Martina: Jsem ráda, že vás tady mám, protože 2. ledna potřebujeme, abyste nám do toho nového roku řekl: „Šup, šup, běžte do toho s radostí a se smíchem.“ Řekněte mi, musíte se do smíchu a do radosti často nutit?

Petr Jablonský: Ne, myslím, že to je lék na všechno. Když se člověk na problémy podívá s nadhledem, tak myslím, že je to ta nejlepší volba, protože kdybychom to nedělali, tak se někdy zblázníme. A lidi v poslední době – mám pocit – ještě víc humor kvitují, možná i satiru, když se člověk dívá na problémy politického rázu prostě okem humoristy. Lidi to mají rádi, já to mám rád taky, protože co jiného s tím můžete dělat?

Martina: Než se smát. Slova Bertolta Brechta jsou poměrně silná, výstižná. Jak to vidíte vy? Žijeme teď v zemi, kde se humor nevyskytuje, nebo v zemi, kde je humor ale opravdu potřeba?

Petr Jablonský: Hlavně v zemi, kde je humor opravdu potřeba. A myslím, že se naštěstí vyskytuje, ale je potřeba ho trošku hledat, protože ten humor, který se dneska dělá – musím říct – mě často moc nebaví, je to moc prvoplánová zábava, a já jsem přece jenom vyrostl na klasicích, na těch komicích, kteří měli všechno vypointovaný, každá druhá věta byl fór, pointa, a podobně. Stejně tak je to s improvizací. A tak jsem se učil od Oldřicha Kaisera a Jiřího Lábuse, a tak dále, scénky Felixe Holzmana, nebo Werich, a tak dále. Prostě to je úplně někde jinde. Takže já bych spíš řekl, že se dneska malinko těžko hledá ta kvalita.

Martina: To znamená, že nám humor hrubne? Nebo ztrácí pointu? Co se s ním děje?

Petr Jablonský: Vlastně obojí. Hodně hrubne, ztrácí pointy, je to založený na laciných záležitostech. Já mám prostě rád, a myslím, že v tom není puritánství, jakože bychom si řekli, že sprosté slovo do veřejného prostoru nepatří, to určitě ne – koneckonců i Cimrmani říkali, že když slovo „prdel“ má být ve hře jednou, tak je dobře, když tam zazní, protože když tam nezazní, pokud to vypointujeme tím, že na závěr dáme nějakou vulgaritu, tak to nebude mít ten účinek. Takže o tom to není. Prostě mi to často přijde nepřipravený, i improvizace. Tedy to, co se dneska vydává za improvizaci, mě to moc nebaví.

Martina: Petře Jablonský, vy jste začínal v devadesátkách, vy jste mlád, takže…

Petr Jablonský: No, tak mlád…

Martina: V devadesátkách jste si to oťukával. Já jsem se v té době bála – ze začátku – že satira najednou úplně zmizí, protože zatímco předtím jsme si pořád dělali legraci z komunistů, byly to Dikobrazy a podobně, tak potom všichni měli politiky rádi, a tak je oprašovali, že si z nich nechtěli dělat legraci. Myslíte, že devadesátky byly dobré období pro humor?

Petr Jablonský: Devadesátky byly skvělé období pro humor, humor se probudil, a vlastně to byla pro mě trošku inspirace, protože v době, kdy padl komunismus, rok 89, 90, tak mně bylo 10, 11 let, a najednou se smělo dělat si legraci i z politiků, a kdo neměl doma kazetu kolegy Izera, tak byl vlastně mimo – a my jsme ji měli taky, samozřejmě – a já jsem vlastně začal dělat už i politiky, už jako desetiletý, jedenáctiletý, kluk a už jako kluk jsem se o politiku zajímal. A myslím si, že bylo fajn, že skutečně doba byla otevřená humoru, a byla svobodná, takže člověk se skutečně mohl vyjádřit, nemusela jste přemýšlet, jestli náhodou někoho neurazíte, nebo jestli bude problém, nebo jestli s tím nebude mít problém někdo v televizní hierarchii. Přitom byly krásné pořady, třeba Česká soda, to je zcela úžasná záležitost, u které by dneska třetina neprošla, což říkal Petr Čtvrtníček, že už to nechce dělat, protože by mu dneska neprošla ani třetina věcí. Což chápu.

Cenzura je dnes automatická. Když chcete něco sdílet ve veřejném prostoru, tak vás kontrolují roboti.

Martina: A jak je toto možné? Jak je možné, že jsme si jednou nastavili takovou autocenzuru a cenzuru humoru, že už se nemůžeme smát věcem, ze kterých stydne krev v žilách? Protože na tom byla Česká soda postavena, na balancování na hraně, a místy za hranou.

Petr Jablonský: Samozřejmě, a o tom to trošku je. Když děláte humor, tak se prostě často stane, že se můžete někoho dotknout, nebo někoho urazit. Ale vším. Někdo říká: „Nemůžeme si dělat legraci ze smrti, nemůžeme si dělat legraci z nemocí“. Někdo řekne: „Nemůžeme si dělat legraci z politiky“, každý má nějaký názor, a když se budeme každému takhle přizpůsobovat, abychom náhodou někoho neurazili, tak nemůžeme dělat humor. To už potom budeme opravdu bez humoru.

Koneckonců, když vezmeme, že humor třeba vychází z grotesky, tak vždyť to bylo o tom. Protože groteska byla o tom, že s sebou plácnete na ulici. Takže devadesátky byly v tomhle fajn, že se smělo, a i když politici občas skřípali zuby, tak to prostě prošlo. Dneska se každý bojí, a dá se říct, že kde cenzura není, tak je vlastně automatická, protože když chcete něco sdílet ve veřejným prostoru, tak už vás kontrolují roboti. Takže máte text, a oni vám třeba řeknou: „My bychom i toto pustili, ale na YouTube, nebo někam, nám nepustí robot, protože tam je třeba nějaké slovo nevhodné – nedej bože. Dneska už pomalu nemůžete říct „černoch“ – je to nevhodné.

Martina: Tak si ještě představte, co bylo v České sodě, třeba jak maminka strčí černouška do vany, vytáhne blonďáčka a řekne: „Prací prášek Árijec.“ To byste dneska bručel, až byste byl černý.

Petr Jablonský: Ano, to je pravda – to byste neměla říkat, nebo vás taky zavřou, jo. Takže já si vážím každého ostrůvku svobody. Samozřejmě jsou takové ostrůvky, a já jsem rád, že už nějakých hodně pár let, s určitými přestávkami, pracuji třeba pro rádio Frekvence 1. Když jsem tam nastupoval, v době kolem roku 2000, tak mi řekli: „Šijte do nich. Když něco, tak my se za vás postavíme.“

Martina: A to už neplatí?

Petr Jablonský: Já bych řekl, že platí, že mi skutečně dávají svobodu. Já tedy samozřejmě mám určitou autocenzuru, ale spíš ve smyslu, aby to nebylo přes čáru za mě.

Martina: Aby to bylo vkusné? Nebo abyste si přeci jenom nenaběhl?

Petr Jablonský: Ne, ne. Myslím tím, právě jak říkám, abych zůstal tak nějak ve vkusu. Vedení je tam – teď už vlastně třetí – a musím říct, že pořád to tam je. A toho si cením. Stejně tak, jako teď děláme pořad na Extra.cz, který se jmenuje: To byl zase týden. A tam každý týden děláme nějakého politika, někdy i nějakého umělce, nebo někoho z veřejného prostoru, kdo se vyjadřuje, glosuje události posledních dní. A taky se to drží. Musíme si dávat pozor na toho robota, aby nám to pustil – tomu se nevyhneme, ale….

Martina: Takže určitá autocenzura tam samozřejmě funguje, takže víte, že určitá slova se nesmí říct. Ale řekněte mi, jak se dělá humor, když nesmíte urazit žádnou menšinu, žádné náboženství, nesmíte urazit ženy, nesmíte urazit blondýnky…?

Petr Jablonský: Já se to snažím dělat tak, že když to potřebuji, tak ten vtip udělám jako nějakou obezličkou, ale vlastně je to o tom, co mám vlastně rád. To není humor napřímo, na první dobrou, první signální, ale člověk si to v tom musí najít. Vlastně to dělali naši rodičové za komunismu: Prostě někdy to ani ti soudruzi „nevyčekovali“.

Martina: Dostáváme se opět mezi řádky.

Petr Jablonský: Jo, mezi řádky, lidi si to našli, lidi to pochopili, a je to vlastně o to cennější. Je pravda, že když jsem mluvil o tom nepříjemném robotovi, tak nevím, když budu dělat Okamuru, řekněme, a budu si chtít, řekněme, udělat legraci z toho, že třeba některé jeho názory jsou, řekněme, trošku za hranou. A já si myslím, že s každým politikem se dá v něčem souhlasit, třeba i s panem Okamurou. Ale pokud chceme udělat parodii na Okamuru, a používat jeho slovník – nebo naopak tak, že humor vzniká, když to celý převrátíte, když to uděláte ad absurdum – což znamená, že používáte slova, která se nehodí, třeba „černoch“, tak ten robot vám je nevezme, přestože vy si z toho vlastně chcete udělat legraci, a chcete ho shodit. Ale ten robot to neví. On si myslí, že to děláte proto, abyste uškodil naší krásné vlasti a abyste prostě v lidech zasel sémě rasismu a xenofobie.

Martina: Ale neuráží vás to, že vám váš humor, vaše nápady, cenzuruje robot?

Petr Jablonský: Tak samozřejmě. Ale co s tím můžete dělat?

Martina: To si nesmíte říkat. A kdybyste mi teď měl ukázat třeba pana Okamuru, toho už jsem od vás dlouho neslyšela. Dáte ho hned?

Petr Jablonský: Tak samozřejmě. (Napodobuje Tomia Okamuru) Klidně mohu říct, jestli tady na vašem rádiu mohu svobodně promluvit, tak samozřejmě není žádný problém, a protože tady mohu, tak mohu promluvit o migrantech, protože to je naše zásadní téma. Takže prosím vás, já bych chtěl hlavně říct, a to je hlavní teze, že Nobelovu cenu za mír by mělo dostat to Středozemní moře, protože přijalo nejvíce migrantů.

Často vidím komentář: Je to výborné, ale bohužel to není moc k smíchu, protože je to pravda

Martina: To byl šrapnel. Jak se říká v Cimrmanech: „To byl šrapnel, Hlaváčku.“ Nestane se vám někdy, že chcete říct Okamuru, a vlítne vám tam někdo jiný? Že zkrátka nastavení hlasivek, nastavení úst, že to všechno najednou nezapadne?

Petr Jablonský: To se nestává, protože v okamžiku, kdy se soustředím na daného člověka, tak se jím na chvilku stanu, a snažím se v něm přemýšlet. Vlastně je to role. Takže v tom okamžiku to přepne samo, protože to je jenom řemeslná technika.

Martina: Hodiny tréninku.

Petr Jablonský: Hodiny tréninku. A když už si potom řeknu: „Jo, tak tahle s tím už můžu jít ven“ a dál cvičíte hlas, tak už není důvod, proč by se tak stalo.

Martina: Já jsem vám na to moc času nedala, přesto tam pan Okamura vlítl hned. Ale řekněte mi, když se potkáváte s politiky, určitě na ně narážíte ve studiu a podobně – jsou vtipní? Umožňují, abyste si z nich dělal legraci? Nebo už to…

Petr Jablonský: Často dneska legraci dělají za nás.

Martina: Ale oni nechtějí.

Petr Jablonský: Potěšil mě jeden divák, který asi viděl pár věcí, co jsem dělal, a pod facebookový účet pana premiéra Fialy, napsal: „Pane Jablonský, já vám mockrát děkuji. Už jsem si myslel, že je to opravdový premiér naší země, skutečný premiér.“ Tak to někdy opravdu ulehčuje práci natolik, že člověk ani nemusí nic moc vymýšlet – je to tak absurdní. Teď pan premiér po letech zjistí, že byl venku, a tam je normálně levněji, a výhodnější zboží, a von to předestře národu, a nikdo neví, proč to dělá. Ale to vám tady, pane premiére, říkáme, nebo to už je ve veřejném prostoru známé několik let, a vy jste tady od toho, abyste s tím případně něco dělal. Tak to jsou neskutečný záležitosti.

Je pravda, že jsem třeba zažil na Frekvenci 1 speciál s Milošem Zemanem. A pamatuji si, že dramaturg, který to připravoval, mi jednou volal a říkal: „Viděl jsi, jak spálil ty trenýrky na Hradě? Hele, my už ho nepředstihneme, to už je zbytečný dělat nějakou satiru.“ Takže takhle jsme s tím skončili, protože někteří politici už nás prostě dokážou předběhnout.

Martina: Už vám takzvaně lezou do zelí.

Petr Jablonský: Tak někdy pomůžou. Často je komentář: „Je to výborné, ale bohužel to není moc k smíchu, protože je to pravda.“ Ale pořád se snažím z toho nějaký humor vykřesat, když to jde.

Martina: Já si vzpomínám, jak v devadesátkách byli politici vstřícní, uměli si i ze sebe udělat legraci, a kdykoli přišel do televize Jiří Dienstbier starší, starý pán, tak vždycky, i když jsme měli do vysílání třeba dvacet vteřin, řekl: „Martino, musím vám říct nový vtip.“ A vždycky mi ho řekl. A úplně poslední vtip si pamatuji dodnes, protože už se opravdu blížil rozhovor, zprávy, a on mi říká: „Martino, víte, jaký je rozdíl mezi českým a polským politikem?“ A já mu říkám: „Nevím pane – tehdy byl asi ministr.“ A on mi říkal: „Ten, že český, než namočí do dřezu, vyndá nádobí.“ A v tu chvíli už šla znělka, a už jsme šli do vysílání. A já jsem to po letech řekla jeho synovi, který je také politikem, a říkala jsem mu, že tatínek byl takto vtipný a že mě takto vždycky častoval, a jeho syn mi řekl vtip, který nebyl vtipný.

Petr Jablonský: Nevíte to.

Martina: Tento syn byl zapomenutelný, jako ten vtip. Tak se chci zeptat: Co je vlastně ideální podhoubí pro vznik humoru? Protože by se mohlo zdát, že čím hůře ve společnosti, tak tím pro humoristu lépe.

Petr Jablonský: Na jednu stranu ano. Satiru dělám rád, a rád využívám hlasy – dávám je do absurdních situací, a podobně. Ale jak tomu mám rozumět? Jestli je to dobře?

Martina: Já si myslím, že pro komika vašeho typu – v případě, že by tady byla demokracie, pořádek, slušní politici, slušní lidé, všechno by to klapalo – tak byste se musel přeškolit třeba na myslivce. Nebo tak.

Petr Jablonský: Tak v tom případě bych to nedělal, pokud by to nebylo zapotřebí. Já jsem vždycky měl takový přetlak – když třeba vidím, že se děje nějaká nespravedlnost, já jsem typická Váha – tak na to potřebuji nějakým způsobem reagovat, a potřebuji to sdělit. A je to terapie tím, že to člověk dá ven, a jsem rád, že mi to diváci a posluchači dávají zpátky a říkají, že je úžasný, že to řeknu za ně. A kdybychom byli v úžasné zemi, kde by bylo všechno v pořádku, tak budu prostě těmi hlasy říkat vtipy, a budu je třeba používat jinak, budu dělat úplně jinou práci. Nevím. Každopádně určitě pro ten humor, co dělám, jsou pochopitelně situace – jak jsem zmínil pana premiéra s nutellou – samy o sobě nahrávka na smeč, a to taková, že se to nedalo opomenout. Naštěstí se u nás pořád děje něco absurdního, takže se s tím dá pořád pracovat.

Martina: Když jsem dělala před časem na Slovensku rozhovor s Milanem Markovičem, tak říkal, že je prvním zakázaným porevolučním komikem.

Petr Jablonský: Ten byl úžasný, Markovič. Toho si taky pamatuji.

Pokud novináři, nebo i kulturní fronta, fandí nějaké straně, a komik z opačné strany barikády je v menšině, tak ho malinko udupou

Martina: Pořád ještě je – ale my tady o něm v Česku příliš neslýcháme, a možná ani na Slovensku – ale má svoji show. Řekněte mi, znáte nějakého dalšího zakázaného humoristu?

Petr Jablonský: Dneska se tomu vlastně těžko dá říct „zakázaný“. Někteří humoristé prostě jakoby tak nějak sejdou z očí, z mysli, a takhle, ale nedá se úplně někoho zakázat. To si zase nemyslím. Ale třeba někdo není tak úplně chtěný, řekněme – že prostě někde uděláte nějakou botu, a pořadatelé si pak řeknou… Nebo nevím, nerozumím tomu.

Martina: Co je pro komika „bota“?

Petr Jablonský: Já si myslím, že v tomto případě je to něco, co ve společnosti rezonuje negativně v bublině, ve které se třeba daný komik pohybuje. Nevím. To znamená, že hodně o tom rozhodují média, o tom, co bude venku, co nebude venku. Koneckonců je pravda, že některým kauzám se věnuje mnohem větší pozornost než jiným kauzám, a já jsem pro, aby se všem věnovala stejná pozornost. Takže když tady máme Čapí hnízdo, tak stejně tak jako Čapímu hnízdu by se novináři měli věnovat třeba kauze Dozimetr. A je pravda, že to je natolik zajímavá kauza, že by se jí šlo věnovat. A oni se jí až tolik nevěnují. A pokud tedy novináři třeba fandí – nebo třeba i kulturní fronta – fandí nějaké straně, a komik z opačné strany barikády je v menšině, tak oni ho trošku malinko udupou. Takže to myslím, že se dít může.

Martina: A vy jste se jako komik třeba Dozimetru věnoval?

Petr Jablonský: Já jsem se věnoval, a vždycky se věnuji tomu, co lidé oceňují. Je pravda, že v době, kdy to tady Andrej Babiš řídil v covidu – best of covid – a řídil tady vir, a podobně, tak jsem dělal Andreje, a lidi mi taky psali: „Vy děláte jenom Babiše, jste zaujatý.“ A teď mi zase píšou, že furt dělám Fialu, že si to nezaslouží, že dělá jenom to nejlepší. Ale na druhou stranu už je spousta posluchačů a diváků, kteří si všimli, že skutečně nikoho nešetřím. A to neznamená, když teď zrovna dělám humor, který ukáže na něco, co dělá premiér Fiala, nebo pan prezident Pavel, že fandím Babišovi. Tak to prostě vůbec není.

Dobrý příklad je, když jsem před rokem a půl dělal u Honzy Dědka pohádku, politickou pohádku, kde jsou zástupci ze všech možných stran, zleva, zprava, všichni tam mají svou roli – pohádka O perníkové chaloupce. A je neuvěřitelné – a mě to hrozně těší – že to vzniklo narychlo, napsal jsme to přes noc, a druhý den jsme to natočili s diváky na zámku v Nelahozevsi. A mělo to velký úspěch, má to neskutečný čísla na internetu: A co je neuvěřitelné, co mě překvapilo, že v komentářích pod tím – je jich tam nesmírná spousta – není snad jediný hejt, protože všichni oceňují, že vedle Babiše je tam Fiala, vedle Okamury je tam Zeman, a všichni.

Martina: Padni, komu padni.

Petr Jablonský: Padni, komu padni. A to lidé oceňují. A já si trošku na této nestrannosti zakládám, protože si myslím, že rozhodně nikdo není ani svatý, a nikdo není ani ďábel – prostě dělají politiku. Vždyť oni se koneckonců znají, oni si většinou tykají. Já jsem jednou dělal nachytávku, kdy jsem jako Miloš Zeman zavolal z redakce Blesku Miroslavu Kalouskovi, a Zeman mu říká: „Teď jsem viděl film o prezidentské volbě, a jak jste se tam o mně vyjadřoval, pane Kalousku.“ Kalousek tam řekl nějakou větu – kamery a mikrofony to zachytily – něco jako: „Já se z toho vožralýho prasete nezblázním.“ Něco takovýho tam řekl. A von mu to volal. A Kalousek říkal: „Ale vždyť já už se stavím do pozoru, pane prezidente.“ A já jsem si nejdřív myslel, že se nechytá, že to prokouknul, ale najednou pan Kalousek říká: „Ale teď vážně, Miloši, ty vole, vždyť tam byly kamery, to byla prostě vypjatá situace, přece bys nebyl tak malichernej.“ Tak já jsem nejdřív zjistil, že si tykají, Kalousek se Zemanem si evidentně tykají, protože to bylo opravdu niterné. Kalousek se najednou začal Milošovi svým způsobem omlouvat. A já, jako Miloš Zeman, jsem říkal: „No tak dobrý, Mirku, zapijeme to, a všechno dobrý, kdybys měl cestu, já jsem teďko v Holešovicích, tak že bys přijel na panáka.“ A on říkal: „Já teď jedu na nějakej blbej mítink, ale až pojedu zpátky. Dej někomu telefon – nepodezřívám tě, že umíš napsat SMSku – já se tam zastavim.“ Bylo to krásný, odsýpalo to, přirozený rozhovor. Pak jsem volal zpátky panu Kalouskovi, že to nebyl prezident, že jsem to byl já, a tam bylo asi deset vteřin ticho, a pan Kalousek říkal: A já jsem to samozřejmě objevil: Já jsem ihned poznal, že to je fejk: Jsem pro každou legraci. V pohodě.

Martina: To si ale občas musíte – když to tak pozorujete, posloucháte – musíte říct: Kam já se na vás všechny hrabu.

Petr Jablonský: Opravdu někdy zjišťuji neskutečné záležitosti.

Martina: To jsem samozřejmě nemyslela pejorativně vůči vám, ale tak, že občas skutečně život a politici píší neuvěřitelné skeče.

Petr Jablonský: Je to přesně tak.

Martina: Povězte mi, když máme druhého ledna, začíná nový rok, člověk má tendenci k předsevzetím: Děláte to také?

Petr Jablonský: No, vesměs to, takhle nedělám, protože když si dám předsevzetí, nebo se k něčemu rozhodnu, tak si sám před sebou nechci dělat z úst trhací kalendář. Když se k něčemu rozhodnu – není to rozhodně až na Silvestra. Já bych si na příští rok mohl něco předsevzít, ale musím mít pocit, že to opravdu chci zvládnout, abych si za čtrnáct dní, 15. ledna, neřekl: „Já na to kašlu.“ Ale nicméně, teď takový předsevzetí trošku mám, ale to nebudu říkat. Víte co, to se jako nevyplácí – veřejně to říkat. Chci si to nechat pro sebe. Ale dal jsem si, no.

V devadesátkách měli lidé v politice mnohem víc jasno – pravolevé dělení, a jediný nepřítel byl komunista. Humor měl jasné mantinely. Dnes, když děláte humor, můžete urazit nějakou skupinu.

Martina: Ale nějaká předsevzetí bychom mohli zkusit fabulovat. Jaké předsevzetí do nového roku si myslíte, že by si dali naši tři prezidenti, to znamená: Václav Klaus, Miloš Zeman a současný Petr Pavel? Dokázal byste to teď? Všecky tři?

Petr Jablonský: (Napodobuje Václava Klause) Tak já, paní Kociánová, si myslím, že si rozhodně žádná předsevzetí dávat nemusím, protože já jsem já. Víte, já jsem nikdy nedělal nic špatně, vždycky jsem všechno dělal podle nejlepšího vědomí a svědomí, protože to bylo moje vědomí a svědomí. Takže já si nemusím předsevzít vůbec nic. Zato občané, politici, novináři, ti by si měli předsevzít, že by mě měli více zvát do rozhovorů. Nechci vám radit, paní Kociánová, dlouho jsem nikde nebyl.

(Napodobuje Miloše Zemana) No, milý Václave, já osobně bych nebyl vůči své osobě až tak zaujatý. Podívejte se, mně je jasné, že občané, kteří mě dobře znají, vědí, že si rád přihnu nějakého toho alkoholického nápoje, ale zároveň si určitě všimli, že jsem si dal předsevzetí, že to omezím. No, a jsem opět štrajk, a myslím, že budu moci splnit předsevzetí, které jsem si dal, a to, že nebudu pít alkoholické nápoje. A když budu mít chuť dát si nějakého panáka, dám si místo panáka raději jablko. I když je to trochu těžký, sežrat každý den 60 jablek.

(Napodobuje Petra Pavla) Tak já myslím, že důležité je, dámy a pánové, aby byl řád a pořádek. A to bylo moje předsevzetí vždycky. Myslím si, že každý člověk by řád a pořádek měl mít v sobě. Já samozřejmě vím, že jsem minulý rok trošku zhřešil, a jel jsem například bez helmy. Takže nebudu jezdit bez helmy, protože je to nebezpečné, a byla by velká škoda, kdyby moje hlava utrpěla nějaké zranění. Nevím, proč někteří občané říkají, že by vůbec nepoznali změnu, kdybych hlavu neměl – tomu nerozumím. Ale přeji všem občanům, aby příští rok strávili v klidu a v pokoji, v řádu a disciplíně. Děkuji vám.

Tak možná tak.

Martina: Moje gratulace putuje k vám, Petře Jablonský. Povězte mi, když sledujete politiky, když sledujete jejich výroky, jejich kauzy, máte někdy nervy z toho, že se do politiky dostane někdo, kdo má tak banální hlas, že je vlastně nekarikovatelný?

Petr Jablonský: Samozřejmě, i to se stává, a stalo se to. Stalo se to za Sobotkovy vlády, kdy pan Sobotka byl prakticky neimitovatelný, a musel jsem z toho nějak bruslit. Ale řekl bych, že to není úplně nejdůležitější. Myslím, že důležitý je, aby člověk z každýho spektra politiky, jestli to vůbec dneska jde dělit na levo, pravo, ono se to tak různě…

Martina: Ono se nám to tak nějak – slilo.

Petr Jablonský: Vlastně když bych se ještě vrátil, tak vy jste říkala, že v devadesátkách to bylo o tom, že lidé měli v politice mnohem víc jasno – pravolevé dělení. A vlastně i před tím byl jeden jediný nepřítel, a to byl komunista. Takže jako by v podstatě měl humor jasné mantinely. A dneska, když děláte humor, tak můžete nějakou větší skupinu nějak urazit, protože už to není o tom, že lid má svého jednoho nepřítele – už se to vlastně ani nedělí na pravolevé spektrum – takže je to hrozně náročné. To jen abych se k tomu vrátil. Ale když máte ze spektra každý někoho, tak se to dá vždycky ňák udělat. Řemeslo, který dělám, je jenom nástroj. Jenom nástroj k tomu, aby člověk mohl třeba zkarikovat politika v určitý situaci. A když nemám toho, tak si vezmu jiného, a udělám to jinak.

Martina: Mně občas lidé říkají, že mě litují, protože musím neustále sledovat politické dění, naše, světové. Ale vy jste na tom možná ještě hůř.

Petr Jablonský: Já sleduji politiku opravdu, dá se říct, od raného věku, od malička skoro, a mě to neobtěžuje. Musím říct, že mě to poměrně baví, a někdy člověku až zatrne, když se dějí věci, který… A já moc nezapomínám, pamatuji si věci, takže si říkám: „Tato kauza úplně utichla, najednou nic, jako kdyby se nic nestalo, a ti lidé nechodí kanály, jako myslím, že na západ od nás je to tak minimálně, že když se stane nějaký průšvih, že se někomu na něco přijde, tak člověk prostě zmizí, na nějakou dobu zmizí do vězení. A tady mám pocit, že každému projde všechno.

Ale nicméně politiku sleduji. Třeba když byla prezidentská volba, tak jsem sledoval pana Pavla – a já už tušil, že to tak dopadne – takže se mě lidé už ptali, kdy budu Pavla dělat, a já říkám: „Tak sleduji to.“ Takže každou prezidentskou debatu jsem trošku nasával. A mě to neobtěžovalo, a bylo to docela i zábavné – Andrej Babiš versus Petr Pavel. To bylo docela zábavný. Takže mně to nevadí. Ale je to možná o úhlu pohledu. Já se fakt snažím, už dávno si věci neidealizuji, takže nejsem zklamaný. Spíš vždy říkám: „Dám ti šanci, ale nečekám od tebe žádný zázraky.“ Takže mě politik může jenom příjemně překvapit.

Martina: Koho v politice postrádáte hlasově, protože byl tak dobrý? Mimo jiné, devadesátky se nám řečovými vadami jenom hemžily, a ty jsou na imitování velmi vděčné. Tak kdo vám chybí, protože to byla záruka?

Petr Jablonský: Tak chybí. Samozřejmě jich bylo spousta: Václav Havel byl jeden z prvních hlasů, a vlastně první polistopadový politik, že. On měl i dobré dýchání, a podobně.

Martina: Mlasky.

Petr Jablonský: Samozřejmě. Tak to jsou klasici – ti nám zůstali: Spíš bych řekl, že mi chybí někteří politici ideově, a vlastně i lidé, kteří ideje měli. Protože já si myslím, že třeba Václav Havel skutečně dával lidem naději a nějakou životní filozofii, nějaký pohled, nějakou ideu, které – myslím, sám věřil. A myslím, že dnešní doba je taková – jak kdosi řekl, není to můj výraz – obalová doba, tedy že koukáme na obal, a to, co je uvnitř, už není tak důležitý. Jsou důležitější pohřby než člověk, kterého pohřbíváme. Je to prostě povrch, všichni jdou po povrchu, a ideály se vytrácejí, úplně se ztrácej. A politici nás v tom ještě podporují, protože my to podporujeme. Prostě je to taková doba. Koneckonců, jak kdysi napsal Ferdinand Peroutka, že každý národ má takovou vládu, nebo takové politiky, jaké si zaslouží. Tak takové máme.

A ta doba nastala počínaje Václavem Klausem, protože Miloš Zeman to pak dovedl úplně, dá se říct, k dokonalosti, že prostě, jinými slovy říkal: Pojďme dělat ekonomiku, pojďme dělat byznys, je nám jedno, jestli v Číně porušují nějaká lidská práva. Je nám jedno, jak je to v Rusku. My prostě chceme prostě ekonomicky prosperovat, a nebude se ohlížet nalevo, napravo. Tak to je ta exaktní politika, ve který chybí trošku nějaký ideály. A to si myslím, že tady chybí – pro mě – nějaký ideál, jakýkoli. Ale jde o to: Chleba nebude levnější, chceme tohle, chceme mít tohle, chceme mít tohle. A tím to končí. A není to o nějakých myšlenkách, nebo o směřování tohoto státu.

Martina: A to se dá jen velmi těžce zkarikovat a velmi těžce parodovat – viďte.

Petr Jablonský: Je to tak.

Martina: To znamená, že vám nechybí ani tolik hlasy, jako myšlenky a ideje.

Petr Jablonský: Ano.

Martina: A ideály.

Petr Jablonský: Ano. Je to tak.

Martina: Ideologií si užíváme dost.

Petr Jablonský: To je něco jiného. Ideologie je něco jiného, ale ideály jsou důležité: Někam směřujete – to je motivace. Když chcete v životě něco dosáhnout, tak musíte mít motivaci, a jak ji nemáte, tak nikam nesměřujete, a přežíváte ze dne na den. Takže je to určitě věc, která ve společnosti chybí. Když jsem mluvil o Václavu Havlovi, tak mu můžou lidi vyčítat různé věci, jsme jenom lidi, že jo. To znamená, někdo mu vyčítá amnestii, někdo mu vyčítá humanitární bombardování, někdo mu vyčítá prodej Lucerny, ale myslím, že Václav Havel –cokoliv dělal – tak si myslel, že to je to správné, že to dělá pro národ, pro stát, a že to je dobře. On si na rozdíl od jeho nástupců nehrál ve smyslu: Tady tomu se potřebuji pomstít. Tady toho kamaráda potřebuji nějak podpořit. Rozumíte mi?

Člověk, kterého imituji, mě musí nějak zajímat, motivovat

Martina: To znamená, ale také to byly devadesátky – a kdo ví, jak by politik tohoto střihu obstál v dnešní době.

