Pokud se možu oryjentovat podle poslednich zprav v našem tisku, tež použivate podobne metody a odsuvate pomatene soudce, polityky a jine uředniky na okres, na kraj a pokud možno do Bratislavy, čimž je vlastně trestate, bo musi stat hodiny v přecpanych bratislavskych ulicach, platit drahe kvartyry a chodit do předraženych hospod. Dobře to robite.

Bo pokud su u vas lidi, keři dokažu odsudit člověka na par roku do krymu za to, že ochutna tašku ředkviček a papryk, tuž pak mam pocit, že byste proces odsunu měli urychlit. Buch s vama, pokud mate take sudce a poslance, keři schvaluju take paskvily. Zdrojovy text tady: https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-urednice-na-slovensku-prijala-jako-uplatek-rajcata-a-redkvicky-dostala-pet-let-vezeni-40440232

Ladik Větvička, hlasatel Pravdy a lasky, Ostrava

Vážení posluchači Rádia Universum, dovolte mi s plným nasazením pokrokového člověka přečíst vám dopis plný vděku a radosti adresovaný eurosoudruhovi, ministrovi vnitra České republiky Vítkovi Rakušanovi, věrnému synovi větru doby, znalci té správné, nejprospěšnější ideologie, laskavému strážci jediné pravdy a ostřížímu zraku, a pevnému stínu pořádku za našimi zády!

Vážený, milý, všemi spravedlivými vyznavači liberálních hodnot ctěný eurosoudruhu ministře, dovol mi poděkovati ti za tvou státnickou prozřetelnost, ještě více však za odvahu, která z tebe navždy činí do budoucnosti nezapomenutelnou postavu naší současné politiky, a to i za tisíc let!

Tvůj podpis pod dohodou o reformě migračních pravidel EU, který jsi připojil za zády všech horších lidí a dezolátů, zahanbil odmítnuvší Poláky a Maďary, ty vzpurné potomky Chocholů a Hunů, a potvrdil, že území Čech je připraveno státi s láskou a otevřenou náručí u svých otevřených bran Blízkému východu, Africe a jejich život obohacujícím soudruhům a soudružkám. Sláva tobě, vysvoboditeli z šedi jednotvárných dnů trávených v klidu pokojného života, kdy se dívky mohly promenovat po ulicích, ba i v parcích, aniž by dbaly o svou čest a panenskost. Nyní budou naplněny konečně správnou euroostražitostí, jako soudružky v berlínských parcích. V hlubinách fádní minulosti budou ztracena nudná veřejná koupaliště, kde byla pohoda příjemně čeřena jen písněmi Heleny Vondráčkové a Michala Davida. Jak jsme se jen mohli v létě koupat bez hlavy na hlavě, oblečených žen v bazénech, bez roztomilých hovínek na hladině a rozbitých hlav, bez té tak obohacující výměny multikulturních hodnot?

Budiž nám inspirací a zdrojem radosti také Švédsko, kde lidé už nemusí platit hříšné peníze za návštěvy akčních filmů s pouličními přestřelkami a s výbuchy granátů – oni už akční filmy žijí denně na ulicích svých měst, a to zdarma! Jak jen po střelbě na ulicích, vypálených automobilech a obchodech roztáli ti kdysi chladní seveřané, kterým ještě před pár desítkami let bylo tak trapně z bezpečí, že nezamykali byty ani auta, a z nudy je vytrhávala jen nezdravá kopulace v trojici. Ani vzorné dodržování zákonů je nevytrhlo z letargie, vždyť i policie zde chodila beze zbraně. Hle, stačila však ozdravná liberální migrační politika – a severská nuda je rázem pryč! Jen v roce 2021 bylo ve Švédsku při 290 přestřelkách zabito 42 lidí. Krev přímo pod okny, vystřílená dávkami z kalašnikovů do živých terčů, no, kdo to má – a opakuji – zadarmo! Také Němci se již probudili a pilně pracují na tom, aby Švédy dohnali a předehnali v kulkách, krvi i granátech. A již dávno v této soutěži září Francie, Belgie, ostruhy získává Itálie a řada dalších eurozemí se nenechává zahanbit a také se rozvíjí tyto obohacující evropské hodnoty. Jak jsme jim záviděli jejich sprint do liberálně demokratického ráje! Nyní jsme se však probudili a díky tvému hrdinnému podpisu migračního paktu, milovaný Vítku, budeme i my snad už záhy žít ty nejdobrodružnější akční filmy přímo na svých ulicích. Jsi velikán, říkám, a nestydím se za to! Tvůj podpis je pluhem, který vyoral hlubokou a šťastnou jizvu do ubohého života, plného šedi, našich obyvatel. Díky ti, Vítku Rakušane, ty smělý, velký politický šachisto. Díky za všechna budoucí dobrodružství, svištící střely, bomby v kavárnách a v MHD, války gangů řidičů a inženýrů, kteří k nám přijdou. – Avšak, jak to řekla jedna velká liberálně demokratická soudružka – my to zvládneme. A to s písní na rtech – a s nehynoucí vděčností tobě a tvým soudruhům. Zalykám se štěstím, krátí se mi dojetím dech, žij dlouze a blaze.

Se slzami štěstí se s vámi loučí, milí posluchači, již nyní obohacený Michal Gulyáš!

V nadpisu ani v tady v tym perexu pry nesmim použivat slova, kera možu byt v cizokrajnych zemich (to je všecko mimo Ostravsko) považovana za neslušna, sprosta, ba mnohdy aji vulgaritni.

Ale tady v textu už možu. Takže: „To je valka, pičo!“ vyhrknul Helmut v okamžiku, kdy zme v Mukačevu vystupili z vlaku a vstupili zme do legendarniho pivovara pod věhlasnym mukačevskym hradem, postavenym Maďarama.

Cela knajpa byla narvana, lidi do sebe v gumovych rukavicach cpali obrovske hamburgery, baby se ladovaly palačinkama plněnyma husim sadlem a prasečima škvarkama a děcka žraly taštičky s marmeladu polete rozpuščenym maslem.

Jedini chlopi v cele knajpě zme kromě kulhaveho čišnika byli my, synci z Česko-Slovenska, keři zme podle slov našich protektoratnich představitelu ve valce s ruskym imperyjem. Ukrajinšti chlopi su totiž schovani doma, aby je nelapla odvodni komisa, nebo v Česko-Slovensku, anebo někeři, keři měli smulu, na frontě.

Vic k temu nemam co dodat. Ať už fandite Rusku nebo Ameryce, jestli chcete pomoct obyčejnym ukrajinskym lidem, překonejte strach, kery ve vas živi medyjalni scena a překročte slovensko-podkarpatske hranice. Ocitnete se v zemi, kaj zitra už znamena včera…

Ladik Větvička, hlasatel Mlade Fronty Fčil, Chust

Martina: Vidláku, vysvětli mi jednu věc, ty jsi popsal chování médií, mnoha médií mainstreamových i médií veřejné služby, tak jak je to možné, že se tady najednou zrodila armáda novinářů, která úplně rezignovala na původní poslání novináře být hlídacím psem společnosti, demokracie, poctivosti, podnikání? Co se to stalo? Máš pro to vysvětlení ty, který do médií delší dobu přispíváš, a patříš k nim?

Vidlák: To se nestalo teď. Stalo se to už vlastně před třiceti lety, akorát teď to konečně dokončili. A já, čím víc do toho vidím, tím víc si říkám, že tohle je to, na co jsme rezignovali my, jako občané ve společnosti. Největší lež od roku 89 nebyla privatizace, ani to, že je západní a skvělé žít na dluh. Největší lež byla, že občanská společnost, která se tady začala budovat, je pro nás. To není pravda. Ta nebyla pro národ, ta se budovala pro některé neidentifikovatelné, nebo snadno identifikovatelné mocenské skupiny. Média veřejné služby, Česká televize, se nebudovala proto, aby sloužila tomuhle národu. Ta se budovala proto, aby sloužila nějakým mocným, někde. To platí i pro ostatní média. Vychovávání novinářů, vychovávání dětí, nebo prostě snaha o to, jak bych to řekl – prostě v posledních třiceti letech, se především tahle záležitost zaměřila na to, aby všichni novináři v podstatě mluvili stejně. Vylézají z jedné fakulty, jezdí na stejné stáže, mají za sebou další stejné struktury, které jim pomáhají – politické neziskovky – to se všechno propojilo. Svým způsobem se dokázali postarat o to, že v každé seděl někdo, kdo těmhle politickým neziskovkám nasypal, nejdříve se to zaplatilo zvenčí – zaplatil to nějaký Soros, nebo jiný miliardář, a teď už se to platí ze státního rozpočtu. Vždyť oni si krásně zaplatili pochod institucemi, postarali se o to, aby tam pokaždé byli, což je taky celý důvod, proč třeba KDU bez problému seděla vlastně téměř v každé vládě, ve které mohli být. Tam nebyl žádný důvod, vždycky se obětovali, že tam půjdou i s těmi zlými socany, když tam hrozí komunismus, takže tam stejně šli, protože bylo jasné, že je zapotřebí nasypat těmto strukturám, aby fungovaly proti tomuto národu.

A teď se stalo jediné, že když přišla tahle vláda, tak ta to teprve zkompletovala. Doteď tam vždycky někdo překážel, ať to byl konzervativní Klaus, kterému se nelíbila zelená agenda, Zeman, velmi silná osobnost, který si dělal všecko po svém, a i ten Babiš byl víc svůj, ať už je jakýkoliv, tak prostě byl víc svůj – a teď poprvé se to konečně podařilo, že celá vláda, tedy stejná struktura, nebo stejná skupina má vládu, má Parlament, Senát, má Ústavní soud a prezidenta. A tak je to najednou vidět. Doteď nemohli, doteď tomu alespoň někdo trošku překážel. Ale plán, jak to udělat, se nastolil už dávno: Budeme vychovávat novináře, budeme si je brát na stáže do zahraničí, kde jim vysvětlíme, jak mají psát, co je to svoboda a demokracie, a co je jejich pojetí pravdy – a oni to dělají.

Martina: Bereš to jako jev shodný pro celou Evropu, nebo bys některé země vytkl před závorku? Ty jsi třeba řekl, že taková jednota médií by neprošla ani v Británii, která už také v tomto potlačování svobody projevu postoupila. Víme, jak se dnes chová BBC, ale přesto jsi ji vytkl nepatrně před závorku. Tak jak je to? Je to shodný jev pro celou Evropu, pro západní svět?

Vidlák: Spíš bych to řekl takhle, že v různých zemích, nebo v různých médiích se ještě najdou výrazné osobnosti, které třeba tomuhle trendu nepodlehly – z mnoha důvodů. A mohli bychom asi vyjmenovávat. Ale na Západě, ale i leckde jinde, to není tak jednolité. Já myslím, že Česká republika je unikát v tom, že tady se to tedy podařilo úplně dokonale. Ale ono to tak bylo vždy. Češi vždycky, když dostali nějaké zadání, tak ho zpravidla splnili na jedničku. Za každé doby.

Martina: Takže myslíš, že jdeme příkladem?

Vidlák: Tak podívej se, za socialismu jsme svým způsobem v komunismu pokročili víceméně nejdál. Vždyť u nás byla společnost nejvíc rovnostářská, ale zároveň jsme se tu všichni najedli, a útlak nebyl zase v posledních letech až tak hrozný. To ne. A opravdu jsme ten „socík“ celkem dotáhli tam, kam až to šlo. Ale pak jsme zjistili, že to nejde, a tak jsme začali dělat kapitalismus, a taky jsme ho dotáhli, až kam to šlo. Možná, že Češi trošku všechno dělají až ad absurdum, takže to vždycky fakt dotáhneme až do konce. A protože se řeklo, že pravda má vypadat takhle, novináři mají sloužit pravdě tímto způsobem, tak jsme i Američanům a Britům předvedli, že to opravdu umíme nastavit.

Martina: Ale přesto všechno víme, jak se třeba v poslední době chová Amerika, co se týká svobody projevu. Amerika, která byla pro nás vždy etalonem, a Lid versus Larry Flint dokonale vystihoval to, jak moc jsou pro ně svoboda a svobodný projev důležité. Neumím si představit, že by třeba v případě, kdy Amerika vedla válku ve Vietnamu, nebo v Iráku, někdo zakazoval nějaká média, nebo aby je rušil. Vyskytl se, pokud vím, incident, kdy jeden z nejslavnějších amerických listů chtěl uveřejnit přísně tajné materiály o vietnamské válce, které by hodně uškodily vládě, a ta se mu v tom pokoušela zabránit, protože každá vláda se pokusí nepodřezat si větev, na které sedí. Ale nakonec nejvyšší americký soud rozhodl, že vláda nesmí tisku bránit, aby byl materiál zveřejněn, a tak skutečně zveřejněn byl. Ale dnes už si tím nejsem jistá. Jak to vidíš ty?

Vidlák: Já bych řekl, že tato situace je nová v tom, že velká média se stávají spojencem vlády, protože už jenom vláda je dokáže zachránit. Velká média se dnes neuživí. I u nás. Vždyť veškerá velká média buď vlastní někdo velmi bohatý, nebo to musí být z nějakých poplatků, prostě ze státních peněz, ale sami se neuživí. Vždyť teď byly pokusy, když pan Klíma dělal svou protidezinformační agendu, a její hlavní součástí bylo, že se nasype hodně miliónů peněz těm správným médiím. Oni se prostě neuživí sami. To předtím nebylo. Za války ve Vietnamu byla média bohatá, měla rozpočet, mohla si dovolit všechno. Mohla stát proti vládě jednoduše proto, že se uživila sama, takže nemusela být servilní. Ale oni se dneska neuživí, a jediný, kdo jim ještě může pomoct, jsou vládní struktury. To je to poslední, a jinak se to všechno rozpouští. Média se stávají malými. Jsou to dinosauři mezi malými savci – někde dole jim pod nohama běhají myšky, oni je neberou moc vážně, jenomže těch myšek je hodně, a berou jim zdroje, berou jim peníze.

Takže, já si nemyslím, že to je tak, že by tenkrát byli novináři statečnější, ale tenkrát si to mohli dovolit. A měli k tomu spoustu důvodů. I šéfredaktoři, a majitelé médií, za to, jak psali pro národ, dělali veřejnou službu, byli velmi dobře placeni, a jejich rozpočet tomu odpovídal. Dneska ať dělají, co dělají, tak struktura je komplikovaná – sociální sítě, počítače, internety, to změnily tak, že se dá do veřejného prostoru vnést jiný hlas, a to strašně levně. Oni to neumí. Já bych k tomu dal příklad: Včera večer jsem měl rozhovor na KTV s panem Ivanem Smetanou, a on tam měl svůj karavan, natáčel to na mobil, pouštěl to, streamoval to jako live rozhovor. A vedle toho dělala nějaký svůj vstup Česká televize, a přijela hrozná parta lidí, dodávka, čtyři velké kamery, trvalo, než to všecko nainstalovali, a pak reportérka řekla čtyři věty, a zase to všecko sbalili, a někam odjeli. A za chvilku přijel jiný přenosový vůz řešit zase někoho jiného. Vždyť to je strašně drahé. A Smetana to dělá s jedním telefonem. Ale pro veřejnost, pokud si to člověk umí najít, je dneska hodnota už víceméně stejná. Co vidí člověk jiného? Vidí obraz, na kterém všechno rozezná, slyší moderátora, a dozví se od něj všechno, co se dozví přesně i od České televize. Ale vsadím se, že Česká televize za půlhodinový vstup zaplatí tak dvacetkrát tolik peněz, co Smetana za celý den.

Vláda by ze zoufalství mohla udělat něco, co už nebude mít s demokracií nic společného. Ale dlouhodobě to nemůžou ustát.

