Hrstka samozvancu se sešla v době, kdy normalni člověk musi pracovat, před Krajskym uřadem v Ostravě, kde rozvinuli svoje štvave plagaty proti našim spojencum a pokušali se ziskat zmatene kolemjduci pro podpis svojich pamfletu.

Každy přitem vi, a řikaly to i všecky tři naše nejvyšši gendropředstavitelky Pekarova, Adamova a Černochova, že na Mošnově bude vojenske logistycke centrum naši armady, kde si budu vojaci skladovat spacaky, ponožky a dalši vystroj. Nikdo z Ostravanu nema z takeho logistyckeho centra strach, pravě naopak, těšime se, že na nas Pekarova s Adamovu mysli. Ony by si klidně mohly nechat take centrum postavit u svojeho baraku, ale to ony ne. Z lasky k ostravskemu lidu nam poskytuju přiležitost, jaku svět neviděl.

Naše země, v tisici svojich podob tak libezna a každemu z nas draha, nam byla dana jako kolebka i jako domov. Všechny nejlepši sily, utajene v lidu a jeho schopnosťach směřuju k jedinemu cilu – zrobit tuto zemi šťastnym domovem. Plamenny vytrysk Velke listopadove revoluce pod vedenim Vaclava Havla ukazal možnost naplněni tohoto cila. Každy přece vi, že letadla F35 nemožu v Česku startovat nikde jinde, než pravě v Mošnově, bo nikde jinde neni taka dluha ranvej, vole.

Proto hluboce pohrdame těmi, keři v nezkrotne pyše, ješitne nadřazenosti, sobeckem zajmu nebo za mrzky peniz valečnych štvaču robi pokusy o vneseni rozkolu našeho lidu, sjednoceneho usilim Česke televize a snaži se vrazit klin mezi nas a naše spojence. I u nas v Ostravě se hrstka těchto samozvancu našla.

Nezajem pracujiciho lidu dal ovšem jasně najevo, jake je myšleni našich pracujicich. Ostravsky lid nejen že si přeje vystavbu logistyckeho vojenskeho centra v Mošnově, ostravsky lid by si dokonce klidně přal aji celu amerycku zakladnu, bo PePa 107 prohlasil, že si to tež dokaže přestavit mět zakladnu daleko od Prahy a ostravsky lid stoji za svojim prezidentem až do roztrhani těla. Raději, ať ruske rakety dopadnu na nas v Mošnově, než aby zničily areal RVHP v Ruzyni nebo nedej bože zpusobily jakesik škody v naši stověžate matičce, nebo ohrozily naše velikanky – Pekarovu, Černochovu aji Adamovu.

Čest jejich pamatce

Ať žije Babrak Karma (bouřlivy potlesk)

Ať žije nerozborne přatelstvi s mirovymy sbory amerycke armady (bouřlivy potlesk)

Ať žije Česka televiza, ale ne moc dluho (anebo ať si tu propagandu vysila za svoje prachy) (bouřlivy potlesk)

U Mošnova bojujeme za Prahu multykulturni, chceme byt hrdym legitymnim cilem pro ruske rakety, raději obětujeme Mošnov, než Černochovu s Pekarovu a Adamovu (bouřlivy, neutuchajici potlesk)

Jan Krýzl, hlasatel pravdy a lásky

Dobrý den, vážení posluchači Rádia Universum, dnešní, aktivistické téma, by se mohlo některým z konzervativně prudérních posluchačů zdát poněkud odvážné až nemístné, ale protože jej na svém twitterovém profilu otevřela světově uznávaná švédská celebrita mezi aktivisty, Gréta Thunbergová, je třeba se k této otázce seriózně postavit a v signálech Michala Gulyáše ji náležitě okomentovat.

Tak tedy; Gréta na svém twiterovém účtu napsala, že zhoršující se životní prostředí má vliv na zmenšování mužských penisů. To, jak sami uznáte, je alarmující postřeh, a Rádio Universum nepodceňuje vážnost problému. Proto jsem vedení média nabídl, že na své osobě budu aplikovat přezkoumání tak, abychom mohli seriózně odpovědět číselnými fakty. O pomoc jsem požádal svou životní partnerku, ale hned na začátku výzkumu se vyskytla jedna těžkost. Moje paní se omluvila z účasti s tím, že vzhledem k tomu, že se mnou žije každý den, a již poměrně dlouho, nemůže zaručit relevantní data. Požádal jsem tedy manželku o povolení pravidelného přezkumu od sousedek z okolních domů, což se nesetkalo z její strany s pochopením, ale naopak s nepochopitelným opovržením, vzhledem k tomu, že jde o vědeckou otázku.

Situace tedy vzala krátký konec. Výzkum skončil dříve, než začal. Ještě před tím, než jsem oznámil vedení Rádia Universum svou rezignaci na tento úkol, pokusil jsem se použít metr. Ovšem, podle příkladu naší vlády, máme doma dvojí, až trojí metr, takže výsledky by nebylo možné považovat za průkazné.

Ve chvíli hořkého zklamání jsem tedy navštívil restaurační zařízení v naší vesnici a u stolu se svěřil kolegům pivařům o svých těžkostech. Jistý, nejmenovaný mistr zednický, častý návštěvník hospody, mě přivedl náhodně na teorii relativity, když řekl, „že u malýho chlapa je i malý penis velkou ozdobou,“ a mně se hned rozsvítilo, jako Albertu Einsteinovi, pro jeho definici vzorce E = mc².

Vysvětlení je tedy jednoduché a vědecky podložené teorií relativity. Jestliže slavná aktivistka ohmatávala, nebo i jinak používala mužské penisy od raného dětství (např. od 2, 3, 5 let), pak jí logicky, vzhledem k vyspívání a růstu těla, může připadat, že se penisy zmenšují. Jedná se tedy o klamný pocit, který nemá se skutečností nic společného. Stejným pocitem prý, podle neověřených zdrojů, trpěla po konci kariéry i dramatická umělkyně Cicciolina, jejíž umění si jistě pamatuje většina dnešních šedesátníků ze zakázaných videokazet z minulého režimu. Ta údajně tvrdila, že pět penisů najednou je pro ni méně než před dvaceti lety.

Loučím se tedy s vámi, drazí posluchači Rádia Universum s doporučením, abyste při jakékoliv narážce na velikost penisu oponovali vzorečkem E = mc², což je, myslím, dostatečně pochopitelné vysvětlení, které nám poskytl už velký génius vědy Albert Einstein.

Pěkný den, večer, noc, či jitro vám přeje Michal Gulyáš.

Skoro pětatřicet roku od plyšaku to trvalo! Furt sem se na ulici citil taky nejisty, zranitelny, ten pocit nebezpeči byl prostě všude. Až fčil se to měni. Černochova podepsala s černochem smluvu o dočasnem pobytu vojsk.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Podivejte se, jak se ta černoška teteli blahem a štěstim. Naraz vim, že konečně su zpatky ve světě, kdy zme měli podepsany Moskevsky protokol o dočasnem pobytu a ja se citim zas konečně v bezpeči. Poďme si rozebrat smluvu, kera za par dnu přide synkum a děvucham do parlamenta a z mnoha parlamentnich ovci zrobi kolaboranty, z několika malo pak možna krygly:

– dočasny pobyt vojsk u nas neznamena stavjani ameryckych zakladen. Nemusite se ničeho bat. Ve smluvě je vyjmenovanych 11 mist, kere předame zpřatelene armadě sami, zdarma a ochotně. Stači, aby si sami řekli o kliče

– smluva je nazvana „obranna“. Sice temu nerozumim, když na nas nikdo neutoči, ale Fijala aji PePa 107 tvrdi, že zme ve valce, tuž asi na nas kdosik utoči

– smluva naprosto spravně vymezuje veškery ramec pobytu cizich vojsk na uzemi Čech, Moravy a Silesie, včetně školni dochazky ameryckych děcek, zřizovani ameryckych poštovnich uřadu, zřizovani vlastnich ameryckych bankovnich poboček a vlastnich ameryckych prodejen. Z teho vyplyva, že se nejedna o kratkem pobytu do 60 dnu, ale ide o to, že se naši spojenci budu starat o našu bezpečnost furt, a tak je to spravně, tak to ma byt

– podle smluvy bude zločiny ameryckeho vojaka na českem obyvatelstvu vždy sudit amerycka strana. To považuju za spravne, bo naši soudci su podjati – od teho stareho uslintaneho na ustavnim, až po posledni sudkyňu, kera odsudila chlopa za egyptsky zločin, kery se nestal

– zme sučast agresyvni aliance NATO, kusek od nas probiha valka a tak se nemožeme divit, že když si ze třema tankama a deseti letadlama neumime pomoct, tak přide bratr, kery za nas neohroženě a nezištně nastavi hrudnik

– jedenact zakladen, kere tym ameryckym synkum poskytujeme, neni mnoho. Naštěsti se v čl. 3 piše, že pokud bude amerycka strana potřebovat, može požadat česku stranu o asistenci, pokud by potřebovala dalši objekt a česka strana by ji měla vyhovět. Tak je to spravne.

– v člankach 12, 13 a 15 se piše, že amerycky perzonal je plně vyjmuty z juryzdykce českeho statu. To znamena, že když zpusobi jakusik škodu, někoho zabiju, zmrzači, nebo nedejbože naslini, pak se poškozeni nesmi soudně domahat nahrady škody. Nahrada bude poskytnuta amerycku stranu naprosto automatycky, podle posuzeni nejbližšiho obergruppen… kura, zas sem se splet, prostě podle posuzeni ameryckeho spojenca

– je pravda, že v parlamentu a senatu vystupil držitel ameryckeho vyznamenani, šef amerycke, tedy česke tajne služby Koudelka (prostě dobrej oddil, vole) a otevřeně řekl poslancum a senatorum, že kdo vystupi proti teto smluvě o dočasnem pobytu vojsk, tak je pata kolona Ruska a sicherhajnstdinst nebo biska, fčil nevim jak se ti synci fčil jmenuju, si na takeho zradca posviti. Podle mě to neni žadne vyhrožovani. Prostě enem nastinil, co se tym ruskym kolaborantum stane, pokud budu odporovat. A tak to zas je spravne, tak to ma byt. Terazky som brygadnim generalom.

Tuž tak.

Už se těšim, až naši synci a děvuchy v senatu a parlamentu ten paskvil schvali. Jestli někdy slyšeli o schvalovani moskevskych protokolu, o podpisu antycharty a podobnych svinstvach, tak to fčil budu mět možnost zažit na vlastni kožu.

Sem zvědavy, kolik bude kryglu a kolik bude bilaku, čurdu a jinych kurev…

Že to podepiše PePa Stosedmička, o tym nepochybuju. Bo to dostane rozkazem.

Ladik Větvička, agent Moravca, akorat nevim, kereho…
PS: Pravni rozbor dohody o pobytu vojsk najdete tady:

 

Martina: Pojďme se dnes podívat na jedno z nejdůležitějších témat v Evropě vůbec, které je Evropanům nepřetržitě předkládáno: Odborníci už celé dekády upozorňují na limity globální ekonomiky, zejména pak na její dopad na životní prostředí a přírodu vůbec, a upozorňují, že důsledkem mohou být náhlé výkyvy počasí, extrémní sucha, požáry, epidemie infekčních choroby – o tomto už jsme informováni dosyta. Jenže stále více odborníků varuje, že snahy o zmírnění klimatických změn, o jejich úpravu pomocí geoinženýrství, může mít opačné následky, důsledky. Co si o tom myslíte? Co si myslíte o klimatických změnách?

Radovan Dluhý-Smith: To je velmi komplexní, složité téma, a nevím, kde mám začít. Asi bych řekl, že pro mě je těžko se bavit o klimatických změnách bez toho, abychom se bavili o klimatickém inženýrství. To je první věc. A nevím, jestli chcete, abych toto téma teď rozvinul.

Martina: Určitě chci klimatické inženýrství, protože na rozdíl od klimatických změn se o klimatickém inženýrství, nebo o geoinženýrství, nemluví prakticky vůbec.

Radovan Dluhý-Smith: Prakticky vůbec. A já jsem zjistil, v rámci mého výzkumu, který trvá už nějakých patnáct let, kdy se věnuji výzkumu ovlivňování počasí a klimatického inženýrství, že právě ovlivňování počasí a klimatické inženýrství může zásadním způsobem, a mohlo zásadním způsobem, ovlivnit naše klima. Takže pokud se v mainstreamu bavíme o globálním oteplování, o klimatických změnách, a toto téma naprosto vynecháme, tak vynecháme, podle mého názoru, velmi možnou příčinu klimatických změn, které tady máme.

Martina: My dnes o klimatických změnách diskutujeme jenom v této rovině: Naší fosilní industriální výrobou jsme zavinili růst CO₂, a tím pádem oteplování. Tečka. To bych řekla, že je asi zásadní premisa.

Radovan Dluhý-Smith: To je zásadní premisa. Otázka je, jestli tomu tak je. To je právě ta druhá strana tématu, jestli je CO₂ příčinou, oteplení, nebo není.

Martina: Tak pojďme si tedy říct o vztahu mezi klimatickými změnami a CO₂ v atmosféře, což je předmětem vášnivých debat, byť už jen v anarchistických kruzích, protože jinak má většina jasno. Ale podle řady studií růstu CO₂ v minulosti předcházela vyšší teplota planety.

Radovan Dluhý-Smith: V minulosti tomu tak bylo.

Martina: Což tedy znamená, že CO₂ nemusí být jedinou, dokonce ani hlavní příčinou oteplování, a pokud tomu tak v minulosti bylo, tak může být důsledkem oteplování planety.

Radovan Dluhý-Smith: Ano, přesně tak. Uvedu třeba jeden příklad: Existuje studie, jmenuje se Orbis Spike, která se zajímá, nebo zabývá se tím, co se stalo, když Španělé a Portugalci dobývali Latinskou Ameriku, Jižní Ameriku. Tak se stalo, že z – nevím – dvaceti miliónů obyvatel najednou během dvou generací jich bylo jenom dva milióny, a to z různých důvodů. Nebudeme se teď bavit o tom, proč se jejich počet takhle zredukoval, ale stalo se něco nevídaného: Najednou se naprosto změnil ráz krajiny tím, že se přestalo pěstovat jídlo, a tak dále, a krajina se najednou zalesnila. A došlo k tomu, že v 17. století došlo k velkému ochlazení planety, tak zvaný Little Ice Age. Oni se dívají, jak by právě změna krajiny mohla toto způsobit. A teď vám řeknu, že od začátku 20. století jsme ztratili industrializací, vykácela se rozloha lesa o rozsahu Spojených států. Ztratili jsme lesní porost o rozsahu Spojených států.

Martina: Kvůli?

Radovan Dluhý-Smith: Industrializaci.

Martina: Výrobě.

Radovan Dluhý-Smith: Výrobě, a tak dále. A nikdo se nezamýšlí, co to mohlo zapříčinit, co se týče teplot. Protože pokud jsme vykáceli všechny tyto lesy, tak bychom zásadním způsobem mohli změnit klima, protože se tomu tak už stalo.

Ve jménu Green Dealu ničíme planetu

Martina: Ale já myslím, že se o tom diskutuje. A právě proto se vlastně hovoří i o tom, že je potřeba industrializaci a výrobu utlumit.

Radovan Dluhý-Smith: Ale vlastně. Dobře. Tak ano, utlumit. Ale vlastní příčinou byla změna krajiny, že jsme ztratili tolik lesa. Takže je to velmi zajímavé, že bychom prakticky měli sázet víc stromů, a ono se o tom mluví, ale moc se to neděje. Hlavním záměrem zelené energie, transformace, je přece přejít z fosilních paliv na elektrická auta, na sluneční a větrné elektrárny. Ale už méně se mluví o tom, že bychom měli zalesnit půl planety. Mluví se spíše o tom, že zavřeme uhelné elektrárny, přejdeme na sluneční energii, na elektrické automobily, a tak dále. Já samozřejmě neříkám, že bychom neměli, ale vidím to trošku jináč. Myslím to spíš z hlediska znečišťování, uhelných elektráren a fosilních paliv. Ale více než problém s CO₂ spíš vidím znečištění planety, které z toho vyplývá.

Martina: Zeptám se ještě jinak: Myslíte, že diskuse o klimatických změnách, a o opatřeních, která bychom měli přijmout v důsledku klimatických změn, a pro jejich zmírnění, je skutečně věcná, odborná, otevřená?

Radovan Dluhý-Smith: Podle mého názoru není. Podle mě tady hrozí, napsal jsem o tom článek, který jsem nazval Boj o vzácné kovy, dokonce mně to publikoval časopis Pro Energy, a tam upozorňuji na to, že přechod na zelené energie bude znamenat naprostou destrukci naší planety, když potřebujeme právě vzácné kovy pro sluneční a větrné elektrárny, pro elektrická auta. Já už třeba vidím, co se děje v Latinské Americe, což je můj region na Univerzitě Palackého, a jakým způsobem se drancuje Chile, Bolívie, Peru právě v rámci přechodu na zelené energie, kdy se tam těží lithium, měď, a v Africe kobalt, a tak dále.

Martina: Ve jménu Green Dealu?

Radovan Dluhý-Smith: Ve jménu Green Dealu ničíme planetu. A kdo o tom mluví v mainstreamu?

Martina: Myslíte si, že…

Radovan Dluhý-Smith: Myslel jsem, že ji chceme zachránit.

Ideologové Green Dealu a zelených energií jsou psychopati uzavření v bublině ega a moci. Jako by byli pod nějakým vlivem, třeba drog.

Martina: Myslíte, že Green Deal v rukou ideologů může být pro svět, pro civilizaci v důsledku horší, než probíhající klimatické změny?

Radovan Dluhý-Smith: Já si to myslím. A stává se to, že v rámci této ideologie zelených energií a Green Dealu, toho využívají právě obrovské korporace, investiční společnosti, i Vanguard, a Blackrock. Vidíme to v různých uskupeních, která se vytvářejí, pro které je to příležitost komodifikovat přírodu, což je poslední hřebíček do rakve přírody, protože komodifikace znamená vše přeložit na peníze. Tedy že všechno bude mít nějakou cenu.

Martina: Ale při té příležitosti by si zničili planetu i pod svým vlastním pozadím.

Radovan Dluhý-Smith: Jsou teorie, že jsou to psychopati, kteří jsou chyceni v nějaké bublině ega a moci, a už z toho nemohou ven. Jsou jako pod nějakými drogami, pod vlivem něčeho – asi teorií, proč takhle jednají. Já to často slýchávám třeba v rámci ovlivňování počasí.

Martina: Tedy říkáte, že klima ve světě mohlo být zásadně ovlivněno pokusy řídit počasí. Můžete nám vysvětlit, co máte konkrétně na mysli?

Radovan Dluhý-Smith: Dobře. Existují dvě metody ovlivňování počasí. Mimochodem, a k tomu se třeba dostanu později, má to tradici, která sahá do nějakých čtyřicátých, padesátých let 20. století. Můžeme se o těchto zdrojích, které využívám k analýze, pobavit. Takže, co se týče ovlivňování počasí, máme dvě velké metody. Jedna je chemická, nebo chemickobiologická, a jedna je elektromagnetická. První je metoda osévání mraků, kdy už od 40., 50. let, třeba v rámci projektu Cirrus, který tomu položil jakoby vědecké základy – projekt Cirrus byl projekt americké armády ve spojení s firmou General Electrics, a s akademiky, jako například s laureátem Nobelovy ceny za fyziku Irvingnem Langmuirem – ve kterém zkoumali, jakým způsobem je možné pomocí chemie osévat mraky. Používali k tomu jodid stříbrný, a sledovali, co se stane.

Musíme si uvědomit, že déšť, mraky, vznikají tak, že se vodní páry spojí s prachem, což může být prach z pouště, nebo z oceánů, ale jsou tam i částečky, které do něho dáme my – aerosoly, nebo znečištěné ovzduší, oxidy síry, a tak dál. Samozřejmě je také mísí s vodními parami. A buď tedy srážky potlačíte, nebo vyvoláte. A oni tohle vlastně studovali v rámci projektu Cirrus. Dokonce, Martino, je neuvěřitelné, že General Electrics to má stále na svých webových stránkách jako v galerii, jako historii. Mají tam článek, jak vypouštěli jodid stříbrný do mraků, ze kterých začalo sněžit. To ještě můžete najít, a je zajímavé, že tyto zdroje tady jsou. Takže to je metoda osévaní mraků pomocí jodidu stříbrného.

Martina: Já tedy jenom ještě doplním, že to nebyl jenom jodid stříbrný.

Radovan Dluhý-Smith: No právě.

Martina: Byl to taky ještě chlorid sodný, jodid draselný, a v Sovětském svazu to vytunili jodidem olovnatým.

Radovan Dluhý-Smith: Tak, to jsou začátky. A ono to jde ještě dál, Třeba v místním americkém tisku vyšel článek s americkou vědkyní Florence van Straten, která říkala, že zkoumali třeba vliv sazí, takže vypouštěli saze, v rámci výzkumu, do mraků, a mrak se buď úplně ztratil, nebo vyvolali srážky. A to jsou padesátá léta.

A oni tedy vlastně zjistili, Martino, že vědci, nebo armáda, nebo korporace, si můžou s aerosoly hrát, a mohou vyvolat déšť, nebo sníh, kroupy, za podmínek, které by normálně nebyly možné. A to tím, že do mraků dají určité látky. A prakticky se roztrhl pytel s různými patenty a výzkumy, a už to nebyl jenom jodid stříbrný. Dneska mám články, studie, o tom, že se pravděpodobně vypouští různé bakterie, různé polymery, alkalické kovy, dokonce i oxidy grafenu. To všechno najdete v článku z MIT, kde vědkyně úplně vážně popisuje na třech stránkách, jak oxidy grafenu slouží velice účinně a efektivně k tomu, abychom vyvolali srážky, a jmenuje se to „chemická nukleace ledu“, to je terminus technicus. Takže my dneska vlastně přesně nevíme, co všechno se používá.

Martina: Mezi námi, i jodid stříbrný je ve větším množství toxický.

Radovan Dluhý-Smith: Jo.

Martina: A říkal jste, že se vypouští bakterie?

Radovan Dluhý-Smith: Ano. Prosím vás, to není můj názor, to jsou zase články a výzkumy, které jsem našel, které najdete třeba na stránkách vlády v Texasu, kde najdete, že se používá urea, moč. Já nevím, jestli je úplně dobré vypouštět na lidi moč.

Laureát Nobelovy ceny fyzik Langmuira řekl, že půl hrnečku jodidu stříbrného vypuštěného do mraků může vyvolat reakci jako výbuch atomové bomby

Martina: I já se ptám, jestli to, co mi říkáte, že takovýmto způsobem můžeme vstupovat do počasí, je dobrá zpráva, nebo jestli je to nebezpečná zpráva? Jestli má i tento tah, třeba osévání mraků, opět dvě stránky? A která z nich je důležitější?

Radovan Dluhý-Smith: Ano, přesně. Ještě jsem chtěl mluvit o elektromagnetických vlnách, o druhé metodě, ale…

Martina: Ještě chvilku osejeme.

Radovan Dluhý-Smith: Tak tady bych třeba připomenul prohlášení Irvinga Langmuira – to je ten vědec, co dostal cenu za fyziku, který byl u projektu Cirrus ve 47. roce, a je to citováno v americkém velmi prestižním internetovém populárněvědeckém časopise Smithsonian – který v padesátých letech řekl, Martino, že pokud vypustíme 30 g jodidu stříbrného do mraků, tak za optimálních atmosférických podmínek můžeme vyvolat reakci, která se rovná výbuchu atomové bomby. To je laureát Nobelovy ceny, který vám tohle řekne – 30 g, to je půlka hrníčku. Takže teď už se dostáváme k tomu, co jsem začal objevovat, že tady už nejde o nějaké lokální ovlivňování počasí, ale že celosvětově se ovlivňuje počasí, nevím, ve více než polovině zemí, tak to jsou tuny a tuny jodidu stříbrného. Tak co to v atmosféře asi dělá?

Martina: Protože podle Světové meteorologické organizace osévá mraky teď více než třetina zemí. Třetina zemí. A už v roce 1973 jsem si našla, protože jsem se začala poněkud školeně pídit, že osev mraků používalo 57 zemí světa, včetně Československa, a také Švýcarsko, Sovětský svaz, a tak dále. Takže už oséváme pěkně dlouho.

Radovan Dluhý-Smith: Od 40., 50. let.

Martina: A myslíte, když jste tady teď hovořil o tom, co to může způsobit v atmosféře, že by neměla na stole ležet otázka, jestli toto dlouhodobé osévání mraků nezpůsobilo mnohem větší klimatické změny, než možná i veškerá industriální výroba a fosilní paliva?

Radovan Dluhý-Smith: Teď jste to řekla, Martino. To je právě to, proč jsem vám odpověděl, že pokud se budeme chtít bavit o globálním oteplování, o klimatické krizi, tak se musíme bavit o tomto. A Martino, to je jenom osévání mraků. Počkejte, až se budeme bavit o té druhé metodě pomocí elektromagnetických vln. Co tam je teprve možné v rámci ovlivňování počasí.

Technologie na ovládání počasí mohou působit jako zbraně a vyvolávat povodně, sucho, změnit zcela podnebí, proudění vzduchu, přílivy a odlivy, zvýšit hladiny moří

Martina: Tak sem s tím.

Radovan Dluhý-Smith: Druhá metoda je pomocí elektromagnetických vln, a tam jsou dvě metody: První je ionizace mraků. Jenom velice jednoduše, mraky se ozařují zápornými ionty. Tím se třeba zabývá firma Meteosystems ve Švýcarsku, která takhle ionizuje mraky. Já mám třeba na svých stránkách obrázky, jak takové radary, které vysílají ionty, vypadají, ale to bych řekl, že je ještě slabá káva.

Ale začínají se využívat ionosférické technologie, to znamená, že do ionosféry, která je velmi vysoko v naší atmosféře, se vypouští energie pomocí různých antén, a ionosférických zrcadel, kterými můžeme spoutat a vytvořit energii z ionosféry o miliardách wattů, a pustit ji zpátky na zem. Aby si posluchači nemysleli, že to je nějaké sci-fi, tak firma Climate Global Control Trading, která sídlí ve Spojených arabských emirátech, má na svých webových stránkách, můžete se na ně podívat, že tyto ionosférické technologie využívá. A teď poslouchejte: Díky těmto technologiím může směrovat atmosférické řeky, což jsou řeky, které máme v ovzduší. A teď poslouchejte – až na třech miliónech kilometrech čtverečních. To je jako Indie, ta má nějaké tři milióny kilometrů čtverečních. Takže oni můžou, a na svých stránkách to říkají, že z Tichého a Indického oceánu mohou směrovat atmosférické řeky, kam chtějí.

