Martina: Teď se na to dívám já, jakožto uživatel své „nové mysli“. Ale řekněte mi: Co by to pro nás mělo znamenat do budoucna z pohledu psychosomatiky našeho zdraví a našeho života, kromě toho, že se člověku chce padnout na kolena před tím, jak geniální stroj člověk je, jak geniální organismus, a řekne si: „Nemůže to být náhoda.“ A co si s tím počít dál?

Helena Máslová: To právě není stroj. To právě jsme si dřív mysleli, že to má nějaké přesné uspořádání jako stroj, inteligentní stroj. Ale ono to ve skutečnosti bude daleko více odpovídat tomu, co nás učí kvantová biologie, a sice, že jde o určitou vibraci, určitou energii, která nabírá strukturu stejně tak, jako voda dokáže vytvořit sněhové vločky, nebo krystaly ledu. Tak vědomí vytváří hmotu, kterou pak známe jako tělo. A to odpovídá tomu, že každá somatická buňka našeho těla, včetně odstřiženého nehtu na našem levém malíčku, má v sobě kompletní informaci celého organismu. Každá takováto buňka má v sobě kompletní DNA, ze které teoreticky, někdy v budoucnu, bude možné znovu vyklonovat celého člověka. Tato hmotná podoba je jakási krystalizace vibrace nějakého vnitřního energetického pole. A proto u toho, co jsme dříve považovali za práci s myslí, což je celý obor psychologie, psychoanalýzy, kdy jsme člověku čistili jeho myšlenky, a nějakým způsobem jsme mu uspořádávali myšlení, se ukazuje, že stejně hodnotná je práce s tělem. Teď, v současné době, je hodně v progresu, nebo také jsme okouzleni tím, že když člověk mlčí, a pracujeme s tělem, tak se mění jeho myšlení.

Martina: Nerozumím.

Helena Máslová: Dříve jsme říkali: Máte problémy se zády? Pojďte na masáž, a my vám tady budeme nějakým způsobem mačkat paravertebrální svaly, a záda vás přestanou bolet. Máte problémy s depresí? Tak pojďte, budeme si povídat, a vylepší se vaše pocity a nálady.

Martina: A já vám sdělím, že život je krásný.

Helena Máslová: A v tuto chvíli celý tento koncept padá, a my víme, že když budeme pracovat s tělem nonverbálně, tak lépe ovlivníme myšlení a náladu daného člověka, než když si s ním budeme povídat.

Martina: Paní doktorko, já samozřejmě celý scénář, který jsem měla připraven, házím do stoupy, protože toto je prostě „Téma“. A když se podívám na to, kolik jsme v historii jednak jako společnost, věda, ale také každý jeden z nás, věnovali péče, peněz a přesvědčení sebe sama o tom, že naše tělo je uzavřený obvod „ruka“, uzavřený obvod „noha“, uzavřený obvod „žaludek“, tak a vy mi teď říkáte: Práce s tělem. Tak já vlastně v tuto chvíli nevím, co si pod tím představit? Práce s tělem? Dobře, tak půjdu na jógu? Práce s tělem? Budu držet půsty a pít bylinky? Co to je? Víme to v tuto chvíli?

Helena Máslová: Já vám třeba řeknu kazuistiku, kterou mám ráda: Je to příběh jednoho washingtonského právníka, který dostal rakovinu, a řekli mu, že nádor už je inoperabilní a že už je možná jen paliativní péče. A on se rozhodl, protože byl původem Řek, že se vrátí zpátky do své původní vlasti a že tam umře, aby ho pochovali v hlíně, kde jsou pochováni jeho dědové. Takže tam odjel, což znamená – žádná terapie. A důležité ještě je, že všechno jako by odevzdal, pustil. Našel ve vnitrozemí původní dům po prarodičích, který byl poměrně zruinovaný, mimo turistické zóny, a začal ho opravovat, ale jen tak trošku, aby se neřeklo. Takže začal opravovat dům, opravil střechu, začal chodit do místní taverny, a protože se tam tak nudil a čekal na smrt, začal kouřit a pít retsinu.

Zničili jsme si kvalitu života v místech, kde jsme zakořeněni

Martina: Protože co měl dělat, že ano. Spousta času, a čekání na smrt, to se protáhne.

Helena Máslová: Pak se začal sám procházet v olivovém háji, který tam u toho byl, a začal ho čistit. Přišel čas sklizně oliv, tak sklidil olivy a integroval se do lokálního života tamních venkovanů, vesničanů. A tak jenom poskytl tělu jiné životní podmínky. To znamená, že z velkoměsta a ze stresu a smogu, automobilové zácpy, křižovatek, semaforů, hluku, se najednou ocitl na čistém vzduchu, v posvátném tichu, obklopen olivovníky, tisíc let starými olivovníky, začal být součástí nějaké komunity, a to všechno stačilo k tomu, aby se uzdravil. A pointa je v tom, že když jel zpátky do Washingtonu, aby ho vyšetřili, jakože co s ním je, protože vlastně pořád umírá, tak zjistili, že doktor, který mu sděloval tu fatální diagnózu, zemřel, že je po smrti.

Martina: Ten příběh je nadějeplný, ale já se obávám, že s tím, jak jsme si zvykli pracovat s tělem, s myslí, se strukturovanou myslí, si z toho mnoho z nás může velmi rychle vydedukovat: „Je mi špatně, jsem nemocný. Jedu do Řecka, a tak se uzdravím.“ Co musíme dělat pro to, abychom zjistili, kde je náš příběh? Protože vy říkáte, že onen člověk našel, kde je jeho soulad se sebou samým. Ale my pořád hledáme cizí příklady a cizí soulady, a k něčemu se dorovnáváme. Co teď s tím?

Helena Máslová: Tam je důležité, že jel na svou rodnou hroudu. Když jedeme do Řecka, tak jedeme na návštěvu. To je úplně jiná energie.

Martina: Ale rozumíte, co tím chci říct? Jak tedy zjistit, i s tímto novým poznatkem, který jste nám mnohým objevila, kde je soulad mě, sebe sama, se sebou samým?

Helena Máslová: Já myslím, že úplně v pohodě můžeme začít těmi kořeny. To znamená, pokud se někdo narodil v Praze, a je z pražských rodin, to znamená, že jeho předkové žili odjakživa v Praze, tak se může dožít sta let i v Praze. Není nutné být pod olivovníky. Důležité je, že soulad je pro každého něco jiného.

Martina: Přesto všechno, když jste zmínila situaci, když se někdo narodil v Praze, tak třeba Ostrava je město, které celkově působí disharmonicky. Mnohdy žijete v oblastech, kde je teplárna, spalovna, vše v dosahu. Je těžší hledat soulad se sebou samým, když je člověk zasazen do takovéhoto prostředí? A když třeba navíc ekonomicky ani nemá na to se stěhovat do vlasti svých předků?

Helena Máslová: Tak toto je samozřejmě velké téma, protože my jsme si zničili kvalitu života v místě, kde jsme zakořeněni. A to je právě destruktivní část, která je v nás, a je naše součást. Žádná jiná populace – nebo možná, že to existuje v nějakých jiných, že si vyžerou třeba pastviny, a pak tam umírají hlady, a tak musí tahat stáda, a hledat nové pastviny.

Martina: Velikonoční ostrov je toho také příkladem.

Helena Máslová: Ano. A já pořád ještě vidím naději v tom, že je možné kultivovat minimálně nějaké své teritorium. Já třeba chodím po Vinohradech – protože ještě pracuji v Nemocnici svatého Kříže, takže chodím přes Vinohrady domů – a tam vidím pěkné předzahrádky, chodníky, kde jsou stromy, kde někdo kolem prostě zasadí kytičky, a když pak ráno vyjde z baráku, tak je na místě, kde to je krásné. Vidím, že touha těch lidí kultivovat své místo je tady živá, je to v mysli lidí, že vědí, cítí, že je potřeba dané místo zušlechtit.

Touha lidí kultivovat a zušlechťovat místo, kde žijí, je živá

Martina: Ale vlastně s ním také splynout. Asi více pomáhá toto, než se neustále vymezovat vůči tomu, že bydlím vedle spalovny. Je to tak? Nebo se mám odstěhovat od spalovny pryč? Co radíte svým klientkám?

Helena Máslová: Já jsem loni byla na ájurvédském pobytu v Třinci. A bylo to strašně vtipné, protože mi bylo hodně špatně, ale v Třinci jsem našla dvě holky, které dělaly ájurvédské pobyty. Takže jsem tam odjela, a přišla se uzdravit do opravdu hnusného baráku, který byl přímo pod Třineckými železárnami. A když jsem tam přišla a ubytovala se v podkrovním pokojíku, tak jsem otevřela okno, koukala jsem na Třineckou železárnu a říkala si: Tak to je vtip?

Martina: Vyhánění čerta belzebubem.

Helena Máslová: Takže to bylo na absolutně zničeném maskulinním místě s agresivní energií železáren. Řekla bych, že není nic víc maskulinního než železárny. To je úplně těžká, tvrdá energie. A teď jsem viděla, jak tam chodí do železáren dělníci. A najednou tam prostě byly dvě holky, paní, které byly v úplně nejkrásnější, nejsoucitnější, léčivé energii, které mě tam týden masírovaly, vařily mi ájurvédskou stravu, a léčily mě napařovacími saunami. A hodně mi to pomohlo. Hodně. Musím říct, že jsem se po tomto týdnu opravdu spravila, a když jsem jela zpátky, tak jsem si říkala: No, to je jasný. To je jako, když někde na skládce vyrostou třeba sněženky. Zažili jste to někdy? To je těžká energie, ale pokud není úplně mrtvá, tak je tam vždycky potenciál, aby tam znovu něco vykvetlo.

Martina: Ale zároveň je v tom to, že tyto ženy si určitá krásná místa, spojená třeba s ájurvédou nesly v sobě, a někdo, byť bydlí kdekoliv na pláži na Bali, si s sebou nese Třinecké železárny.

Helena Máslová: Přesně tak. Je to takhle.

Martina: Přesto ale jste přeci jen v jednom rozhovoru zmiňovala příběh, který se odehrává v Londýně, kde se objevily plakáty, které lidi poučují, co mají dělat, jak mají postupovat, když je přepadne panická ataka. Protože panické atace propadalo tolik lidí, že už bylo potřeba poskytnout manuál o tom, co mají dělat: Jak mají dýchat, kde mají vyhledat pomoc. A vy jste řekla: „Místo, aby si uvědomili, že londýnské metro je pravděpodobně toxické místo, ve kterém podzemní prostor, v kombinaci se zářením z mobilních telefonů, a zesíleným signálem, aby se dostal pod zem, působí, a způsobuje to, že je to pro lidi téměř nepřijatelné místo k bytí.“ Jsou taková místa, kromě londýnského metra, kam prostě si ájurvédu, Indii, Nepál, nedonesete?

Helena Máslová: Určitě jsou. A je to podle mě velká výzva poznat, kde je ta hranice, že si řeknu, že tady už nebudu. To se netýká jenom životního prostředí, jenom dané aglomerace, ale týká se to třeba i rodinného prostředí. Je to vždycky otázka: Je toto prostředí pro mě už natolik toxické, že ho nepřeperu, nebo je to místo, které můžu prozářit, prosvětlit, zkultivovat, aby tam vykvetly sněženky? A musím říct, že to je výzva i pro mě. Není jednoduché to poznat, protože někdy se samozřejmě úplně vyčerpáme kultivováním něčeho, u čeho je destruktivní toxická energie silnější.

Na letišti v Istanbulu, kde jsme uvízli a leželi mezi luxusními obchody jako bezdomovci, jsem zažila vhled: Některé věci v mém životě jsou natolik toxické, že už je nechci ani na jeden den.

Martina: Silnější než moje schopnost ji prozářit. Možná to někdo jiný zvládne, ale já toto toxické prostředí nepřeperu. A poznat, kdy už jsem narazila na zeď svých možností, je asi velmi důležité. Jak to poznat? Jakým způsobem na tom pracovat? Vím, že zdůrazňujete: Vrátit se k přirozenosti. Ke zdravému rozumu. K intuici. Ale víme ještě, co to je? A víme, kde je naše hranice, na kterou bude prostředí pořád dorážet, a bude nás likvidovat? Ať už muže, nebo ženy?

Helena Máslová: Víc se to rozpoznává, když se pohroužíme. Existuje termín z doby křesťanství, a to je „posvátné ticho“. Proto se stavěly kostely, aby si tam lidé mohli jít sednout, proto byly kostely vždy odemčené, aby kdokoliv nejenom přišel, ale kdykoliv tam mohl jít a spočinout v tichu, aby uslyšel vnitřní hlas. V současné době si takový moment vnitřního ticha málokdy dopřejeme.

Já jsem takový moment zažila na cestě z Kolumbie, ale paradoxně ne v lůně přírody. Kolumbijská příroda je nádherná. Ráj, jak si ho představuji, jsem na vlastní oči viděla tam. Ale tam se to nestalo, ale stalo se to na letišti – tedy v toxickém prostředí. Nenavazovaly nám lety, respektive letěli jsme zpátky přes Istanbul, a protože tam bylo zemětřesení, tak dva dny vůbec nelétala letadla, takže jsme tam trčeli. Navíc se o nás vůbec nepostarali, takže na istanbulském letišti jsem zažila fraktál něčeho, co je velmi důležité. Je to nové letiště, které je nesmírně luxusní, všude jsou obchody s luxusním zbožím, všude jsou drahé značkové věci, všude je člověk obklopen krásou, nádherně nazdobené výkladní skříně, krásné kavárny – velký luxus. Do toho jsou všude obrazovky, kde běžely záběry mrtvých lidí, které vytahují ze sutin. To byl obrovský kontrast. A do toho jsme tam dva dny trčeli bez pití a bez jídla. My jsme pak zjistili, že se musíme o sebe postarat sami, ale vlastně systém vůbec nebyl připraven na to, že na letišti bude tolik lidí, takže byl skoro problém jít na záchod. Lidé tam leželi mezi luxusními obchody jako bezdomovci, a bylo to úplně absurdní.

Martina: Prostě vyloženě meditativní prostředí.

Helena Máslová: A v tomhle prostředí jsem najednou měla vhled, kdy jsem si uvědomila, že některé věci ve svém životě už nechci mít ani jeden den, protože jsou natolik toxické, že už tak nechci žít ani jeden den.

Martina: A to jste tam pocítila v jakési zprávě, v jakémsi uvědomění si. Kde se bere tato jasnost? Protože nás mnohokrát napadne: „Tohle už opravdu nechci,“ a pak se přepereme a řekneme si: „Ještě chvíli jim dám šanci.“ A podobně. Ale vy to popisujete tak, že to vystoupilo ze stroje, a vy jste věděla, že vám přišel fax.

Helena Máslová: Ano, přesně tak. Ani to nebylo nějaké – neseděla jsem na žádném obláčku, to byla prostě vnitřní jistota. A já si myslím, že je dobré zažívat takovéto situace, možná i hraniční, které vás zase vyhodí z komfortní zóny tak, aby nám některé věci došly.

Martina: Vy jste pocítila vnitřní jistotu. Ale myslím, že vzhledem k tomu, kde jste ji pocítila, tak to bylo také proto, že jste se na to připravovala svým přemýšlením, životem, vlastně i pěstováním ženské energie, intuice. Připravovala jste se na příjem faxu.

Helena Máslová: Já bych možná slovo „příprava“ nepoužila. Možná bych řekla, že je to, jako když Čech ladí rádio. Není to úplně příprava, protože příprava připomíná nějaké úsilí, nebo námahu. Toto je jen jakési jemné ladění rádia.

Martina: Dobře. Přišla vám tato zpráva, pocítila jste vnitřní jistotu. Co jste s tím pak udělala? Skutečně jste přišla domů, a stůj co stůj jste se zbavila veškerých toxických věcí?

Helena Máslová: Ano, udělala.

Celý obor psychologie je zpochybněn. Nové paradigma je o tom, že každý člověk žije přesně tak, jak je pro něj v danou chvíli nejlepší

Martina: A co když k vám přicházejí lidé, kteří si prostě nejsou jisti, protože podceňují ladění rádia, nehledají správnou stanici, která jim vyšle tento signál, a říkají: „Já nevím. Už si nejsem ničím jistá, protože všechno je zpochybněno. Vlastně nevím, jestli jsem chlap, nebo ženská, nevím, jestli jsem na ženy nebo na chlapy, nevím, jestli chci děti, nevím, jestli mě práce ještě baví, ale mám z toho pěkné peníze.“ Zkrátka takováto destruktivní souprava.

Helena Máslová: To je právě staré paradigma, že my někde vně máme něco, nějaký nástroj, který ví víc než já, a ten mi řekne, co mám dělat. V tuto chvíli, jak jsem říkala, celý obor psychologie je zpochybněn. Posledních třiadvacet let se používal termín „vědomé žití“. Takže bylo mnoho kurzů na „vědomé žití“, na zvyšování vědomí. A já si myslím, že nové paradigma je o tom, že každý člověk žije přesně tak, jak je pro něj v danou chvíli nejlepší. To znamená, když někdo žije v nejistotě, tak je pro něj správné, aby si tuto nejistotu prožil, aby se v ní možná i topil, protože teprve když bude mít pocit, že chce začít plavat a že chce doplavat do nějakého jiného rybníku, tak začne automaticky plavat. Nebo se také utopí. To je pravda. A jsem u toho Husákova: „Čo má odomriet, to má odomriet.“

Martina: Řekla jste „vědomé žití“. A z toho, co jste mi teď sdělila, plyne uklidňující okamžik, že ať je mi jakkoliv bídně, tak žiju přesně to, co mám žít. Ale teď jde o to, že občas potřebujeme někoho, komu uvěříme, o kom si opravdu myslíme, že ví víc než my, a řekneme si: „On nám ukáže cestu, jak se odrazit ode dna, nebo se přestat plácat ve špinavé vodě, a plavat. Má toto smysl, nebo je to vlastně pořád odevzdávání se, a své moci, do rukou někoho jiného, do rukou cizím lidem?

Helena Máslová: Toto je vždy nějaké uvědomění. To znamená, že nejde o to, aby mi někdo něco říkal, ale jde o to, aby to k danému člověku doteklo, aby rovnou něco uviděl. Jde o jasnost, že si to nějakým způsobem můžeme představit. Když máme určitý závoj mlhy, tak toužíme po jasnosti, něco jasně vidět, a to se stane snadněji, pokud se člověk dostane do určitého stavu kontemplace, nebo rozšířenosti vědomí. A samozřejmě s tím pracují lidé od nepaměti. Od nepaměti.

Kdysi v minulosti, v archaických společnostech to byly určité šamanské rituály, které lidi dokázaly dovést do stavu větší jasnosti. A v současné době jsou to různé techniky, které rozšiřují vědomí, ať už meditacemi, dýcháním, nebo substancemi, kdy se pacient, nebo člověk uklidní, a prostě se mu pomůže dostat se do stavu, kdy se jakoby dostane do jiných vrstev myšlení, které není exaltované, chaotické, rychlé, ale dostane se do pomalejších vln. A v tomto stavu dojde lépe ke zvědomění si třeba i starých traumat přítomných v recyklaci určitých traumatizujících disociativních reakcí, kterými procházíme celý život. A tento terapeutický potenciál je v tom, že když si to člověk zvědomí, tak se to dá přepsat. To je to neurolingvistické přepisování.

Martina: Vlastně epigenetika.

Helena Máslová: Ano. Nějakým způsobem je možné tato traumata ošetřit. Víme, že je tam i korelátor na úrovni centrální nervové soustavy, kterému říkáme mozkové relé. Ale toto mozkové relé je součástí nějakého celotělového fungování, nebo celotělové reakce, takže víme, že somatická nemoc souvisí s nějakým emočním prožitkem, který spouští nějaká zafixovaná myšlenka, která tam je. Takže, když tu myšlenku najdeme, tak ji můžeme přepsat.

Martina: Proto ve svých rozhovorech říkáte, že více než z poloviny máme své zdraví ve svých rukou?

Helena Máslová: To ani nevím, že jsem řekla. Více než z poloviny? To nevím, jestli se dá dát takto procentuální vyjádření.

Martina: Já jsem si tady právě napsala poznámku: „Která to je polovina?“

Helena Máslová: To znamená levá polovina – tak to je maminka. Pravá polovina je tatínek. Nevím, jestli bych to řekla, ale určitě tam určitě je, že: „Kdo hledá, najde.“ To je důležité.

Existuje mnoho nelátkových závislostí: Na mobilu, surfování po obrazovce, sbírání lajků, sledování porna, na korporaci, penězích. A máme strach, že když se odpoutáme, zemřeme.

Martina: To je to „vědomé uzdravování“, které propagujete?

Helena Máslová: Ano. A když se někdo nějakým způsobem naladí na to, že se chce poznat, a chce vědět, jak funguje, a proč dělá některé věci, které dělat nechce, a nějak reaguje, tak se mu to podaří.

Martina: Paní doktorko, v posledních měsících a letech narůstá psychická zátěž naší populace. Nemůžu říct „civilizace“, protože se to asi týká především západní společnosti. Řekněte mi: Jak jsme k tomuto dospěli, a jak se můžeme chtít vědomě uzdravovat tímto směrem? Vy jste to teď částečně popisovala, ale vypadá to pracně, a my přece chceme všechno hned.

Helena Máslová: Já bych řekla, že to, co se stalo v současné době, je to, že se vyskytlo příliš mnoho takzvaně rychlých dopaminových lákadel, příliš mnoho lákadel, které nám dodávají rychlou dopaminovou odpověď. To v minulosti nebylo. A velká škála, které říkáme různě: psychické dopady, závislosti – tak ty jsou právě dané nestabilitou dopaminu. A nestabilita dopaminu se projevuje tak, že daný člověk má určité návyky, o kterých ví, že jsou trošku toxické, ať už je to kouření, braní nějakých dalších závislostních látek, pití alkoholu, hraní počítačových her, nebo naopak odpírání jídla, to třeba znamená zvracení u bulimiček. Nebo to může být skrolování telefonu, surfování po obrazovce, sbírání nějakých lajků na Instagramu. Prostě v momentě, kdy dělám něco, co mi vyplaví dopamin – sledování porna – tak ten stav je v tu chvíli pro mě dobrý, cítím se dobře, ale rychlý dopamin způsobí, že pak je dopaminový propad velký, a já se brzy začnu cítit špatně. A pokud to dělám dostatečně dlouho, tak neudržím stabilní hladinu dopaminu, ani když se na hlavu postavím, a vlastně si ve fenotypu propíšu určitý typ závislostního chování.

A nemusí nutně jít jenom o alkoholismus nebo o notoricky známé závislosti, ale může to být závislostní chování, které se může projevovat tak, že se necítíme být svobodní: Jsme přimknuti k matce korporaci, k toxickému vztahu k penězům, a máme strachy, že pokud se odpoutáme, tak zemřeme, špatně dopadneme. Může to být připoutání k telefonu, nebo k obrazovce, monitoru, a tak dále.

Martina: Když jsem jela na náš rozhovor, tak jel autobus, na kterém byl nápis, reklama na nějaké pravděpodobně nákupní středisko, a bylo tam napsáno: „Nakupuj a bav se.“ To je také asi ten…

Helena Máslová: Shopaholismus.

Martina: A ubavit se.

Helena Máslová: Ano. A tohle je nová výzva. Říkáme tomu také „nelátkové závislosti“, protože ty látkové, když někdo bere pervitin, tak je to poměrně čitelné. Ale lidí, kteří jsou takzvaně normální, ale ve skutečnosti to jsou nelátkoví fenci, je obrovské množství.

Měli bychom se věnovat tomu, jak se cítí naše tělo: Naše břicho, zadek, rozkrok, koleno, močový měchýř, ledviny. A zda máme jiskru v oku.

Martina: Paní doktorko, celý tento náš rozhovor určila na začátku vaše informace o tom, že najednou víme, co to je „mysl“. Řekněte mi, jak tato informace o neuvěřitelné spolupráci každé jediné molekuly našeho těla může ovlivnit naši budoucnost? Jak může ovlivnit každého jednoho z nás, i lidstvo jako takové?

Helena Máslová: Jak to může ovlivnit nás? Myslím, že si nějakým způsobem proud života vždycky najde cestu. Stejně tak, jako země, o které si myslíme, že je mrtvá, tak pokud na ni bude svítit sluníčko a pršet, tak obživne. To vidíme při rekultivačních projektech, když se srovnávají místa, které se člověk snaží oživit, nebo když se příroda oživí sama, že lepší je pro zdraví je místo, které se oživilo samo. Tak já věřím, že má vždy schopnost oživit se, schopnost nové životní energie, takže je prostě nezničitelná. Samozřejmě z nějakého globálního pohledu. Pokud se zničí celá planeta Země, tak asi bude pravděpodobně konec. Ale dokud tady matku Zemi máme, tu naši pramáti, tak věřím v to, že regenerace je vždy nějakým způsobem možná.

A vidím to i u dětí, které se teď rodí. U mladých lidí vidím obrovskou naději. Když vidím dvacetileté holky, jak jsou daleko, jsou vědomější než jejich matky, babičky a prababičky, daleko sebevědoměji vystupují i ve schopnosti se o sebe postarat, a vztahovat se i k druhým lidem a k opačnému pohlaví, tak si myslím, že tady nastane určitá regenerace. Takže nesdílím některé katastrofické vize.

Martina: K vám do Centra psychosomatické péče přichází skupiny lidí různého nastavení, jak jsme na začátku popisovali, někteří se snaží najít skromnost, jiní naopak hledají spásu v dalším rozvoji technologií, někteří to berou někde mezi. Co jim teď nejčastěji radíte, když se díváte na naši, nově poznanou mysl, na naši duši? Co je pro vaše pacienty nyní univerzální lék? Když byste je postavila vedle sebe, tak jakou jim dáte radu a řeknete: „Kdybychom dnes neměli na nic jiného čas, tak přemýšlejte nad tím, co jsem vám teď řekla.“

Helena Máslová: Cítit se. Dát pozornost sobě, svému tělu. Hodně lidí mi popisuje pocity, jako kdyby měli pocit, že jsou uřízlí. Většinou to bývá tak, že jsou buď uřízlí na úrovni krku, jakože necítí své tělo, nebo nevědí, jak se má jejich tělo, nebo na úrovni bránice, takže cítí jenom hrudník. To znamená, extrémně jsme pozornostně posílili horní třetinu těla, a velmi často vůbec nevíme, jaký máme pocit v třeba břiše. Břicho, to je naše energetické centrum. Takže jenom tohle bych jim řekla: Aby věnovali pozornost tomu, jak se cítí, jak se má jejich tělo, jak se má třeba jejich zadek, jejich rozkrok, jejich pravé koleno, co si myslí, jak se tak asi cítí jejich močový měchýř. Třeba. Nebo co si myslí, v jakém stavu jsou jejich ledviny.

Martina: A jak nad tím přemýšlet, a nestát se třeba hypochondrem, který se stále pozoruje, a zjišťuje, že před tím, než si sebe všímal, bylo mu docela dobře, a teď je najednou celý bolavý?

Helena Máslová: Tak to je první fáze, kdy zjistíme, že naše tělo se nemá dobře. Takže to je větší pobídka dělat něco, aby se naše tělo mělo dobře. A pak je docela dobré se občas podívat na sebe, a nikoliv na to, jestli mám pupínek na čele. Podívat se skutečně sobě do očí. Podívat se, jakou mám jiskru v oku, jestli tam je energie, nebo jsou oči šedé a vyhaslé.

Martina: Paní doktorko Heleno Máslová, moc vám děkuji za čas, který jste nám věnovala, za cenné objevy, které jste pro nás odhalila, a za to, že jste nám připomněla, že se musíme sobě věnovat, a sledovat i takovou, možná banální věc, a to, jestli máme pořád jiskru. Díky moc.

…z Německa do Evropy vyslali přelomový signál, protože roztomilí aktivisté přilepujíce se k vozovce byli označeni oficiálními policejními a soudními orgány za zločineckou organizaci, a jsou také v této pozici vyšetřováni a stíháni. Coby člověka ryze pokrokového mě to rozhořčilo a volám: „Jako modelář, jehož základním prostředkem je lepidlo, táži se vás, co máte proti lepení?!“ Lepidlo je přelomový lidský vynález. Dává dohromady rozbité věci a nyní spojuje revoluční myšlenky na očistu planety od spalovacích motorů, od dopravní vytíženosti a průmyslové bezohlednosti odporného, konzervativního kapitalismu.

Svět našeho zítřka drží ve slepených dlaních ti nejodvážnější a nejinteligentnější progresivisté, kteří jsou ochotní se hrdinsky přilepit nejen k vozovce a k nápravě vozu, ale už i na křídlo letadla, na chladící věž atomové elektrárny, a až se zase někdy dostaneme k tomu, že z Evropy poletí raketa do vesmíru, zatíží její vzestup přilepená těla obětavých „greendohrdinů“ jednadvacátého století.

Křičím do světa, k vám svatí aktivisté, aby to slyšeli všichni nepřátelští řidiči, všichni piloti, všichni energetici, všichni zavrženíhodní spotřebitelé a výrobci: „Nepovolujte, hrdinové světového přilepování! Bojujte! Nasaďte vteřinová lepidla, dvousložková lepidla, cementová lepidla, nechte se vyprostit jen s kusem asfaltu na ruce, tak jako blahoslavený aktivista z Mohuče, kterého museli z vozovky doslova vyřezat. A když to nebude stačit, vezměte svářečku a přivařte se touto zdrcující zbraní všude, kde to jen půjde. Přilepte se a přivařte i k pouťovým atrakcím, neboť jejich uhlíková stopa, zejména pak v období Matějské, je pro svět devastující. Nebojte se přivařit se k řetízkovému kolotoči, k Lavici, Boosteru, či Twisteru a přilepte se odvážně i na střelnicích před muškami zhýralých tatíků toužících vystřílet si plyšového medvěda pro děti a všechny krepové růže pro manželky, co s rodinou dorazili na tuto opulenci neekologické zábavy v hnusných naftových obludách! Přivařte se k horské dráze, však ona se jistě zastaví před vaší vírou a odhodláním!“

Dmu se pýchou, když si představím všechny ekologické organizace a jejich členy a aktivisty přilepené k sobě do jednoho houfu, jako symbol sounáležitosti s planetou, jako sílu slepenou proti uhlíkové stopě. Ano, jsou to skvělí lidé, kteří nám připravují budoucnost v podobě nulové emise skleníkových plynů, přídělu benzínu, zákazu grilování a opékání špekáčků, demontáže silnic a dálnic, zákaz lodí, uzavírky většiny letišť, vysoké majetkové a dědické daně. Nechápu sice, jak to souvisí s uhlíkovou stopou, ale když to říkají fanoušci přilepování se ke všemu v cestě, tak to asi nějakou souvislost mít bude.

