V prostředi tych internetu je fčil velice popularni dyplomova robota jakesik děvuchy z Karlove Unyverzity, kera se zabyva tym, jak posudit schopnost bab mět vaginalni orgazmus na zakladě teho, jak ta baba šmatle.

A všeci to odsuzuju, že ta unyverzita vychovava jakesik lemply, keři su pak neschopni normalniho života, bo se zabyvaju cypovinama. Myslim si, že nic neni tak daleko od pravdy, jako tento nenavistny sluničkařsky nazor. My Ostravaci se domnivame, že kdyby se podstata tohoto přelomoveho dila vyučovala už na zakladkach, mnozi chlopi by se mohli vyvarovat problemu, kere začaly tym, že nedokazali podle chuze robky odhadnut, jestli bude v lužku a v životě spokojena, anebo ni. Kolika životnim neštěsťam by se dalo zabranit! Ani legendarni knihu „Některe baby su všecky stejne“ by stary Heitzmann nemusel psat, kdyby se tato teoryja už davno použivala v praxi.

Karlova Unyverzita vychovava jedinečne lidi, bo přiznejme si, kery z nas by měl odvahu prezentovat se na veřejnosti materialem typu „Když chlopi tancuju – konstrukce maskulinyty ze strany mužskych akteru…“?

A co takhle „Suvislosť mezi osobnosťu majitela a behavioralnim profilem jeho kocura.“ ? Take dilo nemože stvořit enem jakysik mamlas z Hrabuvky. Take dilo jest kličovym dilem, bo enem vymyslet take tema vyžaduje odvahu. A už vubec si nedokažu představit, jaku odvahu projevila oponentka dyplomove prace. Posluchejte sami, jake uvahy se dopustila: „Studentka klade podminku, že kočky, kere se vyzkumu budu učastnit, musi byt kastrovane. Proč? Čemu naopak nestanovila podminku obraceně, kor když uvaďa, že kastrace kočky ovlivňuje chovani?“

Fčil si nejsem jisty, jestli ta „obracena podminka“ znamena nekastrovat kočku/kocura, anebo naopak vykastrovat jeho majitela!

Sami ovšem musite uznat, že obě varjanty znamenaju obrovsku odvahu. Ja bysem byl byval naopak poděkoval Unyverzitě, že vychovava absolventy, keři se ničeho neboji a brzy se stanu předvojem zařnych zitřku naši společnosti! 

Jestli chcete přelomove prace sudruhu a sudružek z levičackeho hnizda prozkumat, stači kliknut na odkazy a studovat.

Buch s nama.

Ladik Větvička, hlasatel Radio Universum, Poruba

 

PS: Dalši přelomova dila: 

Současny život superbab po zaniku prymarni rodiny.

Žarlivost u heteroseksualnich a lesbickych bab.

Strategija seznamovani teplych synku.

Subjektyvni pohled bab z Žižkova na to, jestli mět děcka nebo ni.

 

Většina starších Středoevropanů, kteří si ještě pamatují rmutný život pod diktátem státní ideologie, nevychází z údivu, jak je možné, že si svobodný Západ sám sobě, a bez bolševického teroru i násilí, vnutil podobnou a svým způsobem ještě šílenější ideologii, neboť progresivismus napadá samu lidskou přirozenost. Možná byl vznik politického náboženství nevyhnutelný. „Svět totiž nesnáší vzduchoprázdno,“ napsal Douglas Murray, a „na opuštěném hřišti postmodernismu musel někdo nabídnout občanům zbohatlého demokratického Západu nějaké definitivní vysvětlení na otázku,… co si nyní mají počít se životem, kromě úsilí zbohatnout a dopřát si co největší porci z dostupné zábavy.“

Jenomže humanitní vzdělanci a profesoři, kteří by měli být kulturní elitou a vycházet z osvědčených hodnot tradice, vystavěli novou ideologii, jež má nahradit starý pořádek s rysy křesťanství, na půdorysu marxismu (utlačovatelé a utlačovaní). Je to logické, marxistická vize beztřídní společnosti absolutní rovnosti zůstala totiž jedinou alternativou vůči tradiční liberální společnosti.

Novým revolucionářům se zejména v Americe podařilo získat a aktivizovat studující mládež, ovládnout veřejný prostor a přinutit liberální instituce i politiky k přijetí mnoha anti-liberálních postulátů díky dlouhé řadě anti-diskriminační legislativy od roku 1964 (Zákon o občanských právech). Dnešní hnutí za společenskou rovnost a nové pojetí spravedlnosti (equity) prosazuje společenské vyrovnání, hodlá inkluzí (zahrnutím) rasových i sexuálních menšin (včetně profesní emancipace žen) postupně likvidovat meritokracii, čili hierarchii založenou na individuálních schopnostech. Kdyby se této identitární politice podařilo zničit zásluhovou nerovnost podnikatelské sféry, ekonomika by se propadla do bídy.

Druhým cílem pokrokové demagogie má být zrušení přirozené komplementární odlišnosti a z ní vyplývající partnerské a profesní role mezi muži a ženami. „A stvořil Bůh člověka ke svému obrazu, jako muže a ženu ho stvořil.“ Všimněme si, že se v Genesis mluví o dvou různých stránkách jednoho lidství. Zavinila snad ztráta biblické gramotnosti dnešní zmatek? Ještě před dvaceti lety se profesor kognitivní psychologie, Stephen Pinker, představě, že jsou biologické rozdíly mezi pohlavím naprosto bezvýznamné, v knize Nepopsaný list, poškleboval. Věda mu sice dává za pravdu, ale společenský konsensus už ne. O sexuální identitě dnes rozhoduje gender, kdysi považovaný za pouhý konvenční úzus prosazovaný ve výchově chlapců a dívek. Politické náboženství považuje jakési metafyzické vrozené já nadřazené biologickému pohlaví. Jak vyhlašuje heslo genderových aktivistů: „Smiřte se s tím, transžena je žena a transmuž je muž!“ Nejde jen o dámské toalety a zničené sportovní kariéry žen. Obětí jsou hlavně adolescentní dívky, jimž genderová psychiatrie vnucuje změnu pohlaví s nenapravitelnými důsledky, ačkoli ve většině případů vůbec nejde o tzv. dysforii, rozmrzelost a zklamání z vlastního těla, nýbrž o psychologické problémy, jež znetvoření těla nevyléčí.

Ne-intelektuálové, jimž praktické povolání neposkytuje velký prostor k teoretickým úvahám o rozvoji a smyslu společnosti, nad tím zůstávají v nevěřícném úžasu stát. Možná ani neví, že náš tzv. zdravý rozum má kořeny v židovsko-křesťanském obrazu světa a řeckém rozumu. Starověký Řím přijal biblický etický monoteismus z cizí židovské civilizace a vnutil jej pohanům. Jejich kulty sice římská imperiální moc vykořenila, ale pohanské myšlení nikdy v Evropě zcela nezaniklo. Duchovní energie křesťanské kultury od té doby závisí do značné míry na konvertitech. Ani rozum aristotelské revoluce 13. století není samozřejmý, je závislý na řeckém vhledu přírody, jež vyjevuje člověku jeho konečný účel (telos). Jestliže má lidský živočich rozum, měl by hledat v daném řádu světa svůj nejvyšší potenciál – zejména ctnosti – zušlechťovat svůj život a žít v souladu se svou přirozeností. Právě to ale pohanské myšlení zuřivě odmítá. „Z toho, co je, nevyplývá, co být má“, jak pravil osvícenský filozof David Hume.

Řekové objevili univerzální kosmický řád i velikého Projektanta přírodních zákonů a díky tomu nám odkázali vědu. Avšak od vrcholného středověku se proti objektivnímu poznání bouří filozofové (nominalismus), zpočátku neúspěšně, ale už od osvícenského racionalismu 18. století vytvářejí nové ideologie, jež mají nahradit křesťanskou etiku i filozofický realismus. Jejich racionalismus však vede k popření rozumu, jak to předvedla francouzská revoluce. Křesťanská civilizace od svého počátku rovněž trpí rovnostářským sektářstvím (kataři, táborité, anabaptisté) a sekty mají jednu společnou víru – ustavit dokonalou společnost. A také jeden společný rozum (gnozi), věří totiž, že vědí, jak má vypadat perfektní budoucí svět. V sekularizované podobě to předvedl Karel Marx.

Dnešní revolucionáři zdatně využívají nové médium – internet, bez něhož by politiky a veřejnost tak snadno zastrašovat nemohli. Ovládli univerzity, hlavní média, velké korporace i státní správu. V nerovném zápase stojí proti sobě agilní intelekt iracionální gnoze a pasivní pudový odpor většiny. I ona má své mluvčí a aktivisty, často se však vyjadřují neobratně, ale i v případě některých brilantních konzervativních aktivistů, jako Američan Christopher F. Rufo, je nápadná slabost konzervativní reakce. S dogmatickou politickou vírou, která se považuje za samozřejmou, nelze polemizovat na zásadě logiky a zdravého rozumu, zejména ne, když cestu do pekel provázejí vznešené úmysly a vědomí vlastní nadřazenosti.

Martina: Pane docente Robejšku, ve vás je tak dráždivě nakombinován optimismus zároveň s pesimismem, protože když jste hovořil o tom, jak vidíte budoucnost, tak vypadá následovně: Na vrcholu mocenské pyramidy má stát pár tisíc nejbohatších, pak média a vědci. Vy to ještě přirovnáváte k tomu, že nejbohatší byli ve středověku královské rody, a média a vědci byli kněží. A politici a státní zaměstnanci byli dříve dvorní úředníci, drábové, místodržící, a úplně dole pak masa poddaných. Takže toto je smrtelné nebezpečí oligarchického systému?

Petr Robejšek: Co z tohoto, co tady nastiňuji, plyne? Že je nejvyšší čas, aby se začal jinak definovat pojem „pokrok“. Protože my máme v 21. století bezpříkladný historický pokrok techniky, a zároveň pokus finanční šlechty vzít národům občanská práva, a nastolit fakticky technizovaný feudalismus. V tomto ohledu je název vašeho programu „Kupředu do minulosti“ vpravdě geniální, protože dosavadní představa spojovaná s pojmem pokrok, znamená: „Zítra bude lépe, a jde to jenom k lepšímu.“ A dnes se pořád mluví o pokroku: Technický pokrok, a všechno, je báječné, ale ve skutečnosti je to pokrok před Francouzskou revoluci – k feudalismu. K tomu, že nelegitimizovaná šlechta, kdysi Bohem zvolená, dnes penězi zvolená, chce vlastnit, vládnout světu, a zacházet s ním, jako by jí patřil. A používat to hypermoderní, technické, kontrolní zařízení k tomu, aby lidé – bez primitivních drábů, kteří se někde po vesnicích starali o pořádek – lidé byli ve stejné situaci, jako ve středověku, bezzemci zbavení majetků, zbavení sebeurčení, zbavení jakýchkoliv svobod, a aby tito lidé byli pod kontrolou a byli klidní.

To znamená, toto je zásadní politicko-filozofická otázka: Co je to pokrok? Když se na to teď podíváme našima očima, tak pokrok je cesta zpátky. Pokrok je cesta do roku 2019. Pokrok je analogická analogová společnost. A toho se samozřejmě nedá dosáhnout úplně. Ale mně jde jenom o to, abychom si uvědomili, že slova, která nám mediální průmysl lije na hlavu doslova dnes a denně, jako třeba pojem „nový“, nebo „rychlost“, která v nás evokují spontánní pozitivní pocit: „To je ono – souhlas.“ Stejně jako pojem „pokrok“. Musíme začít – jestliže se chceme tomuto vzepřít – s tím, že si aktualizujeme pojmy. Že pojmy, ve kterých myslím – protože to jsou pojmy, které potom určují naše jednání, podle kterých jednáme – aktualizujeme. Že si uvědomíme, že když řekneme „staré“, tak to není špatně – možná, že naopak. A když řekneme, že „nové“, tak se musíme obávat, co přijde. Nové? Nová vakcína. Nový lék. Může být. Dneska? Už není „nový“ automaticky lepší, nový může být stejný, jako doposud, může být zcela neúčinný, a může být horší. To znamená, že „nové“ nevypovídá nic jiného, než „nějaké“. „Rychlost“ nevypovídá nic jiného, než „nějak“. A „pokrok“ neříká nic jiného, než „někam“. To znamená, disponibilita, jednoznačnost pojmu, které organizovaly náš život, je pryč. A je to pro nás i šance opravdu si tím popsat, kde jsme, a začít znovu. Je to trošku složité, filozofické, ale myslím, že naši posluchači jsou to schopni bez problému zvládnout.

Martina: Věřte nám.

Petr Robejšek: Já jsem si jistý.

Musíme předefinovat mnoho pojmů. Třeba demokracii myslet jinak, od reprezentativní demokracie dolů, tam, kde se lidé znají tváří v tvář.

Martina: Pane docente, jaké pojmy ještě bude nutné, v rámci této úvahy, kterou jste teď řekl, redefinovat? Třeba „demokracie“? Třeba „svoboda“?

Petr Robejšek: My je musíme aktualizovat. Redefinovat je správné, a aktualizovat je možná ještě přesnější, protože si musíme sami pojmenovat, co to je, co to znamená? Protože dneska, když se ptáme po demokracii, tak automaticky myslíme na reprezentativní demokracii, na stranickou demokracii, kterou jsme si v našem prvotním povídání už odložili do archivu, nebo na smetiště dějin, protože ona nefunguje, protože se nám odcizila. To znamená, že my musíme …

Martina: Přijmout?

Petr Robejšek: Musíme demokracii myslet jinak. To elementární, co bychom asi měli udělat, je posunout ji dolů. To znamená, demokracie se odehrává, a může odehrávat, jenom tam, kde jsme si „face to face“, kde toho člověka vídám častěji, kde mu můžu něco vytknout, kde si můžu ověřit, zda říkal pravdu, když to sliboval, kde je vztah přímý. A čím dále ode mne, tím méně je demokracie možná, a i žádoucí, protože já ji chci žít tam, kde můžu opravdu demokracii použít jako nástroj k tomu, aby se můj život nezhoršoval, ale naopak k tomu, aby se zlepšil.

Musíme rehabilitovat celé pozlátko slavobrány modernity a všechno, co je s tím spojené. To, co nám různé PR a reklamní agentury vtloukaly do hlavy ve dvou větách, a ta druhá byla vždycky: „Kup to!“ To bylo vždycky to první, před tím něco, proč že je to fajn – a „Kup to!“ To musíme přebudovat. Musíme si říct: Je lepší opravit než koupit nové. Musíme říct: Jsou pojmy vzpoura, sebeurčení, neposlušnost, jenom negativní pojmy, nebo to naopak jsou pojmy, které dneska musí mít pozitivní význam? Tolerance? Co to je tolerance? To, že strpím všechno, co se mnou dělají? Solidarita? Je to to, že jsem ochoten platit za lidi, se kterými nemám nic společného, ale rád bych platil za ty, se kterými něco společného mám? To znamená, že všechny pojmy nové agendy, kterou se nám snaží vnutit – a těch bude několik tisíc, ale je to přehledné – si musíme sami pro sebe, ad hoc podle situace, nově nadefinovat, abychom viděli správně, a hlavně abychom mohli správně jednat, abychom nebyli v proudu evangelia modernity, podle kterého je nové lepší než staré, rychlé je lepší než pomalé, a pokrok je vždycky jenom před námi.

Nová technika nám přináší spíše zkázu, nebezpečí, a to ne proto, že by byla špatná, ale proto, že jsou špatní ti, kteří ji používají

Martina: Pokrok nezastavíš.

Petr Robejšek: Pokrok nezastavíš – to nám také říkají. Třeba i já to slyším čas od času při nějakých diskusích: „To nemůžete změnit. To nemůžete zastavit. To nemůžete zvrátit.“ Ale přitom právě teď vidíme, jak se vládnoucí tohoto světa chtějí pokusit zvrátit naši společnost, naši současnost k feudalismu. To znamená, že zvrátit se dá, když se do toho opřeme. A zvrátit dává smysl, když vidíme, co se jinak stane, když se nepokusíme vytvořit stav ex ante, nebo základní body.

Martina: Petře, mám ještě jeden pojem, který vyžaduje aktualizaci, a to pojem „totalita“. My ho máme vypálen do mozku z doby komunismu: Totalita je nesvoboda, lágry, později pak, že se něco jiného říká doma, a něco jiného se říká na veřejnosti. Tedy institucionalizovaný dohled. Ale jak byste tedy aktualizovat „totalitu“ teď?

Petr Robejšek: My si ji můžeme přeložit do pojmů, které jsme si tady říkali. To je už potom vlastně velmi jednoduché intelektuální cvičení, které zvládne každý, a každý si totalitu potom definuje v pojmech, které jsou pro jeho život důležité. Někdo, kdo spíše pracuje na venkově a rukama, totalitu vnímá – jestli o ní přemýšlí – jinak, než člověk našeho ražení. To není ani tak to hlavní, jak ji konkrétně ten který člověk definuje, nýbrž hlavní je, aby si uvědomil, že to musí udělat, protože když to neudělá, tak bude polykat to, co se mu hází jako lákadlo i s navijákem, a bude poslušný tak, jako byl doposud, protože bude pořád ještě používat zastaralé definice, nebo pojetí, konotace daného pojmu, ačkoliv už to dávno není oprávněné.

Myslím, že ty tři příklady, které jsem tady uvedl, jsou hodně markantní, a hodně zřetelné, jak byl spojován pokrok úplně jednoznačně jenom s tím lepším – lepší, lepší – a dlouhá desetiletí právem. Jak se technika spojovala s tím: „Ano, nové, výborné. Čím novější, tím lepší.“ A jak to teď? Co nová technika přináší? Přináší nám spíše zkázu, nebo nebezpečí, a to ne proto, že by byla špatná, ale protože jsou špatní ti, kteří ji používají. A to jsou myšlenkové operace, které si konzument, omámený člověk, musí sám pro sebe udělat. A když tam ta mince spadne, a on pochopí: „Jo, tak to je“, tak se z toho automaticky odvine i to, že začne jinak hodnotit, a potom hlavně – jinak jednat. A to je to nejdůležitější, protože společnost, ve které žijeme, má tendenci k tomu mluvit a nekonat. Ale konání je to, na čem nakonec záleží.

Lidé, kteří žijí praktický život, rozeznají muže a ženu, na rozdíl od těch, kdo praktický život nežijí. Jedovatý opar nesmyslů se na venkov nerozšiřuje tak snadno.

Martina: Petře Robejšku, vy se ve svých přednáškách, článcích, obracíte na všechny, kdo jsou ochotni číst, přemýšlet, a pak třeba realizovat. Ale na jakou půdu myslíte, že to dopadá? Kde je úrodná půda? Narážím na to, že v roce 89 za svobodu a demokracii bojovali studenti, v minulosti to byli většinou mladí lidé, intelektuálové, ale i my jsme několikrát narazili na to, že tentokrát, nebo ještě před Vánocemi, právě tyto společenské skupiny, nebo skupiny obyvatel, jsou jakoby mnohem bezbrannější proti ideologickým až totalitním myšlenkám. Kde je tedy ta rodná půda? Kde myslíte, že ji v tuto chvíli můžete hledat?

Petr Robejšek: Úrodná půda je u všech lidí, kteří žijí opravdový život. To je zjednodušující, ale ne zase tak úplně. Nejsou to Pražáci, jsou to lidé, kteří žijí mimo metropole, které mají tak říkajíc otrávenou atmosféru hektičností i bohatstvím, které tam existuje, i názorovým tlakem, který tam funguje – tam se vydělává nejvíc peněz, tam se ale očekává také největší konformita. A zároveň jsou to lidé, kteří vlastně žijí jenom v nezávazném nebo převážně žijí v nezávazném mluvení, v tom, co vlastně nemusí mít konsekvenci, nemusí mít nutně následky. Stačí, když vyvěsím vlajku, nebo když podepíšu nějakou rezoluci, nebo se někam postavím, a něco udělám – nějaké směšné gesto – a tím kompenzuji praktický život.

Lidé, kteří žijí praktický život, dobře rozeznají, kdo je muž a kdo je žena, na rozdíl od těch, kdo praktický život nežijí. Tento jedovatý opar nesmyslů, které produkuje upovídaná intelektualita v naší společnosti, se na venkov nerozšiřuje tak snadno – a jeho význam, jeho síla klesá, čím je to dále od Prahy. Takže tam jsou lidé, malá města, obce, obyčejní lidé –mimo metropole. Metropole jsou opravdu v tomto ohledu zvláště napadnutelné, i když samozřejmě v metropolích žijí lidé, kteří si přesto zachovali zdravý rozum. To je jasná věc.

Ale vy jste se ptala na prostředí. Tam jsou i ti, na kterých záleží. Tam jsou i ti, kteří nejspíš můžou vzít svůj život opravdu do vlastních rukou. Já znám případy lidí, kteří se snaží vytvořit zdravotní systém, který je z části nezávislý na tom, co dovoluje a nabízí stát, který se snaží vytvořit zdravotní výchovný systém, který se vymyká těm podivnostem a nesmyslům, které si vymýšlí to či ono ministerstvo. A ty najdete spíše venku, než tady. To je jedna věc. A druhá věc je mládež, která kdysi revoltovala, stejně jako intelektuálové, kteří v Listopadu také byli jinde. Já si myslím, že bychom měli mladým nechat permit, nebo toleranci s tím, že v určité fázi života – a já si to sám pamatuji od sebe – se hledají zážitky, používají velká gesta, heroické pózy.

Martina: Sebeprožívání.

Petr Robejšek: To všechno.

Martina: Patří to k tomuto věku.

Petr Robejšek: A nesmí chybět zábava, a přebírají se myšlenky, které nepřežijí příští párty. A to jsou věci – nezávaznost z toho, že tatínek se postará – kterou posléze vystřídá: „Musím se postarat sám.“ A pak dochází ke zmoudření. To bychom měli mladým lidem připustit. A navíc – já znám velmi mnoho mladých lidí, asi proto, že jsem takový, jaký jsem, a mám okruh známých mladých lidí, kteří jsou úplně v pořádku – lze říct, že někdo, jako Opletal, nebo Palach, je vždycky extrémní výjimka, a zářný vzor, nebo zodpovědnost, která z těchto osobností čiší, není to ani statisticky Gaussova křivka, to není něco, co může člověk očekávat na každém rohu.

Bod zlomu přijde nečekaně. Snad si vláda uvědomuje, že trpělivým Čechům nemůže utahovat šrouby donekonečna, protože by hrozilo násilí, což si nikdo nepřeje.

Martina: Dívat se na mládí shovívavě a laskavě je nezbytné, a myslím, že i moudré. Ale zároveň asi jen do okamžiku, než se jisté skupiny obyvatel snaží snižovat věk pro volební právo, snaží se dosazovat všude takzvaný kindermanagement, a pak najednou taková velkorysost asi není na místě, nebo je těžké ji v sobě hledat.

Petr Robejšek: Je třeba si uvědomit, že toto je přes čáru. A ptát se opravdu racionálně: Co to zmůže? Jak trvalý – jak bych to řekl moderní češtinou – jak udržitelný je ten který stav? Protože mně moji rodiče vyprávěli, že když mi bylo možná deset let, a chodili jsme na výlety, tak jsem šel před nimi, a zpíval si oslavné písně na Gottwalda – a dneska jsem tady, a jsem takový, jaký jsem. To znamená, že gesta mladictví, a vyššího mládí, člověk může často subsumovat pod zastydlou, nebo ještě bující pubertu, která bude opuštěna spolu s koloběžkami, které taky patří k tomu infantilnímu, co nám ta dnešní civilizace nabízí. Takže já bych si v tomto ani nedělal starosti.

A hlavně bych chtěl říci i těm, kteří si myslí, že určitým způsobem působí na mladé lidi a že tím opravdu něco trvale změní, že se mýlí, protože my jsme to právě v Listopadu velmi pěkně zažili. Jeden den zapomněli rozkázat, že je ještě komunismus, a najednou byli všichni proti – celou dobu. A najednou všichni zapomněli na to, co se údajně naučili ve školách a kurzech marxáku, a ve všech těchto věcech, které nám otravovaly život. Člověk je velmi přizpůsobivý – v dobrém i ve špatném. Když se zlomí situace k lepšímu, tak lidé, jako jsme my, budou mít za sebou najednou většinu, protože většina se ráda přidá k tomu, kdo je na tahu, kdo je „in“, a samozřejmě se i přizpůsobí těm, kteří momentálně mají moc. Ano, jistě, na loajalitu většiny lidí, být na místě těch, kteří vládnou, bych vůbec nesázel. To je naprosto pragmatická, funkcionální úvaha, která se tam odehrává. Nic takového jakože: Na věčné časy, a nikdy jinak.

Martina: Zatím se daří mnoho lidí držet v iluzi, že se sice zdražují energie, potraviny, a plánují se velké daně z nemovitostí, a podobně, ale jinak se zase nic tak zásadního neděje. Prostě karavana táhne dál, navzdory štěkajícím psům. Jak dlouho si myslíte, že bude ještě udržitelné házet přes občany tento Májin závoj, než se prostě životy tak radikálně změní – a jak jsme tady naznačovali – tak pravděpodobně ne k lepšímu?

Petr Robejšek: To je otázka takzvaného bodu zlomu, který je v operativních systémech, a vůbec v úvahách o tom, jak probíhají změny, docela dobře použitelný pojem. Já tady teď uvedu příklad, který je trošku drastický, ale právě proto je hodně plastický: Je to takzvané arabské jaro. To se rozjelo poté, co se upálil tuniský obchodník.

Martina: Se zeleninou.

Petr Robejšek: Tam se něco navršovalo, a pak se stal – on vlastně nebyl příčina, to byl jenom…

Martina: Spouštěč.

Petr Robejšek: Nějak tak. Kvantita se změnila v kvalitu, jak říkáme my marxisté – Karel Marx, pokud jde o analýzu kapitalismu, je brilantní, nedostižitelný, a že to byl velký mozek, je jasná věc. A že s komunismem nechci mít nic společného, je také jasné, ale člověk to musí umět rozlišovat. To znamená, tento bod zlomu se dostaví ve chvíli, kdy to nebudeme čekat. Nějaké to poslední ani nemusí být něco tak markantního, jako další zvýšení cen energií, to může být něco, co je vlastně zdánlivě okrajové a banální. A to potom už může vyvolat padající dominové kostky. Doufám, že si vlády uvědomují, že mohou šroub utahovat, ale že ani u tak trpělivého národa, jako jsou Češi, to nejde do nekonečna. A pak je lepší přemýšlet o tom, kdy přestat, nebo kdy obrátit, než čekat ve smyslu: „Ještě to šlo. A zítra to půjde také tak.“ To by byla velká škoda.

A teď úplně vážně – to by byla velká tragédie – protože to, co by pak hrozilo, by bylo násilí, a to je to poslední, co si pro tuto zemi přejeme, ať stojíme kdekoliv. Prostě to, co si musíme přát, je, aby se zlepšovala, ale tak, aby to mělo jistý organizovaný, a pokud možno bezbolestný, a určitě nekrvavý průběh. O to se musí snažit jak ti nahoře, tak my.