Martina: Když si přečteš Večerní zprávy od Arthura Haileyho, a vzpomeneš si třeba na dřevní doby CNN, tak tam to smysl mělo, protože CNN byla natolik bohatá, že v podstatě fungovala jako vyšetřovatelé, jako kriminalisté, a samozřejmě jako reportéři především, ale měli za sebou obrovské zázemí, rešerší, profesionálů. To je vlastně dnes už jinak.

Vidlák: Ale to už museli zrušit dávno. Ještě dřív, než ztratili punc hlídacích psů demokracie, a že slouží národu. Ještě dřív, než tento punc ztratili, tak ořezali náklady, protože už na to prostě neměli. To se stalo samo, nebyla to úplně jejich vina. Prostě přišel internet, a média začala vypadat úplně jinak. Přišla konkurence malých televizí, malých zpravodajství, a lidi se od velkých odtrhli, a šli sledovat něco jiného. Však my jsme taky v 90. letech tady měli tři televizní kanály, byla tady Česká televize, Nova, potom Prima, to bylo všechno. A dneska jsou stovky kanálů.

Martina: Takže ty si myslíš, když už jsme tedy na chvíli zakotvili v Americe, že se televize chovají utilitárně jenom z finančních důvodů, a nedělají to z pilnosti? Protože když se podíváme třeba na to, jakým způsobem fungovala právě CNN, nebo Washington Post v kauze Donalda Trumpa, tak tam museli rezignovat na jakoukoliv poctivou novinářskou práci, a místy mnozí z nich museli opravdu i vědomě lhát? To si myslíš, že je to opravdu jenom čisté prospěchářství, aby přežili?

Vidlák: Spíš si myslím, že to spolu souvisí, že to prospěchářství začalo už dřív, a s tím taky došlo k tomu, že bylo zapotřebí novináře přeškolit, což trvalo nějakou dobu, a teď se to všechno projevuje. Oni to teď už dělají proto, že nemohou jinak, už není cesty zpět. Ale opravdu, já vidím především velká média jako jakési dinosaury, kteří ještě pořád mají z čeho žít, pořád jsou ještě velicí, nedá se jít proti. To není tak, že by je někdo mohl vyzvat na souboj. Vždyť oni pořád tu sílu mají, ale už nemají zdroje – jako rostlinky – už jim zdroje užírá někdo jiný, a užírá jim je tak, že oni mají prostě hlad. A je to vidět na tom, jak vypadají – je to velký dinosaurus, ale už je vyhublý, už mu lezou žebra. A ta žebra vidíš všude: Na všem se ořezávají náklady, vidíš to na tom, jak jsou novináři placení, jaké tam musejí mít mladý kluky čerstvě po škole – i na Seznamu se v textech objevuje čím dál víc pravopisných chyb, a to bych řekl i zásadních. To není tak, že někde chybí čárka, háček, nebo je tam překlep, ale už fakt dělají chyby i ve shodách podmětu s přísudkem – úplně běžně. Skoro každý den v nějakým textu už najdeš, že už nemají ani na korektora.

Martina: Neleká tě, když si uvědomíš, kdo v minulosti, jací politici, jací novináři, označovali šmahem všechny opoziční názory za projev extrémismu? Když se vrátím k tomu, jak to teď funguje u nás a jak bývá okřikována jakákoliv kritika?

Vidlák: Já si myslím, že se to může ještě i vyhrotit a že by to skutečně mohlo dojít do nějakého nového pokusu o opravdovou totalitu. Opravdu. Ale řekl bych, že pokud se to vyhrotí, tak se to vyhrotí ze zoufalství, ne z toho důvodu, že by za tím někdo stál, ale oni prostě nemají jinou možnost. Oni denně ztrácejí pozice.

Už dlouho píšu o tom, že proces, přechod od mainstreamu k alternativě, je naprosto jednosměrný, a to jak politicky, tak mediálně. Znám spoustu lidí, nebo potkal jsem spoustu lidí, kteří mi řekli: „Já jsem ještě nedávno volil ODS.“ Dokonce i takové, kteří řekli: „Já jsem pětikoalici ještě volil, ale teď už nemůžu.“ Ale neznám nikoho, kdo by řekl, že volil Okamuru, on ho zklamal, a teď bude volit Fialu. Znám spoustu lidí, kteří řeknou: „Volil jsem Okamuru, a on mě zklamal.“ Ale nikdo neřekl, že půjde na stranu mainstreamu. Hledá si jiného Okamuru, když to tak řeknu. Tento proces je zcela jednosměrný.

Takže si dovedu představit, že ze zoufalství vlády, a vůbec režimu, a toho všeho, co to vlastně dohromady tvoří, se můžou pokusit udělat něco, co už opravdu nebude mít s demokracií nic společného. Ale nemyslím si, že to můžou dlouhodobě ustát.

Kriminalizace názorů a zavírání za ně je znakem totality. Justice už není nezávislá.

Martina: Ty jsi řekl, že ze zoufalství se možná pokusí o nějakou tvrdou totalitu. Což by znamenalo, že chceš říct, že měkká už tady je?

Vidlák: Vzhledem k tomu, jak je možné dneska kriminalizovat názory, jak je možné někoho za to, co napsal na sociálních sítích, v podstatě natvrdo zavírat, nebo ho soudit, a druhého, který říká vlastně stejné věci, nebo ještě horší, nechávat úplně na pokoji, tak to je znakem totality. Je to znakem toho, že ani justice už dávno není nezávislá, a dávno to funguje nějak jinak. Oni jsou ještě furt schopní budit zdání práva, ale s právem to má společného stále méně a méně. Začíná to být obyčejný mocenský boj.

Martina: Vidláku, já teď budu tak trošku fabulovat: Představme si, že se na podzim lidé zase sejdou, bude jich pár set, nebo klidně pár desítek, stovek tisíc, ale nebude to ještě ta poslední kapka, o které jsi tady mluvil na začátku. Jenomže potom bude inflace pomalu opadávat, a tudíž i drahota se bude zmírňovat, ne snad proto, že by vláda konečně udělala skutečně nějaké rozumné kroky a opatření, ale prostě proto, že takový bude trend v celé Evropě. Takže to všichni doklepeme do voleb, a v nich lidé rozhodnou, že vláda bude pokračovat, protože pětikoalice se zase slepí dohromady, možná už nebude ve Sněmovně těch sto osm hlasů, možná bude mít sto jeden hlas, ale bude pokračovat. Umíš si to představit? A nevyprchá třeba z tebe všechna energie, takže si řekneš: „Sakra, přátelé, já jsem skončil. Tohle fakt nemá cenu.“

Vidlák: Ne. Já tu nejsem od toho, nebo svůj úkol nevidím v tom, že bych měl svrhnout vládu, protože si dovedu představit, že veškeré příčiny, proč je teď zapotřebí vládu svrhnout, tady zůstanou. Ty nikam nezmizí. To opravdu není o vládě. Ona se toho jenom chopila mimořádně špatným způsobem. Ale, kdybych teď fabuloval obráceně: Na podzim přijdou protesty, v národě se něco vzedme, a všichni si to uvědomí, tahle vláda bude opravdu svržena, a přijdou nějaké rychlé předčasné volby a v nich uspěje úplně jiná garnitura, kterou si ani třeba nedovedeme představit, a splní se naše nejdivočejší sny. Tak změní se něco? Přestanou odcházet dividendy do zahraničí? Přestaneme přicházet o těch 400 miliard? Změní se naše pozice v Evropě? Nebude pořád tlak ze všech zahraničních kancléřství a ambasád? Řeknou novému premiérovi: „Tak pane premiére, gratulujeme, že jste zvítězil v předčasných volbách, ale tohle, tohle a tohle zůstane stejné, tanky koupíte, letadla koupíte, všecko uděláte, do války s námi půjdete. A jestli ne, tak proti vám spustíme obrovskou mediální kampaň, řekneme Volkswagenu, aby tady zrušil Škodovku, a tak dále a tak dále.“ Vždyť se nic po téhle stránce nezmění.

Takže moje snaha není ani tak v tom, jako nutně muset sesadit vládu, nebo že by moje snaha končila tím, že se konečně podaří sesadit vládu. Moje snaha spočívá v tom, že musíme udělat přesně to samé, co bylo před třiceti lety nastoleno na druhé straně. Musíme přece vybudovat podpůrné struktury, díky kterým bude víceméně jedno, kdo je ve vládě, a budou to naše struktury, které skutečně budou sloužit tomuhle národu. Ale národ si je bude také muset sám holt znovu zaplatit, protože to jinak nepůjde, nikdo nám na to peníze ze zahraničí nedá. My potřebujeme, aby premiér, až přijde na americkou ambasádu, a tam mu řeknou, co má dělat, řekl: „Já to dělat nebudu.“ A oni řeknou: „My proti vám spustíme mediální kampaň v České televizi.“ A on řekne: „To klidně udělejte, ale my tady máme tolik alternativních malých médií, že se tato kampaň mine účinkem. Já jsem schopen mluvit k národu úplně jinak, takže to s národem nehne. Pánové, vy už nemáte kde dělat kampaň.“ Nebo kdyby někde jinde zase došlo na nějaké jednání, a oni řeknou: My teď všechny naše obchodní řetězce, které u vás ovládly maloprodej, stáhneme ze země. Spustíme kampaň, budeme vyhrožovat, a zlikvidujeme vás, pane premiére, protože naše řetězce začnou jít proti vaší politice.“ No, tak v té chvíli potřebujeme, ať tam je kterýkoliv premiér, aby řekl: „Tak to zkuste. My tady máme vybudovanou už úplně novou strukturu, máme tady spoustu malých podnikatelů, a ti se třesou, až vaše obchodní řetězce udělají podobnou chybu, a vyklidí pozice.“

Vždyť to je přesně to, co se teď stalo v Rusku. Západní firmy z velké arogance opustily ruský trh, a tento trh byl bez problému vyplněn. Vždyť přece něco takového potřebujeme i my. Možná v jiném duchu, holt nejsme Rusové, tam to funguje malinko jinak. Ale tohle přece musí být, aby si náš premiér mohl říct, že to vlastně vůbec nevadí a že to bude malá škoda, když tito, kteří nás dneska drží pod krkem, tuto kampaň spustí. Takže můj úkol není v tom svrhnout primárně vládu. Je rozumné na ni dělat tlak, ale můj úkol je v tom, abychom si vybudovali vlastní, nové, moderní, dynamičtější struktury, které budou schopny stále lépe čelit těm dinosaurům.

Andrej Babiš je prozápadní a pro trendy EU, ale dělá to neochotně, a snaží se nechat si za to zaplatit. Premiér Fiala to dělá rád a zadarmo.

Martina: Rozumím tomu tedy tak, když to hrubě zestručním, že v současné situaci, jak máme nastavená pravidla, je téměř jedno, kdo je u vesla? Protože každý by to v podstatě dělal úplně stejně špatně?

Vidlák: Já už jsem dlouho psal o tom, že my si ve volbách vybíráme pouze premiéra, který buďto půjde v čele těchto trendů, a nadšeně ještě bude zrychlovat, nebo to bude dělat neochotně a za úplatu, což bych řekl, že přesně ilustruje rozdíl mezi současným premiérem, a minulým premiérem. Andrej Babiš je také zcela prozápadní, ale stojí vzadu, dělá to neochotně, a snaží se nechat si za to zaplatit. Ale nikdy se nepostavil proti trendu Evropské unie, nikdy se nepostavil proti západní orientaci, jenom se snažil nechat si to zaplatit, ale spíš stál vzadu, a nesnažil se lézt do čela. Současný premiér to dělá rád a zadarmo.

Martina: Umíš si představit, že pětikoalice vyhraje příští volby? Třeba i proto, co jsem tady říkala? Nebo například Lukáš Kovanda přímo říká, že inflace se v Česku už příští rok propadne na jedno procento, prognózuje to největší švýcarská banka, což by pětikoalici mohlo vyhrát volby. Umíš si to představit?

Vidlák: Řekl bych to asi tak, že pokud pětikoalice vyhraje příští volby, tak to nebude kvůli krokům, které dělá ona sama, ale kvůli trendům, které nastanou někde jinde a zcela nezávisle na nich. Ano, dovedu si představit, pokud veškeré příčiny, proč chodí dneska lidi na demonstrace, proč volají po odvolání téhle vlády, zmizí, tak nebude žádný důvod, aby vládu nenechali na pokoji.

Současná vláda je první, která se hrdě hlásí k tomu, že neslouží tomuto národu. Nejpřesnějším vyjádřením „evropských hodnot“ je Jakub Janda.

Martina: No, ale asi těžko zmizí, vzhledem k tomu, že náš státní rozpočet se každý den propadá do hlubších problémů. Jen za prvních pět měsíců schodek dosáhl 270 miliard, a na celý rok přitom vláda plánovala deficit 295, takže to už trošičku připomíná posměšné hlášky za minulého režimu, že u nás je to jako v zemi, kde se včera snědlo to, co se mělo sníst zítra. Takže toto určitě nezmizí. Co dalšího ti na krocích vlády vadí úplně nejvíce, ať jsme opravdu konkrétní?

Vidlák: Všeobecně bych asi řekl, že mi na vládě vadí především to, že je to opravdu první vláda, která se hrdě hlásí k tomu, že neslouží tomuto národu. V mnoha jejich veřejných vyjádřeních to zaznělo, tuším, že to byl pan Skopeček, ale možná že ne, ale prostě slyšel jsem to: „Ano, my nemůžeme nic udělat s naší elektřinou, která je drahá, protože bychom tím poškodili Německo.“ No a co?! Němci si mají řešit svou energetiku, my si máme řešit svou. To přece není žádná pomoc, že máme pomáhat Německu. Ale přesto se to tak stalo, a slyšíme to téměř denně.

Mně na vládě vadí prostě to, že neslouží tomuhle národu, kdežto náš národ začal sloužit nějaké velkolepé evropské, atlantické, prostě nějaké myšlence… Vždycky, když mluvím o evropských hodnotách, tak si představuju Jakuba Jandu – to je podle mě nejpřesnější vyjádření toho, čemu vlastně tahle vláda slouží. To jsou podle mě ty „evropské hodnoty“.

Martina: Mimochodem, kdykoliv vidím nějaké záběry z nejrůznějších ministerstev, tak tam skoro vždycky Jakub Janda je. Kamery ho prostě milují.

Vidlák: A vidíš, jak jsou důležité podpůrné struktury, něco takového, jako Jakub Janda – a on tam je, a ono to funguje. Ono jim to funguje. A naším úkolem ani tak fakt není vláda, to není náš úplně největší problém. Náš problém jsou ty struktury, které ji drží. A proto my asi nedokážeme jejich struktury, které si vybudovali, a jsou pevné, zrušit. Musíme si vybudovat vlastní.

Naše vláda plní zadání, které dostala odjinud. A zřejmě ještě není hotovo.

Martina: Ale přesto, po všech protestech, které proběhly, po všech zveřejněných statistikách, ve kterých se Česká republika pod touto vládou v mnoha oblastech ocitla na samotném chvostu ve schopnosti řešit problémy – vezměme v úvahu drahotu energií, potravin, ale i dalšího zboží – pokud má vláda pud sebezáchovy, tak jak je možné, že se chová, jako by to neviděla? Jak je možné, že se chová, jako by si nevšimla toho, že likviduje živnostníky, že likviduje střední třídu? A opatření, která chystá, mohou toto dílo zkázy ještě urychlit?

Vidlák: Takhle bych se mohl zeptat úplně stejným způsobem: „Copak třeba prezident Zelenskyj nevidí, kolik Ukrajinců umírá na frontě, a nemá to žádný smysl?“ Ne, zadání jde odjinud. Já myslím, že oni to dobře vidí, nebo že jsou si toho vědomi. Možná před tím zavírají oči, protože to je nejsnazší – obranná reakce je zavírat oči a tvářit se, že to neexistuje. Ale prostě oni plní zadání, které dostali jinde, a na něm pracují. A zřejmě ještě není hotovo, takže zatím tam pořád jsou. Podle mě na Slovensku už hotovo bylo, takže vidíš, že vláda tam padla. Teď měli nějakou úřednickou, a budou mít volby, a teprve nyní zjišťují, jaké nadělení to možná bude. Ale já bych se nedivil, že tam ještě uvidíme, přesně od struktur, které tam také byly vybudovány, stejně jako u nás, že proti Robertu Ficovi, který je teď nejvážnějším kandidátem na odpor, jsme ještě neslyšeli poslední slovo.