Petr Jablonský: Tak Václav Havel nebyl politik. Možná tím to bylo, že to byl úplně jiný styl politiky. Dneska to už jsou ostřílený profíci, který vědí, jak se v tomhletom pohybovat. Koneckonců František Ringo Čech, se kterým hraji divadlo, mi říkal: „Já jsem vstoupil do tý politiky, a teď za mnou přišli zleva, a říkali: „„Franto, budem dělat byznysy. My tady děláme takový byznysy, a když se do toho zapojíš, tak budeš mít.“ A já jsem říkal: „Já nechci. Já jsem tady, abych dělal něco pro lidi.“ A přišli zprava, jestli s nima nechci dělat byznys, a já je taky poslal někam. A voni si pak řekli:“ Vždyť je to debil, co ten tady dělá.““ To parafrázuji, jak to Franta říkal. Tak to prostě je, že tam člověk jde s tím, že: „Patřím sem, do týhle frakce.“ A každej tam jde tak trošku s tím, že: Kariéra, moc, peníze.

Martina: Takzvaně si zanořit brčko.

Petr Jablonský: Tak, tak. Zní to jako klišé, ale skutečně to asi tak bývá.

Martina: Ale – víte co mi teď došlo? Že naše vysílání je dnes výrazně genderově nevyvážené. To by si na vás mohly leckteré dámy, nebo soudružky, posvítit, protože my jsme tady ještě nepředstavili žádnou političku.

Petr Jablonský: Tak já jsem dělal Petru Buzkovou. (Napodobuje Petru Buzkovou) Petra Buzková, ministryně školství, mládeže a tělovýchovy. Já jsem byla velice výrazná v devadesátých letech, a měla jsem krásný hlas. Taky jsem dlouho vydržela, i když teda je pravda, že pan Zeman mě neměl rád. Ale myslím si, že moje největší éra slávy byla kousek po roce 2000. Pamatuji si, že to bylo krásné období přesto, že jsme se neměli rádi. Takže i do dneška si mě lidé pamatují, já jsem za to ráda, a zdravím je tady – prosím – z vašeho rádia. Díky za pozvání.

Martina: Petra Buzková, vzhledem ke specifičnosti své výslovnosti, kterou miluji, byla vděčný materiál. A co ty současné? Pochytil jste je?

Petr Jablonský: Prosím vás, já teď na tom právě dělám. První hlas, který bych chtěl udělat, je Alena Schillerová, protože ta mi přijde zajímavá jak hlasem, tak projevem. A řek bych, že má budoucnost, protože ona skutečně, myslím, až nebude hnutí ANO, rovná se Andrej Babiš, tak bude předsedkyní. A myslím, že má před sebou ještě kariéru. Takže tam to má smysl.

Martina: A ty stávající? Mám tomu rozumět tak, že to smysl úplně nemá?

Petr Jablonský: Je to velká otázka, protože já si prostě myslím – přestože Markéta Pekarová Adamová obhájila křeslo předsedkyně TOP 09 – spoustu voličů, který třeba volí tuto stranu, prostě nepřesvědčuje, že na to má. Možná se mýlím. Rozumíte.

Martina: A hlasově?

Petr Jablonský: Hlasově to není nic moc. Pro mě.

Martina: Není to příliš mnoho karikovatelné.

Petr Jablonský: Ano, je to špatně karikovatelné. Samozřejmě, výrazné oči by potom ve vizuálu byly zajímavé, ale…

Martina: A co ministryně obrany?

Petr Jablonský: Tam mám podobný názor. Političky nám začaly chodit – to je dobře. Ale ženy se obecně velice těžko imitují, a je to víc práce. Já si velice dávám pozor, se kterou si začnu.

Martina: A také jsem si teď všimla, že vás daná osobnost musí nějakým způsobem zajímat, oslovovat.

Petr Jablonský: Určitě.

Martina: A když to tam není, tak se do toho nerad pouštíte. Rozumím tomu správně?

Petr Jablonský: Je to tak. Je to zase o motivaci. Třeba takhle mě přesvědčil Jiří Paroubek. On tenkrát nastoupil do funkce – pamatuji si, byl jsem na cestě autem právě do rádia – a dával první rozhovor, a dotčeně říkal (Napodobuje Jiřího Paroubka): „No podívejte se, já, když se dívám v té televizi, co tam je za pořady, třeba v té veřejnoprávní televizi pořad – jak se to jmenuje? – Stalo se – nebo co, a pak je tam ještě ten druhý – Budování státu – nebo jak se to jmenuje. Tak, prosím vás, já tady budu snad platit veřejnoprávní poplatky, a pak se budu na sebe dívat, jak si ze mě někdo dělá legraci? To jsou pořady, které bych samozřejmě okamžitě zrušil.“ Mimochodem, ty pořady taky do dvou měsíců skončily. Ale tím, že se Jiří Paroubek pustil hnedka na začátku svého úřadování ve funkci premiéra na tento tenký led, vlastně svobody slova, tak jsem si říkal: „Jo, máš to mít.“ A já jsem ho už za týden jel. A neměl to rád. Jeden kolega v rádiu, který mu pouštěl nahrávku, mu říkal: „Poznal jste se, jak vás pan Jablonský…?“ A on říkal (Napodobuje Jiřího Paroubka): „Tak to vůbec není o tom, jestli jsem se poznal. Tak, jestli toto má být humor – tak každý se musí něčím živit. Jestli se pan Jablonský živí tady tím.“ Takže politici jsou vesměs ješitní, takže nemají moc rádi, když si z nich člověk dělá legraci.

Rád imituji Luďka Sobotu. Má svůj názor, je velice chytrý, přemýšlivý. Mám ho rád jako člověka, mnohokrát mi pomohl.

Martina: Vy neimitujete jenom současné politiky, ale také herce, lidi z našeho života, a to i ty, kteří zde třeba mezi námi už nejsou. Kterou osobnost máte rád jako člověka, a vlastně i jako hlas, takže si ho pořád mazlíte, protože chcete, aby byl ve vašem podání brilantní?

Petr Jablonský: Já si myslím, že asi to bude Luděk Sobota (Napodobuje Luďka Sobotu): Já jsem, vážení přátelé, náhodou, já jsem tady šel vokolo, a já jsem si říkal, co to tady je. Ale co to jé? Co to je, todleto? A voni říkali, budeš tady s paní Kociánovou, si pokecáš, plác plác plác. A Luďka mám rád z mnoha důvodů. Zaprvé mi Luděk vždycky pomohl z nějaké šlamastiky. Když se něco stalo třeba na jevišti, nebo když člověk potřebuje vybruslit z nějakého společenského trapasu, tak uděláte Luďka, a všechno to projde, Luďkovi to projde. Za druhé jsem vyrůstal na jeho scénkách, zejména s Miroslavem Šimkem, protože tradiční spojení hloupého blbce a chytráka, to jim výborně fungovalo, a těmito jejich skeči, scénkami, jsem pak bavil spolužáky už v devadesátkách – už v té době prostě to pro mě byl určitý vzor. A vlastně oba. Protože oni – jak jsem si myslel, a potom mně to Luděk říkal – skutečně pracovali tak, že se sešli, Luděk řekl námět, a udělal fórky a kostru scénky. A pointu většinou dělal pan Šimek. Takže oni se takhle krásně doplňovali. A to fungovalo kdekoliv, v jakýkoliv společnosti.

A zatřetí, jsem se s ním poznal osobně, a protože je to člověk, který má svůj názor, je velice chytrý, přemýšlivý člověk, tak bylo hrozně fajn, když mi po roce 2004, když pan Šimek umřel, volal, že mu je líto, že už nestihli s panem Šimkem objet republiku, a zopakovat úspěchy scének, který dělali v Návštěvních dnech, tak mě požádal, jestli bych s ním nějaký z těchto scének nenacvičil, nebo nenazkoušel, a že bych tedy já byl za pana Šimka. A bylo to úžasné, když jsem pak jezdil na jeho chatu a učil jsem ho jeho vlastní scénky. On už si je nepamatoval, a kolikrát se pobavil nad svými vtipy, a říkal (Napodobuje Luďka Sobotu): „Já nedokážu pochopit, jak mě zamlada mohly napadat takovýhle krávoviny.“ Takže to bylo hrozně fajn. A vlastně dodneška pořád jezdíme Návštěvní den u Miroslava Šimka, a má to už přes sto repríz, a je to fajn, a Luděk je pořád dobrej.

Martina: Překvapte mě. Řekněte mi hlas, který bych od vás nečekala.

Petr Jablonský: Těžko říct, co byste ode mne nečekala.

Martina: To musíte vyzkoušet, a já vám pak řeknu, jestli jsem to čekala.

Petr Jablonský: Tak třeba jako novinářce bych mohl říci hlas novináře, který se dal do služeb české politiky, a jako každému novináři, který se dal do služeb české politiky, se mu to krutě vymstilo. Je to váš kolega: Znáte mě, ne. Neříkejte, že jste mě nepoznala.

Martina: Počkejte…

Petr Jablonský: Neříkejte mi…

Martina: Jsem blízko, jsem blízko…

Petr Jablonský: Tak vám poradím: Věci veřejné, Na vlastní oči…

Martina: A vidím vás, Radku Johne, vidím vás. Tak to jste mě překvapil.

Petr Jablonský: „A ještě do devadesátek – úžasný Ota Černý: A co občan, paní Kociánová, co na to občan? Jsem rád, když se ptáte.“ Spousta hlasů. Jestli poznáte tento hlas, schválně: Taky z devadesátek, taky jsem byl výrazný politik, možná jste mě měla někdy taky na rozhovoru.

Martina: Pane Sládku…

Petr Jablonský: Děkuji mockrát. Vidíte to.

Martina: Ano potkali jsme se.

Petr Jablonský: To jsou hlasy, který jsou už trošku zapomenuté, ale dělám je rád, a občas si je někdo i přeje. Nebo jestli vás napadá někdo z nějaký sféry, třeba.

Současná forma cenzury je zákulisní. Někdo jde za vedoucím pracovníkem v televizi, v rádiu, v médiu, a vysvětlí mu, proč by nebylo vhodné a dobré, aby pořad pokračoval.

Martina: Tak samozřejmě asi umíte Vlastu Buriana?

Petr Jablonský: Samozřejmě, ale je pravda, že Vlastu Buriana nerad dělám, a už jsem ho dlouho ani nedělal, protože tito klasici, tito prvorepublikoví umělci, byli opravdu doménou Václava Faltuse, kterého jsem – tak trošku, řekněme – nástupce. A já jsem to respektoval, a on si na tom taky trošku zakládal, takže se spíš soustředím na hlasy, na osobnosti třeba z politiky, a na současníky, protože prostě si myslím, že každý máme i v naší profesi něco.

Martina: Když to řeknu lidově, takzvaně jste si nelezli do zelí.

Petr Jablonský: No jasně.

Martina: Každý jste byli na něco specifičtí. Řekněte mi, chodilo na vás více udání pro urážku na cti, a podobně, v devadesátkách, nebo spíše teď?

Petr Jablonský: V devadesátkách jsem v podstatě nebyl činný.

Martina: Ano, máte pravdu.

Petr Jablonský: Já jsem začínal opravdu později, řekněme až na úplném konci devadesátek, vlastně kolem roku 2000, takže jsem rozdíl nezažil, a myslím, že to je pořád podobné. Ale to nebylo o tom, že by byly žaloby za urážku na cti, protože si myslím, že to, co jsem dělal a dělám, nikdo nemůže považovat za urážku na cti, protože já jim maximálně nastavím zrcadlo, a to prostě zákon umožňuje. Tam vlastně není moc velký prostor na nějaké žaloby. Spíš politik – a stalo se to – jde za vedoucím pracovníkem v televizi, v rádiu, v médiu, a vysvětlí mu, proč by nebylo vhodné a dobré, aby pořad pokračoval – něco na někoho vím, a tak dále. Takže buďto se něco slíbí, nebo se vyhrožuje, a to je zákulisní jednání mezi řediteli a politiky, a podobně.

Ano, to existuje, je to současná verze cenzury. Ale já jsem u toho živě nikdy nebyl, slyšel jsem to zprostředkovaně, i o mých pořadech. Údajně se to stalo u dvou pořadů. Nicméně, slyšel jsem to od pana režiséra, a v druhém případě od paní produkční, takže v tom byli docela zainteresovaní, a nemyslím si, že by mi nějakým způsobem kecali. Takže důkazy pro to nemám, ale údajně se to takhle děje.

Když dáváte lidem humor, a oni vám vrací smích, je svět hezčí pro všechny

Martina: Cítíte se na jevišti před mikrofonem svobodně? Nebo občas slyšíte, jak si Bretschneider píše na manžety?

Petr Jablonský: Určitě potřebuji svobodu k tomu, abych na jevišti pořád nemusel myslet na to, jestli někoho náhodou neurazím. Říkám – vtip je vtip. Já si prostě myslím, že když je vtip dobrý… Když jsme se bavili o České sodě, tak ano, někdy to možná bylo na hraně, ale vždycky to mělo pointy, vždycky to bylo vtipné, a o tom to je. A když to má ještě nějakou nadstavbu, tak je to úplně geniální. Ale abych přemýšlel, jestli můžu říct tady tohle, nebo támhle – to opravdu ne. Nestává se mi to, nikdo mě nějakým způsobem neomezuje, aspoň nemám ty zkušenosti, že by mi někdo říkal: „Tady to radši nedělej, nebo tady to.“

To je spíš někdy v soukromý sféře: Jedete vystoupit na večírek firmy, a tam řekne pan ředitel, že by byl nerad, abyste dělal tady to. Tak klient je klient, už jste jednou tam, tak řeknete: „Jestli nesmím dělat Zemana, tak jedu pryč. To ne.“ Ale jinak se dá říct, že tam, kde vytvářím své věci, tak myslím, že svoboda je. A kdyby tam svoboda nebyla, tak bych tam nebyl.

Stalo se mi, že jsme třeba vytvářeli nějaký pořad – námět, a tak dále – a už jsem cítil: „No dobře. Ale víte, my bychom nechtěli moc do politiky, protože my se tady bojíme.“ Tak to jsem od toho šel radši rovnou. Já mám nejradši, když se rovnou nastaví pravidla, řeknu: „Hele, když budu dělat satiru, tak nelze, abych ji dělal třeba jenom na jednu stranu. Takhle to nechci.“ A buď s tím zaměstnavatel souhlasí, nebo ne. Co už je i otázka toho, proč vlastně ve velkých televizích takový pořady jednak nejsou, a jednak tam nejsem já.

Martina: A tím jsme už naznačili mnohé.

Petr Jablonský: Takže tak.

Martina: Petře Jablonský, máme před sebou nový rok, a nikdo neví, co přinese. Co byste si vy osobně přál?

Petr Jablonský: Já bych si přál, aby se lidi pořád dokázali smát, i prostě přes nepřízeň osudu, která nás každého stíhá. Každá doba je těžká, i ta současná, tak aby neztráceli humor a smích, protože, když jsou lidi dobře naladěný – zažívám to na vystoupeních, představeních, tak je to krásný, když se vám to vrací. Když dáváte lidem humor, a oni vám vrací smích, tak je svět najednou hezčí pro všechny. Možná to zní jako klišé, ale ono se potom lépe žije, lépe se dýchá. Takže nevím, co víc si přát. Samozřejmě zdraví, kopec srandy, a samozřejmě, když budou nějaký peníze, tak to bude fajn.

Martina: A teď to nechám na vás, a ještě poprosím, abyste prostřednictvím jakékoliv osobnosti z vašeho portfolia popřál našim posluchačům dobrý rok.

Petr Jablonský: Myslím, že na závěr by to mohl být někdo, kdo, dá se říci, je apolitický. Já jsem přátelé, zpíval jak za minulého režimu, tak i za současného, ale myslím si, že jsem vždycky dělal svým posluchačům radost. A proto bych vám chtěl popřát krásný rok, třeba s mými písněmi. Neztrácejte naději a zpívejte si: Oči má sněhem zaváté, v duši má chladný stín. Rampouchem srdce prokláté, co z toho mám, že žiju sám? Neodpovím. Krásný rok 2024.

Martina: Karle i Petře, moc vám oběma děkuji. Bylo mi moc milo, a myslím, že s vaším humorem možná ne úplně všechno zvládneme, ale rozhodně nám u toho bude lépe na světě. Díky moc.

Petr Jablonský: Já děkuji za pozvání. Hezký nový rok. Nashledanou.

Václav Klaus: Děkuji pěkně. Děkuji za pozvání.

Martina: Já děkuji za to, že jste ho přijal, a za to, že se se mnou podíváte do nového roku, a zároveň se také ohlédneme zpátky. Tak tedy nejprve to ohlédnutí. Jak se díváte na rok 2023 jako politik, který zásadně ovlivnil naší polistopadovou politickou éru?

Václav Klaus: Zásadně jsem ji ovlivnil, ale mám pocit, že už ji absolutně neovlivňuji a že už prostě vyvanulo všechno z toho, co jsme v devadesátých letech, v té nulté dekádě, vůbec do naší společnosti přinesli. Takže když se ohlížím, tak trošku smutku ve mně samozřejmě je, nemůže nebýt, a myslím, že trošku smutku je v každém, kdo prožil totální zvrat, který nastal po listopadu 89, viděl pozitivní budoucnost, a najednou vidí, že dneska je to úplně jinak.

Martina: Vy jste řekl, že mnohé vyvanulo. V loňském roce jste také neslavil 17. listopad, protože jste řekl: „Symboly nám byly ukradeny“. Co se stalo se symboly? A co vyvanulo? Kdy se to stalo?

Václav Klaus: Kdy se to stalo? To se nedá v žádném případě oznámit, že to bylo tolikátého a tolikátého, ve 14 hodin 32 minut.

Martina: Spíše, kdy nastal ten proces?

Václav Klaus: To je proces. Samozřejmě tento proces probíhal, já bych řekl, hned od počátku, kdy samozřejmě někteří byli naprosto nespokojeni s tím, co se stalo 17. listopadu. A nemyslím tím staré struktury. Ty prostě nespokojeny nebyly, ty věděly, že jejich éra skončila, i když leckdo měl pocit, že s nimi pořád musí bojovat. S nimi nebylo třeba bojovat, ty vyklidily bojiště, a problémem komplikujícím náš pochod vpřed po 17. listopadu byli najednou jiní lidé, kteří se starým světem na první pohled neměli bezprostředně nic společného. Takže to je moje zásadní věc, kterou vidím.

Špatně se to vysvětluje studentům, kteří – když mám kurz transformace – mi pořád říkají: „Ale vždyť to ty staré struktury musely strašně brzdit.“ A já jsem říkal: „Ne, ty vůbec nic nebrzdily. Ty přijaly, že jejich éra skončila, a jenom se přikrčily a doufaly, že to přežijí, že jim tu vztyčenou hlavičku někdo nebude usekávat.“ Nebo něco takového. Takže ty brzdou nebyly. Brzdou byli ti, kteří zdánlivě proti starému systému bojovali, kteří si mysleli, že by měl vypadat trochu jinak, ale kteří de facto byli lidmi komunistické éry, a jenom chtěli komunismus s lidskou tváří, a ne náš kapitalismus, trh, svobodu, demokracii.

Martina: Pane prezidente, kdy vy sám jste si uvědomil, že ať děláte, co děláte – ať jste se snažili, jak jste se snažili, a když použiji otřepané „I chyby se dělaly“ – kdy jste si uvědomil, že situace v naší zemi jde jinou cestou?

Václav Klaus: Tak zaprvé bych řekl, že v éře, kdy jsem já měl velkou šanci tuto zemi ovlivňovat, samozřejmě každou vteřinu probíhal nepřetržitý boj o to, abychom novou cestu uhájili, a v každé chvíli byli lidé, kteří usilovali o její zvrat. Takže ne, že by to byla nějaká idylka. Někdo má pocit, že jsme na počátku měli bezvýhradnou podporu médií, lidí, a tak dále, a že to bylo tleskání na náměstích, ale bylo to vždycky daleko složitější. To říkám jasně. A já velmi odlišuji něco, co nazývám: Když jsem já měl přímou šanci, bezprostřední šanci něco ovlivňovat v aktivní politické roli, od doby, kdy tato šance skončila. A myslím, že tato aktivní politická role skončila „sarajevským atentátem“. Od té doby jsem v akční politické funkci nebyl. To, že předseda poslanecké sněmovny a prezident nejsou akční politické funkce, to mnoho lidí prostě nedoceňuje. Takže i když Klaus mohl za všechno, tak já musím tedy říci, že v akční politické funkci jsem byl naposledy před 26 lety, i když je mi připisováno leccos dalšího. A velmi jsem se nedávno usmál při smrti mého docela dobrého známého Henryho Kissingera, když najednou někdo připomněl, že on byl ve svých 100 letech vlivnou osobou, ale že poslední funkci měl před 47 lety. Tak jsem si říkal, že to je docela dobré, 47 a 26.

Martina: A pořád skloňovaný.

Václav Klaus: Skloňovaný byl pořád, protože se pořád snažil něco říkat. Ale odlišnost od přímé akční role do nepřímé, to je veliká změna, a tu jsem prodělal, musím říci, už tehdy.

Snažil jsem se Topolánkovi vysvětlit, že ODS je občanská strana, a ne podnikatelská, stavovská. Ale on to nepochopil a chtěl podnikatelskou stranu.

Martina: Když se podívám na vaši akční roli, tak nemohu nevidět ODS. ODS, kterou jste inicioval, zakládal, a udělal z ní nejsilnější pravicovou stranu u nás. Řekněte mi, jak vám je dnes, když se na svou bývalou stranu díváte?

Václav Klaus: Tak řekl bych, že slovo „inicioval“ je dobré. Já bych ale řekl, že jsem tu stranu vyvzdoroval. Já jsem tuto stranu vyvzdoroval tím, že jsem věděl, že nemůže existovat bezbřehé hnutí zvané Občanské fórum, jehož základním heslem v prvních volbách bylo „Strany jsou pro straníky, ale Občanské fórum je pro všechny“ – směšné heslo – což byl pokus o další Národní frontu, jako tomu bylo za komunismu, možná trošku posunuto nějak jinak. Čili já jsem tuto stranu vyvzdoroval.

Když bylo v roce 2016 pětadvacáté výročí založení ODS, tak člověk, který se se mnou od té doby, od roku 2016 ani oficiálně nesetkal, dnešní předseda ODS Petr Fiala, mě jednou pozval – jednou jedinkrát pozval – na nějakou akci, a to bylo setkání k pětadvacátému výročí ODS. Tak zaprvé tato akce byla směšná. Ale za druhé mě utkvívá víc v paměti dopis, který jsem od něj v této souvislosti dostal, a teď cituji z hlavy, ale podstata tam je: On mi v tom dopise děkoval za přínos k ODS. Mně poděkovat za přínos – to se mi zdá neuvěřitelná drzost, bezbřehá drzost a hloupost.

Martina: Třeba to byla jenom neobratnost.

Václav Klaus: To může být neobratnost, protože on k tomu neměl mechanismus toho spartakiádního cvičení – k těm pohybům rukou – on to musel napsat do dopisu. Ale nevím. K tomu nemám co říci. Takže, co si vzpomínám na ODS? Nevím. Já už k ní necítím vůbec nic, a leckdo mi to má za zlé. Minulý týden jsem byl na setkání s agrární komorou Jihočeského kraje, a tam jsem něco takového říkal, a několik lidí z těch pětadvaceti návštěvníků z toho bylo trochu smutných. Já pořád v ODS zůstávám, nemám co jiného, kam jinam bych se upnul – jiná strana neexistuje. Tak nevím. Já k tomu opravdu už nic necítím. Nula, finito.

Martina: Když jste mluvil o Petru Fialovi, tak jsem si říkala: „Trochu jedovatosti do nového roku se může vždycky hodit“. Ale vzápětí na to se to přestavilo spíše ve smutek. Řekněte mi: V ODS je stále dost lidí, kteří tam byli i za vašeho působení, ať už v čele strany, nebo potom v čele státu. Co se to s ní stalo, když mnozí hovoří, že v některých programových bodech se stala vlastně opakem těch základů, na kterých byla vystavěna?

Václav Klaus: Tak, ODS, jako jakákoliv velká entita – to není pár lidí, to byly desetitisíce buď členů, nebo blízkých voličů, řekněme – prochází v čase transformací s příchodem nových lidí. Prostě se posunuje někam úplně jinam. Já myslím, že radikální transformace číslo jedna, numero uno, proběhla s Mirkem Topolánkem, a radikální transformace číslo dvě proběhla s Petrem Fialou. Je to podobná věc, jako radikální transformace evropské integrace. Ta proběhla jednou v Maastrichtu, Maastrichtskou smlouvou, a podruhé proběhla s Lisabonskou smlouvou, kdy v tom byli zase trochu jiní hráči. Ta strana se radikálně posunula a změnila.

Ten přesun zahájil v každém případě Topolánek. Já jsem od začátku, když jsem Topolánka poznal, a když se on, díky tomu, že se stal členem Senátu, a stal se předsedou senátního klubu, a najednou se velmi brzy, v devadesátých letech, dostal do vedení ODS díky předsednictví Senátu. A já jsem s ním dvakrát týdně seděl na ranních setkáních nejvyššího vedení, a já těžko přežíval – opravdu – jeho způsob chování, jeho argumentaci.

Ale kdybychom to dali do systémových posunů, tak já jsem se mu pořád snažil říkat, že jsme byli založeni jako Občanská demokratická strana s tím, že to písmenko mělo svůj zásadní obsah – i to od konce: S – strana, a ne hnutí. D – demokratická. A i to O – občanská. A já jsem říkal „Mirku, vy chcete přetransformovat ODS?“ To bylo jasné. Jeho přístup: PDS – podnikatelská demokratická strana. A rozdíl mezi občanská a podnikatelská je strašně veliký. Možná ho někteří nechápou dobře, protože si myslí, že „Klaus přece byl pro trh a podnikání, tak proč by se mu nelíbilo slovo podnikatelská“. A já jsem vždycky Topolánkovi vysvětloval, že my jsme fakt občanská strana, že nejsme stavovská strana. My jsme od roku 1918 byli první stranou, obecnou, na pravici, občanského typu, my jsme nebyli stavovská, agrární, či já nevím, jaká jiná, podnikatelská strana. A myslím, že to Topolánek nechápal, a tím to posunul jedním strašlivým způsobem, který já mu nemohu odpustit, a tím se strana začala vyvíjet úplně jinak.

Já přitom pořád vysvětluji a cituji slavný výrok Miltona Friedmana, který možná můžete znát. Ale Milton Friedman, největší pravicový ideolog a politik, slavný ekonom, obhájce trhu – nevím, jaký byl v posledních dekádách větší – vždycky říkal: „I am pro market. I am not pro business.“ A každému říkám: „Chápeš tento rozdíl?“ „Nechápu.“ „Tak to si – sorry – nerozumíme, jestli nechápeš toto rozlišení být pro business, nebo pro market, pro trh, tak nechápeš, holoubku, vůbec nic. Takže to byl první veliký zlom, kdy to vedlo k tomu, že jsem opravdu vydržel ještě několik let, do roku 2008, v roli čestného předsedy ODS.

Ale v roce 2008, v prosinci, někdy 6. prosince – před necelým měsícem 15 let – jsem se na kongresu ODS demonstrativně čestného předsednictví vzdal s tím, že nechci být brzdou ODS, a nechci být pro ně přítěží. A já mám stále větší problém, abych s nimi nějak soucítil, a podobně. Takže to byl pro mě první zlom. A ten byl dokonán druhou Lisabonskou smlouvou, když to tak řekneme, kde z původní evropské integrace nezbylo nic. A z toho nezbylo také nic.

Fiala se přece stal předsedou ODS v momentu – a teď se vedou spory pamětníků, jestli už byl členem ODS, nebo nebyl členem ODS – a nevím, jestli je jeho přihláška do ODS antidatovaná – ale pro mě on členem ODS nebyl. On nebyl členem ODS ještě v době, kdy ho Petr Nečas udělal ministrem školství. Čili, on v ODS nikdy nebyl, a aby se nečlen stal předsedou strany, to je docela revoluční historický výkon, který se málokomu v dějinách podaří. Někomu se podaří založit stranu, která dřív nebyla. Ale jako že by se nečlen stal předsedou? To se mi zdá. A to mi teď umožňuje, abych neanalyzoval detaily – prostě mně stačí tento fenomén: On neměl sebemenší moment žití v místním sdružení ODS, v oblastním sdružení, krajském, možnost prožívat nějaké volby, prožívat debaty, které tam byly. On si udržoval svůj odstup, brněnský odstup od toho, a proto to také vede k tomu, že dnešní ODS s tou starou nemá nic společného. Rozumím řadě členů, kteří v ODS byli už v 90. letech, že neví, kam by najednou šli. Nechtějí dělat měniče kabátu, nechtějí někam rychle odejít, a navíc nemají nic totálně přesvědčivého, kam by odešli. A já jim to nezazlívám, opravdu, přísahám, že ne. Občas, když někoho s nich potkám, tak říkám: „Ježíš, jak to přežíváte? Vždyť vy máte tak bezvadné názory, tak nevím, jak to můžete…“ „No, není jiná cesta. A nebudu pro Babiše, nebudu pro paní Pekarovou Adamovou, a pro Piráty.“ Tomu já rozumím. Ale cesta pohnout s touto zemí to není.

Robert Fico je mimořádná figura, autentický politik a Slovák. Nehraje žádnou zahraniční, cizáckou kartu, a jde mu o jeho zemi. Viktora Orbána, který nechce podlehnout EU-ovství, obdivuji.

Martina: Pane prezidente, vy jste říkal, že už k ODS necítíte nic. Já tam cítím smutek, ale…

Václav Klaus: Ne. Spíš nechci vypadat cynicky, otrle, tak to říkám jemným hláskem.

Martina: To bylo jemné. Pane prezidente, tak ať nevyšleme do toho nového roku další adresné žahavky. Já jsem tady citovala Johna Fitzgeralda Kennedyho: „Musíme si najít čas…

Václav Klaus: To je nějaký váš miláček?

Martina: Ne, jenom ten výrok: „Musíme si najít čas na to, abychom se zastavili, a poděkovali lidem, kteří dělají změny v našich životech.“ Tak není to nic originálního, ale teď, prvního ledna, se zastavujeme, a mě by zajímalo – odložím svůj vděčný sarkasmus – komu byste opravdu poděkoval? Třeba za to, že v minulém roce udělal něco, co ve vás probouzí alespoň plamínky naděje.

Václav Klaus: Ježíš, to je těžká otázka. To jsem měl dostat dopředu, a projít si všechny momenty loňska. Myslíte u nás, nebo ve světě?

Martina: Všechno, co je nadějeplné, se počítá.

Václav Klaus: Dobře. Tak pro mě, v každém případě, nadějeplný je svět člověka, se kterým mám naštěstí dobrou šanci se setkávat, mluvit a vyměňovat si názory, a to je maďarský prime minister, premiér Viktor Orbán. Takže já jsem s ním mnohokrát mluvil, byl i v našem institutu v Praze, byl jsem opakovaně v Maďarsku – jezdím víc do Maďarska, než do nějaké Anglie, Belgie, Holandska, Švýcarska, Španělska, a tak dále. Čili svět, který se mu podařil vytvořit, a jeho vzpírání se podlehnutí tomu „EU-ovství“ – to je, myslím, naprosto obdivuhodné, a obdivuji ho.

On říká, že já jsem pro něj teoretik, jako že se on z toho hodně učí – i z mých myšlenek. Ale já zas obdivuji, že on je úžasný praktik. On se věnuje budování své politické strany, své země, on něco investuje ze svého času do vytváření nových generací. A v Maďarsku to vidí podobně jak on, je v tomto smyslu unikátní postava. A mám bohužel strach, že nám se nic takového nepodařilo. On měl to štěstí, že pronesl svůj slavný projev v Maďarsku při pohřbu Nagyho, oběti revoluce roku 56, když mu bylo nějakých 25, takže on vstoupil do politiky jako strašně mladý, a měl prvotní úspěch. Potom na dekádu, možná více než dekádu, pád, a byl ještě dostatečně mladý, aby se jako mladý znovu do politiky vrátil. Čili, měl dvou-šanci. Ale protože jsem, řekněme, o dvacet let starší než on, tak my jsme tuto dvou-šanci mít nemohli, to nikdy nepadalo v úvahu. A jak já vždycky říkám, abych se pokoušel vstupovat do politiky, a při tom „bidenoval“, abych vypadal jak americký prezident – s těmi pohyby a chůzí, a tak dále – to prostě já dělat nechci, a nebudu. Takže on měl tuto šanci jít do comebacku, návratu, v relativně slušném věku. On se vrátil ve čtyřiceti, a my jsme začínali, tedy aspoň já, rok před padesátkou. Měl určitou výhodu, a on ji zužitkoval, využil, on ji neproflákal, a v tom je naprosto unikátní osobností. Takže to je pro mě jedno pozitivní světélko. Druhé, jestli můžu ještě…

Martina: Určitě.

