Nedávno se plánovaně setkaly dvě ženy. Sedly si spolu a mluvily. Bez rvačky, bez urážek, bez naduté snahy druhou ponížit. Říkáte si, co je na tom zvláštního? Vlastně nic a současně všechno. Ty dvě ženy – redaktorka Lucie Stuchlíková a předsedkyně Aliance pro rodinu, Jana Jochová, měly totiž diametrálně odlišné názory na jedno z velmi aktuálních společenských témat, probíraných nyní od nejvyšších pater politiky, přes kuloáry, instituce až po normální české hospůdky. Přesto spolu seděly, mluvily a nevjely si do vlasů. Paní demokracie se spokojeně usmívala a s ní také zakladatel našeho státu, Tomáš Garrigue Masaryk. Což je dobře, protože oba mají v posledních letech docela málo příležitostí ke spokojenému úsměvu. Při pohledu do budoucnosti by si mohli rovnou oči vyplakat.

Proč? Protože se nebývale rozšířily řady totalitně smýšlejících pokrytců v politice, v médiích i v celé takzvané občanské společnosti. Bezostyšně se vydávají za demokraty, ale ignorují přitom zásadní slova našeho první prezidenta: „Každý musíme snést mínění druhého. Demokracie znamená diskusi.“ Právě diskusi, ten nejpodstatnější stavební kámen demokracie, dnes zmínění pokrytci ničí. Některým z nich přitom asi ani nedochází, jak totalitní praktiky vnášejí do společnosti, jak velmi nebezpečné je takové počínání pro budoucnost.

Demokratická a svobodná budoucnost může být, pokud se lidé spolu budou bavit. Nejen uvnitř bublin vzájemně se utvrzujících ideologů, zoufale se držících „jediné svaté pravdy“, o níž se domnívají, že ji mají ve svém vlastnictví. Demokratická, svobodná budoucnost nás nemine, pokud se lidé dokážou klidně bavit o svých rozdílných postojích. To je svoboda, to je demokracie. Naopak totalita, komunistická, fašistická, nacistická, dnes progresivistická či jakákoli jiná vždy začíná neomylností jednoho ideologického pohledu na svět, pohrdáním diskusí, pohrdáním odlišnými názory a jejich nositeli. Lidé s totalitním myšlením vždy prosazovali a stále prosazují svůj názor jako pravdivý fakt, jako vyšší, hodnotnější, pravdivější postoj než všechny ostatní, zejména ty oponentní. Je také pozoruhodné, že titíž totalitáři dnes tak rádi současně vypouštějí slova o všeobecné rovnosti…

Následky přijdou dříve nebo později, vždy zlé, ničivé. Kdykoli se zlo v lidech, odmítajících racionální diskusi a nadřazujících zpupně své postoje nad těmi ostatními, ve společnosti rozšíří, spojí se totalitáři do skupin, žijících v pevném přesvědčení o své názorové nadřazenosti. Poté je vždy jen otázkou času, kdy totalitní myšlení začne krok za krokem označovat své domněle nadřazené pohledy jako jedinou možnou pravdu a označovat všechny ostatní stanoviska za lež, či jak se dnes módně říká, za dezinformace. To je pro demokracii smrtící virus.

Třetím stádiem tažení totalitního smýšlení je prosazování zákonných norem na ukotvení svých názorů jako jediných možných, jediných povolených, jediných legálních, včetně sankcí za zveřejňování názorů oponentních. Zde už je svoboda vysloveně ubíjena a demokracie se kymácí a poté hroutí. Protože podstatou demokracie je názorová pluralita, a ta je možná jen při svobodě slova – a to co nejširší. Právě na začátku tohoto třetí stádia vývoje totalitního smýšlení se nyní nacházíme.

Je velmi, velmi smutné, že i po více než sto letech stále platí – a to více než kdy jindy za posledních třicet let – výrok prezidenta Masaryka: „Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty.“ Ano, zatím demokracii máme a zatím máme také svobodu slova, jakkoli se totalitně smýšlející politici, aktivisté, a dokonce i někteří novináři snaží o její spoutání už naprosto nepokrytě. Pokud nebudeme svobodu a demokracii bránit, pak je dlouho mít nebudeme. A se založenýma ruka v klíně nikdy nikdo nic neubránil.

Proto, prosím, mluvme spolu, debatujme, argumentujme. Mějme na paměti, že diskusi odmítají jen rudohnědě – dnes tedy spíše rudohnědozeleně – smýšlející ideologové. Právě ti namísto argumentů vrhají jen urážky a nálepky. Často nemají ani minimum soudnosti, a proto se klidně a bezostyšně po totalitním výpadu proti oponentům někteří z nich prohlásí za „liberální demokraty“. To svědčí nejen o úplné ztrátě sebereflexe, ale také i posledních zbytků zdravého rozumu. Buďme proto normální. Protože normální je mluvit spolu, i když nemusíme se svým oponentem v ničem souhlasit. Normální je vzít na vědomí i takový názor, ze kterého je nám nevolno. Totalitní je zakazovat jiná stanoviska, než jsou má vlastní. Mluvme tedy spolu, protože dokud spolu budeme mluvit a používat argumenty, má demokracie a svoboda šanci.

Martina: Mám obavu ještě z jedné věci, a vrátím znovu zpátky k žurnalistice, že to, co jsi tady říkal, by se při pohledu zvenčí mohlo klidně proměnit v diskusi nikoliv o tom, že tímto sociálním systémem propadávají mnohdy nejpotřebnější, ale že najednou zjistíš, že se diskutuje jenom o tom, že jsi řekl „pro hendikepované a postižené“ – a tím jsi je urazil, protože oni nejsou hendikepovaní, ale jsou s hendikepem, s postižením, nebo ještě možná úplně jinak. Já už se v tom nevyznám. A najednou zjistíš, že diskuse je jenom o slovech, jen o pojmech – a teď použiji slovní spojení, které nesnáším – že je úplně o ničem. A někde dole jsou stále ti nemohoucí, na které stát a okolí, řekněme, kašle.

René Kekely: Samozřejmě.

Martina: To je ta žurnalistika?

René Kekely: Jistě. Někdo by řekl – a já to také říkám – ano, pořád ještě, i přesto všechno, žijeme v zemi, kde je pořád sociální a zdravotní systém. Pořád to nějak funguje. Jsou země, i ne úplně daleko kolem nás, kde to takhle dobře nefunguje. Na druhou stranu si říkám: To je právě výmluva mnohých úředníků a institucí, takže když někam přijdeš, a něco potřebuješ, tak hodinu hledají, proč to nejde. Nehledají cestu, jak by to mohlo jít, aniž by porušili zákon, ale hledají, proč to nejde, a budou ti vysvětlovat, a psát na A4, proč to nejde, a nikde tam nebude, proč by to mohlo, a jak by to mohlo jít. A tak je to se vším. My často slovíčkaříme v mnohém, aniž hledáme cestu, nebo vynalézáme mýdlo, když už bylo vynalezeno. My říkáme – a to mně vadí nejvíc – všechno bylo špatně, a teď začneme znovu. My nebereme to, co v okolí funguje, a nepřetavíme to na naše podmínky, ale vždycky vymýšlíme, a pak na to jenom koukáme. A lidé zvenčí, ze zahraničí, přijedou, koukají a říkají: „Proč to neuděláte takto jednoduše?“ A my říkáme: „Protože to nejde. Protože naši vrchní páni a dámy řekli, že to nejde.“

Martina: Tady bych ti možná maličko oponovala v tom, že se obávám, že spoustu těchto manýrů, móresů a neochoty jsme naopak převzali.

René Kekely: Jasně.

Manželství bych zachoval pro muže a ženu, protože – man-žel. A registrované partnerství bych navrhoval jako partnerství, vztah, sňatek.

Martina: Že to u nás fungovalo docela normálně, hezky, s jakýmisi rezidui zdravého rozumu, a najednou jsme rozhodli, že budeme evropští, nebo světoví, a začali jsme si právě vymýšlet nekonečné diskuse o termínech, o nových úmluvách a smlouvách. Mimochodem když už jsem to řekla, tak před nějakou dobou mi jedna senátorka říkala, že chce v Senátu iniciovat, i pro veřejnost, společnou diskusi „Istanbulská úmluva – výzva nebo hrozba“, a nakonec jí nebylo umožněno, aby se tato beseda v prostorách Senátu odehrála tak, jak si přála. Co si o tom myslíš?

René Kekely: Tento problém je už dlouhodobý, protože u nás cokoliv člověk na tato témata řekne, tak to vždycky chytí z jedné, nebo z druhé strany. Mě třeba fascinují nekonečné diskuse o tom, jestli máme mít manželství pro všechny, jestli máme umožnit stejnopohlavním párům adoptovat děti, a jestli se to má jmenovat manželství, nebo partnerství. Já sám musím říci, že jsem trochu jiné orientace než většinová společnost, i když moje kamarádky často říkají: „Co je to většinová společnost?“ Ale teď si dělám legraci, chci to nadsadit. Já osobně bych o těchto věcech vůbec nediskutoval – vždycky si říkám, že důležité je, jak to funguje, a aby to fungovalo, a jestli se to jmenuje tak či onak, je úplně jedno. A vždycky říkám: Sexuální orientace není měřítko pro to, jestli jsem dobrý či špatný člověk, jestli pracuji dobře, nebo špatně, ale je to jakýsi trochu můj problém, a trochu můj cit. A to, jestli mám větší cit k mužům, nebo k ženám, je vlastně moje věc.

Samozřejmě, že by to moderní vyspělá společnost měla respektovat, a já osobně jsem s tím nikdy – až na jednu výjimku u jednoho člověka, kdy ve výsledku zjistíš, že pomalu obtěžoval mladé holčičky – neměl problém. Ale na druhé straně mně vadí – a teď si asi budu plivat trochu do vlastního hnízda – aktivismus, ty boje. Já nechci za nic bojovat. Jak mi řeklo x mých kamarádů, přátel, a i docela významných lidí, tak gayové jsou dokonce v řadách policie, politiky, lékařských kapacit, a tak říkám: Nechceme za nic bojovat. Pokud je tady nějaké bezpráví jakéhokoliv typu, ať už se to týká rasy, náboženství, pohlaví, všeho, tak to pojďme zcelit tak, ať je to lidské. To znamená, že jestli chci žít s mužem, nebo žena chce žít se ženou, tak proč by nemohla? Proč by nemohla mít stejná práva?

Martina: A máš pocit, že nemůže?

René Kekely: Stejné povinnosti. Samozřejmě, že může, jasně. Po dlouhých dohadech tady vzniklo registrované partnerství. Ano. Všichni říkáme: „Jsme jako auta, musíme se registrovat.“ Fajn. V tu dobu asi v této zemi nebyl terminus technicus jiného typu. Všichni aktivisté říkali: „Jo, nám to stačí. My jsme s tím v pohodě.“ Mně se tento termín také úplně nelíbí. Na druhou stranu mně třeba osobně, je to můj názor, a nikomu ho necpu, nejde přes pusu „manželství“. Manželství bych já osobně zachoval pro muže a ženu, protože man-žel, už to samo o sobě… A registrované partnerství jako statut bych navrhoval jako partnerství, vztah, sňatek, nevím co. A samozřejmě bych napravil nepravosti.

Čili, žiji-li s mužem, nebo žena se ženou, měl bych mít stejná práva a povinnosti – informace o zdravotním vztahu, dědické řízení, a nějaké další věci. To samé, když jeden z páru má třeba z předchozího klasického vztahu dítě, a zemře mu rodič, tak proč se o dítě nemůže postarat partner či partnerka, kteří jsou mu blízko, a nemůže ho vychovávat spolu s novým partnerem? A proč je tam zcela reálná hrozba, že dítě má jít do dětského domova? A kecy jako: „Já mám dvě maminky, dva tatínky.“ Nikdy to tak není. Já znám pár párů, kde děti vychovávají, a funguje to skvěle. A ani jeden z těch párů, jenom upozorňuji, nechodí do žádných průvodů a nebojuje za nikoho a za nic. Oni si žijí svým životem. Také je samozřejmě štve bezpráví, které tady ještě je, že musí být XY plných mocí, aby se dozvěděli, jestli jeho partner, který skončil v nemocnici, umírá nebo neumírá. To je samozřejmě špatně. Ale pojďme přestat bojovat. Mě dokonce – jak jsi říkala…

Martina: Ale víš, kolik lidí, víš kolik aktivistů, kolik…?

René Kekely: Se tím živí?

Martina: Kolik společností by tím přišlo o práci? Teď se obrátím na tebe, protože je to i tvoje záležitost.

René Kekely: Jasně.

Bezpráví v registrovaných svazcích by bylo už dávno napraveno, kdyby někteří pořád nebojovali, nekřičeli, neřvali, a nedělali z toho víc, než to je

Martina: Kdybyste přestali bojovat. Kdyby… Nebo to říkám špatně? Protože ty k tomu nepatříš? Protože to, že jsi gay, neznamená, že jsi aktivista a že patříš k LGBT.

René Kekely: Nejsem a nechci. LGBT jako takové nepopírám, nikomu to neberu.

Martina: Ale to je firma.

René Kekely: Já vím. Ale já říkám: „Choďte do průvodu. Dělejte, co chcete. Je to vaše svaté právo.“ Nikomu to nechci brát. Jenom, prosím, přestaňme u nás bojovat. Jsou země, kde je asi potřeba bojovat, kde je asi potřeba nějakým způsobem poukazovat na to, že se tam děje bezpráví. I Polsko, shodou okolností. Když si vezmeme Polsko, tak tam dnes ženy, které jsou heterosexuální, a někdo je znásilní, nebo přijdou do jiného stavu, a jsou ohroženy na životě, tak přesto všechno je nechají pomalu zemřít. A žijeme v jednadvacátém století, a Polsko je údajně demokratická země. A to je daleko větší hrozba než to, že já si oficiálně nemohu vzít svého partnera za muže, když to tak řeknu v nadsázce.

Ale já říkám: „Nechci bojovat. Pokud tak chci vysvětlovat, a chci si sednout s politikem, nebo s politiky, a říct: „Fajn, tak tohle funguje. Tohle nefunguje. Pojďme napravit to, co nefunguje, protože i já platím daně, i já mám právo a nárok. Ale musíme mít práva, musíme mít i povinnosti. A dokonce – jak jsi mluvila o paní senátorce s Istanbulskou úmluvou – tak já jsem zase mluvil s několika politiky, kteří mi na rovinu řekli: „Možná by už stav právního bezpráví v registrovaných svazcích byl napraven, kdybyste pořád nebojovali, nekřičeli, neřvali a nedělali z toho víc, než je.“ A já říkám: „Máte vlastně pravdu. Protože…“

Martina: Jenomže když bude o LGBT více slyšet, tak z toho kouká více pozornosti, tím pádem možná více dotací, financí a více ústupků. Ale na druhou stranu musím říct, že spousta mých kolegů, přátel říká: „Nám už to strašně leze na nervy. My nepořádáme průvody blonďatých heterosexuálek, nebo tmavovlasých, a neříkáme, že je tady mnoho vtipů na blbé blondýny, a podobně.“ Řekni mi: Neměli byste to třeba vy, kdo přemýšlíte tak, jak jsi právě řekl, už stopnout? Prostě říct: „Nechte toho. Tváříte se, že mluvíte za nás za všechny, ale vy si tady spravujete nějakou svou gay, nebo LGBT agendu. Přestaňte do toho tahat nás!“ Je to stejné, jako se já snažím vystupovat proti tomu, aby feministky říkaly, že mluví ve všem za mě.

René Kekely: Jasně. Ale víš co. Já …

Martina: Co s tím?

René Kekely: Já, nebo mnoho gayů, ale i leseb, dneska, co vím, už to říkají. A já …

Martina: Ale potichu, na rozdíl od tebe.

René Kekely: Jistě. Ale je to otázka: Co překřičíš a kam se dostaneš? Ale já nechci bojovat ani s LGBT. Já mám mezi těmito lidmi řadu přátel, a znám i lidi, kteří pořádají, nebo spolupořádají průvody. Já říkám…

Martina: Jako Prague pride?

René Kekely: Ano. Já říkám: „Já vám to neberu, ale pokud už chceme, pojďme v této zemi, kde opravdu nikdo netrpí tím, že by byl zavřen, vyhozen z práce – nebo možná byl, ale ne v tom měřítku, v jakém se to děje v jiných zemích… Ale tady mám pocit, že i když se povedeš za ruku se svým milým, nebo se svou milou, a nejsi klasický heterosexuál, tak ano, dobře, na vesnici, malém městě, je to húúú, ale když je to v Praze, tak si tě nikdo nevšimne. Myslím, že se to od devadesátých let hodně změnilo a že opravdu řešíme malichernosti a že my bychom měli opravdu řešit nápravu tohoto stavu a že LGBTQ+ by mělo spíš jít za poslanci, senátory, a dalšími, a říct: „Podívejte se, nám nejde o to, jestli nás budete nazývat tak či onak, ale…“

Martina: Jenže jim o to jde. Tady se hádáme o slova.

René Kekely: Ale právě oni nedosáhli toho, čeho by dosáhnout měli. A to je zrovnoprávnění věcí praktických a právních. A o to tady snad jde. A pak se tady hádáme, nebo hádají o to, jestli adopce dětí stejnopohlavními páry. Já znám řadu stejnopohlavních párů, kteří děti nechtějí, protože říkají: „Ne, že bychom je neměli rádi, ale my na to nemáme čas – děláme kariéru – a vlastně k tomu nemáme cit.“ Naopak znám pár párů, kde opravdu vychovávají děti, a jsou to děti nejspokojenější, které znám. A naopak děti z heterosexuálních rodin jim ve školách závidí, jak skvěle se mají.

Děsí mě teorie o 70 pohlavích. Znám jen dvě. V Americe, když chce 8-12leté dítě změnit pohlaví, tak to rodič musí podporovat, jinak mu dítě odeberou. A toto jde do Evropy.

Martina: A co ty si tedy myslíš o adopci stejnopohlavních párů?

René Kekely: Já si myslím, že kdokoliv může dát dítěti lásku, kdokoliv na to má prostředky, cit, nervy, zázemí, by měl mít možnost to udělat bez ohledu na jakoukoliv orientaci, rasu, a podobně. Prostě – víš, co je spíš problém? Že když já půjdu do krevního centra darovat krev, a nebudu lhát, tak jako gay nesmím darovat krev. Když tam napíšu, že jsem té či oné orientace, tak mi krev nevezmou, respektive ji odmítnou, protože jsem takzvaně riziková skupina. Ale já nejsem promiskuitní, zatímco heterosexuál, který – pardon – souloží snad na každém rohu, klidně krev darovat jít může darovat. Tak to jsou třeba věci, které mi vadí. A potom…

Martina: A to jsou věci, které by se asi daly úplně snadno napravit tím, že prostě podstoupíš krevní test, jestli nemáš v těle brufeny, protože tě bolela záda, nebo něco podobného.

René Kekely: Každá odebraná krev prochází kontrolou, a jestli je od heterosexuála nebo homosexuála, je úplně jedno, protože v kontrolním mechanizmu je tam stopka, když se objeví jakýkoliv problém, ať už je to HIV, žloutenka, nebo jiný problém. Taková krev se samozřejmě vyřazuje. Dřív byl problém s krevními konzervami, kdy se na celém světě nakazilo mnoho lidí HIV, a bylo to napříč. Ale myslím, že tohle problém neřeší. Naopak. Pojďme napravit tento stav tak, ať neřešíme, jestli jsem gay, nebo heterosexuál – ale jsem člověk, mám práva a povinnosti, mám volební právo, mám nějakou povinnost, platím daně, tak chci stejná práva, jako kdokoliv jiný, a stejnou povinnost. A někoho z toho nevyčleňujme.

Martina: A co si, René Kekely, myslíš o názoru, kterého je také už kolem dost a více, že tak, jako rostou nároky různých aktivistických, ať už transgender, nebo LGBT skupin, tak toho nebude nikdy dost?

René Kekely: Mě to trochu děsí. Malinko mě děsí, že se tady říká, že máme 70 pohlaví. Jedna moje kamarádka mi řekla: „Já tedy vím o dvou. A už malé děti na sobě poznají, kdo je holčička, a kdo je chlapeček.

Martina: Řekla to Rowlingová, a už musí mít svou ochranku.

René Kekely: Zcela logicky. Je tam ten „pinďa“ nebo ta „pipinka“, když to řeknu dětskou terminologií. Mě by zajímalo, co je těch 68 pohlaví?

Proč máme respektovat, že se někdo cítí jako žehlička, závěs, židle, láhev s vodou, nebo si vezme za manžela komodu? Je to jeho svaté právo, ale ať to nikomu necpe.

Martina: No jo, ale přesto v Německu byl nastolen zákon, který umožní jednou ročně si změnit pohlaví i v dokladech jenom tím, že se prohlásíš.

René Kekely: Ano. A v Americe je to dokonce tak, že když tvoje dítě na soukromých školách – na státních to není takový problém – přijde tvé 8, 10, 12leté dítě, syn nebo dcera, a řekne: „Hele, já už nechci být kluk nebo holka. Já chci být opak, nebo chci být nijaký“, tak ty, jako rodič, to musíš podporovat, a když to dostatečně nepodporuješ, tak ti dítě prostě odeberou. A to je zcela reálné.

A to je to, co mě děsí, protože všechno, co sem jde z Ameriky, tak my, jako Evropa, přebíráme – někdy je to fajn, někdy ne. A děsí mě, že tady budou přesné tabulky na to, že musíš respektovat, když se někdo ráno vzbudí a řekne: „Já jsem žehlička, nebo láhev s vodou.“ To je jako ta baba v Americe, která – a to je vážně myšlený případ – si usmyslela, (tam je v některých zemích možné všechno), že si vezme komodu, takže si vzala za manžela svou komodu, a chtěla někam letecky cestovat. A protože jí neumožnili vzít si komodu – svého partnera – na palubu, tak leteckou společnost zažalovala, a vedl se tam spor. Nevím, jak skončil. Tak takhle úchylné mi to přijde. Stejně jako když kuřák v Americe, který kouří 80 cigaret denně, vysoudí stovky miliard dolarů za to, že si zničil zdraví a život. Pojďme přemýšlet hlavou, pro boha živého. A pokud se chce někdo cítit jaké závěs, nebo jako židle, je to jeho svaté právo.

Martina: Ale možná by nemusel do průvodu.

René Kekely: Ať jde do průvodu, ale ať to nikomu necpe.

Martina: Já nechci průvody. Nechci závěsy v průvodu.

René Kekely: Já jsem teď říkal jednomu kamarádovi ze Slovenska: „Vy jste to předstihli, protože ve slovenštině máte – a on se strašně smál – když kakáte, neutrální rod, protože se to řekne: „Vy stě boli.“ A nevíš, jestli ty, nebo on, nebo ona.““ On se zamyslel a řekl: „Máš pravdu. My jsme vlastně dopředu. Protože tady řešíme, jak člověku, který se necítí jako muž, ani žena a …“

Martina: Nebinární.

René Kekely: Nebinární. Ale já to nesnižuji. Chápu, že každý má nějaké pocity. Chápu, že se někdo takzvaně narodí v cizím těle, a není šťastný. To umím pochopit. Jsou na to studie, a je řada psychologů, sexuologů, kteří to řeší. Dokonce jsem mluvil s několika sexuology, kteří říkají: „Ano, ale je tady další problém, který právě mnozí aktivisté lidem neřeknou. Neřeknou jim, že je čekají různé problémy. Ale je spousta lidí, a nejenom u nás, ale i v zahraničí, kteří už podstoupili tu…“

Martina: Tranzici.

René Kekely: Tranzici, přeoperování, a po dvou, po třech letech, kromě toho, že se jim změnily hormony, psychika, a tak dále, chtějí zpátky.

Martina: Protože zjistili, že jim to nevyřešilo problémy, jak to čekali.

René Kekely: A teď mi řekni, a to je další věc: My tady, pardon, ale když tady bude holčička, nebo malý chlapeček, který bude mít vzácné onemocnění, jehož léčba stojí desítky miliónů, tak to naše pojišťovny neplatí, nebo to řeší půl roku, rok, nebo se na to pořádají sbírky.

Martina: Sbíráme láhve, tedy víčka od – sbírala se víčka od Dobré vody.

René Kekely: Ale řešíme to půl roku, děláme sbírky a víme, že to dítě, nebo člověka, můžeme zachránit. A pak tady podstupují operace lidé, kteří vlastně nevědí, jestli jsou si jisti. Mně to přijde zvláštní. Já jim to neberu…

Co je priorita? Mít co jíst, kde bydlet, dostat ošetření, dělat profesi, která člověka baví. Největší svoboda je být zdravý. Když je člověk nemocný a nedostane péči, je nesvobodný.

Martina: A je to potom osobní tragédie, když člověk zjistí, že …

René Kekely: My jsme zapomněli na priority. Priorita je, že já, když se budu chtít cítit bezpečně, tak vím, že můžu zavolat 156, 158, 155, a vím, že přijedou, pomůžou mi, a to je pro mě priorita. Vím, že potřebuji k životu světlo, vzduch, že když nebude voda, tak umřeme, když zhasne sluníčko, tak stejně umřeme. To jsou priority.

A pak jsou věci, které jsou nad to. Já vím, že za covidu byli všichni umělci naštvaní, a plivu si do vlastního hnízda – nás herce hrozně opomíjejí. Já to chápu. Na druhou stranu – co je prioritní? Aby ses najedla, abys měla kde bydlet, abys dostala ošetření v nemocnici, na záchrance, nebo na pohotovosti, aby ti někdo uhasil dům, když ti hoří – to jsou neopomenutelné profese. A potom jsou ty další. Já to nechci snižovat. A stejně tak je to i se životem. Já říkám, že největší svoboda v životě je být zdravý, protože když tě bolí zub, tak můžeš mít miliardu na účtu, můžeš lítat, kam chceš, ale… Teď si představ, když jsi nemocná, vážně nemocná, a když nebudeš mít dostupnou péči, nebudeš si jistá, jestli tě vůbec ošetří, tak jsi ve stresu, jsi nesvobodná. To je podle mě největší svoboda.

Potom to, že můžu dělat to, co mě baví, profesi, práci. To je fajn. Samozřejmě ne každému je to umožněno. A potom se cítit bezpečně. Já se v zemi, v které žiju, chci cítit bezpečně, a jestliže mi tady někdo bude tvrdit, že říkat, že chci mír, je špatně, tak jenom připomínám, že Marta Kubišová, kterou považuji za velkou ikonu, zpívala píseň, která se po revoluci stala velkou hymnou, ve které se zpívá: „Ať mír dál zůstává s touto krajinou,“ a tak dále.

Martina: Že bychom Martě Kubišové začali říkat chcimír? To by asi byl…

René Kekely: To je paradox. Někteří lidé vůbec nevědí, co jim z té, pardon, huby padá, Já vůbec nesnižuji hrůzy, co se dějí na Ukrajině. To, že se někdo rozhodl ničit, likvidovat lidi a rodiny, je strašné. Ani já si v jednadvacátém neuměl představit, že kousek od nás budou padat bomby, bude se střílet do lidí. To je šílené, a pokud Putin, a ne jenom on, protože samozřejmě za tím vždycky stojí x lidí – vzpomeňme si, když se vypálily Lidice, tak to psychopat Hitler týden nevěděl, protože to způsobili primárně psychopati kolem něj – takže diktátor má vedle sebe vždycky další diktátory. Ale jenom chci říct, že vždycky to odnesou nevinní lidé, a tito neviní, bezbranní a chudí lidé, se stejně pomoci dočkají jako poslední. Ale já se chci v této zemi, ve které žiju, cítit, aspoň snažit se cítit bezpečně, a ne že mi tady někdo bude říkat: „Ale oni se tam mají daleko hůř.“ Nebo: „Oni se támhle mají…“ Já to vím. Já sám jsem pomohl, sám jsem poslal peníze. Je to pro mě svým způsobem traumatizující zjištění, že v této době, kdy můžeme takzvaně všechno, můžeme cestovat, a Ukrajina je poměrně vyspělá země, se tam dějí hrůzy. Otázka je, kdo tam tyto hrůzy ještě páchá, protože to nemusí být vždycky jenom armáda, která je obsadila.

Martina: Proč stále neděláme všechno pro to, abychom směřovali k diplomacii?

René Kekely: Ano. A já to říkám…

Martina: K dohodám?