Západ je ve vážné krizi. Tržní ekonomiku nahradil finanční kapitalismus, peníze pro peníze, a ne pro národohospodářský rozvoj. Z reprezentativní demokracie se stala vláda oligarchie.

Martina: Promiňte, že se usmívám, když říkáte takto závažné věci. Jenom jsem si teď, když jste řekl, že doufáte, že si to vláda uvědomuje, vzpomněla na váš výrok z prosince: „Nikdy nepodceňujte hloupost vlády.“

Petr Robejšek: To jste mě teď dostala. Ano, samozřejmě, to platí vždycky. Na druhou stranu doufejme, že taková šoková terapie, nebo i domluva ze strany těch, kteří se snaží upřímně o úspěch této země, může třeba něco změnit.

Martina: Věnovali jsme se Evropě, a především Západu, a také přímo naší zemi. Ale když máme výhled do budoucnosti příštího roku: Řekněte mi, kdo si myslíte, že hodně může zamíchat celosvětovými kartami? Ať už je to vaše první zmínka, kterou jste v prosinci věnoval BRICSu, nebo jestli je to mohutně sílící Čína? Kterým směrem se ubírají vaše myšlenky?

Petr Robejšek: Tak historie lidstva – a v době moderní geo-ekonomická historie lidstva – je vlastně plná takovýchto pokusů o zvrácení mocenských poměrů ve prospěch toho, či onoho. A to patří k povaze moci. O tom jsme si už, myslím, také minule vyprávěli, že snaha expandovat, posilovat, zvyšovat svou moc, je nevyhnutelná. A podle toho, jaké jsou konstalace, a s jakým potenciálem ten či onen operuje, může být úspěšný nebo neúspěšný. To znamená, že máme věčnou nejistotu z toho, jak to dopadne. Té se nezbavíme, ale můžeme už teď odvodit určité trendy, nebo určité koridory, ve kterých se pravděpodobně bude odvíjet vývoj.

Hlavní je, že západní společnost jako systém s určitou proklamovanou výkonností, ve všech ohledech, politicky, nebo ekonomicky, je ve vážné krizi. Já tomu říkám „vykolejení“, nikoli „zánik Západu“ – to není nějaká spenglerovská černá vize, – vykolejení, které je způsobeno hlavně tím, že se z tržní ekonomiky stal finanční kapitalismus – o tom jsme mluvili v prosinci – a sice, že: Peníze pro peníze, ne pro národohospodářský rozvoj. A že se z demokracie stala reprezentativní demokracie ve špatném slova smyslu, tedy že je to vlastně oligarchizace politiky. Toto jsou dva deficity, které západní společnost drží dole, nebo ji ohrožují, a tím vlastně automaticky posilují ostatní hráče.

A tato konstelace může znamenat, že v Západě, který je v této nepříjemné situaci, se najednou začnou více prosazovat síly, které řeknou: „Musíme zkusit změnit pravidla hry jinak, než Great Reset.“ K tomu, aby se společnost vrátila k povaze západní kultury. To znamená k hodnotě jedince se vším, co s tím souvisí. A tím se vymknou – teď navazuji na větu, že musíme změnit pravidla hry – ze soupeření se státy jako je Čína, které jsou ještě v hyperindustrializační růstové fázi. V Číně se problém, který máme tady, nedostavil, a možná, že se nikdy nedostaví, protože Čína má kolektivistickou kulturu, ale tady u nás je jiná, tady je individualistická kultura. Nebo se to tam možná dostaví – to nevíme. Ale každopádně oni hrají hru – co nejlevněji vyrábět, co nejdráže prodávat, a vrážet to do vlastního průmyslu, do vlastní armády, a expandovat. Tuto hru mohou nějakou dobu hrát.

Vymkli bychom se tím, že bychom řekli: „My chceme budovat jinou společnost. Společnost, která je už ve skutečnosti materiálně saturovaná, a teď se bude věnovat věcem, které se nedají koupit“. Prostě obrátit perspektivu od primitivního „mít“, na více „být“, nebo to alespoň vyrovnávat. V tu chvíli nebudeme soupeři, a nebudeme ani lákaví. Někdo by mohl samozřejmě říct: „Tak jste slabí, a oni vás obsadí.“ Proč by to dělali? Proč by si Číňan vázal na krk slábnoucí region? Ten je pro ně zajímavý jenom tím, jestli je schopen odebírat naše výrobky, a ne proto, abych se staral o to, aby to tam fungovalo.

Nedávno jsem v jednom rozhovoru řekl, že Sovětský svaz si taky uvázal na krk – jak obsadil celou střední Evropu – ty, které musel spoluživit. To nebyl jenom prostorový zisk. To bylo ještě něco víc, to byly závazky. To znamená, že se musel starat o to, aby tyto země nějakým způsobem fungovaly, a nedělaly mu problémy. To znamená, že hegemon má vždycky dva úkoly: „Získal jsem, jsem silnější. Ale zároveň: Mám o starost víc.“ Takže nevidím důvod, proč.

Takže kdybychom se rozhodli změnit pravidla hry směrem k tomu více být, nebo alespoň k rovnováze toho mít a být, tak si neumím představit, že by byl Západ pro Čínu zajímavý jako nějaká kořist. Ale přiznávám, že to je hodně abstraktní hypotéza. Ale když přemýšlíme o tom, jak se vymknout ze zrůdné situace, ve které jsme, ve které se může stát, že si pár tisíc lidí myslí, že jsou bozi, že mohou rozhodovat o životě, o existenci, o budoucnosti miliard, tak z této fáze se dostaneme jenom tím, že změníme perspektivu od „mít“, k „být“, a od toho odvozovat svou výjimečnost.

Dal jsem konkrétní návrhy, zveřejnil manuály, a teď jde o to aplikovat to každý sám pro sebe, a začít pracovat

Martina: Vidím, že jste na otázku Ericha Fromma už odpověděl.

Petr Robejšek: Přesně tak. Ten to popsal velmi pěkně.

Martina: Pane docente, když mluvím s mnohými hosty, tak mi buď otevřeně, nebo mimo záznam řeknou, že si prostě myslí, že vlak je tak rozjetý, že už se úpadek nedá zvrátit. Vy se odlišujete tím, že říkáte: „Dá. A prohra je, když si budeme říkat, že nedá.“ A já vím, že jste to dnes mnohokrát řekl, i v prosinci jste to řekl v mnoha náznacích i konkrétně. Ale přesto poprosím pro naše posluchače o rekapitulaci do nového roku, jestli byste rozvinul myšlenku, jak změnit budoucnost, a tak v nás rozdmýchával naději.

Petr Robejšek: Ano, lidem se určitě nesmí říkat, že je všechno špatně, a zabývat se tím, že získávám kliky na internetu tím, že jsem panický, katastrofický, divoký jezdec, který řádí na internetu. Takových případů máme až dost. Lidem se musí poskytnout nabídka a perspektiva, smysl, aby něco dělali. Ale já bych spíš chtěl, abych dostal od našich posluchačů – i když oni nejsou úplně ti správní adresáti, protože to jsou vlastně již probuzení – ale přesto bych chtěl dostat naději od těch, kteří jsou vně, a to, že začnou sami něco dělat. Protože když se ptáme potom konkrétně, co dělat, tak to, co jsem mohl udělat, jsem udělal, a dělám. Moje návrhy jsou na stole. To jsou konkrétní návrhy, které se dají provést, které může každý dnes a denně začít aplikovat – bude ho to něco stát, ale může také za to něco získat. A to je věc, která mě trápí, že rezonance ve společnosti je pozitivní, ale zdaleka není – z důvodu, které jste popsala, (a ještě to není tak špatné) – zdaleka není tak energická, jak bych si to já představoval.

Mě by třeba zajímalo toto: Od 27. listopadu do 3. prosince byla vyhlášená konzumní stávka na protest proti vysokým cenám potravin. Mě by zajímalo, kolik z vás se jí zúčastnilo? A kolik znáte lidí, kteří se jí zúčastnili? To jsou věci, které ověřují, že opravdu chceme něco změnit. A když jde o systematickou změnu, tak jsem zveřejnil manuály, dělám přednášky – a všechno je to k mání. Teď jde jenom o to aplikovat si to sám pro sebe, a začít pracovat. Protože na Ježíška nevěříme, věc nepřijde shora. Naději vám nemůžu dát, když nevím, že to začnete dělat spolu se mnou – teď, dneska – tak, jak by se to dělat mělo.

Martina: Pane docente Petře Robejšku, moc vám děkuji. Děkuji vám za váš zápal, za vaši přesvědčivost a za váš hluboký vhled. Děkuji.

Petr Robejšek: Já děkuji za příležitost s vámi hovořit – s tak duchaplným a inspirativním partnerem pro diskusi. A děkuji i posluchačům, že měli tu trpělivost. Měli ji se mnou až do konce.

Nevyhazuji věci, které lze opravit. Vesměs se ale jedná o věci z časů minulých, protože dnes se zpravidla věci vyrábějí tak, aby nešly opravit. Ví se o tom, ale neopravitelné věci kupují generace, kterým to nevadí. Každá analogie kulhá, nicméně i u politických režimů, které začnou haprovat, se řeší dilema, zda je opravovat, anebo vyhodit na smetiště, v daném případě na smetiště dějin.

Je přirozené, že na záchraně systému, který vykazuje významné poruchy a vady, mívají zájem lidé, kteří v dobré víře tento systém prosadili a budovali. Není jim lhostejné, že se systém neopírá o původní hodnoty. Vadí jim, že se politika, myšlená jako společný úkol občanů, redukuje na pouhou technologii moci, na nástroj ovládání většiny privilegovanou menšinou. Tehdy slýcháme úvahy typu „systém je v pořádku, problém je v lidech“. Ze strany mocných jsou problematickými lidmi míněni nevděční občané. Stoupenci reforem, návratu ke kořenům a původním ideálům, viní z devastace dobrého systému lidi, co uzurpovali a zneužili moc.

Když dnes konzervativci vidí, co liberálové provedli s kapitalismem, ze všeho nejvíce trpí útokem na svobodu. Právě od svobody, se kterou jde ruku v ruce osobní odpovědnost, si konzervativní budovatelé kapitalismu slibovali proměnu rovnostářské, centrálně řízené společnosti na společnost otevřenou, dynamickou. Věřili, že k lepším zítřkům společnost povedou podnikaví individualisté, kteří od státu potřebují, pouze aby nepřekážel, nebrzdil a neházel jim klacky pod nohy. Konzervativci říkají, že je třeba vrátit kapitalismu původní étos, odstranit nejrůznější omezení a regulace a vrátit se ke kořenům, tedy k férové svobodné soutěži. Věří, že kapitalizmus lze opravit.

Bylo mi šestnáct, když u nás po návratu ke kořenům volali lidé, kteří na troskách předválečného kapitalismu vybudovali nový pokrokový společenský řád. Trpěli při pohledu na deformace, kterými dobrý systém diskreditovali špatní lidé, kteří politiku degradovali na technologii moci, a tuto moc uzurpovali a zneužili. Na jaře roku 68 věřili, že socializmus lze reformovat, že je škoda ho odložit na smetiště dějin. Pro reformu, spoléhající na svobodu, jejímž synonymem je společenská odpovědnost, byla naprostou většina občanů. Proces, který byl vnímán jako obrodný, byl ovšem násilně přerušen invazí „spřátelených“ armád a následně překvalifikován na kontrarevoluci.

Když se po dvaceti letech otevřelo okno pro reformu socialismu, pro návrat ke kořenům už chyběla generace, která v sobě nesla původní étos budovatelů. I proto v zápase o budoucí směřování státu zvítězili antikomunisté, kteří prohlásili socializmus za nereformovatelný. Reakcí na pokřivený socializmus byly generace, které se nadchli pro Západ. V něm, viděno tenkrát přes zadrátované hranice, byla tráva zelenější. Dnes je reakcí na pokřivený kapitalizmus generace liberálů, která se nadchla pro fikci bezemisního, progresivního virtuálního světa. Jejich ideologie vykazuje na smetiště dějin jak socialismus, tak i kapitalismus s jejich adorací člověka. Člověk je touto novu, progresivní generací vnímán jako ekologický, kulturní, ekonomický i politický problém.

Když se zamýšlíme nad tím, zda opravovat či vyhazovat poškozené politické systémy, vlastně váháme mezi evolucí a revolucí. Kdyby se racionálně zvažovaly náklady a výnosy, oprava by se nabízela jako levnější. Její výsledek by byl předvídatelnější, než revoluční změna. Revoluce vždy zvedá kal ode dna a nakonec se společnost převratem beztak posune pouze z deště pod okap. Rezignovat na opravu socialismu po listopadu 89 byla chyba. Stejně tak by byla chyba rezignovat dnes na opravu kapitalismu, prohlásit současný systém za nereformovatelný a nechat se vést progresivci do globálního nevolnictví.

Režimy se ovšem neudržují, respektive nezanikají na základě racionální úvahy. O jejich legitimitě se rozhoduje dříve, než dozraje poznání, že vlak sjel na vedlejší kolej a hledá se vůle a odvaha zařadit zpátečku. Reformátoři se vždy potýkají s temným dědictvím. Vždy čelí podezření, že návrat ke kořenům bude pouze návratem k dobrým úmyslům, kterými byla dlážděna cesta do pekel. Socialismus se neopravoval kvůli obavě, že v jeho genech je třídní nenávist, násilná kolektivizace, rovnostářství a názorová nesvoboda. Konzervativci, usilující o reformu kapitalismu, se pro změnu potýkají s temným dědictvím privatizace, demontáže a rozkradení státu a návratem sociální nerovnosti. Vždy tu bude podezření, že v genech kapitalismu je mentalita pirátů a vykradačů dostavníků.

Se socialisty a konzervativci to ale není tak špatné, jak by se mohlo zdát. Ve snaze ubránit se liberální hrozbě, onomu progresivnímu pohrdání člověkem, se jeví jako kompatibilní opozice. Kdysi znesvářené ideologie socialistů a kapitalistů sjednocuje víra v člověka. V jeho schopnost solidarity, v jeho individualitu, jedinečnost a svobodomyslnost. Globálnímu odlidštěnému světu oligarchů, opírajících se o progresivní liberály, budou v budoucnu společně čelit lidé, kteří člověka nezatracují. Nakonec socialisté a konzervativci společně přesvědčí veřejnost, že systém, vnucovaný liberálním mainstreamem, je nereformovatelný. Že patří na smetiště dějin. Chvíli to bohužel potrvá. Než pominou lidé, co se ještě budou marně snažit kompromitovaný oligarchický zelený liberalizmus opravit.

Martina: Pane profesore, asi si umíme představit, proč tento postup zvolily elity. Ale vy jste tady hovořil o vědě, která slouží politice, o vědcích, a o vědě, pokud se věda navíc, jak říkáte, spojí se zastrašovacím aktivismem a vzniká zlomyslný koktejl. Máme tady zkušenosti z pandemie, z covidu, kdy lékaři podlehli veškerému tlaku, a mnozí pak uváděli svá předchozí tvrzení na pravou míru, a třeba je i změnili. Ale řekněte mi, jakým způsobem elity získávají takové množství, jak se to říká…

Peter Staněk: Přívrženců.

Martina: Přívrženců, nebo možná i…

Peter Staněk: Nohsledů, nebo užitečných idiotů.

Martina: Tak, děkuji, že jste to řekl za mě.

Peter Staněk: Užitečný idiot. Samozřejmě, měli bychom podle tohoto mít nesmírné množství idiotů, na to by nestačily ani všechny kapacity psychiatrických léčeben, a tak dále. Ale odpověď je jednoduchá: Položte si otázku, jestli se neuplatňují technologie ovlivňování společenského vědomí. A uvedu vám jeden doklad, teď se to bude nazývat „konspirační“: Oxid grafenu je vlastně dopravní prostředek různých věcí. Může tam být systém informací pro spící spike protein, může tam být nervový plyn, může tam být cokoliv. A aby to proniklo do další buňky, musíte otevřít kalciové kanálky, které umožní, aby přes membránu tyto informace pronikly do vaší buňky. A obé se aktivuje elektromagnetickými pulsy. Stejně tak máte studie, které dokumentují, že kouření je nebezpečné, a způsobuje rakovinu, i když firmy, které vyrábějí cigarety, zaplatí miliardy, aby to nebylo. Taktéž máte stovky studií, které upozorňují, že elektromagnetický smog, elektromagnetické pulsy, mění vaše neurální synapse. Zároveň pomocí těchto synapsí, v kombinaci s podprahovým ovlivňováním vysílaným přes televizi, můžou měnit váš názor, a pohled na svět. Nebudu měnit vaše vědomí, tam naše technika, pánbůh zaplať, nestojí, ale můžu změnit váš strach, radost, nadšení, snahu koupit nějaký výrobek, nebo zvolit vhodnou politickou stranu. A tohle používáte.

Proto potřebujete 5G. Super. Mladí řeknou: „No to je skvělé, můžu streamovat film za dvě minuty!“ Super. Když to bude 6G, tak to bude půl minuty, a budu mít nepředstavitelný dostup ke všemu – svým selfíčkům, a ke všemu ostatnímu. A uvědomte si, kde toto všechno začíná? Ve vzdělávání, ve škole. Protože když se nechci věnovat svému potomku, tak mu dám do ruky tablet, nebo mobilní telefon, a co dělá s mobilním telefonem, mě nezajímá. Dnes je přece zbytečné studovat a chápat souvislosti, protože si všechno vygooglím na netu. Studenti pak studují tak, že nestudují knihy, a nechápou, jak jsou propojeny jednotlivé procesy, protože to mám na netu – nemusím to studovat.

A co je důležité? Věda. Víte, co je problém vědy? To že přestala hledat příčiny jevů, a koncentruje se na detailizaci: Znáte všechno o špičce špendlíku, jenom nevíte, jak špendlík používat při šití. Ale to není důležité, protože na tom, když znáte všechny aspekty špičky špendlíku, si založíte katedru, budete mít studijní směr, budete dostávat granty, když budete empatičtí k představám vědy. A všimněte si, všichni ti profesoři, a všichni ti lidé, kteří byli ve výzkumu, když začali mluvit pravdu, ztratili granty, ztratili peníze, vyhodili je z univerzit, a pak se prohlásilo, že jsou to hoaxy, a skončilo to tím, že jsou ruští švábové, dezinformátoři, dezoláti, a já nevím, ještě jaké „dezo“. Ale faktem je, že tím jste vytvořila ve společnosti klima, ve kterém je bezpečnější říkat jediný správný názor. A jelikož to části populace vyhovuje – a bohužel podle průzkumů je to 60 procent – tak vytvoříte dojem většiny. A kdo by se vzpouzel většině? Abyste byla ostrakizována? Aby vás označovali za dezoláta? Tak buď jste ticho, nebo začnete se skřípajícími zuby podporovat mainstreamový názor. A v konečném důsledku už pak není rozdíl mezi tím, jestli se lékař ptá toho, který má být očkován, na jeho anamnézu, aby zjistil, jestli by vakcína nebyla na škodu.

Ale pak zůstane to, co jste viděli v Anglii, že za každého očkovaného lékař dostane 10 liber. A víte, 10 liber za každého očkovaného, to zase není k zahození. A teď budou zúžené lékařské skupiny – viděli jste to teď v českém parlamentu, kde byla diskuse, kdy profesor Hořejší, a byli tam další, takzvaní antivaxeři. A jak to skončilo? Tím, že média, která pustila i jiné názory než pana Hořejšího, na týden dostala stopku – v rámci demokracie a diskuse.

A poslední věc: Co byste řekla, že chybí dnešní společnosti? A já to řeknu všem těm slavným bojovníkům proti hoaxům natvrdo: V této společnosti chybí ochota k dialogu, a odpovědnost. A to jsou dvě věci, které děsí všechny podpůrce oficiálních ideologií, mainstreamu, a podobně. A je třeba si otevřeně říct: Jestliže se nevrátí ochota k dialogu, a nevrátí se odpovědnost za všechno, pak tato společnost je na velmi nebezpečné trajektorii. Jestliže se to vrátí, pak bude platit pozitivní moment, na který jste se ptala.

Elektromagnetické pulzy z mobilů mění neurální synapse v mozku, a my to ještě s nadšením, a s radostí, nosíme s sebou u hlavy, a sledujeme zprávy idiotského obsahu

Martina: Pane profesore, vy jste řekl, že elektromagnetické pulzy mění neurální synapse v mozku. To se děje?

Peter Staněk: Ano, to se děje.

Martina: A nosíme si elektromagnetický pulz ve svém mobilu sebou.

Peter Staněk: Ano, samozřejmě – a s nadšením, a s radostí. A dokonce většinou je to šest až osm hodin denně, kdy ho máte přiložený k hlavě, a sledujete nesmírně důležité zprávy naprosto idiotského obsahu. Ale je to skvělé, protože jste závislí na mobilu. A teď vám řeknu jednu drobnou ukázku: Teď byla publikována zásadní nová zpráva Mezinárodní astrofyzické asociace o tom, co nám hrozí v lednu. Četla jste ji? Všeobecný šok: Dostaví se obrovská protuberanční aktivita Slunce s tím, že třída S1 až S5 bude překonána, protuberance budou třídy S9 až S10, sluneční skvrny budou obráceny přímo na Zem, proudy vysokoenergetických částic zdeformují magnetické pole, a důsledkem toho bude, že na týdny a měsíce vám vypadne internet, GPS, elektronická zařízení, a všechno ostatní. A s tím, že když se to prvně publikovalo před tři čtvrtě rokem, tak se všichni smáli, a na adresu vědců, kteří na to upozorňovali, elity, bdící nad naší bezpečností, prohlásily – původní předpoklad byl rok 25 – že to je ještě daleko, to máme ještě jeden a půl roku. Ještě máme čas na přizpůsobení. Ale představte si, co všechno jede na elektřinu.

Martina: To by způsobilo celosvětový chaos.

Peter Staněk: Jistě. A to taky uvažují ti vědci.

Martina: A to má být v roce 2024?

Peter Staněk: Ano, v roce 2024. Museli upravit předpoklady, protože původně to bylo plánováno na první půlrok 25. A teď se ukázalo, že se Slunce probouzí už teď. Proto jste měla před dvěma dny obrovskou protuberanci, před dvěma týdny obrovskou protuberanci, před šesti týdny obrovskou protuberanci – to je úvodní entrée. Slunce dosahuje extrémně vysokých hodnost, největších za celou dobu sledování – a sluneční aktivita v jedenáctiletém cyklu dosahuje nesmírně vysokých hodnot. A právě proto se mluví o driftujícím magnetickém poli nebo o přepólování planety, nebo o kompletní změně Van Allenových pásů, snížení ochrany před vysokým kosmickým zářením. A najednou prohlásíme, za všeobecného podivu, že astrofyzikové zjistili, že z vesmíru k nám proudí nesmírně silná vrstva vysoce energetických částic, které deformují mnohé aspekty života na planetě. No, umí to krásně vysvětlit.

V tomto ohledu, paní Martino, jak tady sedíme, každou vteřinu letíme rychlostí 230 kilometrů za vteřinu kolem centrální části galaxie, kdy jeden oběh trvá 200 miliónů let, a po dobu toho oběhu se přibližujete k různým černým dírám, dostáváte se k různým koncentracím hmoty a částic, a procházíte něčím, co byste nazvala varpové bubliny, takže ten StarTrek se zas až tak nemýlil. A v konečném důsledku těch 200 miliónů let znamená kompletní změnu nastavení podmínek pro život. Ale protože ve vašem organismu, ve vašem životě, a ve vašem světě kolem existuje soustava základních zákonů a bezpečnostních protokolů, které umožňují dodržování zákonů, přežíváte. A přežívají rostliny, zvířata, lidé.

A pravděpodobně se dostaneme k otázce: Opravdu je civilizace jenom 5 000 let? A začala v Akadu a Sumeru? A jakpak vysvětlíte Göbekli Tepe ve východním Turecku, kterého věk je 10 600 let? Jak vysvětlíte artefakty, kterým je 21 000, 48 000, 100 000 let? To znamená, jestliže jsme schopni nepochopit vlastní historii, tak proč se divíte, že máte tolik užitečných idiotů? Protože když pochopíte vlastní historii, tak pochopíte dvě věci: Věc první – jste součástí toku času, a v tom toku času každá generace, každá vlna živočichů, má svou roli, a nemůže se jí zbavit. Buď je pozitivní, nebo je negativní. A druhá věc – každá generace má svou odpovědnost k světu. Ale abyste tuto odpovědnost pochopili, musíte pochopit multidimenzionalitu světa kolem sebe. A pak musíte vnímat multidimenzionalitu tohoto světa, všechny roviny. Teď si představte sebe sama: Normálně vidíte očima 18 % spektrální struktury světla. Kdybyste viděla 30, 50 %, pořád byste se dívala na svět stejně, jako vidíte dnes, nebo byste viděla nesmírnou krásu světa, ale i nesmírnou odpovědnost sebe sama vůči tomuto světu?

A paradoxně, Evropská unie bojuje za Zelený úděl, zakazuje všechny energetické zdroje, ale klidně prohlásí, že lesní dřevní hmotu zvýšíte o 75 % do roku 2030. Nebo si opravdu myslí, že když vykácí les, tak ta obnažená půda bude blokovat globální oteplování? Anebo zničíte mikrobiom, horních svrchních 50 centimetrů, a na základě toho se zvýší jenom nálet, a ne lesy? A jedna drobná „pikoška“: Vidíte obrovské požáry, které jsou dokladem globálního oteplování – nebudu mluvit o tom, že velkou část založili lidé v rámci potvrzení globálního oteplování – ale kolik lesa se obnoví? Kdybyste chemicky nezničila mikrobiom na svrchní části půdy, tak by se obnovilo 90 až 95 procent shořelého lesa v průběhu přibližně 30 let.

O atmosféře planety nerozhoduje amazonský prales, ale svrchních pět metrů hladiny oceánu, kde je 95 procent fytoplanktonu, který pohlcuje 62 procent CO2, a uvolňuje 82 procent kyslíku

Martina: To je silné hnojení.

Peter Staněk: Jo. Ale dnes se obnoví pouze 30 až 35 procent, a ostatní část je pokryta pouze travou, a nálety, které postupně umožňují erozi větrnou, vodní, a všechno ostatní. A botanici to vědí, vědí to i ti biologové, i geologové. Proč jim nedáme prostor, aby prohlásili: Vážení, o atmosféře planety nerozhoduje amazonský prales, ale svrchních pět metrů hladiny oceánu, kde je 95 % fytoplanktonu, který pohlcuje 62 % CO2, a uvolňuje 82 % kyslíku? Amazonský prales je skutečně vzácnost, ale díky druhové diverzitě živočichů a rostlin. A kromě jiného, nikdo neslyšel o tom, že v posledních dvaceti letech hladina spodní vody v Amazonii klesla o 9 až 11 metrů. Co způsobuje změnu struktury a diverzity druhů? Rozumíte, máte studie, máte doklady.