Václav Klaus: Druhé světélko, taky cizí, je úžasný švýcarský novinář, šéfredaktor týdeníku Weltwoche, Roger Köppel. Jsem šťastný, že ho mohu vídat, a viděl jsem ho v loňském roce opakovaně, a tak dále, jsme v kontaktu a píšeme si, a on tiskne nějaké mé věci, a podobně. To je mimořádný fenomén v dnešním evropském kontextu. Ono to není jenom švýcarské, protože tím, že to je i z německé části Švýcarska, tak on přesahuje do německy mluvící Evropy, neboli do Německa. Myslím, že svůj druhý byt má v Berlíně, není to pouze Curych, a tato druhá osoba – jeho odvaha publikovat nejrůznější texty, autory – je úžasná. A to, jak před necelým měsícem pozval právě Viktora Orbána i mě na takovou velkou akci do Curychu, tak to jsou fenomény, kterých já si velmi vážím.

Martina: Naplnilo vás nadějí i to, jak dopadly volby u našich sousedů?

Václav Klaus: U slovenských sousedů? Já jsem přemýšlel, jestli vzpomenete Wilderse v Nizozemsku.

Martina: Toho vzpomenu určitě také, ale teď mám na mysli Roberta Fica.

Václav Klaus: Robert Fico je určitě z tohoto pohledu, a z toho, co se odehrává na Slovensku, naprosto mimořádná a unikátní figura, a moje přání, které jsem mu poslal před volbami, vyvolalo u nás – mezi našimi příslušníky dnešní vůdčí generace, pětikoaliční, prezidentské i jiné – zděšení. Samozřejmě, u Pokrokového Slovenska, nebo jak se jmenuje, vyvolalo zděšení také. Takže já Fica považuji za autentického politika, nehrajícího si na politiku, ale žijícího v autentické politice. Považuji ho za autentického Slováka, který nehraje žádnou zahraniční, cizáckou kartu, a jde mu o jeho zemi. No, a to je dostačující.

Martina: Vy jste teď řekl: „Který nehraje žádnou cizáckou agendu.“ Mně to připomnělo, že jste řekl: „Spousta lidí u nás hloupě věří tomu, že tato vláda je skutečně jejich vládou a že dělá, co je třeba. Myslím, že není jejich vládou. Je cizí vládou, a vůbec nedělá, co je třeba.“

Václav Klaus: To řekl kdo?

Martina: Vy.

Václav Klaus: To jsem já nemohl říct. Ne takovou chytrou větu… To jste mi ji určitě nějak vylepšila.

Naše vláda je EU-ovská, je na bruselské straně, a podle toho se chová. Není to česká politika pro Českou republiku.

Martina: Tak teď, jak to udělat, abych nevypadala servilně: Cituji vás, pane prezidente. Ale musím to doplnit: „Čí vládou tedy naše vláda je?“ A podle vás to zdatně mlží.

Václav Klaus: Tak, zaprvé, tato vláda je vládou – já vím, že slovo „evropská“ je nesmyslné, proto říkám EU-ovská – je vládou bruselskou na straně jedné. A víc a více ukazuje vládou ukrajinskou na straně druhé. Já jiné jejich priority prosazované v realitě prostě nevidím – a to není česká politika pro Českou republiku. Já myslím, že tito lidé tu autentičnost – Ficovu autentičnost vůči Slovensku – tak podobnou autentičnost vůči Česku, vůči naší zemi, prostě nemají, a podle toho se také každodenně chovají, a dávají nejrůznější výroky. Že jsou mezi nimi extrémy typu paní Černochové, pana Síkely, to je věc druhá, ale já myslím, že celá tato garnitura, jako celek, necítí žádný autentický český zájem.

Martina: Pane prezidente, čím to, že jim to prochází? Většinou – abych navázala – funguje jakási společenská smlouva: Lidé, máte se dobře, máte auta, domy, levné energie, levné pohonné hmoty, a na základě této společenské smlouvy budete zticha, a my budeme dělat to, co uznáme za vodné. Ale jak to, že to funguje i v okamžiku, kdy už to takto vůbec nefunguje?

Václav Klaus: Já rozumím slovu „společenská smlouva“ a vím, že v diskusích tohoto typu se často používá, částečně se vede diskuse, jestli je tato smlouva explicitní, nebo pouze implicitní. Já tento pojem, a užitečnost tohoto konceptu, nesdílím, a myslím, že je to určitá fikce, že něco takového existuje. Já myslím, že spíš jde o to, že lidé se zaprvé mají evidentně pořád ještě výrazně lépe, a pořád na ně žádný opravdu fatální tlak nenastal. Já vím, že teď někdo bude obracet oči v sloup, a řekne, že ví o někom, kdo přemýšlí, jak zaplatí po Novém roce zvýšení třeba vodného a stočného – abych jmenoval poslední věc, která tady v Praze vznikla – a teď můžeme jmenovat padesát devět věcí. To je sice pravda, ale nezlobte se, jdete kolem nacpaných, přeplněných parkovišť u všech obchodních domů, a nejen v Praze, ale po celé republice. Já myslím, že pořád ještě náraz na nějaké výrazné omezení životní úrovně nenastal, pořád tam byl jistý polštář, který způsobil, že to nebyl tvrdý náraz. Pořád ještě je to náraz pro drtivou většinu lidí relativně měkký. Takže odpor nejen vůči tomuto přímo bezprostředně politickému režimu – ale vůči systému v obecnějším slova smyslu, který je daný jak politicky, tak ekonomicky, i zahraničně politicky přes Evropskou unii – myslím, že odpor k tomu u nás ještě zdaleka není.

Já vím, že se lidé vztekají, ale nespokojenost je konstantou lidského života. Kdy se tato nespokojenost přemění v odmítání, to já myslím, že je ještě strašně dlouhá cesta. A tím někoho zklamu, protože on má pocit, že je totálně frustrován a totálně nespokojen, a teď mu Klaus říká, že ještě není. Já myslím, že ještě není nespokojen. Prostě já nevím, jestli už jsme o tom jednou s vámi nemluvili? Ale já to vždycky porovnávám s komunismem, s érou komunismu: Když takhle vyjádřím pesimismus, tak oni mi říkají: „Vždyť komunismus padl, tak proč by nemohlo toto, v čem žijeme, padnout?“ A jim na to říkám. „OK. Ale dejme tomu správnou časovou dimenzi. Dejme tomu časovou dimenzi. Vy myslíte, že jsme v roce 1987, a 89. už ťuká na dveře, nebo myslíte, že jsme v roce 74, nebo 64, nebo eventuálně 51?“ A lidé začnou říkat – já vám ocituji z jedné SMSky, jestli můžu? Smí se to v tomto pořadu?

Martina: Smí se to.

Václav Klaus: A tak musím prásknout, kdo to udělal – udělal to Petr Hájek. Ten mi poslal SMSku, předvánoční, hezkou, a řekl tam to a to, a také větu: „Jsem historický optimista…“ – to je bezvadná věta, protože má pocit, že já nejsem dostatečně optimistický – „protože vidím, že nakonec všechno dobře dopadne.“ Na to já bych kladl otázku: „Nakonec? Co myslí tím nakonec? Kdy to je? To jsme v roce 87, nebo eventuálně 51?“ A on mně v té SMSce odpověděl. Odpověděl mi, že to nakonec všechno dobře dopadne: „Ale to je nejspíš daleko za horizontem našich pozemských existencí“. No, musíte uznat, že jste si tady našla dva citáty z Kennedyho, a já nevím z koho, a tohle je také citát, který by měl být zaznamenán historicky: „Daleko za horizontem našich pozemských existencí“.

Martina: Dobře to dopadne, jenom u toho už nebudeme.

Václav Klaus: To my, ekonomové, sice odmítáme Keynese, ale jsme si vědomi, a citujeme jeho slavnou větu: „In the long run we are all dead.“ – V dlouhém období jsme všichni mrtví. Po smrti. Tak Petr Hájek to řekl jinak. Ale to není můj pesimismus toto připomínat, jenom myslím, že tomu musíme dát správnou časovou dimenzi: Zítra to nebude.

Italské premiérce Meloniové prý vyhrožují zrušením všech peněz z EU pro Itálii. Ona se bojí, že by pak v Itálii nepřežila ani den, a tak couvá a akceptuje jejich podmínky.

Martina: Dobře, druhého ledna to ještě nebude. Myslím si, že vy jste zvyklý mít pravdu. A máte ji i v tomto případě, určitě i tentokrát. Ale pane prezidente, vy jste tady říkal: „Plná parkoviště, pořád ještě nepřišel ten náraz, který by nás Čechy donutil rozhlédnout se kolem, a podívat se pravdě do očí.“ Ale zároveň jste vyzdvihoval Maďarsko, Orbána, a tam je vlastně i velmi podobná visegrádská minulost. Vzpomenuli jsme Slovensko, rovněž bych řekla velmi podobná, a přesto, navzdory progresivistickému táboru, na Slovensku zvolili Roberta Fica. V Nizozemsku se také nemají ještě tak špatně, a přesto vyhrál Geert Wilders, což je strana, kterou liberální média neustále označují za krajně pravicovou. Takže proč někdo tento náraz potřebuje, a někdo, některé státy, ne? A jak jsem zmínila, právě třeba s Maďarskem a Slovenskem máme poměrně dlouhou společnou historii?

Václav Klaus: Slůvko k Wildersovi: Mimochodem, byl tady v našem institutu před x lety. Byl to člověk – vím, že co píší liberální média. je nesmysl, ale přesto to na něm trošku ulpí, musím se k tomu přiznat – neuvěřitelně racionální, ještě daleko víc, než já bych si myslel. I když nevěřím, co o něm píší soudruzi z Respektu, a podobných plátků. Takže byl pozitivní, a od té doby jsme byli docela v kontaktu s jeho hlavním speechwriterem, což je člověk, který je absolutně našeho vidění. Kdyby tady teď s námi seděl, tak podepíše každé slůvko, které tady je. Takže to k Wildersovi. Takže bude velmi zajímavé, co se mu podaří v Holandsku udělat. Já mám strach, že se nakonec všichni domluví proti němu, a dopadne to zase – kdo ví jak. Vidím, jak to dopadá v Itálii s Meloniovou. Tak jenom držme palce, aby to u Fica dopadlo dobře.

Paní Martino, já prostě pořád žiju s jednou nezapomenutelnou vzpomínkou někdy z prvních nebo druhých senátních voleb. Já Senát odmítal a odmítám ho, považuji za chybu, že jsme ho zavedli, ale vím o jednom městě, malém, okresním, v severních Čechách, kde, když sedíte, a sledujete jako předseda politické strany se svými nejbližšími v televizi výsledky voleb, tak jste rádi, když tamhle se to blíží tak, a tamhle onak. A je opravdu jedno místo, kde ODS ve volbách měla 49,9 procent v prvním kole. A teď se možná pletu, možná to nebyly senátní, možná to byly komunální – asi to byly komunální – 49,9 procent – a tam radost v sále, protože to byl jeden z nejlepších výsledků vůbec, který ODS v tu chvíli v naší republice dostala. Do druhého dne se těch 50,1 procent domluvilo, a v následujících čtyřech letech se ODS nedostala do městského zastupitelstva. Takže já mám strach, opravdu, protože to je nehynoucí vzpomínka. Kdyby to nebylo 49,9 procent, tak by o tom nemělo skoro smysl mluvit, ale ano, v tom severočeském městě v Libereckém kraji u Krkonoš to prostě dopadlo takhle.

Takže já mám hrůzu, co se stane na Slovensku, co se stane v Holandsku. Nejsem takový velký optimista – ale možná, že bych být měl. Mám strach, že tam těch 50,1 – ač jsou totálně protikladné politické strany – nakonec může zvítězit, protože soudruzi z Evropské unie jim pohrozí. To, co se děje s Meloniovou, je tak – a nebudu říkat, který z evropských politiků mi řekl, že s ní mluvil, já jsem ji neviděl – že ona vzdychá, a říká: „Oni mi vyhrožují, že zruší všechny peníze, které se posílají z Evropské unie do Itálie, a to já pak nepřežiju v Itálii ani den. A tak prostě couvám, a akceptuji jejich podmínky.“ Já osobně tento výrok nemám od ní, ale mám to od autentického člověka, jehož jméno je zbytečné prozrazovat, od autentického člověka, který s Meloniovou celý večer seděl, a povídali si o tom. Takže uvidíme, co bude na Slovensku a v Holandsku.

Martina: Tak to by vlastně vysvětlovalo Meloniovou před volbami, a Meloniovou po volbách.

Václav Klaus: Já ji vůbec nevidím, že by po volbách existovala. Tedy aspoň nejsem možná pozorný pozorovatel, ale díky svému vztahu k Itálii přeci jenom Itálii vnímám více než Španělsko, nebo někoho takového.

Martina: Pane prezidente, vy když jste tady uváděl příklad toho severočeského městečka, 49,9, a vzápětí na to je během následujících let dokázali naprosto vytěsnit, to je věc, která mi vrtá hlavou, i když se tady bavíme o nejrůznějších ideologiích. Tak čím to je, že konzervativci se takto spojit nedokážou, zatímco tyto takzvané liberální ideologie, ačkoliv spolu nemají vůbec nic společného, dokážou – ať už ve volbách, v programech, v pětikoalicích – najednou táhnout jako jeden muž? Řekněte, co to je za prokletí konzervativismu?

Václav Klaus: To je velmi přesný postřeh, ale já bych k tomu uvedl dva argumenty. U mě nezapomenutelně zůstal výrok Nixona, někdy v roce 1972 byly volby v Americe, a Nixon si vzdychal – a to jsem četl tehdy, ne teď, ne, když jsem vstoupil do politiky – že jako republikánský prezident nemůže dostat nikoho do vlády. Republikánskou stranu, tedy pravici. Dneska už bych si to o americké republikánské straně netroufl říct. A on to vysvětloval takto: „Republikáni jsou lidé, kteří jsou pragmatičtí, pracovití, chtějí si vydělávat, chtějí žít aktivním životem, nechtějí se schovat do vládních funkcí, nechtějí zůstat v politice, jsou ochotni nás volit, ale nejsou ochotni do politiky vstoupit.“ Ve snu by mě v roce 72 nemohlo nikdy napadnout – to byl počátek velmi sílící normalizace – že někdy budu v politice a že vůbec výroky tohoto typu pro mě jsou nějak relevantní. To by mě napadnout nemohlo. Nicméně mně tento výrok utkvěl v paměti, a já si ho nekonečně pamatuji. Tak to je první půlka vaší odpovědi, tedy odpovědi na vaši otázku. Prostě konzervativci, a ta pravice, se prostě na tyto funkce opravdu dívají jinak.

Druhá moje obrovská zkušenost je z mých několika let intenzivního kontaktu s AfD, Alterative für Deutschland v Německu, kdy jsem byl jedním hlavním řečníkem na jejich kongresech, jezdil i na jejich volební kampaň a mluvil před plnými sály, tak plnými, že v Česku už jsem takhle plné velesály neměl. A teď šlo samozřejmě o to, aby našli nějakého spřáteleného člověka na západoevropské politické scéně. A já vám prohlašuji, že se nemohlo najít. Angličtí konzervativci by se nezašpinili s mimoparlamentní, nebo za extrémisty považovanou stranou. Náš osobní přítel Nigel Farage, se kterým jsem o tom nejednou mluvil, by se tím nechtěl zašpinit, zřejmě měl strach, že by mu to angličtí voliči připsali k negativnu. A takto mohu citovat všechny západoevropské politické strany tohoto typu, které si v podstatě myslely názorově skoro totéž. To pro mě byla obří zkušenost. V jednu chvíli, ale po strašně dlouhé době, to prolomila Marine Le Penová, která se najednou začala trošku s AfD stýkat. Vinno bylo AfD, i tyto strany. Ale tato zkušenost, kde mě nakonec měli na svém kongresu jako hlavního řečníka z Východu – pro mě to byla dobrá pozice, ale netěšící mě – to je hrozné poučení.

Ukrajina rychle pochopila smysl ruského kroku 24. 2., kterým bylo zabránit vstupu do NATO, a denacifikace Ukrajiny. Ukrajina byla připravena to akceptovat, ale to se Západu nehodilo.

Martina: Vy jste to vlastně i tak mimoděk zmínil s Geertem Wildersem, že ačkoliv jste věcem, které se o něm píší, nevěřili, přesto to ulpí. A když tady mluvíte o AfD, když jste zmínil Marine Le Pen, když tady zmíníte Wilderse, tak to, že je někdo označen za krajní pravici – za krajní pravici je označen prakticky každý, kdo není nadšeně, vysloveně, proaktivně proevropský – tak to ulpí, a člověku se nechce být ostouzen, nechce být považován za krajní pravici, která má u nás velmi neblahé konotace z historie.

Václav Klaus: Tyto nálepky jsou hrozné, hrozivé.

Martina: A funkční.

Václav Klaus: Na AfD žádná krajní pravicovost prostě není, to je úplný nesmysl. Je to odmítání některých věcí. Jestli AfD odmítá euro, to s pravicovostí a levicovostí nemá žádný vztah. A co to je krajní pravice? Že například v některých organizacích AfD, v některých zemských organizacích, mají, zdá se, nějakou větší pozici sudetoněmecké skupiny, kterým se nelíbí to, co se stalo po druhé světové válce, a oni by dějiny druhé světové války chtěli přepsat. Bylo to x akcí, já jedu na předvolební mítink – teď nebudu říkat zbytečně, abych ta města neprovokoval – prostě do miliónového německého, nebo půlmiliónového města, a říkají mi: „Ale pozor, tady je silná skupina, která na vás bude chtít útočit za Benešovy dekrety.“ A já říkám: „To mně vůbec nevadí. Já jim to rád vysvětlím – nemilosrdně a smrtícím způsobem.“ Opravdu, tam v průběhu dvou a půl hodinového mítinku, když dominuji v sále, tak se pak přihlásí jenom přikrčený človíček, jemným hláskem se přihlásí a chce se zeptat, jaký je můj vztah k Benešovým dekretům, a tak dále. A já toho využiji ke čtvrthodinové plamenné řeči: „Kdyby nebylo vašeho Hitlera, tak nevznikly žádné Benešovy dekrety. A vůbec o tom nemluvme.“ Ani slovíčko nenastane, nenastane replika, a tak dále. Čili, s těmito lidmi se musí mluvit, a tyto nálepky se musíme pokoušet odstraňovat. Nevím, co jiného.

Martina: Pane prezidente, určitě se budu ptát za mnoho lidí, když je bude pro příští měsíce zajímat, kdy a jak, podle vás, skočí válka na Ukrajině? Je to důležitá věc, která dmýchá nejenom evropskými událostmi.

Václav Klaus: No, ne. Kdybych to věděl, tak bych byl mistr světa, a zasloužil bych Oskara, Nobelovu cenu, a nevím, Grand prix.

Martina: Nobelovy ceny se za ukončování válek už neudělují.

Václav Klaus: Tak za jednu válku se udělily – Kissingerovi, blahé paměti. že?

Martina: To už je dávno.

Václav Klaus: To je. Tak Nobelova cena je stále víc legrácka, prostě už jsou vyčerpány osobnosti, a dává se to irelevantním lidem. Je to stejné, jako jsem to zažil s udělováním státních vyznamenání. Václav Havel měl idylickou pozici, kdy tady půl století nic takového nebylo, takže se státní vyznamenání udělovala snadno, protože byla naakumulována hromádka lidí, kteří si něco takového mohli zasloužit, ale už za mě to bylo strašně těžké. A já jsem si ťukal do čela nad spoustou Zemanem vyznamenaných lidí. Ale přiznávám, že to je těžké, a chudák dnešní pan prezident,ten to bude mít ještě těžší. To se brali lidé, kteří byli významní ve svých činech a oborech, a pak už se přichází na méně významné, a potom už nejméně významné. A my jsme měli vždy pana doktora Weigla, který jako kancléř říkal při našich nekonečných poradách, komu dát vyznamenání: Pozor, pozor. Počkejte, počkejte. Teď jste všichni pro, ale já budu ohlašovat, že vyznamenání to a to dostává ten a ten za… A prosím vás – řekněte mi, za co? Za to, že byl zavřený za fašistů, nebo za komunistů? To není žádná zásluha, to nic neudělal. To já vůbec nejsem schopen říkat.“ To byl pro nás velmi významný budíček, protože spousta lidí říká, že trpěl. To není na vyznamenání, že někdo trpěl. Ale to jsme utekli…

Martina: Z bojiště jsme utekli do Vladislavského sálu.

Václav Klaus: A vy jste se ptala?

Martina: Na Ukrajinu. Já na to možná půjdu ještě trošku jinak, protože jsme se shodli, že jsme četli stejný rozhovor, kde švýcarský plukovník Jacques Baud, který po roce 2014 pomáhal v rámci NATO ukrajinské armádě při reformách, ve zmíněném rozhovoru v ECHU řekl, že první snahy o mírovou konferenci ze strany Ukrajiny, pouhý den po vypuknutí války, překazila Ursula von der Leyenová s tím, že Ukrajina dostane od Evropské unie 450 miliónů euro na zbraně, a bude bojovat. A druhý pokus zastavil o něco později tehdejší britský premiér Boris Johnson. A já bych se tedy – když už nedokážeme predikovat, kdy tato válka skončí – vás aspoň chtěla zeptat: Proč? Proč Evropa, potažmo Západ, zabránil uzavření nějaké mírové dohody?

Václav Klaus: Tak zaprvé, dobře, že jste ocitovala ten rozhovor v ECHU, Jacques Baud – nevím, jak se vyslovuje – myslím, že je to spíš německý Švýcar, než francouzský Švýcar. Nevím.

Martina: Musela bych ho teď vygooglovat. Nevím.

Václav Klaus: To je jedno. Ale já jsem veliký rozhovor s ním četl o pár týdnů dřív, než vznikl rozhovor Kaisera v Echu, právě u mnou zmiňovaného Rogera Köppela ve švýcarském Weltwoche a byl jsem úplně fascinován a nadšen tímto rozhovorem. Při tom je pikantní, že to je člověk, který ve vojenství prožil 30 nebo 40 let, a vyvrcholilo to tím, že ještě vyučoval ukrajinské vojáky. To je naprostý paradox. Jeho kritika zacházení Evropy a Západu s Ukrajinou je smrtící, já bych každému tento rozhovor dal jako povinnou školní četbu. A o tom, že jednu věc udělali tehdy Leyenová s tím podivným Borrellem – ale mně utkvěl více v paměti Boris Johnson, který tam přijel jako fanfarón, šílenec, udělal tam hysterii a skončil ve vládě. To je úžasná věc. Mimochodem byl pozván, aby pronesl nějaký projev v Austrálii při udělování nějaké ceny – ne jemu. A já jsem četl zrovna někdy předevčírem v Kvadrantu online neuvěřitelně smrtící článek o Borisi Johnsonovi, který říkal, že tam vypadal jako blázínek, který šaškuje, a má přehršli vtipů, kterými obveseluje publikum, ale k věci tam nebylo ani slovo, a tak dále. To jen tak vsuvka. Úžasný článek o Borisi Johnsonovi.

Já myslím, že Ukrajina opravdu rychle pochopila smysl ruského kroku 24. února, který – jak říká tento Baud – měl prostě zabránit vstupu do NATO, a jak oni říkají, denacifikaci Ukrajiny. Já myslím, že Ukrajina pochopila, a pořád to někteří nechápou, že cílem tehdejší akce vůbec nebylo obsadit Ukrajinu, nemluvě o tom táhnout za Ukrajinu ještě někam dál do Evropy. Prostě Ukrajina, myslím, že byla připravena tuto věc akceptovat a udělat. A to se samozřejmě Západu nehodilo do krámu, to se nehodilo do krámu Americe. Johnson byl vždycky mimo. A Leyenová? Nevím. O té se neodvažuji říct vůbec nic. V tom článku je analyzováno, že tato chvíle se propásla. A propásla se i druhá chvíle, to je Erdoganova iniciativa, turecká iniciativa, která je myšlena podobným způsobem a která také byla na spadnutí.

Nicméně všichni přeci dobře víme, že to není válka Ruska s Ukrajinou, že to je válka Západu s Ruskem, a proto o tom, jestli bude nebo nebude, nerozhoduje Zelenskyj. Ten, myslím, je opravdu jenom maňásek v rukou někoho. Takže spekulovat o tom, kdy tato válka skončí – to se ptejte ve Washingtonu, případně v Bruselu, možná že i s Cameronem znova v Londýně. Ale jinak mě se na to ptát nemá smysl. Analýza tohoto švýcarského, opravdu mimořádně kvalitního a kvalifikovaného člověka, která zpochybňuje, že Západ má dostatek zbraní, které tam může dodávat, a také o tom, jak dlouho už žádné zbraně neměl, a proto si bral z východní Evropy bývalé zbraně Varšavské smlouvy, a sám je dával na Ukrajinu, a že i to se vyčerpalo. To je, myslím, pozoruhodná analýza tohoto člověka.

Viktor Orbán při hlasování o Ukrajině odešel na kávu s vědomím, že nakonec ke vstupu Ukrajiny do EU stejně nedojde

Martina: Evropská unie rozhodla v polovině prosince, že zahájí přístupové rozhovory s Ukrajinou a Moldavskem. Pokud vím, tak Viktor Orbán byl v té době poslán na kávu. Myslíte, že to bude další rozbuška?

Václav Klaus: Ne. Já myslím, že hlavně Orbán už má tolik střetů s Evropskou unií, že neměl pocit, že má tento střet zesílit. To je můj soud. Já jsem s ním o tom nemluvil, ale můj soud je, že odešel dobrovolně na kávu s vědomím, že mezi tímto proklamativním vyhlášením, a vstupem té země do Evropské unie je nekonečný prostor. A myslím, že všichni, kdo vnímáme pokusy Turecka přiblížit se k evropskému integračnímu procesu, tak víme, že Turecko prvně přihlášku podalo ne do EU, ale tehdy do EHS v roce 1958, takže jim to dnes trvá 65 let, a pořád v EU ještě nejsou. Takže já bych tipoval, že Orbán spekuluje, že k tomuto vstupu nedojde.

Ale u čeho jsme: Mně to připomíná konec 90. let, naše přihlášení, mnou, jakožto předsedou vlády, zaslaná přihláška do Evropské unie. A tehdy? Že a jak nejsme připraveni, jak nemáme tohle, že nejsou vyřešeny vztahy k těm a oněm, a není dořešená rómská problematika, a není to, a tak dále. A v tu chvíli propukly nové boje, opravdu boje, že se střílelo v Severním Irsku – jestli si na to ještě někdo pamatuje. A já vím, že jsem tenkrát byl na nějakém summitu EU – nemyslím při jednání – ale v kuloárech jsem říkal: „Vážení, když vidím podmínky, které nám kladete na vstup do Evropské unie, tak jak vidím situaci v Severním Irsku, tak mám pocit, že budeme muset v jižních Čechách, nebo na severní Moravě, rozpoutat nějakou válku, nějakou občanskou válku, a pak k tomu možná vy přihlédnete, a vezmete nás do Evropské unie rychle.“ Já myslím, že tím vyjadřuji naprosto všechno. To je legrácka.

Martina: Pane prezidente, čím častěji se bavím s různými ekonomy, tak dostávám ze začátku překvapivou, a teď už velmi často podobnou odpověď na to, co s tím. A já se ptám na ekonomiku, a přesto mi ekonomové odpovídají: „Mějte dobré vztahy s rodinou. Pěstujte přátelství. Živte malé ostrůvky pozitivní deviace.“ Řekněte mi: Myslíte si, že se skutečně dostáváme do ono baťovského, že to, co jsme si zvykli nazývat ekonomickou krizí, je hluboká krize mravní?

Václav Klaus: To jste asi mluvila se špatnými ekonomy.

Martina: Neříkejte. Já jsem četla i…

Václav Klaus: To jste si měla vybrat nějaké jiné.

Martina: Četla jsem i vašich šest bodů k revitalizaci společnosti, a to: „Jsem přesvědčen, že se musíme vrátit k myšlenkám, které se osvědčily v minulých staletích. Musíme odmítnout myšlenky a postupy spojené s pandemií genderismu“.

Václav Klaus: To je něco úplně jiného než věnovat se zapalování vánočního světla.

Vláda totálně degradovala náš ekonomický systém a rozvrátila trh. To už nejde spravit nějakými reformičkami, ale jen zásadní změnou systému.

Martina: „Musíme pokračovat v obraně tradiční rodiny muže a ženy. Musíme bránit základní…“ Já bych tam našla spoustu styčných bodů.

Václav Klaus: To, že tyto věci dělat musíme, je naprosto jasné. Ale to zrovna není můj obsah ekonomického poselství dnešní zemi. Podívejte, mé poselství je, že neexistuje vymanit se z chronické stagnace české ekonomiky žádným kouzlem, žádným Fialou, žádným Síkelou, a tak dále. Dokonce, jako ekonom, který přísně rozlišuje ekonomický systém od hospodářské politiky – jestli neekonom elementárně rozumí rozdílu – hospodářská politika se dotýká parametrů systému, ale ne podstaty systému.

Já teď připravuji větší, rozsáhlejší text, který je tak dlouhý, že nikde nevyjde, takže musí vyjít jako knížka, a říká: „Dostali jsme se do situace totální degradace našeho ekonomického systému, totálního potlačení a rozvrácení trhu, že není jiné cesty než opět provést zásadní změnu systému.“ Jestli jí máme říkat transformace, nebo něco takového – ale žádná reformička k tomu v žádném případě nemůže stačit. Trh je tak poškozen, a tak poničen, že jestli Síkela bude dělat to, či ono, nemá vůbec žádný vliv. Takže…

Martina: Promiňte, ale mluvíte výhradně o Česku, nebo obecně – Západ?

Václav Klaus: Mluvím do jisté míry o Česku, ale mám pocit, že to je jev obecnější. Nicméně u nás má specifické rysy, a dopadá to hůř, díky historickým, strukturálním, geografickým, a dalším různým souvislostem. Nejsme u moře, nemáme ropu, nemáme zemní plyn, jsme nejvíc industrializovanou zemí Evropy, a máme špatnou demografickou strukturu, a tak dále. Můžeme teď jmenovat řadu strukturálních parametrů, které způsobují, že to na českou ekonomiku dopadá hůř, než na některé jiné. A myslím, že takovou vládu, jakou máme my, žádná jiná srovnatelná země kolem nás prostě nemá. Takže to je specifičnost. Jsem přesvědčen, že musí dojít k zásadnímu posunutí systému.

A tím se můžeme dostat k další otázce: Jaký je předpoklad, aby došlo ke změně systému? A to znamená, že na to nestačí ekonomický systém, takže se musí stát něco s politikou. A jestli zase politice stačí parametrická změna, nebo změna politického systému? To jsou všechno hlubší otázky. Proto vám nikdo nemůže odpovědět triviálně, a říci: Udělejme tyto tři kroky, a bude všude mír, děti si budou mít kde hrát. Ne, takhle to bohužel není. Pesimismus.

