbraní. Takže vlastně trošku po finském, nebo švýcarském vzoru, se nám zde do budoucna připravují tisíce a desetitisíce občanů, kteří mohou hrát zásadní úlohu v obraně naší země, nebo v případě nějakých bezpečnostních problémů. A oni potom dokonce skládají po určité fázi kurzů přísahu, a mohou být další, velmi užitečnou složkou v kooperaci třeba s policejními složkami. Představa je taková, že v případě třeba blackoutu, kdyby docházelo k rabování, nebo pro ochranu rozdělování potravinové pomoci, může takovýto příslušník stanovených záloh chodit s policistou, a pomáhat mu udržovat pořádek. Stejně jako to dělá koneckonců voják, který nemá policejní pravomoci, a vidíme ho s puškou a s páskou „POLICIE“.

Bojeschopných vojáků máme asi 7 000, a aktivních záloh 3 000. A mít k tomu statisíce vycvičených lidí, z řad vycvičených a prověřených občanů se zbraní, je velká výhoda.

Martina: Jak se k tomu občan dopídí? Protože já třeba o těchto kurzech teď od tebe slyším poprvé, a možná nebudu sama. Tak jakým způsobem se mohou lidé přihlásit? Kde zjistí informace?

Pavel Černý: Já bych řekl, že by to chtělo o tomto větší osvětu. A to nejenom mezi majiteli zbrojních průkazů, ale mezi celou společností, aby lidé věděli, jakou výhodu my máme. Od nás na západ občané nemohou nosit zbraně. Od nás na západ dokonce někde nemohou nosit ani pepřové spreje, teleskopický obušek, natož nějakou pistoli. A vezměme si, že my máme, a postupně si zde trénujeme z prověřených, zdravotně způsobilých osob tisíce, desetitisíce, a do budoucna doufejme statisíce lidí, kteří mohou působit vedle naší skutečně mizivé armády. Protože podle odhadů je bojeschopných 6 až 7 000, a aktivních záloh máme 3 000. A vedle tohoto mít deseti a statisíce vycvičených lidí z řad prověřených a průběžně prověřovaných občanů, je neuvěřitelná deviza.

Martina: To znamená, že by v žádném případě úsilí občanů nemělo končit jen získáním zbrojního průkazu?

Pavel Černý: Také to tak ve většině případů nekončí. Tito lidé se rozvíjejí po vlastní linii, a nyní dokonce s podporou státu na bázi nové legislativy, což je světové unikum, a buďme šťastni, že to máme, a hlavně nebořme si to.

Martina: Jen jsi mi neřekl, kde se tedy lidé mohou dozvědět, že je jim nějaký kurz šitý téměř na míru.

Pavel Černý: Půjdou na stránky vnitra, a zjistí si informace o stanovené záloze státu, nebo si vygooglují společnosti, které takovéto výcviky s garancí státu, s jeho podporou, nabízejí. Tudíž, když daný člověk potom zvládne všechny kurzy, které jsou nabízeny – mají určitou posloupnost – splní přísahu, a dokonce od našeho státu dostává dotaci na náboje, takže tento člověk potom střílí za prostředky nás všech, což je správně, protože takovýto člověk nám do budoucna může být hodně k užitku.

Martina: Jenom mi něco říká, že to nebude zadarmo a že takovýto člověk by mohl v případě nějakého konfliktu velice rychle spadnout do takzvaných „předurčených“, a mohl by se…

Pavel Černý: Tam není povinnost.

Martina: Není?

Pavel Černý: Není tam naprosto povinnost, že by se upsal – teď nechci říct slovo – ďáblu. Protože nikdy nevíme, kdo tento stát povede, s jakou politikou, a spousta lidí k tomuto měla od počátku určitou rezervovanost a vyjadřovala obavy: „Já teď udělám kurzy, splním přísahu, a za pár nábojů, které si radši koupím sám, mě pak pošlou bojovat na druhou stranu světa za kdovíjaké zájmy.“

Martina: Vystihl jsi mé obavy.

Pavel Černý: Ne, takto to není. Takto to určitě není, a dotyčný člověk tam vlastně slibuje, přísahá, že skutečně to bude možnost využít, ale v konečném rozhodnutí, zda bude povolán, a bude chtít, či nechtít pomoct, bude mít konečné slovo on.

Někteří lidé se díky držení zbraně stali lepšími lidmi. Například přestali pít, protože člověk, který se napije, nesmí mít u sebe zbraň.

Martina: Pavle Černý, ty jsi cvičil policejní jednotky v nejdrsnějších částech světa, v Afghánistánu, v Mexiku, Kongu, Togu, v Číně, Kuvajtu. Existuje nějaká země – a nemyslím zrovna z těch, které jsem vyjmenovala – která by nám mohla sloužit za příklad? Za příklad přístupu, vztahu lidí ke své vlastní bezpečnosti, a svému nejbližšímu okolí?

Pavel Černý: Shrnu to takto: Asi ne, nebo určitě ne. Já dodnes, zvláště po tom, co jsem v rámci své práce procestoval celý svět, se ad jedna neuvěřitelně rád vracím domů, a jsem šťastný, že jsem se narodil zrovna v této zemi, že můžu žít v této zemi, protože tato zem je určitý ostrov. Určitý ostrov, někdy v nejistotě, v chaosu, ostrov zatím bezpečný, kde je bezpečnost na velmi vysoké úrovni, kde – ač si mnozí lidé rádi kopnou do policie – máme bezpečnostní složky skutečně na velmi vysoké úrovni, i z hlediska výcviku a výbavy. Vždy jde něco zlepšovat, ale v porovnání se světem to tak je.

Máme – a to je velmi zajímavé – zákon o zbraních, který je pro někoho celkem liberální, ale je funkční, velmi demokratický. Zbraně zde mají skutečně lidé prověření, a ať pomineme tu nesmírně tragickou věc, k podobným věcem, a vůbec k excesům, zde dochází skutečně minimálně. Zbraně zde nosí pravidelně desetitisíce, možná statisíce lidí denně, a přesto, jak vidíme, z hlediska počtu nějakých excesů, problémů, které by s tím byly spojeny, s tím není problém. Takže když někdo z aktivistů, nebo oponentů řekne: „Oni by tady lidé nakonec nosili zbraně.“ – tak neví, že tady třicet let kolem něj denně spousta lidí zbraně nosí. To znamená jedno – že je to bezproblémové. Oni o tom totiž ani neví. To znamená, je to efektivní, a kdo chce mít zbraň – a ke zbrojnímu průkazu není jednoduchá cesta – tak ji nakonec mít může, když splní velmi náročné požadavky. Ale potom žádný úředník – pokud splníte velmi náročná kritéria – vás nemůže posuzovat podle toho, jak se vyspí, nebo dle svého ideonázoru, jestli už jste splnil, nebo na co si ji pořizujete, a nemůže vám říkat, že zbraň nepotřebujete, jako je tomu ve spoustě států. Když náročná kritéria splníte, stát vám musí zbraň poskytnout. Ovšem může vám ji také sebrat, protože pravidla jsou velmi tvrdá. Stačí jenom dva přestupky, a člověk má po „zbrojáku“. Je to tedy člověk, který se nikdy nehádá, nikdy nepere. Někteří lidé mi dokonce pověděli: „Já jsem začal být zodpovědnější“. Někteří lidé – protože zbraň a alkohol nejdou dohromady, a takový člověk by o zbraň rychle přišel, protože v tu chvíli je to přestupek, kdyby použil alkohol, a měl u sebe zbraň – dokonce říkají: „Od té doby, co mám zbraň, ani nepiji.“ Takže vlastně z něj zbraň dělá, bez přehánění, lepšího člověka. A to, že jsme země, kde ještě můžeme naplno mluvit, a projevit svůj názor, tak i to patří do mojí definice toho, proč jsme neuvěřitelným, úžasným ostrovem, kterého si vážím, a kam se vždy budu rád vracet. Ať to ale vydrží.

Martina: Pavle Černý, ty tady hovoříš o naší republice jako o „ostrově bezpečí“, a je dobré, že, myslím, většina posluchačů s tebou bude souhlasit, byť o svobodě slova, a podobně, bychom asi už mohli v mnoha případech s úspěchem diskutovat. Ale řekni mi: V čem se o tuto naši malou Českou republiku bojíš? Co myslíš, že by jí do budoucna mohlo hrozit, a co by mohlo způsobit, že tady třeba už tak bezpečno nebude?

Pavel Černý: Hned můžeme zmínit svobodu slova: Já zatím nemám problém, a mohu naplno říkat, co si myslím. Nikdy jsem s tím problém neměl. A když to srovnám se státy, kam bych kdysi za svobodu utíkal – a já jsem zažil totalitní režim – tak tam už lidé nemohou naplno povídat o tom, co si myslí. A já, když se s nimi někdy bavím – například ze západní Evropy, někdy i z USA – tak tam politická korektnost spoustu věcí ničí. Ničí demokracii, a přitom paradoxně pro mě byly tyto státy kolébkou demokracie, a toho, že si tam lidé mohou říkat, co chtějí. Další věcí je právě odzbrojení obyvatelstva. A to vlastně zapadá do toho, že lidé nemohou říkat, co chtějí. Lidé se nemohou sami bránit, nemají čím. To zapadá do větší kontroly těchto zemí. A jsou to země, které nikdy nezažily – a to je možná naše výhoda – to, co jsme zažili my, tedy totalitu. To znamená naše ovládání, naši kontrolu. My jsme trošičku ve východnější Evropě, ve které jsme na ztrátu svobody senzitivnější. A to je dobře. A to je možná důvod, proč si nechceme nechat svobodu brát, včetně svobody slova, a včetně možnosti se legálně ozbrojit.

A na konec ještě jedna věc, která by nás mohla zlikvidovat: Měli bychom sami rozhodovat o tom, kdo zde s námi bude žít. To znamená, nenechat si nějakým nedobrovolným způsobem vnutit, nějakými kvótami, zničení naší bezpečnosti lidmi, kteří by byli neintegrovatelní – což se děje ve spoustě zemí, zejména na západ od nás – kteří nám sem budou importovat to, před čím prý tito lidé utíkají, tedy válku, násilí, nesvobodu. A naopak budou chtít k nám toto dovážet. Prostě poučme se, pokud to půjde. Poučme se z chyb, které spousta lidí a spousta států udělala, a já doufám, a budu tedy optimistický, že v rámci budoucnosti je z čeho se učit. Takže, jak se říká, vlastní zkušenost je sice nepřenositelná, ale já bych takovou zkušenost prožít nechtěl.

Starejme se o to, kdo nám vládne, kdo za nás dělá rozhodnutí. Choďme k volbám. Politici jsou pouze naším placeným servisem, který můžeme vyměnit, a ne vrchností.

Martina: Pavle Černý, ty jsi teď řekl, na co bychom si měli dát pozor. Mnozí, kteří před tím veřejně varovali, získali nálepky xenofobů, získali veřejnou dehonestaci, takže mi to teď nejde úplně dohromady s tím vším, co jsi říkal ty. Rozumíš mi?

Pavel Černý: Myslím, že mám nárok říci spoustu věcí naplno. Víte, nějaký salónní – nechci říci „salónní neolevičák“ – nějaký naivní člověk, který bude dělat dobro z tepla svého domova, nakrmený, s plným žaludkem – může mít jiný názor než já. Já jsem procestoval celý svět, a nemyslím si, že nastěhovat celou Afriku do Evropy je dobrým krokem. A nebude to dobré ani pro tu Afriku, ani pro tu Evropu, i kdybychom odtamtud do Evropy odtahali nejschopnější lidi, protože Afriku tím totiž hodíme jenom do větší bídy. Já myslím, že je lepší učit – jak se květnatě říká – v Africe lovit ryby, než aby je od nás dostávali.

Já jsem třeba v Africe hodně působil, a snažil jsem se zvyšovat tam formou výcviku mnoha a mnoha bezpečnostních složek bezpečnost. Protože bez bezpečnosti nepůjde nahoru ekonomika, bez bezpečnosti bude stálá bída. A pokud se bezpečnost těchto zemí nezlepší, tak se nedostanou z chaosu, ze zmatku, z někdy opravdu neuvěřitelné bídy, ve které jsou. Pojďme jim pomoci tam, aby se naučili, co potřebují k tomu, že se o svůj blahobyt budou schopni postarat sami. Já jsem se k tomu snažil přispět vlastním úsilím. Jak říkám, já můžu spoustu zemí kritizovat, i afrických, já jsem – když to tak řeknu – s tamními obyvateli doslova jedl z jednoho talíře, doslova pil z jedné lahve, takže mě těžko může někdo označit za rasistu a xenofoba pro mé názory. Už proto, že jsem také „Černý“.

Martina: Pavle Černý, ty máš určitě právo se k těmto bezpečnostním věcem vyjadřovat z pozice své práce, své zkušenosti, dosavadního profesního života. Ale pak někdo za tebe podepíše povinnou solidaritu, a můžeš si své rady – promiň – říkat akorát tak tady u mě.

Pavel Černý: A to je ta občanskost, kterou bychom měli zvyšovat a na kterou my, jako „Liga Libe“, dosti apelujeme. To znamená: Starejme se o to, kdo nám vládne. Starejme se o to, kdo za nás dělá rozhodnutí. Buďme občanští. Choďme k volbám. Dumejme o tom, koho budeme volit, a koho ne. Zajímavá věc je, že když spoustě politiků říkám, co si myslím, to znamená, že jsou naším pouhým placeným servisem – který můžeme kdykoliv libovolně vyměnit – a ne žádnou vrchností, ne žádným naším vládcem, tak z toho trošičku znejistí, nebo jsou naštvaní. Moc se jim to nelíbí. Ale ona je to pravda. Je to servis jako jakýkoliv jiný: Oni dělají. My si je zvolíme do nějaké funkce, a pokud s nimi nebudeme spokojeni, vyměňme je. A ať tam jsou takoví, kteří naše názory – ty většinové – budou brát v úvahu, budou kopat za nás, budou kopat za naše zájmy, národní zájmy, za naši zemi, ne za nějaké ostatní země. Takovéto politiky volme. Vždyť je to přirozené. Já myslím, že toto je demokracie, úplně esence demokracie v nejčistší formě.

Stalo se, že jsme jako „Liga Libe“ u některých politiků iniciovali to, že se prostě vyměnili, a oni potom byli naštvaní. To je výměna servisu. A nikoli nějakým pučem, jako v Africe, ale prostě volebním systémem. A tak to prostě má být.

Já jsem zažil proslov jednoho nejmenovaného senátora, který měl – v rámci i našich aktivit, které později vedly ke změně ústavy, a zavedení ústavního práva na obranu se zbraní, které se nám povedlo, a nebylo jednoduché změnit poprvé, asi po třiceti letech, ústavu – v Senátu zapšklý, naštvaný projev, a řekl, že mu nyní naší vinou občané vyhrožují. A já jsem se trošičku zděsil a říkám: „Proboha, kdo to tomu senátorovi, možná naším jménem, píše?“ A pak ve svém projevu pokračoval, a víte, čím mu vlastně vyhrožovali? Nezvolením. A pro něj to byl takový šok a taková nespravedlnost. Protože podle něj to má být tak, že ho někdo má hodit do urny, a pak už se nemá zajímat, co koná, myslí, dělá. On prostě rozhodne za nás dle své úvahy. A díky Bohu, takováto představa politiků se mění. A to je dobře.

Martina: A tak nám teď Pavel Černý vytvořil ideální svět, ve kterém by byla radost žít. Realita je, pravda, trochu jiná, ale zatím je to ještě stále částečně na nás. Pavle Černý, moc děkuji za návštěvu. Moc děkuji za tvé zkušenosti a děkuji za otevřenost.

Pavel Černý: I já děkuji za pozvání, a hezký den.

Kdysik za komunystu, když ještě nebyly ty internety, byl svět v pořadku. Cenzura probihala tak, že se ideologicky nevhodne filmy prostě nedovezly a tym padem je nikdo neviděl, neenem v kině Dukla a Sevastopol, ale dokonce ani na ČST2. Nebo když byly ideologicky vhodne, třeba když ukazovaly, jak ameryčti imperialisti biju černochy, tak se třeba cosik vystřihlo – věta, sex, nebo tak.

Fotky se moc necenzurovaly, maximalně, když se jakysik stranik politycky pomylil a podepsal Chartu, nebo byl agentem CIA a pak byl podle doboveho prava popraveny, tak logicky bylo třeba ho vymazat aji z fotek.

Dneska ovšem přichaza doba, kdy už se neda věřit naprosto ničemu. Kdyby se tenkrat před čtvrt stoletim ty internety zakazaly, byl by klid a nemuseli byzme dneska řešit problemy s umělu inteligencu.

A to vam řeknu, to je pěkna sviňa. Do filmu si dosadite svoje postavy, o fotkach ani nemluvě. Že polityci mluvi uplně jinyma hlasama, zme si zvykli, ale že mluvi svojim hlasem naprosto opačně než smyšlaju, to je divne (fčil nemam na mysli Fialy a spol, keři cosik jineho slibovali a cosik jineho fčil robi, temu se neřika uměla inteligence, temu se řika polityka, anebo po našemu -podraz na voliče).

Zatim je to eště sranda, tajak ve videu niže, kaj se smichal česky humor s AI. A toto ještě žadna pořadna AI neni.

Ale u každeho česky humor nehledejte. System už se dostal do špatnych ruk a jako každy system bude dřive nebo později  zneužity.

Zatim se bavte.