Martina: Máme fakta?

Peter Staněk: Máme fakta.

Martina: A nemáme vůli s nimi pracovat?

Peter Staněk: Ano, přesně tak. Nejlepší příklad bylo letiště ve Stanfordu ve Velké Británii, kde byla umístěna jednotka měřící nárůst teploty – bylo to vojenské letiště, kde startovaly dva starfightery, a teplota se zvýšila o 20 stupňů.

Martina: Pane profesore, qui bono? Opět dojdeme k jednomu procentu lidí na světě?

Peter Staněk: Ne. Pozor, to je jiná klíčová otázka. O tomhle všem, co vám říkám, se mluví v podstatě od summitu v Riu 1992, a pak to byl Kodaňský protokol, a pak Pařížský protokol, Montrealský protokol, a tak dále. Ale je zajímavá jiná věc: Všechny tyto úvahy, které slyšíte, jsou známy hodně dlouho, ale byly časově rozfázovány 2030, 2040, 2050. Od té doby by si člověk řekl: „Prosím vás, za třicet let, co mě to bude lámat hlavu. A najednou se má všechno změnit do roku 2030.“ Ale co se stalo, že všechny tyto procesy takzvaného Velkého resetu, nebo globální změny, nebo podobně, se stlačily do roku 2030?

Martina: To je velké zrychlení.

Peter Staněk: Ano, je.

Martina: Co za tím vidíte?

Peter Staněk: A klíčová otázka zní: Proč? A možná konspiračně chaotická odpověď zní: Elity vědí, co se blíží jako totální přestavba, nazvěme to „terraformace“ povrchu planety. A já vám uvedu dva důkazy. Existují tři mezinárodní studie, které konstatují, že do roku 2050 radikálně změní 42 až 48 % severní polokoule, a 31 až 33 % jižní polokoule, své klimatické nastavení. Tam, kde bylo teplo, bude zima, a tam, kde byla zima, bude teplo. Dobrá, ale to se týká osmi miliard lidí. Zvládnete přesun, geografický přesun 8 miliard lidí? Šesti miliard lidí? Jedné miliardy lidí? Ne. Ovšem, kdybyste přesouvali 100 miliónů lidí, tak by byl možná pan Schwab spokojen a ureguloval by to.

Martina: Pane profesore, když nás posluchači slyší, že se Slunce sice zlobí – tak zatím dobré. Ale na druhou stranu, když tady hovoříte o terraformaci povrchu planety, tak mám chuť říct: Tak pojďte, uvaříme si kafe, vždyť ono to dopadne všechno nějak divně.

Peter Staněk: Ne. Opět, zajímavá vědecká odpověď: Vědci ze Stanfordu si strašně lámali hlavu, jak je možné, že z pěti druhů nyní známých hominidů – kde máte i denisovany, máte tam hobity z Indonésie, máte tam neandrtálce, Homo sapiens, a podobně, tak z pěti druhů homididů přežil akorát člověk Homo erectus. Jak je to možné? A po obrovských výzkumech přišli k zajímavému závěru, že všechny druhy homididů byly postihovány přírodními katastrofami, ale jedině druh Homo se dokázal v krizové situaci spojit, komunikovat, spojit síly – dokázal přežít – a všechny ostatní byli rozdrobeni a zanikli. Znamená to tedy, že i v krizové situaci, když se spojíme, dokážeme přežít.

Já netvrdím, že přežijeme všichni, ale když nepřežijeme všichni, neznamená to, že zanikl druh Homo – a člověk přežil. Dokonce máte krásné studie, které prohlašují, že před 135 000 lety na planetě existovalo pouze 1 285 příslušníků rodu Homo, a ti přežili, a vytvořili to, co vidíte dnes – 1 285 příslušníků druhu Homo. Znamená to tedy, že ty všechny katastrofy, které přijdou – možná přijdou, nebo určitě přijdou – lidský druh přežije. Neznamená to, že vy, já přežijeme, ale pro nás by mělo být důležité, že přežije lidský druh, že poznání, kterého lidský druh dosáhl a pochopil, bude pokračovat.

Pokles diverzity mikrobiomu v trávicím traktu z 1900 na 1100 druhů mikroorganismů, chemizace prostředí, elektromagnetický smog, a vakcíny, snižují výkon imunitního systému na 20, 30 procent

Martina: Bude pokračovat.

Peter Staněk: Opět cynická otázka, která ale přímo odpovídá tomu, o čem se bavíme: Potkáte svého souseda a zeptáte se ho na prostou jednoduchou otázku, která je odrazem dnešní civilizace, a ta otázka zní: Proč tady jsi? Co je smyslem tvého života? A teď tuto jednoduchou, triviální otázku položte tisíci lidem. Dostanete odpověď? Nebo to bude blablablabla blablablabla, jsem pro potomky, a tak dále. Prostá jednoduchá otázka: Proč jste tady vy, entita XY? Nic víc. Nic víc. A odpověď může být nesmírně prostá.

Martina: Abys byl?

Peter Staněk: Ne. Abych posunul poznání světa. Protože když neustále posouvám poznání světa, chápu svou roli v něm, a z této role vyplývá i odpovědnost za sebe sama a odpovědnost za svůj svět. Protože teď si vezmu lékařské průzkumy, a vidím: WHO, tentokrát pravdivě, prohlásí, že obezita se stává největším nepřítelem lidstva, protože již dvě třetiny Američanů jsou obézní. Nejenom nadváha – jsou obézní. A obezita vyvolává cukrovku a rakovinu, a všechno ostatní kolem. Jsou nezodpovědní k sobě samým? Nechápou, co jim škodí? Nechápou signály, které jim vysílá vlastní organismus, aby toto nejedli, a jedli tohle? Nebo jsou tak hloupí, že neposlouchají vlastní organismus? A jestliže ne, tak to znamená, že nepochopili, co jim vlastní tělo říká. To pak znamená, že nepochopili ani zodpovědnost vůči světu, vůči své rodině, vůči sobě samému.

A když se zeptáte lidí na jenom malou, základní věc: Jak vám funguje vaše zlatá triáda, abyste neměla rakovinu konečníku, nebo tlustého střeva, nebo pankreatu? Víte to? Nemusíte být doktor, nemusíte znát všechny nuance, ribozomy, genetické průzkumy, nemusíte znát všechny cytokiny a metabolity, nemusíte znát mikrobiom, a všechno ostatní, ale chápejte jenom jednu základní věc: První mozek, druhý mozek, trávicí trakt, a imunitní systém. A vy víte, že je obrovský výzkum na Stanfordské lékařské fakultě, který dokladuje, že pokles diverzity vašeho mikrobiomu ve vašem trávicím traktu z 1 900 na 1 100 druhů mikroorganismu, znamená současně pokles imunitního systému o 50 %. Teď k tomu přidejte chemizaci prostředí, elektromagnetický smog, vakcíny, a všechno ostatní, a zjistíte, že váš imunitní systém funguje na 20, 30 procent, oproti původnímu předpokladu přírody.

A kdybych se vás zeptal, kolik máte smyslů, tak zjistíte, že máte dvacet jedna smyslů, a ty jsou jenom vypnuté. A kdybych se vás zeptal, jaká je kapacita vaší paměti, vašeho mozku? Jaká je schopnost vašeho organismu vyléčit sebe sama? Tak budete žasnout, protože máte například krásné výsledky vojenského výzkumu ve Spojených státech, které dokázaly, že když vám vstříknu jistou látku, tak si pamatujete každou vteřinu vašeho života ve všech kontextech, ve kterých se tato vteřina udála. Takže opravdu potřebujete transhumanismem zlepšit kapacitu a výkon vašeho organismu, když vůbec neznáte hranice vašeho vlastního těla?

A kdybyste se začala zabývat informačním modelem lidského organismu, tak zjistíte, že ve vašem organismu fungují čtyři systémy nošení informací: Nejenom elektromagnetický, který je ve vašich neuronech, ale i chemický, kvantový, i jiné systémy. A vy jste dokonce dokonalý vzor složitosti vesmíru, protože jste nejsložitější výtvor univerza. Kdybyste pochopila, co jste vy sama, pak pochopíte své místo na planetě, ve vesmíru, a ve všem ostatním. Ale proč by to ty lidi dělali? Vždyť máte magnetickou rezonanci čtvrté generace. Máte CT, které je schopno sledovat vaše chemické procesy, a vůbec máme specialisty, máme všechno – máme vědu.

Rakovina vzniká zrušením bodu apoptózy buněk, kdy buňka po padesáti reprodukcích zaniká. Když bod apoptózy zrušíme, buňka se množí dál, vytváří se maligní jádro, a vzniká melanom, nebo sarkom.

Martina: Pane profesore, vy jste řekl, že úkolem člověka je posunout poznání světa. A to, co jste teď vyjmenoval – 4. generace magnetické rezonance – do toho nepatří?

Peter Staněk: Ne, protože my jsme zapomněli, že magnetická rezonance 4. generace je pouze nástroj, berlička, kterou použijete k tomu, abyste pochopila, jak svět funguje. Protože kdybyste to vzala vážně, tak co je hlavní rolí medicíny? Léčit? Ne. Znát příčinu nemoci. Protože jestliže znáte příčinu nemoci, tak nedochází k remisi rakoviny, a nikdy se vám nebude rakovina znova opakovat. Ale vy, i když sto let sledujete výzkum rakoviny, znáte 186 druhů rakoviny, zjistíte, že rakovinu měl dokonce faraón před 4 000 lety – tak dodnes neznáte příčinu. A jedna z příčin je velice prostá, přímo sprostá: Rakovina vzniká tehdy, když bod apoptózy, který reguluje reprodukci buněk, to znamená, že buňka po padesáti reprodukcích chcípne, a nereprodukuje se. Když tento bod apoptózy zrušíte, buňka se množí dál, vytváří se maligní jádro, které tiše roznáší maligní buňky po vašem těle, a vzniká pomalý druh nádoru, melanom, nebo rychlý druh nádoru, sarkom, který se projevuje jako turborakovina v důsledku vakcinace.

Martina: Když to vidíte – a určitě to vidí i další lidé – tak proč měníme bod apoptózy?

Peter Staněk: Odpověď je jednoduchá: Proč byste ho měnili, když umělé maso vyrábíte právě tím, že u kmenových buněk a jejich množení popřete bod apoptózy. Jak vzniká umělé maso? Vezmete geneticky modifikovaného brouka, vezmete z něho růstový hormon, který implantujete do kmenových buněk, a ty zruší bod apoptózy a množí se. A vznikne steak, který vypadá krásně, je krvavý, ale má bohužel jednu sprostou vlastnost: Zrušení bodu apoptózy pronese i do vašeho organismu. Proto italská vláda zakázala prodej umělého masa ve všech formách.

Martina: Dobře, ale kdo kdy tady u nás jedl umělé maso?

Peter Staněk: Divili byste se. Podívejte se na české firmy, které propagují nejenom hmyzí stravu, ale i umělé maso.

Martina: To ano, ale přesto se tady valí vlna rakoviny – vy jste hovořil o turborakovinách – a ještě jsme mnozí neochutnali tento steak.

Peter Staněk: A víte, že už jíte apple gel? Víte, co je apple gel?

Martina: Ne.

Peter Staněk: Apple gel je nejnovějším výzkumem Gatesových biologických firem, a je to jemný nátěr. Aby vaše jablko, mrkev, nebo kedluben, zůstaly dlouho čerstvé a vypadaly krásně – tak je natřu apple gelem. Má to drobný problém, apple gel obsahuje mRNA.

Proč si myslíte, že vyvinuli technologii – když lidé omítají vakcinaci – tak je budeme sprejovat, takže namísto vakcinace dostanete sprej, který obsahuje mRNA. Proč máte vyjádření klíčových farmaceutických firem, že od příštího roku, dokonce se tvrdí, že už teď – všechna očkování již obsahují mRNA, před kterým doktor Malone, který mRNA vymyslel, varuje. Proč to děláte? Protože pak by Pfizer neměl 104 miliard čistého zisku po zdanění za rok 22. Všichni si myslí, že největší ziskový průmysl jsou vojáci. Ne. Farmacie. Víte o tom?

Martina: K čemu jim to bude při terraformaci povrchu planety?

Peter Staněk: Ne, teď je stále zmiňovala rovina, že když má více peněz, má více moci a větší postavení. Ale promiňte, to už dávno neplatí, protože když máte 50 miliard, tak jestli máte 51 miliard, už je vám putna. Pak chcete už jediné – moc. A když máte moc, tak se můžete dívat na ostatní lidi jako na hmyz. Hmyz je buď neutrální, nebo hmyz obtěžující. A jestliže se na lidi budu dívat jako na hmyz obtěžující, pak se nedivíte, že někdo přijde s nápadem depopulace.

Německá vláda vybrala za loňský rok skoro bilion euro na daních. To je více než vlády předchozí, a přesto jí to nestačí. Na úkor vlastních obyvatel totiž zachraňuje klima celé zeměkoule, subvencuje slepou uličku elektromobility a platí statisíce práci hledajících expertů ze Sýrie, severní Afriky nebo Afghánistánu, kteří nekontrolovaně proudí do země, a řadu dalších absurdních projektů. A tak se semafor, jak se mezi lidmi vládnoucí koalici s rostoucím odporem říká, totiž červená (sociální demokracie) zelená (kdo asi?) a žlutá (svobodní demokraté) dostal vlastními, řemeslnými chybami, do rozpočtové krize. Chtěl ji, jako obvykle, vyřešit kreativním účetnictvím, ale tentokrát to byla opravdu obrovská suma a příliš okatá manipulace. Nejvyšší ústavní soud to zakázal, a koalicionáře nenapadlo nic lepšího, než o to víc šetřit na vlastních lidech.

Škrtali, kde se dalo i nedalo, a došlo i na zemědělce. Těm chtěli vzít miliardu eur ročně za naftu, a sedláci se vzbouřili. Od 8. ledna blokují traktory silnice a dálnice po celé zemi. A tak se stala jedna miliarda poslední kapkou, kterou přetekl pohár příslovečné německé poslušnosti. Na rozdíl od berlínského semaforu je farmářům – a podle výzkumu veřejného mínění skoro 90 procentům Němců – jasné, že spoření na svůj úkor již nestrpí. A tak vedle traktorů stojí po německých silnicích velké i malé transportéry řemeslníků a velké trucky speditérů, stejně jako auta obyčejných lidí. Zdá se, že se Němci konečně dali do pohybu. Proč to tak dlouho trvalo, a jak se to stalo?

Intelektuální pěšáci a propaganda

Současná západní společnost je evoluční prostředí, které produkuje lehkomyslné a pasivní voliče, kteří volí neschopnou, ale o to sebevědomější politickou třídu. A proto mají v Německu ministra hospodářství, který neumí definovat insolvenci, a ministryni zahraničí, která se proslavila tvrzením, že s Putinem bude vyjednávat, až když se tento otočí o 360 stupňů (sic). Ale zvenku o svou hlavu Annalena Baerbocková pečuje příkladně. Daňové poplatníky stojí její diplomovaná holička 137 000 euro.

Konzumní společnost sice hloupne od hlavy, ale jenom proto, že to voliči dopustili. Obyčejní občané jsou oběti, ale i původci intelektuálního rozkladu konzumní společnosti. Hledáme-li hodně plastický příklad, tak je to představa, že blahobyt lze udržet i bez fosilních energii. To vedlo k tomu, že si Němci vypěstovali stranu Zelených, která má dnes charakter fanatické sekty, a chce předělat svět, ať se to lidem líbí, nebo ne.

Stejně jako u nás ovlivňuje politiku v německé konzumní společnosti převážně městská, dobře vydělávající populace. Patří k ní zaměstnanci neziskovek, státní úředníci, žurnalisté, lobbisté, akademici, umělecké celebrity, snobští zbohatlíci a dětičky bohatých rodičů. Mají sice povětšinou schopnosti intelektuálních pěšáků, ale přesto s oblibou řeší problémy slovy a jsou trvale naladěni na to morálně se rozšoupnout na úkor obyčejných lidí.

Německá média patří do té samé bubliny. Již dávno to nejsou nezávislí a neúplatní kontroloři politiků. Drtivá většina novinářů se činí jako propagandistická divize strany Zelených.

Dobře si pamatuji na dobu, když jsem přišel do Německa. Tehdy měla různá média odlišné názory na svět. Ale dnes píše kdysi konzervativní Frankfurter Allgemeine Zeitung stejně jako levicově-ekologický list TAZ (Tageszeitung). Dnes jsou noviny, stejně jako veřejnoprávní rozhlas a televize, součástí provládní propagandistické mašinerie. Neomezenou svobodu slova mají jen politici a státní média. Ostatní mají jenom poslouchat. Zoufale hloupě a dojemně přímočaře to definovala bývalá novozélandská premiérka Jacinda Ardernová. Sdělila občanům zcela vážně, jak mohou rozpoznat pravdu: „Pokud to neslyšíte od nás, není to pravda. Všechno ostatní ignorujte. My budeme i nadále vaším jediným zdrojem pravdy.“

Svět finanční šlechty

Tak takovéhle „elity“ se pohybují tak vysoko nad životy normálních lidí, že nevědí, jaké to je vydělat na nájem a na nezaplatitelné energie, neví ani, jak se cítí ti, na které vrchnost dotírá s nevyžádanou péčí o zdraví, s vnucovanou solidaritou s kýmkoliv a se záchranou klimatu, ať to stojí cokoliv. A přesto, nebo právě proto, shlížejí tito velikáni i na vzdorující sedláky s pohrdáním, které je cítit na reakcích politického a mediálního establishmentu. Řečeno slovy blahoslavené Gréty: Jak si to dovolujete?

Po svém zvyku „zvládají“ tito titáni ducha problémy raději slovy než činy, a proto ze zvyku zkusili oštemplovat sedláky na německých silnicích jako pravičáky. Ale ukázalo se, že tento trik již nezabírá. Dosud fungoval docela spolehlivě, protože blahobytná společnost je až příliš pohodlné evoluční prostředí. V něm se „rozmnožují“ lehkomyslní a pasivní občané, kteří moc nepřemýšlí, a nevolí politiky, ale pocity a nálady. Ale teď, přesněji od března 2020, dostávají západní společnosti tvrdou a bolestnou, ale pro jejich mozkové synapse, a hlavně pro budoucnost jejich dětí, velmi prospěšnou léčebnou kúru šokem.

Pod vlivem nadnárodního mocenského kartelu, který již přes tři roky ovlivňuje politiku celého západního světa, deindustrializují evropské vlády své země a rozkládají jejich sociální soudržnost a demokratické instituce. Tento „nový start“ znamená především přesun majetku obyčejných lidí do rukou finanční šlechty. A klimatické náboženství je způsob, jak to morálně posvětit a reálně provést. Zdražená nafta pro německé sedláky měla být v tom procesu jeden malý krok. A ejhle, společnost, která dosud své existenční ohrožení nevnímala, nebo spíše vytěsňovala, se najednou probudila do nehostinné, chudobou silně zavánějící skutečnosti.

Chudoba sjednocuje

A ti sami lidé, kteří ještě včera jednali hloupě a volili „zelený pokrok“, se začínají chovat „chytřeji“. To je dobrá stránka chudnutí západních společností. Lidé jsou vůči vrchnosti stále nedůvěřivější a nenechají jí věci tak snadno „projít,“ jako v dobách, když raději přemýšleli o vlastní dovolené někde v exotice, než o absurdních eskapádách svých vládců. Proces zchudnutí je produktivní šance na reformu společnosti i proto, že nutí lidi nespoléhat na stát, a více spolupracovat mezi sebou. Bohatství společnost atomizuje, chudoba ji sjednocuje jak proti společným nepřátelům, tak pro společné zájmy. A něco takového se právě děje na německých silnicích.

Občané této poklidné a spořádané země se střetli s chudobou, nevalnými vyhlídkami, s arogantní a odmítavou vrchností, ale také s pochopením toho, jak mocní ve skutečnosti jsou.

A politická třída, tito vypravěči pohádek pro dospělé a velmistři kuloárového špitání, se střetli s nečekaně neposlušným obyvatelstvem a očekávatelně katastrofální vlastní nekompetencí a bezmocností tváří v tvář nepřehlednému množstvím neobyčejně složitých a rozporuplných politických, ekonomických a civilizačních výzev.

Teď tedy berlínská trojkoalice stojí na červené na křižovatce a musí se rozhodnout, jakým směrem se vydá. Ve skutečnosti mají německé, stejně jako ostatní evropské politické strany a vlády, jen jednu konstruktivní možnost. Začít měnit politický systém a více sdílet svou moc s občany. Ale protřelí aparátčíci a kovaní režiséři nouzových stavů možná zkusí vyvolat výjimečný stav a opevnit se ozbrojenou mocí. To by byl ten nejhorší, nic neřešící a jen konflikt zostřující scénář.

Martina: Kolega Ladislav mi před nedávnem doporučil knihu „Probuzení“, a ta začíná naprosto představitelným příkladem, že někdo vysloví domněnku, že člověk má právo dožít se 120 let. A teď – protože nejvíce lidí zbytečně umírá při autonehodách – vláda začne dělat technologické kroky ad absurdum – ale je to naprosto představitelné: Takže zakáže jezdit v autech po 18. hodině, protože to už byste si mohli dát skleničku, musíte mít nákrčník, a to pak už i chodci, a člověk si uvědomí, jak z bizarní představy, že máme právo dožít se 120 let, vznikne celý konglomerát totality.

Anna Hogenová: Ano, přesně tak vzniká totalita.

Martina: Ano. Myslím, že jsme toho byli v posledních letech zhusta svědky. A ty říkáš, že člověk se smrti bojí tolik, že okamžitě začne něco uměle řešit, když se k němu přiblíží, začne obstarávat – ty tomu hezky říkáš „obstarávačky“, a říkáš, že proto smrt vytěsňujeme ze životů, protože v nás probouzí otázky, na které neznáme odpovědi. Myslíš, že se podaří, abychom si třeba jednoho dne přiznali, že opravdu umřeme?

Anna Hogenová: Je spousta lidí, která to ví. To jsou ti mlčenliví, obyčejní, většinou ve stínu – ti to vědí, a to je docela pěkné. Je nutné si pustit smrt k sobě, a všechny ty prohlídky, na které pořád musíme chodit. I my ženy musíme chodit každý rok, a tak dále.

Martina: Protože jinak umřeš! Nedělám si z toho legraci.

Anna Hogenová: Ano, já vím.

Martina: I já mám tu paní ve velké úctě, a ani já nemohu říci, že bych o ní přemýšlela s lehkostí.

Anna Hoegenová: Ne, to já také ne. Každý se přirozeně bojí smrti, ale musí si zvyknout na to – a to je to důležité – co by mohlo dělat vzdělání, kultura, a tak dále – že smrt je nevyhnutelná, a učit se s touto nevyhnutelností žít. A mít před touto nevyhnutelností Aidos, die Scham, strach, spojený s posvátnou bázní, a s distancí k tomu, co je tajemné. Nevyhnutelnost je to, co se v dnešním světě nenosí, protože člověk má pocit, že když bude chtít, tak bude jednou nesmrtelný – nechá se zmrazit – a věří, že vždycky půjde proud, aby byl zmražen i za 500 let, a že se pak jednou najde nesmrtelnost, a bude žít pořád. To je taková blbost. Taková blbost myslet si, že se vyhneme této nevyhnutelnosti, protože jsme vědci. Na to věda nemá, nemá, nemá.

Kdo si k sobě pustí nevyhnutelnost vlastní smrti, i těch, které miluje, je svobodnější a žije se mu líp

Martina: Četla jsem výrok, že přemýšlet o smrti znamená přemýšlet o svobodě.

Anna Hogenová: Ano. Kdo si k sobě smrt pustí – nevyhnutelnost vlastní smrti, i těch, které miluje – tak je svobodnější a žije se mu líp.

Martina: My se teď asi o smrti nebudeme chtít bavit, protože je začátek nového roku, a to je zrození. Co myslíš, že nás čeká v novém roce? A teď přemýšlím tak, že nemáš plány – ale co tě na tvých procházkách kolem Vltavy směrem k Roztokám napadá? Přemýšlíš o věcech příštích?

Anna Hogenová: Ony se mi spíš vkrádají otazníky, aniž bych je chtěla v sobě nosit, a vím jednu věc, že musím pečovat o to, aby ve mně byla pohotovost k poznání nějakého boha, který jediný může technologickou frenezii planetární doby nějak zachránit. To není moje myšlenka – to je Heideggerova myšlenka, když se ho ptali, jak se z technologického, vypočitatelného světa, a tak dále, jak se z toho zachránil – a on říkal: „Jen nějaký bůh nás může zachránit.“ A oni se ho ptali: „A jak toho boha poznáme?“ A on říkal: „To já taky nevím. Poněvadž to bude něco nepředstavitelného, co nemáme možnosti si dnes vůbec představit. A jediné, co můžeme dělat, je pečovat v sobě o to, abychom byli otevřeni tomu, až ho potkáme, abychom ho vůbec poznali.“ On tu možná už chodí a bloumá, a nikdo ho nepozná.

Tázání je pro člověka dnešní doby nejdůležitější, aby se dostal k lepšímu, nadějnému životu. Nebát se klást si otázky.

Martina: O Vánocích oslavujeme narození jednoho, kterého také mnozí nepoznali.

Anna Hogenová: Ano. Čili pohotovost v člověku se musí probouzet, a toto probouzení se děje tím, že žijeme v napětí bytostného tázání, z něhož se rodí celky bez marga, které jsou počátky. A to právě dělá kdo? Dělají to dobré podcasty, které lidi otevírají. Dělají to dobré knihy, dělá to člověk tím, že udělá čin, jenž většině připadá něčím nemožným, ale dotyčný člověk se k tomu odhodlá. Čili toto všechno člověka probouzí k tomu, aby nežil jenom ve stereotypech a ve zvycích, ale aby měl odvahu jít do něčeho, co si neumí představit, což je ta nevyhnutelnost, i nevyhnutelnost smrti. Čili tázání je nejdůležitější věc pro člověka dnešní doby, aby se dostal k lepšímu, nadějnému životu. Je to tázání. Nebát se dávat otázky.

Martina: Teď to možná bude znít trochu legračně, ale možná jsou to také babičky. Navazuji na to, jak jsi několikrát zmínila, že v podobě tvé babičky, která byla velmi laskavá, mírná, nikterak třeskutě vzdělaná žena, jsi zažila vroucnost, která se k tobě nikdy už v takové míře nevrátila. A v tom to možná také je. My pořád chceme najít řešení v systému – školství a podobně – ale možná naše děti můžeme zase zachránit jenom my, pokud kyslíkovou masku poznání nasadíme prvně sobě.

Anna Hogenová: Ano, přesně tak. To je to setkání s tím, co nás zakládá. To je poslední pramen. Moje babička, to je fakt zázrak.

Martina: A kam se poděla tato vroucnost, toto odevzdání?

