Martina: Já ještě připomenu, že náš kolega Ivan Hoffman byl jedním z aktivních disidentů před rokem 89, v samizdatu vydával časopis Fragment K. Po revoluci pracoval ve Svobodné Evropě, Lidových novinách, byl komentátorem Deníku a Českého rozhlasu, a je také držitelem ceny Ferdinanda Peroutky. První věc, na které jsme se, Ivane, shodli, že nám vrtá hlavou, je jev, že Ústavní soud shledal retroaktivní snížení důchodů v režimu legislativní nouze v pořádku. Já jsem přemýšlela, jak si tuto větu přeložit. Ústavní soud by si přece jen měl udržet důvěryhodnost nás, občanů, a to se povede, pokud jeho rozhodnutí budou srozumitelná. Pokud jim budeme rozumět a pokud nebudou záležet na tom, kdo je u moci. A tím pádem, jaké je jeho složení. Rozhodnutí Baxova Ústavního soudu ve věci snížení valorizací důchodů je totiž v přímém rozporu s rozhodnutím Rychetského Ústavního soudu v roce 2011, které se týkalo úsporných opatřeních ministerstva práce a sociálních věcí. Přestože v obou případech šlo o totéž. Zkrátka, šetřit prostředky státního rozpočtu. A tudíž jsem dospěla k otázce, kterou svého času říkal Ota Černý: Občan se ptá? A protože tomu celému tak trochu také nerozumím, tak se ptám tebe, přišel jsi tomu na kloub, Ivane, co má tohle znamenat?

Ivan: Ota Černý, to byla jeho věta, to si vzpomenu na staré dobré časy novinářské. Já totiž si pamatuji, takové to světlé období, kdy Ústavní soud byl vnímám veřejností jako instituce úctyhodná. Jako garant práva a hráz proti politické svévoli aktuální, když byl u moci, a od jisté doby byl nezapomenutelným členem toho soudu soudce Vojtěch Cepl, na toho hodně dodnes vzpomínám jako na pravý symbol takové ústavnosti a elegance a tak, ale už dlouho, bych řekl, že působí Ústavní soud dojmem, že je jedním z hráčů v politickém ringu a že ohýbá paragrafy ku prospěchu těch stran, kterými byli soudci jmenováni, ten pocit je zřejmě obecný. Ono to podezření z politických ambicí provázelo Ústavní soud, pokud si dobře vzpomínám, už za Pavla Rychetského. Jemu se připisuje zásluha za to, kdo nám dnes vládne – prostě posvěcení toho slepení této pětikoalice, to jde na vrub právě toho Ústavního soudu. No, a pokud jde o ten dnešní soud, tak to už je, řekl bych, úplně zjevné. Někteří říkají, že je třetí komorou parlamentu.

Martina: Ano, to jsem se chtěla zeptat, jestli nám nezbývá, že se smíříme s tím, že se z Ústavního soudu stane třetí komora parlamentu a že prostě přijde o ten svůj post dámy se zavázanýma očima. Protože prostě lidé, protože prostě vliv, protože tlaky, a vy se s tím nějak, občané, smiřte.

Ivan: Já myslím, že takové snížení asi nenastane. Protože to vlastně znechucuje i řadu právníků. Kteří se proti tomu vyjadřují, když se dívám na to konkrétní rozhodnutí v otázce snížení důchodů, tak mě zaujal Zdeněk Koudelka, který k tomu řekl, že se jedná o – on vlastně nepřímo říká – o rozhodnutí protiústavní. Protože Ústavní soud úplně přikryl porušení zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny vládní většinou tím, že protizákonné jednání vládní většiny nemá právní rozměr. A tím podle Koudelky ignoruje ústavní příkaz, že státní moc lze vykonávat jen takovým způsobem. A to je, řekl bych, věc zcela zásadní, v té věci. V minulosti také rušil Ústavní soud přijaté zákony, pokud byl porušen jednací řád parlamentu. Takže, dá se říct, že když už toto neplatí, tak do budoucna můžeme počítat s tím, že to bude jakýsi pomocník, orgán vlády. No a, jak říkám, nejen občan, ale ani právníci se s tím asi snadno nesmíří.

Martina: A myslíš si, že vzhledem k tomu, že vláda, Ústavní soud, a zjevně i část veřejnosti chápe mezigenerační solidaritu poněkud podivně, tak by třeba, já nevím, mohla vzniknout nějaká strana typu Důchodci za životní jistoty, protože přeci jen ti důchodci se dostávají ve svém věku do pozice, kdy si opravdu nemohou diktovat. A připomínat to, že na všem, co máme, se oni spolupodíleli, pracovali, a teď jsou ti, na kterých se šetří, by mohlo vést k pocitu křivdy.

Ivan: No, tak tohle mě na tom štve nejvíc, anebo zaráží, že se vlastně operuje ze strany politiků, ze strany vlády, mezigenerační solidaritou. Ale to už se nemyslí, že prostě ti mladí mají mít úctu k šedinám těch starších a mají jim být nějakým způsobem vděční, a ve chvíli, kdy už nejsou ekonomicky činní, tak dbát na to, aby prostě jejich život byl důstojný, tak místo toho se za generační solidaritu vydává taková výzva důchodcům, aby mysleli na ty mladé, kteří jednou také budou chtít mít důchod. Aby se uskromnili, protože asi si žijí nad poměry, a tak dál. A tohle přetočení vlastně významu mezigenerační solidarity, tak to je, řekl bych, docela podlé. Ale pokud jde o tvoji otázku, jestli důchodci si založí v sebeobraně svou stranu, tak tady myslím, že asi spíše ne. Oni koneckonců mají zastavenou pozici. Babiš, ten že jim slíbil, že pro ty lidi, kteří to tu vybudovali, peníze najde, no a to, čeho jsme svědky, asi má příčinu i v tom, že Fiala by taky neoškubal důchodce, kdyby to byli jeho voliči. Ale nejsou. To je, řekl bych, velmi pragmatické rozhodnutí z jeho strany. On nepotřebuje důchodce, tak jim sáhl na peníze.

Martina: Takže teď se budou důchodci rozhodovat mezi těmi, kteří aspoň slibují, a kdo ví, jestli splní, a mezi těmi, kteří ani neslibují.

Ivan: No, prakticky ano. To musíme pořád zdůrazňovat, že jakmile jde o koalici, nebo o opozici, tak stále jsou to politici, a tím pádem lidé, řekl bych, velice málo důvěryhodní.

Rakušan se začal propagovat a novináři mainstreamu mu jdou na ruku a zajímají se více o politika než politiku

Martina: Pojďme se spolu vydat do pivnice, konkrétně do karvinské pivnice Centrum, protože tam bylo v pondělí večer 22. ledna poněkud dusno. Ministr vnitra a předseda STANu Vít Rakušan tam zahájil sérii setkání s veřejností pod názvem Debaty bez cenzury. A debata byla poněkud vyostřená. Jak vnímáš celou tuto kauzu a ten nápad ministra vydat se do Karviné debatovat?

Ivan: Tak to, co na první pohled vypadá jako masochismus, je ve skutečnosti spíše taková obrana útokem, způsob jak se zviditelnit. My vlastně vidíme už dlouhou dobu, že taková ta novinářská práce spočívá v tom, že se novinář zajímá spíše o politiky než o politiku, a to má prostě několik důvodů: Zaprvé je to pohodlnější spekulovat, co má který politik za lubem, než kontrolovat, co dělá, nebo také nedělá. No, ale pak také na toho politika se média dívají jako na svého druhu celebritu. A ty drby o politicích, ty jejich výstřednosti, které udělají, zvyšují sledovanost, takže protože to politici vědí, tak jdou novinářům tak nějak naproti a hrají na cit.

Martina: To, co jsi teď řekl, že novináři se zajímají více než o politiky, nebo o politiku, to bych řekla, že je tedy velmi trefný komentář, a máš pravdu, protože jak píší mnozí novináři, tady například reportérka Koutná na X-ku: „Vít Rakušan neměl v Karviné co ztratit, naopak získal. Asi ne v té hospodě, ale navenek. Má kontent, má příběh.“ Je vlastně zvláštní, že většinu novinářů zajímá ten příběh. Dokonce, a to musím říct, že to bylo pro mě poněkud zdrcující, když jsem četla: „Ano, ministr vnitra Vít Rakušan to zkusil. Je obdivuhodné, že na to měl žaludek. A taky je pozitivní, že se nebál, neschovával se.“ A pak píše autorka: „Dezoláti, ano, tohle jsou dezoláti.“ A ještě se tam vyslovují, nebo objevují komentáře o lůze. Řekni mi, přijde ti to vůbec přijatelné, od novináře, toto?

Ivan: No, tak já bych řekl, že u toho videa samotného, a také u té samotné debaty, se jedná o politický marketing. To vlastně, pokud novinář přehlédl, tak dělá špatně svou práci. Šlo o reklamní sdělení, které má vzkřísit skomírající programově rozplizlou stranu, a to, že se o politikovi mluví, je vlastně to podstatné na tom celém. To je důležitější, než co se o něm řekne. No, a mě v tom případě napadlo to správné Werichovo: „Tohle je blbý, to se bude líbit.“

Já jsem četl, že se na to video podívalo nějakých 200 000 lidí, a řekl bych, že to vypovídá o síle bulváru. Že vlastně jediné, co se k tomu dá říct, že má Rakušan šikovné marketéry, a ti jsou schopni zřejmě prodat i z politického hlediska neprodejný produkt. A k tomu, k té lůze, tak to je, já bych řekl, že média ovládají elitáři. Ale i u elitářů je divné, a jaksi nešikovné, označit oponenty za lůzu. Je to vlastně neprofesionální, protože hodně čtenářů je na takovéto vyjadřování alergických. A ta otázka je, jestli taková forma primitivní žurnalistiky najde dostatečné publikum, aby to komerčně dávalo smysl.

Já jsem si vzpomněl, v té souvislosti, že v Americe údajně existuje takové rádio, které lidem od rána do večera nadává, různě je uráží, ponižuje: „Tak co vy, blbci, už jste zase vstali, že vám to není pitomý!“ – a tak. A to rádio se tím odlišuje od ostatních, kteří se snaží být zábavní, mazat med kolem úst, a na tak velkém mediálním trhu se vlastně v Americe najde údajně dostatek morousů a naštvaných lidí, kteří si právě takovou stanici naladí, a ta sledovanost je dostatečná, aby se takové rádio uživilo příjmy z reklamy. Tak já jsem to rádio neslyšel, prodávám, jak jsem koupil, ale chci tím říct, že možná i zde u nás je dostatek deviantů, který pak uživí takový nějaký obskurní server. Ale to je tak asi jediné, co se k tomu dá říct.

Martina: Já jsem ochotna přiznat, že jsem třeba v tom trošičku citově angažovaná, protože jsem z téhle oblasti, a musím říct, že když vidím, že si novináři nevšímají toho, že ti lidé z Karviné jsou opravdu neustále zkoušení, protože nejprve přišli o práci, zavřely se doly, přišli prostě o ten status, který měli. Pak se zavřely hutě, slévárny, jedna z vlád dovolila podnikateli, aby připravil ty lidi o bydlení, a pak, když se jednou ozvou, tak o nich někdo mluví jako o lůze, tak mě se to opravdu osobně dotýká.

Ivan: Hm, víš, o tom, co se děje v Karviné, tak se děje v různé míře v celé Evropě, a je to pohrdání reálnou ekonomikou, o které hovoří často Ilona Švihlíková. Evropa za svůj vzestup vděčila industrializaci, a ta probíhající deindustrializace, to ničení průmyslu a tak dál, podle mne předznamenává úpadek Evropy. Ty generace, které vlastně dneska hledají práci, si to ale zřejmě neuvědomují, oni naivně věří, že je uživí různé dotace a granty. Nicméně přesně o tuhle cílovou skupinu, těch lidí, kteří pohrdají prací, zřejmě jde tomu Rakušanovi. Nejde o dělníky. On tam nešel kvůli nim. On tam šel právě proto, aby si udržel a naklonil ty lidi, o kterých byla řeč, ty mladší, u kterých předpokládá, že se postaví na jeho stranu.

Mít premiéra, který neumí správně vyplnit daňové přiznání, tak to je, řekl bych, skoro za trest. Možná je to i hrozba pro národní bezpečnost.

Martina: Ty jsi, Ivane, velmi hezky zmínil, že ta debata ministra v karvinské hospodě byla politický marketing, reklama. Musím říci, že v tomto případě se tedy panu Rakušanovi musí přiznat, že pravděpodobně dobré marketéry přetáhl na svoji stranu, a to zjevně na úkor premiéra Petra Fialy. Protože zdá se, že jeho marketingová parta v poslední době neodevzdává moc dobrou práci, a jenom tak namátkou zmíním třeba ten čerstvý problém s nepřiznaným miliónem v daňovém přiznání v podezřelé vyšetřované záložně. Co si myslíš, že se vlastně děje? Co nám tady toto signalizuje?

Ivan: No tak, pokud jde o ty marketéry, tak to měli být údajně nějací dva Slováci, a jména neřeknu, omlouvám se jim, ale mají na svědomí takové produkty politického marketingu, jako je prezidentka Čaputová, náš prezident současný, tak asi něco umějí, ale obecně, když se podívám na předsedy politických stran, no tak, řekl bych, že každý z nich má nějaký hendikep. Někdo je vnímaný jako maňásek, někdo zkorumpovaný, další hloupý, respektive hloupá, anebo neschopný. Pokud jde ale o premiéra Fialu, tak tam asi nejde jenom o ty marketéry, kteří těžko udělají něco s tím, co je jeho vlastně takový největší hendikep, on je tím svým vystupováním prostě trapný. No, a s tím se strašně pracuje. Mít premiéra, který neumí správně vyplnit daňové přiznání, tak to je, řekl bych, skoro za trest. Možná je to i hrozba pro národní bezpečnost, to nevím. Ale nejspíše mu, řekl bych, finanční úřad vyměří nějakou pokutu, ale kvůli tomu zapomenutému miliónu nepřijde o křeslo premiéra. Ani se za něj nebude nikde hledat náhrada. On je vlastně takový typ člověka, kterého už lidé neumějí brát vážně, a zase ho začínají instinktivně litovat, jak je neduživý. Ve chvíli, když ten Rakušan se do něho takhle prostě ostře naveze, a on už má tedy taky takový hendikep, že je vyhlášený křivák, poté co provedl Pirátům, no tak vlastně ani není chuť toho Fialu nějak peskovat. Protože se tady našel někdo, kdo je ještě horší. Tak to je tedy katastrofální situace.

Martina: Já jsem si v této situaci spíše položila otázku, co se to děje, na těchto vysokých politických místech, protože dosud se zdálo, že je premiér Fiala médii milován, adorován, a najednou to má trhliny. A víš co, můžeme si dělat legraci, že si neumí vyplnit daňové přiznání, ale on si ho určitě nevyplňoval sám. Takže spíše se ptám, nezačala bitva o moc? Není toto jenom projev toho, že se nám tady začíná do popředí dostává někdo, komu se třeba nechce čekat?

Ivan: Ano, buďme vážní. Podle mě ano, tohle je bitva o moc, vláda je v polovině volebního období, je extrémně neoblíbená, Starostové jsou v nezáviděníhodné situaci, a vlastně je tady otázka, zda po tom podrazu na Piráty s nimi ještě někdo může chtít do koalice. No, a jejich preference nejsou valné, to znamená, že se teď budou vymezovat ostře vůči koaličním partnerům. Protože vůči opozici to se vymezují všichni, tam už nemůžou získat nějaké body, ale můžou se distancovat od toho, co se nepovedlo a toto je prostě takový už jakoby volební boj. Takže, to máš určitě pravdu, to, čemu přihlížíme, je boj o setrvání u toho koryta, o které nechtějí přijít. To je jasné.

Evropou otřásají protesty zemědělců, na něž nezbylo při budování zelené dotační utopie dost pozornosti ani peněz

Martina: Za každou cenu. Ivane, my jsem se teď proběhli především po našem domácím dvorku, tak se teď vydejme na chvíli za humna, v Německu začaly mohutné protesty zemědělců a mimochodem, nejen zemědělců. Je to pro tebe překvapení, anebo jsi něco podobného čekal?

Ivan: Tak dalo se to čekat, protože lze pozorovat, že ta nespokojenost zemědělců se objevila v řadě dalších zemí. Mohutné byly protesty v Holandsku. Nyní se opravdu drsně protestuje ve Francii. Nicméně ten německý protest překvapil jednak tou masovou účastí, a také si získal významnou podporu veřejnosti. A také solidaritu ze strany dalších profesí, které jsou rovněž ohroženy politikou současné německé vlády, takže u takových těch spořádaných Němců bych řekl, že určité překvapení to je.

Martina: Máš pravdu, byla to masová akce a velmi podporovaná, a také, jak šéf policejních odborů stávkující, nebo protestující chválil, že byla báječně zorganizovaná. Protože to Němcům vždycky šlo. Ale mě by teď zajímalo, jedny protesty se už tady objevily, možná je to jiskra na doutnákové šňůře, myslíš si, že jich může být víc a že můžou nějak zásadně ovlivnit německou politiku?

Ivan: Já bych řekl, že můžou, protože vidíme, a to je pokaždé u těch protestů, s jídlem prostě roste chuť. Ve chvíli, když ti politici zaváhají a začnou mírně ustupovat, tak tehdy ti protestující začínají své požadavky stupňovat, přidávají další, a to se prostě pohne taková lavina, a doopravdy těch nespokojenců, kteří se přidali v Německu, bylo hodně, dopraváci, taky lidi z automobilového průmyslu, no a je to v situaci, kdy klesá podpora vládních stran v Německu. A to povážlivě. To znamená, že za vládu, která teď momentálně vládne, existuje alternativa, kterou je buďto CDU-CSU, ale také Alternativa pro Německo, která velmi vyrostla, no a vyrostla dokonce tak, že teď, když už se s tím nedá mnoho dělat, tak začíná zřejmě politiky v Německu – ti, co si říkají, že jsou demokrati – štvát, že je nezakázali, dokud to ještě šlo. Ono vlastně takové to okno pro ten zákaz se uzavře ve chvíli, kdy už se vlastně kandidáti těchto protestních stran začnou dostávat do zastupitelstev a už jsou v parlamentu, tak tehdy už prostě zakročit proti nim znamená zakročit proti jejich voličům, a to už není moc elegantní. No, a takže uvidíme, co to bude.

Navíc se v Německu očekává, že hodně stoupenců může získat i Sára Wagenknechtová, což je taková levicová diva, charismatická, a jak říkám, důležité bude, jak nakonec celou tu situaci vyhodnotí, když tedy hovořím o politických důsledcích toho, co se děje s CDU-CSU, protože ti můžou se buďto distancovat od té, jak tomu oni říkají, nesystémové opozice, a dát se dohromady dejme tomu se sociálními demokraty a udělat takovou velkou koalici. No, ale to voliči nemají moc rádi, a to do budoucna není úplně dobré řešení, a druhá věc je, ty protestní strany jaksi rehabilitovat, a říct že vlastně mají podporu lidí, takže s nimi se musí nějakým způsobem počítat, no a to by potom samozřejmě hodně změnilo politiku Německa.

Martina: Ivane, když začnou protestovat farmáři, tak je to vždycky velmi špatné znamení. Protože jídlo, protože dostatek jídla, protože dostatek masa, to všechno je záležitost každého jednoho občana. Zdá se tedy, že farmáři, ať už v Německu, nebo kdekoliv, musí mít vždycky navrch. Myslíš si, že to bude platit i do budoucna?

Ivan: Nejsem si tím jist. Řeknu to, prozradím pointu prostě. Já bych začal tím, že jsme začali revoltu proti starému světu tím, že jsme svědky revolty proti světu novému. A to je na té situaci specifické. Ti farmáři jsou v situaci takových těch proletářů, kteří mohou ztratit jenom svoje traktory, a oni věří, že je společnost potřebuje, a proto si tedy nárokují respekt. Myslí si, že si zaslouží od státu nějaký lepší přístup, než ten ekonomicky likvidační. Ale jejich hlavním nepřítelem, a to nejenom německých, ale farmářů vůbec, je globální konkurence. My vidíme, že ta neviditelná globální ruka trhu se prostě nemůže dostat, aniž by to způsobilo katastrofu, tam, kde struktura zemědělství je tradičně orientována na regionální producenty. A v tom je to Německo jiné, než u nás. Tam je hodně těch malých farem, no a pokud ti drobní a střední mají uspět v soutěži s velkými hráči, a to je soutěž nerovná, tak prostě nezbývá, než křivit trh dotacemi. Holt to, co se děje, je netržní situace.

No, a v Německu se k moci dostala vláda, které prioritou je boj s CO2, podpora bezemisní energetiky, odstraňování škodlivých fabrik, zvýhodňování elektromobility, a také ale integrace migrantů, nebo angažmá ve vojenských konfliktech. A to je situace, kdy potom na ty farmáře peníze logicky nezbudou. To znamená, oni se ocitají v drsném světě, kde rozhoduje jenom cena. No, a to je otázka, jak dlouho prostě jsou v takovém světě schopní přežít, a je otázka, do jaké míry je ta vláda bude podporovat. To bych řekl, že v tom je ten hlavní problém.

Novináři mainstreamových médií považují protesty v jiných evropských zemích za virus, před nímž musí domácí publikum chránit

Martina: Já se tě ještě krátce u tohoto tématu zeptám, jak jsi byl spokojený s tím, jak tě informovala o těchto protestech Česká televize? Protože první dny blokády desítkami tisíc traktorů jsem se dozvídali pouze o potížích s dopravou. A já jsem dohledávala informace na internetu, posílali mi videa lidé z Německa. A jenom tak jsem se dozvěděla o tom, co se děje u našich sousedů.

Ivan: No, tak já musím začít tím, že… …přiznat se tedy, že já se na Českou televizi, a tedy na žádnou jinou, už řadu let nedívám. Ono je to vlastně dáno tím, že nemusím, protože nemám tam žádné pracovní úvazky, ani kontrakty. A tak informace o tom, jak televize neinformuje, mám z druhé ruky. Nicméně mám ty informace od spolehlivých nezávislých zdrojů. Obecně bych řekl, že platí, že zprávy nejsou o tom, co se důležitého děje, ale vypovídají o prioritách editora. To by si měl každý uvědomit, a také k tomu přidat takovou zprávu o přesvědčení novinářů, že jejich úkolem vlastně není informovat.

Oni provádějí tápajícího občana v džungli zájmů tohoto světa. Oni ho vzdělávají, vychovávají, to znamená, ten angažovaný novinář věří, že na svých bedrech nese odpovědnost za stav veřejného mínění. A to je potřeba si uvědomit, když se člověk dívá na zprávy. Ti angažovaní novináři věří, že je potřeba prostě podpořit to dobré, liberální demokracii, no a tím pádem se jim samozřejmě takové protesty protivládní nemůžou líbit. Vlastně mají za to, že kdyby informovali podrobně o rebelii zemědělců v Německu, anebo ve Francii, tak dodají kuráž i našim zemědělcům. No, a protože jsou ta média provládní, tak na ty protesty pohlížejí jako na takový nebezpečný virus. Jako na nákazu. Takže oni nás vlastně před tím ušetřili a uchránili. Takže vlastně asi jejich představa je, že bychom měli za ten způsob neinformování poděkovat.

Martina: No, máš pravdu, že jsme se o Německu dozvěděli, až když už se to nedalo ututlat, a o tom, co se svého času dělo na Islandu, o tom jsme se nedozvěděli dodnes, stejně tak i informace o stávkách tiráků v Kanadě byly tehdy tak trochu předžvýkané, abychom se náhodou nedozvěděli něco, co by nás rušilo při našem přemýšlení.

Ivan: Ano, přesně tak, ano. No tak takhle se to dělá.

Martina: A tys také řekl, že se na Českou televizi nemusíš dívat, to je pravda, ale mám pro tebe špatnou zprávu, musíš jí platit.

Ivan: No, tak já vlastně už se chystám Českou televizi, no a myslím, že dneska už i Český rozhlas odhlásit, ale já to mám strašně daleko na poštu, tak to už několik let odkládám.

Martina: No, a pokud máš mobil, tak se ti to ani nepovede.

Ivan: No, ono by to stálo za takový zápas. Který se dá medializovat, o tom psát a tak.

Martina: Rozumím. Budu se těšit na příští glosy.

Ivan: Bude to příběh o odhlašování něčeho, co nepotřebuji.

Elity se začínají bát toho, že ztrácí kontrolu, protože jimi ovládaným poslíčkům konkurují alternativní média

Martina: Ještě se teď rychle vydejme na setkání světové ekonomické smetánky do Davosu. Tam byly hlavní hrozbou současnosti shledány dezinformace a nová hrozící pandemie. Už jsi vylekaný? Nebo jak moc tě to vylekalo?

Ivan: Asi začnu tím, jako u toho Ústavního soudu. Já si pamatuji, že kdysi mělo Světové ekonomické fórum v Davosu docela dobrý zvuk. Nevím, čím to bylo, možná jsme byli jenom naivní, ale ono to vypadalo jako taková příležitost k diskusi vlivných lidí s velmi chytrými. Tam se mapovaly trendy, kudy se může ubírat ekonomika, kudy se může ubírat svět, aspoň takto jsme to vnímali. No, a postupem času se to fórum stalo takovou akcí snobů, elitářů, kteří navíc jsou podezřelí ze snahy vládnout světu, aniž by k tomu měli nějaký demokratický mandát.

A když se tedy v tom Davosu začne lobbovat za kompetence pro Světovou zdravotnickou organizaci, která je sama takovým zvláštním subjektem? Je to sice agentura OSN, ale z poloviny je financována privátními subjekty, které mají svoje ekonomické zájmy, no a teď se to odůvodňuje blížící se pandemií – ta nemá jméno prostě – a přesto se už ví, že bude dvacetkrát smrtnější, tak já si myslím, že je důležité mít se na pozoru. No, a když říkám na pozoru, tak nemám na mysli na pozoru před pandemií, která se někde vymýšlí v laboratoři, aby se to pak hodilo na nějakého chudáka netopýra. Tam na pozoru bychom se měli mít před lidmi, co se vlastně v těch soukromých tryskáčích slétají do Davosu.

Martina: No, mě právě třeba zmátly ony informace, které jsi tady už zmínil, protože jsme varování před nemocí, která je zatím čistě teoretická, dostala příhodné označení „nemoc X“. Já se v tom velmi těžce orientuji, a zároveň, přestože jsem ráda varovaná a informovaná, tak jsem už unavená z toho věčného strašení.

Ivan: Hm. Ono se to tváří jako prevence, ale to číslo dvacetkrát smrtnější je prostě strašně přesné. Ono asi má lidi vystrašit, dodat celému tomu projektu pandemické smlouvy mezinárodní váhu, ale mně to přijde jako takový pokus koupit novou, ale hodně drahou střechu na dům, který ještě neshořel. Jo, to je, to se takhle nedělá. Řada vědců navíc už dlouhou dobu tvrdí, a bylo to i kolem covidu, a jejich hlas byl tedy velice úspěšně, a dokonce i tvrdě, potlačován, že vlastně proti pandemii je třeba bojovat úplně jinak. Prostě zavírat laboratoře, ve kterých se hazardně s viry experimentuje. Ten strach z toho, že se vymkne kontrole, ten je v té vědecké komunitě přítomný už strašně dlouho. No, a pak je tady samozřejmě riziko vojenských laboratoří, ve kterých se s těmi viry pracuje rovnou jako s biologickými zbraněmi. No, a taky vlastně tohle pokud není pod kontrolou, tak jsme vždycky ohroženi nemocemi X, Y, Z a tak dál. Takže vlastně podle mě tudy vede cesta, jak předejít té nemoci. A ne přijímat nějakou pandemickou smlouvu. Prostě zavřít ty laboratoře a ty lidi, co s tím experimentují, prostě držet to někde pod kontrolou. Neříkám rovnou pod zámkem. Alespoň tedy pod kontrolou.

Martina: Úplně poslední otázka, ještě vztahující se k Davosu, to jest dezinformace jako jedny z hlavních hrozeb současnosti. Ti lidé disponují obrovskou mocí. Informacemi, které my si ani neumíme představit, a mají strach z dezinformací. Myslíš, že se bojí hlavně o nás, abychom nebyli popletení?

Ivan: Ne, ne, ne. Oni se bojí pravdy. Je to tím, že ztrácejí kontrolu nad médii, a těm médiím, která vlastní, která jim slouží, už dnes konkurují média nezávislá. Internet, sociální sítě. No, a tito lidé vlastně nejsou zvyklí na to, že se jim někdo prostě dívá do karet, navíc falešných.

Martina: Hm. Já ti moc děkuji za toto ohlédnutí, já jsem si všimla, že vždycky ve zprávách, zejména když jsem tam ještě pracovala, tak jsme na závěr museli zařadit něco odlehčujícího, zvířátka, surfující veverky a podobně. Budeme se nad tím muset zamyslet, a také si na závěr necháme vždy něco, co je úsměvné, aby si snad náhodou posluchači nemysleli, že jsem ztratili smysl pro humor. Co ty na to?

Ivan: No, my ho máme, ale nevím, jestli každému vyhovuje. Že se smějeme z nepatřičných věcí. No tak, ale jo, já jsem pro, já jsem pro.

Martina: My se navzájem pobavíme vždy dobře, viď?

Ivan: Ano. A doufám, že to není na úkor našich posluchačů. Ale ano, já sem pro příště vezmu nějakou veverku, anebo netopýra. Jo, já jsem nedávno četl zajímavý článek o netopýrech, ve kterém byl tenhleten netopýr vylíčen jako strašně milé zvíře. Ještě k tomu bylo takové video, zachraňovali jednoho chudáka netopýra. Říkali, jak je strašně užitečný, ve všem možném pomáhá, a jak chudák, úplně neprávem, se dostal do nějaké epizody o covidu, že snad někdo jedl polévku z netopýra, a tak to všechno vzniklo, přitom se to vůbec nemůže stát, protože ten netopýr, představ si, má takovou imunitu, že když si on vytvoří protilátky, tak už potom nic dál nepřenáší, to znamená, že ta polévka z netopýra je naprosto bezpečná. To budiž ta veselá věc na závěr.

Martina: Dobře, až bude příležitost, povařím. A autor navíc nebyl ani netopýr, ale vidím, že se necháš inspirovat.

Ivan: Ano, určitě.

Martina: Pavle, ty jsi nejen odborník teoretik, ale jak jsem tady zdůraznila, máš za sebou i bohatou praxi. Tato otázka je očekávatelná, ale pro všechny zásadní: Dočkáme se letos levnějších energií? Uleví se?

Pavel Janeček: To je velmi správná otázka. Já se domnívám, že ne, a to z toho důvodu, že když se podíváte například na určujícího obchodníka na trhu, to znamená společnost ČEZ, tedy na benchmarking, tak z jejich reportu třetího kvartálu zjistíte, že v minulosti v podstatě prodali většinu energie na rok 24 a 25 za cenu kolem 100 euro za megawatu. To v podstatě znamená, že ostatní obchodníci budou cílit na tuto cenu, a to dlouhodobě. V čem bychom možná mohli doznat určitého rozvolnění, to jsou emisní povolenky, protože sis možná všimla, že emisní povolenky v posledních měsících takzvaně povolily, a povolily dost výrazně. Což samozřejmě znamená, že jednak emisní povolenky vůbec neplní funkci, pro kterou byly zřízeny, to znamená v podstatě přechod od emisní fosilní energetiky k bezemisní. A pokud si o tom budeme povídat dál, tak si třeba můžeme říct, co znamená „bezemisní“, protože já vždycky říkám – tady se na vás tvářím a ukazuji uvozovky – protože bezemisní energetika není až tak bezemisní, takže je to v podstatě spekulativní nástroj. Povolenky, které se prodávaly za 100 euro za tunu CO2, v současnosti stojí kolem 66 euro za tunu CO2. A to je vidět, že to je spekulativní vehikl, který v podstatě vůbec neslouží k tomu, k čemu byl zřízen.

Martina: Pavle, jestli tomu rozumím správně, tak nějaké krátkodobé poklesy, nebo vzestupy cen energií, nebo případně – za chvíli se budeme bavit i o plynu – jsou skutečně jenom přechodné, a musíme sledovat dlouhodobé ceny?

Pavel Janeček: Jak, Martino, říkáš, prostě je to něco, co je dočasný pokles. A to není o tom, že bych si nemyslel, že ceny, které mohou klesat, a budou klesat, by zase nemohly stoupat. To je prostě něco, co jen vždy ukazuje okamžitou situaci na trhu, není to žádný trend. Trend je vždycky v nějakém časovém horizontu. Pokud ale vidíme emisní povolenky, které mi připadají strašně zásadní, tak ty ukazují, jakým způsobem se s trhem manipuluje – a to je úplně klíčové. Takže já se nedomnívám, že by ceny měly nějakým způsobem více klesnout, dokonce se domnívám, že budou stabilní a že možná můžou maličko vzrůst, protože nedílnou součástí cen elektrické energie je také regulovaná složka ceny, která je určována v podstatě regulačním úřadem. To jsme tady také zažili v loňském roce na podzim, v listopadu, kdy je termín, kdy regulační úřad, stát, má zveřejňovat ceny, které bude v této regulované složce vlastně určovat, a tam jsme viděli nárůsty, které jsou razantní a obrovské.

Cena výroby elektřiny je 0,3 až 0,4 za kilowatthodinu. Ale lidé platí 2,70 a více. To jsou násobky.

Martina: Pavle, kdyby byl nárůst cen energií všude, kdyby to byl nějaký jednotný evropský energetický trh, tak to asi člověk spíše přijme jako status quo. Ale v okamžiku, kdy nárůst cen je znatelně větší u nás, tak to pochopitelně občany nenechává v klidu. Pojďme si tedy rozebrat tento aspekt cen energií.

Pavel Janeček: Podívej, Martino, to není jenom o tom, jestli jsou ceny lokálně takové, a v jiné lokaci takové. Tady jde o to, že pro ceny energií je zásadní, aby byly předvídatelné. Klíčové je, aby byly předvídatelné pro průmysl. Pokud se ovšem stane, že ceny jsou nepredikovatelné, to znamená, že během jednoho roku může stát megawata 1000 euro, a za další půlrok potom třeba devadesát, jako je to teď, tak to je něco, co ukazuje na totální deformaci trhu. A co se týče rozdílností na úrovni Evropské unie – protože to asi zajímá nás, jako Českou republiku, a občany České republiky – tak tady žádný jednotný energetický trh není. Prostě úplně jiná cena za elektrickou energii je v Německu, úplně jiná cena za elektrickou energii ve Španělsku, ve Francii, v Polsku, a na Slovensku. Prostě tam to není tak, že bychom měli být determinováni nějakým nařízením, není tady žádné nařízení, které říká, že musíme mít ceny takto nastavené. Takže my jsme, a chováme se, jako sedmnáctá země Německa, a tím pádem veškerý problém, který Němci způsobili na energetickém trhu, odnášíme nejvíc. Tohle je totiž realita.

Martina: Pojďme se tedy podívat, jaké jsou tuto chvíli výrobní náklady na jednu kilowatthodinu elektřiny, a kolik za ni lidé průměrně platí.

Pavel Janeček: To je docela dobrá poznámka. Podívej, cena se liší podle toho, z jakého zařízení elektrická energie vzniká. Pokud se budeme bavit třeba o uhlí, tak to jsou flexibilní náklady někde kolem 0,25 Kč za kilowatthodinu, a z jaderného zdroje 0,3.

Martina: Prostě zkusme průměr.

Pavel Janeček: Tak 0,3, 0,4 Kč za kilowatthodinu. A lidé za to platí někde kolem 2,70 a více. To jsou násobky.

Lipská burza je německé privátní s.r.o., kterému obchodníci svěřují jistiny v řádu set miliard korun. A tato společnost s.r.o. vládne bilionovými obraty.

Martina: A co se stane s tímto rozdílem mezi výrobními náklady, a tím, co zaplatíme?

Pavel Janeček: Martino, podstata věci je, že my se tady na přirozený monopol snažíme naroubovat trh, to znamená, že do toho pouštíme finanční instituce. To je klíčový problém toho, co se děje. Když do toho pouštíme finanční instituce, tak to znamená, že do toho systému pouštíme spekulaci. Někdy v roce 2002 tady byla založena Lipská burza, což je mimochodem privátní eseróčko v Německu, Gmbh, kterému mimochodem firmy, obchodující na této burze, svěřují jistiny v řádu set miliard korun. Ale uvědomme si, že to je s.r.o., společnost s ručením omezeným, a přesto vládnou bilionovými obraty.

Martina: Ale někdo je poslouchá více, a někdo méně.

Pavel Janeček: Tak to samozřejmě záleží na tom, proč je poslouchá více, nebo méně.

Martina: Promiň, že tě přerušuji, ale mě zaujalo, že je někdo poslouchá někdo více, a někdo méně, a že do toho pouštíme spekulaci. Já jsem do toho nic nepustila. Kdo do toho pouští spekulaci, a kdo tedy na tomto – teď použiji trošku laciné slovo – odírání spotřebitelů v Česku profituje?

Pavel Janeček: Profitují na tom v první řadě energetické společnosti. A v druhé řadě finanční instituce. To je prostě tak. Nikdo jiný. Prostě to je podstatou věci. Víte, co se tady vlastně stalo v rámci vstupu do Evropské unie? Řekl jsem, že v roce 2002 byla založena Lipská burza, a myslím, že jsme v roce 2004 vstupovali do Evropy jako takové, to už Lipská burza fungovala. A potom jednou z prvních věcí, která se stala z energetického hlediska, byl takzvaný unbundling. A můžete si najít moje rozhovory, které jsem psal, všichni si je můžou najít, a které jsem dával už od roku 2010, že je něco strašně špatně. Unbundling, jako takový, znamená oddělení dopravních cest, přepravních cest, ať už elektrické energie, nebo plynu, od komodity. To znamená, že ten, kdo investuje do přepravních cest, přesně ví – protože ceny za přepravní cesty, za přepravu, a jaká bude jejich návratnost – jsou určovány k jaru. Ale ten, kdo obchoduje s komoditou, vůbec neví, jaká bude návratnost jeho investic do energetiky jako taková. Uvědomme si totiž, že kdokoliv získal licenci, mohl obchodovat s plynem, elektrickou energií. Ale to je vysoce odborná činnost, a my jsme do toho pustili spekulanty, a viděli jsme, co se potom stalo s Bohemia Energy, a podobně. Prostě se do toho vstoupilo finančním modelem.