René Kekely: Proč nehledáme cestu, aby tomu byl konec? Nechápu to.

Nenuťme lidi, aby se museli podílet na tom, co nechtějí. Když má někdo jinou orientaci, tak se s tím vyrovná, nebo nevyrovná, vyhledá odborníka, nebo útěchu. Ale necpěme to lidem, a nekřičme, že nás musí respektovat.

Martina: René Kekely, já nás vrátím zpátky, protože si s tebou chci povídat i o problematice, od které jsi teď odplul, o neustálé sexualizace společenských témat. Protože mě zajímá tvůj názor, vážím si ho. My jsme byli rok kolegové, pak jsme se asi dva roky neviděli, a pak jsi mě pozval do svého pořadu, a já se až tam dozvěděla, že jsi gay. Zkrátka léta žiješ se svým přítelem, bez humbuku, neděláš u toho propagandu, nevystavuješ to na obdiv, je to prostě tvá soukromá věc – já jsem na to nepozorná, protože je mi to jedno – a tudíž pro mě představuješ zdravou část této společnosti. A chci se tě zeptat, jestli vadí také tobě to, co jsem řekla na začátku otázky, tedy neustálá, všudypřítomná sexualizace společenských témat? To znamená, že kolem gayů, lesbiček, transsexuálů, se pořád musí chodit po špičkách, nesmí existovat vtipy. Když se člověk dívá na staré filmy s Belmondem, tak kdyby někdo použil tyto repliky dnes, tak končí u filmu, v knihách, a podobně. Jak to vnímáš ty?

René Kekely: Když odběhnu – tak to máš se vším. Máš to s černochy, se ženami, s blondýnami, se vším. A vlastně u jakýchkoli filmů. Já jsem teď koukal na „Dobrodružství rabína Jákoba“ s Louis de Funésem, kterého miluji, a byl to jeden z nejdražších a z z nejúspěšnějších filmů svého druhu na světě. A kdyby se měl točit dnes, tak by Louise de Funése zavřeli, protože tam šije do černochů, do všeho. Ale také…

Martina: Dělá si legraci z židů.

René Kekely: Dělá si legraci z židů, a sám vlastně svým způsobem pocházel částečně ze židovských kořenů. Měl tam lidi napříč. Ale jenom chci říct, že ze všeho děláme hrozný problém. A ta sexualizace, když zase odpluji, mi vadí. Já nejsem vůbec puritán, ale vadí mi, že v každém filmu… Čekám, kdy někdo natočí pohádku, a bude se tam souložit. Vadí mi, že v každém filmu, nebo v každém seriálu, se objevují tyto scény, byť jen náznaky, protože každý ví, co se za oponou, nebo za dveřmi, děje. Ale tak je to se vším. Prostě nenuťme lidi, aby se zákonitě museli podílet na tom, na čem se podílím já, nebo kdokoliv jiný. To znamená, mám-li já jinou orientaci, fajn, já se s tím buď vyrovnám, nebo nevyrovnám, můžu hledat pomoc, můžu hledat nějakou útěchu, nebo se s tím potřebuji vyrovnat s pomocí nějakého odborníka. To je fajn. Ale necpěme to lidem na ulicích, a nekřičme, a neříkejme: „Vy nás musíte respektovat!“ Jak si vymůžu respekt? Vymůžu si, nebo ho… Když budeš učitelka, vymůžeš si respekt tím, když dennodenně budeš chodit do třídy a říkat: „Vy mě musíte respektovat, vy parchanti!“ Nebo tě budou respektovat kvůli tvému příkladu, přátelskému přístupu, a protože jim ukážeš, že je nebereš jako póvl, protože jsi vzdělanější a starší, takže k tobě budou hledat cestu? Asi spíš tím druhým způsobem. Respekt si nikdo ani křičením, ani nadřazeností nikdy nevymohl. Vymohl si jediné – obavu, strach.

Martina: A myslíš, že si vymůžeš respekt tím – několikrát jsi zmínil pochody, průvody, Prague pride – že tam pochodují lidé v kožených řemíncích, s hlavou koně, s náhubky, a někdo je vede na řetězu? Co to v tobě vyvolává?

René Kekely: Mě se třeba shodou okolností na některé fotky po letošním, i předchozích Prague pride ptali někteří heterosexuální přátelé, kteří nás léta znají, a říkají: „Vás bereme, a máme vás rádi, protože jste normální v tom smyslu, že neřešíte, jestli jste tak nebo tak. Vy prostě žijete, jak žijete.“ Ptali se: „Tihle lidé také chtějí vychovávat děti? Také usilují o adopci? Také říkají: My chceme mít svá práva?“ Já jim to neberu. Ať si chodí v kožených řemínkách, ať si chodí v maskách koně, ať si chodí v latexu, ale prosím pěkně – do klubu. Třeba Rakousko před mnoha lety, zatímco u nás postávaly šlapky u každého hraničního přechodu, v centru Prahy, a tak dále, tak Rakousko jim to nezakázalo, ale zavřelo je, a řeklo: „Tady máte své prostory. Dělejte si svou činnost a své záliby za zavřenými dveřmi.“ To je v pořádku.

Já nepovažuji lidi, kteří se musí takhle prezentovat, za lidi, kterým by šlo o stejná práva a stejné povinnosti. Oni jenom chtějí ukázat svou jinakost. To ať si ukážou. To ostatně dělají lidé, kteří mají potetované tělo, kteří mají plné tělo piercingu – je to jeho svaté právo. Ukáže si svou jinakost, ale ať po mně nechce, ať já si jdu také potetovat celé tělo, nebo si nacpat do nosu, do uší, a všude, piercing. Je to jeho právo, a já to respektuji. Ježíšmarjá, je to jeho život. Já nikomu neříkám: „Buď homosexuál. Ty buď lesba.“ Ne. Když za mnou někdo přijde, a řekne: „Co mám dělat? Já asi pravděpodobně inklinuji ke stejnému pohlaví.“ Tak mu řeknu: „Chceš si o tom promluvit? Chceš nějakého psychologa? Chceš sexuologa? Nevíš si s tím rady?“ Ok, ale rozhodně mu to necpu. A rozhodně mu neříkám: „Pojď se se mnou vyspat. Zkusíme to, jestli to funguje.“ To je přeci nesmysl. Takže jenom říkám: „Respekt si vymůžeš jenom tím, že ukážeš – a já to tak říkám celou dobu – že může fungovat někdo, kdo je odlišný v orientaci a ve smýšlení, v citově sexuálním měřítku.“ Ale nechci, aby někdo říkal: „On je dobrej, protože je gay.“

Třeba mi hrozně vadilo, když byli první Vyvolení, reality show, kde zvítězil známý Vladko Dobrovodský, a všechna média v mnoha článcích ještě rok po tom psala: „Homosexuál Vladko Dobrovodský“. To je jako kdyby někdo napsal „inženýr“ nebo „doktor“. Proč? Co to je? Také nepíší „heterosexuálně orientovaná Martina Kociánová“. To je přeci kravina. A jako my jsme přesně, jak jsi říkala, ze všeho děláme problém, i tam, kde není. Pojďme ho hledat tam, kde je. Pokud je tam nerovnost, bezpráví, pojďme to napravit bez ohledu na orientaci.

Martina: Pojďme se ještě podívat na rozpor, který si v poslední době čím dál víc uvědomuji, že dřív to byla tak trošku západní medicína, konvenční medicína, proti tak zvané alternativní, nebo přírodní, řekněme. Můžeme to říct. A teď najednou tu vidím další pukliny, mám pocit, že proti sobě trošku stojí někdy i čínská medicína proti ajurvédské, a ty obě stojí proti třeba té české tradiční, slovanské naturopatii, o které teď tady mluvíš ty. A to nyní ještě nepřineslo nikomu nic dobrého.

Helena Neumannová: Absolutně máš pravdu. A to je třeba ten důvod, proč já s pokorou jezdím do arabského světa, abych dělala dobré jméno a renomé naší zemi a naší vědě, a reprezentovala právě naše krásné výsledky, a nejenom naši levanduli chodouňskou, ale i ty byliny, se kterými teď začínáme pracovat, viz třeba pro atopiky. Budeme pracovat s farmou Romany a Lukáše Krejzových z Orlických hor, kde jsme zjistili, že jsou úžasné biodynamické látky v pohance a bioovsi. A biooves a biopohanka jsou tisíce let prověřenými plodinami, které dokážou pomoct s obrovskými záněty na kůži, s dermatitidou, s lupus, samozřejmě psoriáza, lupenka.

Evropa je předrogováná jako Amerika kvůli síle peněz farmakomafie, přitom má nesmírné bohatství tradičního bylinkářství

Martina: Spousta rutinu tam je, takže…

Helena Neumannová: Ano, ano. A je to fantastické, jak vlastně i holky na vysoké škole, ty docentky to baví, když vědí, že to je něco, kdy český zemědělec nebude bojovat o korunu dvě na kile pohanky s Polákem, ale on bude součástí vědy. On bude reprezentovat tuhle zemi při léčbě atopických ekzémů v Emirátech. A o to mně jde. Já chápu, že se ajurvéda a čínská medicína dostala do Evropy. Protože Evropa začala být stejně overdruged, já použiji to slovo, promiň mi to, absolutně předrogovaná a přelékovaná jako Amerika a jako další země. Nemohlo dojít k ničemu jinému. Já jenom říkám, že když už jsme tací, že sem vpustíme farmakomafii, protože má obrovské peníze na marketing, vpustíme sem ajurvédu a čínskou medicínu, tak si přece proboha nenecháme zahubit bohatství, dědictví, evropské bylinoznalectví. Protože proč Švýcarsko není v Evropské unii? Jedním z důvodů je právě to, že švýcarské kapky stojí 6 000 Kč, a nikdo se s tebou ani nebude bavit, protože na té etiketě si přečteš, že umí tohle, tohle, tohle. A moje kapky umí desetkrát víc, a nesmím to říct. Stojí 3 500 a lidem přijdou příliš drahé. Přestože biorůžový olej z Bulharska, litr stojí 350 000 Kč včetně DPH, tak můj litr oleje má větší hodnotu, co do výzkumu a prokazatelných látek, ale Čechům jej prodáváme v bioesenciálním olejíčku pod cenou. Aby se mohli léčit. To neznamená, že když pojedu do Emirátů, neřeknu si o částku, která je adekvátní k tomu, co jsme dokázali s vědci a lékaři.

Martina: A nepřijdeš tím pádem o další důležitou věc tvého podnikání, to jest ta země původu? Pokud vím, tak když se někde objeví velké peníze, tak to chtějí všechno schramstnout, a nemyslím si, že by někde v Emirátech trpěli nějakým sentimentem, že tam dají českou vlaječku.

Helena Neumannová: Tak, a na to, na co nejvíce hrdá, že já tam jezdím už pět let a nepodlehla jsem velkým penězům, nepodlehla jsem těm privátkám, které tady realizují další firmy, které dneska na to dojíždí a budou dojíždět, a všude hlásám: „Chcete Levandula bohemia a naše tradiční slovanské byliny pod touto značkou? Nebo chcete poznávat jenom léčbu těžkými indickými oleji z ajurvédy?“ Protože tam když skutečně navštívím svého kamaráda v nemocnici, prestižní klinika, tak všude jsou indičtí lékaři. A je jedno, jestli jedeš Kuvajt, Katar, Abú Dhabí, Dubaj. Všude jsou Indové. Co si Ind s sebou přinese? Samozřejmě že ajurvédický olej, ajurvédickou medicínu, a tak dále. A já říkám, vy jste nejbohatší oblast světa, chrlíte tady obrovské peníze, říkáte, že chcete to nejlepší, a vy neznáte tradiční slovanské bylinoznalectví? Vaše chyba. A oni na to začínají slyšet, a vypadá to, že se nám zadaří skutečně podpořit Levandula bohemia. A proto ty české rodiny, a dneska i bulharské a polské, se mnou chtějí spolupracovat a Slováci, protože oni cítí, že tam nejezdím pro peníze, ale primárně proto, aby se sakra vědělo, že nejenom Švýcarsko, ale i my máme fantastické lázeňství, fantastickou naturopatii a skvělou vědu.

Martina: Tak ses rozčílila. Ty jsi říkala, podpořit slovanské bylinoznalectví. Jaké má kořeny? Z čeho vlastně čerpáš?

Helena Neumannová: To je velice zajímavá otázka.

Keltové byli takoví předskokani slovanského bylinoznalectví, a v Británii mají skoro každý měsíc nový dokument, co se o nich zjistilo nového

Martina: Protože já jsem teď viděla, jak jsi třeba v Itálii nesmírně váží, a v jedné lékárně je taková jedna kniha, celé to je v takovém sarkofágu, a v té knize jsou původní receptury dominikánských mnichů, a pak je tam takových šest ampulek, zašlých, vypadá to, jako by je tam zapomněla Angelika du Plessis-Bellière, a tam je k tomu prostě celá ta legenda, že oni stále pokračují stejnou technologií. Tak k jakým kořenům saháš nyní?

Helena Neumannová: Já se tedy musím přiznat, že když vidím, jak málo stále víme o Keltech, kteří jsou vlastně předskokanem tradičního slovanského bylinoznalectví, tak mě až děsí s novými výzkumy, a já jsem to tady říkala, asi v květnu jsem tady byla, kdy na BBC i v dalších dokumentárních pořadech, kanálech, vidíš každý měsíc nový dokument, a s každým měsícem přijde nová zpráva o tom, co se zjistilo o Keltech, neznámé prameny, čili oni jsou opravdu těmi lasery do těch hrobek, do těch míst, do těch nalezišť, a přináší nové a nové zprávy. A mě neskutečně potěšil pan Václav Cílek, byla jsi svědkem, kdy jsi nás koneckonců seznámila ty, a pro mě to byla neskutečně dojemná chvíle, já si ho hrozně vážím a říkám, že každý kámen v této zemi miluji díky Václavu Cílkovi, jeho práci a péči o naši zemi.

A já jsem vlastně po skončení toho nádherného setkání u nás v Levandulovém údolí s tebou a s Václavem a s dalšími hosty, tak jsme seděli s Václavem a on říká: Víš, já mám takové schované receptury a různé jakoby bylinno-znalecké slovníky a já jsem teď pochopil, ty jsi ta bláznivá vlastenka, která to musí dostat do rukou– pojďme to spolu sepsat. A já jsem úplně zkoprněla, protože já si samozřejmě to, co mám ze Sudet, díky doktoru Hájíčkovi, který tady otevřel u Václavského náměstí špičkovou rehabilitační kliniku, že se navrátil po dvaceti letech ze Švýcarska, kde pomáhal právě nechat vzniknout prestižní kliniky a rehabilitační centra se znalostmi našich předků, tak takhle já si hájím ty svoje receptury ze Sudet a od babičky Jáji a z dalších a dalších míst, protože tím, že jsem jezdili farmářské slavnosti, tak jsme se skutečně dostali k nádherným recepturám, které by skončily v kamnech, nebo někde prostě možná na skládce.

Ale on mě fascinoval tím, že on sám říká, mně se líbí na tom tvém příběhu, že já si myslím, že ten šaman si tě totiž vybral proto, že ty sem netaháš ayahuasku a žáby, ale ty jsi se rozhodla jít ke kořenům předků. A on to musel cítit. A Václav něco ví o indiánech a o těchhle věcech, protože sám má tyto zkušenosti. A já jsem se úplně začervenala, protože jsem pochopila, to je to, co já nikdy do médií nikdy neřekla, u tebe to tady říkám poprvé, to byl ten důvod, kdy on mi po mém odchodu z Amazonie řekl, přijde tvůj čas a ty najdeš sílu, obrovskou sílu pomoci tvým lidem z tvé Mekky a z bohatství tvé země. Já jsem vůbec nechápala, co mi říká. To teď překládám z lámané španělštiny, kdy mi můj tehdejší partner překládal, protože jim rozuměl trochu, ale takhle nějak to bylo.

A ten Václav, aniž by o mně věděl cokoliv, tak to takhle řekl. Já jsem úplně zkoprněla. Protože všichni novináři vždycky ze mě tahali, Helenko, řekněte nám trošku, jak to tam bylo, a já jsem se vždycky zapřisáhla, že o tom nebudu mluvit. Protože já jsem se tam jela pouze podívat a ověřit, jestli naše medicína jde správnou cestou.

Martina: A?

Helena Neumannová: Bohužel nejde.

Martina: A naturopatie?

Helena Neumannová: Naturopatie, ta celostní, říkejme tomu celostní péče, skutečně dneska se říká cestou funkční medicíny, ta rozhodně ano. Protože prostě pospojuje péči o mysl, tělo a duši. A to je to nejcennější

Nemůžeme už využít všechny receptury z dávné minulosti, jednoduše i proto, že jsme do půdy napumpovali spoustu svinstev

Martina: Přesto člověk doby Hildegardy von Binden, abatyše, byl jiným člověkem po všech těchto stránkách, tělo, mysl, duše. Ona také sepsala mnoho receptur, mnoho můžeme najít v Matioliho herbáři a podobně, ale lze tyto věci třeba beze změny aplikovat na člověka dnešního?

Helena Neumannová: Beze změny určitě ne. A je to pochopitelně dáno tím, že jak už jsem řekla, my jsme si do té půdy vpumpovali příliš věcí, které tam nepatří. Jsou to mikroplasty, hormony, antibiotika, všude je chemie. V tom se právě s Václavem shodujeme, že říkáme, jděte za sousedem a řeknete mu, prosím vás, nehnojte si ty muškáty, ony budou pěkné i tak a budeme mít byliny, které bude možné jíst a pít, protože tam nebude to svinstvo v půdě, protože ta bylina bohužel chrání obrovské okolí, a vlastně vstřebává všechno to svinstvo. Ale víš co, já bych možná tady použila vlastně nové poznání, protože on je to špičkový, velice považovaný psychiatr, profesor Bessel A. Van der Kolk, který řekl, že pro léčbu nejen traumatu– on se primárně věnuje traumatu ve své vědecké práci celoživotní– ale v léčbě nejen traumatu, ale všech emočních šoků a toho všeho, co jsme si právě přivodili životem, který dneska žijeme, je potřeba zapojit tělo, mysl a duši.

A ono když se zase napojíme na Candace Beebe Pert, slavnou vědkyni americkou, která málem dostala Nobelovu cenu za objevení neuropeptidů, kdy ona řekla jako první, dobře, páni vědci, když chcete vědět, co je ta duše, a ona tehdy řekla, jsou to tyto neuropeptidy, my už dneska víme, jsou to neurony, neuropeptidy a neurotransmitery, díky těm výzkumům špičkových analýz, ale já bych řekla, že když si máme lidsky říct, má-li každý náš orgán a pochod v těle svoji mysl a paměť, pak přeci není nic jiného potřeba, než tu mysl a paměť každého orgánu vyživovat tak, jak mi nejlepší mé svědomí, znalosti a rozhled dává možnost, nebo nabízí. To znamená, když vím, že se rodí příliš mnoho dětí s ADHD a dalších prostě poruch, které vůbec nejsou jednoduché, a ty maminky kolikrát by potřebovaly více péče než tyto děti, protože ony jsou vlastně geniální, ty děti, jak říká Jaroslav Dušek, a nejenom on, spousta psychiatrů se k tomu váže, anebo přiklání, ony nám přináší určitý dar do života, protože vidí ten svět jinak, tak ale pojďme pracovat i na tom, abychom tu půdu do budoucna ochránili.

A teď zase jsme u toho. Ajurvéda, odkud přichází ajurvéda? Z Indie. Která část planety nejvíc infikuje tuhle planetu svinstvem a bordelem? Indie. A jsme u toho. Čína. V jedné kádi barvíš modré džíny, v druhá kádi vzniká čínská medicína. Tak to je. To je realita. A my si to sem vozíme s tím, že zachraňujeme lidské životy. Když už bychom šli takhle úplně do jádra pudla. Vedle toho máš šanci naprosto ověřeně mít z Evropy produkt, bio-certifikovaný produkt, kdy máme velmi přísné kontroly těch paniček, co jsi říkala, které se probudí na jaře, protože je sluníčko, tak jedou do terénu, a když je zima, tak jezdí do těch manufaktur a dělají nám: „Tytyty, takhle to musí být. Máte výklepnu vajec? A máte tohle, a máte támhleto?“ Tímhle vás nebudu zatěžovat, to je velká legrace. Tak právě tyto etikety slouží k tomu, abychom se aspoň trochu chránili před tím, kdo lže a kdo tvrdí pravdu, že tam v tom produktu je jenom to nejlepší.

Martina: Teď by se mohlo zdát, že jsi tak trochu řekla, že ty produkty, které dostaneme z indické ajurvédy, nebo z čínské medicíny, tak nemusí být vždycky kvalitní, ale ony také asi někdy mohou. Věnují se tomu mniši, vyrábí mnohé produkty v klášterech a má to určitě i takovou tu biodynamickou sílu, velmi dobrou. Ale řekni mi, opravdu všechny léky, které potřebujeme pro naše nejčastější choroby tady u nás v Evropě, nebo u nás ve střední Evropě, najdeme tady u nás? Protože občas se říká, kurkumin, ten je ale opravdu výborný na mozek, má antirakovinné účinky, jsou tady léky, které velmi pomáhají s imunitou a tak dále…

Helena Neumannová: Třeba francouzský camembert…

Martina: Ano, poslouchalas, poslouchalas, a resveratrol ve víně….

Helena Neumannová: Jasné. Podívej, rozhodně nejsem ten člověk, který by říkal, nevař si zázvor, když přijde chřipka. Ale zase jak zjistíš na ploše v jakémkoliv Tescu, Kauflandu, nebo cokoliv, že ten zázvor je v biokvalitě? U produktu, který pochází z tvého nejbližšího okolí, tedy z Evropy, to aspoň máš šanci zjistit.

Martina: Čím ho tedy nahradíš?

Helena Neumannová: Dobře. Tak zrovna zázvor nahradíš úplně jednoduše kombinací lípa, rakytník, levandule, že ano. Budeš si dělat tyhle tři byliny a jsi zdravá za čtyři dny. Mimochodem konopí s levandulí přinese tu horečku samo, protože vyčistí detoxikace, které dělá, tu detoxikaci organismu, a projdeš horečkou, anebo potřeš syrovou bramborou chodidla a zápěstí, tak jako to dělaly babičky, a horečka je do dvou dnů pryč. A co Priessnitz, proboha? Jako kdybychom neměli Priessnitze. Jako kdybychom neměli Kneippa. Zase jsem u toho. Nepoužíváme hydroterapii a obklady. Vždyť vzpomeň na kostival, kaštan na bolavé koleno. A jsme u toho. Já jenom říkám, že stoprocentní ajurvédické produkty jsou i kvalitní. Moje sestra studovala ajurvédu v Kérale, a já s pokorou vzhlížím k tomu, co si přivezla za znalosti, a neustále se dohadujeme a diskutujeme nad tím, jak pomoci konkrétnímu člověku, když mu něco nezabere. Ale já vždycky tvrdím, a za tím si stojím, že daleko lépe se mi ověří mateřídouška z Břeclavi, nebo třeba i z Rakouska, než prostě jeden klášter v Indii, o kterém nevím zhola nic. Protože prostě nemám šanci tam dojet a zjistit, jestli je to tedy klášter, nebo to není klášter. Ty to poznáš z hinduistického písma? Já ne. A překlad, pardon. Kdyby jsi viděla, s kolika podvodníky v Indii jsme jednali, kteří řekli, že chtějí dovážet naše produkty do Indie, a nakonec se z nich stali pouze vykradači know-how. To bych tady mohla vyprávět pohádky tisíce a jedné noci.

Teď na podzim je nejlepší levandule, máta, ostropestřec, rakytník a heřmánek, bylinky které podpoří vnitřního lékaře

Martina: Podívej, já tady nelobuji za dovoz něčeho, co nám roste na paloučku před domem, vždycky je to lepší. Dokonce jsem jednou byla na vycházce s jedním bylinkářem, a vlastně jsme si měli každý měli utrhnout bylinku, která se nám líbí, a on podle toho identifikoval, co nám nejspíše je. A docela se trefil.

Helena Neumannová: No jasně. Tělo si jde automaticky, to je jasné.

Martina: Ono se říká, že když se vám ty bylinky opravdu nějak hodně nelíbí, anebo vám nevoní, tak pravděpodobně nejsou úplně správně indikované. Protože pokud máte třeba něco se žlučníkem, tak vám i ten puškvorec bude chutnat, protože přesně tuto hořčinu v tu chvíli potřebujete. Pověz mi, teď tedy rady. Protože už jsme v listopadu, nebo říjen, listopad, jak vysíláme naše povídání, všichni máme nabouranou imunitu. Teď chci stručné a rychlé recepty, jako je snadné vzít si ibubrufen.

Helena Neumannová: Jo, jo, jasné. No tak podívej, určitě musíš podpořit svůj mikrobiom právě pro tvorbu imunity a toho vnitřního lékaře. Takže máš na výběr. Máš skvělou levanduli, máš skvělý ostropestřec, máš skvělý rakytník. Máš skvělý heřmánek, máš skvělý lipový květ. Máš ale i skvělou mateřídoušku a máš skvělou mátu. Máta je skvělý detoxikátor, navýší ti stejně, protože má velký obsah terpenů a flavonoidů jako levandule, takže navýší ideálně spolu, kdyby to bylo, to tedy nemáme, to ani nelobuji za nás tady, kombinaci, máme zvlášť mátu, máme zvlášť levanduli, ale opravdu dokážou opravdu fantasticky zvednout hladiny hormonů v mikrobiomu.

Martina: A co když někdo si půjde tyto bylinky koupit do lékárny?

Helena Neumannová: Tak jednoznačně v biocertifikaci. V biokvalitě, to je léčivá bylina, zbytek jsou kytky, jak jsi správně řekla, ač kytky neléčí, kytky nám tak maximálně voní. Čili na kůži možná, ale rozhodně ne in vitro. A pochopitelně, prosím, sanování, procházky, pohyb na čerstvém vzduchu, koupele, hydroterapie, zábaly, i ten Priessnitz a Knneip jsou prosím pěkně našimi předky, a já je ctím, my je děláme, respektujeme, realizujeme a doporučujeme. Protože jsou fantasticky úspěšné.

Martina: A když někomu teď před Vánocemi dochází energie, dochází mu síly, když vyjde do města, tak začne trpět panickými atakami z lidí, a místo aby se na Vánoce těšil, tak se jich drobně děsí, co bys doporučila na toto?

Helena Neumannová: Tak tam 100% levandule chodouňská, proboha, je to klenot, opravdu, to že se poštěstilo mít takovouhle bylinu, která je světovým unikátem, je deset polí na světě s levandulí lékařskou, a tahle levandule lékařská je prokazatelně vědecky nejlepší na světě co do léčivých látek. Čili, my už za tři dny máme klienty, kteří spí. Máme klienty, kterým odchází deprese a úzkost. Zlepšuje se jim imunita, i vlastně celkově, řekla bych, vitalita. My záměrně používáme ten „claim“ klidná mysl, veselý mikrobiom, protože prostě víme, že je to pravda. Že to funguje, že to má skvělé výsledky, a jsme na to nesmírně hrdí.

Většina bylin – kromě snad třezalky a několika dalších málo používaných – tak většina bylin může být kombinovatelná s léky a léčivy, a často je dokonce podpoří

Martina: My jsme se tady bavili o výsledcích studie vědců Národního ústavu duševního zdraví, že až 40 % žáků devátých tříd základní školy má známky střední až těžké deprese. A to především dívky. Zabere to i na děti?

Helena Neumannová: U dívek stačí bohatě, když rodiče nemají na non-stress kapky, které bohužel stály obrovské peníze, ten vývoj a výzkum, stačí bohatě dvě lžičky na půl litru, sedmdesát stupňů teplota vody, hlavně to dodržet u jakéhokoliv čaje v biokvalitě, protože potřebujeme tuto biodynamiku dostat do těla, uvařit večer levandulový čaj a aplikovat esenciální olejíček na vnitřní zápěstí a spánky. Je to zázrak.

Martina: Počkej, jestli mi pak budou lidé psát, no, tak vám píši ve čtyři ráno, a zázrak se nedostavil. Může to na někoho nefungovat? Jsou lidé, kteří jsou prostě tak odolní, že na ně tyto léčivé bylinky prostě nefungují?