Martina: V této souvislosti mi řekni, co ti vadí na krocích a postojích opozice? Abychom nekritizovali jen vládu.

Vidlák: Kdybych to měl vzít postupně, tak na naší nejsilnější opoziční straně, hnutí ANO, mi nejvíc vadí to, že mám trošku pocit, že nevědí, koho mají za své voliče. Oni to asi dělají dobře z hlediska politického řemesla. Ale abych řekl pravdu, kdybych to měl říct Andreji Babišovi, tak mu řeknu: „Vy jste dobrý politik, ale já bych potřeboval, abyste byl státník.“ Tak to bych řekl, že mi třeba vadí. Co mi vadí na SPD? Mám pocit, že jsou strašně spokojení s tím, co mají, a nechtějí vyhrát, nechtějí zvítězit. Nevidím tam žádný esprit, že chtějí, že by se chtěli zvětšit, chtěli by mít dvacet, třicet procent, že by se připravovali na vládu.

Martina: Lenivost? Moc zodpovědnosti?

Vidlák: Nevím. Nebo vědomí toho, že se toho víc udělat nedá. Není to snadné. Tomio Okamura dokázal svou stranu v podstatě postavit dvakrát. Jednou o ni málem přišel, a možná jenom došel k tomu, že to je maximum možného, a už to nechce zkoušet dál. Prostě už ví, že to nejde. U mimoparlamentní opozice bych řekl, že tam se to teprve formuje. Tam se teprve ukáže, jaké to bude, co dokážou, nebo nedokážou. Jediné, a to bych řekl jako pozitivní, že to zatím vypadá – pokud všechno půjde tak, jak je naplánováno, nebo jak by to mělo být, pokud nedojde na předčasné volby – že mimoparlamentní opozice bude mít nejprve čtvrtfinále v době evropských voleb, pak semifinále v podobě krajských voleb, a pak teprve přijdou ty důležité volby. Takže oni se budou muset hodně snažit, a budou mít dost času ukázat, co v nich doopravdy je, dřív než dojde opravdu na lámání chleba.

Martina: Ty jsi teď řekl „semifinále“ v podobě krajských voleb. Ty, jakožto Vidlák, člověk, který ví, jak důležitá je samospráva, nevnímáš tyto volby jako možná důležitější?

Vidlák: Pokud se budou u nás peníze vybírat tím způsobem, že zaplatíme daně, pošleme je na ministerstvo financí, a to je přepošle zpátky, tak je prostě důležité ministerstvo financí, a ne kraje. Kdybychom vybírali daně tak, že se vyberou v obci, a obec z nich něco pošle výš, v kraji něco seberou, a něco z nich pošlou výš, tak by bylo důležité, jak dopadly komunální volby. Bohužel furt platí, že parlamentní volby jsou nejdůležitější, protože tam se posbírá celý balík peněz z celé České republiky, a nějak se přerozdělí.

Až budu raz starši a moudřejši, chtěl bysem se uchazat o pozicu počitača boruvek na Minysterstvu zemědělstvi. Bo take zaměstnani ma pro společnost vysoku přidanu hodnotu.

Jako společnost se mame asi fakt velice dobře, pokud minysterstva možu zaměstnavat magory, keři vymyšlaju dotazniky, v kerych zjišťuju, kolik hub, jake množstvi, kolik boruvek, malin a šlimoku si nesete z lesa.

Ja nevim, jestli pak lazi po lesach s dotaznikama a odchytavaju lidi na prochazkach, nebo enem zvednu telefon, zavolaju na par čisel a vycucaju si z prsa desitky tun plodu, kere česky člověk zcizil přirodě.
Každopadně ale vim, že neenem ten, kery tuto robotu vykonava, ale hlavně jeho nadřizeny a nadřizeny teho nadřizeneho su vyžirky, kere by normalni společnost nikdy neživila.

Ale my nežijeme v normalni společnosti, a tak komusik připada normalni take tabulky vytvařat a ještě se jima chlubit v medyjach.

Enem se modlim, aby ty tabulky neukazali temu eletrykařovi, kery žene stat do propasti z pozice Minystra financi. Bo on je tak chytry, že by byl schopny zavest paušalni daň na občana staršiho 18 měsicu ve vyši 499,-Kč za to, že si dědek ve statnim lese mohl nazbirat koš babek.

Ladik Větvička, hlasatel Mlade Fronty Fčil, Švarna Hanka v Beskydach

PS iDNES: Nejčastěji se v Česku sbírají houby, z hlediska objemu jich lidé loni našli skoro 25 tisíc tun. Pokračují borůvky (6,8 tisíc tun), maliny (3,2 tisíce tun), ostružiny (2,7 tisíc tun) a dále brusinky a bezinky, které jsou ale spíše okrajovou záležitostí. Údaje jsou z dotazníku, který s tisícovkou respondentů zpracovávala pro ministerstvo Česká zemědělská univerzita v Praze. Na jednu sbírající domácnost tak loni připadlo 8,18 kg hub, necelé 3,4 kg borůvek nebo 1,8 kg malin. Domácnosti, které sbírají ostružiny, si jich odnesly v průměru 1,7 kg, brusinek pak 1,4 kg a u sběru bezinek jde o 3,3 kg.

Prohlásit politiku za zbytečnost je bezpečné. Nelze tím způsobit chaos, neohrožuje to demokracii, nezmění se tím vůbec nic. Politika, jakkoli zbytečná, zde s námi bude do konce věků, neboť zde vždy budou lidé, kteří touží ovládat lidi, a vedle nich lidé, co touží ochránit lidi před lidmi, co je touží ovládat. Politici si dobře vystačí i bez voličů, jsou sami sobě dostatečným publikem v tragédii, respektive v tragikomedii, kde se střídají v přeplacených rolích vlády a opozice.

Politici neslouží společnosti, nýbrž na společnosti parazitují. Čím složitější je situace, kterou mají řešit, tím větší působí škody. Bývají sice kritizováni za liknavost, ale skutečnou tragédií jsou politici iniciativní. Představa, že slušnou politiku lze očekávat od slušných lidí, je naivní, neboť se vstupem do politiky je spojena přechodná ztráta soudnosti – a tato degradace osobnosti pomíjí až se ztrátou mandátu a návratem mezi normální lidi. Politika přitahuje elitáře a psychopaty, a jak trefně kdysi řekl Oliver Cromwell: „Když zasedá parlament, nikdo si není jist majetkem ani životem“, pročež parlament v zájmu občanů rozehnal.

V dobách míru mívají politici ruce nenechavé, v dobách války mají na rukou krev. Nikoli vlastní, pochopitelně. Mír začíná tam, kde končí politika. Politika není ani dobrý sluha, ani dobrý pán. Politika je za všech okolností problém, a nikdy jeho řešením. Politikům nelze věřit, je třeba se před nimi mít na pozoru a je-li to možné, obloukem se jim vyhnout. Tolik v kostce z mé osobní zkušenosti s politikou, kterou profesionálně sleduji od převratu v roce 1989, přičemž má skepse je metodická a kontinuálně se prohlubuje.

Vztah k politice je samozřejmě osobní, intimní záležitost. Každý se s politikou musí vyrovnat sám za sebe. Jsou lidé, kteří ve volbách spatřují svátek demokracie. Jiní svým hlasem podpoří dobrou věc. Pak jsou tací, co protestně volí proti špatnosti. Někdo pak chodí volit menší zlo. A konečně jsou zde přesvědčení nevoliči, kteří se odmítají účastnit šaškárny, která nic neřeší, anebo nechtějí být spoluviníky tragédií a legálních nepravostí, které mají svůj počátek ve volebních místnostech.

O tom, že politika je zbytečná objektivně, se ovšem přesvědčujeme dennodenně péčí samotných politiků. Prozrazuje je řeč. Kritérium důvěryhodnosti budiž výrok klasika: „Vaše řeč budiž ano, ano-ne, ne; co je nad to, je ze zlého.“ (Mat 5,37) Politici se vyjadřují neurčitě, alibisticky, neupřímně. Říkají, co chce volič slyšet, neboť nemají co nabídnout z vlastní hlavy. Ta nejednoznačnost politické mluvy, věčně pootevřená zadní vrátka a jejich proslulé „nikdy neříkej nikdy“ dává smysl, když dlouhodobě pozorujeme, jak politici u moci dělají totéž, co před tím kritizovali z opozice, a jak v opozici chtějí po vládě to, co sami neudělali, když vládli.

Politici se profilují sporem. Svedou kritizovat konkurenci. Jsou-li ale tázáni, jak by v praxi naložili s volebním vítězstvím, místo programu, seriózní a závazné smlouvy s voličem, dnes nabízejí marketingové slogany, floskule a slovní prefabrikáty. Prázdnou řeč. Když je politik tázán na politiku, coby disciplínu pojednávající o správě věcí veřejných, vědu řešící složité společenské vazby, či hledání konsenzu jak budovat stát, politik neodpoví na otázku a zjevně zaskočen převádí řeč na půdu, kde je doma, tedy na pomlouvání jiných politiků. Je to proto, že politici o politice nic nevědí. Nepřemýšlejí o ní, politiku nestudují. Pouze se politikou, přesněji politikařením živí. Důsledkem úpadku politiky je politik, který ve smysl politiky nevěří. Dnes už je prý běžně politikem či političkou feťák na kokainu. Co je ovšem smutnější, politiku se už mimo svou bublinu stydí bránit i politik, co kdysi sepsal provokativní esej „Obrana politiky“. Jak má potom ve smysl politiky věřit soudný občan?

Martina: „Zneužívání lidských práv.“ Někdo hovoří i v tomto vyhroceném slovním spojení. A tomu by mohla odpovídat, a dokládat toto slovní spojení studie, která před covidem vznikla ve Spojených státech amerických, ze které vyplývá, že 80 procent Američanů považuje takzvanou politickou korektnost – což je trošku něco jiného – za zásadní potíž, a odmítají ji. Paradoxně jí nejvíc odmítají ti, kteří se jí oháněli, když ji prosazovali, tedy levicoví ideologové. Odmítá ji kupříkladu 70 procent černochů, 88 procent Indiánů, a 87 procent Hispánců. Autoři studie v liberálních médiích říkají, že za všechny tyto skupiny hovoří nejukřičenější progresivní aktivisté, kterých je sice jen hrstka, ovšem právě ta nejhlasitější. Co s tím, když právě toto se odehrává ve dříve nejsvobodnější zemi světa, která diktovala to, jak má vypadat skutečná svoboda? Když mnohá média tyto výkřiky hlasité menšiny přebírají, a to nikoliv jako názor, nebo jako ideologickou propagandu, ale zkrátka jako fakt?

Jan Jirák: Já bych byl tedy opatrnější s ikonou svobody Spojených států.

Martina: Vy jste je tak nikdy nebral?

Jan Jirák: Vzpomínáte si na film „Kdo seje vítr“?

Martina: Říkali jsme tomu: „Sklízí amonné soli“. Ano, vzpomínám.

Jan Jirák: Tak to je podle skutečného příběhu. A myslím, že tam, i když je to nepřiznávané, je omezování svobody slova poměrně pravidelnou součástí dějin Spojených států. Takže bych v tom byl opatrnější. Ale k levicovým progresivistům: Jsou nejvíc slyšet, ale otázka je, co je vejce, a co je slepice. Jednak byli slyšet vždycky. A jsme zpátky u šedesátých let, u toho, čemu se dneska říká progresivisté. To byli ti, kteří demonstrovali proti Vietnamu, kteří organizovali Woodstock, kteří koneckonců dělali věci, k nimž se řada z nás hlásí jako k nepřijatelným. A co je jinak? To, že ti, o kterých mluvíme, jsou nejhlasitější v médiích, a média jsou ve velkých městech, a velká města mají určitou vnitřní dynamiku, a tato metropolitní mentalita hraje u nás roli. A pokud by někdo chtěl nastolovat nějaký jiný režim, tak musí uvažovat tímhle směrem, tedy: Co s touto, dneska už zformovanou, metropolitní mentalitou?

Martina: To znamená, že existuje trochu jiný svět ve velkých městech, a ve zbytku jednotlivých zemí?

Jan Jirák: Existuje podle tohoto určitá polarizace.

Martina: Na druhou stranu se můžeme bavit o tom, že média velmi ochotně názory těchto hlasitých menšin prezentují, čímž to se v podstatě může stát, že neustále prezentují matoucí a pokřivený obraz společnosti jako celku.

Jan Jirák: Ten je vždycky matoucí, a vždycky pokřivený. To by jim nevyčítal. Ale hloupé je, že je pokřivený pořád stejně. Obraz, který se společnosti, ve které žijeme, nabízí v médiích, je až k uzoufání stejný. Před chvílí jste sama říkala, že se vyprávějí pořád stejné příběhy. Byl to vždycky příběh, ve zpravodajství je to neodmyslitelné. Ale tento příběh byl dříve, řekněme, víc detektivní, než že by to byla červená knihovna. Dneska jsou to – a už jsem zase zpátky u svého leitmotivu – především příběhy založené na pocitech. Proto to HLPčko, hluboce lidské příběhy. V devadesátých letech to byl výraz, který ještě neexistoval, marně hledali ekvivalent anglického výrazu, který se k tomu vztahuje – v češtině ještě nebyl.

A teď, když se podíváte na zpravodajství, velmi tradiční televizní zpravodajství, tak pokud jsou tam zprávy o lidech z venkovského prostředí, z vyloučených lokalit, z předměstí slumového typu, tak jsou to v podstatě samé hluboce lidské příběhy: Maminka žebrala na rohlík. Zařídil si chov slepic a ony mu pomřely. Samé příběhy, které vzbuzují emoce. A tohoto vysávání emocí ze společnosti je, myslím, dost. A myslím, že to podporuje celou řadu jevů, o nichž se tady bavíme jako o kritických, špatných, dalšího rozvoje nehodných.

Sociální média produkují víc emocí než úvah. Reklama říká: Následuj instinkt, nemysli.

Martina: Dobře, teď jste tedy otevřel téma, kterému se pravděpodobně věnujete, když nemůžete večer spát, to jest, že jsme se dostali pod diktát, nebo pod vliv emocí. A jak se to stalo? A k čemu to může vést?

Jan Jirák: Musím zopakovat, že tam velkou roli hrají sociální média, která – a to je další forma rozštípnutí společnosti – vylučují neuživatele. Ti jsou jakoby neviditelní. Takže ta k tomu přispívají. Z toho se pak odvíjí, že demonstrovaný, předváděný prožitek, je vždycky daleko silnější než předváděná úvaha. Tak to prostě je. A tomu by pak odpovídalo, že ve veřejném prostoru nám ti, kteří se v něm vyskytují, předvádějí víc emocí, než úvah – ve křiku, v pláči. Veřejný pláč je docela zajímavý – všimněme si, které poslankyně si s oblibou zapláčou, nebo zaplakaly.

Martina: Vzpomínám si, že tím svého času proslul pan Kalousek.

Jan Jirák: Ale já nechci jmenovat. Chci to říkat jako princip.

Martina: Ale já to také nemyslím nějak… Třeba to byly v tu chvíli opravdu upřímné slzy. Proč by ne?