Jen dovolte, abych coby nadšený příznivce, vám přilepovačům, prozradil několik zásadních vylepšení vašeho svatého boje:

1. Neklaďte si malých cílů. Nepřilepujte si k silnici jen ruce. Buďte odvážně pokrokoví, přilepujte se především svými genitáliemi, a to pořádně, jak se říká u nás doma: FEST a NAFURT! Jednak přitáhnete – a tomu věřte – ještě mnohem, mnohem a mnohem větší pozornost všech médií, kterou tak milujete, a pak – když to provedete vskutku poctivě a fortelně – zbavíte se navždy možnosti mít děti, takže obohatíte svět o neexistenci stvoření, jako jste vy.
   Navíc věřte tomu, že vaše genitálie se výrazně zvětší, což jistě potěším přední evropskou odbornici na délku penisů, Grétu Thunbergovou, která tak bude mít možnost zahájit další fázi výzkumu třeba pod názvem: Vliv přilepených penisů a vagín na globální oteplování.
2. Neomezujte své akce na silnice. To svědčí o tom, že vaše ideologické uvědomění není stále ještě na výši. Chcete-li změnit svět, musíte být skutečnými fanatiky, jak hlásal váš učitel Vladimir Iljič Lenin. Proto se přilepujte co nejvíce k sobě. Přilepujte si k sobě, ruce, nohy, ramena, zadky, pusy, nosy, uši, již zmíněné genitálie a také celé hlavy.

Úplně jsem, vážení posluchači, při té oslavě zdravého eko-aktivismu zapomněl na to, že jsem řidič a těším se teď na měsíční, třeba strastiplnou cestu pěšky někam k moři, jen s baťohem a pěší rodinou.

S dojetím a heslem: „LEPIČI CELÉHO SVĚTA – SLEPTE SE,“ se s vámi loučí dolepený Michal Gulyáš!

Martina: „Jenom sedlák je svobodný“, to je důležitá úvaha. Ale vezměme v úvahu, jak na tom jsou ostatní, třeba proti vám. Vy jste restituovali a obnovili…

Jiří Syrovátka: A obnovujeme…

Martina: A obnovujete Zámecké sady Chrámce. Ale jsou zemědělci, kteří měli svůj sen, chtěli skutečně znova začít hospodařit, a začali hospodařit opravdu z ničeho na pronajaté půdě, takže ještě platí nájem. Měli bez dotací šanci?

Jiří Syrovátka: Ale já si myslím, že vůle brát, nebo nebrat dotace, je každého individuální věc. To zaprvé. A za další, já se nebráním adresné pomoci, třeba ve formě velmi zvýhodněné půjčky, tedy kdyby existovala, v uvozovkách, nějaká Agrobanka, tedy ona byla, ale kdyby existovala nějaká Agrobanka, která by se opravdu věnovala spolupráci se sedláky, a měli by tam nastavený úplně specifické podmínky. Třeba teď jsem četl krásný článek o tom, jak jedna italská banka podporuje místní výrobu sýra, protože sýrařů je asi 30 000, a sýr zraje deset let, a je to strašně těžké to ekonomicky udržet deset let bez příjmů. Oni berou do zástavy ty sýry. Místo jiných záruk jim pučí na výrobu, a vezmou si do zástavy sýry, které pro banku fungují jako zástava, na velmi příjemný úrok. A když oni sýry za deset let prodají, tak jim peníze pozvolna vrací. Což je geniální.

Martina: Takhle asi funguje národní hospodářství.

Jiří Syrovátka: Takhle funguje to, jak by to mělo být v regionech. Že třeba hotel, který je, plácnu, v Třebíči, si koupí jídlo, které je blízko Třebíče, protože proč by to měli nosit daleko. Zaměstná lidi v Třebíči, a dělá kulturní akce pro Třebíč, protože tak by to mělo být. Takto to je většinou ve světě.

Martina: Funguje to takto někde i u nás?

Jiří Syrovátka: Existují ostrůvky pozitivní deviace, a funguje to tak skvěle, že to je zcela paralelní struktura státu. Nechci být konkrétní, ale funguje to dobře. A dokonce se stává, že existují jednotlivé ostrůvky, nebo buňky, nebo jak to říct, kde se vzájemně potkají, a využívají jednotlivé možnosti přes-regionálně.

Martina: Pane Jiří Syrovátko, mně přijde šílené, že vy, z důvodu, abyste jim neublížil, nejmenujete ty, kteří to dělají správně a kterým se daří. Kam jsme to došli?

Jiří Syrovátka: Došli jsme asi tam, kam jsme chtěli, protože tohle lidi chtějí. Lidi chtějí mít takovouhle společnost, protože kdyby nechtěli, tak ji nemáme. A většinová společnost chce prostě fungovat takhle, tak takhle funguje. Akorát že ty negativní věci, kterých je velmi hodně, a jsou hrozně vidět, vždycky v krizích vyplují daleko víc na povrch, a pak se všichni diví, že se dostanou do průšvihu, když tenhle socialismus pořád chtějí. A v socialismu nakonec dojde i záchodový papír. Že jo? Tak to bylo.

Viděl bych to optimisticky. Pro většinu lidí to dopadne dobře, protože se systém otřepe, a vyklepou se zbytečný lidi.

Martina: A myslím, že do toho, když se bavíme tak po statkářsku, ceny potravin brzy hodí vidle, protože lidé, kteří byli a jsou zvyklí chodit nakupovat do velkých řetězců, vlastně nemají možnost volby.

Jiří Syrovátka: Ne, nemají. Volbu si uzavřeli už dávno před tím, než nastala nějaká krize nebo inflace, cokoliv, protože nechodili místně, a hlasovali penězi. A nyní sklízejí, co zaseli. Je to hrozně brutálně řečený, ale je to prostě tak.

Martina: Už teď chodí po internetu vtípky: Máslo, na kterém je napsáno: „Investiční máslo“.

Jiří Syrovátka: Ne, to není tak hrozný. Já bych to nakonec všechno viděl optimisticky, že to dobře dopadne. Všechno. Pro většinu lidí to dopadne velmi dobře, protože systém se otřepe a vyklepou se zbytečný lidi. Nebo doufám, že zmizí zbytečný lidi.

Martina: Otřepe, nebo rozloží, a bude se muset poskládat znovu, a možná lépe? Anebo jinak?

Jiří Syrovátka: Ale to asi je to samý. Já myslím, že nějaký otřes nastane, struktura spadne, a postaví se znova, a svět bude za chvilku zase normální.

Martina: Však přijde na to, jak dlouho se budeme plazit po asfaltu.

Jiří Syrovátka: To bude svižné. To já si nemyslím. Lidi jsou šikovní, pracovití, jenom asi potřebují záhlavec, nebo nějaký stimul, aby se začali snažit. Zatím ještě nepotřebují.

Martina: A když už nic, tak Evropská unie si myslí, že chroustů je dost.

Jiří Syrovátka: Ano.

Řetězce nás naučily kázni. Odbourali jsme to, co jsme dělali špatně. A dokonce k nám od nich jezdili lidé, kteří nám s tím pomáhali.

Martina: Jenom malá odbočka: Pojďme si ještě přesněji definovat, jakou roli v tom všem hrají prodejní řetězce. Jakou roli hrají vůči malým výrobcům, nebo vůbec zákazníkům, celému systému fungování?

Jiří Syrovátka: Já bych to rozdělil na dvě části. První část bych asi nazval: Jak řetězce pomáhají. Jsme zářným příkladem toho, že když jsme začali dodávat do jednoho nejmenovaného řetězce, do víc ne, tak jsme museli nastavit ve firmě úplně jiná pravidla, než jsme byli zvyklí. Museli jsme vybudovat technologicky přesný popisy výroby, museli jsme dodržovat kroky, který jsou technologicky ukázněné, museli jsme nastavit logistiku, a různé drobnosti, který jsou ve finále jednoduché, ale pro malé jsou složité, jak na to najet, a překročit schod – třeba čárové kódy, a takové věci. Ono se to nezdá, ale je to velká práce, nastavit čárové kódy pro 400 položek.

Martina: Zkrátka přizpůsobit se.

Jiří Syrovátka: Přizpůsobit se podmínkám. A je to v pořádku, protože nás řetězce naučily kázni, naučily nás, abychom odbourali veškeré věci, které jsme dělali ve firmě špatně, pomohly nám s věcmi, s krizovými body, s HCCP, a takovéto blbosti, které fungují. Pomohly nám s recyklací obalů s EKO-KOMem, a s takovými věcmi, na které normální malá firma nepřijde, pokud nedodává do řetězců. A dokonce u nás opravdu fyzicky byli, fyzicky k nám jezdili lidi, který nám s tím pomáhali, a měli jsme velkou podporu.

Martina: Takže to je okamžik, který vám, a celkově menším výrobcům, mohou třeba pomoci.

Jiří Syrovátka: Ano, jednoznačně.

Martina: A druhá strana?

Jiří Syrovátka: A druhá strana je potom, a teď jsme zase u zákazníků, že řetězce, velké obchodní řetězce a velké obchody, nejsou tu od toho, aby byly nějaká charita. Prostě pracují kvůli tomu, aby vydělaly peníze. Takže samozřejmě šponují, nebo se snaží nakoupit co nejlevněji, a prodat co nejdráže. To je logické.

Martina: Pozdržet placení faktury, jak se říká.

Jiří Syrovátka: To zase ne. To zase musím říct, že platební morálka byla dokonalá, tam jsme neměli ani pikosekundu zpoždění. Nikdy. Oni zaplatí za 30 dnů, ale úplně přesně. A potom udělali spoustu dalších podmínek, třeba že ani nemusíte dodávat do celého řetězce, do celých Čech, a můžete si vytipovat prodejny, kam to chcete dovážet. Můžete to vozit na sklad, můžete to vozit rovnou na prodejny. Takže vůle pro spolupráci. Protože oni si taky uvědomují, že malý výrobce nemá celý aparát lidí, a nemůže udělat úplně všecky podmínky, který může udělat třeba Coca-Cola.

Martina: Takže toto by mohlo znít jako osvícený prodejní řetězec.

Jiří Syrovátka: Ale to tak bylo skoro v každém.

Martina: Jo? Protože já se zase třeba bavila jednak s vinařem, jednak se sýrařem, a oba říkali, že kdyby dodávali za podmínek, které jim nastavili, tak budou doplácet.

Jiří Syrovátka: Ale to jsme zase u ekonomického vyjednávání. To není povinné, není povinnost dodávat do řetězců. Takže oni mají nastavená nějaká pravidla, mají EBIT, přes která nejede vlak. To je nastavené z vedení, a protože firmy řídí finanční ředitelé, a ne obchodní ředitelé, tak je zcela jasné, že jakmile jim položky vypadávají z červených čísel, tak už na tom tolik nevydělávají, takže je buď vylistují, nebo se musejí domluvit na snížení ceny. Takže oni přesně vědí, za kolik můžou prodávat, a za kolik můžou nakupovat. A je na nás, teď se bavím o drobných firmách, jestli na to přistoupíme, nebo nepřistoupíme.

Martina: Z drobných si to pravděpodobně nemůže dovolit každý.

Jiří Syrovátka: Předpokládám, že do řetězců se dostávají lidé, myslím regionální, kteří jsou něčím výjimeční, dělají něco, co řetězcům chybí, protože proč by kupovali regionálně něco, co mají levnější od velké firmy?

Martina: Asi. Cenu mléka, přestože je od kraviček, které se pasou na nestříkané louce, kterou nabízí velkoobchod, pravděpodobně nelze podlézt.

Jiří Syrovátka: Nelze. Ale to není vždycky nějaký specifický, endemický produkt, který je důležitý pro to, aby v daném řetězci, nebo v obchodu byl. Nebudeme se bavit jenom o řetězci, ale o obchodu jako takovém. Protože jinak vás tam nikdy nezalistují, protože proč by to dělali?

Stále jsou zpřísňovány normy na zpracování. Pořízení jatek stálo milión, a za dva roky už 30 miliónů. To si každý rozmyslí vzít si takový úvěr.

Martina: Vrátím se k vašemu výroku, který jste řekl, když jsme se potkali v březnu, a tehdy jste říkal, že byste všechny dotace do zemědělství zrušil. V Evropské unii se velmi chlubí, že nejenže dotace údajně snižují cenu potravin, k čemuž jste se už vyjádřil, ale také, že pomáhají ke kultivaci krajiny. Tak pomáhají nám dotace aspoň k tomu, víc se zelenat?

Jiří Syrovátka: Jak bych to řekl slušně: Když vezmete sady, nebo pole, tak platíte úplně jiné daně nemovitostní, než když máte remízek, rybníček, něco, co není produkční. A kromě toho vyjmout kus pole na remízek není práce na půl hodiny, a není to jednoduché – trvá to velmi dlouho. A vlastně, proč by to člověk dělal, když to nikdo nechce – myslím na straně státu – nikoho to nezajímá. Stát zajímá vybrat daně, a tím to pro něj končí, a zatěžovat se nějakým remízkem někde, který je dlouhý sto metrů, a široký čtyři metry? To by zase museli překreslovat katastrální mapy, museli by měnit další administrativní věci. Takže, proč by to dělali? Tam není žádná vůle.

Martina: Když se podívám na váš obor, sadař, tak je výhodné vzít si dotace, a ovoce dávat do výkupu?

Jiří Syrovátka: Ne. Takhle: Ten, kdo nemá zpracování, tak má asi velký problém, protože musí ovoce uchovat, a to teď stojí strašně peněz. Musí to někdo přebírat, kontrolovat každý den, aby to nehnilo, a tak dál. Takže výkup je pro mnohé spása. V podstatě. Ale zase, je to věcí přístupu k podnikání, protože tenhle přístup je neúnosný.

Martina: Promiňte, čí přístup?

Jiří Syrovátka: Když ovocnář nedělá nic jiného, než že vypěstuje jablka, a šoupne to za dvě koruny do výkupu. To je sebevražedné. To nejde dělat dlouhodobě. To jde udělat třeba, když člověk rychle potřebuje peníze, například, nebo když nemá jinou možnost. Ale je to sebevražedné, to nejde dělat dlouhodobě.

Martina: Stejně tak je sebevražedné vzít si velký úvěr, pořídit si nějaké zpracování, a pak se nám neurodí, nebo něco takového.

Jiří Syrovátka: Ano. To ale je podnikání. Příroda, a podnikání. Rizika tam jsou vždycky.

Martina: Ano, vlekaři na horách jsou na tom podobně. Viďte?

Jiří Syrovátka: Nechci plakat zbytečně, ale je to prostě těžké. Třeba malé technologie na zpracování, to je velký problém sehnat. I když teď už to takové není. Ale od roku 96, nebo 97, kdy byly zpřísňovány normy na zpracování, a kdy pořízení jatek, když to takhle řeknu, před tím stálo milión, a pak za dva roky stálo třicet miliónů – tak ať si to každý setsakramentsky rozmyslí, vzít si úvěr 30 milionů, když to předtím stálo milión. A tak dál, a tak dál. To všechno je zpřísňování podmínek pro podnikání státem. To nemá nic společného ani s hygienou, ani s potravináři, ani s ochranou zdraví lidí. A je to taky v tom, že 50 kilometrů za hranicemi to funguje úplně jinak. A tam není vůbec problém s domácími porážkami, a s dodáváním masa, které porazí do místní restaurace, a to bez nějakých velkých veterinárních kontrol. Protože přeci, proč bych já měl zabít svého zákazníka? Vždyť je to kontraproduktivní, úplně pomýlené, a postavené na hlavu.

Martina: A když zabijete prase, projde veterinární kontrolou, a dodáte ho do místní restaurace, tak nemá možnost se projet přes půl Evropy.

Jiří Syrovátka: No tak jasně. A tiráci nebudou mít co jíst.

Martina: Jak dlouho už podnikáte v ovocnářství, sadařství?

Jiří Syrovátka: Myslím, že nekonečně. Ne. Od roku 93, kdy se vrátila v restitucích část zdevastovaného statku. Jeho jediná část.

Stát by neměl překážet. Pravidla ve volném trhu vedou vždy k průšvihu. Nastavení pravidel je na dohodě sedláků, zpracovatelů, obchodníků a zákazníků.

Martina: Vy tudíž můžete za takovou porevoluční dobu posoudit, jak se změnily podmínky v hospodaření, a v práci zemědělců Řekněte mi, dá se říct: Je to lepší? Je to horší? Je to stejné? Problémů máte více? Méně?

Jiří Syrovátka: My se těšíme na každý nový den. I když nemáme tolik společného se státem, tak každý den je radost. Nic víc vám k tomu říct nemůžu, protože to tak opravdu cítíme, a vidíme to tak. Ale jsme optimistický.

Martina: Jednak optimističtí, a jednak jste si mohli, díky své práci, ale také řekněme díky jakýmsi vstupům, dopřát si býti svobodnými sadaři, svobodnými hospodařícími sedláky.

Jiří Syrovátka: To máte pravdu, to ano. Ale byla to nesmírně těžká práce, vybudovat celý tento řetězec od začátku až dokonce. Dát dohromady sady, které vlastně generovaly to, s čím jsme mohli… My jsme do toho nedávali vlastní peníze, protože jsme žádné neměli. Takže jsme řídili sady, a podnikali jsme tak, jak jsme si mysleli, že to je nejlepší. A když se ohlídneme zpátky, tak jsme něco mohli udělat lépe, ale něco jsme udělali dobře, a máme z toho dobrý pocit.

Martina: Vy sám osobně, pokud jsem se správně dočetla, jste doslova chrlič nápadů.

Jiří Syrovátka: Ne. Ale velmi potřebuju mít nějaký korektor. Protože většina z nápadů, které mám, je ze 3/4 neproveditelných.

Martina: Už jste tady zmínil, že i s pár lidmi, kteří si od vás berou jednou ročně, nebo dvakrát ročně, pár lahví moštu, se znáte osobně. Myslíte si, že to je také častá chyba soukromě hospodařících podnikatelů v zemědělství, že si myslí, že stačí mít dobrý produkt, který mluví za sebe, a podceňují práci s námi?

Jiří Syrovátka: To je jako přísloví o dívce, co stojí v koutě, a oni si ji najdou. Tak jo, a ne. Musíte mít dobrý produkt, aby se vůbec dalo o něčem mluvit. Nebo musíte mít legendu, aby byl produkt dobrý, nebo prostě něco takového. Nebo si to prostě vymyslet tak, že produkt je dobrý, a dělat to tak chytře, aby si to lidé mysleli taky. To všechno jsou cesty.

Martina: Musí to být chytlavé.

Jiří Syrovátka: Musí to chytit, přesně tak. Ale musíte se trefit lidem, zákazníkům do vkusu, aby byli spokojení, a vraceli se. Ale něco vyrobit je v podstatě stejně těžký, jako to nakonec dobře prodat, aby se lidé vraceli, abyste měli spokojený klienty. K nám se lidé většinou vracejí, a jak říkám, známe se osobně. Když se někdo ozve, tak zajásáme, protože už víme, že si kupoval třeba před rokem a půl vánoční dárky. Ne, že bychom toho měli tak málo, ale opravdu se o to staráme.

Mé oblíbené motto: „Miluj svého sedláka“, protože má vždycky něco, čeho se lidé mohou najíst, napít, a kde je možné trávit příjemně čas.

Martina: Když se zeptám romantickým způsobem: Kdybychom měli ideální stát, řekněte mi, jak by v ideální státu vypadal vztah mezi sedláky, obchodníky, nakupujícími a státem?

Jiří Syrovátka: Začal bych u státu: Já bych chtěl, aby moc nepřekážel. To je jediné, co by měl stát dělat. Takže, příliš nepřekážet. Nastavit pravidla? Jak může stát nastavit pravidla ve volném trhu? To dost dobře nejde, protože jakýkoli zásah do volného trhu vždycky vede k nějakému průšvihu, který se nemusí objevit teď, ale může se objevit za půl roku, za rok, později. A nastavení pravidel mezi sedlákem, zpracovatelem a obchodníkem je asi na dohodě všech lidí, kteří jsou v tomto řetězci zaimplementovaní. Těžko říct nějaký mustr, který by měl fungovat, ale myslím, že zákazník by měl vědět, co kupuje, od koho to kupuje, kdo to udělal. Moje velmi oblíbené motto je: „Miluj svého sedláka“, protože ten vždycky má něco, čeho se potom lidi můžou najíst, napít, a kde je třeba příjemný trávit čas.

Martina: Jiří Syrovátko, teď jste řekl, že to nejlepší, co může stát udělat, je příliš nepřekážet. Ale my jsme v situaci, v jaké jsme, došli jsme do určitého bodu, kdy většina zemědělců je na dotacích…

Jiří Syrovátka: …závislá

Martina: Závislá. V zemědělství máme naprosto dotační systém, a tyto dotace se budou snižovat, ceny vstupů se stále zvyšují, zvyšují se energie, zvyšuje se cena pohonných hmot. Takže my si teď asi možná nemůžeme dovolit říct: „Státe, hlavně mlč, a nepřekážej.“ Myslíte, že teď existuje nějaká cesta, jak by mohl stát skutečně reálně výrobcům, sedlákům, farmářům pomoct?

Jiří Syrovátka: Asi by bylo fajn, kdyby se snížily spotřební daně na pohonné hmoty, to jednoznačně. I když se říká, zelená nafta, a že něco dostáváme zpátky, tak i to je chiméra, nic takového se neděje. Nebo děje se to v řádu procent, není to tak, že by se vrátila celá spotřební daň. To zaprvé. Za další, asi by se něco mělo udělat s cenou elektrické energie, protože zpracování, když funguje na elektrické bázi, tak se energie někde vzít musí, a to jsou obrovské položky. Bylo by asi taky dobré, aby se snížila cena práce, protože lidi, kteří jsou zaměstnaní zemědělství, prostě nemají tak velkou produktivitu jako lidi, kteří pracují v robotickém výzkumu, protože nepřinášejí sedlákovi tolik peněz, aby měli statisícové výplaty. Takže přidaná hodnota je taková, aby se lidi nějak zaplatili. Takže to by taky asi bylo fajn. Ale to je asi neproveditelný. Že jo?

Martina: Jak to vidíte v letech příštích? Přežijí sedláci, kteří mají rádi přírodu, mají rádi svůj obor, mají třeba rádi i lidi, chtějí produkovat i kvalitní potraviny? Přežijí nekompetentní zásahy shora?

Jiří Syrovátka: Když to vztáhnu na sebe, lidi moc rád nemám. To je první věc.

Martina: To je nabíledni. Ale to však zákazníkům neříkáte.

Jiří Syrovátka: Já jsem v tomto trošku psychopat. Ale práce s lidmi, jako s klienty, to je všecko výborné. Ale mám rád, když se můžu zavřít, a nechat svět úplně někde jinde. Tak, a teď jsem úplně zapomněl, co jste se ptala. Jestli to přežije?

Není fyzicky možné splnit všechny dotační podmínky. Takže, když budou úřady chtít, dostanete likvidační pokutu.

Martina: Jak to mohou percentuelně přežít sedláci. Kolik myslíte, že jich to přežije?

Jiří Syrovátka: Jsem přesvědčen o tom, že každý sedlák si nakonec poradí. Dobře, někdo k tomu přijde později, někdo k tomu přijde dříve, ale přijde na svou cestu. Jsem přesvědčen, že to tak je. Dobře, když někdo hospodaří jenom kvůli tomu, aby zabil čas, nebo jenom kvůli dotacím, a nemá nějaký velký „sicflajš“, tak samozřejmě, že to zabalí. Jednoznačně, protože to nebude dělat. Na druhou stranu myslím, že existuje spousta šikovných lidí, který normálně budou pracovat a fungovat v krajině, a budou se o ni starat, protože to je jejich továrna. Budou normálně fungovat. Já vidím výhled velmi optimisticky. Protože proč bych neměl? Proč bych neviděl?

Martina: Co ale přesto vnímáte do budoucna pro české zemědělství jako největší nebezpečí, největší problém? Co visí ve vzduchu, čeho jsme si možná zatím ani moc nevšimli, a nakonec to odneseme všichni?

Jiří Syrovátka: Teď změna dotací, která bude. A ještě jedna věc, tyto dotace ani nejsou nárokové. To znamená, máte nějakou představu o tom, kolik dostanete peněz, ale nevíte, kolik dostanete peněz, takže s nimi ani nemůžete počítat do budoucna, protože se dostávají třeba na konci roku. Vyplácí se to od jara až ke konci, takže nevíte, kolik vám nakonec přijde – to se dozvíte čtrnáct dní předem. A podepisujete na pětileté období, to znamená, že když vám najdou jakoukoli chybu, tak vám můžou vyměřit pokutu, která může být likvidační. To se klidně může stát, protože berete dotace, a oni na vás mají takovou páku, že po vás můžou chtít dotace zpátky, plus nějaké procento z toho, tedy pokutu.

Martina: Stalo se to reálně nějakým vašim kolegům?

Jiří Syrovátka: Ano. A teď samozřejmě čím dál tím více.

Martina: Aha.

Jiří Syrovátka: Teď čím dál tím více, protože nikdo nemůže být v tomhle dokonalý, nikdo nemůže splnit veškerý podmínky. Každý dělá chyby, a nemůžete, fyzicky není možné splnit podmínky dotací. Takže, když oni budou chtít, tak vás utáhnou za tři minuty.

Martina: To znamená, že to pak je na libovůli státu a úředníků?

Jiří Syrovátka: Ano.

Martina: Ale když budou chtít, tak vás doběhnou, a to vždycky.

Jiří Syrovátka: Ano, vždycky. Dobře, nebavím se o velkých firmách, které obhospodařují statisíce hektarů, protože na to mají celá oddělení, který fungují při styku s úředníky, takže tam se bojí. Ale ty menší, které si nemůžou dovolit právní ochranu, klidně můžou vykostit, kdy si zamanou.

Doufám, věřím, že český zákazník nakonec prohlédne, a bude nakupovat od lokálních zemědělců. Vždyť to tak funguje po celém světě.

Martina: Tak mě napadlo, jak se s odstupem času, se svými třicetiletými aktivními zkušenostmi, díváte na svého času zázrak uprostřed socialismu, tedy JZD Slušovice?

Jiří Syrovátka: Ježišikriste.

Martina: Jak se na to díváte?

Jiří Syrovátka: Nejsem žádný velký odborník na Slušovice, jen jsem o tom četl, nebo jsem se něco doslechl, a myslím, že to bylo jako letadlo, a takovýhle věci. V tom regionu, a já tam mám několik známých, by mě teď asi svlíkli z kůže za to, co jim řeknu, co si o tom myslím, ale myslím si, že to nebylo vůbec v pořádku, celý systém pana Čuby a spol. Že to prostě v pořádku nebylo.

Martina: Ale působilo to jako zjevení.

Jiří Syrovátka: Určitě. Kdo jiný může montovat v Československu počítače než Čuba, že? Dostihová dráha, a podobně. Ale to nejde.

Martina: Šlo to. Ale ve specifických podmínkách, které tehdy byly.

Jiří Syrovátka: V socialismu, ano. Protože v socialismu jsme taky měly bony z Tuzexu. Mohla jste si koupit vídeňský párky, frankfurtský párky – to já znám, to bylo krásný – nebo Coca Colu ve flašce. To jako jo.

Martina: My jsme bony neměli.

Jiří Syrovátka: To před tím stáli lidi, že jo? A Čuba byl jako Tuzex.

Martina: Byla to taková drobná hračka.

Jiří Syrovátka: Doufám, že mě nezmlátí.

Martina: Myslíte, že budeme v Česku směřovat k lokální soběstačnosti? Myslíte, že je zde tento trend?

Jiří Syrovátka: Doufám, věřím v to, že zákazník nakonec prohlédne. Nebo ne, prohlédne, ale že mu to bude příjemnější, když si půjde nakoupit vedle k Helence, k místnímu řezníkovi, a bude vědět, že v neděli má otevřeno s bramborami chlap u silnice, sedlák, nebo že si skočí třeba k nám pro pálenku, nebo si ji objedná přes e-shop. Věřím, že by to takhle mohlo fungovat. Ale vždyť to funguje po celém světě, tak nevidím žádný důvod, aby to nefungovalo časem i tady.

Martina: Z koho bychom si mohli vzít vzor?

Jiří Syrovátka: Myslím, že třeba z jižních států, Španělsko, nebo Itálie, to je moje srdcovka, že jo.

Martina: Nebude to taky trošku sluncem?

Jiří Syrovátka: Samozřejmě. Já nejsem zimní typ.

Martina: Myslím, že i z jiných úhlů.

Jiří Syrovátka: Taky cukrová třtina by tam taky šla lépe než tady. Ale myslím, že lokální – a Rakousko samozřejmě – lokální patriotismus je nesmírně důležitý i pro civilizaci jako takovou. Já jsem místní, až „tálibánský“ patriot – lokální. Takže toto téma je mi vlastní.

Martina: Jste lokální patriot. Co si myslíte, že je pro nás značka, jedinečnost? V čem české zemědělství může, řekněme, všem ukázat: Tak takhle se to dělá?

Jiří Syrovátka: Protože jsou tady nesmírně pracovití, to nemluvím o sobě, prosím, nesmírně pracovití lidé, kteří to vydupali za těch třicet let – což je na zemědělství setsakramentsky krátká doba – a dokázali se postavit na vlastní nohy, a to i přes protivenství, která jsou s tím spojena, a nemožnost ovlivňovat svou továrnu neboli přírodu. Takže myslím, že jednoznačně pracovitost. Vinaři, lihovarníci, a tak dále.

Martina: Jiří Syrovátko, doufám, že jsme lidem, kteří na vás měli spoustu dotazů, mnohé zodpověděli. Děkuji vám za to, že jste si udělal čas a že jste přišel. Díky.

Václav Klaus: Děkuji pěkně. Já jsem nesledoval vaše pořady. Takže vy se jmenujete „Kupředu do minulosti“? To je obecnější název?

Martina: Rádio Universum, tak se jmenujeme. A Kupředu do minulosti je náš základní pořad.

Václav Klaus: Vidím, že mám strašlivé nedostatky.

Martina: Já pevně věřím, že po dnešním setkání je rád doženete. Pane prezidente, byl jste jako hybatel, spolutvůrce nebo strůjce, u důležitých nebo přímo zlomových událostí naší země od roku 1989. Když jen připomenu: Samozřejmě transformace celého hospodářství z komunisticko-socialistického na kapitalistické. Byl jste také u rozdělení Československa na dva samostatné státy. My všichni jsme tehdy měli velké sny o svobodě, o demokracii a o tom, co nás čeká. Ale nyní čím dál tím častěji slyším, že se lidé bojí, že svoboda a demokracie jsou opět v ohrožení. Jak to vidíte vy? Jsou tyto obavy oprávněné, anebo slyšíme trávu růst?

Václav Klaus: Není to slyšení trávy růst. Nicméně řekl bych, že je potřeba, abychom s těmito slovy, která jsou silná a bohatá, pracovali opatrně. Nebo takové to „ohroženy-neohroženy,“ to jsou pro mě silná slova. Samozřejmě, že jsme se posunuli někam úplně jinam, než kde jsme začínali před 30 lety, kdy jsme skutečně v tato dvě slova věřili a všechno jsme konali v tomto směru, aby byla svoboda a demokracie. Že jsou teď ze spousty stran ohrožovány, oslabovány? To určitě ano. Ale dejme si pozor na silné výroky v tomto smyslu.

Když vznikl Římský klub s knihou „Limity růstu“, tak jsem věděl, kolik uhodilo. Ale že to dosáhne absurdity dnešního „Zeleného údělu,“ a vůbec všeho, co se děje, to jsem tušit nemohl.