To znamená, když jsem sídlil v plynárně, tak jsem vždycky říkal, že elektrická energie, plyn, to mě nezajímá, pro mě to jsou peníze. A takové to First in, First out, to mě taky nezajímá. Mě prostě zajímá ta komodita v její hodnotě a v daném čase. A to je jediný model obchodování, kdy může fungovat. V momentě, kdy obchodníci, kteří nakupovali takzvaně dopředu, tak nakupovali například na 30 procent předpokládaného objemu, a ceny setrvale klesaly – to si pak můžeme říct proč – tak se v podstatě dopouštěli obrovské spekulace. Ale vždycky museli tuto spekulaci mít uhrazenou a backupovanou bankami, protože jinak by v budoucnosti nebyli schopní tyto obrovské objemy koupit. To znamená, že tam byly obrovské profity finančních institucí, které jim toto umožnily. My jsme do přirozeného řetězce, který je: výrobce, přeprava, spotřebitel – pustili finanční instituce na všech úrovních. A to je problém.

Martina: Promiň, kdy se to zvrtlo?

Pavel Janeček: V roce 2021. Protože tento model může fungovat, když máte dostatek komodity. To znamená, že máš komoditu, která je k dispozici v jakýkoliv čas. A v tom létě najednou bylo zřetelné, že je nedostatek plynu, a teď jsme slyšeli, že to je proto, že Rusko neplní zásobníky, že Rusko pronajalo zásobníky a nevyužívá je, a nikdo se nezabýval tím, že v té době zároveň Polsko zastavilo přepravu plynu přes plynovod Jamal, který v podstatě dodával na burzu navýšenou kapacitu plynu, a tím pádem se v podstatě dalo krásně obchodovat. V létě, kdy se Jamal otočil, jsme začali prodávat plyn na Ukrajinu, a podobně, to znamená, Německo začalo prodávat plyn na Ukrajinu, a v tom momentě byl na burze nedostatek, a ceny byly v létě vyšší než ceny v zimě, což je úplně nepřirozené. Obchodníci vždy fungovali tak, že v létě dokupovali v nižších cenách, a plnili zásobníky, protože logicky v zimě byla cena vyšší. Dneska se to otočilo.

Martina: Zmrzlina se v zimě nezdražuje.

Pavel Janeček: Přesně. A tady se stalo přesně to, že takzvaný spread, diferenciál, byl negativní, to znamená, že v létě bylo dráž, a všichni si mysleli, že to takhle nemůže vytrvat, že se to nemůže stát, takže čekali, až ceny klesnou. Akorát, že léto proběhlo, a zásobníky byly prázdné, to znamená, že příprava na zimu 2022 byla negativní. A samozřejmě jsme to využili, protože tam potom došlo ke konfliktu na Ukrajině, a řekli jsme, že to záměrně udělali Rusové. Já mám o tom své pochybnosti.

Náklady na plyn záleží na tom, jakým způsobu je těžen, zda tak, že plyn automaticky vyvěrá, nebo frakováním, tedy chemikáliemi a navrtáváním, což je mnohem dražší.

Martina: Tak k těm se určitě dostaneme. Ty jsi se několikrát dotkl plynu, tak si tedy pojďme říct, Pavle Janečku, jak je to u plynu, jaké jsou výrobní náklady. Před chvílí jsme si řekli elektrickou energii, tak jaké jsou výrobní náklady na jeden kubík plynu, a kolik za něj u nás lidé….

Pavel Janeček: Takhle se to nedá říct.

Martina: Nedá?

Pavel Janeček: Nedá. Náklady na plyn záleží na tom, jakým způsobem plyn těžíš. V podstatě jsou dvě základní metody těžby plynu: Jedna těžba plynu je automatická evaporace, to znamená, že plyn vyvěrá. To jsou masivní ložiska Orenburg, Jamal, a samozřejmě i jiná. A potom jsou ložiska, která je možno vytěžit – díky podloží, které je neprostupné, a podobně – pomocí chemikálií, navrtávání, celé řady zásahů, možná i negativně environmentálních zásahů do těžby plynu, zkapalnění, a podobně. A to je samozřejmě z logiky věci už dražší těžit plyn touto metodou, takzvaným frakováním, než klasickou evaporací.

Martina: Snazší a ekologičtější.

Pavel Janeček: To samozřejmě, úplně bez pochyby. Není samozřejmě náhodou, že se těží jen v některých lokacích. A tady, Martino, to je zase hrozně lobbystická záležitost. Prostě je zajímavé, že v Evropě je velká kampaň proti těžbě metodou frakování, a přitom v Americe, na východním pobřeží, frakování bez problémů probíhá. Proč je Evropa postavena do situace, že ona těžit nemůže, a na území Ameriky se těžit může? Položme si tuto otázku.

Martina: Protože se to pak dováží, a pokud vím, tak…

Pavel Janeček: Není potřeba být nezávislý.

Martina: Ano. A ceny, co se týká dováženého zkapalněného plynu, jsou pro americké výrobce sedmkrát lepší.

Pavel Janeček: V Americe jsou sedmkrát nižší než koncová retailová cena. Víš, Martino, to o čem já mluvím, je potrubí, levná evaporace. Tato těžba je logicky levnější, než těžba frakováním – zkapalňování, přeprava, ztráty po cestě, znova zplynování a přeprava k finálnímu spotřebiteli – to je nasnadě. A navíc je potrubní cesta stabilnější, pochopitelně. Ale to není přece jenom to. Já vždycky říkám, že business LNG, to znamená „Liquefied Natural Gas“, což je zkapalněná záležitost, je úplně jiná disciplína, než potrubní plyn. Promiň, že to dovedu do kvazi politické roviny – je to kvazi politikum – my jsme tady jako děti vstávali, možná si to pamatuješ, a slyšeli jsme v rádiu, Český rozhlas – teplota, tlak, rosný bod…

Martina: A odběrový stupeň číslo šest.

Pavel Janeček: A odběr zemního plynu a svítiplynu podle stupně číslo… To jsme slyšeli každé ráno. A teď jsem se vzbudil a slyšel jsem pana Síkelu. Nejdřív jsme měli covid–19, a každý den bylo v novinách nahoře napsáno, kolik lidí je v nemocnicích, kolik zemřelo, kolik je na defibrilátorech a podobně. A teď tam bylo, nakolik jsou naplněny zásobníky plynu. Totální politikum, a zároveň absolutní nesmysl.

Proč to zmiňuji v této souvislosti? Zásobníky slouží pouze – to je součást přepravní soustavy – jako vyrovnávání dodávky plynu v létě a v zimě. To není žádná spižírna, do které si přijdeš, kdy chceš, sáhneš a vytěžíš plyn. To je v podstatě hydraulicky propojeno s potrubím, a nevytěžíš z toho, Martino, nic, pokud nemáš dostatečný tlak v potrubí. Proto je také logické, že když je zásobník na sto procent plný, a potrubí je natlakováno správně, tak těžební křivka je v podstatě velmi strmá, a jsi schopna dosahovat na území České republiky třeba vytěžení pětatřiceti miliónů kubíků za den. Mimochodem, spotřeba České republiky byla minulý týden 42,5 miliónu, to znamená, že je vidět, že jsme potřebovali jiný plyn než jenom ze zásobníku. A v momentě, kdy se ti zásobník trochu vyprázdní, tak i se i těžební křivka zploští, a vytěžení je v podstatě významně nižší. Z toho už nevytáhneš těch 35 miliónů, ale třeba jenom dvanáct. A znova, pokud je to v zimě, a je to třeba na konci zimy – zima si vyžádá větší množství plynu – tak je pak evidentní, že nám žádný zásobník nepomůže. Ale je úplně jedno, jaká je, museli bychom mít v zásobnících stoprocentní objem plynu, a Česko má 30.

Martina: Značná část musí zůstat v zásobnících…

Pavel Janeček: Já mluvím o disponibilním. Prostě je to plynárenský business a má své fyzikální zákony. A to neokecá vůbec nikdo, žádný environmentalista, to je prostě z logiky věci. Já se omlouvám, že jsem možná tuto diskusi trošku rozšířil, ale náklady na kubík zemního plynu jsou různé ve vztahu k tomu, jakým způsobem se k nám daný plyn dopravuje. A samozřejmě také záleží na tom, v jakém ročním období, to je hrozně důležité vědět. Promiň za tu širokost.

Řešením problému s cenami elektřiny by bylo vystoupení z Lipské burzy. Ani nemusíme vystupovat, protože jsme do ní nevstoupili. Neexistuje žádný přijímací a propouštěcí protokol.

Martina: Ono je to dobré pro posluchače, kteří chtějí vědět trochu více. Přesto všechno je nakonec zajímá, kolik zaplatí. Přesto všechno řeknou: „Ano, tak si frakujte, tak si dopravujte, ale řekněte mi, proč já mám platit víc než soused, a proč mám platit nakonec víc, než všech šestnáct německých svazových republik?“ Ty jsi řekl, že jsme sedmnáctá. A co se týká třeba elektrické energie, tak v Německu je markantně vidět až neekonomickou snahu Německa pomoci podnikům, a podobně, dotacemi, co se týká elektrické energie, zatímco my tuto snahu příliš nevnímáme. Řekni mi, jak vnímáš tento obraz rozdílného přístupu k energii, ke stejné energii, a ke dvěma sousedům?

Pavel Janeček: Já jsem sledoval, ale fakt po očku, debatu, kde byla paní předsedkyně parlamentu proti panu bývalému předsedovi parlamentu, paní Pekarová Adamová proti panu Vondráčkovi. A pan Vondráček řekl: „Vy jste – jako vláda – pro český průmysl v rámci energetiky neudělali nic.“ A paní Pekarová Adamová se na něj podívala, vytřeštila oči – ona má hezký – a říkala: „Víte, co znamená úsporný tarif? Že je úsporný, že jsme uspořili.“ Úsporný tarif platil tři týdny, a připravoval se tři měsíce. To je realita. Takovýmhle způsobem se vláda chová k tomu, co se v České republice děje.

Co se týče Německa, tak tam je to trošku něco jiného. Německo v podstatě jede z větší části na Lipské burze, ale protože jim průmyslové podniky odcházejí, zavírají se výroby, tak s tím musí něco dělat, takže v podstatě dělá to, co je v Evropě běžné: Nebudeme řešit podstatu, ale budeme řešit následek, a následek přerozdělíme, v podstatě zregulujeme, zadotujeme, a podobně. Tak dotují ceny elektrické energie pro průmyslové podniky. Možná jsme oba zaznamenali paniku ve vedení tohoto státu, kde pan ministr Síkela prohlásil, že je to nemožné, aby Česká republika soupeřila s Německem v dotování cen elektrické energie pro průmyslové podniky, protože by v každém případě prohrála.

Promiň, Martino, to je vtipné. Já chápu, že ekonomická výkonnost Německa a měrné náklady jsou v České republice rozdílné, budget je trošku jiný, ale proč bychom s nimi měli soutěžit, když cena určovaná pro Českou republiku – což je axiom, který se říká na Lipské burze, když se tam obchoduje do 10 procent, tak proč se vůbec bavíme o tom, že bychom měli pomáhat? Proč nevyřešíme primární záležitost, to znamená vystoupení z Lipské burzy, proč nevystoupíme z Lipské burzy? Nebo my z ní ani nemusíme vystupovat, my jsme do ní ani nevstoupili, tam není žádný přijímací protokol a propouštěcí protokol, my na ní obchodujeme, obchodujeme přebytky, a v podstatě nevidím důvod, proč by tady nemohl vzniknout národní obchodník, který by tady nakupoval přímo od zdroje výroby elektrické energie, protože tady je 70 procent vyráběno jednou společností, ČEZ. Nevidím důvod, proč by tady nebyl národní obchodník, a ten by neobchodoval přímo s firmami na území České republiky. A s celou parádou je třeba si taky přiznat, že tady je řada firem, které mají německé majitele, to znamená, že, de facto, s vyřešením tohoto primárního problému bychom vyřešili i problém českých firem subdodávajících do německého průmyslu. Nevidím důvod, proč to prostě není možné dělat a proč se vyhýbáme pojmenovat věci tak, jak reálně jsou. Řešíme dotace a regulace, ale to není něco, co tvoří hodnoty. Nic z toho.

Vládě se nechce řešit ceny energií, takže to vypadá, že je v zajetí energetických společností, a ostatní průmyslníci takový vliv nemají

Martina: Já teď ani nevím, kterou otázku položit dřív. Ale dobře, podívám se na to opravdu jako hospodyňka: Vyrobíme elektrickou energii za 0,3 koruny za kilowathodinu, jak jsi tady hovořil, a prodáme za dvě celé.

Pavel Janeček: Máme dneska nějakých třeba 2 700, na burze, to je TTF tarif, spot, Ale nejnižší ceny jsou 3 600 Kč, to znamená 3,60.

Martina: Takže 3,60.

Pavel Janeček: Jo.

Martina: Úplně lapidární otázka, energetické vzdělání nemám: Proč neobchodují na Lipské burze jenom přebytky, které jsme vyrobili, a svým vlastním občanům, svým vlastním podnikům a své vlastní ekonomice nedodají mnohem levnější elektrickou energii? Proč to neudělat?

Pavel Janeček: Podívej, Martino, jak jsem říkal, cenu určuje burza, Lipská burza, přestože se přes ní neobchoduje 100 procent elektrické energie, ale determinující je ČEZ. To je prostě benchmark celého trhu. A ČEZ má stát pod kontrolou ze 70 procent, a 30 procent je tedy individuálních akcionářů, mezi kterými jsou různé fondy, to se dá najít – myslím tím zahraniční fondy – to se dá najít ve výroční zprávě ČEZu. A zákon říká, že u obchodních společností – ČEZ je obchodní společnost – v podstatě představenstvo, a vedení společnosti, je tam od toho, aby maximalizovalo zisk pro akcionáře, a to musí dělat s péčí řádného hospodáře, to je právní terminus technicus. A tím pádem jim to v podstatě vyhovuje, ČEZu to samozřejmě vyhovuje – všem obchodním společnostem. Druhý největší výrobce – je to nakonec na všech reklamách – je společnost Sev.en, a ta říká, že je druhá největší, tak jí to vyhovuje také, protože ceny jsou enormní, a zisky jsou gigantické.

Já jsem na to napsal článek, Martino, na iDnesu, že to takhle nemůže přeci být, aby český průmysl, a průmysl na území České republiky skomíral, a energetické společnosti měly enormní zisky. To je prostě něco, co… Dobře, já se spíš divím vládě, že to nechce řešit, takže to vypadá, že je v zajetí těchto energetických společností, protože nic jiného si nedovedu představit. Tedy, že by ostatní průmyslníci neměli takový vliv, jako mají tyto energetické společnosti. Tak to tak asi bude.

Martina: Odpověděl jsi mi na tři nevyřčené otázky.

Pavel Janeček: Ale zřetelné to je. Tak se podívejme na Svaz průmyslu a obchodu, kdo má největší… Vždyť jsem, Martino, byl prezidentem svazu Plynárenského svazu, a kandidoval jsem na viceprezidenta Svazu průmyslu a obchodu. Tam jsem neprošel. A vždycky ten, kdo tam velí, dává největší kontribuci. To znamená, když jsem vstoupil do Plynárenského svazu, tak jsme řešili takzvaný bezpečnostní standard dodávek, a vedle mě seděli lidi ze společností, které vlastnili zásobníky, to znamená společnost RWE, hlavně, a byly největším kontributorem peněz do Českého plynárenského svazu. A to znamenalo, že pokud bude prosazen jejich návrh, který by pak byl dál – jako jednotný návrh – a prezentován na ministerstvu, a tak dále. Tak by to pro plynárnu, v té době už jedinou českou plynárenskou společnost, znamenalo navýšené náklady, a já jsem byl zásadně proti tomu. Ale byl jsem samozřejmě přehlasován, a bylo tam řečeno, že není možné, aby tady jeden Janeček byl proti celému Plynárenskému svazu všech německých společností.

A já jsem říkal: „Tak dobře, tak já, pokud se nedohodneme na nějakém kompromisu, půjdu, a založím Českou plynárenskou unii, a toto nazvěte Česko-německý plynárenský svaz, a pak je to jasný, ne?“ A to, myslím, úplně přesně platí pro Svaz průmyslu a obchodu. Tak se podívej, Martino, co se děje v potravinářství: Vždyť jeden poradce je zároveň u pana Síkely, a zároveň je předsedou Svazu obchodu a cestovního ruchu. Tak průmysl vybírá šéfa ČOIky, a ten je v obojím. Co to tady je? Jakým způsobem tady chceme nastavit konkurenci? To je těžká věc.

Martina: Už po devadesátém roce stále slýcháme, jak demokratičtí politici udělají všechno pro to, aby se mladým rodinám žilo lépe, aby se ženy mohly plně starat o děti, a podobně. Máte pocit, že tomu tak je, že se skutečně situace obrací ve prospěch maminek, aby mohly být v klidu s dětmi?

Slavomír Černý: To si rozhodně nemyslím. Ženy nemají podmínky pro to, aby mohly v klidu vychovávat děti. Nemají. A to vlastně vychází z výzkumů a z práce Gabora Matého, že je potřeba tři dospělé na jedno dítě, aby dítě mohlo být v pohodě. Protože tam jde o to, aby rodič byl v pohodě, a ženy dnes často – a to je zase ekonomický tlak – chtějí mít dvě děti po sobě, tak je to obrovský masakr, pokud tam není více dospělých, aby maminka měla podmínky. Takže to je velice zásadní problém. Pokud jako společnost neuchopíme to, jak vychováváme děti, jak k tomu přistupujeme, tak budeme mít problémy furt, a budou ještě většího rázu, protože jsme traumatizovaná společnost, a potřebujeme udělat všechno pro to, aby děti, nebo výchova dětí, byla co nejvíce bez traumat, aby rodiče byli co nejvíce v pohodě. To je v naprostém kontrastu s tím, jak funguje naše společnost: Tlak, výkon, vydělat peníze co nejrychleji, – a v podstatě tato šílenost, tento tlak se přenáší na děti, a je tam obrovské napětí, hádky, dusno, a děti v tom vyrůstají a berou to jako normu. Proto je dnes hodně deváťáků tak v pytli.

Martina: Slavomíre, ale většinou se nestává, že by vesnicí projeli Kumáni, sebrali loňskou, nebo letošní úrodu, pobili pár chlapů ve vesnici a pak zase odtáhli. Takže proč jsme traumatizovaná společnost? Máme vlastně všechny podmínky pro to, abychom byli šťastní. Tak proč nejsme?

Slavomír Černý: Vřele doporučuji film od Gabora Matého Moudrost traumatu, moc krásný film. A v podstatě o tom mluvíme v projektu Restart muže. Jde o to, že pokud se něco stane, tak o tom potřebujeme mluvit, potřebujeme to rozebrat, pobavit se o tom, abychom pochopili, co se děje. A hlavně k tomu potřebujeme vést děti.

Protože co potřebuje dítě? Potřebuje pohodovou, vychytanou, radostnou, šťastnou maminku, a potřebuje pohodového, radostného a šťastného tatínka. Jenže pokud je na to maminka sama, má kolem sebe dvě děti, a musí naprat, připravit, vyžehlit, uklidit a zařídit všechno kolem domácnosti, a tatínek je prostě fuč, a ona nemá podporu, tak logicky bude vyčerpaná, unavená. Logicky, z podstaty věci. Proto je potřeba, aby tam byla podpora ještě širších členů rodiny. Tady narážíme na obrovský fenomén, že maminky mají často jiný pohled na výchovu, nerozumí si – babička je často traumatizovaná, protože má své potřeby, jak vychovávat děti, což je často odlišné: Chce jim dávat cukr, maminka nechce dávat cukr. Je tam obrovská škála problémů. A tohle je jádro pudla, protože maminka stres, napětí, přenáší na děti, děti v tom často žijí, vyrůstají, a už mají v sobě stres a napětí. Pak tam přijde tatínek, který má v sobě taky spoustu traumat ze svého dětství, spoustu nevyřešených témat a strachů, a často má strach to řešit. A to je samo o sobě smrtelný koktejl.

Muži jsou často na ženy naštvaní, protože se chtějí ozvat, ale mají strach, že žena bude nepříjemná, nebo s ním nebude spát. Takže místo toho, aby se ženou mluvili, jsou agresivní.

Martina: Tomu rozumím, Slavomíre. Ale pořád se nemůžu dobrat jedné věci – možná jsem už zacyklená – ale to bylo vždycky. Akorát, že za časů mého tatínka, když byl chlapcem, tak se o tom nemluvilo vůbec. Dnes děti rozebíráme: „Řekni mi o svých pocitech, jak jsi to vnímal, jak si to myslíš, a jak na tebe působily tyto věci?“ Takže v čem je tedy problém, když my naopak do mrtě rozebereme každou událost, a nutíme děti, aby se zamýšlely nad věcmi, nad kterými by ony normálně mávly rukou?

Slavomír Černý: Jde jen o to si o tom povídat. To je celé. Aby tam byly podmínky pro povídání o tom, co se stalo. U nás doma děláme porady, protože si o těchto věcech povídáme. Kdo máte doma děti, tak asi víte, že je furt nějaké téma, a je potřeba to vzít tak, že všechno je téma, a každý na to má svůj pohled. A jde jenom o to si tyto pohledy říct. A pokud tam někdo je nevyslyšen, tak často v sobě toto téma má, a napětí se projevuje napříč. Kolikrát už jsem s chlapem řešil, že muži jsou často naštvaní na ženy, protože mají strach se ozvat, že žena byla třeba nepříjemná, nebo že s ním nechce spát, nebo že křičí po dětech.

On nechce, aby po dětech křičela, a nese toto napětí v sobě, ale neřekne to. A toto napětí, které má v sobě, se projevuje – říká se tomu pasivní agresivita – všude možně, místo toho, aby to v klidu řekl: „Hele, miláčku, mně se nelíbí, co se teď děje. Chci o tom s tebou mluvit.“ –Tak on na ní prostě začne křičet až v okamžiku, když už je pozdě. A to je to, co je špatně. To znamená, že se potřebujeme naučit o těchto tématech mluvit, povídat si, abychom popsali, co v nás je, co prožíváme, abychom se spolu bavili o životě. To je často to, co v rodinách chybí, a proto je doma tolik napětí. To je ten problém.

V momentě, kdy maminka začne mluvit o tom, co ji trápí, co by chtěla, co by potřebovala, a tatínek je schopen ji vyslechnout, a dokážou to spolu konstruktivně řešit, tak v rodině bude mnohem větší klid, mnohem větší pohoda. Problém nastává, když se o tom nemluví, když to maminka říká tisícům lidí na internetu, a neřeší to s tím chlapem, protože chlap to nechce řešit, protože má v sobě tolik traumat, protože doma se přece o těchto věcech nemluvilo, protože většina témat byla tabu. A to je jádro pudla.

Proto, když k nám do komunity přijde chlap, tak mu říkáme: „Chlape, všechno je téma. Všechno – od milování, od výchovy, od peněz, od toho, kde žijeme, jak žijeme, co chceme, co nechceme, všechno je téma. Pojďme o tom mluvit“. Většinou se doma mluví o provozních věcech. A teď, jak to posloucháte, se zkuste zamyslet, nakolik se bavíte doma o provozních věcech, a nakolik se bavíte o životě. Většinou je to dialog o provozních věcech: „Co bude k večeři? Kam pojedeme na výlet? Auto je rozbité. Je potřeba vyměnit gumy. Tamhle nám zatéká střecha.“

Martina: A hlavně rychle.

Slavomír Černý: Ale už se nemluví o tom: „Miláčku, co bys chtěla? Co si přeješ? Co se ti v životě nelíbí? Jak se ti se mnou žije? Hele, jak to budeme dělat s dětmi? K čemu povedeme děti? Já bych chtěl tohle. Co bys chtěla ty? Co si v životě nepřeješ?“ Tohle tam velice často chybí. A to je to, k čemu chlapy vedeme, aby toto prostředí pro dialog vytvářeli, protože to, že se o tom mluví, v podstatě snižuje napětí, protože se nepříjemná témata pojmenují. A to je alfa a omega, že tam často chybí obyčejný dialog, zájem o život.

Projekt Restart muže umožňuje chlapům pochopit, jak pracovat se svým strachem a stresem, a dá základy pro soubor dovedností, jak doma vytvořit bezpečný prostor pro ženu a děti.

Martina: Často se o této době, kterou žijeme, mluví jako o nepřirozené, protože spousta věcí, kterým jsme vystaveni, které musíme dělat a vnímat, nejsou přirozené. Řekněte mi: Jaká má být, v této nepřirozené době, role muže a ženy? Jak má vypadat? Jak ji hledat?

Slavomír Černý: To je hezká otázka. V podstatě to, co se mi v životě osvědčilo, je mít někoho, s kým o tom můžu mluvit. Mně to změnilo život, protože my jsme se doma nebavili o životě, o životních tématech, nebavili jsme se o tom, co je role muže, a co je role ženy. Proto chlapi, kteří nás sledují, přijďte k nám do komunity, přijďte na KOCHferenci, přijďte si poslechnout chlapy, kteří jsou už v mužství, v partnerství, v tátovství dál, a kteří už tyto problémy, které teď jako chlapi řešíte, už vyřešili. Protože role muže je fakt dneska náročná: Vydělat peníze, a ještě mít energii na ženu a na děti, je někdy fakt fuška, není to snadné. Ale jsou chlapi, kteří si s tím dokázali poradit, kteří to už dokázali vyřešit. A pro ženy je dneska role být v ženské energii, což je fakt náročné, protože podmínky k tomu žena často nemá. Nemá podmínky, protože často ji muž nevnímá, často má nesoulady s maminkou, nebo s tchyňkou, a často se cítí sama, což muž se taky často cítí sám, protože tam je často sebeobviňování, nebo obviňování toho druhého. A to je začarovaný kruh.

A právě proto, když o tom začneme mluvit… A jedna z věcí, co chlapům říkáme, je: „Hele, zeptej se své ženy, jak se jí s tebou žije. Přijď za ní, a jen se jí zeptej. A když ti to začne říkat, tak se nebraň, neargumentuj, a jenom poslouchej. Jen vnímej, co ti říká. A pak s ní mluv o životě“. Ale spousta chlapů na to nemá odvahu, protože by zjistili věci, které jsou nepříjemné.

Martina: Dá se říci, jaký typ mužů k vám chodí se restartovat?

Slavomír Černý: Většinou tam chodí chlapi, kteří zažili nějakou formu šoku. Buď žena začala zmiňovat slovo „rozvod“, nebo položila rozvodové papíry na stůl, nebo si našla milence, nebo se rovnou odstěhovala i s dětmi pryč. Až v ten okamžik chlapi pochopili, že je něco špatně. Protože muže, který si myslí, že je všechno v pořádku, já nemůžu oslovit. Ale chodí k nám tito chlapi, kterým se už rozpadla rodina, což je pro ně často to nejcennější, často brali jako danost, že rodina je, a měli v hlavě příběh: „Ale já musím vydělat prachy.“ A dělali všechny věci okolo, jen nedělali podstatné věci, které budou budovat vztah mezi ním a ženou. A to se učí u nás.

Chlapi, kteří k nám přijdou, pak slyší, protože najednou začnou vnímat, že to, jak doteď žili, nefungovalo. A proto se náš projekt jmenuje Restart Muže, protože pak to je pro ně doslova restart, protože najednou pochopí základy. Chlapům říkám, že je to jako s řízením auta: Něco jsme si museli nastudovat, jak funguje dopravní provoz, jak funguje auto, ale pak jsme si museli sednout, a prostě se naučit zařazovat jedničku, zapínat motor, šlapat pedály, aby se auto rozjelo. V podstatě mít doma pohodu, a mít u sebe komunikující ženskou, je jen soubor dovedností. Já potřebuji pochopit, jak pracovat se svým strachem, a jak pracovat se svým stresem. Potřebuji pochopit, jak vytvářet bezpečný prostot pro ženu, pochopit, kde jsou moje hranice, a potřebuji se naučit tyto hranice komunikovat, aniž bych vyčítal, aniž bych házel vinu, aniž bych se sebeobviňoval. A to jsou v podstatě jen dovednosti. Nic víc a nic míň. Pokud dneska chlapi umějí řídit auto, tak dokážou pochopit a naučit se mít po svém boku milující ženskou, a budovat si doma pohodu.

Feminismus se snaží porazit muže, ženy se snaží dokázat, že jsou lepší než muži, a jejich ideologií je, že když si muž ušmikne přirození, je víc cool

Martina: Rozumíte tomu, proč je v posledních letech tak velmi zpochybňován institut rodiny? Proč, když to řeknu vznešeně, z nejvyšších míst můžeme slyšet o tom, že rodina je přežitek, že důležité je, aby se lidé měli rádi, a jedno kdo s kým. A že když rodina nefunguje, tak nemá smysl, abychom v tom setrvávali, a že „patchwork family“, sešívané rodiny, fungují někdy velmi dobře, a že to je přeci normální, když se holt lidé domluví, takže tam figurují tři tatínci, a podobně. Rozumíte tomu? A co to dělá s vašimi muži? Protože se ve vašem Restartu určitě rekrutují muži i z takovýchto oblastí.

Slavomír Černý: No, k nám přijdou většinou chlapi z tradičních rodin. Co si o tom myslím? Že mně to přijde jako absolutní šílenství. A že to hlavně šije do dětí, aby si třeba v pozdějším věku vybraly své pohlaví, nebo nějakou příslušnost. To je absolutně šílené. Když se vrátíme k tomu, jak jsme se bavili o tom, jaký je boj mezi mužem a ženou, a že se vlastně feminismus snaží porazit muže, a ženy se snaží dokázat, že jsou lepší než muži. Ale to je jenom boj, který už je tady tisíce let, a v podstatě to jenom někdo dovedl do další úrovně. Že prostě muž, když si ušmikne přirození, je najednou víc cool. To mi přijde šílené. A je to tlak na to, že muži jsou celkově oslabováni, protože ženy se ženou do popředí, protože v sobě mají – nechci říct nenávist vůči mužům – ale boj vůči mužům.

Martina: Rivalitu?

Slavomír Černý: Rivalitu. Mají v sobě rivalitu. Naučily se mít rivalitu.

Martina: Naučily?

Slavomír Černý: Naučily, protože se musely přizpůsobit.

Martina: Myslíte, že ji v sobě neměly přirozeně?

Slavomír Černý: Přirozeně to ženy v sobě nemají. To muži to v sobě mají přirozeně. Ženy ne. Ženy se to naučí až postupem času, kdy tatínci často tlačí svoje dcerky k výkonům, a mají svou lásku způsobenou tím, že holčička podá nějaký výkon, a donese samé jedničky, nakreslí nějaký obrázek, nebo něco udělá, a proto ji budou mít rádi. A to je ten problém. To znamená, že holčičky se učí se přizpůsobit právě mužským principům, protože žijí v mužském světě, a málokterý tatínek je tak osvícen, že holčičku bude mít rád už jenom pro to, že je. Málokterý tatínek. A často svou lásku podmiňuje něčím. A to vlastně žene holčičky do většího výkonu, aby tatínkům něco dokázaly. Už x žen v naší komunitě mi napsalo, že v podstatě jejich tatínek způsobil to, že se vlastně tlačí do výkonu, aby něco dokázaly. Některé ženy mi řekly, že dokonce studovaly jinou vysokou školu, jenom aby získaly uznání svého tatínka. Což je fakt šílené.

Martina: To znamená, že do vašeho Restartu muže se mohou hlásit i ženy? Radíte i ženám?

Slavomír Černý: Ne. Já jsem přestal pracovat s ženami.

Martina: Mám jich dost?

Slavomír Černý: Ony mi píší, ale pro mě je strašně těžké pracovat se ženami, protože v momentě, kdy i žena začne říkat všechny věci, co u nich doma nefungují, tak já vidím, v čem selhává muž – a žena, aby fakt prorazila mužskou ješitnost, musí udělat na sobě obrovský kus práce. A komunikace se ženami je jiná. Protože já sázím na mužskou rivalitu. Já chci chlapy zdravě „nasrat“ aby pomyslně bouchli do stolu a řekli: „Hele, už mě to sere. Chci to mít v životě jinak.“ A v této energii jdou dělat životní změny. Protože právě tím, že chlapům ukazuji vzory v naší komunitě, tak to na chlapy funguje. Ale když jednu ženu pozvednete nad ostatními, tak ony si začnou závidět, začnou být demotivované, začnou se pomlouvat – to je ženský princip. Proto se mi mnohem líp pracuje s muži, protože tam na něj, v uvozovkách, můžeme dupnout. A chlapi víc slyší na výsledky. Na chlapy, víc než na ženy, funguje drsnější mluva. Proto ženy posílám za kolegyňkou Olinkou Šípkovou, aby s nimi pracovala v ženské energii, protože je to fakt jiné. Ženy jsou v tom úplně jiné, než muži.

Kluk zpracovaný ženami není zvyklý se rvát, je poslušný, není to chlap. Málokterá žena řekne: „Jsem šťastná, že mám poslušného chlapa, který poslechne, a sedí v rohu.“

Martina: Na co myslíte, že bychom se do budoucna měli zaměřit, když chceme pozitivní změny? To znamená fungující rodiny. Na výchovu kluků? Nebo na výchovu holek?

Slavomír Černý: Obojí, jenom vnímat, že tam jsou rozdíly. Kolega Milan Studnička o tom napsal krásnou knížku Pohodové rodičovství, kde popisuje, jaké jsou tam rozdíly. My do budoucna potřebujeme, jako společnost, pochopit, jak z chlapců vychovat muže, a potřebujeme podchytit, jak pracovat s mužskou rivalitou. Protože válka není nic jiného, než v podstatě nezpracovaná mužská rivalita, kdy se prostě mladí kluci perou. Vezmou si na pískoviště bábovičky a začnou se mlátit. Kluci, kteří proti sobě válčí – generálové – válčí jenom trochu jinak, protože mají mnohem víc zdrojů. My potřebujeme pochopit, že mužská rivalita má sloužit k ochraně žen a dětí. Nic víc, a nic míň.

Martina: Ale za celé dějiny lidstva se to nepovedlo.

Slavomír Černý: Ano. Proto jsem tady, abych chlapům řekl, aby začali vnímat sebe, svou roli. To je v podstatě náš projekt. Aby chlapi pochopili, že role muže je v ochraňování žen a dětí – a aby vnímali svou roli. Role muže není v zabíjení žen a dětí, jakože chlap zabije ženu a dítě, a řekne: „Já jsem hrdina?“ Co to je za šílenství? Chlapi jsou od toho, aby ochraňovali ženy a děti, aby ženy a děti měly podmínky k tomu, aby byly po celý život radostní.

Martina: Jakou roli v mrzačení našeho vnímání ženského a mužského světa sehrává škola?

Slavomír Černý: Obrovskou. Ale zase záleží, je to škola od školy. Chlapeček, když tam přijde, tak musí poslouchat paní učitelku, a protože je muž často zpracován ze školky, tak vlastně ho to ubíjí, protože musí poslouchat, nemůže se vyřádit, nemůže se vyblbnout, nemůže soupeřit, nemůže se prát. To všechno kluka ubíjí, protože kluk potřebuje blbnout, řádit, skákat, prát se s ostatními kluky. To je naprosto přirozené, protože chlap musí mít fyzickou zdatnost kdekoliv se porvat, protože může přijít jakékoliv nebezpečí. To je naše role.

A v momentě, kdy kluk není zvyklý se rvát, je zvyklý poslouchat, být poslušný, tak to v podstatě není chlap. A málokterá žena mi řekne: „Ano, jsem šťastná, že mám vedle sebe poslušného chlapa, který mě vždycky poslechne, a je někde v rohu.“ Málokterá žena to řekne. Možná by to někdy chtěla, ale dřív nebo později ji to přestane bavit, protože to není chlap. Chlap je od toho, aby ji ochránil, aby řekl, co se mu nelíbí, aby o tom s ní dokázal komunikovat, aby se žena o něj mohla opřít, aby si mohla říct: „Ty brďo, chlap to zajistí.“

Martina: Spočinout.

Slavomír Černý: Ano, spočinout. Takto se v jeho přítomnosti cítím jako žena. Tohle je něco, co je pro ženu naprosto neocenitelné. A spoustě ženám to chybí, protože ženy jsou vyprahlé po mužské energii, a spousta mužů neví, jak to vytvořit, protože to nezažili.

Muž se nesmí ženy bát, nesmí se bát jejích emocí. Když žena vnímá, že se jí muž bojí, přestane si ho vážit, a to je začátek konce vztahu.

Martina: Myslíte, že neumíme udělat jin a jang, abychom vytvořili dokonalý kruh dvou energií, které, když do sebe zapadnou, tak teprve vytvoří dokonalost?

Slavomír Černý: Taťka mi říkal, že dokonalost je v hrobě. Jde jen o to fakt pochopit, co je role muže, a co je role ženy, a že muž se nesmí ženy bát, nesmí se bát jejích emocí. Když žena vnímá, že se muž ženy bojí, tak si ho v podstatě přestává vážit. Jakmile si žena přestává vážit muže, tak je to začátek konce vztahu. A toto, když jako muži nepochopíme, tak v podstatě nemáme šanci, protože potom se bude opakovat negativní vzorec. Takže to není o tom vytvořit dokonalost. Jde jenom o to pochopit, co je role muže, a co je role ženy. Role ženy není vyhrávat nad mužem, role ženy není muži cokoliv dokazovat.

Martina: „Odpojený muž“, tento termín Zimbarda už tady zazněl. Odpojuje muže od sebe sama také třeba elektronika?