Anna Hogenová: Tam to bylo taky tím, že se se smrtí velmi často setkávali. Babičce zemřel její milovaný bratr na záškrt na konci 1. světové války, její manžel jako legionář z ruské cesty do Vladivostoku ztratil koleno, a byl mrzákem do konce života. A oni prostě žili ve zvláštním – někdo tomu říká tiché světlo, protože to cítíš. Oni moc chytrých slov neměli, ale v jejich tichosti, jak seděli, a babička jedla brambory s máslem, a děda brambory se sádlem, a pouštěli si na gramofonu písničky, které jsem jim pak nechávala hrát na pohřbu – to byly krásné věci. A moc nemluvili. Ale celý jejich život byl něčím tak spjatý, že když babička zemřela, tak dědeček pak byl u nás, u mé maminky, která byla jeho dcerou, a já jsem ho jednou vedla – měl hůl, pořád kulhal – na nádraží, a on mi při tom – bylo mi tehdy třináct let – řekl: „Ještě tak dva roky tady budu. A pak už tu nebudu, protože život bez babičky nemá smysl.“ A on si opravdu pak zbaštil prášky. Měl těžké astma, dostal tehdy od první republiky trafiku, ve které pracoval do konce svého života. Šíleně hulil celý život, takže měl špatné plíce. Takže potom snědl více prášků na astma, než musel, a odešel. Takže on opravdu bez babičky tady nechtěl být.

Když jsem toto řekla v knížce, kde je to, myslím, i napsané – o posledním prameni, tak pán, který to po mně četl, říkal: „To tam nepište, to bude hrozné.“ Ale ona to je pravda. Děda mi to opravdu řekl. Prostě oni žili v neskrytosti. I když mezi sebou někdy také něco měli. Babička vždycky hrozně říkala: „Jen si dám na stůl polévku a chci se v klidu najíst, tak slyším kroky mého kulhajícího manžela, který se vrací, a bude chtít polévku taky.“ Čili tam taky byly některé věci, které byly rušivé. Ale krásně rušivé. A já jsem měla tu kliku, že se maminka s mým vlastním tatínkem rozvedla, a pak neměla peníze, měla těžký život, takže si mě babička vzala. A četla mi pohádky, tahala mě po lesích – a já jsem s ní i to mlčení mohla prožívat jako něco, z čeho žiju do dneška. Čili proto já, když jdu třeba večer se psem, a vidím stíny, které mám hrozně ráda, mihotavé stíny, tak ji tam najednou cítím. Cítím tam její dobro.

Martina: A zase nejsi sama.

Anna Hogenová: A zase nejsi sama. Já si to nevymýšlím, takhle to v životě mám.

Martina: Říkáš: „Vyprávěla mi příběhy.“ Můj kolega zase vzpomíná na babičku, která měla klášterní výchovu, protože ve středostavovských rodinách to patřilo k dobrému vychování, a ta mu stále vyprávěla příběhy rytířů kulatého stolu.

Anna Hogenová: To je krásné.

Martina: A tak si říkám, že bychom to opravdu měli nějak poposunout tak, že by děti měly vychovávat babičky.

Anna Hogenová: Ano. A to dneska právě není.

Když nám někdo zemře, tak se drží dvě minuty ticha, a to proto, že každé slovo, které bychom řekli, by bylo lží. Je to distance k posvátnému, ke smrti, k tajemnému.

Martina: Ono to tak bylo, když žily rody pohromadě. Ale my nesmíme začít naříkat, že je dnes všechno špatně, a dřív bylo všechno dobře, protože když ty říkáš: Moc nemluvili, užívala jsem si s babičkou mlčení – tak se mi vybavuje věta Jane Goodallové, kterou jsem tady vzpomínala, která píše: „Je téměř nemožné popsat vědomí, které nastoupí, když se pocity nedaří, nemohou to vyjádřit slovy.“ A ona to dokázala.

Anna Hogenová: Ano – mlčení.

Martina: My můžeme také. Ona říká: „Slova mohou obohatit prožitek, ale mohou ho také determinovat“.

Anna Hogenová: Ano. Nestačí slova. Proto také staré ságy, jako je Homér, Hésiodos, a tak dále, tak v Homérovi je spousta míst, která jsou úplně hluchá, prázdná. Proč je tam toto prázdné místo? Protože čtenář tady má dopochopit to, co je nevýslovné. To umí stará sága.

Martina: Přečíst „Vojnu a mír“, kde jsou desítky stránek, které jenom popisují, jak plují mraky – na to už dnes nemáme trpělivost.

Anna Hogenová: Ano, nemáme trpělivost.

Martina: Někteří – samozřejmě.

Anna Hogenová: Ano. Čili sága, mlčení, které v ní je. Nebo když nám někdo zemře, někdo velice úctyhodný, tak pak jsou dvě minuty ticha. A to je proto, páč každé slovo, které bychom řekli v těch dvou minutách ticha, by bylo lží. Tam je vlastně distance k posvátnému, ke smrti, k tajemnému. A před tajemstvím můžeme jediné: Stát v distanci s Aidos, s die Scham, s úctyhodností, která dneska tolik schází, a proto se všechno dá prodávat, všechno se dá nakupovat, všechno se dá proměnit na byznys.

Martina: A vlastně, když si tak povídáme, tak, než jsme spustily mikrofon, tak jsme si vyprávěly vtipy, a nesmírně jsme se smály našim zážitkům, protože jsme se obě ocitly na festivalu o smrti a umírání. Vyprávěly jsme si veselé historky z náhrobků a podobně. Ale já jsem ti ještě neřekla o jednom náhrobku, který jsem objevila, na kterém je napsáno: „A teď vím víc, než vy.“

Anna Hogenová: Krásné.

Martina: Ale přesto se z tohoto rozhovoru může zdát, že se na svět díváš smutně, možná až škarohlídsky, možná kysele, zklamaně. Ale já si myslím, že to tak úplně není.

Anna Hogenová: Vůbec to tak není. Na dně každého přijatého prožitého smutku je vždycky čistá radost. To není moje myšlenka, to je myšlenka Holderlina, kterého miloval Heidegger a náš Patočka.

Když se lidé nutí být vždycky pozitivní, tak nikdy nedoprožijí nevyhnutelné smutky, které vedou k čisté, dětské radosti, kde se zrodí počátek. V životě musí být rození i umírání, což se děje současně.

Martina: Není to tvoje myšlenka, ale je to tvůj prožitek?

Anna Hogenová: Je to můj prožitek. Proto, když lidé musejí být vždycky pozitivní, tak nikdy nedoprožijí nevyhnutelné smutky, které vedou k tomu, že na konci je čistá – to znamená dětská – radost. Tam se zrodí počátek. Ono totiž tajemství je v tom, o čem starý Hérakleitos věděl, a říkal, že je v ohni. Když hoří dřevo, tak se proměňuje na popel, to znamená – umírá. Ale současně s touto proměnou vzniká nádherný oheň, který dává teplo, světlo, je spravedlivý. A mezi tím je logos, který drží oba dva protiklady ve střetání prodléváním v napětí tázání, kdy se na jedné straně dřevo mění na popel, a díky tomu ale vzniká nádherný tanec ohně, který má překrásnou barvu, dává teplo domova, je spravedlivý, páč v něm všechno shoří, je samostatný, nedá se ukrást, protože tě spálí, když přijdeš blíže, než je třeba. A dává míru celému světu, která je podstatou. Čili v životě musí být i umírání, i rození, což se děje současně. A to je život člověka.

A to, když se přijme, tak najednou vidíme v krásné růži, která v těchto dnech, kdy už je po ránu mrazík, pomalinku přece jen bojuje s umíráním, ale pořád jsou růže krásné. A skrze krásu přichází dobro ve smyslovém vnímání. A v tom je taky oheň, kde se současně umírání, a rození děje v temporálním čase – ne v čase kauzality – ale děje se to současně. A to je tajemství života. A to je něco, co je nádherné.

Martina: Myslíš, že už jsme technologii konání, myšlení, vnímání, cítění, dotáhli do takového konce, že vlastně už může být jen lépe? Protože buď se to zhroutí do sebe, nebo přes určitou vnitřní bolest, přes úpění duše, která je uvnitř sešněrovaná a svázaná vším, co jsem vyjmenovala, už budeme muset sáhnout a podniknout speologii do sebe sama, a to nás může zachránit? Myslíš, že už jsme v tomto stádiu? Nebo si ještě nějakých pár set let protrpíme?

Anna Hogenová: Nevím, toto neumím říct. To bych si tady opravdu vymýšlela. Ale myslím, že už jsme hodně hluboko.

Martina: Hodně hluboko v díře?

Anna Hogenová: Myslím v tom, že se člověk sám sobě vytrácí. Takže někde dno musí být, a to je také moje naděje. A také to znám z vlastního prožívání situací, do kterých mě život uvrhne: Jsou situace, které jsou tak nádherné, že člověk je skoro neumí ani unést v tom smyslu, že mne přijímají v takové dobrotě, že pro to chybí slova.

Martina: A kdy se ti stalo, že jsi je přestala odkládat? Protože mě potkaly velmi krásné okamžiky, a já si říkala: „Tak zítra si to promyslím a užiji, a ony už druhý den samozřejmě nepřišly.“ Kdy jsi přestala odkládat radosti i smutky, a nechala se vtáhnout?

Anna Hogenová: Až když jsem pochopila, že pravda je v neskrytosti, a ne ve správnosti. Já jsem také vždycky chtěla být „správňák“ – vždycky jsem měla jedničky – takovej trapnej „správňák“. A třeba jsem hrozně chtěla, aby mě maminka milovala, tak jako babička – tam to nikdy nebylo takové – a maminka vždycky víc milovala bráchu, než mě, „správňačku“. A po létech jsem si něco takového zopakovala ve vztahu ke svým vlastním dětem. A teprve po dlouhé době mi došlo, že to není v té „orhotés“ což je správnost, Richtigkeit, která se stala zřídlem toho jistého, a v novověku se utvořila jako jediná pravda, a že pravda je otevíráním sebe samé světu – dávám se vlastně v plén. I teď se dávám v plén, protože se spoustou mých myšlenek spousta lidí nebude vůbec souznít. A to, že se dávám v plén, a jdu do rizika, tak to mi pak život naplňuje něčím, co je opravdové, co není jenom jako. A to mi umožňuje přežívat i v mém pokročilém stáří, kde pro mnoho lidí není už skoro nic, z čeho by mohli mít radost. A já ji mám.

Jakmile člověk pochopí, že se nemůže nemýlit, tak také ví, že musí dělat blbosti. Pustit k sobě svět tak, jak chce svět, a ne, jak chci já – to je velká proměna.

Martina: Jak důležité je – na této cestě k hluboké radosti, opravdové radosti, na cestě otázek a tázání – odpustit sobě?

Anna Hogenová: To je hrozně důležité. Jakmile člověk ví, že se nemůže nemýlit, tak mu z toho vyjde, že musí dělat blbosti, což já jsem také v životě dělala, a hodně dělám, i když nechci – strašně nechci. Jak jsem byla vždycky „správňák“, tak jsem nechtěla dělat nic špatně, a pak jsem pochopila, že kvůli tomu mě právě lidi nenávidí – jsou takové chvíle. Pustit k sobě svět tak, jak chce svět, a ne, jak chci já – to je hrozná proměna.

Martina: To znamená nekonzultovat neustále svět se svými očekáváními.

Anna Hogenová: Ano. Vždycky si vzpomenu na: „Azurné nebe mírně zaklenuto tkví v tiché slávě nad zemí. Zříš chvět se stvol, jímž lehce bylo hnuto, klid země z chvíle zrozený.“ Takhle: kolem nás je spousta překrásných a dobrých věcí, před kterými je člověk technologickým myšlením úplně zatemován – on to nevidí, neslyší, necítí. Otevřít se tomu přesahu, o kterém by většina lidí řekla, že je to projev bláznovství. Být někým, kdo se setkává s tím, co na světě je v neskrytosti. Je to jenom o pravdě. Ale v pravdě, která není jen správností, jako jsou dneska soudy, jako systémy a struktury, které nás drží pod krkem, ale dovolit si riskovat, dovolit si lišit se, když vím, že je to pro mě nevyhnutelné. Vydržet třeba i některé nadávky – jak jsme si povídaly – a nezlobit se na ně pro to.

Martina: No jo, ale to už je vyšší dívčí.

Anna Hogenová: To už je vyšší dívčí. Ale to právě umí myšlení myšleného.

Martina: Ale na to ti teď mnozí odpoví – a zrovna jsem to zase slyšela od jednoho mladého studenta: „Pravda. Pořád tady někdo mluví o pravdě. Ale každý má přece svou pravdu.“ A to je věc, kterou jsem slýchala už za minulého režimu, a tento názor je tady zase. Jak bys jim to vysvětlila? Jak to řekneš svým studentům, když ti řeknou, že každý má svou pravdu a že pro každého je dobré něco jiného, a tak co tady vyprávíš o tom, že máš hledat pravdu?

Anna Hogenová: Ano, takhle se opravdu ptají. Naprosto. Takhle se ptají. Není pravda, že my máme pravdu. Pravda má…

Martina: Nás.

Anna Hogenová: Nás. To je neskrytost věcí, a my se musíme vevnitř k této neskrytosti otevřít. A byli jsme namyšlené jedničky, nejlepší, nejkrásnější, nejchytřejší, nejmocnější.

Martina: Ty sis toho všimla?

Anna Hogenová: Nemyslím teď nás dvě, to bychom se nebavily. Tak to nejde. A tak člověk ze sebe tlačí pořád svou jedničkovitost, a svůj primariát ve všem možném, až ho nakonec dostanou vředy v žaludku, ze kterých se pak udělá rakovina, nebo něco jiného. Žít v aretaci, v „areté“ – to je staré řecké slovo pro schopnost dát do každé situace celek, což není nic jiného, než žít v té míře, kterou mi svět daruje tím, že je neskrytý. Míra – to je to nejzákladnější slovo, to je podstata.

Pravda a Bytí jsou totéž. Bytí nemůže nebýt, nedá se zabít. Žádný tyran s armádou, zákony a soudy nedokáže Bytí vyrušil, i když ti, kteří mu slouží, označují ostatní za dezoláty.

Martina: Takže až potkáme někoho, kdo má „pravdu“, tak by člověk měl dát nohy na ramena?

Anna Hogenová: Když potkáš někoho, kdo ti otevře tvůj přístup k poznání neskrytosti, tak ho máš ráda.

Martina: Já jsem spíš myslela, když ji někdo hlásá?

Anna Hogenová: Když ji někdo hlásá voluntativně, tak toho bych se bála. Toho se bojím. Pravda je neskrytostí, která vychází z věci samé, ne z lidí.

Martina: Pravda je to, co je.

Anna Hogenová: Co je. Proto je to Bytí, a proto se pravda vlastně nedá zabít. I když k tomu má tyran armádu, soudy, spoustu těch, kteří chodí po lidech říkat, že někdo jiný je „dezolát“, tak mu to stejně nepomůže.

Martina: No, zatím mu to vychází.

Anna Hogenová: Zatím jo. Vždycky do času.

Martina: Sama říkáš, že jsme jen loutkami novodobého otrokářství.

Anna Hogenová: Ano, to jo – do času. Určitě to jde, ale pořád ne.

Martina: A v tom je naděje.

Anna Hogenová: Pravda a Bytí jsou totéž. Bytí nemůže nebýt. Na to žádný tyran nemá, aby Bytí vyrušil, i kdyby dal tisíc zákonů. To nejde.

Martina: Přemýšlím, jestli na konci poděkuji za rozhovor, nebo za psychoterapii?

Anna Hogenová: Já bych mohla říci totéž, páč tvé otázky byly takového druhu, že ti za ně děkuji.

Martina: Já ti děkuji za tvé otázky, ale také za tvé odpovědi. Ale přesto bych se ještě zeptala: My jsme se tady bavily o významu a důležitosti slov, i důležitosti beze slov. A máme tady přelom roku, začátek nového, a mě napadá verš Antonína Sovy: „Jedno, jedno slovo najít v pravý čas, a uzdravit jím k smrti smutnou duši.“

Anna Hogenová: Ježíš, to je krásný. To je nádhera.

Martina: „Najít, za horou, když někdo čeká nás, a uhodnout, kde srdce skrývá se a buší“… A tak dále. Je to krásné.

Anna Hogenová: Je to krásné.

Martina: Jaké je to jedno slovo, kdybys teď měla uzdravit tu k smrti smutnou duši lidstva?

Anna Hogenová: Pro mě je to pravda, neskrytost, protože v ní je pak i vroucnost. Je v ní i láska, je v ní i víra. To je pravda.

Martina: Takže když bych položila další podobnou návodnou otázku: Co přeješ do nového roku, byla by to pravda?

Anna Hogenová: Byla, ano – a je to. Přeji lidem, aby to v sobě potkali. V sobě – ale aby v tom také vydrželi. To přeji i sobě, a také tobě, Martinko.

Martina: Aničko Hogenová, paní profesorko Hogenová, moc děkuji. Moc děkuji za rozhovor, za psychoterapii, za všechny otázky. Moc děkuji.

Anna Hogenová: Já zase děkuji vám, protože tohle je něco, co – jak mi moje zkušenost napovídá – mnohým lidem docela pomáhá. Tak za to děkuji já, i za ostatní.

Petr Robejšek: I mě to těší. Vítejte.

Martina: Pane docente, před pár týdny jsme hodnotili rok starý – vím, že nemáte rád časová omezení první leden až jednatřicátý prosinec, ale přesto: Je něco, co speciálně očekáváte od tohoto nového roku?

Petr Robejšek: Tak určitě se dá očekávat to, co je přesně v dikci mých vývodů, a sice: Dlouhodobý proces očekávání nevyhlášené, ale fakticky probíhající války vládnoucích proti svobodě a důstojnosti lidstva. To znamená to, co jsme probírali, když jsme hovořili o tunelování demokracie, a oslabování demokratických institucí. To jistě bude pokračovat dál. Zároveň očekávám i pokračování a posilování toho, čemu říkám bezděčná rebelie společnosti. Možná, že se k tomu tématu dostaneme, a budu mít možnost mluvit o tom, co tím vlastně chci říci. A dále očekávám příležitosti pro nás, pro ty, kteří se snaží společnost reformovat směrem k humanismu, příležitosti k tomu, abychom přešli do ofenzivy, a abychom obrátili prosté vyčkávání, co že zase přijde shora. A v posledním případě, ale asi nejdůležitějším, očekávám faktor náhody, nebo tomu říkejme prozřetelnost, něco, co nám bude hrát do ruky.

Martina: Pane docente, znamená to, že se nebojíte dokonalé diktatury? Já teď narážím ještě i na německého filozofa Karla Jasperse, který v roce 1966 upozornil na nebezpečí vzniku stranické despocie – mluvil doslova o smrtelném nebezpečí stranické oligarchie. Vy jste o něčem podobném mluvil už v minulých dílech. Nebojíte se tedy, že by dokonalá diktatura – která bude vypadat jako demokracie, ale v podstatě to bude vězení beze zdí, odkud by vězně ani nenapadlo utíkat – mohla být naše budoucnost?

Petr Robejšek: Jednak si myslím, že Jaspers myslel něco jiného. Jaspers vlastně myslel to, co jsme si rozebrali minule, a sice politickou oligarchii, která se odcizuje svému zadavateli a suverénovi, protože má své vlastní zájmy. To, co popisuje Huxley, je mnohem blíže tomu, co hrozí dneska. Zároveň si myslím, že Huxley má ve své úvaze logickou chybu, a sice když tam říká: „Bude to systém otroctví, v němž budou otroci díky konzumu a zábavě své nevolnictví milovat.“ Tam, myslím, Huxley přehlíží to, co jednak lidé požadují, a sice – více a více – a zároveň v kontrastu s tím říká: „Díky konzumu a zábavě budou své nevolnictví milovat.“

Dneska je jiná situace. Dneska se nám ti vládnoucí, nebo super elity, snaží vnutit cosi jako přídělové hospodářství, to znamená nikoli konzum, který můžeme milovat, nýbrž omezení konzumu. To znamená ne to, že se nám povede – byť i malinko – stále lépe, nebo aspoň stejně jako doposud. Ale oni nám chtějí nabídnout cosi jako trvalý život v pracovním táboře, kde všechno bude na příděl. A to znamená, s tím, co jsem řekl před chvílí, že lidé očekávají neustále zlepšování své situace – že lidé se tou či onou formou postaví proti.

To nemusí být nic dramatického, ale v tomhle Huxley předpokládal něco, co vládnoucí vůbec nechtějí, protože západní systém je v krizi, už neprodukuje tolik blahobytu, kolik produkoval dříve, už to nestačí pro ty nahoře, kteří jsou z povahy věci nenasytní, ani pro ty dole, kteří taky pár drobtů dostanou, aby byli spokojeni. A proto se nám nabízí ekologické náboženství, a puritánský a asketický život ve jménu Matky Země. Ale to s Huxleyho představou, že by byli v nějaké nirváně konzumismu a blahobytu, více méně nesouvisí. Je tedy jasné, že tady máme jiné zadání, které vidím spíše jako pozitivní, protože nespokojenost vždycky znamená něco jako akci.

Kompletní digitalizace vyžaduje bezchybnost a neporuchovost, ale čím je systém komplexnější, tím víc je nefunkční

Martina: Huxley asi nemohl vědět, jakým způsobem se bude vyvíjet společnost třeba technologicky. A já se tedy ptám, jestli jste si jistý, že otroctví nemůže mít třeba digitální podobu, protože nedostatek léků, energií, a podobně, může vyvážit snový svět, patnáctiminutová, pohodlná města, kde už nemusíte cestovat nikam příliš daleko – vlastně byste ani neměli – a můžete v pohodlí svého domova mít kolem sebe virtuální svět.

Petr Robejšek: Huxley dobře věděl, co by se mohlo stát, ale myslel trochu jinak. On mluvil o alfas, betas, gamas – typech lidí, kteří jsou už, ale geneticky, ovlivněni, což je něco jiného než lidé dneška. To znamená – já nemám nic proti Huxleymu – že každopádně přenesení jeho metafory, jeho popisu na dnešek, v mých očích kulhá. Tam prostě chybí aspekt, který jsem právě rozebral, že lidé očekávají více, a když to nedostanou, tak začnou být neklidní.

O digitálním otroctví odmítám teď hovořit v dokonavém vidu, to znamená jako o něčem, co už je najisto, co je dané a co se nedá zvrátit. Tato vůle k tomu tady bezesporu je, ale musíme si uvědomit i to, co mluví proti tomu: Totiž, že něco takového, jako kompletní digitalizace, vyžaduje bezchybnost a neporuchovost. Když se podíváme na to, jak funguje digitalizace dneska – respektive nefunguje – jaké problémy se z toho odvíjejí, tak o této bezchybnosti a neporuchovosti nemůže být ani řeči. A to je v podstatě tohoto systému, že čím komplexnější systém chci touto metodou řídit, tím snáze je tento systém svou prostou velikostí vyveditelný z konceptu – přestává fungovat. Chyby, které vznikají na velmi dobře známé úrovni Evropské unie, která je také vysoce komplexní – v tradičním politickém, mocensko-politickém slova smyslu – také nefunguje, a to se může přenést do toho digitálního. Navíc si musíme uvědomit i to, že technika je dobrá nebo špatná podle toho, kdo ji používá, není dobrá nebo špatná sama o sobě. To znamená, že lze použít techniku z dobré strany proti těm, kteří chtějí použít techniku zle, kteří chtějí použít techniku k tomu, aby nás zotročili. To jsou úvahy, které by neměly být zapomenuty a které jistě v mnoha hlavách už kolují. A proto říkám, že dokonavost toho „už to tady je a je to nevyhnutelné“, to pro mě není jasné. To hodně záleží na nás, vlastně všechno záleží na nás.

Lidé hledají vlastní cesty, jak si udržet životní úroveň, které jsou z povahy věci nesystémové, mimo systém. Vzniká infrastruktura jiné společnosti.

Martina: Záleží na nás také, kolik bude lidí, kteří budou představovat poruchovost systému, protože – už jsme to tady zmiňovali – osobnost a svobodný názor je z tohoto hlediska vlastně poruchou. Ale kompletní digitalizace zároveň může umožnit politikům, nebo těm, kdo obsluhují tento systém, aby tento systém, pokud možno, poruch zbavili, protože postaví všechny pod dokonalou kontrolu, a z lidí se stanou poslušné ovečky, a z mnohých, aniž by si toho všimli. Z toho nemáte obavu?

Petr Robejšek: Ale samozřejmě, že z toho mám obavy. Proto jsem taky tak netrpělivý, když jde o to, aby se co nejvíce lidí probudilo, pochopilo, co se děje, a začalo se chovat jinak. Já od mé prvotní teze, že člověk očekává zlepšování svého stavu, chci odvodit i to – protože toto zhoršování, které už v jisté modelové situaci dneska zažíváme – že to, na co dnešní lidé, dejme tomu, v této zemi byli dosud zvyklí samozřejmě očekávat – už není tak snadné. Ať už to je kvůli ceně, nebo kvůli dovolení nebo nedovolení, kvůli dostupnosti nebo nedostupnosti – to už není tak samozřejmé, jako to bylo ještě v roce 2019. A z toho pro mě plyne i to, co cítím ve společnosti – a co se produktivně projevuje – a sice, že lidé si hledají své cesty. Lidé si hledají své vlastní cesty, jak udržet tu úroveň, na kterou byli dříve zvyklí, a tyto cesty jsou z povahy věci nesystémové, jsou mimo systém, jsou pod systémem, vedle systému.

A to je přesně to, o čem hovořím, že naše správná cesta pro ty, kteří chtějí udržet svobodu a důstojnost člověka, je vytvářet paralelní struktury. Tyto paralelní struktury tady vznikají ani ne tak proto, že ti, kteří je používají, by tak toužili po svobodě slova, ale prostě proto, že chtějí materiální statky, které doposud získávali automaticky, bezproblémově, a které získávají teď stále obtížněji. A vzhledem k tomu, že výkonnost západního systému v mých očích bude ještě nějakou dobu klesat, tak se tento stav bude zhoršovat. To znamená, že tady vzniká cosi, čemu říkám „bezděčná rebelie“, tedy že lidé hledají své cestičky – mimochodem, jako jsme je hledali za komunismu. Říkejme tomu šedá ekonomika, to je úplně jedno. Hledají si své cestičky, kterými si chtějí uspokojit své zcela přízemní materiální cíle, ale ve skutečnosti tím pomáhají vytvářet infrastrukturu jiné společnosti: vnější, nebo mimosystémové oběhy zásobování, ale i třeba výchovy dětí, i zdravotního zajištění. Všechno toto rudimentálně už i v této společnosti existuje.

V situacích takzvaných, a zcela nezdůvodněných lockdownů, se projevilo, jak rychle je společnost schopná se aklimatizovat. Když by něco takového trvalo déle, tak pravděpodobnost, že těchto odlišných cestiček bude přibývat, je poměrně veliká. Takže v tomto vidím šance, jak se vymknout tomu tlaku, který bude bezesporu obrovský. A v tomto, abych vám dal také za pravdu, sdílím vaši obavu. Ale myslím, že se jí můžeme vzepřít.