Jan Jirák: Ale to jsme u prožívání. Já si prostě myslím, už asi to opakuji moc často, že je to akcent na emoce, který ale má celou řadu zdrojů, které si vůbec neuvědomujeme – třeba reklamu. Reklama ve velké většině nezáleží na rozumové úvaze, a sama to i říká: Na povrchu, v prvním plánu, „následuj instinkt“, žádnou úvahu, žádné „rozmysli si to“. Neil Postman ve své knížce s nádherným názvem „Ubavit se k smrti“ říká, že v televizi můžete předvést cokoliv, absolutně cokoliv, s jedinou výjimkou – nemůžete předvést myšlení. Když by se v diskusním pořadu stalo, že politik po otázce řekne: „To je zajímavá otázka. Počkejte, já si to rozmyslím,“ tak se ten pořad zhroutí, protože dělat záběr na myslícího politika je nemožné – on musí být mluvící. A teď se to takhle sčítá, a racio se pořád upozaďuje, a emoce jsou pořád tlačeny dopředu. A myslím, že výsledky, o kterých mluvíme, jsou způsobeny tímhle tím.

Martina: V tomto případě, vzhledem k tomu, že se sociální sítě proboxovávají do našich životů stále razantněji a samozřejměji, a když k tomu připočteme ještě bytost, v uvozovkách, která je na cestě – umělá inteligence – tak v tuto chvíli vlastně asi nemáte námět, který by to mohl pomoct vyřešit?

Jan Jirák: Ne, to skutečně nemám. Jestli si můžu dovolit drobný příměr, nebo podobenství, příběh: Bydlím v ulici, kde před jedním domem vznikla kniho-budka, kam lidé odkládají knihy, a jiní si je zase berou. A je zajímavé sledovat, jaké knihy se tam objevují. Mě vždycky vezme, že velmi často jsou to knížky, které pro mě tvoří kánon, ke kterému se vztahuji. Ať je to Kdo chytá v žitě, Bubáci pro všední den, tedy věci, které člověk svého času horko těžko sháněl, a vytvářel si z nich svoji čtenářskou jeskyni. A ty tam jsou najednou volně k dispozici a lidi se jich zbavují.

A já myslím, a teď se vracím k odpovědi, že možná cesta je v tom, snažit se, aspoň sám, a s nejbližším okolím, nezbavovat se těchto věcí, které dlouho tvořily náš život. Neopouštět tento život tak snadno. Napadlo mě to, když jsem – musím přiznat, že je to hloupé, co teď řeknu – stál před svou knihovnou, a říkal jsem si: „Tak holky, koho z vás bych tam odnesl?“ Protože místa je málo, a člověka tato myšlenka napadne. A padlo mi oko na knížku 451 stupňů Fahrenheita od Raye Bradburyho, a uvědomil jsem si, že tam nemůžu odnést žádnou knížku, protože prostě Bradbury vypráví právě o tom, že knihy jsou něco, co nás ještě může udržet při tom lidství, jak ho známe. Takže to není proti té kniho-budce, protože jsou zase jiní, kteří si tyto knížky odnášejí. Jen mě to k této úvaze napadlo. U Bradburyho se asi dá hledat nějaká, byť jednoduchá, odpověď.

Lidé přestávají sledovat zpravodajství v médiích, protože je nám stále víc k ničemu

Martina: Já k tomu mám jen vsuvku: Takovou autobusovou zastávku s knihovnou jsem našla na pouti, na které chodíme s mužem. Došli jsme do Čestína, a tam byla překrásná, v podstatě obývák, a já jsem tam na sociální síť dělala status, protože jsem v ruce držela Vergilia, a říkala jsem si ke známému: „I dělník ve šroubárně si může přečíst Vergilia v originále.“ „I v Čestíně dali do kniho-budky, nebo na autobusovou zastávku Vergilia.“ Ale poté, co jste teď řekl, mi to připadá, že jsem tady na vás nastoupila s omezováním projevu, s omezováním svobody slova, a vy se možná spíše staráte o to, že nemáme co říct.

Jan Jirák: Musím ke své hanbě přiznat, že takhle formulovat mě to nenapadlo, ale asi budete mít velký díl pravdy. Protože daleko častěji, než omezování svobody slova, se vracím k tomu, že prožívám, snad to neurazí, „pateticky“ určitý pocit prázdnoty. Teď jsem viděl několik průzkumů od nás, i z evropských zemí, které dokládaly, jak klesá zájem lidí o zpravodajství. Prostě klesá. A vysvětlení jsou různá: Lidé přestávají sledovat zpravodajství v médiích, která ho vyrábějí, a sledují ho prostřednictvím svých přátel, kteří jim to přeposílají. To už je známo nějaký čas. Ale, pak mě napadlo, to v prezentaci těch průzkumů zaznělo velmi okrajově, že jedním z významných důvodů tohoto klesajícího zájmu může být to, že zprávy jsou nám stále víc k ničemu. My jsme vlastně zahlceni spoustou informací, které jsou nepoužitelné.

Martina: To jsou ty příběhy.

Jan Jirák: Nejenom příběhy. I v příbězích může být skryto tu ponaučení, tu informace.

Martina: Tu ideologie.

Jan Jirák: Ta vždycky. Nemůže nebýt.

Martina: Tu podsunutá myšlenka, aby člověk přesně věděl.

Jan Jirák: To je spíš propaganda.

Martina: Tak, ano.

Jan Jirák: Ale zdá se mi, že ubývá i přízemně, prakticky použitelných informací. Doporučuji vám hru – já ji občas sám se sebou hraju – zkuste si ji doma: Koukám na zprávy, je jedno jestli na vyhledávači, nebo v televizi, a zkouším sám sobě odpovídat na otázku: „K čemu mi to je? Co s tím teď uděláš? Dobře, tak jel na motorce do Bavorska. A co, co mám dělat?“

Martina: Má to ve vás vzbudit emoce: „To je ale frajer. Konečně někdo, kdo nás takhle reprezentuje. To je ale chlapák.“

Jan Jirák: Ale tomu já rozumím, tohle poselství v tom umím přečíst, umím se mu i vyhnout. Ale nevím, co s tím. A vždyť z těch zpráv je nic. Proč na to koukám? Proč to čtu?

Martina: Pan Cílek na to nekouká, a pořád píše knihy.

Jan Jirák: Ale tak – já to říkám na sobě – to je, myslím, dost rozšířený jev. A jedna z možných odpovědí, která mi připadá dost morbidní, je, že si čím dál tím víc uvědomujeme, že ostatní vědí něco jiného než my. Dlouho jsme žili ve světě masových médií, kde spousta dalších lidí věděla totéž, co my. Prostě vždyť na přelomu sedmdesátých a osmdesátých, na konci sedmdesátých let, když jste šla v pondělí ráno do práce, tak jste věděla, že musíte vědět to, nebo ono, protože to vědí všichni ostatní. Všichni jsme věděli víceméně totéž.

Martina: Byl to svým způsobem jednotící kánon společnosti.

Jan Jirák: Přesně. Média byla integrující. Vytvářela z nás jedno společenství stejných odkazů, obrazů všeho možného. Teď vůbec nevím, co jste si dneska přečetla ve zprávách. My dokonce čteme stejný zpravodajský web, možná, že koukáme na stejné novinky, nebo něco, nechci nikomu dělat reklamu, ale to vůbec neznamená, že známe stejné zprávy. Nám se ztratilo to, že by média pro nás vytvářela společný myšlený, představovaný svět. A v tu chvíli ztrácejí zprávy jeden ze svých velkých významů, velkých funkcí, a to je funkce sdružení, představy, že máme něco společného. Všichni víme, jak dopadl hokej, všichni víme, kdo přiletěl na soudružskou návštěvu, a já nevím co všechno. A toto není. Prostě jsem si mohl něco přečíst. Ale teď – to neberte osobně, bavím se o tom s vámi – protože jste přečetla něco jiného, a se mnou se o tom nepobavíte, protože vám, vzhledem k vašemu chování na síti, algoritmus ve stejném vyhledavači vybral jiné zprávy.

Progresivismu se dříve říkalo avantgarda, která vychází z představy, že existuje vyvolená, osvícená menšina, která ví víc, než většina se zastaralými názory

Martina: Ano, já na vás pořád sleduju, jak funguje řeč těla, protože vždycky, když začnete opravdu vyprávět, tak spustíte ruce, a jakmile se blíží moje otázka, tak se zase zavinete, a vytvoříte mezi námi bariéru.

Jan Jirák: No vidíte, a to o tom přednáším.

Martina: Poprvé jste ruce pustil po 29 minutách rozhovoru. To mi neslouží ke cti. Ale pojďme k tomu, co jste teď řekl: Ano, kdybychom se třeba podívali na historii, tak Gollova škola byl pozitivizmus v historii, kde šlo o to nevykládat historii, ale informovat o historii – čistě věcné události, časové osy a podobně. A toto by možná slušelo našemu zpravodajství. Protože bychom měli rozdělovat zpravodajství, nebo komentáře. Dnes už ale vlastně mezi tím není rozdílu. Nikdy nevíte, kdy vám zároveň někdo ve zprávách zprávu okomentuje, aniž byste o to stál, protože vás to zkrátka ovlivní. Ale já se vrátím k tomu, co jste tady započal: Vy jste řekl, že cítíte jakousi prázdnotu. Cítíte se s těmito svými úvahami sám? Nebo je víc lidí, kteří se rovněž snaží najít skutečný obsah?

Jan Jirák: Teď mě nutíte ke slovíčkaření – budu se bránit při odpovědi. Ale já nevím, co to je skutečný obsah. Ale mám kolem sebe dost lidí, s nimiž je možné se bavit o zkušenosti s prázdnotou, o tom, čím by se dala zaplnit. Jak vy říkáte, něčím skutečným, to myslím, že úplně ne. Ale na prožívání nějaké prázdnoty, myslím, se shodnu s řadou lidí.

Martina: Z našeho povídání by se mohlo snadno stát naříkání nad tím, že nám nové technologie přinesly více povrchnosti. Asi bychom nic nového neobjevili. Tak se teď pojďme bavit o tom, jakým způsobem si těchto věcí všímat. Protože teprve, když si jich budeme všímat, tak se možná můžeme my sami zpomalit, nebo do toho alespoň ve vlastních životech tak trochu sypat písek. Donedávna jsme brali jako znak vyspělosti společnosti to, že chráníme menšiny – to jsou informace, kterými jsem končila, když jsem vzpomínala na vznik studie ve Spojených státech amerických v roce 2018 – a nyní zjišťujeme, že společnosti dospěly do stádia, že nejsou ochotny chránit většinu. Dokonce v americké studii, ve které, jak jsem zmiňovala, politickou korektnost odmítá 75 % černochů, 88 % Indiánů a tak dále, jak už jsem to tady četla, je dokonce většina nazývána „vyčerpaná většina“. Řekněte mi, co je toto v naší společnosti za jev? Čím to, že hlasitá menšina, nebo respektive zástupci menšiny, dokážou naprosto měnit nastavení společnosti a atmosféru ve společnosti, i její směřování a celý životaběh?

Jan Jirák: Než vám odpovím, tak jenom pro informaci posluchačů: Teď jsem po celou dobu, kdy jste kladla otázku, vydržel neudělat bariéru.

Martina: Ano, já jsem si také říkala: Panečku, jste můj.

Jan Jirák: Ale je to vyčerpávající. To s tou vyčerpanou většinou je asi komplikovaná věc. Myslím, že se tím jenom říká většinový názor, který panuje v naší společnosti, který je zastaralý, a my musíme mít sílu probojovat nový. To je vlastně princip progresivismu – dřív se tomu říkalo avantgarda. Toto slovo bychom si asi měli pamatovat. Ale představa, že existuje nějaká vyvolená a osvícená menšina, která vidí, a ví víc, a umí si víc představit než vyčerpaná většina. Přičemž vyčerpanost je definována zastaráváním většinových postojů. To je pravidelně se opakující motiv, a byla to například argumentace nastupující politické moci konce 40. let u nás. Když si vezmete třeba tehdejší básně Pavla Kohouta, tak on tehdy napsal dost významnou sbírku, která se jmenovala Čas lásky, čas boje. A tam vytváří obraz toho, jak na sebe avantgardní menšina bere odpovědnost.

A teď se nám to v podstatě vrací, jenom s tím, že o osvícenou menšinu se uchází víc různých kandidátů, kteří se ale k mé hrůze postupně koordinují. To je asi problém. Všimněme si, snad teď tuto formulaci nepřeženu, jak snadno se z našeho slovníku vytratilo slovo „pluralismus“, jak už to není hodnota. Dřív jsme, myslím, oba zažili ve svých profesích, že to, že jsou média pluralitní, bylo hodnotou samou o sobě, že pestrost sama o sobě je zárukou, že nikoliv postup jednoho konkrétního média, ale pestrost je zárukou objektivity a svobodné tvorby názorů. Kde je dneska pestrost?

Martina: Kde je?

Jan Jirák: Myslím, že se to nehodí do vysílání.

Mainstreamová média veřejné služby nám servírují šampaňské na Titaniku. Jsou to média, která dožívají, a hrají čím dál tím menší roli.

Martina: A čím se to stalo, když, logicky vzato, by přítomnost sociálních médií měla nabízet neobyčejnou názorovou pestrost?

Jan Jirák: Já taky myslím, že ji nabízí. Ale podstatný zvrat je v tom, že to nikdo neví. Teď se nechci pouštět do, jak jste říkala, lkaní nad technologií, ale mluvil jsem o jednom velkém rozdílu, a to, že nová technologie neintegruje, zatímco ta stará integrovala. A druhý velký rozdíl je v tom, že se dneska stala nejdražší komoditou pozornost. Na internetu můžete vyvádět téměř cokoliv, ale nikdo si toho nevšimne. Dřív to bylo tak, že zdroje byly omezené, a spíš jsme je museli vyhledávat a hromadit. Dneska máme pořád k dispozici stejných 24 hodin, něco chceme prospat, něco projíst, něco prožít jinak, a ve zbytku se o naši pozornost uchází obrovské množství zdrojů, skutečně zdrojů pestrých, od bizarních, až po seriózní. Ale naši pozornost získávají jenom ty, které na to mají dost peněz, a těch ostatních si nevšimneme. A to myslím, že je velký rozdíl.

Martina: A jak byste tedy hodnotil mainstreamová média, média veřejné služby, která většinou mají peněz dost, pluralismu však málo?

Jan Jirák: Nerad bych se dotkl lidí, kteří tato média vyrábějí, protože vím, že to často dělají s obrovským vnitřním přesvědčením, ale v zásadě si myslím, že servírují šampaňské na Titaniku. Jsou to média, která dožívají, která hrají čím dál tím menší roli, přestože jsou bohatá, ale ne zas tolik. Takže to, čemu říkáte mainstream, pokud jsem to správně pochopil, tedy mainstream tradičních médií, tisk, rozhlas, televize, a jejich internetových derivátů, toho, co je překlopené, tak to je něco, co myslím dožívá, a co se rychle mění v něco úplně jiného. Jako vetřelec v Ridley Scottovi – prostě se to obměňuje, a vytváří se něco jiného.

Martina: A myslíte, že dožívají proto, že svět se mění, a média se mění s ním? Nebo dožívají mimo jiné právě proto, že sedla na vějičku propagandy?

Jan Jirák: Nevím, jestli můžeme o všech mluvit jako o nasedajících na vějičku propagandy.

Martina: Tak třeba o médiích veřejné služby, abychom byli konkrétní.

Jan Jirák: Tam zrovna nevím, jestli je to nasedání na vějičku. Možná že si to pod tímto výrazem představuji špatně, ale mám pocit, že spíš, když už, tak často dochází k bezděčné, ale přece jenom dost masivní produkci určitých ideologických sdělení. Pro mě propaganda představuje nějaké strategicky rozmyšlené racionální jednání, což tady vždycky přítomné není.

Martina: A ještě mi tedy řekněte, abych to pochopila, co tam tedy podle vás přítomné je? Co, když si dnes pustím média veřejné služby, a budu bdělá, dostanu?