Slavomír Černý: Jasně. Já jsem byl závislý na pornu, protože jsem byl úplně v pytli. Takže: Elektronika, jakékoliv návykové látky, cigarety, počítačové hry, porno, sociální sítě, scrollování – to všechno nás odpojuje od nás samotných. Uvnitř je to často tak bolestivé, že se tam bojíme podívat, a proto je důležité, aby se muž nebál do sebe podívat. A zase k tomu potřebuje najít odvahu, a nejlépe někoho, kdo už se do sebe podíval, a dokáže o tom mluvit. Když jsme spustili projekt Restart muže, tak jsem začal mluvit o tom, jak jsem se bál žen – což bylo dřív nepředstavitelné veřejně přiznat – že jsem utíkal, že jsem se bál ženských emocí. A dneska se v naší komunitě chlapi už přiznávají. Zvednou ruku, přijdou za mnou a řeknou: „Díky, protože ty jsi mi zvědomil, že já se bojím své ženy“. Úspěšní chlapi, podnikatelé, i normální chlapi, z jakékoliv vrstvy společnosti, protože tento problém je celospolečenský. Jde o to si to jenom zvědomit, a pochopit. Protože v momentě, kdy toto muži nevnímají, tak opakují jenom ten jeden vzorec, a učí se ho malé děti, kluci, holky, a ti to pak berou do dospělosti, a dál to jenom opakují. A to je ten problém, protože to pak jde napříč společností, a je to pravá epidemie. A zastavíme ji jenom tím, že to pochopíme.

Martina: Že pochopíme, že nejsou špatní ani muži, nejsou špatné ani ženy, ale každá tato skupina má svou roli, a svůj úkol, a my bychom měli zjistit, jaký je vliv mnohdy mrzačící, nepřirozené školní, a někdy i domácí výchovy, a kam vlastně patříme, a co jsme zač?

Slavomír Černý: Ano.

Muži jsou často spící lvi. A my je v KOCHferenci probouzíme do jejich síly.

Martina: Tak jednoduché to je?

Slavomír Černý: Tak jednoduché to je. A v podstatě jde jenom o to, aby si muži, kteří nás poslouchají, fakt uvědomili svou sílu, protože si často svou sílu, kterou v sobě mají, neuvědomují. Často to jsou spící lvi, odpojení lvi. A my je probouzíme do své síly. A to je tak nádherné, když se chlap probudí. A proto máme KOCHferenci. Teď tam bude 750 chlapů. Faktem je, že když si muž uvědomí, že je, tak nemusí utíkat, a že to může řešit, že ho ženská může milovat, a kdykoliv se s ním i ráda pomiluje, že může doma fungovat. To je boží. Já to tak rád v naší komunitě poslouchám, když si to chlap uvědomí, a přinese to do své rodiny. Když se to najednou z rozborceného vztahu, který v podstatě nefungoval, opraví, otočí. Když je muž chlap, je oporou, a ženská ho miluje, zbožňuje, a je tam synergie energie – mužská a ženská. To je prostě boží. Proto miluji toto dělat. Protože si to chlapi najednou uvědomí, a najednou žijí. A proto teď budou vystupovat na pódia, a budou o tom mluvit a inspirovat, spolu se 750 chlapy, aby i ostatní chlapi viděli, že to jde. Že to není jen nějaký Černý, který si něco vymyslel, ale že už tady jsou další borci – už to bude druhý ročník – aby viděli, že to jde.

Martina: A ženám vstup zakázán?

Slavomír Černý: Samozřejmě.

Martina: Vy jste horší než na Karlštejně.

Slavomír Černý: Samozřejmě, tohle je akce pro muže, protože je to fakt jiný, než když tam jsou ženy. Je to fakt jiný, když tam jsou jen chlapi. A já to vidím u nás v komunitě, když máme třeba chlapské víkendy, nebo chlapské akce, komunitní setkání – chlapi se otevřou. Zatímco když tam je žena, tak chlapi fungují jinak. Je to prostě jiné. To tak je.

My vytváříme zdravé chlapské prostředí, aby se chlapi nebáli otevřít, a fakt už jenom to má svým způsobem terapeutický účinek, aby chlap mohl říct: „Hele, mně se rozpadá rodina.“ Ty brďo, a my vedeme chlapy k tomu, aby se zajímali, a chlapi se začnou ptát: „Hele. Tak mi popiš, co se tam děje? A co prožíváš?“ A chlapi to začnou popisovat. A teď se přidá zase další chlap: „Hele, já to znám. Ty jo, já to mám fakt podobný.“ A teď to začnou sdílet společně. A to není takové, že začneme objímat stromy, otevírat třetí oko, a začneme tady meditovat. To jsou naprosto logické věci, které fakt chlapi potřebují pochopit. A to je fakt boží a ozdravné, protože pak chlap odejde, a tíhu tohoto prožívání ze sebe tady dostal, vypustil to do prostoru, a není za to souzen, ponižován. Protože to už zažíval jako malý chlapeček. Jak jsem popisoval příběh se čtyřleťákem, že to v sobě má, ale často se pak takový chlapeček uzavírá, odpojuje se od sebe, protože když něco řekne, tak je často sepsut maminkou, tatínkem: „Ale prosím tě, kluci nepláčou. Ale prosím tě, proč brečíš? Ty bys neměl brečet. To se nedělá.“ A když chlapeček toto vše slyší, tak se uzavírá a odpojuje –naprosto logicky – a pak to musí řešit v dospělosti za třicet, čtyřicet, za padesát let. Měl jsem dokonce šedesátiletého klienta – uzamčený, uzavřený. To se pak musí otevírat, otevírat, otevírat, aby byl emočně k dispozici, aby se nebál mluvit o emocích.

Martina: Mně se zdá, že brečíte až moc – když vás tak pozoruji.

Slavomír Černý: To jo. Ale tam je obrovský rozdíl v tom, když chlap přijde domů z práce, a negativní energii začne valit na ženu. To je špatně.

Martina: A nejenom negativní energii, ale mně přijde, že strašně moc mužů fňuká. Já jsem třeba neustále vystavena tomu, že mi spousta mužů neustále vypráví o svém zdravotním stavu.

Slavomír Černý: To je špatně.

Martina: Rozumíte mi? Cizí lidi, ale neustále…

Slavomír Černý: Muž, chlap není od toho, aby zatěžoval ženu, v uvozovkách, sračkama. Od toho má mužský kolektiv. Je rozdíl, když muž přijde a řekne: „Hele miláčku, v práci je problém. Je možné, že mě vyhodí, ale řeším to.“ Je to rozdíl v energii. Protože v momentě, kdy tam muž přijde a řekne: „Miláčku. Mně se to rozpadá, asi nebudeme mít na hypotéku, nebudeme mít peníze na kroužky.“ Co dělá žena? Automaticky za něj přebírá zodpovědnost. A spousta mužů si to neuvědomuje, a jenom řeknou: Ale já s ní chci být autentický. No jo, ale ty tu tíhu přeneseš na ni. Ale ty ženu musíš o toho chránit.

Martina: Výjimečně to jde, ale nesmí to být pravidlo.

Slavomír Černý: Ano. A to jsem chtěl říct – Martino, děkuji – výjimečně, když chlap funguje roky, a teď na něj prostě padne tíha světa, a on se rozbrečí, rozloží – tak rolí ženy je ho právě něhou zvednout. A to je naprosto v pohodě. Ale pokud se to děje každý týden, nebo každý měsíc, tak k němu žena ztrácí respekt, a vlastně mu přestane důvěřovat. Takže role muže je: Nenosit domů stres, ale právě pohodu, radost, klid. A napětí nechat za dveřmi domova.

Najděte si kámoše, se kterými si můžete volat, a řešit vaše problémy, abyste domů nenosili negativní energii, kterou musíte odchodit dřív, než otevřete dveře

Martina: To byste zase vyzýval k tomu, ale aby muž nebyl autentický, aby si vlastně i on tíži světa nechával pro sebe. Takhle by to asi být nemělo, protože jednoho dne ho prostě klepne, což se vám stává.

Slavomír Černý: Od toho je mužský kolektiv. Od toho je ten kámoš na telefonu, nebo kámoši, když pojede z práce. Já to chlapům v naší komunitě říkám pořád: „Najděte si kámoše, se kterými si můžete volat, se kterým můžete řešit vaše problémy, abyste už tyto problémy, nebo tuto negativní energii, nenosili domů. Takže než vkročíte do domu, než otevřete dveře, a skočí na vás dítě: Jé, tatínek přišel – tak abyste byli v pohodě, vychechtaní, vysmátí, pokud možno. To znamená, půl hodinu, nebo hodinu, než jdete z práce, než zabouchnete dveře v kanceláři, zavolejte kámošovi a řekněte mu: „Hele, já jsem v prdeli.“

Martina: A nepovede to vlastně k odcizení se ženou?

Slavomír Černý: Vůbec. On jí může říct: „Hele, miláčku, řeším teď tohle.“ Ale tam je rozdíl v energii, s jakou to řekne: Aby nefňukal, nestěžoval si, aby nebyl negativní – negáč. Ženu tohle nezajímá, a děti už to vůbec nezajímá. Jenže muži nosí právě tuto energii domů. Je rozdíl, když právě přijde, a řekne, jak jsem říkal před chvilkou: „Hele miláčku, je problém. Řeším ho.“ To je chlap.

Martina: Slavomíre, my se tady bavíme o tom, že se tak trošku neumíme zorientovat: Ženy ve své roli, muži ve své roli. Máme to trochu pomotané. Ženy suplují muže, muži nám mnohdy tají, anebo naopak, když v nich bouchnou saze, tak se zase chovají agresivně. A co když se nám do toho ještě přimíchá to, s čím jsme nyní konfrontováni čím dál tím častěji: Že třeba děti ještě nevědí, pro jaké pohlaví se rozhodnou? Co s tím? Co když už máme potíž s tím nejzákladnějším: Muž – žena. A teď najednou ještě nebudeme vědět, jestli nejsme ve špatném těle? Ještě o sobě budeme mluvit v množné osobě, protože jsme přeci nebinární, a v minulém čase, a podobné věci. Narážíte i na to, že i toto třeba může vaše klienty, nebo kamarády, znejišťovat?

Slavomír Černý: My tohle zas tolik neřešíme. Protože oslovujeme muže, kteří si fakt řeší to, co je doma. Náš klient je fakt muž, který si uvědomuje, že se mu rozpadá rodina.

Martina: Promiňte, ale ten muž má pak doma třeba dítě, které toto řeší. Tak jsem to spíš myslela.

Slavomír Černý: Ano. To je právě problém, protože to jen reflektuje to, co se děje doma. V momentě, kdyby dítě od malička vidělo, že taťka je v pohodě, vychechtanej, řeší problémy, neutíká, nebojí se maminky, tak věřím, že dítě tento vzor okopíruje. To je vlastně základní princip přírody, že mládě kopíruje dospělé, jinak by nepřežilo. A děti jsou to samé, ony jenom kopírují, a proto potřebují vidět, co je správně, co je špatně, jak se chová muž, jak se chová žena, jak komunikuje taťka s dědou, taťka se starými, maminka se starými, s mladými. To všechno dítě potřebuje vidět. Ale v momentě, kdy tam vidí konstantně rozladěného tatínka, maminku, která to přebírá po něm, maminku, která si bere zodpovědnost za tatínka, tak je jasný, že v tom má guláš. To je jenom důsledek toho, že nefunguje role mezi mužem a ženou. Proto děti mají zcela zákonitě guláš, takže se jim ani nedivím.

A to je právě to peklo, které způsobujeme, pácháme na dětech. A proto je dítě dneska v depresích, protože – mluvím za muže, protože pracuji s muži – protože muži nevědí, kdo jsou, nevědí, jaká je jejich role. Proto to muži nechají vyhnívat, protože neměli vzory, neviděli to v taťkovi, neviděli to v dědovi, neviděli vzory, jak má fungovat „do prdele“ chlap. Ale je to tak. Proto my tyto vzory vytváříme v naší komunitě, a proto budeme mít KOCHferenci, kde na pódiu uvidí, že chlap byl v pytli, ale dokázal se z toho dostat. Byl v depresích, dokázal to překonat. Zadlužil rodinu, měl rozvodové papíry na stole – a dokázal to překonat. Tohle je to, co potřebujeme vidět. A děti to potřebují vidět také. Dennodenně, aby viděly, jak tatínek komunikuje, jak komunikuje maminka, jak k tomu přistupují, jak to řeší.

Psal jsem teď knížku, a moje nevlastní dvanáctiletá dcerka přišla ze školy a řekla: „Slávečku, já napíšu knížku.“ Říkám: „Ty brďo.“ A vytvořila Holčičí deníček, protože viděla vzor ve mně, že píšu, a doma jsme se o tom furt bavili. Teď jsem napsal knihu pro muže Restart muže, a ona to viděla, a vytvořila Holčičí deníček. A teď ho odprezentovala v komunitě „Dovychovat“. A Milan Studnička s ní tam dělal rozhovor, a ona to tam přímo říká: „Viděla jsem doma, jak to Sláveček dělá, a s maminkou si furt povídají, tak jsem ho vytvořila také.“ Protože viděla vzor. A to je to, co děti potřebují vidět: Jak funguje tatínek, jak funguje maminka, jak funguje muž, jak funguje žena. A pak si to vezmou za svoje, protože pak tam je klíčová důvěra. A rodiče často nevědí, jak komunikovat s dětmi, a proto ztrácí důvěru. Proto je v dokumentu „V síti“ vidět, jak úchyláci zneužívají děti. Obrovský problém v naší společnosti.

Každému chlapovi, který projde mýma rukama, říkám: Mějte každý týden rande. Řešte tam život, ne operativu. Bav se s ní o tom, co ji štve, o tom, co by chtěla, a co chceš ty.

Martina: Slavomíre, řekněte mi: Když byste měl říct, jak jste se zatím osvědčili? Jaké máte výsledky? Kolik chlapů odchází, a jsou to čerstvě oprášení lvi, a už to nejsou ti vypelichaní kocouři?

Slavomír Černý: To je krásné. Já dělám konzultace s muži, a už mi prošli rukama stovky chlapů. Tak to, co jsem dělal opakovaně na konzultacích, že jsem dal výzvy, které jsou zdarma, a která se jmenuje: „Táta, který má doma klid.“ A tou prošlo už nějakých deset tisíc chlapů. Pak máme kurz „Vůdce smečky“, a tím prošla asi tisícovka. Pak máme „KOCH,“ což je naše couchingová metodická skupina, a tím prošlo nějakých pět set chlapů. A komunita chlapů, která mě sleduje, je nějakých sto tisíc lidí, a z toho je nějakých čtyřicet tisíc chlapů. Takže nějak takhle v číslech.

Martina: A kam směřujete vy? Vy jste už našel svojí klidnou rodinu? Vy jste ten chlap, který má doma klid a který má vedle sebe, jak říkáte, milující ženu, a pohodu v rodině?

Slavomír Černý: Mám milující ženskou, protože už tyto věci vnímám – a to vůbec nechci říct, že nemáme doma témata k řešení, máme spoustu témat. Věc je v tom, že s mojí ženou už několik let máme každý týden rande. Takže každému chlapovi, který projde mýma rukama, říkám: „Mějte každý týden rande. Řešte tam život. Neřešte operativu, řešte život. Bav se s ní o tom, co ji štve, co jí vadí. Mluv s ní o životě. Mluv s ní, co by chtěla. Popisuj, co chceš ty. Každý týden.“ To znamená, že jsme zrovna včera měli s Moničkou rande, a povídali jsme si, jak je to fakt boží, mít tento prostor. Chlap musí vytvářet prostor, aby o tom mohl se ženou mluvit, protože páry, které se rozpadají, rodiny, které se rozpadají, tak tam muž neměl prostor s ženou mluvit o životě. Jako přes kopírák. A naší chlapskou úlohou je, vytvořit tento prostor.

A já chlapům říkám: „Problém je, že jste spolu randili, pak přišly děti, rekonstrukce, hypotéka, a vy jste přestali randit, a začali jste být jako organizátoři, a obětovali jste život dětem. A proto jste v pytli. Ty musíš znovu vytvořit prostor, jako na začátku, kdy jste spolu chodili na randíčka, a hledali jste místa, kde se pomilovat. A to musíš vytvořit, i když máte dvě, nebo tři děti. Prostě to musíš najít.“ Já mám také tři děti, mám projekt, mám bambilión povinností, ale prostě si furt najdu prostor, abychom vypadli, a řeknu: „Ženo, jdeme!“ – a povídáme si o životě. A proto mám vedle sebe milující ženskou. A to neznamená, že nemáme témata k řešení, že nemáme konflikty. Máme, jsem normální člověk, ale řešíme to. To je ten rozdíl. A moje žena to vnímá.

Martina: Slavomíre Černý, vzhledem k tomu, že vaše žena na vás čeká, tak vás už nemůžu zdržovat od rande. Jsem moc ráda, že jste přišel, a děkuji vám za to, že jste nám nabídl ryze mužský pohled na svět mužů a žen. Je to potřeba. Děkuji.

Slavomír Černý: Děkuji moc, opravdu si vážím pozvání, a fakt věřím, že chlapi nebudou zas tak naštvaní, a zkusí to vnímat, a budou chtít pochopit. Protože to je to, co potřebujeme: jak muži, tak ženy. Protože i muži mají svá témata. A ženy mají svá témata. Jde jenom o to neobviňovat muže, neobviňovat ani ženy, ale fakt chtít pochopit. To obrovsky chybí, a to je opravdu potřeba.

• Ve 45 letech náhle zemřela Playboy modelka a herečka
• V 51 letech náhle zemřel člen skupiny Rapmasters
• Náhle zemřel herec z filmů o Johnu Wickovi nebo seriálu The Wire
• Ve 38 letech náhle zemřela modelka a milenka slavných fotbalistů
• Talentovaná jezdkyně náhle zemřela ve 22 letech
• Zemřel dvorní fotograf slavných. Bylo to náhlé, je šokováno jeho okolí
• Český velvyslanec v Polsku náhle zemřel.
• Náhle zemřela zástupkyně velvyslance v Izraeli
• Náhle zemřel divadelní ředitel
• Asistent trenéra Golden State podlehl infarktu při týmové večeři
• Náhle zemřel mluvčí Nejvyššího soudu, bylo mu 52 let
• Česká velvyslankyně ve Švýcarsku a v Lichtenštejnsku náhle zemřela
• Zemřel choreograf Šakalích let a muž mnoha dalších povolání
• Ve čtyřiačtyřiceti letech náhle zemřel přední odborník na veřejnou dopravu
• V kladenské základní škole zkolaboval učitel, už se ho nepodařilo oživit
• V pouhých čtyřiadvaceti letech náhle zemřel bývalý obránce a odchovanec Baníku
• Ve věku 51 let náhle zemřel šéf České podnikatelské pojišťovny

Su to všecko smutne udalosti. Každu z nich ovšem pracujici lid sleduje s obavama. Sleduju to očkovani, aji neočkovani. Maju pocit, že kdysik davno před zahajenim koronopodfucku na podzim 2019 tolik smutnych zprav nebylo.

Ja, u lidi nad devadesat se to da pochopit. Ale u lidi mladych? Nebo aktyvnich ve střednim věku? A hlavně u sportovcu?

Ne, nic tym nenaznačuju. Ja netušim, co bylo přičinou u tych nahlych umrti v odkazach nahoře, kere mi nahodně přihral stryk Gugel. Netušim, jestli ti lidi očkovani byli nebo nebyli. Ale nervozita mezi lidma vzrusta. Každe take „nahle umrti“ je totiž lidma považovane za nasledek očkovani, což je samozřejmě blbost (teda aspoň doufam).

Přitem by stačil jednoduchy pruzkum. Jakasik doktorska kapacita by zezbirala statystyky třeba za posledni rok a ukazala by obyvatelstvu, že se neni ničeho bat, bo procentualně se ta nahla umrti vyskytuju obdobně mezi očkovanyma aji neočkovanyma. To přece nemože byt taky problem, že, když všecky ty statystyky su k dyspozici, bo nas tehdejši totalitni režim buzeroval a kontroloval na každem kroku.

Anebo se to řikat nesmi?

Zeptal sem se na to mojeho znameho kardyjologa, kery robi ve zname prašske nemocnici, jestli si nahodu on sam nerobi taky pruzkum u lidi, keři mu přidu pod ruky.

Chvilu si mě prohližal, pak mi poklepal na rameno a povida: „Viš co? Neptej se mě na takový věci. Já bych nerad dostal padáka…“

Ladik Větvička, hlasatel Radia Universum, Poruba

Martina: Tys řekl, že Hamás je teroristická organizace. Jakým způsobem nazíráš na to, jak média na Západě ztrácejí toto povědomí o realitě? Protože třeba například vedení Hlasu Ameriky na konci minulého roku, tedy na konci roku 2023, nařídilo svým zaměstnancům, že členy Hamásu nesmí nazývat teroristy.

Marian Kechlibar: To je fascinující. Já myslím, že to je zase nějaká odezva amerických kulturních válek, protože pojem „terorista“ hodně používali za Bushe republikáni, a ti, kdo fandí demokratům, se snaží tomu pojmu vyhnout.

Martina: Já jsem si opravdu doteď myslela, že terorista je každý, kdo se tak chová. Že to není ani etnikum, ani nic podobného.

Marian Kechlibar: Je to zajímavý spor. Někteří lidé jsou infikováni postkoloniálním narativem, že ve jménu osvobození je možné dělat cokoliv. Ale už jsem i v americkém liberálním tisku narazil na názor, že toto je šílenství, že to je úplná rezignace na jakoukoli morálku, že i kdybyste byli nespravedlivě obsazeni, tak přece nesmíte stínat hlavy malým děckám. Jsem zvědavý, co se z toho vykrystalizuje.

Tyto podivné věci často uzrávají na vysokých školách – já sám jsem vysokoškolák, nechci působit dojmem primitiva – a vysoké školy je skleníkové prostředí, kde občas kvetou ideologie, které by nepřežily střet s realitou. Napsal jsem o tom něco na blogu, byť tedy v souvislosti s naší současnou vládou, a s tím, že akademikům se v politice moc nedaří. Takže tyto postkoloniální teorie jsou dost zběsilé. To jo. To je v zásadě: Běloch je špatný. A z této ideologické základny se dá odvodit to, že Hamás nejsou teroristi.

Martina: Tys teď zmínil západní sebemrskačství, které je teď tak v módě. Osvojila si ho levice, ponejvíc radikální levice, která se ostentativně obviňuje a trestá za to, co všechno provedli zlí Evropané. Řekni mi, z čeho toto pochází? Je to skutečně nějaké flagelantství?

Marian Kechlibar: To má hluboko kořeny ve Frankfurtské škole, která přesídlila do Ameriky. To by bylo zajímavé na separátní studii. Je to poměrně stará věc – ale docela hojně to přifukoval Sovětský svaz. Dnes už vyhynulý Sovětský svaz.

Martina: V jakém smyslu?

Marian Kechlibar: Prostě konflikty na univerzitách, všude. Vždyť Velká Británie byla tak infikovaná, že jenom na Cambridge bylo asi pět sovětských špiónů – Cambridge Five. Uvědomte si, že Orwell psal svoje knihy podle anglických soudruhů, nikoli sovětských soudruhů – on nikdy v Sovětském svazu nebyl – znal jenom západní komunisty. A jak je vystihl. Prostě už ve 30. letech byla intelektuální vrstva těžce infikovaná. A ještě se to vyhrotilo za španělské občanské války, která polarizovala lidi, kteří tam chodili bojovat: Interbrigády, ale chodili tam i lidé na stranu Franka. Takže to je poměrně zásadní podhoubí, které tam existovalo a které podle mě nikdy nezaniklo. Původním cílem asi bylo podpořit činnost Sovětského svazu, který mezitím zanikl, takže jsou trošku bezcílní. A je to vidět. Když se zeptáte lidí v této progresivní sféře, která vypadá, jak ideální stát, tak v podstatě nevědí: Kdysi aspoň věřili v beztřídní společnost, ale teď už jsou v zásadě nihilisty. Vždycky bude děsný rasismus, to vždycky bude děsná nespravedlnost, a tak dál, ale i bezhlavý dokáže běhat, když mu dodáváte zvenčí třetí krev – peníze – krev v podobě grantů, tak hlavu nepotřebuje.

V nápadech progresivistů nemá smysl hledat logiku. Není tam. Tak, jako se s candátem nepobavíš o algebře, tak s těmito lidmi se nepobavíš o logice.

Martina: Tento tvůj historický vhled, který co se týká Frankfurtské školy, začíná už v roce 36, kdy z Německa utíkali před Hitlerem do Ameriky, a usadili se na vysokých školách. A stejně tak jsi zmínil Sovětský svaz. Ale přesto všechno je vidět, že to teď ještě bytní, a progresivisté přinášejí světu, Západu, zprávu, že je potřeba se trestat i za to, že Západ přinesl světu lidská práva, spoustu objevů, zrušil otroctví. A tohle mi v současnosti už nedává logiku.

Marian Kechlibar: Nehledej logiku. Nehledej logiku někde, kde nebyla. S candátem se nepobavíš o algebře, a s těmito lidmi se nepobavíš o logice.

Martina: A s těmito lidmi o logice.

Marian Kechlibar: Já si myslím, že tam je významný prvek – to se nebude líbit klausovským pravičákům – významný prvek je vysoké školné na vysokých školách ve Spojených státech amerických. Protože tam je zvláštní komplex, že když člověk platí šíleně vysoké školné – a stát toto školné garantuje – tak se pak nemůže těchto dluhů zbavit ani za pomoci osobního bankrotu. A jedním z vedlejších efektů je, že univerzity jsou neskutečně bohaté, opravdu sedí na miliardách a miliardách, zvláště ty nejznámější, takže se tam stahují paraziti, a nejenom nutně v ideologické podobě. Je tam prostě více administrátorů než učitelů, například, více provozu pro úpravu zahradních kampusů, a takoví lidé. Nedávno jsem četl nějaký článek v Harvard Crimson, což je místní studentský plátek, že jedna holčina zabloudila do jedné správní budovy a že šla celými patry, kde byly dveře potitulované stylem: Viceprobošt pro zahradní úpravu kampusu, a desítky, stovky lidí placených z jejího školného, a ona ani nevěděla kudy vyjít. Prostě byl to svět sám pro sebe, který studenty v zásadě nepotřeboval, ale potřeboval jen jejich peníze.

A když máte takovouhle zvláštní situaci, kdy je v podstatě nějaká nenapadnutelná instituce, která moc nefunguje na trhu, které se peníze přisouvají skoro automaticky, tak se to začne projevovat různými patologiemi: Na jedné straně tak, že kampusy mají třeba naprosto přešvihlou sportovní infrastrukturu, a podobně, kterou by si normální národ nemohl dovolit. A na druhou stranu početná oddělení lidí, kteří si navzájem vymýšlejí práci, a to jsou třeba proděkani pro diverzitu a jejich čtyřicetičlenné týmy, které dohlížejí na to, jestli se píše slovo black všude s velkým. A v tomto prostředí, které není vystaveno žádné realitě, žádným vnějším tlakům, může bujet cokoliv. Zkuste nosit boty, aniž byste si je sundal, tak uvidíte, co vám vykvete na nohách – bez čerstvého vzduchu opravdu vznikají strašně patologické procesy. A univerzity čerstvý vzduch nemají.

Martina: A ty myslíš, že tento vliv západních univerzit je tak silný, že…

Marian Kechlibar: To je vidět.

Martina: Že ovlivňuje i naše univerzity, které se rozhodně netopí v penězích, a přesto v mnoha případech – ať nepaušalizuji – chrlí zase jenom studenty, kteří jsou schopní zaměstnat se jen u neziskovek?

Marian Kechlibar: Ono to sem přichází z Ameriky nejdřív přes Brusel sem. Podívejte se na ESG reporty, které teď vznikají jako povinné, uložené Bruselem, což tedy mimo jiné vedlo k tomu, že zbrojaři nemůžou dostat bankovní úvěry na výrobu zbraní, což je teď extra šílené. Tak to je typický konstrukt z této části intelektuální vrstvy. Prostě sepisovat zprávy o tom, jak jsme dobří – tečka, tečka, tečka. A jinak je potřeba si uvědomit, že máte základ, zdroje, což jsou zrovna bohaté univerzity, ale pak je ještě druhá měna, a to je prestiž. A dorazí-li někdo třeba na Masarykovu univerzitu v Brně s tím, že studoval na Harvardu – i když tady nemá moc velký plat – tak přece jenom to, že to je Harvard Young, mu dává malinko větší váhu, než někomu, kdo vystudoval univerzitu ve Zlíně. To znamená, že jeho myšlenky budou brány vážněji, a je možné, že ho studenti budou muset víc napodobit, a tak dále.

Když se mezi muslimy začnete bavit o Židech, začnou najednou od těchto jinak skvělých lidí zaznívat ty nejhorší věci

Martina: Vyražme ještě do ulic. Podívejme se do evropských ulic, protože tam se v poslední době, zejména po útoku na Izrael, rozmohly útoky na židovské obchody, na židovské památky, na samotné Židy, na domech se opět objevily namalované židovské hvězdy. Mluvím o Evropě, o jejích historických zkušenostech ne až tak dávných. A tento proces se také nestrhl až po útoku na Izrael, ale je to jev, který teď jenom zesílil. Řekni mi, co to pro tebe signalizuje?

Marian Kechlibar: Ve Francii bylo už dávno potřeba hlídat všechny židovské organizace, školky, a tak dále – tam bylo těchto cílených útoků strašně moc – takže v podstatě všecky tyto objekty židovského života byly chráněné. Ti aspoň vědí, s čím mají tu čest – tam už je to opravdu dlouhodobý problém. V Německu to některé Němce šokovalo. Co to znamená? To, že nejsme schopni potlačit určitou skupinu lidí, která je moc početná, sdílí nějaký názor. V podstatě se v nějaké podobě opakují třicátá léta, akorát méně organizovaně, protože zásadním problémem Německa bylo, že antisemitský názor byl opravdu významně sdílen. Řekněme, že dvacet procent lidí tomu věřilo intenzivně – asi ne padesát – ale dvacet rozhodně, a když byli nějakým způsobem organizováni, tak to samozřejmě pro jejich židovské spoluobčany nevypadalo dobře.

Zalezete-li tady do muslimského milieu, a začnete jim klást otázky v tomto směru, tak to vychází tak, že taky k tomu mají také významný sklon, že je to silně nadprůměrné v porovnání s Evropou. A často narazíte na šokované Evropany, kteří říkají: „Tady je pan Ahmed, naprosto skvělý společník a dobrý spolupracovník, a ve chvíli, kdy jsme se dali nad čajem do řeči o Židech, tak z něj najednou začaly padat ty nejhorší věci, které jsem si vůbec nedokázal nepředstavit.“ A je to tak. V těchto hlavách jsou prostě jiné poměry, je to v islámské komunitě mainstreamové. A co s tím chcete udělat? Tohle se může rozpouštět tak sto let, kdyby to přestalo takhle bobtnat.

Martina: Tohle se může rozpouštět sto let, kdyby to dál nebobtnalo. Myslíš si, že klesá tolerance muslimů k jiným náboženstvím v hostitelských zemích? Nebo je to jen zdání? Nebo je to prostě to, co jsi už i tady zmiňoval, tedy prostá matematika, zkrátka kritická hranice, kdy se mluví o tom, že jakmile dosáhnou pěti procent, tak se ozývají se svými nároky?

Marian Kechlibar: Myslím, že je to matematika, že to je prostě otázka procent. Samozřejmě, jednotlivá etnika se dost liší, a je v nich nějaké množství tichých odpadlíků, kteří se třeba neodváží otevřeně říct, že Alláh už jim nic neříká. Ti tam nepochybně jsou. Je to běžné i v anonymních debatách, a sem tam se k tomu otevřeně přihlásí nějaký politik, jako teď nizozemská předsedkyně VVD. Je to nějaká turecko-kurdská děvčica, která absolutně není muslimka, i když se narodila v Istanbulu. Ale mimo tuto skupinu, myslím, můžou tyto názory přežívat hrozně dlouho, a když toto tvrdé jádro početně sílí, tak se to prostě bude projevovat víc.

Martina: Je to prostá matematika. Přesto jsme dnes a denně přesvědčováni o krásách multikulturalismu.

Marian Kechlibar: Moc lidí už to neříká. To si zase všímám, že tato skupinka už přestala být moc otevřená, protože dneska už je to příliš urážlivé, a v příliš zjevném konfliktu s realitou. Takže tady v okolí už zase tolik tohoto pění není.

Martina: Ale činy také ne.

Marian Kechlibar: Činy také ne, ano.

Martina: Můžeme v letošním roce 24 očekávat další eskalaci napětí v Evropě, více útoků, a tak dále? Dá se to predikovat?

Marian Kechlibar: Nedá. To je jednoduché – nedá. Ale my třeba nevíme, jak třeba bude fungovat Íránská islámská republika – to je význačný projekt – v celé destabilizaci poměrů. A oni mají spoustu vnitřních problémů, a zatím to vždycky utopili v krvi. Vlastní populace je nenávidí. Neříkám, že jeden každý nenávidí jednoho každého ajatolláha, ale tam je prostor pro to, že by mohlo dojít k násilnému převratu, akorát že k němu 44 let nedošlo. Ale ne, že by se občas nesnažili. Třeba nepokoje v roce 2009 byly opravdu vážné, a chvíli to vypadalo, že se režim složí. A toto jsou přesně ty prvky, které nejste schopni odhadnout. Bude-li tam nadále fungovat režim ajatolláhů, tak to tady bude celé rozeštvávat, a budou rozdělovat zbraně. Jemenští povstalci mají najednou protilodní zbraně, a podobně – to od Íránu. Ale může se třeba stát, že k nim z nějakého důvodu přejde nestabilita – klidně může být ekonomický, nemusí to být nutně jenom tak, že zase někde utlučou nějakou holku za to, že neměla šátek, může to být třeba i zhoršení ekonomických poměrů, které jsou už teď bídné, ale pořád lidé ještě mají co jíst. A v takovém případě je možné, že budou mít problémy. Ale to nedokážete odhadnout.

Martina: Spouštěč se asi nedá…

Marian Kechlibar: Kdo si myslí, že to dokáže odhadnout, ať na to vsadí. To jsou takové New Futures Markets, kde si můžete vsadit na různé pravděpodobnosti vývoje roku 24, 25. Rád uvidím někoho, kdo tam dosáhne nadprůměrných výsledků.

Islamisté vždy vedli válku proti Západu. Dár al-islám je dům islámu. A dům války, Dár al-harb, to jsme pro ně my.

Martina: Myslíš, že islamisté vedou v současnosti nějaký druh války proti Západu? Ať už hybridní…

Marian Kechlibar: Myslíte, že nikdy nevedli?

Martina: Já vím. Ale jestli to má nyní třeba více organizovanou podobu?

Marian Kechlibar: To je celá podstata.

Martina: Džihád – o tom jsme slyšeli. Ale možná je to teď útok populační, hybridní, nebo klasický terorismus, záškodnická činnost.

Marian Kechlibar: Je Dár al-Islám, čili dům islámu. A pak je Dár al-Harb – to jsme my, to je dům války.

Martina: Dům války?

Marian Kechlibar: To je 1400 let starý koncept, a ten to vysvětluje dokonale.

Martina: Myslíš, že některé evropské země jsou už v podstatě obětovány? Ty jsi napsal Krvavé levandule…

Marian Kechlibar: Levandule nejsou o obětování. Krvavé levandule jsou o občanské válce, která se částečně opírá o zkušenosti lidí z bosenské války. Tam válka nic moc nevyřešila, když se na to podíváte. Myslím, že spousta Evropanů nejsou zase taková ořezávátka, těm by taková válka prospěla, ale byla by to tragédie. Jsou lidé, kteří se na to vysloveně těší – když zalezete do komentářů. Tam není na co se těšit.

Martina: Nevědí, co činí.

Marian Kechlibar: Jsou to kecy z teplého pracovního pokoje s dobrou večeří na stole. To je fakt šílenství.

Martina: Myslíš si, že si umíme představit, a byli bychom připraveni na to, čemu bychom museli třeba čelit?

Marian Kechlibar: Veteráni z Ukrajiny asi tak zhruba tuší, jak to probíhá. Teď zrovna je to bahno, infekce, drony. Vypadlo by to asi dost podobně.

Martina: Existuje nějaká blízkovýchodní země, kde bychom třeba mohli hledat poučení, inspiraci?

Marian Kechlibar: Myslím, že blízkovýchodní země mají spíš sloužit k poučení o tom, co nedělat. Třeba tragický případ Libanonu. Tam byly prvky vysoké civilizace…

Martina: Perla Blízkého východu.

Marian Kechlibar: Jistě, ale to neplatilo o celé té zemi, šíitské venkovské oblasti byly hrozně zaostalé. Ale je pravda, že libanonská, zejména křesťanská libanonská diaspora, je mimořádně úspěšná. Jsou to často ve své zemi nejbohatší lidé, a podobně. Podobně jako v Latinské Americe. Myslím, že Carlos Menem, bývalý prezident Argentiny, byl Libanonec, a Carlos Slim byl nejbohatší Mexičan. Úplně to nevím z hlavy, ale je jich hodně. Zejména maronité byli úspěšní, nebo ortodoxní, a patří mezi ně Nicholas Taleb, celosvětově známý autor.

Martina: Černá labuť.

Marian Kechlibar: Taky. Ale to je jedno. Ale je to zároveň příklad toho, jak děsivě může dopadnout multikulturalismus.

Stíhačky jsou pekelně drahé, nemají budoucnost. Jsou ve fázi nejdražšího parníku světa – Titaniku.

Martina: Můžeme se něčemu přiučit na příkladu Izraele? Teď jsi řekl, že na Blízkém východě se máme učit, jak to nedělat.

Marian Kechlibar: Tak tam je základní prvek: „Si vis pacem, para bellum.“, čili: „Chceš-li mír, připravuj se na válku.“ Čili, oni sice byli tou situací zaskočeni, ale dokázali na ni poměrně rychle reagovat, řekněme za pár dní, a měli vycvičené zálohy, lidi, a tak dále. To je to, co tady celkem dost schází. Ale je nutno říct, že oni mají taky jinou demografickou situaci – v Izraeli se rodí víc dětí, a to i Židům. Tady máme relativní nedostatek zájemců o nějaký trénink, a oni ho předepisují povinně. Otázka je, jestli by to tady fungovalo stejně jako u nich, když nežijeme pod akutní hrozbou, takže tady bude tendence armádu zanedbávat, i kdyby se přijali nějaké zákony. Jestliže se Izraelec učí střílet, tak u nás by záklaďák pravděpodobně šúroval chodbu, protože je to levnější, nespotřebovávají se náboje. Takže já bych řekl, že by měla být významná aktivní záloha armády, na které se fakt nešetří, lidi, kteří opravdu podstupují v podstatě skoro profesionální výcvik, akorát že jsou určeni jenom k obraně klidu a míru v České republice, a nejsou určeni k zahraničním misím. A když takové množiny lidí budou všude, tak si třeba poradíte i s lokální přírodní katastrofou. V podstatě militarističtější podoba Sokola.