Helena Neumannová: Nebudu říkat, že to nefunguje, ale funguje to na některé lidi mnohem déle, než by mělo podle těch výzkumů, které jsou nám k dispozici a podle těchto klinických studií. I s těmito lidmi pracujeme, a bohužel jsou to lidé, kteří mají dalších x problémů, které je potřeba řešit. Ale oni to třeba napíšou až v druhém mailu.

Podotýkám, my máme například na info Levandulové údolí zdarma poradenství. To znamená, mně chodí skutečně emaily od lidí, kde oni stručně popíšou, co jim je, nebo případně co jim bylo diagnostikováno, a my víme, že pravděpodobně… A ptáme se, berete tyto léky, nebo neberete tyto léky, protože nejčastější otázky jsou: „Paní Helenko, my bereme tento lék. Můžeme tuto bylinku?“ Prosím vás, většina bylin, kromě snad třezalky a deseti vybraných bylin, které jsou z toho břehu bohyně Hekaté – a s těmi tady málokdo pracuje, protože si na to netroufá – tak většina bylin může být kombinovatelná s léky, či léčivy, že zase ten lékařský slovník, něco jsou léčiva, něco jsou léky, protože nemají nežádoucí účinky, ba naopak, například levandule podněcuje vlastně vliv toho léku a jeho účinek. Jo. Což my bychom si ani nepřáli, ale děje se to.

Martina: A co když někdo bere častý lék na tlak a k tomu si dá tu bylinku, která by mohla pak způsobit to…

Helena Neumannová: …že se sníží příliš.

Martina: Že se nám nějak svalí.

Helena Neumannová: Chápu. Já vždycky říkám, dobrá, když víte, že jdete experimentovat, chtěli byste postupně chemický lék nahrazovat bylinkami, snižujte dávku léku, lámejte klasicky na půlku, na čtvrtku, a když víte, že jdete experimentovat, vyzkoušejte si, že jste v klidu – když byste měl andělíčky, což se tedy vůbec nikdy nestává, ale když byste měl andělíčky, abyste se v klidu zastavil, díval se na jedno místo, jako klasická rada babská, a ono se to srovná. Protože, ono vlastně, co je práce s cirkadiálním kódem?

Práce s cirkadiálním kódem znamená, že levandule lékařská je královnou bylin, protože dopoledne to tělo připraví na vitalitu. Ona ho nakopne. A večer ho zklidňuje, už od odpoledne ho zklidňuje. Takže otázka: Mohu pít levandulový čaj dopoledne? Co když budu řídit? A já vždycky říkám, skvěle, budete se lépe soustředit, budete mít víc dopaminu, serotoninu a budete hezky koncentrovaný. Aha, já myslela, že budu spát. Jo, to jsou nejčastější otázky. Ale ta bylina, to je ten rozdíl mezi léky a bylinami, že byliny si dovedou poradit s tím, jak tělo má fungovat od přírody. Tam vrací to tělo. Zpátky úplně na začátek. Na start, tak jak jsme se narodili a byli jsme od přírody postaveni. Jenom v sobě máme příliš hnoje, včetně léků, z půdy, z vody, z jídla a stresu, a proto to trvá samozřejmě déle. Protože druhá nejčastější otázka je: A jak dlouho to budu pít? A moje odpověď zní: „Navždy.“

Martina: To uklidní. A jak dlouho tedy lidé, kteří mají vysoký tlak, protože to je taky epidemie, se mají léčit, čím?

Helena Neumannová: Levandule ho snižuje, stejně jako konopí. Konopí používali naši předkové na snížení tlaku, biokonopí je fantastická věc nejenom na snížení tlaku, ale i cholesterolu, ale právě levandule chodouňská má úplně stejné výsledky. To znamená, proto my jsme nakombinovali jako první vědecký tým, jestli si vzpomínáš, říkala jsem to tady v květnu, na to jsme byli nesmírně hrdí, že jsme nakombinovali biokonopí s biolevandulí v andělských kapkách, a v biokonopném oleji s levandulí chodouňskou, a tam se děje to, že my tím regenerujeme právě nervovou soustavu, a zároveň tím upravujeme pochody v těle tak, jak byly nastaveny. Snižujeme tlak, snižujeme cholesterol, opravujeme štítnou žlázu, opravujeme mikrobiom, zvedáme dopamin, serotonin, a děláme to se dvěma bylinami, které jsou neskutečně dynamické v tomto směru. Takže ty po deseti dnech užívání andělských kapek najednou zjistíš, že líp dýcháš. Protože ti líp funguje tělo. Nejenom, že líp spíš, nejsi nervózní a není ti blbě, ale ty líp dýcháš. Máš víc vitality při chůzi. To jsou prostě věci, já si vzpomínám, když uvedli čeští vědci Wobenzym. Vzpomínáš si na tu dobu?

Martina: Ano, ano. Dokonce i muzikál o něm vznikl.

Helena Neumannová: A já jsem Wobenzym brala, když jsem rodila, tak po porodu po mém synovi mně zkolabovala štítná žláza. A šla jsem za docentkou Liehmanovou, která věděla, jak jsem bláznivá, že nebudu brát žádné kortikoidy, hormony a tak dále, a řekla, dobře, Heleno, chcete si to vybojovat, vybojujte si to, jdeme do toho, jdeme do toho s minerály, jdeme do toho s rybami a tak dále, denně šest kilometrů jsem musela chodit ráno a šest kilometrů večer, abych rozpumpovala tělo. Bylo to úžasné, docentka Liehmanová si ze mě udělala takového toho klasického pokusného králíka, ale docentka Liehmanová způsobila, že jsem skutečně za osm týdnů ztratila dvacet kilo vody z těla. Které jsem nabrala v šestinedělí. Protože já jsem odešla z porodnice hubenější než před porodem, jsem vždycky byla hubená, a najednou jsem za šest neděl, si představ, že nabereš dvacet kilo vody. Víš, co to je s tělem? Únavový syndrom se ti rozjede, to můžeš až zemřít. Takže já jsem věděla, že je zle. A věděla jsem, asi to bude štítná žláza. Která mě už jednou v minulosti zlobila. To jsem zdaleka neměla tyhle byliny. To bylo jenom to, co bylo. To se bavíme mínus dvacet let. A docentka Liehmanová se mnou do toho šla, a tehdy mi řekla, a jestli byste svolila, nejmenší zlo pro vás, co do chemie, je Wobenzym– a je český. Zkuste to. A opravdu se mi ten metabolismus zrychlil i díky Wobenzymu. A stejným způsobem pracuje vlastně levandule chodouňská. Když bych to měla připodobnit.

Zamysleme se nad tím, jak si my vzájemně tady můžeme pomoci k tomu, abychom se denně nemuseli rozčilovat nad tím, že nás třeba řídí lidé, kterým je to fuk

Martina: Podívej, já tě tady rozhodně nemám za úkol dneska přesvědčit, že levandule chodouňská není takový zázrak, jaký si myslíš. Ba co víc, velmi ráda tomu uvěřím a budu ráda, když ty a levandule chodouňská bude pomáhat všem, kteří to potřebují. Protože, jak se zdá, ty sis tento úkol vzala na sebe, a nepovolíš a nepovolíš. A teď kolem Vánoc se to bude hodně hodit.

Helena Neumannová: Děkuji moc. A já bych strašně ráda zdůraznila na závěr, že to není opravdu jenom o té levanduli chodouňské, která mně asi byla dána z vesmíru, a já za to děkuji každým dnem, protože věř mi, když jsem sázela tuto třiceticentimetrovou bylinku, tak jsem zdaleka netušila, co sázím. A taky to trvalo deset let, než jsme došli tam, kam jsme došli, ale já bych znovu zdůraznila: Zamyslete se všichni, prosím, nad tím, jak si my vzájemně tady můžeme pomoci k tomu, abychom se denně nemuseli rozčilovat nad tím, že nás třeba řídí lidé, kterým je to fuk. Nebo lidé, kteří nemají zájem na tom, aby česká země byla ve světě vnímaná jako určitá prestiž. My sami si můžeme utvořit svůj malý svět, proto si asi trochu rozumíme, protože promlouváme k lidem, kteří možná smýšlejí podobným způsobem, nebo stejně, a je to opravdu i o tom, že ano, rakouské Alpy, tam to sviští. Já to chápu, nestojíte na lanovkách, ale přimlouvám se aspoň za jeden víkend o menší návštěvu českých hor, protože už čtvrtou sezónu české hory trpí a nemají klienty, stejně tak jsme trpěli všichni v létě, protože Pálava neměla hosty. Jižní Čechy měly méně hostů, my koneckonců také, snažte se, prosím, nejenom léčit se těmi úžasnými českými, nebo tradičními slovanskými bylinami, ale snažte se léčit i tím, že když víte, když jdete koupit dárek k Vánocům, tak třeba od českého řemeslníka, nebo designéra. Vás to zahřeje u srdce, že jste zase zvedli hrubý domácí produkt této země, ale hlavně jste zvedli sebevědomí svých dětí a nás všech, že jsme úžasný tvůrčí národ, a vždycky jsme byli.

Martina: Heleno Neumannová, máš srdce bojovníka, děkuji ti za to, že jsi se rozhodla vyrazit do boje s tím, aby nejenom levandule, ale každý člověk pochopil, že má svoji cenu. A že je zodpovědný sám za sebe. Díky moc.

Helena Neumannová: Děkuji i já a přeji krásný podzim a nádhernou zimu.

Martina: Pane Ondřeji Kašino, vy se už chystáte do důchodu. Už chcete mít diplomatickou službu tak nějak za sebou, když vidíte, v jakém stádiu je svět, když vidíte, v jakém stádiu je Západ, který jste zastupoval. V jakém stavu je vaše země? A kdybyste byl třeba o dvacet let mladší, pokračoval byste v diplomatické práci?

Ondřej Kašina: To je otázka za milión dolarů.

Martina: Já vám je nedám.

Ondřej Kašina: Na to se bude těžko odpovídat. A musím říci, že také já se snažím být maximálně upřímný, když odpovídám, a musím pracně uvnitř, v sobě, simulovat odpověď. Kdybych byl o dvacet let mladší, tak bych do toho asi nešel. Kdybych byl o čtyřicet let mladší, tak asi jo. Protože mládí má v sobě vůli se prosadit. Takže kdybych byl o hodně mladší, tak asi jo, ale o dvacet let mladší – určitě ne.

Martina: Dobře, zkusme si představit, že byste byl o čtyřicet let mladší, a řekněte mi: Co byste se tedy zkoušel prosadit? Co byste dělal jinak? Jinými slovy se teď ptám, jak z toho ven? Jakým způsobem zachránit Evropskou unii, nebo Evropu? A naši zemi, ať už v rámci Evropy, nebo případně Západu?

Ondřej Kašina: Tady je potřeba důsledně rozdělit rozhodnutí ekonomická od diplomacie, protože diplomacie má sice svůj jednoznačný a důležitý ekonomický rozměr, ale to už je jenom podpora exportu. To nemá co dělat už s výrobou, i když můžeme třeba přilákat investice, nebo získat joint venture. Ale diplomacii musíme oddělit od rozhodnutí politických. Asi přijde chvíle, která bude, bohužel, pravděpodobně provázena kataklyzmaty, a bude bolet, bude bolestná, a kdy přijde procitnutí, že musíme některé věci začít dělat úplně jinak, že třeba musíme otevřít uhelné doly – to jen pro příklad, to nemusí být zrovna úplně to hlavní – a že musíme začít respektovat realitu. A že sen, který jsme snili, nebyl úplně realistický, a musíme začít zachraňovat, co se ještě zachránit dá.

Martina: Můžeme zachránit sebe sama, když zůstaneme v Evropské unii, která je v takovém stavu, v jakém Evropská unie nyní je?

Ondřej Kašina: Vystoupení z Evropské unie, i v takovém stavu, v jakém je, by asi v této chvíli nebylo řešení, protože my, vzhledem k tomu, že 85 % našeho exportu jde dovnitř Evropské unie, jsme prostě tak provázaní se státy Evropské unie, že útěk z Evropské unie by nebyl přínos, a od problému bychom neutekli. Vlak nám ujel, produktivní strukturu máme, jakou máme, narazili jsme na určitý strop modelů, který jsme od roku 90 vybudovali, a odchod z Evropské unie by nám nikterak nepomohl. Prostě je to zase o tom, jak malý prostůrek našich národních zájmů využít chytřeji a včas.

Martina: A já se teď zase zeptám možná trošku návodně: Jak ale zároveň chcete tento náš prostůrek zachránit, když vyrábíme elektřinu za pakatel, a svým vlastním občanům ji prodáváme za zničující ceny, necháme si ať už od Německa, nebo Evropské unie, diktovat, kolik a zda postavíme ještě bloků atomových elektráren. Tak jak se v tom vyznat, a jak se v tom zorientovat, jak chytit černou kočku?

Ondřej Kašina: Mám vážnou obavu, že to půjde gurdžilovským scénářem, že musí nastat, že musí být špatně, musí být hůř, aby bylo lépe.

Čeká nás hluboká krize. Snad to probudí naše elity, i mlčící většinu. A čím dřív se probudí, tím líp.

Martina: Vy jste teď řekl, že ať jsme v Unii, nebo nejsme v Unii, stejně jdeme na kolena…

Ondřej Kašina: Stejně nastane… Takhle až tak explicitně bych to neformuloval, ale čeká nás hluboká krize, a naše elity, i naši mlčící většinu, to snad probudí. A čím dřív se probudí, tím líp. A začneme vnímat, že černá je černá, a bílá je bílá, nahoře je nahoře, a dole je dole, a přestaneme snít nějaká deliria, a začneme si uvědomovat, že musíme mít třeba výkonné zemědělství, i třeba zájem o ekologii. Příšerný ekologický zločin je převážet brambory, mrkev, cibuli tisíce kilometrů, když se to dá všechno vypěstovat lokálně.

Martina: Anebo krmit česká prasata v Polsku, a pak si je sem vozit.

Ondřej Kašina: Ano. Takže my dva tady asi nedokážeme přesně udělat predikci, jak moc bolestné bude muset toto probuzení být. Ale nějaká krize to asi bude muset být, jinak se neprobudí ani mlčící většina, ani naše elity.

Martina: Pane rado, vyslanče, vy vzhledem k tomu, že rozumíte, a věnoval jste se diplomacii, řekněme i jako historik, dokázal byste pojmenovat „zlaté období české diplomacie“? Bylo?

Ondřej Kašina: Zlaté…

Martina: A zahraniční politiky. Promiňte, že vás přerušuji.

Ondřej Kašina: Zahraniční politiky? Já jsem zažil, myslím, 15 ministrů, z nichž jsem si vážil toho prvního, kterého jsem zastihl, krátce to bylo, a byl to Josef Zieleniec. To byl člověk uvážlivý, který měl schopnost vážit každé slovo, a myslím, že to byl dobrý diplomat. Pak pan Šedivý, který se věnoval historii diplomacie i teorii. To byl také velmi kultivovaný člověk, který dokázal dělat dobrou diplomacii. A obecně mým srdcařským případem je Jan Masaryk, u kterého už jeho způsob, jak diplomacii dělal, byl velmi zábavný, ale velmi efektivní vůči partnerům. A byl to úžasný člověk, který bohužel skončil tragicky, protože ho nakonec dohnalo, a zničilo dilema, protože dal svému otci Tomáši Garrigue Masarykovi slib, že bude podporovat Beneše vždy, všude, a za jakýchkoliv okolností, do jakýchkoliv konců, a dostal se do bezvýchodné situace, kdy prostě podpora Beneše už šla proti jeho principu. Totální kognitivní disonance.

Beneš: Narušená osobnost, deprivant, psychopat s nízkou emoční inteligencí, nedůvěřivý, egoista, neuměl navazovat přátelství a vcítit se do lidí. Pilný, usilovný, mistr intrik.

Martina: Jestli jsem to správně pochopila z vašich poznámek, tak vy si myslíte, že špatné základy české diplomacie položil právě Edvard Beneš?

Ondřej Kašina: Ano, je to tak.

Martina: V čem to bylo?

Ondřej Kašina: Protože to už vycházelo z jeho osobnosti. Beneš udělal pro Masaryka hodně užitečných služeb, a tím si ho zavázal. A Masaryk si byl vědom jeho slabostí, ale byl vůči němu velmi loajální – vůči Benešovi. Ale Beneš tím, že byl v podstatě – kdybychom to vzali současnou vědou, psychologickou a behaviorální psychologií, tak můžeme použít termín, že to byl deprivant, nekompletní psychopat a člověk, který měl určité vlastnosti. Velmi zajímavě o tom píše můj bývalý, bohužel už zesnulý kolega Jiří Gruša v knížce „Beneš jako Rakušan“. Velmi zajímavé. A ostatně mimochodem Gruša byl stejně tak členem PEN klubu jako já. S tím jsem se nepochlubil, že jsem členem českého PEN klubu. Ale zpátky k Benešovi: Jeho osobnost byla svým způsobem narušena, a měl mimořádně nízkou emoční inteligenci, nedůvěřoval lidem, neuměl navazovat přátelství, a neuměl vycítit emoce, a vcítit se, vmyslet se do lidí. Byl nesmírně pilný, nesmírně usilovný, byl mistr intrik. Ve Versailles po první světové válce mu říkali „Lišáček“. Ale „Lišáčkovi“ chyběli některé vlastnosti. A byl také velký egoista. On si to vlastně stavěl všecko pro sebe.

Martina: Přesto se obávám, že podle vyjádření některých psychologů a psychiatrů jste u Edvarda Beneše popsal vlastnosti, včetně těch psychopatických, které v podstatě predikují člověka pro to, aby se stal politikem. Ale vy jste přeci jen viděl v Benešově diplomacii především chyby. Na druhou stranu si zase řekněme, že on byl vystaven obrovským tlakům, a když se podíváme na dobu vzniku Československa – celosvětová hospodářská krize, sotva se to trochu rozjelo, už tady byl Hitler, a pak přišli komunisté. To je pro jednoho diplomata možná trošku příliš silná káva.

Ondřej Kašina: Mohla to být méně silná káva, kdyby Beneš tak důsledně nelikvidoval všechny lidi, kteří měli byť jen trochu odlišné názory. Pro toho, kdo chce hledat tuto odpověď, tak ji není možno dát v rámci rozměru tohoto rozhovoru. Ale dokonalá odpověď na to, kdo byl Beneš a proč dělal chyby, je v knize generála Moravce, který byl vlastně architektem naší zpravodajské služby, a posléze byl s Benešem v Londýně. Ta kniha se jmenuje „Agent, kterému nevěřili“, a napsala ji jeho dcera před smrtí generála Moravce, a tam je toto velmi dobře popsáno – jak dělal chyby a jak v těchto chybách pokračoval i v Londýně, a po válce při návratu do vlasti.

Martina: Myslíte si, že tedy naše zahraniční diplomacie byla prostřednictvím Edvarda Beneše špatně postavena od samého základu?

Ondřej Kašina: Ano. Naivní důvěra, že nás spojenci zachrání – možná by to stejně nedopadlo dobře. Ale to, jak do poslední chvíle naivně věřil Anglii a Francii, takové míry naivity by se skutečně dobrý diplomat neměl dopustit.

Lidé rádi věří, protože to usnadňuje život. Netestovat a nezpochybňovat je asi vlastnost našeho národa, a ti, kteří se ptají a neustále něco zpochybňují, nebývají oblíbeni a trpí.

Martina: Byli jsme opuštěni v roce 1938, byli jsme opuštěni v roce 1945 a 1946, byli jsme opuštěni v roce 1948, a byli jsme opuštěni v roce 1968, a přesto stále věříme. Takže to asi má v sobě určité čaro a mystérium.

Ondřej Kašina: Samozřejmě, lidé nesmírně rádi věří, protože to usnadňuje život. Možná je to stav v tom našem národě – schopnost netestovat a nezpochybňovat. Snad nám to zavařil překlad z pana Poppera – falsifikace. Ono to vzniklo omylem, nebo nějakým nepřesným překladem, a falsifikace je v češtině hnusné slovo. Nikdo nechce být falsifikátor, nikdo nechce falsifikovat, ale do češtiny pronikla formulace, že teorie se musí falsifikovat, jestli jsou pravdivé. A Češi chtějí být falsifikátoři, takže kdybychom si to řekli tak, že je potřeba jakoukoliv věc testovat, jakýkoliv výrok, jakoukoliv teorii, testovat, ověřovat, tak bychom na tom možná byli lépe.

A s vírou to je tak, že jsme byli malý národ, který měl poměrně složitou historii, a možná schopnost věřit v něco, byť poněkud naivně, souvisí s naší národní psyché – jak mi vysvětloval pan doktor Koukolík – centrum víry a nevíry je jedno a totéž. Je to stejný konektor, a prostě některým jedincům je dáno věřit, aniž by testovali, aniž by se ptali. A takovým jedincům je lépe, protože to skýtá útěchu, protože ti, co neustále zpochybňují a ptají se, jednak více sami trpí, a ne vždy bývají oblíbení.

Martina: Myslím, že mnoho intelektuálních diskusí, ale i těch restauračních, končí hádkou, zdali jsme se měli bránit, zda jsme neměli opustit pevnostní systém, zdali jsme měli ignorovat Mnichovskou dohodu, zradu spojenců, a jít do boje, protože tehdy jsme byli odhodláni. Vzpomínám si, co napsal, tuším, v Průvodci inteligentní ženy po vlastním osudu Pavel Tigrid, který řekl, že tehdy jsme si natrvalo zlomili páteř. Ale to jenom trošičku parafrázuji. Co si myslíte vy? Jaký je pohled vás, dlouholetého diplomata, který ví, jak vypadá titulková diplomacie v novinách, ale i ta zákulisní a účinná?

Ondřej Kašina: Tohle téma jsem navštívil, myslím, že hned v první knize, protože můj děda byl mezi těmi, co tehdy narukovali při mobilizaci, a matka mi vyprávěla, že když se vrátil, tak už to nikdy nebyl stejný člověk, že ho to do jisté míry zlomilo. Při boji ho zatklo gestapo, mučili ho v Pečkově paláci, pak ho mučili v Malé pevnosti v Terezíně, a posléze skončil v Buchenwaldu. Takže s tím mám i rodinnou zkušenost. Jak by to dopadlo? Nikdo z nás neví. Výsledek nedokážeme předvídat, ani nějak spočítat. Nicméně toto trauma, psychologické trauma v národní psychice zůstalo, a možná nám tam straší dodnes, protože třeba deformuje, nebo ovlivňuje některé naše postoje až dodnes.

Martina: Abychom všechno nesvedli na Edvarda Beneše. Protože možná jsme začali stavět na, jak vy říkáte, trochu špatných diplomatických základech, ale mnohé jsme mohli poopravit, nebo začít stavět vedle. Vidíte nějaké klady Benešovy diplomacie?

Ondřej Kašina: Tak bez jeho obětavé a odvážné práce by možná republika nevznikla, protože v čase Mafie byl Masaryk nesmírně neoblíbená osobnost, protože po hilsneriádě, a po případu, kdy se postavil proti falešným rukopisům, byl v české společnosti možná jeden z nejméně oblíbených lidí. Takže kdyby si to nevyjednali v Americe, a kdyby Legie neudělaly, co udělaly, a kdyby Masaryk nepřijel, už s republikou, tak, jak přijel, tak by možná bylo všechno jinak. Takže ta nesmírně obětavá, a řekněme technicky výkonná Benešova práce, byla hrozně důležitá pro vznik republiky.

Jan Masaryk se rozhodl kandidovat na prezidenta, což asi bylo důvodem jeho zavraždění

Martina: A jak vnímáte naši diplomacii poválečnou? Co se z ní můžeme dozvědět, a poučit se, ať už z chyb, nebo naopak z kroků, které možná vy, jakožto kariérní diplomat, oceníte?

Ondřej Kašina: Poválečnou? Ve kterém období myslíte?

Martina: Do roku 48.

Ondřej Kašina: Do roku 48? Já jsem se studiu toho období věnoval, a zajímavé postřehy se dají najít v pamětech Prokopa Drtiny, který byl v té době ministr spravedlnosti. Ledacos se dá najít v knize pana Fischla, který byl tehdy tajemníkem Honzy Masaryka, „Hovory s Janem Masarykem“ – to je velmi zajímavé. Obecně to byla doba tápání, nadějí, a nepřesných odhadů. Velmi hezky to ilustruje jedna kapitola z pamětí Prokopa Drtiny: Oni ještě někdy okolo počátku března 48 věřili, že se ještě nějak všechno uhraje směrem k demokracii. Čili víra, a asi trochu neschopnost, nebo nedostatek schopnosti si přiznat, jak špatná je skutečnost.

A tehdy navštívili Jana Masaryka – na pár dní zmizel, a oni měli strach, že se přidá k sociální demokracii. Čili oni v době, kdy už vlastně bylo všechno ztraceno, ještě řešili jemné politické fígle, jestli se náhodou Jan Masaryk nepřidal k sociální demokracii, protože byl nesmírně populární, a národní socialisti se toho báli. Tak ho navštívili tři členové nejvyššího vedení, on jim udělal večeři, a pak se ho ptali, proč na několik dní zmizel. Vypadal hrozně špatně, byl unavený, strhaný, bylo vidět, že nespal, a odpověděl jim: „Musel jsem udělat závažné rozhodnutí. Rozhodl jsem se, že budu kandidovat na prezidenta.“ – což asi také bylo důvodem jeho zavraždění.

Ale abych to ještě nějak uzavřel, sumarizoval: Tato doba byla dobou nadějí, chvilku to vypadalo, že by i mohl vyjít Marshallův plán, a já to docela chápu. Takže oni se snažili hrát tak, jak jim jejich pravidla, charakter a slušnost velely, a snažili se do poslední chvíle hrát v rámci fair play, nebo v rámci demokracie, ale mezitím už někde jinde bylo dáno a rozhodnuto.

Problém začíná tehdy, kdy dogma brání vidět skutečnost, a adekvátně na ni reagovat, kdy si lidé nedokážou přiznat, že dosavadní paradigma už nestačí

Martina: Pane rado, vyslanče, Ondřeji Kašino, vy jste teď popsal, dá se říci, situaci po roce 46, kdy se začala diplomacie propadat do ideologie. Vidíte nějaké podobné projevy i v současné době? Tedy že se nejen naše diplomacie, ale i diplomacie Západu, začíná propadat do ideologie?

Ondřej Kašina: „Ideologie“ je hodně široké slovo. Já bych si ho dovolil trochu nahradit, a dát tam nějaké jiné slovo, a to slovo „dogma“. Ideologii má každý, a ideologie se mění. Každý má nějakou ideologii. Dobře, ať mají lidé ideologii. Já žádnou nemám, ale to je můj problém, já jsem v tomhle jakási bílá vrána. Ale nechme ideologie, ať žijí. Problém začíná tehdy, kdy toto dogma začne bránit lidem vidět skutečnost, a adekvátně na ni reagovat – a znovu jsme u Thomase Kuhna a paradigmatu – když dogmatické vidění lidem neumožní, aby si přiznali, že paradigma, ve kterém smějí myslet a rozhodovat, už nestačí.

Martina: A to navzdory tomu, co už jsme tady citovali, platí, že se i v těchto krizích uvolňuje velké množství poznání, o které však většina lidí nestojí. Pane Ondřeji Kašino, ve vaší knize se také hlavní hrdinové přou o to, jestli dopadneme spíše podle Orwella, nebo podle Huxleyho. Tak jak zní váš tip?

Ondřej Kašina: Já teď ještě musím předeslat, že jsem teprve nedávno – přiznám to – zjistil, že Aldous Huxley měl dědečka, který byl neméně významným člověkem. Byl to Thomas Huxley, biolog, zastánce darwinismu, významný vědec, který razil teorii: „It’s not who is right, but what is right that is of importance.“ – Nejde o to, kdo má pravdu, důležité je, co je pravda. Já se snažím v rámci toho odosobňovat, protože jedním z problémů, který jsme nedávno prožili, bylo, že obecně ve světě, a v naší zemi zvlášť, rádi personifikujeme, a rádi se soustřeďujeme na nějaké konkrétní osoby, kterým přičítáme úlohu všeho zla, a ve skutečnosti skutečnost zatemňujeme. A viděl to i Albert Camus, viděla to Simone Weilová, francouzská filozofka, že daleko efektivnější, produktivnější, je bojovat proti nepravostem, nikoliv pouze proti osobám, které je náhodně zosobňují.