Martina: Jaké výroky tedy jsou pro vás akorát? Když byste měl charakterizovat dnešní dobu?

Václav Klaus: Dnešní doba je pro mě strašlivým zklamáním. Ale není to bezprostředně zklamání z našeho vlastního vývoje. Z toho jsem zklamán nesmírně, ale to zklamání je celosvětový vývoj. My jsme v radosti nad pádem komunismu strašlivě podceňovali nejrůznější tendence v opačném směru, které probíhaly už ve druhé polovině minulého století v celém západním světě. My jsme přes „železnou oponu“ nakukovali na Západ, a ne plně jsme doceňovali to, co se tam všechno odehrává.

Já určitě nebyl ten, který by Západ bezmyšlenkovitě adoroval. Nejsem spotřební člověk, který by se vztekal z toho, že tenkrát jsem si nemohl koupit takové lyže, jaké bych si koupit chtěl, nebo něco takového. A už jsem tam určité negativní tendence viděl. Cítil jsem je. Cítil jsem tam hrozivý nárůst toho, co dnes nazýváme „zelené myšlení“. To opravdu tady bylo od přelomu 60. a 70. let, něco, co jsem cítil jako velikou hrozbu, když se založil Římský klub a jejich hlavní kniha „Limity růstu“. Tak to jsem věděl, kolik uhodilo. Čili, tohle jsem cítil. Že to dosáhne absurdity dnešního „Zeleného údělu,“ a vůbec všeho, co se s tím děje, to jsem sice tušit nemohl, ale samu o sobě jsem tuto hrozbu viděl.

Já jsem prožíval, už jako hodně dospělý, rok 1968 v Ekonomickém ústavu Akademie věd, kde se děla ta slavná ekonomická reforma. Nicméně jsem viděl barikády v Paříži a Berlíně a věděl jsem, že to jsou jiné barikády, než které jsme chtěli stavět my. Neboli řada pohledů na to v tomto smyslu byla. Jako ekonom jsem věděl, že trh, ta německá soziale Marktwirtschaft, německá sociálně-tržní ekonomika, není vůbec tou ekonomikou, kterou my jsme chtěli. Takže takové tendence jsem tam viděl. Ale jak moc pronikly do celé společnosti a jak ji dneska determinují? To jsem netušil.

Martina: Pane prezidente, vy jste to teď zmínil, že jste viděl barikády ve Francii v roce 68. Zrovna dole ve vaší knihovně jsem narazila na výbornou knihu Aleše Valenty „Německý rok 1968“, který dokonale popisuje, jak opravdu ten 68. rok probíhal v západní Evropě jinak, než probíhal u nás.

Václav Klaus: Vy jste četla tuto knihu?

Martina: Ano.

Václav Klaus: Já jsem vám ji chtěl dát. Ale když jste ji četla…

Naše očkování proti totalitě už je dnes tak vyvanuté a neúčinné, jako byla všechna hloupá očkování proti covidu. A z druhé strany běží anti-očkování lidí, aby nedemokratickou a nesvobodnou společnost milovali.

Martina: Můžu mít dvě. Pane prezidente, řekněte mi – jednu záhadu mi objasněte: Jak je možné, že když se země východního bloku vyvíjely úplně jiným způsobem, a třeba ten 68. rok jsme prožívali zcela jinak, než jak se vyvíjel Západ, tak jak to, že nakonec jsme narazili společně do úplně stejné zdi? My jsme mohli mít už nějaké očkování protitotalitní, protože ta zkušenost tady byla. Zatímco Francie ji, řekněme, neměla. Nemělo ji ani Německo, myslím ta část…

Václav Klaus: Očkování proti totalitě? Dobré slovo. Já o tom také mluvím, ale to si někdy půjčím, ten váš výrok. My jsme byli očkováni, ale je třeba velmi přesně definovat a netrivializovat to zájmeno „MY“. Kolik nás bylo? Jaká jedna generace? Jaká jedna mezigenerace to byla, která byla proočkována dostatečně. Ale tato generace už dneska tvoří naprostou menšinu společnosti, která žije v České republice. Člověk na to pořád zapomíná. Já učím na VŠE a často řeknu: „No, vaše rodiče si musí pamatovat…“ A pak mi to dojde: „Ale vlastně ne, vždyť vám je dvacet. To znamená, že jste se narodili něco kolem roku 2000. Čili vaši rodiče už si to nepamatovali. To jsou vaši prarodiče.“ Tuto větu jsem si nesčíslněkrát uvědomil, když se tam dívám na své studenty. Neboli nepřeceňoval bych to proočkování. Nemluvě o tom, že totalita je nekonečně zkarikována nejen politikou, ale i naším uměním, které karikuje tuto totalitu. Vybírá z ní legrační vtípky a ponechává úplně stranou její podstatu. Proto považuji za naprosto zavádějící takové populární filmy, jako všechny ty „hřebejkovštiny,“ a tyhle věci, které karikují komunismus. Vybírají z něj vtípky, že se nerozbila nerozbitná sklenice vyrobená v NDR – to ano, ale ta podstata mizí. A lidé dostávají o komunismu naprosto mylnou informaci. Takže nevím, jak to překonat. Nedaří se to. Vidím i diametrální rozdíl mezi chápáním generace svých synů a svých vnoučat. To už je zase úplně jiná dimenze. Mám z toho strach, že to očkování bylo nedostatečné. Kdybychom mohli vtipkovat v dnešní době, tak bychom řekli, že to očkování komunismem už je dnes tak vyvanuté a neúčinné, jako byla všechna hloupá očkování proti covidu.

Martina: V tom případě se obávám, pane profesore, že jinými slovy, když říkáte, že očkování komunismem už je neúčinné, že potřebujeme přeočkovat. Znamená to, že nás čekají větší kapky?

Václav Klaus: To je silné slovo „přeočkovat“. Otázka je, jestli se k pochopení těchto různých tendencí nesvobodných, nedemokratických společností – totalitních si nechávám až jako budoucí slovo – jestli to očkování je proveditelné jenom prožitkem, nebo něčím jiným. Ale to je stejné jako u těch paralel s medicínou. Někdo si myslí, že se dá proti covidu, proti tomu koronaviru, že se dá očkovat. A někteří jiní si myslíme, že se to musí prožít. To je úplně stejná, zdánlivě nečekaná paralela. A já určitě patřím mezi ty, kteří si myslí, že se covid má prodělat – a že se to potom stane normálním nebezpečím. Takže to „přeočkovat“ je problematické. Myslím, že přeočkování, v uvozovkách, ke kterému teď dochází, a myslím tím, jak jsou zglajchšaltovány naše děti a vnoučata v dnešních školách a jak glajchšaltuje Česká televize, pan Moravec a další, tak to je přeočkování druhým směrem. To je anti-očkování. To je naopak očkování lidí k tomu, aby něco jako nedemokratickou a nesvobodnou společnost milovali, aby se z ní radovali. A tím se dostáváme k Orwellovi, kde je ten slavný konec, kdy vzpurný hrdina nakonec skončí tím, že se usmívá na obraz „Velkého bratra,“ a vlastně přišel na to, že ho má rád. Já myslím, že naše děti jsou už očkovány směrem, aby toho „Velkého bratra“ měly rády a „Velký bratr“ je u nás v podobě Fialy, Rakušana a Černochových. Tak ony je budou určitě milovat.

Už před 35 lety jsme byli na Západě s tezemi o trhu bez adjektiv a demokracii bez adjektiv za exoty

Martina: Pane profesore, to co říkáte, by svědčilo mimo jiné také o jednom špatném odhadu na začátku 90. let, kdy jsem vlastně pořád slýchala, že ještě i moje generace, to znamená ti, kteří prožili dětství a rané mládí v minulém režimu, že budeme muset všichni vymřít. A teprve až přijdou ti noví, kteří nejsou navřelí totalitním životem, totalitním myšlením, tak teprve pak budeme moci budovat ten skutečně čistý svět. A zatím to vypadá, že nám dozrávají generace, pro které svoboda už není žádnou hodnotou.

Václav Klaus: To říkáte velmi přesně. Dvě věci: „špatný odhad“ a „všichni vymřít“. Jde o to, čí to byl odhad. Já takovou tu „všichni vymřít“, takovou tu disidentskou pozici, že kdo nebyl s nimi, tak ten by měl raději vymřít, protože nemá vůbec nárok, aby něco nového dělal, tak to jsem nesdílel nikdy a…

Martina: …ale zaznívala.

Václav Klaus: Ano, od někoho zaznívala. Špatný odhad – nejde o to, jestli jsme ho měli všichni. Já jsem samozřejmě věděl, že to je velmi chatrné – to, kudy putujeme, že to je každým dnem zvrátitelné a změnitelné. Jestli si někdo myslí dnes, s odstupem už pomalu 35 let, že transformace této země, nejen ekonomicky, ale i politicky, že byla samozřejmá, jasná a automatická? No, to vůbec ne. Tam byla rvačka o každou větu, o každý krůček. A každým dnem to mohlo dopadnout úplně opačně. To, co prováděli různí lidé uvnitř Občanského fóra hned od počátku, tak to bylo úplně jiné vidění, než ve prospěch svobody a demokracie v našem slova smyslu. To bylo možná ve prospěch EU svobody a ve prospěch takzvané liberální demokracie, to ano. Ale svoboda a demokracie – tak, jak já vždycky říkám, bez adjektiv – to hájil už i tehdy málokdo. Když jsem jezdil po světě, v tu dobu nonstop, ročně třicetkrát na nějaké konferenci jsem řečnil, nebo na návštěvě, tak tam jsme byli – nenamlouvejme si to, nezamlouvejme to – tam jsme byli se svými výroky, nebo tam jsem byl, abych nedával množné číslo, se svými výroky o trhu bez adjektiv a demokracii bez adjektiv, „bílou vránou“. Tam si Německo, Rakousko a Francie ťukaly do čela: A co to ten Klaus říká? Ale protože tam byla jistá aureola našeho zbourání komunismu, tak mě nemohli tehdy rovnou vyhazovat ze sálů. To zase jistý statut jsme tam měli. Ale že jsme byli za exoty už v té chvíli, to je naprosto jasné.

Martina: Vy tedy teď říkáte, že jste narážel na nepochopení své vize, kudy by se naše země měla ekonomicky, společensky, sociálně vyvíjet…

Václav Klaus: Ano.

Chtěli jsme dát šanci každému, aby realizoval své sny. Souboj o to s Václavem Havlem byl absolutní. Tam šlo o totálně jiné vidění světa, a my jsme ho nevyhráli.

Martina: A věděl jste tedy, že jdeme – my u nás na Moravě říkáme – šejdrem?

Václav Klaus: Ne. Já bych to nenazval „jíti šejdrem“. Já si myslel, že jsme se hádali o každý krůček, a v každé chvíli jsme udělali tohle dobře, v tomhle jsme byli přetlačeni druhým směrem. Slovo „šejdrem“ je hezké, a mile znící, ale neřekl bych to tak úplně. My jsme prostě chtěli dát šanci. Chtěli dát šanci každému, aby realizoval své sny. Aby usiloval o to, co je v jeho zájmu a v souladu s jeho myšlenkami. No, ukazuje se, že více a více síly získávali ti lidé, kteří měli zájmy jiné, myšlenky jiné a ideje jiné a sny jiné a vize jiné, a tak dále. Nicméně ten souboj o to, od počátku, s Václavem Havlem byl absolutní. Tam přece šlo o totálně jiné vidění světa, a my jsme ho nevyhráli.

Martina: Vy jste 17. listopadu 2020 na Národní třídě řekl: „Naděje na návrat k normálnímu svobodnému životu, na který jsme si za uplynulá tři desetiletí zvykli, slábne. Zavádí se cenzura. Začíná být opět povolena pouze jedna pravda.“ Vy jste řekl, že vidění světa, které jste měl, jste takzvaně nevyhrál, ale přesto jste tady hovořil o tom, že jsme si na určitý způsob života, řekněme demokratický, svobodný, pluralitní zvykli. Kdy tedy nastala v těch třiatřiceti letech odbočka, tehdy to byl rok 20, kde nastala ta odbočka, že jsme došli k cenzuře, jedné pravdě, to, co naznačujete?

Václav Klaus: Tak v těchto společenských fenoménech, které se týkají celé společnosti, nebo nevím, miliónů, desítek miliónů lidí, tam nejsou takové přesmyčky, že by se řeklo: Bylo to 5. listopadu nebo bylo to 9. …

Martina: To jsem ale nečekala…

Václav Klaus: Já vím. Jenom to chci zdůrazňovat. Ony to byly tendence, které začaly převažovat. Tak samozřejmě, a já to nechci příliš personifikovat, ale samozřejmě pro mě byl pád naší vlády tím „sarajevským atentátem“ v každém případě jedním z velikých momentů. Ta úřednická vláda, která tehdy na půl roku vznikla, tak to byla vláda dnešních „pravdoláskařů“ a dnešních „lepšolidí“, nebo co se dneska říká. To jsme všichni věděli, jenom jsme doufali, že je to krátkodobá výchylka a že potom volby dopadly tak, že jsme je nevyhráli, vyhráli je sociální demokraté. A s tím Zemanem se to také zvrtlo někam úplně jinak. Toho jsem si vědom, že tyto věci v tom hrály roli nesmírně velikou. A postupně to více a více začínalo. Dalším velikým faktorem bylo totální napojení se na Evropskou unii. Vy jste to nemohla pamatovat, ale odhaduji vzhledem k vašemu věku…

Martina: Bojím se, že bohužel mohla…

Václav Klaus: Ale v roce 89, vždycky připomínám, doma i v cizině, že lidé vytvářeli plakáty, psali křídou hesla na ulicích. A jedním z takových hesel bylo: „Zpátky do Evropy“. Praha byla zaplavená – nevím, jestli si to někdo ještě vzpomíná, heslem „Zpět do Evropy“, „Back to Europe,“ říkám vždycky v angličtině. A tím se chtělo říci: Vraťme se do normálního světa. Vraťme se do světa, který dominuje v jeho západní části. A já trvám na tom, že jsem byl první, kdo říkal: „Zpátky do Evropy“, to je něco jiného než „avanti“, než vpřed do Evropské unie. Tahle věta je opravdu zdokumentovaná, myslím, že i v té knížce, ze které jste citovala můj úvodní citát. By the way, ten citát není z roku 21, ten…

Martina: Ta knížka je z roku 21…

Václav Klaus: Ta knížka je z roku 21. Ten citát je asi třicet let starý. Takže tato větička „Zpět do Evropy“ je něco jiného než „Kupředu, levá, do Evropské unie“. Tohle si uvědomoval u nás málokdo. Trvám na tom, že jsem si to uvědomoval. To znamená obavu o křehkost toho posunu, toho zvratu, která nastala v listopadu 89, tu jsem fakt cítil. Což neznamená, že jsem měl sílu zabránit, aby se to nevyvíjelo jiným směrem. Ale Evropská unie k tomu významným faktorem byla a je.

Evropa se dnes stává společnou kulturní platformou v negativním slova smyslu pro všechny genderově-pokrokářské tendence

Martina: Já si sama vzpomínám na takový svůj pocit zahanbení, kdy jsem byla v Paříži v galerii, národní pravděpodobně, protože tam byly obrazy Picassa a podobně. A tam uprostřed byla taková skleněná kancelář, a v té stál kurátor a telefonoval. A říká: „Cože? Zapůjčit Modrého koně do České republiky? Nebo Československa… Vždyť není v Evropské unii!“ A já jsem viděla Evropskou unii v té době tímto prizmatem: Budeme tam patřit, budeme taková společná kulturní platforma a podobně. Takže si vzpomínám, že jste tehdy na jednom summitu Evropské unie váhal přijmout Evropskou ústavu. Nakonec jste se, jak jste sám řekl, vzepřít nemohl, protože jste neměl takový mandát, jako měl – vy jste jmenoval Orbána – protože vy jste měl za sebou Paroubkovu, Topolánkovu, Fišerovu vládu. Takže nakonec jste také musel zkrátka „signovat“. Řekněte mi: Kdybyste věděl to, co víte dnes, zlobil byste ještě víc? Nebo to vlastně nešlo?

Václav Klaus: Já myslím, že zlobit víc nešlo… Mohl jsem odstoupit. Mohl jsem rezignovat na prezidentskou funkci. Já jsem se z toho tenkrát ještě přece pokusil vycouvat nebo pozměnit to tím, že jsem domluvil výjimku z klíčových věcí. A tu výjimku dokonce Evropská komise, která tak strašně chtěla, abychom se podvolili, v houellebecqovské terminologii, a podepsali to, tak ona byla ochotna přijmout jakoukoliv mou podmínku, která je absurdní. Tak jsem přijal, že Základní listina práv a svobod Evropské unie, takže my z ní dostaneme výjimku, stejně jako Velká Británie a Dánsko, což bylo neskutečné vítězství. A Evropská komise tehdy ve snaze získat ten poslední 28. podpis – ona to prostě chtěla – kývla na cokoliv. Takže bylo schváleno, že to tak bude. Jenže naše vláda, Sobotkova, jestli se nemýlím, potom rezignovala, že to není potřeba. Moje vyjednaná výjimka – že Česká republika na ní netrvá. No, takže neviděl jsem šanci, jak to pozměnit.

Ale vy jste – jestli můžu jednu věc ještě vysvětlit – vy jste řekla „kulturní platforma“. To je jedna z iluzí o Evropské unii. Že by Evropská unie byla kulturní platformou? To možná v jistém negativním smyslu slova se dneska po všech stránkách stává. Protože kultura je něco, co tlačí všechny ty genderovsko-pokrokářské tendence. Tlačí to víc, než možná jiné skupiny, skupiny našich spoluobčanů. Takže kulturní platforma je to sui generis, je to kulturní platforma velmi specifického typu, a to by možná stálo za knížku o tom, že Evropská unie je kulturní platformou. To jste mě inspirovala.

Martina: Asi chápete moji historku v tom věku, kdy jsem si to myslela, doufala jsme v to, a vy jste říkal něco jiného. Co si myslíte dnes? Jsme země, která je malá. Jsme země, která má polohu, kterou má, ve středu Evropy. Je vlastně v tuto chvíli šance nebýt součástí Evropské unie?

Václav Klaus: Já myslím, že tehdy nebyla šance. Tehdy, už se to špatně vypráví… Ale tehdy, v 90. letech, kdy jsem podal přihlášku jako předseda vlády do Evropské unie, tehdy ten svět byl zjednodušený. Tehdy se do Evropské unie, z evropských zemí, nepokoušeli dostat Lukašenko v Bělorusku a Miloševič v Jugoslávii. Tehdy kdyby Klaus řekl, že nechce, tak je najednou v trojspolku s těmito dvěma lidmi, kteří nebyli můj „cup of tea“. Tedy v žádném případě. Takže tenkrát, myslím, že by tohle lidé vůbec nechápali. Takže podat přihlášku, to bylo nutné. Jestli už byla nějaká šance o téměř dekádu později, protože to trvalo asi osm let, než jsme od podání přihlášky vstoupili do Evropské unie? Jestli po těch osmi letech lidé už trošku začali moudřet, to je věc druhá. Nicméně myslím, že v referendu schválily vstup do Evropské unie tři čtvrtiny lidí. Dnes, když jsem přijížděl do institutu, tak jsem si přečetl v novinách, že podle posledního průzkumu je u nás s Evropskou unií spokojeno 44 % lidí. Pro někoho, kdo je „anti-EUista“, to je pořád ještě šíleně moc. Ale z jiného hlediska myslím, že to je méně, než v drtivé většině dalších evropských zemí, a je to méně, než se vykazovalo u nás. Takže dneska už by možná pohled na to u řady dalších lidí mohl být jiný, ale tehdy to možné nebylo.

Systémová nespokojenost se nedá demonstrovat na Václavském náměstí. Tudy ta cesta v žádném případě nevede.

Martina: Když se podíváme na současnou situaci u nás, na to, co si děláme sami a dobrovolně, že mnohdy bez jakéhokoliv kritického myšlení přebíráme věci z Bruselu, řekněte mi: Co teď považujete za ty nejnebezpečnější jevy u nás?

Václav Klaus: Já za nejnebezpečnější považuji totální vyprázdnění politiky. To není něčím, co se dá zítra změnit. Absence politických stran, vítězství Václava Havla v tom, že strany jsou pro straníky, a Občanské fórum je pro lidi. Takže teď je sen o tom, aby znovu vznikla občanská fóra všeho druhu – a politické strany se také v občanská fóra v podstatě transformovaly. Já nevidím šanci udělat zásadní změnu bez totální renesance politiky, politického stranictví. Bez toho to v žádném případě nejde. Vidím, že u nás je spousta lidí, kteří jsou tak nešťastní, a tak nespokojení s tím, co se děje, že přijedou z druhého konce republiky na jakousi demonstraci na Václavské náměstí v naivní, ale dobré víře, že to může něco změnit. Všichni víme dobře, že to nic změnit nemůže.

Martina: Proč? Protože neexistuje systémová nespokojenost, jak to říkáte?

Václav Klaus: Ne. Nespokojenost lidí je, nevím, do jaké míry systémová, a do jaké míry vůči konkrétním věcem a vůči konkrétním osobnostem. Ale ta systémová nespokojenost se nedá demonstrovat na Václavském náměstí. Tudy ta cesta v žádném případě nevede. Já myslím, že je dobře, že ty demonstrace jsou, protože posilují jedince, kteří na ně přijdou, a říkají si: „Já nejsem sám, kdo si tohle myslí“. To je určitě strašně cenná a důležitá věc. Ale myslím, že ti Rakušané, Fialové, Stanjurové a Černochové se jen ušklíbají a říkají si: „Jen ať si demonstrují.“. Takže si myslím, že tudy cesta v podstatě nevede. Ta cesta vede přes politiku. Ten systém není na zhroucení typu, jak se zhroutil komunismus. Od toho jsme nekonečně daleko.

Dneska jsme členy EU a NATO. Kdybychom se začali vzpouzet, tak přijde opakování bombardování Bělehradu v té či oné formě.

Martina: Ale my se už nemáme kam hroutit. Tehdy jsme se chtěli hroutit do kapitalismu. Ale kam bychom se hroutili teď?

Václav Klaus: Zhroutit bychom se mohli do jakéhosi světa, kde vstanou noví bojovníci a založí nové politické strany s myšlenkami, které máte třeba vy, nebo lidé kolem nás, a budeme bojovat o něco jiného. Jiná věc je, jestli nám to dnešní členství v Evropské unii vůbec umožňuje. Podívejte, my jsme vůbec naši transformaci – opakuji znovu, nejen ekonomickou, ale transformaci myšlení a politickou – udělali v unikátní historické chvíli. To bylo takové jisté window of opportunity, jak se říká. To bylo okénko příležitosti, kdy najednou jsme měli svobodu. Byli jsme osvobozeni od všech vnějších tlaků. Já vždycky říkám: Sovětský svaz zmizel, tak nás v tu chvíli nikdo nikam netlačil z východu. To jenom Michalové Kocábové si myslí, že porazili Sovětský svaz, a vyhnali sovětské vojáky. Sovětský svaz fakticky už dávno neexistoval, takže on si jenom připisuje nesmyslné zásluhy. Sovětský svaz neexistoval. To bylo domluveno někde úplně jinde, že ti vojáci odejdou. Ne hrdinným jednáním našeho velkého rockera. Ale on tomu snad věří. Myslím, že jeho míra pomýlenosti je tak absolutní, že nevím… On v tom svém růžovém snu asi opravdu autenticky žije.

Martina: Na druhou stranu, tedy když jsme teď Michalovi Kocábovi namydlili schody, tak v poslední době, třeba ohledně prezidentské volby, se zachoval také velmi konzistentně.

Václav Klaus: Možná. Ano, ale pro mě on, jeho hudba z 80., 70. let bylo něco, za co jsem ho měl rád, a to u mě pořád zůstane. Ale já jsem chtěl říct, že se rozpadl Sovětský svaz, a nebyl. Amerika po pádu komunismu sice rétoricky pokračovala, ale vycouvala z Evropy a nechala Evropu, ať si v podstatě dělá, co chce. Německo mělo nekonečně svých starostí se svým „Wiedervereinigung“ – znovusjednocením – a prostě nevnímalo tolik ty věci kolem. Respektive nebyli pro ně takovou prioritou. Oni měli docela dost starostí s tím svým znovusjednocením. No a hlavně: Evropská unie ještě nebyla Evropskou unií, prostě byla Evropským společenstvím. A zejména my jsme ani zdaleka nebyli jejími členy. Neboli my jsme mohli v té době rozhodovat o sobě sami, a tak myslím, že jsme racionálně rozhodovali a udělali jsme maximum možného. Maximum, co nám dala naše politická konstelace. Kdybych mluvil za ODS, tak my jsme neměli Orbánových 60 %. My jsme měli vedle sebe podivnou ODA a věčně podivné lidovce. Takže my jsme revolucionizovat zemi opravdu nemohli. Neboli – ale jistou svobodu jsme měli – ten vnějšek nás netlačil. Dnes to tak pravda není. Dnes jsme členy EU. Dnes jsme členy NATO. Myslím, že kdybychom se začali vzpouzet, tak to bude opakování bombardování Bělehradu v té či oné formě. A to vidím jako obrovskou brzdu.

Martina: Pane profesore…

Václav Klaus: I kdybychom se my obrodili, jako že se neobrozujeme, takže bombardování Prahy nehrozí, ale říkám: Kdyby náhodou se něco stalo… zázrak, tak pak by, myslím, ještě zasáhla vnější síla.

Martina: To si myslíte? Že jsme v takové patové situaci?

Václav Klaus: Já se dívám, co se děje s Orbánem. A dívám se na to, co se děje s Maďarskem. Vidíme, že Evropská unie a Stoltenberg v NATO dělají všechno pro to, aby Maďarsko, Orbána a svobodu v Maďarsku zničili. Já to slovo bombardování používám jako nadsazený příměr.

Obranná smlouva s USA není nová, a není náhodou, že žádná z předchozích vlád do roku 2023, do paní Černochové, takovou smlouvu nedojednala a nepodepsala

Martina: Vy jste teď zmínil mimo jiné otázku, kterou slyším kolem sebe stále častěji. Zdali se nám vůbec vyplatí být – o Evropské unii jsme mluvili –, ale třeba právě v Severoatlantické alianci? Myslíte si, že vůbec je tato otázka na stole? Protože na tu politici reagují obzvláště rozezleně. A vzhledem k tomu, že česká ministryně Černochová v květnu podepsala česko-americkou smlouvu o obranné spolupráci, tak to najednou vypadá, že je to vlastně už všechno jedno.

Václav Klaus: No, tak ta smlouva je smlouvou, jejíž znění diktuje Amerika na 101 procent. Ne na 99,9 %. Já mám nehynoucí vzpomínku: Tehdy tyto mezinárodní ekonomické a finanční vztahy, před třiceti lety, mělo na starosti ministerstvo financí, takže já jsem uzavíral obchodní smlouvu se Spojenými státy ještě v roli ministra financí za Československo, před rozpadem federace. Ta smlouva nám byla předložena Spojenými státy. Prošla tady nějakými koly ministerských připomínek a tak dále, napsali jsme: „To ne, tohle tam změňte, tuto větu…“ a podobně. Já jsem přijel s našimi změnami do Washingtonu, a tenkrát byla osoba, něco jako ministryně obchodu, Representative of Trade, nějaká Carla Hills, republikánka, poměrně pozitivní osoba. A já jsem jí říkal: „No, my nemůžeme akceptovat tohle.“ Ona mně nezapomenutelným způsobem sdělila, že tuto dohodu o trade, o obchodu, jsme jednou nechali schválit Kongresem a podepsali jsme ji do dnešního dne, teď nevím, jestli říkala s devadesáti zeměmi světa, nebo něco takového. Ta je non-negotiable. Na té se nedá změnit ani řádka, ani čárečka. Já jsem si tenkrát naprosto zoufal. Představte si v roce 1991, nebo 92, že bych přijel do Ameriky a řekl, že nechci podepsat smlouvu o obchodu, tak mě tady asi zabijí. Tak jsme tu smlouvu podepsali, protože to podepsaly desítky zemí světa. Ta smlouva měla podstatnou věc – měla desítky stránek příloh. Zatímco když se o tom diskutuje na vládě a v parlamentu, tak si přečtete tu hlavní smlouvu. Desítky stránek příloh, které byly jednostranné americké podmínky, že ta smlouva o free trade, o svobodném obchodu neplatí… a teď sto stránek výjimek. Sto stránek výjimek, že neplatí pro tyto oblasti, že neplatí tamhle, že na americkém teritoriu se to také netýká všech oblastí, Florida, Kalifornie ano, a Wisconsin ne. Já nevěřil svým očím, ale z americké strany non-negotiable. Neviděl jsem smlouvu paní Černochové, a nemám důvod ji hledat a zabývat se tím. Já vůbec nevím, jestli by mi ji někdo půjčil do ruky. Nebudu o to usilovat. Mě by strašně zajímalo, jestli ta smlouva nemá také nějaké přílohy. Jestli nemá nějaké masivní přílohy napsané tak drobným písmem, asi jako na některých varováních na léku.

Martina: Vedlejší účinek smrt.

Václav Klaus: Vedlejší účinek smrt tam není napsáno. Mě by velmi zajímalo, jaké jsou přílohy, které jednostranně říkají, že pro Ameriku je nepřijatelné tohle a tohle. Nevím. Ale vzhledem ke své obří zkušenosti, srovnatelné s významem smlouvy o trade, bych se divil, že by tam nebyly takové přílohy, o kterých tady v naší diskusi nepadlo ani slovo.

Martina: Pravdou je, že jsem četla komentář této smlouvy od právníka, pana Koudelky, a ten říká, že před touhle smlouvou nás svým způsobem nedokáže ochránit ani naše ústava, protože tvůrci ústavy nepočítali s tím, že dobrovolně odevzdáme svou svrchovanost jinému státu.

Václav Klaus: Já jsem zásadně proti této smlouvě. A prosím vás, všem občanům České republiky bych chtěl říct: Do dnešní doby bylo asi deset předsedů vlády, nevím kolik, jestli se nemýlím, a prezidenti. Vojenská smlouva se Spojenými státy pořád byla ve vzduchu. Žádná z předchozích vlád do roku 2023, do paní Černochové, neudělala krok, že by takovou smlouvu chtěla podepsat a dojednat. To by mělo být slyšeno nahlas všemi lidmi. To není nová smlouva, která se vymyslela v roce 2022 nebo 23. Prostě je to stará smlouva, kterou má uzavřenou se Spojenými státy spousta zemí, tradiční smlouva. Není náhodou, že žádná z vlád do Fialovy a Černochové vlády nic takového neudělala. To myslím, že do dnešního dne takhle nahlas české veřejnosti nikdo nevypointoval. Možná zmínili, ale myslím, že zdůrazněno to nebylo.

Evropská unie přece směřuje k tomu, že se členské státy vypaří jako svébytné entity, ale pořád budou vytvářet zdání, že budou mít prezidenta, který bude jezdit s majáčkem

Martina: Teď po vás budu možná chtít takové lapidární vysvětlení. Ale co všechno pro vás toto znamená v současné mezinárodní situaci, v současné napjaté situaci, ve spojitosti s válkou na Ukrajině, ve spojitosti s tím, co žijeme po covidu? Co pro vás tento krok signalizuje možná víc než cokoliv jiného, ale to vám nechci podsouvat.