Jestli chcete přirovnání pro neekonomické posluchače, tak se mi strašně zalíbil text špičkového amerického ekonoma ze Stanfordské univerzity, Johna Cochrana, který mluví o fatálním, fundamentálním poškození amerického ekonomického systému. Já bych si o Americe tyto soudy netroufl takto silně udělat, o české ekonomice si je troufnu. A on řekl hezkou větu, že americká ekonomika se stává Gulliverovskou, nebo Gulliverovou ekonomikou. A ve článku, který vyšel v časopise Hoover Digest, mají vždycky takové explicitní karikatury a obrázky, a tam je mocný Gulliver ležící na loži, který je převazován tisíci provázky, a je těmito maličkými, slaboučkými provázky naprosto znehybněn. Ale tyto malé, slaboučké provázky stačí. To je ta ideologicky vznikající ekonomická regulace, která je evropského, a českého původu. A ten náš Gulliver je možná méně svalově vybaven než ten americký, ale také by se mohl hýbat, kdyby nebyl svázán tisíci těmito provázky, nebo řemínky, z nichž zdánlivě žádný není tak fatálně velký, že by bylo možné říci, že tento odstraníme, a všechno bude vyřešeno. Což by lidé chtěli slyšet. A proto by od člověka mého typu chtěli jasný návod: Jak co udělat, změňme toto. A já vždycky zklamávám, že jim tuto konkrétní věc neřeknu, protože to je těch tisíc provázků, které Gullivera nemilosrdně obtáčejí, a Gulliver, ač je stokrát mocnější než každý jednotlivý provázek, se ani – jak znáte určitě z pohádek – nehne.

On to řekl o americké ekonomice, a já myslím, že to x násobně více platí o ekonomice evropské, a ještě násobněji o ekonomice české. Takže neočekávejte od žádného bystrého ekonoma, že vám řekne: „Zítra udělejte tohle, a pozítří tohle.“ To chce absolutní změnu. A tím se dostáváme k tomu, k čemu vy jste mě trošku naváděla, že to vyžaduje změnu myšlení, změnu dívání se na svět. A já k tomu vždycky dodávám, změnu míry spokojenosti, nebo nespokojenosti, s naším dosavadním životem. Pokud mám pocit, že se ještě pořád čeká před vchodem do obchodního domu, že už nejsou vozíčky, protože už je tam tolik lidí, že už to těmi vozíčky regulují, no tak to pak ty provázky budou působit do nekonečna.

Nevěřím, že se naše ekonomika v příštím roce pohne radikálně dopředu

Martina: Myslíte, že nám dorůstá další Gulliver? Protože právě dnes, prvního ledna, se novými členy BRICSu stává dalších šest zemí: Argentina, Egypt, Írán, Etiopie, Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty. Přitom polovina z těchto zemí byla, nebo jsou, dlouholetými spojenci Spojených států amerických. Je to nový Gulliver, a ukázka přeskupování světa do nových mocenských ekonomických bloků?

Václav Klaus: Určité přeskupování světa reálně nastává – fakticky. Známé úvahy o tom, kolik měly procent USA na světovém HDP v roce tolik, tolik, tolik, kolik Evropská unie, a tak dále – to je samozřejmé. Prostě ekonomická síla se radikálně změní. Já ta čísla nebudu tahat z paměti, myslím, že jsou všeobecně známá. Pokles významu, že Evropská unie už poklesla na polovičku, nebo kolik to bylo před nějakou dobou. Teď je jasné, že toto přeskupování je.

Myslím, že je dobře, že přizvali další země mezi BRICS země, čím více těchto kroků se odehrává, tím určitě lépe. Ale na druhé straně bych to nepřeceňoval: Toto seskupení je velmi volná struktura, málo definovaná, málo zavazující, a tak dále. Ale že tyto země mohutní, že jsou více a více sebevědomé, to je určitě pravda, a posun existuje. Ale to jsou posuny, které opravdu – vy se jich dožijete, a tady váš zvukař možná ještě spíš, ale já určitě ne.

Martina: Historikové si prý přejí k Novému roku: „Tak aby ten nový rok nebyl historický.“ Myslíte si, že nás čeká historický rok?

Václav Klaus: Tak něco se v něm musí stát. Myslím, že ukrajinská válka se musí někam posunout. Kdybychom vzali střídmé analytiky, kteří nám říkají, že Ukrajina už prohrála a že výsledek už je jasný – nevím – kdyby to náhodou byla pravda, tak myslím, že se s tím Západ nespokojí, a udělá něco dalšího. Nezmínili jsme Gazu, Hamás a Izrael – to je tikající bomba. To není přeci otázka souboje Hamásu a Netanyahua, to je otázka arabského světa s Izraelem, a obecně nevyřešitelné situace, která tam nastává. Jaká bude rozbuška k něčemu dalšímu? Nevím. Přece ty šílenosti, které vidíme se statisíci lidmi v Gaze, přesahují všechny naše známé zkušenosti, které jsme v životě zažívali. Nedávná zpráva, že Izraelci zastřelili dvě propuštěná rukojmí, je úplně ďábelská věc. Kvůli rukojmím se tyto akce dělají. Takže to nemůže mít dobrý konec. To já mám strach. Nevím. Izraelská situace pokračuje už dlouhou dobu. Takže jestli to bude všechno vyřešeno, nebo nebude? Nějaké věci musí být, musí být vyřešeny.

Já nevěřím, že se naše ekonomika v příštím roce pohne radikálně dopředu, a všímám si, že někteří prognostici – nevím, kde berou své křišťálové koule – říkají, že ekonomika ani v roce 2024 nebude růst. Já tyto odhady o tom, že ekonomika roste, poklesne o 0,3, a pak změní prognózu, že poklesne o 0,5… Mně, statistikovi a ekonometrovi, který si hraním se statistikou a ekonometrií strávil minimálně dekádu svého života – vím, že toto za desetinou čárkou je neskonale jemnější výrok, než jejich modely a prognózy vůbec mohou říkat. Mně prognostik může říkat, jestli to bude plus nebo mínus, ale posunovat prognózu z mínus nula tři, na mínus nula pět, je žert, za který bych tomu člověku nedal ve škole zápočet, za takovýto výkon. Takže, že ekonomika asi nebude růst, a tudíž se neodvalí břemeno dluhu, který tady u nás je, a tlačí a tlačí, a bude víc a víc. To je také jasné. Nevím. Lidi jsou. Lidé pracují. Lidé chodí do práce, i když jich víc a víc chce mít home-office, a do práce nechodit. Takže to je další fatální téma, které by bylo na jiný rozhovor, než je tento. Nevím.

Martina: Když vezmeme celou globální politiku a ekonomiku, podíváme se na to, co nás možná může v tomto roce čekat – protože ještě do toho mohou vstoupit další a další proměnné – tak mi z toho vychází zase jenom jednoduchá věc, jako třeba vaše apoteóza hloučků: Vytvářet skupinky, vytvářet ostrůvky lidí, kteří přemýšlí, diskutují, obohacují se navzájem, a možná zkouší na sebe nabalovat další a další. Nezní to moc ekonomicky.

Václav Klaus: Ne, to je naprosto povinnost a nezbytnost. Myslím, že úkolem každého z nás je tyto hloučky zvětšovat. My dobře všichni víme, že politická strana, a to je moje obří zkušenost s mou ODS, prostě politická strana není bratrstvo, které se o půlnoci sejde, řízne se do zápěstí a krví napíše nějakou smlouvu. Politická strana je seskupení lidí, kteří nejsou kamarádi, kteří nemají důvod být kamarádi, kteří prostě mají důvod se shodnout, že zastaví nějakou obdobnou politickou, ekonomickou ideologii. To ano. Ale s kamarádšoftem, a s názorem na detaily, to nemá vůbec nic společného. Takže mám strach, jestli my se v těch hloučcích příliš – a to platí pro mě určitě, to někomu nekážu moudro – jestli si moc tyto hloučky neuzavíráme. Jestli nechceme být papežštější než papež, takže když se tenhle dívá jinak na to či ono, tak my už říkáme: „S tebou nikdy!“, a tak dále. To je zkušenost životní. Ale to, že v politické straně máte lidi, se kterými byste nikdy nechtěli jít na pivo, to je obří zkušenost. Ale to není důvod, aby s vámi nebyli v politické straně, a tedy potencionálně ve stále větším hloučku.

Martina: Pane prezidente – vaše novoroční přání?

Václav Klaus: Přání, aby tyto hloučky byly větší a větší, a aby si lidé uvědomovali, že stojí za to se v nich angažovat.

Martina: Pane prezidente, já vám přeji, aby se vaše přání plnilo, protože to je v zájmu nás všech. A přeji, abyste byl zdráv, aby se vám dařilo a aby se naplňovalo to, čím se vždy v Kupředu do minulosti loučíme: Mějte se hezky, a něco pro to dělejte, nikdo jiný to za nás neudělá. Pane prezidente, vážím si toho, že jste s námi strávil první den nového roku.

Václav Klaus: Já děkuji. A podívejme se na svět s trochou naděje a s optimismem.

Martina: Pánbůh zaplať. Děkuji moc.

Tuž synci a děvuchy,

přeju vam fajny posledni den tohoto fajneho roka, kery byl pravě tak dobry, jak ste si ho zrobili.

Bo žaden hňup typu Babiša, Fialy, Rakušaka (*) či jakehokoliv jineho polityka vam ho nemože zkazit, pokud nebudete chtět vy sami. 

Myslete na to aji v roce 24, bo všecko nasvědčuje temu, že to sranda nebude.

A hlavu vzhuru, bo zaleži enem na nas.

(*) Nehodici polityky se škrtněte, nebo si klidně přidejte jakekoliv množstvi jinych magoru

Ladik Větvička, hlasatel Radio Universum, Poruba

Jaroslav Dušek: Děkuji, dobrý den. Mark Twain mi připomněl, že měl výrok, který zní zhruba takto: „Není těžké zmást člověka. Mnohem těžší je přesvědčit ho, že je zmatený.“

Martina: Stejně tak, jako se dá asi obalamutit mnoho lidí kolem, ale obalamutit sám sebe, to už chce velký fištrón, a zbytnělé ego.

Jaroslav Dušek: To chce velké balamucení.

Martina: Pověz mi: „Kdo chce změnit svět, musí nejdřív změnit sám sebe.“ Myslím, že ty bys to podepsal, myslím, že jsi v tomto smyslu slova mnohokrát mluvil. Kdy sis ty uvědomil, že je potřeba začít u Jaroslava Duška, a ne změnit všechny kolem, a ne že ty to děláš špatně?

Jaroslav Dušek: Ale já jsem nikdy moc nikoho kolem měnit úplně nechtěl, pokud si to pamatuji – i v dětství – protože jsem měl prostě jasno, že mám pravdu.

Martina: To je jiná.

Jaroslav Dušek: Můj tatínek mi říkal: „S tebou se nedalo diskutovat, když jsi byl malé dítě. Ty sis všechno vyhádal.“ Táta říkal, že to bylo strašné.

Martina: Znám to.

Jaroslav Dušek: Takže já jsem odmalička nepotřeboval měnit. Já jsem jenom potřebovat vysvětlit ostatním, že to tak je, aby to pochopili. To bylo celé, co jsem jako dítě potřeboval.

Martina: A potkalo tě někdy to, že jsi třeba zjistil, že jsi tak úplně pravdu neměl? Nebo to dodnes jenom potřebuješ všem vysvětlit, že tak to je?

Jaroslav Dušek: Myslím, že to je veliká nuance, o které bychom se bavili, co to je mít pravdu nebo nemít pravdu, protože pravda je nějaký proud – já to tak chápu – že pravda je určitý proud, ve kterém jsi. To je to slovo – proud, pravda, proudění. A je to ten pravý proud, ve kterém v tu chvíli jsi. A v tomto pravém proudu v tu chvíli jsi tak, jak jsi. To, že to za pět let může být vnímáno jinak, to je něco jiného, to neznamená, že tehdy jsi nebyla v té pravdě.

Existuje čínský učitel – byl asi sedm a půl roku ve tmě, nějaké tři dlouhé pobyty byl ve tmě – a který pak založil v Číně klášter, kde jsou, prosím tě, chlapi a ženské pohromadě. To je dobré, takhle na Silvestra – chlapi a ženské jsou v jednom klášteře – a prý tam panuje dobrá pohoda, je to tam hezké.

Martina: Takže ne Sodoma Gomora, ale harmonie.

Jaroslav Dušek: Společenství – to byla jedna věc, kterou udělal. A byla tam za ním Pavlínka Vrzáková, spisovatelka s Feng-yűn Song Vojtovou, která ji tam vzala – jako Číňanka – aby mohla tlumočit, a tak. A byly u tohoto chlapíka, který se vyznačoval zvláštností, že v jeho přítomnosti prý bylo postupně všem úplné horko, že si lidé různě odkládali, protože on topil, vytápěl ohromným množstvím energie ty prostory. A pak tam byla taková zvláštnost, že si na něj malinko stěžovali jeho mniši a mnišky, a říkali návštěvníkům, že je to s ním trochu těžké, že pokaždé říká něco jiného. Že jim něco říká, a příště mluví opak, nebo to úplně popírá. A ta pravda – jako by ji neměl, nebo měl. A oni se ho na to zeptali, jak to je. A on řekl: „Pravda je vždy v tom okamžiku taková, jaká je, ale v příštím okamžiku může být úplně jiná.“ To je to, co je pro nás těžké pochopit, protože my jsme Evropané, a chceme tvořit takzvanou názorovou integritu. A je pro nás těžké si představit, že v dané situaci teď platí toto pravidlo, ale za hodinu platí jiné.

Přítomnost neustále utíká před myšlením, které to chce nějak pojmout, popsat

Martina: Umím si to představit. Umím si představit, že zrovna v nějaké situaci je pravdou to, že budeme jako Gándhí – nenásilí a podobně, a za půl roku přijde situace, kdy pravdou bude, že pokud v tom budeš pokračovat, tak jsi zbabělec, protože neobhájíš třeba něco, co bys měl. Řekněme – takto jsem to vyhrotila.

Jaroslav Dušek: Třeba.

Martina: Ale nevím, že by se to tak měnilo stále. Víš? To mi pak přijde jako relativizace úplně všeho kolem sebe, což může lidi…

Jaroslav Dušek: Ona to právě není relativizace. To je…

Martina: A co to je?

Jaroslav Dušek: Přítomnost. A přítomnost právě neustále utíká před myšlením. A to je ten problém, že myšlení by to chtělo nějak pojmout, chtělo by to popsat. To chtěli všichni velcí…

Martina: Trošku zmramorizovat?

Jaroslav Dušek: Všichni velcí filozofové. Proč asi psal Kant a Hegel – a psali všichni veledílo? Protože to chtěli zachytit, popsat, pojmenovat. Jenomže skutečnost neustále utíká, a to právě proto, že uniká před popisem. Dneska už existují rozmanité popisy tohoto vesmíru, a teď se diskutuje, jestli to je vícedimenzionální – paralelní vesmíry, a nevím, jaké všechny teorie jsou dneska připuštěné – že žijeme v simulaci, a tak dále. Dneska existuje mnoho verzí popisu reality, ale realita si stejně dál nějak pracuje, existuje. A dneska můžeš velice často objevit takové články, že vědci objevili hvězdu, která tam nemá být, podle všech dosavadních pravidel a znalostí. Tento typ hvězdy tam vůbec nemá být, protože to odporuje všem pravdám.

Martina: A všem propočtům a všem dosavadním…

Jaroslav Dušek: A tohle tento vesmír dělá docela vydatně. Jestli to malinko čteš, tak víš, že se každou chvíli objeví nějaká zpráva, že přišel nějaký signál odněkud, odkud nechápeme, jak přišel. Že přichází v nějakých sekvencích a frekvencích, které jsou podezřelé, a že vlastně nevíme, co se dělo. Nebo že támhle jsme zachytili nějaký zážeh něčeho, co nemělo vůbec zažehnout. Anebo…

Martina: Je Silvestr, takže můžu říct, že vesmír prudí.

Jaroslav Dušek: Ano, vesmír prudí. Nebo můžeme říct, že černá díra často překvapuje. Že je nějaký popis, jak to je, a najednou: „Ne, ne, ne. Zjistili jsme, že ona také tvoří, nejenom že pohlcuje.“ A tak dále. To znamená, že jsme pořád konfrontováni s tím, že nějaké pravdy, o kterých jsme si mysleli, že jsou pravdy, jsou pořád narušovány samotnou praxí tohoto vesmíru, tohoto života.

Takže teď jsme se třeba dozvěděli, že jsme věřili, že osm hodin spánku je správně. A teď někdo přišel s tím, že je správně vždycky jeden a půl hodiny, a když máš tento rytmus jeden a půl hodiny, tak spíš jeden a půl hodiny, nebo tři, nebo čtyři a půl, šest, nebo sedm a půl hodiny. To jsou ty správné časy. Takže to musí být vždycky násobky jeden a půl hodiny. Nebo zase někdo vymyslel: Špenát – zdravý, nezdravý. Špenát… Kde je pravda? Jak je to se špenátem? Cholesterol: Dobrý, špatný cholesterol? Vysoký, nízký? Kde je pravda? Jak to vlastně je?

Martina: Zrovna před chvílí, než jsem šla k tobě, tak jsem četla v knize – tuším Edward Bernays – že to, na co jsme si zvykli, tedy že vydatná snídaně je základ zdraví, vzniklo tak, že si to u něj objednali výrobci slaniny, a on si už někdy v roce 1930 zaplatil lékařskou studii, kde řekli, že taková vydatná snídaně je výtečná.

Jaroslav Dušek: Na vidličku.

Martina: Ano, na vidličku. A stal se z toho úzus a vlastně…

Jaroslav Dušek: Pravda.

Martina: Ano. A je to národní americký symbol, že si dáš vejce se slaninou.

Jaroslav Dušek: Každý tuto pravdu zná. To je prostě pravda.

Nedávno mě pobavil plukovník Prymula, když řekl, že kombinace očkování proti chřipce a proti covidu zároveň by mohla vést u starších lidí k mrtvici

Martina: Je to pravda. Dobře, ale pokud byla pravda jiná i včera, možná, nebo před rokem, tak potom je zvláštní se na konci roku, poslední den, otáčet za rokem, a bilancovat.

Jaroslav Dušek: Tak já to nedělám.

Martina: Dobře. A je něco v minulém roce, co tě vysloveně nějakým způsobem dostalo, zaujalo, rozesmálo? Nebo – nebudu to používat – ale třeba rozčílilo?

Jaroslav Dušek: Ale tak je to mnoho příhod. Jako první se mi vynořil vnuk Emil, to je tříletý vnuk, který si oblíbil slovo „hovno“.

Martina: To je úplně fonetické.

Jaroslav Dušek: Krásné slovo. A on ho používá v překvapivých souvislostech, to znamená, že tím vyjadřuje velkou náklonnost k někomu. Takže třeba, když je mu s někým hodně dobře, a je to prima, tak mu vždycky ten člověk řekne: „A Emile, líbilo se ti to?“ A on řekne: „Hovno.“ – a myslí tím, že to bylo perfektní. Ale málo lidí to pochopí.

Martina: Je to šlakovitě těžké.

Jaroslav Dušek: Takže samozřejmě já se potom na obličej těchto lidí těším, když už vím, co přijde. Nebo Emil má ve zvyku, pokud by ti chtěl projevit velkou přízeň, že tě udeří pěstí do obličeje. Ne, že by tě poranil, to ne. Ale je to jeho výraz velkého přátelství, velké náklonnosti.

Martina: Bude mít ve školce hodně kamarádů.

Jaroslav Dušek: On to snad nedělá dětem. Myslím, že to dělá dospělým. On právě jakoby ví, jak jsou síly rozloženy. Takže Emil má mnoho momentů, kdy mě dovede velice pobavit. Zejména mě baví různí vnuci a vnoučata, vnučky – čím jsou menší, tím víc tě baví, protože dělají nevyzpytatelné kousky. Ještě to neumí správně, takže řeknou nějakou větu, která třeba není úplně dobře, ale vyjádří něco nečekaného. Takže ti jsou neustálým strůjcem mé radosti.

Martina: A kdybych po tobě chtěla vypíchnout něco z loňského roku, něco celospolečenského, tak co ti třeba přišlo jako největší absurdita loňského roku?

Jaroslav Dušek: Nejvíc miluji plukovníka Prymulu. Plukovník Prymula mě potěšil tím, že řekl, že očkování by mohlo být nebezpečné – to je asi minulý týden. (Tento rozhovor natáčíme dřív, takže je to před měsícem.) A nevím, jak se pak tato zpráva dál vyvinula, ale velice mě překvapil. Já ho mám rád, protože tento člověk opravdu dovede překvapit. A on teď řekl, že kombinace očkování proti chřipce a proti covidu by mohla vést u starších lidí k mrtvici a že se o tom opravdu v nějaké literatuře vážně diskutuje. To řekl plukovník Prymula, což samozřejmě myslím, že tím hodně zavařil všem, kteří… Ale on potom…

Martina: Je těžké mu říkat „dezinformátor,“ že? My to sneseme, ale on není zvyknutý.

Jaroslav Dušek: Ale ono potom vykouklo, že on zejména kritizuje konkrétní vakcínu od konkrétní firmy, ale že je tady jiná vakcína od jiné firmy, a ta by mohla být…

Martina: Takže tady se nám ta pravda trochu vyvíjí.

Jaroslav Dušek: Takže třeba to je člověk – já ho moc nesleduji, ale občas vykoukne z nějakých médií – který mě třeba opravdu dovede pobavit. A pak mě hodně pobavil pan imitátor Jablonský. On dělá různé naše politiky, a měl výborné momenty. Já jsem byl překvapen jednak, jak je odvážný, pronikavý, protože měl přenádherné komentáře, když dělal pana prezidenta, nebo premiéra – tam opravdu byly velice pěkné myšlenky.

Martina: Já to neznám, povídej.

Jaroslav Dušek: Prosím tě, nechci to zkomolit, protože to zase nesleduji nějak kontinuálně. Ale vím, že mě hodně bavilo, když říkal, že po slovenských volbách, které proběhly, půjde hodně migrantů ze Slovenska k nám, a budou utíkat, protože tam to bude k nesnesení. Také tam měl program „Slovák do každé domácnosti“. Pak se mi líbilo, když coby pan prezident sdělil, že členové nové Hradní stráže jsou vyváženi v rámci LGBT+, takže je tam jeden queer, je tam transgender, a že to jsou noví pracovníci Hradní stráže a že to je dobrá zpráva pro všechny. A potom, když dělal Fialu, tak tam měl něco tak neuvěřitelně vtipného, to jsem teď zapomněl. Šlo o nějakého žraloka, který sežral nějakého Rusa, nebo co to bylo – něco se tam stalo – a on chválil žraloky, že jedí Rusy. Prostě mě ten chlap fakt pobavil.

Já jsem říkal: „To je tedy dobré,“ – a byl jsem úplně udiven, že to takhle je na nějakých dostupných stránkách a že to zatím nebylo zablokováno jako něco neblahého. Tak je to imitátor, tak se to asi bere jako legrace. Takže ten mě třeba opravdu několikrát pobavil. I tím, když dělal Bolka Polívku – jak hezky ho dělal. Tak to je takový člověk.

A co mě pak ještě pobavilo, člověče? Ohromně mě pobavil Milan Cais a Ondra Smejkal společným koncertem, který jsem měl tu možnost zažít, v listopadu v Divadle Kampa, v rámci benefice pro chráněnou dílnu Lemniskáta. Odpoledne tam zahráli, a byla to opravdová nádhera. A to jsem byl nadšený, jak zase vidím něco přítomného, silného a jemného zároveň, ohromně hravého, protože improvizace, co spolu provozují, tak to byla věc, která mně udělala hodně radost. Bylo by toho asi hodně.

Mám rád i představení Cirkus Jodorowsky, co dělala Iveta na Kampě. To je divoké představení podle Alejandra Jodorovského, podle jeho knihy „Kdeže ptáče nejlíp pěje“, podle jeho životopisu. A to je surrealista, divous – myslím, že ještě žije, už mu je asi 90 let – nádherný muž, nádherný stařec. A on natočil prapodivné surrealistické filmy, a je to tvůrce léčebné psychomagie – knížka se jmenuje „Psychomagie“, a vyšla česky – jeho léčebná metoda. A oni podle toho udělali divoké představení, ve kterém hrají také čtyři lidé z mentálně jinak zaměřeného světa – hrají tam herci z divadla Ujeto, oni si říkají „Ujeto“ – a hrají svá vlastní představení. Tak tady hraje tato partička do Jodorowského velice vhodná.

Odvaha se lépe pochopí, když se tam dá staré české slovo „srdnatost“, že je člověk veden srdcem. A čisté srdce je nezničitelné.

Martina: Já mám pro tebe námět na představení římská dvě. A to bude „Chodorkovskij“, a to bude ještě divočejší.

Jaroslav Dušek: To bude něco úplně jiného.

Martina: To bude ještě divočejší. Ty jsi tady, Jaroslave, před chvílí vzpomínal na imitátora Jablonského, a použil jsi slovo „odvážný“. A když jsme se spolu viděli před 14 dny, tak jsme se zase hodně bavili o strachu. Řekni mi: Co jsi vnímal v loňském roce – když přeci jenom trošku bilancujeme – častěji? Odvahu, nebo strach?

Jaroslav Dušek: Tak to záleží, jak od koho. Jak kde.

Martina: Kdo vede na body?

Jaroslav Dušek: Kdo vede na body? Tak v mém okolí odvaha – mezi lidmi, které znám, mezi kterými se pohybuji. Tam opravdu často panuje klid, jemná vzájemnost, pochopení i pro rozmanité názory. Není tam nějaká snaha někoho o něčem přesvědčovat. Prostě je to hodně volný, svobodný prostor lidí, kteří spolu mohou komunikovat, existovat a radovat se, aniž by nutně museli ve všech názorových bodech se sebou souhlasit. Ale mají se rádi, a to je pro ně to hlavní, a to ostatní se nějak doladí.

Martina: Odvaha byla součástí celkového pojmu „ctnost“, byly tam čtyři části. Myslíš si, že ještě pořád víme, co to opravdu znamená „odvaha“ jako taková? Já totiž teď mám takový program, trošičku jako to měl Saturnin – uvádění románových příběhů na pravou míru – tak já ve volných chvílích uvádím slova na pravou míru. Sama pro sebe. Tedy čím si je plním, nebo čím jsem si je nechala naplnit. Jak to vnímáš se ctností a s odvahou? Víme ještě co tam je? Víme ještě, čím tato slova vyfutrovat, jakým správným významem?

Jaroslav Dušek: Já myslím, že odvaha se lépe pochopí, když se tam dá slovo „srdnatost“, staré české slovo. Že člověk je srdnatý, že je veden srdcem, že srdce ho vede. A čisté srdce je nezničitelné. To, co vždycky muselo být v pohádkách: Šel s dobrým srdcem. A to byl srdnatý člověk. To je francouzsky „courageux“ od „coeur“ – srdce. V těchto jazycích je to blízko. My to máme i v češtině, ale je to slovo, které se méně používá. A od toho je to i hrdost – hruď. Zase je tam srdce. Je hruďný – je hrdý.

Martina: Tam to tepe.

Jaroslav Dušek: Tam to tepe pořád – to srdce. Takže si myslím, že tam je klíč k tomuto slovu – že odvaha není to, že někdo někam skočí, i když neví, co tam je, a přesto tam jde – jak se to také může vykládat, ale odvaha je to, že jsi vedena svým srdcem. A pakliže jsi vedena srdcem, tak nemůžeš přijmout určité věci, které by šly proti tvému srdci, proti tobě. To znamená, že opravdová odvaha je taková, že máš tak ráda sebe sama, že už nemůžeš dělat věci, které by ti škodily – nejde to – natolik jsi odvážná. A z venku to může vypadat, že řeknou: „No tedy. To je neuvěřitelné. Podívejte se. Taková odvaha.“ A ono jde jenom o to, že ty se máš tak ráda, tak silně máš ráda sebe sama, že nemůžeš jít proti sobě, že to nejde, že nemůžeš sebe sama poškodit. To, co měl Sókratés.

A já jsem měl tu možnost, že jsem natočil Sókratovu obhajobu, taky to občas hráváme jako představení pro lidi. Protože to byl Sókratés, člověk, kterého řídil daimonion, vnitřní hlas. On nemluvil o hlasu srdce – nebo nevím, že by o tom mluvil – ale myslím, že to tak bylo. On to nadřadil nad všechno ostatní, a proto ho obvinili, že neuznává bohy, protože se řídí nějakým svým vlastním božstvem, nebo čím to je. A v tom je oním průkopníkem a nositelem tohoto postoje, kdy před svou smrtí, když stál před spoluobčany – pětistým jedním spoluobčanem, kteří ho tam soudili, rozhodovali o jeho smrti nebo o životě – a měl před nimi promluvit, jak to popsal Platón, tak nežadoní, on tam neškemrá o nic. Mluví úplně hrdě, vysvětluje jim, že je mu stejně sedmdesát, a říká: „Co to tady vyvádíte? Já za pár let stejně zemřu, tak kdybyste počkali, tak už budu po smrti, a nemusíte mě tady nesmyslně odsuzovat.“ A říká: „Já se nehájím kvůli sobě, ale kvůli vám. Já to dělám kvůli vám, protože vy teď odsuzujete někoho velmi cenného. Vy nechápete, co pro vás tvořím?“ Protože on věděl, znal své místo, svou pozici. On neustále vedl lidi k tomu, aby pěstovali duši, aby se zaměřili na duši, ne na majetek. Toto říká tři sta devadesát devět, takzvaně, před naším letopočtem. Mohla by sis říct: „Athény, no to byla doba.“ Ne. „Nepěstujte pořád jen majetek, zaměření na majetek, věnujte se duši.“

A vracíme se k planetě, k tomu, co jsme si povídali před čtrnácti dny. Kdo je majitelem toho všeho? Kdo to vlastní? Proč pěstujeme iluzi majetku? Proč si rozdělujeme zemi? Proč z ní taháme věci, jako by byly předmětem obchodu? Jak to, že už považujeme za normální, že někdo tady něco čmajzne ze společného prostoru planety Země, která je společná pro lidi, zvířata, hmyz, rostliny? To je náš společný domov. To je náš vesmírný domov. To je naše bydliště, to, kde jsme. A máme se tady, podle mého soudu, naučit spolu koexistovat.

Martina: Jsme součást.

Jaroslav Dušek: Já myslím, že to je to, proč tu jsme, a proč je to tak rozmanitá planeta, proč je tu tolik druhů – že se to učíme společně zvládat. A místo toho si z toho chceme kus ukrást, ohraničit, udělat hranice. Všichni, kdo prošli…

Věnujte se duši, rozvíjejte srdce, sounáležitost, a ne hrabání majetku kvůli pocitu důležitosti, větší síly. Když se začne obdivovat majetek, přesouvá se tam pozornost lidí.

Martina: Vybít něco, domluvit.

Jaroslav Dušek: Ano. A teď se vracíme k Sokratovi, který to tehdy říkal: „Věnujte se duši, rozvíjejte duši, srdce, sounáležitost, a ne to, že si tady něco nahrabete jenom proto, že budete víc důležití, budete mít pocit větší síly, nebo většího obdivu od ostatních“. Protože jakmile se začne obdivovat majetek, jakmile jsou někde nějaké žebříčky majetků, kolik mají lidé miliard…

Martina: Významů, vlivů.

Jaroslav Dušek: Tak tam suneš pozornost lidí. A proč tam není žebříček nejšťastnějších lidí na planetě? Protože by nahoře byly děti. A kdo by to obdivoval, že? „Tady je tříletý, nejšťastnější na planetě? Co s tím budeme dělat? To nás nezajímá.“ Ale: „Tenhle, ten je za vodou. Ten to dokázal.“

A já myslím, že to je tato doba, konec roku, kdy bychom chtěli nějak balancovat, bilancovat a balamutit, tak bychom si mohli říct, že bychom se měli vrátit. Když si vezmeš všechna témata, o kterých jsme mluvili v uplynulých setkáních, tak je tam pořád leitmotiv: Vraťme se k vědomí, že tato planeta je náš společný domov. Jsme tu prostě spolu. My jsme se tu vyskytli, a pojďme se tady spolu učit ve vzájemné radosti, pod zdravým rozumem, a v přiměřeném dostatku společně žít, protože nevím, proč má někdo mít sto miliard – mně je jedno, kolik jich je – které v životě nepotřebuje, na nic je nepotřebuje. To vždycky všichni zjistí na smrtelném loži jako Steve Jobs.