A to myslím, že je také cesta pro naši společnost, soustředit se na to, kde se nám nedaří, co děláme špatně, kde jsou nepravosti, a nesoustředit se jenom na to, jestli je to zrovna Franta, nebo Petr. Jakmile se to příliš personifikuje, tak se ztratí jasnost vidění toho, kde je problém, kde je nešvar, kde je nepravost. Čili odosobnit to, a více se věnovat tomu, kde jsme udělali chyby, co můžeme udělat lépe.

Půjdeme cestou orwellovské totality omezování práv, nebo huxleyovským ubavením se a udrogováním k smrti? Když už nebudou stačit zábava drogy, přijde opět orwellovská kontrola jednání a myšlení.

Martina: Po tom, co jste teď uvedl, poměrně chápu, proč jste implementoval do projevu, který jste svého času psal pro Karla Schwarzenberga, výrok Tomáše Garrigue Masaryka, který řekl: „Nic není velké, co není pravdivé.“

Ondřej Kašina: Ano, to je pravda. Tuhle víru si pan prezident zakladatel odnesl ještě z dob, kdy bojoval proti padělaným rukopisům, a já mu v tomhle samozřejmě… Také ne vždy měl pravdu, a ne všechno udělal dobře, ale myslím, že tato teze je stále platná: „Nic nemůže být velké, co není pravdivé.“

Ale já se vrátím ještě k Orwellovi, k cestě Orwell – Huxley. Orwell prorokoval, že v roce 1984 je lidstvo ujařmeno jakýmsi tlakem zvenčí, nenávistí, ale zejména zesilující kontrolou. Zatímco Aldous Huxley v knize „Brave New World“, která je výborně přeložená do češtiny, ale s blbým titulkem „Konec civilizace“ – to je úplně blbě, ale jinak je tato kniha dobře přeložena – protože tam jde o to, že civilizace je tak přecivilizovaná, že už to jedince naprosto ovládne a zničí. A on tam naopak navrhnul, že lidé začnou milovat své otroctví, když jim bude dodáváno dostatek zábavy, dostatek stimulu, dostatek drog – tato droga se tam jmenuje soma – a to byla vize ještě strašlivější než vize Orwellova.

A já jsem v té knize vymyslel ještě jednu, další etapu, kdy se pár přátel baví, a dospějí k závěru, že jsme si mysleli, že nás zničí orwellovská kontrola, ale pak se ukázalo, že daleko horší je ta huxleyovská – ubavení se k smrti, naprostá banalita, cesta do banality. Ale ve chvíli, kdy vznikne nějaký nový, větší konflikt, tak se to vrátí zpátky k Orwellovi, protože už nebude stačit ubavit lidi k smrti, ale bude zase zapotřebí kontrolovat, co dělají, co říkají a co si myslí.

Martina: Po této optimistické vizi, že vystřídáme všechny možné druhy totality a zmaru, se zeptám: V čem vy, diplomat, třicet let pracující pro tuto zemi, vidíte naději?

Ondřej Kašina: Naději vidím v neustálém vývoji. Nemáme hodinky, evoluce má čas. Evoluce pořád pokračuje, všechno se vyvíjí, a prognóza často bývá chmurnější, než se nakonec ukáže, protože se vyskytnou nové faktory, nové vlivy, kvůli kterým nakonec všechno dopadne úplně jinak.

Martina: Třeba meteorit, viďte?

Ondřej Kašina: Existuje nádherná studie z doby, kdy v Anglii jezdilo stále větší množství koní. Napsal to nějaký tehdejší známý prognostik, a jmenuje se to „Great horse manure crisis“. A on prostě mechanicky extrapoloval, jenom násobil – a nepočítal se zlomem paradigmatu – že za pár let bude koňský trus až po střechy, zmizí ulice, bude jen koňský trus, a společnost zahyne na to, že stále přibývající množství koní nebude čím krmit, protože jich bude příliš. Ale mezitím šel vývoj někudy jinudy. Prostá extrapolace nebývá vždy přesnou vizí budoucnosti. Takže já jsem v tomto zůstal optimistou a vidím v téhle zemi, i v našem ministerstvu, spoustu šikovných, poctivých lidí, kteří jenom čekají na svou příležitost, aby mohli dělat věci lépe.

Vydáváme na cestu, abychom polapili strašidlo, které se nám v roce 2000, a po opoziční smlouvě, vymklo z rukou. Musíme začít znovu.

Martina: Když jste teď vzpomínal studii o koňském trusu, tak mi najednou prognóza a studie o tom, jak nás zahubí krávy, které zničí ozonovou vrstvu, přijde tak trochu kradená. Ale to jsem teď odbočila. Pane Ondřeji Kašino, řekl jste: „Je tady spousta lidí“. Myslel jste ministerstvo zahraničí…

Ondřej Kašina: Nejen.

Martina: Nejen. I naši republiku?

Ondřej Kašina: Naši zemi.

Martina: „Kteří čekají, až budou moci věci dělat líp.“

Ondřej Kašina: Ano.

Martina: Proč nemohou?

Ondřej Kašina: Někteří to už dělají. Jenomže obraz naší společnosti viděný běžným občanem je do značné míry zdeformovaným mediálním obrazem. Ale je tady spousta středních a malých podnikatelů, kteří dřou jako koně, a pořád dělají výborné a zajímavé věci.

Martina: A mají se čím dál tím hůř.

Ondřej Kašina: A mají se čím dál tím hůř. Ale tito lidé tady jsou. A jde o to mít lepší zákonný rámec, mít vymahatelnost zákona, vymahatelnost práva. Mít takový rámec, aby ti, kteří umí, a jsou slušní, se podle toho měli lépe než ti, co neumí, a nejsou slušní.

Martina: Myslela jsem si, že jsme tomu pokládali základy před 33 lety, ale zdá se, že si život našel svou cestu.

Ondřej Kašina: Jak napsal pan doktor Koukolík v textu k mé knize. Je to vlastně ohlédnutí za více než třiceti lety, a já se v té knize snažím tohle poctivě reflektovat jako výpověď mojí generace, včetně určitých zklamání. Přestože jsem v zahraničí jako diplomat, chodím mezi obyčejné lidi, do vesniček, do pivnic, a chtěl jsem vždy pracovat, a vždycky jsem pracoval tam, kde jsem uměl jazyk stejně jako místní. A to je ohromná věc, protože se člověk nestýká jenom s bublinou diplomatů, nebo není odkázán jen na média. Prostě člověk někam jede, zastaví ve vesničce, jde do místní hospody, probere si s nimi, jak to vidí. Nebo jsem se v Patagonii zastavil, a probíral to s místními tetkami v obchůdku se smíšeným zbožím. Manželka si trhala vlasy a říkala: „Zase jim děláš VUML…“ Ti mladší nevědí, co to je. Zkrátka, rád naslouchám velice širokému spektru společenských skupin, a vidím tam sice narůstající frustraci, ale také určitou chuť začít znova tak, jako jsme začali my v roce 90. Prostě zkusit to. Zkusit to znovu.

Milan Kundera reflektoval v jedné ze svých knih pražské jaro tak, že to vlastně do značné míry byla zásluha skupiny lidí, kteří na začátku padesátých let vypustili do světa strašidlo, ale pak se vydali toto strašidlo pronásledovat, zneškodnit, změnit, polapit. To Kundera hrozně krásně napsal. A já si myslím, že tak, jako jsem to v knize napsal, to cítí moje generace, i lidé o trochu mladší, že my se teď vydáváme, abychom polapili strašidlo, které se nám někde v roce 2000, a po opoziční smlouvě, vymklo, a my se musíme znovu vydat, polapit ho, a začít znovu.

Martina: Pane rado, vyslanče Ondřeji Kašino, máme toho hodně před sebou: Chytit strašidlo, chytit černou kočku, a začít tak trochu znovu. Ale moc vám děkuji, že jste nám připomněl, čím jste si prošel vy, čím si procházíme my, a jaká může být naše blízká budoucnost. Děkuji mnohokrát.

Ondřej Kašina: Moc vám děkuji, a doufám, že má kniha „Ne, pane ministře“, která vychází v závěru října, si najde své čtenáře.

Martina: Nepochybuji o tom.

Ondřej Kašina: Děkuji.

Martina: My jsme se tady bavili o nový objevech, o tom, že skutečně každý náš orgán má vlastně, abych tak řekla, svou hlavu.

Helena Neumannová: Ano.

Martina: Když to řeku úplně lidově, tak jsme se o tom bavili třeba s doktorkou Helenou Máslovou, a i s Milanem Calábkem, ale přeci jen to pro mnohé lékaře a pro část veřejnosti zní jako výplod nějaké partičky, která má za sebou prostě léčitele, není dost erudovaná, není dost vzdělaná, říkám to správně?

Helena Neumannová: Říkáš. Říkáš to naprosto správně, problém je, že celé této partě, která ráda dává Bludné balvany, a nebudu jmenovat další a další vědce a lékaře, kteří potřebují pouze tu hmatatelnou část světa, tedy to, co dokážou nahmatat, je potřeba zdůraznit, a na tom já, prosím, tedy velmi lpím, že jestliže je tady nějaká revoluce v medicíně 21. století, která je potvrzená napříč planetou Země, ať se podíváš na kterýkoliv kontinent, všichni se na tom shodují, někdo na to jde přes paměť, někdo na to jde přes neurovědu, někdo na to jde přes kvantovou fyziku, dneska máme bio kvantovou fyziku, biochemii a tak dále, biochemie je v podstatě jedna, řekla bych, z nejdynamičtějších věd současnosti, spousta mladých lidí ji chce studovat, a já když sedím s těmi docenty a vědci na Vysoké škole chemickotechnologické, tak oni, právě oni, se klaní těmto vynálezům. A říkají, to je neuvěřitelné, že zrovna v naší zemi máme takové možnosti pracovat s těmito bylinami, tak pardon, mám-li v rámci tohoto poznání světového něco zkoušet nového a prokazovat něco, tak já vůbec nevidím důvod, proč bych to měla dělat s chemickým shitem, který na epigenetiku nemá vůbec žádný vliv, ba naopak přináší pouze nežádoucí účinky, proč bych na to neměla jít s tisíci let prověřenými stromy, bylinami a naturopatií, někde v některých zemích používají slovo fytoterapií, které žádné nežádoucí účinky nepřináší, a jenom té epigenetice pomohou. Proboha, proč? Řekni mi jediný důvod.

Martina: Praktický důvod by byl ten, protože najednou bys byla uvěřitelnější, možná že by do tebe zainvestovala nějaká farmaceutická firma, no a další důvod, než praktický, mě nenapadá.

Helena Neumannová: Ano. A to, že jsou naše těla řízená klasickou fyzikou, ale také kvantovou fyzikou, pan profesor Rak by nám řekl, že my momentálně tu teď nesedíme, že. Já jsem tvé zrcadlení, ty jsi mé zrcadlení a naše duše, naše energie se spojily ve vesmíru a řekly, že si tady pokecáme. Tak já si troufám říct, že před tím naší vědci neutečou, stejně tak jako my neutečeme před umělou inteligencí. Prostě, ať se nám to líbí nebo ne, je tady. A musíme pracovat s tím, aby nás nesežrala zaživa.

Pokud vystoupíme z role oběti – „Dobrý den, pane doktore, opravte mě!“, tak máme obrovskou šanci žít nádherný, hojný, radostný, vitální a zdravý život

Martina: Co nám může tato nová teorie přinést pozitivního? Protože to by mohl být kámen úhelný, který mnohé lidi přiměje k tomu, aby se pídili, aby se dozvěděli o těchto výsledcích mnohem více, už jen proto, že by jim to dávalo naději.

Helena Neumannová: Ano, naprosto krásně jsi použila slovo naděje. Je to, prosím pěkně, především naděje pro to, že když se budu správně chovat ke svému tělu, mysli a duši, a my zatím o tu duši pečovat neumíme, protože slovo duševní zdraví je tady tabu, teď momentálně se začalo řešit právě kvůli našim dětem, které jsou na tom velmi špatně, tak pokud přijmeme tuto zodpovědnost a vystoupíme z role oběti – dobrý den, pane doktore, opravte mě – tak máme obrovskou šanci žít nádherný, hojný, radostný, vitální a zdravý život. A proboha, co víc si přát?

Jestliže vím, že nemůžu k obědu sežrat řádku brambor a půl vola, protože mi to ublíží, tak ano, je těžké se k tomu nějak dopracovat, a minimálně už vím, co mám dělat. Jak se nám žilo v době, kdy jsme přišli k lékaři, a on nám naprosto, já mám dennodenně na epigenetické analýze klienty, kteří přijdou, a řeknou mi, představte si, paní doktorka mi řekla, že dusím svou dceru tím, že jsem. Představte si, že mi paní doktorka řekla – jako by řekla, kupte si čtyři rohlíky – že mám roztroušenou sklerózu, tady máte zprávu a jeďte do Krče, tam na vás čekají. Takhle – a jděte. Takhle ti řekne nevyléčitelné onemocnění. Jo, a to je dnes a denně.

Nemluvím o chronických zánětech, se kterými si ti lidé nevědí rady. Až když je zle, tak přijdou nakonec k těm léčitelům a těm naturopatům. Ale proboha, naturopatie je tady především proto, že vám může pomoci hlavně s prevencí, a samozřejmě, když je potom zle, a vy jste ochotni udělat ty kroky, tak může udělat zázraky. Protože jak víme, neexistuje nevyléčitelná nemoc. Teď jsme u Jaroslava Duška. Opět jsem u toho, proč se rozohnila celá země za to, co on řekl. A ještě navíc vytrženo z kontextu, jak všichni víme. Jo, je to o té odpovědnosti v nás. Chci-li žít radostný hojný život, budu ho žít.

Toho strašení už bylo opravdu dost v rámci covidu, a ty následky, které dneska neseme, jsou jenom kvůli strašení

Martina: Zdá se to být jednoduché. Tak teď jenom se rozhodnout a vědět, kde se jít poradit. Když se znovu vrátím k tomu vědeckému výzkumu, který popisuji, jistou proměnu, nebo revoluci v tom vnímání hlavního řidiče lidského těla, tak dá se říci, že tato nová teorie svým způsobem popírá existenci geneticky daných dědičných onemocnění, anebo alespoň do určité míry?

Helena Neumannová: Úplně nepopírá, v žádném případě, protože stále se bavíme o tom, že nevíme, jestli je to pět, nebo deset procent právě genů, které tady hrají velkou roli. Důležité ale je, a já bych to vzala z druhého konce, že když odcházíte z nemocnice s tím, že máte diagnostikovanou nevyléčitelnou chorobu, nemusíte se okamžitě hroutit z toho, že vaše dítě ji bude mít taky. A stejně tak, když vašemu rodiči je diagnostikována rakovina, nemusíte se okamžitě ve své hlavě hroutit z toho, že vám rakovina přijde do života také. Já toto považuji za největší výhru celé této analýzy a celé této epigenetiky. Protože to strašení, a prosím pěkně, už ho bylo opravdu dost v rámci covidu, a ty následky, které dneska neseme, jsou jenom kvůli strašení. To strašení právě způsobuje to, co říká Helenka Máslová, už jenom ta žena, když jde na vyšetření prsu, na mamograf, tak ty myšlenky, které se točí v hlavě – ježíšikriste, co když mi zjistí rakovinu? – už to je špatně.

Jo, a teď já mám šanci vědět, dobře, chodím na mamograf, jednou za dva roky, protože moje babička zemřela na rakovinu prsu, chodím tam, není mi to úplně příjemné, já tam jdu a vím, že jsem zdravá, a budu odcházet zdravá. To je ten rozdíl mezi mnou a tou ženou, která se tam hroutí, a odchází tam, a oni jí pak do půl roku zavolají, že má rakovinu, protože ona v té hlavě neustále mluví a přemýšlí o tom, ježíšikriste, já tam můžu mít tu rakovinu, vždyť ona na to umřela moje babička. To je ten problém.

Martina: A je to tedy jenom rozhodnutí?

Helena Neumannová: Není to jenom o tom rozhodnutí.

Martina: K tomu si člověk musí dospět.

Helena Neumannová: Ano, s tou pokorou….

Martina: A k té jistotě, aby to nebyla falešná pýcha, a takové to bonvivánské: mně se nemůže nic stát, ale aby to byla pravdivá myšlenka, já prostě chci být zdráv, budu zdráv, jsem zdráv, tak to se člověk taky musí nějakým způsobem naučit.

Helena Neumannová: Určitě ano. A teď jsi mi zase nahrála na krásnou věc, neustále slýchám od klientů, kteří přijdou od psychiatra, paní Helenko, prosím vás, hlavně nám neříkejte, že se máme mít rádi. My to slyšeli. Ale jak se to dělá?

Zpomalte, zastavte, vyskočte z toho vlaku stresu

Martina: Že se máme zpomalit.

Helena Neumannová: Tak. Zpomalte, zastavte, vyskočte z toho stresujícího vlaku, nebo z toho vlaku stresu…

Martina: Nestresujte se, samozřejmě, a pak musíte rozlišovat důležité od nedůležitého, a o nedůležité se vůbec nezajímejte.

Helena Neumannová: A já říkám vždycky, já vím, jak se to dělá, že. A já vždycky říkám, pojďme na to. Mně u té epigenetické analýzy funguje nádherně to, a upřímně, já bych se nejraději rozkrájela. Já mám teď objednávky na únor a úplně mě děsí, a je mi líto, kolik tak málo celostních klinik tady je, jako je Honza, jako jsme my, je jich tady opravdu minimum, protože já s takovým klientem strávím tři a půl hodiny. Tři hodiny řešíme od prenatálního života, od porodu až po současnost, skutečně tu duševní časovou osu zdraví, psychickou a fyzickou, abychom následně zjistili, kde nastaly příčiny toho, proč se dneska ten člověk přejídá? Proč potřebuje alkohol? Proč přišel chronický zánět kolene? Proč přišel parkinson? Proč přišla roztroušená skleróza? Tam nejde o ten následek vůbec. To my umíme. To se dneska dá. Tady jde o tu příčinu. Protože bez toho to nedokážeme.

A právě to, co my si tady říkáme, jak se to dělá, to je ta péče o duševní zdraví. Kterou mimochodem, teď nebudu vlastenecká, ta východní část planety dokáže nádherně. Oni nemají co jíst, nemají střechu nad hlavou, ale oni si každý den hodinu opečují svoje duševní zdraví. Oni mají své afirmace, oni meditují, oni se starají o své myšlenky, oni chodí do přírody, oni se připojují k Zemi, oni se spojují se zemí, protože víme, to je zase vědecky potvrzeno, sundáš-li si boty a projdeš se bosá po trávě, jde do tebe obrovské množství energie.

Martina: Mají svoje mantry.

Helena Neumannová: Přesně tak. A my to nedokážeme. Ale proč, Martinko? Zase jsme u tradic, kdo nám vytrhl vlastně ty naše tradice? Kdy my, jako ženy, jsme si o svatojánské noci a při každém svátku, v každém měsíci jsme si šly nahé zaplavat jako ženy do řeky, vypily jsme spolu bylinné nápoje, skákaly jsme přes oheň, objímaly jsme se. Byl tam i jistý sexuální podtext. Protože doma ty ženy často měly velice tvrdý život. Jo, nebylo to vůbec jednoduché.

Chlapi se poprali v hospodě, vyříkali si všechno, a druhý den se šlo, makalo se, pomohli si vzájemně a sousedská komunita byla vyčištěná. My ženy jsme spolu měly tyto rituály. Nebo se dralo peří, u toho se popíjely byliny, povídaly se pohádky, a zase jsme byly jenom my ženy spolu, protože to byla jistá očista. Jistý odpočinek od toho, že pak běžím domů, jsem ta matka, milenka, manželka, dcera, kolegyně. A my to máme dneska absolutně vytržené z kontextu, vůbec tyhle věci nemáme. Nám to bylo všechno vzato. Je to strašnáý škoda.

Martina: Bylo nám to vzato proto, že jsme si to vzít nechaly. Ty důvody a příčiny byly různé, některé, co se koupaly při měsíčku, tak skončily na hranici.

Helena Neumannová: Ano, tam to začalo.

Martina: Některé, které zase vařily moc bylinných čajů pro moc lidí a moc to pomáhalo, tak na ně přišly úřady, že se obohacují a okrádají socialistickou republiku. Spousta příčina a spousta cest, jak tyto přírodní, původní tradice zvyklosti a rituály vykořenit.

Helena Neumannová: Ano.

Často toužíme po cizokrajných zážitcích a vlastní tradice s jejich jedinečností necháváme vyvanout

Martina: Povedlo se to zcela?

Helena Neumannová: Já doufám, že ne. Já doufám, že ne, protože musím říct, že když my děláme každý víkend ty tradice, zvyky, a i to sledujeme, teď jsem byla na Moravě, jeden den jsem jela za kolegou, taky bylinkářem, a byla jsem účastna zabíjačky klasické, tedy moravské, bylo to naprosto nádherné. Opět jsem měla pocit, že jsem doma. Oni prostě s naprostou přirozeností – teď už je gulášek, připravte talíře, stoupněte si do fronty – všichni si stoupli do fronty, čekali na ten gulášek. Teď jsou jelítka, tak jsme si koupili jelítka, tady je zábava. Až na příšerně nemelodickou hudbu, která k tomu hrála, protože tam zpíval jakýsi už ovíněný pán, tak všechno bylo naprosto v pořádku. Tady bylo víno, tady bylo místní pivo, tady byly ty pochutiny, tady se tančilo, tady se povídalo, bylo nádherné počasí a ta obyčejná sobota, my se opět setkali, tam bylo Pražáků strašně moc, to znamená lidi z celé republiky se potkali někde, kde se taková tradice udržuje.

Martina: Tato tradice může léčit duši. Můžeš léčit mezilidské vztahy. Protože se ti lidé potkají, promluví si, pohádají se třeba, někdy, jak jsi zmiňovala, si to třeba vyřídí ti chlapi i ručně, ale v každém případě mnohdy se zkrátka pročistí vzduch. Ale někdo zase říká, že udržujeme třeba tradice už jenom pro tradice. Že jsou vyprázdněné, že už pod nimi není ta opravdovost, také že mnohé tradice už není potřeba udržovat, protože tehdy měly svůj důvod třeba vzhledem k omezené hygieně, nebo nedostatku vody a tak dále. Jak se vlastně dnes dívat na tradice, které ctít, které nedat, které ochraňovat a předávat dál, a které třeba nechat odplynout, protože už jich není třeba?

Helena Neumannová: Tak samozřejmě, vykuřovat místnost vykuřovadlem a bílit světnici na žluté úterý už dneska nemusíme. Protože máme k dispozici možnosti, jak udržovat ten domov čistý jak hygienicky, tak…

Martina: Taková bílá šalvěj, když se zapálí a vykouří, to je…

Helena Neumannová: Perfektní, děláme to v Bylinné chýší, takže víme. Ale jsou lidé, kteří, přesně jak říkáš, mají pocit, že to není třeba. Na druhou stranu, když se podíváš do našeho kalendáře, a vzali bychom si jenom ty nejdůležitější svátky každý měsíc, ať jsou to Tři králové, je to masopust, následně půst škaredé středy, Velikonoce, otevírání studánek, Královničky, pak máme, že jo, svatého Jána, a teď do toho jsou i státní svátky, pak jsou to ty letnice, všechno to mělo svůj obrovský význam právě v tom, aby se ti lidé setkali, mluvím teď o tom, aby se i navzájem poznávali jakoby ty krajanské tradice. Mě třeba baví přijet na Moravu, já, když dneska dám na web, že děláme masopust, tak ti lidé řeknou, jé, my bychom strašně rádi přijeli, ale víte, my to máme sto kilometrů. A já vždycky říkám, víte, v Americe sto kilometrů je každodenní dojížďka do práce. A pokud chci něco zažít a ten den si užít, tak pro mě sto kilometrů nehraje roli. Já na ty hory do toho Harrachova za tím Krakonošem klidně na ten jeden den zajedu. A to je právě už ta pohodlnost, bohužel někdy je to i o financích, já to chápu, ti lidé na to třeba nemají, ale je to přesně to, co si nesmíme v žádném případě nechat ukrást. Protože pak se díváme na dokumenty o karnevalu brazilském, a říkáme: To bychom chtěli zažít, to je úžasné. A zase si necháváme za zavřenými dveřmi ukrást to naše. Jo. Kdo dneska chodí v krojích? Část Moravy, opravdu tři čtyři vesničky chráněné UNESCO. Jízda králů a podobně. Kdo dneska zažívá, že opravdu zaťuká cizí človíček na dveře a chce zahodovat a dostat vajíčka?

Na každé období v roce bychom se měli umět připravit a naladit, tělo a duše jsou vystaveny různým výzvám

Martina: Ve Velkých Bílovicích to ještě funguje, je dalších pár vinařských oblastí, kde se tyto tradice ctí. A kde možná i ti chasníci, co přišli vyplatit, vlezou do baráčku oknem, aby byla legrace, aby nachytali tu svoji vyvolenou sousedku, ale je toho šlakovitě málo a musím říct, že po Praze se v podstatě potuluje s pomlázkou jenom pár téměř zoufalců. Ale pojďme si říct, jakým způsobem tyto věci implementovat do života, aby se nám ozdravovala duše. Protože my se teď bavíme o duši. My nezachráníme všechny tradice, můžeme něco dělat v našich rodinách, to je asi ten nejdůležitější způsob, a můžeme ho udělat prakticky každý, ale opravdu to má takový dopad na naše zdraví třeba teď před těmi Vánocemi?

Helena Neumannová: Určitě ano. Protože je čas viróz, je čas, kdy děti ve školkách nosí domů, jak se říká, nudli, maminky jsou zoufalé z toho, že zase nastal čas, kdy si berou volno na to, aby opečovaly své děti, protože nemohou do školy, do školky, kdo bude hlídat a tak dále. A je to přesně o tom, že když se zamyslíme nad tím, jak ten vůbec každodenní cirkadiální kód, kdy to tělo funguje, kdy ráno má získat vitalitu, zvednout ten dopamin, serotonin, vždycky v tom mikrobiomu, večer se zklidnit a připravit se na kvalitní spánek, tak to jsou přesně právě ty bylinky k tomu, abychom zvládli každodenní činnosti, a ještě k tomu ctili, že jaro a podzim je to uzemnění, ta příprava.

V případě jara, na veselice v letním čase, kdy si dopřáváme koláče, kdy cestujeme, lítáme, běháme, objevujeme, jsme venku, víc než doma, je to naprosto nádherný úžasný čas, to jaro se probouzí, a s ním se probouzíme i my, z takové té zimní letargie, z únavy, potřebujeme opravdu dopřát tomu tělu, jak se říká, ten zázrak, je tam namístě pečovat už nejenom o proběhlé onemocnění, jako je lipový květ, jak jsem jmenovala, ostropestřec, případně rakytník.

A podzim je naopak o tom, abychom se opravdu připravili na advent, zklidnili se. Hezky si uvědomili, co všechno tedy je připraveno na zimní čas, budeme moct jet na hory, nebudeme moct jet na hory, vím, že finanční situace v některých rodinách není dobrá. To znamená, dobře, nepojedeme na hory, nestálo by tedy za to jít jednou za 14 dní do sauny a dopřát si bylinkovou saunu, nebo Bylinnou chýši v Levandulovém údolí, dětem dopřát koupel ve vápencových mořích, máme tam slaměný parkur, můžou lítat, nebo jet do těch hor a dát si tam v penzionku večer wellness. Klidně ano, ale pak popít kvalitní čaj, ne jako vídáme ve všech hotelích, vím, že bych neměla, ale myslím prostě vymáchané punčocháče a další a další čaje, které se nedají nazývat čajem, přitom jsme země bylin, která má úžasné čaje, které dokážou léčit. No, samozřejmě ten podzim a zima je období, kdy přichází deprese a úzkosti.

Děti víc přecitlivělé, nevídají se tolik, protože zase nemohou tolik lítat venku a těmi sporty se vlastně zklidňují, nebo se přesouvají do hal. Teď v halách je samozřejmě chladno, takže jsou nemocné, ty děti, takže potom třeba tři týdny nemohou sportovat, jsou doma. Pochopitelně řeší se to Netflixem a brambůrkami a podobnými nesmysly, to je přesně ten model, kdy je potřeba začít a říct si, tak pozor, jestliže ta epigenetika, jestliže já se budu starat o to, aby moje dítě bylo zdravé, tak tam to začíná. Udělat kvalitní svačinu, nejíst jenom mrtvoly a potraviny, které nemají žádnou hodnotu. Vždyť proboha dnes na každé etiketě máme napsáno vlastně, co to obsahuje, ta potravina. Jestli má éčka, jestli má antibiotika, hormony. Nebo jestli je to opravdu čistá superpotravina, která tomu dítěti něco přinese.