Jan Jirák: Musíte počítat s tím, že tato média, a myslím, že tady mluvíme především o televizi, ale nejen, jsou nositelem určité ideologie, která je mixem státotvornosti a sebestřednosti jakéhosi dožívajícího liberalismu. A tuto svou svéráznou ideologii dokážou promítnout do svých obsahů. S tím musíte počítat.

Václav Cílek: Dobrý den tobě i posluchačům. Pokud se vůbec takový člověk vůbec najde, po tomto úvodu.

Martina: Nemaluj čerta na zeď. Pojďme malovat to, jak vidíš současnost. Jenom ještě doplním, že jsi autorem a spoluautorem desítek knih, a jenom namátkou zmíním: Tři svíce za budoucnost, Ruka noci podaná, Co se děje se světem, a nyní nejnověji Kniha o klimatu zemí Koruny české – Jak se klima vyvíjelo, jaké klima můžeme čekat a co s tím můžeme dělat. I těchto témat se možná bude naše dnešní setkání týkat. Ale já jsem tady začala tvým citátem z roku 2016, který sluje, řekla bych, slovy až prorockými. Pojďme se od nich odrazit, protože v těchto dnech, letech, jsou možná ještě zajímavější tím, že jsou naléhavější. Říkáš, že dochází k základní nerovnováze. Řekni mi, co ji způsobilo? Co to bylo za impuls, nebo sérii, pravděpodobně drobných, či větších impulsů? Dokážeme to stanovit a říct?

Václav Cílek: Ty ode mne čekáš možná nějaké filozofické, nebo politologické vyjádření. Pro mne se základní nerovnováha týká množství dopadajícího a odraženého záření. Teď tě možná trošku zaskočím, ale to proto, že posledních mnoho tisíc let dopadá na Zemi, na metr čtvereční, to je jedno, jak to počítám, dejme tomu 345 wattů, a zhruba stejné množství se zase vyzařuje nazpátek do atmosféry, a dlouhou dobu panovala tepelná rovnováha. Ale teď díky oxidu uhličitému, ale zase tomu trošku brání aerosoly, se zachytává na zemském povrchu něco okolo dvou, třech, špatně se to počítá, wattů na metr čtvereční navíc. A tyhle watty, tohle teplo, skoro celé končí v oceánu, který se hrozně oteplil, a z toho pramení různé problémy, včetně vln veder a nečekaně velkých hurikánů, a všeho možného. A to je jedna z těch věcí, která rozkládá náš svět, protože my jsme všichni potomci generací zemědělců. V roce 1900 žilo ve městě šest procent obyvatel, a stejně se dívali, jaké bude počasí, protože nebyl asfalt, tak aby se nezablátili. A na vesnici každé ráno zemědělec vyšel, podíval se na oblohu, a usoudil, jaké bude počasí, aby mohl naplánovat práce, setí a já nevím, co všecko. To znamená, že to, co se děje s počasím a s klimatem, je v nás hluboce obsaženo, a to tak, že cítíme změnu, cítíme, že se něco děje. A teď na to nějakým způsobem reagujeme.

Martina: Já ti rozumím, Václave, ty to určitě chceš manévrovat ke své knize, kterou jsem tady zmínila, Klima zemí Koruny české, ale přesto chci říct jednu věc: Něco mi říká, že to je jedna z věcí, těchto změn, a že když jsi o tom v roce 2016 mluvil, tak jsi neměl na mysli jenom změny klimatu.

Václav Cílek: Ne, ne. Měl jsem na mysli to, o čem vlastně mluvím dlouhou dobu, aniž bych si to přál někomu sdělovat. Odrazil bych se od takového Hérakleita – to byl presokratik, a presokratici byli napůl vizionáři, napůl filozofové, a byli hrozně zajímaví tím, že v sobě shromažďovali takovou moudrost jako přísloví, pozorování, zdá se, mnoha tisíc let – ale Hérakleitos říká, že každá doba má nějakou svou nutnost, nějaký začátek a konec, a že to je nějakým způsobem v podstatě dané. Takže já se domnívám, že tato doba se přibližuje svému konci, ale tento konec není takový, že by byl… Já to řeknu jinak: T. S. Elliot má slavný verš ve sbírce Dutí lidé, kde říká, že když nastane konec světa, tak my si myslíme, že svět skončí velkou ranou, ale on si jen tak zakňučí, whimpering tam je, tuším. Takže pro mě konec světa je zaprvé věc, která trvá několik desítek let – to je první záležitost. Za druhé, když si vezmeme konec impéria třeba rakousko-uherského, tak to není úplně jako katastrofická záležitost. To znamená, že pro mě je to otázka celkové proměny.

A proč celkové? Protože máme energetiku, ekonomiku, životní prostředí, množství lidí, umělou inteligenci, to znamená těch zásadních změn, které přicházejí v tomto desetiletí, v příštím desetiletí, je tolik – to bych se mohl opřít o Thúkydida, který mluví o tom, že když probíhá příliš mnoho změn najednou, tak to nakonec vyústí v jednu velkou proměnu světa, a zdá se, jako by povstal nový svět. Ale my jsme v přechodovém období, tak si to myslím, a to znamená, že my víc vnímáme strach z konce. Konec – vždycky to je náročné období – a nevnímáme ten nový začátek, také je vzdálenější. My jsme zvyklí žít v krátkém časovém horizontu.

Množství CO₂ v atmosféře nikdy nevylezlo na velké ploše tak vysoko, a tak rychle, jako v této době

Martina: Ty jsi zmínil některé změny, moc změn, proměn světa, Thúkydidés, a říkal jsi: energetika, klima, sociální věci, možná ekonomika. Řekni mi, toto seskupení změn, ta souprava, soupravička, která nás potkává dnes a denně, a jako by se k ní dnes a denně přidávaly nové a nové změny, možná bychom mohli říkat potíže – je to cyklické, nebo je to jev, který jsme přece jenom spustili my, lidé? Spustili jsme ho nějakým svým třeba dlouhodobým chováním?

Václav Cílek: V klimatu existují cykly. Můžu o tom nějakou dobu povídat, a to bych možná mohl. K těm cyklům ale pak náleží také singularity, to znamená třeba sopečný výbuch – stane se něco konečného, nebo jako nějaká jiná příčina. Takže cykly, kterých je několik, se buďto ruší, nebo se skládají, jsou nepravidelné, jsou takzvaně kulhavé. A základní cyklus je, dejme tomu, dvou, nebo tříletý, čemuž se říká setrvačnost počasí, tedy že je větší pravděpodobnost, že jak bylo v minulém roce, bude i v tomto roce. Další takový cyklus je pět, nebo sedm let, a teď můžu jít k deseti, nebo jedenáctiletému slunečnímu cyklu, a k dalším cyklům.

V zásadě se jedná, abychom tomu dobře rozuměli, o teploty oceánu. Oceán je obrovský, a malé změny na velkých plochách, jedna dvě desetiny stupně Celsia, můžou způsobit změny větrů, které způsobují změnu vláhy. V oceánu je to tak, že cyklus mořského proudění, kdy teče…. Proč v oceánu tečou proudy? Je to hrozně jednoduché. Protože v tropech se odpaří tolik vody, že kdyby tam další nenatekla, tak tam vznikne díra, což jak víme, se neděje. Takže tam musí dotéct voda, a ta tam nedotéká jako celkové proudění, ale naopak, voda má, celkově kapaliny mají tendence vytvářet proudy a protiproudy jakoby řeky v oceánu, když to takhle zjednoduším. A to je základní cyklus, když jde teplá voda směrem na sever, otepluje nám Evropu, a pak těžkne, spadá dolů, a pak zase podél Arktidy si nateče až do Arktidy, kde se zase zvedá, trvá to okolo dvě stě let.

A v tomto oběhu, v tomto oběžníkovém pásu, je to jako když si představíš pás na těžbu štěrkopísku, – takhle ten proud nějakým způsobem vypadá. Jsou to balíčky vody o různé teplotě, a takové balíčky mají někdy zhruba padesátiletou cykličnost, ale rozpadající se na pěti, sedmiletou. A takhle to jde za sebou. Takže to je základní cyklicita našeho počasí. Je dána jednak sluníčkem, nebo mezihrou slunečních cyklů a cyklů mořského proudění.

Ale ono to takhle jednoduše nikdy nefunguje. Základem jsou právě třeba sopečná erupce, který ochladí atmosféru na dva, nebo na tři roky. Nebo nějaká blízká supernova, nějaká sluneční anomálie. Takhle se to děje dneska, a má to málo obdob. Proč? Třeba z hlediska oxidu uhličitého je to tak, že my díky bublinám v ledovci víme, jaké byly atmosféry za posledních 800 tisíc let – nikdy nebylo CO₂ tolik, jako je teď. Díky mnoha různým měřením víme, co se dělo v holocénu, v tom období, ve kterém žijeme, dejme tomu za 12 000 let, kdy teplota doopravdy kolísala nahoru a dolů – a byla období, já nevím, třeba minojské, římské a středověké – ale nikdy to nevylezlo na velké ploše tak vysoko, a tak rychle, jako v této době.

Martina: Myslím, že o obsahu CO₂ v atmosféře, v ovzduší nikdo moc už nepochybuje, ale pořád je tady otázka, jak moc to způsobuje člověk, a jestli to způsobuje úmyslně a podobně. Třeba nedávno jsem tady vedla velmi zajímavý rozhovor s Radovanem Dluhým Smithem, který se věnoval tomu, jak ovlivňujeme úmyslně počasí, a co všechno to vlastně může způsobovat, o čem vůbec nevíme, a že oteplování opravdu může způsobovat člověk, ale právě tím, že ionizuje, nebo osévá mraky, nebo podobně. Ale přemýšlím, proč jsme u klimatu? Já jsem se tě ptala, jestli se tyto věci ve společnosti dějí cyklicky – a ty ses pustil do mořských proudů – a tak přemýšlím proč, jaká je tam souvislost?

Václav Cílek: Cena potravin. Já to ještě možná řeknu jinak: My teď společně se dvěma autory, se Zdeňkem Vašků, který mezitím umřel, a Jiřím Svobodou, vydáváme nějakou knížku, která se jmenuje Kniha o klimatu zemí Koruny české, a základem této knihy jsou výpisky mých dvou spoluautorů, které si dělali, já nevím, třicet let. Týkají se nějakých pětačtyřiceti tisíc kronikářských záznamů, a zhruba od roku 1000 tam nejsou české prameny, ale prameny německé a další, až do roku 1775, kdy začíná klementinská řada, a už to máme v teplotách. Součástí této knihy je popis počasí rok po roce, ale taky zároveň výpisky z kronik – je to něco, jako černá kronika klimatická – a tento princip se neustále opakuje. To znamená, že v českých, nebo v evropských podmínkách je špatné počasí, tedy prší tolik, že obilí shnije na polích, a málokdy je sucho.

Počasí je spouštěčem mnoha dalších změn, včetně dostupnosti potravin a jejich ceny

Martina: Píší kronikáři.

Václav Cílek: Píší kronikáři, ano. A protože to píší na více místech, tak víme, že kronikáři si někdy vymýšlí, někdy opomíjejí, a jindy mají pravdu. Takže to začíná tím, že je vysoká cena potravin, a neustále slyšíš stížnosti, kolik potraviny stojí. Pak dochází k druhé fázi, že lidi začínají mít hlad, a tím, jak začínají mít hlad, se oslabí kolektivní imunitní systém, a přicházejí nemoci, typické morové rány. A trvá to tak jeden až tři roky, protože počasí je naštěstí cyklické v tom smyslu, že se po těch dvou třech letech zlepší. A teď, země je oslabená, takže velmi často dojde ke vzpourám lidí, nebo k válečným tažením, protože nás napadne někdo, kdo využije naší slabosti. Nebo se někde za horizontem Evropy dají do pohybu Turci, nebo Tataři, nebo někdo takový, a působí na nás dominovým efektem. To znamená, v tomto pojetí, zjednodušuji, že počasí, neboli dostupnost potravin, je spouštěčem celého vláčku dalších změn.

Martina: Já si umím představit, že přesně takto to bylo, řekněme, v koloniích. Svého času, už před mnoha lety, jsme se bavili o jevu El Niňo, a ty jsi říkal, že když astronomové a astrologové předvídali, že přijde tento jev, akorát mu kolem roku 1700 říkali trochu jinak, tak vždycky posílili vojenské posádky v koloniích, protože věděli, že buď budou záplavy, nebo sucho, a tím pádem že bude nespokojenost. Ale nemyslím, nebo se ptám, mohu se v této úvaze mýlit, že tyto změny, které pozorujeme kolem nás, odstartovalo něco podobného, zejména ne v Evropě, a zejména ne na Západě?

Václav Cílek: Ano. Takže tímto jsme probrali něco, jako vnější cykly. A další důležitá věc jsou cykly vnitřní, a to je věc, o které se hrozně obtížně uvažuje. Uvedu, pokud jsme se už o tom nebavili, Turchinovy cykly. Peter Turchin je sociologem, nebo nevím, jak to mám říct, historikem vývoje společností, který dneska působí v USA a je mu dopřáno velkého sluchu. Teď mu má vyjít knížka, kde bude povídat o tom, jak předpovídal rok 2020 a změny. Někdy v roce 2009 jsme to četli s Mirkem Bártou, s těmihle lidmi, takže jsme čekali, co se v roce 2020 stane. A základem je to, že třeba vezmeš novinové titulky, na jaké téma jsou, a děláš četnost těchto titulků, a vyjde ti nějaký cyklus., který je v Turchinově případě padesátiletý. A je to 1820, 1870, není to úplně rok na rok…

Martina: Samozřejmě.

Václav Cílek: Přesně. Pak je to tedy 1920, 1970 a 2020. Takže on mluví o těchto věcech. Ale zase z toho vyplývá několik věcí, dokonce znepokojivých, a vědecky téměř nedokazatelných. První věc je, že na úrovni emocí se my, jako společnost, můžeme chovat jako jedinec. To znamená, píše to Hérakleitos, že si každý myslí, že má svůj rozum, ale že rozum je jeden, a je společný. A je možné, že v tomto společném rozumu, který je tak hluboko, že ho nevnímáme, se doopravdy odehrává něco jako vnitřní cykly, vnitřní růsty, vnitřní úpadky, možná podobně, jako v klimatu, které má sedmi, nebo také padesátileté cykly, nebo delší, kdy se tyto krátké cykly uspořádávají do nějakého většího dějinného cyklu, což je představa – já nevím, řecká klasická filozofie, a mnoho dalších filozofií, Mayové – to jsou ty konce světa, které nejsou konci světa, ale jsou koncem cyklu, cyklu světa.

A skoro určitě se okolo roku 2020 ocitáme na konci jednoho malého cyklu, který je dokazatelný vědeckými prostředky, a nevím přesně, čeho se týká – mohl se týkat covidu, Ukrajiny, a energetiky. Ale já vlastně povahou vědec musím rozlišovat, kdy jsem v oblasti vědy, a kdy jsem v oblasti spíš nějakého filozofického vhledu. A pro mě z hlediska toho, jak čtu situaci, a z hlediska vhledu, spíš neracionální mysli, která možná cítí kolem nějaké emoce, je tady velká možnost, že jsme i na konci nějakého většího cyklu, když se mě takhle ptáš.

Strach je jednou z největších sil poslední doby, jsme jím impregnováni a ztrácíme smysl života

Martina: Ano, to znamená, že to zakňučení by mohlo být slyšitelnější, jak jsi říkal?

Václav Cílek: Jo, jo. Já věřím, díky Gustavu Le Bonovi a jeho knize Duše davu, a také antickým spisovatelům, že v sobě nosíme, jak si koneckonců četla, paměť mnoha generací, což je asi pravda, protože se ukazuje, že paměť mnoha generací v sobě nosí třeba stromy, které se musí přizpůsobovat – strom neuteče, když je klimatická změna, tak se musí přizpůsobit, takže má tyto mechanismy v sobě. To znamená, že se na tuto společnost dívám tak, že si je vědoma toho, že před ní vyvstává nějaký stín, a od toho se odehrává řada věcí, a navíc to akceleruje, rok od roku, nebo se to možná mění i půlrok po půlroce.