Ale v tu chvíli, když by došlo k elektronizaci peněz, tak máme hrozně složitou situaci. A proto vyzývám neustále a teď znovu: Pěstujte hotovost. Sabotujte, nebo nepoužívejte, nebo co možná nejméně používejte elektronický bankovní styk, protože hotovost je pro vás cestička ke svobodě. A tuto cestu si musíme uchovat. Ale jak říkám: Ta věc je v běhu, jsou tady výzvy, rizika a nebezpečí, ale zároveň nejsme bez šance. Záleží na nás.

Umělá inteligence je zatím pouze rychlejším hromaděním existujícího vědění, ale nevytváří řešení. Může nedokonalý člověk vytvořit dokonalejší techniku, než je on sám?

Martina: Pravdou je, že bohužel pro obrovské množství lidí je placení hodinkami natolik cool, že to převrství i skutečnost, že se tím dostávají pod naprostou, naprostou kontrolu a řízení. Ano, vy jste teď hovořil s nadějí o jakési chybě v matrixu, ale do hry nám stále razantněji vstupuje důležitá proměnná, a tou je umělá inteligence. Myslíte, že může sehrát významnou roli?

Petr Robejšek: Samozřejmě tento fenomén jako takový nelze popřít. Záleží hodně na tom, jak závažný je, protože zatím si myslím, že název „umělá inteligence“ je trošku přehnaný. Protože se ptám: Co to je? Protože umělá inteligence spočívá v tom, že se prostě bude lépe a rychleji hromadit a aplikovat existující vědění, což by vlastně byla jenom kvantifikace, tedy, že toho bude více k dispozici. To není ještě… Inteligence pro mě vytváří řešení, a toto vytváření řešení by byla kvalitativní změna – a to ještě úplně nevidím.

A pak mám jednu opravdu principiální, zásadní otázku, právě ohledně uskutečnitelnosti umělé inteligence – ve vlastním slova smyslu inteligence. Pro mě prostě není vůbec prokázáno, že nedokonalá bytost člověk, nedokonalí lidé, jsou schopni vymyslet něco dokonalejšího, než jsou oni sami. Bariéra toho, co jsme schopni poznat a uskutečnit, je dána tím, že jsme omylní, zapomínáme, děláme chyby, a nevím, co všechno. A tato nedokonalost člověka má vytvořit absolutní dokonalost techniky? Odkud to přijde? V čem bude spočívat?

Martina: Myslím, že na spoustu těchto otázek netušíme odpovědi. Ale možná, obávám se, že někteří tuší, protože kombinace umělé inteligence a pokročilých, speciálních technologií, může vytvořit nebezpečný koktejl. Třeba jsem narazila na zprávu, že americká vojenská agentura DARPA v rámci projektu Brainstorms zkoumá, jestli nanočástice, vpravené do mozku vojáků, umožní bezdrátovou komunikaci mezi vojenskými systémy a mozky těchto vojáků. A to jsou informace, které mi skutečně způsobují husí kůži jako pralinky, protože tohle je kombinace, a toto by mohla být odpověď na vaši otázku.

Petr Robejšek: Ještě pořád ne úplná, aspoň na tu finální ne, protože tam zůstává nedokonalost tvůrců, ačkoli si myslí, že jsou géniové. Ale jakkoliv jsou schopnější než jiní, tak je to pořád nedokonalá bytost člověk. Já si tohle samozřejmě umím představit – všechny tyto experimenty digitálního a biologického napojování, a tak dále, a jsem si jistý, že se najdou blázni, kteří si budou chtít vytvořit Frankensteina, a idioti, kteří se k tomu propůjčí. Ale nemyslím si, že to je to, co nás momentálně akutně zaměstnává. A hlavně si nemyslím, že to je to, co rozhoduje o tom, jak se ta věc bude vyvíjet, protože to jsou izolované experimenty.

My momentálně máme úplně jiné zadání, a sice jak vyřešit to, aby digitální svět zcela nenahradil analogový svět. A tím je dán i hrubý obrys naší strategie. Digitální bouře, která se žene západními společnostmi, se dá oslabit, a možná i zastavit, jednak sama ze sebe, svými chybami, o kterých jsem už hovořil, a možná o tom ještě můžeme mluvit. Ale dá se zbrzdit, možná i zastavit tím, že se budeme za každou cenu snažit udržovat elementy analogového světa, to znamená, že se budeme snažit všechno to, co je spojeno s elektronizací, nahradit tím, co jsme dříve dělali jinak, i za cenu, že to nebude tak rychlé, že to nebude tak pohodlné. To je právě výzva pro konzumisticky orientovaného, a tím bohužel zhlouplého člověka, aby si uvědomil, že tím, že si dělá pohodlí, ohrožuje svou bezprostřední budoucnost, a budoucnost dalších generací. To znamená, že jeho dnešní nepohodlí pocházející z toho, že bude udržovat a posilovat zásady fungování analogového světa, i přes tuto digitální bouři, je vklad do svobodné a důstojné budoucnosti jeho dětí. A pak musí každý rozhodnout, co chce.

Lidé často obhajují používání digitálních technologií tím, že by jinak byli vyloučeni ze společnosti, existenčně ohroženi, nemohli by zaplatit nájem, pracovat. To je jen omluva, proč nedělat nic.

Martina: To by bylo nadějeplné v případě, že bychom měli na výběr. Ale někdy to, co říkáte, znamená odstřihnutí se od společnosti, a znamená to také třeba ztrátu příjmů, ztrátu bydlení. Už jenom kolika lidem zamotala hlavu datová schránka, a nemožnost se před tímto nařízením a povinností schovat. Mít bankovní účet, a tak dále. Myslíte, že bude možné této analogové svobody dosíci jinak, než že se z člověka stane vyvržencem společnosti?

Petr Robejšek: To je otázka, kdo by potom byl vyvrženec. Ale já vím, co chcete říct. Proto tak zdůrazňuji vznik paralelních struktur, nutnost najít si vnější oběhy, ve kterých můžeme uspokojovat své potřeby, byť i ne v dosavadním rozsahu. Váš argument samozřejmě platí: ztráta existence. Ale já mám často podezření, že se lidé chytají tohoto argumentu, a je to pro ně univerzální omluva, protože nedělají vůbec nic. Tento pocit mám, a myslím, že je oprávněný, protože jak jsme si řekli, pohodlnost je nám dána do kolébky na prvním místě. To znamená, že nejde o to, vystavit existenčnímu tlaku svojí vlastní existenci, ale jde o to, přemýšlet o tom, kde můžu, aniž bych sebe bezprostředně ohrožoval, nebo s minimální ztrátou.

Minule jsme si vyprávěli o tom, jak jsme si zvykli, že demokracie a svoboda je náš abonovaný artikl ze zásilkového obchodního domu – ale to není pravda. To znamená, že musíme počítat s tím, že jestliže nám na tomhle záleží, tak musíme něco obětovat, že to něco stojí. To nestojí jen peníze, to stojí změnu našeho životního stylu. To znamená – ano, tlak je veliký, ale přesto si myslím, že každý může najít cesty, které jdou jinak, jiným směrem, a tím pádem posilují právě paralelitu. Takže „pária“ a „vyloučený“ by vlastně mělo být žádoucí, mělo by to být vlastně toto: „Ano, tam chci patřit, protože tato společnost není moje, tu mi vnucují, a já se jí chci co možná vymknout.“

Já jenom apeluji na lidi, aby přemýšleli o tom, že když si univerzálně dají odpustek typu: „Stejně se nedá nic dělat“, tak v pořádku. Tak potom ale podepsali rozsudek nad svým životem, nad tím, jak budou žít oni, a jak budou žít jejich děti. To je rozhodnutí každého z nich, ale možná by si jednoho dne vzpomněli na to, že to byla velká chyba.

Příčinou tlaku na digitalizaci je snaha vládnoucích elit kontrolovat lidi a donutit je, aby se nebránili zhoršování materiálního i politického statusu

Martina: Máte teorii na to, odkud přichází ten obrovský tlak, o kterém jste mluvil, na digitalizaci všeho a všech?

Petr Robejšek: Ano, ten přichází. Prapůvodní příčina je to, co jsme už zmínili, a sice, že západní systém přestává být dost výkonný, to znamená neprodukuje dostatečné množství blahobytu pro všechny zúčastněné, a zúčastnění jsou vlastně miliardy obyčejných lidí, a potom pár set tisíc těch, kteří si myslí, že jsou králové světa, a podle toho se chovají, kteří vlastně i dominují a vlastní ekonomiku. Na tyto nerovnosti existují statistiky, každý si je může najít, o tom se nemusíme dále bavit.

Současný stav západního společenského systému už neprodukuje dostatečné množství blahobytu tak, aby zbylo na oboje. Tak se ti, kteří jsou nahoře a vládnou, rozhodli, že budou ubírat těm, kteří jsou dole. A protože můžou očekávat, že ti, kteří jsou dole, si to nebudou chtít nechat jen tak líbit, tak se je snaží už preventivně kontrolovat. A tato kontrola – to je elektronizace společnosti. Kontrolovat a donutit k tomu, aby se nebránili, zhoršování jejich materiálního, ale i jejich politického statusu, protože jim k tomu nebudou dány možnosti. A tomu slouží elektronizace všeho.

A v tom je tato situace podobná situaci ve všech možných předchozích diktaturách. A zároveň tam jde o ten samý problém: Jak budu kontrolovat nespokojený dav? Tento problém se stavěl Čingischánovi, stejně jako se stavěl sovětské komunistické straně: Jak budu kontrolovat nespokojený dav? A oni k tomu měli primitivní podmínky, prostředky, nástroje. Prostředky dneška jsou mnohem sofistikovanější, tudíž mnohem nebezpečnější. Ale opět, jsou to jen produkty nedokonalých lidských bytostí, to znamená, že mají svoje mezery a chyby, a je možné se proti nim tou, či onou formou, bránit. Je možné spoléhat i na to, že mají zabudovanou poruchovost uvnitř sebe. Takže strategická situace je ta samá, a naše úloha je stejně existenční, a pravděpodobně těžší, než byla úloha minulých generací. Ale není nemožná, není nesplnitelná, když se do toho opřeme.

Mezi těmi, kteří se chtějí zmocnit vlády nad světem, existují rozpory, konflikty, rozdílné zájmy: Kdo bude předseda vlády? Kdo bude vládcem světa? Kdo nakonec vyhraje?

Martina: Pane docente Robejšku, z toho, co říkáte, je mi jasné, že skupiny a korporace, které o toto usilují, moc dobře vědí, co činí. Ale mají kolem sebe nesmírně frenetické tleskače v podobě politiků, vědců, novinářů. Když se podívám na tyto tři skupiny – myslíte si, že ti také vědí, co činí? Nebo jenom z jakési myšlenkové pohodlnosti, za úplatu, nebo bůh ví proč, převzali tuhle agendu?

Petr Robejšek: My jsme se o tomto problému už trochu povídali. Nikdy není jediné vysvětlení pro nějaké chování nebo fenomén, ale jsou vysvětlení, která jsou silnější a která jsou slabší. A nejsilnější vysvětlení v tomto ohledu je právě hmotný zájem, a zranitelnost těch, kteří se živí slovy, protože jinak se uživit nemůžou, to znamená i donutitelnost těchto lidí, aby tleskali, aby byli fenetičtí tleskači. Ti jsou vybaveni jakousi umělou inteligencí, která jim přesně říká, co se očekává shora. Nikdo jim vlastně nemusí říkat, jak se mají chovat, které postoje mají zaujmout, a jak je mají zastávat. Oni to dobře vědí, protože jsou svým způsobem naprogramovaní žít v tom systému.

Ale to známe z komunistické diktatury také: Pokusy každé vlády, každé moci směřují k tomu posílit kontrolu. A dneska máme v bledě modrém totéž. S čím se potýká vlastně každý vládnoucí? Každý, kdo chce moc, má ve skutečnosti tajný plán být všemocný, být despota. A kontrolovat se to dá, jenom když funguje demokracie, tak se to dá brzdit, tak se to dá zastavit. A když demokracie přestane fungovat, tak se to dá hůře, nebo vůbec ne. Tento fenomén je starý jako lidstvo samo, a dneska máme jenom jeho mutaci. A ti, o kterých jste mluvila, to jsou ti přisluhovači, to jsou ti, kteří přikyvují tak, jak si to pán přeje.

Martina: Vy máte v sobě zabudovanou naději, máte v sobě zabudován optimismus. Myslíte si, pod vlivem těchto svých předpokladů, že se plně digitalizovanou společnost prostě nepodaří utvořit?

Petr Robejšek: Ano, myslím. Myslím si to právě proto, že to je projekt nedokonalé bytosti člověk. To je jeden důvod. A další důvod, o kterém jsme ještě nemluvili – který je neméně důležitý – že mezi těmi, kteří to chtějí uskutečnit, existují zaplánované rozpory, konflikty, které z části ještě nejsou virulentní, to znamená působivé. Zčásti už jsou, což by třeba mohlo do jisté míry vysvětlit některé kroky Elona Muska, který je vlastně predestinovaný oligarcha. On je predestinovaně na druhé straně, ale nechová se úplně tak, jako by byl z druhé strany, a to může mít různé důvody. A jeden z těchto důvodů je, že má jiné zájmy.

Mezi těmi, kteří se chtějí zmocnit vlády na světě, jsou takoví, kteří žijí z toho, že vyrábí hmatatelné, hmotné výrobky, a prodávají je, a těmi, kteří vytvářejí jenom bublinu, myšlení, hry, a celý balast internetového světa. A ti mají mezi sebou také zabudovaný konflikt, protože patnáctiminutová města jsou zajímavá pro producenty videoher, a různých perverzních způsobů a absurdních zábav, aby ti, kteří tam žijí, a nemohou pryč, si přišli na své. Ale pak jsou ti, kteří žijí z mobility, kteří žijí z pohybu, kteří požadují pohyb.

Máme vlastně podobnou situaci jako v politické oligarchii: Co nejdále od sebe držet kontrolu občanů, a vždycky se v tomto ohledu dohodnout. Ale pak – nad úrovní tohoto – je mezi nimi vždycky zabudovaný konflikt. Kdo bude předseda vlády? Kdo bude vládcem světa? Kdo nakonec vyhraje? A tyto věci by se neměly podceňovat. To jsou elementy strategické a taktické mocenské situace. To je mocenská hra, ve které se nacházíme, a tam se může ledacos stát.

Ivan: No tak poté, co k nám už před nějakou dobou dorazila kultura násilí, která ve světě kolem nás už byla docela běžná, no a ty poslední generace vyrůstají ve virtuálním prostředí, kde krev doopravdy teče proudem, tak nakonec to násilí k nám odrazilo i reálně. Myslím, že se ukázalo, že nejsme, jak jsme si to mysleli a představovali, oázou klidu v nevraživém světě, ale že jsme součástí toho nevraživého světa. No a pokud jde o vraha a jeho motiv, tak řekl bych, že jsme si uměli představit jako teroristu džihádistu, který zabíjí s pokřikem: „Alláhu akbar!“ Jo, to bychom nějak pochopili. Anebo nějakého labilního zoufalce, který se mstí společnosti za domnělou, nebo skutečnou křivdu.

Nakonec ten největší masakr. ke kterému u nás došlo, neprovedl ani fanatik, ani zoufalec, ani primitiv, ale úspěšný student Filozofické fakulty Karlovy univerzity. A ten se na střelbu pečlivě připravil, vycvičil, pořídil si zbraně v hodnotě údajně půl miliónu korun, což tedy není malá částka, a navíc dokázal tu akci utajit před svým okolím. To znamená, nejednalo se o nějaký momentální zkrat. No, a já bych řekl, že to byl zjevně projev hluboké nenávisti ke světu, ke společnosti, do které se narodil, a to je ta naše společnost. A která ho formovala  a to je na tom prostě nejvíc znepokojivé.

Po útocích šílených střelců se všude na světě diskutuje o zpřísnění pravidel držení zbraní, ale nijak se neřeší všudypřítomná kultura násilí

Martina: Ivane, když ještě u tohoto případu zůstaneme, ty jsi vyjmenoval spoustu kroků, které musel ten střelec udělat, jak se připravoval. A některé z nich jsou zarážející a stávají se předmětem diskusí tím více, čím méně oficiální místa informují veřejnost o tom, co se ve skutečnosti mohlo stát, nebo dělo. Tak třeba vezměme právě informaci o tom, že ten student nakoupil zbraně za statisíce korun. Další věc je, že se sedmi zbraněmi musel být 14krát na příslušném oddělení policie, a tam je nahlásit. Pokud tam tedy nešel najednou. Ale i tak je zvláštní, když si takový student najednou, chvíli poté, co si udělá zbrojní průkaz, registruje třeba sedm zbraní najednou. Řekni mi, jsou věci, které ti vrtají hlavou?

Ivan: Tak určitě ano, vlastně my jsme hned ze začátku vyslechli od ministra Rakušana, že policie byla naprosto perfektní. Ale je jasné, že takové prohlášení se nedá učinit ještě ve chvíli, když ještě není vše vyšetřeno, a navíc ve chvíli, když se počítají mrtví. Já neumím posoudit, zda této tragédii šlo zabránit. Jestli policie monitoruje ta potenciální nebezpečná individua, alespoň tedy tak důsledně, jako se zabývá sledováním a pronásledováním takzvaných šiřitelů dezinformací. To umí perfektně. Čili narušitelů té jediné povolené pravdy. Nicméně, když je něco poprvé, tak je vždycky těžké si to představit. To bych zase řekl na obranu policie – možná i když… Myslím si, že policie by měla mít představivost daleko lepší než laická veřejnost. To znamená, oni vědí, co se děje ve světě, co se děje jinde, to znamená, že určitě je možné, že se mohli zachovat lépe. Ale těžko bych já řekl, nejsem žádný bezpečnostní expert, jestli došlo k nějakému zásadnímu pochybení. Ale vyloučit to pochybení nelze.

Martina: Tys řekl, když je něco poprvé. Ano, v takovémto rozsahu jsme něco podobného zažili poprvé, řekni mi, jaké předpokládáš, že to může mít důsledky? Otevřela se nějaká Pandořina skříňka?

Ivan: No, určitě ano. Víme, že po takovéto střelbě se pravidelně, ať se to stane kdekoli, rozvíří okamžitě debata o držení zbraní, zpřísnění legislativy, o tom, že je potřeba zavést bezpečnostní opatření a preventivně monitorovat, vyhledávat nebezpečné lidi, to znamená, rozšíří se takové to špehování a obecně hrozí omezování osobních svobod pod záminkou zvýšení bezpečnosti. To se stalo v Americe, to se stalo v jiných zemích, já myslím, že ještě nikdy, pokud vím, se nestalo, že se společnost otřesená takovou tragédií zřekla té kultury násilí. To tedy nevím, že by například se přestaly dělat počítačové hry, ve kterých se ve velkém zabíjí, aby to nebylo návodné pro ty mladé, to by při tom byla asi ta nejlepší adekvátní reakce. Nemít to prostředí, ze kterého takováto vražedná monstra vznikají, ve kterém se formují.

Martina: Máš pravdu, že my pak uděláme to, že omezíme silvestrovské ohňostroje.

Ivan: Přesně tak, ano.

Martina: Děti sedí doma a hrají takzvané střílečky, až se hory zelenají.

Ivan: Mimochodem, u nás starosta také k tomu vyzval, a to jsem velmi zvědav, jak to dopadlo reálně. A že ho moc lidí neposlechlo. Protože prostě Silvestr patří k Novému roku a že je potřeba prostě ten příchod Nového roku oslavit. Takže u nás ohňostroje tedy byly.

Martina: Mimochodem, když se bavíme o té diskusi, která nás samozřejmě bude čekat, o legálním držení zbraní, tak podplukovník Pavel Černý, který cvičí policisty po celém světě, říká, že když máme na dveřích značku „no gun zone“, tak podle něj tím dáváme najevo potenciálnímu útočníkovi, že se mu nikdo nepostaví. Protože na rozdíl od něj jsou všichni odzbrojeni. Myslíš, že čím více bude takovýchto omezení, kdy se můžeš bránit sám, tak to přinese vetší klid, anebo budeme jenom spíše čím dál tím více kavky k oškubání vhodné?

Ivan: Ono se říká, že čím méně je mezi lidmi zbraní, tím méně je příležitostí způsobit někomu smrt. No ale já bych řekl, že to, co říkáš, má logiku, protože na rozdíl od zákazu vstupu se zmrzlinou, bude asi ten zákaz, ta cedule vstupu se zbraní, kontraproduktivní. Já si myslím že to je dobrý postřeh. Že by všechny ty cedule měly zmizet. To asi je tak.

Jestli u nás něco ještě funguje, tak se to děje spíše této vládě navzdory. Voliči již ztratili iluze, mainstreamová média jsou poněkud pomalejší, ale také už mění tón.

Martina: S Pavlem Černým plánujeme rozhovor, takže se určitě i tomuto tématu podíváme hlouběji pod křidélka. Ale pojďme se podívat ještě tedy na další témata, která rezonovala loňským rokem, myslím, že můžeme říct, že ten minulý rok, v tuto chvíli už minulý rok, byl ve znamení drahoty. A ve znamení hledání, kdo za to může. Jak jsi se v tom, že inflace nás připravila cirka o třetinu našich peněz, jak jsi se v tom zorientoval?

Ivan: No já bych začal tím, že podle průzkumu veřejného mínění tím viníkem, a to podle velké většiny občanů, je vláda vedená předsedou Petrem Fialou. Věc se má tak, že pokud tady ještě něco funguje, tak to není díky Fialovi, ale Fialovi navzdory. Řekl bych, že ty výtky k vládní koalici jsou dvě. Řekl bych, že první je, že vláda přijímá chaotická nekompetentní rozhodnutí, a tou druhou výtkou je, že vládní koalice nekoná. Že pouze přihlíží prohlubující se krizi, což je možná ještě horší. Od politiků lidé slyší, jak se nic nedá udělat, kvůli politice Bruselu, nebo aby se náhodou neublížilo tržnímu prostředí, neviditelné ruce trhu, ale řekl bych, že obojí je nesmysl, protože vidíme, že v Evropské unii je dnes běžnou praxí, že každý bojuje za sebe, a dovolávat se trhu v netržním prostředí, protože takové tady je, nemá příliš logiku, takže kdybych měl k tomu něco říct, tak povím, že trh je pokřiven regulacemi, protekcionismem, kartelovými dohodami, dotacemi – určitě.

Já myslím, že občan doplácí vlastně paradoxně na slabý stát, který měl být pro nás takovým bonusem, výhodou té svobody, že nás stát nebude omezovat. Ale ten slabý stát je dnes reprezentován slabými politiky, které si korporace natřou na chleba. Takže nějakou výhodu ze slabého státu doopravdy nemáme, a takovým jasným příkladem toho jsou podle mě marže obchodníků. Ty jsou skutečně nemravné. Anebo potom ten prodej elektřiny, absurdní, přes lipskou burzu, to jsou takové dva příklady za všechny. Že tu vládu doopravdy můžeme vinit za ty dvě věci, že jedná chaoticky a že nejedná.

Martina: Máš pravdu. Jenže ta lipská burza a vysoké ceny energie se vlastně staly takovým symbolem toho, jak vláda postupuje proti svým vlastním občanům.

Ivan: Přesně tak.

Martina: Ale když se podívám na situaci ve společnosti, v souvislosti s tím, o čem jsi právě mluvil, tak politici by byli poměrně bezbranní a bezzubí, kdyby na své straně neměli provládní média. Ale jak se v situaci, kdy vláda ztrácí důvěru občanů, jak se v tom média zorientovala? Už zjistili, odkud vítr fouká, a změnili rétoriku?

Ivan: Tak já, po pravdě řečeno, ale tak oba dva jsme tím mainstreamem, jak se tomu dneska říká, prošli, víme, jak to vypadá. Známe ty kolegy, někteří nám zůstali z té doby, tak vím, jak to asi funguje, tak já bych řekl, že nejsou moc bystří. Že jim to trochu trvá, to otočení kabátu, oni mají tak samozřejmě přirozenou tendenci omlouvat a šetřit tuto pětikoalici, kterou vynesli k moci. Protože to jsou jejich politici, kteří vládnou, místo toho mainstreamem nenáviděného Babiše, prostě oni se na tom jejich zvolení podíleli, a řekl bych, že to především platí pro ta veřejnoprávní média. Televizi a rozhlas, jejich vztah k vládě je, řekl bych, až servilní. I když oni to samozřejmě takhle nepřiznají, řeknou, že jim dávají těžké otázky a že jsou na ně jako přísní, a tak dále, ve skutečnosti jsou velmi opatrní, z druhé strany ale vnímám, na takových těch mainstreamových serverech internetových, změnu tónu, jako kdyby už s tím Fialou opravdu ztráceli trpělivost, no a já si to tedy vysvětluju tím, že těžké je být servilní k něčemu, co je trapné, či směšné. Aniž by se člověk sám nestal směšným, v jeho stavu. Toto nikdo nebude moc riskovat. Protože ta média sdílejí s vládou stejnou bublinu, ale do ní se hlásí jenom 15 % občanů, to je strašně málo. Takže, já si myslím, že Česká televize a Český rozhlas mohou ten názor občanů víceméně ignorovat, protože žijí v pohodlí koncesionářských poplatků. Ale pro soukromá média, která jsou závislá na sledovanosti, těch 15 % fanoušků profesora Fialy nepředstavuje konečně zajímavou cílovou skupinu, to je strašně málo. Navíc v situaci, kdy se o čtenáře a posluchače už dneska dělí s nezávislými médii, a jejich vliv roste.

Martina: No, možná že to není úplně ekonomicky zajímavá skupina posluchačů, diváků pro média, ale přesto všechno v současné době ještě stále ta mainstreamová provládní média vysílají v podstatě pro ně.

Ivan: Ano, je to tak.

Martina: Ale můžeme být aspoň rádi, že zatím se tady nezvolil polský model a že prostě tu stanici nevypnuli, že. Když se jim nelíbí. Neodstavili televizi.

Ivan: No, my si to musíme představit. To by bylo v situaci, kdy by vyhrála konkurence, dejme tomu, zkusme si představit tu polskou situaci, u nás vyhraje Babiš a ANO, a řeknou, tak protože jste všichni byli Antibabiš, no tak vás teď zrušíme. To by byl asi ten případ. Ale to si moc u nás představit neumím.

Bezmyšlenkovité přejímání ukrajinské propagandy drsně přebila realita

Martina: Ale to jsi nafabuloval přesně, protože v této chvíli by to logiku nemělo. Ale přesto všechno, co jsi tady už říkal, a čemu jsem oponovala, tak pravdou je, že ten tón mainstreamu se proměňuje třeba u informování o válce na Ukrajině. Tady už můžeme pozorovat určitou změnu rétoriky. Čemu to přisuzuješ?