Chápu, že pro dítě spolknout biokonopný olej, kdy naši předkové to konopí používali celý podzim a zimu, protože z něj čerpali omega 3, 6, 9, neměli lososy, neměli mořské plody, tak chápu, že pro to dítě to není úplně chutné, ale rozhodně je chutnější než třeba ta ostropestřecová pasta, takže konopný olej s levandulí je opravdu fantazie, protože mu pracuje s tou hlavičkou a s těmi neurony, snaží se mu pomoci s mikrobiomem a s imunitou. Doplní mu minerály a ty omega 3, 6, 9, tak jsou tady opravdu možnosti, jak vybírat, z čeho vybírat, a jak o sebe pečovat.

Stejně tak udělat si horkou vanu a sypat do ní kvalitní sůl a část bylin. I to je výborná pomoc tomu dítěti, nebo sama sobě. A to ani nemluvím o tom, že té aromaterapii se ještě před dvěma třemi lety lidé smáli. Po covidu, když jsme měli extrémní úspěšnost opravdu s návratem čichu, chuti, s pomocí lidem s hormonálními změnami, s obrovskými výsledky, tedy právě s depresí, úzkostí a nespavostí…

Esenciální oleje mají někdy až překvapivé účinky, když je člověk vetře na postižené místo

Martina: Koupelemi

Helena Neumannová: Koupelemi. Ale hlavně přímou aromaterapií. Kdy aplikuješ esenciální oleje v biokvalitě, samozřejmě aby mohly na kůži, přímo na vnitřní zápěstí a spánky. Představ si, Martinko, že dneska existují špičkové kliniky, které, nejenom psychiatrické, ale alopecie se tedy léčí přímou aromaterapií a aplikováním kvalitních esenciálních olejů na vlasy.

Zase bych si mohla hřát polívčičku, že existují tonika, která pracují jenom s levandulí lékařskou. A po šesti měsících ženám rostou vlasy – při aplikaci esenciálních olejů na místa, kde se ty vlasy netvořily. Já sama jsem tomu nechtěla věřit. Než jsem viděla ten výzkum. Kdy mě vysoká škola, holky z vysoké školy, docentky, mně říkaly, jak tomu nemůžeš věřit? To není možné, to se nedostává in vitro. Že řeší jenom to místo, místně, lokálně. A ony říkaly, ta sama vidíš, co obsahuje tvoje bylina za unikátní léčivé látky, a nevěříš, že šest měsíců, když se matlá ten olej na hlavu, že začne růst vlas? Že se ten folikul začne probouzet? No říkám, je to pro mě neuvěřitelné. Pozdrav pánbůh. Jo, a je to pravda.

Martina: Je to pravda, je to pravda. Omlouvám se.

Helena Neumannová: Ne, akorát jsi mi to potvrdila. Je vidět, že ti tady neblábolím. Děkuji ti za to. Takže opravdu dneska má aromaterapie, mimochodem v Mariánských lázních vznikla psychiatrická klinika Recovery. Vláďa Vurm doktor, a docent balneolog, špičkový, který s námi spolupracuje, za ní stojí, mimo jiné, je tam spousta lékařů, a Vláďa říká, my s tou aromaterapií máme výjimečné výsledky, a tvůj olej by měl znát celý svět. Čili, je to o tom opravdu, přesně jak jsi řekla, dát si tu práci a hledat. Dát si tu práci a hledat.

Já ti dám příklad, já jsem byla na přednášce v rámci festivalu Uvědomění, a byla tam jedna přednáška, nebudu jmenovat tu dámu, nutriční poradkyně, která dala na závěr takové tipy na to, jak se dobře stravovat v těchto obdobích a jak vlastně případně zhubnout, v případě menopauzy a dalších věcí, a ona mě úplně fascinovala tím, že v rámci té přednášky zakázala, nebo doporučila nejíst a nepoužívat pět základních potravin, které naši předkové užívali, a byly famózní. Jedna z nich bylo lněné semínko a lněný olej. Ona přímo zakazovala lněný olej. Že není schopen se štěpit, že není schopen se v tom střevě zpracovat, že vlastně způsobuje potom plynatost, bla bla bla, a že doporučuje avokádový olej, avokádo a lososy.

A já jsem si říkala, tady mi něco nehraje, tady je něco špatně. Jak může v dnešní době, kdy celý svět prokazatelně ukázal, že jíst především to, co roste tady, stejně jako já, tedy i len setý, co roste tady, je to nejlepší – a ona mně tady tvrdí, že ne. Načež nastoupil Petr Havlíček, špičkový nutriční poradce, a vlastně všechno vyvrátil. A já jsem se smála a říkala jsem, tak a teď odsud odcházíme jak zpráskaní psi, co si z toho vzít.

Martina: No, škoda, že to neslyšela moje babička, která celý život, celý život na plotně stálo vařené lněné semínko a pokaždé, každý, kdo kolem šel, tak se z toho hrnce napil. Kdyby byla věděla, že dělá spatně, tak se mohla dožít víc než 96 let, kterých se dožila. Avokádo to mělo být, babi, avokádo.

Bývalý izraelský vládní úředník Avner Cohen, který měl v osmdesátých letech během okupace Pásma Gazy na starosti náboženské záležitosti, v článku pro americké noviny The Wall Street Journal s názvem Jak Izrael pomohl zplodit Hamás řekl: „K mé velké lítosti je Hamás dílem Izraele.“ A stejně tak v prestižních The Washington Post americký novinář Ishaan Tharoor poukazuje v článku s názvem Jak Izrael pomohl vzniku Hamásu na to, že izraelská vláda v minulosti „aktivně pěstovala Hamás.“ Tharoor na historické analýze vysvětluje podrobnosti této podpory.

Hamás a jeho předchůdci pomohli rozbít politickou jednotu Palestiny

V druhé polovině 20. století byla palestinská politická strana Fatah, a její představitel Jásir Arafat, hlavním nepřítelem Izraele. Tato organizace se koncem šedesátých letech stala ústřední silou nově vzniklé Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) seskupující několik palestinských organizací a skupin. Během tohoto období byla OOP považována Izraelem za teroristickou organizaci. Jedním z hlavních cílů OOP bylo vytvořit stát Palestiny na území, které Izrael obsadil během takzvané šestidenní války v roce 1967 (což byl vojenský konflikt mezi Izraelem a koalicí Egypta, Sýrie a Jordánska). Jednalo se o území Pásma Gazy, východního Jeruzaléma a Západního břehu Jordánu.

Když Izrael získal po šestidenní válce nad Pásmem Gazy kontrolu, začala izraelská vláda podporovat frakci islámské extrémistické organizace Muslimského bratrstva, Al-Madžama Al-Islami, předchůdce Hamásu. Tato organizace se díky nezištné pomoci Izraele začala v Gaze a na Západním břehu významně rozrůstat. Izraelská vláda totiž chtěla využít této skupiny, a jejího hlavního představitele, šajcha Ahmada Jásína, k rozštěpení Arafatovy organizace OOP. A destabilizovat tak palestinskou politickou scénu v neprospěch OOP. Velmi podobně popisuje tuto situaci i přední italský politolog, Massimo Introvigne, v knize, která byla přeložena do češtiny pod názvem Hamás: Islámský terorismus ve Svaté zemi.

Izraelská vláda podporovala vznik Hamásu

Podle amerického novináře Tharoora Izrael původně vnímal islamistickou skupinu Al-Madžama Al-Islami jako charitativní organizaci a začal ji finančně podporovat při stavbě nemocnic, mešit a knihoven. Al-Madžama Al-Islami za podpory samotné izraelské vlády založila i Islámskou univerzitu v Gaze, známou svou líhní islámských militantů. Mimochodem tato univerzita se stala i jedním z prvních cílů současného bombardování Gazy. Britská stanice BBC o bombardování této univerzity napsala, že „univerzita slouží jako hlavní školící středisko pro inženýry Hamásu“ a je „důležitým centrem politické a vojenské moci.“ V sedmdesátých a osmdesátých letech však izraelská vláda vnímala předchůdce Hamásu v jiném světle.

Izraelská vláda například přimhouřila oči nad charitativní sbírkou vůdce organizace Jásína v souvislosti s publikací knihy významného člena egyptského Bratrstva, Sajjida Qutby zastávajícího globální džihád. A když izraelská armáda objevila v jedné z mešit u Jásína obrovský vojenský arsenál, Jásín byl po roce vězení za zvláštních okolností propuštěn na svobodu. Původně byl přitom obviněn na 12 let vězení.

Izraelská vláda byla nucena přehodnotit strategii, když se Al-Madžama Al-Islami transformovala v roce 1988 na Hamás hlásající se k radikální protiizraelské linii. Obzvláště pak, když v roce 1993 byly podepsány mírové dohody mezi Izraelem a OOP, které Hamás neuznal.

V rozhovoru pro Wall Street Journal v roce 2009, David Hacham, bývalý izraelský vojenský expert pro arabské záležitosti řekl: „Když se podívám zpět na řetězec událostí, tak si myslím, že jsme udělali chybu.“

Toxický vztah izraelské vlády a Hamásu

Mehdi Hasan, oceňovaný britský novinář, který nyní pracuje pro americkou stanici MSNBC, shrnul v roce 2018 podporu izraelské vlády Hamásu takto: „Nejprve Izraelci pomohli vytvořit militantní druh palestinského politického islámu ve formě Hamásu a jeho předchůdců, Muslimského bratrstva; pak Izraelci změnili taktiku a posledních dvacet let se snaží Hamás bombardovat, obléhat a uvalit na ně různé blokády, aby je vymazali z existence.“

Aaron David Miller, odborník z Wilsonova Centra pro Blízký a Střední východ, však ještě v roce 2014 tvrdil, že zvláštní vztah založený na vzájemné závislosti mezi izraelskou vládou a Hamásem nadále trvá, protože mnoho politiků v izraelské vládě nemá zájem na vytvoření odděleného státu Palestiny. A násilná strategie raketových útoků Hamásu je v tom jen utvrzuje. Podle Millera „obě strany nejsou schopni spolu koexistovat, ale vlastně bez sebe nemohou žít.“ ´

Nedávný článek zveřejněný v předních izraelských novinách The Times of Israel jen potvrzují slova Millera. V tomto článku s názvem Mnoho let Netanjahu pěstoval Hamás. Nyní nám to vybouchlo před očima se píše: „Podpora Hamásu izraelskou vládou pokračovala i během premiéra Netanjahua. Ten se dal slyšet, že ti, kteří nepodporují vznik palestinského státu, by měli zaslat peníze Gaze. Nejednotnost mezi palestinskou autoritou na Západním břehu a Hamásem v Gaze zabrání vzniku palestinského státu.“

Hamás je pro Izrael to, co je al-Káida pro Západ

Americký novinář Tharoor v závěru článku pro The Washington post tvrdí, že „Hamas je pro Izrael to co je al-Káida pro Západ.“ V tomto tvrzení není Tharoor sám. Šéfredaktor z The New York Times, Andrew Higgins, to vnímá podobně: „Izraelská zkušenost je také zkušeností Spojených států. Ty se během studené války spoléhaly na podporu spřátelených islamistů v tažení proti komunismu. Spojené státy podporovaly v roce 1979 v Afghánistánu během invaze Sovětského svazu různé protisovětské skupiny. Tyto skupiny se pak transformovaly na al-Káidu.“ Připomeňme si, že to byla al-Káida, která podle americké vlády zaútočila na Spojené státy během 11. září 2001. A je zajímavé, že mnozí experti a globální média přirovnávají útok Hamásu začátkem tohoto října právě k incidentu z 11. září ve Spojených státech.

„Tohle je naše 11. září… Dostali nás,“ sdělil izraelský major Nir Dinar.

Američtí novináři Higgins a Tharoor nejsou zdaleka jediní, kteří poukazují na propojení Západu s teroristickým hnutím al-Káidy. Podrobnosti toho, jak Západ pomohl vytvořit al-Káidu, a také stál při vzniku Islámského státu ISIL, si můžete přečíst v několika faktických analýzách oceňovaného britského novináře Nafeeze Ahmeda nebo v knize bývalého amerického diplomata, Michaela Springmanna, Víza pro al-Káidu.

Rozmanitá podpora Západu hnutím al-Káida a ISIL

Na závěr pár citátů z pečlivě ozdrojovaných analýz Ahmeda, které demonstrují podobnou strategii vlád Západu při pěstování al-Káidy a ISIL. Podobnost se strategií izraelské vlády vůči Hamásu je zřejmá.

„Afghánští mudžahedíni byli vycvičeni a financování pod dohledem CIA, MI6 a Pentagonu… Vláda prezidenta Reagana například poskytla afghánským mudžahedínům dvě miliardy dolarů…..V Afghánistánu americká vládní agentura pro mezinárodní rozvoj USAID investovala milióny dolarů na učebnice podporující násilné grafické obrázky a islámské militantní osnovy.“

„Odtajněné dokumenty vlády Spojených států ukazují, že se západní vlády úmyslně spojily s al-Káidou a s jinými islamistickými extrémními skupinami, aby svrhly syrského diktátora Bašára al-Asada.“

„Tajné služby Spojených států předpověděly růst teroristické organizace ISIL. Místo toho, aby označily tuto skupinu za nepřítele, ISIL se stal důležitou strategickou zbraní.“

Martina: Když jsem tady hovořila o závěru roku, o podzimu a Vánocích, tak jaký čas je to pro tebe?

Helena Neumannová: Tak nejprve přijde posvícení, kdy se ještě slavilo, tam je potřeba si říci, že to byla doba lovů, honů, oslav, lidé stále ještě měli z čeho brát, protože se dokončovala sklizeň a úroda, v lesích bylo plno zvěře a páni se předháněli, kdo měl větší úlovek, ale právě po tomto čase posvícení dochází, a ono upřímně i v dnešním světě je to potřeba, k takovému, jak jsi krásně řekla, zklidnění, a to zklidnění neprobíhá jenom proto, že je tu jakýsi příběh z Betléma a čas, který nazýváme adventem, ale to zklidnění přicházelo u našich slovanských předků především proto, že měli konečně čas se zastavit. Zastavit se od té dřiny, práce, úmoru a tak dále, a to zastavení se byla konečně doba, kdy se mohli ponořit se do sebe.

Dneska říká paní profesorka Anička Hogenová, napít se ze svého pramene a zjistit, kdo jsme a kudy kráčíme – půjčím si její slova, protože jí nesmírně obdivuji. Takže my sami se snažíme jít touto cestou, a přichází čas, kdy my jsme třeba otevřeli v Levandulovém údolí tradiční slovanskou Bylinnou chýši, kde opět pečujeme o člověka opravdu všemi smysly, to znamená, přikládají se obklady, suché i mokré, protože hydroterapie v rámci lázeňství byla fantastická. Snažíme se podávat takové bylinné nápoje a nálevy, které toho člověka ozdraví a zlepší mu celkově jeho mysl, tělo a duši, a samozřejmě se snažíme pracovat i s lymfou a s dýchacím systémem, s aromaterapií přímou i nepřímou, protože právě to celkové ponoření se do sebe spočívá v tom, že opečujete mysl, tělo a duši. A je krásné, že vlastně teď se té mysli, těla a duše dotýkají i nové poznatky v moderní medicíně, protože se konečně řeklo nahlas to, k čemu se přiklání naturopaté od dob Paracelsa a Rudolfa Steinera a dalších, že opravdu 95 % našeho zdraví tvoří to, jak o sebe pečujeme, nikoliv DNA, nebo naší genetickou výbavou. A to je nádhera.

Krajina, stromy, keře a zeleň kolem nás má obrovskou léčivou sílu, a my si to kolikrát neuvědomujeme

Martina: My se tady tomu budeme věnovat, těmto novým poznatkům, za chvíli, ale já bych přece jen zůstala tady u těch tradic a v tom okamžiku, ve kterém se právě teď nacházíme. Protože my se scházíme na konci října právě proto, že prevenčně, protože jak říkával otec Reinsberg, co nestihneš o adventu, už na svátky nedoženeš. A ono to platí o spoustě dalších věcí. To znamená, že když my se teď nenachystáme na tu takzvanou „malou smrt“, jak se jí říká, zimě, a tomu co přichází, je to takový poeticko-děsivý název, malá smrt, tak bychom mohli opět tento rok projít tímto obdobím tak jako všemi předchozími. To znamená ve spěchu, v chaosu, přetížení, vynervovaní, utahaní a připravení jenom na to za velké peníze nakoupit dárky, které nikomu moc neudělají radost, a pak se svalit pod stromeček.

Helena Neumannová: No, krásně jsi to řekla. Budeme-li se tedy bavit o klasickém podzimu, tak já vlastně za nás mohu říct, nebo za lidi, kteří se přiklání k přírodě a spojují se s přírodou, že když se kolem sebe rozhlédneme, tak ta krajina, a zase tady mohu nahrát na nádherná slova Václava Cílka, že vlastně stromy, keře a zeleň kolem nás má obrovskou léčivou sílu, a my si to kolikrát neuvědomujeme, třeba v těchto dnech, tak krajina nás léčí neuvěřitelným způsobem. Je to zase jenom o tom, zastavit se, odejít z toho automobilu, nebo z toho vybetonovaného příbytku, z obchodních center, kde se lidé nachází. Nepotřebujeme jezdit do Egypta na lehátko, nebo do Dubaje na horké dny, opravdu, když zajedeme do našich penzionů, do našich lesů, do nádherné Šumavy, jižních Čech, hor, našich horských středisek, tak načerpáme takovou sílu a dokážeme se tak léčit, že skutečně po obyčejném víkendu můžeme být jinou bytostí.

Večer si zapálíme svíčku, snažíme se samozřejmě zapalovat svíčky, které nám nevydávají jed pro naší dýchací soustavu, prosím. Protože musím říct, že jsem naprosto šílená z toho, kolik firem propaguje ty vonné svíčky, které samozřejmě tedy způsobují ne úplně dobré věci našemu tělu a dýchacímu systému, takže se na to zase musím podívat z tohoto úhlu pohledu. Ale zapálíme oheň v krbu, zapálíme oheň v kamnech, posedíme, jak se říká, se sousedem, protože přece, když já přijedu do jižních Čech, nebo na Šumavu, tak se strašně ráda ptám těch lidí, kteří to tam vlastní, jak se jim daří. Co se nového děje, co se tady nového událo, kam by mně doporučili jít, jestli jsou nová místa, nebo něco nového se zrekonstruovalo. A upřímně, ta radost je potom dvojitá, protože nejenom, že pomáhám sama sobě a pečuji a léčím se, ale pomáhám i těm svým krajanům. Těm svým blízkým. A o to tady jde.

To je to, co my v naší zemi až tak úplně neumíme. My máme strašně moc bohatých lidí, nedávno mi jeden ekonom řekl, že na každém českém účtě leží v průměru půl miliónu, přestože si lidé stěžují, že nejsou finance. Já jsem říkala, kdo asi ten průměr dělá, ale to je právě ono. Proč nemají ti, kterým se tady zadařilo a je jim přáno, proč nemají potřebu českou zemi pozvednout a pomoci těm lidem tady u nás. Proč musí vyvádět neustále finance ven? Proč Češi musí neustále utrácet své peníze v Egyptě? A nevím, v dalších zemích. Já neříkám, jednou ročně jet k moři, ale proč neumíme objevovat to nádherné, co tady máme od našich předků, a i současných rodin, a zároveň pečovat o svoji mysl, tělo a duši?

Architektura našeho těla je připravená na to, aby jí pomohly primárně české byliny, které tady rostly stovky let stejně jako my

Martina: Heleno Neumannová, ty, když hovoříš, tak ty říkáš, české byliny, české léčivky, česká země, česká krajina, Šumava, naši krajani, zní to velmi vlastenecky. Má to vlastně nějaký zvláštní smysl i v tvém přístupu k léčení lidí?

Helena Neumannová: Zcela bez pochyby. Já jsem tady už jednou, když jsme se mohli poprvé setkat s vašimi posluchači, tak jsem tady apelovala na to, že jsem se vlastně začala vracet s pokorou k těm znalostem a našim tradičním slovanským bylinám především proto, že se mi vůbec nelíbilo, jak Evropané utrácí horentní sumy za ajurvédu a za čínskou medicínu. Je to dáno tím, že naše architektura lidského těla je prostě připravená na to, aby jí pomohly primárně naše byliny, které tady rostly tisíce let stejně jako my. A to je prosím potvrzeno vědecky v mnoha světových analýzách.

Já neříkám, také miluji zelený čaj, a zelený čaj tady nerostl, jsou to skvělé antioxidanty a my s ním pracujeme. Ale primárně se snažíme pracovat s ostropestřcem od pana Ošťádala. S rakytníkem z Vysočiny, s břeclavskou mateřídouškou, s levandulí chodouňskou, samozřejmě, klenotem a světovým unikátem, snažíme se lidem ukazovat bylinky, které pomohou nejenom nám, aby se nám lépe dařilo v téhle zemi a budovat z toho lepší a lepší zázemí proto, aby naše děti byly hrdé na to, že rostou v zemi, kde věda jde ruku v ruce s naturopatií a daří se jí excelentně. Ale právě proto, že primárně jim právě tyto byliny mohou pomoci. A protože je tady mnoho zastánců zahraniční medicíny, a tahají nám sem nejenom chemické pilulky, které samozřejmě přichází s těmi obrovskými giganty, s tou farmakomafií, která má takové peníze na reklamu, že málokdo si může jít dovolit jít proti tomu. Ale ona i ta německá tyčinka, sušenka je nakonec levnější, protože jak už jsem jednou zmínila, a řekl to tady i Jirka Syrovátka a další, oni ještě než sklidí, už mají podporu na svém účtu. My nemáme podporu žádnou.

A přesto že jsme biozemědělci, přestože pečujeme o naši půdu, nepouštíme hormony, antibiotika a svinstva do půdy, takže neděláme z našich dětí ADHD autisty, a mohla bych pokračovat dál a dál, přesto musíme bojovat o každou pozornost. Máme malé šance na to udělat dobrý marketing k tomu, abychom tomu člověku vysvětlili, o co jde. Dám příklad. My máme už rok žádost od našich klientů, abychom udělali větší balení levandule chodouňské k pití čaje. Protože je to proti úzkosti, depresi a nespavosti absolutně tady největší lék, a vůbec šance si pomoci. Já nesmím na té krabičce nic takového říct. Takže musím vymýšlet názvy Stop depresím, nespavosti a úzkosti. Harmonie těla, mysli a duše, well-beeing a podobné nesmysly, abych vůbec tomu člověku, tomu nebohému Čechovi předala, co vlastně chci dát vlastně na ten stůl.

Martina: Líbí se mi třeba název Z tygra koťátkem, malá nápověda.

Helena Neumannová: Ano, ano. Je to skutečně, až člověk si říká, proboha, co jsem ještě schopna udělat pro to, abych těm lidem pomohla. Nebo představ si, že my máme momentálně ukončený vývoj a výzkum atopických ekzémů, máme excelentní výsledky a strašně se těšíme na to, že uvedeme do měsíce celou řadu a kůru, ale my zase bojujeme s tím, už zase dopředu víme z Vysoké školy chemickotechnologické, kde se ti docenti a docentky smějí a řeknou, jak tohle asi obejdeme? Jak to vymyslíme? Máte nějaký nápad? Vy jste na to dobrá. My vám řekneme, co to umí, a vy to vymyslete. No to ti prostě hlava nebere.

A my se nad tím můžeme smát, ale ono je to spíš k pláči. Já dám takový příklad, je podzim, je to nádherné, my jsme si sami požádali na dostavení manufaktury, kterou jsme dostavili v lednu letošního roku, na 25 miliónovou haluz jsme si požádali 2,5 miliónu Státní zemědělský intervenční fond, a teď poslouchej dobře, Martinko, 2021 nám byla schválena dotace. Je říjen 2023 a my máme 68 pokynů v naší datové schránce, abychom ještě doložili nějaké dokumenty.

Martina: Oni četli Jana Ámose Komenského, že veškeré kvaltování toliko pro hovado dobré jest, a proto jsou…

Helena Neumannová: Hezky to říkáš.

Martina: Bdělí a rozhodně nechtějí neposlechnout.

Helena Neumannová: Ano.

Martina: Takže 68. pokus…

Helena Neumannová: Šedesátý osmý pokyn, poté, co mi paní – nejmenovaná dáma ze Státního zemědělského intervenčního fondu – zavolala, že se bude muset jet podívat, proč jsme koupili ty levnější trámy, a ne ty dražší trámy, že přijede asi víckrát, jestli nám to nevadí, tak jsem řekla, tak to vás bohužel musím obeznámit s tím, že nepřijedete, protože my na vás nemáme čas. Přijedete jednou, podíváte se na trámy a odejdete. Pokud chcete přijet víckrát, můžete přijet jako host a zaplatit si to. Nashledanou.

Martina: Hmm, ty si umíš dělat přátele.

Helena Neumannová: Ano, ano.

Chybí nám větší hrdost na domácí produkci a vědomí, že si tak navzájem můžeme i pomoci, soused sousedovi, či krajan krajanovi

Martina: Ale v každém případě těmto úředníkům se říká děti slunce, protože vylízají ze svých kanceláří vždy, když je hezké počasí. A pak chodí a kontrolují a kontrolují. Ale, prosím tě, řekni mi jednu věc, když tedy tak vlastenecky hájíš veškeré naše luhy, háje, lesy a samozřejmě rostliny, bylinky, trávy, a to podloží a taky naši vodu a naše staré technologie zavedené, tak proč existovaly vlastně po celá staletí, po celý raný středověk všechny ty hedvábné stezky a jantarové, které mají sice jméno po hlavním zboží, ale přesto se jimi přepravovalo koření, bylinky, které tady byly moc vzácné a nejenom pro svoji chuť, ale třeba pro svoji léčivou moc, ať už to byl antiseptický hřebíček, nebo černý kmín a kurkuma, nebo třeba zázvor, tak proč si myslíš, že už tehdy lidé, kteří mnohem více s tou půdou byli spjati, tak pohlíželi po něčem onačejším?

Helena Neumannová: Ano. Je to naprosto přirozený pud našeho lidstva. Vždycky toužíme po tom, co nemáme, a vždycky máme pocit, že co není naše, může být ještě lepší. Já bych skoro řekla, existují milióny pohádek o tom, viz zlatá rybka, že jo, rybářka, která neví, co by, je to jakási 13. komnata, kterou my vždycky musíme otevřít, a ta chuť objevovat je přirozeně v nás. Já proboha neříkám, protože sama jsem procestovala kus světa a učila se s obrovskou pokorou, abychom neobjevovali. Abychom nedávali šanci i novým věcem a tak dále.

Mně jenom přijde, že když jsme v situaci, kdy tato země neskutečně trpí tím, že všichni víme, že produkujeme nejvíce energie, nejvíce elektrické energie v Evropě a máme nejdražší energii na světě, kdy tato země má špičkovou vědu, špičkové vědce, špičkové lékaře, a přesto se nám nedaří do šesti měsíců získat termín operace, kdy máme fantastické potraviny a fantastické producenty nápojů, a přesto sem vozíme věci z Polska, a máme pocit, že jsou lepší, já neříkám, že se nemáme rozhlížet, objevovat, cestovat a poznávat. Naopak.

Já jenom říkám, že když je potřeba se semknout a pomoci si vzájemně, tak právě ta cesta, jak pomoci sám sobě a zároveň tomu krajanovi, tomu sousedovi, který zrovna postavil penzión na Šumavě, a je tam krásně, to znamená, můžu jet jednou do toho Egypta, nikoliv třikrát za léto, a podruhé můžu jet k tomu krajanovi, to je ta cesta. Já jenom říkám, podívejme se na Rakušany, kteří po covidu odmítali jakoukoliv tyčinku, nebo sušenku, nebo blbý nápoj, promiňte mi to slovo, z jakékoliv jiné země než z rakouské. Protože oni řekli, ne, nám se nedaří, my jsme po covidu vyhladovělí, naše ekonomika šla do háje, a my budeme kupovat rakouskou tyčinku. No, Čech prostě vzal peníze, a odjel okamžitě do zahraničí, aby tam utratil všechny našetřené peníze, protože byl vyhladovělý po moři. Neříkám, jeďte, jeďte ale jednou, vždyť jednou za ty prázdniny můžete jet někde tady u nás.