To vidím třeba ve svém okolí, že je neklid, lidi mají často pocit ztráty smyslu života, a méně často dodržují slovo. To je hrozně zajímavé – dáš si s někým schůzku, a on nepřijde, nebo ti chvíli před tím pošle SMSku, že nemůže, nebo takhle. To je velmi časté. Na jiné úrovni některé firmy hůř platí faktury. Řád světa se zrcadlí v tom, jak správně se platí faktury, kromě jiného. A hodně let pozoruji bezradnost, ztrátu radosti ze života. A myslím, že to je docela v pořádku, protože jednak jsme vstoupili do vlastní pasti povrchnosti, to je jedna věc, a druhá věc je, že doba taková je, a takové doby bývaly koneckonců vždycky. Stačí si přečíst o atmosféře nějaké doby, a jsi vlastně v podobných okolnostech.

Martina: Já se chci věnovat konkrétním jevům, které jsi říkal, že pozoruješ kolem sebe, ale vrátila bych se ještě k tomu, co jsi připomněl, že v sobě nosíme zakódovanou zkušenost mnoha stovek generací, jdoucí až k primátům. A tady, pokud naše receptory a nikoli jen rozumové, zjišťují základní změny, dostaneme strach. Myslíš si, že právě toto je příčinou houstnoucí atmosféry a permanentního naštvání mnoha lidí? Že je to strach v lidech, strach ze změny, strach z neznámého, strach z toho, že cítíme, že jsme už možná na konci, ať už dvacetiletého, nebo delšího cyklu?

Václav Cílek: Já jsem hodně o strachu uvažoval, protože si myslím, že to jedna z největších sil poslední doby. Mluvil jsem o tom víckrát, tak promiň, když se takhle opakuji: Před několika lety se mi stalo, že za mnou přišla novinářka a říkala: „Pane Cílku, je takový krásný podzim, čeho se máme bát?“

Martina: A to je zvláštní otázka.

Václav Cílek: A to znamená, že hodně lidí se na svět dívá z hlediska strachu. Když byla dělána nějaká analýza frekvence slov, tak v nějakém textu se slovo „strach“ objevilo, dejme tomu, dvou tisíckrát, a slovo „odvaha“ padesátkrát. To znamená, že jsme impregnovaní. strachem.

Teď z čeho strach pochází. Když jsem se nad tím doopravdy zamýšlel, tak si myslím, že máme strach ztratit svou životní úroveň. To zní hrozně materialisticky, ale já často čtu knížky z 19. století, nebo i pozdější, a člověk je vlastně hrozně překvapený, jak chudé všechny tyto společnosti byly. Jak děti koncem 19. století chodily bosky do školy, i když byl sníh. Nebo jak Británie měla poukázky na jídlo a na další věci hluboko do 50. let, po 2. světové válce, a podobně.

Takže si myslím, že v 60. letech se nastartoval nebývalý ekonomický růst, který s několika zakolísáními pokračuje vlastně až do současnosti, kdy se lidé po mnoha stoletích nedostatku začali sytit a přesycovat věcmi. To je to, co vídáme kolem sebe. My to někdy bereme tak, že jsme rozežraní, a chceme toho moc, ale možná, že se jenom léčíme, pokud připustíme, že existují emoce, které jsou staré celá staletí, a že se nakupováním možná jenom léčíme ze staletí nedostatku. A že ještě nejsme doléčení úplně, a už o tuto medicínu začínáme přicházet.

Když už se vam podaři překonat hranični nastrahy, kladene českyma autobusakama a slovenskyma celnikama, ocitnete se v zemi, kera je sice ve valečnem stavu, ale mimo bojove zony panuje klid a mir.

Vlastně to neni nic zvlaštniho. Jestli se myslite, že po celu dobu druhe světove seděli Česi u radyjopřistroju a posluchali zakazany cizi rozhlas, tak se mylite. Ani za normalizace lidi neměli na Žermankach furt tranzistoraky přilepene k ušam, aby si mohli poslechnut dalši pomateně intelektualni prohlašeni Charty.

Lidi žili, pili, bavili se, smali, milovali, jedli a fungovali navzdory režimu, kery panoval okolo nich. Tak samo to je na Ukrajině. Pokud mate ten spravny pas, možete se na mistni situaci divat s odstupem cizinca. Pravda, neni uplně přijemne, když vas zastavi osumnactilety chlapeček s kalašnikovem na zadach a chce po vas doklady, aby posudil, jestli nejste na odvodnim seznamu. Kdybyste se chtěli ptat po jeho opravněni žadat doklady, pak mu to opravněni visi na zadach. Neni dobre pokladat zbytečne otazky.

Ale kdo se dokaže povznest nad take prkotiny a dovali se na Podkarpatsku Rus podivat aji v teto těžke době, nebude litovat. Bo kromě teho, že všecky kulinařske dobroty su furt na svojich mistach tajak před valku, tak navic pomožete mistnimu lidu.

Tuž tak.

Ladik Větvička, hlasatel Mlade Fronty Fčil, Kunikunda

Na nejnovější wokeistické zbrani zvané anglicky „debanking“, namířené proti osobám „pravicového“ smýšlení, je nejbizarnější to, že je provádějí osoby nebo firmy, které na tom pravicovém smýšlení alias demokratickém kapitalismu vydělávají kolosální peníze. Šéfka zřejmě „levicově“ smýšlejícího konsorcia britských bank NatWest, jejíž členská banka Coutts zablokovala účet Nigelu Farageovi z dnes už prokázaně politických motivů, živořila na levicově trapném platu 5 milionů liber ročně. (Znásobte si to 27krát, chcete-li mít představu, čemu by se to rovnalo v korunách).

I poté, co přiznala „pochybení“ v podobě nepravdivého a Farage dehonestujícího tvrzení sděleného redaktorovi BBC (jenž je promptně zveřejnil), bude z banky odcházet s odstupným odhadovaným na 4 miliony. A to i přesto, že po Farageově „debankingu“ konsorcium Nat West ztratilo během pár dnů na akciové hodnotě 840 milionů.

Obyčejný smrtelník se špetkou logického myšlení se může tázat, jak je vůbec možné, že banka žijící z peněz svých klientů a jejich investování, dokáže z důvodů jakýchsi „politických hodnot“ tyto klienty vyloučit a zahodit tím tolik peněz, k jejichž celkové částce se ještě připočte několik milionů, které z ní Farage nepochybně vysoudí, nemluvě o dalším předpověditelném poklesu akciové hodnoty.

Odpověď možná najde v nedávné historii. NatWest je totiž jedna z bank, kterou britská vláda zachránila před krachem ve finanční krizi roku 2008 částkou 45 miliard, a stala se tak jejím hlavním akcionářem. To, aby ti ředitelé nepřišli o práci a mohli si dál platit milionové platy z daní každé učitelky, zdravotní sestry a řidiče autobusu za to, že banku vedli ke krachu svou chamtivostí a stupiditou – jak v této nové aféře připomněla britská média. Z těch, jak vidno, se dodnes nevyléčili, ještě k ní přidali módní wokeismus, aby nezaostávali za pedagogy, novináři, umělci a pracovníky neziskovek, kteří pilně nastolují totalitní režim za zády volených politiků – jakým donedávna byl – a zdá se, že opět bude – Farage, vítěz dvou voleb do europarlamentu. Jeho zásluhy na brexitu mu dodnes nemohou odpustit.

Kolem aféry Farage versus banka se nahromadila spousta matoucích informací, po jejichž protříbení se její průběh jeví takto:

Po téměř čtyřiceti letech klientské loajality mu jeho banka (starodávná milionářská banka Coutts, která se pyšní noblesními klienty od královské rodiny po velekapitalisty a veleúspěšné rockové hvězdy) sdělila, že mu vypovídá služby, bez uvedení důvodu. Po Farageově oznámení, že mu nejmenovaná banka zrušila účet z politických důvodů, se do něho wokeokracie pustila kanonádou pomlouvačných spekulací, jejímž jedním z následků bylo odmítnutí účtu od dalších devíti bank. A my si můžeme opět lámat hlavu, jak dokáže téměř celý bankovní sektor odmítnut vklad milionu liber pro pokrokové „ideové hodnoty“.

První takovou spekulaci pronesl jeden labouristický poslanec neprokázaným a podle Farage lživým nařčením, že přijal 548 tisíc liber od nějakých Rusů. (Poslanec to řekl na půdě parlamentu, takže je chráněn před soudní žalobou za nactiutrhání). Druhou zveřejnila BBC s tvrzením, že rozhodnutí banky bylo čistě komerční, neboť Farageovy investice v bance klesly pod povinné minimum jeden milion liber. A že tuto informaci BBC získala od spolehlivého zdroje uvnitř bankovního konsorcia NatWest. Tímto zdrojem, jak se později ukázalo, byla samotná ředitelka korporace.

Farage mezitím získal text 36stránkového „kádrového posudku“, který si na něj banka sepsala, s jasnou politickou motivací. A zveřejnil jej na internetu. Obsahuje takovéto perličky:

„NF je vysoko-profilová osoba a kontroverzní osobnost ve veřejném životě, aktivně provokující kontroverze. Finanční riziko vzhledem k údajným ruským konexím, i když mu žádné nejsou prokázány. Negativní image v médiích. Podezření z rasismu, xenofobie a antisemitismu. Kamarádí se s antivakcinářským a rasistickým tenistou Novakem Djokovičem. Přehrál na svém programu video komika Ricky Gervaise zesměšňující transgenderové hnutí.

Závěr kádrového posudku: „Výbor si nemyslí, že nadále udržovat bankovní služby pro NF by se shodovalo s ideovými hodnotami banky Coutts.“

Zjišťuje se, že případ Farage je jen špičkou ledovce. Hromadí se případy „odbankování“ kritiků progresivistických dogmat. Skotská novinářka dostala od své banky padáka za tvrzení, že ženy nemají penis. Vikář tázající se své banky, proč vyvěšuje duhové vlajky, měl účet zrušen za „diskriminační názory“. Odbankován byl předseda asociace na ochranu svobody slova. Odmítnutí bankovního účtu zažila i řádně registrovaná politická strana Reclaim, kterou založil, s anti-woke programem, herec Laurence Fox. Debanking postihlo i dva bývalé konzervativní politiky a několik podnikatelů za kritiku covidových lockdownů. Spisovatelce hraběnce Alexandře Tolstoy zrušila banka NatWest účet coby „politicky exponované osobě“ za novinové interview z roku 2011 přiznávající se k milostné aférce s ruským oligarchou. A – jak zjišťuje Farage – tisíce živnostníků přišlo o účty za to, že přijímají platby v hotovosti.

Pro ty všechny Farage rozjel kampaň proti wokeovskému debankování, které vnímá jako součást tažení za likvidaci hotovosti a digitalizaci měny hrozící totální likvidací svobody. Použil této aféry jako varování, jak s námi dokáže establishment zatočit, jestliže přestane platit hotovost. Prostřednictvím bank budou jacíkoli padouši, kteří se dostanou k moci – diktovat a kontrolovat, co si myslíme a co kde říkáme, a jakmile se jim znelíbíme, udělat z nás žebráky. A vyhlásil wokeistickým bankám veřejný boj.

„Stávám se zastáncem a bojovníkem za muže a ženy, kteří měli zrušené účty. Z bank se nesmějí stát politické instituce. Chci v bankách kulturní změny a právní změny a nechci, aby byly ze systému vyhnány hotovostní platby a my byli zatlačeni do digitálních měn.“

Politizace ekonomiky zjevně nabývá v západním světě monstrózních rozměrů podle čínského modelu a hrozí totální likvidací občanských svobod. Proto zaskandujme trojnásobné hurá českým živnostníkům statečně bránícím hotovostní platby. Berme je jako bojovníky v partyzánské válce proti totalitě. Pomáhejme jim tím, že budeme stále nosit po kapsách dost bankovek a mincí, aby nás žádná hotovostní platba nevyvedla z míry. Ať si na tom třeba trochu vydělají i kapsáři. Chlácholme se vědomím, že co nám dokážou sebrat oni, je pidizlomeček toho, co nám bude moci krást digitalizovaný systém, před nímž nebude možné se ničím chránit.

Kurasovy knížky najdete třeba zde: http://www.pi-shop.cz/kuras/

Je leto. Statisice Ukrajincu dočasně umistěnych v Česko-Slovensku okupuju vlaky a autobusy směřujici na vychod. V devadesati procentach to su baby s děckama, kere se jedu podivat dodom za babku a dědkem, zkontrolovat latyfundyje, navštivit kamošky, nakupit domaci špek, klobasky, samohon a vratit se zpatky do Česko-Slovenska, kde se sice zatim nebojuje, zato su oba staty ožebračovane svojima legalně zvolenyma Eurohujerama.

To su fakta, o kerych možete dyskutovat, možete se rozčilovat, že temu tak je, ale to je asi tak všecko, co s tym možete robit. Popsala to už v červnu skvěla reporterka ČT Marketa Kutilova. Asi bysem měl napsat byvala reporterka ČT, bo ju kdosik přinutil neenem svuj přispěvek smazat, a navic asi ze vzteku, že nemože pravdivě reportovat, si smazala cely svuj fejsbuček. Neni hezčiho přikladu, že propaganda ČT nepotřebuje pravdivy pohled. Ale o tym sem fčil psat nechtěl.

Srandovni je, jaku taktyku použiva jeden z dopravcu k temu, aby ubohym Ukrajincum, cestujicim dodom na dovolenku, znepřijemnil život.

Idealni trasu pro mnoho lidi cestujicich na Ukrajinu je LEO Express. Vyjižďa z Praglu okolo osme večer, o pulnoci přistupi lidi na Svinově, ve štyry rano přestupite v Košicach z LEO vlaku na LEO bus a v osum už možete v Užhorodě pit expreso za deset kaček.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Synci z LEOša si ale řekli, že pomsta bude sladka. ve štyry rano pipla asi šedesati Ukrajinkam s děckama esemeska, že spoj bude mět hodinu až tři zpožděni a že nemaju odchazat z nadraži. Tuž, kdo zna košicky autobusak tak vi, že aji vyslechova mistnost StB je přivětivějšim mistem. Rozglabene dveře, zima, hejna holubu vam seru na hlavu, kavarna žadna, hospoda žadna a jediny automat na cukrovinky a přeslazene sračky ma zablokovany mincovnik. Ale od zastavky nesmite odejit, bo kdyby nahodu Leoš přijel, tak na vas čekat nebude a dovolenka na Ukrajině je v dupě. Přitem centrum Košic je kilometer daleko. Kdyby ty kurvy poctivě napsali cosik ve smyslu „mate čas do dvanacti, valte si sednut do tepla kajsik na kafe“, pak by temu člověk rozuměl.

A tak baby s děckama mrznu, čumi před sebe a čekaju na cosik, co nikdy nepřijede.

V osum pipla babam nova esemeska – bus bude mět zpožděni pět hodin. Nikam nechoďte.

Usmali zme se na sebe ze synkama, bo pomsta Leoša se vydařila, někere baby začaly brečet, bo jim ujely drahe vlaky do Oděsy, Kyjeva a dalšich měst, prachy za listky jim nikdo nevrati. Děcka začaly polehavat po zemi posrane od holubu. My zme se ze synkama zvedli, bo zme dobře věděli, jak to bude pokračovat a odešli na vlakovu stanicu Košice, kde pravě oteviral nadherny Staničný pivovar. Dali zme se par pivek, vypražany syr a kupili si listek slovenskych drah na přimy vlak Košice-Mukačevo.