Ivan: No, tak tady média měla ve zvyku bez problému přebírat, bez velkého přemýšlení, ukrajinskou propagandu, vydávat to, co říkají Ukrajinci, za pravdu, ale to už tak dnes jednoduché není, když se v západních, ale hlavně v amerických médiích dočteme, že Ukrajina nejenže nevyhrává, ale ani nemá šanci vyhrát, to už je v tom americkém prostředí docela běžná myšlenka. A já bych řekl, že náš mainstream to řeší tím, že místo analýzy situace začínají nabízet takové ty lidské příběhy, reportáže, rozhovory, takže nadále vyjadřují Ukrajincům podporu, ale už s vědomím, že Rusko poraženo nebude, a dříve nebo později se sami Ukrajinci začnou ptát, proč jejich blízcí umírali ve válce, která s velkou pravděpodobností byla prohraná předem. Jo, to je nepříjemná situace.

Řekl bych, že Ukrajina není moc schopná bojovat s Ruskem, ale ani ekonomicky přežít bez nás, bez kolektivního Západu. A to v situaci, kdy ochota pomáhat, bez vyhlídky na vítězství, slábne, to je prostě nepříjemné. To lze poznat z toho, že stále častěji čteme, co by se mělo udělat, jaká je škoda, že neumíme vyrobit víc granátů, anebo že se spekuluje o příměří, o tom, že podmínkou vítězství už nemusí být získat ztracená území, tak to jsou signály, že se něco doopravdy mění.

Martina: Já jsem četla rozhovor v týdeníku Echo se švýcarským vojenským analytikem Jacquesem Baudem, doufám, že to vyslovuji správně, a z toho vyplývá, z toho rozhovoru, od tohoto člověka, který vlastně připravoval ukrajinskou armádu, nebo konsolidoval ukrajinskou armádu v roce 2014, takže ho nelze podezřívat z jakýchkoliv sympatií vůči Rusku, tak z toho vyplývá, že Západ udělal opravdu mnohé pro to, aby se Ukrajina s Ruskem nedomluvila. Ať už po zásahu paní Leyenové, nebo po zásahu premiéra Johnsona. Řekni mi, dává ti to smysl?

Ivan: Určitě ano. Protože ono je potřeba si uvědomit, že na válce se vydělává, a ten vojenskoprůmyslový komplex, především v Americe, má ohromný politický vliv. Já bych řekl, že v případě Ukrajiny hovoříme o zástupné válce, kdy Američané oslabují Rusko jako svého strategického protivníka, aniž přitom ve válce umírali Američané, to je pro ně nesmírně výhodné, a současně oslabují dalšího potenciálního rivala, a tím je západní Evropa. Tím jsme my. Kterou se snaží odstřihnout od ruských zdrojů. To znamená, že ten mír na Ukrajině nebyl, a stále není pro Američany zajímavý. Tyhle ekonomické souvislosti je potřeba si stále uvědomovat. Všichni hovoří o tom, kdo byl napaden, kdo je agresor, ale za tím jsou vždycky, vždycky byly, a asi vždycky budou peníze.

Martina: Ale v tomto světle musím říct, že jednou zodpovědět otázku, proč ukrajinští chlapci museli umírat ve válce, která neměla příliš naději na úspěch, tak to bude asi velmi těžká odpověď.

Ivan: Určitě ano. A všichni lidé, kteří říkali ze začátku, že nejdůležitější je to prostě přerušit, to zabíjení, a že vlastně radši donekonečna se dohadovat u stolu…

Martina: Vést diplomatické řeči, ano.

Ivan: Ano, ano. I když můžou vypadat jako divné a tak, tak tenhle hlas tady od začátku byl. Je zvláštní, že na to lidé neslyšeli, když u nás byla, řekl bych, až taková krvežíznivá radost z každého zabitého Rusa a bez ohledu na to, že umírají i ti Ukrajinci. Každého lidského života je škoda, ale v té atmosféře, co u nás byla, se to skoro nedalo říct. To člověk vypadal, jako že miluje Putina, když řekl, že je škoda lidského života. To já myslím, že tahle atmosféra se začíná naštěstí už trochu měnit.

Rusko obešlo západní sankce a Putin svoji pozici upevnil, zatímco Západ potvrdil závislost na ruských surovinách – jen za ně platí víc

Martina: Ano, ano. Že snad od té dehumanistické rétoriky poněkud ustupujeme. Mimo jiné jsme už druhý rok vystaveni informacím o tom, že Rusům dochází jídlo, zásoby, střelivo, zbraně, lidé, a na kolena měly Rusko srazit sankce, kterými Západ podpořil Ukrajinu. Zdá se, že žádná z těch informací se nenaplňuje, proč si myslíš, že se tak nestalo?

Ivan: Tak nám se to prostě těžko chápe, ale ukazuje se, že Rusové jsou na ty západní sankce prostě zvyklí. Oni s nimi počítali předem, měli plán B, pokud šlo o mezinárodní platební styk, který je měl úplně zničit, prostě to odstřižení od SWIFTu, anebo přesměrování vývozu ze západu na východ, měli plán B, pokud jde o náhradu dovozu ze západu, dovozy z východu, především z Číny, a protože je po těch ruských surovinách globální poptávka, no tak ty sankce se obcházejí, politikům navzdory, a nakonec na nich vydělávají prostředníci. Hlavně Indie a další země. A důsledkem těch sankcí byl nakonec pokažený byznys západních firem v Rusku. A převzetí tohoto byznysu místní, nebo čínskou konkurencí. Takže ty sankce proti Rusům na Západě, zablokování jejich majetku, což byla další taková povedená akce protiruská, tak o nich můžeme říct, že byly dárky Putinovi, který potřebuje, aby ti ruští oligarchové byli loajální k Rusku, a nevyváželi majetek na Západ. To znamená, že sankcemi se nakonec v důsledku oslabila taková ta západní pátá kolona v Rusku.

Martina: Takže jsme ji konsolidovali, vlastně.

Ivan: My jsme vlastně tomu Putinovi udělali velikou službu. No a řekl bych, že ty západní sankce mají v Rusku vždycky i psychologický následek, že se Rusové semknou kolem vůdce proti nepřátelskému Západu, čili proti nám.

Martina: A myslím, že tady v tomto případě jsme dokonce naplnili i to staré přísloví „kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá“, protože důsledkem záměrů snížit energetickou závislost na Rusku je pro Evropu nakonec jenom zdražení surovin, na kterých je Evropa závislá.

Ivan: Přesně. Ano, to si myslím, že jsme si moc nepomohli.

Martina: V tomhle případě u nás na Ostravsku se tento citát, nebo toto přísloví, ještě převypráví a říká se „kdo jinému jámu kopá, ten je hrobař“. Tak doufejme, že se nevyplní toto.

Ivan: Tak určitě ne, my to samozřejmě přežijeme, ale situaci nám to doopravdy komplikuje, protože nakonec se ukazuje, že vždycky se najde nějaký ekonom, který prostě si nedá pokoj, a napíše to dokonce i do mainstreamu, že prý k nám už proudí, dokonce v rekordním množství, takže vlastně ta nafta, která k nám přichází, je opět ta ruská, na kterou jsme zvyklí a na kterou jsou naše rafinérie zařízené, to znamená, že vláda o tom mlčí, nebo řekne, že sice k nám proudí, ale že stejně to nepotřebujeme, ale ten efekt toho je prostě jediný, a to, že je to o hodně dražší.

Nálepky mainstreamových médií přestávají fungovat, občané stále častěji volí namalované politické čerty na zdi

Martina: To se nabízí ta otřepaná replika z filmu Černí baroni: „A povedzte, Kefalín, čo je také hento absurdné?“ Ale nepovedaj Kefalín, odpovídej Ivane Hofmane, prosím, na další otázku. Protože já se chci ještě podívat na mnohé volby v roce 2023, které se konaly v Evropě, a ukázaly se jako velmi důležité. Protože u všech se dá vypozorovat jistý společný trend. A to, že voliči začínají být rezistentní vůči propagandě, dehonestujícímu nálepkování, a tím pádem o něco méně manipulovatelní. Já řeknu jenom tři jména, Robert Fico, Geert Wilders a Alexander Vučič. Co podle tebe následky těchto voleb a tato tři jména signalizují?

Ivan: Když říkáš o těch nálepkách, tak řekl bych, že samotná skutečnost, že tyto dehonestující nálepky přestávají fungovat, ukazuje na dvě věci. Zaprvé na klesající vliv médií, která prostě tyto nálepky udělují, ale také na neudržitelnost té politické agendy, která ignoruje občana. To je společný rys všech těch tří voleb, o kterých hovoříš, že se vlastně všude ukázalo, že lidem ta současná vláda a to, co jim nabízí, prostě nevyhovuje, a tak i když to vypadalo prostě nepravděpodobně, a proti těm třem politikům se hodně lidí jako by spiklo, tak přesto vyhráli.

Já bych řekl, že asi bychom měli rovnou říct, že i v případě těchto radikálů se stále jedná o politiky. Politik je někdo, kdo v reálu toho moc nezmění. Já myslím, že dneska politik je doopravdy malý pán, a jeho reálná síla prostě přinést nějakou skutečně zásadní systémovou změnu velká není. Takže neslibujme si od toho zázraky, podívejme se na Georgiu Meloni, která v Itálii taky vyhrála, a musel překonávat doopravdy spoustu těch populistických nálepek, dokonce i tu fašistickou, proti té byla ta kampaň mimořádně vyhrocená, ona vyhrála, no a dneska vidíme, že Itálie potřebuje peníze a Georgia Meloni ustupuje všude, kde může v Bruselu, protože jí hrozí, že jí zastaví proud peněz do Itálie z Evropské unie. No a ona nepřežije ani den. To znamená, nebuďme velcí optimisté.

Martina: Ano, podle toho, co říkal bývalý prezident Václav Klaus v našem novoročním rozhovoru, tak paní Meloni byla zkrátka skřípnuta v Bruselu, že buď prostě dostane Itálie peníze z Evropské unie, anebo si bude paní Meloni vést svou agendu, ale pak ať na to zapomenou. A bylo všecko jinak.

Ivan: Ano, přesně. To se může stát v Holandsku, to se může stát na Slovensku, takže uvidíme. Nicméně, pro mě jako pro komentátora, který slovenskou politiku sleduje z českého odstupu – takže já se nespokojím s přebíráním postojů slovenských médií – tak pro mě Robert Fico je doopravdy zajímavou postavou, a řekl bych dokonce rébus, protože já vlastně neznám nikoho z mých starých známých a přátel na Slovensku, kdo by Fica volil. Prostě on je doopravdy persona non grata.

Já jsem s ním chtěl natočit rozhovor pro nás, pro Rádio Universum, no a já jsem nenašel nikoho, kdo má na něj telefonní číslo. Respektive nikoho, kdo by mi řekl, že nemá mobilní telefon, protože to je taky možné, ale současně já vnímám Roberta Fica jako výtečného řečníka, politického profíka, státníka s vizí. Cokoli si o něm přečtu, tak má to hlavu a patu, on přebírá trendy, vnímá společenskou objednávku, je to pragmatik, realista, takže já mám na konci taková dvě vysvětlení, proč je taková nenávist proti Ficovi. Ono to připomíná takový ten český antibasbišismus,, tam je to Antifico, tady Antibabiš, tak já si myslím, že tahle nenávist, já jí rozumím jenom tak, že buď mi něco důležitého uniklo, že prostě nevím něco, co je nesmírně důležité, anebo druhá možnost, že nemám vymytý mozek tím slovenským mainstreamem. Ti moji přátelé a známí se dívají na televizi, čtou noviny, poslouchají rádio, a tam stále slyší, jaký je to gauner, zrůda, vrah, prostě zloděj, tak myslím, že jsem ušetřen slovenského mainstreamu, proto mi ta jeho politika dává tedy velký smysl.

Pokud vyhraje v USA znovu Trump, možná se vybodne na Evropu a nechá nám na krku válku na Ukrajině, aby se mohl soustředit na soupeření s Čínou

Martina: Ten odstup, jako máme od našich sousedů, protože jak jsi před chvílí řekl, nejsme vystaveni té mediální masáži dnes a denně, pokud nechceme, tak stejný odstup můžeme mít i k prezidentským volbám ve Spojených státech, které nás čekají letos. Už v loňském roce jsme ale pozorovali, že atmosféra kolem těchto chystaných voleb dává na frak zbytkům pověstí o americké demokracii. Mám na mysli to, že některé státy, jako Maine, Colorado, se snaží znemožnit Donaldu Trumpovi samotnou kandidaturu. Jak si myslíš, že budou volby nakonec vypadat? Myslíš, že proběhnou, řekněme, alespoň kvazidemokraticky, nebo že se jim podaří Donalda Trumpa odstavit ještě před začátkem voleb? Jak to vidíš?

Ivan: No, já si myslím, že ho nakonec neodstraní, neodstaví, že kandidovat bude, protože to by jeho takovéto vyřazení z voleb, takovýmto způsobem, to by polovina Ameriky vnímala jako neférové. Prostě k tomu asi nedojde, mimochodem zatímco v primárkách ve státech Colorado, Maine se pokoušejí o diskvalifikaci Donalda Trumpa, tak zase naopak republikáni jaksi v některých státech zvažují vyškrtnout z kandidátek Joe Bidena.

Martina: Ale jako odpověď na tento krok, ano.

Ivan: Takže já myslím, že se to jako odpověď vyruší, ale já jsem zaregistroval i takovou předpověď, že se tihle dva, a jejich voliči takzvaně vydráždí, že nakonec vyhraje potomek Kennedyů, prostě další Kennedy, který taky kandiduje, a má už dneska taky nějakých 17 %. To už není úplně beznadějné, někteří ho považují za takového černého koně amerických voleb, takže uvidíme. Ale já si myslím, že Donald Trump nakonec tedy bude tím republikánským kandidátem a že jeho šance na zvolení není vůbec malá.

Martina: A co si myslíš, že by nastalo? Kdyby byl opět Donald Trump zvolen americkým prezidentem?

Ivan: Já bych řekl, že to vlastně nikdo neví. Donald Trump je, tak jak ho známe už z minulosti, velice nevyzpytatelný, řekl bych, že nemládne, že rozdělená Amerika v něm určitě nenajde sjednotitele do těžkých časů, které je čekají, no a nás samozřejmě zajímá, co by to zvolení znamenalo pro Evropu. Tam je klidně možné, že by nás hodil přes palubu, nechal nám na krku válku s Ukrajinou a soustředil se na rivalitu s Čínou, to je klidně možné. Pokud tedy nedojde ještě na horší scénář, kdy bude muset doma řešit občanskou válku, protože ta Amerika je doopravdy už rozdělená hrozně.

Martina: Ivane, ty jsi řekl, možná by nám nechal na krku válku s Ukrajinou, ale když jsem toto téma konzultovala s nejrůznějšími komentátory, tak mnozí řekli, že v okamžiku zvolení Donalda Trumpa prezidentem by nejspíše válka na Ukrajině skončila. To ti nepřijde pravděpodobné?

Ivan: A tak ono je to reálné. Řekl bych, že ano, protože válka už vlastně ten svůj smysl splnila, vyprázdnila vojenské sklady, je tedy příležitost opět vydělávat jejich plněním, no a pro Trumpa, který válku s Ruskem nepřipravoval, ani do ní Ukrajince nepobízel, což je taky důležité, je snazší ukončit podporu Kyjevu než pro demokraty, kteří nechtějí ztratit tvář. To se ani nedá jim moc divit, protože už odešli za demokratů Američané z Afghánistánu, za ponižujících podmínek, takže další takové fiasko by bylo pro ně určitě nepříjemné. Ale zajímal jsem se taky o názory Jefima Fištejna, podle kterého by Trump jako prezident Ukrajinu podržel. Takže existují i opačné názory, ale já se spíš kloním k tomu, že by hodil Ukrajinu přes palubu.

Martina: Takže opět se dostáváme k tomu, co říkají historici, že všechny scénáře jsou rozepsány.

Ivan: To je pravda, no. Já bych to tedy bral opravdu opatrně, ale u toho Trumpa nikdo neví, co udělá druhý den.

Situace je tak špatná, že zbývá jenom ozbrojený odboj v ulicích, na který jsme už naštěstí příliš staří

Martina: Já bych ráda naše povídání novoroční zakončila tématem, které je tvému disidentskému srdci blízké, protože když jsme si povídali o loňském roce, tak jsi mi říkal, že téma, které tě osobně velmi zaujalo, dotklo se tě, a které vnímáš jako dobrou zprávu, byla hladovka Jiřího Gruntoráda. Proč zrovna tento občanský postoj tě tak inspiroval a zaujal?

Ivan: No tak já znám Jiřího ještě z minulého režimu. Kdy zorganizoval jednu neuvěřitelnou akci na podporu, myslím, že se jmenoval pan Polanský, slovenského samizdatového vydavatele, který byl režimem uvězněný. A Jirka Gruntorád napsal takovou výzvu, ve které snad byly desítky vydavatelů různých samizdatů, o kterých se do té doby ani nevědělo, že něco vydávají, protože byly v utajení, tak vyzval režim, ať ho buďto pustí, anebo zavřou nás všechny, protože děláme to, co on. To byla nesmírná drzost. Já nevím, jestli si to dnes, hlavně ti mladší, dovedou představit, je to jako kdyby se našli učitelé, kteří by ze solidarity s pronásledovanou paní učitelkou Bednářovou vyzvali vládu, ať je ze zaměstnaní vyrazí také. Protože i oni rovněž si myslí, že by studenti měli používat mozek a přemýšlet o věcech, a tak dál. Tak to by bylo srovnatelné s tím, co se tenkrát stalo. A já myslím, že dokonce na paměť té solidární akce vznikl i Mezinárodní den samizdatu. Ale to bych si musel ještě někde ověřit. No a vlastně stejný Gruntorád, který už by mohl být strážcem samizdatového odkazu ve své knihovně v Teplé, se prostě najednou nastěhoval před Úřad vlády, i kvůli tomu, že si tato vláda bere do úst Chartu 77, tak to mě ohromilo. Já jsem v té době byl v nemocnici a úplně jsem trpěl, že ho nemohu jet, tam do toho stanu, do Prahy pozdravit.

Martina: Vy staří disidentští bardi máte takový kořen.

Ivan: To je zvláštní.

Martina: Jiří Gruntorád říkal, že Úřad vlády opustí společně s ministrem Jurečkou, ale ten protest těchto dvou chartistů, protože k panu Gruntorádovi se přidal John Bok, tak ministr Jurečka ten protest ustál. Protože se za něj postavil premiér. Jak to na tebe působilo?

Ivan: Tak premiér teď řídí koaliční vládu a má, řekl bych, personálně hodně svázané ruce, když někoho vyhodí, tak se mu to celé, ten cirkus rozpadne, to znamená, že on za ministry, kteří nám vládnou, prostě nemá náhradu. To je také důležité si uvědomit. Když někoho měníte, tak musíte mít někoho kvalitnějšího na jeho místo, a to ty strany prostě nemají. No ale především, to bych řekl, že tato vláda své prohlášení, že se hlásí k odkazu Charty 77, přijala pouze formálně, oni asi měli pocit, že se k něčemu přihlásit hodí, že to dobře vypadá. No, ale jakmile je ta vláda konzultována se skutečným chartistou, tím Gruntorádem, tak raději odvolala své prohlášení, že se hlásí k jejímu odkazu, než by odvolala ministry, kteří to prohlášení v praxi svou arogancí pošlapali. Tak to svědčí o tom, že to asi nemysleli moc vážně.

Martina: Tak tam šlo ještě o úpravu důchodů bývalých chartistů, v tomto případě o komickou částku, kterou pobírá Karel Svoboda alias Charlie, ale mě tam zaujala ještě nedávná dohra, kdy dopravní odbor Prahy 1 uznal vinnými disidenty Jiřího Gruntoráda a Johna Boka z toho, že neoprávněně zabrali před Úřadem vlády plochu 4 m2. Oni tedy dostali nejnižší trest, symbolické napomenutí, ale přesto mi to tedy přijde jako velmi zoufalý krok. Jak to působí na tebe?

Ivan: Je to úřední šiml. Jako že bonzovat nebudu, ale hlásit to musím. To prostě je takové zvláštní. Ale já bych k tomu celkově řekl, že každá doba má takové své výzvy, a ta dnešní, kupodivu, hodně připomíná podobné výzvy, jako ta minulá. No a vedle lidí, co vidí problémy, a pak se radši přihrbí, ustoupí a mlčí, se pokaždé vždy najdou jedinci, pro které svoboda, nebo spravedlnost jsou skutečně hodnoty, pro které riskují nepříjemnosti s mocí, šikanu, politické procesy. Tak pokud bych vzal moji generaci, tak já mám rád takový ten bonmot, to bych asi řekl závěrem, že situace je tak špatná, že zbývá jenom ozbrojený odboj v ulicích, na který jsme už naštěstí příliš staří.

Martina: Jaký je tvůj odhad do roku 2024? Myslíš si, že nám ten svět kolem, naše vláda, ale nejenom ona, poskytne dost příležitostí takzvaně vysadit jídlo?

Ivan: Víš co, to bude rok, který bude velice špatný pro lidi, kteří nechtějí mít žádné problémy. Ale pro lidi, kteří mají rádi dobu, kdy se něco děje, kdy je nějaká výzva ve společnosti a je něco, čemu lze čelit, a tím pádem se sám osvědčit jako někdo, kdo má nějakou práci, svůj názor, svůj vlastní rozum, to bude doba skvělá. Protože když se nic neděje, tak jsou všichni tak nějak stejní, a tak dál, ale pro lidi, kteří mají nějaký názor, tak výzva tedy bude v tomto roce doopravdy opravdu velká.

Martina: Já jsem ráda, že v tvém hlase úplně cítím takovou energii a nadšení, jako kdybys…

Ivan: Že se na to těším.

Martina: Ano. Roku 2024, jdu do tebe.

Ivan: No, jasně, nenecháme ze sebe dělat blbce. To bych tak řekl.

Martina: A těmito slovy se z našeho novoročního setkání loučím, přeji ti v novém roce hodně zdraví, hodně štěstí a veselou mysl všemu navzdory. A těším se na naše další setkávání.

Ivan: Také. Já zdravím naše posluchače a přeji jim, ať se jim dobře vede.

Peter Staněk: Je pro mne ctí, že jste se rozhodli udělat diskusi se mnou, tento dialog je pro mě vždy nesmírně vzácný, a proto se těším na všechny vaše otázky, a možná i mé chaotické odpovědi, které vás možná nepotěší. Ale v každém případě bude to zajímavé.

Martina: Já tady nejsem pro potěchu, přestože rozhovory s vámi jeineskýtají, ale jsem tady proto, že mě zajímá, jak vidíte budoucnost a svět. Ještě jenom doplním, že jste ekonom a prognostik, který působil jako poradce několika premiérů, a také jako poradce Světové obchodní banky i Mezinárodního měnového fondu. Pane profesore, já jsem tady řekla úryvek z Exupéryho slov, které skýtají mnoho naděje: Řekněte mi, máte vy pro naše posluchače nějaké nadějeplné poselství?

Peter Staněk: První věc, že dnešní svět je značně chaotický, protikladný. Na jednu stranu slyšíte o tom, že je třeba dodržovat mezinárodní pravidla, aby tedy anglosaský blok trval na tom, že svět je řízen skvěle a tak dále. Pak tady máte skupinu zemí BRICS, které se na to dívají jiným způsobem. A pak tady máte čínskou Bílou knihu, která mluví úplně o něčem jiném. A pak tady taky máte známé diskuse kolem Světové zdravotnické organizace, pandemická smlouva, zdravotnická pravidla. A pak tady máte diskusi o Paktu pro budoucnost OSN. A pak tady máte diskusi o tom, co pan Schwab prohlásil na dillíském sezení – máme inkluzivní kapitalismus, kapitalismus zúčastněných, jako novou formu světa budoucnosti. A pak tady máme úvahy o dystopickém světě, který pro nás chystá pan Zuckerberg ve virtuálním světě, kde všechno bude digitální, dokonce nebudete chodit do práce, pošlete tam digitálního avatara, a všechno bude krásně vyrovnáno, protože pak dostanete nepodmíněný příjem, a budete v digitálním světě spokojeně diskutovat se svými známými, dokonce budete mít v digitálním světě kybersex. Jenom bude druhá otázka: Bude to ještě lidský svět, nebo jiný svět?

A jelikož tohle je představa anglosaského bloku, tak pak vzniká představa, jakou podobu světa vidí Čína, jižní Amerika, Rusko, a podobně. A pak najednou zjistíte, že vlastně žijete svým způsobem na různých planetách: My v Evropské unii, to je jedna planeta. Rusko je druhá planeta, Čína je třetí planeta: A nechci mluvit o Íránu a dalších – to jsou další planety. A vy si pak s nadšením řeknete: Jo, skvělá budoucnost souhvězdí Sluneční soustavy.

Martina: Pokud se tyto planety nesrazí.

Peter Staněk: Jo, když se nesrazí. Ale zase máte pozitivní poselství. Globalizátoři teď přímo zuří, protože se jim nedaří jedna věc – probouzí se stále více a více lidí. A toto probuzení proniká přes různé vrstvy, a týká se covidové pandemie, týká se klimatických změn, a všeho kolem světa digitálního obzoru – a lidé se probouzejí. A globalisté, kteří toto všechno nalajnovali – měli jste žít v digitálním světě – najednou zjišťují, že to nebude tak prosté. Ba můžu říci, vědecky, i poeticky – nebude to taky tak prosté. A toto všechno vyúsťuje do nového rozporného světa, a tento nový rozporný svět bude mít množství dimenzí, a o nich si můžeme promluvit.

Lidé se probouzejí. Už nechtějí být pasivní ovce. Ale ještě potřebujeme na čele stáda ovcí berana.

Martina: Vy jste teď vyjmenoval WHO, BRICS, budoucnost OSN, vzkaz pana Schwaba, inkluzivní kapitalismus, To mělo být to pozitivní? Ta naděje do budoucna? Nebo je naděje v tom, že lidé už to jsou někdy schopni rozpoznat?

Peter Staněk: Jo, naděje je právě v tom, že tyto věci prokouknou. Všimněte si jenom těch tlaků, které způsobily, že v některých státech obžalovali tvůrce covidové pandemie, v některých zemích požadují uvolnění všech smluv mezi Pfizerem a národními vládami, v některých zemích dochází dokonce k tomu, že se zakazuje vakcinace, že se přistupuje k přehodnocování Zeleného údělu, a podobně. A to je naděje do budoucna. To znamená, že většina lidí již není pouhým stádečkem ovcí, které jdou na porážku, ale tyto ovce se vzpouzejí. Možná zatím zůstává jediný problém – ještě potřebujeme na čele stáda ovcí berana, a beranů je zatím velmi málo. A nemusíte být zase pesimista, beranů bude přibývat.

Martina: Řekněte mi: Jak si vysvětlujete toto prozření čím dál většího množství lidí?