Cpeme i do dětí produkty farmakomafie, přitom máme v Evropě úžasné přírodní látky s preventivními účinky, ale unijní legislativa je upozaďuje

Martina: A teď se pojďme vrátit tedy, jak nás může vlastenectví a vlastenecký přístup k naší zemi, bylinám, ke krajině, jak nás může uzdravit? Jak mnohé z nás může vrátit teď na podzim do hry?

Helena Neumannová: Hm, tak určitě všichni víme, že na podzim je potřeba pracovat s mikrobiomem. Dneska už se to smí říkat nahlas, tedy s naší imunitou, na mikrobiom je fantastický právě ostropestřec mariánský. My jsme jedni z největších producentů a v biokvalitě máme právě rodinu Ošťádalových, my máme úžasný ostropestřec mariánský s levandulí chodouňskou, takže pracujeme i s nervovou soustavou i s imunitou. Máme tady rakytníková pole. Máme fantastický rakytník v biokvalitě, opět, je to vysoce léčivá bylina, která patřila k podzimnímu období. Máme tady šípek. Šípek je něco neuvěřitelného, máme lípu na nachlazení. Vždyť znovu se píše o tom, že se sem vrátil covid v jakýchsi formách. Ok, proč si nevaříme lipový čaj? Proč nepracujeme s prevencí?

A teď mi dovol, abych se vrátila k článku, který minulý týden zatřásl s celou Českou republikou, kdy se nahlas otevřeně řeklo, na což tedy apelujeme my, naturopaté a psychoterapeuté a psychologové a psychiatři, již dva roky, 40 % a více deváťáků trpí depresemi a úzkostmi. Co s tím budeme dělat? Co budeme dělat s tím, že naše děti ve dvaceti letech jsou vyhořelé, že naše děti nejsou schopné produkovat práci, nejsou tedy schopní budovat ekonomicky a společensky silnou komunitu lidí, nebo společnost, stát, cokoliv, jak s tím budeme pracovat? Konečně se mluví to tom, že je potřeba pracovat s prevencí a je opravdu potřeba pracovat s péčí o tyto děti, protože tím, že jim dáme zobat jako lentilky xanax, tím opravdu z nich neuděláme hotového člověka, který funguje.

A teď si vezmi, teď střih, je tady klenot, levandule chodouňská, která prokazatelně na základě výzkumů dokáže obnovit tvorbu neuronů a neurotransmiterů, zhojit nervová vlákna a neuropeptidy, a dokáže nejenom těmto dětem, ale i dospělým pomoci. A my stojíme v Evropské unii, máme legislativu Evropské unie, a my bychom mohli být neskutečná symfonie, orchestr, léčby dětí a dospělých v celé Evropě, a my to nesmíme říct.

Martina: Protože se vždy zde najdou tací, kteří řeknou, no jo, jak chcete s tou kytkou zabránit děcku v sebevraždě? Jak chcete s tou kytkou zabránit děcku, aby neskočilo pod auto?

Helena Neumannová: Je to úplně jednoduché. Já si tady pomůžu takovou pomůckou, pan Eric Candel je profesorem biochemie a biofyziky na Kolumbijské univerzitě. On je autorem nebo vynálezcem synapse. Prokázal, že synapse, která tvoří v podstatě fungování myší mysli v jednotlivých orgánech, v jednotlivých pochodech v těle. Doktor Verny nádherně popsal – a navazuji tak na Milana Calábka, Honzu Vojáčka, kteří tady vlastně byli přede mnou – nádherně to popsaly prestižní univerzity světa, Pensylvánská, Harvardská, Oxfordská, Švédská, Izraelská, všichni jsme to nastudovali, že skutečně i tvoje ledvina, nebo tvé játro, má svoji mysl, tedy svoje neurony, neurotransmitery a synapse, a svoji paměť. Tedy, stane-li se ti něco s tvým játrem, a ty s tím správně zabojuješ bylinami, případně můžeme i gemmoterapií ze stromů (gemmoterapie – bylinná léčba, která využívá přípravky na bázi semen, pupenů a mladých výhonků rostlin, tj. zárodečných tkání – zejména stromů a keřů), opět naše Jarmilka Podhorná, Češka, slavná, tak v ten moment to játro nejenom že se uzdraví bez nežádoucích účinků a závislostí, ale ono, až příště přijde jakýkoliv problém, už ví, co má dělat. Už si dokáže daleko lépe poradit.

Martina: To znamená, že my potřebujeme našim játrům přivodit ztrátu paměti?

Helena Neumannová: Tak trochu, ale ona ta paměť, kterou ono má přes právě ty vzácné buňky neurony, neurotransmitery a synapse, a já říkám i neuropeptidy, protože jsou tam velmi podstatné, tak ono si tu svou paměť opečovává tak, jak potřebuje. To je ten vnitřní lékař, o kterém nádherně mluví Honza Vojáček, ten vnitřní lékař, kterého my ctíme, jako naturopaté, protože skutečně, pomůžeš-li tomu, že tvoje tělo správně tvoří neurony a dynamicky regeneruje nervovou soustavu, tak proč běhá Clemens Kuby (spisovatel a režisér, který po pádu ze střechy příčně ochrnul, ale silou vlastní vůle se dokázal uzdravit)? No, protože tu míchu neřídí mozek, jak jsme si mysleli, ta mícha a ty nohy mají svou mysl a svou paměť. Haleluja!

A my tady pěstujeme bylinu z Central Bohemia, na Barrandien geoparku, která tyto neurony a neurotransmitery obnovuje. Čili je jedno, jestli si dáš blbou tyčinku, nebo si koupíš bio bylinkový čaj s levandulí, abys měla krásné vlasy, pořád fungují tvoje neurony a ty neustále preventivně pracuješ na tom, aby když přijde nějaký problém, aby tvoje tělo zafungovalo.

Petr Kratochvíl: Ahoj, a můžu ti tykat, že ano? Když se tak dobře známe?

Martina: Když si tykáme. Tak myslím, že nebudeme dělat vlny. Jsem ráda, že jsi tady, Petře, jsem ráda, že ti tykám. Ještě než se pustíme do víru dění a změn, které ty pozoruješ s poklidným, smutným výrazem, jak jsem postřehla, tak řeknu, že jsem narazila na jeden tvůj jedenáct let starý rozhovor, tuším z roku 2012, kdy se loučíš s touto republikou se slovy: „Mějte se, já odcházím…“, s tím, že to je poslední rozhovor před tím, než se definitivně a natrvalo stěhuješ do zahraničí. Řekni mi, byl jsi tehdy přesvědčen, že za tebou skutečně navždy zapadla vrátka?

Petr Kratochvíl: Ne. Byla to parafráze na film „Odcházení Václava Havla“, a odcházel jsem ne tak úplně do zahraničí, i když také, ale odcházel jsem z veřejného života. Nechtěl jsem si už dál zbytečně povídat o věcech, které mě začaly vyloženě obtěžovat – tenkrát šlo o dotace pro divadla, a já jsem byl proti dotacím soukromým divadlům. A toto zklamání bylo veliké, protože se podstatě nakonec proti mně postavili majitelé divadel, u kterých jsem zjistil, že nechtějí svobodu – oni chtějí ty dotace.

Martina: Takže byli proti tobě rázem všichni?

Petr Kratochvíl: V podstatě jsem zůstal úplně sám. Zažaloval jsem tento stát, že porušuje pravidlo „de minimis“, což je zákon, že eseróčko, to znamená soukromé divadlo, nesmí dostávat více jak 200 000 euro na tři roky. A tady dostávala soukromá divadla i deset, dvanáct miliónů každý rok. A já jsem myslel, že se mnou bude většina souhlasit, ale oni si to představovali spíš tak, že jednoho dne mohou také na větší peníze, na dotace, dosáhnout. My jsme se v podstatě rozešli, už jsem si s nimi neměl co povídat.

Martina: Já vím, že tato kauza proběhla v tisku, ač už je to, dá se říci, dávno. Pokud vím, tak tebe tehdy právníci stáli asi pět miliónů korun, a José Barosso ti poslal dopis, ve kterém ti napsal, že snad máš asi pravdu.

Petr Kratochvíl: Ve všem. Ve všech bodech.

Martina: A tím je to…

Petr Kratochvíl: Tím to bylo vyřízeno…

Martina: A tím to bylo vyřešeno. Takže sis mohl tento dopis zarámovat, a odejít.

Petr Kratochvíl: Ano. Mám ho zarámovaný, a odešel jsem.

Procházíme něčím, jako Orwellova Zvířecí farma a 1984, a už jsme se dostali dál

Martina: Ale mě zajímá to tvé odcházení, protože jsi tady parafrázoval „Mějte se, já odcházím“, tedy Odcházení Václava Havla. Když jsem před čtyřmi lety volala, a žádala tě o rozhovor, tak už jsi nebyl v Americe, ale v Portugalsku, a řekl si: „Ne, já už se nebudu k ničemu nikdy vyjadřovat. Nedá se nic dělat. Už to není můj boj. Já už nechci.“ Takže tam jsem spíš viděla Júlia Satinského, který třískne dveřmi, a řekne: „S vámi, přátelé, já jsem skončil.“ Řekni mi, teď jsi tady, povídáš si, žiješ zpátky v Čechách – co se to stalo?

Petr Kratochvíl: Asi tím, že žiji v Čechách, a věci kolem mě se neskutečně rychle mění, řekl bych, že budoucnost už tady jednou byla – všechno se mi vrací. A zapojil jsem se do pár rozhovorů, co se týká mezinárodní politiky – ani ne tak české politiky, jako mezinárodní – protože opravdu procházíme něčím, jako je Orwellovo dílo „Zvířecí farma“ a také…

Martina: …1984

Petr Kratochvíl: Tak 1984. Myslím, že už jsme za tím, už to jde dál. A jelikož mám sedm dětí, a často si s nimi povídám, a nechtěl bych, aby viděly, že doma jenom nadávám – aby mi jednou neřekly: „Ty nadáváš doma a nic neřekneš.“ – tak v podstatě z výchovných důvodů jdu příkladem, a musím něco říct, když mám tu možnost. Je to jako když odnaučuji svého syna kouřit, tak prostě nemůžu sám kouřit. Musím jít příkladem, protože kdybych kouřil a říkal: „Nekuř,“ tak jsem za pitomce.

Nechci, aby moje děti chodily do škol v USA, kde učí transvestiti, jestli se cítí jako chlapeček nebo holčička, a měly možnost je odoperovat proti mé vůli, a aby moje holčičky měly společné záchody s chlapečky. To je zrůdné.

Martina: Tak já tedy poděkuji dětem, že tě tady navzdory odmítnutí před čtyřmi lety mám. Ale ty máš, řekla bych, kompetenci glosovat svět kolem sebe, a především situaci v Americe, a u nás, protože jsi odešel do Ameriky jako kluk, jako nicka, pracoval jsi tam jako gastarbeiter, jako klasický emigrant, vypracoval ses tam, tam ses stal milionářem, a pak ses vrátil domů – tady se změnily poměry – už jako úspěšný muž. Do Ameriky ses vracel už jako milionář, a mezi tím sis ještě pořídil bydlení v Portugalsku, takže si můžeš vybrat, kde žít. Proč žiješ tedy teď v Česku?

Petr Kratochvíl: Děti tady chodí do školy. Zaprvé. Chci, aby vystudovaly tady, a ne v současné době v Americe, aby chodily do školy v Americe, kde se dějí absolutní tragédie. Nedá se to srovnat s Českem, tady je pořád ještě dobře.

Martina: V čem všem se to nedá srovnat?

Petr Kratochvíl: Například ve školství: Abych pouštěl děti do školy, do kterékoliv školy, a učili je tam transvestiti, a moje holčičky měly společné záchody s chlapečky, a vysvětlovat školským odborům, že nechci, aby mluvily o tom, jestli se dnes cítí jako chlapeček nebo holčička, a měly možnost v podstatě je odoperovat i proti mému názoru, nebo mému přesvědčení – to mi přijde strašně zrůdné. A v Portugalsku je také hodně dobře, protože tam jsou strašně příjemní, hodní, chudší lidi. Ti chudší lidé jsou vždycky nějak nejlepší, a lepší.

Martina: Ty, milionář, chválíš chudé, že jsou vždycky lepší?

Petr Kratochvíl: To je strašně nepodstatná věc, jestli má někdo milion, nebo plný olivovník oliv – v tom téměř není žádný rozdíl, to nedělá člověka šťastnějšího.

Martina: Nezmínila bych to, kdybys to nezmínil ty. Pojďme se podívat na jednu větu, kterou jsi před chvílí řekl: „Všechno se mi vrací“. Ty jsi skutečně odcházel z tehdejšího Československa v roce 1980, a pak jsi odcházel v roce 2012, a pak ještě znovu. Skutečně se ti to vrací? Měly tyto emigrace – pak už ne, pak už to byly jenom odchody – přesto něco společného?

Petr Kratochvíl: Ne. Nemá to vůbec nic společného, protože když člověk teď odjíždí kamkoliv, ať do Portugalska, nebo kamkoliv, tak se vrací.

Martina: Může se vrátit.

Petr Kratochvíl: Může se vrátit, což je největší devíza, která před tím nebyla, protože jsem byl odsouzen na dva roky nepodmíněně za nedovolené opuštění republiky. Ten stav se nedá popsat, to je nevyléčitelná nemoc – hrozná touha po domově. A kór, když je někdo patriot, jako jsem já, tak je to opravdu nemoc, těžká nemoc.

Martina: Ty jsi ji přesto musel přestát.

Petr Kratochvíl: Musel jsem to přestát, protože jsem zvolil tuto cestu, protože jsem tady nemohl svobodně dýchat. A nechtěl jsem se ponižovat, takže jsem zvolil tu cestu. Neřekl bych tomu „emigrace“ – zkrátka budu žít tam, kde se ke mně chovají dobře, i když budu mýt záchody, tak je to lepší než být v divadle, slavném divadle, kde cenzurují, nebo cenzurovali i Shakespeara. V takových podmínkách se prostě žít nedá.

Na univerzitách a mezi studenty je velmi výbušná atmosféra. A není to marxismus, ale dneska spíš fašismus.

Martina: Ty jsi v Americe zažil, jaké je začínat skutečně od nuly. A zažil jsi také velké rozčarování, protože my jsme si všichni v té době, v osmdesátkách, Ameriku nesmírně idealizovali, a měli jsme pocit, že to je země zaslíbená. Řekni mi, co jsi našel ty? Našel jsi rozčarování, nebo zemi zaslíbenou?

Petr Kratochvíl: Je to tak, že když člověk vylétne z klece poprvé ven, a dostane se do svobodné země, jako je Amerika, tak tomu vůbec nerozumí, a je rozčarován, zklamán, podveden, nerozumí té kultuře, nerozumí, co se to kolem něho děje.

Já jsem poprvé viděl umírat lidi na ulici, žít v krabicích – neuvěřitelný šok, kulturní šok – že jsem si začal říkat, že ti komunisté měli snad pravdu, že je to pozlátko kapitalismu. To mě napadaly jejich bolševické věty, než si člověk začne klást otázky, a začne si na ně odpovídat. Protože když bezdomovci dávám, nebo jsem dával, svačinu, tak jsem si říkal: „No jo, ale on se tady narodil, já ne. Já práci mám, on ne. On umí anglicky, já neumím anglicky.“ A pak mi došlo, že oni si velice často tuto cestu bezdomovectví zvolí, protože nemají žádné starosti a žádnou zodpovědnost, a většinou to propojí s alkoholem, nebo s drogami. Je tam takových lidí, kteří jsou třeba nemocní, a nemají peníze na nemocnici. To je blbost. Tam je public hospital, kde ho ošetří úplně stejně, jako tady u nás v Motole. To je taková podobná nemocnice, public hospital, akorát že nesmíte zajít do soukromé nemocnice. Tím se vracím k tomu, že to je jejich volba, že člověk je tam tak strašně svobodný, že ho nechají, když chce na ulici umřít.

Martina: Že i toto je druh svobody?

Petr Kratochvíl: I toto je druh svobody.

Martina: U nás by tě tehdy sebrali za potulku, a nemohl sis dovolit v klidu umírat na ulici, kdybys chtěl. Řekni mi, co byla tvá nejdůležitější zkušenost? Já vím, že posluchači určitě tuší, že se zvolna dostáváme k tomu, jaká byla Amerika tehdy, a jaká je teď, ale mě pořád ještě zajímá to, jak osmnáctiletý Petr Kratochvíl tehdy viděl Ameriku, když si začal klást ty otázky a začal na ně hledat poctivě odpovědi?

Petr Kratochvíl: Viděl jsem Ameriku – člověk si zvyká tak rok na to, co se kolem něho vlastně děje, co to je. A zjistil jsem, že je to úžasná záležitost. Amerika je úžasná. Úžasná. Byla úplně úžasná. A zase, doufám, bude. Se svobodou se člověk musí popasovat, protože to je především obrovská zodpovědnost, dennodenní zodpovědnost sama za sebe, za rozhodnutí, nedá se nic na nikoho svést. A radost, že člověk může dělat opravdu to, co chce, je strašně naplňující, a svobodomyslný člověk prostě nechce žít jinde – neuměl bych asi žít v Rakousku, nebo v Německu. Ale Amerika byla pro mě absolutně – když jsem zjistil, o co jde, řekněme po roce, po dvou letech – absolutně zemí zaslíbenou.

Martina: Ale jestli jsem to správně pochopila, tak ses také na začátku potýkal s tím, že jsi zjistil, že svoboda je nesmírně pracná a že svoboda jako taková vlastně člověku může způsobit jakousi fóbii z volného prostoru, ve kterém se ztratí.

Petr Kratochvíl: To je to, co teď mají asi lidi tady. Já jsem zjistil – udělám si oslí můstek – že tady chce strašně málo lidí mít svobodu. To je pro mě největší poznání. Oni říkají, že chtějí svobodu, ale v podstatě nevědí, co to je. Oni nechtějí vzít zodpovědnost, chtějí být na někom závislí – především umělci – a takové svobody si potom ani nemohou vážit, protože to nemají na koho svést, když se jim nedaří, protože to je jejich problém, jejich rozhodnutí.

Martina: A proč si tedy myslíš, že je Amerika dnes jiná než Amerika, kterou jsi nám před malou chvílí popsal? A vzhledem k tomu, že tam žili, a žijí lidé, kteří neměli totalitní zkušenost, kteří byli na této absolutní svobodě, na prvním dodatku, vychováni – tak co se stalo se současnou Amerikou?

Petr Kratochvíl: Řeknu ti to takhle: Já jsem plebejec. Nemám žádné vzdělání. Nemám žádné tituly. Řeknu to z mého čistě laického hlediska, jak pozoruji život: Stala se podle mě ta věc, že Čína za posledních třicet let zkorumpovala totálně všechny instituce, univerzity, školy, vnímání svobody, nesvobody. Zkorumpovala jak demokraty, tak republikány. Donald Trump tomu říká: „Swamp. Musíme vypustit swamp.“ (swamp – bažinu, močál) Protože je všude. A je také samozřejmě i v Evropě. Sedmdesát let nebyla válka, takže svět je nesmírně zkažený, a v Americe začala obrovská invaze lidí, kteří do Ameriky přicházejí nelegálně, především nelegálně, a vytvářejí páté kolony. A spolu s univerzitami a studenty je to výbušná, neuvěřitelně výbušná atmosféra. Myslel jsem, že to je marxismus, ale myslím, že to je dneska spíš fašismus než cokoliv jiného.

Skupina BRICS je totalita. A západní kultura Klause Schwaba je totalita. Nejhorší věci se odehrávají v Kanadě, kde v parlamentu tleskali nacistovi. Trudeau je fašista se vším všudy.

Martina: Ale promiň, jen ty jsi řekl, že si myslíš, že Čína zkorumpovala Ameriku. Skutečně vidíš na začátku tohoto sešupu Čínu? Vždyť mnozí hovoří o tom, že v 50. letech už bylo možné v Americe na univerzitách vidět marxistické buňky, a tak dále, a kdeže v tu dobu byla Čína? A kdeže měla nějaký vliv na Ameriku?

Petr Kratochvíl: Ano, od 60. let byly levicové tendence – opomenu dobu mccarthismu, a Čína tohle vycítila. Čína se strašně rychle učí. Vzorem Si Ťin-pchina je Mao Ce-tung. Čína dokonale zkorumpovala Ameriku tím, co Američané mají nejradši, a to jsou peníze – another day, another dollar – čas jsou peníze. Jeden čínský filozof říká: „Největší umění války je vyhrát válku bez války.“ – a jim se to neskutečně daří. Já si myslím, že tohle je prvopočátek toho, že Čína chce být světovým lídrem, zničit hegemona Ameriku a celý západní svět. A když se to propojí se Švýcarskem, fórem finančním, s Klausem Schwabem, a spol., tak z toho vznikají v podstatě dvě totality, které mezi sebou začínají mít konflikt – a vracím se k Orwellovi – protože vznikají dvě až tři totality, které mezi sebou povedou nějaký boj, začnou mezi sebou bojovat.

Martina: A promiň, ještě definuj totality, které to jsou? Čína…

Petr Kratochvíl: Skupina BRICS je jedna totalita, která vzniká. A naše západní kultura od švýcarského finančního fóra (WEF – Světové ekonomické fórum), od Klause Schwaba, je totalita. Takový Trudeau v Kanadě, to je fašista se vším všudy. Nejhorší věci se dneska odehrávají v Kanadě. Absurdně tleskali tomu nacistovi v parlamentu – Zelenskyj tam byl na návštěvě – a zjistilo se, že esesáků tam bylo asi šest set.

Martina: Kde?

Petr Kratochvíl: V Kanadě. Nestěhovali se jen do Jižní Ameriky, ale také do Kanady. A nebyl to první nacista, který byl oceněn. To jsou všechno v podstatě studenti Klause Schwaba. Z jeho hnízda vypouští – a sám se tím chlubí – že infiltruje vlády lidmi, kteří jsou vychovaní švýcarským finančním fórem.

Přichází horší totalita než komunistická. Noví Mengeleové a Goebbelsové, ať je to Zuckerberg, Fauci, chtějí pomocí technologií, migrace, a války na Ukrajině zotročit lidstvo a snížit populaci

Martina: Já vím, a mluví se o tom, že o tom můžeme najít nejrůznější přednášky a články, zmínky. Ale je to tak opravdu? Protože se vždycky bojím takového toho: „No jasně, to přece ví každý.“ Řekni mi, ty se tomu věnuješ, tyto věci studuješ, tak jsi si ty sám jist, že to tak je, protože jsi četl, mluvil, našel něco, kdy řekneš: „Toto je pramen, kterému věřím.“ Tak to je?

Petr Kratochvíl: Ano, vždycky k tomu musím dát odkaz. Neříkám to já, říká to spousta velice chytrých lidí, které pozoruji, které studuji, kterým absolutně důvěřuji. A jestli můžu dát nějaké odkazy, protože to je asi důležité, tak bych řekl třeba – Benjamin Carson – to je chirurg, černoch – tak toho poslouchat, Marc Levin – toho poslouchat, a Tuckera Carlsona, Hillsborough College, výborná černoška Owens, úžasný David Hanson, Roman Balmakov – úžasný člověk. Tohle jsou všechno zdroje, ze kterých čerpám a ze kterých si dělám závěry. Je hrozně důležité poslouchat jiné zprávy než Čtyřiadvacítku, nebo CNN, ať to je australská SkyNews, Newsmax…

Martina: Taky posloucháš i Al-Džazíru?

Petr Kratochvíl: Al-Džazíru, samozřejmě, abych měl srovnání, abych si to mohl dávat celé dohromady. Ano, jsem přesvědčen, že takhle to je, že takhle to funguje. Není to žádná konspirační teorie, protože všechno se odehrává, ta hrůza, se odehrává teď, tady. Je to největší zločin v moderní historii lidstva.

Martina: Petře, čeho konkrétně se tento zločin týká?

Petr Kratochvíl: Přichází totalita. Taková totalita, že ta naše totalita, co jsme si ji prožili, je procházka růžovým sadem. Za pomoci technologií vzniká totalita, která má lidstvo opravdu zotročit. Veřejně mluví o depopulaci, že na tom světě je moc lidí, že by jich mělo být méně. Kdo by mohl rodit, kdo by nemohl rodit. Už se tady dají vystupovat noví Mengeleové, noví Goebbelsové, ať je to Zuckerberg, ať je to Fauci. Ten zločin se odehrává teď. Jeden z kroků toho zločinu je třeba uměle vytvořená migrace. Ať je to migrace, válka na Ukrajině, tak teď migrace z Afriky. Oni vědí, že tím oslabí Západ. A myslím si, že jde o to oslabit Západ. Nový světový řád, nová vláda, může vzniknout jedině tehdy, když nebude existovat Amerika jako hegemon.

Martina: Já bych chápala toto nastavení, třeba ze strany Číny, odstranit Ameriku jako světového hegemona. Ale ty sám jsi mluvil o migraci z Afriky, což oslabuje celkově Západ i Evropu. Proč by tedy na tom měl mít zájem třeba Klaus Schwab?

Petr Kratochvíl: Myslím, že když má vzniknout něco nového, to staré se musí zbořit. A začít stavět něco nového, ať jde o ekonomiku – o tu asi jde především – tak tento nový světový řád je vlastně nová víra. I Vatikán se mění, i toho se to velice týká. Myslím, že papež František nemá dneska už daleko od papeže Pia XII., který kolaboroval s nacismem. Progresivismus, jak tomu říkají, je velice blízko nacismu.

Hodně politiků si myslí, že oni budou součástí nového světového řádu, ale nakonec to smete všechny. V lepším případě to skončí třetí světovou válkou, v horším případě totalitou.

Martina: To znamená, že si myslíš, že podstatou je revoluce, nikoliv evoluce? Rozbít, a na zelené louce znovu…

Petr Kratochvíl: A nový světový řád. Hodně politiků si myslí, že budou toho součástí, ale nakonec to podle mě smete úplně všechny. V lepším případě to skončí třetí světovou válkou, a v horším případě to skončí totalitou.

Martina: To znamená, že v tomto případě vnímáš, že velký otřes by mohl být ještě ozdravný, zatímco plíživá totalita, kterou nakonec mnozí přivítají, může svět zmrzačit nevratným způsobem?

Petr Kratochvíl: A na hrozně moc dlouho. Možná skončíme jako Planeta opic.

Martina: Takže podle tebe mají pravdu ti, kdo říkají, že o nic menšího, než o duši se nehraje?

Petr Kratochvíl: Ano. Takhle bych to taky nazval. Bill Gates o tom mluví velice otevřeně – toho by si lidé měli poslechnout. Od Klause Schwaba by si lidé měli přečíst Great Reset – je to strašně podobné Mein Kampfu. Těchto zdrojů je strašně moc. Takže já jako nevzdělaný člověk tohle vnímám tak, jak to říkám, tak, jak o tom mluvím, a myslím si, že mám pravdu. Byl bych hrozně rád, kdyby mě někdo přesvědčil, že pravdu nemám, a kdyby mě argumentačně přesvědčil, že jsem úplně vedle. To by pro mě asi bylo největší štěstí.

Je však nejen bojovník, ale také hledač. Což z něj dělá výjimečného novináře. Neboť novinář by měl být dobrý pozorovatel. Avšak pozorování bez hledání odpovědí na to, co sleduji, bez pídění se po správném pojmenování dějů, činů a jejich aktérů by bylo nic. Jak se říká hezky česky, bylo by to jen mlácení prázdné slámy. Proto je hledač Ivan Hoffman tak skvělý komentátor. Dokáže pozorovat, pojmenovávat, hledat. Pojmenovávat společenské jevy. Hledat pro ně správná jména. Hledat bez nárokování si uznání nějaké své neomylnosti. Hledat s vědomím, že přibližovat se k pravdě je možné pouze a jen odhalováním vlastních omylů. A dobrou vůlí si je přiznat. Tuto hledačskou sebekontrolu, vůli, či ochotu přiznat omyl Ivan má – vlastnost dnes už téměř nevídaná. Vlastnost, jíž nesmí postrádat nikdo, kdo se chce popravdě nazývat demokratem a svobodným člověkem.