Martina: Myslíš něco takového, jako švýcarský model?

Marian Kechlibar: Ano. To bych odtamtud převzal.

Martina: To znamená: Jednou za tři roky cvičení, a půl roku klasického výcviku. A pak je každý muž připraven k obraně.

Marian Kechlibar: Ano. A klidně bych to modernizoval o takové prvky, jako ovládání dronů. To je docela vidět z ukrajinsko-ruské války, že drony mají opravdu navrch a že začínají být důležitější, než tanky a dělostřelectvo dohromady. To se může naučit ovládat v podstatě každý, tak proč ne.

Martina: Ale, myslím, že můžeš být úplně v klidu, protože jsme objednali F-35.

Marian Kechlibar: Aha. No, to jsem zvědavý. Já jsem zvědavý na roli F-16 v rusko-ukrajinském konfliktu. Myslím, že nějakou roli mít můžou, zejména proti nepřátelskému letectvu. Žádný totální game-changer to tedx nebude, ale může zase třeba vyhnat suchoje o 20 kilometrů dál, a to už zase může znamenat, že se nějaké bomby nebudou dát svrhnout, a tak dál. Ale je pravda, že stíhačky začínají být pekelně drahé, a já osobně moc nevěřím, že mají budoucnost. Myslím, že jsou ve fázi: Titanik, nejdražší parník světa. Nastoupí levnější a pružnější technologie, a myslím, že to budou drony s nějakou umělou inteligencí. Vypustíš jich deset tisíc, devět tisíc jich zařve, ale tisíc najde své cíle, a to by bylo celé levnější než několik letových hodin na F-35.

Martina: My jsme se dlouho neslyšeli, tak jsi možná ztratil ucho pro mé hlasové nuance, protože v mé poznámce bylo mnoho sarkasmu a ironie, protože odborníci tvrdí, že v době, kdy bychom eventuálně už je dostali, tak už pravděpodobně budou dávno zastaralé.

Marian Kechlibar: To je druhá věc. Jsou to strašně komplexní stroje, a komplexita je nepřítel věčnosti – a to platí i softwaru. Prostě, čím máte víc možností, kde se může něco pokazit, tím hůř, a tím méně je lidí, kteří dokážou danou problémovou situaci spravit, a podobně. Když se podíváte na biologii, tak biologie málokdy vytváří komplexně zbytečné struktury – tlak na přežití spíš vyvolává jednoduchou robustnost. Tak to je. Je tady daleko více bakterií než lidí, a tak dál. A organismy, které byly moc specializované, které spoléhaly na nějaký komplex podmínek k tomu, aby přežily, tak dost často vymřely, kdežto krysa, která se přizpůsobí čemukoliv – tak těch je na celé planetě plno.

A podle mne je vojenství ve skutečnosti trošku biologický jev, tam opravdu ve válkách funguje přirozená selekce, která dá přednost efektivnějšímu modelu. A efektivnější prostě není ten, kdo má drtivou sílu, ale ten, kdo se dokáže zotavit, kdo když narazí na nějaký problém, dokáže ho vyřešit. To jeden z důvodů, proč se ve válkách prudce vyvíjela technologie. Prostě, najednou musíte přemýšlet, hledat optimální řešení, nesmíte hledět jenom na to, aby dostal zakázku správný člověk, a musíte dát prostor outsiderovi, pokud má dobré myšlenky, protože jinak můžete skončit všichni, a tak dál. A tady je zatím celkem zřetelně vidět, že bezpilotní prostředky mají navrch. Je to prostě zbraň, kterou se naučili ovládat obě strany, potřebuje se vyvíjet, za rok se bude nasazovat úplně jinak než teď. A tady si myslím, že je zároveň určitý ekvivalent k tomu, čemu já říkám „pozdně středověké válečnictví“. Tam na jednu stranu byli rytíři, jejichž výzbroj a výstroj byla velmi drahá, a stejně tak výcvik, protože pořídit někomu plnou plátovou zbroj znamená, aby daný člověk měl několik vesnic, které ho živily. Na druhé straně byli začínající, jako husité, a nejenom oni, kteří se spíš spoléhali na střelné zbraně, které byly ještě primitivní, ale stejně dokázaly rytíře provrtat. A myslím, že kdyby tady existoval výzkumný ústav rytířský, tak řekne, že jednoznačná budoucnost je ještě mohutnější a obrněnější rytíř a že do toho mají investovat.

Bylo by dobré zavést možnost, aby lidé mohli do stanoveného počtu dnů zrušit jakýkoli zákon, který byl přijat, pokud nasbírají dostatečný počet podpisů

Martina: Když si tak spolu, Mariane Kechlibare, povídáme, tak vidíme, že Evropa má dost věcí k řešení. Řekni mi, přemýšlíš někdy nad tím, jak z této šlamastiky vybruslit s minimálními ztrátami? Lze-li to?

Marian Kechlibar: Myslím, že lidé by měli mít, jak řekl Nicholas Taleb, kůži ve hře, Skin in the Game. Je nebezpečné přenechat rozhodování těm, kteří když něco totálně pokazí, stejně odejdou do nějaké vily na Maledivách. Na toto bychom měli dávat pozor. Já bych byl třeba i pro nějaké prvky přímé demokracie, třeba i v negativním slova smyslu: Třeba že by lidé mohli dostat možnost zrušit zákon. Dejme tomu, že když se přijme nový zákon, tak do 90 dnů je možno nasbírat 100 000 podpisů, a pokud se nasbírají, tak se lidé můžou vyjádřit, jestli tento zákon chtějí zrušit.

Martina: Kdyby se o tom vůbec dozvěděli.

Marian Kechlibar: Hm. Tak to už by třeba tvůrci zákona měli motivaci. Všecko je otázka motivace. Tímhle způsobem si neodhlasujete sami sobě peníze do kapsy. Čili nejhorší problém, který v takových situacích nastává, že lidé chtějí mít výhody, ale přitom za ně nechtějí platit, a podobně, se v podstatě obchází, a přitom dokážete udržet trošku na uzdě nápady soudruhů v parlamentu. Navíc je tam ještě jedna věc: Může se stát, že nějaká politika je univerzálně nepopulární, ale zároveň není tak na špičce společenské, nebo politické pyramidy, že by se kolem ní točily volby. Dám vám takový příklad: Kateřina Valachová tady zavedla inkluzi, je to šíleně nepopulární, a od té doby byly na ministerstvu školství šest let jiné strany – nejdřív ANO, za Roberta Plagy, teď je tam STAN – a nikdo s tím nic nedělá. To je očividné selhání demokracie. Ale kdyby byla možnost vypsat hlasování, tak to zrušíme. Myslím, že by tento princip padl.

Martina: Ty jsi tak trošku odpověděl na otázku, kterou si sumíruji v hlavě, to jest: Jaká je v tuto chvíli úloha naší republiky v Evropě? Co může naše malá země změnit? Obrátit kormidlo, nebo si postavit hlavu? Jak vidíš naší roli?

Marian Kechlibar: Jenom pro příklad: V západních debatách pozoruji debaty o tom, že Východoevropané měli pravdu, když se v roce 2015 uzavřeli, když se na tom odmítli podílet. Tyto sentimenty jsou čím dál častější, takže si myslím, že i oni si všímají, že díky tomu, že i v rámci evropského společenství jsme určitá alternativa, tak každý nemusí povinně srazit podpatky, otevřít srdce, peněženku, a tak dále. Že prostě všichni nemají exkoloniální mindrák z toho, že jsou bohatší, Takže ano, myslím si, že jsme – dokud se takhle lišíme, dejme tomu od Švédů – přirozená laboratoř jiných postupů: A je vidět, že nějaké výsledky jsou.

Takže myslím: Zachovat si co největší autonomii v jednání, a abychom prostě nepřejímali jen úradky odněkud z Evropské komise, abychom dokázali nějaké věci řešit po svém. Rozhodně se nesnažit stát se provincií velkého celku, a být, pokud možno, suverénním státem v rozsahu, v jakém jsme. Ideálně bych si představoval i víc, ale to nevím, jestli to ještě někdy z centralizovaných struktur schvátíme: Co peklo schvátí, nikdy nenavrátí. Prostě prezentovat to, že lze věci dělat jinak.

Martina: Ty jsi tady zmiňoval, že třeba Evropská unie by mohla některé věci změnit. Ale otočit tuto obrovskou loď je podobné, jako se zaoceánským parníkem, nejde to na pětníku, a setrvačnost je dlouhá. Myslíš si, že naše země by měla potenciál zůstat malá, pružná, spolupracující, svébytná, a že toto by měl být náš cíl? Nebo zkrátka není možné si v rámci Evropy diktovat svou politiku, svůj život, své peníze?

Marian Kechlibar: Hodně je to otázka vlastního přístupu: Budete-li se dobrovolně pokládat pod něčí boty, tak z vás bude rohožka. Různé státy v tom mají různý přístup, a není to vždycky jenom o počtu obyvatel, nebo velikosti HDP. Samozřejmě je rozumné, aby si každý hájil své základní zájmy. Podle mě, dokud budeme existovat, tak při deseti miliónech obyvatel nemůže vzniknout totální odstup mezi vrchní vrstvou politiky, a občanem – tady každý každého zná. Když se díváte, kdo si tyká s kým, tak se na tři skoky dostanete i k ministrovi. To je v stamiliónových entitách daleko horší, tam je odstup větší, i jazykový. A to je mimochodem jedna z velkých chorob takovýchto impérií, že mají příliš mnoho národů, takže si prostě nerozumí. A tím myslím opravdu jazykově. A tohle je něco, co myslím, Bruselu nikdy nepůjde – že by dokázal pružně reagovat. Ale u nás, myslím, že pokud tomu nebudeme vysloveně klást odpor, tak už jenom velikost – zase matematika – nás předurčuje k tomu, aby tady byly zpětné vazby, aby to fungovalo líp než ve velkých celcích. Takže já bych se toho nevzdával, já bych se nevzdával. Strašně mě dráždí lidé, kteří se ženou jen k tomu – někomu se podřídit.

Martina: Je jich tady dost. Stejně tady je dost lidí, kteří si uvědomují, že by si rádi ponechali svou svobodu, svá práva, své tradice, zvyky, a společnost je asi polarizovaná více než dříve. Myslím si, že to není jenom zdání. Myslíš, že je to nebezpečné?

Marian Kechlibar: Myslím, že tato nebezpečnost je poněkud umírněna tím, že jsme poměrně staří. Kdyby tady byl průměrný věk patnáct let, jako v Nigeru, tak už jsme asi v sobě, ale tady je průměrný věk kolem čtyřicítky let, a to lidé už přece jenom nebývají – aspoň fyzicky – násilní. Takže já zase mezi Čechy takové bezprostřední nebezpečí nevidím. Můžou na sebe štěkat na sociálních sítích, ale že by se navzájem mordovali, to je typické spíš pro populace, kde je přebytek mladých mužů. A to nemáme.

Martina: Přesto k této polarizaci z nějakého důvodu došlo.

Marian Kechlibar: Došlo.

Pokusy zavést cenzuru a jednotný názor narazily na zákonná omezení a na nevůli populace, takže selhaly

Martina: Někdo to musel, nebo něco to muselo, takzvaně odbrzdit. Ty jsi jednou napsal takovou zajímavou větu, že k polarizaci společnosti dochází, když někdo ztratí monopol na informace. To mě v této souvislosti zaujalo, protože si to neumím úplně prokombinovat.

Marian Kechlibar: Víte, čemu se říká opinion maker? To je člověk, který vyrábí názor. To už je dneska vymřelé řemeslo, protože těchto opinion makerů je příliš mnoho, kteří jdou přímo proti sobě.

Martina: Každý youtuber je opinion maker.

Marian Kechlibar: Ano. Čili můžou spontánně vznikat takovéto skupiny, a to i extrémně odlišné, které mají své názory. Srovnejme to třeba se situací, dejme tomu, za vzniku protestantství: Tehdy bylo celkem zřetelné, že si státy uvědomovaly – pokud si chtějí zachovat nějaké jednotné složení obyvatelstva – že musí některé lidi vyhnat, a druhou generaci musejí mít pod těsnou kontrolou té či oné církve. A opravdu se na to dohlíželo, a tak dál. Sice sem tam někde protistrana přežila, ale monopol na pravdu tam byl opravdu jednoznačný. Habsburkové chtěli mít katolický stát, tak se o to maximálně snažili. V Anglii pronásledovali katolíky, a to do té míry, že skoro ani nepřežili, nebo jen jako extrémně malá menšina, která se bála říct, přiznat se k tomu, že je katolická, a monopol na pravdu tam byl naprosto zásadní.

Kdežto v momentě, kdy máte něco tak roztříštěného, jako, dejme tomu, byla renesanční Itálie, kde co pět kilometrů vládl jiný kníže a kde se vydávaly jiné pamflety, tak zkuste nezpůsobit extrémní politickou různorodost. Samozřejmě se to stane. Lidé určitého typu se začnou shromažďovat ve Veroně, a jiní v Benátkách, a budou na sebe poštěkávat, protože to je v konfliktu. A my, vzhledem k tomu, že na internet můžeme napsat něco každý, tak se ocitáme v situaci, kdy monopol na pravdu není, a nemůže být. A první chabé pokusy zavést nějaké fact checkery narazily na to, že jsou také omezeni, nehledě na to, že jsou také ovlivněni i nevůli populace jako takové. To znamená, že to, myslím, že už je víceméně selhavší pokus. Největší nebezpečí bylo tak před dvěma lety, ale už se prokázalo, že to je neživotaschopné. Takže teď bude polarizace všudypřítomná. Otázka je, jestli třeba lidi začnou časem takzvaně klidnit hormon, protože nemůžete být excitováni deset let v kuse.

Martina: Ale řekla bych, že se násobí změna médií z nástrojů zprostředkování informací na nástroje propagandy. A to by do monopolizace informací mohlo také vnést zcela nový uragán.

Marian Kechlibar: Správná propaganda se nedělá ze lží. To je takové univerzální pravidlo, že když propaganda, tak vysloveně netvrdit, že měsíc je ze sýra, protože vám dříve nebo později lidi přestanou věřit i dobrý den. Myslím, že jak tak máme éru umělé inteligence, tak se bude přicházet na způsoby, jak vést propagandu ještě účinněji. Nikdo z nás nemá kapacitu na to, aby vnímal svět v celé jeho komplexitě, každý si vybíráme podmnožiny, nebo se k nám dostávají jenom podmnožiny. Prostě svět má osm miliard lidí, a bude mít ještě víc, a x států, x národů, x náboženství, to znamená, že vždycky vnímáme jenom malou výseč. Krásně je to vidět na izraelsko-palestinském konfliktu. A myslím, že za pomoci umělé inteligence půjde danou výseč předkládat člověku ještě dokonaleji než dřív. Takže je otázka, jestli tomu lze vůbec zabránit, dejme tomu, nějakými zákony stylu: Nesmíte na lidi sbírat příliš mnoho osobních dat na lidi – ale to je možná utopie. Nebo jestli se suneme do stavu, kdy lidé budou mít ve svých mediálních prostorech totálně odlišné vize reality, které nebudou vůbec komunikovat.

Martina: Řekni mi: Nepřekvapuje tě, přesto všechno, že třeba se v současné době tolik novinářů tak ochotně staví k propagandě, k nápadům aktivistů, o kterých jsme tady mluvili, k nápadům progresivistů, politiků, třeba konkrétně k tomu – zavádět cenzuru? Vždyť tady byly vyslovené výzvy adorovat udavače, zamlčovat fakta.

Marian Kechlibar: Já vím. Víš co? Já ani nemám pocit, že těchto lidi je zase tolik. Oni jsou prostě jenom hodně vidět, a jejich rozumnější kolegové se třeba bojí jim postavit. Já si nemyslím, že by byla nějaká mimořádná epidemie totalitarismu, nebo autoritářského smýšlení. Procento těch lidí, kteří tímto způsobem uvažují, je furt podobné. Ale nastává okamžik, kdy se nestydí vylézt s touto barvou na veřejnost. Teď už možná začínají znovu zalézat zpátky, ale chvíli tady byla množina jedinců, která se fakt nestyděla tlačit tyto názory. A samozřejmě, vzhledem k tomu, že jde o strašlivé věci, tak jsme na ně všichni hleděli.

Martina: Čeká nás celý rok, vím, že je to křišťálová koule, vím, že jsi to už v mnohém naznačil, ale když bys to teď měl shrnout: Jak vidíš tento rok, který nás čeká, pro Evropu?

Marian Kechlibar: Tyto trendy trvají, čili zadlužování států, migrace, to se jen tak nezmění. Je vidět, že evropské voličstvo má mezitím skeptičtější názor, že volí jiné lidi, ale krunýř zákonů a smluv, který je tady tak silný, že si nejsem jistý, jestli volby k něčemu budou. Asi jo. Ale právě proto, že setrvačnost je obrovská, tak korekce kurzu budou relativně malé.

Martina: Mariane Kechlibare, já ti moc děkuji za veškerou tvou práci, za tvé analýzy, za tvé psaní, a za to, že jsi za mnou přišel do studia.

Marian Kechlibar: Jsem rád, že si to někdo poslechne. Díky.

Všechno, co potřebuje volič vědět o volbách, je řečeno v okřídleném bonmotu: „Kdyby volby mohly něco změnit, zakázali by je.“ Myslí se tím, že vnímání voleb, coby svátku demokracie, je naivní. Rovněž se ale tímto bonmotem konstatuje odolnost systému vůči riziku, že lid zvolí jeho destrukci.

Jde o úhel pohledu. Kdo věří ve schopnost občanů odpovědně volit, co je pro ně dobré, přeje si svobodné, regulérní volby bez ohledu na to, kdo v nich zvítězí, neboť vítězem je přece demokracie. Kdo naopak soudí, že obyčejní lidé nejsou schopni kompetentní volby, má bezbřehou demokracii za neodpovědný hazard. Tak či tak jsou volby v režimu demokracie zastupitelské pravidelně zdrojem zklamání. Příčinou deziluze jsou nereálná očekávání.

Volič dává politikovi hlas ve víře, že ho tento bude zastupovat. Že bude mít na paměti, k čemu se zavázal, co slíbil – a podle toho bude konat. V praxi ovšem politik svůj mandát vnímá jako bianco podepsaný šek, aby činil, co uzná za vhodné. Politici se necítí vázáni předvolební smlouvou s voliči, ale ani programovým prohlášením vlády. Dělají si, co chtějí, s vágním odkazem na aktuální realitu.

Vážnost voleb snižuje opakovaná zkušenost, že politikům nelze věřit. Demokratická procedura negarantuje vítězství demokracie. Atmosféra voleb není slavnostní, nýbrž konfrontační. Nevolí se z kandidátů, kteří sice mají různé recepty, jak věci veřejné řešit, ale společný zájem je vyřešit ku prospěchu občanů. Volí se mezi politickými klany, soupeřícími o volební kořist.

Průvodním jevem negativní volby, kdy je dovoleno vše, co ublíží nepříteli, je volební manipulace. Výsledek voleb je ovlivňován politickým marketingem, angažovanými médii, ústavními právníky, kteří přizpůsobují pravidla volby ve prospěch svých favoritů, a také lobbisty zastupujícími bohaté a vlivné sponzory. Z pohledu držitelů reálné, tedy ekonomické moci, jsou volby investicí do politiků, kteří jim přihrají veřejné zakázky, ohnou pro ně na míru zákony, anebo se budou, když bude třeba, dívat jinam. Drsně řečeno, ve volbách jde o peníze, o které politici za úplatu pomohou byznysmenům občany oškubat.

Když dnes politici vládní koalice chtějí uzákonit korespondenční volbu, činí tak v naději, že se udrží u moci, nikoli ve víře, že tím prospějí demokracii. Podobně opozice korespondenční volbu nekritizuje kvůli neústavnosti, ale z obavy, že na korespondenční volbě vydělá konkurence. Určitě nepřihlížíme zápasu o demokracii, anebo o svobodné, regulérní volby, ve kterých se prosadí vůle lidu. Pokus o skutečnou demokracii vypadá zcela jinak.

Ideálu, kdy si lidé vládnou sami ke svému prospěchu, se před deseti lety nejvíce přiblížil Island. Poté, co na podzim 2008 zkrachovaly tři největší islandské banky, se občané vzbouřili proti politikům a institucím zastupitelské demokracie, které krizi zavinily. Islandská revoluce ukázala životaschopnost přímé demokracie. Lidový odpor proti mocenské elitě vygeneroval po vítězných volbách nový parlament. Ten ustavil demokratické instituce, které po celonárodní diskusi vypracovaly návrh nové ústavy. Demokratizační hnutí na Islandu trvalo pět let. Politikům, rybářským oligarchům, bankéřům, korporátním médiím a justici se ho nakonec podařilo sabotovat a zastavit. Islandská revoluce je nicméně poučením pro všechny, kdo se příště rozhodnou nastolit skutečnou demokracii, tedy vládu lidí, nikoli politiků.

Protestní hnutí, které docílilo během pěti měsíců pád nenáviděné vlády, inicioval na Islandu jediný člověk, populární hudebník. Občané si uvědomili, že nestačí vyměnit politiky, změnit že je třeba politický systém, počínaje ústavou. Ukázalo se, že připravit systémové politické změny chce svůj čas, ale provedení těchto změn musí být bleskové. Občanští aktivisté doplatili na to, že neměli žádný mimoústavní plán, jak realizovat změnu. Pouze mimoústavními prostředky lze zabránit sabotáži za strany politiků a justice. Občané chtěli vytvořit novou ústavu bez diskreditovaných politiků, ale pak ji těm politiků předložili ke schválení. K tomu pochopitelně nedošlo. Sociální demokraté a zelení využili protestů k volebnímu vítězství, aniž by pak cíle protestujících splnili.

Poučením z Islandu je, že s establishmentem není možný kompromis. Od vrchnosti se lze dočkat pouze zrady. Marek Pavka, který k výročí islandské revoluce sepsal výtečnou analýzu, tuto ukončil univerzálním sdělením: „Pokud chcete dělat revoluci, musíte ji provést revolučním způsobem, tedy navzdory establishmentovým politikům, proti nim a bez nich. Kapři si rybník nevypustí.“

K tomu už jenom poznámka, že volbou kaprů se volí stále stejný rybník.

Martina: Vy jste říkal, že elity gen sebezničení zasadily tím, že považují všechny lidi za ovce, ale pokud bude mnoho revoltujících, tak to mohou vykompenzovat dovozem těch vděčných.

Peter Staněk: A právě proto máte obměnu obyvatelstva v Evropě. Nechci nikoho urážet, ale je známo, že vliv šaríi, a vynucování a dodržování těch náboženských zásad, je podstatně tvrdší než katolické církve. V tom případě byste měli obměnit Evropu, nebo taky Spojené státy, Austrálii, nebo Kanadu, a měli byste tam ochotné. Jenomže v momentě, kdy přijmete ochotné, tak jste pod sebou podřezali větev, protože tito ochotní budou sice ochotně následovat vaše pokyny, ale jednoho dne zjistíte, že radost z vládnutí je u ochotných zbytečná a že nenaplňuje vaše představy. A pak začnou války mezi vládnoucími, a bude fungovat syndrom pavouků zavřených v láhvi.

Martina: Ale jestliže elity dokázaly vytvořit takovýto svým způsobem dokonalý plán, o kterém tady mluvíte, tak přece nejsou tak hloupé, aby jim tohle nedošlo.

Peter Staněk: Ne, jsou hloupí, protože jsou opití arogancí moci, a proto vám Schwab klidně prohlásí, že všichni lídři na planetě jsou produktem Aspen Institute, a dalších vzdělávacích institucí. Takže jestli vezmete pana Macrona, nebo pane Trudeaua, je to úplně jedno, všichni jsou absolventy těchto institucí, jsou inkorporováni tímto strategickým manévrem. Ale oni zapomněli na čtvrtý zákon univerza – protože je nikdy nezajímaly zákony, které řídí svět kolem nich – a to na první, primární zákon: Zákon zachování dynamické rovnováhy. Znamená to tedy, že život může přežít jenom tehdy, jestliže minimálně po určité období udržíte stabilní podmínky. Druhý zákon mluví o tom, že evoluční vývoj neměníte pomalu, ale kvalitativními skoky, a to po dosáhnutí kritické, mezní hranice. Třetí zákon říká, že kombinace času a jednotlivých procesů vytváří architekturu souvislostí. A klíčový je čtvrtý zákon: Diverzita je pružnost a pevnost systému zároveň – musíte zachovat diverzitu civilizačních modelů a historického zázemí na planetě. Jiným způsobem: Kdybyste ji popřela, tak to znamená popření toho, co vás vytváří jako entitu, a budete nahrazeni jinými inteligentními tvory na planetě.

Martina: Když to znovu vmanévruji k problému ilegální migrace, tak někteří bezpečnostní experti varují před tím, že za určitým kritickým momentem, který ale nejde pravděpodobně přesně kvantifikovat, se už může odehrát cokoli, a tento proces je nevratný.

Peter Staněk: Ano, je to pravda.

Macron, nebo Trudeau nejsou normální lidé. Jakákoli takováto elita se vždy zničí. Až se probudí aspoň 30 procent lidí, tak i tito budou prchat.

Martina: A pokud tady hovoříte o diverzitě, tak může být nastoupen proces – jak to kulantně doříct – kdy bude diverzita potlačena.

Peter Staněk: Potlačena příchozími. Ale zároveň musíte pamatovat na jednu věc: Vypadá to tak, že islámská společnost je homogenní. Je opravdu homogenní? Nebo je rovněž zmítána vnitřními rozpory? Mezi šíity a sunnity, a mezi jednotlivými sektami, které se hlásí k islámu, ale mají jiný názor na funkci vykladačů koránu, a podobně. A vezměte si jenom Írán a Irák, vezměte si Sýrii, Palestinu, Maroko, vezměte si Turecko, a podobně: Je to homogenní společnost? Není. Takže tato diverzita bude opět přenesena do Evropy, a i kdyby tady bylo jenom muslimské obyvatelstvo, opět tady bude spor mezi různými skupinami.

Ale pak to bude znamenat další věc, protože oni počítali s tím, že vytvoří homogenní masu, která bude poslouchat, ale ve skutečnosti znova vytvoří vroucí masu rozporných tendencí a procesů, která nalezne jednoho společného nepřítele, a tímto nepřítelem bude dnešní vládnoucí elita. A tak, jak si Američané vypěstovali Tálibán, a když Rusové odešli, tak se Tálibán chopil moci, tak si i tito vládcové vytvoří něco, co je smete z povrchu planety. A pravda, nám je to jedno, protože to může být za 500 let, možná za 100 let, ale stane se to, protože tito lidé jsou opilí svou mocí.

Všimněte si, jak se vyjadřuje Macron, nebo jak se vyjadřuje Trudeau, a podobně – to nejsou normální lidi. A z toho vyplývá jediná věc: Když ztratíte pocit sebekontroly, tak se jakákoliv elita zničí. A máte k tomu desítky případů z historie, od starého Říma, až po dnešní dobu.

Martina: To máte pravdu, ale přesto jim to prochází.

Peter Staněk: Prochází, protože se, bohužel, 60 procent lidí stále tváří intaktně. Ale až to bude jenom 30 procent, tak i Trudeau bude mít velice sevřenou část konečníku, a bude prchat. Přesně tak, jako na Ceylonu, kde to trvalo osm let. Nevím, kolik to potrvá, než dosáhnou vrcholu tady v Evropě, ale že se stane to, co se stalo na Ceylonu, vám můžu garantovat.

Martina: Tady se zase o tom tolik nereportovalo, stejně jako se příliš neinformovalo o změně režimu, ústavy na Islandu, protože asi není potřeba, aby se někdo inspiroval.

Peter Staněk: Ale mám pro vás světýlko na konci tunelu. Někteří říkají, že to světýlko je červené, ale já neříkám, že je červené. Ale toto jsou představy dnešních elit, které ale zapomněly na jednu drobnou věc – přírodu. A to, co teď vidíte kolem sebe, to znamená, 19 000 podmořských vulkánů, ze kterých je 14 000 aktivních – teď nám vybuchla Merapi, o které víme, že to je supervulkán – vidíte zemětřesení – teď bylo zemětřesení v Istanbulu 5,7 stupně, máte zemětřesení v Indonésii, zemětřesení v Jižní Americe – změna mořských proudů, oslabení Golf Streamu, změna cirkulace světových oceánů, změna pH, zadrhávání termodynamických „čerpadel“ jako je Golf Stream a Kurošio. A co to znamená? Co to sjednocuje? A teď prohlásím úplně provokativní tezi: Všechny procesy na planetě probíhají v jistých cyklech, které v jistých fázích dosahují vrcholu. A jsou období, kdy všechny cykly dosáhnou vrchol souběžně – naposledy to bylo před 41 000 lety. Máme obrovské štěstí.

Martina: Budeme mít první řadu?

Peter Staněk: Je to teď. A jedna klasická ukázka.

Martina: Promiňte. V čem je to štěstí?

Peter Staněk: Vy se jako vědec díváte na tento proces kolem vás – nemluvíte teď jako osoba za sebe, díváte se jako pozorovatel z nadhledu, a vědeckého pohledu – což je něco, co se děje jednou za tisíce, desetitisíce let, je to fantastická věc – a vzpomenete si na jednu zvláštnost: Kdybyste před pěti lety prohlásila – a já jsem to hlásal před deseti, takže jsem byl kacíř – že pod povrchem planety v hloubkách 550 až 600 kilometrů, je speciální druh horniny, který se nazývá ringwoodit (speciální forma olivínu), který váže normální strukturu vody, váže více vody, než je ve světových oceánech, dokonce je to třikrát více vody, než ve světových oceánech, tak jste prohlášena za geologického idiota. A teď to máte potvrzeno všemi seriózními teoriemi, a součást této teorie je skutečnost, že ve vrcholné fázi, před dvanácti tisíci lety, je všechna voda z povrchu stahována – proto vidíte mizející jezera v Kanadě, ve Spojených státech, v Austrálii a jinde – přijedete druhý den, a voda je pryč. Ringwoodit stáhne vodu z povrchu, a pak ji uvolňuje v obrovských přívalových – ne deštích, ale doslova cunami – které se ženou po planetě. A my máme sedimentární důkazy, že toto cunami je vysoké jeden kilometr. Ale můžou to být i povodně. Teď jste měli v Číně povodeň – obvyklá povodeň je dva metry – čínská povodeň deset metrů. A totéž máte jinde. To znamená, to jsou důkazy o tom, že nitro planety neznáme.

Teď si vezměte spor, jaké je zemské jádro. Jsou to dvě jádra, která rotují kolem sebe, a změna těžiště těchto rotací způsobuje vychýlení zemské struktury, Nebo je to jediné jádro, které se vychyluje z hlediska těžiště. Teď máte nejnovější objev: Na hranici jádra asi je speciální vrstva, která má úplně jiné magmatické vlastnosti, než jsme si mysleli. A další věc: Máte obrovský podzemní prostor o velikosti Holandska o výšce 88 kilometrů, které nejsou plné magmatu. Vždyť to je podle geologie nesmysl – a ono to opravdu existuje. A ukazuje se, že každý týden máte nové objevy astrofyziky o vesmíru, energetické částice, nepravidelné tvary galaxií, obrovské energetické výrony. A teď máte varpové bubliny, kdy můžete skákat z jedné do druhé, a tam opravdu nevyplatí Einsteinův limit 299 792 kilometrů za vteřinu.

To znamená jedinou věc: Čím více prohlubujeme poznání, tím více si uvědomujeme dvě věci: Kolik toho neznáme, a jak je to všechno propojeno. A právě architektura souvislostí je to, kdy nastal čas. Univerzum nám dalo dostatek informací, a kvantové počítače, superpočítače na základě nových technologií, které jsou navázány na supravodivost, abychom tyto informace stáhli, a opět se vrátili od detailů k celku.

Umělá inteligence není inteligence lidského druhu. Nemá vědomí, je to pouze kombinace algoritmů. Lidské vědomí nemůžeme stáhnout do počítače, jak si to myslí Harari nebo Musk.

Martina: Pane profesore, tato možnost poznání, a vlastně i možnost být u toho, se jeví být fascinující. Na druhou stranu souběh přírodních procesů a jevů nám zrovna nemusí hrát do karet.

Peter Staněk: Nebude hrát, paní Martino, naopak to povede k nemalým obětem. Ale když někdo dnes prohlásí: „Kvůli zdražení umělých hnojiv bude potravinová krize a hladomor.“ – Tak já na to odpovím jedinou věc: Podle FAO, kolik tun potravin jste zničili minulý rok? Odpověď zní: 1,31 miliardy tun, a Evropská unie sama zničila 141 miliónů tun potravin. Nerozdala, neprodala, nedodala do oblastí hladomorů, ale zničila. Takže skutečně…

Martina: Jakým způsobem?

Peter Staněk: Rozválcujete to buldozery, zakopete do země, a podobně. Opravdu tedy máte riziko potravinové krize? Taky říkají, že nebude voda. Zaprvé: Sladká voda vázaná v ledovcích a ve vodní páře představuje 9 % z celé vody na planetě, a 1 % je v oblastech, které obývají lidé. Opravdu chcete tvrdit, že nebude voda? Nebo nechcete, aby byla voda? Druhá věc: Jestliže rozvojové země spotřebovaly v agrárním sektoru 90 až 92 % vody, kterou spotřebuje daný stát, kolik vody na zemědělství spotřebují vyspělé země? 35 až 40 % – ne více. A vy máte před sebou krásnou technologii – když to myslíte vážně – a to kapénkové zavlažování čtvrté generace. První generace dodává každé rostlině přesně počítačově dávkování množství vody, a druhá generace tuto vodu kombinuje s hnojivy – nerozprašují z vrchu, je to rozpuštěno ve vodě. Třetí věc: Používáme mírně slanou vodu. Čtvrtá, používáme mořskou vodu. Zvýšíte produkci o 60 až 80 %, snížíte spotřebu vody o 90 %, a jediné, co k tomu potřebujete, jsou technologie.

Martina: Ale my jsme možná v trochu jiné situaci, protože jsme na rozvodí, a od nás voda teče opravdu jinam. Co nezadržíme, to nemáme.

Peter Staněk: Ano, a k tomu se vymyslela vodíková strategie, kdy v Čechách a na Slovensku, které jsou na rozvodí, bude voda elektrolyticky rozkládána na vodík, a tento vodík bude transportován do Německa, a do Francie, kde založí ekonomiku na vodíkovém systému. A bude to zelený vodík, protože probíhá elektrolyticky. Akorát se vás zeptám: Kde budete mít elektrickou energii na elektrolýzu?

Martina: A na tu umělou inteligenci, a na to všechno ostatní?

Peter Staněk: Naštěstí umělá inteligence neznamená inteligenci lidského druhu. Umělá inteligence totiž nemá vědomí, ale je to pouze kombinace algoritmů, které se vzájemně kombinují. Ale vaše vědomí neznáme, nemůžeme ho stáhnout do počítače, jak si myslí pan Nostromo, nebo pan Harari, nebo Elon Musk. Vědomí je kvantové, je pro nás neznámé, je nepředstavitelně silné. A kdybyste se ptala na nejsilnější fenomén univerza – je to vaše vědomí. A víte, že váš mozek v posledních dvou hodinách spánku ve fázi NREM je schopen předvídat budoucnost? Na měsíce a roky? Jak je to možné? Jak je to vůbec možné, že to mozek dokáže? Je to opravdu jenom posun elektronů po neurálních synapsích? Nebo to, co mapujete elektroencefalografem? To je jenom pohyb elektronů, ale ne vaše vědomí. Vaše vědomí je nejsilnější fenomén univerza. A právě proto, když jsme se s profesorem Maříkem na konferenci o vědomí zabývali vědomím, tak to byla ukázka toho, co nevíme o vědomí. Ale vědomí je nejsilnější fenomén. A vědomí je schopno i takových věcí, jako je odrušení gravitace, a podobně.

Martina: Myslíte si, že je jedna z cest třeba v tom, že si člověk uvědomí, jaká je sám o sobě úžasná bytost?

Peter Staněk: To je klíčová cesta, jediná cesta, žádná jiná není. Protože jinak se díváte na technologie pouze jako na pomocníka proti lenosti a nabudete dojmu nezodpovědnosti, a pak si začnete myslet, že díky technologii ovládáte přírodu – a to je přesně přímá cesta do pekla. Musíte poznat sama sebe.

Martina: Poznej sám sebe, stálo v Delfách.

Peter Staněk: Ano, přesně tak.

Martina: Před vstupem do věštírny.

Peter Staněk: A představte si, že skutečně většina lidí vůbec nezná, jak fungují: Nezná, co jim škodí, nezná, co jim prospívá, nezná, kolik hodin máte spát, jak je nastaven váš imunitní systém, že má pět vrstev. Nevíte o tom, že ve vaší hypofýze máte imunitní univerzitu. Že vaše imunitní buňky vznikají – víte kde? Ve slepém střevě, kam jdou do univerzity, a 99 % jich tuto univerzitu neabsolvuje, a organismus je zničí, a to jedno procento je rozmístěno po uzlinách ve vašem těle, aby se při nejbližší nákaze použila aktivovaná část. A víte, jak funguje imunitní systém? A víte o tom, že na povrchu každé buňky máte pěticípý imunitní engram, který říká: „Je to vaše buňka, je zdravá, není třeba jí ošetřovat.“ Nebo: „Je tam nemocná buňka,“ a přijde takzvaná NK buňka, přirozený zabiják, navrtá buněčnou stěnu, vstříkne do buňky jed, buňka zemře, a přijde makrofág, a buňku sežere, a nechá tam nový informační engram, který píše, že tato napadená buňka už je zlikvidována, a většinu použije pro svůj vlastní rozvoj, a zbytek dá na tento engram. A pak přijdou proteiny z ribozomu, které dokončí projekt likvidace nepřítele.