Peter Staněk: Odpověď je podle mne jednoduchá: Když předtím například na Davoském fóru Schwab otevřeně prohlásí, že depopulujeme přibližně šest miliard lidí, tak se nikdo neozval. Ale mezi tím pronikly informace, jak si někdo představuje depopulaci, a jelikož základním prvkem depopulace byla pandemická krize a vakcíny, a tak dále, tak najednou začali zodpovědní lékaři, a jiní, publikovat studie a materiály o tom, co dělají vakcíny mRNA, jakým způsobem vakcinace přispěla k nadúmrtí, která se projevují ve všech zemích. A veřejnost začala přemýšlet: „A proč nám umírají mladí sportovci v rozkvětu života? Proč nám umírají mladí lidé v rozkvětu života? Jak je to možné? Vždyť měli být skvěle chráněni vakcinací.“ A lidé, kteří chtějí přemýšlet, začínají přemýšlet.

Vrátím se ke stálé tezi, a to: Jak třídí váš organismus informace? On třídí emočně logickým kódem, a emočně logický kód je odrazem etických a mravních kodexů skupiny, které jste členem. A co je zajímavé, 10 procent lidí myslí úplně jiným způsobem, než většina, a těch 90 procent se začne rozpadat, a začnou přemýšlet noví lidé, a postupně to narůstá. Vrátím se ke známé studii, kterou udělal MIT, že když máte 25 procent přesvědčených a myslících lidí, tak dokážou zvrátit vývoj společnosti. A to je to pozitivní, co vidím. Já nevím, jestli jsme na 22, nebo na 23,5 procentech, ale množství lidí, kteří začínají prohlédat všechny tyto věci, se neustále zvyšuje. Vidím to na přednáškách, vidím to jinde, a to je to pozitivní. A jestliže dosáhneme kritické masy 25 procent, tak globalistům bude poměrně horko, a možná skončí tak, jako na Ceylonu, na Srí Lance, která byla první experimentální laboratoří pro to, co se chystá jako Zelený úděl, kde pak elity naháněli po ulicích, házeli je do řeky, podpalovali jim jejich haciendy, a tak dále – lidé najednou prozřeli. Netvrdím, že to bude u nás, ale prozření se rozhodně rozšiřuje.

Pokud bude schválena ve WHO Pandemická smlouva a nová zdravotní pravidla, a v EU návrhy na předání všech zásadních kompetencí států do Bruselu, nezbude nám nic

Martina: Zdá se mi to, že jste v tuto chvíli mnohem optimističtější, než jste byl o tomto čase před rokem?

Peter Staněk: Ne. Nejsem optimističtější, protože musím říct otevřeně, že stále platí, že například Pandemická smlouva, nebo zdravotní pravidla projdou s úspěchem, jestliže to bude hlasovat prostá většina – a zatím to opravdu tak vypadá, že to bude prostá většina – i když počet zemí, které odmítají Pandemickou smlouvu, již narostl na 31. Ale musíte mít stále na paměti, že počet hlasujících zemí je 174, a jelikož je to domluveno tak, že platí schválení prostou většinou, a to s okamžitým nástupem platnosti Pandemické smlouvy, tak se stále ještě hrozba ztráty národních kompetencí objevuje.

A nejsem pesimista také z jiného důvodu: Asi víte, že 22. listopadu Evropský parlament schválil zásadní změnu zakládajících listin Evropské unie, to znamená všechnu kompetenci z národních vlád na bruselskou centrálu. Čili: Buselská vláda, bruselský prezident, bruselská armáda, bruselské vševedení, a všechno, co s tím souvisí, tedy že se na Unii dál přesunou kompetence: imigrační politika, bezpečností politika vnější a vnitřní, průmysl, zdravotnictví, vzdělávání, zemědělství, a Zelený úděl. Co pak zůstane na národní vládu? Schválení místního hajzlíku v Horné Dolné? Nebo něco jiného? Ale toto všechno běží. A i když vezmete pozitivně, že za toto hlasovalo 294 poslanců, a 270 poslanců hlasovalo proti, tak je pozitivní, že tolik hlasovalo proti. Ale stále to nestačí na změnu globálního kurzu.

Martina: Postupně se na tyto jednotlivé jevy podívejme. Zmínil jste Pandemickou smlouvu, která se bude definitivně schvalovat, tuším, v květnu. A já musím říct, že jsem se tomuto tématu věnovala, a poctivě jsem se snažila získat informace, obvolávala jsem právníky, kteří říkali, že momentálně, co se týká navrhovaných regulí, je to tak, že když je státy aktivně do konce listopadu neodmítnou, tak to znamená, že s nimi vlastně souhlasí, a půjdou dál k projednávání. Takže jsem obvolávala právníky, stáhla jsem si regule – přesně se to nějak jmenuje, a teď si nemohu vzpomenout jak, nebudu to říkat úplně přesně, víme, o čem mluvíme – stáhla jsem si celý návrh, četla jsem pro, četla jsem proti, v jednotlivých článcích jsem se snažila dohledat změny, a po třech dnech jsem zjistila, že jsem úplně vyčerpaná, a nevím vůbec nic.

Peter Staněk: Je to právnická mluva. Víte, že paragraf je zakroucený specifickým způsobem, takže v podstatě ani právníci se v tom nevyznají, a kolik právníků, tolik názorů. A dokonce, když máte pět právníků, tak názorů je sedm, což je právnický paradox. Ale klíčové na tom je jedno – to, co je zabaleno do právnické mluvy, znamená prostě jednoduchou věc: Jestliže WHO vyhlásí pandemickou krizi – přičemž mění pravidla pro vyhlášení pandemické krize, protože pandemická krize se může vyhlásit i tehdy, když úmrtnost dosáhne deseti procent z počtu nemocných, což nikdy nebylo u covidu dosaženo, protože tam byl koeficient 0,3 – tak v tom případě přecházejí národní pravomoci na WHO. Ale co je důležitější, ne jenom přesun kompetencí, důležitější jsou ty čtyři procenta z HDP, které musí být poslány členskými zeměmi na WHO do fondu pandemické krize. A teď vezměte, že k tomu taky přistupuje fond Pakt pro budoucnost, schválený OSN v prosinci 22, který požaduje 6 % z HDP do globálního strategického fondu na řešení krizí. A když k tomu přidáte, že musíte zvýšit výdaje na obranu minimálně na 2 % HDP, tak máte před sebou krásný obraz: 10 až 12 % výdajů HDP ročně půjde na něco, co přímo vůbec nebude chránit a ovlivňovat váš život. To je klíčové poselství. A s tím souvisí další věc, závažnější: Pandemická smlouva je sice závažná, ale není klíčová. Klíčová je změna zdravotních pravidel.

Změna zdravotních pravidel WHO, které z 80 procent financuje soukromý sektor, bude znamenat přenesení všech kompetencí v oblasti zdraví z ČR na WHO. To je totální ovládání.

Martina: Změna zdravotních pravidel.

Peter Staněk: Ano, zdravotních pravidel. A to je právě to, že podle textace této změny všechno, co ovlivňuje a souvisí s veřejným zdravím, i s vaším soukromým zdravím, může být řízeno, v odůvodněné situaci, právě WHO a jeho vedením. Ale na váš život působí vše, s prominutím od blešky, kterou chytíte od vašeho psa, pokouše vás, až po čistotu ovzduší, klimatické změny, přírodní prostředí, a všechno ostatní. A to pak znamená, že o čemkoli někdo z vedení WHO usoudí, že je nutno použít jako faktor totálního ovládání, tak se to stane. A taktéž si musíte položit klíčovou otázku: Kdo financuje WHO?

Martina: Z 80 % soukromý sektor.

Peter Staněk: Ano, přesně tak. Kdo financuje evropskou EMA? Opět z 86 % soukromý sektor. Přesněji, farmaceutické firmy. Kdo financuje CDC? Opět farmaceutické firmy, a ne federální vláda. A závěr je jednoduchý: Ten, kdo financuje, určuje pravidla. Ostatně na pana Tedrose, šéfa WHO, pokavaď se nemýlím, je vydán trestní příkaz z jeho mateřské země, z Etiopie, za finanční podvody, a ostatní věci. Tento člověk má určovat, kdy vám určí lockdown, povinnou vakcinaci, všechno ostatní? Kde je etický a morální princip? A kde je princip, který byl vždy základem – protože tato společnost stojí na dvou nezcizitelných principech – a to nedotknutelnost soukromého vlastnictví a nedotknutelnost vašich osob a integrity vaší osoby – ve všech rozměrech. A teď to najednou neplatí. Najednou pod heslem Pandemické smlouvy prohlásíme, že to je přece už překonáno. A máme tady inkluzivní kapitalismus.

Vy si musíte uvědomit jednu věc, která pravděpodobně přímo rozzuřila ty, kteří slyšeli mou přednášku na křtu mé knihy, a jejímž důsledkem pak bylo všechno, co se dělo v médiích: To není jednotlivá série věcí – to je propojeno. Čili, když si vezmete digitální identitu, která se zkušebně spouští příští rok – od roku 25 má platit jako dobrovolně závazná pro všechny občany Evropské unie – tak digitální identita znamená, že tam máte digitální covidpass, že tam budou data o všech vašich majetkových aktivech a pasivech, že tam budou všechna data o vašich nemocech, o vaší vakcinaci, o tom, kde bydlíte, jakým způsobem a co kupujete, jaká je vaše uhlíková stopa.

A pak nastupuje Pandemická smlouva. A to se pak propojí s Paktem pro budoucnost OSN – podle kterého OSN a jeho vedení mohou určit to, co ohrožuje planetu – který bude nástrojem pro eliminaci všech odpůrců. A právě proto, aby odpůrci nebyli, se teď přijala nová legislativní úmluva Evropské unie o boji proti hoaxům a o boji proti nepravdě. A boj proti hoaxům mají dokonce realizovat evropští prokurátoři pravdy, kteří budou označovat, co je hoax a nepravda, a to s označením trestného činu s trestní sazbou jeden až pět let.

Martina: Takže do Bruselu už se přesunulo ministerstvo pravdy?

Peter Staněk: Ano, máte tam přeci komisařku Jourovou.

Podíl CO₂ ve vzduchu je 0,4 procenta. Díky CO₂ rostou rostliny. A co budou dýchat, když CO₂ omezíme? Asi naši hloupost.

Martina: Pane profesore, já se zuby nehty snažím ponechat si otázky, a určitý druh naivity. Je možné po tom všem, co jste mi teď řekl – třeba ohledně zdravotních pravidel a následné Pandemické smlouvy – že tento globalizovaný svět skutečně potřebuje společný plán, společný postup pro případ, že by opravdu propukl nějaký smrtící, skutečně smrtící virus? Je to možné?

Peter Staněk: Není to možné a není to pravdivé, protože se ukazuje, že základem všech těchto strategií je lež. Lež v pandemii covidu: Pfizer přece přiznal, jednak před americkým Kongresem, jednak před Evropským parlamentem, že oni od začátku věděli, že jejich vakcinace vás vůbec nechrání, a vůbec nebrání před rozšiřováním pandemie, že vůbec nechrání váš život a že svým způsobem může mít vedlejší účinky. A jelikož jsme různí, tak tyto vedlejší účinky jsou různé. Prosím vás, uvědomme si základní věc, problémem vakcinace není samotná mRNA vakcína, ale vzpomeňte na studie, které byly publikovány, předneseny v Evropském parlamentu, které mluví o kontaminaci šarží. A podle těch studií se kontaminace nežádoucími látkami jednotlivých šarží pohybuje na úrovni 40 až 48 % u Pfizeru, a 31 až 33 % u Moderny.

Jestliže je v jednotlivých šaržích kontaminace například sekvencemi DNA, opičími sekvencemi, které spouští turborakovinu, pak máte u vakcinace několik kombinací. První, každý jsme jiný, to znamená, vakcína účinkuje jiným způsobem. Za druhé, kontaminace jednotlivých šarží je odlišná. Za třetí, dostáváte různé počty dávek. Za čtvrté, v jednotlivých zemích máte odlišnou úroveň zdravotnictví. A toto všechno vytváří prostor pro to, aby lidé začali uvažovat nad tím, co se vlastně děje.

Ale máte tady taky obrovskou prodejnou skupinu lékařů a lékařské fronty, které bude klidně obhajovat vakcinaci jako jediné řešení všech pandemických důsledků. Teď si vezměte Zelený úděl. Zelený úděl, Green Deal – základ příští Evropské unie – všichni vědí, že je to podvod, že žádné CO₂ nefunguje. Je to přesně obraz diskuse Evropského parlamentu, kdy se poslanec ptá jiné poslankyně, obhájkyně ekologických aktivistů, kolik je podíl CO₂ v zemské atmosféře, a ona říká, že to není podstatné a že důležitý je vědecký konsenzus. „Kolik je podíl CO₂ v zemské atmosféře?“ „Ne, to není podstatné, protože tady máme tohle a tohle.“ Já se ptám: Kolik je podíl? Je to 0,4 %. Klíčovým skleníkovým plynem je totiž vodní pára, a díky vodní páře a zvýšení teploty se zelenost planety za posledních 15 let zvýšila o 30 %. Ostatně, co budou dýchat rostliny, když omezíte CO₂? Asi naši hloupost, která se bude vznášeti nad krajinou, a bude dělat zásadní věci. Čili to je něco, co nutí přemýšlející lidi hledat další informace. A na druhé straně nutí paní komisařku Jourovou, aby vymýšlela stále tvrdší a tvrdší zákony proti dezinformacím.

Studie NASA: Klimatické změny na Zemi jsou cyklické. Příčinou jsou změny oběžné dráhy Země kolem Slunce, a sklonu zemské osy. To způsobuje změnu osvitu povrchu planety až o 30 procent.

Martina: Pane profesore, vy jste řekl, že všichni ví, že s CO₂ je to podvod. Všichni to asi nevědí, protože jinak by se nemohl v zemích rozjíždět Green Deal, nemohly by se zakazovat auta na spalovací motory do budoucna, a tak dále.

Peter Staněk: Všichni to vědí, protože proč teď máte mezinárodní iniciativu 1603 vědců – významných vědců – kteří podepsali zásadní prohlášení, že celá diskuse o CO₂ je vědecký podvod, největší vědecký podvod 20. a 21. století? Že takzvané IPCC představuje 2300 vědců, že všechno, co se týká Zeleného údělu, je ve skutečnosti podvodem z jednoduchého titulu: Vezměte si, že na planetě je 30 000 monitorovacích stanic, které slídí po teplotách. Původně se přiznalo, že 11 000 stanic je umístěno nevhodně, pak že 23 000 stanic je umístěných nevhodně, protože jsou umístěny v centrech měst, v betonových plochách, na hřištích, a tak dále, takže míra chybovosti je gigantická. To, že tento graf je podvod, to už vědí všichni. A kromě jiného byli odstraněni významní světoví klimatologové, a také jejich názory. A jestliže dnes neplatí data, ale platí takzvaný vědecký konsenzus, tak kam až jste posunuli vědu?

Ale bohužel, opět se dostáváte do zajímavé otázky, paní Martino: Tak, jako u covidu se část lékařské komunity nechala uplatit, tak i v oblasti Green Dealu a zelené strategie je část vědy uplacena. A tam je skvělá studie jednoho belgického profesora, který konstatuje, že velká část vědy dneska dělá politickou agendu – nehledá pravdu, nehledá poznání, nehledá vědecké argumenty, ale vědecky podporuje to, co pro obyvatelstvo doporučují elity. A jelikož jsme vychovali naše obyvatelstvo k tomu, aby věřilo vědě, tak proč byste pochybovala o tom, že CO₂, a naše prdění, zvyšuje skleníkový efekt? I když víte – a teď to máte znova potvrzeno – že již pět let existuje studie NASA, která velmi jasně dokazuje, že změna oběžné dráhy Země kolem Slunce, a změna sklonu zemské osy způsobuje změnu osvitu povrchu planety v rozsahu 25 až 30 procent, a spouští pravidelné cyklické klimatické změny. A když si dáte tu práci a sledujete studie, které spojují klimatologii, glaciologii, oceánologii, vědu o půdě, a vědu o atmosféře, tak si kladete otázky: Jak je možné, že před 413 000 lety byla teplota o 6° C vyšší, než dnes? A hladina CO₂ byla poloviční, hladina oceánů byla o šest metrů vyšší, a Země existovala – a neměli jsme žádnou průmyslovou revoluci? A vy na základě toho, že posledních 186 let sledujete teplotu, máte tu drzost vyhlásit, že víte, jak fungují klimatické změny? Podívejte se na vyjádření dalších a dalších profesorů, kteří jsou členy právě této asociace, která upozorňuje na podvod s CO₂.

A výsledkem je, že na otázku „proč musí být CO₂?,“ máte pragmatickou odpověď, řetězec souvislostí: Podle Evropské unie musíte do roku 2030 na snížení emisí proinvestovat 168 biliónů dolarů. Do roku 2050 to má být 681 biliónů dolarů. Kdo to proinvestuje? Vlády. Kdo postaví technologie? Korporace. Kdo to zafinancuje půjčkami? Banky. A vy najednou máte odpověď, proč pan Schwab v Dillí prohlásil, že ESG, ekologické, sociální a manažerské už neplatí, ale že je takzvaný inkluzivní kapitalismus zúčastněných. Protože to je založeno na triádě: Nadnárodní banky, nadnárodní korporace a národní vlády. Národní vlády si objednají zelené technologie, nadnárodní banky je zafinancují půjčkami, a jestliže stát nebude schopen splácet, uplatní se záložní právo nadnárodní banky, nadnárodní korporace, na státní majetek. Víte, co je nejhorší? Co schválili, kromě jiného, v prosinci 2022 v plénu OSN bez jakékoliv výhrady, a má to nejzásadnější dopad na váš život? Jmenuje se to „financializace přírodního prostředí“. A jestliže tato „financializace“ znamená, že cena vzduchu, půdy, lesa i všeho ostatního nebude jenom výsledkem objektivních nákladů, ale bude výsledkem obchodování na burze – a jestliže mají propočty, že cena vody bude v Evropě dvacetkrát vyšší než dnes – tak kdo si ji pak dovolí? Rozumíte, toto je klasická salámová metoda.

Cílem neviditelných elit je ovládnutí světa. Kontrola bude probíhat přes povinnou digitální identitu a měnu, a propojení lidského těla s technikou. Digitální koncentrák.

Martina: To ano. A potom, co jste teď předestřel, mě napadá jedno jediné slovo – spiknutí.

Peter Staněk: Ano, můžete to nazvat spiknutí, nebo to můžete nazvat snaha o ovládnutí světa, a tak dále. Protože někdo pochopil klíčové parametry čínské společnosti, které sice budou proti optimismu, o kterém jste mluvila, ale budou v zásadě znamenat dvě věci. První věc: Proti jaké vládě nemůžete bojovat? Neznámé, neviditelné vládě. Čili lidi, jako je Schwab, jako je sdružení Bilderberg a podobně, jsou pouze paravánem. Skuteční vládci jsou skryti – vy je neznáte. Ale tím, že je neznáte, nemůžete proti nim válčit. Druhá skutečnost: Čím můžete ovládat celou planetu a nepotřebujete k tomu technologie, dokonce k tomu ani nepotřebujete dohlížecí aparát?

Martina: Dluhem.

Peter Staněk: Ano – já budu vlastnit vaše dluhy, a určím všechny parametry vašeho života, od toho, kolik budete mít dětí, až kam pojedete na dovolenou. A tyto dva fenomény se staly. Třetí věc, na kterou jsem přišel minulý rok: Potřebujete dohlížecí SMART technologie, senzorické systémy, umělou inteligenci, shromažďování dat, a tak dále. Představte si, jak je to geniálně jednoduché: Nepotřebujete nic, vy totiž pouze stanovíte podmínky. A klasická ukázka? Dneska máte ve Velké Británii třetinu hypermarketů, které vám nepovolí vstup, jestliže ve vašem mobilu nemáte digitální identitu. Ale o tom, jestli ji máte – to rozhodnete vy. Vezměte si, co jste viděli v New Yorku – tříkilometrové fronty lidí, kteří chtěli přednostně digitální identitu. Teď si vezměte Neuralink Elona Muska, který má tento rok povoleno udělat jedenáct experimentů, příští rok 22 000 experimentů, kdy vám voperují do hlavy procesor, aby urychlili a zlepšili vaše myšlení, a ovládání vašeho těla. Upozorňují, že deformují vaši lebku, ale to nevadí – to můžete zakrýt parukou, nebo něčím jiným. Představme si, že když Elon Musk oznámil, že příští rok mají povoleno od CDC okolo 22 000 dobrovolníků, tak mají 110 000 žádostí. Když vidíte mladou dámu, která přijde do obchodu, a platí inteligentními hodinkami – skvělé, super, jak je nadšená, vzrušená, jak je to skvělé. Nemáte digitální peněženku? Nemáte nic. Čili všechno, od digitální identity, až po váš CBDC, to znamená, vaší digitální měnu, je propojeno. Cílem je to, co někteří nazývají digitální koncentrák. Bohužel.

Martina: Co když naděje dostane podobu, že konečně udělám pořádný kšeft, že vydělám peníze, stanu se slavnou, lidé mě budou obdivovat, že možná povýším. Co si počít s takovouto nadějí? Protože některá z těchto přání nemusí být ani špatná, pokud je vedeme tím, že na sobě pracuji, že se snažím a že vytvářím příležitosti sobě i jiným. Jak se vyznat v tomto mišmaši pojmů?

Anna Hogenová: Ano. Tam je ve hře něco, co vzniká z moderní subjektivity, která je také znakem novověku, totiž že každý subjekt, tj. každý člověk, chce být jedničkou, a teď pro to dělá všechno možné, a když se mu zdaří – jak říkají mladí – „zadaří“, a je v něčem první, tak než stačí promyslet, že je první, tak už je první někdo jiný. Takže když člověk z tohoto žije, tak se zase nakonec dostává do strachu. Takže je třeba se vrátit k sobě samému, a naučit se být celým člověkem z malých věcí, které potkávám na zahradě, jako Epicurus ve své zahradě, a tam se naučit žít z vlastního základu, a nemuset být nejlepším. To znají nejlépe sportovci – vždycky pět minut první, a pak už je tam někdo jiný, a během dalších pěti minut se na ně zapomene. Svět je v tomto velmi krutý. Čili žít pro to, abychom byli nejlepší, a jedničky – což vidím u spousty lidí – to je vlastně omyl dnešního světa. Ale to vzniká ze subjektivity, která ne vždy tady byla. U Řeků tato subjektivita nebyla, proto u nich polis – což byl athénský stát – byla víc než rodina, a rodina byla víc, než jedinec.

Martina: Ale pokud se třeba podívám na „theosofii“, tak tam zase třeba Rudolf Steiner zdůrazňoval, že vývoj k individualitě byl v určitém období velmi důležitý.

Anna Hogenová: Ale to je v pořádku.

Martina: Akorát, že už jsme ho měli jaksi překonat.

Anna Hogenová: Ne, to ani ne. U Rudolfa Steinera jde o to, aby člověk dozrál do osobnosti. Ale když je každý stejný – jako další a další a další – v tom, že chce být nejlepší, všichni chtějí být nejlepší, tak to není vývoj, to není rození osobnosti, která je největším štěstím, podle Goetha. A má pravdu. Ale je to vlastně to, že subjekt jednoho člověka, a subjekt druhého člověka jsou v subjektivitě totéž.

Martina: Jako kdyby nás shazovali z pásu.

Anna Hogenová: Ano. Jakoby nás vyráběli na pásu, a shazovali pak dolů do nějaké bedny. A to je ten problém, že člověk nežije z nejvlastnějšího základu, ale z toho, co mu bylo podsunuto samozřejmostí výkonové doby, že jen ten, kdo je hodně výkonový, tak existuje, a ten, kdo není tak výkonový, tak není. I když do něho narazíme, když jdeme proti sobě, tak on není.

Martina: Nechali jsme se obloudit?

Anna Hogenová: Ano.

Počátek se rodí. Začátek se vyrábí.

Martina: Protože si myslíme, že dosahujeme něčeho, co jsme chtěli, a přitom nám nedošlo, že nám někdo nařídil, abychom to chtěli?

Anna Hogenová: Ano. Přesně takhle to je. To je to „falére“, faleš, která je v systému jakoby zastrčená, není na první pohled vidět, a neví se o ní. To je ono, to je „falére“.

Martina: Takže vlastně cesta v tomto je zpátky, na začátek? A zjistit…

Anna Hogenová: Zpátky na počátek.

Martina: Na počátek.

Anna Hogenová: Počátek se rodí. Začátek se vyrábí. Na počátek.

Martina: Na počátek, a zjistit co vlastně chci?

Anna Hogenová: Ano, přesně.

Martina: Co jsem. Co mě činí šťastnou bez ohledu na to, co je kolem, co je vůkol, co je o mě říkáno, co si o mě lidé myslí?

Anna Hogenová: Ano. V podstatě jo. Proto musí mít člověk odvahu. Ale pravdou je, že když člověk chce dospět k této neskrytosti sebe samé, tak v duši nemá jenom sama sebe – má tam i druhé lidi, má tam celý svět. Čili, není bytostí, která by byla jenom – jak mi vždy lidé velice často vytýkají – taková, že není nad kolektiv, tedy, že nemusí mít v sobě i objekty kolem sebe. Člověk, který žije z vlastního pramene, má v tomto prameni i ostatní lidi. On je má rád, a bez nich nemůže být. On tam má celý svět. Má tam všechno, ale přesto žije z toho, co dozrálým životem v sobě potkal, bez čeho nemůže být. On nemůže být jinak, než takto, a to by mu měla společnost dovolit.

Martina: Já jsem ale přesto ráda, že jsi to ještě dodala, protože by to také mohlo v určitém zkratkovitém pojetí vést k pojetí: „Konečně jsem zjistil, že chci být sám, že chci být horským nosičem, proto tě opouštím, milá ženo a děti, protože jsem se teď našel“. Takto úplně asi ne. Vždycky by měla být ta cesta.

Anna Hogenová: Ano, přesně tak.

Martina: To je hezké poselství směrem k Vánocům. List sv. Pavla Korintským: „Tak zůstává víra, naděje, láska“. A pokud je to takto řečeno jedním dechem, duchem v jedné větě, tak by se mohlo zdát, že tyto tři veličiny jsou od sebe neoddělitelné, že jedna nemůže být bez druhé, obě bez třetí. Je to takové trilema?

Anna Hogenová: Je.

Martina: Jsou, mohou být každá zvlášť, nebo je to triumvirát?

Anna Hogenová: Na to asi nebudu umět odpovědět. Vím jen, že Pavel řekne: „Ale největší z nich je…

Martina: Láska?

Anna Hogenová: Láska.

Láska je zázrak. Když někoho milujeme opravdově, tak ho milujeme víc, než sebe. Ale sebe neztrácíme, protože v tom, koho milujete víc než sebe, se znovu se sebou potkáme.

Martina: To znamená „láska bere všechno“.