Dopad? Že v regionu velkém třeba jako Indie, až v rozsahu třech milionů kilometrů čtverečních, můžou vytvořit povodně, o kterých se nám nezdá, když tam budou směrovat atmosférické řeky, a pak třeba osévat. Pak tam jsou povodně, kalamity. Nebo mohou atmosférické řeky odklonit, a vytvořit obrovská sucha, protože, když nebudete mít vláhu, vlhkost, tak mraky nevytvoříte.

Martina: Takže já se na to teď mohu dívat jako na předobrý skutek, to znamená, že v Mali budou mít co jíst, protože jim zaprší, a na řece Jang-c‘-ťiang výjimečně nebudou povodně. Ale taky se na to mohu dívat tak, jak se to uskutečnilo třeba ve Vietnamu, kde operace…

Radovan Dluhý-Smith: Popeye…

Martina: Popeye – rozprašování jodidu stříbrného mělo za úkol prodloužit monzunové období, a tím pádem zpomalit postup nepřítele.

Radovan Dluhý-Smith: Přesně tak. Tyto možnosti jsou neuvěřitelné. Ale lidé si to neuvědomují.

Martina: Ale je to velmi nebezpečné.

Radovan Dluhý-Smith: Je to velmi nebezpečné.

Martina: Protože počasí by mohlo být potom velkou zbraní.

Radovan Dluhý-Smith: Ano. Třeba pro vytváření krizí, pro zničení země. A to, prosím vás, firma, kterou jsem zmínil, Climate Global Control Trading, je komerční. Ale už jsme naznačili dvojí využití těchto technologií. Co když takovou technologii může mít čínská armáda, nebo ruská, americká, izraelská?

Martina: To nemůže. Víte proč? Protože v roce 1977 OSN zakázalo používat různé techniky modifikace počasí k vojenským, a jiným nepřátelským účelům. Takže tím je to vyloučené.

Radovan Dluhý-Smith: Tím je to vyloučené. Bohužel nezakázali vývoj na vlastním území, což je velká díra, a tak se to dá krásně obejít tak, že můžete tyto technologie zkoumat, a využívat je na vlastním území. Já samozřejmě nebudu spekulovat, jak funguje OSN, ale asi všichni víme, kolikrát se tyto konvence různým způsobem obcházejí.

Ale já bych se chtěl ještě vrátit k této technologii: Martino, ono to už vlastně bylo předvídáno. Když jsem použil ohlášení toho amerického vědce, fyzika, tak bych tady v souvislosti s touto technologií chtěl zmínit prohlášení amerického viceprezidenta, později prezidenta, Lyndona Johnsona, který právě koncem padesátých a šedesátých let říkal, že se vyvíjí technologie – a teď poslouchejte – cituji, že to jsou: „Technologie, které mohou řídit počasí na Zemi, způsobit sucha a povodně, změnit přílivy a odlivy, zvýšit hladiny moří, odklonit Golfský proud“, to je vlastně to, co dělají teď, „a změnit mírné podnebí na chladné.“ Prosím vás, to je citát prezidenta a viceprezidenta Spojených států, který říká, že se pracuje na technologiích, které toto mohou. A to jsou šedesátá léta. A kam jsme postoupili v rámci technologií za půl století?

Čína transformovala Tibet na fabriku na počasí. Instalovala tam tisíce generátorů na vypouštění jodidu stříbrného, a létají tam letadla vypouštějící různé materiály.

Martina: Výzkumná zpráva pro americké letectvo z pozdější doby, z roku 1996, má název „Počasí jako multiplikátor síly, ovládnutí počasí v roce 2025“, a mluví se tam o využití právě uhelného prachu, který už jste zmiňoval, nebo různých kovových nanočástic, které by se mohly rozprašovat do atmosféry, a tak vyvolat srážky, sucha, a také zefektivnit vojenskou komunikaci. A já teď přemýšlím, do jaké míry je to opravdu pokrok, do jaké míry je to snaha pomoct světu, a do jaké míry je to zbraň? Nebo jestli to jde ruku v ruce, nebo to může být jen zbraň.

Radovan Dluhý-Smith: Skvělý dotaz. Na to se těžko odpovídá. A zase zpátky ke dvojímu využití těchto technologií. Na jedné straně chápu, že pokud se tyto technologie využívají komerčně, pokud chceme pomoci nějakému farmáři zmírnit třeba dopad bouře tím, že je odkloněna, redukována, nebo nějaké prudké deště, a tak dál, tak si člověk říká – proč ne, vždyť to je přínosné. Na druhé straně si musíme uvědomit, že příroda funguje tak, že pokud někde vezmete, tak pak někde chybí. My třeba dnes máme diplomatické spory mezi Íránem a Izraelem, kdy Írán viní Izrael, že mu krade mraky. Máme diplomatický spor mezi Indií a Čínou, protože Indie si stěžuje, že Čína, když to přeženu, krade mraky. Vezměte si, že Čína transformovala Tibet na fabriku na počasí, protože tam instalovala tisíce generátorů, jak říkají, na vypouštění jodidu stříbrného, a často tam létají letadla, která vypouštějí různé materiály, jak jsme se o tom bavili. Takže přesně, jak říkáte: Na jedné straně to může pomoct, v uvozovkách, na druhé straně ale…

Martina: Může to pomoct, ale možná to může pomoct krátkodobě.

Radovan Dluhý-Smith: Krátkodobě, ano.

Martina: Víme my vůbec, co takové množství, které jsme už rozprášili – já jsem se to dozvěděla teď čerstvě, – od roku 53, kdy v Americe vznikl Poradní výbor na řízení počasí americké vlády, a to vůbec nevím, jak dlouho se tím zabývaly východní země, Sovětský svaz, Čína, a podobně – dlouhodobě způsobuje v atmosféře?

Radovan Dluhý-Smith: Právě, že vůbec ne. Když už se dlouhodobě zkoumá, jaké dopady by toto geoinženýrství mohlo mít, tak myslím, že profesor Robock z Rudgers University mluví o nějakých dvaceti potenciálních negativních dopadech. A dopady, které tam uvádí, jsou velice alarmující. Je to přesně tak, jak říkáte: My nevíme. My se dohadujeme, co to může opravdu způsobit.

Martina: Ale my se nedohadujeme, protože o tom vůbec nediskutujeme.

Radovan Dluhý-Smith: Nediskutujeme.

Martina: O geoinženýrství opravdu teď poprvé diskutuji s vámi, a spoustu těchto věcí jsem opravdu, přestože jsem jiskra zvídavá, třeba ohledně Vietnamu, netušila.

Radovan Dluhý-Smith: A my se opravdu bavíme o závažných věcech, jako je třeba velmi závažné narušení ozónové vrstvy. To by byl obrovská průser.

Martina: Což možná mohou způsobovat.

Radovan Dluhý-Smith: Samozřejmě. Oni to sami přiznávají. Třeba oxidy síry, které jsou ve zplodinách vypouštěných z letadel, mohou velmi závažným způsobem narušit ozónovou vrstvu.

Stále častěji zaznívá pochybnost, zda je ještě politika pověstným kyvadlem mezi levicí a pravicí, kdy pravice odpovědně šetří a levice utrácí, respektive kdy se levice o občana stará a pravice na něj kašle. Místo ke kyvadlu se politici hlásí k hodnotám, které nabízejí jako všeobecné a trvalé. Politické soupeření se pak neodehrává mezi různými přístupy, jak společnost spravovat, ale soupeří se mezi hlídači hodnot a těmi, co je nectí anebo dokonce porušují.

Ideologií, která nahradila pravolevé kyvadlo, a vymezuje se proti extrémům, za které považuje konzervativce a socialisty, je liberální demokracie. Je to koncept, který není ani liberální, ani demokratický. Nakonec není ani hodnotový – a v praxi se jedná o liberálně demokratickou diktaturu. I když se liberální demokracie prohlásila politickým ideálem, ke kterému lidstvo dospělo celým svým vývojem, ve skutečnosti je západním reliktem končící unipolární epizody, kdy svět pouze dočasně ztratil zahraničně politickou dynamiku, stejně jako se to stalo zmíněnému politickému kyvadlu.

Politika, stejně jako život, nikdy neustrne natrvalo. Ideálu nikdy není dosaženo. Jakmile politika přestane sloužit lidem a omezí se na obranu režimu, ztrácí ve společnosti kredit – a proti tomu, co se prohlašuje ideálem, se zvedá odpor. Liberální demokracie je jako dům bez základů, nezakořeněný strom, který nemá šanci odolat bouři. Je to také historicky nejtrapnější verze kapitalismu.

Důvodů pro takovou prognózu je celá řada. Liberální demokracie rezignovala na národní, regionální či státní soudržnost a vsadila na individualismus, tedy atomizaci společnosti. Rezignovala na reálnou ekonomiku a outsourcovala výrobu do Asie. S tím souvisela rezignace na vzdělávání v technických oborech, a místo inženýrů školy chrlí filozofy. Státy bez pevných hranic, bez právní suverenity a bez ekonomických kompetencí, a některé navíc v pozici neperspektivní periférie, čelí nadnárodním spekulantům, neregulérní ekonomické soutěži, hroutící se globální logistice – a tím pádem závislosti prakticky na čemkoli, a k tomu masivní migraci a rostoucí kriminalitě.

V takto nepříznivém prostředí nemají liberální demokraté na nic připravené osvědčené, profesionální řešení, nabízejí pouze povrchní fráze a duté slogany. Vychází na povrch, že liberální demokracie, dnes a tady dominantní politický proud, se soustředila výhradně na technologii moci a rezignovala nejen na autonomii, tradici či soběstačnost, ale také na solidaritu, svobodu a spravedlnost.

Ve jménu liberální demokracie stát systematicky ořezává občanské svobody. Vnucuje lidem nerealistické experimenty a současně byrokraticky reguluje všechny oblasti života, neboť aktivní samostatný „nezasíťovaný“ jedinec představuje pro liberální demokracii ušlý zisk. Ve jménu liberální demokracie pak stát jde po krku demokracii, a to v duchu okřídleného bonmotu, že tak jako je každý řízek s přívlastkem karbanátek, je každá demokracie s přívlastkem totalitou. Liberální demokracie sází na cenzuru a autocenzuru a umlčováním kritiků rezignuje na šanci hledat společenský konsenzus v otevřené, demokratické diskusi. To v situaci, kdy liberální demokracie ztrácí schopnost korumpovat na dluh střední třídu pomíjivými benefity, a současně ji už nemá čím efektivně vystrašit, jestliže se sama stává největším strašákem.

Nutnou podmínkou pro dobře fungující společnost a slušnou budoucnost je obnova toho, na co liberální demokracie rezignovala. Pevnými základy, na kterých obstojí národní stát, budou po návratu velké politiky k multipolaritě a návratu regionální politiky k autonomii a nezbytné soběstačnosti právě ty tři skutečné hodnoty, které liberálním demokratům v honbě za ziskem nic neříkaly. Na čem lze dlouhodobě budovat společnost jsou svoboda, solidarita a spravedlnost. Bez nich není řád, ale jen tento liberálně demokratický chaos.

Martina: Pojďme tedy ještě jednou pojmenovat viníka, protože určitě za vším nestojí jenom Evropská unie. Už za minulého režimu šlo veškeré lidové léčitelství jaksi žebrotou, protože bylo minulým režimem dehonestováno, vysmíváno a podobně. Takže jsme přišli o tradici, kterou babičky předávali svým vnučkám, a zkrátka bylo to vždycky jakési klíčové, nebo podpůrné léčitelství v našich životech.

Helena Neumannová: Troufám si říct, že poslední sláva našeho bylinoznalectví spadá do období První republiky, a to až do momentu, kdy na naše území vstoupil Hitler. Máme spousta krásných knih, a ví se, že nejvzácnější bylinoznalci byli v oblasti Sudet. Já měla to štěstí, že jsem se přes doktora Hájíčka dostala k některým recepturám, takže je dodnes ochraňuji a ctím. Ale když se podíváte i na knihu „Žítkovské bohyně“, tak tam je to nádherně popsáno, a byť je to populární kniha, tak autorka dokázala lidem krásně sdělit to, co jsme si skutečně nechali ukrást. My jsme totiž vybudovali v lidech strach. Upřímně, zlý komunista trápil Mikoláška natolik, že měl chuť přestat. Pokud čtete skutečnou knihu, nejen film, tedy příběh tak, jak to opravdu bylo, tak on opravdu došel do takového stádia, že měl chuť přestat.

Já se vám přiznám, že i přes to, že se mí klienti ke mně chovají s obrovskou úctou, jezdí k nám rádi, a hledají cestu k bylinám, tak v době covidu jsem padla na kolena. Dehonestace špičkových odborníků, kteří se nebáli říct nahlas, jak to ve skutečnosti je, a co bychom měli dělat, a neznalost lidí, mě natolik trápila, že jsem si skutečně řekla: „Tohle nemá cenu. Já to nikdy nedokážu.“ Ale nastal červen 2020, republika byla zavřená ve vztahu k cestování k moři, ale byla otevřená k cestování u nás. Na pár měsíců, samozřejmě. A představte si, že – měli jsme jenom maringotku a stan, ještě jsme neměli svou manufakturu, protože jsme byli v pronajatých prostorách, kde jsme dělali eventy, které nám byly ukradeny, takže jsme přišli o obrovské peníze a neměli jsme levanduli z čeho podporovat – vesmír najednou zapůsobil, a přijelo k nám 60 000 lidí od prvního června do 30. září. A jezdili lidé, kteří byli totálně zdecimováni covidem, nebo vakcinacemi. A já jsem pochopila, že my těmto lidem můžeme pomoct.

A to se stalo? Přišla válka. Přišla znovu krize. Znovu se lidé, kteří tady chtějí tvořit, neměli, jak se nadechnout. Neměli šanci. Vláda, na kterou jsme všichni čekali, vlastně řekla: „Sorry, my to neumíme. My vám neumíme pomoct. Udělejte to, jak chcete. Vy jste nám jedno.“ A mě to strašně bolelo a znovu jsem si řekla: „Mám tady ještě co dělat? Nemám jít ven? Já asi tady v této společnosti fakt nemůžu žít.“ A pak jsem si upřímně řekla: „Nějak to musím zvládnout. Musím to nějak dokázat. Protože když všichni utečeme, tak co tady zbyde? Co se tady stane?“ A můj manžel je navíc extrémní patriot, takže jsem neměla jinou volbu. Ale pak jsem, přiznám se vám, našla jednu cestu, kterou bych tady ráda poradila všem ostatním: Řekla jsem si, že to otočím. Že tak, jako se nám sem cpe ájurvéda a čínská medicína, tak já vezmu evropské bylinoznalectví, a tradiční slovanské byliny, a prostě je odvezu do světa, kde lidé chtějí zdraví, a kde nemají krizi a mají peníze. A že oni mi pomůžou zachránit nás, a my potom budeme zachraňovat Čechy.

My Češi neumíme najít cestu ke kvalitním certifikovaným bio bylinám. Takže naše bylinoznalectví, a tradiční slovanské byliny vezu do světa, kde lidé chtějí zdraví, nemají krizi a mají peníze.

Martina: A kam je vozíte? Kam vozíte naše bylinky na výlet?

Helena Neumannová: To je moje malé tajemství. Ale přiznám se vám, že nejvíc teď pracujeme s partnery v Emirátech, kteří ale opečovávají Nový Zéland, Austrálii, Ameriku a Emiráty.

Martina: Ale teď se znovu dostáváme k tomu, že by si v Emirátech, Austrálii a Novém Zélandu neměli trhat bylinky, které rostou zase u nich?

Helena Neumannová: Měli. Máte naprostou pravdu. Ale Australané a Nový Zéland? Tam je tolik přistěhovalců, že jim to už nestačí. Amerika? To je vůbec téma na čtyři hodiny diskuse. To je zničený svět. Obávám se, že tam není jiného úniku než se vrátit na stromy. A co se týče Emirátů, tak na jejich obranu, prosím: Oni ji nedokážou vypěstovat v těch 50 °C, a už vůbec ne stresovanou větrem a mrazem, s tolika flavonoidy a antioxidanty, antibiotiky a antiseptiky, jako my. Takže to na jejich obranu. Tam to zrovna vozím, a s obrovskou láskou a říkám: Prosím, Evropané mají fantastická lázeňství – Polsko, Česko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko – vy máte fantastický wellness, ale my umíme skutečně léčit lázněmi. Vždyť oni jezdí do Karlových Varů, Mariánských Lázní, Františkových Lázní, Luhačovic, a utrácí tam obrovské peníze. Takže já jsem se rozhodla, že když my Češi neumíme najít cestu ke kvalitním certifikovaným bio bylinám, tak si holt musím pomoct jinak. A dělám to touto cestou.

Ale je mi to samozřejmě líto, a strašně moc bych si přála, abych měla dostatek financí na to, abych dělala osvětu. Dám obyčejný příklad, a to počet sebevražd a sebepoškozování u dětí mezi 12. až 18. rokem, kterým se teď extrémně věnujeme, protože pomoc je potřeba, a nejde tam vůbec o peníze. Toto číslo narůstá tak extrémně – nejenom u nás, ale v celé Evropě – že říkáme maminkám: „Dobře, pojďme to zkusit ve školách.“ A představte si, že už máme dvě školy, jednu státní, jednu soukromou, kde jsme opravdu nabídli studentům možnost aplikovat ráno na vnitřní zápěstí a spánky esenciální olej. Nic víc. A těm lidem je líp. Lépe se soustředí, protože jim zvedáme serotonin a dopamin, to znamená, že kognitivní funkce fungují tak, jak mají: Soustředěnost, kreativita a energie. Večer usínají, mají menší noční můry. Menší deprese, menší úzkost, menší nespavost, a my jsme šťastni.

Nic nedokáže léčit víc než pozornost, komunikace, pohlazení, láska, něha a laskavost. A byliny, jako levandule lékařská, na nespavost, úzkosti, deprese a noční můry.

Martina: Slyším mnohé nevěřící Tomáše, jak říkají: „Takže mi chcete říct, že tuto covidem zdecimovanou generaci puberťáků – která ztratila kontakty se svými spolužáky, a mnohdy i schopnost adekvátně svému věku se socializovat, sebepoškozují se, obrovský nárůst depresí, a jak jste řekla, i nárůst pokusů sebevražd mladistvých – spasíme tím, když si ráno ťuknou esenciální olej na zápěstí?“

Helena Neumannová: Samozřejmě nespasíme je pouze esenciálním levandulovým olejem z levandule chodouňské. My máme bionápoje, nabízíme jim harmonizovanou vodu, nabízíme ledový čaj s devíti vitamíny a s levandulí. Nabízíme jim levandulovou limonádu, nebo i obyčejnou tyčinku. Jsou tady čaje, a tak dále. Máme kaše a další produkty.

Chci říct, jestli tady mohu do éteru, že úplně nejvíc takovému človíčkovi pomůžeme tím, že tady pořád pro něj budeme, budeme s ním mluvit, budeme ho hladit, objímat ho, laskat, odpouštět, protože my jsme tady od toho, abychom měli ve vztahu k němu bezpodmínečnou lásku. Skutečně. Je to šílené období. Mám dva puberťáky doma, a vzpomínám na Betty McDonaldovou: „Posílám vám Imogenu a vraťte mi ji, až jí bude 30.“ Nádherná věta, která mě provází každý den, a je pravdivá. Nicméně prosím, nic nedokáže léčit víc než právě pozornost, komunikace, pohlazení, láska, něha a laskavost. Samozřejmě jsou tu byliny, které nám dokážou nesmírně pomoci s těmito problémy, protože právě levandule lékařská, jestli je v něčem nejlepší, tak je to na nespavost, úzkosti, deprese, skutečně i na noční můry.

My dneska slyšíme z Psychiatrické kliniky z Motola, že se týdně hospitalizuje dvacet dětí mezi dvanáctým až osmnáctým rokem, které to prostě nedají. A to je strašné. Psychoterapeuti, psychiatři, psychologové volají, bijí na poplach. Speciální pedagogičtí pracovníci na gymnáziích i na středních a základních školách křičí, a volají po vládě, aby umožnila pomoc právě přírodní medicínou. Ale i nutričním poradenstvím, protože i jídelna je pořád tragická, stejně jako školství, které se od Marie Terezie nezměnilo. Je skutečně potřeba pomoci, aspoň u mladých a u dětí.

V USA je nemocnice, založená na levanduli lékařské, kde třeba ztrátu vlasů u ženy s hormonálními změnami vyléčili potíráním levandulovým olejem v bio kvalitě

Martina: A myslíte, že když jsou třeba v nějakém už poměrně těžkém psychickém stavu, nebo v těžkém psychickém rozpoložení, tak je chemie v tu chvíli na místě? Protože pak si někdy můžeme říkat, že jsme určitý čas takzvaně prokaučovali, když jsme dělali nálevy z kopřiv.

Helena Neumannová: Tak tohle je strašně těžká otázka, protože vše souvisí se vším. O tom, o těchto aspektech, které ovlivňují jedince, který má problém, je epigenetika. Odpovím vám takto: Mluvíme-li o rodině, která je zdravá, kde jsou dobré mezilidské vztahy, která si jednou za dva dny sedne k večeři, k snídani, nebo k obědu a popovídá si spolu, má se ráda, kde nejsou velké problémy, ať už sociální, ekonomické, nebo finanční, tak pak takovému jedinci skutečně pomůže daleko víc příroda. Stojím si za tím. Protože tito jedinci za mnou jezdí – ať to jsou anorektičky, bulimičky, ať jsou to kluci, kteří se pokusili o sebevraždu, děti, které mají rozřezané ruce, nebo nohy od zdola až nahoru – a léčím je. Opravdu tato bylina, levandule lékařská, je v tomto případě obrovským pomocníkem. A aby si odborníci, kteří teď budou bezpochyby křičet, že blábolím, nemysleli, že si vymýšlím, tak já to, Martino, mohu doložit stovkami výzkumů, které byly s levandulí lékařskou udělány ve světě.

Martina: Vědeckých výzkumů?

Helena Neumannová: Vědeckých, vědou podložených výzkumů.

Martina: Dvoje zaslepené studie? To, co máme všichni obzvláště rádi?

Helena Neumannová: Já vím, že tyto výzkumy potřebujeme. Potřebujeme to neustále definovat, uchopovat, a tak dále. Ale představte si například reflux jícnu, který stále neumíme léčit: Znám jednoho 45letého pacienta, který bere dvacet tablet denně, aby dal svůj život s těžkým refluxem jícnu, protože jeho jícen prakticky nepracuje, protože to má samozřejmě autoimunitní, psychosomatické, a tak dále. Je to feťák. Normální feťák, kterému jsem z dvaceti léků odbourala osm, dostali jsme se na dvanáct. To je zatím můj největší výsledek – po roce. Nicméně tento člověk si přečetl analýzu z pakistánsko-britského výzkumného týmu, který dokázal reflux jícnu absolutně vyléčit pouhou aromaterapií, za pomocí levandule lékařské a tymiánu, čistou aromaterapií, která je dneska v celostních klinikách ve světě, ať jste v Americe, Švýcarsku, v západních klinikách, v Belgii, kde skutečně lidé vyžadují celostní péči a nic jiného nechtějí. Takže se léčí aromaterapií. A my, představte si, máme levanduli lékařskou, kterou můžeme použít i in vitro, vnitřně. To znamená, že pracujeme dvojím efektem tak, jako to dělali naši předchůdci lékařů – Hildegarda, Rudolf Steiner.

Nebo si představte, že v Americe existuje klinika, která na levanduli lékařské postavila celý hospitál, celou nemocnici. Oni léčí, mají prokázaný sedmiměsíční vědecký výzkum, kdy totální alopecii, tedy ztrátu vlasů u ženy s hormonálními změnami, vyléčili pouhým potíráním levandulovým olejem v bio kvalitě. Mimochodem stát Washington, oblast Sequim, je šesté nebo sedmé místo v pěstitelství levandule lékařské na světě. Británie je dneska devátá, Francie až osmá, a největší jsou Bulhaři. Mohla bych vám jmenovat. Opravdu svět je úplně jinak, než se my domníváme. My stále vnímáme levanduli lékařskou v mýdle a proti molům, nebo v šatníku, protože to tak známe z Francie. A to je prostě strašné.

Martina: Pojďme zakleknout na záhonky u vás: Vaší levanduli se říká levandule chodouňská. Je to vámi vyšlechtěný druh, typ? Nebo co si pod tím představit? Promiňte. Ještě připomenu, co jste říkala v prvním díle, že jste si musela v Německu kupovat malé, konvenčně vypěstované rostlinky, a pak pět let čekat, než jednak vyrostou, a také se ozdraví.

Helena Neumannová: Ano. Levandule lékařská v bio kvalitě nebyla. Prostě nebyla, a dodnes je velmi nedostatková. Představte si, že nejmenovaná rakouská firma, která produkuje právě tak, že už má na účtu peníze ještě dříve, než, jak se říká, „vykopnou“, produkuje špičkové, zdravé produkty, super potraviny, nápoje, a tak dále. A ta mi každý rok nabízí milión euro, když jim prodám celou sklizeň, aby to šlo do Rakouska. A já si vždycky ťukám na čelo, a říkám si: „Vy jste se asi úplně zbláznili?“

Nicméně, levandule chodouňská je to proto, že my ještě navíc, kromě toho, že tady máme mráz a vítr, tedy jako slovanská území, tak představte si, máme také geopark Barrandien, který je chráněn UNESCO. A my jsme zjistili, že ve světě existuje takzvané geofoot, což jsou rostliny, které jsou pěstovány právě na území geoparků – nad biem je ještě demeter – kdy sklízíte pouze při určitém svitu měsíce, a pouze v okolí kamenů, které jsou léčivé. Takže geofoot je považováno za vysoce léčivé. A my se můžeme prsit geoparkem Barrandien, protože ležíme v jeho srdci. Proto jsme chtěli výzkum s Vysokou školou chemicko-technologickou – přičemž bych strašně ráda poděkovala docentce Čížkové, a doktorce Horsákové – protože jsme věděli, že v levanduli jsou nejenom minerální unikáty, ale i vítr, mráz, a krajina kolem, kde hospodaří rod Stehlíků, který si velmi považuje půdy, protože tam hospodaří už od 15. století.

Co je biokvalita? Půda, voda, kuře, kráva bez antibiotik a hormonů. Bio kuře, kráva, vepř, mrkev, okurka mají jinou chuť, a léčí.

Martina: To znamená, že rod Stehlíků obhospodařoval určitá pole, latifundie nějakým specifickým způsobem, takže se tam mohla, a začala hned zasazovat a sklízet levandule v biokvalitě?