Ladik Větvička, hlasatel Radio Universum, Poruba

Pozn. autora díla: Chci se všem, co toto viděli a slyšeli, omluvit. Je to strašný, já vím. Nevzniklo to za účelem kohokoliv nebo cokoliv zesměšnit, dostal jsem prostě debilní nápad a zrealizoval ho. Doufám, že se to tedy nikoho nějak nedotkne. Přece jen, dal jsem do toho víc času, než je asi zdravé a byl tedy nerad, kdyby to na někoho působilo negativně. Budu tedy rád, když toto mé dílo nějak oceníte, dáte like, napíšete komentář a nebo třeba budete video sdílet 

Programy, které byly použity:
Hudba a zvuk: FL Studio 21, RVC-beta, vocalremover.org
Video: DaVinci Resolve 18.5, Adobe Photoshop 2024

Je temu 79 roku od chvile, kdy na tzv. Amerycky svatek provedly amerycke vzdušne sily operaci, během kere byly bombardovane civilni čtvrtě českeho města Prahy.

Nebylo to poprve, co amerycke letectvo robilo taka zvěrstva a bombardovalo civilni cile. Začalo s tym už v roce 1942, kdy se cilem naletu stala německa města. Je třeba přiznat, že bombardovani vojenskych objektu je legitymnim vojenskym cilem. Ovšem bombardovani civilnich objektu patřilo do třicatych roku minuleho stoleti k barbarskym zločinum proti lidskosti, připomeňme španělsku Guernicu nebo anglicke Coventry.

Ale vymluva, že „to oni“ začali, neobstoji. Bombardovani civilnich cilu je zvěrstvo a nemože byt ničim ospravedlněne, ať už se jednalo o Guernicu, Coventry, Hamburg, Dražďany, Harašimu, Bělehrad nebo Donbas.

V dusledku naletu na Prahu bylo tenkrat zabitych přes 700 lidi, mezi nima i horolezkyně a maliř Vlasta a Otakar Štaflovi nebo Eva Ladova, dcera Josefa Lady.
Oběti tvořily teměř vyhradně civilisti. Američani se vymluvili na to, že si spletli Prahu s Dražďanama, což ovšem neni omluva. I vyhlazeni centra Dražďan byl zločin. A zločin proti lidskosti zustane navždy zločinem proti lidskosti. Přes 80 lidí zustalo tenkrat nezvěstnych. Až v roce 1971 objevili stavaři ve sklepě domu na Vinohradske třidě mrtvoly do te doby nezvěstnych lidi, keři až po mnoha dňach zahynuli v zasypanem sklepeni, kere v unoru 1945 nebylo objevene…

Svět neni taky, jaky nam jej maluju režimni medyja, nezapominejme…

Ladik Větvička, hlasatel Radio Universum, Faustuv barak Praha

Martina: Když jsme tady svého času měli ještě Petrušku Šustrovou, která byla velkou odbornicí na Polsko, tak ta říkala, že je vlastně nepsaný zákon, že veřejná televize je vždy provládní – a ví se to – zkrátka jde na ruku vládě. A mně to přijde srozumitelné: Vláda má jakousi svou prodlouženou mediální ruku. Ale u nás se nedá spolehnout ani na toto, a tak si vlastně říkám: Kdo je tedy v pozadí? Protože když to byl Andrej Babiš, tak to rozhodně nebyla provládní televize. Takže čí to je? Komu vlastně svým způsobem skládá účty televize, kterou platím?

Robin Čumpelík: Já bych tuto otázku nechal volně v éteru, protože by spíš bylo dobré, aby tyto otázky někdo pokládal tobě. Ty máš obrovské praktické zkušenosti z velkých médií.

Martina: Ale odpověď nemám.

Robin Čumpelík: Jo, dobře, tak já půjdu možná za hranu: My víme, že ve velkých mediálních kauzách sehrávají roli nejenom mediální poradci a že marketing hýbe světem – to přeci ví každý. Je jedno, jestli jsme levičáci, pravičáci, černý, bílý, zelený – marketing neskutečně ovlivňuje každou větu různých politiků, z východu na západ, a obráceně. Takže to je jedna rovina. A druhá věc, tyto kauzy jsou vyráběné různým způsobem, s podporou různých informací. A ty jsou od koho? Ty jsou od jakých služeb? Ono se to tak jmenuje. Tyto bezpečnostní služby kooperují i s těmi mediálními, a zase obráceně – mají své zdroje. Takže bychom si mohli těchto příkladů jenom z naší zemičky říkat spoustu. Možná bych řekl jeden: Poměrně rychlá výměna vlády – velká kauza – když na Úřad vlády vlítla policie, když už jsme věděli, to se rozšeptá – republika je malá – že tehdejší předseda vlády souložil všude možně se svou partnerkou…

Martina: Myslíš Petra Nečase?

Robin Čumpelík: Petra Nečase. To se vědělo, to se šeptalo půl roku před tím, než tam ta policie vlítla – to nebylo v Reflexu na titulce, a tak – a najednou se někomu něco nějak hodí, a udělá se velká show. Já jsem tehdy o tom napsal pro sebe jeden malý článek, To jsou brutální triky, které je pro lidi těžké prohlédnout. A je to dobré.

Martina: Ach tak. Takže tím chceš říct, že se to vědělo, on tím učinil sebe zranitelným, a použilo se to až v okamžiku, kdy už to zase sloužilo nějaké úplně jiné věci?

Robin Čumpelík: Jasně, kauza Feri, kauza támhleta. Teď to beru z patra. Kdybychom se na to zaměřili – máme tady flipchart, tabuli – a začali si to psát, a jenom chvilinku pátrali, jenom z Wikipedie, tak za A tady to, a za B, toto, tak kam dojdeme? Každý tyto kauzy zná.

V případě potřeby se velkými mediálními kauzami vyrobí něco, co veřejné mínění nasměruje k tomu, co bychom pár měsíců předtím nedokázali představit

Martina: Vždycky to někomu to posloužilo.

Robin Čumpelík: Přesně tak. Když ve chvíli, když někomu nestačí peníze na kampaň, na billboardy, a takové věci, tak se většinou velkými mediálními kauzami, s podporou nějakých informací, vyrobí něco, co veřejné mínění nasměruje úplně jinam, k tomu, co bychom si nedokázali pár měsíců předtím představit. A o tom je tato hra, o to se tady hraje. A samozřejmě takhle to je i na geopolitické úrovni. Teď jedu ze schůzky s paní ekonomkou Ilonou Švihlíkovou, a krátce jsme se bavili: „Tak co ten Nord Stream?“ Jakože pár článků, a pak velké ticho.

Martina: A nikoho to už nezajímá.

Robin Čumpelík: Nezajímá. Ani samotné Němce.

Martina: Kdo za tím stojí.

Robin Čumpelík: Z toho úplně mrazí.

Martina: Oni si to platili…

Robin Čumpelík: Já vyzývám, že už bychom měli být co nejvíc jednotní, a vyzývat Němce: „Prosím vás, vyšetřujte, informujte, co se tedy stalo.“ Snažit se investigovat, hledat pravdu, protože ohrozili nejenom Německo, ale celou Evropu. Byl to brutální teroristický akt, a je vlastně úplně jedno od koho. Takže proč se o tom neinformuje? Proč se o tom nemluví? A jestli to udělala Ruská federace, tak na titulky je to perfektní, takže by to teď bylo všude v mainstreamu. A ono je ticho. Takže jedna a jedna je dvě, a pak se ptáme.

Martina: Nord Stream už nikoho nezajímá stejně, jako nikoho nezajímá, jak se wuchanský vir dostal mezi nás. Všechny chytré hlavy na světě, co jich máme, se daly dohromady, a ani jedna na to nekápla.

Robin Čumpelík: A pak tady chodí jeden takový český panáček, který za covidu furt – nechci říkat jméno, fakt si nezaslouží žádnou propagaci – nedávno řekl, že tu máme znovu covid. A před tím říkal, že to je z netopýra, pak zase jinde, na TN.cz, na Nově řekne, že to je nejspíš z laboratoře. A takové hry se s námi hrají. A jenom za posledních sedm dní tento člověk dává vyjádření, kde tady podporuje, že tady je vir – titulek zní, tedy nechci mu křivdit, možná to ani neřekl, dneska už nevíme – a že každý den umírá deset lidí na covid. A jedou zase tuto propagandu. Ale děkuji za příklad s virem, protože o tom by se taky mělo mluvit.

Martina: Člověk má pocit, že by po některých věcech měl pídit a že by docela rád slyšel odpověď. Ale asi není žádoucí, abychom se pídili, ani abychom se dozvěděli skutečnou odpověď.

Robin Čumpelík: Ano. Jenom nás motat dál v chaosu, v labyrintu a kauzu přebíjet kauzou.

Martina: Ty ses nedávno vrátil z Etiopie – důvodů, proč jsi tam jel, bylo několik. Ale já si vzpomínám, že na tomto rozhovoru jsme se dohodli na jednom společném setkání, kde jsi měl vystoupení týkající se pandemické smlouvy, a jejího plánovaného podepsání, ratifikování. A tam jsme si řekli, že se budeme bavit o tom, co jsi zjistil. A tys řekl: „Až se vrátím z Etiopie. Protože tam mi spousta věcí ještě docvakne.“ Tak mi řekni, s jakými informacemi – ve vztahu k pandemické smlouvě WHO – ses z Etiopie vrátil.

Robin Čumpelík: Ano, moc děkuji za tenhle dotaz. Nejde vůbec o mě, a taky chci využít téhle příležitosti, a poděkovat všem lidem, kteří se takhle zajímají, kteří nás podporují, bez těchto lidí bychom neměli vůbec možnost tam odletět. Kdyby mi někdo před pár měsíci řekl, že mám letět do Etiopie, tak si ťukám na čelo, ale spousta, řekl bych, až duchovních zážitků, nás dovedla k tomu, proč tam letět. To je jedna rovina. Takže zkoumání křesťanských kořenů – to jsme tady trošku naznačili, možná trochu pro někoho bulvárněji – byl jedním z aspektů pochopení různých duchovně kulturních souvislostí.

Dalším aspektem byly – a možná začnu médii a řeknu jeden příběh, protože se to stále málo ví, že v době, kdy my jsme tady v Evropě prožívali takřka válečný stav, tedy zavřené hranice, a celý ten strach a velká smrtnost viru – myslím tím dobu covidovou – a nedostatek prostředků toho, či onoho, a strach o naše bezpečí, tak tam byla skutečná válka. Tam skutečně umíraly rodiny, děti – půl miliónu mrtvých, a to ve stejném období, kdy si tady Evropa zažila tento příběh.

Martina: Občanská válka.

Robin Čumpelík: Občanská válka. A jak to souvisí s covidem? No, souvisí, protože když jsem se jich na to ptal, tak říkali: „My děkujeme pánu Bohu, a děkujeme covidu, protože jsme měli zdravotnictví připravené na to, že tady někomu chybí ruka, nebo že je někdo v kritickém stavu, protože tak jako my jsme využívali stadiony na očkování, nebo jsme měli prázdné hangáry…

V Etiopii, kde je 120 milionů obyvatel, nebyl covid pro lidi tématem, vakcinace byla malá, a přesto se na ulicích neválely spousty mrtvol

Martina: Ty jsme moc nevyužili.

Robin Čumpelík: Ty jsme vůbec nevyužili. A oni tam měli mrtvoly, mrtvé lidi. A tak si člověk klade plno otázek. A média v tom sehrávala roli, protože byla snaha vyvolat v Etiopii obrovský chaos, zřejmě kvůli ekonomickým zájmům. Ale od poměrně vlivných lidí, dost vlivných businessmanů, i duchovních lidí, nezávisle na sobě zaznívalo to stejné: „Pro nás náboženství není důvodem války. Pro nás tohle není důvodem války.“ A stejně tam válka byla. A byla na úrovni toho – jenom abych to pro diváky popsal – jako kdyby se tady třeba někde v jižních Čechách domluvili Jihočeši, že vykradou vojenské sklady v Bechyni, a řekli: „Nebudeme čekat, až Fialova vláda skončí. Vykrademe sklady a jdeme na Prahu.“ A toto se tam stalo.

A co udělal šéf WHO? Využil svůj mandát, prohlašoval věci o tom, co že se děje na straně rebelů, kteří tam vykradli sklady. A média, americká, západní, všechna možná mainstreamová, říkala: „Pozor, pozor, tady se děje toto, 40 kilometrů od Addis Abeby jsou vzbouřenci, vykliďte prostor.“ Jenže lidi v Etiopii jsou zkušenější než my v Evropě a pustili si další zprávy a další věci, a poslali tam někoho zjistit, kde vzbouřenci skutečně jsou, a pak teprve buď uvěřili CNN, nebo neuvěřili. A my jsme pak do té oblasti jeli…

Martina: Prosím tě promiň: Byla tam ta válka, nebo nebyla?

Robin Čumpelík: Byla.

Martina: Protože já jsem nepochopila, o čem…

Robin Čumpelík: Byla válka, půl miliónu mrtvých. Ale mluvím o té obrovské manipulaci, kdy média tuto válku prezentovala tak, že je mnohem větší, že už jsou 40 kilometrů od hlavního města, a přitom realita – a to právě chci říci – že my jsme tam jeli přímo do válečné oblasti, kde válka skončila velikými tunely, a nebylo to příjemné, všude chlapíci na tatrách se samopaly, stříleli – to nešlo ani natočit, to jsme byli rádi, že jsme na ulici, natož někoho točit. Ale bavili jsme tam s lidmi.

A válka skončila x hodin od hlavního města, stovky kilometrů od města, za horami, které jsou nepropustné. Takže kdyby se to vyhrotilo, tak to skončí jako v Afghánistánu. Ty hory měly 4 000 metrů, tam by to jen tak neskončilo. Takže média, manipulace, válka v kontextu covidu – covid tam vůbec nebyl téma. A teď k odpovědi, protože šéf WHO je Etiopan.

Martina: Ale jakou roli v tom sehrál, v celém tomto konfliktu šéf WHO Tedros Adhanom Ghebreyesus, který byl, než se stal v roce 2017 šéfem WHO, ministrem zahraničí Etiopie? Jakým způsobem zasahoval, jak se podílel na nepokojích, na občanské válce?

Robin Čumpelík: On byl i ministrem zdravotnictví v Etiopii, a využíval svého postavení, protože se veřejně vyjadřoval k této válce, a byl na straně vzbouřenců. Takže už kvůli tomu si člověk klade otázky o zasahování do těchto věcí, a to takovýto způsobem a z takovéto pozice. S tím souvisí vakcinace, a my jsme se samozřejmě ptali, jaká je tam – ani se mi to slovo nechce říkat – proočkovanost. Jaká je asi proočkovanost v této africké zemi, kde 120 miliónů lidí mělo úplně jiné starosti, a kde skutečně ve válce umíralo hodně lidí – půl miliónu mrtvých – to chci zdůraznit. Přiletělo tam letadlo s pár vakcínami, nevím přesně počty – to nám tam říkal jeden z lékařů. A podle logiky, co nám tady prezentovala česká vláda, tak by tam mělo být spousta popadaných mrtvol – když tam je na ulicích tolik lidí blízko sebe, protože jsou sociální, žijí společně na ulicích – ale není. Byli tam mrtví lidé kvůli válce. A očkovali se jenom – to je taky zajímavé – primárně pod tlakem Západu ve chvíli, kdy někam letěli, protože tam jsou přímé lety z hlavního města Addis Abeby do Frankfurtu, do Vídně, a tak dále, takže tam by je nepustili, a proto se pod tlakem Západu očkovali. Je to zajímavé.

A my jsme ještě tento příběh neskončili. Odvysíláme k tomu několik rozhovorů, ale naše mise byla – protože já nedělám médium, a děkuji lidem jako ty, co děláte média – ale to co já dělám, tak má sice mediální výstupy, ale měli jsme tam několik setkání na pozadí, možná prozradím, protože jsme byli hodně pod drobnohledem. Protože – osud – se zrovna stalo, že tam byl pár dní před námi český předseda vlády, takže jsme se tomu hodně nasmáli.

Takže proběhlo několik setkání na poměrně hodně vysokých pozicích. Řeknu filozofii toho, proč jsem tam letěl: My potřebujeme pomoc od zemí, jako je Etiopie. Potřebujeme od nich slyšet, jestli i oni věří Tedros Adhanom Ghebreyesusovi, jestli to je skutečně jejich člověk, nebo je to člověk Spojených států, Číny, nebo někoho jiného. A jestli oni můžou ovlivnit to, jak koná. Jestli ho chtěli dokonce stáhnout z funkce, nebo ho můžou stáhnout z jeho funkce. A jenom banální otázka toho, jestli vy mu věříte, je pro mě dost klíčová. Protože my máme k Etiopii, jako Čechoslováci, hodně blízko, a teď jsem si ještě jistější, že pozitivních věcí mezi našimi národy je obrovské množství: Od duchovně kulturních po ekonomické, a další. Takže je to možná velký cíl – a mně připadá, že reálný – abychom poprosili Etiopii o pomoc. A ještě s tím zmíním, že návštěva našeho předsedy vlády byla taková návštěva nenávštěva, takový průlet. Takže když jsme tam těch pár dní byli, tak jsme si říkali: „Bože“, a to na pozadí rozhovorů lidmi z univerzit, a s dalšími. Takže mě mrzí, že toho stát nedělá víc.

O pandemické smlouvě by se mělo mluvit jak uvnitř EU, tak s dalšími zeměmi, které mají vliv

Martina: Dobře, tys tam jel pro odpovědi na otázky, které se týkají generálního ředitele WHO Tedrose Adhanoma Ghebreyesuse, který je vlastně prvním Afričanem, první osobou bez lékařského vzdělání na tomto postu. Tak jaké jsou odpovědi, které jsi dostal?

Robin Čumpelík: Jedna z těch schůzek se týká otázek bezpečnosti, a to vidím jako klíčové, takže v tuto chvíli zvažuji každé slovo, co tady řeknu. Ne, že bych nechtěl, ale některé věci jsou ještě v procesu. Jednak nasadíme věci, které jsme tam točili, a jednak bych rád šel ještě dál, protože rozhovor mi nestačí. Takže toto možná v nějakém dalším povídání.