A víte, která je vaše první obranná linie? Na vašich rtech, v nose, a jinde – je speciální vrstva jemného chmýří, které zachytí většinu virů. Když ovšem máte znečištěné ovzduší, tak tato první obranná linie nefunguje. Otázka kontrolní: Kolik Evropanů ročně zemře v důsledku znečištěného ovzduší? Odpověď: 250 až 270 000. A můžete to řešit – skvěle: Třetí fáze elektromobility, která znamená, že nevlastníte osobní auto, máte autonomní vozidla, která zavoláte díky aplikaci v mobilu. Nepotřebujete parkovací místo, betonové plochy nahradíte zelení, použijete zkušenosti japonské techniky, kdy se ukazuje, že pět stromů vysazených kolem obytných budov snižuje riziko civilizačních nemocí o 30 až 50 procent. A je to skvělé.

Musíme si uvědomit, že jsme vždy byli, jsme, a budeme pouze součástí přírody

Martina: Myslíte si, že nás čeká doba, kdy člověk, který chodí po lese, je vlastně rebelem?

Peter Staněk: Ano, tato doba nás může čekat. Na druhé straně Japonci ne náhodou dávají 3 až 4 miliardy do čtyř výzkumáků, které se věnují lesní medicíně. Protože – paradox – když vejdete do lesa, tak tam máte látky, které produkují stromy, keře, a podobně, které váš organismus vnímá, a rozběhne informační přenos do organismu, a to nakopne imunitní systém. Jenomže vy takto umíte vysvětlit 40 procent nárůstu výkonnosti vašeho systému, a o 60 procentech nevíme nic. Víme jenom, že imunitní systém zvýší výkon o 100 procent. Příroda je geniální.

Martina: Ale my se lesní medicíně spíše posmíváme.

Peter Staněk: Ano – vlastní blbosti. Ostatně, proč byste se neposmívala, když obrovský zisk pharma firem tito posmívači zaplatí?

Martina: Když chce někdo dehonestovat úmysl přistupovat k medicíně, a ke svému tělu, takzvaným alternativním způsobem – ať už jde o bylinky, ať už jde o nejrůznější zábaly, a podobně – tak říkají: „Jasně, zpátky na stromy. Budeme zase pouštět žilou, a podobně.“ Jak by podle vás měl vypadat návrat k přírodě, abychom znovu začali vnímat nejpřirozenější moudrost, kterou tady máme?

Peter Staněk: Tady je, Martino, velice jednoduchý start. Musíme si uvědomit, že jsme vždy byli, jsme a budeme pouze součástí přírody. Nebudeme její vládci, příroda tu není kvůli nám, jsme pouze součástí přírody, a vždy budeme. Jestliže jste součástí přírody, pak to znamená úctu k přírodě, potřebu poznat přírodu, a pak to znamená poznat své místo v přírodě. A řeknu vám, že já jsem si to odzkoušel na vlastní kůži: Měl jsem tři těžké operace. Při první operaci jsem se koukal na budovu naproti – byl jsem na jedničce, sám, krvácení trvalo týden – pustili mě z nemocnice domů po deseti dnech. Podruhé – byly to stejné operace – u druhé operace jsem byl na trojce, byl jsem tam sám, díval se na vrcholy stromů v zahradě, a tak dále, a krvácení přestalo za tři dny, a pustili mě po pěti dnech domů. U třetí, opět těžké, stejně náročné operace, jsem viděl stromy celé, a krvácení přestalo po třech hodinách, a za dva dny jsem šel domů. Vysvětlete to.

Martina: A víte co? Teď někdo, kdo tomuto názoru nefandí, řekne: „A proč byl na operacích? Proč neobjímal stromy? Proč nepil vodu ze studánky?“

Peter Staněk: Odpověď je prostá: Protože máte genetické předpoklady ke kamenům, a když kameny necháte dorůst do jisté velikosti, tak vám laparoskopická operace nepomůže. Pak vám pomůže jediný způsob operace, kde vám kameny rozřežou laserem na drobné kousky, a vy je musíte, s prominutím, vymočit. Ale když je kámen hodně veliký, tak nestačí jedna operace, a když máte smůlu – což jsem měl – a po jisté době se zanítí ledvina, tak pak tedy musíte na třetí operaci.

Martina: Pane profesore, já vím, že vy vnímáte věci v souvislostech, že se dokážete zvláštně podívat na svět, a člověku se zdá, že ho opravdu vidíte v mnohem větší celistvosti, než je obvyklé. Čemu se teď ale přece jenom věnujete konkrétně?

Peter Staněk: Konkrétně se věnuji dvěma nesmírně zajímavým věcem. První věc: V rámci personalizované celostní medicíny, u které mě žádají, abych přednášel na lékařských kongresech, jsem pochopil, proč se mám zajímat o lidský organismus. Takže vytvářím informační architekturu lidského organismu jako nejsložitějšího systému v univerzu, které dovoluje vysvětlit všechny procesy na úrovni vesmíru – atomárním, subatomárním, a nano úrovni. Nesmírně zajímavé. A pak musíte znát všechno.

Příroda nám dala množství schopností: Vnímat svět ve všech dimenzích, a vyhodnotit ho z hlediska rizika, pozitivity, možnosti rozvoje. Ale zároveň nám dala odpovědnost za vlastní jednání.

Martina: Protože to všechno jste objevil v člověku?

Peter Staněk: Ano, to je v člověku, všechno je to v člověku. A pak je to druhý poznatek: Podívejte, vezmu tuhle schránku, a udělám jedinou věc: Díváte se takhle, pak to nakloním o 30 stupňů, a je to opět jiný obraz. Pak to natočím o 90 stupňů, a opět jiný obraz. Ale vy vidíte různé dimenze, ale je to pořád jedna schránka, jedna krabice. Ale najednou vidíte tři, pět, sedm dimenzí. A to je to, co se v astronomii nazývá paralaxa. Paralaxa je změna úhlu, kterým se díváte na daný předmět. A když to začnete aplikovat na tyto věci, najednou zjistíte, že to, co bylo jasné, a řeší se skalpelem, nemusíte řešit skalpelem, ale neinvazivní metodou, protože jste odhalila příčinu klinického problému. A jestliže odhalujete příčinu klinického problému, tak bádám nad tím, co změnilo strukturu mikrobiomu. Proč to kleslo z 1 900 na 1 000 druhů? Je to složení stravy? Je to chemizace? Jsou to elektromagnetické pulzy, světelný smog, a tak dále? A vysvětlíte příčinu.

Pak se díváte na to, proč je vaše paměť problémová, proč je vaše pozornost problémová. Protože máte tisíce změn, které vás rozptýlí. Asi je to světelný smog, protože nespíte v temné místnosti, ale venku svítí pouliční lampa, a vy tam máte počítač, obrazovka svítí namodro, máte tam osvětlení, a tak dále. Ale váš organismus je nastaven na tmu. A jak funguje váš cirkadiánní kód, vnitřní biologické hodiny, které přesně určují jednotlivé druhy procesů, jak jsou v návaznosti. A proč potom při výzkumu spánku na Stanfordu došli k zajímavé věci, že musíte spát alespoň osm hodin proto, že se nejenom odstraňují toxiny, ale klíčové je, abyste tu miliardu informací, které váš organismus pojme každý den – z vnitřku, z vnějšku, a tak dále – roztřídili, vyčistili informační toky, připravili informační toky na novou miliardu dat. A v tom případě musíte třídit informace, a tam je role emočně logického kódu.

A najednou pochopíte, že příroda je geniální. Dala nám obrovské množství schopností vnímat svět ve všech dimenzích, dala nám schopnost vyhodnotit svět z hlediska rizika, pozitivity, možnosti rozvoje, a tak dále, ale zároveň nám dala odpovědnost za vlastní jednání vůči světu. Můžete být neodpovědní a vyhazovat všechno ven, zasírat vodu, a všechno ostatní. Nebo se chováte zodpovědně, a v tom případě není cílem spotřeba, ale posun poznání. A jelikož chápu, jak funguje příroda, tak najednou začnu objevovat nové přírodní zákony, a najednou zjistíte, že varpové bubliny nejsou proto, že je vymysleli v seriálu Star Trek, ale že jsou odrazem zvláštních zákonitostí.

Jedna drobná otázka, která je teď nesmírně diskutovaná, ale v úzkém okruhu: Jestliže máte paralelní vesmíry, a jestliže máte portály, které umožňují přechod do paralelní reality, a tak dále, proč vlastně vytváříte nějakou paralelní realitu, ve které je nějaká paní Kociánová, nějaký Staněk, ale žijí jiné životy, a tak dále – a není to žádný evoluční výběr, je to jiný druh existence, jiný druh podoby? A co byste řekla na místa, kde neplatí fyzikální zákony? Kdy vejdete do jednoho lesa, a máte pocit, že tam chodíte půl dne, a vyjdete ven a zjistíte, že vás policie hledá týden. Jak je to možné? Co nechápeme, co nevíme o světě kolem nás?

A co byste řekla na případ zachycený kronikami z roku 1099: Křížová výprava, mniši z Irska se rozhodli podpořit křížovou výpravu, sednou na loď, vyplují, a najednou se ocitnou v mlze. Vrátí se zpátky do Irska a zjistí, že klášter vypadá jinak, představený je někdo jiný, žádné mnichy neznají. Víte, to je tak: V kronikách máme, že před sedmdesát jedna lety odplula skupina mnichů, ale nikdo o nich nikdy neslyšel. A co byste řekla jinému případu, i v Čechách se to stalo: Rok 45, duben, město pochytá nějaké mladíky, o kterých prohlásí, že jsou partyzány, a teď je čeká poprava. Mladík je zavřený, vyděšený, osmnáct let, stětí gilotinou, a tak dále. Najednou uvidí v rohu místnosti černou díru, vleze do ní, a vyleze na jižní Moravě, u Brna, u statku svých rodičů. Vysvětlete to. Čili, my neznáme svět. A to ještě nemluvím o jiné věci, že dvě třetiny světa pokrývají oceány, průměrná hloubka je 3 500 metrů, a vy znáte svrchních 70, maximálně 100 metrů. Co je pod tím? Jaký živočichové? Jaké světy? Co všechno tam dole je? Nemáte ponětí.

Göbekli Tepe bylo postaveno před deseti tisíci lety, tři tisíce let fungovalo, a pak ho zasypali. Proč to ti lidé udělali?

Martina: Nejhlubší je Mariánský příkop.

Peter Staněk: Jedenáct a půl kilometru. Ale zjistilo se, že při Filipínách je ještě hlubší, asi o 200 metrů. A druhá věc je, že k našemu velkému překvapení máte v hloubkách tři kilometry, pět, jedenáct kilometrů, život. Život je nesmírně různorodý. Teď jezero Vostok na Antarktidě: Zjistíte, že se tam 10 miliónů let nic nedostalo, máte tam zvláštní druhy života, které se nezměnily za posledních 10 miliónů let, máte tam pavouky, velké padesát centimetrů. Představte si takového hnusného pavouka. A tohle všechno je planeta. A ještě jste ani nevstoupili na oběžnou dráhu, a ještě se nedostali na Mars, ani na Venuši, a už to, co na této planetě neznáme, je na stovky let výzkumu.

Martina: Nejhlubší propast na světě je v Hranicích na Moravě.

Peter Staněk: Ano, Macocha.

Válka na Ukrajině je výsledkem geopolitických nepochopení a vzájemných rozporů z obou stran

Martina: Ale to není Macocha.

Peter Staněk: Teď vezměte například skutečnost, že máte potvrzená obrovská podzemní města – to není jenom v Anatolii, ale i v Jižní Americe, na východním Uralu, a tak dále – města, která nepotřebují k ventilaci ventilátory, nic. Přirozená ventilace, když uskladníte potraviny, vydrží, a tak dále, pro tisíce obyvatel. Proč to vybudovali? Proč toto Göbekli Tepe bylo postaveno před deseti tisíci lety, tři tisíce let to fungovalo, a pak to zasypali zeminou – a teď máte rozbor věku této zeminy – a pak to bylo skryto pod kopci? Proč to ti lidé udělali? My nevíme, neznáme. Neznáme, kdo vybudoval obrovské podzemní město v Číně, které má klenbu ve výšce 70 metrů. A zjistili to tak, že bylo jezero, a potřebovali zavlažovat pole, tak spustili generátor, čerpali z něj vodu a zjistili, že to je vpusť do obrovského podzemního města. A dnes tam vozí turisty. Kdo to postavil, proboha?

Martina: Pane profesore, já jsem s vámi chtěla probírat volby na Slovensku, situaci na Ukrajině, a teď si, ve světle toho, nad čím teď přemýšlíte, říkám: Zabýváte se ještě i těmito otázkami?

Peter Staněk: Jo, zabývám, protože to je projev – nazvěme to, s prominutím, hloupostí – nepochopení skutečných problémů tohoto světa. Válka na Ukrajině je výsledkem geopolitických nepochopení a vzájemných rozporů z obou stran. To musím říct otevřeně. A samozřejmě jedna z klíčových věcí, kterou se zabývám, jsou vojenské technologie současnosti a budoucnosti, protože ty charakterizují příští válečný konflikt. Můžete si představit, že máte drony, máte družice, obojí snímá nepřátelské území, a informace jdou na dělostřelecké, nebo raketové jednotky, a okamžitě reagujete na změnu pozice protivníka – a u jednotek Ukrajiny celý tento přenos informací, díky americkým družicím, trvá 15 až 17 minut. Klíčová otázka: Kolik to trvá na ruské straně? Odpověď zní: Tři minuty.

NATO má zásoby střeliva na dva dny. USA jsou na tom lépe, a v případě globálního konfliktu mají rakety a střelivo na sedm dní.

Martina: A na obou stranách jsou statisíce mrtvých, zraněných a …

Peter Staněk: Samozřejmě. Protože vypálíte rakety HIMARS, a měníte pozice odpalovacího zařízení, ale to už je pozdě, protože Rusové vypálili buď Kinžál, nebo Solncepjoka, hyperbarické rakety, které spálily všechno v okruhu 10 kilometrů, a vy jste přišli o obsluhu, kterou jste cvičili půl roku, přišli jste o technologie, a máte to vykázáno jako novou ztrátu.

Martina: Co bude dál?

Peter Staněk: Jsou dvě možnosti: Jelikož naše ministryně obrany prohlásila, že se nemusíte obávat nukleárních výbuchů, tak se české obyvatelstvo nemusí obávat jaderných výbuchů…

Martina: Úleva.

Peter Staněk: Jo, obrovská úleva. A NATO, podle posledních válečných analýz, má zásoby střeliva na dva dny. Spojené státy jsou na tom lépe, a v případě globálního konfliktu můžou vést konflikt sedm dní, a pak vyčerpají rakety a střelivo. Musíte si položit otázku: „Rheinmetall dostal objednávku na výrobu miliónů kusů 155 milimetrových granátů? A kdy je dodají?“ Odpověď: „V druhé půli roku 2025.“ Proč až 2025? Protože hlavním problémem amerického a evropského vojenského průmyslového komplexu je, víte co? Nedostatek rukodělných lidí. Vy totiž tank nesložíte na počítači, ale musíte ho odmakat – i se zamazáním si ručiček.

Elity s námi můžou udělat jenom to, co jim dovolíme. Proto se odpovědnosti nezbavíte. Budete to vy sami, kteří svým postojem rozhodnete o osudu svém, svých dětí i vnuků.

Martina: Ale kvalifikovaných pracovníků v Evropě ubývá a…

Peter Staněk: Všichni chtějí být počítačoví analytici, softwaroví analytici, všichni chtějí dělat v digitálním světě. Ovšem v digitálním světě tank nesestavíte. Ručičky si sice nezašpiníte, akorát budete mít prd. A toto všechno začíná být hlavní bariérou. Kdežto Rusové cílevědomě připravovali vojensko-průmyslový komplex, a ten dneska běží 24 hodin denně, a 7 dní v týdnu, a proto pro ně zbraňové systémy nejsou problém. Co vám říká Terminátor? Terminátor je speciální zbraň na pásovém podvozku, která je určena k likvidaci obrněné techniky, přičemž má tři druhy zbraní, a umělá inteligence autonomně volí ideální zbraň a ideální střelivo na eliminaci daného druhu zbraně. Dokonce šli ekonomicky tak daleko, že nepoužijí náročnou a drahou raketu na zabití mouchy. Na to použijí robotické drony.

Martina: S tím vším, co máte v hlavě: Těšíte se ještě někdy na něco?

Peter Staněk: Jo, těším se: Že se ukáže, jestli je lidstvo hloupé, nebo rozumné.

Martina: Co byste vzkázal Slovensku, Česku, Evropě? Západu?

Peter Staněk: Myslet. Myslet v souvislostech, myslet systémově, a mít obrovskou úctu a pokoru před přírodou. Všechno to, co jsme popsali, je lidský pohled na svět, ale příroda má svůj vlastní pohled, a ten pohled je nesmírně silný a nesmírně dramatický. Nedrážděme přírodu bosou nohou. Příroda nám to spočítá, a jestliže nám to spočítá příroda, nebude úniku, nezachrání se ani elita, ani digitální otroci. Právě proto je příroda laskavá, jako laskavá máma v tom, že vás varuje, dá vám nějaký pohlavek, po zadečku, ale ještě vám dává možnost.

Bohužel musím přiznat, že Overtonovo okno příležitosti se ale rychle uzavírá. Vyjádřím to prostě: Jestliže vědci v SIPRI ve Stockholmu v čase kubánské krize řekli, že jsme pět minut před dvanáctou z hlediska globálního konfliktu, stejní vědci nyní prohlásili, že jsme třicet vteřin před globálním konfliktem. To by mělo vzbudit všechny lidi, kterým záleží na nich samých, na jejich dětech a vnucích, aby se vzpamatovali, a smetli elity, které je vlečou do jaderné propasti. Jestliže to neudělají, a použijí krásnou výmluvu, kterou jsem slyšel od mnoha českých kolegů: „Přežili jsme protektorát, přežili jsme komunisty, přežili jsme transformaci, přežijeme i toto“, tak vám můžu místopřísežně prohlásit: „Nepřežijete, kolegové. Vaše mrtvoly přispějí k obnovení koloběhu uhlíku v přírodě přirozeným způsobem, kterým se navrátí do přírodního cyklu.“ Je to na nás. Ti lidé s námi můžou udělat jenom to, co jim dovolíme. Proto mé poselství zní: Myslete. Postavte se této hrozbě, a uvědomte si, že odpovědnosti se nezbavíte. Nebude to soused, který bude bojovat za vás. Budete to vy sami, kteří svým postojem rozhodnete o osudu svém, svých dětí, i svých vnuků. Nic víc, nic míň.

Martina: Pane profesore Petere Staňku, já vám moc děkuji za váš hluboký vhled, a to navzdory tomu, že doufám, že se vaše prognózy nenaplní. Děkuji.

Peter Staněk: Já doufám taky. Bohužel zatím můj život vedl k tomu, že se tyto prognózy vždy potvrdily. Ale doufám, že toto bude výjimka. Děkuji vám za tuto možnost spolupráce s vámi, paní Martino. Byla skvělá, a doufám, že z toho, co odznělo, nebudete mít problémy. Já problémy mít budu, ale to už je jedno.

Světové ekonomické fórum v Davosu nemá dobrou pověst, protože mnoho lidí má pocit, že se zde setkávají bohatí a vlivní lidé, a snaží se rozhodovat o dalším řízením světa. Je to ale příliš mnoho lidí různých zájmů, takže bych spíš předpokládal, že se jedná o něco jako polévku s játrovými knedlíčky, kdy každá koule představuje určité centrum moci a vlivu, a do toho přijdou nějaké nudle a zelenina, a také dost vody. Píši to tímto způsobem, abych odůvodnil užitečnost každoročně již 19 let vydávaných zpráv o globálních rizicích. Zatím poslední vyšla v lednu 2024. Neboť co mají společného třeba americké a ruské tajné služby? Přece dobré informace, které pak interpretují podle toho, co se jim hodí. Zprávy „WEF Global Risks“ sleduji už řadu let. Jsou užitečné už z toho důvodu, že člověka činí citlivějším k přicházejícím trendům. Pro skutečné konspirační skeptiky bych dodal, že jim sice nemůžeme beze zbytku věřit, ale také je nemůžeme ignorovat.

Těch zhruba 150–200 stran nelze jednoduše převyprávět, ale můžeme z nich vybrat alespoň pár významnějších údajů. Nálada je spíše pesimistická, protože více jak polovina z několika stovek autorů a respondentů očekává spíše turbulentní roky. Ve výhledu na dalších deset let je to dokonce 63 %. Mezi velká rizika jsou počítány klimatické změny a rozsáhlé dezinformace řízené s pomocí umělé inteligence. Ta zřejmě ještě víc rozdělí společnost a způsobí nedůvěru k jakýmkoliv volbám, ostatně to v USA již poměrně brzy uvidíme. Kromě již probíhajících konfliktů a darebáckých států může dojít i na Egypt, Kyrgyzstán, Japonsko a Srbsko. Umělá inteligence dokonce nemusí být to nejhorší, pokud by došlo k nějakému zásadnímu průlomu při použití kvantových počítačů. Již před lety shromažďovaly různé státní i kriminální skupiny šifrované údaje. Technika se nazývá SNDL, neboli „Store Now, Decrypt Later“, tedy ulož si cizí tajné údaje teď, a třeba je jednou vyluštíš. Zajímavá je role Indie jako státu s mnoha vynikajícími matematiky a zároveň silnou ekonomikou, která celkem nenápadně pracuje na nových počítačových technologiích. Počítačový svět nemusí změnit Silicon Valley, ale třeba Hajdarabád.

Jediná dobrá zpráva je ta, že inflace by v dalším desetiletí měla klesat. Doufejme, že to je pravda. Značná část technologického vývoje je v rukách „nezvolených miliardářů“. Přitom bychom měli předpokládat, že když je člověk skutečně bohatý, tak je reálná šance, že bude mít sociopatologické rysy, a přitom větší moc než zvolená státní správa. Člověk ani nechce myslet na to, jak dokonalé viry bude AI už brzy umět navrhnout.

Další velká skupina silně rizikových procesů se týká ekonomického zpomalení a zhoršení situace. Přitom následkem propojenosti světa se nejspíš bude jednat o globální vlnu, která kdesi začne, ale postupně se bude přelévat do zbytku světa. Vzhledem k zahraničním vlastníkům velkých bank se toto „přelití“ může v ČR odehrávat v řádu minut či hodin. Zdá se, že dluhy drtí celý svět, ale představte si lidnatou africkou zemi zadluženou až po uši, které už nikdo nebude chtít půjčit, a do toho přijde zdražení potravin, na které prostě nebude mít.

Mnoho mladších lidí začíná pociťovat, že se jim možná už nikdy nepodaří se ekonomicky uplatnit. Budou zaměstnáni, budou bydlet a nebudou mít hlad, ale na nějaké větší kariéry to nevypadá. Množství mladých lidí, kteří se cítí „být na okraji“, roste. To zvyšuje i počet smrtí ze zoufalství například při předávkování drog nebo nadměrné spotřebě alkoholu. Za jednu takovou krizi je dokonce nepřímo zodpovědný Tálibán, který zakazuje pěstování máku, takže nedostatek opia způsobil fentanylovou krizi, tedy technologický průlom při výrobě syntetických drog. Fentanyl je laciný a poměrně snadno vyrobitelný opiát, který je citlivý na dávkování. Jen v USA došlo v roce 2022 ke 110 tisícům úmrtí na předávkování. To už jsou ztráty pomalu srovnatelné s ukrajinsko-ruským konfliktem. Za situace, kdy státy nemohou své mládeži zaručit ekonomický růst, tak jsou víc ochotné zavřít oči nad organizovaným zločinem, postupně s nim prorostou a začínají jej dokonce podporovat.

Jako člověka, který učí a přichází do styku s mladými lidmi, mě snad nejvíc zaujalo riziko plynoucí ze zvyšujících se nákladů na bydlení a obecně živobytí. Nejistota života vede ke snižování počtu manželství, je méně narozených dětí a problém se přesouvá na další desetiletí. A nedělejme si iluze, že nás zachrání třeba mladí Ukrajinci, z nichž mnozí u nás zůstanou. Zatímco třeba o rizicích z použití AI můžeme dlouho diskutovat, tak naši (ale i američtí a australští) mladí lidé bolestivě a s obavami řeší problémy, kde a za kolik budou bydlet, a zda by neměli své rodičovství přeci jen ještě odložit.

Martina: Musím říci, že jste mě vlastně zastihl ve zvláštním rozpoložení, kdy jsem na vás, na muže naštvaná, a jediné místo, kde si mohu dovolit být skutečně ženou – a to zaklepu – je domov. Tudíž jsem šťastná žena. To by se na mě podívala kněžna Zahájská, jak odchází babička s Barunkou, a řekla by: „Šťastná to žena!“ Ano, ale všude jinde si to nemohu dovolit. A shodou okolností před časem bral do pera jeden novinář mé jméno a tvrdil, že ač vystupuji jako zarytá antifeministka, tak žiji jako typická feministka, a mně došlo, že on to vůbec nepochopil, že tomu vůbec nerozumí, protože já jsem antifeministka, protože kvůli laxnosti, lenosti a slabosti mužů feminismus žiji dnes a denně v práci, a všude kolem. Takže já se všechny ty dámy, které si hrají na antifeministky, a mluví o tom, snažím ochránit – protože neví, do čeho jdou. Ony neví, jaké to je být neustále všude řidič, starat se o to, aby byli všichni spokojeni, pak za všechny v restauraci zaplatit – a nikomu to nepřijde divné. Já nechci žít jako feministka, proto jsem antifeministka, ale to neznamená, že jste mě vy, muži, nedonutili žít jako feministka. Pomozte mi z toho s vaší partou, s vaším Restartem.

Slavomír Černý: Víte, já se vám vůbec nedivím, že se zlobíte, že jste naštvaná. Spousta žen je v této emoci, protože jsou naštvané na muže, protože spousta mužů si neuvědomuje, že naší rolí je vytvářet podmínky pro ženy, protože žijeme fakt v mužském světě, a pro spoustu žen je to extrémně náročné, protože se musí napasovat – právě jak jste říkala – do řídící role, a být řidičkou. A to je pro ženy – dlouhodobě – vysilující. Já se vám nedivím, že jste vyčerpaná, unavená. Proto cílem je nezlobit se, ale fakt pochopit a odpustit, a umět tyto věci komunikovat. A s tím pracujeme v „Dovychovat“, kde máme třeba letní kurz pro ženy, kde to takto kolega psycholog Milan Studnička s Olinkou Šípkovou, nebo vlastně Olinkou Studničkovou, vlastně vedou. Teď tam bylo 1100 lidí. A pracují s ženami tak, aby se ženy nezlobily na muže za to, jací muži jsou, protože – zase jsme zpátky u výchovy – si muži často odnášejí vzorce z výchovy do dospělosti.

Martina: Ano. To se vztahy mezi mužem a ženou, a nepochopení se navzájem, odráží na dětech.

Slavomír Černý: Tam je obrovské nepochopení, protože to je v podstatě dědičný hřích, který si odnášíme z dětství do dospělosti, a pak to zase předáváme dětem. Jenže je potřeba s tím někde skončit. A proto my pracujeme s chlapy, a říkáme jim: „Hele, pojď psychicky zesílit. Pojď vnímat ženu. Přestaň být na ni naštvaný, protože ženy jsou více emocionální, a dokážou emoce více vyjadřovat. Zkus jenom pochopit, že je jiná, a potřebuješ ji na něco jiného. A žije v mužském světě, to znamená, že se to hraje podle mužských pravidel. A ženám se hraje blbě podle mužských pravidel, protože žena není muž.“ A spousta mužů se na ženy dívá, jako na muže, protože ženy v této roli musí často být: Musí řídit, musí to dělat, protože není zbytí. A to je právě to, co je pro vás, pro ženy, extrémně těžké. Vy potřebujete jenom pochopit a naučit se komunikovat. A to je často výzva, protože žena by měla mužům odpustit, jenže právě muži, když tyto věci nedělají, nejsou oporou, nefungují jako chlapi. Nejsou oporou, a to je pro ženu extrémně náročné. Ale v tom je to těžké.

Martina: A navíc, když je v tom žena podporuje, když jim umožní být v této malosti, tak oni jí to nikdy neodpustí.

Slavomír Černý: Další věc.

Největší síla ženy je v její jemnosti a ženskosti. V momentě, kdy je žena autoritativní, tak je pro muže neatraktivní. Pokud je to chlap.

Martina: To je další taková věc, kterou mi tuhle líčila jedna moje kolegyně. A tak si pořád říkám: „Ale čím to, že jste se opravdu stali sněhovými vločkami? Takovými křehkými bytostmi, které možná někdy dokážou na účtu shromáždit určitý počet jedniček a nul – ale…“

Slavomír Černý: Uvnitř to jsou malí kluci.

Martina: Ale uvnitř byste nejradši mama hotel, a vlastně nehledáte ani kolegyni ani partnerku – hledáte prostě pečovatelku.

Slavomír Černý: Pečovatelku. Zase jsme zpátky ve výchově. Chlapeček vidí, že maminka je generál, všechno zařizuje, tatínek se tak nějak veze a utíká, neřeší, nechává to vyhnívat – a to je v podstatě vzor, který si přináší do dospělosti. A teď si samozřejmě v tomto nastavení přitáhne partnerku, která jako malá holčička viděla, že maminka všechno táhne – a prostě se zařídí: Je manažerka, všechno zorganizuje, dá dohromady. A zase, ženy nejsou špatné, vůbec to nechci ani naznačit, ale vzorec často je, že to takto vzala, že takto má fungovat, a pokud má energii a sílu, tak to táhne. Ale v momentě, kdy vnímá, že už nemůže, je vyflusaná, vyčerpaná, unavená – tak mi ženy často píší otázku: „Ty brďo, já docházím k tomu, k čemu vlastně toho chlapa mám? Já mám doma další dítě. Já mám doma dvě děti, o které potřebuji pečovat. Pečuji o celou domácnost, a ještě si vydělám nějaké peníze, a chlap se jen tak veze. K čemu ho vlastně mám?“

Martina: A co jí říkáte?

Slavomír Černý: Největší síla ženy je v její jemnosti, v její ženskosti. A v momentě, kdy je žena v autoritativní ženské autoritě, prostě v energii maminky, tak to je pro muže neatraktivní, pokud je to chlap.

Martina: Je pravda… Ano.

Slavomír Černý: Ale pokud je tam malý chlapeček, tak mu to může vyhovovat. Ale v momentě, kdy žena zjemní – opravdu zjemní – stane se tou ženskou, ženou, v uvozovkách, tak dává prostor tomu chlapečkovi, tomu chlapovi, aby vyrostl. Mám na to v naší komunitě x případů. Dělal jsem už rozhovor s několika rodinami, kde měli otočené role muže a ženy, a v momentě, kdy žena upustila od řízení, manažerování, kde byla v mužské energii, tak ten muž velice často psychicky vyroste, protože má prostor. Protože malí kluci neměli prostor stát se chlapy.

Martina: Pravdou je, že jsem měla při jedné rekonstrukci na starosti partu řemeslníků, a vyzkoušela jsem všechny možné způsoby domluvy, které jsem znala, abych je přiměla udělat to, co chci, a až poslední den zabralo, že jsem začala usedavě plakat. Ale já nechci plakat, já se chci domluvit. To znamená, že když vy mi říkáte, že mám být ženou, tak mám omdlévat a plakat? Rozumíte mi?

Slavomír Černý: Věc je v tom, jak funguje lidská mysl. V momentě, kdy žena začne do muže hudrovat, šít, tak ji lidská mysl obviní. To znamená, že v momentě, kdy se do něj zase pustí, tak muž velice často obviní tu ženu. To znamená, že v momentě, kdy maminka začne chlapečkovi něco vyčítat, třeba: „A ty jsi takový. Ty jsi to neudělal. Blablabla…“, tak ten chlapeček se sekne, a začne maminku obviňovat. Zatímco když se maminka rozpláče, ale opravdově se rozpláče – to neznamená, že to musí být manipulativní – tak chlapeček si vinu bere na sebe, protože furt to v nás chlapech je – ženu ochraňovat – fakt to je někde schované.

A to samé je často s dospělými chlapy. Když žena zjemní, tak to je pro ženu opravdu lakmusový papírek, jestli má po svém boku opravdu chlapa, nebo ne. Muži toho začnou často zneužívat, začnou ženu ještě víc zatlačovat, ponižovat, a tak dále, protože to vnímají jako slabost. Jenže to nejvíc, co chlap může mít ve svém životě, je, když má vedle sebe jemnou ženskou ženu. To je nejvíc. Jenže, bohužel, spousta mužů neví, jak s takovou ženou zacházet, neví, jak s ní komunikovat, neví, co taková žena potřebuje. Protože, zase, neměli vzor, nevědí, kde to vzít, v podstatě nevědí, jak s ní nakládat.

Muž je muž. Má být psychicky silný, nebát se ženy, nenechal si dělat na hlavu. Ale má být v rodině, fungovat, aby ho žena uznávala. Žena frčí na zájem, muž na respekt.

Martina: Chybí vám mužům to, co měli přírodní národy, a co vlastně svým způsobem fungovalo ještě pár set let zpátky – tedy přechodové rituály?

Slavomír Černý: No jasně. To víte, že jo. On totiž přechodový rituál svým způsobem ukončuje období, kdy se k němu přistupuje jako ke klukovi, v podstatě završí to, co se tam dělo předchozích deset, patnáct let. Samotný přechodový rituál je fajn, ale pokud je například tatínek psychicky slabý, nevnímá svou roli, bojí se maminky, tak v podstatě kluka svým vzorem vede k tomu, jak žije, tedy že muž se v podstatě bojí, utíká, neřeší. A teď když takový chlapec projde rituálem, tak mu to může nějakým způsobem pomoc, ale je tam obrovsky důležitá role táty. To, jak s ním táta mluví o životě, otevírá s ním témata, baví se s ním, a jde vlastním příkladem. To je to, co my chlapi potřebujeme. My potřebujeme vidět, jak funguje skutečný, reálný chlap, a to podle příkladu, podle vzoru. Takže ano, přechodový rituál je super, ale mnohem důležitější je pak role tatínka, který s chlapem, nebo s chlapečkem žije, a reálně mu ukazuje, jak komunikuje, jak řeší situace, jak se nebojí maminky, jak to nenechává vyhnívat, ale jak funguje v rodině.

To v podstatě zlomila až průmyslová revoluce, protože do té doby se žilo ještě agrárně, a kluci viděli tatínka, jak pracuje na poli. A od doby průmyslové revoluce se v podstatě všechno změnilo, protože začalo stěhování do měst, a kluci už neviděli táty, jak se žije, neviděli táty, jak fungují, neviděli táty, jak řeší konflikty, neviděli táty, jak řeší běžné denní situace, ale viděli tatínka až po dlouhém dni, kdy se tatínek vrátil z fabriky. A v tom je to jádro pudla. Protože kluk potřebuje vidět tátu ve všech životních situacích, aby to dokázal nasávat, aby to dokázal vidět. A to je to, co dnes klukům chybí.

Martina: Ano, dnes často nedokážeme říct dětem, co vlastně děláme za práci. Není to možné popsat tak, aby to ty děti pochopily.

Slavomír Černý: Ano, je to tak.

Martina: Jeden zlý, jedovatý feministický citát zní: „Na to, aby žena byla chápána alespoň zpola tak dobrá, jako muži, musí podávat dvojnásobný výkon. Naštěstí to není těžké.“ Řekněte mi: Můžeme si za to samy? Nebo jsme tomuto typu „žena robocop“ dospěli ruku v ruce?

Slavomír Černý: Dospěli jsme, to je vývoj. To je v podstatě vývoj celé společnosti už tisíce let. A jde jen o to pochopit to. Teď. Vždycky byla nějaká invence, která v podstatě změnila fungování světa: Parní stroj, jak se změnilo agrární období do průmyslové doby – to změnilo svět. Teď je nástup umělé inteligence, a čert ví, co to přinese. Ale furt je role muže naprosto nepostradatelná, nezastupitelná, a je obrovsky klíčové, důležité, aby muž v rodině fungoval. Takže ano, můžeme si za to sami. A ano, nemůžeme za to, protože každý z nás se do toho narodil, jsme do toho prostě vhozeni, a svým způsobem plavme. A záleží jen na tom, jak naši rodiče vnímali sami sebe, jak se doma mluvilo o životě, jaké vzory jsme dokázali nasát – a to si odnášíme do dospělosti: Traumata, která v nás jsou. A záleží jenom na nás, protože se bavíme s dospělými lidmi, jak se s těmito traumaty popasujeme, protože každý z nás je zodpovědný za své životní výsledky. Pro každého chlapa je – a to říkám u nás chlapům v komunitě – milující žena životním standardem, což je pro spoustu chlapů naprosto mimo, protože se ženami se přeci nedá žít: Ženy jsou takové, ženy jsou makové.

A já říkám: To říkáš proto, že celospolečenský příběh o tom, jak funguje muž a žena, je prostě špatně. Muž je muž, a muž má být psychicky silný, aby se nebál ženy, aby to s ní řešil, aby se zajímal, aby si nenechal srát na hlavu. Ale aby byl tam, v rodině, aby fungoval, aby ho žena brala, uznávala. Aby se muž zajímal. Protože žena frčí na zájem tak, jako muž frčí na respektu, na úctě. Jenže muž respekt chce, ale dělá všechno pro to, aby ho neměl. A spousta mužů to nevnímá. A to je to, co je špatně. Proto toto chlapům ukazujeme skrze reálné vzory, reálné příklady.

Co si odnášejí dnešní děti z rodiny do života jako vzor? Děvčata vidí, že máma je generál, vše řídí, hádá se, je kyselá. A kluci, že táta je slabý, bojí se mámy a utíká.