K odhalování svých vlastních omylů je vždy nezbytný dialog. Zejména vnitřní, ale také vnější. Pouze totalita se spokojí jen s odhalováním omylů „těch druhých“. Protože totalita je vždy vedena bezbřehým sobectvím, pýchou a pohrdáním všemi, kdo nekonvenují totalitně smýšlejícímu člověku, jeho názorům, ideologii, mocichtivosti či jiným choutkám.

Právě to jsou – bohužel – nejmarkantnější převažující vlastnosti soudobé „politické“ společnosti. Projevují se na všech úrovních lidských kontaktů, nejjasněji ovšem na té nejvyšší, nejviditelnější. Jakoby politikům a jejich věrným aktivistům dal někdo povel k násilné invazi do soukromí lidí, do jejich výsostně svobodné sféry. Běžnou praxí tak je bezohledné zasahování do rozhodování lidí o vlastním životě, prudké, až rakovinové bujení všemožných zákazů, rozkazů, regulací, povinností. Byrokratizace všemožných oblastí lidské činnosti. Útoky i na tu nejvnitřnější lidskou intimitu. Degradace lidí na pouhé služebníky sobeckých zájmů politiků, oligarchů, vyšinutých aktivistů, demagogů a propagandistů. Pohrdání lidskou důstojností, individualitou, originalitou. Zášť vůči lidem, kteří nechtějí být jen manipulovanými loutkami, tahanými po společenském jevišti v zájmu kohokoli jiného, ale chtějí žít vlastní život svobodně podle svých hodnot a myšlenek – na což mají mimochodem to nejvyšší lidské právo.

To vše bývá navíc prodchnuto nechutnou klamavou hrou na hájení vyšších zájmů, nebo zájmů menšin, či většiny, lidstva, lidských práv nebo zbožštělé Evropské unie. Slova, zejména pro politiky a politické aktivisty, ztratila svůj smysl. Jakýkoli tvor, jen přičichnuvší k politice, vypouští veřejně cokoli, kdykoli, kamkoli. Hlavní je obelhat, zasáhnout nepřítele, zranit, ponížit, zakázat nebo rovnou zavřít. A to vše vydávat za jedinou pravdu nejpravdivější. Pak se všichni diví, na jakém nechutném vztahovém smetišti žijeme. Ale hlavně se nezastavovat, nezpytovat. Ne. Útokem vpřed, hurá, ničit, ovládat, zneužívat.

Málokdo dokáže tyto proměny politické společnosti vyobrazit slovy tak působivě a přesně, jako Ivan Hoffman. A statečně, což prokázal už svou odvahou postavit se otevřeně komunistické totalitě. Tak, jako se staví dodnes odvážně všemu a všem, kde vnímá nějaké znaky totalitního myšlení. Právě to je v této pohnuté době zatraceně potřebné. Ivane, drž se.

Martina: Ještě doplním, že jsi nejenom moderátor, novinář, ale také se angažuješ v kultuře. Jsi manažerem mnohých umělců, děláš na zajímavých kulturních projektech, ať už hudebních, nebo na výstavách, podílíš se na pořadech cyklu 13. komnata v České televizi. A na Streamu máš úspěšný pořad, talk show Face to Face. To všechno jsi ty, a mnohem více – k tomu ještě určitě dospějeme. René, já jsem na začátku zmiňovala, že povolání novinář se netěší příliš velké reputaci. Jak to vnímáš ty?

René Kekely: Mě před časem zaujal jeden průzkum, kdy novináři skončili až kdesi za toaletářkami, takzvanými hajzlbábami. To mi přišlo zajímavé. Je pravda, že když jsi v nějakém městě, a takzvaně se ti chce, tak nehledáš redakci, ale hledáš veřejnou toaletu. Na druhou stranu, když to vezmeme…

Martina: Někdy se ti totiž chce poté, co jdeš z redakce.

René Kekely: Nebo si něco přečteš. Tak to je jasné. Ale jenom chci říct, že novinařina, nevím, jak jinde, ale v Čechách nám trošičku upadla, protože my, Česká republika, jsme vůbec specifikum ve všem. V kultuře, v médiích – máme to tady prostě jinak. A je pravdou, že na jedné straně jsou skvělí novináři, kteří se věnují novinařině, publicistice a žurnalistice jako takové na plný plyn, a nechávají své emoce kdesi za dveřmi, když pracuješ z domova, nebo z redakcí. Ale je pořád více těch, kteří ti říkají, co přesně si máš myslet, a jakým způsobem máš vnímat, co oni napsali, nebo odvysílali. To mi trochu vadí, protože když jsem před pětadvaceti lety začínal, tak úzus byl takový, že to můžu napsat tak či onak, ale vždycky si posluchač, divák, či čtenář, má vzít to, co on chce, a ne abych já mu to vštěpoval. A to je tady často k vidění, slyšení a ke čtení.

A hlavně mě fascinují někteří novináři, nebo spíš novinářky, které se stylizují do pozic celebrit. Když máš Karlovarský festival, tak vyjdou na červený koberec dámy, a kdo je dobře nezná, tak neví, jestli dáma, která tam je v nejluxusnějších šatech od nejprestižnější návrhářky, je zrovna hvězda Hollywoodu, nebo je to novinářka z bulvárního časopisu. A to mi trošičku přijde jako úlet, protože pořád by ten mantinel měl být.

Martina: Na druhou stranu dřív byli skutečnými celebritami, protože za sebou měly obrovský kus práce.

René Kekely: Když to tak bude, bude to fajn.

Před dvaceti lety musel novinář udělat kus práce, aby něco zjistil, a předal to. Dneska stačí, když si hlídá sociální sítě. A je to i o tom, kdo se na internet podívá o vteřinu dřív.

Martina: Ano. Tady vlastně tuto pozici vytvořila anglosaská žurnalistika, kde novináři, když se podíváme v čase zpět, skutečně místy bývali tím, čemu dnes říkáme „investigativní“. Byli prakticky detektivové, vyšetřovatelé, a teprve pak raportovali – dnes to je všechno trošičku instantnější. Ale řekni mi: Můžeme posuzovat žurnalistiku v 90. letech, řekněme? Myslíš si, že od té doby urazila nějaký kus cesty? A kam?

René Kekely: Ty jsi říkala hezkou věc, nebo řekla hezkou věc, že byli jakýmisi detektivy. Dneska je to zbytečné, protože máme sociální sítě, a jak celebrity, známé osobnosti, tak ale i oficiální zdroje – policie, hasiči, záchranka – všechno dávají na sociální sítě, čili novinář dnes už nemusí nic zjišťovat. Dnes už v podstatě nemusí tajně odposlouchávat jakési vysílačky, které pořád fungují, ale stačí, když si pustíte Twitter, Instagram, nebo Facebook, a tam to vlastně všechno najde. Jsou tam často i fotky, takže dnes má novinář neskutečně jednoduchou práci – všichni máme mobily, internet, počítač, můžeme odkudkoliv cokoliv sdílet a napsat, takže to vlastně mnozí jenom překlápí a upravují.

Když já jsem začínal, tak to tak ještě nebylo. Samozřejmě už byl internet, ale různé věci jsme si museli zjišťovat, museli jsme na daná místa jezdit, chodit, fotit, vysedět si soudy, zastupitelstva, a tak dále – které jsem nenáviděl. Tehdy ještě nefungovali tiskoví mluvčí tak, jak fungují dnes, kdy jsou trochu interaktivní. Takže samozřejmě posun je tam veliký, protože máme vývoj, a tomu neunikneš. Takže zatímco před dvaceti lety novinář musel opravdu udělat kus práce pro to, aby něco zjistil a aby to předal, tak dneska stačí, když si hlídáte sociální sítě. Ale zároveň je to i o tom, kdo se o vteřinu dřív podívá na sociální síť.

Mnoho lidí neví, co se děje v jejich blízkosti, a co se jich přímo dotýká, ale vědí, že někde v daleké zemi spadlo letadlo

Martina: To máš pravdu, v tom je to možná těžší. Ale když mluvíš o sociálních sítích, tak takovým způsobem se dá dělat jen určitý druh žurnalistiky. Když chceš vědět, co se děje ve světě, když chceš zjistit, proč opravdu platíš drahé energie, když chceš zjistit, proč pořád nestavíme další bloky atomové elektrárny, a když chceš zjistit, jak je možné, že nám třeba Evropská unie diktuje, jaké a kolik bloků postavíme, když chceš opravdu zjistit, co se děje na Ukrajině, tak najdeš to v našich novinách? Nebo to najdeš na sociálních sítích? Jsi si jistý, že v tu chvíli jsi opravdu informovaný?

René Kekely: Ne. A fascinuje mě – nemusíme mluvit jen o velkém světě – jsem často překvapen, že víme, co se děje deset tisíc kilometrů od nás, a nevíme, co se děje v Rakousku, na Slovensku. To mě fascinuje. A fascinuje mě – protože se docela věnuji i rakouskému a německému tisku, protože pracuji pro jedno rádio, kde informace přenáším dále – že u věcí, které se staly před dvěma dny, když se podíváš na servery, stačí se tam opravdu podívat na sociální síť daného média, tak to zjistíš hned. A u nás je to lehká, čtená zpráva třeba za tři dny. A máš pravdu, že když se opravdu chceš dozvědět, co se v daném místě děje, a není to u nás, tak se to buď nedozvíš, nebo se to dozvíš zprostředkovaně, nebo se to dozvíš za x, y dní.

Já chápu, že jsou tady důležité, a velmi citlivé věci z Blízkého a Dálného východu, ale myslím, že jsme zapomněli také na to, že jsme v Evropě a že je dobré, abychom věděli, kdo je prezidentem našich okolních států, kdo je premiérem, jaká je tam současná politika, jaká je tam současná kultura, co se tam vlastně děje. Prostě to řada lidí neví. Ale ví, kolik bomb vybuchlo x tisíc kilometrů od nás, což nás ani nepřekvapuje, protože v zemích, kde se tohle bohužel stalo dennodenním chlebem, je to jak na běžícím pásu. Ale předpokládám, že je důležitější, abychom věděli, co se děje kolem nás.

Martina: To znamená lokální žurnalistika?

René Kekely: To nás ovlivňuje trochu víc a přímo než to, co se děje v Afghánistánu, nebo někde v Kurdistánu. Nemyslím, že to může tak ovlivnit náš život jako to, když víme, že například v Německu mají obří bouři, která se sune sem, takže asi předpokládáme, že se budeme chránit, nebo budeme dělat všechno pro to, abychom věděli, jestli se máme ukrýt, schovat slunečníky, když víme, že sem jde něco takového. To nás ovlivňuje daleko víc, než že někde x, y tisíc kilometrů od nás spadlo letadlo. Což je tragédie, ale námi to nijakým způsobem nepohne, a Čechy už vůbec ne.

Martina: Já vím, co ty tím myslíš, ale přesto se musím zeptat: Ať už jsou to věci zblízka, nebo z velké dálky, ať už jsou to věci, které se nás dotýkají, nebo které jsou, řekněme, jenom jakousi senzací, nebo dramatem, tak když si přečteš naše noviny, věříš tomu?

René Kekely: Jak kdy, jak čemu.

Martina: Tak kdy, a čemu?

René Kekely: Já jsem třeba člověk, o kterém se říká, že má sedmý smysl – šestým smyslem je naše vlastní svědomí, jak jsem se kdysi dozvěděl – takže umím trochu číst mezi řádky. A protože se v tom prostředí pohybuji, tak vím. Je mi líto lidí, kteří bezmezně věří tomu, co si přečtou, a není to jen bulvár. Vždycky mě fascinuje, když někdo řekne: „Musíte číst, nebo sledovat seriózní médium.“ Co je to dnes seriózní médium?

Martina: Jak sis odpověděl?

René Kekely: Co je to seriózní médium? Vždycky je to o lidech, vždycky je to o informaci. A někdy paradoxně v bulváru, v denním bulváru, nemyslím v různých plátcích, najdete serióznější a ucelenější informaci, než v médiu, ve kterém byste ji čekali, obzvlášť právě v době, kdy máme takovou technologii, o které se novinářům před deseti, patnácti, dvaceti lety nezdálo a nesnilo. Dnes jde všechno velmi rychle, a můžete si všechno velmi rychle ověřit.

Martina: A proč se tedy mluví o úpadku žurnalistiky?

René Kekely: Protože žurnalisté dneska už nejsou, a za novináře se dnes považuje kde kdo. Víš, v zemích kolem nás, třeba vyspělejších – Rakousko, Německo, Švýcarsko, a tak dále – i bulvár dělají ti nejlepší z nejlepších, protože mají vzdělání, a za B mají neskutečný přehled, umí si dát věci do souvislostí a mají kontakty. A je vtipné, když se dneska podíváš na některé společenské akce, tak řada mladých novinářů, nebo novinářek, vůbec neví, kdo přišel do sálu, nebo na premiéru. A jde třeba o lidi, kteří opravdu něco dokázali. A pak se najednou foťáci seběhnou na nějakou mladou krásnou dívku, všichni ji fotí, a zeptají se tě: „Hele, kdo to je? My ji radši fotíme, protože co kdyby to byla nějaká celebrita?“ Tak to ti přijde jako mezi nebem a zemí. Takže na to, jak jsme malinká země, vždycky s radostí říkám, že jsme stejně velká země, jako je celá Paříž – máme také deset a půl miliónů obyvatel, a také to z jednoho konce na druhý přejedeš za tři hodiny. Ale rozdíl je v tom, jak to vnímáme. Já jsem kdysi zažil jednu zajímavou věc…

Novinář by neměl lidem říkat: Takhle to je. A vy to takhle musíte brát. Musí nechat volbu na člověku, který to čte, sleduje, poslouchá, aby si udělal vlastní názor.

Martina: Tys nikdy nejel z jednoho konce na druhý? Já jsem tuhle z Ostravy jela 8 hodin.

René Kekely: Věř mi, že ano, ale když to tak vezmeš v průměru, když bys měla volnou cestu. Ale my jsme kdysi, to je deset let, dělali s Luckou Bílou první veliké turné, které do té doby nebylo, a jeli jsme do Bratislavy na otočku. V pátek v půl čtvrté jsme měli tiskovku v centru Bratislavy, a říkali jsme si: „To bude průser. Nikdo nepřijde, v půl čtvrté odpoledne v pátek…“ A ještě to bylo na jaře, nebo kdy. Já tě upozorňuji, že tehdy – nevím, kolik je dnes na Slovensku – ale tehdy tam bylo asi 12 hlavních, stěžejních médií, společenských i bulvárních, a přišli všichni. Během hodiny a půl tiskovky nabrali všechny rozhovory, informace – chovali se úžasně, famózně. A než jsme za tři hodiny odjížděli, tak už začaly vycházet první články, a celý den vycházely články na online. V pondělí vyšly tištěné, a tak dále všechny reportáže. Zkus tady udělat v pátek v půl čtvrté odpoledne tiskovku?

Martina: Už by to nešlo? Nepřijdou?

René Kekely: Asi přijdou, ale…

Martina: Nepřijdou ani na Lucii Bílou? Umím si představit, že na Lucii Bílou by přišli. Ale kdybys jim tady řekl, že se povedl nějaký zlomový objev, co se týká třeba vesmíru, nebo částic, a podobně, tak si umím představit, že by tam bylo tu a tam volné místo.

René Kekely: Ano, a občas i takzvané holubí letky. Kdo neví, co je to holubí letka, tak to jsou takzvaní novináři, kteří se jdou jenom najíst, a berou si dárečky. Ale mě trošičku od některých novinářů mrzí, že když se zeptáš: „Tak jak bylo na akci?“ Tak řeknou: „Byl tam super raut, super jídlo, dostali jsme dárečky.“ A já říkám: „A dál? Víš, já mám trošičku pocit, že někteří, a nejsou to jenom z holubí letky, ale už i někteří novináři, chodí na akce ne proto, že je to zajímavé méně či více, ale proto, že se tam nají, napijí, a dostanou dáreček. Pardon.

Martina: Pak je možná nabíledni, proč se novináři v tom respektu ze strany občanů propadají níž a níž. Ale možná je zakopaný pes ještě trošku někde jinde. A já teď položím možná návodnou otázku, ale vycházím z toho, o čem jsme si spolu povídali: Řekni mi, kdy se novinářská obec kontaminovala aktivismem? Protože byl svého času novinář placený za to, že se ptá, a hledá odpovědi na otázky, a dnes už je spíš jako misionář, už jenom jde a rozsévá pravdu. Kde se to podle tebe takto proměnilo?

René Kekely: Myslím, že v posledních pěti, deseti letech, a možná s větším rozmachem sociálních sítí a různých streamů, a streamovacích složek. Pak i tím, že obrovsky narostly youtubové kanály – dneska má každý nějaký YouTube kanál, každý dělá nějaký podcast. Ale je spousta skvělých novinářů, spousta bezvadných lidí, kteří dělají, a udělali kus práce. Jenom odbočím – mnozí nadávají třeba na Blesk, ale na druhou stranu Blesk jako bulvár byl jeden z mála, nebo jedno z mála médií, které se zajímalo o takzvané „šmejdy“ a o týrání zvířat, což tady do té doby nikdo ve velkém nedělal, ač mohl. Ač to mohla dělat veřejnoprávní televize, všechny televize, tak tuto velkou práci udělala tato redakce, kdy na základě jejich zjištění, a tak dále, se i změnily a zpřísnily některé zákony. Což je super. Ale když se ptáš na ty misionáře, kazatele pravdy, tak znovu říkám: Novinář přece může mít svůj pohled na věc, to je v pořádku.

Martina: Tak je to tedy komentář, nikoliv zpráva.

René Kekely: Ano, pokud je to nějaký komentář. Ale přeci by neměl tomu divákovi, čtenářovi, posluchačovi říkat: „Ano, tohle jsem zjistil, a takhle to je. A vy to takhle musíte brát.“ Ať je to politika, ať je to klasická publicistika, ať je to společnost. Prostě udělám to svým pohledem, snažím se to udělat nezávisle, neutrálně, což ne vždycky lze. Ano, i takové situace jsou, ale musím vždycky nechat volbu člověku, který to čte, sleduje, poslouchá, aby si udělal vlastní názor. Naopak mě mrzí, když pak zcela jasné věci zůstávají bez odpovědi, nebo zůstávají bez názoru další strany.

Já jsem teď viděl v jedné soukromé televizi reportáž o nějakém problému, kdy se zeptali tiskového mluvčího, a tento mluvčí řekl jednu větu, úplně nesmyslnou, která na daný problém neodpovídala. Už nevím přesně do hloubky, o co vlastně šlo, ale jenom mě zarazilo, že se ten novinář, ten redaktor nezeptal, nedoptal. Neřekl: „A proč to takhle je?“ Ne, reportáž skončila, čili, vezměte si to, co chcete. Ale není tam konfrontace. Není…

Martina: Ano. Ty jsi řekl: Volba by měla být na čtenáři, posluchači, divákovi, ale to by musel slyšet ještě jiné varianty dané skutečnosti.

René Kekely: Jasně.

Novináři se naučili obhajovat Fialovu vládu v tom, že se musí šetřit na důchodcích a invalidech. Ale nezeptají se, proč politici nezačnou šetřit u sebe, na svých platech, reprefondech, výhodách.

Martina: Jak vnímáš to, že zejména třeba v mainstreamových médiích už je to jak přes kopírák? A je to jeden pohled, jeden úzký pohled, jedno sdělení, a všechno ostatní je konspirace, nebo to šíří pomýlení lidé? Ano, známe všechny ty….

René Kekely: Ano, proruští šváby, a tak dále. Ale mě třeba fascinuje jedna věc: Tak, jako se novináři naučili některé terminusy technikusy od policajtů, které používají v rámci sdělení, když se něco stalo, tak se stejně naučili, že tady teď máme úžasný daňový balíček, který připravila Fialova vláda. Což je fajn, šetřit se musí. Ale všimla sis toho, že jakmile jde o takzvaně šetření peněz, tak je to rozpočtově zodpovědné, ale v momentě, kdy někdo žádá, aby si politici sami sobě něco strhli, aby začali u sebe, tak je to populismus. To je ale to, co už začali přebírat i novináři. Mrzí mě, že se dneska mnoho novinářů nezastane společnosti, a neptá se premiéra, prezidenta, a dalších, a neřekne: Fajn, je potřeba šetřit. Je potřeba řešit důchodovou reformu, kterou tady třicet let nikdo neřešil.

Martina: Teď ji řešíme tak, že jsme vzali důchodce…

René Kekely: Ano, a invalidní důchodce, na to se velmi zapomíná…

Martina: Ano, a invalidní důchodce jsme vzali pěkně u úst.

René Kekely: A to jsme vzali. Ale nikdo se neptá: „Fajn. Super. Důchodci na tom nejsou zas tak špatně, když si vezmu covidovou dobu, kdy všechno skončilo, lidé nemohli pracovat, a v podstatě důchodci měli pořád svou jistotu. To je v pořádku, to beru.“ A mnozí na to nadávali: „Co si stěžujete, když vy máte své jisté.“ Ale tito lidé si také odpracovali svou dobu. Ale mě mrzí, že se žádný novinář napřímo konfrontačně nezeptal: „Kdy vy začnete, pane premiére, šetřit? Kdy začnete vy, paní místopředsedkyně Sněmovny…?“

Martina: Kdy třeba snížíte reprefondy, abyste nečerpali třeba dvacet miliónů na občerstvení?

René Kekely: Ano. Já třeba, když budu zaměstnanec jakékoliv firmy, nebo společnosti, tak mám nějaký plat, možná nějaké příspěvky, a možná nějaké bonusy, nějakou Multisportku, a nevím co všechno. Možná nějaký příspěvek na životní pojištění, a tu a tam nějakou slevu na večeři, což zaměstnavatel dává, nebo dát nemusí. Když budu marodit, tak jsem doma. Když marodím dva měsíce v kuse, tak jsem doma v podstatě napůl zdarma, nebo zadarmo. Proč politik, který je mým zaměstnancem, protože já platím daně, takže je mým zaměstnancem, když marodí, má stejný plat, jako když nemarodí, i když do Sněmovny v podstatě chodit nemusí, vždycky se nějak omluví, a má svůj velmi dobrý plat na rozlohu a průměrný příjem této země, což je nějakých 40 tisíc, ale nereálných. Má velmi slušný plat, a plus reprefondy, plus další věci, a další možnosti, úlevy, příspěvky na bydlení a na dopravu, a tak dále. Tak se ptám: „Když chceme škrtat běžným občanům, kteří chodí do práce na 8–12 hodin, když jsou to hasiči, policajti, záchranáři, kteří nasazují každý den své životy, když jsou to pečovatelé, mluvím o službách, bez kterých se neobejdeme, tak tito lidé berou maximum třeba, řekněme, 40–50 tisíc. Dobře, u lékařů je to třeba jiná věc. A tito lidé si z toho ještě musí všechno zaplatit. Ale politici ne. Já jim to nezávidím. Já jim to přeji. Ať mají třeba miliardu.

Ale pak zjistíš, že vyjde zákon, který je paskvilem ještě dříve, než byl schválen, a desetkrát se předělává. Tak si říkám: Musíme mít v zemi, která je velká jako celá Paříž, opravdu šestnáct ministerstev? Musíme mít čtrnáct krajů? Musíme mít dvě stě poslanců a osmdesát senátorů? A k tomu další lidi. Musíme mít půl milionu úředníků? A když pak na takový úřad přijdeš, tak máš pocit, že otravuješ a obtěžuješ, a vlastně nic nevyřídíš. A jsi jak v Jiříkově vidění, když narazíš na milou, příjemnou úřednici, která sice nemusí, ale udělá to, co potřebuješ. Tak si říkáš: Na tohle stále některá média upozorňují, ale mám pocit, že to je tak jako konstatování typu: „No jo, takhle to je. My s tím nic neuděláme.“ A já si říkám, že stejně tak mi vadí, že skončily veřejné ankety v médiích, že se vlastně na ulici dneska už nikdo neptá, ani veřejnoprávní, ani soukromé televize ve zpravodajství.

Martina: Někdy se ptají. Ale shodou okolností jsem nedávno mluvila s jedním člověkem, který mi říká: „Hlavně bych na ulici nic neřekl. Mám děti.“ Není to toto?

René Kekely: To mi přijde…

Martina: Nejvíce znepokojující. A shodou okolností člověku, se kterým jsem o tom mluvila, bylo 80 let. A já říkám: „Tvoje děti jsou starší, než já. Nebyl by právě u tebe čas říct, jak věci vidíš?“

René Kekely: Mě se zrovna nedávno jeden člověk ptal, a říkal, jestli doba, která je teď, je lepší, nebo horší, než byla kdysi. Samozřejmě za totality byla situace jiná, protože se lidé báli říci svůj názor. Ale já se bojím, že dneska se ho bojí říci také, protože znám pár lidí, kteří řekli svůj názor, a nemyslím na politiku, ale vůbec svůj názor, v klidu, a o svou práci přišli, nebo se na ně kolegové dívají špatně. Nebo znám řadu umělců, kteří úplně nesouzní se současnou politickou situací, nebo s tím, jak to vnímá velká většina, a nemůžou to říct veřejně, nebo to nemůžou říct před svými kolegy, protože, jak říkají: „Víš, oni by mě sežrali.“ Nebo: „Já už bych tu roli nedostala.“ A tak si říkám: Tak snad jsme v 21. století. Máme tady prý svobodu, demokracii, máme právo říci svůj názor. Ale kde ho máme říkat? Vždyť neříkám, že každý názor je správný, ale proto je to názor. Ale nedělejme z názoru pravdu, a víc než pravdu. Dokonce, i když máš soudní jednání, tak tam máš několik stran, máš tam obžalovaného, máš tam obhajobu, máš tam soudce, máš tam přísedící. A můžeme s jistotou říci, že to tak opravdu je? I když toho člověka odsoudí na základě všech důkazů, tak se mnohdy stane, že za pět, deset let zjistíme, že ten člověk seděl buď neprávem, nebo částečně neprávem, přesto všechno, že tam je obrovská soudní moc, která by měla být nezmýlitelná. I papež, o kterém se tvrdí, že je jako instituce ve věcích víry neomylný, tak se mnohdy určitě zmýlil. Nemyslím tento papež, ale všeobecně.

Každý politik na světě, když usiluje o hlasy voličů, naslibuje hory doly. Pak zjistí, že 70 procent z toho nemůže splnit, protože je na někom závislý.

Martina: Zejména když to rozhodl jenom koncil – o papežské neomylnosti.

René Kekely: Tak kde je ta pravda? A kde pravdu hledat? Já si často říkám, že bychom to měli nechat na člověku, na úsudku, na zdravém rozumu. Samozřejmě o zdravém rozumu bychom tady mohli mluvit hodiny a hodiny. Je to stejný příklad, jako mi říkal jednou můj kamarád, šéf jednoho oddělení kriminální policie, že má případy, kdy velmi inteligentní paní přišla potřetí o peníze, protože uvěřila nějakému partnerovi někde v zahraničí, a poslala mu peníze. Třikrát, přestože dvakrát už se jí to stalo. Tak tam bych o zdravém rozumu pochyboval. Ale možná jsou někteří lidé více důvěřiví. Ale tak je to se vším. Prostě důvěřujeme politikům, důvěřujeme médiím, věřme, ale tak, jako je tomu u krásného hesla ve filmu „Bílá paní“ od Zdeňka Podskalského, které, převedeno do češtiny, zní: „Věř, ale komu věříš, měř.“ A to je zlatá pravda. Takže…

Martina: René Kekely, mimochodem – nejsem jistá, a asi si to pak budeme muset, milí posluchači, dohledat – mám pocit, že zase jiný koncil papežovu neomylnost už zase zrušil. Tak jenom abychom nešířili mystifikace, nevíme všechno. Dohledáme si to. Ale na základě toho, co jsi teď říkal, je markantní, že se o politiku zajímáš, že se zajímáš o sociální věci, o svět kolem sebe, to znamená, že jsi, řekněme, zodpovědný občan, volič. Co si myslíš o současné politice? Myslíš si, nejenom jako žurnalista, ale také jako občan, že tato politika jedná ve prospěch občanů, ve prospěch této země, ve prospěch voličů? Nebo společnost rozděluje?