Ale jisté je, že se musíme bavit o rizicích toho, co je navrhováno v pandemické úmluvě, smlouvě, a ve světových zdravotních předpisech. I když zase naše ministerstvo říká, že všechno je v pořádku. Dokonce WHO má nyní nějakého českého zástupce jakožto tiskového mluvčího WHO, který se objevuje. Takže diskuse o rizicích pro Evropu je moc důležitá, a já se ponasnažím takhle odspodu, protože nemám vazby – mám spolupráci s vámi, diváky a posluchači – ale nemám další politické vazby, které bych k tomu využíval. Takže je to takové křehké, Martino. To z té odpovědi chápeš.

Martina: Vidím, že jsme si zatančili mezi vejci.

Robin Čumpelík: Ale já jsem ti to říkal už předtím, než se zapnuly mikrofony.

Martina: Rozumím. Ale přesto by mě zajímala jedna věc: Jestliže máš obavu z přijetí jednotné pandemické smlouvy, která by se měla znovu projednávat v květnu, tak proč jsi raději nejel hledat odpovědi na otázky do Bruselu, ale jel jsi do Etiopie?

Robin Čumpelík: Ber to jako věc určité intuice, strategie. A já už jsem to tady řekl, že my tady v Evropě se musíme propojovat. Nedávno jsem o tom mluvil s Kateřinou Janouchovou, a jsme v kontaktu s dalšími, s Maďary, Slováky, a tak dále. Takže usilovat o tuto diskusi, a i o odpovědi v rámci Evropské unie, to je takový trošku naivní boj. Ne že bych nechtěl. Budeme to dělat, budeme se bavit, a chystám nějaké aktivity. Byl jsem na veřejném vystoupení v Bratislavě, v Maďarsku, tam to bylo báječné.

Martina: Ale v listopadu tam byla demonstrace „Stop WHO“. Nemýlím se?

Robin Čumpelík: Ano, já už nevím, které datum, myslím, že to bylo ono. V Maďarsku máme úžasnou spolupráci s Maďary a se Švédy, s Nory. Na tomto budu pracovat uvnitř, na evropské platformě. Ale nějakou dobu jsem se živil jako krizový manažer, a vím, nebo moje intuice mi v tomhle případě říká, že bychom se měli snažit o oporu velkých zemí, které mají skutečný vliv mimo Evropskou unii. A tam může vést klíč. Já neříkám, že se mi něco podaří. Já se jenom snažím něco dělat, a nesedět doma. Takže bavit se o tomto s Indií a s Etiopií, a možná s dalšími národy, je mnohem pragmatičtější než bouchat tady na dveře, které nám zůstávají hodně zavřené.

Pandemická smlouva WHO je napsaná způsobem, že není možné pochopit, co vlastně znamená

Martina: Boucháš na dveře, snažíš se najít největší dveře, které, když se otevřou, tak by to mohlo mít reálný výstup. Proč? Proč máš takový strach z přijetí této jednotné pandemické smlouvy? Já musím, říct, že jsem se jí věnovala, že jsem ji studovala, že jsem studovala všechny možné komentáře, a po přečtení úplně všeho o ní nevím nic.

Robin Čumpelík: To je hezké.

Martina: Je to napsáno přesně tím způsobem, že nejsem schopná poznat…

Robin Čumpelík: Co to vlastně znamená.

Martina: Ano, někde je napsané, že je to na úrovni národních států a že rozhodovací pravomoc zůstává tam. O dva odstavce dál je to ale zase napsané tak, že si tím už najednou nejsem jistá, a nejsou si tím jisti ani právníci. Ale z čeho máš tedy obavy? Co jsi na této jednotné pandemické smlouvě rozkryl? Co tě takto rozpohybovalo?

Robin Čumpelík: Chci říct – není to strach. Já to beru jako tvůrčí proces, protože celý covid můžeme brát jako negativní hru, nebo jako velice pozitivní. Plno věcí je inventurních. Prostě to odkrývá naše charaktery, naše duše, naše možnosti spolupráce, stav médií, stav vůbec fungování státu, jak je politika navázaná na ekonomické zájmy – to je takřka nekonečný seznam. A to já vnímám pozitivně. Takže to je pozitivní.

Procházíme inventurou, která nám ukazuje, že bychom se měli bavit o tom, aby se to narovnalo – viz první otázka o změně. A takhle přistupuji i k pandemické smlouvě. Nejdřív jsem se o to vůbec nezajímal, a pak jsem dostal jednoduchý rozbor – někdy na jaře, myslím, že to byl konec května – a říkám: „Tak to je zajímavé.“ Tak jsem čekal, až přijde někdo mnohem vzdělanější, právník, půjde do toho, a začne o tom hodně informovat, mluvit. A protože se to nedělo, tak jsem říkal: „Dobře, nedá mi to, chci vědět víc. Začnu v tom být více občansky aktivní.“ Já v tom vidím principy nesvobody. Já v tom vidím… Je to nultý draft, tys to četla, má to zhruba 30 stran, není to přeložené, a to je taky zajímavé. Takže o čem se tady bavíme, včetně mě, není to pořádně v národním jazyce, aby to mělo nějaký soudní překlad, aby to bylo legálně přeloženo pro právní účely české legislativy.

V návrhu pandemické smlouvy jsou odstavce, které vyvolávají podezření, že jde o další omezování svobody, centralizaci moci, distribuci zdravotnických materiálů, léčiv, vakcín a předpisů

Martina: Já už jsem i jeden překlad četla.

Robin Čumpelík: Tak jsi první. Tak teď říkám v živém přenosu, že jsi první, protože když jsem se o tom bavil s Janou Hamplovou, a s dalšími lidmi, s celým undergroundem, tak jsem nenašel nikoho, kdo to má přeložené. Takže jsem rád, že to je. Nicméně nedávno, v jednom rozhovoru s Radovanem Dluhým, měl anglickou verzi, a to mi vlastně vnuklo, že musíme mít hodně kvalitní překlad pro českou legislativu, aby někdo neřekl: „Tak kdo to tady přeložil?“ Aby to byl úřední překlad, aby to bylo v souladu s českým právem, aby pak někdo neřekl: „Dobře, vy si tady šmudláte nějaký překlad, ale správný význam slova je takhle.“ Víme, jak právníci fungujou, a vůbec politici, a tak dále.

Takže by bylo dobré mít takovýto překlad – a jestli je, tak je to super – a otevřít diskusi nad riziky. Nic víc přeci nechci. A proč jsme nálepkováni za to – a to není jenom toto téma, to je jenom součást inventury společnosti – za to, že chceme svobodně diskutovat o rizicích? Neříkám, že to tam definitivně je, jenom říkám, myslím si, že je to další omezování svobody – tyto odstavce, které centralizují distribuci třeba, zdravotních věcí, ať už předpisů, nebo faktických léčiv, vakcín…

Martina: Zdravotního materiálu.

Robin Čumpelík: Tak. Prostě to centralizuje moc, centralizuje to vliv, a to je nezdravý proces, který jsme si teď zažili. Takže, díky, nechci.

Martina: Když jsem se tím prokousávala, tak jsem tam narazila na upozornění, že jen podezření na pandemii by mohlo vést k tomu, že jednotlivé státy budou muset vyhlásit pandemický stav.

Robin Čumpelík: Je to tam toto? Martino, je to tam toto?

Martina: Já nevím.

Robin Čumpelík: Teď jsi říkala, žes to četla. Je to tam?

Martina: Já jsem totiž k tomu četla komentáře. I ty, které byly pro, jakože to je v pořádku, že se nic neděje, i ty, které říkají, že není. A teď jsem si to procházela, a já tam tyto věci nejsem schopna dohledat.

Robin Čumpelík: To je pravda. Protože zaprvé, je to nultý draft – to je potřeba říct. Zadruhé, a teď trochu něco do našich vlastních řad: Alternativa dost často, nebo my v médiích kolikrát sehráváme i negativní roli, protože lidi vystrašíme, aniž bychom si to pořádně přečetli. Například konkrétně, když řekneme, že to bylo do konce listopadu, zdravotní předpisy, a pak už nic. Ale takhle to nefunguje. Je to mnohem složitější. Zaprvé, EU zřejmě nějakým způsobem jedná o něčem s WHO – ale tyto podklady pořádně nemám.

Martina: Ten termín platil, ale platil pro takzvaně první nástřel.

Robin Čumpelík: Právě. To se pak neřekne, a mně pak píšou možná stovky lidí, a řeknou, že tyto aktivity nemají smysl, že nemá smysl diskutovat. A já říkám: „Ale počkejte, takhle to není. To byly zdravotní předpisy. Tady máte tyhle pět let staré dokumenty mezi EU a WHO, tady máte samotnou pandemickou smlouvu, a vše má nějaký svůj příběh.“ Protože oni jsou chytří. Takže – nultý draft – to vidím stejně, jak říkáš ty, že je to málo čitelné. Tam je třeba slovo „soudružnost“. Co to znamená? A přeložil jsem si to dobře? A co jiný překladatel? Takže, když máme být ultimátně „evidence based“, aby neřekli, že jsme dezinformátoři, tak potřebujeme opravdu úřední, nebo soudní překlad, a dát to znova na stůl.

Martina: A pak, aby to s námi někdo rozebíral, a vysvětloval nám to.

Robin Čumpelík: Ano.

Martina: Co to může znamenat, co to do důsledku může obnášet pro naši zemi.

Robin Čumpelík: Ano. Budu, Martino, moc rád za případnou pomoc v této věci. Protože jsou tady právníci, kterým říkám „inline-online“. To znamená, že minulý týden ve středu, jestli se nepletu, skončilo jedno z dalších zasedání WHO, a okamžitě jsme měli informace. A toto je naše věc. Teď říkám těm, ke kterým se případně dostane tento rozhovor, a pracujete na úřadech, na ministerstvu: „My do toho teď půjdeme důsledně. Takže než vy si pustíte záznam z WHO, tak my si ho pustíme ten den. Až přijde něco na oficiální web WHO, my si to přečteme a přeložíme. Budete taky dělat to samé? Vyzývám teď vlastně úředníky, ať nám sami za sebe udělají seminář, sami, bez nás, a ať odprezentují, co je na tom bezvadné, proč to chtějí. Ať nám oni udělají seminář o pandemické smlouvě, a perfektně veřejnosti odprezentují, proč je to safe, bezpečné, dobré.

Profesor Thon ve studii, kde bylo testováno 30 tisíc lidí, doložil, že slizniční imunita, chrání víc, než vakcinace

Martina: Vím, že v Senátu měl být seminář na téma „Istanbulská úmluva, výzva, nebo hrozba“, ale neuskutečnil se, protože naše otázky jsou tak otravné, a kdo se k tomu má pořád vyjadřovat.

Robin Čumpelík: Ale já bych to teď nechal úplně na nich. Myslím to tak, ať nám oni – teď naprosto bez jakýchkoliv emocí, emoce dávám kolikrát ven záměrně – odprezentují, proč za tím tak stojí. Ne nějaká PR hesla jejich úředníků, kteří jsou teď v médiích – to je nesmysl. Ale ať vezmou prezentaci, ať vezmou přeloženou smlouvu, a ať to přesně srovnají s českým právem, a vyvrátí nám naše obavy, dokavaď mají prostor. Tak to udělejte, vážení úředníci, vážení ministři. A je jedno, jestli je tam tento úředník, nebo tam za dva měsíce bude jiný. Udělejte to, a lidi budou v klidu. Nebudeme dělat petici, nebudu nic dělat. Ať nás přesvědčí, že to je safe.

Martina: Jenom, aby se nestalo to, jako jsme se o podpisu obranné smlouvy se Spojenými státy dozvěděli, až když už bylo dokonáno.

Robin Čumpelík: Ano. A víš, jak se to dělá, znáš tyto triky?

Martina: Jaké?

Robin Čumpelík: Největší čáry máry politiků se dělají na Vánoce, na Velikonoce, a pak taky první letní dny, kdy je 5., 6. Mistr Jan Hus, tyto věci. Protože lidi si také chtějí někdy vydechnout, a těch pár lidí, kteří to řeší, většinou schvalují takovouhle šílenost, protože pozornost lidí je úplně jinde. A to fakt pozoruji minimálně deset let, tento princip. Největší zvěrstva v politice a v legislativě se vždycky dějí v těchto termínech.

Martina: A mě ještě vždy uvrhne do pozornosti, když je to skutečně napsáno jazykem typu – mám na to oblíbenou větu: „Interpretujeme-li logické třídy jako korelace, znovu nahlédneme, že principem kategorického sylogismu je právě nutnost inkluze.“ A když si tohle přečtete, tak vím, že je zle.

Robin Čumpelík: I té latině bych možná víc rozuměl, když tě poslouchám.

Martina: Že se něco chystá. Ale ty jsi říkal, že máme skvělou spolupráci s mnohými státy, které také mají chuť postupovat v řešení jednotné pandemické smlouvy WHO v souladu. Jmenoval jsi třeba Maďarsko. Já připomenu, že slovenský premiér Robert Fico řekl, že nebude podporovat posilnění pravomocí WHO na úkor suverénních států při řízení boje proti pandemii. A doslova řekl: „Takový nesmysl mohli vymyslet jenom nenažrané farmaceutické firmy, které začaly vnímat odpor některých vlád při povinné vakcinaci.“ Myslíš si, že se i se Slovenskem dá počítat? Souhlasíš s tím, co řekl?

Robin Čumpelík: Já myslím, že teď potřebujeme slovenské bratry. Já jsem k tomu natočil nějaké video, ne že bych byl fanoušek Roberta Fica, protože tam byly před deseti lety pofiderní kauzy. Ale nechci nikoho soudit, když jsem se s ním nikdy nebavil. Ale takový dokument „Od Fica do Fica“, který byl mimochodem dotočený v Praze, Od Fica do Fica, ale dneska to platí dvojnásob. Na druhou stranu, svět jde do takové katarze, a věci se zrychlují, že by pro mě bylo docela ctí se o těchto věcech v klidu, bez kamer, s Robertem Ficem pobavit, a vlastně mu i nabídnout data, která mám z vlastní zkušenosti, kdy jsem pracoval jako krizový manažer pro vládu. Já jsem byl u některých věcí… Nikdo se tedy na to moc neptá, možná to chce ještě čas. Ale myslím, že se Slováky bychom teď mohli spolupracovat na datech.

Nejenom na tom, co se dělo v prvních měsících pandemie, ale taky, abych byl trošku konkrétní, jaká česká vědecká data – ty se hodně věnuješ vědě – jsme nabídli do WHO. My jsme jako Češi, nebo profesor Thon, a další lidi, nabídli data, kdy jasně na velkém vzorku vidíme, ve oficiální spolupráci s pojišťovnami, a na nejkvalitnějších, podotýkám, německých testech, v oficiálních velkých českých nemocnicích, na kterých vidíme vzorek toho, jak funguje imunita, a jak funguje imunita po vakcinaci. A tato data jsou jasná: Slizniční imunita chrání víc než vakcinace. A když toto řeknu, tak už jsem nálepkovaný. Ale to jsou tvrdá data – půjdu trošku s kůží na trh, nejsem vědec, a ani si na to nehraju – která vejdou do historie. Já si dokonce myslím, že jsou to jediná data tohoto typu na celém světě, která jsou k dispozici a která říkají toto, protože vzorek je zhruba 30 000 lidí, na takto kvalitních testech, a od samotného začátku covidu. A to je potřeba říct.

Martina: A to bylo z pilnosti, že si to profesor Thon dělal?

Robin Čumpelík: Víš, jak to bylo? My jsme byli všichni solidární. Nebudu mluvit za něj, ale musím říct, že jednak z pilnosti, že chtěl pomáhat – to je jeho slovo. Říká: „Chci pomáhat lidem, protože jsem za to placený. Jsem na univerzitě, abych využíval, a pomáhal.“ A druhá věc, je zorientován, patří mezi světovou elitu imunologů, zná lidi, kteří založili – teď nevím přesně název – světovou imunologickou organizaci, zná zakladatele. Tento člověk je žijící legenda, a má takováto data.

Proč jsem se k tomu dostal? Toto jsou věci, které můžeme dát na stůl Slovákům. My vlastně nepotřebujeme naši vládu, nepotřebujeme naše politiky, protože jestli jsme v Evropské unii, tak tam budeme neformálně spolupracovat. Rozumíme si, tak to tady máte, ať to tam vezmou na jednání Slováci, ať má Robert Fico podklady pro další kroky. A nejenom on, protože on potom může oslovit další státníky, aby nedošlo k tomu, co oni chtějí schválit.

Ještě prozradím, že když jsem slyšel některé formulace v mainstreamových médiích, tak si to ověřuji, a tak jsem zavolal na ministerstvo zdravotnictví slovenské vlády – nemám tam žádné konexe – paní ministryni, a oni se hned ozvali telefonicky zpět. Tak to bylo milé. A to jsem tam napsal z ulice. Možná i to je inspirace pro diváky, a pro občany, protože já nemám jinou výhodu, než máte vy. Já jenom prostě jdu na web, zavolám na ministerstvo a ptám se: „Myslíte to vážně?“ A co mě zajímá: „Máte do slovenštiny přeloženou pandemickou smlouvu? Máte její právní rozbor v souvislosti se slovenskou legislativou? Tak nám dejte argumenty, ať je použijeme pro Českou republiku.“ To je možná prosba na dálku.

Všeci mluvi o poslednim rozhovoru jakehosik ameryckeho synečka s ruskym prezidentem, tuž sem si to poslechnul tež.