Martina: Netvrdím, že jste mi to už neřekl, Slavomíre Černý, ale přesto všechno chci říct: Jak je možné, že tato doba, jak ji tak popisujete, vychovala tak slabé muže, a tak silné ženy? Proč se to prohodilo? Kde je ten okamžik? Protože kdybychom byli všichni slabí, tak řeknu: Fajn, prostě jsme přejedení, přepapaní, příliš pohodlní, takže z nám tato doba umožnila být takovými pohovkovými typy. Ale není to tak. Ženy jsou silnější, muži jsou slabší. Proč?

Slavomír Černý: Zase – jde o to nehledat viníka.

Martina: Ne, já hledám příčinu, ne viníka.

Slavomír Černý: Jde o to pochopit. A příčina je ve výchově. Jde o to, co se děje doma každý jeden den. My například doma děláme porady. To znamená, když je doma nějaký problém, tak svoláme poradu celé rodiny, a povídáme si. A vedeme naše děti – protože já mám dvě nevlastní dcerky, a mám roční dcerku – a povídáme si o tom tak, aby každá strana byla vyslyšena. To je extrémně důležité, aby se v rodině o těchto problémech mluvilo, a hlavně, aby se děti učily vnímat sebe, vnímat, že můj hlas je vyslyšen, aby dokázaly argumentovat to, co chtějí. A to, co se děje v rodinách, to, co kluci vidí a nevidí, formuje jejich vidění světa. To znamená, když kluk vidí, že táta je psychicky silný, nebojí se mámy – otevírá témata, je vychechtaný, je v pohodě, radostný, šťastný – tak si to bere jako svůj standard do života: Takhle žije chlap.

Ale v momentě, kdy chlapeček vidí, že táta je slabý, že tam není – sice jezdí každý rok k moři na dovolenou – ale máma je furt rozladěná, kyselá, táta na ni furt křičí, máma po něm křičí, o problémech se nemluví, nechává se to vyhnívat – tak si to bere jako lakmusový papírek toho, že takhle se žije do budoucna, do života, a bere to jako standardní normu. A potom se od psychicky slabého muže v podstatě očekává něco jako od ženy. A co si odnáší žena, když viděla, že maminka je generál, maminka funguje takhle? To je jenom příklad, všechny maminky nejsou generálky, často jsou do toho nuceny. Ale tato doba právě směřuje k tomu, že muž vyklízí pozice, protože se často ženy bojí. Takže nekomunikuje, bojí se, a žena se musí se postavit do jeho role, protože někdo musí nosit kalhoty, někdo tam musí být psychicky silný, někdo tam musí být. Takže ženy často přebírají tuto zodpovědnost.

A viděl jsem to u nás v komunitě už nesčetněkrát, kdy muž se tak nějak veze, a žena přebírá vůdčí roli: Zorganizuje výlet, udělá STKčko, zorganizuje rekonstrukci domu, všechno domluví, zařídí všechno okolo dětí, a muž prostě jenom přinese domů peníze. A spousta mužů žije v tomto příběhu: Já vydělám prachy, ty se postarej o zbytek. Jenže to ženu po nějakém čase extrémně unaví, protože není stavěna na výkon. Žena není stavěná na tlak, není stavěna na to, aby něčemu konkurovala. Ale bohužel, jsme v této době, a ženy jsou k tomu nuceny.

Martina: Ano. A některé ženy si dnes vyloženě říkají o to, aby se na ně muži dívali jako na muže.

Slavomír Černý: To je šílené.

Martina: Co myslíte, že je k tomu vede? V čem došlo k této poměrně zásadní změně?

Slavomír Černý: A já to zase vezmu na sebe: Já jsem nenáviděl ženy.

Martina: Muži, kteří nenávidí ženy – to je dost drsná detektivka.

Slavomír Černý: Je. Já jsem žil v tom, že ženský jsou prostě šílené krávy, nedá se s nimi mluvit, nechtějí mi dát. A v podstatě jsem měl myšlenky, že nenávidím ženy, protože jsem nenáviděl sebe, nenáviděl jsem život. Proto se mi nechtělo žít.

Martina: A jak se vám to přihodilo?

Slavomír Černý: Právě, že jsem neviděl vzor, protože u nás doma byl běžné, že se mamka s taťkou pohádali, bylo tři dny, nebo týden dusno, a pak se to nějak vrátilo do starých kolejí, a fungovalo se dál. Taťka mi dal vzor chlapa, který pracuje, protože taťka tvrdě pracoval, ale vůbec se doma nemluvilo o životě, takže já jsem přišel do dospělosti, a měl jsem už budovat jako rodinu – ale vůbec jsem nevěděl jak. Takže vztahy, které jsem měl, byly velice krátkého trvání, protože v momentě, kdy přišel nějaký problém, a já nevěděl, jak to řešit, tak jsem utíkal, zesměšňoval a ponižoval ženy, bral jako rohožky. A bylo to pro ženy, věřím, extrémně nepříjemné. Ale mně to vyhovovalo.

Ale měl jsem to štěstí, že jsem narazil na Milana Studničku, na psychologa Milana Studničku, a jeho taťku, který mi řekl: „Hele, ty se k ženám chováš jako hovado. Ty vidíš jenom svůj pohled, ale vůbec ženy nevnímáš. Nevnímáš děti. Vidíš jenom sebe. Ty jsi takový jájínek.“ A tohle bylo pro mě prozření, protože to mi nikdo v životě neřekl. A mně to změnilo život. My učíme chlapy vnímat třemi pohledy: Aby vnímali svůj pohled, vnímali pohled ženy a vnímali pohled dítěte.

Chlapi bojují s draky, budují firmy. A to vyčerpává, tak jdou nabrat sílu do rodinné pohody. A když pohoda není, dobíjejí se s milenkou, pornem, s kámošem.

Martina: Takže vy jste si prošel obdobím tupějšího macha?

Slavomír Černý: Ano.

Martina: K prozření, a člověka, kterému teď záleží na tom, aby měl po svém boku milující ženu, a rodinu v pohodě.

Slavomír Černý: No jasně.

Martina: Tak tomu říkáte.

Slavomír Černý: To určuje naprosto všechno. Protože my jako chlapi naháníme a kosíme draky, bojujeme s nepřítelem, v uvozovkách, v korporálech, budujeme firmy, stavíme hrady a zámky, v uvozovkách, a to vyčerpává. A my potřebujeme přijít domů, a někde nabrat energii. A kde jinde by se měla nabrat než v rodinné pohodě. Jenže chlapi často nevědí, jak rodinnou pohodu vybudovat. A když tam pohoda není, tak musí ještě bojovat se ženou, a protože ženu nevnímají, tak je žena nespokojená, takže to bere ještě víc energie. Proto jsou chlapi tak často vyflusaní, a musí se dobíjet někde jinde – milenkou, pornem, raději pojedou na víkend s kámošem, než aby se ženou řešili život. Já jsem měl jednoho klienta – byl to voják z povolání – a on mi říkal: „Já raději pojedu na misi do Afghánistánu, než budu řešit s mou ženou, co všechno ji trápí ve vztahu ke mně.“ Já jsem říkal: „Počkej, raději pojedeš…?

Martina: Mám pro něj špatnou zprávu: Už jsme se z Afghánistánu stáhli. Možná to bude muset řešit.

Slavomír Černý: A on říká: „Tam mám své jisté. Tam vím, na čem jsem, i s rizikem smrti.“ A to proto, že má v sobě tak obrovskou nejistotu, a tolik vnitřních zranění – jako muž – a nevěděl, jak to řešit, protože žena byla čím dál nespokojenější. A to, k čemu vedeme chlapy, je, aby tyto problémy řešili, aby je nenechali vyhnívat. Ale spousta mužů od toho právě utíká. Já jsem od toho utíkal také. A právě s tím – abych se vrátil k otázce – byla často spojena nenávist, protože my chceme ženu, chceme tu energii, chceme to ženský, chceme to příjemné, ale často děláme všechno proto, aby to nebylo.

Martina: Řekněte mi: Co jste se dozvěděl na své dlouhé cestě plné změn? Jak vnímají konflikty muži, a jak ženy?

Slavomír Černý: Tohle je zásadní. Děkuji za tuto otázku.

Martina: Rádo se stalo.

Slavomír Černý: Vnímání konfliktu je alfa a omega, protože v nás mužích je rivalita. My velice často konflikt pustíme z hlavy. To znamená, že se muž se ženou pohádá, a muž to velice často pustí z hlavy, protože už je to vyřčené. Ale v ženě tento skutek často zůstává dny, týdny, měsíce, někdy i roky. Když se pohádají dva chlapi, pokud to jsou ještě chlapi, tak se k tomu za dva dny vrátí, a řeknou si: „Hele, sorry kámo. Promiň, já jsem ustřelil.“ A druhý řekne: „Sorry, kámo.“ Pokud to jsou ještě chlapi. Dají si dva panáky, a nemají potřebu se k tomu vracet.

Martina: Já to tušila, že jsem chlap.

Slavomír Černý: Ale říkám – většinou. Když se pohádají dvě ženy, tak to je zpravidla na měsíce, někdy roky – někdy prostě kámošky už nikdy nebudou. Konflikt je mnohem přirozenější pro muže, což je vidět na malých chlapcích, když se malí kluci porvou, a tím si vlastně určují svou hierarchii. Prostě: „Já jsem silnější, a ty jsi slabší. Nazdar bazar.“ Ale u žen to takto zpravidla nefunguje. Proto je tak důležité – a my učíme muže – aby se k těmto konfliktům vraceli, protože ženy si často tyto konflikty zapisují na tak zvaný blacklist, a často chlapům vytknou nějakou věc, která se stala před deseti, patnácti, nebo dvaceti lety, protože si to pamatují úplně přesně. Dokážou popsat, jaké bylo počasí, jaké měla na sobě oblečení, jaké měl na sobě oblečení muž.

Martina: A jak se tvářil.

Slavomír Černý: Jak se tvářil. Ale je to tak. Ženy to dokážou vytahovat jako zajíce z klobouku, a chlap jako kouká: „Cože?“ Měl jsem klienta, který byl s ženou dvacet let, a ona mu furt něco vyčítala. On říká: „Vůbec nechápu, proč mně něco vyčítá?“ Ona mu vyčítala, že před sedmnácti lety, když spolu začínali chodit, tak se s ní nepodělil o sušenku, když byli na výletě. Řekne se: „To je kravina.“ Ale ona to měla v sobě nezpracované osmnáct let.

Žena má dojem, že ji muž nevnímá, neposlouchá, nezajímá ho, co říká. Takto muži přihrávají své ženy milencům, kteří se zajímají a jsou pozorní.

Martina: Myslím, že to nezpracovala, protože na to asi pravděpodobně pořád narážela, protože se nedělil dál. To bych asi možná viděla takto, protože jestli jinak měla v sobě jenom toto, tak by mi jí bylo trošku líto.

Slavomír Černý: Nebo mi chlapi říkají, že mu žena vyčítá, že se na ni před osmi lety blbě podíval v porodnici, nebo tam nebyl jako podpora. Nebo že před deseti lety pochválil maminčin koláč, a její koláč nepochválil. A tyto ženy to v sobě mají jako křivdu. A zase: Tyto ženy nejsou špatné. Jenom muži právě tento konflikt vnímali, jako že je to uzavřené, a už neměli tendenci se k tomu vracet.

Martina: A možná také neměli tendenci chválit koláč. Rozumíme si?

Slavomír Černý: To je další věc.

Martina: Možná, že některé tyto záseky – a teď už jsme opravdu jako pedagogicko-psychologická poradna, a to bych nerada, ale možná, že některé ty záseky – Někdy ne. Ženské mají opravdu sloní paměť, a dokážou si skutečné, i domnělé křivdy pamatovat skutečně desetiletí, a pořád se k nim vracet, a furt je vyčítat. – jsou možná také proto, že se tento model stále opakuje, jenom už nemá podobu sušenky, ale jiných věcí.

Slavomír Černý: Ano. A proto vedeme muže k tomu, aby měli koule se k tomu vrátit, a téma otevřít. V tom muži často dělají spoustu chyb, protože když žena začne něco říkat, tak muži často začnou argumentovat, bránit se, vysvětlovat, obhajovat se, vytmavovat, a žena to vlastně vnímá tak, že je nevyslyšena. A to je problém. Proto chlapům říkám, že ženy takto přihrávají milencům. Protože co dělá milenec?

Martina: Naslouchá.

Slavomír Černý: Má zájem. A muži na mě koukají a říkají: „To si děláš srandu?“ Říkám mu: „Je to tak, protože ses o ní nezajímal.“ Jenže oni řeknou: „Jak jsem se měl zajímat, když ona furt něco vyčítá?“ „Protože nevíš, jak to řešit. Protože ty potřebuješ pro ženu vytvořit bezpečný prostor, aby ti tyto věci řekla, ale nesmíš se bránit, argumentovat, vysvětlovat – ale vlastně pochopit.“ Ženy jsou neskutečně logické bytosti, ale spousta mužů to nevnímá, protože tam mají spoustu příběhů, které jsou naprosto nefunkční.

Martina: Pozor, vy jste teď řekl velmi důležitou větu: Ženy jsou velmi logické bytosti.

Slavomír Černý: Ano.

Alfa a omega je, aby si muž uvědomil, že se žen bojí, a proto utíká. Přiznat si to vyžaduje fakt koule.

Martina: Já myslím, že muži si velmi často o nás myslí, že jsme naprosto nelogické, a jenom přecitlivělé. Potažmo potom ještě jako argument nad vším, že když je žena nespokojená a nešťastná, tak je hysterka.

Slavomír Černý: Ano. A proto vlastně muž utíká, protože často zažil maminku, která mu furt něco vyčítala, hudrovala, a protože jako kluk neměl mechanismy, jak se bránit, tak prostě utíká, a nechá to vyhnít. Jenže bohužel, tento model je nefunkční. Proto se tolik vztahů rozpadá, proto se tolik rodin rozpadá. Je strašně smutné, že muži tento mechanismus nechápou, protože často nemají odvahu s ženou dané téma otevřít.

Martina: Jak je to v Restartu muže? Učíte muže, aby tento mechanismus pochopili? Jak se to dá naučit?

Slavomír Černý: Když k nám přijde chlap, tak ho v podstatě vedeme k tomu, aby čelil strachu. To je alfa-omega. Protože spousta mužů – jak jsme se, Martino, bavili o tom, proč jsou slabí – má spoustu strachu. I já jsem měl spoustu strachu. Když jsem si je začal vypisovat, tak jsem jich měl nějakých 32.

Martina: Které byly první tři nejhorší? Vzpomenete si?

Slavomír Černý: První byl strach z ženských emocí. A pak strach: Co si o mě druzí pomyslí. A třetí, že nebudu úspěšný. To byly moje nejhlavnější. Pak tam byl strach, jakože neuspěji, že neuživím rodinu, že bude ekonomická, ekologická katastrofa – a takhle. Tohle je alfa–omega, aby muž si uvědomil, že se bojí. A spousta mužů to nevnímá, protože tam je totiž ješitnost: „Přece se nebojím ženy? Já vydělám 100 tisíc, milión měsíčně. Přece mi nemůžeš říct, že se bojím ženy?“ A pak, když se o tom bavíme, a ukazujeme si to v souvislostech, tak už to vyžaduje odvahu. A na to právě máme KOCHferenci, „Klub odvážných chlapů“, protože to je KOCH. Protože to fakt vyžaduje odvahu si přiznat: Já se fakt bojím ženy. Já jsem to fakt nechal vyhnívat.“ Ty brďo, to bolí. To fakt bolí, když si to chlap přizná. Když úspěšný chlap, který je na titulcích časopisů, ke mně přijde, a řekne: „Ty jo. Já se jí fakt bojím.“

Martina: No, pěkně jste připomněl, že jeden takový strach položil vládu.

Slavomír Černý: Ano. A tohle vyžaduje fakt koule, a v podstatě je to moment dospívání v dospělého muže. Proto jsem napsal knihu Restart muže, protože spousta mužů si tohle potřebuje přiznat. A žijí v tom. A říkám zase: Muži nejsou špatní, jenom jsou to často vzorce, které si berou do dospělosti, a často je v těle dospělého chlapa, nebo dospělého muže, malý chlapeček, který tahá za nitky. Muži jsou často jako malí kluci.

Martina: Jenomže přesto všechno, co si teď říkáme, Slavomíre, tak modus operandi je, že ženské jsou hádavé, přemýšlejí především slovy, a jsou emotivní, pak, pokud možno, ještě třeba nechtějí s mužem spát, nebo ne tak často. Zatímco muž je zabedněný, nevnímá, neposlouchá je, všechno se mu musí tisíckrát opakovat. Tak když se podíváme do všech svých etap, kterými jsme v životě prošli, i do starých filmů, do kronik – co je na tom nového? Vždyť je to jako kdyby pořád dokola – je to pořád přes kopírák. Tak proč je to teď nějak jiné?

Slavomír Černý: Jde jenom o to, že je nás tady víc, a informace se šíří mnohem rychleji, a společnost je mnohem propojenější, takže tím pádem jsou tyto konflikty globálnější. A já se snažím chlapům pomoct pochopit, jak je důležité, aby byl chlap vzorem, protože to, co se děje v rodině, se děje i ve společnosti. A to, co se děje ve společnosti, je jenom součtem toho, co s děje v rodinách. To je ten problém. Proto má 40 procent deváťáků v dnešní době těžké deprese, protože muži jsou právě – a já teď budu šít do vlastních řad – fakt sráči, protože se bojí ženských, protože nevědí, jak to řešit, protože jsou často jako malí kluci, protože utíkají, nechávají to vyhnívat, nechávají v tom ženskou vykoupat, a myslí si, že ženská je na mateřské dovolené, a měla by to všechno zvládat. A to je to šílené. Protože my jsme, jako společnost, pokročili, ale tlak na jedince je milionkrát větší než dříve. Žijeme v době tlakové. A tlak na ženy je ještě mnohem větší.

Mně je žen upřímně líto, protože je to buď mateřství, nebo kariéra. A mateřství je považováno za něco, jako když si jdeme koupit rohlíky do obchodu, jako něco naprosto běžného. Přitom to je to nejvíc, co žena může dát. Ale bohužel ženy často nemají k mateřství vůbec podmínky. A když mají, tak chlap nad nimi má moc, co se týká peněz, a přijde domů, a začne jí vyčítat – žena doma s dvěma dětmi – že není uklizeno, že nenavařila. To je fakt masakr, to je fakt síla. A to je problém.

Martina: Ještě doplním, že jsi autorem mnoha knih Zapomenuté příběhy, které už mají šest dílů, také románu Krvavé levandule, a na svém blogu kechlibar.net komentuješ světové i domácí dění v politice. A tak teď potřebuji, abys pro nás okomentoval: Jsme my, tedy Západ, za poslední rok příliš aktivní v sebevražedných tendencích, či ne?

Marian Kechlibar: Spíš si myslím, že to, k čemu došlo, že se určité dlouhodobé trendy, před kterými občas někdo varoval, a občas byl někdo i popotahován za to, že před tím varuje – se prostě naskládaly pohromadě, a najednou už je nelze zapírat. Jak jsi mluvila o liberální demokracii a progresivismu, tak mně přijde, že to není úplně totéž. Progresivismus je ve spoustě věcí totálně neliberální. V Americe občas používají pojem successor ideology, nástupnická ideologie, aby zdůraznili, že řežim kvót a zavírání úst je ve skutečnosti značně neliberální, že je to v podstatě sociální inženýrství, které moc nerespektuje jedince. Protože podstatou liberalismu je respektovat jedince, alespoň v té klasické podobě – jedince a jeho svobodu – a progresivismus je zařízený na skupiny – ženy, muži, barevní, nebarevní, tohle pohlaví, ono pohlaví – takže tady bych jako matematik citlivý na definice varoval před směšováním těchto dvou pojmů. Progresivistům se očividně nejlépe daří v liberální demokracii, která je příliš nepotlačuje, někdy jim i nahrává, a když mají významnou moc, tak oni naopak utlačují liberalismus.

Martina: Ty jeden matematiku, tys ale zapomněl ještě na jednu proměnnou, protože když říkáš, že progresivismus se rozhodně nevyznačuje velkým liberalismem, tak by to mohlo znamenat, že to, čemu v současné době říkají liberální demokracie, snad liberální je.

Marian Kechlibar: Tak vždycky je to otázka relativity: Nevyhodí nás tady z okna a nezavřou na dvacet let. To je pořád docela dobrý výsledek. Je to lepší než mnoho jiných alternativ, které na tomhle kontinentě byly – a to i tady u nás. Před 40 lety bychom pěkně seděli v cele – ale asi neseděli, protože tehdy to bylo pohlavně oddělené – a estébáci by na nás měli spisy, a jeden z nás by měl o pár zubů míň, a podobně. Takže to je přece jenom pokrok. Jiná věc je, jestli se to dá udržet, a jestli lidé, kteří mají totalitní smýšlení, dokážou naše současné systémy vrátit ke své ideální představě, nebo aspoň částečně. Tomu se musíme bránit – tomu se tady bráníme. Je nás z podstaty významná část, v liberalismu jsou různé perspektivy, řekněme, a ano, alternativní perspektivy je třeba předkládat.

Martina: Já myslím, že rozumím tomu, co chceš říct, ale přece jen mám pocit, že když tehdy ti gentlemani v nějakém britském klubu popíjeli sladovou whisky a formulovali myšlenky liberalismu, tak měli na mysli trošku něco jiného než to, co my teď za liberalismus vydáváme. Ale podle toho, cos teď řekl, by nám mohlo stačit, že liberální je takzvaně to, když nepůjdeme bručet.

Marian Kechlibar: O Anglii 18. a 19. století lidi zase tolik nevědí. Tam se řešily značně neliberální otázky typu: Jestli povolit katolíkům vstup na univerzitu. Bojovalo se proti strašnému množství zděděných struktur, které už byly zjevně nefunkční. Ale upřímně, já si nejsem jistý, k čemu mě chceš dostat.

Martina: Víš co…

Marian Kechlibar: Tady dokonalá svoboda není. Je to ale stále v míře, že se nebojím policajtů, což je docela významný prvek. Chtěl bych, aby to tak zůstalo.

Progresivismus je teologie bez Boha. V některých směrech je velmi liberální – pohlaví, jakým zájmenem vám máme říkat. Ale u různosti názorů je extrémně rigidní.

Martina: Já jsem vůbec neměla v úmyslu se s tebou vydat touto stezkou, ale jak se to tak stává v rozhovorech s chytrými lidmi, intelekt nespoutáš, tak jsme vyrazili na jednu z odboček. A proto se pojďme vrátit.

Marian Kechlibar: Progresivismus je jakási intelektuální bondáž, a ne moc konsensuální. Jo. Když se oni baví o liberalismu, tak progresivismus se vyznačuje tím, že v některých směrech je extrémně liberální – je tam možné si říct, kdo jste jaké pohlaví, jakým zájmenem vám máme říkat – ale v jiných, jako je právě různost názorů, tam je extrémně rigidní, tam je to čistá teologie bez Boha. Já bych byl tedy radši pro plošný liberalismus, omezený než v jednom směru totálně volný, a v jiném totálně rigidní.

Martina: Ty jsi řekl, že mnozí lidé za některé věci, které formulovali a nazývali pravými jmény už v uplynulých letech – tedy, že společnost, Západ, evropská společnost, bude mít tyto potíže – mnohdy sklidili posměch – někdy, v lepším případě jenom posměch – a teď se ukazuje, že některé jejich výroky byly prognostické. Řekni mi, co na Západě, když vezmeme Západ jako celek, nejvíc selhalo?

Marian Kechlibar: Já si tedy myslím, že je to prostě naivita, co vedlo západní společnosti třeba k dnešní krizi s imigranty, protože ony se vynořily ze studené války jako vítězové, nepochybně bohatí – nejbohatší společností na světě byly v roce 1990 – a to mohlo snadno vést k představě, že tamní společensko-politické uspořádání tak, jak bylo, je nejlepší, nejmocnější, nejsilnější, a nic je nemůže ohrozit. Vyhrály nad Sovětským svazem – to zrovna nebyl malý výkon, to byl velký výkon. A myslím, že se pořád ještě odráželo, myslím, že to byl Schwarzenberg, kdo říkal: „Vy si myslíte, že jsme tak slabí, že nás pár uprchlíků rozvrátí?“ No jsme.

To je to: Konkurenčních modelů je strašně moc, a já si vůbec nejsem jistý, nakolik si zrovna progresivní mládež uvědomovala, že se třeba někdo může přistěhovat na Západ, a přitom stále ještě vyznává kult doby železné – se vším všudy – a dává preferenci tomu, aby se sekaly ruce za krádež, a stínalo za opuštění náboženského směru, a tak dál, a že může žít v kulisách mrakodrapů a sociálních dávek, a v podstatě to s pohrdáním a nenávistí maximálně využívat, ale toužit po něčem nám totálně nepochopitelném. Jenomže ono to tak je.

Já teď pozoruji, že teď třeba Zelení měli svůj sraz v Německu, Parteitag, kde už je celkem zřetelně vidět, že některým těmto lidem to dochází, a některým ne. Takže na sjezdu strany byli rozhádaní, protože zejména nejmladší, mladí Zelení tlačili pitomosti, ale starší, kteří už jsou často třeba v pozicích starostů, říkali: „To už fakt nejde. Naše města už nezvládnou vámi zprostředkované poměry.“ Nevedlo to k úplnému rozdělení strany. Na rozdíl od Rakouska, kde se svého času štípli přesně na těchto tématech, a založili dvě různé strany, z nichž jedna zůstala jako Zelení. Ale i tak je tam tento vnitřní konflikt obrovský.

A realita se v mozku propracovává různým tempem, a to taky podle toho, jaké máte osobní zážitky. Pokud někdo žije v nějaké nóbl čtvrti, tak se nemusí bát, že mu shoří elektrická koloběžka, nebo běžné auto, protože kolem táhl nějaký dav. Ten, kdo už žije v nějakých jiných poměrech, se potkal s jinými problémy, a je realističtější. A samozřejmě druhá věc je, že tady je válečný stav na Ukrajině, různé spory s Čínou, byť tedy v poslední době se zdá, že Čína trošku zaveslovala zpět, a spíše nechce jít do nějaké ostré konfrontace. A z toho všeho nám vychází celkem zřetelně, že západní civilizace s jejím liberalismem je jeden model, relativně úspěšný, ale rozhodně musí počítat s tím, že má protivníky silné, odhodlané, a tak dál, a možná by měla přemýšlet o tom, čím bude atraktivnější než oni. Protože když někam přijde nějaký katarský šejk s kufry plnými dolarů, tak působí už jenom těmito kufry plnými dolarů, a může získat nějaký vliv pro Hamás, a podobně. A teď je otázka: Co my vůči tomu postavíme vstříc?

Progresivisté nemají rádi osobní svobodu

Martina: Tak schválně, co myslíš, že vůči tomu teď, v současné době, může Západ jako takový, postavit jako lákadlo, a jako obhajobu své další existence a rozkvětu?

Marian Kechlibar: Přesně to, co progresivisté nemají rádi, a to je osobní svoboda. Víceméně celé dějiny lidstva jsou soupeření různých skupin, kmenů a národů, vedených typicky nějakým císařem, velkým náčelníkem, chánem, a tak dál, ale my jsme umožnili lidem osobní autonomii, a to je podle mě to, co rozkládá Saúdskou Arábii zevnitř: Mladí Saúdové vystudovali v Londýně a v New Yorku, a vracejí se s představou, že jim stát nebude kecat do toho, co nosí na hlavě, a jestli už smějí řídit auto – v souvislosti s pohlavím.

Martina: Promiň, můžu vstoupit? Ono to tak vždycky úplně nefunguje, protože vezměme v úvahu, že většina třeba afrických diktátorů má za sebou prestižní školy, a pak se vrátili, a decimovali, nebo snědli svou opozici.

Marian Kechlibar: Ano, ale to jsem neřekl. Ale je zjevné, že zrovna ze západního světa se ty myšlenky dotahují jednak tímto způsobem, tedy lidmi, kteří se osobně vrátili – to tak ale vždycky bylo. Když tady panoval Metternichův absolutismus, tak sem tahali liberální myšlenky lidé, kteří třeba nějakou dobu pobývali v Anglii. Proto se zaváděla evidence toho, kdo kam přijel, tajná policie to sledovala, protože chtěla vědět, kde, kdo bude šířit myšlenky o tom, že člověk má mít hlasovací právo. A vždy to tak bylo, že opravdu fyzickým posunem osob se šířily myšlenky. Koneckonců i k nám se šíří islám, a propalestinská hnutí, tedy opačným směrem. A druhá věc je, že internet – a internet není fakt zařízený na to, aby fungoval halal – tam prostě inženýři, kteří tyto systémy vymýšleli, rozhodně nemysleli na to, že by měl být administrátorem imám, který zabrání posunu nevěřících myšlenek do správy komunit, nebo že otec má totálně kontrolovat veškerý provoz z mobilu své dcery, a podobně. Tudíž je to taky taková roura a třecí síla, a zrovna v bohatých zemích Perského zálivu se to docela projevuje.

Martina: Prosím tě, ty jsi tady vzpomenul kongres strany Zelených v Německu, a popsal jsi, řekněme, tamní těžký spor mezi mladšími a staršími: Řekni mi, v této situaci je tedy markantní, že i některým dřívějším vítačům je současná proimigrační politika Evropské unie už proti srsti? Už dokážou nazřít, že se třeba mýlili a že pokračovat v tomto trendu by mohlo být do budoucna až sebevražedné? Dokážeš vysvětlit, co vedení Evropské unie drží u toho, že tento záměr stále prosazuje, a to navzdory přání části obyvatelstva, a že toto přání obyvatelstva naprosto nereflektuje?

Marian Kechlibar: Když se podíváte na dění v Evropské unii, tak v nejpostiženějších zemích je vesměs právě bezmocnost – oni spíš nedělají nic. Migrace probíhá sama. Oni samozřejmě, ve spolupráci nějakých zdejších spolupracovníků, třeba v Itálii, neustále vyšetřují neziskovky, jak moc si rozumějí s pašeráckými klany, ale v zásadě je tlak z venčí částečně spontánní tím, že je v našem okolí vysoká porodnost, a pak jsou zde půlfaktory, jako dobré sociální zabezpečení. Člověk úplně krásně vidí, jak se tyto proudy třídí podle toho, které země jsou štědřejší, a které jsou méně štědré: Třeba do Dánska nejde skoro nikdo, do Švédska spousta lidí, a námi spíš jenom procházejí, protože tady není žádné terno sedět ve Vyšných Lhotách s miskou rýže, takže se snaží zmizet co nejrychleji.

Martina: Zatím.

Marian Kechlibar: Já vím. Ale Česká republika na to asi nebude mít reálně peníze, aby zrovna tyto lidi vydržovala. Je to spíš naopak, tedy že postupně začínají zjišťovat, že to je špatné i v Německu, a jinde, a že prostě tyto možnosti nemají.

Martina: To se právě chci zeptat, jestli si myslíš, že utopické sny o integraci migrantů, a o pokračování v tomto nastoupeném trendu, už jsou…

Marian Kechlibar: Podle mě je to jednoznačně překročená kapacita. Když přijde deset Afghánců, tak jim nezbude než se přizpůsobit desetimiliónové, nebo stomiliónové vládě. Když jich přijde sto tisíc, tak vytvoří svou vlastní komunitu – už se přizpůsobovat nemusí. Čili, je to všecko otázka toho, že kvantita má svoji vlastní kvalitu. V současné době, kdyby se nějakým zázrakem zavřely hranice, tak někdy kolem roku 2070 to možná budeme mít zpracováno. Ale ony se nezavřou. To by v podstatě znamenalo zrušit azylové právo, a na to nějak u nás zatím nejsou nervy, i když občas pozoruji, že se občas tato myšlenka vynoří. Azylové právo, které bylo dohodnuto ve stínu druhé světové války, nemělo vlastně sloužit k masivnímu stěhování celých národů, a je to v podstatě úchylka od toho, co byl původní záměr, ale pořád to ještě nevypadá, že by kterákoli západní země měla odvahu říct: „My od těch smluv odstupujeme, a budeme azyl udělovat jenom v nějakých výjimečných případech, když je válka v našem bezprostředním okolí, a za ten zbytek světa nechceme nést odpovědnost.“ Tečka.

Některé mladé ženy mají tendenci přehánět to se sebeobětováním, nebo s pečovatelstvím pro lidi, kteří si to nezaslouží. Mají v očích fanatické světlo.

Martina: Mariane, nechci tě nutit ke spekulacím, ale mám prostě pocit, že se rád držíš faktů. A proto se tě chci zeptat: Vidíš za tím – když si Evropská unie položí vedle sebe tato fakta, a přesto v této politice pokračuje tak, jak pokračuje – úplnou politickou neschopnost a ignoranci, nebo záměr?

Marian Kechlibar: Tady je obrovská setrvačnost. My se ještě pořád vzpamatováváme z peaku Gréty, kdy v té době všichni začali šílet kolem klimatické změny, a projevilo se to mimo jiné značným množstvím hlasů pro zelené strany, které s sebou táhnou typicky otevřenou migrační politiku, ačkoliv by v podstatě nemusely. Mezi ekologií CO2 na jedné straně, a migrací z Afriky na druhé straně, je velice volné ideové spojení. Dokážu si představit pravý opak, že musejí zůstat v Africe, aby si nezvyšovali svou uhlíkovou stopu, kterou, když se přestěhují do Evropy, mají vysokou. Ale fakt je, že těsně před covidem byla Evropa výrazně naladěna na tuto vlnu, a to se projevilo ve složení všech možných orgánů, včetně Evropského parlamentu, a podle mě se to částečně projevilo i výběrem eurokomisařů.

Jiná věc je, že von der Leyenová je prostě kamarádka Merkelové, která pořádně nic neumí, ale dokáže neurážet, takže vybublá nahoru jak korek, kdežto třeba relativně schopný Manfred Weber dráždil lidi právě tím, že je schopný. A teď už je vidět, že zelená vlna zase poklesla, z Thunbergové – chuděry – je autistka vychovaná komunisty – já se na ni v podstatě nezlobím – a teď štve proti Židům, nikdo neví proč, a sebralo jí to popularitu.

A začalo se projevovat, že dekarbonizační procesy jsou šíleně drahé, takže začínají vítězit politici, kteří říkají: „Dost tohoto šílenství.“ To bylo i nezanedbatelným faktorem i ve vítězství Gerta Wilderse, protože Nizozemsko jelo v takovýto programech, nejenom v dekarbonizačních, ale i denitrogenizačních, o sto šest – prostě snažili se snížit emise dusíkatých látek, což mělo negativní vliv jak na zemědělství, tak třeba na stavbu nových domů, a podobně.

Martina: Také mu prognózy nedávaly příliš šancí.

Marian Kechlibar: Ony mu dávaly šance, že se umístí, ale ne s takovýmto náskokem.

Martina: Překvapení.

Marian Kechlibar: Prostě se mezitím změnila nálada. Ale kontinent této velikosti má strašnou setrvačnost, a to je mimochodem nevýhoda velkých celků. Neustále se potkávám s lidmi, kteří křičí: „Více Evropy, protože budeme silnější.“ Ale zároveň budeme rigidnější. Tyto velké celky mají tendenci – jako Titanik – plout dopředu na svém starém kurzu, ale než uhnete kurz doleva, nebo doprava, tak můžete narazit. Od doby Římské říše uplynulo dva tisíce let, a furt jsou na světě velké a malé státy, a kdyby bylo být malým státem tak nevýhodné, tak by neexistovaly. Ale ony mají nějakou schopnost přežít, kterou třeba velké celky nemají, protože v nějaké kritické chvíli rozhodnou špatně, a rozpadnou se. A myslím, že to na Evropě vidíme naprosto dokonale: Tam je prostě taková setrvačnost, lidé v Bruselu jsou tak vzdáleni od svých rodných zemí, a tak dál, že prostě nemusejí být včas schopni zpětné vazby.

Martina: Ty jsi nedávno v jednom rozhovoru řekl, že veteráni druhé světové války by dnešní situaci rozuměli lépe, a dokázali by ji účinněji řešit, ale už jsou bohužel dávno mrtví. Jak jsi to myslel?

Marian Kechlibar: Tak pro veterána druhé světové války nebylo žádné překvapení, že může být zfanatizován jedinec myšlenkou, kvůli které půjde zabíjet a umírat. To je nám tady pořád ještě divné. Já myslím, že část lidí na Západě, která byla upřímně zděšena, když viděla islamisty táhnout Essenem pod vlajkami se šahádou – to je opravdu jiný svět. A to v našich vlastních ulicích, v ulicích západní civilizace. To by pro veterány nebylo takové překvapení, protože věděli, že jsou alternativní struktury, nebezpečné, silné, schopné motivovat lidi k sebevražednosti, k destruktivitě, a že něco takového klidně může kvést pod středověkými katedrálami. Německo se za nacistické říše neuvěřitelně zvrhlo – byla to vzdělaná země, kulturní, a tak dále, a stejně překlikla do něčeho šíleného. Takže pro veterána by to nebylo takové překvapení.

Martina: Nechci ti nic podsouvat, ale ty jsi teď hovořil o fanatismu. Když sleduješ svět kolem sebe, tak zahlédl jsi podobný lesk už i v očích současníků?

Marian Kechlibar: Já jsem ho viděl v očích těch vítacích zástupů v roce 15. To byla zaplněná hala, nádražní, a povětšinou to byly ženy – bohužel. Určitý typ mladé ženy má určitě tendenci přehánět to se svým sebeobětováním, nebo s pečovatelstvím – přenášet to na lidi, kteří si to nezaslouží. Ale to neříkám, že čtvrtina davu za to nemůže. A sám si vzpomínám na to, co bylo proti: To bylo strašně moc demonstrací proti migračním kvótám, a tak dále. A přišlo mi, že když byly proti tomu protidemonstrace, co tady taky organizovali mladí Zelení, kterým je dvacet, a podobně, tak tam byl tento fanatismus vidět daleko zřetelněji než na hlavních demonstracích.

Martina: Aby to nezůstalo jenom na ženách, které velice zapáleně…

Marian Kechlibar: Asi budeš souhlasit, že když se sejde tlupa mladých progresivistů, tak je tam míň chlapů než ženských. Když se sejde Klausova tlupa, tak je tam drtivá většina chlapů, dědků, ale strašně málo žen. Já si pamatuji, jak jsme se jednou potkali na jedné akci, kde jsi byla jediné děvče.