Helena Neumannová: Ne. Pan Stehlík samozřejmě ze začátku postupoval jako všichni, hledal řešení v různých přírodních hnojivech, a tak dále. Oni mají hlavně chov krav, to je nejdůležitější, zároveň pěstují kukuřici, brambory, a obhospodařují pole tím, že střídají. To znamená, že respektuje vztah k půdě tak, jako to dělali sedláci v historii – jeden rok jsou tam brambory, druhý rok jetel, a tak dále. Nicméně, co je nejcennější, pan Stehlík byl jeden ze zakladatelů Asociace soukromých zemědělců: Byli to pan Miler, pan Němec a pan Stehlík. Pepa je ve věku mého manžela, dneska jsme přátelé. Josef Stehlík je vlastně ten, kdo mě do Chodouně vyloženě nalákal, abych zkusila obhospodařovat, protože on mi prodával část polí – část pan Stehlík, a část jedna starší dáma, která byla vedle. A pan Stehlík mě lákal i tak, že říkal: „Vždyť vidíš. Deset let tady spolu jezdíme farmářské slavnosti, ty se třicet let věnuješ bylinám, znáš historii, studovala jsi to i ve světě, a já sem chci to nejlepší.“ Čili jsme opravdu hledali toto spojení i proto, že chtěl dát Chodouni to, co jí bylo vyrváno, ukradeno.

Mimochodem ve Svatém Janu pod Skalou, přes kopec, byly za 1. republiky první minerální lázně, a je tam dodnes pramen, sice malý, ale je tam. Já sama mám na svém pozemku minerální pramen, protože když jsme si nechali udělat rozbor vody, tak jsme zjistili, že je velmi bohatá na úžasné minerály. Ale zatím finance na to, abych udělala minerální lázně, nemám, ale je to pochopitelně můj sen, vytvořit celostní lázně, a znovu nalákat celý svět, aby věděl, že tady pořád pečujeme o dědictví a bohatství. Takže skutečně, tohle bylo tím důvodem. A myslím, že tak je to se vším. Třeba pan Syrovátka to podědil, a proto má tu laskavou péči a lásku, a vlastně si nemůže dovolit pečovat jinak, než se svou obrovskou láskou a dřinou. A my jsme do toho šli úplně stejně, akorát s tím, že jsme se tam nenarodili, ale byli jsme přizvání právě pro znalosti.

Martina: Vy jste tady mnohokrát zmínila: „v biokvalitě“. Ale biokvalita u nás už zdaleka nemá tu pověst, co dříve, přestože se to teď zase trošku mění, přes vyslovenou skepsi vůči předraženému biu – které je nakonec úplně stejné, jako všechno ostatní – si lidé znovu začínají hledat vztah k bio-hospodaření, protože si uvědomují, že je to nejenom pro nás, pro naše zdraví, čistotu organismu, ale že je to také šetřivý a ohleduplný přístup k přírodě, krajině, okolí. Ale řekněte mi: Co znamená, ve vašem pojetí, pěstovat levanduli v bio kvalitě?

Helena Neumannová: Úplně nádherně jste popsala vztah Čechů k biu. K nám přijížděli lidé, kteří na nás s velkým humorem a nadsázkou křičeli: „No jo, bio se hnojí v noci.“ A já vždycky říkám: „Vezměte nůžky, a pojďte s námi chvíli dřít na pole. Pojďte si to vyzkoušet. Pojďte si vyzkoušet skutečnou dřinu.“

Co se týče biokvality, tak na to je nejjednodušší odpověď, jaká může vůbec existovat: Dovedete si představit, že do půdy patří hormon? Dovedete si představit, že do naší vody patří antibiotikum? Dovedete si představit, že do krávy, nebo kuřete, se má něco píchat? Nemá. To tam nepatří. Kráva i kuře dokážou růst sami. Samozřejmě pomaleji, ne tak intenzivně, ne finančně efektivně, jako když mu podáte hormon, ale za to, když potom ochutnáte bio kuře, nebo bio krávu, bio vepře, to je jedno, nebo když ochutnáte bio mrkev, bio okurku, tak nejenom, že je chuť zcela jiná. Nejen, že se navracíte ke skutečné chuti plodiny, byliny, nebo masa, ale ony vás léčí. To je to, co nám říkal Hippokrates: „Jezte tak, aby jídlo bylo vaším lékem, a ne, aby byl jednou lék vaším jídlem“.

Takže na to je jednoduchá odpověď: Na člověka, který si ráno dá tři majonézové chlebíčky a pivko, k obědu si dá půl vola a řádku brambor, samozřejmě chemicky ošetřených, večer si dá čtyři rohlíky a gothaj, nebo nějakou klobásku, a zase nějaké to pivko, nebo vínečko, a samozřejmě ve větší míře. Takovému člověku není pomoci. A já mu ani nechci pomáhat, protože nemusím. On přijde sám. Přijde sám v momentě, kdy mu stanoví diagnózu, a nedej Bože, mu chemoterapie nepomůže. Nebo nedej Bože má autoimunitní onemocnění, na které vlastně lékaři nemají léčivo. On sám přijde, protože to je krásná vlastnost lidského bytí, že když už je průser, tak potom jdeme, a hledáme všude, nejenom u rozumbrady lékaře. Takže asi tak bych to řekla k biu.

A samozřejmě bio certifikace je úžasná věc v tom, že dokáže vysvětlit babičce na zahrádce, která pak jde na trh a tvrdí, že má bio bylinky nebo bio brambory, že bio bylinky, nebo bio brambory skutečně nemá, protože když si soused nastříká muškáty, aby je měl pěkné, tak veškerý ten sajrajt jde do její máty. Navíc byliny mají jednu, dá se říct, dobrou, ale i špatnou vlastnost: Chrání své okolí a prostředí. Ony potřebují chránit. A léčí i půdu. Takže samozřejmě, když si soused postříká jablka nebo muškáty, tak vy byste měli jít, a zkusit laskavým tónem a diskusí sousedovi vysvětlit, že nejenom likviduje jeho děti, ale likviduje i vaše děti.

Do Levandulového údolí jezdí vysoce postavení manažeři drahými automobily, aby se zbavili těžké migrény, na kterou jim nepomáhají žádné prášky

Martina: A jakým způsobem tedy pečujete o půdu? Protože si neumím představit, že ji necháte jen tak ladem: Zasadím, a na podzim prodám kravku.

Helena Neumannová: No, ale ono to tak je.

Martina: Vůbec nic? Žádná přírodní hnojiva?

Helena Neumannová: Já odmítám i přírodní hnojiva. Víte, já si prostě myslím – a je to zase dáno i mým naturelem, a nepřesvědčuji vůbec nikoho, aby nepěstoval s přírodními hnojivy – chraň Bůh, prosím, tak by to nemělo vůbec vyznít – ať každý přistupuje k půdě s láskou a s respektem. Ale samozřejmě přírodní hnojiva jsou velice dobrá. Já ale, nevím proč, si prostě myslím, že když dříve v historii lidé levanduli dokázali pěstovat bez hnojiv, tak že já to dokážu také. Pokud je půda čistá, a dnes už po pěti, osmi letech, je více než čistá. My máme kontroly 4x do roka z každého rohu našeho pozemku, což je čtyři a půl hektaru. Není to málo a každý rok jsme nesmírně chváleni, a jsme na to strašně pyšní.

Třeba teď na jaře se těšíme na bio-pampeliškové údolí. Takže maminky k nám můžou přijet na bio pampelišky. Víte, co je to za úžasnou věc, když můžete vypustit dvouletého prcka, aby utíkal, utrhl si pampelišku, nebo sedmikrásku, a snědl ji, protože je v bio kvalitě? Já jsem nesmírně hrdá na to, že jsem to dokázala. Strašně bych si přála, aby tady bylo víc rodin, které dokážou tímto způsobem vytvářet takovéto Edeny na naší půdě, protože se potom staneme rájem bylinkářů i pro další země, nejenom pro nás. V létě k nám přijížděli Němci a Holanďani, a říkali: „Ježíš, my o vás vůbec nevíme. To je nádhera.“ A to nebylo léto, byl květen. To jsme ještě zrovna měli pampelišky, a oni říkali: „Tady je tak blaze. Tady je líp, jak na Bali.“ A my jsme říkali: „Ježíš, je krásné tohle slyšet. My si toho nesmírně vážíme.“ Protože si tam lehnou na lehátko, a vápencová moře a levandule samozřejmě léčí, když u ní sedíte. Léčí i v zimě. Ono se to nezdá, ale ta síla a energie do vás prostě jde.

My už dneska máme dokonce pět manažerů, nejmenovaných, samozřejmě, vysoce postavených pánů, kteří přijíždějí svými drahými automobily do Levandulového údolí, a když mají těžkou migrénu, tak si vezmou deku a jdou si tam lehnout, nebo se stulí do křesla, a my jim uděláme aromaterapii, čajový rituál – a je dobře. Oni vědí, že jim to pomůže, a mnohdy mi říkají: „To není možné, Heleno. Mně nepomáhá ani koňská dávka aulinu, nebo ibáč, nebo cokoliv.“ A tohle jim pomůže. A to byli lidé, kteří se tomu posmívali.

Martina: Paní Heleno Neumannová, vy jste tady před chvílí řekla, že je ještě něco nad biem. Řekla jste Demeter?

Helena Neumannová: Ano.

Naše prababičky věděly, proč na Zelený čtvrtek vykouří světničku bílou šalvějí, nebo levandulí, a proč se na svatého Jana ve čtyři až v šest ráno sklidilo. A dokázaly pracovat s myslí a s duší skrz byliny.

Martina: Demeter. Vzpomínám, že v nejrůznějších knihách můžeme slyšet o tom, kterak bosorky chodíval za úplňku sbírat nějaké bylinky. Ale ony to nebyly jen bosorky, byly to naše babičky, které věděly, že nějaká bylina se musí sklízet o svatém Janu, nějaká se musí sklízet v novoluní, nějaká za úplňku. A i dnes víme, že rebarbora se musí sklidit do červa, protože jinak je v ní příliš mnoho kyseliny šťavelové. Takže žádné pověry, žádné čáry a kouzla. Vím, že existují, i v Rakousku, některé certifikované kosmetické firmy, které tímto způsobem také pracují. A teď se přes mnoho slov dostávám k otázce: Má levandule také takové požadavky na to, že musí být sklizena tehdy a tehdy, a v takové teplotě? Zkrátka – Demeter.

Helena Neumannová: Nejedeme Demeter. Tedy, přáli bychom si to i přesto, že jsme kousek od Koněpruských jeskyň a Čertových schodů, takže bychom mohli, protože ty kameny skutečně… a přímo sídlíme na srdci Barrandien parku. Ale je to ještě více finančně náročné než biocertifikované byliny. Nicméně, ráda bych zdůraznila, pro všechny milovníky levandule lékařské, že jsou skutečně dána pravidla, a to platí pro všechny bylinky. To znamená, že například my nesmíme sklízet šest hodin po dešti, a dvě hodiny před deštěm, protože pak je vlhkost v bylině tak extrémní, že bychom ji nedokázali správným způsobem usušit, abychom udrželi biodynamickou látku léčivých bylin uvnitř.

Takže si představte, že když máme období sklizně, tak u nás to funguje tak, že jsme všichni vynervovaní, přestože pijeme levanduli, z toho, jak bude pršet, v kolik to skončí, kdy zavoláme lidi, protože v jeden moment sklízí třeba šedesát lidí, a vy musíte lidi nabrat přesně v tu pravou hodinu, abychom sklidili co nejvíc. Samozřejmě, úplně běžné pravidlo je, a to považuji za nejcennější předání od našich prababiček a pradědečků, že sklízet byliny se má hlavně po ránu, úplně ideální je pátá, šestá hodina, což ne každému vyhovuje. My třeba vstáváme brzy i kvůli péči o farmu, a tak dále, a dneska už tam máme i lázeňské procedury, takže i kvůli péči o naše klienty, ale opravdu ideální je to do deseti, jedenácti hodin, protože pak, při přímém slunci, se sklízet nemůže. Ono je to i dobře, chrání to i člověka, protože si jde do stínu si odpočinout, najíst se, zchladit se vodou. Všechny tyto rituály jsou v přírodě v souladu, všechno je v nádherné harmonii, a vůbec nad tím nemusíte přemýšlet.

Martina: A v logice.

Helena Neumannová: Ano. Ono se to samo nabízí. A jak jste správně řekla, naše bosorky – to je samozřejmě přehnáno, a vysmívám se tomu, paroduji – naše prababičky věděly, proč na Zelený čtvrtek vykouří místnost, světničku bílou šalvějí, nebo právě levandulí, a proč se na svatého Jana ve čtyři až v šest ráno sklidilo. Ony věděly, k čemu tyto rituály slouží. Ony skutečně dokázaly – a teď už si hraju, ale je to tak – dokázaly i určitá kouzla. Dneska tomu říkáme kouzla. Ony dokázaly pracovat s myslí a s duší skrz bylinu. A to je to, co se úplně vytratilo, protože my se toho bojíme. Bojíme se toho oprávněně, protože bychom byli nazýváni šarlatány, ale skutečnost je taková, že všechny tyto rituály, které byly na Velikonoce, na Vánoce, posvícení, otevírání studánek, všechny naše nádherné tradice a zvyky, sloužily především k ozdravení člověka a mezilidských vztahů. A to je to, co jsme ztratili úplně.

Lidé, kteří říkají, že mají na levanduli alergii, se mýlí. To nemůže být z levandule lékařské v biokvalitě, ale dostali něco jiného.

Martina: Vzpomínám si, že když tady byl bylinkář pan Vitásek, tak mluvil o své teorii, že když se vám bylinka nelíbí, tak ji nepijte, protože vám nepatří.

Helena Neumannová: Jednoznačně. Naprosto s ním souhlasím, a podepisuji celým jménem.

Martina: Protože vy víte, že levandule se líbí každému.

Helena Neumannová: Ne. Pouze 90 procent planety ji má rádo, a 10 procent ji nenávidí.

Martina: Skutečně jim vadí ta výrazná, specifická vůně?

Helena Neumannová: Ano. Deseti procentům vadí a říkají: „Já ji nesnesu.“ Problém potom je, když přijde člověk a říká: „Já na ni mám alergii.“ Tak odpovídám: „To prosím neexistuje. To není levandule lékařská, ale dostal jste bohužel jed.“

Martina: To znamená, že z hybridů, které máme na zahrádkách a které si tak opatrujeme, čaje nevařit?

Helena Neumannová: Rozhodně ne. Samozřejmě jsou lidé, kteří se dostanou k levanduli lékařské, třeba pokud mají chalupu na Šumavě, kde opravdu sousedé nic nestříkají, a jsou u lesa. To je ideální. Ale prosím, když pěstujete bylinky tam, kde jsou zahrádky na sebe, jak bych řekla, nacpané, a je tam spousta dalších aspektů, třeba jalovec by na zahradě vůbec neměl být, protože obsahuje všechny nemoci rostlin v okolí, a přenáší je do bylin, protože ony to od něj vytáhnou. Botanika je vysoká věda. Takže já vždycky říkám: „Ano, bylinky, které máte na zahrádkách, používejte právě na provonění, koupel, můžete i na kůži.“ To mi nevadí, protože myslím, že je to minimální riziko. Ale řekne-li vám potom někdo: „Já jsem měl alergii na levanduli, a nemůžu ji.“ Tak já říkám: „To jsi neměl alergii na levanduli. To jsi dostal jed.“ To je jednoduché. A proto by lidé měli přemýšlet do něčeho investovat.

Dobře, rozumím tomu, že řeknou, že bio maso, bio zelenina a bio ovoce jsou drahé, protože i z chemicky ošetřeného ovoce a zeleniny dostanete pár vitamínů. Ale samozřejmě dostanete do těla jedy. Jestli ale na něčem nešetřit, tak proboha, když mi něco je, a potřebuji se uzdravit, tak si přeci koupím bio certifikovanou bylinu, protože mám záruku, že ten člověk tomu rozumí, je vzdělaný, a že dokáže sklidit, usušit a připravit produkt v dobrých poměrech tak, aby mi pomohl, a ne uškodil. To je celé.

Martina: Učiňme vědě za dost. Rozloučíme se vysloveně studiemi: Zmiňovala jste, že tuším už v roce 2019, jste začali spolupracovat na Vysoké škole chemicko-technologické na vaší bio levandulové harmonizované vodě. Proč se do tohoto Vysoká škola chemicko-technologická, a ony dámy, pouštěly?

Helena Neumannová: My jsme to s paní doktorku Horsákovou vyloženě urosily. A to z toho důvodu, že jsme, Martinko, musely vylévat hektolitry harmonizované vody, než jsme zjistily, jak šetrně pasterovat, a uchovat biodynamické látky z bio levandule, a z bio citronu, v čisté vodě. Protože…

Martina: Bez konzervantů?

Helena Neumannová: Bez konzervantů, samozřejmě, bez jakékoliv chemie a konzervantů. A přesto, že zpasterizujete, tak se nám to kazilo, a tvořily se nám plísně – a my jsme plakaly, a byly zoufalé. A paní doktorka říkala, že jsme její noční můra. Ale nakonec to Iveta Horsáková s paní Milenou Krčálovou, která právě je naší šéfkou výroby, dokázaly. Mimochodem Milena pracovala 15 let na ARO na Homolce, a zachraňovala lidské životy – vozili jí rozbité lidi vrtulníkem – takže velmi dobře rozumí lidskému organismu. A jsme nesmírně pyšní, že jsme dokázali najít cestu. Protože představte si, že to málo kdo dokáže, a dodnes, když na trh přijde bio limonáda, nebo bio ledový čaj, tak se velmi často stává, že prodejci nedodržují skladovací teplotu, takže klient už vlastně koupí limonádu nebo čaj, který je plesnivý. To se děje velmi často, takže pozor na to. A my dneska s touto vodou dokážeme léčit. A hlavně dokážeme odbourat bolest hlavy touto vodou z čisté přírody. A kdo to dneska nezná? Takže tak.

Martina: Existuje něco, na co si člověk musí dát pozor? Protože i levandule je léčivka, a tudíž – všeho moc škodí?

Helena Neumannová: Ano. U člověka, který má nízký tlak, a trpí na to i ve vztahu ke změnám v okolní přírodě, na tlak kolem nás, říkáme, že v případě, když od nás dostává kůru levandule, tak by po třech dnech měl na jeden vynechat, abychom naučili tělo si s levandulí hrát, protože ona regeneruje dynamicky. To znamená, učí znovu tělo pochodům, které mu byly nastaveny od přírody. Takže čtvrtý den člověk vynechá, a levandule si krásně sedne s tlakem, a on nemá ty andělíčky. Takže asi tak.

Martina: Paní Heleno Neumannová, já vám moc děkuji za to, že jste nás s takovou vášní seznámila s tak známou bylinkou jako je levandule, a myslím, že mnohé i nadchla pro to, aby zkoušeli žít v přírodě, s přírodou, a přemýšleli nad věcmi, které dělají. Díky moc.

Helena Neumannová: Mockrát děkuji a přeji všem, aby opravdu přírodu nejenom opečovávali, ale aby si jí vážili, protože v ní najdete úplně všechno, co potřebujete pro svůj život.

Minulý týden jsme v Praze vykouřili dominikánský doutník s Petrem Hájkem, pobesedovali a natočili rozhovor pro jeho pořad. Bylo to příjemné, poetické odpoledne, naprosto odlišné od toho, které sem tam zahlédnu v mainstreamu.

Místo arogantních, namyšlených moderátorů, kteří vám hned skočí do řeči, když neříkáte to, co je „dovoleno“, jsme strávili příjemný čas diskusí o nepříjemných věcech.

Ne, nejsme příliš optimističtí, ale i tak (nebo právě proto) doporučuji, abyste si otevřeli lahev vína nebo dobrého piva a udělali si hodinku, kdy se budete moci zamyslet nad aktuálními událostmi z jiného úhlu pohledu…

„Protiproud TV uvádí rozhovor Petra Hájka s osminásobným „blogerem roku“, držitelem Krameriovy ceny za literaturu, ostravským spisovatelem a cestovatelem Ladislavem Větvičkou, který náš současný malér vidí zblízka i z odstupu:

00:00 Jsme tak nějak pořád stejní

03:10 Těžko srovnávat, když již několik let jedeme do tunelu hned dvou protektorátů

07:30 Kdyby Fiala dostal za úkol zničit naši zemi, nemohl by to udělat lépe

11:10 Selhává opakovaně národ, nebo jeho elity?

12:05 Klid po demonstracích

14:30 Zvýšená radiace po zničení západních zbraní s ochuzeným uranem pár kilometrů od nás

18:00 Bude všechno Ukrajina?

22:05 Dva kmeny na jednom území – to nemůže skončit dobře

25:10 Majdan, aneb byl jsem při tom

27:10 Američané uvrhli klidnou zemi do války

31:10 Tak vypadá Zrnko písku

35:30 Jen pár zemí nepodlehlo koronapodvodu, takže bylo jasné, kam…

37:50 Putin zastavil covidismus na celém světě – šlo to jak po másle

39:15 Jak vybělit národ? V Dominikánské republice objevil diktátor recept, který nyní užívá EU

46:10 Jan Antonín Baťa vs. Oscar Schindler: Všechno je jinak

53:05 Západ směřuje v k válce. Pokud se něco stane, pak do podzimu

54:30 Největší letecké cvičení NATO – právě kolem fatálního data

 

Martina: Politika vás zajímá. Máte víru?

Mirek: Jo, mám. Věřím.

Martina: V Boha?

Mirek: V Boha. Přesně.

Martina: Jakože jste křesťan? Katolík?

Mirek: Jsem katolík.

Martina: A chodíte do kostela?

Mirek: Moc ne.

Modlit se? To ne. Spíš dodržuju zásady, abych se za sebe nemusel stydět. Vědět, kde je moje místo, a nebejt na obtíž.

Martina: Když je těžko, úzko? Nechodíte si někdy pokleknout v tom tichu?

Mirek: Jo, zajdu. Už jsem dlouho nebyl. V Karlíně jsem byl naposled. Ale modlit? To ne. Spíš dodržuju zásady.

Martina: Jaké?

Mirek: No, abych se za sebe nemusel stydět.

Martina: Na jakých hodnotách tyto zásady stavíte? Co je pro vás důležité, abyste si sám sebe vážil?

Mirek: Přesně. Je důležitý, nevím, jak to říct, vědět, kde je moje místo, a nebejt na obtíž. Prostě, co si zavařím, to si musím sníst – to je moje. Nebudu to na nikoho svalovat, přenášet, nebo tím zatěžovat. Tak prostě takový zásady.

Martina: Nebýt na obtíž. To jste řekl jako jednu z prvních věcí. Většinou mají lidé tendenci svoje neúspěchy svalovat na něco, na někoho.

Mirek: Přesně tak. To poslouchám denně.

Martina: A co byste k tomu přidal vy? Kdo za to může? Kdo? Jenom vy?

Mirek: Jen já. Všichni máme to, co si zasloužíme.

Martina: Věříte na osud?

Mirek: Jo, asi jo.

Martina: A proč si myslíte, že si pro vás osud přichystal, co přichystal? Co jste potřeboval?

Mirek: Já jsem o něm přesvědčenej. Nevím úplně, ale cítím to tak.

Život mám rád, ale někdy je to peklo. Ale nechci ho zkracovat, jako spousta mejch kamarádů.

Martina: Máte rád život?

Mirek: Jo, mám. I když někdy to je peklo. Ale říkám si: „Nebudu to zkracovat, jako spousta mejch kamarádů, kteří už tady nejsou.“

Martina: Zkrátili si to dobrovolně?

Mirek: Někteří dobrovolně, ale některý prostě – drogy, a tak.

Martina: To jsou věci, které vy odmítáte?

Mirek: Ne, já neodmítám nic. Ale musí v tom bejt taky určitej systém. Já prostě si umím říct ne. Už jsem si to dokázal. Takže teď už mám sílu odmítnout.

Martina: Když se podívám na váš život, tak na čem jste vlastně závislý? Teď jste řekl: „Drogy, alkohol, to si umím říct ne. Asi nějaké kouření, ale to taky jenom to, k čemu se dostanete.“ Na čem v životě jste závislý?

Mirek: Na rádiu.

Martina: To ráda slyším. Máte svoje rádio? Nějakou krystalku?

Mirek: Ne. Už asi několikátý. Ale našel jsem jedno takový, ale šly mi tam jenom dvě stanice, Český rozhlas Plus, a ještě Country rádio. A já poslouchal Plus, to bylo ještě odpoledne, a od tý doby jsem to nepřeladil.

Jsem závislý na tom, abych si mohl svůj život žít po svém

Martina: A když jsem se ptala, na čem jste závislý, je to třeba tak, že jste závislý na svobodě? Že musíte svůj život žít po svém?

Mirek: Jo, tak si život řídím. Asi jo.

Martina: A kdyby vám teď někdo nabídl nějaké zaměstnání, něco, co by se vám i líbilo, a řekl, ať si vyberete, co chcete dělat, ale budete tam chodit každý den osm hodin, budete mít někde pěkný pokojíček, řekněme na ubytovně, nebo něco podobného. Co byste mu odpověděl?

Mirek: Přemejšlel bych o tom. Já práci neodmítám. Když už do ní chodím, tak chodím včas. To je takový můj zlozvyk, chodit všude včas.

Martina: To je pravda, tady jste byl dokonce dřív.

Mirek: No, jsem nevěděl, jak se sem dostat. Ale tak je to všude. Prostě čekám, pokaždý jsem ten, kdo čeká. I když přijdu včas, tak lidi nechoděj.

Martina: Nechodí včas?

Mirek: Z mojí vrstvy ne. Tam hodina nic neznamená.

Martina: To není jenom ve vaší partě. Tomu věřte. Ale, když jste na to narazil, jak se k sobě chovají lidé bez domova? Lidé, kteří různými způsoby tráví život na ulici? Protože mezi sebou asi máte, řekněme, různé kasty?

Mirek: Jo, jo. Je tam dost těch, co se na někoho pověsej, a snažej se někoho vošéfovat, asi využívat, a to maskujou agresivitou, třeba. Jsou agresivní. Ale vzadu je to, že jsou to nýmandi, a nic neuměj. A neumí se ani o sebe postarat.

Martina: A znamená, že tam vlastně také platí hierarchie? Takže se člověk na ulici snadno může stát součástí nějaké struktury?

Mirek: Jo, to platí.

Martina: Ale vy v ní nejste?

Mirek: No, já jsem samostatná jednotka.

Martina: Je na ulici více lidí, pro které je to dobrovolná volba? Nebo je čím dál tím víc lidí, kterým nic jiného nezbylo?