Vcelku zajimavy monolog, keremu by se dalo vytknut par nepřesnosti, ale vzhledem k temu, že to byly dvě hodiny povidani zpatra, tak se da jakasik drobnost odpustit, ať temu ruskemu synkovi nekřivdime.

Zaujalo mě par drobnosti, kere ještě nikdy nezazněly, anebo nezazněly tak jasně, bo režimni propagandysti maju za ukol tvrdit, že Polsko nespolupracovalo s hytlerovskym Německem.

V prve řadě mě zaujal ten seznam smluv, kere podle Rusu tzv. „zapad“ porušuje. Že si Rusi nenechali potvrdit v devadesatem roce „nerozšiřovani NATO“ na papiře, to už asi dobře vědi, že zrobili chybu a spolehali se na gentlemanske podani ruky. Aji sudruh Hytler se spolehal na gentlemanske podani ruky stareho Čumbrlina, když mu v Mnichově sliboval, že Anglie už proti Německu nikdy nepovede valku. Dokonce aji na papiru mu to potvrdil. Přesto o rok později, 3. zaři 1939 Anglie vyhlasila valku Německu. Ale to je jina kapitola, o tym sem mluvit nechtěl.

Často si vzpomenu na legrační situaci, kdy se písničkář Petr Lutka (pozor, neplést si s Hutkou) ptal posluchačů, co by měl zahrát. Když vyslechl návrhy, na oko se podivil a rozesmál publikum komentářem: „Proč všichni chcete slyšet písničky, které znáte a ne ty, které ještě neznáte?“

Je přirozené chtít to, co známe a co máme rádi. U nového, neznámého, jsme v nejistotě. Existuje dokonce bonmot, že každá změna je k horšímu. V politice panuje nešvar, kdy novoty vnucuje většině agresivní menšina, která pod záminkou obecného prospěchu sleduje prospěch vlastní. Politici se nás raději neptají, co chceme, protože by se ukázalo, že pro nás dělají to, co nechceme. Ať už z pilnosti, z hlouposti, zištnosti, anebo z čiré zlomyslnosti.

Novinky, kterým čelíme, se zpravidla tváří jako modernizace, racionalizace, slibují se úspory, zjednodušení byrokracie, větší komfort a pohodlí. Anebo bezpečnost. Výsledkem změn pak bývá, že se v lepším případě nic nezmění, většinou ovšem změnu provázejí vedlejší negativní účinky. Modernizace je vždy především příležitostí zaměnit to, co funguje, něčím podobným, na čem ale lze vydělat. Racionalizace bývá provázena rušením pracovních míst či snižováním platů. Co se ušetří, to občan nikdy neuvidí, protože úspora je ziskem toho, kdo občana o něco obere. Módní digitalizace, slibující pohodlí, je pak nástroj umožňující šmírování, kontrolu a manipulaci občanů, takže relativní komfort je placen ztrátou svobody. S odkazem na bezpečnost se pak zbrojí a zabíjí ve válkách.

Žijeme v nechtěném světě, neboť ve světě, který nám byl nejprve nedemokraticky vnucen, abychom se pak na něj aklimatizovali. Průběžně uvykáme novotám ne proto, že bychom z nich měli prospěch, ale proto, že jsou povinné. Evergreeny, které si pobrukujeme, protože je známe a máme je rádi, už dávno nemá stát v playlistu. Aktuální nabídka sestává ze zákazů, příkazů, omezení a regulací, které menšina salámovou metodou vnutila většině.

Důsledkem vnucené současnosti, současnosti, kterou jsme si nezvolili, je společenská atmosféra, zásadně se lišící od té, která u nás panovala kdysi. Před časem jsem na internetu narazil na text jednoho ruského blogera, publicisty, jehož jméno už si nepamatuji, který popisoval generační zkušenost se ztrátou budoucnosti. Vzpomenul si na dětství v optimistické atmosféře, kdy lidstvo bylo zahleděné do kosmu. Vzpomínal na přítomnost budoucnosti. Na atmosféru, ve které se věřilo v lidskou invenci, v budoucnost, kdy se díky vědě a technice můžeme těšit na uskutečnění lepšího světa. Zmíněný bloger si pak povšiml, že se budoucnost z našeho horizontu někam vytratila a dějinný optimismus vystřídala skepse.

V aktuální nabídce je budoucnost temná. Souvisí to s lidskou sebereflexí. Už se necituje klasik, podle kterého „Člověk, to zní hrdě!“ Postmoderní člověk se v zrcadle vidí jako potížista. Vnímá sám sebe jako parazita, ohrožujícího přírodu, anebo rovnou celou planetu. Podle toho pak i kreslí svou budoucnost jako souběh krizí všeho druhu. Na horizontu se mu zjevuje to špatné, z čeho se v minulosti snažil vyhrabat: Války, nouze, nemoci a hlad.

Přesvědčení, že bude hůř, je to nejhorší, na co si můžeme zvyknout. Je to demotivující virus. Temnou budoucnost je třeba u politiků reklamovat jako vadné zboží. Je třeba je hnát k odpovědnosti za to, že pohrdají člověkem. Vidět v bližním parazita je sebevražedné. Je na čase se rozpomenout, že příroda byla Bohem stvořena člověku k užitku, nikoli naopak. Stvořitel není ani pirát, ani zelený fanatik, a už vůbec ne válečník. Bůh je z podstaty humanista.

Martina: Ještě jednou se vrátím ke tvé poznámce, že se divíš, že s tím vláda něco neudělala. Tak mi tedy řekni, v koncových cenách energií, jakou v toto chvíli roli hraje vláda?

Pavel Janeček: Žádnou. V koncové ceně komodity nehraje žádnou, ale v regulované složce zásadní, sto procent.

Martina: A proč tedy nereguluje takovým způsobem, aby český průmysl a české podniky nescházely na úbytě?

Pavel Janeček: Komu to vyhovuje? Qui bono? Podívejme se, co znamená distribuční poplatek, z čeho se skládá. To jsou základní atributy, a jsou tam drobné věci, jako poplatek za jistič, příspěvek na OTE, a pak poplatek za distribuci – ten je neoddiskutovatelný, protože někdo musí udržovat trubky. A pak je tam systémová služba, to znamená ten stand by, studená složka, to znamená, že v podstatě platíme někomu – to jsem tady zmiňoval někdy v únoru – že čisté zdroje nejsou tak úplně čisté zdroje, to znamená, že musíme platit za systémovou službu, která zálohuje – někdo říká občasné zdroje – protože někdy svítí, někdy fouká – takže musíme mít k dispozici pohotovostní výkon, který potom umožní okamžitě nahradit občasné obnovitelné zdroje – a toto je značná částka. A pak je to příspěvek na obnovitelné zdroje jako takové, protože jsou vysoce neekonomické.

Já jsem, Martino, viděl o tom studii. Je to přeci legrační. Teď nedávno jsem slyšel, že na Twitteru bylo dokonce napsáno, že abychom měli levnou energii, tak si ji musíme především vyrobit. Oficiální Twitter ministerstva průmyslu a obchodu. Martino, to je přeci oxymóron. My tady elektrickou energii nevyrábíme? Tam to bylo samozřejmě myšleno na přimontování a připojování fotovoltaik a větrných elektráren. Ale fotovoltaiky z 8,5 tisíce hodin, co má rok, tak fungují 1 500. No toto je opravdu efektivita úplně neuvěřitelná.

Vždyť se podívejme, jaké procento z energetického mixu v podstatě má potom využitelnost ona obnovitelná složka. Je to nějakých 2,5 procenta, což je prostě marginálie, a přitom stojí téměř nejvíc. Takže stát má na tuto regulovanou složku obrovský vliv, a ta sestává z těchto jednotlivých položek, já je vyjmenuji ještě jednou: Příspěvek na obnovitelné zdroje a systémová služba, ty jsou nejvyšší, potom přeprava, příplatek na OTE, a na různé další, jističe, a podobně. Ale proč stát třeba neudělá to, že donutí podle zákona o cenách regulované subjekty, aby si energii na zajištění těchto systémových služeb nekoupily mimo trh? Proč to v podstatě nejsou náklady, plus přiměřený zisk? To není žádné obchodování. A ani toto stát nezařídí.

Vláda věděla o velkém zvýšení cen regulované části elektřiny, kterou ERÚ vyhlásil v říjnu, už od května. Proč s tím nic neudělala? Asi byla motivována energetickými koncerny.

Martina: Jak si odpovídáš?

Pavel Janeček: Nevím. Pan Síkela přece v říjnu řekl, že se diví hysterické reakci, když se oznámilo navýšení regulovaných cen, a že on to věděl od května. Tak proč to od května neřešili? Proč něco neudělali? Možná to neuměli spočítat, nebo to nechtěli spočítat. Já nevím. Prostě proč ale neudělali takovouhle změnu? Nebo něco podobného, o čem jsme se bavili, když jsem říkal, že burza funguje skvěle, když má dostatek, nebo přebytek elektrické energie, nebo plynu. To pak burza funguje, protože tam je konkurence. V létě, když je něčeho málo, tak přestává fungovat. To samé je u regulované složky. Pokud byly ceny nízké, a byly odvozované od těchto nízkých cen – myslím tím regulovanou část – tak to fungovalo, a stát v podstatě nebyl nucen tyto změny dělat. Ale pokud stát vidí, že cena je extrémně vysoká – a jestli je trojnásobná cena elektriky, tak to je extrémní nárůst, to není legrace, to má v průmyslu zásadní vliv – tak proč stát neměnil regulovanou složku, na kterou dosáhne?

Já jsem navrhoval, ať z kalkulací vyndá systémovou službu, a ať regulovaným službám, regulovaným subjektům řekne: „Kupte si elektrickou energii a použijte vzorec podle zákona o cenách.“ A příspěvek na obnovitelné zdroje úplně vyndat ze státního rozpočtu. Protože to, co se tady děje, Martino, promiň, mně úplně nevadí – ale co bych říkal, vadí, ale není to úplně primární problém pro populaci, ale je to problém pro firmy. A pokud nebudou fungovat firmy, tak v tom momentě máme multipolární problém. Proto mi to hrozně vadí.

Martina: V této obavě tě podpořil stav z letošního roku, kdy činnost ukončilo od roku 93 rekordní množství živnostníků, na 280 000, a je to samozřejmě hodně restaurací, jsou v tom různé sklárny – ale pozor, hodně to zasáhlo fyzické osoby. Zemědělství, tam skončilo 2 836 subjektů, a zemědělství nám může chybět.

Pavel Janeček: Bude chybět.

Martina: A další jsou zednictví, zámečnictví, nástrojářství, tudíž všechny věci, které jsou naprosto klíčové pro rozvoj společnosti, a nedají se takzvaně okecat. Takže v tomto tě to podpořilo. A já teď navážu na to, co jsi řekl o tom, jaké kroky podle tebe vláda mohla a měla udělat. Myslíš, že odpovědí na to, proč je neudělala, je – protože korporátní kapitalismus? Protože v tu chvíli si prostě vláda lehla na zádíčka, aniž by se prala, ukázala bříško a řekla…

Pavel Janeček: Chtěl bych to vidět, pokud by se to stalo. Ale já přesně nerozumím. Toto nevím. Já nechci vidět ministryni na zádech, ani ministra.

Martina: Nechci být adresná.

Pavel Janeček: Já nevím, já jsem obecně mluvil o pozici, nikoliv o fyzické osobě. Martino, ale já tohle nevím. Nevím, proč to vláda neudělala, ale mohl bych si představit, že byla nějakým způsobem motivována energetickými koncerny.

Martina: Jak může vypadat taková motivace?

Pavel Janeček: Ježíšmarjá, tak lobbing probíhá samozřejmě vyjednáváním. Zákon je takový. Energetické koncerny jsou řízeny lidmi, je tam vedení, které má zájem, a musí mít ze zákona zájem maximalizovat zisk, a musí spravovat s péčí řádného hospodáře. A součástí toho je samozřejmě pokus, snaha o vyjednání nejlepších možných podmínek. To není nic nelegálního, prostě tak to je nastavené. A pak je vláda, která by měla mít dostatek zodpovědnosti a dostatek vize, co se stane, když vyhoví energetickým společnostem. To je celé. Takhle nějak to vypadá.

Podle Pekarové Adamové musíme snížit energetickou náročnost průmyslu. Třicet let lákáme investory na energeticky náročnou výrobu, a teď říkáme opak? Co budou dělat smaltovny, lakovny, slévárny, a podobně?

Martina: Proto jsi na začátku roku řekl, že vláda svou nečinností v oblasti dostupnosti energií páchá atentát na český průmysl?

Pavel Janeček: Samozřejmě. Já to vidím, když s těmi firmami hovořím. Podívejte se na to, jak je možné, že v České republice je cena elektrické energie stejná, nebo vyšší než v Německu. Tak ježíšmarjá, jak jsme naletěli. To je prostě úplně úsměvná věc. Jaká je kupní síla na území České republiky, jaká je kupní síla na území Německa? Jak výkonné jsou tyto společnosti, jak jsou zainvestované na území České republiky: Já jsem od paní Pekarové Adamové slyšel, že musíme snížit energetickou náročnost našeho průmyslu. Co to proboha je? Tady 30 let lákáme investory, a ti nám sem umístili energeticky náročnou výrobu, protože to je v podstatě malomaržová výroba. A teď budeme říkat: „My už pro vás, milí Němci, nebudeme vyrábět, protože je to energetiky náročné?“ Vždyť všechny smaltovny, lakovny, slévárny a podobně, to je klíčové, to je páteř průmyslu. A my řekneme, že to nebudeme dělat? Tak, kdo to bude dělat?

Shodou okolností David Marek z Deloitte řekl, že nemá možná cenu udržovat tyto molochy, jako je Liberty, a podobně. A z čeho tedy budeme vyrábět obranné prostředky pro všechna ta nebezpečí, která jdou ze všech světových stran? Já chápu, že jsou vzdělaní pánové, jako salónní ekonomové z VŠE ale můžou nevnímat, že existuje taky fyzika, že výroba železa je fyzikální proces, že tváření železa neuděláte bez tepelného zpracování? Proč prostě proboha někdo, třeba z ministerstva průmyslu, neřekne – třeba jinými slovy – že se to nedá okecat? To prostě nejde.

Martina: Říkám si, jestli to nevidíme moc černě, protože premiér pořád dokola opakuje, že to nejhorší už máme za sebou.

Pavel Janeček: Tak když to říká pan premiér, tak kdo jsem já, abych zpochybňoval jeho slova? Já prostě se domnívám, že bohužel pan premiér nemá dobré poradce.

Martina: Dají se ty chyby napravit? To, kam jsme už dospěli, protože firmy skončily, spousta firem odchází do Asie, a podobně – to je velký problém i Německa.

Pavel Janeček: Ano, Německa. A to jenom ty firmy, které na to mají. To je mazec.

Martina: Ty naše zvedají židle a odcházejí.

Pavel Janeček: Podívej, Martino, útlum průmyslové výroby je vidět už v tom – jmenuje se to tržby průmyslové produkce za rok 24, a ta je mínus 2,7 procent. To nevypadá na první pohled vůbec špatně. Ale, Martino, každý ekonom, který se jenom přiblížil k výrobě, ví, že tržby v průmyslové produkci nejsou klíčové. Důležité je, aby se tento parametr srovnal s kusem, s kusy. Vyrábíš plynová topidla, a meziročně máš 30 procent inflaci, tak navýšíš o 29 procent, protože klient ti to zaplatí, a máš v podstatě propad jenom jedno procento. Ale v momentě, kdy se stane to, že navýšíš, a prodáš místo padesáti kusů jenom deset, a tržba se ti sníží jenom nepatrně, tak to neznamená, že jsi v pořádku. Prostě fixní náklady ti pořád zůstávají, a v podstatě jsi strašně nevýkonná a neekonomická. S tím se dá do jisté míry pracovat, ale ne dlouhodobě.

Nevím, jestli to říkám dostatečně zřetelně, ale v podstatě tady máme třicetiprocentní inflaci – to je potřeba, aby zaznělo – a propad je 2,7 procenta. Ale co to znamená v kusech? Jak to je s automobily? Víme, že se v české automobilce Škoda v roce 2018, 19, vyrábělo 1 300 000 aut, a že v loňském roce jich neudělali ani 800 000. A přitom to byl nárůst 16 procent. To, Martino, není přeci úplně v pořádku. Proč se na to nikdo nepodívá přes toto?

Martina: Jenomže plánem Evropy je ukončit výrobu spalovacích motorů do roku 2035.

Pavel Janeček: Hurá.

Podle New York Times klimatická pravda vypadá jako totální lež

Martina: A tím snížíme o dvě procenta emise.

Pavel Janeček: Kde? V Evropě? Nebo na světě?

Martina: Světové. Přičemž Čína…

Pavel Janeček: Jaké emise? CO2?

Martina: Já ti říkám jenom to, co se můžu dočíst v našem tisku.

Pavel Janeček: Samozřejmě, já to taky čtu, nejen v našem tisku, ale i v jiném, kde to bylo řečeno, a čtu aj v tlači. Ale v každém případě tady probíhají články, které jsou povšechně ze Spojených států amerických, a tam vyběhl článek, který říká, že John Kerry, který je velkým podporovatelem těchto zelených transformací – nevím, co to všecko znamená – má problém, protože ta klimatická pravda vypadá jako totální lež. Nejsem schopen si přesně vzpomenout, jak se ten článek jmenoval, ale je to na New York Times.

Martino, situace je taková, že CO2 je v ovzduší 0,04 procenta, a člověk snad má vliv ze 3 procent. Ale i kdyby měl z 10 procent, tak matematika je 0,03 x 0,003, tak si myslím, že jsme schopni ovlivnit nic. A největším emisním plynem, který nám ohřívá planetu, je vodní pára. Takže to je jasná věc – já to vždycky říkám – o co nám jde? Jde nám o člověka? Nebo o přežití polárního medvěda?