Václav Klaus: Tak to řekněte za mě. Vy to řeknete určitě líp, než bych to řekl já.

Martina: Nemůžu. Nemohu.

Václav Klaus: Tak je to další z významných kroků, který přispívá k vypaření se, nebo zmizení, nebo jaké slovíčko vymyslet, nějaké poetické k tomu…

Martina: Vaporizace. To je Orwellův termín pro ty lidi, co zmizeli.

Václav Klaus: No, to je možná ne Orwell, ale Huxleyho termín možná. Ale myslím, že je to další krok k mizení, abychom použili neutrálnější slovo, entity zvané Česká republika. A to je „summary“, to je shrnutí toho všeho. A o to, zdá se, této progresivistické, pokrokářské, liberálně-demokratické vládě, o to, myslím, od prvopočátku panu Fialovi, a dalším, v podstatě jde.

Martina: Jsem možná rozumu mdlého, ale nedokážu pochopit, jak jim o to může jít? Protože s „vypařením se“ může poklesnout i jejich vliv.

Václav Klaus: To je strašně zajímavé. Proč všichni ti evropští panovníci, v novém vyjádření, proč tomuhle nepřetržitému omezování jejich vlivu, jejich významu a jejich role nadšeně tleskají? No, protože oni chtějí mít co nejmíň práce. Oni chtějí co nejvíc mít možnost, aby se mohli vymlouvat, že „to my ne, to udělal Brusel“. Takže pro ně je to zpohodlnění jejich životů a fiktivní vytváření dojmů, že oni pořád vládnou. Takže Evropská unie přece směřuje k tomu, že země se vypaří jako svébytné entity, ale pořád budou vytvářet zdání, že budou mít prezidenta, který bude jezdit s majáčkem po Praze, a tak dále. Takže to je jediné vysvětlení, proč ti lidé to mohou dělat.

Martina: Pane profesore, pro mě by to bylo vysvětlení, kdybychom tyto jevy neviděli i na úrovni aktivistických skupin, jednotlivců. Vy jste teď popsal, co může být za tím, že si představitelé menších zemí podřezávají svoji větev, a ještě si myslí, že jsou rafinovaní. Ale řekněte mi: Vždyť vidíme přece, že nejvíc za multikulturní společnost a za aplikaci muslimských způsobů života a práva šaría do naší západní společností plédují feministky, homosexuálové, a tady už se úplně ztrácím. Máte pro tento hromadný způsob likvidace nějaké další vysvětlení?

Václav Klaus: Je to naše sebevražda. Vy jste tady citovala nějaké naše a světové knížky, ale my jsme před covidem, nebo na začátku covidu v zoufalství nad tím, co se děje u nás a na Západě – ale ne až tím covidem – jsme tady vydali knížku, která se jmenuje „Sebedestrukce Západu“. Čili sebedestrukce, sebevražda, tady bohužel tento fenomén je. Buď ti lidé jsou hloupí, a dělají to pro své krátkodeché zájmy, že ještě chvíli jim bude tleskáno. Nevím. Nemám pro to vysvětlení. Celý koncept milování masové migrace, jako sebedestrukční prvek západního světa, to tady samozřejmě je. Nevím. Nedovedu si to vysvětlit. „Wir schaffen das!“ říkala paní Merkelová, ale ta už teď je také na okraji dějin, jak jsem pochopil. Po ní už pes neštěkne – a deset let byla nejmocnější ženou světa. Já myslím, že její sláva se sesypala ještě rychleji než komunismus. To je asi tak skoro stejné.

Vypnutí webů je okrajová záležitost, když už před deseti lety propukla masová migrace jako fenomén, o kterém jsme od začátku věděli, že je zoufalstvím a že je hrůzou hrůz

Martina: V té době už Sarazin publikoval své úvahy a knihy o tom, jak Německo, Evropa páchá sebevraždu, a podle toho, co vy říkáte, v tom pokračujeme stále. Přesto jste mi na začátku řekl, že taková ta slova o tom, že svoboda a demokracie jsou v ohrožení a jsou pryč, jsou možná silná slova. Já se tedy k tomu znovu vrátím, jestli můžeme ta slova oprášit, protože kdyby mi někdo před deseti lety řekl, že budou rušeny weby, které prezentují trochu jiný pohled na svět, nebo spíš jenom jiný názor, než jaký má vláda, kdyby mi někdo před deseti lety řekl, že znovu budu znát lidi, kteří byli vyhozeni z práce za své názory, že budou lidé za své politické přesvědčení a za svůj občanský názor stát před soudem, tak bych mu nevěřila. Ale děje se to. A přestože je to zatím jenom, řekněme, v jednotkách lidí, webů, osudů, tak přesto všechno se mi nechce si pořád při tom pádu z mrakodrapu říkat: „Zatím dobré“. Tak jak byste vlastně pojmenoval tento stav?

Václav Klaus: Vy jste pěkně připomněla mé zjemnění debaty na počátku. To je dobré se k tomu takhle vrátit. Podívejte, já mám zkušenost s veřejným vystupováním. Myslím, že to, co říkám, je v podstatě tvrdší odsudek současného světa, než který provádí kdokoliv jiný v naší zemi. Oni k tomu používají trošku silnější nálepky, silnější slova, a já prostě chci, aby lidé ten můj argument pochopili, a nechci ho přebít tou apriorní nálepkou, která spoustu potenciálních čtenářů nebo posluchačů naprosto odradí. Takže, vy jste se k tomu správně, a myslím, že to cítíte, že jste se k tomu teď, na konci našeho rozhovoru, vrátila…

Martina: Není na konci.

Václav Klaus: Já si říkám, že k těm slovům, která jste použila v první větě, se musí dojít nějakou argumentací, ty vypálit na meetingu na náměstí nemá žádný smysl, protože bez toho, než by se k nim došlo, nejsou obhajitelné, nejsou vysvětlitelné spoustě lidí, kteří s námi nežijí v komunitě našich názorů. Tak proto se snažím dostat se k nim, dopracovat se k nim, dovyargumentovat se k nim, a proto se jim trošičku bráním. Vy jste řekla před deseti lety, no, já myslím, že před těmi deseti lety už to bylo všechno jasné. Že nedošlo k vypnutí těch webů, to je okrajová záležitost – pro mě. Ale přece před už skoro deseti lety propukla masová migrace jako fenomén, o kterém my jsme od začátku věděli, že je zoufalstvím a že je hrůzou hrůz. A kdybych se vrátil k řadě svých textů v té době, tak myslím, že to zoufání si nad sebedestrukcí Západu, bez použití této terminologie, myslím, že to už jsme cítili a viděli strašně moc.

Minulost je nerestituovatelná. Minulost je potřeba přijmout a pokusit se dělat, aby už nikdy znovu nenastala, to je zásadní.

Martina: To, co teď sklízíme, bylo zaseto asi mnohem dříve, jak jste teď řekl. Přesto všechno pro spoustu lidí jsou důležité i ty důsledky, protože když v potu tváře dobývají svůj chléb vezdejší, tak ne vždycky mají tendenci na ten jemný mechanismus a na to sledování, co se ve veřejném prostoru, takzvaně, šustne. Ale myslím si, že určitá stavidla se otevřela především covidem. Tam došlo k porušování zákonů a ústavních svobod, do té doby nevídané. Ano, na začátku mohl stát strach, nevědomost, řekněme. Ale řekněte mi: V poslední době se objevily další verdikty soudů nejenom u nás, ale i ve světě, že to či ono proticovidové opatření té či které vlády bylo nezákonné, bylo přehnané, bylo likvidující pro určité skupiny podnikatelů, obyvatel, a tak dále. Máte vysvětlení na to, proč už o tom lidé spíše ani nechtějí mluvit, místo aby třeba teď řekli: „Prosím vás, já jsem zavřel hospodu, kterou jsem zdědil po třech generacích, a teď nemám nic, teď dělám tady někde číšníka a teď se ukázalo, že mi bylo ublíženo“. A ten člověk nepřijde a neřekne: „Bylo mi ublíženo“. Máte na to nějaký…

Václav Klaus: Vy dobře víte, že jsem proti těm všem covidovským opatřením protestoval od začátku. A já jsem člověk, který byl nejvícekrát přistižen bez roušky a dalších věcí, a že bych šel někam, kam se jít nemělo, a platil jsem nejvícekrát covidovou pokutu. Tak já nemám důvod to z žádného hlediska hájit. My jsme tady vytvořili v prvním měsíci těch covidovských opatření knížku, která vyšla – možná jste ji viděla, nebo ji můžete od nás dostat. My jsme totálně, zásadně protestovali – ta knížka byla vydána, jestli se nemýlím, 24. dubna 2020, to znamená měsíc a půl poté, co se covid objevil. Já nemám sebemenší důvod něco z toho hájit. To, co dělaly vlády celého světa, a tím se ony vymlouvají jedna na druhou: „Vždyť to dělali támhle a onde.“ To nevím, co se s tím dá udělat. Ty vlády si nechtějí podříznout svou větev, ty necouvnou, ty hrají na sebe.

Je řada lidí, kteří s tím bojují prostřednictvím soudního systému, to ano, a řada těch soudů je pěkných, co si troufne říci, ale k ničemu to nevede. Ono totiž nahrazovat ty škody, které se tím staly, to je složitá věc, a prostě je to jako nahrazovat škody komunismu. To se také nedalo udělat. My jsme museli přijmout, že děláme tlustou čáru, a jdeme dál, protože se nedá vrátit do 25. února 1948 – a stejným způsobem se nedá vrátit do prvních dnů února 2020, a říct, že to navrátíme tam, kde to bylo. Já v tomto smyslu o restitucích vím své a mám na to svůj silný názor. Restituovat se nedá všechno a rehabilitovat se nedá všechno. A že vlády k tomu nepřistupují, že by to otevřelo stavidla, která nejsou zastavitelná, tomu já rozumím. Že to je lidsky špatně, a pro vašeho pana majitele rodinné hospody i tisíckrát špatně, to je jasné. Ale já nevidím metody, jak restituovat minulost. Minulost je nerestituovatelná. Minulost je potřeba přijmout a pokusit se dělat, aby už nikdy znovu nenastala, to je moje zásadní teze.

I v normalizační éře 70., 80. let jsme na pivu v hospodě nešeptali. Aspoň někteří z nás.

Martina: Ano, řekněme, i se z toho poučit, pro tu postiženou skupinu třeba odpustit, ale tady jde o to, že to zlo, když to takto razantně pojmenuji, které bylo tehdy zaseto, kráčí dál. Protože tehdy si politici, pravděpodobně po celém světě, zvykli, a občané bohužel také, že omezení svobod občanů, prostě podléhá momentální situaci, která se právě teď aktuálně děje, a je to jakýsi koncensus, který když řekne pět šéfů evropských států, tak co už my s tím. A tohle mi přijde, že je možná…

Václav Klaus: To je šílené, ano. To, že můžeme porušit některé základní pravdy, zákony, a tak dále… Já myslím, že to je hezké to takhle rezolutně odsuzovat, ale ta vlastní chvíle je vždycky potom trošičku jiná. Takže teď se rozbije Kachovská přehrada, tak na území zatopeném najednou asi neplatí zákony o svobodě shromažďování? No ne, je to prostě pravda. A teď ten svět, hlupácky zájmově podmíněn, je finančně motivovaný… Uvěřil tomu, že ten covid je protržení obří přehrady, které zahubí lidstvo. Já jsem s tím od začátku nesouhlasil, a je to všeobecně známo. Ale jak tomu zabránit? Já si to nedovedu představit. Já si myslím, že kdybych prezidentoval, tak bych dělal hysterické protesty proti tomu, aby se něco takového zavedlo. Určitě. Ale na kolik by byly účinné? Pak by to zavedli všichni soudruzi z EU a jenom my ne, a tak… nedovedu si představit, jak by to mohlo dopadnout. Čili zneužití určitých bodových, reálných, konkrétních situací, které odstartuje procesy, jak jste říkala: Jak tomu zabránit? To ještě lidstvo do dnešního dne nevymyslelo.

Martina: Vím, že když se na to člověk dívá takto zvenčí, ačkoliv je občanem státu, tak že je i trošku uvnitř, tam to vždycky vypadá jednodušší. Ale ta tendence a rétorika, která tehdy byla za covidu od politiků nastolena, jako by nabývá na razanci. A teď to můžeme vidět v souvislosti se situací na Ukrajině, s válkou na Ukrajině. My jsme nedávno seděli s jedním kolegou v kavárně, povídali jsme si, zahrádka, klasická příjemná odpolední debata, a najednou on se ke mně naklonil a začal šeptat. A já jsem nevěděla, co mi chce šeptat, a on neříkal nic trestného, chtěl mi říct něco o Ukrajině, jak říkám, neříkal nic trestného, ale v této otázce si už dnes člověk vlastně není jistý. A projevilo se to tím šeptáním. Řekněte mi: Co se to strhlo? Co se to odbrzdilo? A jakým způsobem se s tím zkusit popasovat? Protože člověk skutečně jenom za hledání historických konsekvencí, jak vy říkáte: „Každá válka v dějinách má svou předhistorii a svou následnou interpretaci“, jen s touto snahou už to nevidí dobře, protože ta předhistorie je v tuto chvíli vytčena před závorku. Ta otázka byla dlouhá, možná nesrozumitelná, ale něco mi říká, že víte, na co se chci zeptat.

Václav Klaus: Tak když to zjednoduším… Chcete se zeptat, jestli se má nebo nemá šeptat. Když to tak zúžíme. Jestli se vás ten váš přítel nebo nepřítel dotknul tím, že začal šeptat. Tak já se k vám připojuji. Mě šeptání lidí absolutně rozběsňuje a křičím v restauraci, proč ztišili hlas. Protože myslím, že to je obří ukázka našeho ústupku, a trvám na tom, že jsme nešeptali ani v komunismu. Prostě byli někteří, kteří šeptali. Ale myslím, že i v té normalizační éře 70., 80. let jsme na pivu v hospodě nešeptali. Aspoň někteří z nás tedy.

Martina: Neidealizujete si tu dobu trochu?

Václav Klaus: Já si ji neidealizuji. Já si idealizuji různé lidi. To mluvím o lidech, ne o době. Já tvrdím, že my jsme tehdy nešeptali, prostě je to fakt. A mě to strašně vzteká a zlobí, to šeptání, přerušuji debatu a říkám: Jestli není ochoten mluvit nahlas, tak to mě nezajímá. To tedy já jdu pryč. Takže v tom šeptání je náš obrovský ústupek, ale je to trošku taková individuální „srabárna“. Tak bych to nazval.

Žádná země asi nesklouzla do takové politické hysterie a prázdnoty, aby celou dekádu žila heslem „anti-Zeman“ a potom druhou půlku dekády heslem „anti-Babiš“

Martina: Ta atmosféra ve společnosti taková je. V okamžiku, kdy vyzývala i vláda k tomu, aby soused udal souseda, že se scházejí za covidu v garáži, tak tady byly položeny základy takového toho udavačství, a takové to „třeba ti to, soudruhu, není milé nahlásit někoho, kdo se nechová správně, ale prospíváš tím republice“. Mně to tedy nesmírně připomínalo onu jistou dobu. A řekněte mi ještě jednu věc: Čím to, že se mi zdá, že to šeptání se přenáší k nám, i co se týká covidu, i co se týká situace na Ukrajině. Protože pokud vím, tak žádný stát v Evropě se neproměnil ve žlutomodrou plakátovací plochu, jako my. Co se to s námi děje? Proč právě tady u nás, ve středu Evropy, se najednou jako by koncentroval ten strach, napětí, nevím, jak to správně všechno pojmenovat?

Václav Klaus: Vy jste řekla „atmosféra“. Atmosféra není něco, co existuje „an sich“, nezávisle na nás. Atmosféru vytváříme my sami. Takže to, jako že je něco jako atmosféra, to ne. My každou minutu, svým chováním, spoluvytváříme atmosféru, a sumář toho našeho vytváření v této atmosféře vede k tomu, jak ta atmosféra u nás vypadá. Ale že by z vnějšku k nám dneska přišla, není pravda. Takže…

Martina: Nemáme výmluvu, podle vás?

Václav Klaus: Ne. Výmluvu nemáme, a já říkám: „Já křičím, že končím debatu. Že jestli budou mluvit ztišeně, tak že mě to nebaví.“ Takže to je jedna věc. Atmosféru vytváříme my sami. Proč se naše země stala nejvíce žlutomodrou zónou Evropy, je na knihu. Myslím, že jedna věc je krátkodobější. Druhá věc dlouhodobější. Ta krátkodobější věc je skutečně naše děsivá politická reprezentace dnešní doby. Není žádná země na světě, která má vedle sebe anti-strany typu TOP 09, anti-stranu typu STAN, anti-stranu typu PIRÁTI, Fialovu anti-stranu zvanou pořád ještě mylně ODS, a tak dále. Lidovce mají všechny tyto země, a to prostě je realita. Takže to je taková věc, která je naše specifická, konkrétní, a k tomu všemu vede. Žádná země asi nesklouzla do takové politické hysterie a prázdnoty, aby celou dekádu žila heslem „anti-Zeman“ a potom druhou půlku dekády heslem „anti-Babiš“. To si nejsem vědom, že bych viděl v Německu, Rakousku, Itálii, Švýcarsku. To je prostě naše unikátní specifikum, které si asi ve své hlouposti zasloužíme. Tak to je něco takového konkrétně politického.

Mám ale pocit, že když bych hledal nějaký historický dlouhodobější fenomén, tak myslím, že v té ukrajinské válce se podílným způsobem promítl náš rok 1968. Prostě řada Čechů, kteří tehdy mlčeli a všechno přijímali, tak prostě teď najednou nabyli dojmu, že když si nezabojovali tehdy, a když si dostatečně radikálně nezademonstrovali tehdy, tak nastal čas, aby bojovali dnes. Takže pro spoustu Čechů je ta válka na Ukrajině náhražkou nebojování v roce 1968. A samozřejmě ti lidé nechtějí bojovat. To ne. Ale mají pocit, že můžou dolovat peníze ze státního rozpočtu, které se jich tak úplně konkrétně a bezprostředně netýkají, a mohou demonstrovat svou sílu tím, že si pověsí na dům nebo na okno ukrajinskou vlajku. Myslím, že ten fenomén roku 68 u nás tento echo, ozvěnový efekt po půl století prostě sehrává, a to je tragické nedorozumění, neštěstí, nepochopení dějin.

Martina: Ten rok 68 v tom může možná hrát ještě jinou roli, která je možná více pochopitelná, a člověk ji může vnímat. Jedna moje kolegyně mi říká, že její rodiče, kteří jsou velmi vzdělaní lidé, dosáhli všemožných akademických hodností a jsou to lidé, kteří jsou nesmírně přemýšliví, tak v roce 68 jim bylo 16+, a vůbec to nezpracovali. A ona říká: „Je to zvláštní. To nejsou najednou ti lidé v letech. Když se baví o roce 68, tak používají i termíny, rétoriku a rytmus řeči, jako kdyby jim bylo těch 16 let.“ Že to zkrátka nemají zpracované.

Václav Klaus: To říkáte strašně hezky. Jak to můžete takhle cítit přesně? Podívejte, to, že ti Rakušanové… Kolik jim mohlo být v roce 68? Byli už vůbec na světě? Asi nebyli, že ne? Takže Rakušanové mluví o souboru opatření, když dělají, když vymýšlí balíček dnešní doby. To je přijetí celé řady termínů a terminologie tehdejších let, které jsou zažrané pod kůží, i když třeba, jak je vidět, jim bylo buď šestnáct, jako těmto rodičům, nebo těm Rakušanům, i když vůbec ještě na světě nebyli. To je bohužel smutná věc. Samozřejmě je to zúžená interpretace roku 68. Vinou roku 68, toho, co se stalo u nás, byl komunismus. Zatímco tito lidé si myslí, že vinou roku 68 byli Rusáci. V tomto protikladu těchto dvou věcí je skryto všechno. Samozřejmě, že se ukazuje, že tady nás víc obsazovali ukrajinští vojáci, ale to je úplně jedno.

Martina: To je jedno. Byl to Sovětský svaz.

Václav Klaus: To je hříčka, protože to „Rusáci“ je libozvučnější než „Sovětčíci“ nebo obyvatelé Sovětského svazu. Tak jako ten rozdíl mezi slovem „komunismus“ a „Rusáci“ je naprosto klíčový, a spousta lidí zdánlivě inteligentních a vzdělaných v kdoví jakých oborech, tak oni tento rozdíl necítili nikdy. A já vím, že lidé z technických oborů to jsou zejména, a často inklinují k nepochopení těchto zásadních věcí. Čím větší matematik, tím menší chápání reálného světa.

Válka na Ukrajině je důsledkem toho, že Spojené státy ztrácejí své unikátní postavení jediného hegemona ve světě, a to vytváří chaos z tisíce a jedna důvodů

Martina: Pane profesore, o co podle vás v této válce jde?

Václav Klaus: V této válce? O co jde? Nevím. To teď nechci začínat. Už mluvíme hodinu a půl. Já bych to teď nechtěl zúžit. To udělejme nějaký rozhovor o této válce. Nechci to zploštit. Teď už se trošku nedočkavě dívám na hodinky, tak abych to nezploštil. Ta válka je přeci – ale to je jenom nakousnutí toho tématu – ta válka je v podstatě o podobu současného světa. Je důsledkem toho, že Spojené státy ztrácejí své unikátní postavení jediného hegemona ve světě. No, a to vytváří chaos z tisíce jedna důvodů. A ta válka je o tom. Že jsou obětí Ukrajinci? To určitě ano. Další obětí jsou samozřejmě Rusové, ti na to doplatí podle mého názoru neméně, protože Ukrajině bude nakonec celý svět pomáhat, a Rusku nikdo. I Rusko jí bude nakonec pomáhat. Takže doplatí na to obě tyto země. Já mám prostě pocit, že Západu jde o boj s Ruskem, a proto nemá žádný zájem, aby ta válka velmi rychle skončila.

Martina: A proto si myslíte, že se rozléhá takový rozčilený řev, když kdokoliv začne mluvit o tom, že je potřeba začít vyjednávat o míru? Že je potřeba ukončit ten konflikt. Proto si myslíte, že vlastně nikomu na tom tak úplně nezáleží? Aby ten konflikt skončil?

Václav Klaus: Naopak. Každý, kdo mluví o ukončení konfliktu a války, přerušení, příměří a zastavení střílení, a tak dále, je prostě staven do role appeasementu. Najednou je dáván za vzor všem Churchill, jako osoba, která tohle neakceptovala. No, já ten svět tak zjednodušeně nevidím.

Martina: Za jakých podmínek si myslíte, že se mírové jednání stane reálným? Protože takto pravděpodobně bude muset skončit. Mimo jiné i Henry Kissinger v Davosu před dvěma lety říkal: „Prosím, pojďme jednat o míru, abychom to ukončili dřív, než nebude cesty zpátky.“ Za jakých podmínek?

Václav Klaus: No, to ode mne chcete něco úplně jiného. Já také říkám: Začít jednat o míru, což je těžké. Začít jednat nejdříve o příměří. O zastavení střílení. Ponechání statu quo. Pak začít jednat o míru a o eventuálním posunu statu quo někam jinam, který by byl přijatelnější pro všechny vyjednavače. To je jasné. Ale necítím jako svou povinnost ani svůj prostor, který já mám – kdybych seděl ve vládě, tak bych mluvil jinak, ale teď ne. Takže já bych to opravdu už dál nerozpovídával.

Martina: Pane prezidente, než přijdu znovu, tak chci vědět prozatím k tomu, o čem jsme se bavili: Kudy z toho ven? Co teď udělat? Každý jeden člověk? Můžeme se bavit. Můžeme pojmenovat kořeny, příčiny stavu. Ale co teď dělat?

Václav Klaus: Já bych předeslal to, co opakovaně říkám: Ne jenom co dělat. Ujasnit si cíl toho, co dělat a ujasnit si potenciální časovou dimenzi, jak k tomu cíli dojít. Tady spousta lidí si opravdu myslí, že stačí ještě deseti takovýmito pořady, jako je ten váš, probudit lidi a dojde zítra, pozítří, popozítří ke změně. Já to vždycky přirovnávám s tím komunismem a říkám: „No, vy se mnou mluvíte způsobem, jako že se dneska nacházíme v gorbačovské perestrojce roku 1987, kdy je každému jasné, že komunismus is over už dávno, a jde o to, jenom jak rychle má být za něco vyměněn. A jak hladce, jak bez občanské války a jak poměrně klidně.“ No, a já říkám: „Ne. My nejsme v roce 87. My jsme v roce tak 1962 nebo 54, možná. Takže než se doputuje k tomu roku 89, je ještě strašně dlouhá doba. Tak si uvědomte, co dělat v tom roce 54, abychom se k roku 89 dostali co nejdřív.“ A jestli chcete návrhy, co dělat v létě 89, aby ten listopad nepřišel tolikátého a tolikátého, ale aby přišel o dva měsíce dřív, tak takové rady já nemám.

Martina: Pane prezidente, já vám děkuji. Děkuji vám za čas, který jste mi věnoval, a jsem ráda, že tak nějak předběžně jste mi přislíbil, že se mohu vrátit ještě s otázkami z ekonomiky, energetiky, s konsolidačním balíčkem a dalšími tématy, které, myslím, že naše posluchače opravdu zajímají.

Václav Klaus: Dobře. Děkuji pěkně za to. Za velmi kvalitní rozhovor. Děkuji.

Martina: Teď často slýcháme o tání ledové plochy v Grónsku, ale většinou jsme neslyšeli o tom, že by toto tání mohlo souviset s pokrytím oblohy mraky. Ale právě hustotu mraků a jejich množství ovlivňujeme.

Radovan Dluhý-Smith: Ovlivňujeme, dokážeme manipulovat s hustotou. O tom už fakt tehdy mluvil Lyndon Johnson, který říkal, že máme technologie, nebo brzo budeme mít technologie, které ovlivní vrstvu a množství mraků.

Martina: To znamená, že sluneční záření by se nedostalo zpět přes mraky, mohlo by se odrazit, takže se vrací zpátky, a tím pádem ledové plochy tají, a my schvalujeme Green Deal.

Radovan Dluhý-Smith: Tak.

Martina: A možná netušíme, že jsme si mraky posunuli výš, a zahustili.

Radovan Dluhý-Smith: Tak cirrové mraky ano. Když si posluchači vygooglují NASA, energetický rozpočet Země, tak uvidí, že 2/3 slunečního svitu je buď vyzařováno, nebo odráženo mraky. Dneska je spousta studií o tom, že jsme podcenili roli mraků v kontextu globálního oteplování a že mraky hrají obrovskou roli. Bavili jsme se o lesích, o lesních porostech, a jak se velmi málo mluví o tom, co všechno mohou mraky způsobit. A v posledních dvaceti letech, a možná už je to déle, to prosáklo do mainstreamu 11. září, kdy se stala taková velmi zajímavá věc: Lidé asi pamatují, že byly zakázány veškeré lety nad Spojenými státy – jenom letadla, myslím, George Bushe, a nějaká doprovodná, jinak tři dny nic nelétalo. A odborníci z NASA zjistili, že to radikálně změnilo teploty ve Spojených státech. A to právě díky mrakům. Zjistili, že se během dne oteplilo, a v noci ochladilo, protože nebyly mraky. Takže vlastně zjistili, je na to krásná studie, mám to ve svých prezentacích, že mraky můžou radikální způsobem způsobit globální oteplování, protože cirrus mraky, které vznikají z letadel, v noci zadržují teplo, a fungují jako skleníkové plyny. A tento rozdíl mezi denními a nočními teplotami je v neprospěch nočních, tedy oteplování. A to zjistili na základě 11. září, a bylo to potvrzeno profesory ze Sorbony, když vybuchla sopka na Islandu.

Martina: Eyjafjallajökull.

Radovan Dluhý-Smith: Tak, 2009. Takže chlapci získali povolení, v Evropě se, myslím, týden nelétalo, a tito vědci vzali jedno letadlo, létali na severozápadě Anglie a zjistili, že během tří dnů se takzvaná kondenzační stopa, což je chemická stopa, rozšířila až na 50 000 km² – jedna z jednoho letadla, a zůstala na obloze, teď přesně nevím, kolik dnů, myslím, že tam mají 18 dnů, což je neuvěřitelné. Jedno letadlo. A když si vezmete, že máme 100 000 letadel denně, co to může udělat s klimatem. A zase výsledkem téhle studie bylo potvrzení toho, co zjistila NASA, že mraky hrají obrovskou roli a že cirrus mraky, které máme, což jsou vysoké mraky, taková ta šeď na obloze ve výšce 7, 8, 9 kilometrů, kde létají letadla, jsou asi velký průser. A že tyto cirrus mraky mohou zásadním způsobem přispět ke globálnímu oteplování.

Oxidy síry kvůli zplodinám z letadel vytváří cirrus mraky, které pravděpodobně způsobují globální oteplování

Martina: Bude to chtít elektroletadla. Ale dobře, tak něco asi dělá letecká doprava, možná mnohé. Mnohé možná dělá geoinženýrství a rozprašování kde čeho, a ovlivňování počasí už půl století, a možná i s dobrým úmyslem, aspoň v určitých okamžicích. Ale než se Evropa ekonomicky, průmyslově a sociálně zcela zlikviduje Green Dealem, tak by možná bylo dobré vědět aspoň to, že to všichni děláme pro dobrou věc a že to třeba pomůže.

Radovan Dluhý-Smith: Buď jsou ti vědci hloupí, nebo je tady nějaká agenda, a vědci to politikům nechtějí sdělit. Pro posluchače bych chtěl jenom krátce předeslat, co to znamená „geoinženýrství“. Je to terminus technicus pro to, že se jedná o záměrné ovlivňování celé planety, s cílem zredukovat, snížit globální oteplování. A mluví se především o metodě řízení solární radiace, anglicky SRM – Solar Radiation Management, a o tom, že se budou vypouštět do nižší stratosféry, což je nějakých 13, 14 kilometrů, různé chemické částice, jako kyselina sírová, a oxidy síry, hliníku. Mluví se o diamantu, protože diamantový prach a hliník mají vyšší albedo efekt, odrazivost slunečního svitu. Takže o tom se mluví velmi konkrétně. Zjistil jsem, že mainstream to teď podává jako úplnou novinku, ale o tom se už mluví, Martino, od šedesátých let, a najednou, kdy to je něco nového.

Nicméně, když víme, že oxidy síry díky zplodinám z letadel vytváří cirrus mraky, které pravděpodobně způsobují globální oteplování, nebo k tomu nějakým zásadním způsobem přispívají, tak mně, prosím vás, řekněte: Když budeme vypouštět podobné částice, abychom zredukovali globální oteplování, tak mi to nedává vůbec smysl, protože vytloukáme klín klínem. Chápete? Takže já nevím, jestli spolu komunikují, nebo nekomunikují, ale pokud se toto geoinženýrství začne realizovat, což myslím, že už se realizuje, tak vůbec, podle mého názoru, nebude výsledkem to, co se nám prezentuje, tedy zredukování globálního oteplování. To tam nevidím vůbec. Ale my vůbec nevíme, co se v atmosféře bude dít.