Martina: Ale řekni mi: Co to je za hypnózu, že jsme to přijali za své? Já jsem se chtěla zeptat, nejenom co vidíš absurdního na uplynulém roce, ale co vidíš celkově absurdního na současné civilizaci. Ale myslím, že už jsi mi to teď řekl. Tak z čeho si myslíš, že pochází ten Májin závoj, kterému dovolíme, aby na nás někdo přehodil, a my si ho necháme, a skrze něj už cedíme veškerý pohled na svět, a máme pocit, že vidíme to podstatné, a nedošlo nám, že se rozhlížíme, a to nejpodstatnější nám uniká?

Přesunuli jsme za pomoci iPadů a mobilů pozornost z přítomnosti, z pole života, do virtuálního svět, do oblasti hypotetických teorií

Jaroslav Dušek: Ale to je přesunutí pozornosti z pole života do pole virtuálních představ, do myšlení, do symbolů. My jsme přesunuli pozornost z plné přítomnosti, kterou bychom mohli pozorovat, dejme tomu, v jistém smyslu u nějakých přirozených, původních kmenů, které žijí přítomným způsobem života, a nehromadí tolik zásoby. My máme všude nějaké zásoby, majetek, dědictví. Jihoameričtí indiáni třeba nemají tyto typy majetku, oni se tím nezabývají. Nebo, jak říkal Mnislav Zelený: „Tam dítě vyrůstá v prostoru, kde není žádný plot, žádná ohrada.“ Vůbec nic takového nezná, jako je vymezení prostoru umělým způsobem – prostor je vymezen přirozeně energeticky. My bychom si měli uvědomit, že určité věci náleží těm, kteří k nim dozráli – vnitřně, frekvenčně, bytostně. A tento zralý člověk, logicky je třeba nějakým náčelníkem, nebo já nevím kým. Ale zase, u indiánů se můžeme učit, že náčelník nemá žádné rozhodovací slovo, má pouze doporučující slovo, a jednotliví členové kmene ho respektují, protože vědí, že je moudrý a že jeho dosavadní rozhodnutí byla dobrá. Ale kdyby tento náčelník vyřkl špatné rozhodnutí, kdyby jim něco nabídl, a ukázalo by se, že se úplně spletl, tak si představ – on už pak není náčelníkem – úplně přirozeně. Oni už ho potom nebudou respektovat. Tak si představ u nás, kdyby po nějakém chybném rozhodnutí nějaký politik, ta prázdná figura…

Martina: Bohužel si to nejde ani představit.

Jaroslav Dušek: Už to ani nejde.

Martina: Nejde si to představit. Nebo to, že by někdo sám za sebe vyvodil z nějakého svého omylu pro sebe nějaké důsledky.

Jaroslav Dušek: My jsme se v záchvatu tohoto virtuálního světa – který graduje třeba přes mobily a iPady – přesunuli do pole nějakých hypotetických teorií. A všimni si, jaká je snaha – dejme tomu, že to umělá inteligence nějakým způsobem opravdu čeří – jaká je snaha rozbít původní rodinu, rozbít sílu rodu, rozbít sílu předků. Jaká je tam úplně leptavá síla, která se snaží rozklížit to, na čem stojíme, na čem jako bytosti stojíme – na spolupráci, na souhře.

Martina: Proč myslíš, že to je? Proč nás někdo chce tak rozatomizovat, a vlastně způsobit, že budeme izolováni, sami, nejistí, ovladatelní?

Jaroslav Dušek: To je to, o čem jsem mluvil v prvním setkání. Můžeš to chápat takhle nebo takhle, můžeš to taky chápat tak, že se ti to všechno ukazuje ve větší a větší zřetelnosti a že to můžeš opravdu najednou uvidět a říct: „To tady není proto, abych to řešil, ale proto, abych se toho zbavil“. Takovýto program se mi ukazuje jako úporný, opakující se program.

Zmíněná Christina von Dreien používá velmi zvláštní techniku, že jakoby pravidelně rozpouští, nebo odevzdává všechno zdroji – tam je používáno slovo „zdroj“ – žádá zdroj, aby ji zbavil všeho, co už není ve prospěch jejího nejvyššího božského blaha, nebo božského dobra. Pokud už to neslouží nejvyššímu dobru, tak ať to zdroj odebere, ať to prostě rozpustí – a to je ono – ať to dává pryč. A ona říká: „Ale musíte odložit nejen ten program, ale i všechny jeho zálohované kopie, protože tyto programy v naší mysli mají zálohované kopie. My odložíme program, dojdeme k prozření, všechno pochopíme, a za půl roku jsme znovu tam, kde jsme byli.

Lidstvo se vždycky přece poučí. Vždyť přece existují Norimberské zákony, vždyť se to řeklo, vždyť to tam sepsali, že se nebude moct s lidmi bez jejich souhlasu lékařsky experimentovat, a přesto se to zase děje, a znovu k tomu dochází, a znovu se to asi bude muset formulovat, protože ta zálohová kopie tam leze, a zas to dělá, ačkoliv jsme si řekli: „Tohle dělat nebudeme. Tohle opakovat nebudeme“.

Čí je tato planeta? Komu náleží? Pokud si nebudeme klást tuto základní otázku, tak se budeme dál motat v neustálých problémech, které vznikly, a historicky se uzlovaly.

Martina: Je to zálohovanou kopií? Nebo tím, že zlo má jakousi automatickou přitažlivost, jak říkají někteří moudří lidé? Protože ten, kdo cíleně, vědomě a soustavně nepracuje na svém zlepšení, na vyčištění právě těchto vlastností – na třeba návratu ke zdroji, očištění mysli, vnímání – tak se vlastně automaticky jakousi odstředivou silou přibližuje k opaku.

Jaroslav Dušek: No jasně. Říkám: Tahle to můžeš chápat, nebo to můžeš chápat tak, že to před tebou vystupuje proto, abys to uviděla, a díky tomu jsi to mohla opustit. Někteří indiáni, jak je popsáno krásně v knize „Duše indiána“, mají takové způsoby, že když se nějaký indián dopustí nějakého přečinu, zla, špatnosti, tak se všichni sejdou, poděkují mu, že jim ukázal, kam až je možno zajít při určité ztrátě vědomé kontroly, harmonie, bytosti, bělosti, a pak se všichni usnesou, že to nebudou opakovat. Ale nejde tam o to, že by ho trestali.

Martina: Myslíš si, že současná společnost je schopna se alespoň některými těmito principy do budoucna řídit?

Jaroslav Dušek: To nevím, protože společnost je pro mě velmi složitý pojem. Ale rozhodně každý jednotlivec může. Ano, to se domnívám, že ano. Jednotlivci to klidně mohou udělat, to není těžké. Společnost je složitá, protože tam už jsou nějací lidé, kteří hlasují, mají své zájmy, už tam jsou jednotlivé dimenze, které spolu žijí – obchodníci, vojáci – už má každý nějaké své lobbistické… Co to je společnost? Co to je? To už je zmatek. A proto se znovu vracím k začátku: Čí je tato planeta? Komu náleží? Protože pokud si nebudeme klást tuto základní otázku, tak se prostě budeme dál motat v nějakých neustálých problémech, které vznikly, a historicky se tady namotaly a uzlovaly. Ale ony začaly tam, kde někdo chtěl uvěřit tomu, že někdo si může ohradit, získat kus území, aniž by k tomu vnitřně dozrál, aniž by dozrál svou vnitřní bytostí. A v momentě, kdy se opustil princip souladu – to znamená: „Mně náleží to, k čemu jsem vnitřně dospěl.“

Martina: Vyvinul se.

Jaroslav Dušek: A místo toho je tam někdo, kdo tam byl první, byl tam dřív, nebo byl silnější, nebo v tu chvíli rychlejší, a nějak to pro sebe chňapnul. A pakliže se toto začalo tolerovat jako nějaká normálnost, tak tam odsud – jak říká moudrý James Mahu ve svém rozhovoru: „První klíč k manipulaci bytosti je iluze soukromého vlastnictví.“ A to je první klíč, kterým začneš manipulovat nějakou bytostí, a ona tomuto uvěří, a od té chvíle už se může hromadit majetek, a nevím co – dědit, hádat se. A už to jede.

Martina: A ta síť tě lapila.

Jaroslav Dušek: A ta síť tě v tu chvíli má.

Martina: Prosím tě, ty jsi řekl, že světlo se nejlépe rozsvěcí ve tmě. Otázkou je…

Jaroslav Dušek: To jsem neřekl já, to už řeklo mnoho lidí.

Boží jiskra je stále přítomna – to jsi ty – ničím ji nezažeháváš, byla zažehnuta, jinak bychom nežili. Ale mysl to překrývá a odtahuje pozornost ven na vnější svět.

Martina: Jasně, ale ty jsi to zopakoval, jsou to různé modifikace téhož citátu. Ale řekni mi: Co v tuto chvíli je podle tebe tou svící? Co je podle tebe sirkou? A co je ta ruka, která škrtne, a zapálí knot?

Jaroslav Dušek: To jsou koncepty mysli. Ale Boží jiskra je prostě přítomná – to jsi ty – to ničím nezažeháváš, to bylo zažehnuto. Rozumíš? Jinak bys byla mrtvá, kdyby to tam nebylo. To mysl to překryje, a odtáhne tvou pozornost ven. Asi největší problém je, že naše civilizace má zvyk, že tahá pozornost dětí ven, že upíná pozornost ven na vnější svět: To je strom. To je pták. Táta, máma. A už se nikdo neptá: „A co máš vevnitř? Jak to cítíš? Co teď pociťuješ, když ti řeknu: To je máma. A co cítíš, když ti řeknu: To je táta? Je to stejný pocit? Nebo tam máš dva rozmanité? A babička, a děda. Jaký otisk máš vevnitř, když na ně myslíš. Je stejný, nebo je trošku odlišný? Co pociťuješ, když ti řeknu Pythagorovu větu? Co v tobě, milé dítě, vytváří toto poznání uvnitř? Je to obohacení? Je to něco? Nebo je to něco, co pro tebe není vůbec ničím, protože nebylo dostatečně vysvětleno, jaký je geometrie zázrak, který je tady zachycen.“ A tím, že neudržujeme kontakt s tím vnitřním, se zážehem, s jiskrou, s daimoniem, se srdcem, že s tím neudržujeme tak vědomý kontakt, tak jsme neustále vytahováni někam ven, kde je tolik zajímavostí, atrakcí, vědomostí ve smyslu: „Hele, Martino, to je tolik knih, že to už ani za svůj život nemůžeme přečíst – bohužel. Bohužel jsme jenom malí a ničeho…“ A když se zaměříme na tento nesmysl, na tuto sugesci, na to, že to nemůžeme obsáhnout – ačkoliv to celou dobu jsme, celou dobu to jsme, nikdy jsme to nepřestali být, jinak bychom tady prostě nebyli – tak se zaměříme na iluzivní svět, vytvořený tímto zvláštním virtuálním trikem. Takže se vtom potom samozřejmě ztrácíme.

Ale když tam udržujeme kontakt, tak je nám jedno, co je sirka, co je svíčka, a co je ruka, protože víme, že to je přítomnost, která je přítomna, a nese nás, a my jsme tím. To jsme my. My to jsme. A samozřejmě, když s tím pracujeme vědomě, tak se může stát, že to jsme schopni nějak generovat do prostoru. Když vidíš dítě, které si hraje, tak to na tebe přenáší úžasný pocit – když se jen zastavíš, a koukáš na něj, tak ono ti dává celé světlo. To je to, na co se ptáš – je to přítomno v každém projevu života, kam se podíváš na něco živého, na něco živoucího, a budeš to chvilku pozorovat, tak to vidíš. To je ono, to je ten dech, to je život, to je to, co se tady před tvými zraky odvíjí a rozvíjí, a je to stále přítomno, a dokonce tě to pořád podporuje v existenci. A to myslím, že toto stačí si před usnutím uvědomit, a po probuzení si to připomenout, a pak už to člověk neztrácí tak snadno. Pak už s tím je člověk ve styku, pak už tě nemůže jen tak někdo mást nějakými triky.

Martina: Dnes je jednatřicátého, poslední den roku, a zítra začíná rok nový. A spousta lidí potřebuje nový začátek: A teď už to vezmu jinak a lépe, budu na sebe hodnější, budu žít zdravě, budu chodit do fitka.

Jaroslav Dušek: Myslíš předsevzetí?

Martina: Ano. Jak vnímáš tyto nové začátky? Který nový začátek podle tebe má smysl, jestli je to vlastně vůbec možné ve tvém vnímání?

Jaroslav Dušek: Podívej, když jsme se zmiňovali o aramejském Otčenáši, tak staří Aramejci každým nádechem začínali nový začátek, a každým výdechem všechno odevzdali – to nepotřebné. Každým nádechem začali nový začátek, každým výdechem odevzdali to nepotřebné. Takže myslím, že toto může trénovat. Takže bych doporučil vědomý nádech a výdech, a máme začátků za den fůry.

Martina: Jaroslave Dušku, moc ti děkuji za toto rozloučení se starým rokem. Děkuji ti za to, že jsi nám poradil, jak se…

Jaroslav Dušek: A znáš význam slova „rozloučení“?

Martina: Ne.

Jaroslav Dušek: To je totiž krásné slovo, které si můžeme takhle na Silvestra představit, když budeme po tmě o půlnoci koukat. Rozloučení byl moment, kdy se každý člověk se svou loučí vzdaloval od toho druhého, a docházelo k roz-loučení těchto lidí, když se…

Martina: Vzdáleni loučí.

Jaroslav Dušek: A oni si mávali loučemi do tmy, a došlo k roz-loučení. Takhle to popisuje Zadrobílek v knize Abeceda stvoření.

Martina: Je to hezká představa, zejména, když si za roz-loučením pak umíme představit, že dojde k sou-loučení, že se zase sejdeme.

Jaroslav Dušek: Ke sloučení.

Martina: Ke sloučení.

Jaroslav Dušek: Souloučení je zase jiné slovo. A my vám dnes přejeme pěkné souloučení.

Martina: Jaroslave, já ti přeji krásný celý rok, a přeji ti, ať ty začátky s každým výdechem a nádechem mají svůj smysl. Jaroslave, krásný celý rok, a děkuji ti za všechno.

Jaroslav Dušek: Taky děkuji. Ať se daří.

Na tento končící rok 2023 se bude vzpomínat jako na rok, kdy student Filozofické fakulty University Karlovy, premiant z dobré rodiny, promyšleně a chladnokrevně zabíjel lidi, veden nenávistí ke světu, jaký je. Ve stínu tohoto masakru nám mohou předchozí události, nabízející se k bilancování, připadat jako neaktuální. Pokud tedy nepřipustíme možnost, že špatný konec nějak souvisí s tím, že něco bylo špatně už před tím.

Jestliže jsme tady v Evropě dlouhá desetiletí věřili, že konstituování Evropské unie zažehnalo riziko válek, pak jsme z této iluze vyléčeni. Svět kolem nás se řídí právem silnějšího. V geopolitice velmocí není místo pro spolupráci, založenou na vzájemné důvěře. Pravidla diktuje nejsilnější. Dosud jsou hegemonem, který silou udržuje svou dominanci, USA. Vliv Američanů sice slábne, ale stále se jim daří iniciovat převraty a války, kterými destabilizují svět. Otázka je, zda tím brzdí, anebo urychlují příchod multipolárního světového řádu, kdy místo práva silnějšího funguje vyjednávání, vynucené vzájemným odstrašením.

Dobrá zpráva je, že se Čína nechce stát hegemonem. Špatná zprava je, že Amerika chce hegemonem zůstat. Z toho plyne, že multipolární svět nemůže vzniknout po dobrém. Je zde ovšem naděje, že díky převaze Číny a její schopnosti navazovat prakticky s kýmkoli pragmatická partnerství, může multipolární svět vzniknout po zlém. Pro Evropu, coby vazala Američanů, kteří ztrácejí respekt navenek a stabilitu zevnitř, z toho bohužel kouká parkování na slepé koleji, protože do budoucnosti se pojede jinudy.

Patřit do Evropy, posedlé klimatickým alarmismem, green dealem, genderismem liberálních progresivců a sešroubované unijními regulacemi všeho druhu, není žádné terno. Když k tomu, jako bonus, přičteme vládu arogantních diletantů, řízenou směšným premiérem, který co chvíli vypadá, že nemá všech pět pohromadě, je to skutečné neštěstí. Přelila se k nám ze Západu kultura násilí, militantní média vnášejí do společnosti jed nenávisti, a to vše provází pád životní úrovně, snižování reálných mezd či znehodnocování úspor. Nic přitom nenasvědčuje tomu, že bychom se v příštím roce měli odrážet ode dna. Krize je teprve před námi.

Krvavá tečka za špatným rokem vyvolala spoustu otázek. Ptáme se, proč zrovna akademické prostředí vygenerovalo vraždící monstrum. Anebo zda ho nevygeneroval současný politický režim. Anebo zda k nám v rámci globalizace nedorazila inspirace ze zámoří. Možná bychom se ale měli v prvé řadě ptát, zda svět, do kterého se narodil náš vraždící bakalář, nabízí perspektivu, naději, důvod, proč stojí za to poprat se s problémy a hledat cestu z krize.

Umíme dobře pojmenovat úskalí, překážky a selhání systému, kterému musíme denně čelit. Důležitější je ale umět říct, čím lze to špatné, vadné či nefungující nahradit, abychom mohli říct: „Toto je svět, který stojí za život, svět, do kterého je skvělé se narodit a ze kterého je škoda odejít.“ Člověk potřebuje vizi, která dává životu smysl. Musí mít šanci vystoupit z vlastní ulity a někam, k někomu či k něčemu patřit. Člověk potřebuje být součástí něčeho, co ho přesahuje, něčeho co nekončí, nýbrž trvá. Jinak je všechno jenom špatně.

Martina: Anno, když popisuješ člověka, který už necítí, že někam patří, necítí, že patří do nějaké země, do nějaké vlasti, necítí, že patří do nějaké vesnice, možná necítí, že patří do nějakého domu, a nad to teď už mnohdy necítí, že patří do nějakého domova – tak to je teprve samota, osamění.

Anna Hogenová: Tohle už je zoufalství. A jako by právě toto někdo na světě chtěl, to „Divide et Impera“, které se vždycky ve starých politických filozofiích týkalo skupin lidí, ale aby to nyní vstoupilo i do každého jednotlivého člověka.

Martina: Protože skrze ně se pak dá vládnout.

Anna Hogenová: Výborně. Jakmile je člověk malomyslný, jakmile si nevěří. A tato malomyslnost se právě vyrábí tímto způsobem.

Martina: Tak se potřebuje ihned přimknout.

Anna Hogenová: Okamžitě do nějaké bubliny, do něčeho, k někomu.

Martina: K ideologii.

Anna Hogenová: K ideologii, k Hitlerovi, ke Stalinovi, prostě k někomu.

Martina: Konečně mám rodinu.

Anna Hogenová: Konečně. Ano. A to je to, proč je současný člověk takový, jak jsem říkala – jako bludička.

Martina: Ty jsi v jednom rozhovoru řekla, že lidé, kteří mají moc, potřebují být zastoupeni mladými lidmi, kteří v sobě ještě nemají generalizované podstaty, které vznikají nejen z myšlení myšleného, ale také z osobních prožitků, proher a vítězství, z osobních hlubokých smutků, z podstatného života. K tomu je člověk schopen dospět až tak v padesáti letech, dříve ne. A ty pak ještě hovoříš o kindermanagementu.

Anna Hogenová: Ano.

Pojetí pravdy alétheia v řecké filozofii se v Římě stalo správností, orthotés, právem, rozkazem

Martina: A pravdou je, že jsem si všimla – při čtení historické literatury a podobně – že všichni obzvláště krutí šéfové a dozorci, nebo ne všichni, ale podstatná většina dozorců v koncentračních táborech, ve vězeních, bachaři – byli mladí.

Anna Hogenová: Ano, to s tím souvisí velice. To střetání, jak jsem říkala, to není boj, který se odehraje teď, a pak už je pryč, to je vlastně celý život, to je vyhmatávání podstatné jednoduchosti. To musí být jednoduchost, a to v sobě nemůže mít mladý člověk, protože musí prožít proces, ve kterém se toto střetání rodí. A na konci je neskrytá jednoduchost, která je pravdou, jež byla v novověku opuštěna. Tato pravda se jmenovala alétheia, a byla to řecká pravda, a dnes je tato pravda nahrazena správností, orthotés. To je to, že filozofie starých Řeků byla přijata Římany, a stalo se z ní právo, které je založeno na imperativech, rozkazech, a tyto rozkazy jsou založeny na správnosti, na orthotés, což bylo dáno tím, že Římská říše byla veliká, a v každé části, kterou Římané vydobyli legiemi, musel být místodržící, a ten musel dělat správné postupy, aby říše vydržela. Čili to právo se stalo důležitějším, než nějaká filozofie, která odpadla, a rozkaz se stal nejdůležitějším měřítkem všeho.

A proto se správnost dostává do lidí po celou dobu římanství, i dnes, přes imperiální falére. To je například i v katolické církvi. Tam jsou kurie a imperativy, čili rozkazy, které přicházejí s římanstvím, a dnes se skrze digitalitu ještě zjednodušily, urychlily a technologicky propracovaly, takže člověk má pocit, že pořád spoustě věcí, nevyhnutelných pro jeho život, nerozumí, páč digitalita je čím dál tím rychleji proměňována a člověk ji pořád dohání. Čili, tohle je velký problém, skrze který se člověk nemůže usebrat a uvlastnit. On vlastně nemůže k sobě, protože k tomu má málo příležitostí.

Martina: A myslíš si, že je to pro mladé lidi v současné době ještě těžší? Protože oni jsou naše budoucnost. Ty ale zároveň varuješ, že mládí je nebezpečné v tom, že je připraveno věřit bezmezně systému. A pokud dostávají tyto myšlenky, tato nařízení, algoritmy, ještě skrze hračky, které je baví, skrze pravdy, které jim umožňují cítit se lepšími, nadřazenějšími, než jejich předkové, rodiče, a všichni kolem, tak to je možná koktejl, kterému se nedá odolat.

Anna Hogenová: To je koktejl, kterému, opravdu ti mladí…

Správnost místo pravdy si mladí lidé, kteří jsou často arogantní, a mají pocit, že rozumí úplně všemu, osvojují používáním mobilů a počítačů, kde jsou jen texty mimo kontext

Martina: A nejen oni.

Anna Hogenová: Nejen oni, ale už u dětí to tak je. A to je právě to rozdělení rodičů a dětí, starých a mladých, to je to Divide et Impera, které velice opatrně, nenápadným způsobem proniká do samozřejmostí, jimiž se živí životy jednotlivých mladých lidí. Takže se velice často setkávám s velmi arogantními mladými lidmi, kteří si na tom Verstreuung, na tom rozsypání celku, vyberou jedno zrníčko, a z toho tedy žijí, ale mají pocit, že rozumí úplně všemu, a jsou někdy až, řekla bych, ve svém chování tak nadřazení, že se jich staří začínají bát.

Martina: A nebylo to tak vlastně vždycky? Protože revolta mládí, vymezení se vůči rodičům, okolí – mladí dělali vždycky revoluce.

Anna Hogenová: Ano. Teď už je nedělají.

Martina: Dnes už se dá dělat revoluce jen s důchodci.

Anna Hogenová: Ano, přesně tak. Na demonstrace chodí většinou jen důchodci.

Martina: Protože jsou pomýlení.

Anna Hogenová: Protože jsou pomýlení, a ještě k tomu dezoláti. Ale pravdou je, že mladý člověk dostal jistotu, která je typická pro celý novověk, od Descarta dodnes, dostal ji skrz Richtigkeit, skrz orthotés, skrz správnost, kterou se naučil využívat při mačkání chytrých telefonů, a v práci s počítači.

Martina: To znamená texty, nikoliv kontext.

Anna Hogenová: Přesně, kontexty vůbec nejsou. Jsou jenom texty, kontexty úplně chybí. Kontext se nedá chytit jistě, ten se v myšlení musí zrodit. A tak to tam není, tam jsou jenom texty.           

Mladí lidé svou spokojenost saturují tím, že na sociální sítě posílají fotky toho, co měli k snídani, k večeři, a podobné blbosti, a ani to za blbosti nepovažují. Důsledkem je infantilizace.

Martina: Zkoumání kázání a pochybnosti.

Anna Hogenová: Ano, tam musí být zkoumání, tázání, a pochybnosti, ve kterých člověk má odvahu – a to musí mít v sobě odvážnost – žít. To oni nedělají, oni žijí okamžikem. Copak je možné, aby se saturovali ve své lidské mladé spokojenosti tím, že budou posílat na Instagram fotky toho, co měli k snídani, k večeři, a takovéto blbosti? Vždyť oni to ani za blbosti nepovažují.

Martina: Celková trivializace a infantilizace hodnot?

Anna Hogenová: Ano, přesně tak. To je epifenomén tohoto vývoje, nevyhnutelný epifenomén, průvodní jev.

Martina: Když to takto popisujeme – je to k něčemu?

Anna Hogenová: Dospělí budou hrozně infantilní, nebudou znát celky, nebudou mít vhledy do podstat, které se v člověku rodí – a hodně dlouho, ze všech jeho výher a proher – on v to musí dozrát. Ale toto zrání tam není, protože vše musí být instantní a okamžitě. A když tam není dozrávání, tak člověk nikdy nebude úplně dospělý, bude sněhová vločka, které sice bude pětadvacet let, ale jakmile se tento člověk dostane k překážce, tak se vločka roztaje, a hned budou muset být antidepresiva, hned budou muset pomáhat všichni kolem, protože tento člověk není zkrátka celý – je ho jen část.

Martina: Myslíš si – v tom smyslu slova, co jsi teď řekla – že když někdo třeba není úplně dobrým člověkem, ale je jakoukoli osobností, tak je to lepší, než když je zaměnitelný?

Anna Hogenová: Ano, přesně tak to je. Tito lidé nejsou osobnosti, a osobnost to je něco, o čem Goethe říkal, že to je největší štěstí: Být svůj, žít z vlastního pramene, a nenechat si ho vzít. To znamená, že máme před sebou člověka, který dozrál. Kde jsou takoví lidé?

Martina: Kde?

Anna Hogenová: To já nevím. Chybí. Nejsou.

Martina: Jak by měla znít otázka na tuto odpověď?

Anna Hogenová: Vždycky to je o tom: Proč se odpověď stala nevyhnutelnou skutečností? A k tomu člověk dochází velice pomalu. On musí vlastně prožít kontext, pozadí, z něhož se odpověď stala skutečností. A to je vlastně prostor střetání, hledání, ztrácení, bloudění. Každý z nás je bludička, občas se válíme v příkopu, ale zase se z toho vyhrabeme. A pak život musí dospět k jednoduchosti. A dnes je všude složitost, které se po americku špatně říká „sofistikovanost“. Musí se dospět k něčemu jednoduchému – dobře se usíná, když jsme jednoduché bytosti, když jsme jednoduchost v sobě potkali a smířili se s ní. A to je tišina duše, která tolik lidí – když to ode mne slyší – rozčiluje.

Intelekt se stal jen lopatou sloužící k vydělávání peněz a k cestě k moci

Martina: Je důvodem toho, co se s námi děje, třeba i to, že jsme jako společnost dosáhli určitého intelektu, který je ale ve vleku technologického vnímání světa, ve vleku sobectví a sofistikovanosti?

Anna Hogenová: Ano.

Martina: Je tedy v tomto případě tento intelekt inteligencí?

Anna Hogenová: Není. To je právě to, že intelekt se stal jenom lopatou, jak si vydělávat peníze, jak se dostávat k moci, jak si udržovat tu moc – takže společnost je plná strachu. A dospěli jsme k počátku naší debaty – to je ten strach, který lidé pociťují, a protože to neumí pojmenovat, tak je to zevnitř stravuje.

Martina: Dá se tohoto strachu zbavit?

Anna Hogenová: Dá, když si připustíme, že život má nějaké nedostatky, že ve společnosti jsou nějaké nedostatky, které jsou ale podstatné. Že společnost musí být spravedlivá, a že o spravedlnosti se nesmí mluvit na konferencích, a v projevech našich politických představitelů, ale že ji člověk dole musí cítit. Bezprostředně musí cítit spravedlnost, tedy že když někdo kradl, tak si jde sednout, a když někdo lže, tak druhý řekne, že se ten člověk prostě mýlil. Ale tady všude vládne to imperiální falére – to je vlastně faleš – a ta tady je, a lidé to cítí. Já to cítím také, a řeším si to pro sebe tak, že si v sobě uklízím myšlení, a pustím k sobě běsy a běsíky, které jsou právě tím, co jsem teď řekla – to je ta faleš.

Podle Aristotela dává tyran dobré věci po kouscích, aby si to lidé pamatovali. A strašné věci naráz, aby člověk hrůzu, která se ho zmocní, musel překonat pudem sebezáchovy.

Martina: Ovšem tady možná docházíme k odpovědi na to, proč se jako společnost vynacházíme – jak se zdá – v tak podivné duševní a duchovní slepé uličce. Protože jestliže je to tak, jak říkáš, že v Římě udělali z přemýšlení technologii myšlení, tak pokud se technologie myšlení podpoří ještě technologií technickou, tak teprve možná vzniká zlo?

Anna Hogenová: Ano, vzniká tak zlo. Já to mohu říct takhle: To není jenom moje myšlenka, to je velmi často myšlenka fenomenologů, a proto je třeba děsivé, že se na základních školách bude učit víc počítačová filozofie, dejme tomu, a nebudou mít zpěv, nebudou mít malování, nebudou mít tělocvik, nebudou dějiny starých Čechů, nebude tam česká literatura. Dneska ji už děti, které přicházejí na výšku, prostě neznají – já se jich na to ptám. Čili tady je vidět, že globální svět chce vytvořit člověka taky v jednoduchosti, z globálního hlediska, a daří se mu to: Nejdřív se vezme lidem sebedůvěra, to znamená, vytvoří se člověk malomyslný, což už starý Aristoteles nazval tak, že tyran dělá věci, které jsou pro člověka dobré, po kouscích, aby si to lidé pamatovali. Ale když udělá něco strašného, tak to přijde naráz, okamžitě, a vždycky člověk tu hrůzu, která ho oblije, musí překonat pudem sebezáchovy. Čili dobré věci po kapkách, zlé věci po obrovských kvantech – a člověk nevěří sobě samému, vzniká z toho nepojmenovatelný strach, který se jmenuje die Furcht, což je útěk od života. A tohle všechno tady kolem sebe máme.

Martina: A to vlastně myslíš tím, když říkáš, že pokud bude všechno jisté, a nebude existovat žádná nejistota, tak nastane něco, čemu Nietzsche říkal poušť?

Anna Hogenová: Přesně. To je die Wüste, to je poušť. A on říkal: „Přijde poušť“, a to právě tím, že člověk cítí nihilismus. To taky říkal Nietzsche: „Přijde doba nihilismu. Není bůh. Bůh umřel. Člověk je tvůrcem všech hodnot.“ A vůle člověka může proměnit dobro ve zlo, aniž by si to některý člověk uvědomil. To se děje.

Máme počátky, a máme začátky. Počátek se rodí vždy poprvé a naposled, tak jako Ježíšek, a proto se člověk k tomuto posvátnu vrací. Ale začátky jsou jen technologickou kauzalitou.

Martina: Teď přemýšlím nad jednou věcí: Jak tento náš rozhovor, Anno Hogenová, dovleču v čase vánočním k naději, a k Vánocům? Toť otázka. Ale my budeme hledat. Pojďme hledat dál, protože pravdou je, že Vánoce jsou určité mystérium – a nemyslím to teď jako příslovečný oslí můstek – ale jsou jistým mystériem, které, někdy na hodinu, někdy na Štědrý den, někdy dokonce na dobu delší, v adventu probouzí v lidech laskavost, něhu. Proto také měli v historii na Vánoce spadeno velcí mocipáni: Oliver Cromwell zrušil Vánoce. U nás se jim začalo říkat – a to nebylo tedy úplně špatně – svátky rodiny, aby se potlačil církevní podtext. Současná doba jim říká „sezónní svátky“, aby se neurazili ti, kteří mají Ježíše jen za nějakého proroka, nebo možná všechna ostatní náboženství. Ale přesto tady jsou, a lidé si je nedají vzít. Co to je? Co myslíš, že přináší atmosféra Vánoc, že občas rozpustí led kolem našich srdcí, nebo jakoby zahřeje?