Martina: Já bych to možná úplně takto nestavěla, protože…

Pavel Janeček: Protože oteplování jako takové za posledních několik desítek let bezpochyby nějaké je, ale klima se měnilo vždycky, a počasí je úplně nepředpověditelné záležitost, a vědce, které navážeš na různé dotace a podobně, si koupíš levněji, než psa.

Martina: Možná proto bych to takto nestavěla. Protože já sama nevím, jestli tomu medvědovi jde o život. Ale…

Pavel Janeček: V tomto smyslu souhlasím, protože si myslím, že nejde. Já jsem to trošku vzal tak, že když jsem slyšel Glasgow 2004, nebo kolikátý to byl rok, tak to mi přišlo úplně neuvěřitelné. A výsledkem Glasgow je, že Škodovka vyráběla, nebo na území Evropy se vyrábělo, 17 miliónů aut se spalovacím motorem, a za loňský rok 12.

Martina: Máš na mysli tu konferenci?

Pavel Janeček: Ano, jasně.

Martina: Ano. Já vím, že ty nemáš rád termín Green Deal, protože říkáš, že to žádná zelená politika není. Co to tedy je?

Pavel Janeček: To je ideologie. To je popření zdravého rozumu.

Martina: Dobře, zdravý rozum můžeme přeprat. Ale je to opravdu regulérní popření fyzikálních zákonů?

Pavel Janeček: V mnoha aspektech ano. O tom není vůbec sporu. Já jsem to tady zmiňoval, že železo tváříme, a potřebujeme. Dneska tady máme možná blbý příklad, ale máme tady obrovský konflikt na území Ukrajiny – a možná jsi taky viděla statistiky, kolik Rus vyrábí dělostřeleckých granátů – v tom se vůbec nevyznám, od toho se držím dál, jsem pacifista do morku duše a kostí – a kolik vyrábí Evropa a kolik dělostřeleckých granátů vyrábí Amerika. Ale z čeho je v Evropě mají vyrábět, když je tady ESG, které bankám, jako převodnímu mechanismu pro rozvoj průmyslu, ukládá: „Nesmíte jaksi financovat výrobu zbraní.“ Těžká věc. Tak tomu úplně nerozumím. A to je důsledek Green Dealu – Environmental, Social, Governance. Prostě to jsou nesmyslné věci.

Nějaká paní na vernisáži vyprávěla, že hlavním tématem bylo ozelenění planety. Teď jsem četl, že nějaký vrcholný manažer ČEZu napsal na Twitteru, nebo na sociálních sítích: „Bez kompromisu. Průmysl po nás chce dekarbonizaci.“ Já tedy nevím, já s průmyslem mluvím na denní bázi, a o nikom takovém jsem neslyšel. Samozřejmě, průmyslníci ze skleněných paláců, možná ESG manažeři, a podobně, nebo manažeři pro inkluzi, nebo genderovou vyrovnanost – ti možná chtějí dekarbonizaci. Ale to jsou přesně ti, kteří nevědí, že tržby průmyslové výroby jsou něco jiného než výkonnost průmyslu jako takového. Snažil jsem se vysvětlit, že výsledky jsou vždycky o kusové výrobě přepočtené prodejní cenou. A pokud klesá počet vyrobených kusů, tak to tržby nezachrání.

ČR se zavázala, že rychle vybuduje 10 GW výkonu obnovitelných zdrojů, což je za 200 miliard. K tomu 500 miliard na rozvodné sítě a zálohování obnovitelných zdrojů. Tedy 700 miliard.

Martina: Jakou roli ve zdražování energií hrají takzvané obnovitelné zdroje?

Pavel Janeček: Zásadní. Česká republika se zavázala, že do roku 2030 – možná, promiň, nevím přesně, v nejkratším množném termínu – vybuduje 10 GW instalovaného výkonu v obnovitelných zdrojích. Jeden GW – zase, nemám před sebou onu kalkulaci – myslím, že jeden stojí 20 miliónů korun, tak to znamená, že 10 GW je 200 miliard v obnovitelných zdrojích. Tyto obnovitelné zdroje taky musí být nějakým způsobem připojeny, a to jsou gigantické nároky na distribuční síť, v podstatě v podobné ceně. To znamená, jestli máte instalovaných 10 GW v obnovitelných zdrojích za 200 miliard, tak dalších 200 miliard musíte dát do rozvodné sítě, a dalších 300 miliard do takzvaného zálohování těchto obnovitelných zdrojů.

Snažil jsem se vysvětlit, že obnovitelné zdroje jsou – někteří říkají občasné obnovitelné zdroje, jsou to, že vyrábíte z uhlí v podstatě 24 hodin denně, ale z fotovoltaiky třeba 6 hodin denně, takže k ní musíte mít zálohu – a to je dalších 300 miliard. To znamená, 10 GW instalovaného výkonu znamená třeba 700 miliard korun v investičních nákladech. A to musí někdo zaplatit.

Martina: To se nám tím, co jsi popsal, mezitím ta čistá energie trošku ušpinila.

Pavel Janeček: Samozřejmě, protože toto zálohování probíhá vždycky nějakým zdrojem, který je emisní, ať už se jedná o plynové, nebo uhelné elektrárny. To je vůbec samostatná story. Prostě zálohování uhelnými elektrárnami v České republice není možné, protože jsme si nevyjednali výjimku tak, jako Německo a Polsko. To znamená, že třeba v roce 26, 27 budeme nuceni kvůli cenám povolenek, a kvůli této nevyjednané výjimce, zastavit uhelné elektrárny jako zálohování pro obnovitelné zdroje. Tuto systémovou službu prostě nemůžeme poskytovat uhelnými elektrárnami.

Martina: Prosím tě, proč jsme si nevyjednali výjimku, když jsme na tom s uhlím tak, jak na tom jsme?

Pavel Janeček: Opominutí? Já nevím. Prostě jsme si ji nevyjednali. Polsko si ji vyjednalo, i Německo.

Martina: Kdo ji nevyjednal?

Pavel Janeček: Vláda, samozřejmě.

Martina: Tahle současná?

Pavel Janeček: Ne, to ne. Předchozí vlády. To není všechno chyba současné vlády, to je dlouhodobý problém podceňování, a naopak přeceňování energetiky jako takové.

Martina: To znamená, že energetika a její zájmy byly na chvostu už dávno před tím?

Pavel Janeček: Samozřejmě. My jsme si tady vytvořili přes Německo absolutní závislost na ruském plnu.

Německo je v elektrické energii deficitní, a jejich nedostatky saturuje Francie a ČR. Takže vůči Německu máme obrovskou vyjednávací pozici, ale nikdo ji nevyužívá.

Martina: Co to obnáší být závislý na německé potrubní síti?

Pavel Janeček: Problém, obrovský problém. V loňském roce jsme nedostali takové množství plynu, jaké jsme na území České republiky požadovali. Prostě Němci vždy budou upřednostňovat své zájmy. A to není jenom v tom. To je i takzvaný Storage Neurality Charge. Němci zavedli nový poplatek za doplnění jejich zásobníků, protože ztratili obrovské množství peněz, konkrétně jejich společnost Uniper, takže v době, kdy byly ceny nejvyšší, nakoupili plyn do strategických rezerv, a dneska nám je účtují. To je hrozně jednoduché. Prostě toto se tady děje. To není žádný jednotný trh, a žádné dobrovolnictví ze strany Německa. My to tvrdě platíme, a částka, která byla zavedena – myslím, že v roce 2021 – se stále zvyšuje, takže dneska je, myslím, 1,45 eura za MW, a to je už v ceně 30 euro za MW značné procento.

Martina: Já bych určité věci docela pochopila u plynu. Ale proč u elektrické energie, ve které jsme soběstační? To mi pořád hlava nebere.

Pavel Janeček: A já myslím, že to není jenom soběstačnost, ale je i to, že Německo je deficitní. Za loňský rok bylo deficitní v elektrické energii, a jejich nedostatky ve výrobě elektrické energie jim saturovala Francie a Česká republika. Takže my máme vůči Německu obrovskou vyjednávací pozici, a nikdo ji nevyužívá.

Martina: Přičemž Německo odstavilo jádro.

Pavel Janeček: 15. dubna 23.

Martina: Ano, a záhy odstaví i uhelné elektrárny, to znamená, že můžeme očekávat, že se tento deficit zvětší, protože, mimo jiné, nároky na elektrickou energii se i kvůli elektromobilitě zvýší.

Pavel Janeček: Němci nikdy nedělají malé chyby. Já jsem někde řekl – v oficiálním rozhovoru – že když odstavili jaderné elektrárny, za poslední tři roky, tak česká vláda měla vystoupit a požádat, že je koupí. Totiž likvidace jaderných bloků stojí stejně, jako jejich výstavba, a německé jaderné bloky jsou určitě nejkvalitnější a nejlepší na území Evropy, minimálně, možná na celém světě. Vypadá to jako fantasmagorická poznámka, ale mně to až tak špatný nápad nepřipadá, notabene když vím, že byly kontakty mezi saským a českým parlamentem, kde říkali: „Až my se dostaneme k moci – ti Sasové – tak budeme o jaderných elektrárnách určitě znovu jednat.“ Ne o tom, že by je vláda koupila, ale že by je znova najeli, což je samozřejmě dlouhodobý proces, ale není to vyloučené, pokud je to potřeba. Němci jsou důkladní, takže třeba v Greifswaldu, ve východním Německu, už zbourali chladící věž, a podobně. To jsou třeba, Martino, nevídané věci – my se tady tváříme, že energii nepotřebujeme.

Já jsem byl v roce 2020 v Berlíně – vždycky to vyprávím jako úsměvnou příhodu, nevím, jestli tě tím mám také potěšit – ale Němci mají spotřebu něco kolem 500 TWh ročně, a to mají nějakým způsobem pokryté. A vystoupila tam taková paní, která hovořila o energetice – byla velmi vzdělaná, nevím, v jakém oboru, ale možná studovala humanitní studia, nebo něco takového – krásně promítala slidy. Tak jsem se zeptal: „Heleďte, říkáte tady, že v roce 2050 bude mít ne 500, ale 600 TW a že mezitím odstraníte 340 TW instalovaného výkonu. A odkud dovezete těch 260?“ A ona se podívala někam za mě a řekla: „Maroko, maybe?“ Tak jsem pochopil, že Maroko možná – tak třeba. Tak třeba to zvládnou supervodiče, a podobně. Třeba ano. Ale ona už to měla vyřešené. A druhá otázka byla: „Jak vyřešíte elektrická vozidla v podzemních garážích?“ Protože já jsem tenkrát řešil velký problém s auty na CNG v podzemí, a jejich parkování. A ona mi řekla: „To už inženýři vyřešili.“ Tak včera jsem v nějakém denním tisku četl, že hasiči chtějí změnu legislativy, protože pro ně je požár elektrovozidla v podzemích garážích nightmare, noční můra. A toto je přesně ono: My jsme vedení ideology bez elementárních fyzikálních znalostí.

Martina: Pro mnohé posluchače, kteří třeba vidí budoucnost v obnovitelných zdrojích, můžeme působit tak, že milujeme popílek. Ale řekni mi, do jaké míry bychom mohli využívat obnovitelné zdroje a do jaké míry by se ta obrovská podpora, až jak jsi to teď vylíčil, až nepříčetná, měla omezit, přehodnotit?

Pavel Janeček: Víš, já prostě dlouhodobě tvrdím, že popílek nemiluji. Nicméně odlučovače jsou skvělé, a dokonce jsem se podílel na odsiřování uhelných elektráren pro rakouskou společnost, a tak dále. Tak to není zrovna to, že bych ho miloval. Já si myslím, že hysterie kolem uhelných elektráren je prostě přehnaná, protože to potom jde dál. Já se omlouvám za tuto odbočku, ale v podstatě, když zakazujeme uhelné elektrárny, tak v druhé fázi máme ambici zakazovat ohniště jako taková, to znamená krby doma, a měli bychom do toho dávat odlučovače za tisíce euro, a za osm set euro ročně vyměnit filtr a vložku. To je přeci úplný nesmysl. To se neděje na základě racionální úvahy – neexistují vůbec žádné dopadové studie těchto věcí. Za mě jsou obnovitelné zdroje možné jako komplementární, ale stavět elektrickou bezpečnost na obnovitelných zdrojích je nesmysl. A napadají mě jiná slova.

Martina: Ještě zdůrazním, že cvičíš policisty a zásahové jednotky po celém světě. V naší zemi jsi cvičil policisty, včetně speciálních útvarů, střelbu, sebeobranu, taktiku i použití speciálních zbraní, a jsi spoluautorem dvoudílné učebnice „Manuál obranné střelby“. To jsem všechno zdůraznila proto, aby bylo jasno, že ty skutečně víš, o čem mluvíš, a proto se ptám právě tebe. Ty ses po útoku, který jsme zažili v prosinci loňského roku, nepřidal k těm, kteří říkali: Policie špatně. Měli na to jít jinak, a podobně. Jak se díváš dnes, s jistým odstupem, na práci policie?

Pavel Černý: Ad jedna: Po bitvě je každý generál. A lépe se policie, celý zákrok, celá situace, hodnotí někde za klávesnicí, než v té situaci. A také bych to přirovnal ke covidu: Byl to obrovský šok, prostě nic takového zde před tím nebylo. A obdobně je to z tohoto hlediska – byl to pro všechny jednotky, pro celý bezpečnostní systém šok. Víte, na něco se prostě připravit nejde, protože v takovémto případě se vlastně běžný mírový život, klid, neočekávaně změní v úplně bojovou situaci, prakticky válku. Je to malá válka. A na to nemůže být připravená žádná společnost, protože to je tak mimořádná událost, že ji můžete trénovat, nějak se na ni připravovat, ale úplně to nikdy nebude.

Martina: Podplukovníku Pavle Černý, ty jsi mnohokrát varoval, že klidná doba v naší zemi končí. Napadlo tě, že útok bude mít právě takovou podobu? Nebo bys sázel spíš na nějaký teroristický zvenčí?

Pavel Černý: Víte, byl jsem v tomto trošičku nechtěným vizionářem, když to tak povím. Protože já jsem projekty, „Agresor ve škole“, projekt „Aktivní střelec“, dělal na základních školách, a také jsem připravoval jak bezpečnostní složky, jak v takovém případě zakročit, zasáhnout, jak provést co nejrychlejší eliminaci takového člověka. Dělal jsem školení, výcviky pro učitelský personál, dokonce i velká cvičení s dětmi. Z některých takových projektů jsou dokonce filmy na SW&TT Tactical Training. A já jsem si je po této situaci skouknul, protože jsem si je už nepamatoval. Tehdy to byla škola hrou, nácvik, výcvik, což je vždycky takové – ač se snažíte o realitu – že vždy to něco bude umělého. A když jsem na ty filmy, které jsou poměrně realisticky udělané, koukal, a to v kontextu situace na filozofické fakultě, tak jsem z toho měl husí kůži.

A co bych ještě dodal? Jeden z těch filmů končí genezí, výčtem podobných událostí ve světě. Jaké situace vlastně byly? Ač to bylo pomocí palných zbraní nebo někde nožů, nebo dokonce představte si, co se stalo v Německu, že to byl útok ve škole pomocí jakéhosi plamenometu, na což se vlastně ve výčtu zapomíná, že v takových situacích může masový vrah, nějaká lidská zrůda, takových prostředků použít. A končíme tam tím, že i u nás bychom měli v tomto dělat co nejvíce, a také, že není otázkou – bohužel – jestli, ale kdy? A bohužel na má slova, ač bych si to nikdy nepřál, došlo. Bohužel došlo na takovouto situaci, kterou jsme potom zažili i u nás. Myslím, že je to škoda, že se promarnila spousta let – podobné projekty prostě neběžely.

Je to jako se vším: V dnešní době nikdo moc nevěří, že bude válka, myslí si, že žijeme v trvalém míru, že je to nárokové, že už se svět nemůže zvrhnout do nějakého válečného konfliktu, že nemůžeme zažívat to, co někde jinde na světě, třeba i v této době. A vytěsňujeme také to, jak už bylo řečeno, že někde na druhé straně světa, řeknu Čína – pobodají někde ve škole 20, 30 dětí, v USA se střílí někde na škole, a podobně. Anebo, že auto vjede někde do vánočních trhů, nebo dodávky porážejí lidi na ulicích. I když vlastně jsme v tomto byli smutným pravzorem s Olgou Hepnarovou, zapomínáme, že mezi námi můžou žít lidé, kteří udělají takový hrozný čin. A je škoda, že naše společnost na to nebyla tolik připravena, a doufám, že toto bude impulsem ke zlepšování tohoto, a to ne, aby se to nestalo – tomu zabránit nikdy nejde – ale abychom na to jako společnost aspoň byli stále lépe připraveni.

Bezpečnostní rizika se rapidně změnila, a měli bychom na to reagovat, a nemyslet si, že tady bude vždy nenásilí a klid. Nebezpečí nevytěsňovat.

Martina: Ty jsi řekl: „Promarnila se spousta let.“ Chápu, že je teď jednoduché ukazovat, kdo za to může. Ale proč se promarnila spousta let?