Martina: Sallie Chisholm, čtu správně toto jméno?

Radovan Dluhý-Smith: Ano.

Martina: Vědec z Massachusettského technologického institutu, MIT, varoval, a to mě velmi zaujalo, že geoinženýrství může zapříčinit souvislosti, které si ani nedokážeme představit. A přímo řekl: „Navrhovatelé a obhájci geoinženýrství jednoduše ignorují skutečnost, že biosféra je aktivním hráčem. Je to žijící organismus, který se vyvíjí každou vteřinu. Má schopnost se sám adaptovat a řídit. Je to systém, jehož náhlá změna může vyústit v nepředvídatelné jevy. Nicméně, zastánci geoinženýrského výzkumu tohle naprosto ignorují.“ Tady se zase nabízí otázka: Proč? Protože to, že to ignoruje politik, se dá pochopit – potřebuje být zvolen, potřebuje nějaký rychlý výsledek. I to, že to ignoruje sponzor, šéf nějakého korporátu, se dá pochopit. Ale že to ignorují vědci, a já nemyslím, že to tak musí být a že to neberou jako jednu z proměnných, která by měla vstupovat do rovnice, to mi hlava nedává.

Radovan Dluhý-Smith: Já se zase vrátím zpátky do začátku naší konverzace, našeho rozhovoru, kdy jsme se bavili o záměrném vytváření krizí, chaosu. Myslím, že zahlcenost, rozdělování společnosti, to, že budeme mít takové množství problémů, které se díky tomu na nás začnou valit – od zdravotních problémů… Sám David Keith, což je jeden z geoinženýrů, profesor z Harvardu, na jedné konferenci uvedl, dá se to zase najít na YouTube, říkal, že když budeme vypouštět milión, dva, tři milióny tun těchto částic, tak způsobíme smrt desetitisícům lidí na světě. To řekl sám David Keith. Tak, rozumíte? On to přizná – a jako že se nic neděje. A říká, že tím, že zamezíme globálnímu oteplování, tak spoustu životů zachráníme.

A zase jdeme zpátky k tomu, jak tyto elity vnímají člověka – jako póvl, jako něco, co je zbytečné, co je chorobou pro planetu, takže jestli deset tisíc tam, sto tisíc sem…

Martina: Obětujeme pravé křídlo. Obětujeme levé křídlo.

Radovan Dluhý-Smith: A já si také ale myslím, že v takovém krátkém horizontu je to i možnost pro magnáty těžebního průmyslu dál těžit. Vždyť podívejte, co se děje s počasím nad Evropou, nebo ve Spojených státech. To nevypadá na globální oteplování. Že ne?

Martina: Vypadá to chaoticky.

Radovan Dluhý-Smith: Vypadá to chaoticky. A spíš by lidé řekli: „Vždyť je tady větší zima než teplo. A myslím, že v krátkodobém horizontu toto geoinženýrství a ovlivňování počasí může vypadat, jako že se to neděje. A může se těžit dál.

Martina: To, že se v rámci globálního oteplování bude ochlazovat, souvisí s roztáváním ledovců, ředění Golfského proudu, a tím pádem? Těžko říct.

Radovan Dluhý-Smith: Těžko říct.

Geoinženýrské ovládání počasí slouží hlavnímu cíli: K plnému ovládnutí života na zemi.

Martina: Ale řekněte mi, bavili jsme se o tom, že geoinženýrství, a říkal to i Lyndon Johnson, může být velmi dobrý prostředek vojenského nátlaku. A víme o spoustě akcí, které na jedné straně, co se týká geoinženýrství, financuje CIA, a určitě pozadu nechtějí zůstat ani Čína, ani Rusko, a tak dále. Čeho se tím pádem můžeme dočkat? Protože toto by mohlo být skutečně velmi účinným nátlakovým prostředkem, a mohlo by možná vzniknout nekontrolované počasí, nekontrolované klimatické jevy. Je to pochopitelné?

Radovan Dluhý-Smith: Je to tak. Možná odpovím slovy, nebo příběhy dvou slavných geoinženýrů. Už jsem tady zmínil Alana Robocka, který, myslím že v Guardienu, popisuje, jak mu volá někdo ze CIA, a ptá se ho: „Hele, kdybychom někde měnili počasí, nebo nedej bože klima, poznala by to daná země?“ Nebo spíš se ptali, jestli bychom to my poznali, kdyby nám ho tady někdo měnil. A on z toho usoudil, že se spíš ptají, kdybychom ovlivňovali počasí někde jinde, jestli by to tam poznali. Takže Alan Robock v Guardienu mluví o tom, že tajné služby mají zájem někde měnit počasí, klima, a jestli by to tedy někdo poznal. A pak ještě na jedné konferenci o tom mluvil v rozhovoru Ken Caldeira, což je další geoinženýr, taky profesor, kde se ho ptají na otázku, že kdybychom někde nechali vypršet bakterie, a způsobili nějakou nemoc, jestli by se dalo poznat, že jsme to byli my, nebo odkud větry vanou? To jsou slova Kena Caldeiry a Alana Robocka. Tak si to dejte do nějakého kontextu, k čemu všemu se tady vlastně ovlivňování počasí a klimatu dá používat. A to, prosím vás, jsou mimořádní vědci, kteří se tímto zabývají už desítky let.

A možná ještě řeknu, a to už je rok 97, že bývalý ministr obrany William Cohen, tak je citován, říká, že existují země, které mohou pomocí technologií na ovlivňování počasí, a mluvil o elektromagnetických vlnách, jak jsem už naznačoval, měnit klima, způsobit zemětřesení a sopečnou činnost. To řekl ministr obrany Spojených států Willam Cohen v roce 97. A mám na tento článek odkaz. Takže, abych odpověděl citáty těchto tří borců, těchto významných osobností, si dokážete představit, co všechno se pomocí ovlivňování počasí, klimatického inženýrství dá způsobit.

Martina: Tak po tom, co jste teď říkal, jak to jde udělat úplně lokálně, jsem se začala bát. Protože my máme malou chatičku v lese na Benešovsku, a tam vloni v červenci bylo tři minuty tornádo a stoleté – osmdesátileté borovice, smrky, lípy se rozlétly jak mikádo. Pobořilo to i sloupy elektrického vedení. Víme, co se stalo na Moravě – tornádo. A o tom na tom Benešovsku se pořádně ani nemluvilo, protože to bylo velmi lokální. Myslíte, že je to náhoda, že nám počasí blázní?

Radovan Dluhý-Smith: Určitě to náhoda není. Podle mého názoru, na základě toho, co jsme tady vykládali, co jsme si tady povídali.

Martina: Nechci tím naznačit, že někdo poslal tornádo na mě. Ale…

Radovan Dluhý-Smith: Zmiňovala jste tady citát Sallie Chisholm z MIT o tom, jaké nepředvídatelné události to můžeme vyvolat. Takže samozřejmě. A už jsem mluvil i o prohlášení amerického fyzika Langmuira, jakou reakci můžeme vyvolat ovlivňováním počasí. Takže to samozřejmě může být něco v rámci všech vlivů, které tady máme, pokud tady nějaká komerční firma, nebo armáda, směruje atmosférické řeky pomocí ionosférických technologií, pak se ionizují, pak se osévají. Takže tento chaos může být. Na druhé straně, jak jste zmínila materiál z devadesátých let, což je mimochodem materiál americké univerzity pro americké letectvo…

Martina: Počasí jako multiplikátor síly?

Radovan Dluhý-Smith: Tak. A ovládnutí počasí v roce 2025. Tak tam mluví o tom, že do roku 2025 má vzniknout virtuální počasí. Otázka tedy je, jestli je to virtuální počasí, tak jestli to bylo virtuální tornádo. Na to vám samozřejmě nedám odpověď. Může to být vliv nepředvídatelných jevů, a samozřejmě to může být vliv toho, že se zrovna z nějakého důvodu servaly mraky, a může to být vliv komerční, vliv armády. Takže samozřejmě těchto možností je spoustu. Ještě bych tady zmínil jednu věc: Když jste se ptala, proč by se to vlastně dělo, a teď nechci mluvit jenom o americké armádě, myslím, že armáda Ruska, Číny, a jiných zemí, Izraele, je na tom velmi podobně, a posluchači si mohou přečíst materiál Vision 2020, volně přístupný materiál americké armády na webu, kde si můžete přečíst, že cílem je Full Spectrum Dominance – plnohodnotné ovládnutí života na Zemi – vody, vzduchu, atmosféry. A k tomu, podle mého názoru jim, nebo armádě, armádám může posloužit geoinženýrství a ovládání počasí, jestliže chtějí vytvořit prostředí, které budou schopny stoprocentním způsobem řídit, třeba v rámci nějakých geopolitických cílů. Takže i to může být důvod, proč se to děje. Nevím, Martino, viděla jste film Doktor Divnoláska?

Už několik let probíhá válka, o které se nemluví. Válka proti člověku a proti přírodě.

Martina: Ne.

Radovan Dluhý-Smith: Doctor Strangelove, aneb jak jsem se naučil milovat atomovou bombu? Hraje tam Peter Sellers. Na to se podívejte, to je skvělý film právě o tomto myšlení, o zaslepenosti technologiemi. A ta arogance, ego, kdy si myslíme, že si hrajeme na bohy. Je to neuvěřitelný film, a odhaluje myšlení za tím, které tady také je – hraní si na bohy, jakože můžeme ovládnout svět, že nám nic nestojí v cestě. A vlastně o tom mluvil i Lyndon Johnson, kdy přece říkal, že ti, kdo ovládají počasí, mohou řídit svět.

Martina: A jelikož, jak jste zmínil, žádná z velmocí, ani z mocností, nebude chtít v tomto zůstat pozadu, tak si my, prostý lid, budeme říkat, že se počasí zbláznilo, a ani si neuvědomíme, že možná zrovna vypukla globální válka?

Radovan Dluhý-Smith: Ano.

Martina: Nedramatizuji to už moc?

Radovan Dluhý-Smith: Myslím, že ne. Na svém webu mám článek „Jsme ve válce, o které se nemluví“, který jsem napsal. A tam přesně mluvím o tomto. Takže si myslím, že už několik let tady, jako kdyby probíhá válka. Je to válka proti člověku, válka proti přírodě. A vezměte si, já jsem kolikrát úplně šokován tím, co si přečtu v mainstreamu. Vezměte si, že vyšla studie, pár let zpátky, psalo se o tom v Guardienu, že ročně umírá na znečištěné ovzduší 10 miliónů lidí, v Evropě to je jeden milión. A my si to přečteme, a nic. Vždyť to je přece fundamentální studie, a měli bychom se tím všichni zabývat. Kolik lidí zemřelo za rok v Evropě na covid? Určitě to nebyl milión.

Oxid uhličitý je plyn života, bez kterého nemůžeme žít. Když snížíme množství CO₂ v ovzduší pod potřebný limit, neporostou stromy, ani rostliny.

Martina: My se tím zabýváme – Green Deal.

Radovan Dluhý-Smith: Jasně. Další studie udává, že za posledních 50 let se zredukoval počet spermií u mužů o 50 procent. Vždyť tady vlastně vymírá lidstvo – a nikdo to neřeší, třeba v Otázkách Moravce. Jak to, že nemáme vědce, odborníky, a že se o těchto věcech nemluví dnes a denně? Proč se o tom nepíše a neřeší se, co tedy budeme dělat? Upadá počet spermií, a IQ u lidí. Neuvěřitelně. Teď vyšla studie v americkém lékařském časopise, že každý rok máme na světě asi 10 milionů nových případů demencí. Máme autismus, který velice neuvěřitelně stoupl. Teď se mluví o tom, že brzy každý druhý chlapec v USA, který se narodí, bude autistou. To jsou přece velmi alarmující statistiky, mnohem víc než cokoliv.

Když teď jsem k vám jel vlakem, tak jsem si otevřel Mladou Frontu Dnes, a nic takového se tam nepsalo. Přitom to jsou věci, které ohrožují existenci lidstva, existenci planety. Ztratili jsme nějakých 60, 70 procent hmyzu. Jak to, že se o tom nemluví? Proč? Kde jsou příčiny tohoto všeho? Takže myslím, že co jste říkala, není vůbec přehnané. Žijme v době, kdy se dějí neuvěřitelné věci, a vůbec se o tom nemluví, což je podle mne ještě závažnější než statistiky samotné. Protože pokud my vůbec nebudeme vnímat, že tady jsou tyto věci, tyto problémy, a místo toho se bavíme o oxidu uhličitém, což je vlastně plyn života, bez kterého bychom nemohli žít. Kdo zná fotosyntézu, tak si uvědomí, že bez oxidu uhličitého… Pak si to zas dáváte do souvislosti, že…

Martina: A odparem vody vzniká největší množství.

Radovan Dluhý-Smith: Jasně. Když si vezmete, že jedna z metod geoinženýrství je odsávání oxidu uhličitého, tak si to dáváte do souvislostí s tím, že bez oxidu uhličitého nemůžeme žít. Nebudou růst rostliny. Existuje limit, pod který když půjdeme, tak nebudou růst stromy, rostliny, které potřebují oxid uhličitý. Takže když si tohle všechno dávám do souvislostí, tak vidím, nebo vnímám, že tady už nějakou dobu máme opravdu válku proti člověku a přírodě, a vůbec se o tom nemluví, a nic proti tomu nedělá.

Martina: Vidíte někoho, kdo by byl ochoten s tím něco dělat? Vidíte takového člověka mezi politiky, lídry, vědci, filozofy? Aspoň jednoho?

Radovan Dluhý-Smith: Tak existuje jedna taková věc, co bych bral jako pozitivní, co vnímám, že jak houby po dešti rostou nezávislí novináři, kteří na to upozorňují, kteří se snaží nalézat pravdu a sdělovat ji. A to třeba právě sleduji na Spojených státech, jak jsme se na začátku bavili o svobodě, tak tam to vidím nejvíc. Čím víc jsou lidé klamáni mainstreamem – teď jsou výzkumy, jak malé procento lidí věří mainstreamovým médiím – tak tím víc na druhé straně vznikají nezávislí novináři. A tady vidím velikou naději, protože stále víc lidí je poslouchá díky sociálním sítím, různým podcastům, a tak dál. Takže tady vidím jakousi šanci, že lidé informace dostávají. Ale nevidím to od vědců, ani politiků.

Globální elity chtějí vytvořit svět, ve kterém by přežily v syntetických tělech řízených umělou inteligencí. Z ostatních lidí udělají biologické roboty-otroky.

Martina: Dobrá, aspoň se na určitých frontách začíná o některých proměnných mluvit. Ale myslíte si, že je ještě dost času? Nebo už jsme vytrousili do ovzduší, na zeměkouli, takovou plejádu chemických, biologických, a jiných látek, že podle toho, co říkal Sallie Chisholm, ignorujeme skutečnost, že biosféra je aktivním hráčem?

Radovan Dluhý-Smith: Myslím, že na jedné straně vědci, politici, nebo hráči, kteří, jak jsme se bavili o globální elitě, těch 20 000 elitářů, a tak dál, si to uvědomují, že už asi času moc není. I proto vnímám tak velký tlak na umělou inteligenci, tedy že musí vzniknout nějaká bytost, která v tomhle prostoru přežije.

Martina: No, to zní nadějeplně.

Radovan Dluhý-Smith: Že toto právě bude člověk 2.0, který v sobě bude mít nějakou syntetickou biologii, která je bude ovládat nějakým počítačem, aby tady přežil v novém prostředí. A toto je podle mě transhumanismus. O tom se zase nemluví. Když vidím, jak o tom mluví různí profesoři, vzpomenul bych profesora Giordana, myslím že z Washington University, nebo Georgetown University, který pracoval pro NASA, a v roce 2018 v jedné přednášce, jak tam sedí před studenty, říká: „Já vám tady ukazuju na tužku, na množství nanočástic, které kdybych tady vypustil do prostoru mezi vás, tak vás mohu pomocí počítače naprosto ovládat – vaše myšlenky, vaše emoce. To je rok 2018, profesor Jordan, který má za sebou desítky knížek a publikací. Jeho přednáška je na YouTube. A toto vám řekne tento profesor, a je jich víc, jsem dal jenom jeden příklad.

Co chci říct? Že tady opravdu vzniká, vytváří se nový člověk, který bude schopen v tomhle marasmu přežít. To je jedna stránka. Druhá je spíš taková, jestli to můžu v tomto pořadu říct, ta duchovní stránka. Spoustu lidí si uvědomuje své duchovní propojení s vesmírem, s Matkou Zemí, se Stvořitelem. A uvědomují si, že to je ta svoboda a že oni sami vlastně mohou vytvářet realitu. Takže teď je to tak, že vidím tyto dvě protiváhy, tedy jakési zvýšení duchovního uvědomění, toho, co vlastně člověk je, že je jako kdyby opravdu Stvořitel. A na druhé straně je to, co z nás chtějí udělat – otroky. Umělá inteligence podle mne není o tom vytvářet nějaké roboty, ale je to vytvoření umělé inteligence z nás, což myslím, že je veliké nedorozumění – nepochopení toho, co se chystá. Takže já jsem velký optimista, a myslím, že právě toto uvědomění si našeho duchovna, našeho napojení na Stvořitele je to, co je reálné.

Věřím, že jsem tady jako forma na přechodnou dobu, že jsem nekonečná bytost, nekonečné vědomí, které je, bylo a bude, a nikdo mně to nevezme. A to je osvobozující.

Martina: A může u mnohých lidí možná urychlit proces rozhodnutí.

Radovan Dluhý-Smith: Přesně tak.

Martina: Vy jste mi tu otázku vzal, protože jsem se vás chtěla na závěr zeptat: Když se snažíte, i z pudu sebezáchovy, mít všechna vaše tvrzení, pokud možno podložena fakty, vyfutrovaná studiemi, tak je za těchto okolností možné, abyste byl věřící?

Radovan Dluhý-Smith: Já asi musím. Ale já jsem věřící asi v jiném slova smyslu. Nenavštěvuji žádné kostely, nebo nějaké určité náboženství.

Martina: Věříte v Boha?

Radovan Dluhý-Smith: Ano, věřím. Samozřejmě věřím. Věřím v to, že jsem tady jako forma na přechodnou dobu, že jsem nekonečná bytost, nekonečné vědomí, které tady je, bylo a bude, a nikdo mně to nevezme. A to je velmi osvobozující. Protože mně i tyhle informace, Martino, umožňují nežít ve strachu. Zní to paradoxně, ale když vidím, když chápete souvislosti, že spoustu věcí je tady uměle vytvořených, tak nemáte strach, protože víte, že to tak není, že to jenom média na nás hrají, nebo vojensko-průmyslový komplex, nebo Big Tech, Big Pharma. Takže tyto informace… V nějaké duchovní knížce jsem četl, že informace jsou světlo. A já to tak vnímám. I často prostě cítím napojení. Jsou těžká témata, ano, ale mnou to prostupuje. Já to nemám tak, jako že by to bylo ze mně. Mě to velmi nabíjí. A je to zvláštní napojení. Nedokážu si to vysvětlit jinak než tím, že to je nějaké moje poselství. A když něco děláte rád, tak energie přijde, a můžou to být věci, které nejsou vůbec jednoduché.

Martina: Radovane Dluhý-Smithi, já vám moc děkuji za rozhovor, a za to, že jste v mnohých oblastech mnohým z nás otevřel oči. Díky.

 

Video amerického profesora James Giordana o možnosti ovlivňování lidské mysli pomocí nanočástic najdete od 38:30 minuty zde:
https://www.youtube.com/watch?v=N02SK9yd60s&t=2329s

Je zvlaštni, jak často považujeme tzv. popovou muziku za plytky, nejapny škvar. Tuž, přiznavam se, tuto skladbu sem mnohorazy slyšel dokonce aji na mejnstrymovych hlasnych trubach režimu a vubec mi nedošlo, k jakym věcam se tvurci vyjadřuju. Naštěsti synkum z mejnstrymu to nedošlo tež. A višňu na dortu temu dala až verze Disturbed s obrazovu složku, s keru mejnstrym asi nepočital |:-)

Je zvlaštni, jak často považujeme tzv. popovou muziku za plytky, nejapny škvar. Tuž, přiznavam se, tuto skladbu sem mnohorazy slyšel dokonce aji na mejnstrymovych hlasnych trubach režimu a vubec mi nedošlo, k jakym věcam se tvurci vyjadřuju. Naštěsti synkum z mejnstrymu to nedošlo tež. A višňu na dortu temu dala až verze Disturbed s obrazovu složku, s keru mejnstrym asi nepočital |:-)

Tuž – Enjoy, jak řikame my Porubaci.
I must have dreamed a thousand dreams
Been haunted by a million screams
But I can hear the marching feet
They’re moving into the street
Now, did you read the news today?
They say the danger has gone away
But I can see the fire’s still alight
They’re burning into the night
There’s too many men, too many people
Making too many problems
And there’s not much love to go around
Can’t you see this is the land of confusion?
This is the world we live in
And these are the hands we’re given
Use them and let’s start trying
To make it a place worth living in
Oh, Superman, where are you now?
When every thing’s gone wrong somehow?
Men of steel, these men of power
I’m losing control by the hour
This is the time, this is the place
So we look for the future
But there’s not much love to go around
Tell me why this is the land of confusion
This is the world we live in
And these are the hands we’re given
Use them and let’s start trying
To make it a place worth living in
I remember long ago
When the sun was shining
And all the stars were bright all through the night
In the wake up this madness, as I held you tight
So long ago
I won’t be coming home tonight
My generation will put it right
We’re not just making promises
That we know we’ll never keep
There’s too many men, too many people
Making too many problems
And there’s not much love to go around
Can’t you see this is the land of confusion?
Now, this is the world we live in
And these are the hands we’re given
Use them and let’s start trying
To make it a place worth fighting for
This is the world we live in
And these are the names we’re given
Stand up and let’s start showing
Just where our lives are going to…

Uměly překlad:

Musel jsem snít tisíce snů
Byl pronásledován milionem výkřiků
Ale slyším pochodující nohy
Stěhují se na ulici
Četl jste dnešní zprávy?
Říkají, že nebezpečí pominulo
Ale vidím, že oheň stále hoří
Hoří do noci
Je tu příliš mnoho mužů, příliš mnoho lidíDěl
at příliš mnoho problémů
A není tam moc lásky
Nevidíš, že tohle je země zmatku?
Toto je svět, ve kterém žijeme
A toto jsou ruce, které jsme dostali
Použijte je a začněme zkoušet
Aby to bylo místo, kde stojí za to žít
Oh, Supermane, kde jsi teď?
Když se všechno nějak pokazilo?
Muži z oceli, tito muži moci
Ztrácím kontrolu každou hodinu
Toto je čas, toto je místo
Hledáme tedy budoucnost
Ale není tam moc lásky
Řekni mi, proč je to země zmatku
Toto je svět, ve kterém žijeme
A toto jsou ruce, které jsme dostali
Použijte je a začněme zkoušet
Aby to bylo místo, kde stojí za to žít
Vzpomínám si dávno
Když svítilo slunce
A všechny hvězdy svítily celou noc
V probuzení tohle šílenství, když jsem tě pevně držel
Tak dávno
Dnes večer se domů nevrátím
Moje generace to uvede na pravou míru
Neděláme jen sliby
Že víme, že to nikdy neudržíme
Je tu příliš mnoho mužů, příliš mnoho lidí
Dělat příliš mnoho problémů
A není tam moc lásky
Nevidíš, že tohle je země zmatku?
Tohle je svět, ve kterém žijeme
A toto jsou ruce, které jsme dostali
Použijte je a začněme zkoušet
Aby to bylo místo, za které stojí za to bojovat
Toto je svět, ve kterém žijeme
A toto jsou jména, která jsme dostali
Postavte se a začněme ukazovat
Prostě kam náš život směřuje

Člověk dnes nemusí být chronický paranoik, aby kdekteré nadnárodní, mezinárodní a globální instituce mohl podezírat, že za fasády bojů za lepší svět zakukleně propašují něco nově totalitního. Na současném prosazování Istanbulské úmluvy Rady Evropy o prevenci násilí na ženách – o níž česká média nevedla dostatečně podrobnou debatu, aby občan (a politik) věděl, oč se jedná – by bylo nejzajímavější zjišťovat, kolik jejích nadšených propagátorů ji vůbec četlo, a jestli ano, jak si ji dokážou sloučit s ochranou ubližovaných, s demokracií, rovnými lidskými a občanskými právy a svobodou slova. Ona se vlastně ani neobtěžuje to propašování totality zakuklit. Máte je tam jako na dlani.

Z povrchního sledování i toho mála mainstreamových informací v evropských médiích se dá získat takovýto obraz: propagátoři Úmluvy prosazují moderní evropské humanistické hodnoty, její kritici jsou misogynní barbaři. Tento obraz je posílen tím, že úmluvu odmítají zjevně morálně zaostalé postkomunistické státy. Korunu tomu nasadilo úplným odstoupením Turecko, potvrzující tím své antifeministické tradice podle starého přísloví „Když přijdeš domů, zbij ženu. I když ty nevíš za co, ona to vědět bude.“ Čímž potažmo potvrdilo i správnost Úmluvy.

Jenže nejnověji tím zamíchal Izrael, jehož ochranu a kompletnost ženských práv nezpochybňuje ani ten nejzarytější antisemita. I když i tam se to vysvětluje „nejpravicovější vládou za celé jeho dějiny“. Jenže pravým důvodem jejího zamítnutí, jak je vysvětlil premiér Netanjahu, je obava ze zasahování do národní politiky cizími institucemi, o jejichž složení a charakteru se nic neví.

Ale i kdybychom nechali stranou politické (pravicové, zaostalé, antifeministické) aspekty debaty, zůstává nám stále kritika, kterou vůči Úmluvě vznášejí organizace usilující o ochranu rodiny a pomoc obětem domácího násilí. Za všechny si ocitujme španělskou Národní asociaci pro pomoc obětem domácího násilí ANAVID, která se obává „růstu totalitních regulací v celé Evropě.“ Ta upozorňuje (a cituje soudní případy a statistiky), že ač oběťmi domácího násilí jsou i muži, Úmluva zmiňuje ochranu žen 56krát, ochranu mužů ani jednou. Což ANAVID vnímá jako porušení „rovných práv mužů i žen“ zakotvených v článku 23 Evropské charty lidských práv.

Dále ANAVID připomíná, že o Úmluvě se nevedly dostatečné právní analýzy aspektů, jež by mohly mít totalitní dopad na právní řád signatářských států. Jako třeba její klauzule 4 stanovující, že „zvláštní opatření nutná k ochraně žen před genderovým násilím nebudou pokládána za diskriminaci podle podmínek této Úmluvy“. Čili nulovou ochranou mužů Úmluva ruší základní článek Evropské charty lidských práv.

Ale za nejzákeřnější článek Úmluvy ANAVID pokládá zavedení „totalitní instituce“ GREVIO, která bude podle článku 66 Úmluvy „dozírat na implementaci a přijímat vlastní pravidla postupu“, pro signatářské země „právně závazná“. Její pravidla musí být začleněna do národních zákonů. Kdo v této instituci bude sedět a jak budou vybíráni, Úmluva nesděluje. A jakmile Úmluvu ratifikuje Evropská unie (aniž bude mít nadále možnost její postupy ovlivnit), Úmluva automaticky vstoupí do zákonů členských zemí, i když ji samy nepřijaly.

Úmluva je postavena na čtyřech hlavních pilířích: „Prevence, ochrana, právní postih a koordinovaná politika“. Po ratifikaci členské státy musí „poskytovat adekvátní financování a zdroje na uvědomovací kampaně a edukaci, podpůrné služby a zlepšení sběru dat“. Každý stát musí navíc zavést příslušné úřady integrující činnost vládních agentur, NGO, státních, krajských i obecních úřadů. Čili další instituce odsávající peníze z evropských daňových poplatníků, hromadící data o občanech a poskytující trafiky absolventům genderových studií.

Žádná klauzule Úmluvy nepočítá s poměrně rozšířenou praxí falešných obvinění, takže před ním falešně nařčené osoby nechrání. A její článek 55 dokonce nařizuje pokračovat v právním stíhání, i když údajná oběť obžalovaného sama neobvinila nebo obvinění odvolala. To de facto umožňuje jakékoli organizaci nebo osobě obvinit kohokoli, bez vlastního rizika postihu za falešné obvinění.

Jenže čert vem rovná práva, když jde o budování lepšího světa. Tak to vnímá většina propagátorů Úmluvy, za něž všechny si vyberme berlínský „nezávislý neziskový think-tank“ zvaný A Path for Europe (Stezka pro Evropu), která „do budoucna směřující politikou rešerše a debaty usiluje o rozvíjení inovativních politických řešení a prosazování vytváření politiky, jaká by utvářela EU budoucnosti“. Ta to vidí takto: „Porušení základních práv by nemělo být příčinou oslabení úsilí o spravedlivější svět“.

Možná je to tak opravdu správně a kritici Úmluvy jsou předpotopní zaostalci. Ale bude tím ten svět skutečně spravedlivější?

Kurasovy knížky najdete třeba zde: http://www.pi-shop.cz/kuras/

Kura, to je take fajne dužavu tajak v letě 89. Byla to krasna doba, jak řikal sused: „Dvanactka za štyry osumdesat, hranice zavřene a Havel tež“.

A přesně tajak tenkrat – arogantni reporteři ČT, neschopni a neochotni překročit svuj stin a informovat o tym, co veřejnost zajimalo. Jak to dopadlo, vime všeci. Aji diky neschopnosti a aroganci režimnich medyjalnich trubaču se veřejnost totalně odvratila od tehdejšiho režimu a tajak je u nas obvykle – vrhla se na naprosto opačnu stranu, do chřtanu bruselskeho socializmu a rozkradeni veškerych hodnot, kere zme si (byť pod zločinnym, nesmyslnym socanskym režimem) vybudovali, nebo uchovali. Kdyby bolševik nebyl uplně hlupy a hnedka po nastupu teho plešateho Rusa uvolnil cestovani, vydavani zakazanych knižek a hlavně pro baby dovolil dovoz tych mikrovlnek a friťaku, tak by se žaden převrat nekonal.

Od te doby uplynulo skoro 35 roku. Ti, keři tenkrat cinkali kličama, su v duchodu, o kery je sučasny režim v čele s fialovym Pepu107 okradnul a fčil breči, že takto si to cinkani nepředstavovali. Tuž, co s nima?
Ale tajak hystoryja, nebo buch nabizaju možnost zopakovat si to, co už se stalo a poučit se z teho, tak sem si jisty, že přesně to se dělo minuly tyden před krajzakem v Ostravě.

Skupina samozvancu a buřiču rozbalila svoje petyčni stanky před krajzakem, aby dala najevo, že lidi nechtěju česku vojensku zakladňu v Mošnově, a už vubec ni amerycku vojensku zakladňu v Mošnově, o kere všecky ty amerycke alegorycke vozy jako pekařka, černoška nebo fialovy PePa107 tvrdi, že tam nikdy nebude. Všeci vime, že zrobi všecko pro to, aby tam amerycka zakladňa byla.