Anna Hogenová: Překrásně řečeno. Máme počátky a máme začátky, a počátek se musí rodit, a vždycky se rodí poprvé a naposledy – a to jsou svátky. Ježíšek se vždycky zrodí poprvé a naposled, a proto se člověk vrací ke svým vlastním počátkům, a znovu se jakoby poprvé a naposledy rodí, a chvíle, která nemá příčinu, je najednou naplněna přijetím, které se člověku dostane z obdarování na Ježíška od ostatních. Ale pravé obdarování je tím, že člověk cítí, že je doma, že je přijat – to je to pravé communio. A tyto počátky byly nahrazeny v novověkém světě – ve kterém vládne imperiální falére – začátky. A začátek je normální příčina, která ze sebe plodí účinek, a vytváří souvislost, která je základem celého technologického světa. To je kauzalita.

Jenomže my potřebujeme prožívat ne příčinu, která je při činu, ale potřebujeme prožívat zrození poprvé a naposled – to je ta Tichá noc, Svatá noc – a to je posvátnost. A tato posvátnost ta nám chybí. Ale nemusí to být vždycky posvátnost křesťanská, nebo nevím, jakákoliv jiná. Teď jsem zrovna četla krásnou větu, že básníci a myslitelé táhnou noční posvátnou krajinou, což se mi úplně líbí, páč noc, jak je temná, tak uschopňuje myšlení k usebírání a vlastnění, a v tomto uvlastnění v duši má člověk najednou vše: Má tam bohy, lidi, zemi, svět. Všechno se to usebere, a všechno je to v ohňovém středu, který cítíme jako to, co je nám nejvlastnější, a člověk se v takové chvíli cítí – to je ta tišina duše – to, čím tolik rozčiluji některé lidi, a to je to, co je o svátcích nejkrásnější.

Martina: A pro to, co říkáš, by svědčil i fakt, že vlastně posvátnost, nebo výjimečnost chvíle, cítí velmi intenzivně i mnoho ateistů.

Anna Hogenová: Strašně moc ateistů. To nemusí být náboženství. Teď mě nebudou mít zase rádi teologové, ale básník, když zrodí báseň, tak tam je posvátnost. A počátky jsou posvátné. Proto se tak zlobím, že by nám někdo chtěl vzít češtinu, a chtěl by nám vzít české dějiny, a chce rozbít rodinu, a chce postavit mezi děti a mezi rodiče příkop. Protože to, co je posvátné, jde k jednoduchému usebrání a uvlastnění středu, který máme ve své duši, a páč duše nemá žádné okraje, a nemá žádné místo – je „chóra“ – tak může do sebe dosebrat úplně všechno. A to člověk umí. A tohle je pak celý člověk.

Člověk by měl v sobě mít posvátnou bázeň, pokoru, před něčím, na co nemá, distanci k nevýslovnému, co je větší než on. To ale dnešní člověk nemá, protože je geroj, který bude vládnout světu a kosmu.

Martina: Jak lze prodloužit tuto posvátnost? Pro věřící i nevěřící, ateisty, nicisty – jak ji zesílit? Mnohokrát slyšíme klišovité: „Kéž by Vánoce byly celý rok.“ Ale ano, kéž bychom dokázali tišinu duše a posvátnost chvíle, jedinečnost každé jedné chvíle zrození – jak ji dostat do života co nejčastěji, a na co nejdéle?

Anna Hogenová: To je také fantastická otázka. To nejde plánovat, to nejde technologicky vyrábět.

Martina: A nemohli bychom na to vydat zákon? Pěkně po římsku?

Anna Hogenová: Na to se právě lidé snaží najít nějaký recepis, nějakou kuchařku. To nejde. Svátky vždycky byly v době rovnodennosti, kdy noc byla stejně dlouhá, jako den.

Martina: Symbolika?

Anna Hogenová: Ano, symbolika. A kdy najednou vznikla naděje do dalšího života, kdy bylo více světla než tmy. A svátky tohoto druhu jsou vlastně u všech národů na světě, i u všech primitivních národů, a byly před vznikem křesťanství. Rovnodennost vždycky byla posvátná. Ty jsi historik, tak to víš. Posvátná chvíle, chvíle vůbec, nemá příčinu. Bytí a chvíle nemá příčinu. A tyto věci nám byly vlastně zakázány: Všechno je kauzální, takže věda přeci ví, že jediné, co je důležité, je hledat příčiny, a poznat jejich účinky, abychom mohli ovládnout svět, a mohli být na tomto světě šťastni.

Martina: A vytlouct lidem z hlavy nějakou bezdůvodnou radost.

Anna Hogenová: To je ono. Člověk musí mít v sobě aidos, nebo Němci tomu říkali die Scham, což je, když jde k počátku, k tomu, co je Ježíšek, nebo co jsou Velikonoce, tak v sobě musí mít to, čemu Němci říkají die Scham a staří Řekové tomu říkali aidos. A aidos znamená něco jako posvátnou bázeň před něčím, na co nemám, kde jsem takhle malinká, a proto je tam i trochu strachu, je tam lítost…

Martina: Je tam úcta.

Anna Hogenová: Je tam úcta, je tam posvátná distance.

Martina: Pokora.

Anna Hoegenová: Pokora, distance k nevýslovnému, to je to, co v nás vytváří jenom aidos, to die Scham – a to dnešní Čech vůbec nemá. On je přece geroj, je ten, kdo bude vládnout světu a kosmu.

Martina: Protože pokud tam není to všechno, co jsi vyjmenovala, tak se není k čemu vztahovat, není kam stoupat, a není se proč zlepšovat.

Anna Hogenová: Ano, není tam to nevýslovné, které nemohu vlastnit, ale o kterém vím, protože mám duši, a protože jsem člověk – aspoň o svátcích. A pak mě najednou zalije takové to… ta zvláštní vděčnost neznámým bohům, že jsem v té chvíli. A to právě dnešnímu člověku chybí. On se na Ježíška přejí, pak si rozbalí dárky, dojde si na půlnoční, tam pocítí něco krásného – tam to je, slyší krásnou melodii, Tichá noc, Svatá noc – tam se tím taky nechá prolnout, ale tím končí, a pak jde spát. Čili svátky se taky staly technologickými, zjednodušenými procesy, kde se k aidos už člověk nedostane, takže se kupují hrozně drahé dárky – a já vím, že nemohu svým vnoučatům koupit vlastně nic, z čeho by měli radost, protože všechno mají. A tak jsem pak hrozně šťastná, když jsem na Štědrý večer sama. Nevadí mi to, vylezu na chalupě ven, a když jsou na nebi hvězdy, a kolem ticho, tak je to obdarování.

Martina: S Vánoci se pojí mnoho pojmů, mnoho procesů a přání, jsou to svátky odpuštění, smíření, a často tam také zařazujeme pojem „naděje“. V poslední době velmi často slyšíme, můžeme číst, že v lidech naděje umírala, a já přemýšlím, jestli to není proto, že nevíme – naději v co.

Anna Hogenová: Naděje je od dění, které se děje, a najednou přijde chvíle, ve které cítíme celek, a potkáme vroucnost od neznámých bohů. To je to, co hledají potulní básníci a myslitelé temnou nocí, když táhnou krajinou, a najednou cítíme posvátnost. A v přijetí posvátnosti je vždycky naděje.

Martina: Protože je to vlastně vždycky naděje v to, že všechno dobře dopadne, a my nevíme, jak to je. V tom alespoň jednou není plán.

Anna Hogenová: Ano. Přesně proto je toto předáváno lidem vírou. A víra je něco, co hrozně pomáhá lidem žít.

Tuž co?

Furt nevite, co na Silvestra? Tuž se zeberte, sednite na letadlo a dovalte do městečka Chcaltuba v Imeretyji. Že nevite, kaj to je? To je ovšem vaš problem, měli ste se lepe učit. Kdybyste se ve škole neflakali, věděli byste, že tu byly Stalinovy nejoblibenějši lazně.

Když si v Praglu na letišťu RVHP nebo na našem domacim letišťu Ostrava-Katowice sednete do letadla, kaj vas zpatečni letenka vyjde tak na patnact set kaček, tak za tři hoďky vystupite ve městě Kutaisi. Taxikař vas za deset lari (okolo 90,- Kčs) zebere přimo do centra Chcaltuby, kaj v centralnim hotelu s honosnym nazvem Chcaltuba Terrace zaplatite přišernych 360,- Kčs za pokoj s klimakteryzaci, kupelku a vyhledem na Kavkaz. Jestli ste se doma nudili, tady rozhodně pookřejete, bo vašeho medvidka myvala klepne pepka a až se vratite dodom, budete aji premijera Fialenka považovat za zabavneho a inspiratyvniho synku, s kerym byste si radi postavili dvojdomek.

Přeju vam fajneho Silvestra.

Ladik Větvička, hlasatel Radio Universum, Chcaltuba

Pojďme si chvíli povídat o věcech, které jsou nenápadné, ale nejspíš důležitější než třeba mimořádná schůze parlamentu, o které toho tolik slyšíme, ovšem jen do doby, kdy dojde k dalšímu mimořádnému jednání. Biopóry jsou prázdná místa v půdě, která vznikají činností organismů. Provzdušňují půdu, zachytávají srážkovou vodu, umožňují vývoj dalšího půdního života, zastavují erozi. Představte si trubici o průměru 4 mm vytvořenou žížalou, která sahá od povrchu do hloubky jednoho metru – zaprší, a díky biopóru voda může rychle proniknout pod kořeny plodin, odkud pak kapilárním prouděním stoupá k vysychajícímu povrchu. Jiným běžným trubičkovitým biopórem jsou kanálky po vyhnilých koříncích, v našich podmínkách často po hluboce kořenící řepce olejce či vojtěšce. Kořeny samotné využívají biopórů, ale ještě podstatnější pro zdravý život půd jsou houby, baktérie a mykorhizní organismy, které žijí uvnitř biopórů.

Biopóry se dnes zkoumají širokou škálou metod např. pomocí Roentgenova záření. Zhruba 80 % biopórů má průměr menší než 1 mm. Zdánlivě důležitější by měly být biopóry většího průměru např. nory po krtcích, ale ty jsou nerovnoměrně rozmístěné, zatímco menší póry se vyskytují na každém čtverečním metru pozemku. Biopóry byly známé odjakživa, ale k pochopení jejich funkce bylo nutné ekologické, systémové myšlení. Teprve mořský biolog Victor Hensen si v roce 1877 začal všímat, jak jsou biopóry vyplňovány např. žížalími exkrementy, a co to znamená pro další růst rostlin či kolonizaci půdy. Hensenova práce byla obdivována i Charlesem Darwinem, Edwardem Wollnym a dalšími vědci, takže koncem 19. století byl vztah mezi biopóry a úrodností půd považován za prokázaný.

S rozvojem pesticidů po roce 1940 byly biopóry na nějakou dobu zapomenuty, ale v 60. letech se k nim začala nově vznikající ekologie opět vracet. Teprve v roce 1964 uvádí do literatury slovo „biopór“ holandský půdní biolog S. Slager. Další výzkumy se týkaly transportu živin nejen v samotných pórech, ale i v tzv. „drilosféře“ – několik milemetrů mocném prstenci kolem biopórů, které jsou živinami, zejména fosforem více nasyceny. V 90. letech minulého století byly biopóry studovány z hlediska tehdy nově objevovaného ekysystémového inženýrství. Ekosystémový inženýr je organismus, který významně mění své prostředí, a tím umožňuje rozvoj celého dalšího ekosystému. Snad nejznámějšími příklady ekosystémových inženýrů jsou bobři, koráli a žížaly. Co s půdou dělají žížaly?

V půdě se obsah kyslíku směrem dolů snižuje a obsah oxidu uhličitého roste až na stonásobek atmosférických koncentrací. Zejména širší póry – „komíny“ – umožňují provětrání i hlubších horizontů, kde potom mohou žít i organismy, které kyslík potřebují. Ale kyslík vyžadují i kořeny rostlin, takže správné provětrání půdy má dalekosáhlý účinek na porost na povrchu. Podobný zásadní význam mají zejména větší biopóry pro zachytávání deště. Pórem o průměru 3 mm se vsákne víc vody než v půdním kruhu o průměru 30 cm. Kolikrát nás již žížaly zachránily před přívalovými povodněmi!

Rostlina investuje nemalou energii do kořenů. Už první výzkumníci si všimli, že často využívá existujících biopórů, ve kterých nemusí překonávat odpor zeminy. Je to vlastně samozřejmá situace – půda na zahrádce musí být dobře nakypřená, aby rostlina vůbec mohla zakořenit. Největší odpor klade půda v radiálním směru. To znamená, že kořen poměrně snadno proniká do hloubky, ale na to, aby se rozšířil a odhrnul zeminu do strany, potřebuje několikanásobně tolik energie. Tato energie pak „láme skály“ nebo krabatí asfaltové povrchy. Situace je pro rostlinu snazší, když využije biopóru a kořen doroste do určité hloubky, zesílí a pak si už s odporem prostředí poradí.

V době častějších such budou biopóry představovat jednu z hlavních možností, jak v půdě udržet vodu. Bylo prokázáno, že kořeny pšenice jsou schopné využívat půdní vody ještě v hloubce 95 cm v době, kdy je povrch již vyschlý. Delší a mohutnější kořenový systém je typický pro prérijní půdy a uplatňuje se i u víceletých obilovin. Kořínky, které rostou v biopórech, bývají obalené dalšími mikroorganismy a někdy fungují téměř hydroponickým způsobem – prosakující voda obsahuje živiny, které rostlina využívá přímo z roztoku. Velké překvapení způsobil objev, že některé biopóry mohou být stabilní celá desetiletí. Žížaly jsou schopné rozšířit již existující menší póry a jejich stěny obalit výkaly a jemnozemí. Ty jednak mechanicky zpevňují stabilitu póru, jednak vytvářejí úživný substrát pro další organismy.

A abychom to celé stručně shrnuli – díra po žížale není jen díra po žížale, ale velký div světa.

Martina: Ty jsi tady vyzdvihoval pokoru, která je taková služka, mluvili jsme o lásce, o pravdě, mluvili jsme o tom, že bychom jim taky měli znovu dát ten obsah, který skutečně původně měly. Jakou hodnotu myslíš, že jsme ještě pozapomněli, a měli bychom ji teď znovu v sobě vykutávat?

Jiří Strach: Schopnost odpouštět. „Odpuštění“, a za tím je „smíření“. Myslím, že dnešní doba, dnešní společnost, si neumí odpouštět. Někdo měl například před patnácti lety výrok, který nebyl úplně povedený, a my ho pořád budeme připomínat, pořád ho za tento výrok budeme pranýřovat, pořád mu tímto výrokem budeme mlátit přes ústa. To přece není progres k nějakému smíření, to není posun k lepšímu. Tak to je jedna věc. A další – a zase zmíním věc, která je hodnotově křesťanská, protože milovat přátele, to umí každý, každý máme rádi rodinu, přátele, ale umět v sobě najít i lásku k nepřátelům, umět na protivníkovi najít něco dobrého – tam se přece ukazuje velikost lidskosti a velikost člověka.

Martina: Tam se to kalí. A my se můžeme dočíst v evangeliu podle Matouše: „Odpusť svému bližnímu, pokud ti ukřivdil. Až ty budeš jednou prosit, budou i tobě hříchy odpuštěny.“ To je velmi krásná věta, velmi krásný vzkaz, krásné poselství směrem k Vánocům. Ale přesto potřebujeme, myslím, manuál, a to dokonce i na odpuštění milovaným, natož na odpuštění lidem, o kterých si třeba myslíme, že nám ublížili, nebo nám skutečně ublížili. Jak s tím pracuješ?

Jiří Strach: V Písmu svatém takových návodů najdeme mnoho. Třeba: „Nesuďte a nebudete souzeni.“ To je možná ještě kratší větička, a rychlejší k zapamatování. Všimni si, kolik soudů je nad tím nebo oním vyslovováno dnes a denně – neustále soudíme, neustále někoho pranýřujeme. Samozřejmě, že Písmo svaté kolikrát může být takové. A nemyslím jenom Nový zákon, ale i ve Starém zákoně najdeme spoustu návodů, jak se dá napravit náš životaběh.

Martina: Jak to děláš ty?

Jiří Strach: Jak to dělám já? Je to neustálá snaha, ve které člověk neustále klopýtá a prohrává. I život křesťanský přece není jenom vítězství a samé vítězství. Vítězství možná přijde jednou tím, že až překročíme práh smrti, tak tam skutečně uvidíme naději, světlo. Takže návody se v tomto dávají opravdu těžko. Já jenom tvrdím, že člověk nesmí ztratit sílu se o to alespoň snažit. Každý máme jiné schopnosti, někdo to umí více, někdo méně, ale rezignovat na snahu naplnit život nějakým světlem, to si myslím, že by byla prohra.

Víra je dar. Důležité je zůstat otevřen impulzům, které přicházejí shůry, a vnímat, že i když jsme se o ně nezasloužili, tak přesto v našich životech jsou.

Martina: Prosím tě, mnozí lidé, kteří teď poslouchají, ti vlastně mohou závidět víru, protože cítí, že v ní máš oporu. Je to pro tebe určitý pevný bod. Jak jsi k ní přišel? Dar? Odpracováno?

Jiří Strach: Víra bude vždycky dar. Potkal jsem spoustu lidí, a někteří přátelé mi říkají: „Já bych také hrozně chtěl věřit, ale prostě z nějakého důvodu mi to nejde“. Takže ano, v tomto nastavení to lidé musí vnímat jako obrovský dar. A jak člověk přijde k daru? No, vždycky nějakým způsobem nezaslouženě. Ale důležitá věc je, aby člověk zůstal otevřený impulzům, které přicházejí shůry, abychom těmto věcem neříkali osud, náhoda, ale abychom v těchto dárcích, které dostáváme – každý jich máme ve své životě spoustu, stačí na ně jen zaostřit – vnímali, že my sami jsme se o ně nezasloužili, přesto v našich životech jsou. A jestli jsou, tak musejí být odněkud odjinud, možná z nějakého vyššího levelu. A tomuto, když člověk zůstane otevřený, tak si myslím, že Boží hlas tam začne pomalu pronikat, a světlo začne prosvěcovat mnohé temnoty duší. To je možná nějaký, nechci říkat návod nebo recept. A rozhodně to není něco, čím bych se chtěl nad někým povyšovat, že já víru mám, a vy ji nemáte, a proto jsem lepším člověkem. To tak vůbec nestojí, ani to tak není.

Zároveň to není věc k závisti, protože odkrytí těchto dalších dimenzí, které víra přináší – zase možná vedle toho, že evangelium je radost, radostná zpráva – máme naději na život po životě – také přináší jiný rozměr bolesti, protože víra vás nutí stát se víc empatickým. To znamená, začnete si všímat bolestí lidí kolem, možná bolestí světa, bolestí společnosti, a mnohem intenzivněji je prožíváte. Takže na druhou stranu víra, nevím, jestli je úplně k závisti – to není to správné slovo.

Rovnost ve smyslu stejnosti neexistuje, a existovat nemůže. Každý jsme byli při našem stvoření obdarováni jinak. Nemůžeme mít nárok na něco, k čemu nemáme schopnosti.

Martina: Závist jako taková by asi neměla být vyslovována v souvislosti s vírou, ale patří do lidského života. Na začátku jsem tady citovala Thomase Jeffersona, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, jsou obdařeni svým stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, a že mezi tato práva náleží život, svoboda, sledování osobního štěstí. Pověz mi, jak vnímáš to, že jsme obdařeni stvořitelem k tomu, abychom se snažili mít k sobě blíž? Mě k této otázce přivedla závist, protože určitě by bylo lepší lidem přát víc, než závidět, víc pochopit, než na sebe navzájem útočit, raději se objímat, než pomlouvat a atakovat. Ale jakým způsobem k tomu dojít, když tato doba má v sobě zakódován jakýsi neklid, a určitý druh agresivity, který si zkrátka v této době v sobě neseme, vytváříme ho, a zvykáme si na něj?

Jiří Strach: Já bych se pozastavil ještě u toho výroku, a rovnou u jeho začátku: „Všichni lidé si jsou rovni.“ Pozor, u Jeffersona je to myšleno asi drobet jinak, a rozhodně nás to nemá zavést k nějakému rovnostářství, že všichni jsme si rovni, všichni jsme stejní…

Martina: Je to Deklarace nezávislosti – tam myslel samozřejmě určitě jiné věci.

Jiří Strach: Ale takhle to v tomto výkladu není, protože rovnost tady není, a ani být nemůže – už z principu: Každý jsme byli jinak obdarováni při našem stvoření. Tak dobře, tak si musím uvědomit, že byť mám rád fotbal, a hrozně bych chtěl být druhým Ronaldem, nebo Messim, tak si se svou fyzickou konstitucí, kdy nepřeběhnu hřiště ani od vápna k vápnu, prostě nemůžu dělat ambice na to, že jednou budu fotbalista světového formátu. A nemůžu začít křičet: „Já chci být taky ten, a chci mít stejnou rovnost, jako má ten, nebo onen.“ Musím si přece uvědomit, že jsem byl třeba vybaven do života jinými dary, jinými dárky a jinými schopnostmi. Tato rovnost je myšlena jinak v tom duchu, aby…

Martina: Před zákonem?

Jiří Strach: Před zákonem.

Martina: To je myšleno takovýmto způsobem. A to, o čem ty mluvíš, není rovnost, ale stejnost.

Jiří Strach: Všimni si, Martinko, jak jsme čím dál tím více zatlačováni světem mladých, woke, progresivních, do toho, aby na tomto světě byla opět zase nějaká rovnost a stejnost: Všichni jsme stejní, všichni budeme jezdit stejnými elektroauty, všichni budeme žít ve stejných sdílených bytech. Toto si skutečně naše generace už odžila kdysi za socialismu – tuto touhu po tom, aby všichni měli stejný plat, jezdili stejnými škodovkami stodvacítkami. Ale všimni si, jak se soudruzi, kteří se to všichni snažili lídrovat, měli mnohem lépe, jak si mohli jezdit na Západ, měli bony, mohli chodit to Tuzexu.

Martina: Jak si někteří jsou rovnější.

Jiří Strach: Jenom někteří jsou si rovnější. Takže toto – když někdo začne vykřikovat tato hesla – vždycky slouží k jistému zaražení se, a k tomu říct si: „Pozor, tady tudy ne. To už jsme si několikrát prošli, a tudy, milí mladí přátelé, cesta opravdu nevede.“

Martina: Já se k mé otázce vrátím, ale nesmírně mě potěšilo, že jsi měl tu potřebu uvádět tento výrok na pravou míru, protože to vždycky odráží skutečnost, že vnímáš slova, vnímáš kontext, v jakých byla řečena, vnímáš i historickou dobu, a vnímáš i příležitost, při které zazněla, což je nesmírně důležité, zejména v nazírání na historii. My si teď nesmírně užíváme toho, jak jsme velmi chytří, když hodnotíme historické události s dnešním poznáním, a přesto jsi před nějakou dobou řekl: „Já jsem donedávna žil v podobném matrixu. I já jsem byl člověkem, který si ráno přečetl dvoje noviny, a měl jasný názor na politiku.“ A to by mě zajímalo: Co to změnilo? Co tě přimělo sníst červenou pilulku, která nenabízí snadnější život?

Jiří Strach: Už jsem to tady řekl: Možná jsem se právě těmi novinami, které jsem přečetl, začal cítit být vmanipulováván do názoru někoho jiného, takže se člověk logicky začne pídit po informacích, jak se věci skutečně dějí. A co se týče zrovna politiky, tak já mám to štěstí, že mám kolem sebe pár přátel, kteří vrcholnou politiku skutečně dělají, takže pomohou u spousty věcí třeba i nad rámec toho, co se smí a nesmí napsat do novin. Takže ti pomohou dát si to do jistého světla, do nějakého kontextu. Velmi to připomíná slavnou Platónovu jeskyni, kde ti, co sedí, vidí pouze stíny, a teprve až se postavíte, tak vidíte, že stíny nejsou stíny, ale že je vlastně vrhají nějaké postavy, a že realita je úplně jiná. Takže tady jsem právě ve velké opatrnosti, a až bych řekl i strachu, hodnotit nějaké věci aktuální politiky ve smyslu, že tento politik včera řekl to a to, a my teď kvůli tomu začneme nadávat, protože – a tak dál. To jsou prostě krátkodeché věci, protože bez znalosti kontextu skutečně můžeme velmi obtížně dávat nějaké soudy.

Erós je láska k sobě, ke svému zážitku. Agapé je láska ke druhým lidem, která se umí darovat, není tady jen pro mě, ve které se dávám druhému, obdarovávám ho sám sebou.

Martina: Zejména, když navíc už dnes víme, jak to dopadlo. To je pěkné. Připomněl jsi výrok jednoho historika, kterého se v jednom rozhovoru ptali, jak by zhodnotil dopad Francouzské revoluce na vývoj Evropy, na vývoj Francie, na vývoj demokracie a postavení aristokracie, a podobně – a on se zamyslel a pak říká. „Víte, to je ještě moc brzy.“

Jiří Strach: No ano. Jednou z našich chyb, které děláme, je to, že vytrháváme věci, které se v historii staly, z kontextu. Já vím, že když jsem se pokoušel o realizaci filmu „Jan Hus“ – nakonec ho režíroval v České televizi Jiří Svoboda – tak jsem se scházel s mnohými historiky a znalci středověku, a ti mě velmi rychle přivedli na to, že věci, které se děly na kostnickém koncilu, a v tehdejším kontextu doby, života a víry, my vůbec nemůžeme hodnotit a porovnávat naší optikou. Tady musí být člověk velmi opatrný a ostražitý.

Samozřejmě nějaká exempla z historie vytáhnout můžeme, ale je potřeba je vnímat tak, že nám kolikrát mají sloužit spíš jako podobenství. Právě proto se kolikrát spíš odvolávám na starozákonní příběhy – a to ne proto, aby nám byly konkrétním návodem, jak řešit tu nebo onu situaci, ale abychom si z toho přinesli jakýsi étos. Když si člověk přečte knihu „Kazatel“, nebo „Přísloví“, nebo „Sírachovec“, tak tam čteme – a mně to přijde geniální – knihy o povaze člověka. A člověk si v dnešní době uvědomí, že povaha je za těch tři tisíce let neměnná, že se nezměnila, že kdo byl závistivý, závistivým bude furt, kdo byl zlý, a tak dál. Takže jak říkám, z některých věcí z historie se můžeme poučit velmi snadno, ale v jiných historických paralelách bychom měli být velmi ostražití.

Martina: Mnoho lidí prožívá jakousi únavu: Únavu životem, únavu starostmi, únavu okolnostmi, jakousi oboulanost, a mají v sobě smutek. Ty víš, proč se tě teď ptám: Řekni mi, je smutek špatný? Určitě jsi už byl smutný vícekrát v životě, a teď jsme trošku všichni naměkko, máme v sobě radost, naději, čtvrtou svíci rozsvícenou, a přesto je člověk někdy zvláštně smutný. K čemu využíváš smutek? Kam tě, a kdy, posunul v životě?

Jiří Strach: Možná, že je dobré si smutek vyprožít v tom, aby si pak člověk uměl vážit radosti, aby ji uměl ocenit, aby si ji víc uměl prožít. Prožít život jenom na kolotoči, nebo v nějakém neustálém, nikdy nekončícím zážitku, nebo radosti, která by trvala věčně – tak to myslím, že by život zbanálněl, jako když dostaneme každý den dobré jídlo. A to je možná problém naší společnosti, že máme pořád co jíst, a už to vlastně považujeme za samozřejmost. Už si nevážíme toho, že na rozdíl od jiných částí světa jídlo ještě kolikrát zahazujeme, a tak dál. Víš asi, kam mířím tím, co chci říct. Takže ano, smutek funguje dobře pro to, aby nám pocitově vyvážil radost, a abychom si jí dokázali více vážit, a více ji ocenit.

Martina: Jestli je něco na Vánocích úplně symptomatické, a všichni se na tom shodneme, tak to je setkávání se. To, že bychom měli být s lidmi, které máme rádi, měli bychom se snažit v sobě najít dost laskavosti a lásky i pro ty, kteří nám v posledních měsících, letech, dnech zrovna nepomohli. A pak bychom se měli obdarovávat. Děti to mají tak krásně snadné, protože jsou obdarovány nejenom výzdobou, stromečkem, světýlky, nadstandardním přídělem čokolád, ale také dárky. A dárky jsou pro děti v tu chvíli nesmírně důležité, protože symbolizují obdarování. Ale pro nás, co už tuší, že dárky kupují rodiče, nebo partner, by to měly být dárky duchovní, tedy řekněme dárky úplně jiné kvality – kvality mezilidských vztahů – a tak se snažíš lidem dávat především takovéto dárky? Ale jakým způsobem to v sobě vyvoláváš, aby to nebylo klišé, aby to nebylo na povel, aby to nebylo: „Tak, a všem nám teď ukápne slza.“ Víš, jak to myslím?

Jiří Strach: Vím. Já to vrátím zase k Písmu svatému: Když překládali Nový zákon do řečtiny, tak se tam objevovalo slovo „láska“, což se řecky řekne erós, a to je erós, erotika, láska pro mě – můj zážitek, který naplní mé ego, a tak dále. Ale oni moc dobře věděli, že v celém křesťanském příběhu je láska trošku něco jiného, a tak pro to nalezli nové slovo, a to bylo „agapé“ – což je láska, která se umí darovat, která tady není pro mě, ale já jsem povinen sebe sama dávat druhému člověku, takže obdarovávám sám sebou. A tam na to najdeme spoustu životních momentů, kdy to můžeme udělat: Najít si čas, a být pro partnera, když druhý něco potřebuje, i když jsme třeba unaveni – třeba Martinka Kociánová udělá rozhovor – i přes svou vlastní únavu a vyčerpání přijít, a být tady pro tebe. Takových momentů, když se každý rozhlédneme ve svém životě, najdeme bezpočet. Takže ano, netlačit erós, nejít do lásky „já“, ale jít do agapé. To je láska „ty“. „Ne já, ale ty, pane,“ se přece říká.

Měli bychom si umět naordinovat vypnutí mobilu. Dnes nám zprávy pípají v mobilu, čteme je v tramvaji, v čekárně u doktora, a to nás zahlcuje.

Martina: Na jaký dárek nikdy nezapomeneš? A je mi jedno, z které hromady bude.

Jiří Strach: Tak samozřejmě to byly dárky, co jsem dostal jako dítě. Už si nepamatuji. Jednou jsem chtěl kolo, pak lyže – všichni si vzpomínáme, jak se za bolševika tyto věci obtížně sháněly.

Martina: Já jsem je vždycky podědila po bráchovi.

Jiří Strach: Ale jeden z nejkrásnějších dárků, co jsem kdy dostal, a mám ho tady na ruce, je růženec – prstní růženec. Je to kopie laciné cetky, která se vyrábí někde v Polsku.

Martina: Já ti podávám svůj růženec.

Jiří Strach: A moje Magdalenka – protože jsem to pořád nosil jenom ve vydání ze stříbra – mi nechala vyrobit kopii tohoto samého, který je z platiny. Ne, že bych se chtěl chlubit tím, že nosím platinový prsten, ale znamenalo to přesně obdarování z Magdičky strany vůči mně ve smyslu: „Já ti chci dát to nejlepší“, jako by mi tím duplicitně říkala, co vlastně umím. A já ho nosím celoživotně na ruce – mám ho tady s sebou – a možná v něm budu jednou i pochován. Tak to je možná nejkrásnější dárek, který jsem kdy dostal, protože ona je takhle – i když nejsme spolu – vlastně pořád se mnou.

Martina: Kdybys měl tam nahoře při svých modlitbách požádat o něco pro všechny lidi, o něco, co si myslíš, že by mohlo pomoc všem bez rozdílu – univerzální přání – a přitom nebýt dobrák, který dělá pro lidi to, co si myslí, že oni potřebují?

Jiří Strach: To se přesně dostáváme na tenký led. Kdybych něco takového pro lidstvo v modlitbě požadoval, tak se přesně dostávám do té roviny, že já vím, co je pro lidstvo nejlepší, to se přesně dostávám do pozice samozvaného spasitele, ve které bych ani na vteřinu nechtěl být. Nejkrásnější modlitba?