Pavel Černý: Nikdo za to nemůže. Stejně, jako si myslím, že naše armáda není zcela připravena na nějaký, zvláště dlouhodobý válečný konflikt. Protože co to je, být připraven? A můžeme to převést: Co to je, být vycvičen jako policista na ulici, který bude zvládat násilí, který bude třeba muset zažít přestřelku, použít proti někomu zbraň? Kde je ta míra, kdy je, či není připraven? Takto to označit, je velmi těžké. Může být někdo na takové strašné, když to tak řeknu, nebo hraniční, v životě připraven? Ale rozhodně již mohly běžet nějaké širší systémové nácviky napříč všemi školami, univerzitami, a tak dále. Víte, my jsme kdysi měli brannou přípravu – já na to vzpomínám – a myslím, že zbytečnou, protože to byla tenkrát hrozba chemického, nebo jaderného útoku, a jak se odjakživa říkalo, že by bylo možná lepší takovou věc nepřežít, protože přeživší, živí, by záviděli mrtvým. Protože…

Martina: S igelitovými sáčky na rukou a na nohou bychom asi…

Pavel Černý: Ano, jak jsme běhali, čistili masky, jako děti jsme ve škole na sebe troubily choboty.

Martina: Ale aspoň jsme s tou myšlenkou pracovali.

Pavel Černý: Ano, ale víte, nebezpečí se změnilo. Není to už chemická, jaderná válka, a mělo by zde být něco jako branná příprava současné doby. Rizika se rapidně změnila, a my bychom na tuto změnu měli reagovat, a nemyslet si, že bude všude vždy nenásilí, klid a mír. I když, jak zaznělo, jsme jedna z nejbezpečnějších zemí světa, může se to změnit, nejenom případným, nedej bože, válečným konfliktem, který nemůžeme nikdy vyloučit, ale i nějakou situaci, jako na filozofické fakultě, kde mávnutím příslovečného proutku může nastat regulérní válka – prostě masová střelba někde v ulicích, masové ztráty, spousta mrtvých, zraněných. Na tohle bychom měli reagovat. A možná jsme měli reagovat už dříve, a nevytěsňovat to s tím, že u nás se to neděje, ale že se to děje v Číně, v Americe, a sledovat jenom novinové titulky, ale možná se už poučit. A doufám, když už jsme se nepoučili tenkrát, poučíme se už alespoň dnes.

Na školách probíhají nepochopená bezpečnostní školení. Probírá se klima, gender, jak v Gaze trpí palestinské děti pod agresí Izraelců. To zabírá čas učení se reakcím na útok, požár, katastrofu.

Martina: Nutno přiznat, že zrovna v této oblasti bezpečnosti, bezpečnosti občanů, připravenosti občanů, si myslím, že vedeme bezpříkladně pštrosí politiku ve smyslu, že když se o tom nemluví, když se nikdo zbraně nedotkne, tak se nic nestane.

Pavel Černý: Člověku je trošku až zvláštní, kolik někdy pro něj nepochopených školení probíhá ve školských zařízeních, na univerzitách, na základních školách. Je to o tom, jak se doslýchám, že je důležité tam probrat klima, probrat gender, případně tam chodí školitelé, kteří hovoří o tom, jak v Gaze trpí palestinské děti pod nadvládou a agresí Izraelců. A bez přehánění – tyto programy, a nic proti nim, vlastně zaplňují veškerý čas, a na takovou věc, jako je reakce na nějaký útok, a nejenom reakce na nějaký útok, ale i možná požární cvičení, nějaká katastrofa, reakce na školách, zdravotních zařízeních…

Martina: Výbuch plynu… Cokoliv…

Pavel Černý: Přesně tak. Tak na ně není čas, to se úplně vytěsňuje. Jako kdyby se to nemělo nikdy dít, jakoby zde neměl nastat blackout, zemětřesení. Nemůžeme přeci vyloučit i tyto věci, to by měla být branná příprava. A také reakce na nějakého skutečně, když tak řeknu, zrůdného člověka, který najednou bude chtít zabít co nejvíce lidí kolem. Víte, tomu se zabránit úplně nedá.

Nyní běží diskuse, jak to zastavit, aby se to příště nestalo. Nejde to zastavit. Nejde najednou zakázat násilí, aby někdo zabíjel lidi kolem. Není to ani o tom, jestli se zakážou zbraně, jestli zde budou legální, soukromé. Vždy tady budou ilegální. A když ne, tak takový člověk může najet do davu, jako kdysi Olga Hepnarová, nebo zapálit byt, jako ten člověk v Bohumíně – myslím, že tam bylo 11 mrtvých – je to tři roky zpátky, a stačil mu jenom kanystr a sirky. Anebo vezmeme příklad ve Frenštátu pod Radhoštěm – myslím, že to bylo 2012 – tak tam výbuchem plynu úmyslně zabil asi snad sedm, osm lidí, byla tam spousta zraněných – soused. Aby nemohli utéct, zlomil klíč v zámku. A jsou další a další příklady toho, že ani nepotřebujete klasickou zbraň. A obrana proti tomuto vlastně neexistuje, ale může se snížit rapidně počet obětí. Vlastně to zvýší šanci, že více lidí při takovéto nesmírně tragické události nezemře.

Fyzická zdatnost mladých klesá. Když někdo při policejních testech uběhne limit, tak neudělá jediný sed leh, nebo neumí plavat, a na Policejní akademii ho loví, když se topí v bazénu.

Martina: Ty říkáš – branná cvičení, branná příprava. Podle nějakého průzkumu, který proběhl před několika měsíci, mají současní mladí muži úroveň své fyzické zdatnosti takovou, jako ženy před třiceti lety. Takže my vlastně v tuto chvíli nemáme moc šancí ani utéct, protože bychom se zadýchali.

Pavel Černý: Víte, s tímto se potýkají třeba i ozbrojené složky. Ale je to generační, a hlavně, není to jenom u nás, je to po celém světě. Dělám výcviky skutečně po celém světě, a mohu porovnávat. A není to o zemi, není to o části světa, je to prostě o generaci, která je rozsezená, a od počítačů, od televize, která málo sportuje – čest tedy výjimkám, když je někdo veden ke sportu odmala. Ale pohybové schopnosti hodně klesají.

Já si pamatuji, bylo to na konci mé činnosti u policie, že tehdy, si představte, byla u nás nějaká zahraniční návštěva. Pamatuji si to jako dnes. A můj tehdejší nadřízený nechal za trest klikovat učebnu policistů, nových rekrutů, když to tak povím, na policejní škole, protože přišli pozdě, a tak dále: Aby to nebylo bráno jako šikana, klikoval s nimi. My jsme tam s tou zahraniční návštěvou přišli na náslech, náhled, a najednou překladatelka povídá: „Oni se ptají, že jim připadá, že ti policisti nemohou.“ A oni tam skutečně omdlévali asi po 15. kliku, spousta jich ležela – a to ne, že by to dělali, ale skutečně nemohli. A ona říkala: „Ale oni říkají, že se tady na škole zlepší.“ A já jsem smutně poznamenal, že se nezlepší, protože oni už teď končí, a nejde to dohnat. Někdo to nedožene ani za dva, tři životy. A je to problém, že dnes třeba speciální jednotky, ty nejelitnější, mají problémy s náborem.

Víte, když někdo kdysi chodil na takzvanou URNu – Útvar rychlého nasazení – tak tam na nábory chodily desítky lidí, kteří celý život snili o tom, že budou na takovéto speciální jednotce, a byl to jejich životní styl, byl to jejich sen, a přizpůsobili se tomuto. A nakonec těch 60, 80 lidí, kteří se tam sešli, bylo skvěle připraveno. To byli běžní policisté, kteří uskutečňovali svůj sen, aby se do takové jednotky dostali. A to už je asi 15 let zpátky.

Člověk, který měl na starosti výběrák, testy, mi zasvěceně vyprávěl, že na tuto speciální jednotku – kde kdysi oni museli dělat dvacet, pětadvacet přítahů – dnes chodí lidé, kteří udělají dva, tři. A tehdy se jim sešlo asi pět lidí – to už je asi deset, patnáct let zpátky – namísto těch osmdesáti zájemců, kteří chodili ještě roky předtím, a nikdo z nich nevyšplhal bez přírazu na lano. Jediný z nich uběhl limit, ale zase neuměl plavat, a dokonce ho, bez přehánění, lovil, když se topil na Policejní akademii v bazénu. A dokonce mi říkal, že když dělali lehy sedy, tak ten člověk, který byl z nich nejubožejší, neudělal ani jeden leh sed, což, vzhledem k tomu, že to byl déle sloužící policista, protože tam nemůže nikdo jen tak přijít z civilu – takže je nabíledni, v jakém stavu je populace, a že potom mají problém fungovat i speciální složky. Prostě se musí, bohužel, hrát s kapelou, která je k dispozici, a to je smutné, a nikdo s tím nic neudělá. To je realita dneška.

Martina: Pojďme si tedy říct, co teď, a co potom, jakým způsobem jsme se mohli, ba co víc, musíme poučit. Pavle Černý, jedinou tvou výtkou k policii je, že by policisté v prvosledových hlídkách měli s sebou vozit dlouhé zbraně, a měli by s nimi umět dobře zacházet. To byla tvá výtka vzhledem k zásahu policie na Karlově univerzitě. Co by se muselo stát, aby se tato tvá rada uvedla v život?

Pavel Černý: Toto by měl být jeden ze zásadních kroků. Oni totiž dlouhé zbraně mají – ale přitom nemají – mají totiž samopaly Heckler Koch MP5, které jsou na úplně stejný náboj, jako jejich služební pistole, takže sice nosí impozantní zbraň, pro někoho neznalého to vypadá zajímavě, působivě, ale ono to funguje a dostřelí stejně jako pistolka, kterou mají na opasku. Nic jiného to není. Já vždycky říkám, že je to, s prominutím, velká blbá pistole, a nic jiného z toho nevymačkají. To znamená, aby mohli na někoho střílet – jako to bylo na ochozu filozofické fakulty – na vzdálenost osmdesát, sto, sto dvacet, sto padesát metrů, tak to je nejenom nepřesné, ale takováto zbraň už tam má mizivý zastavující efekt, ranivou schopnost, schopnost někoho vyřadit z činnosti, eliminovat. Když to shrnu, tak kdyby tam, na místě, byla obyčejná lovecká puška posledního myslivce, s optikou, tak by neškolený člověk v takovéto situaci na první ránu toho střílejícího člověka dal. A je to velká škoda, a velké poučení pro to, aby policie potřebné zbraně dostala. Protože on si někdo myslí, že to je jako ve filmu, že zakvílí gumy, a za třicet sekund vyskakují těžkooděnci, a na střechách jsou odstřelovači ze zásahové jednotky. Bohužel, v reálném světě je to trošku jiné.

Policisté v prvosledových hlídkách by měli mít k dispozici dlouhé a účinné střelné zbraně, aby mohli v případě potřeby zasáhnout. Měli by také mít možnost nosit pistole i mimo službu.

Martina: To znamená, že velké, dlouhé zbraně, které někdy policisté mají, jsou opravdu jenom na efekt?

Pavel Černý: Tak tyto na devítkový náboj – stejné jako u pistole – jsou spíše na efekt, na malou vzdálenost, na stejnou vzdálenost, jako pistole, řeknu pět, sedm, dvacet, nanejvýš třeba třicet metrů. Ale na sto metrů je nejenom přesnost, ale i efekt této zbraně mizivý. Takže by tam mělo být – i kdyby to měla být nějaká jednoduchá opakovací, lidově kliková puška, s nějakou jednoduchou optikou s minimálním přiblížením. Bylo by obrovskou devizou takovéto zbraně dostat na místo. Samozřejmě to není jednoduché. Bude se muset řešit, aby policisté prvního zásahu, prvního kontaktu, z prvosledových hlídek pohotovostní motorizované jednotky, měli v autě. Protože toto není vlastně jejich činnost, toto je situace skutečně za hranicí. Oni dělají běžnou policejní práci, a těžko si můžeme představovat, že policista vás bude zastavovat v autě s puškou na rameni. Bude se muset řešit, kam a jak je uzamkne v autě, kam se uskladní.

V minulé době se řešily problémy, které si nezasvěcený nedokáže představit, jak do policejního auta umístit trezory na nějaké větší zbraně, protože firmy se bránily, že to neumožní homologaci vozidel. To znamená bezpečné užívání, když tam bude nějaký trezor, který se při nárazu může utrhnout, putovat autem, a podobně. Takže to není úplně zase tak jednoduché. Ale doufám, že se toto vyřeší, a tato věc bude uspokojivě sloužit k tomu, že kdyby se situace opakovala, tak tyto zbraně na takovém místě budou.

Martina: Ty jsi ještě poměrně nedávno upozorňoval na to, že policisté v České republice si nesmějí brát své služební zbraně domů. Což znamená, že policista, který zrovna není ve službě, a stane se svědkem protizákonného jednání, nemá v ruce vůbec nic, čím by zakročil. Myslíš, že i toto se do budoucna změní, nebo rozumíš tomu, proč to tak je?

Pavel Černý: Doufám, že v tomto se policejní vedení skutečně poučí, a chytí za nos, protože v rámci ochrany měkkých cílů, po které se stále volá, a stále větším počtu policistů v ulicích, je toto naprosto pomíjené. My chceme více policistů v ulicích, ale zapomínáme, že spousta policistů jde do práce, z práce, jde na vycházku s dětmi, nakoupit, a pokud si on neudělá zbrojní průkaz, nemá svou soukromou zbraň, což není podmínkou vykonávání povolání republikového policisty, ale jenom jeho osobní vůle, jeho zájem, tak naprostá většina z nich svou služební zbraň v době toho svého volna, v mimopracovní době, domů nedostane. Takže představte si: Máme policistu, který nás chrání, který má obrovské pravomoci, skončí mu pracovní doba, a on je malé nesvéprávné dítě, které už nesmí dostat do ruky služební zbraň, vzít si ji, starat se o ni, mít za ni zodpovědnost. On sice má, jak zde zaznělo, povinnost, a to nejenom z hlediska trestného činu, ale provést i nějaký úkon – na rozdíl od občana – a zasáhnout. Ale on nemá čím.

Martina: Ale čím?

Pavel Černý: On může mávat odznakem, křičet „POLICIE!“, vyzývat, a podobně, ale nemá zbraň. Takže to by se mělo změnit, a přispělo by to velmi významně k bezpečí nás všech, a vlastně ke znásobení počtu policistů. To znamená nebránit policistům, kteří si chtějí vzít v době osobního volna zbraň domů. Stačilo by jenom napsat, jako to bylo za mě, protože tehdy platilo, že váš nadřízený vám mohl braní zbraně domů zakázat, ale nyní vám to musí tento člověk písemně povolit, což se mu moc nechce, protože trošku bere odpovědnost na sebe, a to většina nadřízených dělá velmi, velmi nerada.

Martina: Ale tady je ještě jedna stránka věci, a to informace, kterou jsem slyšela už z více stran. A zase, netýká se to jenom čistě naší republiky, ale někteří policisté říkají, že raději vůbec nepoužijí zbraň, že ji mnohdy u sebe ani raději nemají, protože kdyby ji použili, tak by následovalo takové martyrium vyšetřování, zda ji použili adekvátně, že to prostě nebudou riskovat.

Pavel Černý: Víš, i s takovým názorem jsem hodně, hodně válčil v době, když jsem policisty cvičil. U některých je to zvláštně zažité. Neuvěřitelné. Zvláštní je totiž to, že někteří policisté se vlastně bojí vyšetřovacích orgánů víc, jak ozbrojeného grázla, který mu usiluje o život. Je to paradoxní. K tomu jde ale říci jedno, co jsme tady už opakovali, to znamená: Američané na to mají hezkou frázi, že je lepší být souzen dvanácti, než nesen šesti. České přísloví k tomuto zní, že i z kriminálu vede cesta, ale z hrobu ne. To znamená, lepší je být s problémy vyšetřován, možná i postižen, než nechat doma osiřelou rodinu. A skutečně policistům není co závidět, oni mají na použití zbraně někdy skutečně pikosekundy, jak se říká, a někdo je bude posuzovat za dny, měsíce, dokonce roky, bude na to mít spoustu času. A kolikrát, a velmi často bohužel, se policistů nikdo moc nezastane, nemají zastání. Naopak, každý si do nich, lidově řečeno, čutne.

Když policista zasáhne, strhne se mediální smršť, ideologický tlak, zpolitizování zákroku, vyšetřování, postavení mimo službu. Proto mnozí nechtějí zasahovat a riskovat.

Martina: A nikdo nechce být Derek Chauvin, nebo jak se to správně vyslovuje.

Pavel Černý: Jednak i u nás vidíme, že mediální smršť, ideologický tlak, nebo zpolitizování určitého zákroku může způsobit, že policista je najednou vyšetřován, je mimo službu, najednou je zpochybňováno – úplně nelogicky – co tam udělal, a to bere, bohužel, ostatním policistům vůli zasahovat, riskovat. Víš, ono je pro ně vlastně nejjednodušší nic nevidět, dělat, že si ničeho nevšimnu, nic nebudu řešit, počkám. Důvody, proč policista nezasáhne, by se dal totiž popsat papír A4, jako: Takticky vyčkal, nebyl vycvičen, nechtěl eskalovat násilí nějakým předčasným vedením zákroku, a podobně. Takových výmluv nasekají spoustu. Ale nechtějme dovést policisty do fáze, jak to vidíme kupříkladu v USA, kde jsou skutečně protipolicejní tažení, ruší se policejní složky, takzvaně se defundují, to znamená, že se přestávají financovat, a to znamená nejenom odchody spousty policistů, ale konec jejich ochoty a vůle riskovat denně na ulicích život pro lidi, pro společnost. To by byl konec, který určitě nechceme. Poučme se na USA, co tam vzniklo po floydovských vlnách, po ideologicky vyvolaných, neuvěřitelně iracionálních taženích proti bezpečnostním složkám, a nepřejme si, aby to přišlo k nám. Jisté náznaky zde již totiž byly.

Martina: Protože už zmíněný policista Derek Chauvin dostal, tuším, čtyřicet let, a nebyl sám, kdo byl odsouzen za smrt George Floyda. A to, jak jsi před malou chvílí říkal, asi pak vezme chuť policistům riskovat totéž.