Mirek: Spíš těch, co nezbylo. Ale víc je tam těch dobrovolných. To jako jo. Ty už jsou tam taky léta, znají jeden druhýho. Ti už by se ani nikdy do normálu – ti už by nic jinýho nechtěli. Už jsou na svý zvyklí. Tak teď jsem potkal jednoho, a on mi říkal, že už ho nic nezajímá, že už si jen tak vyžebrá na ten krabicák, a jde spát.

Martina: Jo, a nějak to prostě doklepe.

Mirek: A není starej. Je to mladej kluk. Nebo mladej. O něco mladší než já. Už to má takhle hozený.

Na ulici jsou nebezpečný partičky mladejch týnejdžrů, co si chtěj dokázat, kdo kopne víc. Takhle jsem přišel o zuby, a málem to nepřežil.

Martina: A mládnete na ulici? Myslím tím, jestli je tam stále více mladších, nebo spíše seniorů, kteří fakt teď nemají na to, aby zaplatili energii a podobně? Těch prý hodně přibylo.

Mirek: To jsem si nevšim. Ale jo, senioři to jsou. Ale jestli jsou noví, nebo od kdy tam jsou, to nevím. A mladší? Většinou ne. To žijou s rodinami, ňák se ještě snaží zachránit. Ale z dětskejch domovů, třeba, ty jsou tam taky. Ti mladší.

Martina: Já jsem četla, že před dvěma lety bylo v České republice 23 830 lidí bez domova. A z toho 2 600 dětí. To mi přišlo jako docela drsné číslo.

Mirek: To jo. Tak já děti neznám. Na ulici nepoznám dítě. Teď jsem viděl v metru Rumuny. Ty jsou tady zase, a ti mají děti. No, nevím. O tomhle nevím.

Martina: Řekněte mi, co je pro vás na ulici nejnebezpečnější? Z čeho máte fakt respekt, až strach? Čemu se vyhýbáte jako čert kříži?

Mirek: Nebezpečný jsou partičky mladejch týnejdžrů, co si chtěl něco dokázat – kdo kopne víc, nebo tak. To jsem potkal takovou a přišel o zuby, a málem jsem to nepřežil. No, nebáli se mě nakopnout.

Martina: Takhle vás zřídili?

Mirek: Jo jasně. Bylo jich asi sedum.

Martina: A najdete zastání, třeba na policii?

Mirek: Policie je teďka docela v pohodě, dá se říct. Když jsme bydleli na nějakým baráku, přijeli, museli jsme všichni ven, řekli: My vás zapíšem, a až odjedem, tak si tam zase vlezte. Tak já si myslím, že jsou rádi, když mají všechny na jednom místě, než kdyby se jim to rozlezlo po městě.

Martina: Zažijete, Mirku, na ulici taky legraci? Člověk se potřebuje uvolnit, nějak se bavit.

Mirek: To je většinou …To se smějeme.

Martina: Jak se bavíte?

Mirek: Jak? Prostě mezi sebou. Srandy, no. Vyvádíme něco legračního. Ono by to neznělo moc legračně, když to vyprávím., ale mají různý příhody. To se někdo opije, a pak se mu přihodí něco, čemu se pak zasmějete. Radši to nebudu vyprávět, protože to bysme museli všechno vypípnout.

Martina: Tak dobře. Když jsem se ptala, jak se udržujete v kondici, tak třeba cvičíte?

Mirek: Ne, ani ne. To ne. Ale chodim. Hodně toho nachodim. To je vlastně nejzdravější pohyb. Takže, hodně toho nachodim. Když jste na ulici, tak si musíte věci furt nosit s sebou, když tedy nemáte místo, kde to necháte.

Martina: Ale to je spousta věcí.

Mirek: To je.

Martina: Jak to děláte?

Mirek: Tak já už nemám věci. Já jsem je nechal před tím barákem, a ty mi pomalu rozkradli. Musím se zabydlit, a najít nový.

V boudě, kde přespávám, mám kočku Lízu, kterou krmím, a mazlím se s ní

Martina: To znamená, že jste přišel o svou, dá se říct, dosavadní domácnost?

Mirek: Jo. Knihy a takový věci, ty jsem tam musel nechat. Kam bych je dal?

Martina: Ale co si ohlídáte tak, že vám nikdo nikdy nesmí vzít? Že to prostě budete mít s sebou, i když se půjdete koupat do řeky?

Mirek: To nemám.

Martina: Spacák? Ne?

Mirek: Spacák ten mám taky někde schovanej. Spím na dvou místech, teď vlastně v tý boudě, kam přijdu krmit kočku, nebo tam přespávám. A tam mám spacák. A jinak tady mám jenom deku. To stačí. Tam je sice taky zima, protože tam jsou malinký kamna a veliká stodola. Ale je to, jak říkám, v závětří.

Martina: Vy se staráte o kočku?

Mirek: No, mám kočku. Samozřejmě.

Martina: Samozřejmě: Jasně. Jak se jmenuje?

Mirek: Líza. Měl jsem jinou, a teď mám Lízu.

Martina: Líza. A tím pádem musíte i pro ni opatřit jídlo.

Mirek: Samozřejmě, v tom mi dost pomáhá přítelkyně. A teďko jsem ji nestihl kastrovat, takže zase budu mít koťata. Ona teda.

Martina: Co s nimi uděláte?

Mirek: No, už jsem je vlastně rozdal. Ještě nejsou na světě, a už jsou rozdaný.

Martina: Tak to je dobrá zpráva.

Mirek: To jo.

Martina: Kamarádi si vezmou kočky?

Mirek: Ty si vezmou jednou. To už jsem naplnil. Ale jo, jedna známá. A kočka, to je samostatný zvíře – než pes. Teď jí tam mám, jednou za den tam přijdu, nebo ob den, nakrmit, pomazlit. To musí bejt. To už tam na mě čeká. Prostě je to milý, to zvíře. S ní si povídám nejvíc.

Martina: S Lízou?

Mirek: S Lízou.

Z člověka na ulici se stane asociál, má to trošku posunutý. Ale snažím se nevypadat na první pohled jako bezdomovec, takže sbírám vajgly decentně. Musím hrát divadlo.

Martina: Miroslave, ocitnu se v těžké situaci, skončím na ulici, a budu od vás potřebovat rady. Řekněte mi, jaké mi dáte rady hned na první den? Budu tam stát nešťastná, vytřesená, bez ničeho, v ruce nějaké zásadní věci, základní věci osobní potřeby, co mi poradíte?

Mirek: Tak jsem pár lidí znal, a nechal bydlet poblíž, třeba ve stanu se mnou. Teďko jsem byl na Vypichu, a tam jsem potkal taky – hadí žena, najednou se úplně zmuchlala. Do krabičky. Tak tam pár tejdnů, nebo dní, nevím už, jak to bylo, bydlela s náma. Pak se vrátila do života.

Martina: Vrátila se?

Mirek: No jasně. Když byste zůstala na ulici, byla rozhodnutá, že to tak chcete, tak bych vám ukázal nějaký věci: Kam jít. Kde se vykoupat. Kde si dojít pro vodu. Co se dá s tím dělat. Kde se prostě oblíknout.

Martina: A přemlouval byste mě spíše, ať se vrátím?

Mirek: Asi jako jo, že je to lepší.

Martina: Když teď budu přemoudřelá, tak jsem v odborné literatuře našla, že jako zlomové období se uvádí jeden až dva roky, během kterých se člověk adaptuje na bezdomovecký způsob života, a osvojí si potřebné strategie přežití. Takže pokud už je člověk na ulici třeba dva roky, tak návrat už je potom těžší, protože si člověk prostě zvykl?

Mirek: Stane se z něj asociál. Máte to trošku posunutý. Ale snažím se nevypadat jako bezdomovec. Na první pohled, že jo. Vajgly sbírat decentně – musím především hrát divadlo.

Martina: Mluvil jste o kočičce. Ale já spíš znám z ulice klečící žebráky se psy. Děláte to někdy také?

Mirek: Ne. Já nechodím žebrat. Zatím nemusím.

Martina: To je mezi vámi něco, u čeho si prostě říkáte: Tak takhle hluboko ne?

Mirek: No, není to zrovna oblíbený. A je to ponižující. Žebrat se dá na sto jinejch způsobů. Tohle je jednoduchý – dojímat s pejskem.

V létě se na ulici nemůžete moc pohybovat, abyste se nezpotili, a v zimě musíte bejt v pohybu, abyste nenastydli

Martina: S kočičkou. Ta by se nedala. Vzpomínám si, že jsem byla svého času na dovolené, je to už taky asi patnáct let, a byla to dovolená – měsíc pod širákem. A já jsem si myslela, jak se budu cítit skvěle, volně, a úplně osvobozeně, ale několik dní jsem měla to, čemu se říká fobie z volného prostoru. Měl jste to také? Nebo, máte to ještě někdy? Protože mně vadilo, že když je strašně vedro, tak se nemám kam jít schovat. Když potřebuju na toaletu, tak musím do muzea. Ale to ve tři ráno nechcete. A spousta těchto věcí. Tak jsem byla první týden ze své vytoužené dovolené rozsypaná.

Mirek: Jo. Stačí si ten prostor zmenšit. Někde udělám kout a plachtu, nebo něco. To musí člověk mít, to jinak nejde. Já bych nemoh bydlet někde, nebo přespávat někde, kde se ráno vzbudíte, a choděj vám nohy okolo hlavy. To prostě ne. Já musím bejt někde vzadu, schovanej, nebo decentně bokem. Ne prostě. Velkej prostor si umenšuju. Taky to není nic moc příjemnýho, v létě – nějakej stín. V létě se nemůžete moc pohybovat, abyste se nezpotili, a v zimě musíte bejt v pohybu, abyste nenastydli.

Martina: Kdybyste potřeboval pomoct, protože se necítíte dobře, někdo vás úplně okrade, jakože na kost, nebo nemoc – na koho se můžete obrátit?

Mirek: No, na parťáky. Mám pár osvědčenejch známejch – tak tam. Zakouřit, přespat, nebo mně daj hadry, nebo takový věci. To jo, takovouhle pomoc.

Martina: Takže žádné neziskovky?

Mirek: Taky se tam dá dojít. Ale to bych nechtěl. Co oni mi pomůžou? To bych si musel v Naději zařizovat průkazku, a pak chodit. Tam jsou výdejní dny na oblečení, a je to složitý. Je to komplikace. To mám rychlejší, když vím, kam za kým zajít.

Destero přežití na ulici? Bejt fér, rovnej, pomoct, když někdo požádá a mám tu možnost. Držet se stranou, zvažovat, s kým se zapletete. Nevymejšlet vymyšlený. Bejt vodevřená hlava.

Martina: Miroslave, řekněte mi desatero přežití na ulici. Když byste to měl sesumírovat.

Mirek: Člověk musí bejt fér. Oni to lidi věděj. Prostě na ně nemůžete hrát, nevočůráte nikoho. Takže se snažím bejt rovnej, pomoct, když chce, nebo požádá, nebo když mám tu možnost. Radši se držet stranou, zvažovat, s kým se člověk zaplete. Protože pár lidí, který znám už třeba dvacet let, tyto věci neznali. Vím, že byste si natáhli do života infekci. Prostě nevymejšlet vymyšlený. Bejt vodevřená hlava. Asi tak.

Martina: Páni. Já jsem myslela desatero přežití, jakože mi řeknete teplé spodky, a vy jste na prvním místě uvedl „fér“, být fér. To znamená, že člověk bez morálky na ulici jde poznat?

Mirek: Jo. Těch je taky hodně. To jsou ti, jak jsem říkal, jak se většinou pověsej na někerý jiný, a snaží se jim šéfovat. A ti brzo skončej, nebo umřou na usnutí. Nebo jsou většinou zavřený. Skončej v kriminálech.

Martina: Vzpomenete si, kdy jste měl fakt hezký den? Kdy jste byl šťastný, a řekl jste si: „Mirku, tento den bych rád pozdržel.“

Mirek: Jo, jsou takový dny. To prostě vstanete, a hned se vám daří – potkáte lidi, který jste potřeboval. Já mám takový, takový stavy se mi dějou, že si na někoho vzpomenu – a třeba jsem ho hodně dlouho neviděl – a druhej den jdu, a potkám ho. Jo, to se mi stává hodně. Prostě to je nečekaný. A to poznáte už ráno, když vstanete, že to je tak.

Martina: Že to je ten den.

Mirek: Jo. Nedávno se mi jeden takovej přihodil. Vlastně se nestalo nic moc pamětihodnýho, ale už jenom ta nálada.

Martina: Vy jste teď řekl, „Na někoho jsem nenarazil několik let, vzpomenu si, a odpoledne ho třeba někde potkám.“ Myslíte, že i toto je důležité – pěstovat si intuici?

Mirek: Jo. Rozhodně.

Martina: Toto vás taky naučila?

Mirek: Nevím, jak jsem k tomuhle přišel. Ale asi jo.

Za deset let? To asi budu mít pevný místo na hřbitově. Ale ne. Chtěl bych najít nějaký útočiště, bezpečný místo v nějaký chatce, nebo v kontejneru.

Martina: Co byste v životě chtěl? Když člověk dělá pohovor v zaměstnání, tak se ho většinou komise ptají: Kde se vidíte za deset let? Kde se vidíte vy, Miroslave, za deset let? Kde byste chtěl být? Kam kráčíte?

Mirek: No, za deset let. To budu asi mít místo, pevný místo, někde na hřbitově. Ale ne, myslím, že – nebo chtěl bych – najít nějaký útočiště, nějaký bezpečný místo.

Martina: A bezpečné místo ve stanu, nebo bez stanu? Bezpečné místo na ulici, když to tak řeknu, nebo bezpečné místo už přece jenom v klasických společenských strukturách?

Mirek: Záleží na výhře ve Sportce. Nebo tak. Ale tak bych se z toho světa vyřadil. Ale ne, já budu asi na ulici dál. Teď jen přesedlám: Přemýšlel jsem, najít si něco, nějakou chatku, nebo buňku, mít takovýhle místo. To je základ. A odtamtud můžete občas chodit i do práce, nebo kamkoliv, cokoliv, že jo. Můžete tam mít věci, a dá se říct, že domov. To bych chtěl. Ale ne takový věci, který bych neudržel finančně. To bych musel platit elektriku, a tohle, a to bych moh mít maximálně pár měsíců. Něco trvalýho. Třeba chatku. A už se to pár kamarádům stalo, že jsou tam jakoby hlídači, nebo že lidé jsou rádi, že tam bydlí, a přestaly se jim tam vykrádat chaty. Tak něco takovýho.

Martina: Takže kdybyste teď šel do kostela a řekl: „Bože, dlouho jsem nic nechtěl, ale teď prosím…“ Tak to je největší přání ve vašem životě?

Mirek: Asi jo. Ale víte, jak to je? Bůh trestá i úplně jiný přání.

Martina: Takže vy se bojíte si něco přát, abyste… My jsme cirka stejně staří, Miroslave, a zarazilo mě, že jste říkal, že za deset let už se vidíte na krchově.

Mirek: Tak z mejch kámošů už tady není skoro nikdo. Umřeli. Měli to sice rychlý, ale…

Martina: Je to životosprávou?

Mirek: Asi jo. Životospráva, drogy, už ani nevím. Mohli to přežít, ale už nechtěli bojovat.

Martina: Ztratili smysl života. Co ho dává vám?

Mirek: Ty jo, to nevím. Asi vědět, jak to dopadne.

Martina: Řekněte mi, jaká bývá poslední myšlenka, než usnete? Na co myslíte?

Mirek: To je těžký. Asi na nic, protože jak začnu přemýšlet, tak se začnu převalovat, a je konec se spaním. Tak asi na druhej den.

Nevím, co bych z minulosti změnil. Asi nic. Došel jsem třeba ke stejnýmu cíli, ke kterýmu jsem mohl dojít dřív, ale vzal jsem to oklikou. To bych pak ztratil smysl, výsledek.

Martina: To není špatná myšlenka. Řekněte mi, je něco v životě, co byste udělal jinak? Nebo se to všechno dělo tak, jak se mělo?

Mirek: Jo, všechno šlo samo, a tak, jak jsem si to zasloužil. Jsem třeba došel ke stejnýmu cíli, ke kterýmu jsem mohl dojít dřív, ale vzal jsem to oklikou. Ale nevím, co bych změnil. Asi nic. To bych pak ztratil smysl, výsledek.

Martina: Miroslave, když se teď tak na mě díváte při tom, jaké kladu otázky, jak myslím – tak máme všichni šanci přežít na ulici? Nebo už to poznáte člověku na očích, a mrknete na mě, a řeknete: „Milá zlatá, ty si o sobě myslíš, že seš tvrdá. Ale seš zpovykaná a zchloustivělá.“ Poznáte to?

Mirek: Tak cítím, že to je póza, že se vrátí zase k mamince.

Martina: Když někdo přijde na ulici, tak jakože trucuje, chlapeček, nebo děvče, a zase se vrátí?

Mirek: A nebo si najde nějakou stravitelnou práci, kde se zapíše, bude tam chodit, a dostane takovouto lekci z ulice. Nebo přijde, a chodí po charitách, a tak různě, a oni ho někam doporučujou – no to je těžký. Ale takových je dost, co se vrátili k systému, zaplatěj si tydlencty pojištění, a já nevím co, sociálku, zdravotní, to všechno doplatí. Ale to trvá.

Martina: Je to cesta.

Mirek: Nebo si někoho najdou a nastěhujou se k němu. Jsou takoví.

Martina: Ale to není vaše cesta?

Mirek: To asi ne.

Martina: Miroslave, co budete dělat zítra? Víte to už teď?

Mirek: Co je zítra?

Martina: Zítra je pátek.

Mirek: Pátek. No, to ještě netušim. Tak asi budu něco dělat v altiku, krmit kočku, zajedu ještě za tím kámošem, musim domluvit stan, a tak… To je všechno na náhodě. Nemá telefon, takže ho buď někde odchytnu v místech, kde se pohybuje, spíš než… No, a ten taky dostal chatku. Nějakej chlapík říká: „Hele, mě už to nebaví, já sem jezdím každej tejden, dycky chatka vykradená. Nechceš jí.“ Tu chatku? Má to někde na Rajský zahradě.

Martina: Páni.

Mirek: Tak já si tam u něj na zahradě postavim stan.

Martina: Takže tohle je vaše přání? Takhle by se vám to líbilo?

Mirek: Takhle kdyby to šlo. No.

Martina: Tak já se také přimluvím, až budu někdy v kostele. A přeji, aby se vám, Miroslave, plnila vaše přání. Myslím, že jich nemáte mnoho a že nejsou až tak nesplnitelná. Takže, jako tady v pořadu vždycky říkáme: „Mějte se hezky, a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za vás neudělá“, tak i vám přeji. Ale také to, aby vám přece jenom někdy v životě něco spadlo do klína. Díky.

Mirek: Jo, děkuju vám moc. Nashledanou.

„Musíme chránit za každou cenu svobodu slova… na druhé straně lidé mají právo na to, aby informace byly korigovány,“ pravil český premiér.

Tak se Češi mohou se pyšnit premiérem, jehož mistrovské žongléřství orwellovským double-speakem dosáhlo michelangelovské a mozartovské úrovně v uměleckém žánru oblbování občanů. Jeho následující ujištění, že „se soustředíme hlavně na pozitivní vyvracení dezinformací“ následované pohrůžkou „nástroji pro legální postih těch, kteří je šíří,“ je už nezastřeným oznámením, že nová plíživá totalita, která už pár desetiletí rozleptává Západ, se konečně doplížila k nám.

Jedinou útěchou nám může být, že v ní nejsme sami – najdeme v ní spoustu dobrých přátel, od Brazílie, přes USA a Velkou Británii po Austrálii. Informace se korigují a dezinformace pozitivně vyvracejí, kam oko dohlédne a ucho doslechne. A už se na náš příchod do totalitního klubu těší všichni ostatní odedávní totalitáři, od Číny přes Rusko po islám. Celosvětovým jednotícím tmelem nám bude několik etablovaných světových organizací, včetně třeba zdravotnické WHO. Ta v květnu 2023 oznámila, že zavádí „naslouchací dozírací systémy na identifikaci misinformací“.

Říká tomu „Preparedness and Resilience for Emerging Threats“ (PRET), česky nejspíš „připravenost a odolnost vůči vznikajícím hrozbám“. Cílem je „vést země pandemickým plánováním a začleňovat nejnovější nástroje a přístupy pro společné učení a kolektivní akce zavedené za pandemie covid-19“. Identifikuje misinformace jako „ohrožení zdraví“ a křtí je odborně lékařsky „infodemie“. Ta prý může „přímo ohrozit zdraví, znemožňovat implementaci protiopatření na ochranu veřejného zdraví a podkopat důvěru a sociální soudržnost.“

Proto tedy „zavede zařízení společenského naslouchacího dozoru na identifikaci misinformací.“ K tomu rozvíjí „nové nástroje a přístupy s použitím nových technologií jako je umělá inteligence na odposlouchávání sociálních médií“ prostřednictvím vlastní platformy EARS. Též plánuje „rozvíjet a zavádět strategie pro komunikaci a změny chování založené na infodemických poznatcích“, a s těmi pak „implementovat zvládání infodemie v různých sektorech“. Takže nejen poznatky, ale i nástroje k naší převýchově.

Tak se světové zdravotnictví mění v politický nástroj, před nímž nebude kam se schovat, a jehož „poznatky“ budou jistě k užitku i jiným agenturám bažícím po naší převýchově. Podobné triky zavádějí ve svých rajónech i jiné agentury, jako třeba UNESCO na dozor a převýchovu kulturní. Český premiér rajtuje na hodně silném spřežení. Probouzející se spolky na obranu svobody slova čelí zatraceně velké přesile. K povzbuzení naděje a posílení odolnosti mají jen ten známý slogan Edmunda Burkeho „zlu k vítězství stačí, když slušní lidé nedělají nic.“ A možná ještě vědomí, že v totalitě už nechtějí žít, a nic než obrana jim nezbývá.

Pak by jim prospělo neplýtvat energií na klišé sloganech jako „svoboda slova je absolutní a nedělitelná“. To je dezinformace jak Brno, snadno vyvratitelná, historicky a civilizačně. Absolutní a nedělitelná nebyla nikdy, ani v těch dobách nejcivilizovanějších. Sokrates byl odsouzen k smrti v rozkvětu řecké demokracie, Giordano Bruno na vrcholu italské renesance. Svoboda slova nebyla nikdy samozřejmostí, musela se vždycky a pokaždé novu vybojovávat, a ten boj se častěji prohrával, než vyhrával. I v těch vítězných dobách byla vždy neúplná. Vždy existovala nějaká tabu, která zůstávala nevyslovitelná, nestoudná, nebo naopak posvátná.

V civilizované společnosti se prostě o některých věcech nemluví. Problém nastane, když různé společnosti, nebo skupiny uvnitř společností, mají tabu různá a odlišná, někdy dokonce vzájemně urážlivá. A cítí nutnost se bránit. Pak míra civilizovanosti závisí na volbě mezi obranou kreativní a obranou destruktivní. Ta kreativní stojí na požitku z rozmanitosti, touhy po poznávání nového a tříbení intelektu argumentací. Ta destruktivní vychází z mentální lenosti a z ní pramenícího sebeklamu vševědění. Svoboda slova tak dostává jeden konkrétní účel: Vytvářet prostředí pro neškrcenou kreativitu. Svoboda, která není splácena tvořením, je nezasloužená. Svoboda ničit není svoboda. Umlčování rozmanitosti je ničení tvořivosti.

Obránci svobody slova se většinou rádi hlásí k tradici biblické, alias judeo-křesťanské alias křesťanské. Ta má od svých samotných začátků dva druhy omezení svobody slova, obsažné v Mojžíšově Desateru.

Jedním omezením je Přikázání Osmé v křesťanské verzi (Deváté v Mojžíšově originále v Deuteronomiu), často vykládané jako zákaz jakékoli lži (alias „desinformace“), ale znamenající zcela konkrétně, doslova a pouze zákaz „křivého svědectví proti bližnímu“. Ten „bližní“, v originále znamenající též „soused“, je každý náš spoluobčan nebo spojenec. Křivým svědectvím proti němu je i každé vyslovené, ale fakty nepodložené nařčení z jakéhokoli údajného prohřešení, hanlivé pojmenování nebo přirovnání poškozující jeho pověst nebo ohrožující jeho bezpečnost nebo živobytí.

Druhým omezením je Přikázání Druhé (v Mojžíšově originále Třetí), často vykládané jako zákaz vyslovování božího jména „nadarmo“, ale znamenající přesněji zneužívání Božího jména „nazmar“. Tím slovem v originále je „šave“, ze stejného kořene jako „šoa“, znamenajícího destrukci (zmar) a též užívaného jako synonymum pro holocaust. Převedeno do dnešního slovníku sekulárního to znamená i destrukci svobody v zájmu něčeho vyššího, většího dobra, ideje, ideologie, státu, planety.

Na žádná ostatní témata takovéto zákazy neplatí a všechna zůstávají předmětem lidských dohod, svobodně a beztrestně argumentovaných. Ale právě porušením těchto dvou posvátných zákazů dnešní mocenské struktury na svobodu útočí, stejně okázale a nestydatě, jako jiné známější mocenské struktury před nimi. O stejný výsledek – potlačení lidské tvořivosti – taky usilují. Nás tedy může posílit vědomí, že když jim v tom bráníme, činíme to s Božím požehnáním – ať už v Něho věříme, nebo ne.

Ale jak už to tak u těch Božích požehnání bývá, co je bohulibé, obvykle bývá málokdy snadné a bezbolestné.

Kurasovy knížky najdete třeba zde: http://www.pi-shop.cz/kuras/

 

Posilani zbrani synkum v Podkarpatske Rusi nepomože. Naopak, zustane za nima vice mrtvych a vice zamořeneho uzemi. Pokud chcete opravdu pomoci lidem, vykašlete se letos na předražene Chorvatsko a zajedete na solna jezera v Solotvinu.

Kavarenske typy oceni skvěle kafe v užhorodskych kavarnach, horymilovnici si vyběhnu od koločavske četnicke stanice na nejbližši poloninu, píči piva si vychutnaju ležaky a ejly robene českyma sladkama v ukrajinskych pivovarach a pražske multykulturni elity si pochutnaju na sojovem latečku v Mukačevu.
Myslite, že robim srandu? Ani zdaleka.

Pokračovani a všecky fotky tady: https://vetvicka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=802397

Martina: Radovane Dluhý-Smithi, některé z věcí, které jste říkal, jsou známy vůkol, tedy že moc drží poměrně malá skupina bohatých podnikatelů – už se o tom ani nemluví pod peřinou, ale tak, že to tak prostě je. Ale vysvětlete mi jednu věc, protože spoustu věcí se stalo ještě v souvislosti s covidem, a v Evropě potom v souvislosti s válkou na Ukrajině, a ještě nás čekají velké změny v souvislosti s Green Dealem: Jak je možné, že si to lidé nechávají líbit, a to úplně bez odporu? Nebo vy ho vidíte?