Anna Hogenová: Láska je zázrak. Opravdu. Protože když milujeme druhého opravdově, tak ho milujeme víc, než sebe samého. A to je zase trošičku s Biblí proti. Protože se říká: „Miluj druhého, jako sebe sama“. Ne! Toho druhého milujte víc než sebe samého. A paradoxně proto je láska zázrakem: Vy sebe neztrácíte, jak si většinou lidé myslí, ale vy se v druhém, kterého milujete víc než sebe samého, znovu potkáte.

Martina: Pokud vám umožní být sebou samotnou.

Anna Hogenová: Přesně tak. Potkáte se v něm znovu, a teď jste dvakrát. Čili máte bytí dvakrát. Proto je láska zázrak. Čím máte raději druhé – i s jejich chybami, i když vám třeba moc nerozumí, a trošku vám třeba i někdy vynadají, nebo i víc, tak když je člověk tohoto schopen, tak to je ta podoba s Ježíšem. Ale takový člověk neztrácí – naopak tím, že se potká v druhém, tak je dvakrát. A protože bytí je základem pocitu štěstí, tak kolikrát se mu stane, že má druhého radši než sebe sama, tak o tolik má víc bytí, a víc štěstí. A to je něco nádherného. Tohle je v křesťanství to nejkrásnější, co tam je.

Martina: Ale ani to se nikde neučí.

Anna Hogenová: Vůbec se to neučí. Ani v teologii.

Jsme uzavíráni do systémů a struktur, které jsou vypočítány do budoucnosti. V tom se člověk dusí, a utíká do různých raušů. Potřebuje prožít svobodu k tomu, co jej zakládá, což je pravá svoboda.

Martina: A jak vlastně tedy hledat správně? Každý z nás si nemůže najít svého duchovního vůdce, nebo guru, a navíc v posledních desetiletích je mnoho samozvaných guruů, vůdců, koučů, se kterými naprosto spolehlivě dojdeme ke zdi, a dál už to nevede. Jak se učit? Jak se učit tyto prazákladní věci, které se už nepředávají třeba v rodině, nebo je děti nechtějí přebírat, a my jsme je třeba také nechtěli už přebírat? Jakým způsobem pracovat na rozvoji své duše?

Anna Hogenová: To je krásné. Základní podmínka je, že člověk potřebuje svobodu, potřebuje být otevřený i za cenu toho, že to někdy přinese nějakou újmu. Svoboda se mu musí povolit. Ale dělá se to přesně naopak – člověk je uzavírán do systémů a struktur, které byly retrográdními inženýry vypočítány směrem do budoucnosti – a člověk se v tom dusí. Hrozně dusí, a proto utíká do různých raušů. On potřebuje prožít svobodu k tomu, co jej zakládá. A to je pravá svoboda, která se jmenuje „chórismos“. To už je moc povídání. Člověk musí cítit svobodu, opravdovou svobodu, svobodu k tomu, co ho zakládá, to znamená k vlastnímu prameni. A je to tam znova.

Martina: Je to tam znova, a zpět je tam to, že si zaměňujeme svobodu vnější a vnitřní.

Anna Hogenová: Přesně tak, ano. Svoboda k tomu, co mě zakládá, je pravá svoboda, kterou člověk dneska nemá. A protože se svoboda vykládá jako poznání ekonomické a právní nutnosti, a různých jiných nutností – a to co zbude, je potom obor svobody příslušející k danému jedinci. Ale svoboda musí být vnitřní, a z této vnitřní svobody se potom jakoby rozlévá do vnějšího světa. Ale protože jsme hrozně materialisté, tak vnitřní svobodě moc nerozumíme.

Martina: Byla doba, kdy se to člověk učil? Byla v historii doba, kdy k tomu byl veden víc než k tomu, aby uměl vyjmenovat všechny láčkovce?

Anna Hogenová: Krásné. Ano, byla. To byla ta svoboda starých Athén, kde svobodní byli takto svobodní, protože tam ještě nebyly imperativy – byly tam jenom pokyny. Bohové dávali pokyny, kterým se člověk musel naučit rozumět ze sebe samého. Rozhovor, který člověk vedl se světem kolem, byl založen na neskrytosti pravdy, a ne na správnosti, která vznikla z vůle nějakého člověka, nějaké partaje, nějaké ideologie, nebo nějakého náboženství, a tak dále. To v Řecku nebylo. Tam ani nebyla teologie, oni ji nepotřebovali, oni bohy viděli v kráse soch, čili nepotřebovali žádnou vědu o bohu. Byli bezprostředně srostlí s božstvím, s posvátným, takže se tam k pravdě dostávali jinak. I když ke konci to Sokratés zaplatil svým životem.

Martina: Ano. Poměrně jim to vyčetl ve své tak noblesní obhajobě. Ale i tam je vidět, že už…

Anna Hogenová: Už to končilo.

Martina: Už šli tak zvaně šejdrem.

Anna Hogenová: Ano, šli šejdrem. Je to tam také, ale přeci jenom pořád je tam pravda jako neskrytost, což je „alétheia“, která vzniká z věci samé. Věc, když není skryta nějakou mou představou – kterou do mě dala škola, zvyky, kultura, politika, a tak dále, když jsem otevřeným člověkem – tak je neskrytá, tak se mi dává darem ve své pravdivosti. A v tom je vroucnost, a takový člověk umí v tomto krásnu pochopit, že krásno je smyslovým vyzářením dobra, které přijímá. Čili když vidí kousek krásné krajiny, tak krajina ho přijímá, on není sám, není opuštěný – i když je sám, i když je opuštěný. On se tak necítí, je na světě rád. A to jsou ti básníci a myslitelé, kteří táhnou krajinou posvátnou nocí. Oni nejsou nešťastní.

Martina: Protože jsou součástí.

Anna Hogenová: Jsou součástí.

Martina: Rozpoznatelnou součástí.

Anna Hogenová: Rozpoznatelnou součástí. A tato součást je se zbytkem v jednoduchosti, bezprostřednosti. On cítí, že je zkrátka přijat, což je communio, které je základem.

My v přírodě vidíme objekt našich aktivit a užitku. Ale příroda se rodí. Semínko v zemi zemře, a vyroste z něj pšenice. Tak vzchází pravda neskrytosti semínka. Tak i smrt patří k životu.

Martina: Proto my jsme teď tak často osamoceni, protože jsme se odtrhli od přírody, a tím pádem od sebe sama?

Anna Hogenová: Ano. My v přírodě vidíme objekt pro naše aktivity, založené naším rozhodováním k nějakému užitku, to znamená, že to vidíme pragmaticky. Ale příroda se jmenuje proto „pří-roda“, že se rodí. Tam je podstatou starodávná fysis – že ze semínka vyroste stvol, a ukáže se ve světle, ve své neskrytosti, což je pravda semínka – které při tom, když se semínko v černé zemi promění na kořínky – zemře. A z toho potom vyroste pšenice, která je v tomto světle pravdou tohoto semínka. To je pravda, která nám vzchází – neskrytost, která vzniká ze semínka, jež ale při tom musí umřít tím, že se mění na kořínek. Proto i smrt patří do života.

Martina: Tu jsme, pokud možno, vytěsnili a dali ji na okraj. V přírodě se bojíme, protože je velmi nebezpečná, jsou tam extrémně nebezpečná zvířata, záludná klíšťata, a je to prostě důvod být v panice. A když se v lese setmí, tak je to důvod k opravdu čiré hrůze, ze které se pak děti – které snad byly vystaveny tomu, že šly stezku odvahy – musí dát dohromady s nějakou školní psycholožkou. Já vím, že to trochu přeháním, ale my pracujeme na tom, abychom byli úplně opuštěni od všeho.

Teď jsem četla knížku Jane Goodallové, a poslouchala, jak ona první půlrok hledala v Africe šimpanze, a byla s nimi – což by bylo i pro mě, v mém vnímání nebezpečné – tak byla naprosto šťastná. Ona dokázala skutečně celé dny pozorovat každého broučka, a čekat, jestli se šimpanz objeví. Na toto my už nejsme zvyklí. Jdeme po lese, máme krokoměr, páč je potřeba ujít minimálně deset tisíc kroků, spálit tolik a tolik kalorií, vyhnout se lidem a vyřídit u toho pár telefonů.

Anna Hogenová: To je to, že pořád sami sebe plánujeme, a bojíme se vstoupit do chvíle, ve které není příčina, a která nás má, nikoliv my ji. To znamená, nemáme v sobě to – jak jsem říkala – aidos, bázeň, která je bázní před tím, na co nemáme, páč jsme přece páni světa.

Martina: Ale teď by nám určitě někdo namítl, že lidi jdou do sebe, že jim začíná třeba záležet na přírodě, a proto Green Deal. Ty se směješ, ale to je vážná věc.

Anna Hogenová: Já to vím. Ale to je právě založeno na tom, že tito zelení vidí v přírodě objekt, který může být dílem lidské vůle přetaven v něco, co je pro ně správné. Jenom správné. Ale největší chyba je v tom, že oni vidí přírodu jako předmět pro svou vůli, která tomuto předmětu dodá něco, co tam teď třeba není.

V zemi nelze vidět objekt, kde je lithium, ropa a další suroviny, a kvůli tomu dělat převraty v zemích, aby je bylo možné vyrabovat pro zisk. To je hrůza dnešní doby.

Martina: A tím pádem vidíme jako předmět i ostatní lidi.

Anna Hogenová: Výborně, ano. A tohle je právě největší chyba novověku, namyšleného, pyšného novověku, který vývoj nazval pokrokem, a pokrok se stal mýtem. To je mýtus. Lidé mýtus přijímají, když nemají vhled do toho, co je podstatné, ale přijmou to od autorit, aniž by o tom přemýšleli. A moderní mýtus je „pokrok“. Já nemůžu v zemi vidět předmět, ve kterém je lithium a ropa, a proto budu dělat umělé převraty v zemích, kde právě tyto věci jsou, abych pak mohl chytrým, sofistickým způsobem do této země vstoupit, a vyrabovat ji pro své zisky. Tohle je právě ta hrůza dnešní doby.

Já si vždycky vzpomenu na Iliadu, ve které se mluví o tom, jak Achilles sedí u lodí na břehu Egejského moře, a přichází k němu jeho maminka, to je bohyně Thetida – to je příklad, který říkám pořád, skoro všude, takže se omlouvám, jestli už to ode mě někdo slyšel – a teď Thetida Achillovi říká: „Hele, zítra nesmíš s Hectorem bojovat, protože já jako bohyně vím, že zemřeš, i když jsi smrtelný jen na patě“. A on jí říká: „Já musím pomstít smrt svého přítele Patrokla, kterého Hector zabil, abych neudělal hanbu.“ Páč hanba by strašně zatížila velkou mámu, která je Zemí. Hanba byla pro Achilla větší zlo, než smrt jeho samého. Tohle člověk není vůbec schopen pochopit. Dneska je hanba něco, co se prostě… Co to je? To je úplná pitomost, že?

Martina: Jak říká Max Kašparů: „Žijeme v době, kdy nic není hanba.“

Anna Hogenová: To je ono.

Martina: Ale jak se vrátit k tomu, abychom znovu rozeznali skutečné, krásné, životadárné hodnoty, a ne to, co jsme si vystavěli do podoby zlatého telete pseudohodnot. Nechci teď mluvit přemoudře, ale myslím, že ani přesně nemáme co chránit.

Anna Hogenová: Musíme jít k podstatné jednoduchosti, která je skryta v umělé složitosti naší doby. Musíme třeba vědět o počátcích, a rozeznat je od začátků, které jsou jen příčinami kauzalit, protože zelený vidí vlastně zemi jenom jako předmět pro změnu vztahů lidí k přírodě. Nic víc v ní nevidí. Ale vidí v ní stejný předmět, který vedl minulé lidi k tomu, že zem ze své chamtivosti vyčerpali, zničili přírodu. A novodobí zelení vidí v zemi, v Gáji, zase jenom objekt. A v tom je ta chyba. Ona je opravdu mámou, a my k ní musíme mít jiný vztah, než technologický my k ní musíme mít vztah posvátný – a to je něco úplně jiného.

Martina: Já vím, ale kde se to dozvíme? Někdo bude poslouchat nás, tak třeba nad tím začne přemýšlet. Ale mě vlastně trochu ze tvých slov jímá hrůza, protože si opravdu uvědomuji, že my naprosto cíleně mrzačíme naše děti každý den, kdy je posíláme do škol, kde je učíme tomuto technologickému myšlení, a vůbec je neučíme, co to je úcta, sebeúcta, pokora, láska, svoboda, vnitřní svoboda. To, co jsi říkala: Úcta k přírodě, vnímání věcí kolem jako – buddhisti by řekli – jako že všechno jsou „sem chen“, cítící bytosti. Co s tím? Kde se to učí? Kde to začít učit? Kde pro to chodit?

Anna Hogenová: Já to umím říct filozoficky, ale asi to bude temné. Člověk musí žít ontologicky, nejen onticky. Onticky znamená, že žije pro jsoucna, a vidí v přírodě jenom lithium a ropu, a tak dále – jen jsoucna. A když ontologicky, tak žije z bytí. A bytí v sobě potkat znamená poznat sebe sama, třeba ve velice i třeba těžkých situacích. Já to vždycky přirovnávám k lezení po skalách, kdy skála vlastně z člověka, který po ní leze, vyrve všechny jeho možnosti, o kterých tento člověk ani vůbec netuší, že je v sobě má – když je tento rozhovor pravdivý. A tento rozhovor se skálou, mezi lezcem a skálou, je potkání neskrytosti, která je mou vlastní podstatou. Čili tady je nutné nejdřív pochopit, že pravda jako správnost – Richtigkeit, Richtig, Recht – práva, nestačí. Tato pravda nestačí, ta matematická pravda. To je málo. Tam musí přijít pravda z věci samé v neskrytosti, kdy se dává člověku darem, a člověk cítí vroucnost, a tedy, že je se zemí spojen jako Achilles. Pak hanba je hanbou, páč ona zemi tíží strašně moc. Ale k tomu musí být člověk probouzen, a proto musí vzdělávání, nejenom přenášením informací, dovedností, návyků a dále, ale musí být probouzením k neskrytosti věcí, musí to být probouzení k celkům, které se v člověku rodí jen z napětí bytostného tázání.

Proto jsou otázky důležitější než odpovědi. Proto by škola měla probouzet k otázkám více, než do dětí rvát informace. A to ona nedělá. A tak by musela probouzet i kultivace společnosti – což se děje přes média, která nemůžou být jenom sluhy nějakých nadnárodních bohatých zdrojů, moci a peněz, ale musí myslet ontologicky, nejen onticky. A to je ten problém, který je opravdu těžký, páč výchova a vzdělání jsou řízeny lidmi, kteří myslí jenom onticky.

„Bylo by opravdu paradoxní a cynické, kdyby konflikt, který vedl k takovému utrpení a takové zkáze a který nepohnul světem, by eskaloval kvůli útokům na neutrální lodě,“ uvedl začátkem prosince dlouholetý válečný korespondent a bezpečnostní analytik, Zoran Kusovac. Situace na Blízkém východě je více než napjatá. A to nejen kvůli válce v Gaze, ve které během pár měsíců zahynulo přes dvacet tisíc civilistů, většinou ženy a děti.

Média stále častěji obrací pozornost na útoky jemenských povstalců, Húsíů, na komerční lodě a americká vojenská plavidla v Rudém moři. Húsíové vnímají tuto agresi jako druh odplaty za válku v Gaze a neochotu či neschopnost západních lídrů zastavit izraelské bombardování palestinského obyvatelstva. Pravidelné útoky v Rudém moři by ale podle odborníků mohly ovlivnit globální obchod a cenu ropy. Co víc, Húsíové jsou nepřímo podporováni Íránem. A to i kvůli válce mezi Jemenem a Saúdskou Arábií podporovanou Spojenými státy, která si v Jemenu od roku 2014 vyžádala přes 300 tisíc obětí. Kromě toho vztahy mezi Iránem a Spojenými státy jsou napjaté již od dob studené války.

Například v roce 1953 americká tajná služba CIA zorganizovala v Íránu údajný protikomunistický puč a zabezpečila pokračování despotické rodiny šáhů. A v osmdesátých letech Spojené státy podpořily iráckého prezidenta Saddáma Hussajna ve válce proti Íránu. S koncem studené války se vztahy mezi USA a Íránem nijak významně nezlepšily.

Takzvanou válku proti komunismu totiž rychle vystřídala válka proti terorismu. A Írán se stal jednou ze zemí osy zla. Jak prezident George W. Bush nazval země, které podle americké vlády podporovaly terorismus. A Írán byl podle amerického generála Wesleyho Clarka po útoku 11. září 2001 na seznamu zemí (Irák, Sýrie, Libanon, Libye, Somálsko, Súdán, Írán), jejichž režimy se Spojené státy chystají postupně vojensky odstranit.

„Když íránská vláda nepřistoupí na kompromis, bylo by nejlepší, kdyby někdo jiný začal s válkou,“ řekl v roce 2012 na fóru o Blízkém východě Patrick Clawson, ředitel výzkumu známého Washingtonova institutu. Clawson pokračoval: „Íránské ponorky jdou pravidelně pod vodu, no a může se stát, že někdy nevyplavou. A kdo ví proč? Přece víme, jak fungují tajné operace, a mohli bychom proti Íránu přitvrdit.“ Clawson analyzoval důležitost krizí pro vyvolání konfliktů a poukázal na některé historické události, které v minulosti vtáhly Spojené státy do války. Šlo o explozi vojenské lodě USS Maine v roce 1898, potopení zaoceánského parníku Lusitanie v roce 1915, o útok na Pearl Harbor v roce 1941 a Tonkinský incident v roce 1964. Všechny tyto jmenované události pojí přitom kontroverze o tom, jak a proč proběhly.

Dnes víme, že Tonkinský incident, který rozpoutal válku ve Vietnamu, neproběhl a severovietnamské námořnictvo na americké lodě nezaútočilo. V dalších třech případech mohlo jít o události, o kterých americká vláda věděla, že druhá strana plánuje. Nepodnikla ale žádné kroky, aby jim zabránila, či se na ně připravila. Podle analytiků mohlo jít i o záměrnou provokaci. Například podle amerického historika Roberta Stinnetta existují důkazy, že americký prezident Franklin D. Roosevelt věděl na základě rozšifrované komunikace o chystaném útoku japonských letadel na Pearl Harbor. Přesto americká základna neobdržela od americké vlády žádné pokyny, aby se na útok připravila. Japonské bombardování přístavu přesvědčilo americkou veřejnost o nutnosti zapojení Spojených států do druhé světové války. Těsně před útokem na Pearl Harbor prý Roosevelt řekl tehdejšímu řediteli Červeného kříže, Donovi Smithovi: „Americký lid by nikdy nesouhlasil se vstupem do války v Evropě. Útok na naše území by ale změnil situaci.“

Co se týče exploze vojenské lodi USS Maine, doposud nebylo prokázáno, že by za touto událostí, během které přišlo o život 268 námořníků, stáli Španělé. USS Maine v roce 1898 zakotvila v havanském přístavu. Jelikož Kuba v té době stále patřila Španělsku, španělští představitelé, ale i někteří američtí politici označili tento krok za čirou provokaci. „Vyslání USS Maine do Havany je jako když zapálíte sirku u ropného vrtu. Jen tak pro zábavu,“ uvedl tehdy senátor ze státu Ohio, Mark Hanna. Vyšetřování amerického admirála Hymana Rickovera ze sedmdesátých let navíc ukázalo, že k výbuchu muselo dojít zevnitř lodě, a ne z její vnější části. Což by hovořilo spíše o nešťastné náhodě. Jestli tomu tak bylo, nebo šlo o záměrný čin, se stále vedou spory. Nicméně bez prokázaní viníka Spojené státy tehdy vyhlásily španělskému království válku.

Ačkoliv příčiny a okolnosti kolem exploze vojenské lodi USS Maine nejsou vyjasněné, je prakticky jisté, že 1 258 pasažérů, včetně dětí, na palubě parníku Lusitanie se stali obětmi politického spiknutí. Lusitanie vplula do vyhlášené válečné zóny s nákladem 10,7 tun granátů, nábojů, rozbušek a hliníkového prachu pro výrobu výbušnin. Pasažéři neměli tušení, že Lusitanie byla doopravdy transportní lodí britské Royal NAVY, která proti mezinárodnímu právu pravidelně převážela munici. Vlády Spojených států a Velké Británie tuto plavbu uskutečnily přes mnohá varování německého císařství. Oficiální představitelé tedy museli počítat s tím, že Lusitanii německé ponorky pošlou ke dnu. Několik týdnů před tímto incidentem odpověděl plukovník House, poradce prezidenta Woodrowa Wilsona, na otázku anglického ministra zahraničí „co by Amerika dělala, kdyby Němci potopili loď s Američany,“ celkem jasně: „To by znamenalo automatický vstup Ameriky do války.“

Bude-li nějaká země chtít rozšířit současné konflikty v Gaze nebo v Jemenu, může k tomu posloužit právě výbuch lodě v Rudém moři. S podobnými incidenty mají velmoci bohaté zkušenosti.

Na Vánoce roku 2023 zemřel ekonom, profesor Milan Zelený, který od roku 1967 působil na několika amerických a čínských univerzitách, a pokud se nepletu, tak v 90. letech byl jeden či dva roky vůbec nejcitovanější vědec českého původu. Profesor Zelený byl legendou na okraji hlavního proudu. Kromě jiných studoval u ekonoma Miltona Friedmana a s držitelem Nobelovy ceny za ekonomiku F. A. von Hayekem diskutoval svůj model evoluční ekonomiky jako přirozené vědy, v něčem podobné biologii. Myslím, že asi dvakrát uvažoval o kandidatuře na prezidenta, ale nějak se mu mezi politické vlčáky nechtělo.

Jednou mi řekl: „To, o čem se teď mluví, jsem popsal už před deseti lety, ale teď už je holt trapné to připomínat.“ Často si vzpomínám na jeho jiný výrok: „Když máme nekvalitní školství a nalijeme do něj hodně peněz, tak získáme stejně nekvalitní, ale o dost dražší systém.“ Platí to ale i o zdravotnictví, dopravě a dalších sektorech. Také říkal: „Když nevíte, co se děje, budete všechno svádět na politiku, na osobnosti a strany, a svoji energii vybijete na hledání nových lidí a stran – bez sebemenšího záblesku pochopení evoluční fáze dané ekonomiky.“

Nevídali jsme se tak často, abych mohl mít nějaké hlubší, osobní vzpomínky, ale líbil se mi jeho vyrovnaný, lidský přístup k věcem, doprovázený snahou o obecné dobro. Jestli pro něj bylo něco typické, tak přání, aby svět fungoval. Ekonomika v jeho pojetí byl způsob, jak zajistit stabilitu, a nikoliv nástroj k vydělávání peněz. V tomto pojetí rozumně fungujícího světa se v něčem podobal docentu Petru Robejškovi. Oba dva upozorňovali šílené kapitány na lodích bláznů ovládané sv. Grobiánem (mohu-li použít toto přirovnání Sebastiana Branta z knihy „Das Narrenshift“ z roku 1494), že jejich kurz je kolizní.

Spolupracoval se mnou na knize „Věk nerovnováhy, klimatická změna, bezpečnost a cesty k národní resilienci“ (Academia, 2019), kde stručnou, přehlednou formou shrnul své názory. Jako tichou vzpomínku otevírám knihu a začítám se do textu profesora Zeleného. Píše, že resilience je asi pět set let starý výraz, popisující schopnost návratu do původního stavu (u neživých materiálů a konstrukcí), schopnost překonávat kri­zové podmínky (u živých organismů), nebo obecněji, schopnost systému vyrovnávat a přizpůsobovat se změně. Jde o schopnost adaptace individua nebo skupiny ke stresujícím podmínkám života. Dřív převládala biologická evoluce, ale dnes je hlavní vlastností evoluce lidského druhu dnešní převaha a akcelerace tvorby vystavěného, znalostního a institucionálního prostředí. Proto můžeme mluvit o kulturní evo­luci, která přehlušuje a dominuje dnes již statickou evoluci biologickou. Lidé se rodí do prostředí, které sami vytvořili – a které marginalizuje a vytěsňuje živé i neživé přírodní prostředí.

Kulturní evoluce se stále zrychluje a bude dominovat následná staletí existence lidského druhu. Přirozená resilience (adaptabilní odolnost) neživého i živého prostředí již nestačí a musí být doplněna i nahra­zena účelovou resiliencí vytvořeného prostředí a lidí fungujících v tomto prostředí. Jak se přizpůsobovat nárokům a odolávat nástrahám umě­lého prostředí, je novou a zásadní výzvou lidskému druhu v podmínkách kumulativní akcelerace změny. Stále významnější součástí vytvářeného prostředí jsou ekonomické, politické a společenské instituce i systémy. Tyto tři oblasti také definují potřebu rychle se měnící resilience lidí a jejich skupin. Současné nedostatky a selhání převážně spočívají v oblastech ekonomické, politické a společenské evoluce.

Na jiném místě říká pan profesor (text poněkud zkracuji), že historie přestává být vodítkem do budoucnosti, starší generace nemohou učit mladší generace, jak se adaptovat v nikdy předtím nepoznaném prostředí. Přitom je až zarážející, že evoluční ekonomie dodnes neexistuje, a ekonomika samotná je vnímána jako mechanismus (tj. stroj), ne jako organismus. Vzhledem k celkové akceleraci doby a vyčerpání transformací se i další ekonomiky rychle přibližují k ekonomické koncovce.

Není-li správná diagnóza, nemůže být ani správná léčba. Výčet symptomů a přikládání „mokrých ha­drů“ – jako snižování daní, oslabování regulace, návrat k manuálním sektorům hornictví, železáren a středověkého stavebnictví, umělá podpora burzovních spekulací pumpováním peněz a zadlužováním státu pouze přispívá k politickému zmatení a bezvýchodnosti, nárůstu radikálních skupin a vzrůs­tajícímu nebezpečí občanských konfliktů i válek. Fundamentální nepochopení toho, co se děje a proč, má škodlivé a dlouhodobé dopady: ztrátu důvěry v obor ekonomie, zneužití a vulgarizaci demokracie, deformaci myšlení i vzdělávání, úpadek stran a stranické politiky, omezení lidské spolupráce ve jménu politické solidarity atp. Všechny tyto jevy, a mnohé další, probíhají paralelně, a jsou nutně následkem jediné a konečné příčiny: ztráty orientace, ztráty pochopení a ztráty jakékoli koncepce budoucnosti.

Profesor Zelený vnímal řešení v deglobalizaci a relokalizaci ekonomik do regionálních a lokálních hospodářských systémů autonomie, nezávislosti a soběstačnosti. Pokud jsem si při čtení jeho ekonomicko-evoluční úvahy něco závažného uvědomil, tak to je nejenom tichá vděčnost jeho odkazu, ale i toxicita současného politického a ekonomického prostředí, kdy se soustřeďujeme na výměnu politiků či stran a na dotační „mokré hadry“, a ne na porozumění naší poněkud chaotické a zrychlující se plavbě na Lodi bláznů.