Pavel Černý: My jsme tehdy, kdy začaly kauzy, nazvané tehdy lidově, mediálně „Floyd“, snažili ze všech sil, aby policie nebyla ve stejné situaci, aby policisté nebyli iracionálně pranýřováni. Protože vezmi si, občas běží fotbalista, je horký den, a najednou se skácí. Je to dvacetiletý kluk, a zemře přímo na hřišti na nějakou skrytou srdeční chorobu, na kombinaci vlivů, která nastane. Je to strašně smutné, je to tragické, a nikdo se tomu nediví, takové věci se holt stávají. Jiný příběh, podobná situace, ale jenom budou poblíž policisté. A mediální zkratka? „Policisté ho prostě zabili.“ A nic na tom, že ten člověk je navíc – na rozdíl od policisty – ve zuboženém zdravotním stavu už jen v důsledku toho, že celé roky vede život narkomana, jeho krev je plná mixu nějakých omamných látek, které pochopitelně zacvičí se zdravím. A z hlediska podmínek, které tam nastávají, pokud takový člověk zkolabuje, je společnost ihned automaticky obviňuje a obviňovala. A to i u nás – a nečekal jsem, že to sem přijde. My jsme na tomto základě tehdy dělali spousty testů, kde jsme dokazovali, že ta smrtící, v uvozovkách, poloha, poutací poloha, nikoho nezabíjí.

Martina: Já si vzpomínám, že jsi točil i videa.

Pavel Černý: My jsme točili videa. Dokonce to bylo pro Romeu s Richardem Samkem, kdy jsem na něm klečel. Pro kanál CNN s reportérem Klímou. Včera jsem se s Richardem Samkem potkal, s velkým humorem jsme na to vzpomínali, a říkal jsem mu, že z hlediska této kampaně, a další společenské diskuse o tom, a reportáží, co jsme na tom točili, tak počet reportérů, kterým jsem neklečel za krkem, se rapidně snižuje. A hodně jsme se u toho nasmáli.

Člověk, který takový čin, jako na FF UK vykoná, obvykle nečeká, že přežije. Ví, že zemře, a už ho nejde postihnout. A tak se hledá zástupná skupina – majitelé legálních zbraní – kterou lze potrestat, zakázat.

Martina: Podplukovníku Pavle Černý, dalo se vzápětí po onom brutálním prosincovém útoku očekávat, že se objeví hlasy, které budou vyzývat k přijetí přísnějších pravidel pro držení zbraní. Byla to otázka hodin, a už se o tomto začaly vést diskuse. Co si o tomto myslíš ty, jako jeden z nejlepších odborníků na taktiku, policejní výcvik, terorismus?

Pavel Černý: Ad jedna: Vždy, když v západní Evropě proběhne nějaký podobný – a je jedno, jakým prostředkem – teroristický útok, tak je hned zajímavé, že zazní neuvěřitelná spousta hlasů, abychom neobviňovali určitou komunitu, určitou minoritu za to, že ten ohavný čin způsobil jenom jeden konkrétní člověk. Ale totéž zajímavě neplatí v případě majitelů legálních soukromých zbraní. Člověk, který takový čin vykoná, obvykle – a to i v tomto případě – obvykle nečeká, že by přežil. Ví, že při tom zemře. A proto ho už nejde postihnout, a tak se hledá zástupná skupina. Koho za to potrestat? A ejhle. Takoví se hned najdou: Jsou to majitelé legálních soukromých zbraní. Omezit je, zakázat jim, nějakým způsobem je obrat o jejich majetky. Toto je pro část společnosti ihned automatická reakce: Prostě presumpce viny, a postihnout nejlépe celou tuto komunitu.

Je to sice iracionální, asi jako když dodávka, kterou někdo řídí, vjede do lidí na chodníku – jak jsme to mnohokrát viděli – tak by se začaly zakazovat všechny podobné, nejlépe bílé dodávky, nebo by jim začali omezovat kubatury motoru. Začali by celospolečenskou diskusi ve snaze snažit se o omezení síly motoru a rychlosti takových dodávek. To by asi bylo směšné. Ale u legálních soukromých zbraní se to stává ihned, a nikdo v tu chvíli ani nehodnotí, a to je za B, že ten člověk mohl svůj čin – jak se ukazuje – způsobit i jiným prostředkem, třeba i zbraní nelegální. Když si to vezmeme, tak jeho puška, včetně doplňků, hádám, a moc se nepletu, přišla na takových 150, možná 200 tisíc. Za to by měl na nelegálním trhu 3 až 4 kalašnikovy, ať už z bývalých válek na Balkáně, nebo nyní z Ukrajiny, protože, kdo za každou cenu chce sehnat i nelegální zbraň, a má na to dostatek peněz – on si na to půjčil – tak určitě sežene. Nebo by to mohl udělat mnohem jednodušeji, jak tady zaznělo: Benzín, sirky, náklaďák, nebo způsobit výbuch plynu. A také nebudeme zakazovat sirky, benzín, a podobně.

Martina: A myslíš, že přeci jen třeba v tomto případě mohla vůči němu policie postupovat obezřetněji? Protože ty jsi řekl: „On si na to půjčil.“ Když jsem si brala před nějakou dobou půjčku – a tu už mám za sebou u té banky kreditní historii, a podobně – tak jsem ještě musela mít ručitele. A teď tady takovému, pardon, ale „děťátku“, které si udělalo před půl rokem „zbroják“, banka půjčí. Možná, že to nebyla banka, možná, že to byl nějaký nebankovní sektor. A další věc: Když přihlašuješ sedm zbraní, tak to musíš udělat na jednom oddělení policie, nemůžeš různě, aby si toho třeba nevšimli. Takže on byl 14krát? Nebo všechno registroval najednou? Obojí podezřelé. Nepřijde ti to?

Pavel Černý: Tak ad jedna: Půjčení peněz není nemožné, ani podezřelé. Jednak nevíme, jestli mu třeba neručili rodiče nějakou nemovitostí. Za jakých okolností se tato půjčka realizovala, vůbec nevíme. A v dnešním životě je smutné, že reklama na půjčky běží, a půjčí i lidem, kteří nemohou splácet. A jak se říká: Nejlepší půjčka pro peněžní ústavy, nebo lichvářské společnosti, je dokonce ta, kterou daný člověk nesplácí, a oni mu potom můžou sebrat úplně všechno, a ještě na tom vydělat. Takže podmínky nejsou určitě takové, že by půjčovaly jenom tomu, kdo může splácet.

Další věcí je, že pokud člověk přihlašuje dvě, tři, čtyři, sedm zbraní během několika měsíců, tak to není podivné z hlediska sběratelů, myslivců, kteří mají pro každý účel lovu jinou zbraň, a podobně. Takhle: Mně by se určitě zdál rizikovým nákup zbraní, u kterého by měl stát zpozornět, když si někdo koupí například 100 stejných pušek najednou, a k tomu velké množství, skutečné obrovské množství nábojů. K tomu 100 úplně totožných pistolí. Tak to mě asi trkne, že ten člověk může…

Když se obchodníkovi zdá nějaký nákup zbraní podezřelý, může zmáčknout v elektronickém systému tlačítko „červená dlaždice“, a označit podezřelý nákup, který je ihned prověřován

Martina: Něco chystá.

Pavel Černý: Chystá se ozbrojit nějakou obrovskou ozbrojenou skupinu. A je potom nabíledni, že potom přijde o zbrojní průkaz, a to je asi nejmenší problém, který riskuje, když tady bude mít takovou obrovskou jednotku, která je schopná lusknutím prstu realizovat třeba nějaký obrovský, ale opravdu obrovský teroristický útok, nebo v malé africké zemi dokonce puč.

Ale tady je v médiích totiž velmi často taková věc – já bych to nazval módně „dezinformace“ – že stát o tom neví, že on vlastně udělá takový podezřelý nákup. To zaprvé. Máme jeden z nejpovedenějších elektronických evidenčních systémů, Centrální registr zbraní se tomu říká, a stát ihned ví o jakékoliv nakoupené zbrani, o každém nakoupeném náboji, a dokonce, když člověka, majitele zbrojního průkazu, zastaví policista na ulici, a vylustruje si ho. Dnes to má dokonce v takovém zařízení už u sebe, a ani to nemusí konzultovat s operačním, a takovéto informace získávat – ihned ví, že dotyčný člověk je majitelem zbrojního průkazu, jaké má zbraně, a tak dále. A to vlastně během hovoru na ulici. Takže to, že stát o ničem neví, je naprostá hloupost a naprostá lež.

A pak také v současné době existuje něco takového, čemu se říká „červená dlaždice“. V elektronickém systému je to tlačítko, a kdyby obchodníkovi připadalo, že jde o nějaké fakt divné okolnosti, o kterých jsem mluvil – tedy ne, že si někdo koupí pár zbraní, což je celkem běžné, a nedá se to považovat za nějakou podezřelou záležitost – ale pokud by to bylo obrovské množství stejných, především pušek. To je divné. Proč by si kupoval stejné pušky? Byly by pro něj logisticky výhodné pro nějaké další útoky. Tak obchodník odmáčkne tu „červenou dlaždici“, a tím označí podezřelý nákup, který se bude ihned prověřovat, dejme tomu, pokud to někdo chce zastavit, a podobně.

Martina: To znamená, že na tomto nákupu by tobě nepřišlo nic divného?

Pavel Černý: Hlavně, pokud mám sedm zbraní, nebo má taková lidská zrůda sedm zbraní, a každá bude jiné ráže, a má s ní za cíl takovýto masový útok, tak by to musel být hlupák, protože logisticky je pro něj lepší jedna zbraň a spousty nábojů, stejné zásobníky, a podobně, a ne zbraň, kterou vystřílím, a už ji nemám čím nabít, protože ostatní zbraně mám jiné ráže. Také masový vrah není chobotnice, že by měl osm, deset, dvacet chapadel, a v každém držel jednu zbraň. Má ruce jenom dvě, a víc zbraní nemůže obsluhovat. Takže to strašlivé, které je dáno počtem zbraní, zde nefunguje. Jedna zbraň může zabíjet spolehlivě, když má větší počet nábojů. A počet nábojů nelze omezovat. Protože když si člověk vezme, že například v disciplínách sportovní střelby, říká se jim IPSC, praktická střelba, střelec běžně vystřílí třeba tři sta, až pět set nábojů za jeden trénink, když vystřílí toto za jeden trénink, tak by někomu na takový masakr stačil zlomek. Takže ani cesta omezování střeliva rozhodně k zabránění takového skutku nevede.

Robin Čumpelík: Krásný den přeji. Krásný den přeji všem posluchačům, a tobě díky za krásný úvod. Nádherný.

Martina: A ještě doplním, že ty jsi také moderátor, propagátor vědy, ale také autor knih Laboratoř myšlenek, Česká cesta z covidu, nebo Spolu to dáme. Když už jsem začala tou inovací, kterou máš i ty v názvu svého kanálu, řekni mi: Myslíš si, že nejen naše republika by si zasloužila nějakou inovaci? Skoro možná i z gruntu?

Robin Čumpelík: Určitě ano. Já bych možná víc česky řekl „změnu“, nebo „transformaci“ – a to od kořene. Protože věcí, které jdou hodně po povrchu, jsou plná média, plné sociální sítě, a hezká hesla našich zástupců, ale o podstatě se vůbec nemluví. Takže rozhodně velkou změnu, hodně od kořene, abychom pochopili sami sebe, abychom pochopili náš národ, význam naší země, a právě na tomto tuto obnovu, nebo změnu stavěli. A to je něco, co já se snažím někdy provokovat, někdy vzdělávat, někdy přes příběhy hostů, a jejich praxi, iniciovat. A nejenom já, ale na mnoho dalších platformách se to děje. Takže spíš to, co dělám, je příspěvkem. Pravdou je, že tvůj úvod, který tady byl řečen, mně úplně mluví z duše, protože i když se otočí jedna malá země, byť by to bylo Estonsko, Slovensko, nebo Česká republika, tak my sami to nedáme. Svět je tak propojen, že je potřeba se bavit o změně celé Evropy, o jednotě Evropy, ale na úplně jiných základech, než jsou nám teď podsouvány. Takže je to široké téma. A rozhodně stojí za to změnu diskutovat, i když si to někteří nepřejí.

Martina: Ty jsi řekl, že bychom si opravdu změnu zasloužili, a vzápětí na to jsi zmínil, že by bylo potřeba změnit celou Evropu a že je potřeba začít na jiných základech. Ale na jakých? Kde je teď hledat, a jak se na nich shodnout?

Robin Čumpelík: To je složitá otázka. Proto nás táhnou po cestě do Etiopie. Jenom odbočka, hned se vrátím k Evropě. Člověk odjede pár hodin letadlem do téhle obrovské země a zjistí, jak jiná tam jsou paradigmata. Vlastně přiletí na úplně jinou planetu, s jiným časem, s jiným pohledem na přírodu, s jiným pohledem na křesťanství. A zrovna křesťanství, bychom si řekli, že tvoří základy Evropy, nebo novodobé civilizace, a když se jenom pobavíte s lidmi, kteří jsou křesťany v Etiopii – to je velice významná křesťanská země, viz příběhy z Bible a všechny tyto příběhy spojené potom s královnou ze Sáby, proroctví, a tak dále – tak to člověka vede k hlubokému zamyšlení, jak to bylo vlastně s časem, jak to bylo s Kristem, jestli byl bílý, a jestli Evropa skutečně není nejenom zdegenerovaná, ale hodně zahleděná sama do sebe, a přestává naslouchat světu, přestává ho chápat. Vlastně jsme jakoby vzdělaní, a přitom když člověk stráví pár dní v jiné zemi, tak zjistí, jak moc je nevzdělaný a jak moc toho neví.

Martina: Stává se Evropa ostrovem?

Robin Čumpelík: Ano, ostrovem zahleděným do sebe, a ostrovem, který staví na aroganci. A i když si myslíme, že kolonialismus, a tyto věci, jsou historií, tak jsou s námi spjaté. Já to možná řeknu hodně přísně, i když jsme jakoby demokrati, a nemáme rádi rasismus, a podporujeme to či ono – etnika, náboženství, a všechny tyhle věci – tak rasismus v celé Evropě je obrovský. U všech nás to tak je. A budu mluvit o tom, co se mi honilo hlavou, když jsem byl v Etiopii, a říkal jsem si: „Jestli tady Ježíš Kristus byl, nebyl s největší pravděpodobností spíš černý, než bílý?“ To jsou otázky, který jsem si tam kladl, a opravdu, v mnoha věcech se tak míjí paradigma této země s evropským paradigmatem, že mě to vede k hlubokým úvahám. Protože i těch 2000 let v historii lidstva je hodně málo, hodně málo, a poslední dobou, i vlivem nových technologií, se toho tolik zrychluje, a tolik pokazilo, že se, myslím, dostáváme opravdu na křižovatku, do zásadního rozhodnutí. K rozhodnutí každého z nás.

Evropa je arogantně zahleděná do sebe, a vše je ovlivněno médii. Je potřeba rozmotávat nitky a hledat cesty, jak nedopustit konflikt.

Martina: Robine Čumpelíku, teď jsi mě malinko znejistil, protože si uvědomuji, že zejména Evropa, a Západ, jako takový, se vzhlédl v sebemrskačství, a jsme trošičku jako z doby Harryho Pottera, kde se někdo potrestal tak, že si spálil ruce žehličkou, protože něco neudělal. My jsme tady v Evropě nevymysleli otroctví, naopak jsme ho zrušili, my jsme vymysleli to, čemu říkáme lidská práva. A to, co ty jsi teď nastínil, mě zarazilo v jedné věci: Že je pěkné se podívat na věci kolem sebe, třeba úplně novýma očima, a zkusit si kostky úplně rozmetat. Ale obávám se, jestli to nevede k tomu, že už nebudeme mít vůbec na čem stavět. Ještě chvíli, a začneme zpochybňovat úplně všechno, a už nebude možné postavit ne že babylonskou věž, ale už nebude možné vyhloubit ani evropskou zemljanku.

Robin Čumpelík: To je úplně geniální otázka. Samozřejmě já sám hledám, sám jsem na cestě poznání, hledání a vybízení směrem k občanům, divákům, a kladu si otázky. A jednu bych vyzdvihl, a to, že vlastně začarovaný kruh všech konfliktů, a toho všeho, souvisí i s mojí tvorbou – hledat, pokusit se hledat východiska, aby se Evropa zbytečně nestala – ale nejenom Evropa, ale svět – bojištěm. A to myslím, že je teď taky neoblíbené téma, a další z nálepek – chcimír, chcimíři – ale je to něco, o co stojí usilovat, o čem se bavit. Takže já jsem na cestě poznání. Já tady říkám záměrně pár provokativních věcí, ale Evropa je arogantně zahleděná do sebe, přijímá vše hodně pod vlivem médií, která v tom sehrávají roli – nemůžeme to házet třeba jenom na politiky. Ono to vše dost souvisí: Peníze, politika, kultura jako taková. Takže jde o to tyto nitky rozmotávat, a hledat cesty, jak nedopustit nějaký konflikt.

Martina: Víš, o čem přemýšlím? Přemýšlím pořád nad tvým vývodem, ke kterému jsi dospěl, že Evropa je zahleděná sama do sebe. Nemáš pocit, že to je potíž veškerých celků? Nemáš pocit, že Čína je zahleděná sama do sebe? Nemáš pocit – no Afrika je natolik rozbitá, už jenom etnickými spory – že ta do sebe asi zahleděná být nemůže. Nemáš pocit, že Amerika je zahleděná sama do sebe? Nemáš pocit, že Austrálie se zahleděla sama do sebe, a….?