Martina: Ano?

Jiří Strach: „Buď vůle tvá“ – to je nejkrásnější modlitba. Jsou to jenom tři slova, protože Pán Bůh ví lépe než my všichni dohromady.

Martina: Přesto si myslím, že vyprošovat lásku pro sebe a pro všechny vůkol, nemůže být na škodu.

Jiří Strach: Ale i to je přece zakomponováno v modlitbě: „Buď vůle tvá“. Protože Pán Bůh není zlo, Pán Bůh není ani náš přezkušovatel u maturity. Pán Bůh je láska, Bůh je láska, a když chceme jeho vůli, tak jako bychom chtěli jeho lásku pro tento svět.

Martina: Dnes máme 26., Štěpána, kdy lidé už často v sobě začínají svátky vnímat tak, jako že už minuly, protože přece Silvestr – to už nejsou Vánoce – a že směřujeme do Tří králů, tak už se nám zase blíží próza. Jakým způsobem v sobě pozdržet tento pocit, laskavost – ty jsi řekl „smíření, odpuštění“ – a přál sis to aspoň do půlky ledna, a ve Velikonoce nedoufáš. Ale jak to v sobě probouzet a udržovat i pro ty, kteří neotevřou písmo, ale vnímají svátky jinak, než skrze víru?

Jiří Strach: Možná se umět zastavit. Proto tam máme sedmý den, že máme odpočívat. Šest dní pracovat, a sedmý den máme mít volno. Proto to tam Pán Bůh stanovil, aby dal odpočinout nejenom našim tělům – abychom se uměli dospat, a najíst, a abychom měli aspoň jeden den a odpočívali – ale dopřál to přece i duši. Aby se najednou zastavila, zamyslela a odpřemýšlela.

A co myslím, že by také bylo dobré – nepodléhat všem výkřikům světa, které zaznívají. Je jich je čím dál tím víc, jsou čím dál častější. Dobře, dřív jsme každé ráno přečetli jedny noviny, nebo dvoje, a měli jsme od politiky klid. Ale to bylo v době před sociálními sítěmi. Dnes nám to pípá v mobilu, čteme to každou jízdu tramvají, každou chvilku, kdy sedíme u doktora v čekárně – pořád jsme na nějakých internetech. A myslím, že to naše hlavy a naše duše nesmírně zahlcuje, a vyhrocuje tak, že i zcela marginální věc máme tendenci vnímat jako veliký problém. Takže ano, umět si naordinovat ticho, umět si naordinovat odpočinek, umět si naordinovat nějakou sebeočistu, a umět vypnout mobilní telefon. Ale to říká ten pravý, protože také nedám mobil prakticky z ruky.

Martina: Ale je to…

Jiří Strach: Ale možná si to říkám jako návod sám sobě, jako přání sám sobě, abych i já to uměl lépe, než to umím.

Umělá inteligence může být zabijákem lidské kreativity. Navíc nevíme, jestli je to krok správným směrem, a jaké to bude mít následky za patnáct let.

Martina: Míníš tím to, co říkáš? Že se bojíš „překotnosti a rychlosti, protože rychlost kombinovaná s hlasitostí, hlučností, a křikem, tomuto světu nepřinesla nikdy nic dobrého“.

Jiří Strach: No jistě, ale i překotnost doby, neustále se zrychlující tempo vývoje, progresu, kdy si myslím, že už ani nikdo z nás není přesně schopen dopřemýšlet, co přinesou věci, které dneska rozhodujeme, a považujeme je za bytostně správné. A to proto, že nevím jaké, takže nejsme schopni dohlédnout, co vyvolají za deset, patnáct let? A nechci to říkat na nějakých konkrétních politických momentech z posledních let a z poslední doby, a vůbec nebudu pojmenovávat migranty, nebo covid, a všechny tyto věci, které nás různě někam nasměrovávaly, a o kterých jsme se v nějaké naivitě mysleli, že budou hrozně dobré, abychom teď viděli, že to nebyl možná kolikrát krok správným směrem. Ale pojmenuji umělou inteligenci, tím asi nikoho z lidí neurazím.

Martina: Myslíš, že se ještě neumí urážet?

Jiří Strach: Možná, že už to za dva měsíce umět bude. Ale to je skutečně něco, co se rozvíjí neuvěřitelným, překotným způsobem, a nejenom že to jednou může velmi zabrzdit kreativitu člověka tak, jako podle mě internet zabrzdil kreativitu člověka tím, že si dnes všechno můžeme vygooglit, pojmenovat, a dostaneme rychlou odpověď. Ale abychom dostali nějakou vybavenost z knih – umění přemýšlet v souvislostech – tak to se ztrácí. A já se bojím, že umělá inteligence bude velkým zabijákem kreativity člověka. Že stačí jenom zaťukat: „Vyrob mi tuhle fotku. Napiš mi tento text.“ Dokonce jsme někde slyšel, že některé fakulty – myslím, že někde na Vysoké škole ekonomické – už ustupují od psaní bakalářských prací.

Martina: Protože…

Jiří Strach: Protože v době umělé inteligence jaksi ztrácejí smysl, protože pedagogové už skutečně nebudou schopni rozpoznat, jestli to student někde opsal, nebo…

Martina: To zadal.

Jiří Strach: Zadal to. Což mně přijde do budoucna jako děsivý moment. A také to, že to nikdo neřeší. Nebo dobře, hlasy jistého zbrždění se už možná objevují, ale spíše jsou lidé tímto progresem natěšeni z toho, jak je lidstvo geniální, jak se lidstvo vyvíjí, jak je to všechno bezvadné, jak je to zalito sluncem, a nedokážou dohlédnout na možná rizika, která se objeví ne zítra, nebo pozítří, ale možná za pět, deset, patnáct let.

Martina: Tato překotnost doby se tímto určitě bude ještě zrychlovat. Já ti tady dám hádanku, kterou jsem už někdy vyslovila.

Jiří Strach: Já jsem byl vždycky špatný na hádání.

Martina: Posluchači možná znají odpověď, protože už to slyšeli: Na jedné německé univerzitě dělali analýzu, jak dlouho se dostávalo k Johannu Wolfgagu Goethemu takové množství informací, kolik jich musíme my přijmout, vyhodnotit, vzít na vědomí, a zapomenout, za jediný den, a jak dlouho s nimi pracoval, musel je zpracovávat? Tedy, kolik na toto množství informací měl času Goethe?

Jiří Strach: Jeho dva životy?

Martina: Sedm let.

Jiří Strach: Sedm let. No.

Martina: To se to pak přemýšlí. To se to pak asi soustředí na věci. To pak člověk má čas věci domyslet, dát do souvislostí, pokud na to má chuť, potenciál, vůli, odvahu.

Jiří Strach: Na druhou stranu, my se přece nemůžeme srovnávat s génii našeho světa. Nemůžeme po nás chtít, abychom sochali jako Michelangelo, nemůže chtít, abychom skládali jako Mozart. Tento druh géniů se rodí třeba jednou za sto, dvě stě let. Ale máš pravdu v jedné věci, že my ztrácíme čas, který bychom měli mít na to nějaké věci skutečně do důsledku promýšlet, a to nejenom ve věcech společenských, ale všimni si, že i ve věcech vztahových. Potřebujeme mít věci rozhodnuté rychle, hned. Málokdo dneska třeba v manželské hádce, konfliktu, tomu věnuje myšlenky, a dá čas na usmíření, ale hned se rozvádí, hned se rozcházejí. Není tam čas na nějaký přirozený vývoj, nebo na usmíření, nebo na odpuštění.

Martina: Tak vzhledem k tomu, že ještě máme sváteční den, tak bych přeci jen na závěr dala hezký příměr, představu, která je z dílny Jaroslava Duška: V jednom z jeho představení Čtyř dohod jsem zaslechla, jak říkal, že vědci zkoumali, co se děje v kukle, když se zakuklí housenka, a než se zrodí motýl. Co v této kukle probíhá. A vzhledem k tomu, že jaksi mnohdy vnímám tíži doby – vlastně možná momentálně i tvou tíži pocitů – tak ti chci říct, že vědci larvu rozřezali a zjistili, že tam je úplná kaše – nic – prostě kaše. A Jaroslav Dušek z toho vydedukoval, že když máte pocit, že jste úplně „na kaši“, tak už se blíží transformace v motýla. Jiří Strachu, já jsem moc ráda, že sis se mnou přišel povídat v těchto vánočních, svátečních dnech, a jsem moc ráda, že jsi mě – a naše posluchače – obdaroval svou přítomností.

Jiří Strach: Moc děkuji za pozvání, Martinko.

Na to, jak mimořádné pozornosti se těší Vánoce, jsou zmínky o narození Ježíše v evangeliích kusé a vlastně marginální. Vánoční tradice působí spíše jako potřeba najít pro Ježíšův příběh vhodný začátek, než jako historická událost, doložená hodnověrnými svědky a přesvědčivými důkazy. Nakonec, pokud jde o okolnosti Kristova narození, je to naše víra, jež činí Vánoční příběh pravdivým. Vírou víme, jak to tenkrát před dvěma tisíci lety bylo.

Nikoli historikům, ale víře ve Vánoce vděčíme za atmosféru zklidnění a smíření, za to, že se z lásky vzájemně toužíme obdarovat, že jsme svátečně na sebe lepší. Z křesťanského hlediska je samozřejmě vrcholem církevního roku Velikonoční týden, tedy připomínka Kristovy oběti na kříži a jeho následné zmrtvýchvstání. Zatímco ale velikonoční mystérium je interní záležitost křesťanů, na Vánoce s Ježíškem v jesličkách věří spolu s křesťany i lidé váhající a také bezvěrci.

Vzpomínám, jak před lety, ještě za socialismu, měli někteří kněží připomínky k tomu, že se o Vánocích, na půlnoční mši zaplnil kostel k prasknutí: „Kde jste byli po celý rok!?“ ptali se přísně. Skoro to vypadalo, jako by svátečním příchozím měli za zlé, že si jdou pouze vyzobat z křesťanské vánočky rozinky. Možná by bylo lepší s otevřenou náručí uvítat zvědavce, které přilákalo betlémské světlo, a říct jim něco jako: „Toto je jenom začátek celé story. Přijdete-li i příště a vyslechnete-li ten příběh celý až do konce, možná vám změní život.“

Ze statistik plyne, že lidí, hlásících se ke křesťanství, ubývá. Může za to Boží mlčení, anebo lidská hluchota? Při pohledu na to, jak svět vypadá, kolik se páchá zla a jak se šíří lhostejnost a apatie, je člověk v pokušení si myslet, že Bůh se už na to nemohl dívat, že od člověka odvrátil zrak. Že člověka odepsal jako špatnou investici… Pak ale přijdou Vánoce, a s nimi zázrak, kdy jsou lidé na sebe hodní bez ohledu na to, co si provedli a v čem se neshodnou, jak těžká je doba, jak bezútěšná je politická situace a jak mizerné jsou vyhlídky na změnu k lepšímu.

Ve vánočním zázraku má samozřejmě prsty to dítě v jeslích. Vždy nám připomene, že Bůh zde byl po celý čas, stačilo se zaposlouchat. Vyčistit si uši. Někomu může následování Krista připadat těžké, jeho řeč přísná, jeho nároky nesplnitelné. Než by se zaposlouchal, uši si raději zacpe a počká na příští Vánoce. Všichni ale cítíme, že máme-li mít naději, je nám třeba nějakého společného jmenovatele, něčeho co nás spojí přes propastí různé víry či nevíry, protože Vánoce zkrátka nejsou každý den. Takovým společným jmenovatelem je na 24 hodin denně, 7 dní v týdnu a 12 měsíců do roka jednoduchá výzva: „Nečiň druhým, co nechceš, aby oni činili tobě.“

Jaroslav Dušek: Děkuji. Také jsem rád, že zrovna tady a teď existuji.

Martina: Pověz mi: Když jsem tady tak mudrovala o všech těch hezkých myšlenkách, které jsou spojeny s Vánocemi, tak jaké je tvé vánoční poselství? Prožíváš to? Nebo se nechceš pořád upírat k tomuto jednomu dni, okamžiku – přestože tak silnému poselství, že se narodil On, který tak miloval svět?

Jaroslav Dušek: On se narodil jindy. Tam je to nejasné s jeho datem.

Martina: Prosím tě, nebuď detailista.

Jaroslav Dušek: Je to komplikované. Já to opravdu hodně vnímám ve spojení se slunovratem, se Sluncem, s astronomickou legendou o tom, jak tři králové – to znamená tři hvězdy pásu Orionu – jdou navštívit toho, kterého označí hvězda Sírius, která označuje právě místo, kde vyjde slunce. Když se díváš na souhvězdí Orionu před zimním slunovratem, tak zjistíš, že jak je pás Orionu nakloněn, tak v jeho prodloužení – těchto tří králů – je Sírius, a ukazuje místo, kde bude slunce vycházet. A slunce potom ubývá, a to až k 21. prosinci, a pak tři dny vyčkává – to jsou ty tři dny v hrobě – a po třech dnech vyčkávání začne slunce narůstat. Proto je to až čtyřiadvacátého o půlnoci. Proto indiáni slaví letní slunovrat, který je pro ně, v Jižní Americe, zimní, 25. června, to znamená úplně jako my, protože my to vlastně máme od půlnoci pětadvacátého, ale zvykli jsme si na to čekat ten příchod, na první hvězdu, že se objeví, čtyřiadvacátého večer.

Takže já to mám hodně spojené s tímto astronomickým mýtem, o kterém píše John Major Jenkins ve své knize, a vysvětluje, že Panna Maria je Mléčná dráha. Proto je zobrazována vždycky v plášti s hvězdami, protože je to Mléčná dráha sama, která neposkvrněně vyroní proud světla – Krista – ze svého lůna, a on přichází znovu občerstvený díky slunovratu. Přichází znovuoživené, a znovu začne sílit – toto světlo, které před tím sláblo, a vedlo nás k zažehnutí vnitřního slunce právě v době, kdy ubývá toho vnějšího. Takže já to mám hodně spojené s těmito kosmickými pohyby.

Martina: Ale to je skvělé, protože ty jsi vlastně v tuto chvíli poskytl návod pro zaryté ateisty, jakým způsobem se mohou nořit do tohoto času. Protože křesťan to má vlastně dnes jednodušší, protože ví, že tento dnešní den je prostě „Zrození“, že se narodil někdo, kdo skrze něho bude žít navěky – věčná spása. A pak je, tuším, seriál „South Park“, a tam je písnička, že nejsmutnější je malý žid o Vánocích, ale tam máme zase Svátek světel. A ty jsi teď nabídl vlastně přírodní stránku oslavy. Ale dobře, když já se budu dnes modlit k malému Jezulátku, a přát si, tak vím, co budu chtít, vím, co budu říkat, vím, co mi toto miminko mělo přinést. Ale co přinese tobě skrze přírodní stránku věci?

Jaroslav Dušek: Tam se děje neuvěřitelná věc: Nevím, jestli to pokračuje úplně každý rok stejně, ale před lety jsem zjistil, když jsem se rád koukal na záběry z družice SOHO – to je družice, která pozoruje Slunce, je zaměřená na Slunce – a tam máš rozmanité záběry Slunce v různých velikostech, a také v různých spektrech. Takže je tam slunce červené, modré, žluté, zelené, podle toho, v jaké teplotě to je snímáno. A také je tam modrý podklad se světlými útvary, hvězdičkami, a sluníčko je zakryté stínítkem, takže na tomto modrém slunce nevidíš, a vidíš nebe okolo. A toto nebe se pořád pohybuje, protože jak se to otáčí, a jak se to všechno…

Martina: Proměňuje.

Jaroslav Dušek: Tak se to na tomto videu pohybuje. A tam se ti, okolo 16. prosince, po 16. prosinci, stane, že najednou přijíždí zleva do obrazu z hlubin obrys, který je vytvořen okolními hvězdami, planetami, tím vším, a uprostřed je taková kapsa, která je tmavší, a ten obrys – věř nebo ne – je miminko, děťátko.

Martina: A to jsi viděl jednou? Nebo víckrát?

Jaroslav Dušek: Ne, já to viděl opakovaně. Ale teď, poslední roky, jsem se na to nekoukal, takže nevím, jestli to tam pořád ještě je, ale dokonce to dohledal nějaký divák, který mě někde poslouchal, a pak se mě ptal, kde to je, tak jsem mu to posílal. Tam jede taková stínohra, a je to miminko, které sedí, nebo klečí na rybě, na hřbetu ryby, která pluje pozpátku ocasem napřed.

Po jemnosti a něžnosti, toužím každý den, nečekám jen na Vánoce

Martina: To znamená křesťanský symbol.

Jaroslav Dušek: A je to na družici SOHO.

Martina: A jak si to vysvětluješ?

Jaroslav Dušek: Já si to nijak nevysvětluji, mě to jenom baví. Mě ohromně baví, že když má přijít děťátko, Jezulátko, a ono opravdu na záběru družice SOHO…

Martina: Přijde.

Jaroslav Dušek: Přijíždí, a přesně v den slunovratu je přesně v ose pod sluncem. A mně to přišlo úžasné.

Martina: Ano, to je důvod žasnout. A zároveň Vánoce poskytují takový sentimentální čas. Řekni mi…

Jaroslav Dušek: Já nemám rád sentiment.

Martina: Dobře, tak rozněžnělý. Člověk je víc naměkko.

Jaroslav Dušek: Ano, já ti rozumím. Jen slovo „sentiment“ není tak dobré slovo.

Martina: Dobře, tak to vyměníme za „něžnost, jemnost“. Řekni mi: Co tedy pro tebe Vánoce přinášejí? Máš také tendenci, aby bylo nějakého citu, pocitu, konání, myšlení třeba o něco víc, než jindy? Protože k tomu vybízí už jenom to, co se děje na Mléčné dráze, nebo to, co se děje ve tvém nitru?

Jaroslav Dušek: Já to takhle úplně nemám. Protože po té jemnosti, nebo něžnosti, toužím opravdu každý den. To není něco, na co bych čekal na Vánoce. Ale mám rád období Vánoc z toho důvodu, že nehrajeme v divadle. Děláme si prázdniny zhruba od 22. prosince tak do Tří králů, tak nějak. Většinou nehrajeme, a máme období vnitřní introspekce, období klidu. Já mám rád na zimě právě takovéto ztišení, i to větší ticho, pocit toho ticha, zejména když se podaří, že napadne sníh, který trochu ztiší zvuky, pohlcuje hlučení – sněhová pokrývka to ztiší. A když je ještě k tomu nějaký pěkný mráz, tak vzduch křišťálově zprůzrační, tak mám tuto zimní průzračnost rád. A mám zimu rád i z toho důvodu, že se řeka Sázava stane průzračnou, a já se v ní mohu i v zimě koupat. A koupu se v ní proto, že voda v ní je průzračná. Mně se ohromně líbí, jak se v zimě všechno zklidní, a když to pozoruji přes vodu, která je pro mě blízká bytost, a rád s ní – nebo ve vodě – trávím čas.

Martina: Ona zkřišťáloví.

Jaroslav Dušek: Ona zkřišťáloví. A vidíš až na dno. A to mě fascinovalo od dětství, že na Sázavě vždycky v zimě vidím na dno, protože Sázava je přes rok zakalená, někdo říká, že se přímo jmenuje „Saz a va“, to je keltsky „usazenina a voda“. To znamená, že tato řeka vždycky zřejmě byla zkalená příměsemi z okolí z potoků, a tak. Ale v zimě voda zprůzrační. A já tento moment úplně průzračné řeky – vody, které máš chuť se napít, protože působí jako voda ze studánky – miluji. To je důvod, proč mám rád zimu, nebo Vánoce. Já si v chatě pěkně zatopím – máme chatu kousek od řeky Sázavy, kousíček, 40 metrů, pár kroků – takže si zatopím v chatě, a jdu se vykoupat do řeky. Ideálně, když už je tam led, a vlezeš do vody už jenom pod jezem, kde to nezamrzá, a tam je proud, místečko, kde sice není velká hloubka, ale díky tomu proudu tam můžeš plavat na místě. Jako trenažér v bazénu.

Martina: Ano, máš protiproud.

Jaroslav Dušek: Máš tam protiproud, takže i když tam není moc místa, kam bys plavala, tak si můžeš zaplavat. Teď miluji, jak tě pozorují kachny – chodí po ledě, a dívají se na tu bytost – já chodím do vody nahatý, protože tam nikdo není, tak co bych se oblékal. Ony mě většinou pozorují. Jednu dobu tam byla kachna mandarínská, která se přidala k ostatním kachnám. Kachna mandarínská – víš jak vypadá?

Martina: Ano. Je taková hodně vybarvená.

Jaroslav Dušek: Krasavice – mandarinková. A ta tam byla také s nimi. Teď tam byla volavka. Byl jsem na chatě, a jel k řece, vzal si loď, a těsně před tím, než jsme ji vytáhli na zimu z vody, tak jsem se ještě jel projet – byl hezký den, sluníčko – a mě to táhlo nahoru k jezu. Tak jsem tam vyjel, a stála tam volavka na jedné noze. A já jsem říkal: „Tak ty seš ta, která mě tady zavolala?“ Vznešená volavka tam kráčela mezi kachnami, které ji pozorovaly. To bylo velmi krásné. Velmi…

Martina: To je krásné – ale promiň, že tě přerušuji.

Jaroslav Dušek: Tohle já miluji.

K odpuštění potřebuješ jasné vědomí. A podle některých indiánů není možné, protože je to iluze ega, protože si představuji, že jsem lepší než ten, komu odpouštím.

Martina: To je krásné. A ty jsi teď popisoval tu volavku. A mně se vybavili vodohospodáři, kteří je nesnáší, protože volavky jsou schopny vybrat rybník od ryb, a podobně.

Jaroslav Dušek: Na rozdíl od lidí. Viď? Na rozdíl od lidí, kteří to nikdy neudělají.

Martina: Promiň. Ano. Já vždycky, když takhle vyprávíš tyhle věci, dělám protipól.

Jaroslav Dušek: Vždyť to k těm volavkám patří.

Martina: Ano, je to krásné: Ty vidíš volavku, vidíš tu důstojnost, vidíš, jak je plavá. Vodohospodář říká: „Mrcha, zase nám vyloví všechny ryby.“ A to vlastně k Vánocům patří také, protože i vodohospodář se o Vánocích možná dívá na volavku trošku smířlivěji. A já vím, že ty jsi to i před chvílí říkal, že tu něhu, něžnost, hledáš stále – nejenom o Vánocích. Ale přesto se o Vánocích mluví jako o svátcích odpuštění: Vodohospodáři odpustí…

Jaroslav Dušek: Budu letos velmi zvědav, kdy k tomu dojde.

Martina: Ano. Vodohospodáři odpustí volavkám jejich rybniční pych.

Jaroslav Dušek: Vodohospodáři odpustí vodu…

Martina: A lidé často volají lidem, a také říkají: „Prosím tě, už toho nechme. Co jsme si, to jsme si. Do smrti dobré.“ A takové to: „Mám tě rád,“ a podobně. Máš pro to také slabost, nebo máš recept na to, jak v sobě najít tuto sílu k odpuštění?

Jaroslav Dušek: K odpuštění nepotřebuješ ani tak sílu.

Martina: Co potřebuješ k odpuštění?

Jaroslav Dušek: Potřebuješ jasné vědomí, a potřebuješ vědět, že… Odpuštění je komplikovaný pojem. Úplně nevím, jestli bych se na Štědrý den měl pouštět do takových rozkladů.

Martina: Měl.

Jaroslav Dušek: Na jednu stranu odpuštění – jak říkají někteří indiáni – není možné. Oni říkají, že je to jistá iluze ega, představa egem, že já někomu něco odpouštím.

Martina: „Jsem předobrý, protože to dokážu.“

Jaroslav Dušek: „Jsem lepší než on, protože já jsem ti odpustit dokázal. A ty?“ Je to taková soutěž ega, jakože kdo víc odpustí. Odpuštění, jak je popsáno v aramejském znění Otčenáše, je v překladu: „Uvolni lana chyb, jimiž se navzájem svazujeme.“ A tento obraz mi je docela blízký, protože ten si umím fyzicky představit. To znamená, pakliže já jsem s tebou spojen nějakým lanem – nebo, dejme tomu mám pocit, že jsi mi někdy nějak ukřivdila, že jsi provedla vůči mé osobě nějakou křivdu, a mezi námi existuje pouto té křivdy, lano a díky tomuto lanu, na kterém jsem z jedné strany já, a z druhé strany ty – tak sebou neustále pohybujeme navzájem. Navzájem se přetahujeme – když ty něco uděláš, tak já to na tom laně cítím, protože jsem připoután. A k od-poutání, tedy odpuštění, dojde, když já ho uvolním.

Představa je, že ta lana furt držíme v rukou, a navzájem se přetahujeme. Ale když já to lano pustím z ruky, tak ty si s lanem můžeš dělat, co chceš, ale mě se to netýká. A to považuji za od-puštění, které dělá člověk – jak se říká – spíš kvůli sobě než kvůli těm druhým, protože tobě se uleví. Skutečné odpuštění se pozná podle toho, že dojde k úlevě. Já jsem kdysi – když jsem hrál „Čtyři dohody“ – tam měl pasáž, kdy jsem to přirovnával k tomu, že jdeš na záchod, měchýř je přeplněný, ty provedeš odpuštění a pocítíš nesmírnou úlevu. Což je kontrolní pocit při skutečném odpuštění. Pakliže nepocítíš úlevu, tak k odpuštění nedošlo. Tak prostě to byl jenom intelektuální akt, kdy si řeknu, protože mi to někdo poradil, že by bylo dobré odpustit. Pak je takové to Ho´oponopono (tradiční havajská metoda smíření a uzdravení vztahů), kde se praktikuje odpuštění rovnou generálně, kdy odpustíš cokoliv, a ani nemusíš moc zkoumat, co vlastně odpouštíš.

Nejde tvrdit, že světlo je lepší než tma, nebo že tma je lepší než světlo, protože jedno bez druhého neexistuje. Je to vytvořený koncept mysli.

Martina: Prostě en bloc, „Den čistého stolu“.

Jaroslav Dušek: Pak je vynikající systém odpuštění, který má Olivier Clerc ve své knize Dar odpuštění, kde popisuje techniku odpuštění, která mně je velmi blízká, líbí se mi to. A on říká: „Máte-li s někým problém, a nemůžete ho v životě vyřešit reálně, nejde to, je to z nějakého důvodu zaseknuté – komunikace, nebo je dotyčný člověk už třeba po smrti, nebo žije někde úplně jinde, a já ho nemůžu potkat – tak si ho pozvěte do svého mentálního prostoru, a vyřkněte tuto formuli: „Odpusť mi, prosím.“ – říkáte vy tomuto člověku, se kterým máte problém – „že jsem zneužíval tvé energie k tomu, abych zavíral své srdce.“ To se mi zdá, že tomu rozumím. Tady si myslím, že ego už na to nemá tak veliký vliv, protože je to otočené. Není to o tom: „Já ti odpouštím, protože…“ Ale je to: „Prosím tě, ty mě odpusť, že jsem byl tak hloupý, že jsem tvé energie zneužíval k tomu, abych zdůvodnil zavírání svého srdce. K tomu, že se hněvám spravedlivým hněvem.“

A pak říká, že si tam pozveš postupně tyto lidi. A potom si pozveš ďábla, a řekneš mu to samé. Pak si pozveš Boha, a řekneš mu to samé, protože si uvědomíš, před kolika lidmi jsi zavírala srdce jenom proto, že tvá víra v Boha, a jejich chybné pojetí, tě zlobilo, a ty jsi se oháněla Bohem, abych mohl lidi nějakým způsobem kritizovat, to znamená zavírat se před nimi. A nakonec on říká: „Pozvěte si tam sami sebe, a to samé řekněte sobě: Odpouštím si, že jsem zneužíval vlastní energii k tomu, abych zavírat srdce.“

U Mentawajců z ostrova Siberut – to jsou domorodci, kteří hrají ve filmu „Dvě slova jako klíč“ – je největším prohřeškem hněv. Když se někdo hněvá, to považují za největší selhání, protože to znamená, že zavřeš srdce, protože se nemůžeš hněvat, když je tvé srdce dokořán. Nemůžeš se hněvat, můžeš sdělovat věci s jasností, můžeš popisovat, pojmenovávat. Není to o tom, že všechno chválíš, a všemu přitakáváš, ale můžeš s jasným srdcem říci: „To ne.“ – bez hněvu, lehce a klidně.

Mám příhodu. To ti budu potom – nebo – řekni, co chceš říct?

Martina: Jenom chci říct, že je ještě recept, který mi přijde trošku složitý, a možná trošičku umělý, ale zároveň bych řekla, že je krystalicky průzračný: „Neodsuzujte, a nebude muset odpouštět.“

Jaroslav Dušek: To je klíč, toto neposuzování. Všichni mluví. Je potřeba rozlišit mezi slovem „rozlišování“ a „odsuzování“, nebo „posuzování“.

Martina: Ano. To, že člověk některé věci pojmenuje, neznamená, že je automaticky odsoudí.

Jaroslav Dušek: Ano.

Martina: Ale může je vidět.

Jaroslav Dušek: Můžu je rozpoznávat, můžu je vnímat: Tady je tma, tady je světlo – to je v pořádku. Ale už nebudu tvrdit, že světlo je z nějakého důvodu lepší než tma, nebo že tma je lepší než světlo, protože vím, že jedno bez druhého stejně neexistuje, že je to vytvořený koncept mysli, který si tam tvoří své umělé světy. V prostoru života je to vždycky všechno pohromadě. To je ten fór. Tam nejde něco vyjmout, a vyhnat to někam, protože není kam. Z prostoru života nemůžeš nikdy nikoho vyhnat, protože to nejde. Je to pořád tento prostor, tento příběh.

Martina: A historku?

Jaroslav Dušek: Já jsem měl právě výbornou příhodu s tím, jak říct: „Ne.“ Klidně. Nedávno jsem byl v Brně – měl jsem tam nějakou besedu, která byla, myslím, od tří hodin – a já tam seděl na dvorku v kavárně, která byla velmi příjemná, a dával si polévku, nebo něco. A kolem šel sympatický chlapík, nesl si kafíčko, a říkal: „Promiňte, mohl bych vás na chviličku vyrušit?“ A já říkám: „Pojďte sem, nerušíte mě. Nemám, co na práci, tak se tady posaďte. O co jde?“ A on mi říkal: „Já vám musím něco vyprávět. Já jsem bývalý voják z povolání, 12 let jsem byl u armády, bojoval jsem v Afghánistánu. A pak se mi stala taková věc, že přišel covid, a přišlo očkování, a já se nechtěl očkovat. U útvaru nás bylo pár, kteří byli proti. A můžu vám říct, že to bylo velice nepříjemné, protože nás šikanovali, nechávali nás nastoupit před jednotku, a museli jsme obhajovat a zdůvodňovat, proč se neočkujeme. A že ohrožujeme ostatní. Bylo to tvrdé. A nakonec jsem zůstal sám, už jen jediný. A podporovala mě v tom manželka, takže jsem měl sílu. A teď si představte, že už jsem byl jediný, a teď to na mě začalo tlačit ze všech stran. Mluvili na mě kolegové: Prosím tě, co ti to udělá? Co blbneš? Kolik jsi už dostal? Kolik vakcín už máš v sobě? Že on třeba do Afghánistánu…“

Martina: Tam je to v krvi celá polévka.