———————————–
Od osmi od rana byly před ostravskym krajzakem zaparkovane dva vuzky ČT ze štyrma naprosto zbytečnyma šaškama, keři udajně čekali na to, až vyleze odvolany šef kraja, kery zradil nejenom svoju stranu, ale aji svojeho šefa, proti keremu se postavil v prezidentske volbě.

A tak čekali, seděli, čuměli do mobila, kamerove nadobičko připravene navenku, čekali, seděli a čuměli. Hodinu, tři, šest… super šichta, když tak možete sedět, čumět do mobila a tvařit se, že ste veřejnopravni medyjum.

I vydal se jeden chlop zeptat se, zdali by se namachrovani šašci z ČT nechtěli věnovat svojemu poslani, dle zakona o ČT, kery pravi: „Česka televiza tu je pro vytváření a šíření programů a poskytování vyvážené nabídky pořadů pro všechny skupiny obyvatel se zřetelem na svobodu jejich náboženské víry a přesvědčení, kulturu, etnický nebo národnostní původ, národní totožnost, sociální původ, věk nebo pohlaví tak, aby tyto programy a pořady odrážely rozmanitost názorů a politických, náboženských, filozofických a uměleckých směrů, a to s cílem posílit vzájemné porozumění a toleranci a podporovat soudržnost pluralitní společnosti.“

Namyšlena pseudoredaktorka ČT mu odpověděla, že oni tam nesu od teho, aby se ptali jakychsik nezavislych inycijatyv, ale že dostali za ukol zrobit pulminutovy rozhovor s cypem, kery nikoho nezajima. Chlop se zeptal, jestli by si při tom šestihodinovem čekani nenašli pět minut na to, aby zaznamenali stav, kery občany opravdu zajima. A občany opravdu nezajima odvolany zradce, ale zajima je, jestli bude Mošnov a okoli legitymnim cilem ruskych raket.

A v tom okamžiku drza reporterka, kera se ani nesnažila zvednut pysk od svojeho mobila, whatsupa nebo fejsbučka a pronesla cosik, co mě nadherně vratilo o 35 roku zpatky: „Ja su novinařka ČT, ja nemam vlastni nazor.“
Ano, chapu, jak to myslela, tak ju to přece učili, že reporter nema prosazovat vlastni nazor, ale nestranně zhodnotit všecky uhly pohledu.

Ani ji nedošlo, jaku krasnu větu řekla. ONI, namyšleni pseudoredaktoři pseudoveřejnopravnich medyjalnich kanalizaci si naběhli sami na vlastni vidle. Celu dobu nahaňaju lidi s kameru a mikrofonem a vynucuju si odpovědi, kere pak obrati ve prospěch propagandy, keru jim šefove nařidili. A naraz přišel jakysik cyp a chtěl po nich vlastni nazor. „Ja su novinařka ČT, ja nemam vlastni nazor.“

Kdyby nic jineho neřekla, stačilo by to. Fakt, že se boji vlastni aktyvity, je smutny, třicet roku po plyšaku. Fakt, že se boji zavolat šefovi, je třešnička na dortu. Fakt, že misto ostravskeho šefa odkazuje na šefa pražskeho, je už pořadna třešňa na dortu. Fakt, že ti zabuchne dveře od veřejnopravniho přenosoveho voza, je ryngla na dortu. A fakt, že předane telefonni čislo je falešne a volane čislo je nedostupne, je cely melun na dortu. Akorat, jak všeci vime, melun je zvnějšku zeleny, a zevnitřku rudy tajak všeci medyjalni trockisti.

Kdo tuto medyjalni žumpu plati, podporuje stejne zlo tajak ČST v letě 89.

Ladik Větvička, hlasatel Mlade Fronty Fčil

PS: Jen tak mimochodem, Česka televiza byla o petyčni akci informovana a byla na ni pozvana. V rozporu se zakonem o ČT ji tato akce ovšem nejen nezajimala, ale nezmohla se ani na slušnou odpověď, tajak se stalo jejim zlozvykem.

 

Martina: Já bych tentokrát začala květnovým podpisem v Pentagonu, kdy Jana Černochová signovala česko-americkou smlouvu o obranné spolupráci se svým americkým protějškem. Ten dokument upravuje podmínky možné spolupráce s americkými ozbrojenými silami na českém území. Chtěla bych říct, že o této smlouvě bylo řečeno mnoho, ale zdá se mi, že než byla signována, toho mnoho řečeno nebylo. Řekni mi, jak vnímáš uzavření této smlouvy?

Ivan: No, tak asi budu trochu provokovat, a kolikrát asi budu trochu přehánět. Já myslím, že ji nepotřebujeme. Myslím, že pokud nechceme válčit, tak dokonce bych řekl, že nepotřebujeme být ani součástí nějakého vojenského bloku. Takové to pověstné čertovo kopýtko se skrývá ve slově obrana. V praxi všechny tyhle smlouvy jsou prostě válečné. Protože podle hesla, že nejlepší obranou je útok, to znají fotbalisté, tak politici obecně předpokládají, že nepřítel rozumí jenom síle a preferují preventivně se mu bránit útokem. To znamená, naše paní ministryně podepsala válečnou smlouvu. Já si myslím, že to logiku má, ale pouze v případě, že se naše vláda rozhodla připojit k americké válce proti Rusku, ve které, když Američanům dojdou Ukrajinci, tak povedou Evropané tu válku, tedy i my, no a pokud o toto jde, tak pak ta dohoda smysl dává.

Dnes máme vládu, která chce být vazalem, a proto zve cizí armádu. V roce 1968 ji pozvalo několik kolaborantů, vláda byla proti.

Martina: Poslyš, fotbalisto, a nevidíš to teď, Ivane, trochu příliš, řekněme, tak až bych řekla naivně pacifisticky? Známe ty staré, staletími ověřené výroky, chceš-li mír, připravuj se na válku. A ty teď říkáš, že si myslíš, že vlastně nemusíme být ani, řekněme, v Severoatlantické alianci. Nemyslíš si, že zase je přece jenom dobře, když nám hlídá záda? Nebo aspoň, řekněme, předběžně přislíbil jakous-takous pomoc?

Ivan: Tak ty mluvíš s pacifistou, takže ode mě se dalo asi těžko očekávat, že řeknu něco jiného. Já bych k té smlouvě řekl, že je to standardní smlouva velmoci se zemí drobnou, řekl bych hegemona s vazalem, se to dá přesněji říct. My, když jsme zde měli vojáky ze Sovětského svazu, spřátelené, po roce 68, tak tehdy také nebyli recipročně umístěni českoslovenští vojáci v Rusku, podobně jako v té smlouvě se neuvažuje o tom, že bychom my, pro jistotu, kvůli pomoci, rozmístili naše vojáky v Americe. Rozdíl je v tom, že dnes máme vládu, která tím vazalem chce být. A od které se hegemon nechal pozvat, zatímco v roce 68 jsme měli vládu, která tady cizí armádu nechtěla. Tehdy ji pozvalo formálně několik kolaborantů, kteří k tomu neměli mandát. Tato smlouva je jiná v tom, že k tomu zřejmě, a ne zřejmě, ale skutečně vláda mandát má, a když bude posvěcen většinou v Poslanecké sněmovně, tak se nebude dát říct, že by prostě ta smlouva byla přijatá nějak formálně nestandardně.

Martina: Ivane, ještě když jsi mluvil o tom, že pokud se nechceme nějaké války zúčastnit, tak nepotřebujeme tedy členství v žádném, řekněme, obranném paktu, ale já bych tady do kontradikce postavila slova náčelníka generálního štábu Karla Řehky, který řekl na bezpečnostní konferenci v Poslanecké sněmovně, že v případě konfliktu Ruska se Severoatlantickou aliancí by Česká republika byla přímým účastníkem konfliktu. Což je na pováženou, protože toto ze Severoatlantické smlouvy nevyplývá. Ta nestanoví automatickou povinnost vstoupit do války při napadení jiného členského státu. Řekni mi, proč si myslíš, že slova od našich představitelů, od – v tuto chvíli – od náčelníka generálního štábu, mluví a zní takto jednoznačně? Proč to stálé připravování nás na to, že chceme, a automaticky budeme ve válce – a že je to naše povinnost?

Ivan: No, na jedné straně říkáš, a upozorňují na to různí právníci, ústavní právníci, že vlastně je to zvláštní, že něco takového v ústavě nestojí. Nicméně, smlouvy se sepisují v míru, ale když začne válka, tak vlastně už tehdy není chuť a čas je číst a probírat se ústavou. Ono je samozřejmě potřeba politikům, vojákům, připomínat, že si počínají jaksi v rozporu s pravidly, která byla nastavena právě v zájmu zachování míru. Ale zase z druhé strany by bylo naivní očekávat, že nám budou naslouchat. Oni totiž – já si tak vysvětluji ta slova pana generála – oni chtějí mír, který si vybojují útokem. Ten náš generál říká… co říká, protože chce, abychom byli součástí vítězství. V tomto případě součástí vítězství Západu nad Ruskem. A já si myslím, že mu jde o to, abychom jaksi nezůstali bokem. Abychom nepropásli šanci vybojovat si ten mír se zbraní v ruce. To je podle mě ten důvod, proč nás na to připravují, jiný nevidím.

U nás si politici referendum přímo oškliví. Oni mají pocit, že by to vlastně od nich byl alibismus.

Martina: Hm, ty jsi tady zmínil, že naše vláda, dá se říci, odevzdala svoji suverenitu. Já musím říci, že mě na této smlouvě zaujalo třeba to, že se Fialova vláda zavazuje, že poskytne americké straně pozemky a zařízení své, ale i ve vlastnictví krajů a obcí. Což je zásah do územní samosprávy, která je garantována ústavou. Vláda nemá právo jednat za obce a kraje, přesto tak v této smlouvě učinila, a já vlastně ani nevím, zda to starostové vědí. Řekni, jaké v tomto případě premiér vysílá signály?

Ivan: Tak já bych řekl, že stále stejné, no. My máme vládu, která z toho, že disponuje většinou v parlamentu, vyvozuje, že si může dělat, co chce. Já myslím, že jim ve vládě je ten názor samospráv v podstatě lhostejný. Že si připadají být nad zákonem. Já si nemyslím, že se jedná o nějaký nový signál, že to je vlastně stále stejný, a ten se dá shrnout do tří slov: vyhráli jsme volby.

Martina: Hm. A myslíš si, že tuto smlouvu, tento krok měla vláda diskutovat s občany, anebo do takových věcí nemáme co mluvit, protože je to vysoká politika a my neznáme všechna zákulisní jednání? Myslíš si, že tady měla proběhnout alespoň důkladná veřejná diskuse, když už neproběhlo referendum?

Ivan: Tak já bych řekl, že diskuse by asi smysl neměla, že smysl by mělo právě pouze to, co jsi zmínila, to závazné referendum, jenže k tomu se nesníží politik, který přece lépe než občan ví, co je pro občana dobré. Nechat rozhodnutí demokraticky občanům, tak to je možné ve Švýcarsku, ale u nás ne. U nás si politici referendum přímo oškliví. Oni mají pocit, že by vlastně to byl, takhle, takový alibismus z jejich strany, že by nechali rozhodnout jiné, když to je jejich úkol, jejich práce. A já si myslím, že politikům byly u nás vlastně svěřeny příliš silné kompetence a že ústava měla pamatovat na jejich, až bych řekl, trestně právní odpovědnost za to, co provádí. Jenomže já samozřejmě být ústavním právníkem, a po vojně je každý generál, tak bych do ústavy přímo vtělil větu, že každý politik má právo na svůj politický proces, jo. No, ústava se bohužel psala v době, kdy jsme ještě byli okouzleni pluralitou politických stran, nezávislostí médií, a měli jsme o politicích velmi dobré mínění, dokonce bych řekl, nereálná očekávání. To bylo takové porevoluční nadšení. No, a my vlastně na to, že by z nás politici mohli učinit nějaký vojenský cíl, kvůli vstřícnosti k nějaké velmoci, nebo k jiné velmoci, tak já si myslím, že na to tvůrci ústavy nepomysleli ani ve snu.

Martina: Ano, to tě musím doplnit, že jsem vlastně četla vyjádření jednoho ústavního právníka, který na obranu těch otců, tvůrců ústavy uvedl, že je tehdy opravdu nemohlo napadnout, že někdo takovýmto ochotným způsobem odevzdá svrchovanost svého národa a suverenitu jinému národu. Že s tím vlastně nemohli počítat a že ústava byla dimenzována pouze na naše postavení v rámci Evropské unie.

Ivan: Ani nikdo neopravoval, nikdo nic neříkal. Já si myslím, že tam je strašně důležité to slovo suverenita. O tom vlastně to celé je. Já se obávám, že státní suverenita se v globalizovaném světě, a to nejen u nás, ale že se stává takovým vyprázdněným pojmem. Politici, kteří by na státní suverénnosti, na kterou myslíme, na to, že nám zvenčí nikdo nebude kecat do toho, jak se tady rozhodneme žít, jak chceme hospodařit, jaké míníme vyznávat hodnoty, protože to je naše země, no tak tito politici by čelili obrovskému tlaku, aby se přizpůsobili těmto vnějším pravidlům, v našem případě ta pravidla stanovuje pro celý region Evropská unie, NATO. No, aby takovému tlaku odolali, tak by museli mít politici, podle mě, absolutní podporu občanů. Tím svrchovaným státem, myslím si, že určitě nejsme, ale současně si myslím, že většině občanů to ani příliš nevadí. Oni tolikrát slyšeli, že jsme v bezpečí pod atlantickým deštníkem, že Američané bdí nad naším klidným spánkem, takže tady ty vojáky americké uvítají, jim to nebude činit nějaký velký problém, skoro bych řekl, že až většině lidí. No, a pak jsou samozřejmě občané, kteří by kvůli svrchovanosti dali před členstvím ve vojenských aliancích přednost vlastní, dobře vycvičené odhodlané domobraně, jako je to ve Švýcarsku, která pak nemá drahé stíhačky a tanky potřebné na obranu útokem, ale má šikovné různé přístroje a hračky a zbraně protitankové, protiletadlové, se kterými se dá skutečně jenom bránit. Svůj dům, svou vesnici, svoje město. No, a kdyby se ke svrchovanosti konalo referendum, tak já bych se hlásil pro tu domobranu. No, ale myslím si realisticky, že bych patřil k menšině.

Martina: Tak to se bohužel nedozvíme.

Ivan: Protože to referendum nebude.

Martina: Protože referendum nebude a smlouva je podepsána. Pojďme se podívat na jiné téma. Podíváme se tentokrát na téma, které jsme si doma uvařili, a doma si ho také sníme, já jsem doufala, že květnová témata budou taková optimističtější, že nám do nich budou svými kvetoucími větvemi kynout jabloně.

Ivan: Ano, začínalo se prvním májem, máš pravdu.

Že si stát nepočíná ve všech oblastech s péčí dobrého hospodáře, o tom nepochybuje nikdo. Zvláštní je, kde se šetří.

Martina: No, ale my už jsme tyto věci řešili v minulém povídání, které se vysílalo vlastně až 8. května, takže tyto významné okamžiky a svátky necháme stranou a podíváme se na to, že na to, co slyšíme v poslední době stále častěji, že jsme si žili nad poměry, že jsme si žili na dluh, že mejdan skončil a že je čas začít platit útratu. A tak vláda Petra Fialy se rozhodla šetřit a představila ozdravný balíček, který čítá 58 opatření. S tím, že vláda bude rozhodně šetřit, s tím se asi dá souhlasit, ale řekni mi, jsi spokojený s tím, co obsahuje konsolidační balíček, zajímalo tě to vůbec?

Ivan: No, samozřejmě ano, protože v několika bodech se mě to existenčně dotýká. Ale já bych to řekl tak, že šetřit se musí a že se mnoha ohledech plýtvá. Že si stát nepočíná ve všech oblastech s péčí dobrého hospodáře, o tom nepochybuje nikdo. Zvláštní je, kde se šetří. A já, když se mluví o tom žití nad poměry, tak určitě jsou zde lidé, kteří si žili nad poměry, ale pak jsou zde i lidé, kteří žijí – a už dlouho – pod poměry. Zvuky jsou z hladu, no a těch přibývá. To rozevírání nůžek ten konsolidační balíček neřeší. Tam, kdyby bylo možno dosáhnout doopravdy velké zásadní úspory, tak tam si na to vláda netroufne, a mně vůbec není jasné, kolik vláda vlastně ušetří tím, že oškube lidi, kteří se nemohou bránit. Anebo ty, kteří si to nechají líbit. Přičemž tedy mnozí si to líbit nenechají.

Martina: Myslíš si, že ten život nad poměry rozjel skutečně covid? Kdy vláda rozdávala plnými hrstmi, nakonec ani ne na proticovidová opatření, ale vlastně v mnoha případech se ty peníze prostě vyhazovaly oknem?

Ivan: No, to je… vyhazovat peníze z vrtulníku je syndrom dnešního kapitalismu. To se prostě dělá. Dělají to všichni, dělají to v panické hrůze, že když se přestane vyrábět, tak se přestane nakupovat, když se přestane nakupovat, přestane se vyrábět, všichni žijí v zajetí, takovém kolotoči ekonomickém, kterému já příliš nerozumím. Jsem stará škola, stále si myslím, že „bez peněz do hospody nelez!“, že člověk má vyskakovat do výšky svého platu, a takové ty staré věci. A to už dneska neplatí, tomu se každý ekonom vysměje. To znamená, tady byl premiér, který se snažil v té krizi, podobně jako premiéři v jiných zemích, mluvím o Babišovi, docílit nějakého konsensu, když mu někdo něco poradil z opozice, tak říkal, v pořádku, bylo těžké ho prostě nachytat u něčeho, protože pokaždé se opozice dobývala do otevřených dveří. Tím pádem, řekl bych, že politici za to, co se, pokud se plýtvalo, a určitě se v některých případech i plýtvalo, tak že spolu chycení, spolu oběšení, nesou na tom vinu i zásluhu společnou. Ale je to do značné míry zásluha, protože kdyby se všichni chovali, ať se každý zachrání sám, ať si pomůže, jak může, tak kdo ví, jak by to dopadlo a kolik firem by zkrachovalo a jak těžko by se to potom nastartovávalo. To je vlastně těžko takhle zpětně soudit.

Já bych řekl, že to žití nad poměry má trochu jinou povahu. Já si myslím, že jde hlavně o to civilizační žití nad poměry, že se žilo ze spekulací, že taková ta primární ekonomika, kdy se něco vyrábí, tak ta se outsourcovala někam do Asie, a Evropa vlastně, řekl bych, a podobně celá ta západní část světa vlastně využívala levné práce někde jinde a outsourcovala prostě výrobu někam, což asi nebylo úplně rozumné, teď se to ukazuje, takže to žití nad poměry bylo na úkor, řekl bych, ještě někoho někde jinde, na druhém konci světa, a to mě trápí víc vlastně, bych řekl.

Martina: Ale v každém případě, pokud přistoupím na to, co teď říkáš, co jsme zaseli, to teď sklízíme.

Ivan: To určitě.

Martina: A podívejme se tedy na ten konsolidační balíček, protože jedna věc je šetřit, a pak druhá věc je různě peníze přerozdělovat. My, naše generace, která zažila hospodaření před rokem 89, by měla být obzvláště citlivá na to, že konsolidační balíček prakticky zařídí, že opět naroste státní sektor na úkor soukromého. Protože zhruba 2/3 konsolidačního balíčku jsou zaměřené na příjmy rozpočtu, tedy na to, že taháme peníze z kapes lidí, tudíž to zvýšené přerozdělování, a jen zhruba třetina je zaměřena na snížení veřejných výdajů. Myslíš si, že tento postup může dostat naši ekonomiku do kondice, jak tedy hlásá slogan „Česko ve formě“?

Po dvou letech v těch vládních funkcích stále vypadají, jako kdyby tam přišli včera, takové čerstvě vyorané myši, které netuší, kde je sever

Ivan: Já se obávám, že ne, a asi bychom se měli zabývat podstatou toho problému. A podstatou problému je, že my ve vládě nemáme špičkové politiky s dobrou ekonomickou erudicí. To je velký problém. Komplikací je samozřejmě to, že vládne Pětikoalice, ve které není snadná domluva, dále ekonomové si všímají, že vláda bere rozumy především od NERVu, který dodává takovou nekonzistentní směs nejrůznějších podnětů, námětů, z nichž si potom vláda nahodile některé osvojuje. To znamená, že vláda není tvůrce těch úsporných návrhů, o kterých se bavíme, ale je jejich adresátem. Já jsem zaregistroval takový trefný komentář, že premiér se musí obsah toho úsporného balíčku učit, místo toho, aby ho jako autor vysvětloval ostatním.

A pak je další problém, to je nevýkonná byrokracie. Vlastně úředníci státní, kteří jsou tam dlouho na těch ministerstvech, mají naučit ty laiky politiky, co tam přijdou, jak se to dělá. Protože to oni samozřejmě vůbec nevědí. No, a protože politici, když se dostanou k moci, tyto profesionály, tyto rutinéry nahrazují podobnými laiky, jako jsou oni sami, tak jim potom už nemá kdo vysvětlit, co si mají myslet, co mají udělat. A tak po dvou letech, když se ně díváme, tak v těch funkcích stále vypadají, jako kdyby tam přišli včera, takové čerstvě vyorané myši, které netuší, kde je sever. To je prostě ten hlavní problém. To je ta nekompetence, vlastně současně to jde s pýchou, oni se vlastně stydí někoho, kdo tomu rozumí, zeptat – a pak z toho vzniká takový chaos. Na mě to působí, ale co na mě, všechny ekonomické články, ať je to od příznivců, nebo odpůrců vlády, tak všichni vlastně kritizují nekoncepčnost, nekompetentnost. Jo, to je na tom úplně to nejhorší.

Martina: No, pokud ty říkáš, že vláda bere hlavně rozumy od NERVu, tak se nabízí otázka, jestli ty jsi snad nějaký NERV volil?

Ivan: Přesně, no.

Je to zvláštní. Vláda chce šetřit, ale zároveň prosazuje ambiciózní výdaje na eurounijní Green Deal, chce také perfektně vyzbrojenou armádu a velkoryse pomáhat Ukrajincům.

Martina: Ale pojďme se podívat na dopady toho konsolidačního balíčku, protože já chápu, že ať kdokoliv škrtne jakékoliv výdaje, tak vždycky někdo bude úpět a plakat. Ale tady v tomto případě ekonomové vesměs varují, že tyto škrty, toto ozdravění veřejných financí odnesou malé firmy, střední podniky, živnostníci, daňoví poplatníci, stěžuje si na to zejména Svaz průmyslu a dopravy, Asociace malých a středních podniků, což logicky potom povede k tomu, že kvůli těmto škrtům se ekonomika razantně zpomalí. A mě by zajímalo, jestli vlastně nedochází vládě, že v minulosti se kolikrát ukázalo, že zvýšením daní se v mnoha oblastech naopak vybere méně. Podpoří se dovoz, řekněme, třeba z Polska, a podpoří se černý trh. Myslíš si, že nad tím nikdo tato nepřemýšlí? Vzhledem k tomu, že třeba ten balíček vznikl údajně zcela bez diskuse se zástupci podniků. Tedy s těmi lidmi, kteří naplňují to běžné podnikání.

Ivan: No, tak já mám pocit, že s touhle vládou je potřeba mít strašnou trpělivost. Ono to je přesně tak, jak říkáš. Mnoho lidí se na to dívá zděšeně a říká si proč, a hledají k tomu důvod a hledají na tom nějaké skryté úmysly. Například u té likvidace novin, která vznikne kvůli vysoké DPH, no tak pak se třeba spatřuje logika v tom, že nejčtenější deník Mladá fronta Dnes patří do Babišova mediálního impéria, tak zřejmě chtějí zlikvidovat všechny noviny kvůli Mladé frontě, jo. Takže hledají se takové důvody. A já si myslím, že příliš tam těch důvodů nenajdeme, že oni doopravdy jsou bezradní.

A dokonce bych řekl, že obecně ani dneska nevíme, kdo nakonec bude poškozen, protože ani nevíme, jak se kdo bude proti vládě bránit, většina těch opatření je zamýšlených na příští a další rok. To je mimochodem taky důvod, že najednou v situaci, kdy se ukazuje, že velice prudce roste státní dluh a už je dneska na hodnotách, na kterých nebyl na konci roku pomalu, tak zjišťují, že by měli udělat taky nějaká úsporná opatření, která by pomohla teď. A ne dejme tomu za rok. Jo, to všechno právě ukazuje na to, že v tom prostě plavou.

Martina: To je takové to „budu hubnout od nového roku“.

Ivan: No, já si to tedy nikdy neříkám. Jo, jo, v této logice jedou. No, to je možné, ano.

Martina: A myslíš si, že jim opravdu jde o to snížit za každou cenu dluh?

Ivan: No, já si myslím, že to je otázka. Protože oni vlastně na druhé straně mají velice ambiciózní výdaje, předpokládají, že pojedeme v takové té evropské strategii toho Green Dealu, no a současně chceme mít perfektní vyzbrojenou armádu za spoustu peněz, tak tam půjdou peníze, no a potom pomáháme. Přičemž bych řekl, že právě ty výdaje, které jsou solidární vůči Ukrajincům, kteří utíkají před válkou, tak já řeknu, že ty by mi vadily úplně nejméně. Protože tady se pomáhá lidem, kteří doopravdy utíkají před válkou. Kteří nechtějí prostě, pokud jde o ty mladé Ukrajince, tak to jsou moji lidi. To jsou lidi, kteří nechtějí umřít někde v zákopu, nesmyslně, a proto hledají někde nějaké místo, nějaké bezpečí, těm bych vždycky pomáhal. Pomáhal ženám s dětmi, které prostě utíkají, to je morální povinnost, to je naprosto v pořádku. Otázka jsou ty zbraně, které když se vyvezou, tak určitě se s nimi někdo zraní, nebo někoho zabijí, a tam to by prostě mělo být na nějakou diskusi. No a říkám, ta představa toho Green Dealu, omezování fosilních paliv, a tak dál, to jsou všechno nákladné projekty s nejistým výsledkem, to znamená, ty peníze, které se ušetří, půjdou do těchto projektů, a je otázka, co je tedy priorita, co má přednost. To je, nevím, co k tomu říct.

Tálibánu jsme se dřív smáli, že to jsou takoví rozčílení vousáči na mopedu, teď ovšem vyvolávají s technikou, kterou jim zanechali Američané, větší zneklidnění

Martina: Hm. Ivane, pojďme se na chvíli podívat do zahraničí, přestože zrovna tyto události, by se vlastně mohlo zdát, že nás zase až tak nepálí, ale víme to, jak je to s tím mávnutím motýlích křídel na opačném konci zeměkoule, a nikdy nevíme, co to může vyvolat na druhé polokouli. Navíc ještě před nemnoha měsíci jsme se přidávali k názoru a výkřiku, že u Kábulu se bojuje za Prahu, a teď už nás vlastně tato část Země nějak nezajímá. Pojďme se podívat na konflikt mezi šíitským Íránem a sunitskými fundamentalisty z Tálibánu, kteří momentálně ovládají Afghánistán. To protože ten se v květnu vyhrotil. Začalo to potyčkami na hranicích, které stály několik lidí život. Tálibánci se pak nechali slyšet, že potáhnou na Teherán. Co myslíš, jde skutečně, v uvozovkách, jen o boj o vodu, anebo jde o víc, anebo jde o něco, čemu možná nerozumíme?

Ivan: Tak řekl bych, že o vodu jde určitě. A asi bych neřekl jen. Já si pamatuji, že už před lety vypracovala CIA pro americkou vládu veřejnou prognózu budoucích hrozeb ve světě, no a na prvním místě překvapivě – no ono to vypadalo překvapivě, ono to bylo v období, kdy se stále mluvilo o terorismu –, ale teď na prvním místě oni vytipovali zhoršení životních podmínek v souvislosti se změnami klimatu a bojem o zdroje, a boje o vodu. To kvůli vodě, respektive dlouhému suchu, se rozhořel konflikt v Sýrii. No, tak pak už stačilo jenom přimíchat náboženské motivy, poslat zbraně, a vznikla z toho dlouhá krvavá válka. Takže, myslím, že to napětí mezi Afghánistánem a Íránem samozřejmě zvyšuje ještě řevnivost mezi šíity a sunnity, ale ten problém s tou vodou, ten je vážný, a myslím si, že to není zástupný problém.

Martina: Já jsem se dočetla, že jeden regionální lídr Tálibů obvinil Írán, že nezastupuje skutečné muslimy, a jedná prý ve spojení se Západem. To je jedna z teorií, nebo jeden z názorů. Jiné hlasy zase říkají, že zatímco než Američané odešli z Afghánistánu, tak jsme se Tálibánu tak trochu smáli, že jsou to takoví rozčílení vousáči na mopedu, teď jsou ovšem vyzbrojeni těžkou technikou, kterou jim tam Američané v perfektním stavu zanechali. A vidět teď Tálibánce na íránské hranici v těch moderních obrněných vozech, s těmi moderními zbraněmi, je mnohem více zneklidňující. Co si myslíš, že se vlastně odehrálo s Tálibánem, a co to může do budoucna přinést?

Ivan: No, tak Američané vyzbrojili a vycvičili afghánské demokraty proti Tálibáncům, a po odchodu Američanů se z afghánských demokratů stali dobře vyzbrojení a vycvičení Tálibánci. Já si myslím, že ti jsou naturelem válečníci. To mají i v historii, vždycky byli a určitě by nebyli proti tomu zaválčit si s Íránem. To je jejich živel, oni by asi rádi bojovali. Ale hlavním důvodem, který jim v tom může zabránit, bude, že mají společného nepřítele, kterým jsou pro ně Američané, a mají společné ekonomické partnery, kterými jsou především Číňané a Rusové. No, a i když po sobě na těch hranicích stříleli a zemřelo několik vojáků, tak obě strany stále prohlašují, že preferují vyjednávání před válkou. Oni nejsou na tom až tak dobře a nejsou až tak nezávislí, aby podlehli prostě tomu nutkání a rozjeli další válku. Ale to je zajímavé i s těmi zbraněmi, to říkáš správně, které tam Američané štědře Tálibáncům zanechali, ono mohlo se tak stát se záměrem. Když jsou někde zbraně, tak dříve nebo později se použijí, a nestabilita – ta se velmocím vždycky zamlouvá.

A jinou možností je, že jakmile jsou zbraně jednou zaplacené, tak tehdy už nejsou pro ten válečný business zajímavé. Zbrojaři potřebují vydělávat. Oni potřebují vyrábět nové zbraně. To znamená, o ty zaplacené, jsou zaplacené zboží, už se příliš nepečuje a ukazuje to stav vojenské techniky uskladněné v Kuvajtu, kterou, podle některých amerických zdrojů, Američané chtěli poslat na Ukrajinu, a i část posílají, no ale s překvapením zjišťují, že je ta technika v obrovském nepořádku. V bídném stavu, že je nebezpečná pro obsluhu, všude vytékají kapaliny, chybí reflektory, je to prostě pomalu šrot, musí z jedněch aut součástky brát, aby opravili druhé, je s tím prostě spousta problémů. No, a to ukazuje právě na to, že už zaplacená zbraň prostě nemá pro ten zbrojní business smysl, no a ten zbrojní business je to, kvůli čemu se dělá válka. Takže to je všechno spolu provázané.