Radovan Dluhý-Smith: To je velmi zajímavá otázka. A zase to má kořeny velmi dávno. Jedna z knih, kterou nám profesoři ve Spojených státech dali a která změnila můj život, a vůbec pohled a vnímání demokracie, byla od otce propagandy Edwarda Bernayse. To byl poradce amerických prezidentů, bavím se o nějakých 30., 40., 50. letech, který v knize Propaganda mluví o tom, že v demokracii, a obzvláště v demokracii je potřeba řídit a směrovat vnímání lidí, vytvářet propagandu, manipulovat myšlení lidí. Takže, když si vezmete, Martino, že vlastně už skoro sto let tady máme opravdu propracovaný systém propagandy v médiích ze strany politiků, a tak dále, tak myslím, že se člověk vůbec nediví, že většinová společnost žije v iluzi, že nám média říkají pravdu, že politici nám říkají pravdu. Když si uvědomíte tyto souvislosti, tak tomu tak opravdu není.

Martina: A teď navíc všichni ti, kdo by chtěli manipulovat veřejným míněním, s myšlením a s atmosférou ve společnosti, k tomu mají mnohé prostředky, technické – a právě sociální sítě. Vy jste tady už zmiňoval harvardskou profesorku Shoshanu Zuboffovou, která analyzovala, jak firmy Facebook a Google dokážou rozebrat a analyzovat komunikaci uživatelů na sociálních sítích tak, že dokážou předvídat naše chování. A nebudu říkat jejich, protože oni dokážou i to mé, a tyto informace se dají využít, a samozřejmě i zneužít. Mimo jiné také k akumulaci zisku, ale právě i k tomu, o čem jsme se už bavili, tedy k ovlivňování nálad ve společnosti, ovlivňování veřejného mínění, demokratických voleb. A my to přece víme, protože bylo odhaleno, že v roce 2016 byla zneužita osobní data více než 80 miliónů Američanů při volbě amerického prezidenta. To se ví, a stejně to nikomu dost nevadí. Máte pro to vysvětlení?

Radovan Dluhý-Smith: Tak vezměte si, jak často o tom třeba Česká televize informuje. V nedělních otázkách pana Moravce je diskuse, a já bych řekl, že pan Moravec toto téma s nikým ani jednou nediskutoval. Takže tato informace nějak pronikne, prosákne, ale hned zapadne. Jednak z toho důvodu, že těchto informací je spoustu, a možná i to je jeden z důvodů, že se neustále vytvářejí a chrlí nějaké umělé konflikty, krize, a tak dále, aby se lidé cítili zavaleni, a řekli si: „Já už to nedávám. Už je toho nějak moc.“

Martina: Dobře, říkáte, že jsou zahlceni informacemi, takže to nemusí být vysloveně přezíravost vůči svobodě, ale jakási únava. Ale pak jsou tady věci, kterých si musí každý všimnout, i ten, kdo nesleduje televizi, nečte noviny, a to, že nám jsou vnucovány stále další prostředky sledování a dohledu. Samozřejmě, že jsou vždy takzvaně na naši ochranu a bezpečnost, nebo pro naše pohodlí, ale jsou povinné – taková drobnost – ať už je to datová schránka, nebo snaha zrušit platby v hotovosti. A toto už přeci každý člověk musí pocítit na vlastní kůži. Stejně jako hrozily, nebo stále hrozí covidové pasy. Toto je plíživý příchod světa 1984. Řekněte mi, všímáte si alespoň toho, že by to na nějaké části polokoule, nebo někde, lidem opravdu vadilo? Že by s tím někdo, společnost, stát, něco dělali?

Radovan Dluhý-Smith: Většinová společnost? I to je vlastně základem manipulace, totiž vytváření narativu konzumní společnosti. Většinovou společnost, řekněme si to otevřeně, tyto věci vůbec nezajímají, a vnímají právě tyto technologie. Chtěl bych posluchačům sdělit, aby si uvědomili, že každá technologie má takzvané „dual use“, dvojí využití, tedy na jedné straně nám vytváří pohodlí, pomáhá nám v konzumu, jak je jednoduché přijít s telefonem na stadión, QR kód, to už dneska v Americe frčí. Myslím, že tam jsou dva stadióny, které vás přímo naskenují, vaše tváře, a nemusíte mít žádný vstupenky, a tak dál.

Martina: To je cool, že?

Radovan Dluhý-Smith: To je cool. Takže na jedné straně je pravda, že třeba v lékařství, zdravotnictví je pokrok právě díky moderním technologiím neuvěřitelný. Ale tyto technologie jsou nám také prezentovány ve spojení s pohodlím, a tak si většinová společnost myslí, že tyto technologie jsou tady proto, aby nám pomáhaly. Jenomže si neuvědomují, že právě každá technologie má dvojí využití a že je tady i proto, aby nás třeba monitorovali, škodili, ovládali a řídili. A teď je otázka: Co vyhrává? Co vítězí?

Ještě, abych odpověděl na váš dotaz, jestli to někde lidem vadí, tak určitě. Teď byl třeba v Austrálii velký skandál, kde zjistili, že právě covidové pasy se používají i ke sledování lidí a ke špehování. Takže to byl velký skandál, a spoustu lidí v Austrálii si začíná uvědomovat: Aha, tak možná využití těchto technologií není pro náš prospěch, v rámci zdraví, ale je to tady třeba proto, aby nás ovládali a aby ničili naše svobody. Takže myslím, že čím větší na nás budou tlaky, tím víc si to budou lidi uvědomovat.

Finančníkům, průmyslníkům, šéfům velkých firem nejde o ideologie, ale o ovládnutí lidstva. A je jedno, jestli pomocí pravicového fašismu, nebo levicového komunismu.

Martina: Myslíte, že si to třeba uvědomíme i v Evropě při tlaku na vznik společného evropského prostoru zdravotních dat?

Radovan Dluhý-Smith: Doufám, že ano.

Martina: Že si to lidé uvědomí?

Radovan Dluhý-Smith: Doufám.

Martina: My máme dokonce předobraz ve fungování autoritativního kapitalismu pod vedením komunistické strany v Číně, kde pomocí právě moderních technologií úřady společnost důsledně mapují, a nejrůznějším způsobem profilují. Zavedli tam na základě chování lidí kreditní systém, který pak určuje jejich práva a místo ve společnosti, vlastně jejich postavení, tedy jestli budou moct létat za zvýhodněné ceny, jestli budou moct nakupovat určité věci, a podobně. Myslíte, že ani toto není dostatečným varováním?

Radovan Dluhý-Smith: Myslím, že ne. Naopak, jak jsem už zmínil, tyto tlaky se vytvářejí uměle v podobě krizí a konfliktů, a myslím, že to, co se třeba děje nyní na Ukrajině je jedním z tahů globální elity, vojensko-průmyslného komplexu, aby nás posunuli směrem k Číně, směrem k totalitě.

Martina: Směrem k Číně. Politicky?

Radovan Dluhý-Smith: Ano, politicky.

Martina: To mi musíte lépe vysvětlit.

Radovan Dluhý-Smith: Já jsem si uvědomil, že vlastně finančníkům, průmyslníkům, šéfům velkých firem, jsou ideologie úplně putna. Jim jde o to ovládnout lidstvo. A je jedno, jestli ho ovládnou pomocí pravicového fašismu, nebo levicového komunismu. Jim je to úplně jedno. Já jsem si to uvědomil právě na knize toho amerického profesora, že vlastně v letech 1910, 20 podporují bolševiky jako radikální levičák, a ve stejnou dobu podporují nacisty, což je jasná pravice. Takže jim je to úplně jedno. A o co tam šlo? Bylo jasně vidět, že jim z toho plynuly obrovské zisky. Ford a jiní začali podporovat Rusko – nerostné suroviny, prostě.

Dualita pravice, levice je jen hra. Stále víc se posouváme k tyranii a ke kreditnímu systému jako v Číně.

Martina: Takže si myslíte, že ideologie je jenom hra pro nás?

Radovan Dluhý-Smith: Myslím, že v konečném důsledku asi ano. Myslím, že elitářům je úplně jedno, ti si na ideologii nehrají. To je právě ta dualita, jak jsem říkal, levice, pravice, nebo republikán, demokrat. A dneska to vidíme i na tématech, které podsouvá mainstream. A teď Trump, jestli ho zatknou, nebo nezatknou. Trump je proti oteplování, Biden nás zachrání, levice. Takže podle mě se stále víc posouváme k tyranii, a je jedno, jaká tyranie to bude. Ale je vidět: Čína je obrovská země, mají tam velmi propracovaný totalitní kreditní systém, a myslím, že to je krásná možnost, aby i Západ tenhle systém na sebe vzal. Takže jsme tlačeni tím směrem. Vezměte si, že teď byl Macron v Číně, a vůbec nezmínil třeba otázku Tchaj-wanu, a tak dále. Je vidět, že někteří politici to začínají chápat, a posouvají nás tímto směrem.

Martina: Vy jste mi malinko utekl z upřesnění otázky, tedy jakým způsobem má situace na Ukrajině sloužit tomu, abychom se dostávali pod systém čínského dozoru?

Radovan Dluhý-Smith: Funguje to tak, že Rusko směruje k Číně, takže vzniká obrovský blok BRICS, kde je Brazílie, Rusko, Indie, Čína, takže stále větší část světa má dneska blíže k Číně, než možná k Americe. Takže pomalu se svět kvůli válce na Ukrajině obrací směrem k Číně. A je otázka, jestli Evropská unie taky. Teď Francie ukázala, že chce začít spolupracovat s Čínou, a to je jakási první… Takže podle mě válka na Ukrajině svět posouvá svět směrem k totalitnímu systému, a ke spolupráci s Čínou.

Martina: Znovu se zeptám lapidárně, kdo na tom má zájem?

Radovan Dluhý-Smith: Ti, co se snaží ovládnout svět. Ovládnout lidi. Zbavit je veškerých práv a svobod.

Martina: Korporace?

Radovan Dluhý-Smith: Korporace těch 2 000 lidí, kteří vlastní polovinu bohatství na světě. Ti, co chtěli vždycky ovládat. Ti, co podporovali Hitlera, Lenina, Trockého. To jsou stále stejné skupiny lidí, protože z toho benefitují.

Martina: Já jsem tady zmiňovala kreditní a dozorčí systém v Číně, který dokonale – a teď použiji neslušný termín – čínskou společnost profiloval. Jak se dívat na skutečnost, že na budování tohoto dozorčího systému se podílely třeba firmy IBM, nebo Microsoft, když jste mi tady vyprávěl o tom, jak Američani prahnou po svobodě, a mají to v DNA? Jak si s tím poradit?

Radovan Dluhý-Smith: Je potřeba rozlišit dvě věci. Je potřeba rozlišit lidi, Američany jako takové, a korporace. Korporace si žijí v úplně jiném světě. To jsou nadnárodní společnosti, které se orientují většinou na ziskovost, hledají možnosti, kde vydělat peníze, snížit náklady, ať už pracovní, nebo environmentální. Já často diskutuji se studenty v rámci přednášek, jestli je demokracie důležitou složkou rozvoje, nebo jestli je překážkou pro rozvoj. Protože to je velmi zajímavé.

Velké firmy spolupracují s nedemokratickými systémy proto, že demokracie je překážkou pro ekonomický růst. Diktátor zaručí levné vstupy a otroky, kteří nebudou mít na dovolenou ani na pojištění.

Martina: Kdo nedostává zápočet? Co musí člověk pro vás tvrdit, aby… Nebo je to jenom prostě…

Radovan Dluhý-Smith: Ne, tak si to musí samozřejmě umět doargumentovat, protože jsou různé teorie, které vám mohou podpořit jedno i druhé. Ale když bych měl odpovědět na vaši otázku, proč IBM a Microsoft spolupracují se systémem, který je nedemokratický, tak bychom potom řekli, že demokracie je překážkou pro rozvoj, překážkou pro ekonomický růst. A je to logické v mnoha směrech, protože kapitál potřebuje co? Potřebuje levné vstupy. Takže raději bude jednat s nějakým diktátorem, který mu zaručí otroky, když to přeženu, kteří nebudou mít na dovolenou, a nebudou mít sociální a zdravotní pojištění.

Martina: Buduje vlastní, nebude vyjednávat.

Radovan Dluhý-Smith: Buduje vlastní. Ten diktátor jim prostě řekne: „Hele, tohle si můžete obhospodařit, tady můžete těžit lithium pro vaše elektrická auta.

Martina: Dobrá, ale v rámci tohoto názoru, této teorie, by to znamenalo, že lidé, pokud přistoupí na to, že být v totalitě je rychlejší, výkonnější, efektivnější, tak zahodíme to nejcennější, za co umíraly milióny našich předků.

Radovan Dluhý-Smith: Naprosto souhlasím. Ale bohužel vidíme posledních deset, dvacet, třicet let – několik amerických politologů o tom napsalo knížku, dokonce se jedna kniha jmenuje Demokracie v úpadku – že opravdu celosvětově od války proti terorismu demokracie paradoxně upadá. Celosvětově.

Martina: Dalo by se nějak shrnout – protože předpokládám, že tento jev má velký vliv na naše myšlení – jak kapitalismus dohledu, o kterém jsme mluvili, ovlivňuje naše chování?

Radovan Dluhý-Smith: Už jsem se o tom trošičku zmínil. Tím, jak trávíme spoustu času na sociálních sítích, tak jsme sledováni, jsme monitorováni. A potom nám v rámci různých reklam na YouTube, přes telefon, chodí různé možnosti, co máme nakupovat, a tak dále. A ono to jde ještě hlouběji. Facebook a Google už jsou schopni, jak jsem říkal, číst naše emoce, naše myšlenky, a pak nás nějakým způsobem směrovat v našem životě, tedy naše chování, tam, kam chtějí, abychom šli. Takže to vám krásně popisuje v té knize, že se stáváme jakousi nerostnou surovinou.

Martina: Materiál.

Radovan Dluhý-Smith: Materiál. A to je to, co říkal Yuval Harari – zbytečná třída. Takže jsme jakýsi materiál.

Vláda v zajetí korporací reprezentuje zájmy korporací. A lidé, kteří s vládou nesouhlasí, a nevidí svobodu jenom jako svobodu něco konzumovat, ale jako názorovou svobodu, mají problém.

Martina: Zaujal mě váš výrok, že jen ty vlády, které něco skrývají a manipulují veřejností, musí dohlížet na to, co občan nosí v hlavě. Jenomže druhá strana argumentuje tím, že když nemáme co skrývat, tak proč nám vadí, že někdo kontroluje naše maily, nebo telefony. Jak se z tohoto vylhat? Jak se v tom vyznat?

Radovan Dluhý-Smith: Je potřeba si uvědomit, a zase zpátky ke dvojímu využití technologií, že je to argument, proč mi to vadí. Jak víme z historie, z nedávné historie, ze současnosti, prostě vlády tady bohužel často nereprezentují společnost, jak už jsme se o tom bavili. Pokud je vláda teď v zajetí korporací, tak reprezentuje zájmy korporací. A jakmile tady budou lidé, kteří budou s touto vládou nesouhlasit, tak máme problém, pokud nevidíme svobodu jenom jako svobodu něco koupit, něco konzumovat, ale pokud je to nějak názorová svoboda. Velmi často se přece stává, že občan nesouhlasí s narativem, nesouhlasí s vládou. Ale pokud tady budeme mít technologie, které mohou zjistit tvůj nesouhlas, a budeš podezřelý a nebezpečný, tak potom už je velmi krátká cesta k tomu, že je tady nějaký kreditní systém – budou mít možnost zastavit třeba tok tvých finančních peněz z banky. Vždyť co se to stalo v Kanadě? V Kanadě, prosím vás, když byly demonstrace nákladních aut proti covidu, tak mnohým z těch, kteří tyto demonstrace podporovali, zastavili finanční konta.

Martina: A co se stalo? Stalo se to, že se truckeři rozešli domů.

Radovan Dluhý-Smith: Samozřejmě. To je právě to, co si lidé musí uvědomit, že pokud přistoupíme třeba na digitální měnu, tak jaký to může mít dosah na naše svobody.

Martina: Naprosto fatální.

Radovan Dluhý-Smith: Jo, naprosto fatální. Ano. Přesně tak.

Martina: Otrocký?

Radovan Dluhý-Smith: Otrocký.

Martina: Kdo nám v tom pomůže? Soudy? Média?

Radovan Dluhý-Smith: Já se obávám, že si musíme pomoct sami, jako lidi, tím, že se budeme propojovat, tím, že o tom budeme mluvit, jako dnes. Osvěta je velmi důležitá. Důležité je neustálé zvyšování povědomí lidí kolem nás. To je podle mne základ. A proto jsem tady, snažím se, jezdím na přednášky a sděluji to, co jsem prozkoumal za těch dvacet, třicet let.

Východiskem je o nesvobodě mluvit, dělat osvětu, bavit se o různých narativech, názorech, a nebát se toho

Martina: Můžete o těchto věcech mluvit svobodněji tady, nebo třeba v Americe?

Radovan Dluhý-Smith: Jelikož jsem teď dlouho v Americe nebyl, tak nevím. Situace se tam velmi změnila, podle toho, co slýchávám od svých přátel. Ale nebyl jsem tam, nemám vlastní zkušenost, takže nevím. Devadesátá léta bylo neuvěřitelné období, tam jste mohli diskutovat cokoliv, a vzpomínám velmi rád. Ale když teď žiji tady, tak si myslím, že mainstream nám moc nedovolí o tom mluvit. Já sám musím přiznat, že jsem byl před covidem vyzván, abych psal pro Českou televizi, a pak jsem napsal články, které České televizi nepřišly vhodné.

Martina: A byl jste vyzván, abyste nepsal.

Radovan Dluhý-Smith: Abych nepsal. Nebudu tady jmenovat, ale už jsem kontaktoval spoustu lidí z mainstreamu, kteří by byli ochotni o těchto tématech mluvit, ale řekli mi: Souhlasíme s tebou, vidíme to podobně, ale nepůjdeme do toho.

Martina: A chápete, čím to je, že takové množství médií jde tak neuvěřitelně na ruku vládám, nejenom u nás?

Radovan Dluhý-Smith: Já to chápu a rozumím tomu. Protože vezměte si, kdo sponzoruje mainstreamová média. To jsme zase u těch korporátů. Čím dál více vidíme, že média jsou podporována korporáty, nebo dokonce jedním bohatým člověkem. Vždyť i u nás to tak přece je. Takže se tomu nedivím, je to naprosto logické. Svoboda médií znamená, že nebude centralizace médií, že nebude dvě, tři, čtyři, pět médií vlastnit pět, šest vlastníků, kteří budou kontrolovat a řídit, kdo, co má říct. Takhle si svobodu slova vůbec nepředstavuji. Takže já si myslím, že bohužel – ale je to logické – protože bez peněz těchto mecenášů by média okamžitě skončila.

Martina: Vždycky je za vším: Hledej peníze. Ale nevšiml jste si toho, že mnohým lidem, ať už novinářům, aktivistům, politikům, plane zrak takovým fanatismem pro dobrou věc, že si myslím, že už to dělají i zadarmo?

Radovan Dluhý-Smith: Na to nedokážu odpovědět. Říká se, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly, tak možná už jsou tak zfanatizováni. Martino, na druhé straně, nechci nikomu sahat do svědomí, ale určitě víte, jak se v 70. letech prosáklo, a dokonce se to řešilo v americkém Senátu, že spousta mainstreamových médií je infiltrována tajnými službami. Takže…

Martina: To se prosáklo. Ale vy jste muž faktů, studií: Narazil jste na nějaký konkrétní dokument?

Radovan Dluhý-Smith: Ano. Je to dokonce i na YouTube, když si tam dají diváci Church Committee, US Senate, Mockingbird – tak tam mají celé senátní slyšení, kde se baví o tom, kdy tam šéf, myslím FBI, nebo CIA, přiznává, že stovky členů těchto tajných organizací jsou v americkém tisku: Pracují pro New York Times, Washington Post. Dobře, říkali, že pak se tato operace utnula, že to skončilo. Já nevím, třeba ano. Ale vezměte si, že historii píšou vítězové, ti, kteří mají moc psát. Takže pokud jdete až takhle do extrému, tedy že média jsou obsazena informátory, tak pohledů na novinařinu a politiky je spoustu, i na to, proč je to tak, jak to je, no.

Martina: Povězte mi, Radovane, vidíte z tohoto východisko?

Radovan Dluhý-Smith: Z čeho přesně?

Martina: Z této situace.

Radovan Dluhý-Smith: Východisko? Záleží, jaké východisko si představujeme. Ale už jsem to naznačil: Myslím, že je potřeba o těchto věcech mluvit, je potřeba tady mít osvětu, bavit se o těchto různých narativech, různých názorech, a nebát se toho. Napsal jsem o tom článek do Respektu, dokonce jsem měl o tom diskusi se šéfredaktorem Respektu, panem Taberym. Ale pak mi ten článek nevytiskli. Ale mluvím o tom, proč tady máme konspirativní weby, které se zakazují, a říkám, že bychom měli vinit i mainstreamová média, protože pokud lidé nejsou blbí, tak se jim nemůže neustále lhát, protože lidé cítí, a sami vidí – spousta lidí má stále selský rozum – že spoustu věcí je jinak, než se prezentuje. A právě v tomto článku, který vytiskli jinde, v Deníku Referendum, jsem napsal, myslím, že se to jmenovalo Jak liberální média ustrnula v čase, že díky tomu, že mainstreamová média nejsou ochotna vystoupit ze stínu dominantního narativu, tak lidé vyhledávají konspirativní weby, které často mohou být lživé.

Ivan Hoffman: V tomto pořadu vedu řeč s politiky o politice, nikoliv o nich, jako politicích, ale z každého pravidla je nějaká výjimka. A myslím, že vy jste tou výjimkou. Když jsem vás sledoval na protivládní demonstraci u nás, v Kroměříži, tak jsem si povšiml dvou věcí. Za prvé, že jste političkou, se kterou se chce každý vyfotografovat, a že z vás, když mluvíte k lidem z tribuny, vyzařuje entusiasmus. A latiníci říkají: „Entusiasm virtu est“ (Nadšení je ctnost). Já si vlastně myslím, že si politiku užíváte, že jste ve svém živlu. Je to tak?

Kateřina Konečná: Asi bych lhala, kdybych řekla, že mě politika nebaví. Já si myslím, že prostě člověk nemá dělat věci, které ho nebaví. A já musím říct, že mám moc ráda setkávání s lidmi, nebo i ty demonstrace, prostě jakékoliv veřejné akce, protože mě to vlastně hrozně nabíjí. Ono to někdy vypadá, že možná já nabíjím ty lidi z tribuny, ale je to fakt naopak. Já vlastně, když třeba mám týden, kdy musím být v Bruselu, a nedostanu se domů a nemám šanci být na žádné debatě, mně to chybí, protože já jsem se celý svůj politický život snažila vlastně poslouchat lidi, abych dělala ty věci tak, jak si mí voliči, nebo lidé, kteří mi fandí, přejí. A je to taková krásná zpětná vazba. Takže já myslím, že možná jsem vypadala, že si to užívám, ale já jsem si užívala to, že i v Kroměříži se sešlo poměrně hodně lidí. Přestože byla zima, byli pozitivně naladěni. Byli takoví jako vlastně pozitivně naštvaní, chtějí něco dělat. A to, že právě víc a víc lidí chce něco dělat, chodí na demonstrace, chodí na veřejné akce, tak je vlastně skvělá zpráva, protože to prostě nemůže dopadnout špatně.

Ivan Hoffman: No, občas se najdou hodně mladí politici, jako třeba Sebastian Kurz v Rakousku, který se stal vůbec nejmladším spolkovým kancléřem a předsedou mocné Lidové strany. Jeho oslnivá kariéra ovšem, zdá se, je v jeho šestatřiceti letech v troskách. Což se vám nestalo. Co jste na rozdíl od Sebastiana udělala správně?

Kateřina Konečná: Tak já myslím, že jsem nechtěla podplácet novináře, abych špinila svou konkurenci. To je asi ten zásadní problém Sebastiana Kurze. Takže, já nevím. Já jsem samozřejmě jeho kariéru sledovala, byla hodně probíraná i u nás, ale já si troufám říct, že se snažím být sama sebou. Věci, které říkám, tak těm věřím, neslibuji nemožné, vím jak na to, a to je asi nejvíc. A rozhodně nepoužívám, a jsem vlastně velmi citlivá na to, když někdo na mě zkouší takové ty nefér metody, protože si myslím, že se to tomu člověku prostě musí vymstít a že se mu to někdy vrátí. Takže nejenom, že je nepoužívám, ale velmi rychle odchází lidé, kteří to třeba zkouší na mě. Takže takhle to asi je. Ale myslím si, že jsem nikdy neměla tendenci hrát tu vysokou hru, kterou hrál Sebastian Kurz, a bylo to vlastně jen o nějakém politickém zisku a vítězství. Já si myslím, že vám lidé prostě buď věří, a ten hlas dají, anebo vám nevěří, ale pak nemáte v politice co dělat.

Antikomunismus je u nás hodně zažitý. Mám občas pocit, že jsme snad před rokem 89 byli zemí disidentů a že se nic nepostavilo, nic nedělalo.

Ivan Hoffman: Vy jste se předsedkyní strany stala poté, co KSČM vypadla z parlamentu. Musela jste o to předsednictví bojovat, anebo na vás zbylo?

Kateřina Konečná: To nevím, jestli na mě zbylo. Samozřejmě jsem se o to pokoušela už před tím, protože jsem byla místopředsedkyní a po tom vlastně prvním velkém volebním neúspěchu, ze kterého myslím, že jsme si měli vzít ponaučení a neudělali jsme to – to bylo po krajských volbách v roce 2020 – tak jsem jako jediná místopředsedkyně rezignovala, protože já jsem za to prostě z pozice vedení cítila svou odpovědnost. A když vlastně potom přišly výsledky voleb do Poslanecké sněmovny, tak to bylo spíš o tom, já jsem tehdy byla v Praze, když se to vyhlašovalo, a viděla jsem obrovskou rezignaci v očích spousty kolegů, kteří prostě říkali: „A co bude dál?“ A já jsem měla pocit, že ta myšlenka, a ten náš program, a ty věci, které jsme prosazovali, které se často podařilo i dále prosadit, by si je potom z té kampaně usurpovali i jiní, tak prostě mají mít i následovatele. A asi i z pozice toho, že jsem vlastně zůstala jedinou ústavní činitelkou v té funkci, tak to bylo tak trošku přirozené. Byť to rozhodně nebylo jednoduché a myslím, že protikandidáti také nebyli nějací outsideři, a velmi si jich vážím…

Ivan Hoffman: Já jsem tehdy tipoval spíše Josefa Skálu, že převezme to předsednictví. Tak pro mě to bylo trochu překvapení.