Jaroslav Dušek: Počkej. Dostal tam čtyři najednou. A říkal: „Rameno, rameno, stehno, stehno a věta: „Nejseš z mýdla.“ Takže říkal, že tam někteří ti kluci kolabovali. No. Nic. Takže byl zvyklý na to, že do něj perou nějaké vakcíny, ale teď tuhle nechtěl – tu posvátnou, covidovou. A došlo k tomu, že mi říkal: „A já jsem vás viděl někde v televizi, a vy jste tam něco povídal, a najednou jste řekl, že je potřeba také někdy, v nějaké situaci, která už není přijatelná, říct: Ne! A do mě vám vjela síla. A oni si mě druhý den předvolali, ti velitelé, a teď na mě: ‚Tak co?ʻ A já: ‚Ne.ʻ A oni: ‚Co? Jak ne?ʻ Já: ‚Prostě NE.ʻ A oni: ‚Ne?ʻ A já říkám: ‚Ne.ʻ“ A ten chlap mi říká: „Od té chvíle, pane Dušek, si se mnou nevěděli rady. Představte si, mě armáda tak zklamala – oni mě ani nepotrestali. Přidělili mě ke strategickým zbraním, abych seděl sám v kanceláři, abych u nikoho nebyl. A já tam chodil, a všichni šeptali: ‚To je on. To je on. Tenhleten.ʻ A v únoru povinné očkování pro armádu zrušili, a všichni řekli: ‚Tak jsi vyhrál. Tak jsi zvítězil.ʻ“

Smyslem nepříjemných, neblahých událostí, které na člověka tlačí – krize, úrazy, autonehody je – aby nás zpřítomnily

Martina: Ano, my jsme tady o stejném čase, jak si povídáme, cirka před rokem, měli, tuším, rotmistra, kterého vyhodili, a pak ho zase v únoru vzali.

Jaroslav Dušek: A tak si představ – pointa – on mi říká: „No jo, tak jsi vyhrál? Jenomže, pane Dušek, já do tý doby byl voják. Rozumíte?“

Martina: Poslouchal.

Jaroslav Dušek: „Já jsem drtil bažanty a všechny. Já byl ostrej. Já jsem byl voják, ostrej voják, a viděl jsem: Velitel brigády, major, plukovník. A teď vidím: Blbec, idiot, zbabělec. Tak jsem musel odejít, víte? Už tam dva roky nejsem. A představte si, dva roky dělám v betonárně s respirátorem – proti kterému jsem bojoval – na držce.“ No, takže tak.

Martina: Život si umí pohrát, a má smysl pro ironii.

Jaroslav Dušek: A pak mi ten pán – představ si, bývalý voják z povolání, nádherný chlap – říkal: „Děti narozené doma. Do školy nechodí. Domácí vzdělávání. Manželka skvělá. Já už se nebojím ničeho. Nemám žádný strach. Víte, v armádě to není snadné. Oni nám tam říkají: ‚Za branami kasáren nejsi nic. Tady je tvoje jistota. Jistota postupu, peníze, plat. Tady jsi někdo. Tady můžeš…ʻ“ A pokračoval: „To není snadné opustit. Protože…“

Martina: A je zvyklý poslouchat. On není zvyklý říkat: „NE!“

Jaroslav Dušek: Ano. „Máte to namleté v hlavě,“ říkal. „Já se nebojím ničeho. Ušiji si své vlastní boty.“ A teď mi ukázal nádherné boty, které ušil. Kožené boty. Překrásné. Kotníčkové boty. A dál říkal: „Já už nosím jenom moje boty“. A já říkám. „To je vaše značka? Moje boty.“ A on: „Ne. To mě nenapadlo.“ A já říkám: „To je značka: Moje boty.“ Takže šije boty. Úžasně. V takové pohodě tento člověk je.

Martina: To je hezké.

Jaroslav Dušek: A teď vidíš tohoto bývalého vojáka, který byl v tom, a drtil tam ty… A teď před tebou stojí právě toto otevřené srdce.

Martina: To je hezké.

Jaroslav Dušek: To je nádhera, když vidíš tuto změnu v praxi.

Když ignorujeme zprávy, že něco děláme špatně, přijde nemoc, krize, autonehoda, co člověka zatlačí do nehybnosti, znemožní snadný pohyb, a přivede ho k introspekci

Martina: Teď zase řeknu takovou drsnou větu: Podívej, jak ty dokážeš udělat hezké Vánoce i s lampasákem, Jaroslave. Ale u tohoto vojáka vlastně nastalo to, co popisuje autor, kterého určitě budeš znát, protože říká: „Abychom pochopili krásu své dokonalosti, často se na bolestné vzpomínky z minulosti musíme ohlédnout v duchu lásky a odpuštění, znovu být jejich svědky, a zbavit se emocionálního jedu, který v sobě dosud nosíme“. Ty určitě víš, že to napsal Don Jose Luis v knize „Moudrost šamanů“. Tento voják nám vlastně může posloužit jako jakýsi figurant, protože on to dal. Možná to dal i díky vyhrocené situaci, možná, kdyby nebyl postaven před volbu ano, ano – ne, ne, tak by si s tím neporadil. Ale on v tuto chvíli obstál. Řekni mi, co když na to prostě nemáme sílu? Máme strach podívat se, ohlédnout se za svým životem, protože tam najdeme toho hloupého, uřvaného lampasáka, který buzeruje lidi nejenom na place, ale i doma, kolem sebe, a ještě si pořád myslí, že má nárok, právo, a ještě, že jeho slova jsou požehnaná. Co s tím?

Jaroslav Dušek: Tak většinou pak v takové situaci onemocníme. Život vždycky přináší nějaké – když to nevidíš dostatečně jasně, tak přijde něco jasnějšího, zřetelnějšího. Přijde nějaká krize, nebo úraz, autonehoda, přijdou věci, které tě zpřítomní, protože smysl všech těchto nepříjemných, neblahých událostí, které na tebe tlačí, je, aby tě zpřítomnily. Aby tě daly do přítomnosti. Protože my často v myšlenkových konceptech nejsme přítomni v přítomnosti. Jsme v nějakých plánech, nebo v představě, a jakákoliv událost, která tě zatlačí třeba do nehybnosti – prostě tě připoutá na lůžko, znehybní tě, znemožní ti neustálý, snadný pohyb – tě vede k introspekci.

Samozřejmě, můžeš to vyřešit tak, že se odevzdáš do rukou nějakých odborníků, a oni s tebou něco budou dělat. Ty řekneš: „Tak se mnou něco udělejte“, a budeš někde ležet, pak tě trochu opraví, a zase vyhodí ven. A ty řekneš: „To je lepší, už to trochu funguje“. Každý má pole otevřené na všechny strany, ale buďme si téměř jisti, že život přináší signály, které před nás předstupují a které signalizují nějakou zprávu. A my máme možnost to přehlížet, potlačovat, jak někdo říká, vypnout kontrolku – mně v autě svítila kontrolka, tak jsem ji vypnul. A je hodně případů lidí, kteří takhle vypnou kontrolku: Něco je bolí, nebo se jim něco ohlašuje, a oni to přehlížejí, nebo to přebijí nějakým medikamentem, který přehluší momentální bolest. Nebo si dají kokain, něco, co je trochu rozjede, rozhoupe, nebo já nevím, co všechno tito lidé používají, já to neznám, protože to nepoužívám. A tak mají možnost se zase dočasně uvést do chodu, nějak se podpořit.

Ale ty signály tady stejně jsou. A když člověk tyto signály vnímá, když je cítí, tak z toho něco vyvozuje. A to je princip zdravého rozumu, že si člověk najednou řekne: „Tak, počkej. Tady je nějaká jasná zpráva: Něco se děje. Tak se teď zdravým rozumem podívám, co s tím můžu udělat, a co to pro mě znamená.“

Martina: A jak rozeznáváš tyto zprávy? Protože někdy nám to může přijít jenom jako nepříjemnost, takže si třeba řekneme: „Proč zrovna já mám takovou kyčel?“, nebo něco takového, a vzkaz nerozeznáme.

Jaroslav Dušek: Rozpoznáváš to tím, že se to opakuje. Když se stane něco takového, tak nemusíš hned každému škobrtnutí přikládat úplně váhu. Existují až takové fyzické poruchy, které vedou ke katatonii, kdy se pak už nehýbeš vůbec, protože každý tvůj pohyb by mohl ohrozit celý vesmír. Takhle to má katatonik v hlavě, jakže je zodpovědný za každé hnutí prstu, tak se radši nehýbe. Ale to je ochromení strachem, určité nepochopení proudu života. Mimochodem, víš, jaká je teď nejvyšší příčina úmrtí v Anglii mužů do čtyřiceti let?

Martina: Ne.

Jaroslav Dušek: Tipni si.

Martina: Mužů do čtyřiceti let. Sebe…

Jaroslav Dušek: Sebevražda – nepochopení principu života. Je to velmi zvláštní. Já jsem z toho byl docela překvapen, když mi to teď sděloval kamarád, který byl v Anglii, a vytáhl nějaké statistiky, a ukazoval mi to. Starší lidi už potom také postupně kosí nějaké nemoci. Ale tito mladší…

Martina: Ti by mohli ještě vydržet.

Jaroslav Dušek: Vlastní rukou odcházejí z tohoto světa.

Postavili jsme civilizaci, která ignoruje roční období – jako by neexistovala. Fungujeme furt stejně: Obchodní domy, obchodní centra jedou.

Martina: A co to je pro tebe za vzkaz? Co je to, že tak přestali mít rádi život, a tak je začal trápit, že ztratili směr?

Jaroslav Dušek: Neviděli smysl. Neviděli cestu. Ztratili se pod náporem všech událostí povrchu, povrchu dění, který na tebe útočí mnoha různými vjemy. A v momentě, kdy to nevyvažuješ vánoční, zimní introspekcí – vždyť i roční období nám to vždy krásně signalizují, ukazují: Jaro – rozkvět, rozpuk. Přichází energie, palba, žár – léto, takové až…

Martina: Zrání.

Jaroslav Dušek: Až někdy nesnesitelné horko. Pak zvláštní, uklidňující podzim, probarvování, to, jak padá listí, jak ti to ukazuje, jak se vrací všechno k zemi. A zima sama, ponor do země – i Slunce se do ní noří. Samozřejmě hovoříme tady o severní polokouli, a o naší zeměpisné šířce. Na rovníku to mají jinak. To je jasné. Ale my můžeme krásně – díky tomu, že jsme v těchto rytmech ponořeni, že to můžeme pozorovat – cítit nezbytnost introspekce zimy, odpočinku.

Problém naší bytosti je ten, že jsme postavili civilizaci, která ignoruje roční období – jako by neexistovala. My fungujeme furt stejně: Obchodní domy, obchodní centra jedou.

Martina: Máme hodně světla, hodně tepla, takže můžeme.

Jaroslav Dušek: Pořád to svítí, je teplo, někam jdeme, třeba do kina, a jdeme do hluboký noci, a tam žijeme. Ale ono není beze smyslu, že noci jsou v zimě delší, a v létě kratší: I zdravý rozum by říkal, že tomu budeme život nějak trošinku přizpůsobovat a že budeme vědět, že v zimě budeme více spořit energii, protože bude zima, a my budeme muset vydávat jen na to, abychom udrželi sebe sama, a že je to období nějaké introspekce, a nějakého možná i setkávání a rozhovorů. To, co bývaly černé hodinky, a takové ty věci.

Martina: A dralo se.

Jaroslav Dušek: Ano. Tak lidé zalezli někam do tepla, ke kamnům, a tam dělali věci, které jim na zimu zbyly. A ono to dávalo hluboký smysl. A já stále odpovídám na tu sebevraždu: V momentě, kdy se dostaneme mimo tento přirozený rytmus, a jakoby navzdory skutečnosti života – který tady jasně existuje – se tváříme, že poručíme větru, dešti, podnebí, a všemu, tak se může stát, že se opravdu od života jakoby vzdálíme, že mu přestáváme rozumět, protože ty signály – jaro, léto, podzim, zima – ignorujeme. Zdržuje nás to. Takhle to nejde.

Pohled do hlubin kosmu vyvolává v mozku dítěte procesy, které ničím nenahradíš. Nelze je nahradit displejem.

Martina: Ztrácíme řád.

Jaroslav Dušek: Opouštíme přirozený rytmus. A jedna z věcí, které můžeme také činit, když chceme sebe sama harmonizovat, je vstupovat do přirozeného rytmu, do fází Měsíce, do pohybů Slunce. Můžeme trošku vnímat na nebi, jestli – pokud nás to baví – tam je Jupiter, Venuše, jak tam pracují. Můžeme se i koukat. Jeden americký astronom říká: „Choďte s dětmi v noci ven, a nechte je koukat.“ – jednak na Andromedu, jednak do souhvězdí Střelce – nechat je koukat do hlubin kosmu. Protože on říká, že v mozku dítěte v tu chvíli probíhají procesy, které ničím jiným nenahradíš. Nenahradíš to nějakým displejem. Kdo bude koukat na nějaké mihotavé obrázky? Ano, je to výborný. Povrch displeje nás fakt svádí: „Dej, ať nás nesvede povrch věcí“. Jak úplně jasnozřivě se promluvilo tisíce let dopředu o tom, jak lidé budou koukat na povrch monitoru, obrazovky, a vlastně málem nebudou znát už nic jiného. Takže jenom ti odpovídám, že to je jeden z důvodů, proč se od života vzdalujeme.

A pak je druhý důvod, že my nerespektujeme, a jaksi nevnímáme přirozeně ohromnou sílu života, kterou v sobě neseme. My jsme se zaměřili na prevenci proti problémům, na problémy, a ochraňujeme se mnohem dřív, než je potřeba. Neustále se zlepšuje lidská péče, zdravotní, a při tom je stále víc nemocných lidí. To znamená, zase, že informace jsou před očima. Mohli bychom je vidět a říci: „Pozor, tudy zřejmě cesta nevede“.

Položme si klidnou otázku: Asi jsme sešli z nějaké přirozené cesty. Tak co s tím teď uděláme? A my, místo toho, ještě přidáme do kroku: Zvýšíme opatření. Zrychlíme. Zlepšíme. Ještě další vyšetření. A kdo se nenechá, bude mít černý bod, a bude platit vyšší pojištění. Teď někdo vymýšlí nápad – to je také zajímavé: Vůbec nevymýšlí pojištění na základě toho, jak čerpáš z pojistky, že by se řeklo: „Tak dobře. Tak se podíváme, jak kdo čerpá. A lidem, kteří čerpají hodně, to zvýšíme, protože čerpají jako blázni. A ti, kteří nečerpají nic, tak jim to snížíme.“ Ne. Oni budou vymýšlet, že podle toho, kdo bude chodit na nějaké preventivní prohlídky, a tak dále. To znamená, že místo toho, abychom v klidu zpomalili, dosáhli jakéhosi klidu, vánočního rozjímání – aby si dopřáli, aspoň v období zimy, odpovědní lidé klidných setkání u nějakých společných kulatých stolů, a tam by si povídali o řešení, a o tom, že mu dovolíme, aby také přišlo – tomu pořád bráníme dalšími a dalšími hektickými opatřeními.

Martina: Chvíli do toho vesmíru nemluvit.

Jaroslav Dušek: Takže to já mám rád.

Martina: Jaroslave, co bývává o Vánocích intenzivnější, je pocit samoty a opuštěnosti – pokud jsi sám. Protože normálně jsi přes rok sám, a neříkáš tomu mnohdy ani samota, ale jakmile se pod, řekněme, mediální masáží ocitneš u vánočního stromku sám, tak v tu chvíli je to samota, osamocení, opuštěnost.

Jaroslav Dušek: Já se obávám, že dokonce tam je i nějaké vysoké procento sebevražd. Zvlášť v tomto období.

Martina: Co s tím?

Jaroslav Dušek: Kdo ví?

Kdyby člověk udržoval kontakt s miliardami buněk svého těla, vědomý kontakt se Sluncem, vzduchem, vodou, kdyby sledoval projevy života, pochopil by, že nemůže být sám

Martina: Ty tedy dnes jedeš pozitivní kousky pod stromeček. Ale právě že nás možná někdo poslouchá, a možná ho právě teď můžeš nějakým způsobem přivést k tomu, že je jenom sám, ale nic víc.

Jaroslav Dušek: „Sám“ je velmi speciální slovo, které v češtině není úplně na první pohled rozklíčovatelné, ale je moc hezké, když se na něj podíváš anglicky nebo německy. Protože anglicky je to „alone“ a německy je to „allein“. A obě ta slova mají v sobě „al“ a „one-ein“. Znamená to „al-one, al-ein“ Znamená to „vše-jediný“. To „al, el“ je původní označení Boha. A Bůh byl všejediný. To je Bůh, kde: Není Boha, nic než Boha, kromě Boha. To je Bůh. Nemůžeš přes, nemůžeš nahoru, nemůžeš kolem, nemůžeš pod. Můžeš jenom středem. Srdcem. Nemůžeš ho nikdy obejít, protože není obejitelný. A to je skutečný význam slova „sám“. Protože „sám“ je pouze intelekt. „Sám“ je pouze sentiment. „Sám“ je pouze projekt mysli, který říká: „Já jsem tu sám“.

Ale kdyby člověk dokázal, nebo kdyby denně udržoval normální kontakt s miliardami buněk svého těla, kdyby udržoval vědomý kontakt se Sluncem, které neustále proudí a vstupuje do našich těl, kdyby udržoval kontakt se vzduchem, který je neustále k dispozici, a poskytuje se k tomu, aby nás oživoval, abychom mohli pokračovat každým dalším nádechem a výdechem. Kdybychom udržovali kontakt s vodou, která neustále ukazuje cestu, nikdy se nezastaví, nachází nějaký způsob, jak překonat překážku. Kdyby člověk toto v klidu sledoval, kdyby sledoval projevy života, a pochopil, jak to, že je naživu, tak by pochopil, že nemůže být sám. Protože na jeho momentálním stavu, tedy života, spolupracují miliardy tvorů, energií, mikroorganismů přítomných v tuto chvíli v tomto prostoru. A v tu chvíli se člověk může docela zaradovat z tak pěkné společnosti. Která…

Martina: Ona je to téměř tlačenice.

Jaroslav Dušek: Tlačenice, která neustále dbá, a záleží jí na tobě, poskytuje se ti. Proto třeba říkají autisté, že milují přírodu, protože je pro každého, protože neposuzuje. Neříká: „Ty ne, ty sem nesmíš.“ Já rozumím tomu, o čem se mluví, že člověk je třeba bez příbuzných, nebo mu zemřeli, a tak dále. Rozumím projektům mysli, které vytvářejí pocit osamění. Ale zároveň úplně stejnými procesy téže mysli můžeme dospět k tomu, že nemůžeme sami nikdy v tomto vesmíru být, že to není vlastně možné.

Martina: Já myslím, že by to mohlo pomoct.

Jaroslav Dušek: A minimálně v sobě neseme otisky svých předků, díky kterým tady jsme – ať je to tatínek, maminka, jejich rodiče, prarodiče, praprarodiče – to všechno je otištěno v naší bytosti. Ti všichni nás nesou, ti všichni jsou přítomni v naší bytosti a podporují nás. A kdyby vám někdy chyběl tatínek, maminka, babička, nebo dědeček, podívejte se do zrcadla, a uvidíte ty oči, nebo bradu, ucho, nebo nos od maminky, od tatínka, od dědy. A najednou koukáte: „Jejda, nejsem tady tak úplně sám…“

Martina: To je lidí.

Jaroslav Dušek: Neboť ve mně samém je obsaženo tolik mých předků“. Takže i tato mysl může takovýmto způsobem pracovat. Nemusí tvořit jenom iluzi deprese, samoty, opuštění, a může tvořit. A to je svobodná volba…

Martina: Rozhodnutí.

Jaroslav Dušek: …každé bytosti, jestli bude tvořit prostor nespravedlivého osamění, a nevím čeho všeho, nebo si bude uvědomovat neuvěřitelný zázrak života, možnosti existence, toho, že tady spolu sedíme, že si můžeme povídat, protože to můžeme v těchto tělech, a v určitých jiných dimenzích už to takto vůbec nemůže probíhat. Tady zázrak toho, jak rozechvíváme vzduch, a rozechvíváme bubínky v uších, a kmitáme, a přenášíme podněty do mozku. A to všechno se odehrává, a my jakoby rozumíme tomu, co se děje. No to je famózní.

V aramejském otčenáši není: „Otče náš, jenž jsi na nebesích“, ale „Otče i matko, kteří stále jste ve vibraci přítomni“.

Martina: Jaroslave, Vánoce – to se lidé velmi často u večeře modlí. Ty jsi tady několikrát vzpomenul aramejský původní Otčenáš. Myslím si, že ho mnoho lidí nezná. Umíš ho říct celý, že bychom se pomodlili? Nebo aspoň, jestli mi řekneš nejdůležitější věci, které v překladu došly změny. A přijde ti ta změna zásadní?

Jaroslav Dušek: Já nevím, jestli je výslovnost ta správná, a nevím, jestli to trochu nespletu, protože jsem ho dlouho neříkal: „Abvún d-bá-šmája. Netkádaš šmach. Tejtej malkutach. Nechwej c´vjánach ajkána d-ba-šmája af b-árha. Hav lan lachma d-sunkanán jaomána. Wa-š´bok lán chaubéjn w-achtachejn ajkána d-af ch ńán švokn l-chaj´bejn. We-la tachlán le-nesjúna. Ela pacan min biša. Metol d´lache malkuta wa-chjlá wa-tešbuchta l´alám almín. Amen“.

Martina: Promluvila staletí. Která…

Jaroslav Dušek: No, asi jsem tam něco spletl. Teď bych si to v hlavě přehazoval.

Martina: Já tě neopravím.

Jaroslav Dušek: Omlouvám se odborníkům.

Martina: Který překlad ti přijde důležitý, abychom věděli, v čem si to my říkáme jinak oproti tomu aramejskému?

Jaroslav Dušek: To je bod po bodu, ale je to krásná kniha, a jmenuje se Aramejský otčenáš, a je od Neila Douglase-Klotze. Každý tento verš se překládá zhruba na dvanáct rozmanitých způsobů, podle rozmanitých vrstev významů aramejštiny. A už jenom třeba ta první „Abvún d-bá-šmája“ neznamená „Otče náš, jenž jsi na nebesích“, ale Abvún znamená předkové, otec i matka, a znamená to: „Otče i matko, kteří stále jste ve vibraci přítomni“. Protože to šmája, to nebe znamená „vibrace, to, co je přítomno ve vibraci. A v tu chvíli máš úplně jiný vjem. Takže to není někde tam daleko „Otec“, ale je to „Otec, matka stále přítomni, stále vibrující“. Nebo to Hav lan lachma d-sunkanán jaomána „Chléb náš ve zdejší dejš nám dnes“, tak v originále slovo lachma znamená chléb jako potrava i pro duši. To je i vhled: „Dopřej nám denně chléb i vhled“, pochopení. A není tam: „Neuveď nás v pokušení“, ale „Dej, ať nás nesvádí povrch věcí“.

Martina: Povrch věcí. To je, myslím….

Jaroslav Dušek: „Uvolni lana chyb, jimiž se vzájemně spoutáváme“. Jakože my uvolňujeme lana pro ty druhé, aby se mohli svobodně pohnout, dýchat. Abychom nebyli tak strašně v sobě, navzájem do sebe zaklesnuti, propojeni. Takže tam má každý mnoho výkladů, a to je na tom právě zajímavé, že tato mnohovrstevnatost aramejštiny je zase věc, která mě na tom nesmírně baví. Doporučuji. Malinká knížečka: „Aramejský otčenáš.“

Martina: Jaroslave Dušku. Mě moc těší, že jsi nám připomněl, jak je důležité mít stále otevřenou mysl i srdce. Prosím tě, co bys popřál našim posluchačům k Vánocům?

Jaroslav Dušek: Hm… Já jsem to tedy poslal takhle.

Martina: Tak milí posluchači – už to bylo. Jaroslave Dušku, děkuji ti za tento mírný rozhovor zakončený tichem, protože v tomto tichu bylo zakleto tvé přání. Díky moc. Požehnané Vánoce, a děkuji, že jsem je mohla dnes strávit s tebou.

Jaroslav Dušek: Ano. Děkuji. Ať se nám všem daří.

Humor ve světě vytrvale chřadne a nálada světa rapidně blbne. Tragédií přibývá tempem, při němž už ztrácíme schopnost se jimi rmoutit. Našim okoralým emocím pomalu k zasmání zbývá už jen žánr komedie absurdní (alias černé, alias trapné), která vzniká omylem, blbostí, nemotorností, nedopatřením, bezděky, bez humorného úmyslu. Jejich protagonisté se zesměšňují tím, že se berou vážně. A my se smějeme jim, ne s nimi. Ale i po takových komediích už musíme prstíčkem hrabat. A smát se jim je z nouze ctnost.

Zalovíme si po nich v té „informační dálnici“, kterou nás světová média zaplavují. Každá by si zasloužila vlastní obšírnější článek. Ale Vánoce jsou svátek štědrosti, tak si jich pohodlně užijte celou hromádku na jedno kliknutí. Pořadí vzniklo namátkou, o žebříčku jejich komičnosti si můžete uspořádat hlasování, ať je o čem se hádat.

1. V návrzích na zrušení vánočních (a v tomto případě i velikonočních) prázdnin letos vede Kanada, jejíž Komise pro lidská práva, financovaná vládou částkou 32 milionů dolarů ročně, vypracovala k jejich zrušení toto vysvětlení: Oba svátky jsou pozůstatkem kolonialistické historie a výrazem náboženské diskriminace „hluboce zakořeněné v naší národní identitě kolonialistického státu“. Je na čase vrátit Kanadu Velkému Manitouovi.
2. Helsinská univerzita udělila čestný doktorát prorokyni Green Dealu, nedostudované středoškolačce Gretě Thunbergové. „Vyjádřili jsme tím touhu být stejně odvážní a vlivní jako ona,“ vysvětlil děkan teologické fakulty Martti Nissinen. Potvrdil tím, že Green Deal je náboženství.
3. Spolutvůrce a propagátor Green Dealu, bývalý americký viceprezident a nyní „zelený podnikatel“ Al Gore, který na politicky korektních „zelených investicích“ vydělává 2 miliony dolarů měsíčně, na zelené konferenci COP28 přirovnal státem nekontrolované algoritmy k volně prodávaným samopalům a vyzval k jejich zákazu na sociálních sítích, neboť tam „narušují rovnováhu, jaká existovala předtím a mnohem lépe pomáhala zastupitelské demokracii“. Vtipálci přispěchali s obhajobou, že Al Gore má veškeré právo algoritmy zakazovat, neboť je vynalezl a jsou taky po něm pojmenovány.
4. Po holandských zemědělcích protestujících proti klimatické politice vlády zácpami traktorů a kombajnů ve městech a založením úspěšné politické strany, se naštvali i farmáři francouzští, s nápadem ještě pikantnějším. Pumpovat močůvku na vládní budovy. Zatím jen v bretaňském hlavním městě Rennes. Ale rozjedou to prý naplno, jestli vláda nepřestane o zemědělství rozhodovat bez zemědělců. Inspirace zemědělcům českým?
5. Ze 400 000 pozvaných na eko-konferenci do Dubaje přiletělo chrlit uhlíkovou stopu soukromými tryskáči jen něco přes 90 000. Znalci soudí, že úsilí o ozelenění planety slábne, a i ten drobeček účastníků se tam jen letěl uprostřed zimy na útraty daňových poplatníků vyčvachtat, a čert vem jejich uhlíkovou stopu.
6. V Torontu uvázla na parkovišti pětistovka Židů mířících na proizraelskou demonstraci v Ottawě, protože pro ně nepřijelo 17 už zaplacených autokarů, a nedalo se jim dovolat. Dodatečně se zjistilo, že nějaký trouba je objednal u dopravní firmy vlastněné muslimy.
7. Americký vládní Úřad kontroly alkoholu (Alcohol Control Board) v rámci kampaně za „odpovědné pití“ navrhuje omezit požívání alkoholu na dvě piva týdně. Zatím jen po dobrém.
8. Jakmile si Skotsko odhlasuje nezávislost, zruší monarchii a stane se republikou, oznámil vůdce Skotské národní strany s libě skotským jménem Humza Yousaf.
9. Mezi ilegálně připluvšími uprchlíky perzekvovanými ve svých zemích je minimálně 1700 známých gangsterů z Albánie, odhaduje britská policie. Albánská vláda si zřejmě spočítala, že je výhodnější je posílat do vyhnanství na vzdálený ostrov, než se o ně starat ve svých věznicích.
10. K velkému potlesku poslanců navrhla předsedkyně německého parlamentu, sociální demokratka Bärbel Bas změnu volebního zákona, podle něhož 50 procent kandidátů každé strany musí být ženy. Počítá s tím, že až vstoupí zákon v platnost, diskvalifikuje z voleb nedostatečně feminizované pravicové strany CDU i AfD. Naštěstí se dnes za ženu může prohlásit kterýkoli muž.
11. Prezident Biden navrhuje do funkce generálního sekretáře NATO Ursulu van der Leyenovou. Putin už se z té semetriky třese strachem.
12. „Izrael si zažije hněv Alláhův!“, pohrozil v tureckém parlamentě poslanec Hasan Bitmez. Jen co to dořekl, spadl na podlahu stižen infarktem. Fandí snad Alláh Izraeli, nebo se jen netrefil?
13. „Zastavte hladovění Palestinců“, žádají plakáty na amerických protiizraelských demonstracích. Následkem izraelské okupace nemají ani základní potraviny, volá kongresmanka Rashida Tlaib. Potvrzuje to i tabulka obezity listu Economist, v níž „West Bank a Gaza“ jsou osmou nejobéznejší zemí světa v kategorii mužů a třetí v kategorii žen. Nový poznatek pro lékařskou vědu: Obezita vzniká hladověním. Léčit by se tedy měla přejídáním.
14. Shakespeare byl rasista. Potvrzují to slova jako „temný“, „noc“, „černý“, nebo i „netopýr“ a ze všeho nejvíc „černý Macbeth“ vyjadřující rasismus bělošské nadřazenosti. Odhalila to ve vědeckém bádání docentka anglické literatury na Trinity University v Texasu Kathryn Vomero Santos. Její objev prezentovalo londýnské divadlo The Globe v rámci symposia na téma „Byl Shakespeare rasista?“. Že určitě byl, potvrdila i dramatička Migdalia Cruz nálezem slov „Turek“ a „Maur“ v recitaci Macbethových čarodějek. The Globe se na Shakespearea specializuje a skoro nic jiného neumí. Čím se bude živit, až ho zakážou?
15. Birmingham instaloval pětimetrovou sochu ošátkované ženy nazvanou „Síla hidžábu“. Jejím smyslem je „oslavit ženy islámské víry, které jsou tak málo reprezentovány v naší komunitě,“ vysvětlil sochař Luke Perry. Jistě se už těší na lukrativní zakázky z Íránu.
16. Planetu před oteplením zachráníme tím, že na ni nepustíme sluneční paprsky. Navrhli to vědci americké Akademie věd, techniky a medicíny. Říkají tomu „modifikace solární radiace“ a má se to provádět vstřikováním chemikálií do stratosféry, kde zmírní dopad slunečního záření na planetu. Schválil to prezident Biden jako „velký skok vpřed“. Co na to řeknou solární panely, se nikdo neptal.
17. Na Bidena se chystá impeachment za prý už prokazatelný příjem několika milionů dolarů od čínské komunistické strany. Mainstreamová média ale jistě dokážou, že to je vše nějaká ruská propaganda nahrávající Trumpovi, aby mohl předvést, jak se dá ukončit ta ukrajinská válka za den.
18. Viníky klimatických změn jsou bílí muži, sdělila Jane Fonda filmovému festivalu v Cannes. Žádná klimatická krize by nebyla, kdyby nebylo bělošského rasismu a patriarchie. A měli bychom je všechny pozatýkat, vyzvala. Tedy všechny ty starší než 20 let, neboť ty teď má ona ve svých pětaosmdesáti na mušce, přiznala se. To pevné mladé masíčko, doznala. A třeba i bílé.
19. Z amerických studentů nejvášnivěji za Palestinu proti Izraeli bojují ti, kdo o nich nejmíň vědí, a úplně nejvíc ti, kdo je nedokážou najít na mapě. Zjistil to profesor Ron Hassner z kalifornské university Berkeley. Na mapě správně dokázala Palestinská území nalézt jen čtvrtina zkoušených, další čtvrtina je umístila do moře. Jen 17 procent odhadlo populaci Izraele přibližně mezi 8 a 12 miliony, ostatní hádali od 100 tisíc do 150 milionů. Podobně dopadaly odpovědi na otázky o jiných zemích. Z těchto kádrů vzejde příští vůdce svobodného světa.

Kurasovy knížky najdete třeba zde: http://www.pi-shop.cz/kuras