Když zme byli na hranici, pipla nam nova esemeska – bus bude mět zpožděni sedum hodin. Nikam nechoďte. Rozesmali zme se tak, že se až celnik Slovenského štátu zamračil a tvařil se, že nas necha vystupit, bo celnikum se přece nikdo posmivat nebude.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ladik Větvička, hlasatel Mlade Fronty Fčil, Mukačevo

PS: Tyto situace se Leošovi stavaju praktycky každy den, už rok. Kdyby chtěl, davno to mohl řešit. Vymluvy na to, že jeho autobus čeka na hranici, su marne. Ma mět jiny autobus. Řešeni su jednoducha.

1. Vlak LEO može tajak vlak slovenskych drah jet přes Čiernu pri Čope až do Mukačeva.

2. Bus može přijet na pěši přechod Slemence, lidi přelezu, což je otazka par minut a na druhe straně može čekat jiny autobus

3. Bus nemusi trčet hodiny na přechodu Vyšne Německe, když padesat kilaku na sever je přechod Ubla, kery byva prazdny. Hodinove zdrženi by každa ukrajinska baba s děckem pochopila.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

PS2: Už zme žrali nadherny boršč v naši oblibene mukačevske knajpě, když pipla nova esemeska. Bus bude mět zpožděni 10 hodin, neopušťajte zastavku 🙂

 

Martina: Jak se ti po čase žije jako rebelantovi, kterého část národa zbožňuje, a část ho upřímně nesnáší?

Vidlák: To záleží, koho zrovna potkám. Například když potkám někoho, kdo mě upřímně miluje, tak se mi žije moc dobře, a je to moc příjemné. A když potkám někoho, kdo mě upřímně nesnáší, tak už to tak příjemné není. Ale to se asi dalo čekat, že to takhle bude.

Martina: A co to s tebou dělá? Protože toto, co jsi teď popsal, by mohlo člověka zdecimovat, možná i vnitřně roztrhat, protože pokud za den potkáš pět lidí, kteří tě mají rádi, a pět lidí, kteří tě nesnáší, tak to je tak rychlé střídání nálad, že pokud by tě to skutečně zasahovalo a ovlivňovalo, tak to možná není dobré pro tvou psychickou pohodu.

Vidlák: Já mám asi štěstí v tom, že jsem svůj blog začal psát už před poměrně dlouhou dobou, a začal jsem opravdu od strašně malých čísel. Měl jsem málo čtenářů, potkával jsem se s málo lidmi, takže jsem si tou situací prošel v době, kdy to až tolik neznamenalo, kdy jsem se mohl ošlehat a otrkat na malých chybách, malých problémech, malých nadávkách i malé nenávisti. Takže teď, když to je větší, tak mě to zase až tolik nebere. A kromě toho se mi daří potkávat víc s těmi, kteří mě mají rádi, než s těmi, co mě nesnášejí.

Inkvizice chtěla pogromy, ohněm a mečem dosáhnout božího ráje. Progresivisté chtějí nenávistí a pronásledováním nastolit společnost tolerance a slušnosti.

Martina: Ale tato věc má ještě jednu stránku, třeba že existují lidé, jejichž názoru si příliš nevážíš, a tudíž tě jejich odsudek tolik nezasáhne. Ale tady se nám dnes ve společnosti vyprofilovala skupina hodných, lepších, vzdělaných, vyspělých, tolerantních, milujících, skrz naskrz pravdou posedlých lidí, kteří se zdokonalili v klasické ideologii dobra. Jaké to je, když na tebe útočí tyto etalony dokonalosti?

Vidlák: Jako kdysi, když útočila inkvizice. Ono je to takové, že se pomocí pogromů, ohněm a mečem, konečně dobereme božího ráje. A teď to máme dost podobné, takže pomocí nenávisti, nálepkování, dehonestováním a vyřazováním ze slušné společnosti konečně nastolíme společnost, kde zavládne tolerance a slušnost. Nefungovalo to ve středověku, nebude to fungovat ani teď. Ale abych řekl pravdu, ono je to dneska spíš skoro pro zasmání. Na mně, pokud to takhle je, to působí od těch lidí už hodně křečovitě, a myslím, že většina z nich už ví, že to je jinak. Nepotkal jsem se s někým, kdo by byl opravdu tak hluboce zapálený, a tak hluboce tomu věřil – spíš z nich mám pocit, že pomaloučku vidí, že i ten jejich svět odchází kamsi pryč, že to, čemu věřili, to skončilo, takže je to od nich poslední pokus ještě zachránit pozice, které jsou podle mě nezachranitelné.

Martina: Opravdu to vidíš až tak optimisticky?

Vidlák: Ano.

Martina: A odkdy tento přerod sleduješ?

Vidlák: Od té doby, co píšu. Ale myslím si – a začal jsem to pojmenovávat až v posledním roce –, že se blížíme na určitou hranu dějinného zlomu. Já ho nedokážu nějak pojmenovat, nebo nedokážu říct přesně, v čem bude spočívat. Asi bychom se mohli hrozně dlouho bavit o příčinách, co bylo dřív, a co bylo potom, ale když se člověk nyní dívá na svět kolem sebe, tak naše společnost v podstatě se vyčerpává – hodnoty, myšlenky, ze kterých vzešla –, tak nějak došly svého konce, v tom dobrém, i v tom špatném, a najednou není kde brát.

A já se vlastně ani nedivím, že na to lidi reagují velmi nepříjemně, nebo s podrážděním. Takhle to je, když se blížíme k dějinnému zlomu, když mizí lidem veškeré jistoty, mizí všechno, čemu věřili, a zjišťují, že to, co je mělo dovést na vrchol, je dovedlo někam do háje, a to do čím dál většího. A že to, co mělo znamenat bohatství, slávu, moc, lesk, tak najednou znamená dluhy, úpadek, který je zřetelně vidět, válku. Tak lidé reagují velmi podrážděně. Troufám si tvrdit, že 9/10 z lidí, kteří dneska opravdu reagují urážkami a dehonestací, ve skutečnosti takoví nejsou.

Věřili jsme, že kapitalismus, neviditelná ruka, Západ, nám přinesou svobodu a bohatství. Ale nyní lidé začínají vidět negativa, a přemýšlejí, jak to udělat jinak.

Martina: Vidláku, ty jsi před chvílí zmínil termín, že je tady „dějinný zlom“. A už probíhá, nebo se podle tebe k němu blížíme? A v čem je tento zlom tak dějinný? Není to příliš nabubřelé myslet si, že zrovna naše generace v této době zažívá něco dějinného?

Vidlák: Já bych řekl, že dějinné zlomy víceméně přicházejí zhruba co 40 let. Zhruba. Řekl bych, že to je od dob biblických. Prostě jedna generace něco spustí, žije z toho, druhá generace to ještě zažije, a až ta druhá generace z pravidla zjistí, nebo dojde na konec toho, co si mysleli. Já si myslím, že to je možná trošku lidská zákonitost, že to tak musí být, a řekl bych, že se k tomu zase blížíme. Prostě vidíme na všech stranách, jak se vyčerpává to, z čeho jsme měli růst. Já si ještě pamatuji 90. léta, kdy se mluvilo o svobodě, mluvilo se o kapitalismu, volný trh, neviditelná ruka – to byla velká hesla. Obdivovali jsme Západ, to, jak žije, nebo co dělá. Západní americká kultura, která sem přišla, a všichni jsme to milovali. A opravdu jsme to milovali hluboce.

A podívej se, uplynulo nějakých třicet let, a všechno je to pryč. Už to zůstalo jenom některým. Zjistili jsme, že to má negativa. Já teď nejčastěji na Facebooku, mezi svými příznivci, nebo v mé bublině, ve které se pohybuji, nejčastěji vidím videa ze Spojených států s bezdomovci. Ale bezdomovci už tam byli v devadesátých letech, ale tenkrát se ukazoval spíš Hollywood. A dneska se začala zobrazovat hlavně negativa. Prostě jsme došli na nějaký konec.

Tenkrát jsme věřili, že nás to někam dovede, do prosperity, že to trh zařídí, že bohatství nějak prokape, protože Američani a Němci to umějí líp. A teď se ukázalo, že tedy asi ano, něco jako uměli, ale je vidět, že je v bohatství nedoženeme. A začíná se ukazovat, že oni nám nechtěli pomoct v tom, abychom byli stejní jako oni, ale chtěli se docela nakapsovat. A to se jim podařilo. A teď si to lidé začínají uvědomovat, dostává se jim to do hlav, a začínají přemýšlet, jestli by se to celé nedalo dělat nějak jinak. A já vidím dějinný zlom v tom: Prostě společnost si stále více uvědomuje, že to, jak to děláme, vlastně nevede k tomu, co bychom chtěli, nevede to k žádnému rozumnému výsledku. A tak se ve společnosti začíná objevovat něco, co tu ještě před pár lety nebylo: Lidé začínají přemýšlet, jak to dělat jinak.

Martina: Tak asi zásadní věc, na kterou jsme narazili, je, že konečně někomu došlo, že se opravdu nedá neustále, navždy růst. Protože prostě do nebe nedorosteme. Takže to je možná ten okamžik, kdy jsme zjistili, že jednoho dne narazíme hlavou na strop.

Vidlák: Já bych spíš asi použil příměr cesty. Prostě vytyčili jsme si nějakou cestu k nějakému vzdálenému, krásnému cíli, k nějaké utopii, chiméře, k dokonalé společnosti. Však to máme v sobě posledních dva tisíce let, že společnost nedělá nic jiného, než že pořád hledá svůj ráj, ke kterému chce dojít. Takže jsme si vytyčili nějakou cestu, a teď se blížíme ke konci. Houští stále přibývá, cesta je pořád horší, terén je čím dál víc komplikovaný. Někteří si to už uvědomili dříve – já jakožto bloger píšu už pět let o tom, že se mi nezdá, že by ta cesta byla správná – a mám postupně pocit, že si to uvědomuje stále více lidí. A řekl bych, že ve společnosti je tento moment strašně důležitý, kdy se to přehoupává přes polovinu společnosti, kdy už si to začne myslet větší polovina. Kdy to přijde? To se zhodnotí až zpětně, kdy to nastalo. Jestli už to bylo, nebo se k tomu teprve blížíme. Ale já tedy musím říct, že minimálně od doby covidové, od roku 2020, vidím, že lidí, kteří si začínají myslet to samé, co jsem si do té doby možná myslel jenom já, a pár mých čtenářů, že jich prostě přibylo.

Martina: Ty říkáš, že Vidlákovy kydy píšeš už pět let, a ještě do nedávna jsme znali jenom tvou přezdívku, a nikdo ani nevěděl, jak vypadáš. Proč jsi se teď rozhodl vystoupit z anonymity?

Vidlák: Nevystoupil jsem ani tak, že bych se rozhodl, ale v podstatě v listopadu loňského roku byla moje identita normálně propálená. Jan Cemper ze serveru Manipulátoři se na mě zaměřil, a v podstatě mou identitu zveřejnil. A já jsem v té chvíli řekl, že se nebudu snažit to nějak zakrývat, tak jsem se k tomu drze přiznal.

Kdyby nebyla válka na Ukrajině, musela by si ji vláda vymyslet. Na Rusko se svede, že chudneme, je nám zle, zisky odtékají do zahraničí, drahé energie, i to, že se lidé bouří.

Martina: Samozřejmě, že se svým způsobem tvá identita ukázala i na demonstracích. Proběhly opakované demonstrace, ty ses jich opakovaně zúčastňoval. Lidé na těchto demonstracích byli označováni, a to nejen nějakými radikálními aktivisty, ale dokonce i členy vlády, za údajnou proruskou pátou kolonu. A protože tys na nich byl, tak jsi ta údajná proruská pátá kolona také. Řekni mi, co to s tebou dělá? Uráží tě to?

Vidlák: Vůbec nic. Už když tyto demonstrace začaly, tak bylo jasné, že přesně takhle to bude označované. A začalo to už dřív, před demonstracemi. V podstatě se Rusko stalo naším nepřítelem, a na válku na Ukrajině se svede úplně všechno. Za každou chybu přece může Putin, nebo ještě trochu Babiš, ale Putin je jasný. To, že chudneme, že je nám špatně, že naše zisky odtékají do zahraničí, že máme drahé energie, za to všechno přece může Rusko. Tak není divu, že i za to, když se lidé bouří, může Rusko. To je jasný, co jiného. Krom toho, kdyby Rusko neměli, tak by si ho museli vymyslet, protože kdo jiný by za to mohl? Nebo by se třeba zjistilo, že si za to můžeme sami, a to může někdo těžko připustit.

Martina: Neříkáš si teď, vzhledem k tomu, že v okamžiku, když ses objevil na těchto demonstracích, a trochu se na tebe zaměřilo Sauronovo oko: „Že já jsem si v klidu nepsal svůj blog. Že jsem na ta náměstí lezl?“

Vidlák: Musím říct, že se na mě to Sauronovo oko zaměřuje ještě hrozně málo. Na Seznamu vyšel úplně hlavní článek s palcovým titulkem o tom, jak dezinformace nesou peníze, a jsou tam vyjmenováni všichni čeští dezinformátoři, dokonce i takoví, který mají třeba desetinásobně menší sledovanost než já. Je tam i Patrik Tušl. Dneska jsem se na to zrovna podíval, a já tam furt nejsem. Když jsem byl na poslední demonstraci, tak běžel na Seznamu jakoby online přenos, a tak jako teď, tam psali: Vystupuje Jindřich Rajchl, a říká to a to. A pak: Vystupuje Ondřej Dostál a říká to a to. A teď mluví Zwyrtek Hamplová, která má jenom video poselství. Pak jsem vystoupil já, a najednou se to odmlčelo – nic. A hned zase všichni po mně. Jako bych pro ně ještě neexistoval. Téměř každý web už má dneska, když si ho najdete na Seznamu, napsáno, že to je dezinformační web, a mají tam i ikonku „zpět do bezpečí“, aby tam nešli. Vidlákovy kydy to ještě pořád nemají. Takže já pořád čekám, kdy se Sauronovo oko zaměří na mě, a jak to asi bude vypadat. Ale oni mě pořád vynechávají.

Martina: A ty teď vypadáš, že se tě trochu osobně dotýká.

Vidlák: Skoro jo.

Dnešní demonstrace už nejsou o nápravě dílčích chyb, ale jsou protirežimní. A vláda to ví, a proto jedná tak arogantně.

Martina: Vraťme se zpátky na náměstí: Mnoho lidí dnes na sociálních sítích tvrdí, že vláda reagovala na tyto protesty pro mnohé až nepochopitelně arogantně a že si nedokážou ti lidé vybavit, že by někdy po Listopadu jakákoliv vláda na nespokojenost občanů, nebo protesty proti nejrůznějším reformám, a podobně, reagovala takto arogantně, možná až hystericky, nepřátelsky. O zaprodancích a ztroskotancích mluvili asi skutečně jenom komunisté. Překvapilo tě to? Překvapilo tě, jakým způsobem se vláda z Hradu, nebo ze Strakovky dívá s takovým pohrdáním na tu „lůzu“, která se shromažďuje v ulicích?

Vidlák: Myslím, že to souvisí s tím dějinným zlomem. Oni to dělají proto, že opravdu cítí, že je zle. Všechny polistopadové vlády se takhle vyjadřovat nemusely, protože režim byl víceméně dán, lidi tomu věřili, a pokud někdo protestoval, tak to v podstatě nebyl protest proti režimu, proti tomu, co je, nebo proti civilizaci, ale byl to protest, protože se někde stala nějaká chyba, a tu chybu je potřeba napravit. A vlády to tak braly: „Ano, občane, někoho jsme tady opomněly, něco se tady stalo, co se stát nemělo. Tak dobře, vy jste vystoupili, my tomu rozumíme, a je vás opravdu hodně, tak to ňák začneme řešit. Trošku si to vyřešíme.“ Jenomže teď tyto protesty, bez ohledu na to, co se při nich říká, začínají být opravdu protirežimní, proti tomu, co je.