Martina: Obáváš se, že tento konflikt může destabilizovat celý region? Že by třeba mohl i zbrzdit usmiřování Teheránu se Saúdy pod plánovaným čínským patronátem?

Ivan: Je to docela složité, my vidíme, že se mění celá geopolitika. U té situace na Blízkém východě se ale z našich médií strašně málo dozvídáme. Já ti musím říct, mně strašně chybí naše kolegyně Tereza Spencerová. Ta měla takový obrovský přehled o tom regionu, protože vyhledávala informace z arabských zdrojů. Díky těm jejím analýzám jsme všichni byli strašně chytří, řekl bych, jak rádio. A mně někdy přijde, že s Terezou Spencerovou zemřel i Blízký východ. Že najednou je to „Tady jsou lvi!“, takové to bílé místo na mapě – „Hic sunt leones!“ – prostě, že o nich nevíme nic. A docela mě to mrzí, protože to je region, ve kterém se doopravdy to motýlí křídlo, které jsi zmínila, se pohybuje velmi, velmi intenzivně a bude to ovlivňovat i naši budoucnost, budoucnost Evropy. A mně přijde, že jsme slepí. No, tak chybí mi tedy Spencerová, ta by nám to vysvětlila.

Martina: Ivane, díky za tu vzpomínku na Terezu Spencerovou, můžeme jenom doufat, že se tady objeví nějaký podobně kompetentní novinář, který bude raportovat o této oblasti. Pojďme se ještě podívat i k nám, i za hranice, protože klimatičtí aktivisté z takzvané Poslední generace působí jak v Německu, tak třeba i u nás. Řekni mi, jak vnímáš tyto lidi, kteří tvrdí, že jsou poslední generací – proto to Letzte Generation –, která ještě může zvrátit klimatické změny. A tak se v rámci prosazení svých představ a opatření věnují takovému tomu plošnému blokování automobilové dopravy, poškozují kulturní památky, skvosty, přilepují se na silnice, na auta, k symbolům státní moci, jak je vnímáš? Jako revolucionáře, kteří bojují za lepší svět, nebo klasickou generační vzpouru, nebo jako někým manipulované a třeba i placené mladé lidi, kteří jsou prostě k těmto revolučním myšlenkám vždy náchylní? Jak se s tím popasuješ ty?

Ivan: S tím placením, k tomu něco řeknu, ale… kdo by je tak asi mohl platit, ale začnu tím, že lidé, kteří si neváží památky a vezmou si za rukojmí fontánu Trevi, tak to jsou prostě vandalové. Já myslím, že prostě účel nesvětí prostředky. Já nevím, jestli někdy v historii vandalové zachránili svět, ale myslím, že svět se odjakživa vandalům brání. A tihleti patří mezi ty, kterým se musíme bránit.

Martina: Tak jsi teď zmínil zrovna to, jakým způsobem se právě oni zachovali třeba ke kašně De Trevi, ale v Německu zablokovali silnice i centrum města a nepustili dokonce ani osmdesát vozů záchranné služby. Myslíš si, že i tady potom mají třeba šanci těšit se podpoře značné části, nebo větší části veřejnosti?

Ivan: No, tak dneska mají proti sobě, to je takový jeden z posledních průzkumů, 3/4 Němců, protože oni jsou aktivní hlavně v Německu a jednoznačnou podporu mají u 5 %. To je strašně málo. Myslím si, že pokud jde o sympatie, tak ty si nezískali. Získali si pozornost, to určitě ano, to jim taky jde, oni říkají, že jim jde o ta témata, aby se prostě o nich mluvilo, jsou takoví netrpěliví, všechno děláme pomalu, planeta kvůli nám zahyne, musíme se chovat jinak a chtějí na to upozornit. To znamená, že oni se tváří, že jim to nevadí, že mají veřejnost proti sobě, no a myslím si, že si ji ani nezískají.

Největší rozpaky u radikálních eko-aktivistů budí to jejich pokrytectví. Oni, když zrovna nevedou boj za klima, tak si zaletí odpočinout do nějaké atraktivní turistické destinace.

Martina: A jak myslíš, že se dá rozumět jejich změně strategie, protože se rozhodli zaměřit svoji pozornost teď na nejbohatší obyvatele Německa. Od 5. června hodlali spustit akce, jejichž podobu zatím neupřesnili, a to nejprve v Bavorsku, pak přijde na řadu Berlín, a od 7. srpna opět Bavorsko. Až od 7. srpna, protože protesty potrvají do poloviny července, kdy skupina ohlásila letní přestávku…

Ivan: To je na tom nejhezčí.

Martina: Protože i revolucionáři potřebují spočinout.

Ivan: Někde na pláži, letecky. Já mám pocit, že oni si tím způsobem znepřátelili nejprve řidiče, lidi pracující, kteří trpí v zácpách, a teď si chtějí znepřátelit i boháče. A možná si od toho slibují, že na svoji stranu získají chudé proti bohatým, a to je strašně naivní. Já si spíš myslím, že to nebude fungovat, že vznikne solidarita chudých s bohatými proti fanatikům, kteří terorizují společnost. Takhle bych to asi předpokládal. No, ale s tou dovolenou… to vlastně největší rozpaky budí u těchto aktivistů to jejich pokrytectví. Oni, když zrovna nevedou boj za klima, tak si zaletí odpočinout do nějaké atraktivní turistické destinace, což jim u jiných lidí strašně vadí. No a pokud chtějí takovým chováním upoutat pozornost k boji proti fosilním palivům, tak já myslím, že docilují efektu přesně opačného. A mnoho lidí si řekne, raději ať je tady uhlí, plyn a ropa, než tito pokrytečtí fanatici. Takže, když říkáme o tom, kdo by asi tak je mohl platit, tak já bych se vůbec nedivil, kdyby tuhle Poslední generaci rafinovaně sponzorovali Shell, Aramco a Gazprom. To by mi přišlo stylové.

Martina: To je tedy odvážná myšlenka, stejně jako to, že odlétají na dovolené, možná, že se tak nechovají všichni, ale v mnoha případech víme, že to tak je. Ale my jsme se tady bavili o tom, že Poslední generace je nejaktivnější v Německu, ale i Praha má tyto své aktivisty, a ti třeba bojují za průjezd Prahou s omezenou rychlostí 30 km/h. Zlomyslní venkované se Pražákům vysmívají, považují to za dobrý nápad a říkají, jasně, jezděte krokem. Ale myslíš si, že toto dává logiku, že skutečně nám snížení rychlosti při průjezdu Prahou k něčemu pomůže? Anebo má smysl naopak už konečně dokončit obchvaty a objezdy center měst jako takových?

Ivan: A tak, já stále jsem přesvědčen, protože jsem v Praze prožil dětství, nejsem ten typický venkovan, který tady to Praze přeje. A taky jsem tam dlouho žil. Takže já životnímu prostředí, tomu životnímu prostředí v Praze může prospět pouze masivní podpora levné veřejné dopravy. No, ale žijeme v době, kdy se před nějakým pozitivním řešením vstřícným k lidem dává přednost diskriminaci, postihu, nějaké regulaci, nějaké buzeraci rovnou. To je takový nešvar. Já se obávám, že tenhleten nešvar mají radikálové společný s politiky, jo. Těch 30 km/h samozřejmě vůbec ničemu pomoct nemůže, když se najde nějaký vědec, který něco vypočítá, že to bude fungovat, to je prostě nesmysl, to auto, když se bude vézt třicítkou, tak to bude utrpení, jo. To nikomu nepřeji.

Martina: A řekni mi, neobáváš se toho, že to, nad čím se my i tak trošku pousmějeme, tak může nahrávat, tyto kroky a jeho lidé, mohou nahrávat, třeba i z naivity, takovým těm už poměrně vyhroceným zeleným představám „patnáctiminutových měst“? Tedy tomu, že vše budeme mít v dosahu, nepotřebujeme tím pádem auta a už vůbec ne ty se spalovacími motory, všude kam potřebujeme, se dostaneme buď elektroautobusem, nebo na koloběžce a nikam dále trajdat nepotřebujeme, protože proč? Zkrátka taková ta představa vězení s vycházkami na patnáct minut. Neobáváš se tady tohoto?

Ivan: Tak tohle je, Martino, tedy velice chmurná představa. Ale v některé sci-fi si představím budoucnost ještě daleko horší. Dokonce i bez těch vycházek. Tím bych skončil.

Martina: Prosím tě, ne, musíš mi na závěr říct jedinou věc, která se ti v květnu líbila.

Ivan: Co se mi v květnu líbilo? Vidíš to, na to jsem se měl v květnu připravit předem. Ale co se mi v květnu líbilo? No, tak konečně nám zapršelo. Konečně nám zapršelo. Tady bylo takové strašné sucho, a to jako venkované vnímáme jako katastrofu, protože, a vůbec počasí vnímáš, to si uvědomuju, daleko víc, než když jsi ve městě, kde mi bylo v podstatě dobře, ať pršelo, nebo bylo slunko, ale tady jsem na tom počasí závislý. A hezké bylo, že zapršelo a že něco zezelenalo, že skončila taková ta zima úplná, tak to bylo na květnu pěkné.

Martina: A to není málo. Buďme vděční, že se můžeš projít po své zahradě a kochat se tím, že navzdory všemu, co se kolem děje, jaro přišlo. Děkuji moc, Ivane.

Ivan: Já také, já také. Hezký den tobě i našim posluchačům.

Martina: Také ti přeji krásný den a také krásný červen. Bedlivě ho sleduj, protože na jeho konci se opět ozvu. Měj se hezky.

Ivan: Také, hezký den.

Martina: A ještě na vás prozradím, že jste pracovala na gynekologickém a interním oddělení, i v léčebně dlouhodobě nemocných, a že v roce 2008 jste založila Centrum psychosomatické péče, protože se specializujete na ženské zdraví a reprodukci. A jste také autorkou knihy „Plodnost“. Tak, teď už vás máme předčtenou, paní doktorko. Tehdy, když jsme si tady povídaly na začátku covidu, jste hovořila o tom, že lockdowny, home-office, a to, že lidé spolu budou více, ať chtějí nebo nechtějí, ve výsledku vyústí ve větší porodnost. A já jsem si v roce 2022 říkala, že jste měla pravdu, protože rok 21 a 22 zaznamenal nárůst porodnosti. Ale rok 23 už zase vůbec ne, a každý měsíc se rodí o 10 procent dětí méně než v předchozích letech. Co se tedy vlastně stalo?

Helena Máslová: Už poslední statistika vlastně ukázala, že jsme se zase dostali pod 100 000 dětí, zatímco úmrtnost je 120 000 lidí za rok. Takže to zase kleslo.

Martina: A jak si to vysvětlujete? Jak to, že do půlky covidu jsme se milovali a množili, a od půlky covidu jsme opět na reprodukci rezignovali?

Helena Máslová: Myslím, že se do toho přimíchal možná i nějaký existenční strach, úzkost. Hodně mých klientek řeší finanční složku svého bytí. A v současné době k tomu ještě i inflace a to, co se děje s hypotékami a úrokovými sazbami. Myslím, že je to toto.

Martina: Aha. Takže vlastně v okamžiku, kdy nám covid vystřídala válka na Ukrajině, tak se to najednou propsalo i do našeho podvědomého chování, a to i sexuálního?

Helena Máslová: Ano. Nevím, jestli to není příliš odvážná spekulace, že cena pohonných hmot ovlivňuje…

Martina: Jak cena pohonných hmot působí na ženskou reprodukci?

Helena Máslová: Ale je pravda, že to asi každý z nás zaznamenal, že když vyrazil na nákup a u toho natankoval, tak zjistil, že…

Martina: Že si dítě nemůže dovolit?

Helena Máslová: Cítí něco, co se vymyká normě a všemu, co doposud znal. Je pravda, že reprodukce vždycky svým způsobem vyžaduje nějakou míru důvěry v to, že matka s miminkem přežijí. Samozřejmě děti se rodily i za druhé světové války, i po válce, i v obdobích, kdy byla veliká nestabilita. Ale teď se to zkombinovalo tím, že doba je nestabilní – je dost podnětů proč mít obavy. Ale k tomu ještě jako by se mysl zahltila daleko větší infiltrací podnětů z vnějšku. Přeci jenom dřív, když nějaká holka žila na vesnici a slyšela, že je něco na ruské frontě, bitva u Sevastopolu, tak ji to poměrně nechávalo chladnou, byť měla přídělové lístky na potraviny, a něco cítila. Ale nebyla to každodenní masírka.

Martina: A imprese nebyla tím pádem asi tak intenzivní.

Helena Máslová: Ano.

Martina: Paní doktorko, my jsme teď spojily pokles porodnosti v loňském roce spíše s ekonomickými faktory. Ale jak je na tom naše zdraví po covidové krizi, nebo co to bylo?

Helena Máslová: Já covid vnímám jako něco, jako kůrovcovou kalamitu, která prostě proběhne, projde ekosystémem, a jenom zvýrazní přirozený dynamický proces, který v přírodě je, to znamená, že to, co je načaté, začne umírat. To, co je v procesu umírání, zemře, a něco nového se rodí. A vnímám to tak, že toto byla akcelerace, nebo dynamičtěji probíhající fáze toho, že se nějakým způsobem populace pročistila, že se nějakým způsobem patologické procesy ještě více jako by prohloubily. A naopak zase tam, kde byl dostatečný potenciál pro regeneraci, se zdraví upevnilo. Hodně lidí reagovalo na covidovou pandemii tím, že se začalo otužovat, že se začali daleko více starat o sebe a o svou imunitu. A vidím spoustu lidí, kteří jsou v daleko lepším stavu, než byli před tím. Jsou takoví stabilnější, bytelnější.

V ordinaci jsem vyslechla mnoho případů žen, že si jejich dítě po očkování přestalo hrát s hračkami. Milovaný medvídek jim vypadl z rukou a už nikdy si nehrály.

Martina: Teď mi to připomnělo Husákův výrok, tuším: „Něch odpadnie, čo je neživotaschopné!“, nebo tak nějak to znělo. Ale přesto všechno se v souvislosti s covidem a v souvislosti s naším zdravím, a vlastně i s reprodukcí objevují na internetu spekulace, možná vysloveně fámy, že by pokles naší schopnosti mít děti, nebo našeho odhodlání, mohl souviset třeba s očkováním. Co si o těchto, řekněme odvážných tvrzeních, myslíte?

Helena Máslová: Tak v tuhle chvíli to jsou spekulace, a já tomu vůbec nechci dávat svou pozornost, protože každá spekulace je prostě spekulace. Já vůbec nechci v tuto chvíli ani pocitově, ani intuitivně, ani racionálně, směřovat svou energii k tomu, abych to nějak vyhodnocovala.

Martina: A měl by to někdo vyhodnocovat?

Helena Máslová: To myslím, že není vůbec možné.

Martina: Proč?

Helena Máslová: Protože tuto kauzalitu je extrémně obtížné nějakým způsobem vystopovat. V tuto chvíli vlastně vůbec nevíme, co to je postcovidový syndrom, nebo postvakcinační syndrom. To, že se někomu rozjedou nějaké závažné choroby, neurologické, že má problémy na pohybovém aparátu, a tak dále, a řekne se: „To je po očkování. Nebo to je po covidu,“ tak ano, je to možné, ale také to může být náhoda. Takže myslím, že to nikdy nebudeme schopni statisticky kauzálně propojit.

Martina: Já jsem teď jenom narazila na seriózní studii zveřejněnou v The British Medical Journal, která dokládá dopad očkování na menstruaci. A podle těchto dostupných dat ji zpožďuje o den. Gynekologové se shodují, že nejde o významnou odchylku, ale vás se ptám, jestli si myslíte, že je to přesto, řekněme, hodno pozornosti.

Helena Máslová: Tak každé očkování je vždycky nějakým způsobem intervence, invaze do organismu. Jednak je tam nosič, na kterém je očkovací látka, a jednak je to seznámení organismu s nějakou cizorodou mRNA. Takže vždycky je to výzva, jaký vybrat impuls pro organismus, aby nějakým způsobem reagoval. A výroba protilátek není jedinou reakcí, jak víme. Samozřejmě, že se teď dotýkáme celého spektra vakcinací, nejen proti covidu, ale celého spektra.

Já už jsem v ordinaci vyslechla mnoho případů žen, dokonce žen ve významných intelektuálních pozicích, třeba soudkyně, nebo ženy, které pracují ve státní správě, které mi říkaly, že její dítě bylo zcela normální, zdravé – přicházely do ordinace s hračkou, s medvídkem třeba přitisknutým na hrudi, a po očkování medvídek vypadl z ruky, a dítě si od té doby už nikdy nehrálo. A zase, je to subjektivní dojem? Nebo je to objektivní? To vůbec nejsme schopni nějakým způsobem zvládnout.

Na mnoha lidech pozoruji, že považují svůj dosavadní způsob života za neprospěšný, a vydávají se buď na cestu technologických vymožeností, nebo návratu k přírodě

Martina: A co vy, jakožto lékařka, která se věnuje především psychogynekologii, a ženskému zdraví z pohledu psychosomatických souvislostí, můžete říct na základě vašeho pozorování teď? V jakém se vynacházíme bodu? Změnil se třeba náš přístup k životu, ke zdraví? Přece jenom to byly poměrně zásadní předěly – ať už covid, ať už zjištění, že válka je za humny – to všechno nás může změnit. Změnili jsme se? Je něco jinak?

Helena Máslová: Řekla bych, že se zvýraznil tlak… Je to jako když kapalina zažije určitý tlak, tak se má většinou tendenci rozdvojit a jde dvěma odlišnými toky. Toto se, bych řekla, nějakým způsobem nyní děje v populaci. Já to vidím v ženské populaci, že jako kdyby vymizel normativní všední průměrný život, a ženy se více vydávají na cesty, které se od sebe vzdalují.

Martina: Extrémní cesty?

Helena Máslová: Možná bych nepoužila „extrémní“.

Martina: Vyhraněné?

Helena Máslová: Pozoruji, že mnoha ženám – a dělají to asi i se svými partnery, takže předpokládám, že se to týká i mužského světa – už nejde žít stejně. Cítí, že tak, jak žily doposud, to nebylo správné, nebylo pro ně prospěšné. A buď se vydávají cestou, která je ještě více přimyká k nějaké technologické vymoženosti – což jsou lidé, kteří důvěřují očkování, pokroku, technologiím, důvěřují vědeckému pokroku, a připravují se na to, jsou otevřeni upgradu na nějakou vyšší kvalitu bytí. Jsou to lidé, kteří nějakým způsobem třeba už dnes používají umělou inteligenci. Já třeba zrovna včera měla rozhovor s nějakými přáteli, a oni říkali, že jejich dítě je schopné, patnáctileté dítě, to znamená dítě na startu puberty, si pomocí umělé inteligence vygenerovat všechny eseje do školy, že už vůbec nepíše, ale že to píše nějaká Alexis, nebo nevím kdo.

Martina: To znamená, že jsou to lidé, kteří věří, že pokrok a jejich budoucnost je v technologiích?

Helena Máslová: Ano. A tím pádem i reprodukce jim nabízí nějaké slibné inovace, ať už je to pokrok v asistované reprodukci, v IVF metodách, kdy se neustále vyvíjí nové postupy. Teď je na spadnutí umělá děloha, to znamená, že se tím vyřeší i problém žen, které jsou třeba po odstranění dělohy, po hysterektomii, které dříve musely shánět nějakou náhradní matku a v současné době jim umělá děloh umožní mít dítě, ačkoliv nemají své vlastní reprodukční orgány. Stačí tedy mít třeba v kryorezervě nějaká vajíčka třeba z doby před operací. Tak to je jeden směr.

A pak je druhý směr lidí, kteří se naopak více přimykají k jednoduchosti. To jsou lidé, kteří hledají inspiraci v zemích, kterým jsme dříve říkali rozvojové. Cestují s oblibou do míst, kde populace ještě žijí způsobem nezasaženým médii. Sama jsem v lednu byla v Kolumbii, kde jsem hledala, nebo kde jsem našla i taková místa, kde lidé žijí po stovky let vlastně stejným způsobem života. Ale i tam jsem viděla, jak je tlak na technologické vymoženosti obrovský, a jak těžké je odolat mu. To znamená, že i Indiáni, kteří žijí bez elektřiny, mají mobil, který si chodí nabíjet někam dolů do vesnice. A toto jsou lidé, kteří mají tendenci hledat kvalitu života v souladu s přírodou.

V medicíně zaniká patriarchální systém, podle nějž v těle existuje šéf, který poroučí buňkám. Ukázalo se ale, že to není hierarchie, ale synarchie, neboli spolupráce.

Martina: Ale když vás teď tak poslouchám, paní doktorko Heleno Máslová, tak babička by to asi okomentovala slovy: „Ode zdi ke zdi.“ Jako byste teď vlastně řekla, že vymizel střed. Střed, který to propojuje, který si bere dobré z toho, co je minulé, a zkoumá, co je pro něj dobré z toho budoucího. Je to tak?

Helena Máslová: Nevím, jestli vymizel. To nemohu říct. Ale jako kdyby střední masa lidí, střední proud – který vždycky byl základem společnosti, a na který je tlak největší – byl pod obrovským náporem ztráty perspektivy, nebo naděje, že to jde dobrým směrem. Takže to je to, o čem mluvím, že je na ně vyvíjen tlak a že se rozhodují udělat nějakou změnu. A tuto změnu hledají aktivně.

Martina: To, co popisujete ve zdraví, a v myšlení žen, i mužů, jejich partnerů, nebo přátel, vlastně kopíruje i ústup střední třídy ze slávy. Tedy i ekonomicko-sociální aspekt společnosti.

Helena Máslová: Ano, je to určitě tak. Existuje termín: „Nová skromnost“, to znamená, že spousta lidí se rozhoduje dobrovolně vzdát se nějaké úrovně života městského typu, a vydává se cestou nové skromnosti. Fascinovaně teď tyto lidi pozoruji, a musím říct, že jsem z toho někdy až dojatá, nebo okouzlená, když vidím, jak jsou lidé schopni žít bez elektřiny, jak prostě jsou schopni zakládat rodinu, mít miminka v místech, kde není teplá voda, a podobně.

Martina: A setkáváte se tedy čím dál tím víc s lidmi, kteří zkouší tento způsob života, tedy odstřihnout se od systému? Od matrixu?

Helena Máslová: Ano. To určitě.

Martina: Je to vlastně cesta, kterou mnohokrát vyzdvihujete, to je zjednodušit si život? Myslíte si, že toto je ta cesta? Protože určitě, když teď budu mluvit o těch dvou skupinách, které jste popsala, ta druhá, technologická skupina, vám řekne: „Ale to je deevoluce.“ Řekněme. „Zatímco my jsme zastánci rozvoje.“ Tak co to je?

Helena Máslová: Myslím, že tyto dvě cesty se nakonec někde spojí, že to není rozdělení jednou navždy. Protože to jsou na obou stranách inteligentní lidé, a myslím, že dříve nebo později dojde k tomu, že se styčné body zase propojí. Jde spíš o to, že každý z nás má v sobě touhu být zdráv a žít spokojeně. A jde jenom o to, čemu v tu chvíli věříme. Já si myslím, že technologie nakonec přinese i těm lidem, kteří se vlastně deevolují, to, že nakonec budou mít někde fotovoltaický panel, a budou tam mít supermoderní technologie. A stejně tak lidé, kteří jdou tou supertechnologickou cestou, někde dříve, nebo později, narazí na touhu uzdravit se třeba z nějaké nemoci, a přivede je to zase do lůna přírody.

Medicína prochází ideologickou revolucí. Ukázalo se, že mysl není v neuronech mozku, ani v synapsích mezi neurony, ale že je výsledkem pohybů tekutin všech buněk.

Martina: Když se u vás v ordinaci střídají třeba i takto vyhraněné skupiny, tak mi řekněte: Co převažuje na cestě ke zdraví? I tam je to jasné? To znamená, že ti, kteří nechtějí technologie, chtějí „novou skromnost“, jak jste připomněla tento název, jdou cestou bylinek, zábalů a babských rad? A ti druzí jdou cestou vrcholných technologií v oboru farmacie?

Helena Máslová: Existuje určité paradigma, které vidíme, že teď umírá. To je zjevné. To se týká hodně mé, a trochu starší generace, třeba dnešních šedesátníků, pětašedesátníků. Tak tam je jasné a jisté, že hodnotový žebříček, který byl – to znamená mít drahé auto, jezdit dvakrát za rok na lyže někam do Alp, a v létě jet na dovolenou k moři, tato představa kvalitního života, tenhle koncept mít dobrou práci, vydělat peníze a investovat do vzdělání dětí – že tento koncept, který byl nejpopulárnější na přelomu milénia, následující generace opouštějí. To je neudržitelné. A hodně se nám do toho nasouvá i věda – přináší nové poznatky, které to rozbíjejí.

Je to systém, který je hodně silně, vrcholně, výsledkem patriarchálního systému, který tu trval tisíce let, kde veškeré oblasti patřily jednomu procentu bílých mužů, kde je korporátní kultura, která je hierarchická v tom smyslu, že je tam vždycky nějaká hlava, nějaký šéf, a od toho pak následuje B-1 a B-2. Tak tato představa hierarchického uspořádání se v tuto chvíli rozbíjí i novými vědeckými poznatky.

A třeba my v medicíně teď prožíváme silnou, až bych řekla ideologickou revoluci v tom, že se ukázalo, že mysl není v centrální nervové soustavě, to znamená hlava, kde je mozek, který všechno řídí, a zbytek těla, a že to by byla iluze, ve které jsme žili. Že to bylo něco, co se prostě notoricky učilo a opakovalo tři sta let, a my, v současné době, jsme o tom ani nepochybovali, ačkoliv nám neurologie dávala některé podněty, že to takhle asi nebude, když jsme třeba viděli některá degenerativní onemocnění, a viděli jsme k tomu koreláty na CT mozku, nebo při magnetické rezonanci, že tenhle člověk je docela v pohodě, a má při tom velký úbytek hmoty v mozkové části. A u jiného člověka, který je třeba úplně dementní, mozek vypadá téměř normálně. Takže v současné době se vědecky potvrdilo, že mysl, naše identita, přemýšlení, to, čemu říkáme „psychologie paměti“, není výsledkem činnosti neuronů v centrální nervové soustavě. Takže nejdřív se shodilo toto: „Tak dobře, nejsou to neurony.“ – to se potvrdilo.

Pak se nějakou dobu myslelo, že to jsou synapse, styčné body mezi neurony, kde jsou transmitery, takže se řeklo: „Dobře, budou to synapse.“ Pak se ukázalo, že to nejsou ani synapse. A v tuto chvíli víme, že mysl je výsledkem funkce celého systému, všech somatických buněk organismu, a že paměť, a celková psyché toho člověka, je výsledkem tekutinových procesů, které jsou v těle. To znamená intersticiální tekutiny, buď hydracelulární cytoplazma, nebo mimo buňku jako extracelulární tekutina. To znamená, že pohyby tekutin, liquid buněk, vlastně způsobují to, že celé tělo produkuje něco, čemu říkáme „mysl“.

Jako spouštěč se ukázaly některé kazuistiky lidí, kteří na moderních zobrazovacích zařízeních neměli téměř žádnou hmotu mozkovou, a přesto žili normální život. Existuje třeba případ francouzského celníka, otce dvou dětí, ženatého muže, který normálně chodil do práce a fungoval, a který měl dvě procenta zbytku mozkové tkáně. A další případy. Plus výzkum na transplantaci orgánů, kdy se ukázalo, že se po transplantacích mění psyché daného člověka. Byly tam třeba popsány i změny sexuální orientace, kdy žena, která byla lesba, začala být po transplantaci srdce heterosexuální. A řada dalších věcí. Takže se najednou zpochybnil celý patriarchální systém, že v našem těle existuje něco jako šéf, který poroučí ostatním buňkám, ale ukázalo se, že to celé tady není hierarchie, ale je to něco, čemu říkáme synarchie neboli spolupráce.

Martina: Proces spolupráce. Paní doktorko, ale toto je poměrně převratná teorie?

Helena Máslová: Už to není….

Martina: Teorie? Aha.

Helena Máslová: Už je to opravdu. Jak bych to řekla? Stejně, jako mnoho oborů, tak i medicína teď prochází obrovským zvratem: Ukázalo se, že celý koncept, který jsme vymysleli, tedy separování specializací – kardiologie, gastroenterologie, urologie, gynekologie, a tak dále, kdy jsme to takhle rozkouskovali, rozparcelovali, na obory, kdy si každý vzal jenom jeden orgán – že to byl největší omyl medicíny, který jsme mohli vymyslet.

Martina: A řekněte mi: Toto zjištění už, jak říkáte, není teorie. Víte to vy, určitě to vědí mnozí vaši kolegové, kteří se věnují psychosomatické péči, nebo celostní medicíně, a podobně. Ale myslíte, že to celkově zajímá obor medicíny, že toto jsou rozkopané hračky?

Helena Máslová: Toto přesně. Představte si, že jako jste vy na vrcholu své kariéry, je vám pětašedesát, a celý život něčemu věříte, a teď přijde někdo a řekne: „Věřil jsi blbosti. Celé to je blbost.“ Tak to je tak obrovský zásah do integrity dotyčného člověka, že jako první přichází obranná reakce.

Vcházíme do poststrukturální doby fluidnosti, ve které se všichni musíme naučit trochu plavat

Martina: Setkáváte se u svých kolegů především s odmítnutím, nebo s fascinací?

Helena Máslová: Spíš se setkávám s fascinací. Ale je pravda, že jsem obklopena…

Martina: Svou bublinou.

Helena Máslová: Ano. Takže nevím. Musím říct, že můj vnitřní prožitek je vlastně v tom, že se tak snadno dáme ošálit. Jak to, co považujeme za pravdu, za nezvratný fakt…

Martina: Mnohokrát dokázaný, mnoha studiemi doložený …

Helena Máslová: Tak se to najednou vypaří jako vanitas. Myslím, že to ve mně vytvořilo nějaké vnitřní chvění, a zároveň pobídku k obrovské otevřenosti, protože tyto koncepty padají jeden za druhým. To je jisté, že pravdy, které se zdály, že už tady budou navždy, se sesouvají. Vždyť si vezměte covid. Jako bychom se chytali jako topící stébla: Dobře, tak teď to bude takhle. Takže teď se naočkuje populace, a pak se to nějakým způsobem vyřeší. Naše snaha vytvořit nějaký systém a koncept, a věřit, že to takhle je, byl obrovský. Naše mysl je naučena se neustále strukturovat. A teď vcházíme do doby poststrukturální, do doby určité fluidnosti, ve které se všichni musíme naučit trochu plavat.

A potvrdilo mi to toto: Minulý týden jsme se dívala na předávání Oscarů. Bylo tam mnoho filmů, které byly favority na to, že dostanou nejlepší film. Sedm Oscarů posbíral film, který byl v distribuci tady v Čechách a který proběhl úplně bez jakékoliv pozornosti, jako trochu blbý, takový hloupý film. Já sama jsem tento film viděla a říkala jsem si: „To je úplně jako ADHD. Divný film.“ Střídají se tam reality. Je to o ženě, a jmenuje se to „Všechno všude vždycky“.