Výhodou je, že v Bruselu jsou extrémně nejednotní, a málokdy se stane, že by byl jeden stát proti sedmadvaceti

Martina: To je pravda. A na akcích lidí, kteří jsou ochotni se přilepit k asfaltu, je možná více studentek, děvčat – můžete to podrobit zkoumání. Ale na druhou stranu ten lesk, o kterém jsme se bavili, je možná vidět i v očích mnoha mužů, potažmo novinářů, potažmo politiků. Pozoruješ ho stále?

Marian Kechlibar: Asi jo. Občas. Ale tito lidé začali být opatrnější. Většina z nich nejsou takoví fanatici, aby tlačili názor úplně „über alles“, třeba za cenu poškození vlastní pověsti. V roce 15 to viselo v takové, řekněme, nejistotě, to se mohlo stát cokoliv. Česká republika se mohla stát totálně protiimigrační, ale mohla taky z nějakého důvodu naskočit na „Wir schaffen das!“, a podle mě část lidí možná doufala v to, že tato jejich myšlenka převáží za A) pod tlakem reality, že těchto lidí tady bylo hodně. Za B) přání Němců, které tady dodnes má, bohužel, silné posluchačstvo. Ale nestalo se, a část z nich se rozhodla, že to bude spíš skrývat. Určitě jsou i lidi, kteří změnili názor, ale to je těžké posoudit zvenčí.

Martina: Mariane, a nemyslíš si, že jsme o nějakou koňskou délku blíže tomu „Wir schaffen das!“ poté, co ministr Rakušan za nás podepsal v Evropě onen tolikrát zmiňovaný migrační pakt? I když on zarputile tvrdí, že v něm žádná ustanovení o kvótách nejsou, ale právníci tvrdí, že jsou a že pokud nebudeme tyto kvóty plnit, tak budeme platit, a tak dále. Myslíš si, že i nás čeká toto obohacení?

Marian Kechlibar: Obávám se, že tato možnost je reálná. Ale samozřejmě přijde nová vláda, a ta může takové podpisy vypovědět, a zkuste ji pak k něčemu přinutit. Když v roce 15 byly na podzim volby v Polsku, tak se prostě vystřídaly strany, a i když Polsko už před tím souhlasilo s rozdělovacími kvótami, tak je pak prostě odvolalo, a nikdo je nedonutil k opaku. Tečka. Prostě nevzali ani jednoho. A samozřejmě i Evropská unie se různým způsobem mění: Je tady Meloniová v Itálii, možná bude Wilders v Nizozemí, a tito lidé po nás nebudou chtít, abychom brali migranty. Oni zase mají jiný názor. Takže spíš je to otázka, jestli po ministru Rakušanovi bude ministr, řekněme Čech, který bude hledět na české zájmy a který prostě odmítne kvóty plnit – a jsem zvědav, co udělají. Myslím, že je slušná šance, že by se to obešlo bez konkrétních následků.

Martina: To mě překvapilo, že říkáš, že není problém tyto smlouvy neplnit.

Marian Kechlibar: Mezinárodní politika je do značné míry o tom: „Přinuť mě!“ – Je to tak.

Martina: Myslím, že táta náčelník je dodnes v tomto přístupu Island, protože ten skutečně dokázal říct: „Víte co, my vám nic platit nebudeme. My jsme vládu svrhli, přepsali jsme ústavu, a my to teď vedeme jinak.“ A ticho po pěšině.

Marian Kechlibar: A zase ta výhoda uspořádání v Bruselu je, že jsou tam extrémně nejednotní, to znamená, že se málokdy stane, že byste byl sám proti sedmadvaceti, spíš to bude 16:12, a v takových situacích začíná už být – aspoň dokud je – zachováno právo veta v důležitých věcech, což je důležité, takže prostě není zas tak výhodné šikanovat nějakou stranu, protože ona nám to pak později může vrátit. A tak dál. Takže tvrdý tlak. Já třeba nesouhlasím se spoustou Orbánových politik, ale všímám si, že i s ním radši jednají, než aby mu vysloveně kroutili ruce za záda. Využívá toho tedy způsobem parazitním, ale tak to chodí.

Politika následuje demografii. Dovezete-li Blízký východ, budete mít Blízký východ se vším všudy. Na zaslepených liberálech mě zaráží, že si to neuvědomují.

Martina: Říkáš, že pro nás je jakousi výhodou, a možná do budoucna spásou, nejednotnost v Evropském parlamentu. Ale aby to přece jenom nedopadlo tak – jako už to jednou přinesla historie – že když už nájezdníci stáli na hranicích Říma, tak se senátoři dohadovali, komu vztyčí v Senátu sochu. Uvidíme. Ale ty jsi tady hovořil o tom, že si myslíš, že my zkrátka dlouho nebudeme cílovou destinací pro žádné migranty z Afriky, nebo Blízkého východu. Nemyslíš, že můžeme čekat spíše vlnu migrantů v podobě původních Francouzů, Švédů, Němců, kteří budou prchat před novými poměry, a před obohacením?

Marian Kechlibar: Za prvé bych chtěl svou predikci kodifikovat tím, že náš sociální systém zůstane prostě lakotný, takže vůči švédským, nebo německým nabídkám to není lukrativní. Tito lidé musejí splatit třeba 200 000 pašerákům, a to prostě z českých dávek zatím nejde. Většina z nich nemá kvalifikaci, aby si našla dobrou práci, a tím pádem si myslím, je toto naše hlavní ochrana. Upřímně. Nic víc. Dokud nezačneme utrácet za nicnedělání Afričanů, tak je to furt ještě dobré, jo. A samozřejmě, obávám se nějaké možnosti, že by Evropa silou prosadila, že jim budeme muset dávat sociální dávky na německé úrovni – to je neudržitelné, a v Bulharsku by to byla extra neudržitelné – ale lidi měli hloupější nápady, které realizovali.

Nicméně jsi mluvila o migraci „zápaďáků“. Ono je to vidět u těch ekonomicky slabších států – přibývá tady Španělů a Italů. Bývalo to extrémně vzácné, potkat tady španělsky mluvícího občana, dneska už to není zase tak vzácné, a někteří z nich si tady zakládají byť třeba jenom malé podniky, a podobně. U lidí bohatších se domnívám, že jejich přirozenou tendencí bude stěhovat se do jiných bohatých zemí, které jsou ale bezpečné, protože si můžou dovolit, dejme tomu, dům někde v Austrálii, takže pojedou do Austrálie. Poměrně hodně bohatých Němců je ve Švýcarsku. Tam je sice spousta imigrantů, ale švýcarská policie to nějak drží, kdežto v Berlíně bych o tom pochyboval. Takže tam, myslím, bude dvojkolejný provoz. A chudší státy, které mají problém, ať už je to Itálie, nebo Řecko, nebo Španělsko – tak pro ně může být východní Evropa celkem přijatelná. Lépe postavení lidé z bohatých západních států budou vyhledávat destinace typu Spojených států, Austrálie, a tak dále, které mají, mimo jiné, tu výhodu, že jsou plošně větší. Takže, podíváte-li se na Spojené státy, tak tam opravdu je široký rozsah kvality života, od nejpříšernějších slumů, kde žijí nějací lidé v chatrčích, bez tekoucí vody, a ještě se tam vyskytuje infekce měchovcem žilnatým, a podobné věci, které jsou typické pro Afriku, až po velice, velice luxusní čtvrti, kde je prostě jedinec bez dvou porsche v podstatě jako sluha. A vzhledem k tomu, že tato země má několik miliónů kilometrů čtverečních, tak na sebe nenarážejí, kdežto v hustě osídleném Nizozemsku nemůžete zajistit, abyste na sebe nenaráželi. Tam je moc lidí, a začínají být v příliš těsném kontaktu. Čili tedy z hlediska bohatého zápaďáka je výhodné se přestěhovat někam, kde narážet nebude.

Martina: Mariane, ty jsi vyslovil jistou naději do budoucna, která by mohla spočívat v tom, že náš sociální systém zůstane lakotný. A teď je jenom potřeba se podívat na to, jaká je současnost, a zda-li třeba náš sociální systém zůstal lakotný, nebo spořivý, třeba i vůči ukrajinským migrantům. Ale to je asi záležitost, která se bude časem také ještě zpracovávat, vyhodnocovat, a výsledky budeme teprve znát. Pojďme se podívat dál. Ty jsi tady zmiňoval Grétu, zmiňoval jsi, jakým způsobem se Gréta najednou zase vyprofilovala, kromě ochrany životního prostředí, i politicky, a propalestinsky. To jsou záležitosti, které v poslední době mnoho lidí přivádí ke sledování zpráv, když vidí demonstrace stovek tisíců lidí, jako byly ty propalestinské. Jak to, prosím tě, vnímáš ty?

Marian Kechlibar: Politika následuje demografii, to znamená, dovezete-li Blízký východ, budete mít Blízký východ se vším všudy. To je něco, co mě právě na liberálech, těch klasických, zaslepených, zaráží, že si neuvědomují, že vystřídají-li etnikum, tak je poměrně pravděpodobné, že ono si s sebou přinese svoje vlastní návyky. Ale každý primitiv si uvědomuje, že to znamená třeba jinou kuchyni, že prostě bude kebab, ale málokdo si uvědomuje, že to znamená i odlišnou politiku, odlišné hodnoty – kdo je v právu, kdo není v právu, co se nesmí dělat. A přitom, když máte v nějakém městě 20, 30 % muslimů, což zase tak totální výjimka ve velkých městech není – tak bodejť by tam nebyly propalestinské demonstrace zabírající celá náměstí. To, že někomu nedocházelo, že třeba k tomu dojde a že část těchto lidí nebude jenom takových, že jim jde o práva, ale že to jsou vyslovení příznivci terorismu – což tedy asi je – že toto někomu nedocházelo, je pro mě pořád šokující. Ale holt jsem si na to už zvyknul.

Koncem loňského roku byl publikován výsledek zajímavé studie na téma majetkové nerovnosti. Výzkumný ústav práce a sociálních věcí zjišťoval, jak lidé vnímají majetkové rozdíly mezi nejbohatšími a chudými v Česku, a pak pocity porovnal se skutečností. Dotazovaní tipovali, že nejbohatší pětina vlastní necelou polovinu majetku v Česku a nejchudší pětina pět procent. Podle hlasu lidu by bylo ideální, kdyby nejbohatší vlastnili třetinu a nejchudší deset procent z celkového bohatství. Realita se ovšem s pocitem i ideálem veřejnosti naprosto míjí. Nejbohatší pětina vlastní 80 % veškerého majetku a nejchudší pětina pouhé dvě desetiny procenta!

Ne tak dávno, jenom před pěti lety, platila Česká republika podle Eurostatu za nejvíce rovnostářskou zemi z celé EU, pokud jde o příjmovou nerovnost. Pětina s nejvyššími příjmy si vydělala pouze třiapůlkrát více, než pětina s nejnižšími příjmy. Je pikantní, že vedle příjmové nerovnosti se ocitáme na špici také u nerovnosti majetkové, což je samozřejmě jiná disciplína. Majetková nerovnost je u nás vyšší, než v Německu, Velké Británii či USA, když nejbohatší jedno procento obyvatel vlastní přibližně 36 % celkového majetku země.

Lze asi předpokládat, že majetková nerovnost netrápí nejbohatší pětinu, a určitě ne nejbohatší procento. To ale neznamená, že majetková nerovnost není problém. Ví se, že když se majetek nabývá převážně dědictvím, a ne vlastní prací a pílí, narušuje to mezigenerační sociální mobilitu. Také platí, že velké bohatství představuje velkou společenskou moc. Ta se projevuje ovlivňováním politiků a politiky, což nesvědčí demokracii. Rovněž je jasné, že příjmy z práce jsou nesrovnatelně nižší, než příjmy ze spekulací, takže se nůžky mezi bohatými a chudými rozevírají a majetková nerovnost se stále prohlubuje.

Debata o majetkové nerovnosti se ovšem z logiky věci považuje za chůzi po tenkém ledě. Bohatství je běžně předmětem závisti a závist patří mezi nejhorší emoce. Dříve narození pamatují, že závist otravovala i takovou společnost, ve které byla majetková nerovnost, ve srovnání s dneškem, limitně blízká nule. Kdo má k závisti sklon, většinou nerozlišuje mezi původem majetku. Původ je přitom zcela zásadní kritérium, protože jedinou polehčující okolností pro majetkovou nerovnost je rovnost šancí pro účastníky soutěže.

Zdravá společnost je taková, ve které úspěch, dosažený vlastní prací, pílí a nadáním je kvitován a obdivován. Při velké majetkové nerovnosti ale dochází k tomu, že usilovnou prací, pílí a nadáním je těžké se uživit, natož zbohatnout. Však také při dotazu na know-how, jak se stát boháčem, odpovídají ti nejzámožnější, že byli ve správné chvíli na správném místě. Ze svého bohatství se spíše vyviňují, než by se jím chlubili. U majetku získaného spekulací, či podvodem pak je místo závisti na místě vyšetřování a trestní řízení.

Průzkum o vnímání majetkové nerovnosti vysvětluje, proč se u nás o tomto problému nemluví: Lidé nevědí, jak se věci mají – a kde není žalobce, není soudce. Extrémní majetková nerovnost je politický problém. Zmíněný průzkum se zaměřil i na to, komu majetková nerovnost nejvíce vadí. Ukázalo se, že to jsou voliči politického hnutí ANO, jehož lídrem je jeden z nejbohatších lidí u nás, Andrej Babiš. Co z toho plyne? Pokud lidé, kteří preferují nízkou nerovnost, nezávidí Babišovi jeho miliardy, lze diskusi o vlivu majetkové nerovnosti klidně vést bez obavy z negativních emocí.

Čeho je moc, toho je příliš – a extrémní majetková nerovnost je zkrátka

nešvar. Myslí si to mimochodem i 250 miliardářů a milionářů, kteří vzkázali politikům do Davosu, aby zdanili jejich bohatství. „Nerovnost dosáhla kritického bodu a její cena pro naše riziko ekonomické, společenské a ekologické stability je vážná. A každým dnem roste. Stručně řečeno, potřebujeme jednat hned.“ Tak apelují na politiky v otevřeném dopise miliardáři, nervózní ze svého bohatství a moci. Bohužel mezi signatáři chybí Bill Gates, Jeff Bezos a Elon Musk.

Martina: Když mluvíte o hmyzu, tak jsem si vzpomněla na experiment University of Washington, která zkouší využít k vakcinaci komáry.

Peter Staněk: Ano, to je pravda. A dokonce nejenom zkouší – to se už děje.

Martina: Ano.

Peter Staněk: A geneticky upravení komáři – to už je dokonce v Evropě.

Martina: Kteří mají zlikvidovat komáry, kteří roznášejí horečku denque.

Peter Staněk: A zpráva kongresového výboru pro kontrolu tajných služeb, která zapisovala výpovědi americké CIA, NSA, již před osmi lety konstatovala: „Čína, ve spolupráci se Severní Koreou, vyvinula geneticky sekvencovanou zbraň, která Evropany zabíjí, a Asijce ne.“ Konec citátu. Můžete si to najít v knize Lži a pravdy CIA. Proč? Taky k tomu řeknete, že je to ruská propaganda? Když chcete zdroj, tak například Kennedy junior, a jeho zprávy a výpovědi před kongresovými výbory a podobně. To opět prohlásíte, že to je ruský agent? A že to neberete. A co neberete? Neberete to, co se nehodí do vašeho myšlenkového schématu, nebo je to selektivní vidění ve smyslu: „Co na můj pohled na svět sedí, to beru, to je v pořádku. A co nesedí, to prohlásím za hoax, ruskou propagandu, a tak dále.“ Nebo si opravdu myslíte, že se nepokoušejí změnit na Slovensku náladu vůči Ruské federaci? Dělali všechno možné a nemožné 3,5 roku. A jaký je výsledek? Takový, že 67 procent se dívá na Rusko jako na přítele. Neuspěli, a tak zvýší výdaje na hoaxy a výdaje na postihování všech dezolátů, a tak dále. Nevychází jim to. V Čechách bohužel byli velmi úspěšní.

Martina: Pane profesore, já vím, teď se vrátím někam, kde už jsme být neměli, ale pořád se mi vrací, že jste říkal, že americká armáda testovala látku, kterou lze vstříknout člověku, a ten je pak neuvěřitelným způsobem posílen.

Peter Staněk: Ano, o tom se můžeme bavit, ta opravdu funguje.

Martina: Co to je za materiál?

Peter Staněk: To je předmětem vojenského tajemství. Je to látka, enzym, který se dává intravenózně do žíly, a funguje to. Stejně jako Japonci vyvinuli materiál, který je opět enzymatický, který vám dávají do žíly – a teď se podržte – 10 až 12 hodin vidíte v absolutní tmě. Jak je to možné? A teď se skokem vrátím do našich smyslů a řeknu, že máte 21 smyslů, oficiálně používáte pět, a ostatní smysly, které nepoužíváte, nejsou zlikvidované, jak tvrdí biologové, že co nepoužíváte, zhyne. Ony jsou tam, a jsou pouze vypnuté. A jeden z těchto smyslů je následovný: Ve vašem oku je zrcadlící část, která umožňuje podstatně lepší využití fotonů pronikajících skrze vaši zřítelnici do vašeho oka, podobně jako je to u sovy, nebo jiných nočních živočichů – jenomže tuto schopnost máte vypnutou. Umíte si představit, že váš organismus je schopen zachytit změny pulzace magnetického pole? Že vaše ruka je schopná analyzovat mikroseizmické otřesy, protože ví, že bude zemětřesení – uteče – a vy to nevíte? Prý to nevíte. Ale když ruku položíte na zem, tak skutečně cítíte mikroseizmické otřesy, když otevřete ty další smysly. A právě u těchto dalších smyslů otázka zní: Proč nás asi jimi příroda vybavila?

Martina: Abychom přežili?

Peter Staněk: Ne. Není to otázka Darwinova výběru druhů, ani otázka přežití – zřejmě je to něco vyššího. A otázka: Proč je nemůžete otevřít? Znova se vrátím, jak zní bezpečnostní protokol třídící informace u 90 procent lidí? Je to emočně logický kód, který je odrazem etických, morálních a mravních principů sociální skupiny, které jste členem. Máte tam materiální věc, kterou můžete odvážit? Ne. Je to morálně etická struktura příčin a souvislostí skupiny, které jste členem. Jestliže je společnost založena na spotřebě, na nezodpovědnosti, na ovládání, moci, chtivosti a podobně, tak 90 procent lidí třídí informace podle tohoto kódu, a 10 procent jsou „mimozemšťané“ – myslí jinak.

Všichni CEO nadnárodních firem jsou psychopati. Kdyby nebyli psychopaty, v takové funkci by nebyli. To platí i pro politiku.

Martina: Pane profesore, vy jste říkal, že Homo sapiens přežil vlastně jen díky spolupráci a schopnosti kooperovat. Proto je v posledních letech, desetiletích rozdělován tak, jako by někdo neustále zaséval jablko sváru, neustále proti sobě poštvával jednotlivé skupiny, a my se dáme.

Peter Staněk: Ano, my se dáme. Máte jednu zajímavou věc. Vyšla jedna zajímavá monografie, dělalo ji léta pět polských vědců, a pak to 2017 vyšlo ve Spojených státech, a nazývá se to „Architektura zla: Proč jsou v lidské populaci psychopati, a proč společnost někdy vytváří podmínky, aby se psychopati dostali do vedení?“ A na to existuje další krásná studie, která říká, že všichni CEO nadnárodních firem jsou psychopati, a kdyby nebyli psychopati, tak by nebyli na této funkci. A když se podíváte na dnešní lidi – tím nechci jmenovat členy české vlády – tak máte podivný pocit: Psychopati. Neodpovědní. A neříkám, že mluvím o konkrétních lidech – aby to nebylo právně postiženo. Ale to pak znamená jednu základní otázku: Jestliže ve společnosti, a v její architektuře společenského vědomí, je zakotvena i ochota podřídit se, akceptovat dav, a přijmout, i když vím, že to nejsou správná kritéria, ale chci mít pokoj, chci splynout s davem, tak pak to znamená, že psychopati, kteří společnost v jistých fázích vedou, můžou toto udělat. Někdy si skutečně myslím, ve spolupráci s některými vašimi opozičními politiky, že kdyby Nero zvolil do Senátu koně, tak by možná byl tento kůň rozumnější než ostatní senátoři.

Martina: To byl Caligula.

Peter Staněk: Ano, to byl Caligula. Ale musíme si uvědomit jednu věc: Člověk má nádherné pozitivní stránky – sebeobětování, pomoci, humanitismu, a tak dále – ale pravděpodobně minimálně část populace má druhé stránky – chtivost, posluhování elitám, neodpovědnost, a ochotu se podřídit čemukoliv. Bohužel někomu stačí, že se podřídí prostě proto, aby měl granty – příklady na Akademii. Na druhé straně, někdo zůstane pevný i za cenu vlastního zničení, protože jeho etický a morální princip je vyšší než dočasné materiální výhody, které dostane. A když pak tohoto člověka dehonestujeme, označíme ho za dezoláta, podvodníka, distancují se od něho kolegové, a podobně, tak pak skončí jako já. Ale mně to nevadí, protože musím otevřeně říct, že někteří čeští kolegové mě upozorňovali – již před třemi, čtyřmi lety – abych si dal pozor, protože skončím jako Mistr Jan. Já na to dím: „Jo, ale dřevo podražilo. A spálení by bylo hodně drahé.“ Takže využijete internetovou dehonestaci, použijete zaplacené blogy, a tak dále, a je to vyřízeno.

Ale my to máme v nastavení – vy to máte v nastavení, já to mám v nastavení. A i když víme, že nám to přinese boule na hlavě, a podobně, jdeme svým způsobem svou cestou. A toto vede druhé k zuřivosti. A víte, proč jsou zuřiví? Protože vy jste srovnávací předpoklad: Hajzlovství jejich, a lidskost vaše. Kdybyste nebyla, není s čím srovnávat – protože jste, tak se srovnává. A váhající lidé srovnávají.

Jedna malá ukázka, teď trošičku odbočím: Co vám říká čínská Bílá kniha, která byla publikována před měsícem – nebudu mluvit o dvanácti východiskových bodech – ale jaké jsou čtyři klíčové body čínské strategie pro budoucnost? Bod číslo jedna: Všechny země jsou rovnocenné. Neexistuje žádný lídr, hegemon a podobně. Všichni jsou rovnocenní. Číslo dva – chcete být bohatý? Tak nesmíte vést války. Jenom v míru můžete bohatnout a mít úspěšný život. Třetí – abyste obchodoval, potřebujete infrastrukturu. To znamená, infrastrukturu buduji nejenom proto, abych někoho ovládl, ale abych umožnil pohyb zboží, informací, patentů, vědomí, všeho ostatního. Ale klíčový je čtvrtý bod – musím zachovat různorodost jednotlivých zemí, protože různorodost je dána historickým zázemím, specifikou kultury, specifikou populace, které vytváří žádoucí diverzitu, která je podmínkou pro zachování lidského druhu.

Anglosaská skupina Pěti očí používá systém Echelon, což je 24 špionážních družic, které monitorují jakoukoliv formu komunikace

Martina: To zní velmi osvíceně.

Peter Staněk: A teď si představte, že máte na planetě 20 procent anglosaský model – my vězíme v americkým análu úplně, i s botami. Pak máte 20 procent lidí a 20 procent států, které jsou s BRICS, s Ruskem, s Čínou, a tak dále. A máte 60 procent zemí, které váhají, a budou dodržovat pravidla, která určili Američané, nebo se přikloní k tomu, co jim nabídnou z Číny. A teď vidíte, jaké vlády se přiklánějí k čínské strategii. Nechtějí být koloniemi, nechtějí být otroky amerických představ. A to je to, co tak popuzuje americké, anglosaské elity. Protože jestliže si vzpomenete, tak před třemi lety publikovali zajímavý materiál, jaká by mohla být síla anglosaského bloku – přesněji to nazvali – skupina Pěti očí. Proč? Odpověď je prostá: Je tam Velká Británie, Spojená státy, Kanada, Austrálie, Nový Zéland. Co je spojuje? Systém Echelon. Echelon je 24 špionážních družic, které monitorují jakoukoliv formu komunikace.

Víte, že před pěti lety Evropský parlament zřídil vyšetřovací výbor pro výsledky využití insiderských informací americkými firmami vůči evropským? A že tento výbor zkonstatoval, že to evropské firmy stálo 235 miliard euro. A měsíc na to byl tento výbor rozpuštěn. Náhoda? Svět je plný náhod. Stejně tak jako diskuse o utajených věznicích CIA, kdy byly v Polsku, v Rumunsku. A černá letadla přistávala i v Čechách, a tak dále, a pak se to popřelo, že to není pravda, a pak se to potvrdilo, že je to pravda. A vezměte si příběh paní prokurátorky Carly del Ponteové, která vyšetřovala zločiny Srbů vůči UCK. Ale v momentě, když přišla na to, že UCK financovala svůj vývoj tím, že prodávala orgány srbských občanů, kteří byli zabiti proto, aby tyto orgány mohly být prodávány, tak okamžitě paní del Ponteová zmizela. Opět náhoda? Nepochybně.

Martina: Pane profesore, jak se v tomto chaosu orientovat? Protože jak to tady na naše posluchače chrlíme, tak se člověku opravdu chce trhnout rameny, a říct: Dejte mi pokoj.

Peter Staněk: Ne. Ještě dvě věci: První věc – minimálně 60 procent informací může získat každý, pokud umí kombinované informace ověřovat, to znamená systém kritické kontroly informací. Já vím, že to stojí čas, že to stojí energii. My řekneme: „Nemáme čas, chodíme do práce, staráme se o děti, jezdíme na dovolenou. Nemáme čas.“ Nemáš čas? V pořádku. Druhá věc, musíte chápat, čemu se věnuji celý život – architektura souvislostí. Totiž informace nemá smysl, dokud ji nevsadíte do architektury souvislostí – a tehdy se Golem pohne. Šém. Šem ha-meforaš – řečeno s císařem – pohne Golemem. A pak je tu třetí věc – když vás chci znechutit, tak mám dvě možnosti: Bývalý režim to postavil na tom, že jste neměla přístup k informacím, jenom oficiálním. A tak vznikla Charta, 2000 slov, vysílání Svobodné Evropy, a podobně. To vyplnilo informační mezeru.

S informacemi se musí umět trpělivě a soustředěně pracovat a dávat je do souvislostí. Jinak není možné oddělit pravdu od lži, zrno od plev. Ale to většina lidí nechce.

Martina: A teď jdou na to obráceně.

Peter Staněk: Teď jdou na to obráceně. Máte miliardu informací, můžete mít všechno. A která část informací – pozor – je lež? Oni dávají polopravdu a pololež, protože abyste oddělila zrnko od plev, pravdu od lži, musíte mít informace, musíte s nimi pracovat. A jelikož vědí, že většina lidí nemá trpělivost – máte průzkumy, které dokazují, že mladá generace, díky netu, a podobně, má trpělivost a soustředění 3 až 5 minut, a pak už ne – takže za 3 až 5 minut se nedopátrají po tom, co je podstatou světa kolem nich. A kromě jiného to má další výhodu: Jednoduchý svět nevyžaduje žádné složité myšlení, a žádnou složitou odpovědnost.

Ale když tady máte lidi, jako je mezinárodní skupina právníků, která podává žalobu na Mezinárodní tribunál, nový Norimberský tribunál, ve vazbě na covid, tak to jsou právě lidé, kterým to nedalo a kteří se do toho pustili, nastudovali to, připravili právní podklady, sehnali studie, a tak dále. Vždyť si vezměte skutečnost, že v Evropském parlamentu probíhá diskuse o covidu, a je to obrovský úspěch, protože do té doby každý, kdo kritizoval covid, byl tvrdě setřen. A že probíhá diskuse na půdě českého parlamentu, je také obrovský úspěch, i když to skončilo, jak to skončilo.

A toto všechno se bude dít i ve vazbě na Green Deal, protože jakmile začne Evropská unie tlačit na ta nesmyslná opatření, tak se to dotkne každého člověka, a najednou i ti, kteří nemysleli, najednou – když jim řeknu: Víte, od roku 25 nesmíte topit dřevem a dřevní štěpkou. A od roku 2027 už nesmíte ani kupovat plynové kotle. A musíte topit, nevím, loučí, nebo krbem, nebo tepelným čerpadlem. Ale kolik stojí tepelné čerpadlo? Nestojí náhodou desítky tisíc? A když na něj nemáte, tak čert s vámi, ale už nesmíte topit ničím jiným.

Martina: Myslíte si, že tedy – abychom se probudili – musíme nejprve narazit do zdi, a to nějakým bolestivým způsobem?

Peter Staněk: Jednodušší způsob: Existuje série studií, která se zabývá tím, co vám způsobí největší psychosomatický šok zásadního typu, a zjistili dvě věci. Ztráta blízkého – to je, bože, děsivé. Ale pak je to ztráta majetku, který jste budovala celý život. A teď si představte energetickou směrnici Evropské unie, že od roku 2030 váš dům musí mít certifikát D, a když ho nemá, nedokážete to prodat, musíte se vystěhovat, natisknout se do nějakého malého kamrlíku, a váš dům bude zbourán.

Martina: Anebo ho někdo koupí, a uvede ho do ekologické…

Peter Staněk: Jo, a umístí tam migranty, a tím pádem bude mít výjimku. A když jsem toto přednášel na jednom středoslovenském městě, tak jsem se zeptal: „Co vy na to?“ A odpověď byla jednoduchá: „Vezmu sekeru, a tomu komisaři ukážu, zač je toho loket.“ A to je to, čeho se bojí, a proto chtějí vytvořit speciální policejní oddíly. Ale pamatujte – v Čechách může být třikrát tolik policie, než kolik jí je. Kolik je obyvatel České republiky? Deset miliónů? A kdyby se 10 miliónů těmto policajtům, těmto speciálním jednotkám postavilo a kýchlo, tak je to odfoukne. Ale těchto 10 miliónů se musí spojit. A proto musí udělat to, co jste se ptala: Rozdělit, atomizovat společnost, poštvat mladé vůči starým, děti vůči rodičům. A když se vám to povede, tak máte společnost segmentovanou, a s každým segmentem zatočíte tak, jak potřebujete.

Elita, vláda, se o vás postará. Dostanete nepodmíněný příjem a sociální kredit, založený na postoji k elitám, k oteplování, k migraci. Když posloucháte, máte sto procent kreditu i příjmu.

Martina: Jedním z nejúspěšnějších nástrojů k ovlivňování lidí a manipulaci je strach. Nemusí to být ani elektromagnetické pulzy, které změní naše neurální synapse, stačí – a teď si to můžeme říct postupně – nedostatek ropy, která už, pokud vím, měla dojít dávno. Pak nedostatek vody. A pak se všichni na planetě uvaříme. Řekněte mi, to všechno v nás má vyvolávat strach, nebo jsou to reálné obavy?

Peter Staněk: Ne, musíte vyvolat strach, a začnete tím, že: „Pandemie, to je strašné.“ Jaká je úmrtnost? Obrovská – 0,3 procenta. A představte si, že již vědci například říkají, že je tady sto potenciálních virů, a my nevíme, který to bude, ale již máme vakcínu – proti neznámému viru x. Super. Pak přijde klimatická krize: Vědci prohlásí, že je klimatická krize – aby to nebylo globální oteplování – pak je to globální var, a všichni se uvaříme, a opět na to lidi koukají, čumí a říkají si: „Kurňa, tak alespoň ty buřty budu vařit kratčeji. Dobrá, nebojím se, super.“ Tak přijdou s nějakými dalšími hrozbami.

A teď přijde jedna krásná hrozba – umělá inteligence. A oni prohlásí: „Víte, umělá inteligence bude děsivá hrozba, protože ne, že by to byl nějaký Terminátor, který ovládne planetu. Ale do pěti let zničí 30 procent pracovních míst, 50 procent pracovních míst, 70 procent pracovních míst, ale vážení občané, vy se nebojte, je tady elita, vláda, která na vás myslí – dostanete nepodmíněný příjem. A abyste byli klidní, spojíme to se sociálním kreditem – koneckonců Čína to odzkoušela – a tento sociální kredit bude znamenat váš postoj k elitám, a ke globálnímu oteplování, k migraci, a ke všemu. A když budete apatičtí, tak budete mít 100 procent sociálního kreditu, a 100 procent nepodmíněného příjmu.

Martina: Kontrolně sledovací kapitalismus?

Peter Staněk: Ano.

Martina: Vy jste už ale hovořil o inkluzivním kapitalismu.

Peter Staněk: To je on.

Nebudou vás nutit, abyste měli digitální identitu. Ale bez ní nemůžete do obchodu, do nemocnice, nezaplatíte daně. A je na vás, abyste se svobodně a demokraticky rozhodli.

Martina: Pak jste mluvil jste o tom, že vstupujeme do doby oligarchické. Kde se tedy vynacházíme?

Peter Staněk: Jak musí oligarchie vládnout? Právě tím, že buduje tyto podmínky a tento systém samokontroly. Protože já vás nebudu nutit, abyste měla digitální identitu – Bože uchovej – to je přece vaše demokratické právo. Ovšem nevstoupíte do obchodu, nikdo vás nevezme do nemocnice, ani nezaplatíte místní daně. Ale je přece na vás, abyste rozhodla, jestli chcete digitální identitu, nebo ne. Čili vytvoří podmínky, které ani nemusíme sledovat, jenom je publikují, a je na lidech a na jejich svobodné vůli, aby se rozhodli, jakým směrem půjdou, co chtějí udělat, a tak dále. Je to geniálně promyšleno.

A v tomto ohledu se vychází z toho, že skutečně 60 procent jsou ovečky, které, aby neměly problémy s podmínkami, tak akceptují digitální identitu i bezhotovostní ekonomiku – i povinnou vakcinaci, i bydlení v patnáctiminutových městech. Pochopte, tato salámová metoda znamená patnáctiminutové město. A co znamená patnáctiminutové město? Do patnácti minut pěšky, nebo na kole – ale ne elektrickém – musíte stihnout bydlení, zaměstnání, školu, kulturu, vzdělávání, všechno ostatní. Kdybyste chtěla jít za tuto hranici, musíte mít souhlas magistrátu, a to můžete udělat, řekněme, stokrát ročně, a víc ne, a nesmíte jet autem, a podobně.

Ale vy máte přece před sebou něco, co se takto buduje: Co nám říká TRISTAR cities? Obrovská aglomerace, která vzniká na hranici Holandska, Belgie, Dánska, Německa, která obsahuje 30 miliónů obyvatel a která bude rozdělena na koncentrické kruhy patnáctiminutových měst. A abyste to mohla řídit umělou inteligencí, musíte vybudovat čtyři cloudová úložiště dat, a tato úložiště dat budou obrovská, že každé spotřebuje tolik energie, jako město o 350 000 lidech.

Martina: Tomu říkám úspora a ekologie.

Peter Staněk: Ano. A co takhle projekt NEOM – Saúdská Arábie, 160 kilometrů dlouhá, 500 metrů široká, 200 metrů vysoká, oddělená od vnějšího prostředí, máte tam umělé lyžařské svahy, máte tam umělé jezero s vlnami, a podobně. A toto všechno se dává jako nabídka lidem. A co je toho podstata? Teď přijdeme k jádru pudla: Je tady tvrzení, že člověk ovládá planetu a žije v antropocénu. Je tady tvrzení, že my přírodu nepotřebujeme. Je tvrzení, že příroda je jako slouha pro naše potřeby Ale to je zásadní strategická chyba. Čili musíte dosáhnout stavu, ve kterém lidi oddělíte od přírody, takže budete bydlet ve strategickém městě, kde budete mít domy o padesáti patrech, tam budete mít zelené stěny, a nad hlavou budete mít kvítka – a že takto máte přírodu. Ale už nebudete mít zemědělství. Už nebudete mít možnost jít do lesa. Už nebudete mít možnost komunikovat s přírodou. A proč nesmíte komunikovat s přírodou? Protože Japonci v rámci lesní medicíny jasně dokázali, že dvě hodiny pobytu v lese zvýší funkčnost vašeho imunitního systému asi o 30 až 50 procent. Ale když nebudete mít toto posilnění vašeho imunitního systému, tak budete záviset na složení stravy, a mají vás v hrsti. Opět podmínky.

A takto strukturovaná podoba podmínek znamená, že jestliže použijete technologii žáby, která se vaří, tak si nevšimne úlohy patnáctiminutového města, nevšimne si bezhotovostní ekonomiky. Lidé si nevšimnou, že vakcíny něco znamenají, lidi si nevšimnou ničeho, protože budou žít v pohodlném domě, nebudou mít starosti o topení, budou mít přírodu na balkóně, o všechno se postará umělá inteligence, a jediná věc, kterou musí odevzdat, je sebe sama. A toto je drobnost v porovnání s těmi pohodlnými věcmi. Jelikož platí známá věta, že celý pokrok souvisí s tím, jak je člověk líný, tak máte vrchol lenosti, a tak ani nemusíte vstát z postele, všechno je v digitálním světě.

A proto se říká, že například Japonsko je obrazem budoucnosti. A tam máte skupinu takzvaných hikikomori, což jsou ty lidi, kteří nemají zájem o vztahy, o děti, o sex, o kulturu, o nic. Ideálně sedí doma, nevycházejí z domu, používají pouze internet a digitální svět, a jsou spokojeni. A nyní se tvrdí, že toto se bude vyvíjet i v ostatním světě. Před deseti lety to byl milión, dneska je to deset miliónů – je to desetina japonské populace – a samozřejmě je nezajímá, že musíte řešit japonské důchodce. Á propos, oni tam dožívají 90 až 100 let, jsou dlouhověcí, potvory jedny. Kdo je bude opatrovat? A pak se jenom divíte, že v Japonsku je jedna z největších výrob zaměřena na výrobu robotů specialistů, robotů, kteří komunikují s důchodci, a starají se o ně.

Politici mohou dělat pouze to, co jim lidé dovolí. Jestliže většina zavře oči, a akceptuje dystopický, nelidský svět digitálního feudalismu, stane se realitou.