Kateřina Konečná: Tak já – to byste se musel zeptat delegátů – já jsem prostě nabízela nějakou reálnou vizi, kam tu stranu posunout. A zároveň ale vizi, která je o obrovském množstvím práce, které chci po svých spolupracovnících a kolezích. Já rozhodně nejsem člověk, který by řekl: „Tak mě zvolte a budete mít pohodu.“ Naopak. Ale řekla jsem to férově hned na začátku a byla pro mě vlastně čest, že to tak dopadlo. A že se ti delegáti… protože já chápu, že když mě ti lidé volili, tak souhlasí s tím, jakým způsobem tu stranu vést a kam ji posunovat. A to znamená, že vlastně jsem získala tu důvěru, abych se mohla realizovat.

Ivan Hoffman: Napadlo vás, že vám ke zvolení mohlo pomoci, že jste pro antikomunisty špatný terč?

Kateřina Konečná: Já myslím, že nejsem špatný terč. Já myslím, že každý člověk, který se hlásí ke komunistické straně, nebo s ní má jakékoliv vazby nebo třeba i vystupuje na demonstraci, kterou pořádáme, tak je pro hloupé antikomunisty prostě dobrým terčem. Ten antikomunismus je prostě fakt zažitý. Já mám občas pocit, že my jsme před rokem 89 byli zemí disidentů a že se fakt nic nepostavilo, nic nedělalo. Že tady vlastně většina národa nežila normální spokojený život, kdy nemusela mít tedy dvě práce. Měla nějaké jistoty. Věděla, že má na to, aby dítě jelo na tábor, aby mělo na školní obědy a podobně. Je to prostě šílené. Jako pro mě je vlastně šílené to, že ti antikomunisté nemají nic jiného než ten antikomunismus. To není o žádné konkrétní kritice. KSČM se omluvila. Poučila se z chyb své předchůdkyně. Myslím, že máme reálné programy.

Já chápu, že řadě lidí musím vadit, zvláště vysoce postaveným lidem. Protože ano, já si nechci brát servítky s tím, že progresivní zdanění, že zdanění bank, energetických společností, farma firem, telekomunikačních společností je něco, s čím je třeba něco udělat. Nechci, a zcela otevřeně říkáme, jako komunisté, že je třeba bojovat s vyváděním dividend. To znamená, chápu že škodíme vlastně těm, kteří vlastní média, kteří si je vlastně platí a vytváří antikomunismus v médiích. A že tito lidé nás nikdy podporovat nebudou. Ale to je přesně ten antikomunismus, který vlastně oni používají vůči nám. Ale když se podíváte do našeho programu, tak já opravdu nevím, co je na něm špatně, kromě toho, že ano – my tady nejsme pro 10 % nejvýše postavených lidí v této společnosti, ale snažíme se, aby normální život mohlo žít 90 % lidí z té společnosti. Ale rozumím tomu, že vlastně to těm lidem vadí. Protože já, když s některými z nich se potkávám i ve svých funkcích, tak mi říkají: Ježíšmarjá, kdyby vy jste přišli v noci, tak nám všechno vezmete a budeme muset platit daně. Tak chápu, že jejich osobní zájem, a pokud mají vazby do médií, tak ten zájem prosazují třeba skrze média, a skrze různé pořady, kterých je u nás neskutečné množství, pořád ještě. Kdy prostě potom vlastně naznačují, jako… nebo dávají do podvědomí těch lidí, že komunisté jsou špatní. Ano. Pro tyto lidi jsou. Protože já si myslím, že tito lidé by se solidárně měli podílet na tom, aby se nám všem žilo správně. Je to možná – někdo by řekl naivní myšlenka –, ale já si za ní stojím, protože bez toho to prostě nepůjde. Já si myslím, že se kapitalismus jako takový prostě přežil. Ukazuje se to v každodenní realitě, kdy i prostě v tom skvělém kapitalismu naráz lidé nemají dobře placenou práci. Lidem chybí léky. Chybí jim prostě… Mají předražené potraviny. Mají předražené energie. Přemýšlí, jestli mohou večer zatopit. To pak prostě ukazuje na ty obrovské nedostatky, před kterými my jsme varovali celou dobu. Ale chápu, že to řadě těch vysoce postavených, kteří potom ovlivní veřejné mínění, vadí.

Nehledě na rozdílné programy je důležité se spojit proti této vládě, donutit ji k demisi. Pak si to to rozdejme ve volbách.

Ivan Hoffman: Problémem KSČM – teď se dostanu trochu k té technice, technologii moci – byl v parlamentu nulový koaliční potenciál. Jak jste na tom jako strana mimoparlamentní? S kým se bavíte? Kdo se vám vyhýbá?

Kateřina Konečná: Já musím říct, že jako předsedkyně jsem zvolila taktiku, že já nejsem ta, která by říkala, s kým ne, ale snažím se hledat to společné. Protože, když se podíváme, jak se vlastně dostaly k moci strany „pětidemoliční“ vlády, tak to bylo o tom, že se spojilo nemožné. Když si vezmu třeba názor na homosexuály a na rodinu topky a lidovců, tak byste si řekl, že v životě nemůžou být prostě v jedné koalici. Ale je spojovala moc a chuť po moci a peníze, a já si myslím, že nás by měly spojovat programové věci a ideály, to znamená, já se snažím otevřeně, velmi otevřeně se bavit úplně s každým.

My si samozřejmě uvědomujeme, že náš koaliční potenciál je velmi složitý. Z druhé strany myslím, že i svou prací a prací tady našich zastupitelů třeba v krajích nebo obcích se snažíme dokazovat, že jsme prostě strana, která ano, má levicový program, za tím programem si dost tvrdě stojí. Ale pokud má někdo podobný program, nebo má programové priority, tak jsme schopni spolupracovat. A troufnu si říct, že my jsme vlastně partnery, kteří nezrazují, kteří neslíbí voličům něco, co potom nesplní, tak jak jsme viděli třeba u některých jiných levicových stran. Takže myslím, že je to hodně na nás, abychom si vypracovali zpátky pověst, že ten potenciál máme, a aby si nás lidé vážili právě za to, že nezrazujeme a nevyměňujeme ten náš potenciál za nějaké jednoduché kšeftíky nebo funkce v dozorčích či správních radách. Ale určitě bych vám podepsala to, že je to velmi složité.

Každopádně já dneska mluvím s každým, já třeba když se bavím, když se vrátím k demonstraci, na které jsme se potkali, tak my jsme se jako KSČM, jako jediná levicová strana, účastnili opravdu všech demonstrací, které proběhly proti této vládě, protože je podle mě neskutečně důležité se spojit proti této vládě. Pak si to klidně rozdejme ve volbách. Ale prostě nějak velmi znepříjemnit život této vládě, ideálně ji donutit k demisi, je podle mě základ. A kdyby každé jednání, tak jak někteří mí kolegové z jiných stran, začínalo tím: „Ale s tímhle se bavit nemůžeš, protože něco, a protože kdysi v historii“, tak by se prostě nikdy neposunulo. To znamená, já se snažím to stavět na tom programu, na tom, co je třeba udělat pro tu republiku a pro tu společnost a na lidech, které mám kolem sebe a pevně věřím, že se nám to bude dařit a daří, a že budeme schopni se dohodnout s řadou třeba i menších stran na tom, že prostě nějaký koaliční potenciál je nutný kvůli jakýmkoliv následujícím volbám.

Ivan Hoffman: Jaroslav Foldyna, dříve sociální demokrat, dnes poslanec SPD, se nechal slyšet, že proti současné vládě je schopen se spojit i s Luciferem. Napadá vás nějaký Lucifer, se kterým byste proti Fialovi byli ochotni se spojit jako komunisté?

Kateřina Konečná: Třeba právě s Foldynou.

Ivan Hoffman: Jasně. Mně se tedy ten příběh moc nelíbí, podle mě by se s Luciferem neměl spojit vůbec nikdo, ale on to asi myslí obrazně.

Kateřina Konečná: Já jsem to teď taky samozřejmě myslela s nadsázkou, protože prostě Fialova pravicová vláda je pro naši zemi takovou pohromou, že kdyby to bylo o spojení s ďáblem, a byla by to ta jediná cesta, jak se jí zbavit, tak musím říct, že bych navrhovala, ať to uděláme, protože… Právě pro to, co jsem říkala, že bych se taky dokázala spojit, než naši zemi ovládnou a zbídačí, a každý další den ji zbídačují víc a víc. Možná je prostě realita, že jiné řešení proti tomu, nebo jiná obrana proti tomu, než právě spojenectví opozice, není. Takže mě moc mrzí, že třeba se v tuhle chvíli neumí na tom spojenectví domluvit dvě nejsilnější levicové strany, tedy sociální demokracie a my, protože tam ze strany sociální demokracie o to není zájem. Ale z druhé strany sociální demokracie není jediná, která charakterizuje nebo zastupuje levicové voliče. To znamená, když nechce, dobře, ať si hrají své hry se svými sponzory a podobně, ale my v tomhle nebudeme souhlasit, nebo nebudeme jim jakkoliv pomáhat. Každopádně myslím, že ta situace je opravdu tak dramatická, že kdokoliv odmítne spojenectví, tak je v podstatě ten, který podporuje to, co se dneska v naší zemi děje. Protože zodpovědností každého z nás politiků je se spojit a zkusit udělat všechno pro to, aby ta vláda co nejdříve skončila.

Kapitalismus nefunguje, nedokáže zajistit lidem důstojný život. Dennodenně se o tom můžeme přesvědčovat.

Ivan Hoffman: Když se dívám do budoucnosti, tak určitě je důležité, jakým způsobem se bude vyvíjet ta úplně nejmladší generace. Jak bude volit. Jaké bude zastávat hodnoty. Když se podívám na tu její angažovanou část, anebo když vy se na ní podíváte: Umíte si představit, že se taková ta radikální mládež přestane lepit k asfaltu kvůli fosilním palivům a začne se lepit kvůli sociální spravedlnosti? Umíte si to představit?

Kateřina Konečná: Tak oni to lepení do asfaltu si vykládají jako svou formu sociální spravedlnosti. Jenom takzvaná nová levice nechává a nehájí ta práva pracujících, ale našli si jiné opodstatnění pro nutnou změnu systému. Ono k té změně systému dochází na různých úrovních. Já bych byla ráda, aby se komunisté vrátili k tomu, že budou pro ně primární práva pracujících a normální život, slušný život většiny obyvatel naší země. Základem každopádně, jak jsem řekla, určitě každý z nich má nějaké ideály a já myslím, že každý mladý člověk byl v nějaké své fázi nějakým způsobem prostě radikální a rozhodně to pro mě není o tom, že bych s těmito lidmi neměla diskutovat, mluvit, a neměla se snažit o to, aby třeba i oni byli v nějakém spojení. Protože prostě jsou to přeci jen lidé, kteří také bojují proti stejnému systému, proti kterému bojujeme v tuhle chvíli my.

Ivan Hoffman: Dnešní strany, řekněme liberální anebo kapitalistické, tvrdí, že komunismus je pasé. Že je pryč. Že to je vlastně myšlenka stará. Totéž ale kdysi říkali komunisté o kapitalismu. A ten se z propadliště dějin u nás znovu vynořil. Ludvík Vaculík kdysi řekl, že komunismus je pryč, ale důvody, proč vznikl, jsou tu znova. Co z toho vaculíkovského konstatování pro vás plyne?

Kateřina Konečná: Tak kapitalistické strany tvrdí, že komunismus je pasé, tak já bych jim chtěla vzkázat, že ať si tvrdí, co můžou. Ale když každodenně nám svojí vlastní politikou dokazují, že to není pravda, tak to je také pasé. To znamená, když vezmu ten Vaculíkův citát, tak je to přesně o tom. Ty důvody pro to mění ten systém, který dneska prostě evidentně nefunguje, protože nedovede zajistit základní hodnoty v lidství. Nedovede prostě zajistit to, aby ti lidé měli svá práva, svou důstojnost, to prostě je faktem. Zažívá to každý z nás. Já právě když jezdím právě na debaty, tak ty některé příběhy jsou šílené. Opravdu šílené, protože to prostě, když se potkáváte s lidmi, kteří pracují, velmi často mají třeba i dvě práce, a nemají třeba na léčbu svých dětí. Když si teď vzpomenu takové to vybírání na různě nemocné děti, kterým prostě neproplácí pojišťovny lázně, na které se musí skládat společnost, to je prostě nehumánní. To je prostě něco, s čím já se nedovedu ztotožnit, že ve společnosti, která si říká, že je vyspělá a rozvinutá. Jak je toto vůbec možné? A toho je kolem nás. A každý má toho kolem sám sebe desítky.

Jako chvíli, kdy vám maminka brečí, že nemá léky, které jsou životně důležité pro její dítě, nebo že… nevím, musí zorganizovat sbírku, aby měla na léčbu svého dítěte, to je přeci něco, co jako nikdo nemůže považovat za vyspělou společnost. To je prostě jenom o tom, že se ty peníze evidentně ztrácí někde v nějakých lobbistických centrech, někde tam, kde každý má svého kamaráda. A prostě nejdou tam, kam mají jít. Protože jsem přesvědčena o tom, že když by se chtělo, tak těch peněz na to, aby se těm lidem žilo dobře, je v této společnosti dostatek. Takže já myslím, že nám kapitalisté každý den svou prací ukazují, že to prostě není pravda.

Bohatí bohatli i během covidu a energetické krize, zatímco národ chudne. Není normální, že je milion lidí v desetimilionové zemi pod hranicí chudoby.

Ivan Hoffman: Jak tohle říkáte, tak mě napadl takový citát Antonia Gramsciho – italský komunista kdysi říkal, že úroveň společnosti se nemá měřit podle těch nejvyspělejších, ale podle těch úplně posledních.

Kateřina Konečná: Ano, a to stále platí.

Ivan Hoffman: Něco na tom asi je.

Kateřina Konečná: Ne, ne, ne. To stále platí. A bohužel těch posledních ale v této republice přibývá. Ono přibývá majetku těch nejvyšších nebo těch nejvýš na té stupnici, tak jejich majetku přibývá také paradoxně v době krize. Ti nikdy nezchudli, ať tu byla covidová krize, byla energetická krize. Tak data ukazují, že prostě ti si jenom vydělávají víc a víc. Ale kdo chudne, je národ. A každý další měsíc jsou tyto statistiky a já je sleduji velmi podrobně. Prostě není normální, že z desetimiliónové země milión lidí žije v chudobě nebo na hranici chudoby. To je prostě něco, co je principiálně špatně, a jestli to někomu vyhovuje, protože má pocit, že to z těch lidí potom dělá nějaké loutky nebo otroky toho systému, tak já mu vzkazuji, že pro mě to normální není a vždycky budu bojovat za tyto lidi a vždycky budu bojovat za to, aby se mohli zvednout a žít normální život.

My jsme zemí všech „NEJ“. Máme nejdražší energie, plyn, bydlení a potraviny, ale i nejnižší minimální mzdy a nejhorší vládu.

Ivan Hoffman: Ono se říká, že nelze vstoupit podruhé do stejné řeky. Možná, že to platí i v politice. Lidé přece jenom čelí jiným výzvám, než byly před Listopadem, řešíme jiné problémy, taky nás něco jiného rozčiluje. Co lze podle vás z toho starého, když to řeknu, komunistického know-how zrecyklovat? Co může fungovat, a co už ne?

Kateřina Konečná: Já myslím, že sociální spravedlnost a důraz na ni, na to, aby se prostě žilo v té společnosti, té většině normálně, tak je něco, co prostě musí fungovat, pokud ta společnost se má nějak vyvíjet. Prostě ve chvíli, kdy uděláte z těch lidí levnou pracovní sílu, kdy jim ani to, že chodí do práce, prostě nezajistí základní živobytí, kdy důchodcům berete peníze, na které mají nárok, a ve stejný den nebo týden na to jste schopni schválit dvojnásobek peněz na zbraně, tak je prostě něco špatně. A to jsou všechno principy, na kterých sociální spravedlivá společnost stojí a na kterých si trvám také já. To znamená bezplatné školství, zdravotnictví a dobře placená práce.

Já si pamatuji, tak nám v roce 1989, a bezpochyby nebudu sama, já si to tedy pamatuji až z toho, že jsem si to tedy zpětně pouštěla, protože mi bylo v roce 1989 asi osm let. Ale když nám slibovali všichni, že budeme žít na úrovni Německa a budeme mít německé platy, 33 letech máme prostě… pořád tam chybí třetina německých platů. O tom, kolik berou naši důchodci, se radši ani nebavím, a o tom, jakou mají jistotu v tom životě, tak o tom se vůbec nebavím, protože pokřivené české zákony jsou prostě pokřivené české zákony. Prostě za 33 let zvládli tuto republiku rozprodat, zvládli ji dát lidem, kteří neměli zájem na tom, aby se třeba pokračovalo v některé výrobě, zvládli si prostě rozdělit různé systémy… Teď je obrovský útok zpátky, a bude to podle mě jenom další součást těch balíčků, bude samozřejmě útok třeba na zdravotnictví, protože ano, to pořád ještě z větší části máme nějakým způsobem veřejné, a to je věc, kde k té liberalizaci dochází většinou v těch západních zemích právě v těchto krizových situací, když se řekne: „Tak, kde bychom ještě vzali?“

A já si prostě myslím, že je to o tom, že ano, komunisté musí pracovat v nové době s novými metodami práce, ale ty programové cíle máme prostě stejné, a to je to, aby se pracovitým a slušným lidem z naší země žilo dobře. A to si myslím, že na tom se nic prostě nemění a za to budeme bojovat. A jestli to někomu vadí, což chápu, že vadí, protože bychom možná sebrali ten zisk těm, kteří na úkor pracujících vlastně vydělávají, tak tomu sice rozumím, ale to pro mě není argument, proč to nedělat. Ale já se opravdu i po tom, co ta vláda připravila minulý nebo předminulý týden, tak se prostě zoufale bojím toho, že opět vláda připravila balíček, který okrade a ošidí osmdesát procent naší společnosti, a na ty nejbohatší opět nesáhla. Tak ano. Tak takhle já si to prostě nepředstavuji a budu dělat všechno pro to, aby se tomu zabránilo. Protože já nechci, aby lidé, kteří už dneska jsou někde na hranici toho, co jsou schopni zvládnout, tak nám spadli právě třeba do té hranice chudoby.

My jsme zemí všech NEJ. My máme nejdražší ceny energií – na paritu kupní síly –, nejdražší ceny plynu, my máme téměř nejdražší bydlení, třeba v Praze, obecně z velkých měst, ale máme také jednu z nejnižších minimálních mezd, a já vždycky dodávám, že máme nejhorší vládu, máme jedny z nejdražších potravin, nejméně kvalitních potravin v Evropě. To je prostě realita, ve které žijeme. A já tohle nechci. Tohle je pro mě prostě nepřípustné. Proto v té politice jsem, proto se ji snažím dělat. Protože mám pocit, že musí být někdo, kdo bude nastavovat zrcadlo těm nahoře a kdo jim bude umět říct: „A dost!“.

V tichosti, bez diskuse a za nezájmu médií se dojednala obranná smlouva s USA s naprosto šílenými ustanoveními, která z nás dělají občany druhé kategorie ve vlastní zemi

Ivan Hoffman: Byly doby, kdy se komunistická strana mohla opřít o experty a odborníky ze svých řad. Jak jste na tom vy jako předsedkyně? Máte k ruce kvalitní národohospodáře, krizové manažery, experty na politický marketing, anebo budete muset takový silný, kvalifikovaný, odhodlaný tým sama vybudovat? Jak na tom jste?

Kateřina Konečná: Já bych řekla půl na půl. Určitě máme na ty základní věci lidi, kteří jsou zkušení, mají řadu životních zkušeností, pracují nebo pracovali třeba v té konkrétní profesi, což je strašně dobře. To znamená, když se mě zeptáte na dopravu, na energetiku, na něco, tak mohu zvednout telefon a zeptat se ho, jak to je.

Z druhé strany ale, a teď možná vaše rádio – nabídka: Kdyby komukoliv ty naše programové cíle byly blízké a chtěl nám pomoci s tvorbou toho programu a s tím, jak to třeba ještě více rozklíčovat, jak to ještě více udělat do detailů nebo kdyby tam něco chybělo, co si myslí, že by tam mělo být, tak já tady nedám svůj telefon, ale je možné mě najít různě na sítích, a moc ráda takovou nabídku přijmu. Protože já si myslím, že je to o tom, že čím více hlav, tím více se ví, a tím méně se potom dělají chyby. A neříkám, že ty lidi nemáme, ale každopádně naše dveře jsou otevřené pro všechny, kteří by nám s tím chtěli pomoct. A myslím, že takových lidí je docela dost, kteří mají zajímavé myšlenky a nápady. Ty mi poměrně dost chodí třeba do mailů anebo na sociální sítě, a vždycky se snažím s těmi lidmi potom kontaktovat, protože mi přijde fajn, že to jsou velmi často lidé z praxe. Oslovují nás i třeba menší podnikatelé, střední podnikatelé, lidé s OSVČ a podobně. A je to přesně o tom. Oni si ty své příběhy žijí a oni tuší, co by se mělo změnit, daleko lépe, než to samozřejmě můžu tušit já, protože v té pozici nejsem. A já se vždy snažím velmi pečlivě naslouchat a do těch věcí i zapracovávat potom a spolupracovat s nimi i dál. Takže kdokoliv je vítán.

Ivan Hoffman: Jste hlasitou odpůrkyní obranné smlouvy se Spojenými státy americkými. Realistické je ale předpokládat, že ji vládní koalice prosadí, ona se vlastně na názor opozice a občanů moc neohlíží. Tak aniž bych se ptal na to, co je na ni špatně, tak spíše se vás zeptám, jestli podle vás existuje šance, že se tuto smlouvu podaří po pádu proamerické koalice vypovědět. Anebo je to smlouva na „věčné časy“?

Kateřina Konečná: Já se vždycky snažím dodávat optimismus, protože říkám, že my politici, zvlášť opoziční, jsme občas velmi negativní, a příliš negace taky není dobře, ale u této věci ten optimismus dodat neumím, a právě proto se o ní snažíme tak mluvit. Zaprvé, jestli jste si všiml, tak ta smlouva byla vyjednána úplně tajně a v podstatě i do dnešního dne, to znamená tři, čtyři týdny po jejím zveřejnění o ní média v podstatě mlčí. Ta mediální hradba je neskutečná. Když se o ní píše, tak pouze v superlativech, žádná diskuse, žádné argumentační věci. Já jsem tedy jediný článek, který jsem četla, byl pana ústavního soudce, tuším, Koudelky, který napsal na iDnes, kde rozebral právě to, jak zásadní dopad na suverenitu naší země ta smlouva bude mít. Je to jediný odvážný právník, kterého jsem já měla šanci číst. Nechci nikomu škodit, ale rozhodně jich nebyly desítky ani stovky. Ale když vám i ústavní soudce je schopen napsat, co všechno rizikového v té smlouvě je, tak je vlastně divné, že to vůbec nezajímá české novináře. Oni úplně ztratili svou kontrolní funkci. V těch hlavních mainstreamových médiích v podstatě jedou pouze vládní politiku a nezajímá je žádný opoziční názor, i kdyby měla stokrát pravdu.

Ivan Hoffman: Což je zajímavé, protože když se jednalo o americkém radaru kdysi, tak ta situace vypadala podstatně jinak, a tehdy se ta diskuse vedla. Já si pamatuji, že se kladly argumenty pro, argumenty proti. Máte pravdu, že dnes ta debata vlastně příliš neprobíhá.

Kateřina Konečná: Možná se podívejme, kdo tehdy jaká média vlastnil, a kdo je vlastní nyní. Ono je to samozřejmě o těch vlastnících médií, co vám dovolí či nedovolí. A prostě ve chvíli, kdy dnes nemáte v podstatě jeden jediný český deník. Prostě všechny jsou v nějakých rukou zahraničního kapitálu nebo nějakých oligarchů, tak je samozřejmě ta reakce jasná. Ale vrátím se k tomu. Ta smlouva se uzavírá na minimálních 10 let. To je jak vypovědět smlouvu? Já neříkám, že je to nemožné, ale bude to chtít hodně tvrdou vládu a s velmi silnou podporou, aby to s těmi Američany vůbec začala vyjednávat.

Ale z principu té smlouvy, kromě toho, že nás okrádá o suverenitu, a jsou tam prostě šílenosti a z vojáků americké armády se v podstatě stávají občané první kategorie v České republice, když to zjednoduším. Protože my, Češi, budeme až ta druhá kategorie. My totiž daně platit musíme a nemůžeme si vozit a převážet tak úplně a skladovat vojenský materiál, jaký chceme, aniž bychom to komukoliv dali na vědomí a řadu dalších ustanovení té smlouvy. Tam je kromě toho, že musíme dávat, nebo že třeba obce a kraje budou muset dávat majetek k dispozici a podobně. To jsou fakt šílenosti. Pak je tam ta poslední klauzule. To znamená smlouva se uzavírá na 10 let. Po těch deseti letech může dojít k jejímu vypovězení a trvá to dalších rok. Takže vlastně na 11. Já vůbec nejsem optimista v tom, že by se našla tak silná vládní koalice v jakékoliv fázi, která by byla schopná tohle zvrátit, byť budu dělat všechno pro to, aby to tak bylo, protože já prostě nechci smlouvu, kde se vzdávám suverenity naší země. A přijde mi vlastně šílené, že kdokoliv z těch takzvaně konzervativních pravičáků, kteří nám tady tvrdili před volbami, jak jdeme cestou na Západ a podobně – tak jak dneska jim vůbec nevadí, že se té suverenity naší vlastní země a zákonů této země prostě… protože ta obranná smlouva je nad zákony naší země, tak se prostě benevolentně vzdávají, a ještě se vám smějí.