Robin Čumpelík: Austrálie je už součástí nějakých bloků. Ale takhle: Já jsem jenom člověk, který pátrá, hledá – nerozumím geopolitice – a postupně se mi obraz světa dává dohromady. Ale máš pravdu, prostě jsou tady určité bloky, které se posilují, které se vlastně starají o svou pravdu. Jenom to, co říká Čína o své vizi, viz kolem olympijských her: „Nabízíme jednu vizi lidstva“, nebo jak to znělo. Anebo skončí jednání komunistické strany po jejich pětiletce, a říkají: „Je čas přemístit naši vizi do dalších míst planety.“ Takhle přesně to znělo. Ano, máš pravdu, je to nejenom o Evropě, ale vlastně se utužují tyto bloky.

Trošku odbočím do toho, co mě třeba inspiruje, a kde naopak vidím i východiska. Je to třeba knížečka Komenského „Štěstí národa“, kde on v 17. století, kdy taky byly tyto bloky, monarchie, a tak dále – nejsem na to expert. Když se dnes člověk podívá na to, kam se dnes ubírá Čína, Amerika, Evropská unie, tak z toho jde mráz po zádech, protože to je jak přes kopírák v porovnání s tím, jak to bylo tehdy. Přestože tam komentuje duchovní věci, ale i zákony, politiky, národy, a dává tam i jakési návody, jak poznat štěstí národa, abychom se nedostávali do konfliktů ať už velkých celků, tehdy monarchistických her, nebo dnešní politické scény. Takže tam bych rád lidi nasměroval. Protože Národní pedagogické muzeum to teď vydalo po sto letech – to je oficiální vládní, státní instituce – a tam je pohled na historii, ale zároveň jsou tam i východiska, třeba. Takže to je pro mě inspirace ne na globalistické, a tvrdě nacionalistické vnímání sama sebe z pohledu státu, ale na otevřenost.

Štěstí národa je postavené na kultuře, na tradicích, na spolupráci, ale otevřené k jiným zemím, a ne že se tyto platformy národních států začnou prát. Komenský v 17. století vysvětluje, že už se to dělo. A říká: Když se vám to bude dít znova – což se nám teď děje, že se oslabují státní aparáty, a všechno se nějakým způsobem centralizuje – tak se vám bude opakovat válka. Ale to tenhle, řeknu lidově, frajer nemohl tušit, že tady bude 2. světová válka, že tu budou velké válečné konflikty. Takže tak.

Martina: Mně by se vlastně líbilo, kdyby Evropa byla trošku zahleděna sama do sebe, protože kdyby byla zahleděna sama do sebe, tak by nemohla dovolit nelegální migraci v takovémto množství, nemohla by dovolit spoustu jevů, kterých jsme dnes svědky. A mimo jiné by nemohla dovolit ani právě oslabování národních států, protože by si musela uvědomit, kam to v historii vedlo.

Robin Čumpelík: Krásné. Opravdu moc díky za tuto otázku. Pro mě je čest tady vůbec sedět, protože to je úhel pohledu. Zahledění do sebe je v mém chápání to, že se přijímá nějaká nedemokratická vize otevřenosti Evropy, a na jiné myšlenky není prostor, včetně čtení Komenského. Kdyby si to lidé, kteří o těchto věcech rozhodují, třeba o migraci, a dalších tématech přečetli, tak by tuto knížku hned zakázali, protože on tam i o migraci říká, že jakmile budete promíchávat národy, bude to velké neštěstí pro jednotlivé země, i celou Evropu. Takže se k tomu znova vrací, protože pro mě je to kompas, jak se v tom světě….

Great reset je geniální trik. Jsou tam krásné myšlenky, kterým by člověk po prvním přečtení fandil. Ale ve skutečnosti je to hrůza. Je to jako Mein Kampf.

Martina: To by s tím pan Coudenhove–Kalergi nesouhlasil.

Robin Čumpelík: Takže je to úhel pohledu. A máš v tom naprostou pravdu, že my jsme zahleděni do nějaké vize, která se mnou nerezonuje, a ta je možná dobře formulovaná třeba ve Velkém resetu, nebo v nějakých dalších tezích, které se snažím studovat, a tam se prostě ubíráme. To je většinový názor, že jsme otevřeni světu tímto způsobem, tím, že CO₂ je problém a tak dále. Svými slovy bych to řekl tak, že když jsem přečetl Velký reset – ten teď hodně ovlivňuje Evropu, evropskou politiku – tak tam jsou báječné myšlenky. To jsou věci, kterým já fandím. A když se podívám racionálně, kdo je prosazuje? Za jaké peníze? Jakým způsobem? Jaké firmy platí tyto akce? Akce jako třeba Green Deal – tak to ve finále platí americké korporace, a tak dále. To jsou fakta.

A já řeknu: „Počkejte, to mi trošku nesedí, nejsou to trošku myšlenky, které jsou sice hezké, ale jsou využité naopak proti nám?“ A to mi vadí. Takže je to vlastně geniální, protože on tam taky jmenuje, covid–19, Velký reset, nádhera, Agenda 2030, a je to tam popsané. Takže oni tam popisují 15minutová města, ale v úplně jiném vnímání – v pohledu na Evropu – než si to já dokážu představit. Protože pro mě to znamená lokální ekonomiku, národní ekonomiku. A co to znamená pro ně? To se můžu jenom domnívat.

Martina: Vězení.

Robin Čumpelík: Vězení, centralizace do velkých měst, vyprázdnění venkovů, a tak. Takže geniální tah, geniální trik. A já už jsem to někde řekl: Je to prostě pro mě někde na úrovni Mein Kampf. Dokonce k tomu asi udělám nějaké video, a dám tyto knížky vedle sebe. A je to sofistikovaně udělané – opravdu doporučuji lidem, ať si to přečtou – že se tomu chce po přečtení této knížky vlastně fandit.

Martina: Než si člověk začne klást otázky, jak to taky může v důsledku vypadat.

Robin Čumpelík: Přesně tak. Ale když se ještě vrátím k otázce zahleděnosti Evropy, tak je to prostě jenom úhel pohledu. My jsme se zahleděli do určité ideologie, nebo do nějaké vize – já nevím, jak to označit – která se třeba s mým vnímáním světa, Evropy, a našeho národa, vůbec neslučuje. Vůbec.

Martina: Takže se vlastně můžeme shodnout na tom, že to, co jsi nazval „zahleděnost Evropy sama do sebe“, je zahleděnost Evropy do jednoho typu ideologie?

Robin Čumpelík: Ano, takhle to asi můžeme nazvat. Neodemokracie.

Martina: Deal.

Robin Čumpelík: Neodemokracie. Můžeme to tahle nějak označit.

Kubiceho zpráva – brutální fake news, který ovlivnil volby – byl politicky zadán Českému rozhlasu, aby to rozhýbal v mediálním prostoru

Martina: Robine Čumpelíku, kdy jsi začal sám sebe aktivovat? Co tě přimělo k tomu, aby začala vznikat Inovace republiky, aby se z tebe vlastně postupem času začal stávat zlobivý chlapec, až rebel?

Robin Čumpelík: Já jsem hodný, já nejsem zlobivý. Nebo takhle: Rebel až do konce – to je vlastně moje životní motto, tak jsi to možná trefila. Ale tyto věci zrají dlouho. Ale hlavním momentem probuzení pro mě byl v mládí dětský sen zkusit si moderovat v rozhlase, a tak jsem pár let – asi dva roky – pracoval v pořadu o sportu v Českém rozhlase, na rádiu Wave. To je na dlouhé vyprávění, možná na celý pořad, já to řeknu jenom v bodech. Takže jsem se jako mladý kluk zajímal o mediální rady: „Toto rozhoduje generální ředitel, nebo mediální rady?“ Mediální rady: „Kdo je volí? Aha, tito. Jaký je zákon? Jak je popsaný?“ Tak si ho přečtu. „Aha, tak to tam tato skupina v mediálních radách zastupuje nás, koncesionářské poplatníky. Tak to je zajímavé. Tak se zeptám pana ředitele Českého rozhlasu.“

Nejdřív tam byl pan Kasík, Václav Kasík: Vzpomínám na něj, měli jsme pak otevřený vztah, už není mezi námi. Pak tam byl pan Duhan. Řeknu jednu věc: Kubiceho zpráva byla normální brutální fake news, která ovlivnila volby. A byla politicky dána Českému rozhlasu, aby to rozhýbal v mediálním prostoru. A teď to říkám vlastně poprvé otevřeně, a jsem moc rád, že zrovna u tebe, protože pan Kasík se tenkrát bál o tom mluvit. Nechal telefon někde stranou, šli jsme do Branického pivovaru, kde byl velký ruch – ve Vodičkově ulici, čtyřková hospoda – a tam jsme se bavili o tom, jak tady významní politici diktují, co má Český rozhlas vysílat, a jakým způsobem byla jemu konkrétně Kubiceho zpráva nadiktována. Tato kauza – jakoby.

Martina: A jak byla nadiktována?

Robin Čumpelík: To já už si nepamatuji, ale vím jména. A to už bych zatím nechal – z důvodu bezpečnosti – stranou. Ale vím jména, vím souvislosti. To byl boj mezi Paroubky a ODS, a dalšími lidmi. Ale bůh ví, kdo je za nimi s penězi, a s vlivem tajných služeb. A s podporou těchhle věcí to bohužel, přátelé, není jako v dokumentech, nebo ve filmech – dokumenty a filmy se to většinou zakrývá. Takže v české politice jsem šel takto jako úplně mladý, nezkušený, neznal jsem žádného politika, a během pár týdnů jsme se dostali k takovýmto informacím – naprosto ověřeným. Protože pak ještě probíhaly další schůzky s lidmi, kteří byli Kubiceho zprávě blízko, a nestíhal jsem se divit. Opravdu jsem se nestíhal divit, a bylo to pro mě velké probuzení k tomu, že se chci zajímat o věci jinak. A pak jsem začal potkávat zajímavé přátele, a lidi, se kterými jsme souputníci, kteří třeba byli zkušenější, a už jsme rozmlouvali o racionálním pojetí změn, co všechno se musí hluboce změnit, aby nastala změna. A to je tak zhruba deset let zpátky.

Martina: Takže 2009.

Robin Čumpelík: To bylo 2009.

Martina: To už je déle.

Robin Čumpelík: Tam jsem si prošel různými zkušenostmi, vzestupy, pády, a tak dále. A to, co to ovlivnilo, je covid-19. Po národních oslavách 100 let Československa, které jsem měl čest vlastně koordinovat s pověřením ministrů vlády a primátorky Prahy, jsem dostal různé nabídky na různá angažmá, a vybral jsem si Inovační strategii státu. A to bylo pár měsíců, zhruba půl roku. A pak přišel covid.

Je potřeba změnit zákon o volbě mediálních rad, aby bylo zabráněno zasahování politiků do řízení médií. Pak může nastat skutečná svoboda slova, kterou tady teď nemáme.

Martina: Já jenom doplním, že ty jsi byl hlavním koordinátorem Inovační strategie vlády 2019 až 2021.

Robin Čumpelík: Ano. A vědomě jsem se rozhodl. Protože ono je hezké něco kritizovat na náměstích a na ulicích – takže jsem se vědomě rozhodl: „Dobře, takže už jsem něčemu malinko porozuměl, už mám trošičku nějaký názor, tak co kdybych stát, když tato možnost přišla sama – aniž bych o ni usiloval, aniž bych se někam hlásil na výběrová řízení, a já nevím co – šel vědomě – zdůrazňuji slovo „vědomě“ – poznat zblízka, nebo zevnitř. Zajímavá práce – na jiný rozhovor.

Martina: Nejprve jsi šel vědomě poznat Český rozhlas, vaše setkání s panem ředitelem Kasíkem v restauraci…

Robin Čumpelík: Nejenom tam…

Martina: V restauraci nevalné pověsti a velkého hluku, jsi popsal. Řekl jsi, na účet tehdejších poznatků, které jsi učinil, že tehdejší Rada Českého rozhlasu se chovala jako cenzoři v padesátých letech.

Robin Čumpelík: Ano. Dokonce tam řekli – slavná věta – někdo tam komentoval písničku kapely Primal Scream – levicová písnička zpívající pravicové texty levicově pojaté – a Rada Českého rozhlasu si tam sedla – a teď jsou pro mě důležité už jenom tóniny hlasů, to, jakým způsobem to říkali – a padaly tam věty: „No, posluchači Českého rozhlasu, Rádia Wave nejsou budoucností tohoto národa. Nejsou budoucností tohoto národa.“ A takhle intenzivně. Ještě dneska mi jde mráz po zádech, a já jsem říkal: Tak tady je něco špatně. Jestliže dříve byl zákon o Československé televizi, kterou jasně řídila komunistická strana, já jsem si to kdysi i přečetl, tak bylo jasno – všichni věděli, s kým hrají. A dneska tam máme politické loutky, dodneška – a samozřejmě situace se stále zhoršuje – které jsou v rukou politiků.

Evropa říká, že mediální rady musí být nezávislé na politicích. Našel jsem si to před deseti lety, byly to vyhlášky EU. Všechno to zní vždy krásně, ale pravý opak se děje. Pravý opak. Takže to pro mě bylo velké probuzení, protože jsem si na tom uvědomil tu obrovskou manipulaci, kterou najednou člověk viděl v praxi. No dobře, něco jiného je to číst, nebo slyšet v rozhovorech, a něco jiného je to potom takhle zažívat na reálném příběhu.

Martina: Robine Čumpelíku, ty sis to tedy zažil nejenom v médiích, ale zažil sis to i pak jakožto koordinátor Inovační strategie vlády: Tak když se obrátím na média, tak jaká je nezávislost mediálních rad nyní? Už sis oddechl?

Robin Čumpelík: Kdo teď sedí v mediálních radách, to úplně nevím, přiznám se – ale kolikrát se tam objeví velice zajímaví lidé, kterým jde o věc. Teď, myslím, v Radě ČTK sedí, nebo seděla kolegyně Angelika Bazalová, a plno dalších lidí, se kterými jsem se znal. Takže to není všechno jako černobílé a tak.

Ale princip je špatně. Takže já nemám důvěru v média – nejvíc to prověřil covid – médiím bohužel nemůžeme důvěřovat. A jestli chceme změnu, tak možná bych řekl, že krokem číslo jedna je osvobodit média – a vy to tady děláte už dlouho. Média jsou naše, nejsou jejich. A tím nemyslím ani těch klidí, který jsou mocní z pozice peněz, ani těch, kteří jsou krátkodobě mocní z pohledu volených zástupců. Přičemž je důležité podotknout, že největší roli mají nevolení zástupci, to znamená figury v pozadí. A to není žádná trapná konspirace, to je přeci realita, že je spousta poradců, a spousta lidí, kteří přesně politikům říkají co, proč, a jakým způsobem to mají dělat. „Jistě, pane ministře“ – v praxi je bohužel tvrdý fakt, a tvrdá reality show. Takže tento proces. Člověk zase nějaké zkušenosti má. Honí se mi v hlavě spoustu myšlenek a příkladů, ale principiálně bychom se měli bavit o tom, jak změnit zákon o volbě mediálních rad, jakým stylem zabránit tomu, aby politika takhle zasahovala do řízení médií. Protože pak může nastat jakési uvolnění, skutečná svoboda slova. A tu tady teď nemáme.

Mediální svět se neskutečně mění. A možná je to největší příležitost, protože oni si toho ještě nevšimli.

Martina: Nemáme tady svobodu slova?

Robin Čumpelík: Takhle: Teď jsme v nějakém sklepě, je to tady moc příjemné, kafe máte dobré, ale já bych si přál Martinu Kociánovou v prime time místo lidí – já jim nebudu dělat reklamu – teď mě napadl příklad, který nám 30 let kazí nedělní oběd, sváteční čas. Takže to bych přesunul do jiného schématu. Víš, co tím chci říct? Prostě prostor by měli dostávat i jiné názory, jiní lidé. Já mám pocit, že se už koukáme na skanzen, a proto se zřejmě lidé čím dál tím více přemisťují na jiné platformy. Mediální svět se neskutečně mění, a možná je to největší příležitost, protože oni si toho ještě nevšimli.

Martina: V každém případě my ovšem formou speciální daně, takzvaných poplatků, platíme každý měsíc někoho, komu už, a priori, nevěříme.

Robin Čumpelík: Jo, to je síla.

Martina: To mě mate.

Robin Čumpelík: Já jsem o tom nikdy nepřemýšlel, a teď jsem hodně kreativní přímo tady „z voleje“, protože bychom se měli minimálně bavit o tom, jaká je brzda koncesionářů ve chvíli, kdy se jim opravdu nelíbí jednání Rady. Kdo je tedy majitel? My, když to platíme. To je náš rozpočet, náš budget, naše televize. My bychom se měli bavit, jaké jsou páky na to, když těmto zástupcům nevěříme, když to je takhle za hranou, jako to bohužel teď je. A zase bych odkázal na dobu covidovou. Já jsem ty black listy neviděl, ale myslím, že existují, neformální black listy lidí, kteří se v televizi, nebo potažmo v Českém rozhlase už nemůžou objevit, ve chvíli, kdy řeknou nějaký názor, který je v dnešní době nepohodlný. To je neuvěřitelné, co to udělá – pravý opak to udělá: Začnou spojovat lidi, a způsobí to pravý opak.

Takže zákon o mediálních radách, zákon – nevím, jak se to jmenuje – kdysi jsem to hodně studoval, ještě s dalšími lidmi, ale mělo by se to změnit. Je to dokonce, bych řekl, priorita číslo jedna, aby se národ nadechl, aby se k němu začaly dostávat jiné informace – nechci používat slovo pravda, tu si uzurpuje kde kdo – ale jiné informace. A aby se osvobodil mediální prostor. Víc nemám, co k tomu dál říct.