A zase se vracíme k tomu dějinnému zlomu: Vyčerpávají se myšlenky a hodnoty, na kterých tahle společnost posledních pětatřicet let stála, a vláda to vidí. A teď už to není o tom, že se možná jenom někde vymění několik papalášů, nějaký politik, zvítězí jiná politická strana. Teď to začíná být o tom, že se opravdu nejspíš změní hodně věcí. A oni si to uvědomují.

Martina: Ty jsi před chvílí mluvil o tom, že věci se opravdu mění. Ale když se podíváme, jaké výsledky demonstrace měly, tak musíme upřímně říct, že prakticky žádné. Žádný dopad, žádná odezva, nic se nezměnilo. Lidé se sešli, ať už jich bylo sedmdesát, nebo sto tisíc, to je svým způsobem jedno, bylo jich hodně. A přesto všechno: Sešli se, zanadávali si, řekli, že je to štve, že je mrzí to, co se děje, že jsou nespokojení – a nic.

Vidlák: Ona totiž změna, která má být viditelná, nebo ta, kterou čekáme tak, jako že padne vláda, a přijde nějaká lepší, která to třeba bude dělat jinak, nebo že se úplně změní hodnoty, na kterých to všechno stojí – to přece bývá to úplně poslední. Vždyť politici, to je jenom reprezentace něčeho, co se nejdřív musí odehrát v podhoubí. A já vidím, že se toto podhoubí mění.

Samozřejmě by si všichni přáli, aby to šlo rychleji, ale ono to není jenom o demonstracích. Najednou téměř každý, kdo chce nějak vcházet do veřejného prostoru, přinášet nějaké myšlenky, naplní sál celkem kdekoliv, kam přijde. To nebývalo. Kdybych někdy v roce 2019, nebo 2018 chtěl někde vystoupit jako Vidlák, tak je pravděpodobné, že by tam bylo deset lidí, kteří by se na mě přišli podívat, přišlo by třeba pár zemědělců, zajímalo by to několik odborníků, kteří v tom žijí. Možná bych uměl trefně komentovat politiku, ale nikoho by to víceméně nezajímalo. Protože běžný člověk byl víceméně spokojen. Ale teď už to tak není. A pro mě je naprosto nepochopitelné, že s velmi obskurními myšlenkami, kdy si říkám: „Jak na to ten člověk vůbec přišel?“, on s tím přichází mezi lidi, a není s tím najednou problém, a lidé to poslouchají. A myslím, že se hlavně změnilo vnímání člověka, že to takhle nejde dál. Ale zatím jsme nenašli, jak to půjde dál – a to se vůbec nedivím. To bude chvíli trvat, protože to opravdu nikdo posledních třicet let nedělal. Přišlo to až s covidem, kdy si lidi najednou uvědomili, že něco je jinak. A teď se s tím musíme nějak vypořádat.

Změnila se atmosféra ve společnosti. Najednou začínáme vidět, že to, co vláda dělá, je škodlivé.

Martina: Danieli, myslíš, že to vláda nevidí? Ty hovoříš o, řekněme, drobných změnách v podhoubí, drobných, nebo větších. Chápu, že asi nikdo ve Strakově akademii nesleduje, jestli se někde do sokolovny sešlo padesát lidí, nebo tři sta padesát. Ale vláda se chová stále vlastně ještě arogantněji. Zásadní smlouvy, které jsou pro naši zemi klíčové, vůbec veřejně nediskutuje, neprojednává je s lidmi, neinformuje lidi tak, aby tomu rozuměli, o referendu ani nemluvě. Vlastně se chová, řekla bych, ještě odtažitěji, takovým autoritativním způsobem.

Vidlák: Ale opravdu to tak je. Nebyly v tomto předchozí vlády vlastně podobné? Jenomže byla jiná atmosféra ve společnosti, takže to nevadilo, protože jsme na Západ doopravdy chtěli. Je to opravdu tak, že se vláda chová jinak, než před tím? Není to spíš obráceně? Že se změnila atmosféra ve společnosti, a najednou začínáme vidět, že to, co vláda dělá, je škodlivé? Předchozí vlády? Pojďme začít u Zemana: Vždyť jsme vstoupili do NATO, a hned jsme bombardovali Jugoslávii. Nebyl žádný velký odpor. Taky jsme vstoupili do Evropské unie.

Martina: Ale na základě referenda.

Vidlák: Ano. Ale nepsali jsme tam spoustu věcí. Do Unie jsme museli vstoupit na základě referenda, jinak to ani nešlo. Ale těch smluv, které nás do něčeho zavázaly a uvrtaly, to dělaly i předchozí vlády. Možná třeba ne tak okatě, nebo tak, jako to dnes dělá současná vláda, ale prostě to tak bylo.

Martina: Dobře. Promiň, že tě přerušuji, ale třeba shodou okolností vlády poslechly hlas lidu třeba v případě povinných kvót na migranty. Tam najednou zcela obrátily, ať už to byla Sobotkova, nebo Babišova vláda. Zatímco tahle najednou přijala povinnou solidaritu.

Vidlák: Spíš bych to řekl takhle: Tato vláda už opravdu neslouží tomuto národu. Ale to jsme věděli od začátku. To se deklarovalo už před volbami, že to bude vláda proevropská, vláda, která tomuhle půjde na ruku, která bude zachraňovat Západ, se kterým se identifikuje. Vždyť to bylo jasné, takže mě nepřekvapuje, co dělají. Vždyť jsme to všichni věděli už před volbami. Jenom se změnilo to, že si najednou mnohem víc lidí uvědomilo, jaké to bude mít důsledky.

Pokud někdo nepochopí, nezařadí zpátečku a nezastaví vlak, který jede do zdi, a nezkusíme jinou cestu, tak nastane dějinný zlom

Martina: Popisoval jsi drobné, nebo větší změny v podhoubí. Mají tedy smysl protesty, Václavská náměstí, a demonstrace? Myslíš, že budou ještě na podzim, nebo to už považuješ za nepodstatné?

Vidlák: Myslím, že protesty pokračovat budou. Dokonce si dovedu představit i to, že budou sílit. Ale taky si dovedu představit, že se to dá i zkazit. Můžou se úplně zdehonestovat, a může z toho být nějaké přerušení, nebo velké zklamání. To všecko se může stát. Ale já bych to spíš řekl tak: Víš, žádná demonstrace nikdy nic neřeší, až na tu poslední, která potom řeší úplně všechno. A nikdo neví, kdy to nastane. A většinou to nastává z příčin, nebo spouštěčem bývá něco úplně jiného, než co bychom řekli. Arabské jaro taky začalo tím, že se někde v Tunisku na bazaru upálil jeden prodavač.

Martina: Zeleniny.

Vidlák: Zeleniny. A co to způsobilo. A taky by se dalo říct, jak to mohlo něco takového způsobit? Byly tam silný diktatury, režimy, který byly úplně pevný v kramflecích, než tady u nás. A ejhle, přesto se tam spustily procesy, které do dneška neskončily, a celý arabský svět, a vůbec Střední, Blízký východ, si z toho bere ponaučení, a stalo se tam strašně moc věcí. Takže spouštěč bývá úplně jiný.

Já současné demonstrace a protesty beru spíše jako určité tříbení dnešní opozice, aby to dělal někdo, kdo to dělat umí, kdo ví, jak se to má dělat, kdo na to má nějaký vliv. A aby se taky vyeliminovali blbci, kteří s tím nic dělat neumějí, kteří umí jenom křičet, kteří pro to neumějí udělat žádnou práci. Já si od protestů slibuju, že pokud se nějaké vládě nepodaří – a zřejmě to nebude tady u nás, ale možná třeba někde na Západě – pokud to někdo nepochopí, nezařadí zpátečku, a nezastaví vlak, který jede proti zdi, a nevrátíme se kousek zpátky, a nezkusíme jinou cestu – tak tento dějinný zlom nastane.

A v takovém případě bych prosil, aby se nová ústava nedělala zase někde v divadle. Byl bych rád, aby tady byla nějaká místní, vlastní síla, vlastní český hlas, který bude schopen do debaty říct něco, co bude mít nějakou sílu. Nechtěl bych, abychom došli na hranu dějinného zlomu tak, jak to bylo v roce 89, kdy už bylo v podstatě předem rozhodnuto, kdo to tady převezme, protože to nebyl český hlas, který o tom tady rozhodl.

Martina: Ty říkáš, aby tady byl nějaký český opoziční hlas. Ale opoziční hlas to má těžké, protože mnozí politici a novináři, společně s aktivisty, označují šmahem všechny opoziční názory, dokonce i ty názory, které jen nejsou pouze vůči Fialově vládě vyloženě servilní, označují za dezinformace. A lidé, kteří je prezentují, jsou na seznamech dezinformátorů jenom proto, že nepanáčkují. Tak jak chceš potom rozvíjet opozici?

Vidlák: Myslím, že opoziční média, nebo opoziční hlas, je slyšet čím dál tím víc. Myslím, že to, že před rokem vláda vypnula „dezinformační weby“, jí vlastně vůbec nijak nepomohlo.

Jenom se z toho vyeliminovaly ezoterické blbosti, s prominutím, nechci na nikoho ukázat konkrétně, ale prostě mezi těmi rok starými dezinformátory byla spousta jakýchsi fakt „ezo“, a podobných. Bylo to hodně věštění.

Martina: Co je komu do toho, mezi námi.

Vidlák: Jo, to bez debaty. Ale ti, kteří byli trošku silní, tak se s tím vypořádali, přesunuli své weby do zahraničí, nastavili si zahraniční domény, použili jiné sociální sítě, a v nové síle se vrátili zpátky. A to, řekl bych, silnější než dřív. Takže vypnout je příště znova bude mnohem obtížnější. A dovedu si představit, že když se zase nějaký recept najde, tak i oni zase najdou recept, jak to obejít.

Vláda slouží tomu, od koho dostali peníze, kdo je připravil. Ale za cokoli, co dělá, nese odpovědnost ona.

Martina: Tak paní Jourová říká, že se musí tyto věci regulovat, a vyhrožovala, nebo v uvozovkách vyhrožovala, ale zmínila třeba i vypnutí Twitteru.

Vidlák: No, a i když ho vypne, tak se na něj fakt nedostaneme? Fakt se na něj nedostaneme někde jinde? Bude to tady jako v Číně, kde jde provoz internetu přes nějaké uzle, které jsou schopni kontrolovat? Vždyť i v té Číně vystavět to trvalo strašně dlouho. Já myslím, že pořád budeme schopní se k tomu dostat. Dokonce i ti Číňané se dostanou ke všemu, co chtějí, jenom to musejí dělat trošku jinak. Ale to je opravdu jenom o tom, naučit se nějaký nový klikání někam jinam. Vždycky to jde, vždycky se k tomu dostanou. Takže já moc nevěřím tomu, že se informace dají vypnout. Dají se na chvilku potlačit, dá se to na chvilku zdržet, ale nedá se to dělat dlouho. Já vidím naopak strašný rozvoj všech alternativních médií, když to tak řeknu, jiných hlasů, které se dostávají do veřejného prostoru. A podle mě už jsou značně silní. Dneska už má leckdo někde na Facebooku větší sledovanost, než mají otázky Václava Moravce. To je znát.

Martina: No, ale víš, co mě mate, že to, co říkáš, má logiku, a skutečně se to děje. A přesto vláda sáhne k takovému opatření, že vypne weby, a pak se ještě nedůstojně dohaduje s firmou CZ.NIC, jestli to byli víc oni, nebo víc vláda. Ale to odbíhám. Oni toto přeci musí vědět. Tak proč to dělají?! Bojí se? Neumí argumentovat? Potřebují skutečně jenom okatě servilní média, která prostě budou adorovat každé jejich rozhodnutí?

Vidlák: Já, když vidím toho Fialu, i ostatní ministry, tak mám pocit, že docela zoufale tápají. Že to není žádná promyšlená akce, nebo něco takového. Oni prostě jenom něco zkoušejí. Myslím, že se na ně každý den valí neuvěřitelné jobovky. A oni prostě vědí, komu jsou vděční za to, že se tam dostali, Vědí, od koho na to dostali peníze, kdo je připravil. A tak to teď musí dělat. A na druhou stranu vidí, že cokoli z toho, co udělají, jenom zhoršuje a zhoršuje situaci. Vždyť jejich jakoby propaganda, která je placená, to, co třeba dává ODS na svůj Facebook jako placenou reklamu – vždyť to je taková strašná šmíra. To je něco zoufale příšerného. Tam je vidět, že nevědí, co by řekli, jak by to udělali. Podle mě vláda jede taktiku KDD – Každý Den Dobrý.

Martina: Myslíš, že až tak? Že mají takovou zpětnou vazbu, že si toto uvědomují?

Vidlák: Myslím, že do značné míry ano. Minimálně někteří z nich si to uvědomují docela dobře, a jsou schopni to mezi řádky dávat veřejně. Třeba když poslouchám Pavla Blažka, tak ten je s vládou spojený, a ten si dává hodně záležet, aby se snažil ukazovat, že je jiný, nebo že se snaží. To neznamená, že to půjde, nebo, že v tom uspěje. Ale já myslím, že oni si to do nějaké míry uvědomují. Otázka je, jestli všichni, a do jaké míry. Ale myslím, že je jim jasné, že se na ně sypou jenom jobovky.

Ale oni jsou tam od toho, oni mají odpovědnost. Slouží někomu úplně jinému, zadání dostávají také od někoho úplně jiného, ale všechno je to na ně. Já myslím, že si to čím dál víc uvědomují a že se jim situace bude zhoršovat, zhoršovat a zhoršovat. Ale na druhou stranu se samozřejmě budou snažit tam zůstat, protože je to důležitý. Ale co bych taky ještě řekl, tak vláda není stabilní proto, co teď sama dělá, ale je stabilní proto, že se tady třicet let budovaly podpůrné struktury právě proto, aby vláda fungovala. Vláda je stabilní proto, že je stabilní Česká televize. Vláda je stabilní proto, že všechna velká média táhnou za jeden provaz, a vládu prostě podrží. Kdyby se u nás novináři chovali trošku doopravdy nezávisle, a trošku stáli za svým slovem, byli schopní – nevadilo by jim dívat se do zrcadla na to, co dělají, tak tahle vláda by už dávno padla. Už by dávno ve velkých médiích běžely titulky: „Vládo odstup. Jste neschopní.“ Stanjura pětkrát za sebou udělá nejhorší deficit rozpočtu, a média mu to žerou.

Já si nedovedu představit, že by tohle udělali třeba reportéři v Británii, dokonce ani dneska ne. Liz Trussová přišla k moci, a vydržela tam 40 dní, protože novináři asi přece jenom mají v sobě větší hrdost, a prostě s nimi zametli. Prostě ten tlak byl obrovský. Ale tahle vláda zažívá zatím tlak pouze z ulice, a pouze, řekněme, z objektivních důvodů. Prostě jim nejdou peníze, všecko se jim to sype pod rukama. Mají kupovat tanky, letadla, zbraně, a nemají na to peníze, tak to nějak zoufale flikují. A co už se nedá uflikovat, tak aspoň před tím zavírají oči. Ale jsou tam jenom proto, že je pod nimi podpůrná struktura, která je zatím drží. A proto si myslím, že i z našeho hlediska je mnohem důležitější navrtávat, a trošku se snažit rozebírat tuto podpůrnou strukturu, a vláda pak padne sama.

Tuž zme stravili červenec na dalši vypravě na Ukrajině. Před odjezdem zme přemyšlali, jestli na Podkarpatske Rusi, kera je 1200km daleko třeba od Chersonu, potkame jakesik dalši Čecho-Slovaky, keři by přijeli podpořit Rusiny.

Tuž, par jich tady bylo. Takže už ne všeci vali do Chorvacka nebo Bulharska. A to je dobře, bo na Ukrajině je fajně, hezky a pěkně. Ale to ti, keři podporuju valčeni, asi nepochopi…