René Kekely: Musíme si uvědomit jednu věc, že každý politik na světě, v každé zemi, když usiluje o hlasy svých voličů, naslibuje hory doly černý les. Pak přijde lámání chleba, pak jsou ty volby. A pak i ten politik, který to myslí opravdu upřímně, čestně, zjišťuje, že 60–70 procent z toho nemůže splnit. Ne, že by nechtěl, ale prostě je na někom, či na něčem závislý, ať už jsou to lobby, ať už jsou to politické strany, nebo politická strana. Co by měl takový člověk udělat? Takový člověk by měl říci: „Pardon, já se omlouvám. Sliboval jsem vám něco, co nemohu splnit. Takže odstupuji.“ Samozřejmě, že v tu chvíli by tam nebyl nikdo. To je, jako kdyby měli práci dělat jako čestnou funkci.

A současná politika? Musím říct, že jsem se dostal mezi lidi, kteří říkají: „Mě už to nebaví. Už mě to přestává zajímat.“ A víš proč? Ne proto, že bych se o to nezajímal. Myslím, že jsem velmi sociálně cítící člověk, a o to víc mě to štve. O to víc mě štve, že se tady na staré lidi pohlíží, jako na odpad. Protože říkám: Každý bude jednou starý. A všichni senioři, nebo 99 procent seniorů, kteří dneska berou důchody – jak se říká – velké, což není pravda, mají už odpracováno. Pak jsou tady invalidní důchodci, a drtivá většina z nich, zatímco senior si může, když je fresh, přivydělat, tak ten invalidní z větší části ne. A ještě jsou opravdu často, a teď řeknu hnusné slovo – „ojebáváni“ systémem, protože si na nich někteří podnikatelé, kteří je zaměstnávají, honí dotace.

Tito lidé opravdu jsou v bezvýchodných situacích. Když jsem dělal aktivní novinařinu, tak jsem třeba v jednom nejmenovaném městě dokázal něco, co asi nedokázal v této zemi nikdo: Vybojovat třem lidem, kromě sprchového koutu, který by logicky v sociálním bytě, nebo v bytě pro hendikepované a postižené, měl být – všechny věci, aby to bylo jednoduché, protože tam všude byly blbě vany, okna, a tak dále. To jsme bojovali tenkrát s radnicí. A jenom chci říct, že to jde, ale že tito lidé často nemají někoho, kdo by se za ně postavil.

Martina: Promiň, ale co jsi vybojoval?

René Kekely: Tak třeba to, že po x letech paní, která byla nevidomá, a měla vanu, a třikrát se tam málem zabila, po třech letech konečně udělali sprchový kout, napravili tyto věci. Ale co jsem hlavně zjistil, že se v té době stavěly sociální byty, nebo byty pro sociálně slabé občany, ale nemyslím tím nepřizpůsobivé, pro hendikepované, ze státních dotací, a nájem v tomto bytě byl dražší, než byt nájemního typu pro běžného občana. Takže invalida, který v té době měl nějakých 7–10 tisíc měsíčně, zaplatil třeba 13 tisíc nájem. Takže měl příspěvky na péči, a příspěvky na různé další věci, což sanovalo samozřejmě město a stát, což byl největší paradox. A tam jsem zjistil, že se těchto občanů, až na nějakou Národní radu zdravotně postižených, nikdo nezastane. Oni neměli zastání. A myslím, že ho nemají ani dnes.

Ta situace je asi trošičku lepší, ale přesto všechno zase, až na výjimku, se média vždycky baví o tom, že důchodci dostanou přidáno, nebo se na ně zapomnělo, nebo jim někdo škrtne peníze. Ale už se neřeší… a říká se: „Důchodci? Důchodci mají dost.“ Ale v důchodech jsou i invalidní důchody, a invalidním důchodcem se můžu stát já, i ty, nedej bože, nikdo z nás nevíme, koho porazí auto, kdo dostane mrtvici. A mám já jistotu, že když teď mám nějaký standardní příjem, a srazí mě ožralý, nebo zfetovaný řidič, já za to nebudu moct a stanu se trvale invalidním, že si budu aspoň moc dovolit někoho, kdo se o mě postará? Že vůbec dostanu příspěvek na péči? Znám x případů, kde jsou tito lidé skutečně bez ruky, bez nohy, jsou na tom velmi špatně, a nemít své příbuzné, tak jim komise nedá ani základní důchod. Je to o lidech. Systém se prostě nezměnil, a pořád je to jenom o lidech.

Martina: Myslíte, že jsme schopnost a jemnost vysoké diplomacie, kterou do politiky přinesl třeba Henry Kissinger – a byla to také právě diplomacie zákulisní, ne jenom diplomacie, o které jsme se dozvěděli, tedy možná především zákulisní diplomacie – trochu ztratili?

Ondřej Kašina: Beze sporu. Protože…

Martina: Promiňte – my, nebo Západ jako takový?

Ondřej Kašina: Západ jako celek. Jednou z největších zásluh Henryho Kissingera bylo vyladění vztahů s Čínou. Je možné spekulovat o tom, že kdyby tohle tehdy nedokázal, tak by svět mohl být daleko horší, a daleko nebezpečnější místo. A to všechno se dělo velmi diskrétně. Veřejná diplomacie je samostatný obor diplomacie. Budiž, veřejná diplomacie je veřejná, má své místo, ale skutečná, vysoká diplomacie, musí být velmi, velmi diskrétní. Já jsem teď v jednom golfovém článku pro časopis Golf, který vyjde zanedlouho, napsal, jak jsem byl překvapen, když jsem v roce 94 přijel do Brazílie, a my jsme byli nastartovaní na diplomacii jakoby tvůrčí, že v tom musí být všecko originální. A já jsem tam narazil na strejdy a tety, kteří byli nudní. Byla to nuda – byli opatrní, a vážili každé slovo. Pak jsem ještě nudnější strejdy a tety potkal mezi portugalskými diplomaty. A teď, po 30 letech, mi dochází, že je to tak správně. Správná diplomacie je nejen diskrétní, ale také téměř nudná a neviditelná. Diplomacie, která se dělá pomocí palcových titulků a silných prohlášení, nikdy nevede k tomu, co je v diplomacii nejcennější – a to je smysluplný kompromis.

Martina: Trochu to připomíná výrok jednoho slavného cestovatele, kterého když se ptali na nejvíce vzrušující historky z cestování, tak říkal: „Každá nejvíc vzrušující historka při cestování znamená, že jsem něco podcenil, a špatně se připravil.

Ondřej Kašina: To je skvěle řečeno. Vzhledem k tomu, že jsem se 33 let pohyboval většinou v teritoriích, která byla nebezpečná, nebo složitá, tak velmi dobře vím, že když člověk chce chvilku žít v klidu, a řekněme nudně, tak musí zatraceně dobře přemýšlet a předvídat. Ale ideál diplomacie je diplomacie, která není vidět.

Martina: Když jsem si povídala s jedním z politiků nebo diplomatů, který participoval na našem vstupu do NATO, tak se tehdy rozhodovalo mezi třemi kombinacemi států, které budou do NATO přizvány, a on říkal: „My jsme byli ve všech třech.“ Takto asi vypadá diplomacie, když se dělá tak, jak jste o tom před malou chvílí hovořil. Ale řekněte mi jenom: Zdá se to nejenom mně, ale i mnohým novinářům, nebo posluchačům, že to, jak se Henry Kissinger velmi diplomaticky snažil vytančit a vyladit zejména vztah s Čínou, tak minimálně poslední tři roky dělal velmi sveřepě všechny kroky, před kterými varoval?

Ondřej Kašina: To je vlastně to, co už jsem naznačil, že antitezí diplomacie jsou silná prohlášení, která nepříliš pilným novinářům snadno dodávají palcové titulky. To je antiteze diplomacie. Ještě před Kissingerem se ve Spojených státech proslavil George Kennan, který napsal slavný dlouhý telegram z Moskvy – v podstatě ho poslal na vlastní pěst – a formuloval v něm teorii zadržování, místo konfrontace mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. Takže to byl další velmi odvážný muž. Ale on to neposlal do žádného média, ale přímo nejvyšším představitelům státního departmentu, kteří se asi chvilku drbali na hlavě, ale nakonec, díky bohu, se podle toho zařídili, a díky tomu jsme měli jenom studenou válku.

Svět je dnes složitější a nebezpečnější, než ve studené válce po Helsinkách, kdy každý věděl, kde je jeho zájmová sféra. Nyní jsou nutné adekvátní metody na uchopení miliónů nových výzev a rizik.

Martina: Mimochodem, když jste použil toto slovní spojení, tak se mi vybavila scéna z Jamese Bonda, kdy si jeho nadřízená povzdechla, a říká: „Zlatá studená válka, agente 007.“ Řekněte mi, povzdechl jste si někdy ve světle vznikajícího multipolárního světa podobně, jako Bondova nadřízená? Je ten svět složitější?

Ondřej Kašina: Svět je bezesporu složitější, a svým způsobem je i nebezpečnější, protože studená válka, zvláště po Helsinkách, byla taková, že se rozdaly karty, a každý věděl, kde je jeho zájmová sféra. Ne, že by se mi to líbilo, a ne, že by mi v tom bývalo dobře, protože já jsem za bývalého režimu nepatřil k prominentům, nebyl jsem v žádné straně, a tím pádem jsem pro sebe vždy spojoval velké naděje se změnou, až se svět otevře, až konečně přijdou změny. Nicméně, pokud se týče předvídatelnosti a bezpečnosti, tak tato doba je daleko komplikovanější, a vyžaduje také adekvátní metody v tom, jak monitorovat a uchopit ty milióny nově vznikajících výzev a rizik.

Martina: A na tom všem už by asi předvídaví diplomaté měli pracovat, a zejména pak zahraniční politiky zemí a států. Řekněte mi: Jak predikujete vývoj této společnosti? Vývoj tohoto vznikajícího multipolárního světa, který bude možná mnohem více matoucí?

Ondřej Kašina: Určitě to bude nesmírně složité. Brazilci používají, když je něco strašně nepřehledné, termín „pytel koček“. A v tomto pytli koček se to bude mlít, a nebude to nijak harmonické. Noví tygři samozřejmě také budou soupeřit mezi sebou, a bude to nesmírně složité. A zase je na nás, abychom se včas probudili, a zastavili naši ekonomickou degradaci, náš ekonomický sestup, ještě před tím, než nás to oslabí natolik, že už skutečně potom nebudeme schopni reagovat, už jenom kvůli nedostatku prostředků.

Diplomacie je obecně v naší tradici Popelka. To je překvapivé, protože třeba v některých jiných středoevropských zemích, jako je Polsko, nebo Maďarsko, je prestiž diplomacie podstatně větší. Sice máme s Polskem, Maďarskem, i s Rakouskem víceméně ve světě podobný počet úřadů, ale naše diplomacie má specifikum v tom, že je silně, a dlouhodobě podfinancovaná, protože u nás, když skončí parlamentní volby, tak se bojuje o ministerská křesla. Nejdřív vnitro – víme proč – pak obrana, justice, a pak podle rozpočtu. A pak zbyde zahraničí, které má třeba osm, nebo devět miliard, zatímco jiné rezorty mají desetinásobky. A pak je tam někdo, kdo dostane finance, protože není úplně uspokojen při rozdávání, nebo to na někoho zbyde, protože konec konců to tam někdo dělat musí.

To není kritika současné vlády, to je dlouhodobý problém naší diplomacie – podfinancování – protože z toho mini rozpočtu našeho ministerstva zahraničí ještě platíme všechny příspěvky do všech mezinárodních organizací, kde je Česká republika členem, čili z ubohého rozpočtu se ukrojí významná část. A potom, když mluvíme třeba o ekonomické diplomacii, tak náš obchodní rada v nějaké zemi, třeba v Chile, stojí proti Brazílii, stojí proti konkurentům, ať už je to Itálie, Španělsko, Čína, nebo Spojené státy, kde jeho kolegové mají významné rozpočty na reprezentaci, které jim pomáhají vytvářet kontakty, i získávat si známosti. A prostřednictvím těchto kontaktů zkrátka, když deset zemí nabídne srovnatelný výrobek, tak dotyčná země koupí tento výrobek od toho, kdo lépe naladil kontakty.

Prestiž diplomacie v naší zemi je nevelká: Není to vážená profese, a proto se do ní neinvestuje. Ale chudá diplomacie je méně efektivní, než když se do ní investuje.

Martina: A proč tomu tak je? Máte na to za těch 30 let nějakou teorii?

Ondřej Kašina: Mám.

Martina: Řeknete?

Ondřej Kašina: Řeknu. Mám, i řeknu. Já si osobně myslím, že to souvisí s prestiží diplomacie v naší zemi, která je nevelká. Historicky nevelká, nevalná. Často jsem o tom mluvil se zahraničními kolegy, a země, jako je Francie, Španělsko, Portugalsko, Brazílie, jsou země, kde je funkce diplomata velmi společensky vážená. U nás tomu tak není. Protože jsem také občan, a žiju, jak řekl pan doktor Koukolík, jsem jakýsi uzlíček v síti, a žiju v této občanské síti, tak jsem si zcela vědom toho, že u nás diplomacie není vážená profese, a to je jedním z důvodů jejího podfinancování.

Politici si většinou ani neuvědomují význam diplomacie, takže si myslí, že to stačí tak nějak úsporně řešit. Lidí na ambasádách je málo, třeba už mají i starší auto, a to vlastně nevadí, a že nemají moc na reprezentaci, to také nevadí. Ale ono to vadí. Chudá diplomacie je méně efektivní než když se do ní investuje.

Země, které nově vstupují do BRICS, se emancipují od Západu, a chtějí více ovládat hlavně trhy energií: Jejich snem je sesadit dolar z role univerzální světové měny.

Martina: Určitě se můžeme pustit do historie naší diplomacie, ale pokud by vám to nevadilo – protože vím, že jste znalcem historického vývoje diplomacie – tak bych přesto ještě ráda zůstala v současnosti, než vás polituji, že jste na tom na zamini tak špatně a že jsou naši diplomaté podfinancováni, a podobně. Ještě bych se pořád držela našeho současného postavení ve světě, a vyhlídek: Když jsme se bavili o BRICS, tak jsme vyjmenovávali, kdo se k BRICS přidá, a co to může přinést a znamenat. A pokud se přidávají k BRICSu i dosavadní spojenci Spojených států, tak to znamená, že se od Spojených států začínají viditelně, někdy možná i ostentativně, odklánět jejich spojenci. A mám na mysli zejména oblast Středního východu a severní Afriky.

Ondřej Kašina: Možná slovo „odklánět“ je příliš silné. Ale tyto země dokážou reflektovat změny světa, zejména v energetické politice, a v surovinách, a chtějí se svým způsobem emancipovat. A tyto země, jak už jsme tady říkali, sice budou mít interní problémy mezi sebou, nicméně tento přesun je v podstatě nezadržitelný. Jak to bude za 50 let, to nevíme, jak moc to skončí dobře, nebo špatně. Nazval bych to jakousi snahou o emancipaci, ale tato snaha o emancipaci těchto prosazujících se, nastupujících zemí, má různé projevy, a mezi ně patří mimo jiné i snaha diktovat více, nebo více ovládat energetický trh. A nejedním ze snů je také sesadit dolar z místa univerzální světové měny. Nevíme, jestli se to podaří, a jak se to podaří, jestli vůbec se jim to podaří, a prostě tyto země nabývají nového sebevědomí.

Martina: A je to mimo jiné i proto, že Spojené státy trošičku ztratily schopnost diplomacie, a nevšimly si těchto emancipačních snah ostatních zemí, a nevšimly si toho, že už není čas, aby vystupovaly jako ředitel zeměkoule?

Ondřej Kašina: Já jsem se nikdy nezabýval konkrétně Severní Amerikou, takže v tomto případě nejsem odborník. Ale pokud to vnímám jako občan, tak si myslím, že se snaží jet podle starého scénáře. Ale dřív nebo později budou… Příští rok budou prezidentské volby, a docela bych si vsadil na to, že tento scénář bude poněkud inovován s novým prezidentem.

Martina: Znamená to, že když se přiklánějí země – to se vám bude líbit víc, než odklánějí, tak to udělám pozitivně – když se přiklánějí k BRICS, že se současně přiklánějí také k zakládajícím členům, to znamená k Číně a k Rusku? Protože to by nám zase mohlo mezinárodní bezpečnostní ekonomické, i diplomatické karty zamíchat tak, že by tento poker mohl mít různé výsledky a vítěze.

Ondřej Kašina: Tady se musíme důsledně vyhnout pokusům, nebo svodům ke zjednodušení, protože každé takové zjednodušení vede ke katastrofálně nepřesným závěrům. Musíme vidět, že Rusko, Čína, Indie, mají mezi sebou silné historické animozity – někdy to jsou konkurenti, někdy nepřátelé. To nezmizí, a nadále to bude trvat. Nicméně emancipace vůči Abendlandu, vůči dříve dominantnímu Západu, je patrná. A nakolik tyto země dokážou překonat své staré animozity, nebo konflikty, nelásky, v zájmu emancipace, to uvidíme.

Propojení mezi intelektuály, a salónně levicovým smýšlením je pro Latinskou Ameriku stejně typické, jako ve Francii, nebo v Itálii

Martina: Vy jste odborník na Iberoameriku, už jste to několikrát trošku naznačil, ale přesto bych si to ráda ještě připomněla. Analytici se shodují v tom, že si můžeme o BRICS myslet cokoliv, ale jeho noví členové mají, jak už jsme tady zmiňovali, zdroje, energie, technologie, patenty, vědu, výzkum. Jak v Latinské Americe, v zemích, které tak důvěrně znáte, vnímají západní svět, jeho hodnoty, jeho význam, a jeho postavení ve světě?

Ondřej Kašina: To je velmi zajímavá otázka, a bude těžké na ni odpovědět stručně, protože pohledem střední Evropy, nebo pohledem z Prahy letmým, neodborným, se může někdy zdát, že Latinská Amerika je víceméně kompaktní, stejná. Buď tam mluví španělsky, nebo portugalsky, a někde ještě anglicky, někde holandsky – v Surinamu – ale v zásadě se nám zdá, že je to všechno víceméně stejné. A to není pravda.

Historická identita a způsob myšlení a způsob vnímání světa se hodně liší země od země, a podle toho se také liší, jak tyto země vnímají ostatní země ve světě. Pokud můžu říct, jak je v Latinské Americe vnímána naše země, tak musím říct, že náš obraz je lepší, než si zasloužíme. Oni nás berou jako jakýsi roztomilý historický skanzen okolo Rudolfina, a případně k tomu ještě Český Krumlov. Všichni znají Kunderu, někteří znají Kafku, a berou nás jako kulturní zemi. Někteří dokázali vnímat rok 68, což například mezi řadou lidí, dříve levicově smýšlejících, v Latinské Americe, způsobilo procitnutí. Mluvil jsem třeba s některými kubánskými disidenty, pro které potlačení Pražského jara byl ten moment, kdy procitli. A v knize konec konců zmiňuji i šok, který utrpěl i chilský básník, nositel Nobelovy ceny Pablo Neruda, kterého to nesmírně zranilo, protože on byl do té doby věřící komunista, ale rozdrcení Pražského jara spojeneckými armádami ho nesmírně šokovalo a zničilo. Napsal krásnou báseň, která se jmenuje „Hodina Prahy“, která byla vlastně jeho sebekritikou, že nevnímal, co se dělo. Takže nás vnímají v podstatě velmi pozitivně.

Pokud se týče toho, jak latinskoamerické země vnímají jiné státy, tak se to zase liší země od země, a podle skupiny lidí, se kterou mluvíte. Pakliže jste mezi levicovými profesory na univerzitě v Santiago de Chile, tak nebudou vnímat příliš pozitivně Spojené státy. Pakliže pojedete na jih, kde generál Pinochet stavěl silnice, a hodně pomáhal rozvoji Chile, tak tam v nich vidí vítaného spojence. Čili to, jak je jedna země vnímána v jiné zemi, se velmi těžko generalizuje, protože většinou to závisí na skupině lidí, nebo na konkrétním jedinci, se kterým mluvíte.

Martina: Vy jste teď řekl, že záleží na tom, jestli jste mezi levicovými studenty, třeba v Chile, a asi se to zase nedá říct en bloc na celou Iberoameriku. Ale je snadné nebýt mezi levicovými studenty? Nebo je to takovýto trend?

Ondřej Kašina: Vlastně Latinská Amerika trošku kopíruje francouzský, nebo italský model, že většinou, když odpočítáme katolické univerzity, které bývají konzervativnějším ostrůvkem, tak většinou státní univerzity tíhnou k levicovějšímu smýšlení a světonázoru. Tak to prostě je. Ale většinou se to týká hlavního města, nebo větších měst. Ale když člověk jede někde mezi rolníky do menších měst, nebo na venkov, tak tam najde jiné názory. Takže propojení mezi intelektuálem, a salónně levicovým smýšlením je typické pro Latinskou Ameriku stejně tak, jako bývalo, nebo je, ve Francii, nebo v Itálii.

Podle Václav Havla ve světě vládne samopohyb, který média doplňují samovzněcováním. A my jsme dnes ve stádiu samopohybu a samovzněcování na vyšší, nebezpečnější úrovni.

Martina: Pane rado, vyslanče Ondřeji Kašino, já jsem v této souvislosti ráda, že jste mi ve vaší knize připomněl někdejší výrok Václava Havla, který v roce 1984 v eseji Politika a svědomí napsal, jak vy píšete, přibližně tohle: „Myslím, že pokud jde o vztah západní Evropy k totalitním systémům, ze všech chyb, kterých se může dopustit, by byla největší ta, která jí samozřejmě nejvíc hrozí: že totalitní systémy nepochopí jako varování pro sebe.“ Myslíte, že se tato slova z roku 84 naplnila, a nepochopili jsme to?

Ondřej Kašina: Do jisté míry to tak je, samozřejmě. V tomto smyslu jsem tento vzkaz formuloval. Nebudu spekulovat, nakolik se naplnil, ale v určité míře se naplnila. A Václav Havel také varoval ve svých ranějších pracích. Tu největší kvalitu a vizionářství vidím v jeho ranějších pracích, v dobách, kdy komunikoval, kdy si vyměňoval názory s panem Patočkou, Václavem Bělohradským – vlastně celá Charta byla hodně pluralitní, měla hodně velikou názorovou šíři. Ranější práce jsou skutečně podnětné, a tehdy napsal mimo jiné také to, že ve světě vládne jakási snaha k samopohybu, a média tento samopohyb doplňují samovzněcováním. A myslím, že v tom měl také pravdu, protože tady jsme ve stádiu samopohybu a samovzněcování na vyšší, nebezpečnější úrovni.

Martina: Já tedy budu znovu citovat, protože jste mi toto připomněl, když citujete Georgie Ivanoviče Gurdžijeva, a to mě tady opravdu velmi zaujalo. On byl přesvědčen, že v životě lidstva jsou období, která obvykle splývají s počátkem pádu kultur a civilizací, kdy masy nezvratně ztrácejí rozum, a začínají ničit to, co bylo před tím za staletí a tisíciletí vytvořeno. Taková období masového šílenství často bývají provázena jevy, jako pandemie, geologická kataklyzmata, klimatické změny a války. Tyto jevy planetárního významu uvolňují rovněž velké množství poznání, o které však většina lidí nestojí. Řekněte mi, necítil jste se, a zejména vy, jakožto diplomat, necítíte jakýsi zmar, když si přečtete tento výrok, který není z nejnovějších, a vidíte, že jsme ho opět použili jako návod?

Ondřej Kašina: Gurdžijev tohle řekl na začátku první světové války. Ještě pro, řekněme vynucovače politické korektnosti doplním, že Gurdžijev nebyl Rus. Byl to Armén, a musel utéct…

Martina: Arménořek…

Ondřej Kašina: Jeho otec byl ašug, vypravěč bájí, a také musel chovat krávy a kácet dřevo, aby se uživili. Gurdžijev utekl před bolševickou revolucí do Francie, takže tím jsme vyřídili, že tady neděláme nějakou propagandu. A mě samozřejmě toto nesmírně oslovilo. Gurdžijeva jsem objevil shodou okolností při pobytu ve Venezuele, když Chavesův režim přitvrzoval, a já jsem přišel o několik známých, kamarádů, které zastřelili při demonstracích. Během jedné demonstrace, které jsem se sám, ne diplomaticky, účastnil, prostřelili hlavu jedné paní vedle mě, její mozek mi zůstal na tričku. A v té době jsem objevil shodou okolností Gurdžijeva, jeho první knihu, a pak jsem se k tomu vrátil. A nebyla to asi náhoda, protože to byla situace velmi existenciální, kterou jsem prožíval. A během pandemie a izolace v pandemii jsem znovu cítil takovouto existenciální situaci, a tak jsem se vrátil ke Gurdžijevovi, a našel jsem v jeho knize Hledání zázračného, kterou napsal jeho žák, tuto vizi nebo věštbu, a asi jako každému mně přišlo zvláštní, jak se to úžasně shoduje s tím, co prožíváme. Ale v té knize jsem to ještě okomentoval větou, že upřímně řečeno, vlastně o extra porci poznání bych ani nestál, jestli je to za tuto cenu.

Martina: Nicméně se vám pravděpodobně dostává, a nejenom vám. Když se znovu vrátím k větě: „Ztrácejí rozum, a začínají ničit to, co bylo před tím vytvořeno za staletí a tisíciletí,“ dokázal jste rozkrýt, proč se Západ obrací proti hodnotám, které ho vynesly na vrchol? Ať už je to demokracie bez přívlastků, svoboda, svoboda slova?

Ondřej Kašina: Existuje další teorie, jmenuje se etnogenese, a ta hovoří o tom, že etnika a národy prožívají dobu vzestupu, když se v rámci etnika, nebo národa, zvýší procento takzvaných passionátů. To jsou lidé, kteří jsou schopni obětovat pro svou komunitu, pro svou kulturu, svůj národ, víc, třeba i život, a jsou to odvážní lidé. Potom daná skupina, etnikum, stát, národ, získávají území, bohatství na úkor jiných států, protože jsou dynamičtější, silnější. A pak nastane období blahobytu, přijde plató, a v období plató poklesne poptávka po passionátech, protože passionáti zneklidňují. To jsou divní lidé – na něco pořád upozorňují, do něčeho rýpají, a jsou obecně zneklidňující. Takže poklesne poptávka po passionátech. Následně v populaci poklesne procento passionátů, a nastává sešup, přicházející dekadence dotyčného etnika, národů, států. Takže možná, že se Západu děje právě tohle. Možná to souvisí i s úlohou muže v současné společnosti, která je taková, že passionáti, nebo skuteční muži, jsou viděni jako cosi už skoro politicky nekorektního.

Martina: Agresivní reziduum…

Ondřej Kašina: Tak. Něco takového. Ano. Takhle nějak.

My Ostravaci rozumime všemu, takže neni divu, že co se tyka vina, tak patřime k jednym z největšich znalcu na světě.

Často jezdivame na jižni Moravu, bo tady u nas v jižnim Polsku se vinu přiliš nedaři, je kysele a tak do něho musime davat řepny cuker, aby se dalo pit. Na jižni Moravě to je o cosik lepši, přece enem je to tam bliž slunku jak u nas. Mnoho lidi navštěvuje jižni Moravu aji z Čech, ale ti su zblbnuti propagandu a vyžaduju vino tzv. suche. Vysledkem je, že tito zmateni piči vina vypiju všecky kysele odrudy a pro nas, znalce z Ostravy, zustanu ty slaďučke odrudy – mistnima nazyvane „tlamolepy“, aby odradili Pražaky a jinu zvěř.

Ale o tym sem mluvit nechtěl.

Fčil je idealni sezona pro sběr a ochutnavky neenem tu u nas, ale aji v nedalek Kachetyji. Pro ty, kerym to nic neřika, to je nejvychodnějši regijon Gruzie. Možna by se zdalo, že to je daleko, ale stači třihodinovy let do Tbilisi a po dvuch hodinach cesty maršrutku ste tam.

A jestli mate radi sladka vina tajak my, opravdovi znalci, pak budete v raju! Bo v Kachetyji se vino neenem robi přes 8000 roku a pěstuje se tam přes dvě stě odrud. Duležite je, že v Alazani Valley, tedy udoli řeky Alazani, schovanem pod hlavnim kavkazskym vrcholem, se drži slunko tak dluho, že dokaže vykuzlit hrozny slaďučke jak to z te nutryje, jak řikal dědek Košťal.

Tuž jestli mate par dnu volna, zeberte se a valte, dokud do Gruzie nedovali Majdan. Všude fajně, tak co doma?

Ladik Větvička, hlasatel Radia Universum, Telavi, Kachetyja