A ve chvíli, když jste proti té smlouvě, tak zase když jsme u toho nálepkování, tak jediné, co jsou schopni říct, že jste proruský troll. Nebo dezinformátor. Nebo já nevím, dezolát, nebo něco podobného. Mně tedy někdo na Twitteru říká, že jsem „Dvorní dáma dezolátů“. Já se k tomu hrdě hlásím. Jsem chcimír a jsem dvorní dáma dezolátů. Respektive mně by stačilo, že jsem ten dezolát. Ano. Já tady nechci žádné cizí vojáky na našem území, a už vůbec ne v postavení, které prostě není adekvátní k té situaci. My, když bych přišla na argument NATO, tak my máme smlouvu SOFA, která upravuje pobyt vojáků NATO na našem území. Ale tam jsou práva i povinnosti. My v podstatě dáváme americkým vojákům a zpravodajským službám práva, a na sebe přebíráme jako národ ty povinnosti. Co všechno jim máme umožnit k tomu, aby se jim u nás žilo dobře. Tak fakt ne. Jako na věčné časy a nikdy jinak s žádnou cizí armádou. S žádnou. To znamená, jako ty hloupé nálepky, které kolem toho fakt nejsou o tom, že se jedná o Američany, protože kdyby tahle smlouva byla takto uzavřená s jakýmkoliv státem ve světě, tak budu protestovat úplně stejně, jako protestuji teď.

Dáváme Američanům bianco šek na deset let bez jistoty, že si nezvolí nějakého „magora“, který využije naše území k rozpoutání 3. světové války

Ivan Hoffman: Vy sedíte a telefonujeme si s Evropským parlamentem. To znamená, že o zahraniční politice hodně víte. Pohybujete se v ní už nějakou dobu. Jak je to obecně s vypovídáním nevýhodných – říkám nevýhodných mezinárodních smluv, respektive s takovou tou obnovou státní suverenity, pokud je už jednou ztracena? Je to složitý proces, anebo stačí prostě říct: Končím, tato smlouva je nevýhodná a dál ji neplním a hotovo?

Kateřina Konečná: Vzhledem k tomu, jak je to v té smlouvě nastaveno, tak by s tím museli souhlasit i Američani.

Ivan Hoffman: Já myslím teď obecně i smlouvy jiné, které… protože těch nevýhodných smluv se ukazuje, že už jich je hodně.

Kateřina Konečná: Vždycky ta smlouva je uzavřena mezi dvěma stranami či více stranami. Vždycky se uzavírá na nějakou dobu s možností nějaké opce. To znamená prodloužení, případně vypovězení a vždycky je to o tom, že se ty strany musí dohodnout. A když se vrátím k té naší smlouvě, tak i kdyby v České republice vládl fakt jako… vládla uvědomělá vláda, která bude chtít tomuhle učinit přítrž, a bude chtít říct ne, takhle to nechceme, tak pak je to o tom, že s tím budou muset souhlasit i Američané. Fakt si myslíme, že se Američané sami vzdají něčeho, co je pro ně tak neskutečně výhodné? A v podstatě jim otevírá další geopolitický prostor, kde můžou jejich armády, jejich vojáci, kde můžou mít uskladněné, kdo ví co. Já teď vůbec nechci spekulovat, co všechno, protože my se to vlastně nikdy nedozvíme. Ani vláda se to nedoví. Ani to nemusí nikomu hlásit, co v těch skladech budou mít. Oni vlastně teď nepotřebují základny. My jim dáváme jedenáct vojenských prostorů, kde můžou mít cokoliv, a do kterého nebudeme mít přístup. Ale byl by to bláznivý nárok, který by to byl. Mě spíš fascinuje to, jak poslouchám od svých pravicových kolegů především, jak je to vlastně dobře, jak ta Amerika je pro nás ten vzor. Když se teď úplně oprostím od toho, kolik lidí tam nemá základní zdravotní pojištění a v jakých podmínkách jejich národ z velké části žije, tak pak se ale ptám, kde mám jistotu, že za deset let v Americe nebude zvolen, s odpuštěním, nějaký magor, který bude chtít rozpoutat třetí světovou a v podstatě toto území může použít jako území, které k tomu prostě využije?

Ivan Hoffman: Máte pravdu, že o tomhle se doopravdy nemluví.

Kateřina Konečná: My se furt díváme na to, co je teď, ale já dávám na deset let někomu bianco šek, že tam bude vládnout někdo normální a že budeme doufat, že americký zájem nebude ničit půlku světa. Ale jak vím, že se to nestane? A co potom udělám s tím, když se to náhodou stane s touto smlouvou? Vůbec nic. A to je ta šílenost celé té smlouvy. To je ten úplně jiný level uvažování, jenomže politici v České republice obecně vůbec neuvažují dál než hranice svého zvolení. To znamená, ty maximálně čtyři roky, teď už tedy asi dva roky. A je jim úplně jedno, co s naší zemí bude za nějakých deset let.

Evropa by měla přestat být apendixem USA a rezignovat na sny o federalizaci

Ivan Hoffman: Já bych teď obrátil pozornost ještě na Evropskou unii a rovnou se vás zeptám, jestli podle vás ty dnešní geopolitické turbulence, svět se nám před očima mění, jestli to podle vás Evropská unie ustojí, přežije. A v případě, že ne, jestli by takový rozpad Evropské unie, nějaká její fragmentace, byla pro Českou republiku hrozbou, anebo nadějí. Jak to vidíte?

Kateřina Konečná: Příležitostí.

Ivan Hoffman: Příležitostí?

Kateřina Konečná: Za prvé. Pokud Evropská unie nepřestane být apendixem Spojených států amerických, protože si určitě, stejně jako vaši posluchači všímáme, že v podstatě dnešní Evropská komise je pouze loutkou v rukou Spojených států. Oni udělají velmi často do dvanácti až dvaceti čtyř hodin to, co po nich Američané chtějí. Takže kdybychom se bavili o tom, že bychom my byli schopni být suverénní, partnerské spojenectví států, tak to může být velmi zajímavé. Já tady zatím v Evropské unii, bohužel musím říct, nevidím v čele politiky, kteří by měli tu sílu takto fungovat a jednat, což neříkám, že nemusí přijít po příštích evropských volbách, které jsou za rok, téměř přesně za rok od toho, co spolu mluvíme, kdy se ty věci můžou začít měnit. Zatím ta tendence, jak Komise, tak Evropského parlamentu je jít spíše tou cestou federalizace, se kterou já vůbec nesouhlasím, a myslím, že je velmi chybná, protože my jsme nějaké společenství národů, ale národů příliš odlišných na to, aby si kdokoliv jinak, než naivně mohl myslet, že to může fungovat jinak než tak, že nám bude vládnout Německo, Francie, Španělsko, Itálie – a všichni ostatní budeme v nějakém podřízeném postavení.

A když se bavíme o tom potenciálním rozpadu. Já si myslím, že v ideálním případě, a je to také jedna z věcí, která se tady velmi často diskutuje, je samozřejmě to, že zaprvé my západní státy nebo ty zakládající členy Evropské unie dost štveme, jako ty nově příchozí, to si zase přiznejme, že jsme spíš „trablmejkři“. Takže by vlastně vzniklo nějaké užší společenství těch západních zemí, a pak by samozřejmě ale vůči tomu bylo fajn, kdybychom se uměli dohodnout minimálně ve V4, nebo ve středoevropském prostoru. To znamená třeba ještě s Rakouskem na tom, že bychom také uměli udělat spojenectví, které by bylo vzájemně výhodné, a zároveň by neomezovalo suverenitu a nebralo suverenitu jednotlivým státům. To si myslím, že je jakoby možná cesta. Když by to k nějakému rozpadu směřovalo, tak aby ty země nezůstaly úplně sami, ale mělo by to být položeno na jiných základech, než je Lisabonská smlouva. Protože peklem celé současné situace v EU je samozřejmě Lisabonská smlouva, kterou už neměla vláda tehdejší České republiky vůbec odvahu předložit občanům k posouzení, tak ještě aby měla, když v roce 2004 nebo 2003 rozhodovali o úplně jiné Evropské unii, než se z ní stala po Lisabonské smlouvě, kdy tady opravdu vládne nikým nevolená Evropská komise. Někdy se tady připravují věci, které prostě zasahují život nás všech, a myslím si, že to prostě není ok.

Já nemám nic proti rovnoprávné spolupráci jednotlivých států. Dokonce si myslím, že v dnešním světe je velmi potřebná, ale z druhé strany, co se tady dneska děje, tak si myslím, že se zvrhává v něco… Já si prostě nechci nechat ničit evropský průmysl a evropské zemědělství jenom proto, že někdo tady na Komisi si sní své pohádky nebo někomu něco slíbil nebo je ovlivněn nějakými lobbistickými skupinami. Já myslím, že je obrovská chyba, jak i česká vláda a všechny české vlády – já tedy teď musím říci, abych nenadávala jenom na tu současnou – ale všechny české vlády obecně po celou dobu našeho členství v Evropské unii měly tendenci, buďto si jí moc nevšímat, a tak nějak tiše přijímat, co přichází, anebo se občas postavit na zadní, ale nedotahovat to do konce. Já, když vidím, jaké výjimky si tady umí vyjednat, třeba z legislativy, Poláci, ale i státy stejné velikosti jako jsem my, Finové a další, Rakušáci, tak já si prostě myslím, že my jsme neměli vládu, která by byla připravena na to, že je součástí nějakého společenství, kde se prostě vyjednávat musí, anebo to dopadne blbě. A díky tomu prostě jsme se, a dokonce jsme teď, abychom to úplně dotáhli do dokonalosti, tak vláda Petra Fialy v rámci předsednictví byla schopná vyjednat a podepsat velkou část toho šíleného Green Dealu, který je ale likvidační pro nejen český, ale i evropský průmysl obecně. To znamená, my místo toho, abychom se trochu postavili na zadní a řekli: A dost! A dobře, pokud to takto chcete, ale pro Českou republiku v tomto případě bude platit toto, toto, toto. Respektive třeba tohle, tohle a tohle nebude platit. Tak my jsem ještě tiše seděli v koutku, pak jsme měli ty silácké řeči v České televizi, jak to proběhlo, ale nikdy jsme prostě pro to nic neudělali. My jsme se prostě vlastně nenaučili vůbec fungovat v pojetí Lisabonské smlouvy, tak jak se to naučila řada států kolem nás. Jak se to naučil Orbán. Jak se to naučili Poláci. Ale znovu opakuji, třeba i Finové, kteří, když jim fakt o něco jde v té vládě, tak si prostě umí dupnout, a věřte mi, že Evropská komise prostě hodí zpátečku, protože nakonec potřebuje nějaký koncensus.

A aby toho nebylo málo, tak jsou tady i v české Poslanecké sněmovně a ve vládní koalici strany, které teď dokonce chtějí tak daleko, že pořád ještě pro řadu rozhodnutí v Evropské unii platí princip jednomyslnosti. To znamená, opravdu všechny státy musí s danou věcí souhlasit. A teď už se tady velmi otevřeně diskutuje, a já tuším, že Piráti a někteří další to podporují, kdyby ta jednomyslnost byla zrušená. Že by vlastně stačila nějaká většina. Tak já fakt nechci, aby o mně rozhodovali Němci, Francouzi a Španělé nebo i ti Poláci. Já si myslím, že buďto zůstaneme společenstvím suverénních států, anebo to někdo bude chtít překopat na federalizaci, ale to nemá šanci dopadnout dobře, to prostě dřív či později se musí rozpadnout. Každopádně, pokud se to bude rozpadat, bude určitě dobré mít dobré vztahy se svými sousedy. A netvrdím, aby vzniklo něco podobného EU, ale aby vznikl nějaký blok, který bude schopný prostě čelit tomu bloku z druhé strany.

Komunisté nebyli v politice v izolaci a kromě regionální politiky například výrazně rovnali páteř doleva Babišovi

Ivan Hoffman: Já v závěru tohoto rozhovoru mám ještě takovou poslední otázku. KSČM je stranou, se kterou se v politice třicet let oficiálně nemluvilo. I když v kuloárech se samozřejmě s ní mluvilo. Takže jste stranou, která nemá zásluhy na tom, co se za tu dobu podařilo, ale ani vinu na tom, co se zničilo. Jak vnímáte tu dobu v izolaci? Jako hendikep, anebo je to komparativní výhoda?

Kateřina Konečná: Tak já myslím, že jsme rozhodně nebyli vždy v izolaci. Když si vezmu, že jsme byli třeba – tuším po volbách v roce asi 2010? 2010 to bylo – ve většině krajů byli ve vedení. A když si vezmu, že jsme se právě třeba v oblasti toho zdravotnictví, na které ty kraje mají velký vliv, podařilo udržet – a už tehdy byly velké tendence, protože to byla pravicová vláda, kdo nám tehdy vládl, aby třeba krajské zdravotnictví se tak trošku různými cestami restrukturalizovalo do soukromých rukou. Vyváděly se z něho i obory, které jsou výdělečné, a vlastně ty kraje doplácely jenom to, co nevydělává. Tak si myslím, že tam naši zastupitelé, naši radní, naši náměstci hejtmanů odvedli obrovský kus výborné práce.

My jsme vlastně jedinkrát měli šanci nějak říkat vládě, co si představujeme, že by se mělo dít, a to bylo k té poslední vládě s Andrejem Babišem, kde jsme si dali naše podmínky. Řada těch věcí také byla vyjednána. Řada věcí kvůli nám nebyla realizována. Myslím, že jsme… Vždycky říkám, že jsme Andreji Babišovi rovnali páteř doleva. To znamená, že jsme ho nutili některé sliby, které normálně by prostě neplnil, splnit, což určitě nebylo špatně, že ty čtyři roky se občanům nežilo v podstatě špatně, což koneckonců vidíme dnes.

Z druhé strany nás to stálo víc, než jsme sami čekali, ale já bych to nebrala ani jako výhodu, ani jako nevýhodu. Já jsem fakt přesvědčená o tom, že my máme ten program postavený na reálných základech. Ano. Na základech, které se prostě v menšině společnosti, která bohatne na tom, že se většina má hůř a hůř, líbit nebudou, ale to je mi úplně jedno. Jsem přesvědčená o tom, že jsme připraveni na to prostě se podílet na tom, aby se většině ve společnosti žilo líp, a nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, protože já vlastně jsem sama, musím říct tu izolaci, jako takovou… Jako ono se o tom rádo mluvilo do médií, ale já, když jsem byla ještě třeba v české Poslanecké sněmovně, tak jsem se podílela na řadě poslaneckých návrhů. Řada z nich byla v nějaké verzi přijata. Ne všechno se třeba povedlo hned. Někdy to bylo tak, že řekli: No, ale to navrhli komunisti, to nemůžeme přijmout, a pak si to předělali do svých vlastních pozměňovacích návrhů. To byla taková ta hra pro diváky, nebo pro voliče, ale myslím, že my si stojíme za tím, že vždycky když jsme měli šanci, tak jsme se podíleli na tom, aby se většině žilo líp.

A nemáme za sebou žádný korupční skandál, ale nemáme za sebou žádné kauzy Dozimetr a podobně, jak tady teď vidíme v poslední době. Ale žádné kauzy týkající se velké či malé privatizace, převzetí OKD, jako mají třeba sociální demokraté. Ani té poslední kauzy, kterou já velmi ráda zmiňuji u České pošty, protože mně prostě leží v žaludku. Kdy to byl Chovanec, který mohl v roce 2016 vypovědět smlouvu s ČSOB o České poštovní spořitelně. A Česká poštovní spořitelna dneska mohla té poště vydělávat obrovské peníze, a mohla ji udržovat životaschopnou tak, aby se neustále nezvyšovaly její služby a nemusely se zavírat pobočky. A my jsme tehdy proti tomu velmi bojovali. A tehdy to byla koalice ANO, ČSSD a lidovců, která se rozhodla tu smlouvu nepochopitelně na deset let ČSOB prodloužit a dneska ty propočty jsou, že ČSOB má v České poštovní spořitelně miliardu až dvě. A přitom mohl být ve smlouvě v podstatě hezký základ nějaké státní banky, když to tak řeknu. Takže to jsou všechno věci, kdy my jsme si je prožívali, snažili jsme se bojovat. Ne vždy se to povedlo, protože proti nám stály větší síly, ale z druhé strany jsem hrdá dneska, že vedu stranu, která prostě za sebou nemá žádný skandál, a snažila se jako vždycky dělat pro lidi, a tak aby to bylo dobře pro tu společnost. Takže…

Ivan Hoffman: Rozumím…Takže vlastně…

Kateřina Konečná: Já nevím, jestli to je komparativní výhoda, nebo není…

Ivan Hoffman: Asi jo… Řekla jste mi, že to je komparativní výhoda. Já, když jsem se vás ptal na to, jestli se s vámi oficiálně mluvilo-nemluvilo, tak já mám vzpomínku, když jsem byl jako parlamentní zpravodaj za Radiožurnál velmi často v Poslanecké sněmovně, tak jsem tam viděl, že u stolu v jídelně spolu sedí komunista, lidovec, sociální demokrat a člen ODS v družném hovoru, protože všichni čtyři byli myslivci. A tak si povídali, kdo si kde koupil nějakou novou zbraň, a kam vyrazí příště na lov.

Kateřina Konečná: Tak pozor! Některé pracovní skupiny, to je otázka sama pro sebe. I v Evropském parlamentu zemědělská lobby, jak si to pamatuji z českého parlamentu, nikdy neznala hranice politických stran. To musím říct.

Ivan Hoffman: Přesně.

Kateřina Konečná: Ale z druhé strany já myslím, že těm zemědělcům to přinášelo pozitiva. Já jsem zrovna dneska byla tady v Bruselu na demonstraci, kde byli i čeští zemědělci, a to hrozné konstatování toho, co prostě jim dneska dělá, nebo spíš nedělá tím, jak jim vůbec nepomáhá pan ministr Nekula. Jak vlastně neví, na koho se obrátit. Jak jsou zoufalí v té situaci. Jak ministr financí řekne: Škrtneme deset miliard na zemědělských dotacích, ale zemědělství jich má 15, ale nikdo neví, jak to vlastně chtějí vzít? A komu? Vždyť to vlastně nejsou žádné obrovské částky. Tak to bylo vlastně šílené a já jsem právě vždycky měla ten pocit, že třeba zemědělci jsou ti, kteří se vždycky dohodnou napříč politickým spektrem – jsem ho měla z české Sněmovny. V Evropské parlamentu, musím ubezpečit vaše posluchače, že to funguje úplně stejně. A naráz jsem pochopila, že už ani tohle neplatí v České republice, že i tohle je té vládě úplně ukradené. Takže se trošku děsím těch dvou let, kdy nám tedy definitivně zlikvidují ten průmysl, to zemědělství. Ono totiž nejhorší je, že to nebude vidět hned, že já ten dnešek přirovnávám k tomu a vždycky to používám a stojím si za tím: Když žábu začnete vařit ve studené vodě, tak ona si na tu teplou vodu zvykne a pak si vlastně ani moc nevšimne, že ji někdo uvaří. Když ji hodíte do horké vody, tak vyskočí. A nás ta vláda vaří a vaří a jenom zkouší, jaká bude ta teplota, než nás prostě definitivně uvaří. Prostě to je faktem. Oni vlastně cíleně, kroky postupnými, vedou lidi k tomu, že se mají hůř a hůř. Ale prostě vlastně už z velké části nejsou schopni ani si to uvědomovat, protože to jediné, co je zajímá, je, aby měli na složenky, aby mohli dětem zaplatit školní obědy a dostávají je do situací, které jsou prostě neřešitelné. A zároveň si tam nahoře tancují a je to v pohodě, ale řada jejich kroků nebude viditelná hned. Řada jejich kroků přijde až po jejich konci. Ale velmi často se obávám, že to budou kroky, které půjdou velmi těžko napravit.

Klaus byl jako politik konzistentní a myslel to se suverenitou České republiky vážněji než mnozí jiní. Odpustit mu nemohu amnestii.

Ivan Hoffman: Já úplně na závěr mám takovou poznámku. Nejprve se vás zeptám, jestli máte dobrou politickou paměť? Zajímá mě jedna taková událost z historie, které jste, myslím, byla svědkem. Vy jste poslankyní byla už v době, kdy byl v roce 2003 zvolen prezidentem Václav Klaus. A vybavíte si vzpomínku, jak se tehdy u vašeho poslaneckého klubu ucházeli o podporu Václav Klaus a Petr Pithart? Pamatujete si na to?

Kateřina Konečná: Jo, jo, jo. Jo Pamatuji.

Ivan Hoffman: Petr Pithart dnes říká, že hlasy nedostal proto, že vám neuměl odpovědět na otázku: Co dobrého se komunistům podařilo za minulého režimu? Byl to skutečně důvod, proč jste tenkrát upřednostnili Klause?

Kateřina Konečná: Tak to už se přiznám, že takovou politickou paměť na otázky na postoje kandidátů nemám. To myslím, že byste se musel ptát jiných kolegů. Ale…

Ivan Hoffman: Já se ptám proto, protože mě ta otázka vlastně přišla docela lehká. Protože vzhledem k tomu, že KSČ měla před Listopadem politický monopol, tak se nic pozitivního nemohlo podařit bez ní. Prostě tak on vám klidně mohl říct třeba, že všichni měli zubaře anebo něco takového. Ale on říká, že tedy vlastně se v něm cosi sevřelo, nemohl vám na to nic říct, protože si na nic dobrého nevzpomněl, a proto se nestal prezidentem.

Kateřina Konečná: Já myslím, že někteří své chyby a své neúspěchy rádi svádějí na jiné. A to je podle mě především výraz toho, že opravdu nebyl hoden být prezidentem. Já myslím, že každý člověk, který chce být prezidentem, by si měl přiznat i své prohry, a to, proč k nim došlo, ale zároveň umět popsat i třeba to pozitivní. Takže mě vlastně ta vaše otázka teď tak nějak navnadila na to, že vlastně je fér, že se jím nestal… jakoby já vím, že my to v té české politice zažíváme dnes a denně, že se pořád někdo vymlouvá na někoho. Vysílá signály. Vysvětluji, že takhle se ta kampaň nemyslela, že se to myslelo jinak. Ale mně tohle přijde hrozně ubohé.

Ivan Hoffman: Byl by podle vás Petr Pithart lepší prezident, než byl Václav Klaus? Anebo Václav Klaus byl lepším prezidentem, než by byl býval Petr Pithart?

Kateřina Konečná: To pro mě vlastně to je, jako kdybyste se mě ptal, jestli… Já myslím, že Václav Klaus byl konzistentnější ve svých názorech než Petr Pithart, který byl klasickým lidovcem. A lidovci jsou schopni s kýmkoliv kdykoliv, jen je otázka ceny, za co půjdou. Mají to ve své historii. Koneckonců mě baví velmi antikomunisté právě z lidovecké strany, kteří mi dneska něco vypráví, tak já jenom jako, že Národní fronta má svou historii, a myslím, že si na ni ještě dost lidí pamatuje. Takže lidovci… Ale zároveň lidovci byli téměř ve všech vládách a dokazují, že je to vždycky jen otázka té ceny, za kterou do těch vlád jdou, ale vždycky se uměli vlastně dohodnout na všem. Pro mě Václav Klaus má jednu věc, kterou mu asi nikdy nebudu umět odpustit, a to je ta definitivní amnestie, která prostě byla neskutečně chybná a myslím si, že propustila a udělala jednodušší život řadě lidem, které já považuji za ty, kteří se prostě ekonomicky obohatili na úkor celého národa. Ale zároveň třeba právě jeho boj proti Lisabonské smlouvě pro mě byl ukázkou toho, že to s tou suverenitou České republiky vždycky myslel možná vážněji než řada jiných politiků.

Ivan Hoffman: Ještě se vás zeptám…

Kateřina Konečná: A dneska se ukazuje, jak kdyby to uměl dotáhnout a kdyby ta síla tehdy byla i v ODS tehdejší, tak by možná všechno bylo trošku jinak.

Prezident Pavel slouží těm, kteří ho vytvořili, a jeho některé kroky jsou až za hranou přijatelného

Ivan Hoffman: Ještě se vás zeptám, jestli je podle vás Petr Pavel lepší prezident, než by byl Andrej Babiš?

Kateřina Konečná: No, já musím říct, že jsem z kroků Petra Pavla… já jsem tedy nečekala žádnou hitparádu, ale já jsem z kroků Petra Pavla, zvlášť tedy musím říct z posledního víkendu, kde z jeho v projevu v Terezíně, který tedy Česká televize nakonec musela upravit, aby to nevypadalo tak strašně šílené. Když dneska jsem viděla nějaké výstřižky na nějakém facebookovém profilu, jak Česká televize postupně ten projev upravovala… Ale, zvlášť potom samozřejmě ten sudetoněmecký landsmanšaft, jako pro mě jsou to věci, které jsou fakt za hranou. Ten projev v tom Terezíně, kdy v podstatě z obětí, si troufnu říct, pro mě udělal viníky, je prostě šílený a myslím si, že pan prezident by si… Já chápu, že si projevy nepíše, ale měl by si sakramentsky uvědomit, kdo mu je píše. A měl by to být člověk, který je v ideálním případě Čech, a vnímá, co se tady opravdu dělo. Protože asi to neumím vysvětlit, že pan prezident Petr Pavel tohle byl schopen v tom Terezíně říct. Že stejně tak si neumím vysvětlit, že jedna z prvních cest na motorce – jako krásné PR… – já myslím, že na té motorce by měl zůstat navždy, protože evidentně se to národu líbí – tak prostě vedla do Německa a bavit se o tom, že v podstatě jako kámoš Posselt, v uvozovkách, je člověk, který – mezi námi – hlasoval proti vstupu České republiky do Evropské unie, tak to je prostě pro mě šílené. A když si vezmu vlastně od začátku, kdy, přestože tvrdil a nebyl přesvědčen o tom, že ta důchodová reforma je ústavně chudá, tak je schopen to podepsat. To je přesně to, co si myslím, že by ani Klaus ani Zeman neudělali, když by nebyli přesvědčení o tom, že zákon je v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Že byl přijat v souladu s ústavním pořádkem. Tak by o tom buďto nemluvili a podepsali to, anebo by to prostě nepodepsali. Ne. On vám prostě je schopen říct: „No, já si myslím, že asi není, nebo nechám to přezkoumat, když to neudělá někdo jiný, no ale teď to podepíšu.“

Prostě pan prezident Petr Pavel slouží těm, kteří ho vytvořili, kteří mu udělali krásnou kampaň, píárově úplně skvěle zvládnutou. To všechna čest tomu jeho týmu. Šli si za tím, ale pro mě je to prostě obrovské zklamání. Protože možná naivně jsem doufala, že když už tedy on bude prezidentem, tak v podstatě bude svým kamarádům vracet to, za co zvolen byl, ale evidentně to tak není. Mrzí mě to. Přála bych si prezidenta, který má v srdci hlavně Českou republiku, české občany, a není to marketingový produkt, ale myslí to vážně. Ale zatím jeho kroky, ale nevím, co se všechno může stát ještě ve čtyřech a půl letech, tak mě nepřesvědčuje, že to tak bude. A vlastně každý jeho další krok, každé jeho další sdělení mě jenom víc a víc děsí. Musím říct.