Martina: Četla jsem, že vyhrál. Neviděla jsem.

Helena Máslová: A je to vlastně film, který jasně ukazuje, jak realita je jedna z mnoha. Je to příběh nějaké majitelky prádelny, která jde platit daně, a ona tam začne prokládat svou realitu ubohé, vysoce frustrované ženy, která je tepána berňákem, jinými realitami. A najednou se tam začne život odvíjet v různých směrech: Nevezme si svého muže, a najednou je z ní slavná herečka. Udělá něco jinak, a stane se něco jiného. A teď najednou jakoby pochopí, že svůj život může prožít prostě v mnoha realitách a že se do těchto realit může přepínat. Ale pro nás lidi je zvyk žít jenom v jedné realitě, a pak jsme ještě do svých životů pustili maximálně druhou realitu, která ale zůstala od nás oddělena, což je televize a sledování nějakých cizích příběhů. Tak tohle je právě tento generační posun. Protože tvůrci tohoto filmu jsou mladí kluci, třicátníci, jeden Číňan a jeden Evropan, nebo Američan, a spolu vytvořili tak prapodivný film, a udělali absolutní sukces. Všichni dostali nejlepší ocenění: Herečka dostala Oscara, hudba, režie dostala Oscara, a tak dál.

Martina: Takový sukces se zopakoval snad po dvaceti letech. Tak dlouho se nic tak nelíbilo, jako tento film.

Helena Máslová: Ano. A já si myslím, že ingredience, která způsobila tento úspěch, je právě nabídnutí destrukturalizace. To, že se teď pohybujeme ve fraktálním světě.

Martina: Jen doufám, že ten scénář za ty kluky nenapsala nějaká umělá inteligence. To by mě vyděsilo. Ale paní doktorko, toto je informace, kterou jsem doposud nedostala. Vy tady o tom mluvíte trošku jako o chlebě, protože jste pravděpodobně na tyto výzkumy narazila, zajímala jste se o ně. Ale jak se o tom můžeme dozvědět? Kde můžeme zajít do knihovny, když na to půjdeme postaru? Nebo na kterém serveru najdeme informaci: Tady je zásadní objev změny pohledu na to, co je to lidská mysl? Z toho pak můžeme dál usuzovat, že možná také bude i jiný pohled na to, co je lidská duše, a tak dále. Řekněte mi. Kde to najdu? Když na to půjdu postaru, takže to potřebuji mít černé na bílém?

Helena Máslová: Teď tady vyšla kniha Thomase Vernyho, což je kanadský psychiatr, lékař, který se věnoval po celý život výzkumu mysli. A on napsal knihu, která byla přeložena do češtiny a jmenuje se „Mysl celého těla“.

Martina: Thomas Verny?

Helena Máslová: Thomas Verny. Je to původem Čechoslovák Tomáš Věrný, a narodil se ještě před druhou světovou válkou v Bratislavě.

Slovensky katolicky akademicky spolek uveřejnil recenzi na moju knižku „Kronika koronopodfucku II“. Vzhledem k povaze mojich textu, sem s obočim zvednutym čital uhel pohledu těchto akademickych katoliku. Tady je:

V predvianočnom čase zavretých krčiem 2021 prišlo pokračovanie, knihy Kronika koronopodfucku 2, vydaná v Сamиздат-e. Úvodu dominuje text Miroslava Macka z 10/2020 „Přírodní pohled na koronavirové šílenství“. Keby sa „nepodniklo nic“, bolo by lepšie…
Větvička v kapitole „Koronový podfuck?“ spája verejne známe prepojenia Wuhan, Fauci, OSF, Black Rock, Gates, WHO atď. Postupne od októbra 2020 do júla 2021 (s doplnkami do októbra 2021) zaznamenáva udalosti doma a vo svete.

Predpovede z „jedničky“ sa plnia rýchlejšie, ako sme si v 2020 dokázali predstaviť. Autor uteká z ČR na pomerne dlhé pobyty do Dominikánskej republiky, Británie, Bieloruska, Podkarpatskej Rusi, Ukrajiny, Albánska. Odvšadiaľ píše svoje pozorovania, ako sa s vírusom -doslova- bojuje.

Absurdity sa krajina od krajiny líšia, ako keby sa štáty predháňali. Nediagnostický PCR test (a ešte pofidérnejší AG) sa stal uholným kameňom života a smrti. Na neho sa nabaľuje ex-hoax kovidpas („výjazdová doložka“), ex-hoax povinná tzv. vakcinácia (1, 2, 3, 4…) a „opatrenia“.

Sloboda napriek sloganom dostáva na frak. (Inak posadnutosť „dátami“ dokonale demaskoval matematik z okolia vlády SR, keď stojac pri prezidentke na jar 2021 vyhlásil, že sme v dátovom pekle a nevieme nič. Je lepší dôkaz o tom, že epidemiológia je na tom horšie, ako astrológia, ktorá aspoň používa presné dáta pohybu planét? Napriek tomu máme veriť „vede“. (prečítať si presnú Holtonovu knihu Veda a antiveda by malo byť podmienkou pri odovzdávaní VŠ titulu nielen u Krčméryho. pozn. P.).

Osviežujúce cestopisy Větvička prekladá správami z tlače a postrehmi zaujímavých ľudí. Toto je „biologicko-ekonomická válka, jejímž cílem je nastolení multikulturního socializmu“, píše. A popri neveselých prognózach sľubuje „trojku“ v zmysle qui bono? Máme sa na čo tešiť? Novopohanská vízia Schwabovho Veľkého resetu (či Y.N.Harariho) je mimoriadne odporná, no, zdá sa, príliš mocná. Mätež vražedne ide…

Zveřejněne se suhlasem autora recenze, oryginalni umistěni textu je tady.

Martina: Pane Syrovátko, pojďme na nejčastější otázky k tématům, o kterých jsme hovořili minule. Aby bylo jasno, když jsme si povídali posledně, vyrozuměla jsem, že vy, soukromý zemědělec, nejenom nepovažujete státní, ani evropské dotace za spásu našeho zemědělství, ale ani za nic dobrého. Je to tak?

Jiří Syrovátka: Ano, přesně. Nic se od posledně nezměnilo. Je to pořád stejné.

Martina: Pořád jste bez dotací a pořád je nechcete?

Jiří Syrovátka: Ano.

Martina: Teď jsou dotace velké téma, takže, řekněte mi, proč je zrovna vy nepovažujete za spásu? My jsme to posledně mnohokrát rozebrali, ale jak říkám, množství drobných otázek, které přicházely od lidí, mě přivedlo na otázku, jaké všechny konkrétní důvody k tomu máte?

Jiří Syrovátka: Asi bych začal úplně z druhé strany, protože jsem měl spoustu emailů a SMSek ohledně dotací, a že jsou dotace potřeba, protože snižují cenu potravin. Ale to samozřejmě není vůbec pravda, protože dotace nemají s cenou potravin vůbec nic společného. Problém s dotacemi je následující: Dostanete nějakou částku, kterou musíte využít, protože tak to prostě být musí, ono vám ani nic jiného nezbývá, protože jste chudý, a protože berete dotace, ale musíte je využít na věci, které jsou spojené s hospodařením. Ale kdyby nebyly dotace, tak byste je prostě nedělal. Takže musíte dodržovat agrotermíny, které jsou naprosto nesmyslné, nemůžete se orientovat podle počasí, takže musíte sekat a mulčovat, kdy vám řeknou, a ne, kdy je to potřeba. Takže to jsou takovéto zvláštní věci.

Pak musíte dodržovat i neuvěřitelné trapnosti, takže třeba musíte rozvěšovat polepové pásy do třešňových sadů a do jablek kvůli vrtuli třešňový a různým škůdcům, i když víte, že tam nejsou, takže na každým třetím stromě musí být vylepen tento pás. Kromě toho, každý správný ovocnář přesně své sady zná, ví, kde jsou, a kde je velký výskyt, a ví, že když je třeba suchá, nebo moc mrazivá zima, tak škůdci prostě v sadech nebudou, protože vymrzli. Tak se třeba dva dny v týdnu dělají úplně zbytečné práce, které jsou spojené jenom s tím, že se čerpají dotace, takže se nemůžete věnovat podnikání, ale musíte plnit podmínky dotací. A to je jenom takováto drobnost na začátek.

Martina: Vy jste tady zmínil, že je pověra, že by se snad dotace nějakým pozitivním způsobem podepisovaly na ceně potravin. Ale, pokud se nepletu, tak na tom přece byla založena dotační politika do zemědělství v Evropské unii. Od samého počátku nám tvrdili, že dotace jsou dobré právě proto, že s nimi budou mít malí podnikatelé snazší rozjezd, a ceny potravin budou nižší. A vy teď říkáte, že to pravda není?

Jiří Syrovátka: Já nemůžu hodnotit, jak to bylo myšleno na začátku, to bych si nedovolil. Dovolil bych si říct akorát to, proč to nefunguje u nás: Protože dotace jsou nastavené ve spojitosti s kvótami, a kvóty jsou natolik omezující, že když si vezmete dotace, tak holt prostě nemůžete využít veškerou svoji aktivitu. Řeknu příklad: Když jsme pobírali dotace, protože se v naší době a v našem režimu hospodaření prostě muselo, bez dotací jsme nemohli mít certifikaci, tak jsme byli nuceni splnit podmínky, které byly velmi přísné, takže jsme třeba nemohli sklidit ovoce, který jsme chtěli, ale museli jsme sklidit a prodat jenom to, co jsme mohli. A to je ten zásadní problém. Proto dotace nesnižují cenu výrobků jako takovou, ale vlastně udržují podnikání na určité úrovni, na určité maximální úrovni, aby člověk ekonomicky neumřel, ale aby si také opravdu moc nevyskakoval, protože nemůže využít kapacitu svého statku naplno tak, jak by mohl.

Žádosti o dotace jsou záměrně složité, takže normální lidé nemají kapacitu na jejich vyplnění, a nakonec peníze dostanou ti, kteří to mají jako živnost

Martina: Jiří Syrovátko, vy jste říkal, že můžete vysvětlit, proč dotace nefungují u nás, proč tento dotační systém nesplňuje to, co bychom od něj byli bývali asi očekávali. Tedy alespoň my, jako spotřebitelé. A jinde, napříč Evropskou unií, to funguje? Máte o tom nějaké povědomí?

Jiří Syrovátka: Sedlák všude bratra má, takže se známe. Většinou se potkáváme s lidmi stejné krevní skupiny, to znamená, že se potkávám se sedláky, nebo se statkáři, s vinaři, s ovocnáři, kteří mají na zemědělství stejný pohled, takže já asi nereprezentuji úplně celou šíři spektra. Ale přesto si myslím, že pokud stát dává dotace, tak omezuje výrobu. A v Čechách se omezuje výroba daleko více než v západní části, nebo ve starých krajinách. A další věc, která je nesmírně důležitá, a teď se dostáváme i k ceně potravin, která je teď, že statkáři, sedláci a ovocnáři nemají vlastní zpracování, protože si ho prostě nemůžou dovolit. I přes dotace, které jsou, tak prostě nemůžou.

Ale to bylo už před vstupem do Evropské unie, kdy se spoustu lidí dostalo ke statkům, k polnostem, k sadům, které byly úplně zlikvidované, zničené po hospodaření státu, a museli napřed obnovit celé hospodaření, a potom už neměli na to, aby si koupili další věci na zpracování ovoce, nebo na zpracování obecně, protože stát normami a regulacemi, hygienickými a potravinářskými normami, vás prostě donutil mít to tak drahé, že jste si to nemohli dovolit.

Martina: Já jsem se teď dívala na poslední výsledky NKÚ, a z těch jsem se dozvěděla, že ačkoliv podpora měla podle strategie ministerstva zemědělství i Programu rozvoje venkova na období 2014 až 2020 směřovat přednostně pro malé a střední podniky, tak v letech 2018 a 2021 pro ně žádný národní dotační program nevznikl. Ale naopak pro velké podniky vypsal podporu 1,7 miliardy. A tady se už úplně ztrácím, protože jsem si myslela, že dotace jsou alespoň částečně určeny skutečně pro lokální, malé výrobce, pro malé hospodařící farmáře, statkáře?

Jiří Syrovátka: Obávám se a přiznám, a teď budu mluvit za ty, co znám, že máme obrovskou administrativní nedostatečnost. Prostě spoustu lidí není ani schopna si o dotace zažádat, natož přijít na to, že nějaký jsou. Nebavíme se o zemědělských dotacích jako SAPSy, a těch, co chodí pravidelně, co se týká třeba klasických dotací, ale o těch navíc, na technologie, a takový věci. Oni nejsou, nejsme schopni to zadministrovat, protože to je tak strašně složité napsat žádost o dotaci, potom ji správně vykázat, a správně provozovat – to je pro malé firmy neřešitelný problém, protože na to nemají jednoho člověka, který se stará jenom o to. Ale myslím, že to je takhle schválně. Že to není otázka toho, že by byla náhoda, že potřebuji k akceptování žádosti a vydání dotace tolik informací, a tolik věcí.

Martina: Myslíte si tedy, když budu konkrétní, že je to účel?

Jiří Syrovátka: Ano, samozřejmě.

Martina: Otrávit určité zemědělce, zaměstnat je?

Jiří Syrovátka: Aby neotravovali.

Martina: Aby nežádali.

Jiří Syrovátka: Ano. Myslím, že to tak opravdu je, protože peněz je nějaké penzum, nějaký balík, a čím méně lidí se přihlásí, tak tím víc zbyde na ty, kteří si uměj zažádat, kteří to vlastně mají jako součást podnikání.

Martina: Když tady naproti mně seděla zakladatelka Levandulového údolí…

Jiří Syrovátka: My se velmi dobře známe.

Martina: Opravdu? Paní Helena Neumanová, tak říkala, že zatímco v západní Evropě, v zemích jako Francie, dostávají velké dotace za to, že vyrábí tak zvaně, nebo skutečně zdravé potraviny, ekologické potraviny, biopotraviny, nebo rostliny, byliny, a podobně, tak východní Evropa ne.

Jiří Syrovátka: My to máme postavené trochu jinak. Mimochodem, teď jsme dodělávali hydrolátový olej právě z Levandulového údolí. Včera jsme to dodělali.

Lidé sami dávno před dnešní krizí svými penězi rozhodli, že se nakupuje ve velkých centrech na okrajích měst, a nikoli od regionálních prodejců

Martina: Tak to je opravdu hezká náhoda.

Jiří Syrovátka: Ale myslím, že to opravdu není otázka, teď odhlédnu od těch dotací, jestli v západní části Evropy mají více, nebo méně. Myslím, že to je věc kontinuity, protože tam od roku pětačtyřicet byla normální, běžná, svobodná komunita, svobodný stát, v uvozovkách „svobodný“. Teď samozřejmě je to trošku něco jiného, ale zase furt je to lepší než komunismus, co byl tady. Přerušení tradic a přerušení hospodaření je tady prostě vidět.

Martina: Teď jsem se v tom trochu ztratila: Vy jste řekl, že dotace jsou zlo, já bych to takto zkrátila, zjednodušila, a na druhou stranu se teď bavíme o tom, že v některých zemích západní Evropy fungují.

Jiří Syrovátka: Ne. Já si nemyslím, že fungují. Třeba ve Francii je obrovské procento zemědělských firem jako takových, nebo statků, pronajatých, to znamená, hospodaří na tom nájemce, a ten si vydělává na svoje živobytí opravdu zemědělskou činností. A dotace se používají na pachtu, nebo pronájmu statku. Takže stát posílá sedlákovi peníze, a ten je rovnou pošle na účet tomu, kdo mu to pronajmul. A takhle to funguje. Nevím, jak je to v jiných zemích, a jak je to časté, ale ve Francii je to velmi časté. V Německu částečně, dole na jihu, v Itálii, to je velmi podobné, takže majitelů půdy, kteří sami hospodaří, zase není tolik. Takže dotace jsou vlastně kompenzace toho nájmu. Takhle.

Martina: Je to trochu tak, že zemědělství v zemích Evropské unie, které jste teď namátkou zmínil, se poměrně přirozeně opírá o lokální rodinné farmy, zatímco my ani ve třetím desetiletí, nebo po dvou desetiletích – dvě desetiletí jsme členy Evropské unie – jsme se nedokázali dostat do stejného módu, to znamená, že bychom podporovali lokální rodinné farmy?

Jiří Syrovátka: Teď jsme u toho, co je moje Achillova pata, a to je kultura jídla. Základem civilizace je v podstatě to, že lidé nakupují místně, že je to baví a že když si koupí jablko, tak pro něj nejdou do řetězce, ale k místnímu ovocnáři. A teď to neříkám z toho důvodu, že máme ovoce. My ovoce moc neprodáváme – většinu ho zpracováváme. Ale v Rakousku, v Itálii, ve Francii je logické a jasné, že člověk, který bydlí v nějaké vesnici, jde za tím místním uzenářem, protože zaprvé, se znají od dětství, a za další koupí dobré maso, protože to má od místního farmáře. Když má někdo hotel, tak nikdy nemá služby, který si platí o 100 km dál, třeba prádelnu, ale vždycky to dá místní nějaké prádelně, která je třeba menší, nebo dražší, ale přesto je to otázka přístupu žití v daném regionu, soužití místní komunity. A to tady není.

Lidé hlasují svými penězi, a je to naprosto logické, já to podporuji, a pro ně je asi příjemnější jít do velkého obchodu, nakoupit si všecko najednou, protože nemají čas obíhat pět obchodů v celé vesnici, koupí si to všecko najednou a jednou za týden, a jedou domů, a stráví nad tím dvě hodiny, takže je to vlastně šetření času. Takže toto je lákadlo. Ale tím, jak takhle hlasovali svými penězi daleko dříve, než vznikla nějaká krize, inflace a zdražování, jak chodili na jedno místo, pod jednu velkou střechu, tak vlastně připravili o živobytí místního uzenáře, místního pekaře, mlíkaře, místní švadlenu, protože k nim nikdo nechodil, a tak zavřeli, a šli pracovat jinam. A teď si lidé stěžují, že nemají kam chodit nakupovat, že řetězce mají drahé potraviny a že nestojí za nic, protože šidí a podvádějí, přebalují zboží, a tak. I když to není úplně pravda. A mají pocit, že by měl stát zasáhnout, a zase obnovit malý obchody a konkurenci. Ale to prostě nejde. Oni si to odhlasovali dvacet let předtím, než tato krize nastala.

Martina: Svými nákupními košíky.

Jiří Syrovátka: Ano, přesně tak. Jak říkám, není na tom nic špatného, je to jejich rozhodnutí. Ale nemůžou potom házet vinu na stát, že blbě reguloval, že se blbě staral, že je málo dotací, nebo naopak moc. Takže to je zase chyba trošičku někde jinde.

Martina: Toto chování bych chápala po revoluci, a sama u sebe si ho ještě dobře pamatuji, protože jsme byli oslněni tím, co k nám začalo plynout za zboží ze západní Evropy, a vůbec z celého světa. Všechno to bylo barevnější a lépe zabalené, a my jsme se v té době rozhodně nedívali na složení, a nezkoumali, že naše obyčejné, nudné jogurty ve skleněném obalu, byly vlastně ohromné, proti tomu, které jsme kupovali – jiné barevné, s chutí tuti fruti. Ale sledujete teď tendenci k tomu, aby se lokální filozofie vrátila?

Jiří Syrovátka: My jsme vždycky stáli na stejný straně silnice, pořád máme stejný přístup. To znamená, my…

Martina: Kdo my?

Jiří Syrovátka: Chrámce, rodinná firma.

Martina: Vy konkrétně, podnikatelé? Ano?

Jiří Syrovátka: My vždycky jsme měli styk se zákazníky velmi přímý: Nikdy jsme moc neprodávali do velkoobchodu, vždycky jsme chtěli vědět, komu prodáváme, a bylo jedno, jestli je ten člověk z Prahy, Brna, Ostravy, Bratislavy, z Vídně. Ale museli jsme znát hotely, restaurace, bary – známe se s majiteli, a i s některými velkými klienty, kteří si od nás kupují třeba dvakrát třikrát za rok deset moštů. Ty známe osobně. Takže lokální, nebo regionální produkci máme v trošičku větším regionu. Přesto jsou tito lidé velmi loajální. A tak by to mělo být i v tom menším, v regionech. Kéž by to šlo takhle udělat, ale je s tím strašná práce.

Proč všechno zdražuje? Protože jsou čím dál dražší vstupy. Elektřina, benzín, lahve, papír na etikety. A to musí někdo zaplatit. A kdo? Klient.

Martina: Vzpomínám si, že když jsem byla před třemi lety v Korutanech, tak tam je v některých restauracích takový program, že na jídelním lístku je každé jídlo rozepsáno, aby zákazník věděl, kolik jednotlivá složka jídla cestovala kilometrů až na talíř. Vrcholem je samozřejmě nula, zero. Myslíte, že se k tomuto trendu vydáme? Nebo tady vždycky trochu bude hrát roli jistá normální česká závist, která neumožní dát vydělat sousedovi?

Jiří Syrovátka: Doufám, že další generace bude jiná, než jsme nyní my zvyklí, kdy k Helence odvedle, protože ji znám od dětství, a vždy to byla mrcha, teď nepůjdu koupit konzervu, a raději pojedu dvacet kilometrů do supermarketu. Tak já doufám, že tohle zmizí, až vymřeme. Asi takhle. Protože děcka mají zkušenosti, a líbí se jim zase trošku něco jiného než chodit do velkých obchodů. Doufám. Doufám.

Martina: Přesto jste mě trošku vylekal, že přesně tyto věty říkali po revoluci ti, kteří tvrdili, že i naše generace bude muset vymřít, aby lidé…

Jiří Syrovátka: Svět byl normální.

Martina: Ano. Aby lidé skutečně pochopili, co je to svoboda, a že to pochopí jenom ti, kteří se už narodili do svobodné společnosti. A dostali jsme se do situace, že pro ty, kteří se narodili do svobodné společnosti, svoboda nepředstavuje skoro žádnou hodnotu.

Jiří Syrovátka: Je to strašně zvláštní, a já s vámi naprosto souhlasím. Ale furt doufám, že se to změní. Pořád doufám, že zkušenosti ze zahraničí, a průnik všech možných generací – kdy se de facto potkávají lidé z jednotlivých zemí, a různě – zapustí nějaká semínka chuti žít ve svobodě. I když chápu, že mladá děcka nevnímají, a klidně nosí roušky, i když jedou sami v autě, protože jim to někdo řekl – a vůbec to nevnímají špatně. Takže to myslím takhle. Třeba se pletu, ale já doufám, že ne.

Martina: Další věc je, že současná mladá generace je nadšená pro ekologické hospodaření, nadšená pro bezobalové nákupy, a podobně, ale když do takového obchodu jdete, tak moji rodiče říkají: „S naším důchodem deset dní, a zbytek měsíce jsme o hladu.“ Takže, řekněte mi, proč jsou u nás ceny potravin stále vyšší?

Jiří Syrovátka: Protože vypadl článek, vypadlo to, co bylo vždycky běžné, tedy že sedlák má nějaké zpracování, a prodává se regionálně. Vždycky to takhle bylo, většinou to takhle bylo. I když samozřejmě je nutný mít velké firmy, které budou živit lidi, budou zavážet řetězce a budou mít pořád statisíce stejných sušenek, protože holt ten malý sedlák to nikdy nemůže vyrobit v takovém množství. Na druhou stranu je dobrý to kombinovat: Gro by mělo být v malých obchodech. Nákupní chování by se mělo změnit, ale zase to záleží na lidech, jak si to budou přát.

Martina: Lidi, kteří nám psali maily a otázky na vás, samozřejmě zajímá, jaké máte potíže vy, jak se pro malé a střední farmáře, sedláky, statkáře komplikuje život, hospodaření a práce. Ale ve výsledku je zajímá především to, proč je to každý týden, když přijdou do obchodu, do obchoďáku, nebo k malým prodejcům, do vietnamských večerek, o něco málo dražší. Víte, čím to je?

Jiří Syrovátka: Protože vstupy jsou čím dál tím víc dražší. My platíme trojnásobek za lahve na alkohol, čtyřnásobek za lahve na mošty, a to se prostě někde musí objevit, musí to někdo zaplatit. A kdo to nakonec zaplatí? Vždycky to zaplatí klient. Je to podnikání jako každý jiný, nějaký příměřený zisk tam být musí, abychom mohli zaplatit zaměstnance, elektriku, která je taky z různých důvodů nesmírně drahá oproti ostatním zemím. I náklady na hloupé etiketovací papírky, protože tehdy nebyl papír, byly desetinásobné. A nikdo se nebavil o tom, že to je moc, protože to člověk potřeboval.

Volný trh je velmi hendikepován, je na vozejku

Martina: Když tak večer podepisujete poslední fakturu za lahve, která je cenově úplně někde jinde než předchozí, na koho nadáváte?

Jiří Syrovátka: Zdá se, že podle toho všeho bych měl říct: Ten Putin, ten nám dal. Ale ono to tak není. Bylo to samozřejmě dříve, a je to naprosto zvrhlá doba právě v tomto, že si lidé myslí, že za to může volný trh, nebo kapitalismus, že je každý chce odrbat. Ale tak to není. Je to prostě plánováním, a správou států, jednotlivých zemí. To není otázka volného trhu. Volný trh je v podstatě velmi hendikepován, jak bych to řekl, je hodně na vozejku.

Martina: Zdražuje se, zdražuje se asi v celé západní Evropě, řekněme, ale někde víc než jinde. A naše výpravy do Polska na nákupy začínají být legendární…

Jiří Syrovátka: Teď jsme tam měli i prezidenta…

Martina: Dokonce přestávají těšit i ty polské obchodníky. A jak jsou na tom jinde, když říkáte, že sedlák, hospodář, všude bratra má? Řekněte mi, jak si vedou jinde, a proč my jsme na tom tak, jak na tom jsme?

Jiří Syrovátka: Protože ceny vstupů jsou nesmírně vysoký. Třeba my máme sklárnu nahoře v Alsasku, nebo máme, my jsme jejich klienti, aby to neznělo tak nabubřele – tedy nemáme žádnou sklárnu –, ale kupujeme od nich pěkný lahve, oni nám je dělají, a je to všecko výborný. Ale jenom cesta po německé dálnici stojí o 300 euro víc, protože se platí víc uhlíkových daní za kamion. A to se někde musí objevit. To jsou drobnosti, které zvyšují cenu jednotlivých lahví.

Martina: A teď budu trošku drsná, ale já jsem si tady napsala jednu esemesku, kterou jsme si vyměnili, kde jste napsal, že situace je taková, mimo jiné, i kvůli jednání řetězců, což bych ráda probrala. Potom píšete „zcela protikladné výklady politiků“. Řekněte mi, teď bych se zastavila u politiků, v čem jsou protikladné? Kdo proti komu? A kdo proti všem?

Jiří Syrovátka: Já bych neřekl – možná jsem to špatně formuloval. Nemyslím „protikladné“, ale řeknu „nepředvídatelné“. A každý, kdo vystoupí na tiskové konferenci a má nějaký nápad, tak ho řekne.

Martina: Mně se chce něco říct.

Jiří Syrovátka: Ano, něco v tom smyslu. A řekne: „Ve středu vás vezmeme baseballkou do obličeje“, a teď čeká na reakci ostatních. Novináři to samozřejmě napíší, že ve středu se všichni budou mlátit do obličeje baseballkou, a on v úterý vystoupí a říká: „Ne, v žádném případě, ne. Ve středu se nikdo mlátit baseballkou do obličeje nebude. Ale řachneme vás do kolene.“ A lidi jsou nadšení, protože to nebude do obličeje, ale bude to kolene. Ale nakonec to stejně dopadne tak, že tou baseballkou dostanou. A to je celý vtip tohohle naprosto pološíleného jednání vlády jako takové.

Martina: Oni vysílají balónky, a zjišťují…

Jiří Syrovátka: Co si můžou dovolit.

Martina: A z vašeho hlediska, co až si mohou dovolit?

Jiří Syrovátka: Nevím. Já jsem feudalista, nejsem demokrat, takže jsem akorát nucen tuhle legraci platit daněmi, pozemkovými daněmi, a vším. Ale velký nadšení to ve mně neprobouzí, protože se nemůžu k tomu vyjadřovat jinak než s velkým despektem.

Martina: Jak třeba vnímáte balónek, když vystoupí ministr Stanjura a řekne, že omezení dotací je možnou reakcí na zdražování potravin, pokud se potvrdí vysoké zisky jejich producentů. Tak co, jak jste se napakoval?

Jiří Syrovátka: Teď přemýšlím, kterým autem odsaď odjedu. Zkusím autobusem. Teda, radši ne, to je úplný nesmysl. V každým případě státu došly peníze, a oni musejí něco říct. A už teď ty změny dotací – ne že bych se přikloňoval k dotacím –, ale vím, že tyto změny budou velmi nepříjemný pro příští rok pro lidi, který budou brát dotace. Takže ještě víc utáhnou šrouby, a pro ně to bude ještě víc devastující.

Martina: To znamená, že tato změna dotační politiky, kterou vláda plánuje, ve výsledku opět skončí v peněženkách lidí, kteří nakupují. Protože…

Jiří Syrovátka: Samozřejmě.

Martina: Dává to logiku.

Jiří Syrovátka: Stát nemá vlastní peníze. Nikdo, kdo nepodniká, kdo nedělá v soukromý sféře, neplatí vlastně daně, což je moje teze, a všichni mi nadávají, že to není pravda, ale je, protože jestliže je někdo placen ze sociální, nebo zdravotní daně, tak furt je, v uvozovkách, státní zaměstnanec, a přehazují se peníze, bankovky z jedné kapsy do druhé. Takže těch lidí, kteří vlastně platí daně, těch je už hrozně málo, a naprosto logicky to už sami neutáhnou. Bohužel.

Martina: Bude to pro některé soukromníky likvidační?

Jiří Syrovátka: Určitě. Určitě to nebude jednoduchý, protože, abych popsal, jakým způsobem se budou měnit, co jsem slyšel, tak dotace budou vypláceny jenom těm, který… Dám příklad: Máte dotace 300 000 korun, a nesmíte mít větší obrat než 900 000. Takže vy se nemůžete snažit prodávat, nemůžete podnikat, v podstatě víc, než abyste k těm 300 000 přidala dalších 600.

Martina: To znamená, když mi několik let po sobě zmrznou meruňky, a pak konečně bude jednou dobrý rok, a já beru dotace 300 000 korun, tak je nechám na kompost?

Jiří Syrovátka: Nesmíte mít větší obrat než těch 600 000 navíc, protože třetina je dotační, a dvě třetiny si můžete vydělat.

Martina: A nejde to úplně proti hospodářskému, či ekonomickému smyslu?

Jiří Syrovátka: Všecko jde proti ekonomickému smyslu, protože oni nás chtějí udržet chudý. Protože kdo jiný, než sedlák, může být svobodný, protože si dělá vlastní jídlo, má vlastní pozemky, kde je většinou statek uprostřed. To znamená, že když se zavře brána, a přijde k němu nějaký státní úředník, tak kdyby byl svět normální, tak ho tam klidně nepustí, protože je prostě doma.