Martina: Pane profesore, tato vize digitální budoucnosti dokáže předčit mnohé fantazie. Ale myslíte si, že to k tomu skutečně směřuje? Že lidé nebudou nic vlastnit, všechno bude v rukou nejmocnějších oligarchů, všichni budeme žít v plně automatizovaném a digitalizovaném světě, a všichni budou povinně šťastni? Přičemž nevylučujeme, že někteří skutečně budou?

Peter Staněk: Odpověď je velice jednoduchá, a já to říkám všem politikům, kteří se mě pokoušeli navážet do různých politických stran: Vy budete moct udělat pouze to, co vám lidi dovolí. Jestliže většina lidí zavře oči, a akceptuje tento dystopický svět, pak se to stane realitou. Jestliže většina lidí prohlédne a pochopí, že to je nelidské – já to nebudu nazývat digitální feudalismus, a nic podobného – je to nelidské, je to popření základních protokolů, na základě kterých fungujete jako bytost, jako entita – tak když se vůči tomu postaví, tak to nebude. A pak se najednou vrátíme k pochopení toho, co je smyslem našeho života, a proč společnost tady je, že poznání je kořením života a že posun poznání v každé generaci je klíčové.

Ale máte taky zajímavou věc – někteří si to neuvědomují. Přijdete do Itálie, přijdete do Říma, a máte možnost vstoupit do ruin velkého cirku, a dají vám třídimenzionální brýle, a vy najednou vidíte, jak Circus Maximus vypadal v římských časech, když tam ve slávě závodili modří, zelení a podobně, a bili se tam stejně jako dnes. A vidíte, jak to vypadalo před tisíci lety, před pěti sty lety, před sto lety, a dnes. A nejvíce zajímavý poznatek italských historiků? Z těchto návštěvníků se už nikdo nedívá na kulturu jako doteď, jako na souhrn králů, bitev, vítězství, a podobně – najednou si uvědomují, že jsou součástí kontinuity času.

A teď si představte jen Prahu, a udělám to, že řeknu: Vážení, vezměte si brýle, a vidíte, jak vypadala Praha před dvěma tisíci lety, jak vypadala před tisíci lety, jak vypadala v husitských časech, jak vypadala v časech protireformace, jak vypadala za Rakouska Uherska, jak vypadala při vzniku Československé republiky v 1918, jak vypadala za protektorátu, a jak dnes. Pořád se budete dívat na Prahu, kde bydlíte, jenom jako na souhrn architektonických změn?

Martina: Získám vztah.

Peter Staněk: Ano, přesně. A to je to, čeho se bojí. Ale to je ten princip, kdy jsme v představě o digitálním světě zakódovali vlastní zničení, vlastní bezpečnostní protokol. Protože díky těm digitálním technologiím všichni najednou pochopí, že jsou součástí kontinuity času – a to je to pozitivní, to plus, po kterém jste volala. Najednou si uvědomí, že přece tady byl můj děda, byl tady můj praděda, a přežil. Přežil první světovou válku, přežil i protektorát, přežil i komunisty, a přežil dodnes, a odevzdává mi poznání a všechno ostatní.

Martina: Pak si člověk řekne: Toto je země mých předků.

Peter Staněk: Ano.

Martina: Země našich otců.

Peter Staněk: Přesně.

Martina: A bude volat třeba znovu po své zemi?

Peter Staněk: Ano.

Přežít v probíhající globální terraformaci přírody je možné jen při regionalizaci politických struktur, energetiky, bydlení a zemědělství

Martina: Po regionalizaci Evropské unie?

Peter Staněk: Ano, přesně tak. Máte nejenom blbce v EU, i v parlamentu, máte i chytré. A důkazem této chytrosti je například směrnice, která platí od 1.1. 2022, a je zásadní. Jak zní ta směrnice? Je to komunitární norma, která předpisuje, aby všechny výrobky vyráběné na území Evropské unie byly funkční 8 až 10 let, aby byly opravitelné a ekologicky recyklovatelné. Znamená to, že nechci, abyste kupovali výrobek každé dva roky, ale jednou za 8 až 10 let. To znamená, že snížím tlak na peníze, které musíte mít, snížím tlak na potřebu výroby, odpad, a na všechno ostatní. Je to rozumná směrnice. A stejně máte rozumné lidi v některých bodech, kteří také tvoří jiné směrnice, které jsou rozumné, ovšem jsou překryty tím, že někdo prohlásí: „Víte, legislativní výbor studuje, jestli byste neměli používat toaletní papír z obou stran, protože spotřeba je obrovská, a je neekologická.“ A já na to dím: Mohu taky použít dva lopuchy, ale bohužel jen v létě. A kdybych chtěl například použít větvičku břízy, nebo smrku v zimě, tak by to asi nebylo ne, že etické, ale hlavně nepříjemné. Takže se raději nebudu zamýšlet nad zásadními věcmi, jako je okurka, která má být osm centimetrů, zakřivení 12 stupňů, průměr dva centimetry, a podobně – aby to byla evropská okurka – ale zaměřím se na tyto otázky.

Martina: Myslíte si, že regionalizace Evropské unie by mohla být budoucností? A že ji dovolí ti, kteří…?

Peter Staněk: A to je ten vtip. Ještě před dvěma lety, před rokem, se objevily v Evropském parlamentu skupiny, které prohlásily, že jediná podmínka přežití Evropské unie je regionalizace. Protože jestliže regionalizuji, tak se odstraní rozpory, protože tam každý odpovídá za vše, tam každý zná svého poslance. Regionalizace politických struktur znamená, že přitáhnu svého poslance za koule, a zeptám se, proč to neplní? A druhá věc je regionální energetika. Tam se můžete spoléhat, při obrovském množství tajfunů na celoevropskou energetickou síť, když minulý výpadek byl v rozsahu 1,5 miliónů domácností? Čili regionalizace energetiky, regionalizace bydlení, regionalizace zemědělství, regionalizace schopnosti přežití. Protože přežití bude záviset na míře regionalizace. A až přijdou globální přírodní změny, a terraformace přírody, která již běží, pak je otázka přežití přímo navázaná na regionalizaci.

Martina: Pokud ovšem máte pravdu ve svých předchozích úvahách, tak to nikdy nedovolí.

Peter Staněk: Vtip je v tom, že oni to nedovolí, ale lidi to udělají.

Martina: Vy si myslíte, že pokud to nedovolí, tak se stejně vytvoří ostrůvky…

Peter Staněk: Pozitivní deviace.

Martina: Ano, pozitivní deviace. Nebo by třeba bránění v této regionalizaci mohlo popostrčit Evropu třeba na trajektorii vlny nepokojů, revolucí? K čemu se přikláníte?

Peter Staněk: A právě, abyste mohla tyto nepokoje potlačovat, tak musíte mít evropskou armádu, evropskou prokurátory, evropskou policii, která potlačí rebelující regiony.

Martina: Takže tomu moc nevěříte?

Peter Staněk: Ne. Já tvrdím jedno: Elity samy o sobě zasely vlastní faktor sebezničení, tak jako se štír kousne do vlastního ocasu.

Martina: Čím ho zasely?

Peter Staněk: Oni ho zaseli ho právě tím, že si myslí, že všichni lidé jsou ovce. To není pravda. Kdyby analyzovali vývoj historie, uvědomili si strukturování společnosti, uvědomili si, že tady vždy máte rezistentní jádro, které odmítá tyto mocichtivé skupiny, pak by pochopili, že tato cesta vede k jejich zničení. A kdybych byl na jejich místě, zvolil bych podporu regionalizace, a zaměřil bych se na správné formování podmínek. Protože vy musíte mít před sebou jednu klíčovou otázku: Představte si takovou paradoxní věc – já to někdy používám při přednášce – že jste velitel vesmírné flotily mimozemských civilizací, přilétáte k planetě, ale bohužel máte možnost jedné jediné otázky, která v sobě musí zkoncentrovat vyspělost pozemské civilizace. Jak tato otázka bude znít? Máte jedinou možnost. Odpověď zní prostě: Míra zbytečných obětí. Tyto oběti jsou vždy, při jakékoli transformaci, změně, struktuře, kvalitativním skoku, a tak dále, ale vyspělá civilizace minimalizuje zbytečné oběti. A nevyspělé civilizaci je to jedno – žádný život pro ni nemá cenu.

Martina: Jenom ještě doplním, že navíc spolu s psychologem Milanem Studničkou, kterého posluchači znají také z našeho vysílání, jste založili projekt „Dovychovat“. Takže, jak už jsem řekla na začátku, společně s Milanem Studničkou uskutečňujete projekt „Restart muže“. Řekněte mi, proč si myslíte, že muži potřebují restartovat?

Slavomír Černý: Tak to vychází z mého příběhu. Já jsem potřeboval životní restart, a protože jsem vůbec nevěděl, jaká je moje role – bál jsem se žen, jejich emocí – utíkal jsem, a v podstatě jsem nevěděl, jak budovat vztah se ženou, natož jak mít nějakou rodinu. Když jsem o tom začal veřejně mluvit, tak se začalo ozývat obrovské množství mužů. A vidíme to samozřejmě v rodinách, že rozpadovost rodiny je obrovská, a to v celospolečenském hledisku, kdy se společnost, nechci říct, že se rozpadá, ale vidíme, že jsou všude války, napětí, a v podstatě napětí ve světě vzrůstá. A vidím, že my, muži, jsme psychicky slabí, a spousta mužů nevnímá svou roli. Hlavně ti muži, kteří jsou v poli moci, a to vzniká už v rodině. Tak proto se tento projekt se jmenuje „Restart muže“, protože opravdu potřebuje restart, a pochopení, co je naše role – chlapská role. Což je v dnešní době skoro až kacířský čin, protože vnímám obrovský tlak právě na rovnoprávnost, vyrovnanost rolí, a často je tam boj mezi mužem a ženou. A proto si často muži a ženy nerozumí, protože se nevnímají navzájem.

Martina: Můj syn mi nedávno řekl, že je hrozně těžké být v dnešní době chlap.

Slavomír Černý: Je.

Martina: Protože se toho vlastně po něm hodně chce, a kdykoliv – on mluvil za sebe, a o svém prostředí ve škole – se projeví jako muž, tak působí jako agresor, jako člověk, který je málo po srsti. Řekněte mi, co si s tím počít?

Slavomír Černý: Dneska je strašně těžké být mužem, protože těch požadavků na muže je obrovské množství. Je potřeba, samozřejmě, zajistit rodinu, to znamená, že je potřeba trávit čas v práci, potřeba přijít domů a fungovat, což je v podstatě problém atomických rodin. A muži často… Já jsem měl obrovský strach se ozvat, komunikovat, co se mi nelíbí – měl jsem strach se ozvat. A v momentě, kdy jsem se začal ozývat, tak to často bylo vnímáno negativně, protože v tom často byly emoce, bylo v tom napětí, a ostatní to samozřejmě neviděli rádi, protože dneska komunikovat vlastní hranice je často spojeno s tím, že jsme agresivní, a tak dále, protože to neumíme. Takže to je to, co si potřebujeme uvědomit a pochopit. A samozřejmě u mužů to je naprosto klíčové, aby vnímali, kdy mají strach, a byli v kontaktu sami se sebou, což často znamená podívat se sám do sebe, a najít v sobě odvahu, a třeba si něco přiznat – že mám strach, nebo něco nezvládám – což pro spoustu mužů není zrovna jejich šálek kávy.

Martina: A teď se mi tak nadřazeně chce zeptat: A kdy se vám to, Slavomíre, stalo? Vám všem? Kdy se vám stalo, že jste taková nebožátka? Že jste ztratili kontakt sami se sebou?

Slavomír Černý: To je krásné.

Máme tady epidemii strachu mužů z žen. Kluci jsou odpojeni sami od sebe, protože je matky doma naučí, že žena je autorita, a musí se poslouchat.

Martina: Ale bohužel, já jsem touto větou, a jakýmsi nadhledem a shovívavostí, odstínila a odrazila to, jaká je v současné době atmosféra ve společnosti. My ženy se na vás díváme shovívavě, protože vidíme, že jste slabí a že potřebujete naši sílu.

Slavomír Černý: Tohle je velké téma.

Martina: Velké téma to je, ale narážím na to dnes a denně. A předesílám, že ne doma, aby byl můj muž v klidu.

Slavomír Černý: Možná se pojďme podívat na to, kde to vzniká.

Martina: Pojďme se podívat, kde se tato obrovská krize mužství, o které často mluvíte, bere.

Slavomír Černý: Je to obrovská krize.

Martina: Ano. Kde se nám zrodila, kdy vznikla, a jak se k vám dostala? K nám.

Slavomír Černý: Nedávno jsem byl v Praze na Zličíně v IKEA, kde je kolotočový vstup. A já jsem zašel do vstupu, a se mnou tam byl, přišel čtyřletý chlapeček a jeho maminka – prostě byla napřed a čekala venku. A ten chlapeček prostě – šli jsme spolu, protože se to kolo točilo – se rozbrečel, protože asi cítil strach. A jenom jsme vyšli a maminka na něj hned spustila: „Prosím tě, čeho se bojíš? Proč brečíš? Nemáš brečet!“ A já jsem si říkal: „Ty brďo, to jsou přesně ty okamžiky, kdy v podstatě dochází k odpojení tohoto chlapečka. Je to v podstatě strach, který si muž – jako chlapeček – bere, tedy že se té ženy bojí.“ To je příklad povelů a zákazů, který je vidět v naší komunitě Dovychovat. Některé mamky se přiznávají, že svého chlapečka úkolují, povelují, třeba i 50krát denně. Takže si vezměte: Malý chlapeček už od roku slyší od maminky: „Sedni, lehni, vstávej, běhej. Jdi si čistit zuby.“ Příkazy, zákazy, povely. Takže se tento malý chlapeček učí co? Za prvé, že žena je autorita. Zadruhé, že žena se má poslouchat. A co se stane, když neposlechne? Tak buď přijde fyzický trest, dostane pár na zadek, nebo tam začne vydírání, emoční nátlak, a v podstatě se chlapeček od útlého věku učí, že žena se má poslouchat.

Martina: A tak maminky se poslouchají, a pokud maminky dávají určité rady, nebo i povely s láskou, tak to má asi na chlapečka poněkud jiný dopad, než když je to tak, že dítě stojí neustále na „buzerplace“.

Slavomír Černý: No, teď chci říct jádro pudla: Když to dítě slyší opakovaně, třeba po dobu deseti patnácti let, tak takovýto povel může slyšet 200, 300 tisíc krát. A co se stane s myslí tohoto chlapečka? Zaprvé, nevnímá. A za druhé se tam tvoří obrovský strach – automaticky staví ženu na piedestal. Prostě takový brutální chlapík, který ženy nevnímá. A vůbec nechci říct, že maminky jsou špatné, naopak. To je právě problém atomické rodiny, že často je chlap v práci, vydělává peníze, protože musí zabezpečit rodinu, a maminka je často sama – na jedno dítě, na dvě děti, někdy na tři děti, a do toho musí vyprat, vyžehlit, připravit, nakoupit, umýt. A ještě tam má další děti, které bojují o pozornost. Proto je logické, že maminky často sklouzávají k těmto povelům, příkazům, zákazům, protože často nemají zbytí, protože často nemají podporu, nemají pomoc, nemají podmínky. Často si nerozumí se svojí maminkou, často nemají kamarádky, které by jim pomohly. A často tchýňka také buď není, nebo je daleko. Nebo tam je obrovský nesoulad v pohledu na výchovu.

Martina:A dříve to tak nebylo? Vždyť přece dříve to tak bylo: „Než se vrátím, naštípeš dřevo, zatopíš. Odveď Mařku do školky.“ Vždyť přece můj tatínek měl těchto povinností – ale opravdu povinností a práce – mnohem více, než má třeba většina spolužáků mého synka.

Slavomír Černý: Ale dřív se žilo v komunitách, vlastně se žilo více generačně pohromadě. Takže v podstatě maminka sem tam měla nějakou pomoc a podporu od dědy, od strýce, od kamarádů – takže to vlastně bylo společenství. Ale jak je dneska právě atomická rodina, tak maminka je na to často sama. A říkám, maminky vůbec nejsou špatné. Naopak, mají toho na sobě strašně moc, a často nemají podmínky, aby mohly kloučky vychovávat. A tam právě nastává to, že zaprvé se kluci odpojí sami od sebe, a naučí se, že žena je autorita, a musí se poslouchat. A proto se tolik mužů bojí žen. To je pravá epidemie.

Klukům chybí vzory chlapů, a proto nevědí, co si se sebou počít, a jak se chovat k ženám

Martina: Jenom teď mi vysvětlete jednu věc: Zatímco dříve to bylo tak, že kluci přece nebrečí – „Prosím tě, nech toho.“ – tak dnes je to přesně obráceně. Zatímco dříve bylo: „Ty jsi nevyhrál? To znamená, že tě Tonda předběhl? No dobře. Tak co se dá s tebou dělat.“ Tak dnes je to tak, že se dnes dostávají diplomy za patnácté místo. Tak mi řekněte, v čem je tedy ten problém? Kde je vlastně jádro pudla, proč se nám tak vy muži rozpadáte před očima? A proč my ženy obsazujeme vaše místa? Protože jsou prostě prázdná?

Slavomír Černý: Ano. A protože tam chybí vzory chlapů.

Martina: Tak, a teď mi to rozeberte.

Slavomír Černý: Proto, jak jsme se právě bavili, že maminky jsou na chlapečky samotné, a často jim přikazují a fyzicky trestají. Tatínek často chybí, často, a maminka je na něho sama. A tím, že chlapeček nevidí, jak by měl fungovat muž, protože matka je často na výchovu sama, takže on to často nemá od koho odkoukat. A samozřejmě, když půjde do školky, tak co odkouká od vrstevníků? Kluci se samozřejmě poperou, i ve školce, a paní učitelka, když tam má dvacet dětí, tak často kluky dá od sebe, co nejdál, aby se neprali, takže kluk se nemůže poprat, což je ale naprostá přirozenost – kluci se potřebují prát. Takže kluci pak nemají to prostředí, kde mají být kluky.

Martina: Nemůžou si zvolit svého alfa samce, protože k tomu se musí proboxovat.

Slavomír Černý: Svým způsobem ano. A tatínek potom, když přijde z práce, je často unavený, chce mít klid, chce mít pohodu, a kluk by si s ním chtěl hrát, řádit. Taťkové mi často říkají, že jsou úplně vyřízení, a chtějí už mít klid.

Kluci jsou ve škole i doma tlačeni do toho, aby byli jako holčičky, aby spolupracovali, a kreslili si. Ale oni nechtějí kreslit, chtějí se pomlátit. A to je problém.

Martina: Ale přes to všechno se dnes říká, že dětem se věnujeme mnohem víc, než se kdy v historii rodiče svým dětem věnovali. Tak kde je zakopaný pes?

Slavomír Černý: To je právě to, že nevnímáme rozdílnosti. Rozdíl mezi mužem a ženou je v podstatě fundamentální. V nás chlapech je rivalita už od mala, malí kluci se prostě perou. A malé holčičky to tak prostě nemají, ony se rivalitu naučí až postupem času, protože my žijeme v mužském světě, který je už tisíce let postaven na mužských základech. Ženy mohly v Česku volit až od roku 1919, pokud se nepletu, takže ženy mohou promlouvat do toho, jak je stavěna společnost, sto let. První fundamenty civilizace jsou kolik? Mínus sedm tisíc let, plus mínus, takže nějakých deset tisíc let tady je mužská společnost podle mužských pravidel – a ženy se na to musí napasovat. A rozdíl je, že v nás je konkurence, že v nás je rivalita, boj – to je vlastně klučičí, mužské. Jenže kluci se to nemají kde pořádně naučit, protože jsme v ženském prostředí, takže paní učitelka má ve školce dvacet dětí, a když se kluci poperou, tak je to hnedka špatně, a dávají je od sebe. Takže kluci jsou tlačení do toho, aby byli jako holčičky, aby spolupracovali, aby kreslili. Oni nechtějí kreslit, oni se chtějí pomlátit. A to je ten problém.

Martina: Naše školství je nastaveno na hodné holčičky.

Slavomír Černý: Ano, a to je ten problém. A to mám od psychologa Milana Studničky, protože on jezdí do školek. A některé školky už mají prostor pro chlapce, že se tam můžou poprat, což je super. Ale není to tak často. A maminky chtějí mít svůj klid, protože často taky vyřízené, unavené.

Martina: Řekněte mi: Po čem tedy toužíte, když jste založili projekt Restart muže, když organizujete KOCHferenci, což je klub…

Slavomír Černý: KOCHference vychází z názvu „KOCH“, neboli Klub odvážných chlapů. KOCHference je naše výroční událost, kde přijde sedm set padesát chlapů na jedno místo, a na pódiu budou stát borci, kteří měli rozvodové papíry na stole, zadlužili rodinu, byli jako chlapi v depresi, a otevřeně budou mluvit o tom, jak byli fakt v pytli, a dokázali se z toho dostat, a jsou v naší komunitě fakt vzory.

Martina: Takže oč vám jde? Potřebujete dostat do společnosti rovnováhu? Nebo potřebujete, aby se z mužů zase stali chlapi? Nebo potřebujete vzít ženy, takzvaně, trochu u úst, protože už mají moc navrch? Řekněte mi, jaká je vaše vize?

Slavomír Černý: Vize je: Chlap do každé rodiny. Protože pokud v každé rodině není chlap, který je psychicky silný, který vnímá svou roli, který vnímá ženu, vnímá dítě, tak taková rodina nefunguje – je tam napětí. Protože když muž nefunguje, tak žena často přebírá otěže, zodpovědnost. Já to vidím dnes a denně u nás, v chlapské komunitě. A ženu dřív nebo později unaví, když potřebuje pořešit děti, všechno okolo domu, ještě dělá STK, rekonstrukce domu. To ženskou prostě unaví. Ale my v podstatě vedeme chlapy k tomu, aby nebyli jednodimenzionální muži, kteří vnímají jenom: „Já vydělám prachy, a ty se postarej o děti a o domácnost.“ My je vedeme k tomu, aby vnímali svou roli, aby vnímali pohled ženy, aby vnímali pohled dítěte. To znamená, aby chlap měl na život trojpohled, protože spousta mužů se na ženy dívá jako na muže, a to je obrovský průšvih. Proto vlastně…

Martina: Kdo za to může?

Slavomír Černý: Zase výchova.

Martina: Takže zase skončíme u maminek.

Slavomír Černý: Vůbec. Nechci říct, že mamky jsou špatné, jenom dochází k nerovnováze, protože tam není muž a protože taťkové nás k tomu často nevedli, nepovídali si o životě, a byly u nás často maminky, které byly generálové, a musely velet, a tatínkové často utekli do hospody, za milenkou, do práce, místo toho, aby to doma řešili, aby se o tom povídalo. A to je ten problém. A já to vidím v naší chlapské komunitě – vzory doma často nebyly. Proto v podstatě projektem Restart Muže budeme ukazovat chlapské vzory, které dokážou otevřeně mluvit o tom, jak selhali – co nešlo, čeho se báli, a jak to dokázali překonat – protože to je extrémně důležité. Dneska se o tom v naší společnosti nemluví, a chybí vzory chlapů, kterým to doma funguje, kteří vnímají svou ženu, neutíkají od toho, a nejsou podpantofláci. A tohle je extrémně důležité.

Muži jsou odpojeni sami od sebe. Dokážou postavit miliardové firmy, vést vládu, ale přijdou domů, a tam nosí kalhoty žena, které se bojí.

Martina: Slavomíre, vy jste v jednom rozhovoru zmínil, že kvůli krizi mužství se nám společnost a civilizace rozpadá před očima. Řekněte mi, jaký je tedy vlastně svět, ve kterém teď žijeme? Mužský? Ženský? Jaký je?

Slavomír Černý: Já vidím dnešní svět v obrovském konfliktu. A je to konflikt, který je v podstatě mezi mužem a ženou – a to na několika úrovních. Protože muž – který rozumí sám sobě, své roli, má ženu a děti – by neházel bomby na hlavu ženám a dětem. Proto máme konflikty ve světě, protože muži nerozumí sami sobě. Protože dneska je byznys hlavní modla, jsou furt předhazovány peníze, sláva a moc. A to je to, co je špatně. A to má samozřejmě i efekt na to, že to pak v rodinách nefunguje. A to je v podstatě základ.

Rodiny generují muže, kteří jsou odpojeni sami od sebe, bojí se žen, a tito chlapi jsou pak schopni postavit miliardové firmy, vést vládu, ale v podstatě přijdou domů, a doma nosí kalhoty žena. Znám x chlapů, podnikatele, kteří vydělávají neskutečné peníze, přijdou domů, rozpadají se jim rodiny, ženy se stěhují s dětmi pryč. Nemusíme chodit daleko: Pojďme se podívat na bývalého premiéra – pan Nečas. Byly přepisy rozhovorů s jeho ženou, která to celé řídila – a bylo vidět, že z ní má strach, má strach se ozvat, má strach nastavit hranice, má strach s ní o tom komunikovat. V podstatě ona byla generál, který nosil kalhoty.

Martina: Takže poměrně slušná vláda padla proto, že pak přišla jiná, ještě silnější žena, která zadupala a – mezi námi – i generálové jí šli na ruku.

Slavomír Černý: Jasně, protože měli strach. A to je to, o čem mluvím, že mladí chlapečci se učí mít strach z ženských emocí, protože maminka na malého chlapečka nastoupí v emocích, a ten se automaticky bojí. Já jsem se bál. Já jsem vystřídal desítky vztahů, protože jsem utíkal od jedné ženy, z jednoho ženského klína do druhého, protože jsem měl strach, když žena byla v emocích. Až v momentě, kdy jsem potkal skutečné chlapy, kteří mi poprvé v životě řekli: „Ty jsi posranej z ženskejch. Začni s tím něco dělat, nebo budeš fakt v pytli.“ A pro mě to byl náraz hlavou do zdi, protože já jsem byl na ČVUT v Praze, kde nám říkali, že jsme elita národa, a najednou byl někdo, kdo mi řekl: „Hele, ty ale vůbec nechápeš, jaká je tvoje role muže. Ty vůbec nechápeš, o čem je žena.“ A pro mě to bylo: „Ty brďo!“

Martina: A co jste se tedy dozvěděl?

Slavomír Černý: Že role muže je ochraňovat ženy a děti, a zároveň si nenechat srát na hlavu. To znamená vnímat sám sebe, vnímat ženu a děti.

Martina: Rozumím. Vy jste tady mluvil o tom, že je tady nepochopení mužské rivality, a kdyby muži pochopili sami sebe, tak nemůžou házet bomby na hlavu ženám a dětem. Ale odnepaměti se to děje, a myslím, že třeba pár století zpátky tady jakési přirozené pochopení, a vnímání, a respekt k roli muže – ať už skutečné, nebo machistické – byl. Tak mi řekněte: Jak to, že to nefungovalo ani tehdy?

Slavomír Černý: To je krásná otázka, děkuji za to. Tam totiž jde o to, že naše mužská role – v podstatě, jak fungujeme my, muži – že v přírodě silnější samec vyhrává – a samci, nebo chlapi rozhodovali mečem, silou, armádou, a málokterý z nich byl tak osvícený, že se ptal ženy, jak budovat společnost. To neprobíhalo. V podstatě ti, kteří vyhrávali války, budovali společnost podle toho, jak chtěli. A tím, že chlapi nevnímali sami sebe, budovali společnost na základě tlaku, rivality, konkurence, boje. Dnešní svět je v podstatě jeden velký boj, svět velké konkurence. To ale není ženský svět. Ženský svět není konkurence, není boj, není tlak, není výkon, není prostě nastavováním svých cílů. To není žena. Proto dnešní žena žije v mužském světě tak blbě, protože jsou tlačeny do mužského světa. Proto se tolik žen snaží být manažerkami, a pasovat se do mužského světa. Ale to ženám nesvědčí. To vidím u nás v komunitě – ženy jsou už unavené z toho, že nosí mužské kalhoty.

Ženy se snaží napasovat do mužského světa a chovají se jako muži: tlak, výkon, konkurence, boj, cíle.

Martina: Zároveň byly pravděpodobně ženy zase unavené z toho, že jste dlouhá léta měli navrch, přestože to tak nebylo vždy, protože, řekla bych, že mnoho feministek si neuvědomuje, jak doba renesance byla opravdu renesanční i pro ženy – na to trošku zapomínáme. Přesto všechno se dá říct – když se podíváme, odkdy má žena hlasovací právo, odkdy ženy mohly začít chodit do školy, že to byl svět mužů. Ale on je stále.

Slavomír Černý: Jedeme v mužském světě. Jenomže ženy se teď snaží napasovat do mužského světa, ale furt je to tlak, výkon, konkurence, boj, cíle.

Martina: A vlastně rozdíl je možná v tom, že tehdy jsme jely ve světě mužů, kteří byli silnými muži, třeba machisticky silnými muži, ale teď jedeme mužský svět, kde oni už jsou trošku kocourci.

Slavomír Černý: A to jste řekla hezky, protože spousta mužů je, a cítí se, oslabena. Ale dnešní feminismus – to, jak se žena snaží dnes vyrovnat chlapovi, porazit muže – je boj, což je špatně. Ale zase se ženám nedivím, že jsou naštvané na muže, protože muži tím, že nevnímají sami sebe, nevnímají svou roli, způsobují obrovskou vlnu nepochopení. To je to, co je potřeba pochopit. Nezlobit se, nevyčítat, holt pochopit, jaká je role ženy, a jaká je role muže.

Martina: Americký psycholog Philip Zimbardo napsal knihu Odpojený muž. Asi jste ji četl. Jak takový odpojený muž vypadá? Vy jste tady mnohé už naznačil, ale podívejme se na současného odpojeného muže.

Slavomír Černý: Tak to můžu popsat: To jsem byl já. A stále se z toho dostávám.

Martina: Tak se nám, Slavomíre, odkopejte.

Slavomír Černý: Já jsem v podstatě vyrůstal, studoval vysokou školu, ale vůbec jsem nevěděl, kdo jsem, jaká je moje role. A později jsem byl připravován v podstatě na práce v korporaci. To znamená, že jsem pracoval ve Škoda Auto, dařilo se mi – to jsem fakt byl skvěle placený. Ale byl jsem totálně vyprahlý, vystrašený – vlastně malý kluk v dospělém těle, protože jsem byl totálně v nekontaktu s mými emocemi, vlastně sama se sebou. Vůbec jsem nevěděl, jak budovat vztah se ženou, a došel jsem tak daleko, že jsem chtěl skočit pod most, chtěl jsem skončit se životem na Smíchovském nádraží, protože jsem byl totálně odpojený od sebe. A až to mi dalo takový šok, abych se nad sebou zamyslel, jak chci žít a jak chci fungovat.

A to vidím dneska, protože pracuji s muži v chlapské komunitě, že spousta mužů je od sebe odpojena. Prostě jsme jako roboti: Práce. Z práce domů, tam je naštvaná ženská, tak utíkám k pornu, do práce, támhle na internet. A takhle spousta mužů funguje, dokud jim žena nedá nějakou formu šoku, aby se probudil – v uvozovkách – a mluvím teď za naši komunitu. Takže odpojený muž je v podstatě ten, který nevnímá sám sebe, často je závislý, na útěku – to je jeden z nejčastějších mechanismů, které my muži máme – utíkáme do hospody, abychom si tam řekli, jak je život hrozný. Spousta mužů v podstatě žije v mentalitě oběti, takže si stěžují, fňukají. A je to obrovský problém.

Martina: Když muž uteče do hospody, nebo do jiného restauračního zařízení, tak by na tom nemuselo být nic až tak špatného, pokud by tam docházelo k jinému mužskému sdílení, než zase k tomu machistickému: „Ta moje. Já jsem jí ukázal. A já, až se vrátím, tak jí to teprve spočítám.“

Slavomír Černý: Ano.

Martina: Řekněte mi, Slavomíre Černý, máte vy muži ještě nějaké skupiny chlapů, přátel, před kterými můžete vystupovat jako chlap, a ne jako poslední mohykán mužství?

Slavomír Černý: Tak když budu mluvit za naši chlapskou komunitou Restart muže, tak my ji tvoříme. Třeba od letošního května jsme měli každý měsíc komunitní setkání pro 60 chlapů, a všechna jsme vyprodali. A teď zrovna bude v neděli setkání v Praze – a znovu 60 chlapů – kam chlapi přijdou, a otevřeně řeknou, že mají potíže, že se jim to doma valí, že se jim rozpadá rodina, a jsou ochotni to řešit. Ale spousta chlapů, kteří ke mně přijdou na konzultaci, tak říkají: „Hele, já to nemám komu říct. Já nechci rozpad rodiny, ale když přijdu za kámošem, tak ten mi řekne: ,Hele, dej jí pár facek, a vůbec to neřeš. Nebo si najdi milenku, a máš to vyřešeno.´“ A to ti chlapi nechtějí. Jenže oni se nemají komu svěřit, protože chlap v sobě často cítí stud, pocit selhání, má strach se otevřít, strach mluvit o sobě, o tom, co je v jeho nitru. A často se cítí sám.

A já chlapům říkám: „Chlapi, fakt nejste sami. To, co prožíváte vy, prožívá x dalších chlapů.“ Protože to je vidět v naší komunitě, a proto pro chlapy vytváříme bezpečné prostředí, aby chlapi mohli říct: „Hele. Mně se to doma sere, a nechci za to být souzen, hodnocen, aby mi někdo něco vyčítal, nebo mě zesměšňoval.“ My naopak řekneme: „Hele, vítej v klubu. Ale mně se to podařilo překonat.“

Muži často od témat vztahů se ženami utíkají do hospody, k milence, pornu, protože před sebou vidí rozohněnou ženskou, která vyčítá

Martina: A když se tam takto sejdete, dokážete si otevřeně, takzvaně na férovku říct, jak moc na dně jste? Jak vaše restartovací komunita vnímá ženy? Jak vnímá ženské, které jsou za tím doma, nemají zrovna babinec, a řeší tyto věci mnohdy za vás?

Slavomír Černý: Ano. My vedeme chlapy k tomu, aby byli chlapy, a tyto věci řešili. Aby neutíkali, aby toto téma se ženou otevřeli. Protože muži často dělají to, že od těchto témat utíkají, protože tam vidí rozohněnou ženskou, která vyčítá. A je to začarovaný kruh. A chlapi, kteří už jsou u nás v komunitě déle, už vnímají, že ta ženská fakt není tak hrozná, už vnímají, proč ta žena často vyčítá a proč je ta ženská často rozladěná, už vnímají, proč ta ženská s nimi často nechce spát. Chlapi, kteří jsou nováčci, si v módu oběti často říkají: „A co žena? Vždyť žena by měla něco dělat. A žena. A žena…“

A já to vnímám jako skleněný strop, který chlapi nad sebou mají, protože se nedokážou posunout, protože jsou v módu obviňování a čekání, až žena něco udělá. Jsou jako malí kluci. Jako když malý klouček čeká, až mu maminka řekne: „Honzíku, běž si umýt ruce. Honzíku, můžeš se jít osprchovat. Honzíku, už by sis měl udělat domácí úkoly.“ Jenže to je vlastně energie malého kluka. A my jim říkáme: „Hele, musíš se fakt pochlapit. Hele. Vem si fakt kalhoty, vezmi si fakt koule, čapni je, a běž s ní toto téma řešit. Přestaň od toho utíkat.“ Ale bohužel spousta mužů, zvláště když přijdou k nám do komunity – kde máme skupinu „Táta, který má doma klid“, kde teď už máme nějakých osm tisíc chlapů – každý den píše x příspěvků o tom, jak se jim to rozpadá, protože to často nechali vyhnívat. Neřešili. Utíkali.

Martina: Ano, to jsem ráda, že o tom mluvíte, protože…

Slavomír Černý: A to je ten problém.

Martina: Nechat věci „vyhnívat“, však ono to nějak dopadne. To mi přijde pro současného muže téměř symptomatické.

Slavomír Černý: Ale to je problém právě ve výchově, protože spousta dospělých mužů ještě žije v módu chlapečka, protože maminka hudrovala, ale zároveň na toho chlapečka nadávala, a současně mu připravila svačinu. Ona mu vyčítá, že ve škole neudělal úkol, nebo někde rozbil okno, ale zároveň mu připravovala tašku do školy, takže chlapeček žil v tom, že žena furt hudruje, furt nadává, ale furt mu tyto věci udělá.

Martina: Koukám, že pořád máte viníka, ačkoliv se scházíte s chlapci, a restartujete. Pořád. Ale já vám rozumím. Jasně.

Slavomír Černý: Pochopit příčinu. A tento model si spousta mužů bere do dospělosti. A z počátku to je všechno hezké – na začátku vztahu. A já si kladu otázku: Jak to, že na začátku vztahu to je všechno hezké? Srdíčka zamilovaných, hledáme místa pro milování – a za 5, 10, 15 let jsou to rozvody, rozpory, hledání viníka, a v podstatě se rozpadají rodiny. A já si kladu otázku: Co je mezi tím? Muži to velice často nechávají vyhnívat, tato témata neřeší, neví, jak to řešit, a velice často obviňují ženu.

A zase, když mluvím s ženami – protože mi denně píšou mraky žen, protože něco pořád publikuji – tak si ženy stěžují na muže. A je to zase začarovaný kruh. A my vedeme chlapy k tomu, aby z tohoto začarovaného kruhu vystoupili, přestali obviňovat ženy, a psychicky zesílili. To znamená, aby odstranili strach a aby odpustili. Aby nevyčítali, aby se fakt nebáli toto téma otevřít, aby ho nenechali vyhnívat, aby to okamžitě řešili. Aby se zajímali o ženu, aby začali pracovat s ženskými výčitkami. Aby dokázali tvořit bezpečný prostor, otevřeli téma, posunuli téma, uzavřeli téma. Aby byli fakt oporou. A to jsou naprosto zásadní věci, aby doma byla, a fungovala pohoda. Protože chlapi často chtějí mít doma klid, ale dělají všechno proto, aby klid neměli. A to zase není jejich chyba. Nejsou špatní, jenom nevědí – jak. Proto o tom v chlapské komunitě mluvíme, a ukazujeme chlapské vzory, které už to dokázaly.