Na prezidenta kandidovat nehodlám, nechci být věšákem na šaty bez kompetencí, co čte jen projevy

Ivan Hoffman: Úplně poslední otázka. Napadlo vás někdy kandidovat na prezidentku?

Kateřina Konečná: Ne.

Ivan Hoffman: A budete o tom přemýšlet někdy?

Kateřina Konečná: Ne, ne, ne. Byť jsem byla i někdy velmi často vyzývána i v souvislosti s prezidentskými volbami. Ale já mám ráda reálnou politiku, se přiznám. A já myslím, že prezident má velmi omezené kompetence, přeci jenom nežijeme v prezidentském státě.

Ivan Hoffman: Jinými slovy: Není to pro vás dost dobré?

Kateřina Konečná: Ne, to vůbec ne. Ale já vlastně bych nechtěla být jako ten věšák na šaty a číst připravené projevy. A kdybych potom četla ty svoje, tak si myslím, že by to byla jízda. A nikdy jsem nad tím nepřemýšlela. A přijde mi, že člověk, který kandiduje na prezidenta, musí mít asi i trošku jinou povahu, než mám třeba já. Protože asi musí spoustu věcí snést. Já jsem člověk koncensu. Třeba tady v Evropském parlamentu, který hodně je o kompromisech, jsem se hodně naučila, ale z druhé strany, když mi to prostě nejde přes pusu, tak to neřeknu, ani kdyby mě za koňmi vláčeli, a mám to prostě ve své povaze, že se vždycky budu prát za to, co si myslím, že je správné. Protože mně by taková pozice úplně asi neseděla, ale nikdy mi to vlastně ani nenapadlo, musím říct. Protože já mám ráda práci, kterou dělám, a myslím, že jsem s ní docela užitečná i pro Českou republiku. A uvidíme, jestli třeba občané usoudí, že to tak bude i nadále.

Ivan Hoffman: Jasně. Politici většinou říkají: Nikdy neříkej nikdy, ale já na tom netrvám, že to musíte říct. Takže. Děkuji vám pěkně za…

Kateřina Konečná: To vlastně také říkají všichni mí poradci. Hlavně nikdy neříkej nikdy. Ale za tím si stojím, že jsem snad té republice užitečnější v jiných pozicích.

Ivan Hoffman: Dobře. Já vám moc děkuji za tento rozhovor a přeji vám, ať se vám v Evropském parlamentu toho co nejvíc podaří. Než se vrátíte do politiky české. Neboť to si myslím, že se asi nakonec stane.

Kateřina Konečná: Já děkuji. Vy jste byl vždycky výborný analytik. Tak to teď nevím vlastně, jestli jsem neslyšela nějakou predikci, ale já bych si hlavně přála, aby se do české politiky vrátila slušnost a zdravý rozum. To bych si fakt přála. Já vím, že to všichni říkají, že je to hrozně naivní, ale já si myslím, že to k té politice prostě patří a že se dá politika dělat i slušně bez lhaní. Bez kompromisů jako ústupků a podobně. Ale tak vy máte s politiky větší zkušenost. Tak to je na nějaký jiný rozhovor.

Ivan Hoffman: Tak jo. Tak děkuji pěkně ještě jednou za rozhovor.

Kateřina Konečná: Já také moc děkuji a zdravím všechny posluchače, a ještě jednou moc děkuji i za to pozvání. Byla to pro mě fakt čest.

Martina: Paní Heleno Neumannová, vy jste řekla velmi důležitou věc, ale zároveň je v ní obsažen rozpor: V souvislosti se školstvím, nebo s absencí laskavé diskuse o čemkoliv, jste uvedla: My nevíme, jak vybřednout ze zaběhaných vzorců. Ale třeba co se týká právě zdraví, bylinek, tak jsme zaběhané vzorce opustili s velkým rozběhem, protože jsme se začali na všechno, co bylo dřív, dívat velmi z vrchu.

Helena Neumannová: Ano, s despektem.

Martina: Řekněte mi, jak to, že se to dotklo zrovna zdraví?

Helena Neumannová: Začíná to tím, co už jsem tady řekla: Maminka porodí v porodnici miminko, a protože se jí dějí velké hormonální změny, tak najednou máte pocit, že tady není nikdo jiný než vaše dítě, a žijete život tohoto dítěte. Zblázníme se. Vůbec nevíme, co se děje, a najednou to nejsme my, už nikdy nebudeme jenom my. Takže má pocit, že by jí někdo měl dopomoci k tomu, jak nejlépe o dítě pečovat. A to je ten moment, kdy se stáváme otrokem medicíny a lékařů. Přestáváme diskutovat o tom: „Mám si uvařit čaj, nebo rychle snížit dítěti horečku?“ Všimněte si, co nastalo za obrovskou hysterii, když z Evropy zmizely léky na horečku: Matky šílely. Šílely, protože: „Ježíši Kriste, co se stane, když bude mít čtyřicítku horečku?“ Dříve bylo naprosto běžné, že se horečka nechala proudit. Samozřejmě, snižovala se hodně bylinkami, dělaly se zábaly, potírala se cibule a brambory, dělalo se spoustu úžasných věcí, kterými se horečka snižovala postupně tak, aby toxiny mohly z těla odejít. Protože co je horečka? Horečka je známkou toho, že se v našem těle děje něco špatného: „Pozor, zastav se, lehni si, vykurýruj se, protože něco děláš blbě, mně se to takhle nelíbí.“ To je vzkaz vašeho těla. Ale my šílíme, když přijde čtyřicítka horečka, a okamžitě potřebujeme horečku snižovat, a k tomu dávat minerály, vitamíny, všechno samozřejmě umělé, místo toho, abychom sehnali bio ovoce, bio zeleninu, kde vitamíny pořád jsou. Takž nasloucháme úplně do blba.

Představte si, že přijdete k lékaři, což se běžně dneska děje: Mám klientku, 42 let, maminka dvou dětí, přišla k lékaři, že vidí špatně na levé oko. Čekala čtyři měsíce, protože se běžně čeká na vyšetření čtyři měsíce, a oni jí zavolali, že má přijít, že se tyto informace nepředávají po telefonu. Ona přišla znovu k lékaři, sedla si, a ten člověk koukal do monitoru, vůbec jí nepodal ruku, vůbec se nepředstavil, posadil si ji do toho křesla, a takhle, jak já si s vámi povídám, jí řekl: „Takže, paní Zuzano, máte roztroušenou sklerózu. Je to nevyléčitelná nemoc, jak jistě víte. Já vás teď posílám na Karlák, kde je specializované pracoviště, a kde se o vás budou starat. Tady máte papíry, a zavolejte si tam.“ Takhle vám sdělí nevyléčitelné onemocnění. Matce 42leté, se dvěma dětmi. Takže on ji v podstatě v ten moment zabil. Normálně ji zabil za bílého dne.

Ztratili jsme soudnost, chuť povídat si, právo na svůj názor, zeptat se: „Pane doktore, musím to udělat takhle? Není jiná volba, jiná cesta?“

Martina: Moje maminka říká, že vlastně jedinou informaci, kterou nyní neustále dostává od lékařů je: To je proto, že jste stará.

Helena Neumannová: To je také krásné. Ale na to nemusím chodit k doktorovi. Promiňte tedy, ale já se strašně zlobím na jedné straně nad lékaři, nad tím, co se s nimi stalo, že mají pocit, že jsou všichni doktor Strange. Toto video, nebo tento příběh miluji, protože tam je ta arogance, a obrovský despekt nad námi všemi nádherně vidět. A také pokora, která potom přichází s karmou, kdy se on vybourá, nemůže pracovat, nemůže dělat špičkové neurochirurgické operace. A zároveň se zlobím na lidi, že ztratili selský rozum. Jak si mohu nechat diktovat, že podstoupím operaci, nebo půjdu dělat tohle? Je to stejné, jako když mi v patnácti letech sdělili, že mám těžké astma a že ve třiceti osmi letech umřu, jestli nebudu dýchat kortikoidy. A přísahám vám, Martino, že pokaždé, když jsem šla k lékaři na kontrolu, tak mi vynadali, vynadali, a to jsem studovala pediatrickou sestru – pak jsem utekla z medicíny do Jižní Ameriky – vynadali mi, že co si to dovoluji odmítat léky. A já jsem řekla: „Promiňte, já studuji tuto školu. Já vím, co přináší tento lék. Možná mi trochu pomůže se nadechnout, ale vedle toho mi přinese dvacet problémů, které budu jednou řešit.“

Martina: No, to miluji, takové přechytřelé pacienty.

Helena Neumannová: Přesně tak. To je ono. Ztratili jsme soudnost, ztratili jsme chuť povídat si, ztratili jsme právo mít svůj názor, nebo, nedej bože, se zeptat: „Musím to udělat takhle, pane doktore? Nebyla by tam jiná volba? Nebyla by jiná cesta?“ A zase: není čas. Pan doktor nemá čas si s vámi povídat. Nebo nedej bože diskutovat, jestli by to náhodou nešlo udělat jinak. Prostě: „Takhle jsem to řekl. Takhle jsem to vystudoval. Já jsem doktor, a vy mlčte.“ Ale samozřejmě jsou mezi námi špičkoví lékaři, se kterými spolupracuji, a nesmírně si vážím jejich práce. A musím říct, že v dnešní době, zaplaťpánbůh, spousta z nich kombinuje konvenční medicínu právě s naturopatií, protože si velmi dobře uvědomují, co to bude přinášet pro naši státní pokladnu, pro naši budoucnost, a pro naše děti, které možná budou tak over due, že nebudou moct pracovat a tvořit společnost. A to přeci nikdo z nás nechce. Ani lékař.

Moderní věda, medicína, přenechala duši církvi s tím, že je to pánbíčkářství. Ale duše je součást těla, jsou to neuroreceptory.

Martina: Paní Heleno Neumannová. V určitém okamžiku vašeho povídání se určitě mnoho posluchačů zarazilo, a řeklo si: Dobře, ale všechno by se přece mělo vyvíjet. Mělo by se vyvíjet nejenom poznání těla, ale měla by se vyvíjet i poznání, řekněme, ducha. Na to jsme trošku rezignovali a spíše jsme se tomu začali vysmívat. Ale proč bych já dnes, v roce 2023, měl studovat, co napsala ve 12. století Hildegarda von Bingen, když už to patří k přežitému reliktu minulosti, a není to věc, kterou bych se měl řídit teď. Navzdory tomu, že ona ve své osvícenosti kombinovala několik přirozených metod: Fyzioterapii, balneoterapii, duchovní moudrost, sestavovala nemocným bylinné směsi, upravovala jídelníček, užívala dokonce léčivou moc kamenů. To všechno ano. Ale řekněte mi: Neměli bychom být tedy už nad tím? Neměli bychom to už použít, poznat, zpracovat, zakomponovat, ale jít dál?

Helena Neumannová: Řekla jste to zase krásně a nahrála jste mi na jednoduchou odpověď: Představte si, že jdu ulicí k vám do rádia, a po cestě potkávám thajské masáže, filipínský wellness, ájurvédu, čínskou medicínu a spoustu dalších nádherných technik, které dneska východní část planety stále respektuje. A my jsme si, bohužel, od Descartese, který podepsal papeži smlouvu, aby mohl pitvat a věnovat se moderní medicíně, moderní vědě medicíně, a který přenechal duši církvi, řekli, že duše je pánbíčkaření, duše je církev, duše je víra. Řeknete „duše“ a oni řeknou: „Ježíšmarja, na to já nevěřím. Na pána Boha nevěřím. To na mě nehrajte, to na mě nezkoušejte. S tím na mě nechoďte.“ A já vždycky říkám: Ale prosím vás, kdo mluví o víře? Duše je součást vašeho těla, jsou to právě neuroreceptory. A já vás vůbec nenutím, abyste byl hinduista, nebo měl jste svého Budhu, nebo Alláha, nebo abyste byl křesťan. Já vám pouze říkám, že východní část planety si ráno – tak jako my si vyčistíme zuby – zamedituje, případně si jde do přírody opečovat duši. Oni si opečují duši, tak jako my si dáme sprchu a vyčistíme si zuby. My to od 15. století neděláme, a v ten moment šla naše medicína do háje. A proto tady měli daleko větší úspěchy právě bylinkáři.

Ono se to stále svádí na to, že lidé neměli peníze. Proto šli k bylinkáři, a ne k lékaři, který byl už v historii drahý. Ale prosím vás pěkně, když se tady bavíme o moderní vědě: Ona i medicína měla svá úskalí. To, že se nasazovaly pijavice, trávily se za bílého dne arsenikem tisíce lidí, to všechno předcházelo tomu, že se dnes synteticky vytváří obyčejný lék. Zatímco bylinkáři jednotlivě, rodiny od rodin, dědili neuvěřitelné bohatství – receptury, které jsou prokázané tisíce let, a mají vynikající výsledky. Takže to vůbec není o tom, co říkají lékaři: „Byla chudoba, proto se šlo k bylinkáři.“ Ne. K bylinkáři se šlo proto, že bylinkář měl výsledky.

To je stejné, jako když lidé jezdí za mnou, protože mám výsledky, prokazatelné výsledky, aniž bych jim přinesla do života něco, co tam nepatří. To znamená, že jim přinesu s bylinkami pouze pomoc, a už jim nepřinesu vedlejší účinek, případně závislost. A to je jediné, co říkám: Pojďme spojit síly, lékaři a naturopaté, pojďme najít cestu, jak každému pomoci tak, aby šly ruku v ruce špičkové moderní přístroje a diagnostikování právě s bylinami. A když už jsme u toho, tak pokud vidím, že tady lidé tíhnou zase k vyznávání, nebo k jakémusi obdivu ájurvédy, čínské medicíny, a řeknou: „Já vím. Chodím na jehličky. Jedu ájurvédu, papám neem. Neboj.“ Tak já vždycky říkám. „Proč papáš kořen neem, který vyrostl tisíce kilometrů od tebe? Proč nepapáš třezalku, levanduli, konopí? Například v konopí jsme měli omega 3,6,9, aniž bychom měli lososa, nebo mořské ryby. Předkové omega 3,6,9 měli také, a byli velice zdraví, a dopoledne měli takovou energii, o které se nám ani nezdá. Proč sedláci dokázali zorat za jedno dopoledne půl pole? Z něčeho to přeci vzít museli, sakra. A k tomu byly tyto byliny a skutečné potraviny.

Takže ano. Včera když jsem měla malou přednášku, byl tam krásný dotaz: „My bychom strašně chtěli jíst biopotraviny, ale ony jsou strašně drahé.“ A já říkám: „Ano. A teď je ten čas vzbouřit se, a říct té Evropské unii: „Přestaňte nám sem cpát americké, nebo švýcarské léky.““ My máme fantastickou naturopatii, a špičkové evropské producenty, kteří nám mohou pomoci. Dohlížejte dobře na certifikaci těchto skutečně vzdělaných lidí a odborníků, a dovolte jim, aby mohli pomoci lidem dnešními super potravinami, s výživou, která je ze skutečných potravin, které tady v Evropě rostou, a bylinami, které nám mohou pomoci. Proč máme neustále nahlížet na něco, co nám sem cpou, protože to umí lépe? Proč? Proboha, my jsme z kraje Hildegardy, Rudolfa Steinera, Kneippa, Priessnitze, pátera Ferdy, Mikoláška a mohla bych jmenovat dál a dál. My jsme vždycky měli úspěchy. A mezi námi já, když jsem přijela do Jižní Ameriky, tak pivovar Polar založil utečenec před Hitlerem, pan Roubíček. Já jsem měla tu čest si s ním podat ruku, a do teďka mi vyhrknou slzy, když na něj vzpomínám. Ten člověk tam založil největší pivovary v celé Jižní Americe, protože utekl z Plzně. Sládek.

Když chceme dát světu vědět, že v Levandulovém údolí máme světově výjimečnou bylinu, zablokují sociální sítě. Obrovské síle peněz a lobbingu nadnárodních společností nedokážeme čelit.

Martina: Paní Neumannová, vy jste teď řekla, ať nám se nevozí z Ameriky nějaké preparáty. Ale myslím, že nemusíme čekat na to, co nám dovezou z Ameriky, protože legislativa Evropské unie zakazuje uvádět na obalu s bylinkami jejich léčivé účinky. Já se u máty nedozvím, že je na trávení. Nedozvím se, na co je jmelí, a tak dále, protože to je prostě taková tráva. Řekněte mi: Rozumíte tomuto? Rozumíte tomu, že z nějaké byliny se extrahuje, nebo se podle tohoto vzorce synteticky vyrábí účinná látka, ale v přírodní podobě to nesmím pojmenovat?

Helena Neumannová: Teď budu hodně zlobivá: Ale ano, rozumím tomu. Začíná to tím, že se člověk dozvídá od kolegů, od lékařů, od vědců a naturopatů, že například naše předsedkyně Evropského parlamentu má manžela, který byl největší distributorem vakcín v období covidu. A končí to tím, že se dozvíte, že FDA je spojeno s lobbisty v Evropské unii, a proto nesmíme na obalech našich tisíce let prověřených produktů uvádět, že dokážeme léčit. My dokonce dnes nesmíme použít spoustu dalších slov. A když chcete dát světu vědět, že tady máte určitou bylinu, která je světově výjimečná, což třeba v našem Levandulovém údolí máme, tak vám třeba zastaví Facebook, Instagram tak, jako vám, když jste zlobili v době covidu. Nebo vás vyloučí z různých reklam. Vy dokonce seženete peníze na to, abyste světu dali vědět, že tady máme unikát, a přesto je dnes síla peněz a lobbingu konkrétních nadnárodních společností, vlastněných několika rodinami ve světě, tak obrovská, že ať se nám to líbí nebo ne, tak tomu nedokážeme čelit.

A kočím tímto: Francouzi a Němci zakládali Evropskou unii. A já vám dám příklad. Když my dneska vyrobíme bioraw tyčinku bez cukru, vhodnou i pro diabetiky, ve které je levandule, to znamená, že si dáte svačinu a pomůžu vám s trávicím ústrojím, ale navíc vám udělám dobře v hlavě – když to řeknu lidsky jednoduše – tak než tuto tyčinku vyrobím, tak mám náklady 15 korun na tyčinku. To znamená, že když ji potom prodám za 40 korun někde v obchodech, tak oni si vezmou, co potřebují, a já vydělám nějakých 5 korun na tyčince. Francouz, když vyrobí tyčinku, tak než sklidí levanduli, tak už má na účtu peníze na podporu tohoto produktu, dané byliny, rostliny, případně meruňky, broskve, plodiny.

Martina: V podobě dotací?

Helena Neumannová: Ano, už má na účtu na danou bylinku. Jde na trh, a už má na účtu peníze na marketing. Pak jde do obchodu, a už má peníze na účtu na, jak tomu oni říkají, jak se to česky řekne, osvětu, aby lidé žili zdravě. Stejně tak Němec, nebo Rakušák. Ale Čech, Polák, Slovák, Maďar, Rumun, celá slovanská území, nemají nic.

Martina: Aspoň nás ty peníze nezkazí.

Helena Neumannová: Já mám, přátelé, ročně podporu 45 tisíc korun.

Martina: A řekněte mi: Je to špatně, nebo je to dobře? Protože problém je asi v tom, že jedni mají, a druzí nemají.

Helena Neumannová: Dotace by vůbec neměly být. Naprosto souhlasím s panem Syrovátkou, my u něj navíc děláme hydroláz, dobře se známe, máme stejné problémy a víme, o čem to je. Dotační politika je celkově špatná, nahrává konkrétním zemím, konkrétním skupinám, velkopěstitelům a velkochovatelům. Na tom není co dodat. Všichni víme, odkud pramení. Tak, jako my máme pana Babiše, oni zase mají své politiky, kterým se to hodí do krámu, a na malé, kteří skutečně pečují o krajinu, o půdu, rody, které hospodaří od 15. století, jako pan Stehlík v Chodouni, se stále nahlíží s despektem. Ale proto jsem vůbec do toho rizika šla, že tam budu pěstovat levanduli lékařskou v biokvalitě, aby v okolních oblastech nebyla v půdě chemie, abych nepřišla o biocertifikát, když už mě to bude stát několik generací peněz.

Když oni před dvaceti lety křičeli: „Pojďme prosím nebetonovat Evropu. Pojďme udržet meandry, pracovat s lesy. Pojďme tvořit a mít krajinu skutečně jako naše národní dědictví, bohatství, stejně, jako naše bylinoznalectví,“ tak se jim všichni vysmívali. A dneska pláčeme. Pláčeme, a Evropská unie křičí, že bude podporovat udržitelnost, a eko, a bio. No to ano, ale pouze u konkrétních, vybraných skupin.

Naivně jsem věřila, že EU je velké společenství, které se bude starat o své ovečky, a pomáhat jim. Ale je to jen konsorcium lobbistů, které lobuje napříč profesemi.

Martina: Dobře, tak řekněme, že Evropská unie v tomto není spravedlivá. Někdo dotace má, někdo ne, a tím pádem je vlastně vždycky problém. Jak byste pak mohla ovládnout mezinárodní trhy, když máte úplně jiné výchozí podmínky? Ale pořád nerozumím tomu, proč Evropská unie zakáže informovat na výrobku, a předpokládám i na francouzském, stejně jako na našem, že levandule má tyto a tyto pozitivní účinky na naše zdraví.

Helena Neumannová: A teď jste mi položila docela zajímavou otázku, protože když přijedete do rodiny Deborah do Francie, já jsem je v srpnu navštívila znovu, kde mají stále levanduli lékařskou, tak pan Deborah na etiketě slovo „healing“ má.

Martina: Léčivá.

Helena Neumannová: Léčí. Já to uvést nesmím. On to buď nesmí uvést, ale uvádí to, nebo to může uvést, a my to nevíme.

Martina: A jsme tedy tak neprůrazní popletové, nebo je v tom třeba ještě něco jiného? Protože, i na základě tohoto kolují nejrůznější více či méně divoké fámy, to nedokážu rozhodnout, o údajné tvrdé korupci, fámy o uplacených komisařích a europoslancích, které uplatily farmaceutické firmy. Řekněte mi, jak se tedy v tomto bylinkovém mišmaši na Evropském trhu vyznat?

Helena Neumannová: Upřímně, pokud na poli Evropy existuje nějaká rozumná entita, tak je to Švýcarsko, které není v Evropské unii, a moc dobře ví, proč není. Představte si, že švýcarské byliny, které jsou pěstovány ve vysoké nadmořské výšce Švýcarských Alp, jsou nejdražší na světě. Představte si, že my jsme s Vysokou školou chemicko-technologickou zjistili, že náš vítr a mráz naši levanduli chodouňskou stresuje natolik, že má stejně vysoké biodynamické hodnoty, jako byliny v Peru, v Tibetu, ve Švýcarech, a dokonce v některých případech v některých biodynamických látkách více.

A teď si vezměte, že Švýcaři byli rozumní a pochopili, o čem Evropská unie je. My jsme samozřejmě Evropskou unii vítali. Já sama jsem ji vítala, a opravdu jsem si naivně myslela, že budu pod střechou nějakého velkého společenství, které se bude dobře starat o své ovečky, a bude jim napomáhat, nahrávat. Bude je podporovat v tvořivosti. Jak naivní jsem byla. Dnes musím naprosto otevřeně říct, že Evropská unie je pouze konsorcium lobbistů, které napříč profesemi lobbuje za konkrétní věc. A protože americké farmakologické firmy v podstatě vznikly, a to je doložené, tak, že byly vybudovány našimi předky, kteří utekli před komunisty a Hitlerem, tak se vůbec nedivím. Oni jsou velmi šikovní, chytří, vědí, jak na to. To znamená, že už si dnes platí eurokomisaře a lobbisty, kteří chodí na půdu Evropského parlamentu, a dokážou si velmi tvrdě zajistit, že my naše tradice, a naše národní dědictví, nesmíme nabízet, nesmíme říkat, že pomáhá a že je dobré. V podstatě chtějí, abychom ztratili to, co je naším bohatstvím.

Za bílého dne jsme si nechali ukrást to úžasné a cenné, co tady máme. Sadařství, zemědělství, byliny a plodiny. Byla přervána tradice.

Martina: Zmínila jste tady Švýcarsko. A Švýcarsko je země, kde se na bylinných preparátech můžeme normálně dočíst, k čemu slouží a co léčí. Myslíte si, nebo víte, že toto je možné jen proto, že Švýcarsko není v Evropské unii, takže nepodléhá legislativě EU?

Helena Neumannová: Nemyslím si to. Myslím, že je to dáno tím, že v té zemi zůstala elita, protože Švýcarsko nebylo dotčeno komunisty vůbec, a Hitlerem minimálně. A je to samozřejmě dáno i tím, že tam nebyly zpřetrhány rody jednotlivých bylinoznalců, bylinkářů a pěstitelů. Čili oni to skutečně vnímají jako něco obrovského, co jim přináší nejenom finance, moudrost a znalost, ale i péči o své krajany.

Stejně tak bych já strašně chtěla, aby český člověk dokázal rozpoznat, proč si nemá kupovat levandulový olejíček z drogerie, který šel kolem levandule 100 kilometrů, a proto stojí 70 korun, ale proč si má koupit skutečně kvalitní bio esenciální olej, který holt stojí 500 korun, ale léčí. Ale nemám tu možnost. Nemám to právo, protože tito lidé, kteří přijíždějí, jsou naprosto neznalí, nechápou, a ještě vám řeknou, že také mají na zahrádce levanduli. Často tam mají Luandin a vaří z toho sirupy. Matky svým dětem doma vaří v podstatě jed, a vy nemáte tu sílu a chuť jim to říkat, protože mají pocit, že z nich taháte peníze.

Je to o předávání znalostí, o edukaci, o osvětě. My jsme ji prostě ztratili, protože sedláci i bylinkáři byli zahnáni do kouta. A to jsem zapomněla na inkvizitory, prosím pěkně. Nezapomeňme na středověk, kde lidé opravdu neměli nic jiného než svého bylinkáře, který jim pomohl, aby přežívali, a léčili je velice dobře, a inkvizitoři je skutečně upalovali.

Martina: Dá se říct, že je u nás tato tradice, která tady byla už třeba od zmíněné abatyše Hildegardy von Bingen ze 12. století, byla v naší zemi, nebo ve střední Evropě, přervána?

Helena Neumannová: Naprosto. To je úplně správné slovo. Nedá se to říct jinak. Nedovedu to jinak pojmenovat, definovat. Prostě my jsme za bílého dne nechali ukrást to úžasné a cenné, co tady máme, ať je to sadařství, o kterém mluvil pan Syrovátka, ať jsou to byliny, plodiny. Ale i zemědělství. Vždyť se podívejte, i nížina ve slavném Polabí – to je pryč. Je tam pár jedinců, kteří se snaží a starají se.